Nemyslím, že člověku je vrozená zloba. Vstupuje do světa otevřeně, záleží na něm a na vnějších okolnostech, kam to dopracuje. Mé první prózy – a vlastně až do osmdesátého devátého roku – se pokoušely mluvit o zlu, které přicházelo z panující ideologie, která tu panovala a v podstatě preferovala politické zlo. Nadceňovala násilí a víru v budoucnost něčeho, co bylo naprosto pochybené a falešné. Potlačovala svobodu člověka, vnější i tu vnitřní, nakolik lze vnitřní svobodu zvnějšku ovlivnit. Za tímto politickým zlem stálo obyčejné konání lidí, lidské vztahy. Jak se vyvíjejí, co člověka poutá víc, než je záhodno, otázka vzájemného klamání a lží a podvádění atd.
Nevím, je-li to člověku vrozené. Lidská přirozenost se vlivem civilizace a kultury potlačuje, např. chlapi byli po tisíciletí bojovníci, takže mají sklony k rvačkám, k násilí. Tyto sklony si nese v sobě, nejen geneticky, ale historicky. A teď je otázka, co z toho lze akceptovat a co je nutno potlačovat. Celá kultura je založená na jedné straně na svobodném rozvíjení člověka,
na druhé straně na potlačování jeho některých negativních sklonů.
Pokud jde o vrozenost zla, existuje samozřejmě určité procento lidí, kteří jsou geneticky zatíženi. Četl jsem nedávno knihu rozhovorů s vrahy odsouzenými na doživotí. Zaujalo mne, jak často odmítají připustit, že se skutečně dopustili zločinu. Ale devadesáti pěti procentům lidí tohle vrozené není.
Vrátím se k těm vrahům. Člověk má obrovský sklon obhajovat své činy, své přesvědčení a to (pro lidi zvenčí) až do překvapující míry. U těch vrahů je to markantní tím, že říkají: já jsem ho nechtěl zabít, jenom jsem ho praštil a on umřel. Jsem nevinný. S komunismem je to ještě složitější. Samozřejmě to byl druh falešné víry. A jak víte, víra dost dovede vzdorovat faktům, argumenty zvenčí nepřipouští, protože by ji podkopaly.
Existovaly tu ještě další fenomény: jedním z nich byla poměrně propracovaná propaganda. Měnila skutečnost, dokonce vytvářela skutečnost novou. A ta nová skutečnost byla krásná. Radostné budovatelství, Sověti bojující za mír… Vtloukali to lidem do hlavy od rána do večera. Když člověk neměl někoho, kdo by mu řekl, jak to skutečně je, mohl té propagandě podlehnout.
Pokud v sobě člověk neměl pevné přesvědčení, které by tomu vzdorovalo, anebo pokud se nedostal k pramenům – třeba k lidem, kteří v tom Sovětském svazu žili, měl to těžší. A komplikovalo to, že my mladí jsme zažili sice okupaci, ale demokratickou republiku leda jako malé děti, fakt, že Rusové nesli břímě války a porazili nacistickou veleříši – to nás mnohé taky ovlivnilo.
Ale projevil se ještě další faktor: tím, že šly ty dvě totality těsně za sebou, zamezily jakémukoli přísunu objektivních informací.
Můj otec byl levicový intelektuál, kterých byly mraky. Byl z chudé rodiny. Ve čtrnácti mu zemřel otec. Musel si vydělávat na studia. Živil maminku a sestru. I tyto sociální motivy ho nasměrovaly k levici. Pracoval v ČKD, zažil obrovskou krizi, která v Sovětském svazu údajně vůbec nebyla. Uvěřil propagandě, že se v Sovětském svazu dělníkům nemůže nic stát. Že stát to uřídí. Tehdejší nezaměstnanost byla mnohem horší, než dnešní, protože nebylo vůbec žádné podpory. Lidi byli opravdu odkázáni na charitu, dostávali jenom nějaké žebračenky na jídlo. Ještě pamatuji celé chudinské kolonie, takové ty slums třeba v Michli neb ona Smíchově.
V těch knihách jsem se snažil vystihnout, že když se společnost zbaví komunismu, zbaví se i té lži spojené s ním.
To víte, že jo. Po revoluci se ovšem objevují nová zla, jiného druhu..
Lidská přirozenost není zlá, ale má v sobě zakotvené určité pudy, které když přerostou, mění se ve zlo. Např. potřeba reprodukce lidského rodu. Na zachování existence je potřeba peněz. A když ta potřeba nabobtná, mění se v kořistnictví a modloslužbu penězům. Tento rys lidské přirozenosti je zachycen v bibli i ostatních starověkých památkách. Faraonové vlastnili všechno, i lidi. Je to svědectví o bezmezném kořistnictví a chamtivosti. Jakmile člověk něco získá, chce to odkázat svým potomkům. Ve srovnání se starověkem tyhle vlastnosti dnes poněkud mírní demokratické ideje, které říkají: Nikdo by neměl hladovět. V důsledku technického rozvoje (a samozřejmě díky totálnímu ničení přírody) se obrovsky rozšířily možnosti, aby se daleko víc lidi mělo dobře.
Už před čtyřiceti lety jsem v nějakém fejetonu napsal, že dnešní jednotlivec se spotřebou energie rovná feudálovi. Za vším, co člověk konzumuje, je strojová na energii náročná technika Jako bychom každý vlastnili a plně zaměstnali stohlavé stádo koní.
Apoklalypsa je básnický obraz pro zkázu. Myslím, že ke zkáze lidstvo pracuje velice usilovně. Nevím, jak proběhne, bude-li to ekologická katastrofa, atomová válka nebo nějaká jiná strašlivá pohroma. Goethe ve svém obraze čarodějova učně, který uvolní sílu, kterou nedokáže zvládnout, promlouvá o nebezpečí naší touhy rozpoutávat neznámé síly.
Naše civilizace je úpadková – v tom, jaké hodnoty vyznává. Zatímco všechny civilizace měly něco, co člověka učilo jisté pokoře v jednání, člověk se dnes považuje za to nejvyšší v přírodě. To je však naprosto mylné sebehodnocení. Ať už to nazveme stvořením nebo přírodou, člověk je jenom součástí. S tímto úpadkem a s důvěrou, že člověk je vším, jdou spojeny i hlavní vyznávané hodnoty: peníze a zábava. Opakuji to tak často, že už se to stydím říkat. Peníze jsou to „zlaté tele“. A zábava jako hlavní náplň života je průnik prázdnoty do jakékoli nábožensky anebo aspoň duchovně formované společnosti.
Návrat zpět je přitom těžko představitelný. Staré společnosti měly dost negativních rysů, jichž se moderní společnost zbavila. Například postavila ženy v jejich právech na úroveň mužů. Což pro společnost, pro níž byl typický náboženský výklad vztahů mezi mužem a ženou, nebylo myslitelné.
Ne, tady jsem měl na mysli pouze člověka, který z vášně a slabosti ničí sebe i své nejbližší.
Peníze a zábava se mohou stát vášní. Všechno závisí na míře. Pokud máte peníze, abyste mohl žít, tak je to v pořádku. Pokud se jdete jednou či dvakrát za týden proběhnout na tenis, anebo si zajdete do posilovny, je to naprosto v pořádku, když dvě miliardy lidí čumí šest hodin denně na mistrovství světa ve fotbale a v tom, že rozhodčí neuzná regulérní branku, vidí to nejpodstatnější, co ve světě dnes probíhá, a vůbec je nezajímá, jaké v Africe, kde se to mistrovství probíhá, mají strašné lidské problémy, je to projev masového úpadku.
Někteří lidi tomu vzdorují, ale je pravda, že dnes se většina lidí chová tímto způsobem. A má to pro ně často ničivé důsledky.
Nechtějte ode mě, abych vyspal definici lásky. Lidem chybí schopnost přijmout druhého se vším všudy. Druhý člověk je bytost, které se musím snažit neustále porozumět. Tuto snahu postrádám, zvláště u mužů. Ti často mají pocit, že jsou korunou lidstva a žena nejedná tak, jak by bylo podle muže jedině správné a rozumné. V každodenním životě si neuvědomují, že žena je jiná bytost, že pro ni třeba mateřství je nejvyšší hodnotou. Ale samozřejmě i žena si často neuvědomuje, že muži a jejich cíle jsou odlišné od jejích.
Tedy porozumět, odpouštět a pokud vidím chybu, mluvit o tom bez nadřazenosti a hádek. Lidi se strašně hádají, ale hádání není cesta k řešení problému, spíš k zabetonování vlastní pozice. A pak je tu samozřejmě otázka věrnosti a toho, co to věrnost je.
Ale základní je pochopení. Neustále o druhém člověku přemítat a umět si vysvětlit, proč druhý určité věci dělá tak, jak je dělá. Tolerovat je, i když jsou mi nepochopitelné. Psychoterapeuti upozorňují na to, že dnes spolu lidi neumí rozmlouvat. Ale to je jen racionelní odpověď, která spíš vysvětluje proč láska ztroskotává.
To je samozřejmě filosofická otázka, na kterou se nedá odpovědět žádným kategorickým soudem. Pozemský život člověka je ukončen. To je jediná, naprostá jistota. Takže konečnost existuje. Co se zdá nekonečné, je život jakožto život. Jedinec ovšem tvoří jako individualita, s vědomím té konečnosti. Když se mu věc podařila, je třeba ji uzavřít (to není dokončit).
Mám rád gotické malby, např. jeden Dürerův obraz Krista. Nevím, co by tam mohl ještě přimalovat. Svým způsobem je ten artefakt hotový. A totéž je s knihou. Pro mě byl nejstrašnější ze snů, že mám rozepsaný rukopis a nevím, co s ním dál.
Jiná věc je, že to je práce na celý život. Dopíšete knížku a máte pocit, že jste něco neřekl. Tak to řeknete v jiném díle atd. Taky něco zažijete, něco poznáte, svět se kolem vás mění, čili na to znova reagujete…
Myslím, že už na to nemám dostatečný styk se živými lidmi. Často jsem tím, kdo odpovídá na otázky. Jen někdy se mi podaří, že to přehodím. Ale nejsem už tak živě zapojen do běžného života a jeho starostí. Teď jsem se vrátil ke své staré divadelní hře Zámek. Vzal jsem jen základní situaci, ale napsal jsem nové figury, nové zápletky, vznikla úplně jiná, doufám, že současná hra. Chci ještě něco psát o Kafkovi, ale jinak už bych měl psaní nechat.
Nemám o ní určitou představu. Naznačil jsem tím, že nyní se otevřela možnost k všestrannějšímu a svobodnějšímu životu… Což se do jisté míry i stalo.
Člověk je zavalen různými současnými svinstvy, a přestává si uvědomovat, že žije ve svobodné společnosti, což je kupříkladu v oblasti tvorby či víry zcela zjevné. Přitom v nesvobodě se lidé utíkají k něčemu, co je nad nimi, a když jsou svobodní, tak to najednou nepotřebují. Nevím, jak se s tím potýká církev, ale já to vidím v upadajícím zájmu o literaturu, zvláště o tu dobrou. Zůstává zájem o zábavu. Jen si třeba všimněte, jak se téměř nedá uniknout té příšerné, kýčovité a duchamorné muzice. Provází vás v obchodech, v restauracích, nutí vám ji i mezi zprávami v rádiu a jdete po ulici a z otevřených oken na vás řve z lidských příbytků.
Psaní mě baví. Když chce člověk dělat něco slušně a pořádně, nemůže už při tom psát. Takže jsem odmítl jakoukoli funkci, která by zabírala hodně času. Stejně jsem měl dosti funkcí „čestných“, v grantových komisích a podobně.
Zastávám názor, že literatura se nemá míchat do politiky, zvláště když je svoboda a jsou tady svobodná média. To se týká spíše novinářské činnosti spisovatelů. Pokud člověk dělá novinařinu, pak má téměř povinnost se do politiky míchat. Ale v literatuře samé? Je pravda, napsal jsem pamflet „Premiér a anděl“, což je čistě politická satira. Je zajímavé, že z mých próz je nejméně úspěšná. Byla přeložena jen do polštiny, zatímco věci, které se týkají vztahů, jsou překládány po celém světě.
Politicky orientovaná literatura přestává být zajímavá ve chvíli, kdy je tady svoboda. Když zněl od nás hlas literatury z nesvobodných poměrů, bylo to pro čtenáře ze svobodných zemí zajímavé, podobně jako my čteme dnes o čínských disidentech. Sám jsem žasl, jak věci, které jsem psal za normalizace nebo i před tím, ve svobodných zemích jednostranně vykládali. Vždycky v tom našli nějaký politický jinotaj, i když já nic takového nezamýšlel.
Takhle silně asi ne. Ale je to dané tím, že jsem posledních dvacet let prožil úplně jiným způsobem. Hodně jsem jezdil po světě, protože mě pořád někam zvali. Asi deset let jsem byl třetinu času mimo republiku.
Spíše jsem teď čerpal z osobních historek od druhých lidí, na nichž jsem si uvědomoval, jak se mění lidské vztahy. Jak možnost kariéry, rychlého zbohatnutí restitucí, (což je v Posledním stupni důvěrnosti) působí na lidi a proměňuje lidské vztahy. Jde také o existenciální zážitky, ale jsou jiného druhu a menší intenzity. Netýkají se bezprostředně mne.
Nikdy jsem se nevyhýbal otázkám, které byly (hnusný slovo) aktuální, velice živé, a které se najednou vynořily jako takové nádory na svobodné společnosti.
Vrátím se k tomu, čím jsme začínali. Svět řídí pseudohodnoty. Kariéra, peníze, zábava atd… Základní společenský cíl není obnovit jakékoli morální hodnoty, ale zvyšovat výrobu a životní úroveň. Tento trend většině lidí vyhovuje a je zhoubný mimo jiné i proto, protože ničení přírody je na takové úrovni, že se blížíme ke chvíli, kdy život na planetě nebude možný. Představa neustálého zvyšování výroby a úrovně je absurdní, neuskutečnitelná. Protože člověk pokud nebude korigovat tyto ničivé hodnoty, nebude nikdy uspokojen. Miluje přepych. Nedávno jedna ruská teniska, která si údajně reklamou (jednou z nejduchamornějších činností) vydělá půl miliardy ročně, prohlásila: Mám ráda peníze a těch není nikdy dost. Až na výjimky lidé dávají přednost bohatství před skromností. Nesmíme zapomenout, že moderní společnost je stále více postavena na masovém člověku. Masový člověk není nevzdělaný, ale nemá žádná závazná mravní kriteria, přijímá masové hodnoty. To je změna. Ještě podle Ortegy y Gasseta měl masový člověk nízké vzdělání bez přístupu k hodnotám. Teď by člověk ten přístup mohl mít, ale nestojí o něj, protože ho k tomu nic nevede.
Při letošních volbách do parlamentu se ukázalo, že lidé se mohou domluvit, mají-li nějakou vizi a potřebný společenský nástroj. Volebními preferencemi lze vykroužkovat politické dinosaury kterékoli strany. Změny ve společenském aparátu jsou dnes proveditelné beze zbraní. Právě z tohoto důvodu také demokracie v 18. století vznikla na severoamerickém kontinentě. Lidé si chtěli zvolit ty, kteří mají vládnout a vydávat zákony. Odmítli evropský model společnosti politických dinosaurů. Odmítli vládu tradičních šlechtických rodů, jmenovaných biskupů a opatů, králů z boží milosti. Ti všichni patřili k vládnoucí vrstvě. A věřili, že z boží milosti k ní patří na věčné časy.
Svou vizi si v 18. století museli Američané obhájit se zbraní v ruce, namířenou proti anglickým červenokabátníkům. Na obou stranách padlo lidí více než dost. Změna se však prosadila a udržela. Americký svět se nestal lepší a mravnější, pouze si obhájil demokratickou možnost pravidelné změny ve společenském aparátu.
Prosadil se nový pohled na společenské pořádky, protože lidé již po více generací byli zvyklí na samosprávu a společenskou odpovědnost. To byly devízy, které jsme v roce 1989 zřejmě ve velké většině postrádali. Je možné, že po jednadvaceti letech jsme se přece jen něčemu naučili, a že to nebyly promarněné roky, ač stále ještě v dálce doznívá volání zklamaných o ukradené revoluci.
Je možné demokratický způsob změny státního aparátu znehodnotit a prosazovat vládu pevné ruky. Ke slovu se může dostat bezradnost politická i náboženská. Biblický učitel moudrosti to znal velmi dobře. „Není-li žádného vidění, lid pustne, ale blaze tomu, kdo zachovává zákon (učení).“
Vidění hospodářských i politických vin, vidění zákona vzájemné solidarity a pomoci třeba v případě povodňového ohrožení – to jsou vize, které každému společenství pomáhají.
Blížíme se k dalším volbám a je velmi dobré k volbám jít a zase volit tak, aby došlo ke změnám ve státním aparátu. Volit ty, kteří mají vidění národních vin i vize solidarity a pomoci – a to v oblasti hospodářské, politické i náboženské.
Je potřeba se o tom domlouvat. V době informační revoluce to mají lidé do jisté míry jednodušší než kdysi před dvěma staletími. Od toho ten internet konečně je, že lidé mají diskutovat a domluvit se na něčem, co je dobré a prospěšné všem, nejen jedné – vládnoucí – skupině. Jde o to, aby se pokračovalo dál v jarním diskutování. Teď to bude obtížnější, protože už nejde jen o jména a preference. Ke slovu se kromě preferencí musí dostat, jaké vize zastávají preferovaní. Půjde o vize společenských vin i jejich možná řešení. Půjde o schopnost uskutečňovat zákon (učení) solidarity společenské, hospodářské i náboženské.
Jan 8,51–58
Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“
Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý! Umřel Abraham, stejně i proroci, a ty pravíš: Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky.“ Jsi snad větší, než náš otec Abraham, který umřel? Také proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“
Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“
Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát a viděl jsi Abrahama?“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“
Ježíš stojí na chrámovém nádvoří a vede napínavou rozpravu. O životě, o smrti a o tom, co má v životě takovou budoucnost, že s tím ani smrt nic nenadělá. Možná na takové hovory nemáme čas každý den, ale v neděli, v den Páně – v den Pána Ježíše – je dobrá příležitost si takové otázky položit a hledat na ně odpověď. Je tedy v té evangelijní scéně nějaký prostor i pro nás? A kde?
Potíž Janova vyprávění působí to, že ty, kdo Ježíše prostě neberou, namítají, že je to jinak, nebo ho obviňují ze klamavé propagandy a lži, označuje evangelista jako „židy“. Tedy jako příslušníky jiné náboženské skupiny. Jiné už pro něj a ještě víc pro nás. A právě nám se může stát, že své místo zaujmeme příliš lehce po Ježíšově boku. A už stojíme na straně pravdy proti lži. Na straně světla proti temnotě. Nám to je jasné, ti druzí jsou ignoranti, oči i srdce mají zastřené závojem neporozumění…
Evangelista Jan rád píše scénář svých hovorů s Ježíšem takhle černobíle schematicky. Abychom si ovšem své místo v životě a tváří v tvář Ježíši neusnadnili, aby bylo místo i pro naše problémy, pojďme si tam jakoby připsat svou roli. Pojďme si tam stoupnout. Ne ovšem jako nezúčastnění pozorovatelé, ani jako ti, kdo po boku Ježíše už mají všechny problémy vyřešené a otázky zodpovězené. (Pokud tu někdo takový je, klidně může odejít…)
Pojďme si tam stoupnout jako ti, kdo také potřebují Ježíši sdělit, jak to vidí, namítat mu, že udělali jiné zkušenosti, než on říká, a slyšet jeho oslovení… Koneckonců, Ježíš se dohaduje s židy, kteří mu UVĚŘILI. Tedy i ti, kdo se jeho slovem nechali pozvat k víře a svůj život nasměrovali podle jeho slov, se dostávají do role jeho hlasitých oponentů.
Když jsme se teď k té diskutující skupince připojili, nejprve se rozhlédněme, kam jsme se to dostali: Ten hovor je veden na nádvoří jeruzalémského chrámu. A jeruzalémská chrámová hora byla podle staré tradice právě tou horou, na niž Abraham vystoupal, aby tu podle Hospodinova příkazu obětoval Izáka. Právě na této hoře se (třetího dne) zcela překvapivě ukázalo, že Hospodin, Bůh Abrahamův nechce lidskou oběť. Vždyť tam sám ukázal na beránka obětního…
V bibli se chrámu také říká „dům Boží“. Je to místo, které Hospodin vyvolil, aby mu tu společenství víry sloužilo, v důvěře, že on je nablízku. Tady jste u mne doma. Ne kvůli tomu, že to je posvátné místo – ale protože vás k sobě domů zvu.
To ujištění „jste u mne doma“ i pozvání „u Boha je pro vás otevřeno“ bylo hodně nahlas a hodně jednoznačně slyšet právě od Ježíše. Právě tím Ježíš vzbudil víru a očekávání, když dával lidem zažít: Boží domov není vzdálený, ale docela nablízku.
Tady teď stojíme, obklopeni chrámem, Ježíšovými slovy i příběhy z té hory. Tady stojíme a posloucháme, jak Ježíš říká: Bude-li se kdokoli držet mého slova, smrti neuzří na věky.
Je to zaslíbení, je to pozvání. A dá se mu hodně lehce namítat. Stačí přizvat všechny své špatné zkušenosti. Čím je člověk starší, tím jich má víc, a zástup oponentů se rozroste na tisíce.
Copak si, Ježíši, s těmi tvými slovy každou chvíli nenabijeme ústa? Copak se, Ježíši, už někde podařilo natrvalo zvítězit lásce nad nenávistí? Copak si v tomto světě i v lidských srdcích daleko rychleji nezíská místo vychytralost, která myslí hlavně na sebe? Copak lidské rozhodování neurčuje v rozhodující moment strach ze silnějšího? Copak se v životě nedaří nejlíp těm, kdo pochopili, jak to v naší době chodí, a podle toho se uměli zařídit? Poklonkovat na správnou stranu a nahlas se přidat k právě panujícím názorům? Copak nám čas nebere síly, nepřipomíná nemilosrdně, že stačíme na čím dál míň věcí? A – copak si stejně každého nakonec nevezme smrt?
Námitek, podložených konkrétními, často velice bolavými zkušenostmi by tu opravdu bylo víc než dost. A ve světle těch námitek se Ježíš opravdu jeví jako lhář. To neznamená jen, že si vymýšlí, ale též, že se snaží zaujmout lákavými hesly, strhnout tak za sebou davy a odvést je do záhuby. Jak krysař, který svůdnou hrou na flétnu odvádí ve známé bajce zástupy.
A Ježíšovi oponenti mají ještě navíc docela zbožný argument: Copak jsi, Ježíši, větší persona než praotec Abraham? Koho to ze sebe děláš? Mluvíš líbivě jako svůdce, tvá řeč je nebezpečná jak krysařova flétna… Abraham umřel, proroci umřeli, nikdo se nevyhnul setkání se smrtí. Setkání s tou, která nakonec bere všechno. Jak můžeš tvrdit, že zrovna tvoje slova ubrání před smrtí?
Čím podloží Ježíš svou důvěryhodnost? Čím dokáže, že je víc než Abraham?
Ježíš nezačne vytahovat z rukávu trumfy a dokazovat, že je mocnější prorok, správnější náboženský vůdce, bohulibější svědek. Jeho odpověď říká něco jiného: Jestli to v nějakém spojení opravdu životodárně zajiskřilo, jestli lze v nějakém příběhu vystihnout, jak je to se smrtí a s životem, a jestli lze v nějakém příběhu vystihnout, jak se Bůh stává člověku domovem – tak je to v příběhu Abrahama – a v příběhu mém.
Když Abraham kdysi na téhle hoře zajásal, když tady zjistil, kdo to je Hospodin a že je opravdu člověku nadějí, dokonce i nadějí proti smrti, zajásal jako ten, kdo dohlédl k mému příběhu a zahlédl můj den… Jako bychom se s Abrahamem napříč časy potkali a pozdravili, říká Ježíš.
Cože? Diví se oponenti: vždyť ti ještě není padesát, a viděl jsi Abrahama? Padesátce se, jak známo, říká „abrahamoviny“. V spřáteleném Nizozemí dokonce protestanti o padesátiletých říkají: ten už viděl Abrahama. Ježíš se ale, jak známo, padesátin nedožil. Jak tedy může „vidět Abrahama“? Jak může dosáhnout na jeho zkušenosti, na jeho úroveň?
Abraham – zajásal jako ten, kdo zahlédl můj den, odpovídá Ježíš. Den Abrahamova jásotu na hoře Morija, den Abrahamova rozpoznání, že je všechno jinak, než se dosud jevilo, nese stejné označení jako den překvapivého vítězství Ježíšova. TŘETÍHO DNE se Abrahamovi ukázalo, že Hospodin není krvelačné božstvo, které se živí krví našich potomků, ale že nám budoucnost otevírá jako překvapivý dar. A třetího dne se na Ježíši ukázalo, že smrt nemá poslední slovo. Že lidská nenávist nezvítězila nad Boží láskou. Že smrt nezvítězila na budoucností, otevřenou tímhle Božím svědkem.
Tohle jak zjevení zajiskřilo na chrámové hoře, když si tu si skrze časy podávají ruce Ježíš a Abraham. Překvapení, že Bůh Abrahamův a Otec Ježíšův je v kritickém momentě o krok před námi: o krok před našimi představami, před našimi stokrát ověřenými zkušenostmi i vlastními možnostmi.
Nám, co se k té debatě připletli a mohli v ní uplatnit své připomínky, se tu vyřizuje: Čtěte si i ty příběhy o Abrahamovi jako příběhy toho Boha, jehož blízkost potkáváte kolem Ježíše.
Poslouchejte je s důvěrou, že i když zní křik a halas nesčetných špatných a hořkých lidských zkušeností, jichž jak známo s ubíhajícím časem přibývá, přece má cenu věřit tichému hlasu, který vedl a překvapoval Abrahama a který ztělesňoval Ježíš. Poslouchejte je jako blízkost pokoje, který vyhání z lidských srdcí strach a vysvobozuje z pocitu, že naše životní úsilí nic nezmůže a nic neznamená. Poslouchejte je jako ujištění, že člověk nemusí své postoje měnit podle hesla, kam vítr tam plášť, ale že může následovat Ježíše. Včas i nevčas. Poslouchejte je s důvěrou, že Ježíšův příběh se pro nás stává Božím domovem. Blízkostí Boha, který dává zahlédnout: Však ona láska nad nenávistí třetího dne zvítězila – a vposledu zvítězí natrvalo.
Však tu na světě nejste jen proto, aby vás omílal ubíhající čas a nakonec si vás vzala smrt,
ale abyste poznali a potkali blízkost Boha, u něhož máme domov. Amen.
Školní sexuální výchova je běžnou praxí v řadě zemí našeho kulturně-civilizačního okruhu, v posledních letech i u nás. Letos na jaře vydalo ministerstvo obsáhlé Doporučení, co a jak učit. Na internet umístilo i příručku pro učitele, nazvanou „Sexuální výchova“, vydanou ve spolupráci s Výzkumným ústavem pedagogickým. Tato příručka narazila na odpor.
Nejdřív přišel protest České biskupské konference: Příručka „zvýhodňuje výchovu výlučně zaměřenou na individuální prospěch jednotlivce“ a doporučuje formy a metody, které „ohrožují mravní výchovu mládeže“, jejichž aplikace „zraňuje důstojnost dětí i samotných pedagogů.“ Přidala se konference Církve bratrské. Lidovecká poslankyně Šojdrová žádala okamžité stažení příručky. Tisíce občanů podepsaly protestní petici křesťany vedeného Výboru na obranu rodičovských práv.
Stanovisko většiny médií a veřejnosti, laděné – řekněme – „prosexuálně“ a proticírkevně, vyjádřil známý praktik a propagátor sexuální výchovy Radim Uzel na internetu: „…právě tyto prudké reakce svědčí o tom, jak naléhavě jsme takovou brožuru potřebovali.“ Ministerstvo svůj postup hájilo – až do začátku srpna, kdy nový ministr po jednání s arcibiskupem a s protestujícími občany slíbil Příručku stáhnout z internetu a revidovat ji. Jednotlivé metody budou také napříště předem konzultovány s rodiči, kteří tak budou přesně vědět, co a jakým způsobem se jejich dítě na toto téma ve škole učí. Uzlova reakce v televizi: „… pár náboženských fanatiků něco napsalo…“
Oč jde? Ministerští úředníci pojali sexuální výchovu jako součást zdravotní výchovy a tvorbu Příručky svěřili tedy lékařům a pedagogům, kteří už mají s tímto oborem zkušenost. Nepochopili, jak hluboce způsob, jímž ta která společnost kultivuje a reguluje sexualitu, ovlivňuje celou její eticko-kulturní atmosféru, a jak pevně je to zakotveno v tradici rodinného života. Tady nejde jen o podkapitolu zdravotní výchovy! Ti, kdo protestovali, právem žádají rozsáhlou veřejnou diskusi, ze které by měla vzejít konsenzuální koncepce sexuální výchovy.
Příručka má opravdu slabá místa. V úvodu se praví, že sexuální výchova má být „pojímána jako bio-psycho-sociální kategorie s etickým rozměrem“, a má respektovat „hodnoty vyplývající z příslušnosti jedince k etnické skupině, náboženské skupině, regionu“ atd. Některé názory, jež prezentuje jako nepochybné, jsou však problematické. Tvrdí např., že homosexualita je „v civilizovaných zemích vnímána jako normální menšinová sexuální orientace.“ Přitom v mnoha státech USA je homosexuální styk mezi muži považován za trestný čin, nemluvě o některých islámských zemích, jimž také nelze upřít civilizovanost, byť odlišnou od té naší. Učitelé by měli vědět, že jde o problém složitější, než jak se jeví většině českých sexuologů a jiných odborníků (a v opačném gardu i většině teologů). Dovršení sexuální revoluce není jedinou možností dalšího vývoje.
Nejvíce ovšem narazily dvě motivační hry, jež doporučuje Pavel Petrnoušek. První z nich, zvaná „kompot“, je variantou známé společenské hry: Sedí se v kruhu, židlí je o jednu méně než hráčů. Nesedící hráč řekne: „Teď si vymění místa ti, kteří…“ a jmenuje cokoli, co přiměje některé hráče vstát a umožnit mu zabrat jednu z uvolněných židlí. Pedagog má hrát s dětmi a má říkat např. „…kteří už někdy líbali – viděli porno – masturbovali“ atd. Smysl hry je jasný, jde o to oslabit zábrany k rozhovoru o sexuálních otázkách, a většina dětí ocení legraci, která nastane. Divíme se však, že pedagog necítí, jak hrubě se vlamuje do soukromí dětí – a v tomhle budeme nejspíš souhlasit s biskupy. Druhá „hra“ spočívá v tom, že děti vyjmenovávají všechna označení pohlavních orgánů, jež znají, včetně vulgárních. Pedagog nakonec řekne, která slova se budou při sexuální výchově používat: penis, pochva atd. (Petrnouškovi kupodivu velmi záleží na tom, aby si žáci osvojili termín vulva, který se v Příručce vyskytuje pouze v jeho kapitole!).
Můžeme být vlastně Petrnouškovi vděčni za to, že prozradil, jaké metody (má jistě plnou nůši podobných!) už delší dobu praktikuje on sám – a patrně i řada dalších sexuálních pedagogů. V televizní debatě ho podporoval renomovaný sexuolog Petr Weiss. Recenzent Příručky je anonymní, resp. „kolektivní“: Společnost pro plánování rodičovství a sexuální výchovu. (Fakticky jde o dr. Uzla, předsedu Společnosti, který jako autor jedné z kapitol nemohl být oficiálně jmenován.)
Tohle kolo jsme tedy – řekněme – vyhráli. Co dál?
Kritikové Příručky žádají, aby škola „přibližovala žákům sexualitu v komplexním pojetí jako vyjádření láskyplného vztahu mezi mužem a ženou“ (Šojdrová). Ať se s dětmi mluví o lásce a věrnosti, o zodpovědnosti a rodině!
Jde o nedorozumění. Škola má v náplni rodinnou výchovu, osobnostní a sociální výchovu i etickou výchovu. Kritikům jde v podstatě o to, aby se o sexu jako takovém mluvilo co nejméně, raději později než dříve, tak, abychom nezranili dětský stud a aby naše informace nepůsobily jako návod k použití. A hlavně varovat před všemi možnými riziky předmanželského pohlavního styku!
Slyšme ale sexuology. Oni tvrdí, že sexuální výchova v jejich stylu, otevřená a věcná, nezatížená běžnými rodičovskými skrupulemi, vede k omezení počtu nežádoucích těhotenství a pohlavních chorob. K tomu je především třeba děti poučit o kontrakoncepci, včetně správného použití kondomu, počínaje jeho správným vyjmutím z obalu. Při nasazení (v hodině sexuální výchovy na model penisu) je třeba vytlačit ze špičky kondomu vzduch, jinak může vzduchová bublina při kopulačních pohybech způsobit perforaci. Chybou je i pokračování v souloži po ejakulaci, kdy penis ochabuje a žena z něj může kondom i s ejakulátem stahy poševního svalstva stáhnout. – Masturbaci je podle sexuologů možno doporučit v každém věku. – Ze svých ordinací znají těžké neurózy lidí, kteří mají zábrany v akceptaci vlastní homosexuality, a těm je třeba už v pubertě pomoci poučením, povzbuzením i osvětou v jejich okolí. – Mnoha ženám, které jinak nedosahují orgasmu (jsou jich desítky procent!), pomůže stimulace klitorisu rukou nebo ústy, tedy nekoitálními praktikami, při kterých mohou být plně uspokojeni oba partneři, navíc s minimálním rizikem početí. Řádné poučení by mělo předcházet prvnímu experimentování mladých, se kterým nutno počítat již ve 13 letech. Mají se postupně dozvědět o ejaculatio praecox, o vaginismu a jiných poruchách sexuální funkce atd. Mají vědět o dotěrných frotérech. A už v předškolním věku mají vědět něco o tom, co konkrétně jim hrozí od pedofilů, jimž mají říct „ne“, i kdyby to byli blízcí příbuzní.
Běžné názory sexuologů a sexuálních pedagogů jsou ovšem v příkrém rozporu se zásadami římského magisteria i tradiční protestantské morálky. Na obou stranách, u většiny sexuologů a sexuálních pedagogů na jedné straně, i u jejich většinou křesťanských odpůrců, nutno počítat s ideologickou kontaminací informací, výzkumů, praktických zkušeností – i úsudku.
Do křesťanství pronikl v prvních staletích odpor k tělesnosti, cizí starozákonnímu židovství. Tento odpor s sebou vláčíme dodnes. Možná právě naše doba, kácející všechna tabu, je příležitostí něco s tím udělat.
Ludvík Vaculík v jedné knížce vypráví o otci, který přivítal novorozeného syna tím, že ve svých ústech polaskal jeho genitál. Uvádím to jako test vztahu k sexualitě: Pobaví nás vyprávění o této malé pohanské rozpustilosti – nebo pocítíme fuj?
Nezakomplexovaná maminka vštěpuje již kojenci a batoleti, že tělo je dobré Boží stvoření. Při koupání děťátka se drobně mazlí s jeho genitálem stejně jako s ostatními částmi těla, přičemž stále laskavě, často i vesele, komentuje, co v každém okamžiku dělá. To je první lekce rodinné sexuální výchovy. Další na ni navazuje, když dítě učíme samostatnému omývání, včetně přehrnování předkožky.
Dost se dá pokazit při setkání s kojeneckou nebo batolecí masturbací. Jeden (současný!) křesťanský autor ve své knížce nabádá rodiče, aby věnovali pozornost hře miminka s přirozením, a kdyby se zdálo, že by se z ní mohla „vyvinout masturbace“, mají navštívit odborníka. Rodiče bývají v rozpacích, ti nejprudérnější dodnes zděšení. Bývá to problém i u starších dětí. Jen málo rodičů vidí v této situaci příležitost, jak kultivovat stud, aniž bychom káravě zahanbovali, a jak zároveň dát najevo respekt k soukromí potomka. Není to ostatně ani „technicky“, komunikačně snadné, a to ani u malých dětí, ani u dospívajících.
V rodinách se o sexu hodně mlčí, čímž se naznačuje, že je neslušné „o tom“ i jen mluvit. Rodiče, sami represivně vychovaní, si otevřenou komunikaci ani nedovedou představit. Když pak dojde na školní sexuální výchovu, je otázkou, nakolik je jejich odpor veden autentickou starostí o děti – a nakolik pocitem ohrožení jejich vlastních problematických jistot.
Co teď opravdu potřebujeme, je věcná diskuse křesťanů s mainstreamovými sexuálními pedagogy, vedená snahou o dorozumění. Mají naše církve dost sil, aby s takovou diskusí začaly? Nejen o teologii a etice obecně, ale o konkrétech sexuální výchovy?
…Je to stále ještě on, a přece to už není on. Jeho obraz vybledl, pozbyl jasných obrysů jako snímek na fotografické desce dvakrát exponované. Jeho hlas zní jako popel… Jeho rty jsou jako křídová kresba z tabule, jeho ústa se zvětšila, zuby v nich svítí, jako by byly z vápna. Maso roztává, čelo se silněji klene, lícní kosti vyčnívají. Kostra se propracovává ven. Oči už zapadají. Za několik hodin bude po všem…
Takto umírá vojín František Kammerich, jedna z postav Remarquovy knihy Na západní frontě klid. Když mi bylo šestnáct let, jevil se mi tento popis přízračný, literárně přemrštěný a patetický. Vzdálený všemu, čím jsem procházel a co jsem znal. Až mnohem později získala Remarquova slova tělnatější charakter. Bylo to v okamžiku, kdy jsem se poprvé setkal s pacienty léčebny dlouhodobě nemocných. Nikoli v roli pacienta, ale faráře, pověřeného tzv. „duchovní péčí ve zdravotnictví“.
Na bezprostřední kontakt s pacienty v „terminální fázi“ jsem byl teoreticky vcelku solidně připraven. Četl jsem knihy zabývající se touto problematikou z perspektivy psychologické i teologické. Mluvil jsem s lidmi, kteří měli nesrovnatelně větší zkušenosti. Teprve první procházení nemocniční chodbou ovšem probarvilo odbornou přípravu divokými odstíny Remarquova jazyka. Začal jsem chápat, že to, co se mi dříve jevilo jako literární nadsázka, byl ve skutečnosti naturalisticky pravdivý popis reality. Vybledlé tváře, popelavý hlas, ruce voskových figurín… Rozpouštění dříve jasných kontur. To vše ještě umocněno odlidštěnou podobou nemocničních interiérů a podbarveno zvukem bzučících zářivek a praskajících přenosných tranzistorů.
Neznám nikoho, kdo by se po první zkušenosti s léčebnou dlouhodobě nemocných cítil normálně. Snad každodenní nemocniční personál – lékaři a sestry, vnímají všechno méně ostře. Člověk „zvenku“ ale při vstupu do hraničního světa umírání prožívá nutně nepříjemný otřes. Iniciační zážitek vykolejení patří od této doby mezi nejdůležitější zážitky mého života.
Úkol faráře v nemocnici se vymezuje jen obtížně. Nelze na něj uplatnit předem připravená schémata. Každý pacient je neopakovatelný, vyjadřuje jiné potřeby, klade si jiné otázky. V Čechách je navíc zapotřebí počítat se skutečností, že jen velmi malé procento pacientů je věřícími křesťany a aktivními členy nějaké církve. Přesto se ukazuje, že duchovní péče v nemocnicích je potřebná a dokonce nenahraditelná. Smrt je transfer, vyžadující spirituální přípravu a průvodce.
Setkávání s pacienty v léčebně dlouhodobě nemocných má svou velmi specifickou podobu. Všechno jako by se odehrávalo ve zvláštním chvatu, všechno jako by bylo umocněno neviditelným zesilovačem. Obvykle není čas (ani síla a chuť) na dlouhé zdvořilosti, na postupné sbližování mezi pacientem a duchovním. Buď přeskočí prvotní jiskra sympatie a důvěry, nebo je rozhovor de facto od počátku vyloučen. Pod povrchem, nevyřčeně a přece zjevně, bublá vědomí, že každé dílčí setkání může být poslední. Ať už proto, že bude pacient přeložen či propuštěn, nebo z důvodu jeho úmrtí.
Každý takový rozhovor s umírajícím je vysilující cesta. Zůstává po něm propocená košile, citová dutina, únava. Spisovatel Jorge Luis Borges ve své povídce Nesmrtelný píše: „Smrt (nebo pouhá narážka na ni) dodává lidem na ceně a činí je patetickými.“ Je to tak. Ale rozhodně to nemusí být patos upadlé, kýčovité podoby. Na takový ostatně v pravdivé situaci umírání není prostor. Umírání nesnese lež. Lež pohodlnosti, mělkosti, ani lež „milosrdnou“.
U lůžka umírajícího se zviditelňuje přírodní zákon o zachování energie. Zatímco na jedné straně postupně zdroj života vyhasíná, jako když se v noci pomalu zatemňuje usínající město, na druhé straně se i to nejmenší dění nabíjí novou, doposud neznámou energií. Poslední dotek pulzuje intenzitou. Nějak v sobě zahrnuje všechny předešlé i budoucí doteky. Je esencí dotýkání, blízkosti, intimity. Sevřít ruku umírajícího člověka – to znamená zažít dotek. Bývá to podstatnější a výmluvnější než plané řečnění.
Novou sílu a jasnost ale může získat při smrtelném lůžku i slovo. To byl pro mne ostatně v dosavadní praxi asi největší, nejcennější objev. Uprostřed zdevalvovaného, vyprázdněného a vykleštěného jazyka současnosti jsem našel okamžik, kde se slovo stává Slovem. V biblické knize Přísloví je napsáno: Smrt i život jest v moci jazyka, a ten, kdož jej miluje, bude jísti ovoce jeho. (Přísloví 18,21) V léčebně jsem začal tento verš chápat nově – odděleně od původního kontextu. Mezní situací nabité slovo má moc tišit, upokojovat, smiřovat. Vydává dobré ovoce.
Strach, izolovanost a zmatek, které obvykle umírající pociťují, volají po odpovědi. Odpovědi, kterou nemůže dát žádný člověk. Právě proto je na místě mluvit o spirituální péči. Poslední otázky přirozeně překračují rámec lidských možností. Smazává se rozdíl mezi věřícím a nevěřícím, mezi křesťany různých vyznání, za života tolik podstatný a často bojovně deklarovaný. Smrt smiřuje a otevírá dlouho zavřené cesty k Bohu. Moje dosavadní zkušenost mi ukazuje, že těžce nemocní a umírající lidé si velmi často kladou otázku po spravedlnosti. Kupodivu se tolik neupínají k tomu, co bude – co je čeká, ale spíše hledají smysluplnou pointu života. Někdy je v tom hledání obsažen obdivuhodný klid, jindy napětí, zlost a pocit křivdy.
Ve všech těchto rozličných případech se mi znovu a znovu nabízelo trochu archaicky znějící slovo „rozhřešení“. Rozhřešení, to je ta hledaná smysluplná pointa.
Možná se někomu pod tímto slovem začne odvíjet představa nějakého konkrétního náboženského rituálu. A možná, že dříve skutečně mohl určitý rituál jako účinné rozhřešení posloužit. Dnes většina lidí tomuto obrazivému jazyku liturgických úkonů nerozumí. Nemají pro ně potřebnou vypovídací hodnotu. Proto se mi zdá smysluplnější vnímat rozhřešení v širším, otevřenějším kontextu.
Není náhodné, že slovo rozhřešení nese v sobě podobný význam jako latinské sloveso absolvere – tedy rozvázat, zprostit závazků. V posledních okamžicích života se vyjevuje, že se neodkladně stáváme absolventy své existence. Není už možné se zastavit ani vrátit. Rozvazují se všechna naše pouta. A to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Vyvazujeme se nejen z řetězů bolesti, strachu a závislostí, ale také ze záchranné sítě sociálních vazeb, vztahů, partnerské a rodičovské lásky, přátelství. Takové rozvazování, jakkoli se děje samo sebou a také navzdory našemu odporu, není nic snadného.
Rozvázání všech dobrých i nedobrých uzlů našeho života je mimo naše síly. V okamžiku umírání se nejjasněji ukazuje, že všechny lidské ideologie (i ty nábožně se tvářící) postupně ztrácejí svou váhu. Před smrtí vadnou jak sebevědomé filosofické koncepty, tak i vyprázdněná a mělká církevnická hantýrka. Smiřující a vysvobozující absolutorium nám může být uděleno pouze zvenčí, z druhé strany.
Poslední poznámka „pod čarou“: Nelze to zamlčet a pozornějšímu čtenáři to beztak neunikne. Člověk, který se rozhodne doprovázet umírající k jejich smrti, se nevyhnutelně ocitá v pokušení návyku. V riziku, že ho silové pole umírání pohltí a stane se mu zdrojem numinózní síly, která je v běžném životě vzácná a nedostupná. Stává se to. Ubalancovat místo mezi cynickou nezaujatostí a téměř magickou manipulací s umíráním není snadné. Křesťanský farář se v této věci smí a musí postavit pod korektiv Písma, které varuje před lidskou touhou po tajemném zásvětnu. Článek vyšel v Revue Prostor 86
O náhodě vám chci povídat, která mne potkala, abych byl nucen přehodnotit svůj pohled na filosofii a filosofy. Obsahuje-li náhoda takový úmysl, pak už to není náhoda, zvláště ne čirá – co to tedy je? Jen opatrně pohlížím vzhůru, zda bych směl v té náhodě vidět aspoň prsty Božích andělů. Nuže vězte, že knihu, o níž vám budu povídat, jsem dostal od Michaela Lošonského, profesora filosofie na státní coloradské univerzitě, když přednášel na filosofické fakultě v Brně. Na oplátku jsem mu dal svůj esej Proč jsem rád českobratrský evangelík v knize Zpytování. Filosof a theolog se tak setkali ne jako soupeři, ale spolupoutníci za pravdou, kus cesty jdou spolu. Toto hodnocení je pozdějšího data, vyrostlo ve mně teprve, když jsem tu knihu četl a četl. I to, že jsem se do ní začetl, přičítám té náhodě – no řekněte, kterýpak theolog by tu knihu Enlightenment and action from Descartes to Kant (Osvícení a čin od Descarta ke Kantovi) vzal do ruky, aby ji nejen prolistoval, ale pročetl až do konce? Co mne k tomu pudilo?
Asi to bylo zasuté vědomí, že filosofové dostali od apoštola špatnou známku, ale jen v jistém případě. Kdo čte pozorně 1. kapitolu Prvního listu Korintským, shledá, že apoštol je odsuzuje, pokud chtějí svou moudrostí nalézt a odhalit Boha a jeho tajemství, tj. svým rozumem konkurovat víře nebo ji nahradit. Vždyť v apoštolských sborech bylo místo i pro filosofy, kteří ve společenství bratří a sester velebili Boha, že víru ve vzkříšeného Krista obdařil Duchem a Boží mocí, aby se nestyděli před žádnou filosofií vyznávat Krista Pána jako Boží moudrost a moc.
Podtitulem té knihy je Passionate thought, vášnivé, zaujaté myšlení. filosofové od Descarta po Kanta vypovídají, že to patří k lidské autonomii vykonávat kontrolu nad představami a pojmy, které jsou v nás přítomny. Vědí, že takové představy vznikají v lidské mysli nedobrovolně, automaticky, ale také vědomě. Vědomý proces vítají před nevědomým. A vyzývají nás: Chcete-li se vyhnout ztrátě vlivu na chování vlastní i chování společnosti, v níž žijete, a chcete-li, aby vaše myšlení neprobíhalo jako ve snách, bez vedení, musíte se rozhodovat a odvážit se používat vlastního poznání a vlastního rozumu, jinak se dostanete pod autoritu jiných.
Hlavní překážkou rozumového vývoje a hlavní nemocí 17. století je nerozhodnost, neochota rozsuzovat mezi pravdou a lží. Teprve 18. století bude sklízet aspoň trochu ovoce po těch, kteří cvičili rozum a rozhodování, nebáli se mluvit na veřejnosti a psát a taky držet svůj názor, pokud nepodlehne rozumnějšímu. To je Akce, bez níž osvícení neobstojí, jakože i víra si žádá skutků… Život samospádem bez rozhodování a bez skutků člověku nesluší a neprospívá. Osvícení filosofové zřejmě chodili k volbám.
Sapere aude! Tuto Horaciovu výzvu vyslyšel Kant a učinil ji heslem osvícenství v této parafrázi: Měj odvahu užívat svého vlastního rozumu! Už 17. století si předsevzalo zdokonalit lidské poznávání a chápání tak, aby bylo tvořivé, pečlivé, spolehlivé, schopné soutěžit na veřejném prostoru rozumnosti. Snad na samém počátku byl Plato, milovník filosofie, kterou určil jako způsob dobrého bláznovství a milovníka filosofie viděl hnaného božskou mocí. Osvícenci mluví o Bohu s nejvyšší uctivostí a bázní. Descartes, když se sám sebe ptal, kterou cestou v životě má jít, měl za sebou mnoholeté studium knihy světa. Rozhodl se prostudovat sám sebe. Sen, v němž to rozhodnutí padlo, pokládal za božské potvrzení své nové cesty, kterou označil aktivním slovesem „myslím, tedy jsem“. Byl ochoten zaměnit je za jiné aktivní sloveso, „chci, tedy jsem“. Nikdy však za pasivní „dýchám, tedy jsem“.
To pak vyslovil zřetelněji Hobbes: Bez zaujaté myšlenky nemůže myšlení být uspořádáno: myšlenky se potulují jako ve snu, chovají se navzájem cize, neslušně, nesouvisle. Podobně Locke je si vědom nesnadnosti myšlení, ale chválí „nekonečně moudrého autora našeho bytí, že dal moc naší mysli, abychom volili mezi ideami. Bez zaujetí by však člověk byl velmi marné, nečinné stvoření, které profláká svůj čas v líném letargickém snu.“ Proto se našemu moudrému stvořiteli zalíbilo připojit k ideám a mnohým našim myšlenkám průvodní radost.
Zavrhněme však představu, že osvícenci žili v poklidném, bukolickém prostředí. Diskusi o rozdílu mezi Bohem a přírodou provázely výroky, spolehlivě zaznamenané, které by dnes skončily u soudu. Vyslovil je kolega Henry More na adresu Barucha Spinozy. Nazval jej špinavým a podlým ateistou, ponořeným do výkalů ateismu, který pro svou zatvrzelost v nich i vydechl, ale tyto výroky mu nepřekážely vyslovit na jeho adresu chválu na to, že ve svých Propozicích napsal: „Mimo Boha nemůže žádná substance být ani být pojata,“ nicméně, praví More, „Propozice obsahují nejhrubější ateismus.“ Spinoza pak doporučuje jako nejlepší cestu vyhnout se myšlenkové nedostatečnosti: vztáhnout všechny své ideje na ideu Boha. Naše pojetí Boha obnoví lásku k Bohu, která rozšíří aktivity mysli. Kéž by byl mohl vzkázat dvacátému století, co hlásal svému století, že pohroma hrozí státu, kde se zakazuje lidem, aby mluvili, co mají na mysli. Spinoza však nenabídl nic, aby se lidé vyléčili z nerozhodnosti, živené běžným míněním.
V tom je třeba obrátit se na Leibnize. Zdůraznil, že jednotlivec dokáže jen málo z toho, co chce, „ale nic není silnější než asociace, spolupráce několika lidí.“ Nečekal, až jich půjdou milióny, neangažoval žádnou společenskou třídu, takto se vyjádřil: „Tisíc věcí mohou udělat dva nebo tři nebo několik, kteří si rozumějí. Nic se neudělá nebo špatně udělá, pracují-li lidé bez vzájemného dorozumění.“ Zlepšení mysli a myšlení je možné jen s pomocí politických a sociálních podmínek. Leibniz uzavřel rozhovor 17. století důrazem na úlohu vůle v našem poznávání a připravil tak půdu pro Kantovu filosofii osvícení. Ten se o možném osvícení vyjádřil v eseji Předpokládané začátky lidské historie: „Pouze ve společnosti, která vyvine technologii a dost bohatství, aby udržela nějakou formu trhu, může teprve začít systematická a všestranná (well-rounded) kultivace lidských schopností.“
Nedivíme se, že autor uzavírá zjištěním, že výsledky práce filosofů v 17. století a jejich rozvinutí ve století 18. o lidském osvícení se nestaly společným majetkem, protože vyžadovaly veřejné cvičení rozumu a k tomu nezbytné materiální podmínky. Proto osvícení zůstává nevyřešeným problémem i v 21. století. „Rozhodněte se,“ vzkazují filosofové. Janův Ježíš je jiný, adresnější, očekává rozhodnutí v osobním vztahu: „Kéž bys byl studený nebo horký!“ (Zj 3,15)
Kniha Enlightement Michaela Lošonského vyniká v nejednom ohledu: Je věcně přínosná, je užitečná, potřebná, a také čtivá a podnětná i pro tak podivný species jakým jsou theologové a vůbec křesťané včetně křesťanských filosofů. Filosofie a křesťanská víra nemají téhož otce, víra je nemanželská.
Psycholog Pavel Říčan napsal poznámky k mé recenzi Halíkovy knížky „Stromu zbývá naděje“ v Protestantu č. 5. Pokusil se v nich aspoň na jediném místě ukázat, jak jsem nepřesný, a zapotil se při tom (viz jeho dva zvýrazněné odstavce). Potřeboval čtenáře přesvědčit, že jsem nedůvěryhodný, aby pak ze sedla tohoto koně mohl už mluvit bez důkazů. Když má co činit s recenzentem tak nepřesným „a těch nepřesností najdeme v recenzi bratra Veselého několik“ (kolik?), vystaví můj způsob čtení na pranýř, neboť mne „vede bohužel k závěru, že bratr Halík demagogicky pomlouvá reformaci“. Ale on ji pomlouvá a odsuzuje, což u religionistů není nic zvláštního. Jejich náboženství žije svým způsobem z těla a nemiluje zásahů do svého života jako byla reformace. Říčan měl dosti místa, aby o ní napsal pár směrodatných slov. Volil raději kumulovat další mé viny – nazývám Halíka religionistou – hrozím propastí, která zeje mezi religionistou a Novým zákonem – dětinsky volám lidstvo k dětinské důvěře v Boha Otce – napsáno s despektem „bohužel“. Který křesťanský teolog by mohl opakovat po Halíkovi, že kniha Job je snad nejcennější z celé Bible a bavit se možností, že by z Bible zbyla jen kniha Job? (str. 149)
Psycholog našel zalíbení v religionistovi. Proč ne, myslí-li si, že se s ním dostane dál než k dětinské důvěře a poslušnosti Boha. Mám je oba svým způsobem rád a taky je rád a s užitkem čtu. Ale jsou-li chtiví duchovních emocí na výspách a ve větrech a vůních, vanoucích z cizích náboženství, měli by začít doma, v Bibli u Ko 1 a listu Židům, kde se zjevuje a mluví Bůh, a budou moci psát a nabídnout čtenářům pravou a bezpečnou cestu.
V dnešní nábožensky vznětlivé a tvořivé době si evangelíci připomínáme závažnost reformačního pravidla SOLA SCRIPTURA: aby svatá Písma, Bible, byla jediným pramenem pravdy a milosti a taky jediným kritériem (měřítkem) všeho náboženského myšlení a jeho projevů. Religionistům to není pochuti. Ale Bůh podle své chuti zvolil jediný lid za nositele svého zjevení v zákoně i milosti, a své jméno, Boží synovství, dal jedinému Ježíši Kristu – proto SOLUS CHRISTUS.
Traduje se, nevím, kde se to vzalo, že Jan Žižka bojoval v bitvě u Grunwaldu na straně polského krále. Kdesi jsem četl, že bojoval u Azincourtu. Že by bojoval u Gettysburgu na straně otrokářů, jsem zatím ještě nečetl, ale možná, že se to ještě někde dočtu.
Lidové noviny totiž v pátek 16. 7. 2010 připomněly 600. výročí bitvy u Grunwaldu. V rámci této připomínky jakýsi Robert Rác plácnul cosi o tom, že Žižka v bitvě samozřejmě nebojoval na polské straně, ale na straně Řádu německých rytířů a suverénně dodal, že o tom existují písemné doklady v archivech polských i řádových. I málo poučený člověk si řekne, že je to blbost. Kdyby takové doklady o Žižkově angažmá u Grunwaldu či Azincourtu existovaly, dávno by se o nich obecně vědělo. Ono se ve skutečnosti ani neví, že by Žižka byl v roce 1410 v Polsku.
Karel Steigerwald ovšem ví své. V článku „Žižka a Nečas, osobnosti prázdnin“ otištěném v MFD 20. 7. 2010 ví na základě uvedeného plácnutí jistě nejen to, že Žižka bojoval proti Polákům, a proto to má nahnuté, ale i to, že by byl býval strůjcem stalinských nezákonností, Husákovy normalizace ba i samotným Hitlerem. Čím Žižka Steigerwalda tak irituje? Tím, že bere vážně, co je napsáno v Bibli, a tím, že když ho křižáci násilím chtěli donutit, aby tancoval, jak vrchnost bude pískat, tak jim stejnou oplácel.
Není to poprvé, kdy se Steigerwald rázně „obul“ do Žižky a husitů. Proč by ne, vždyť doba je taková, na Žižku a husity nadávat je dovoleno. Kdyby se to nesmělo, psal by odvážný autor asi nějaký rozhlasový seriál. Tentokrát ale ještě dodal, že „pro slušné lidi je Žižka loupežník, náboženský blouznivec a fanatik s úchylnými názory… pro protestanty osvícený reformátor shnilé církve…“ Takže protestanti, ne abyste si mysleli, že jste slušní lidé!
Shodou okolností jsem ve stejný den jako Steigerwaldův článek v MFD četl v týdeníku Týden interview Renaty Kalenské s Janem Krausem. Poněkud nervózní reportérka na také poněkud nervózního Krause „vybalila“ jeho účinkování v anketě „Největší Čech“, kde Žižku obhajoval. Otázka na Žižku mi do rozhovoru moc nezapadala, ale reportérka zřejmě přes něj chtěla zacílit na Paroubka, když už ho Týden nedávno na titulní straně zpodobnil jako husitského bojovníka. Z Krausových slov mě zaujalo: „Jan Žižka je vzácný zjev proto, že nebyl předposraným lokajem…“
Z prázdninového čtení o Žižkovi jsem dospěl k názoru, že jsou asi dva české národy, každý se svými vlastními dějinami. Národ těch, kdo netancují tak, jak vrchnost píská, a národ „předposraných lokajů“. Patřit k těm prvním, jak dobře víme, má podstatnou nevýhodu, dostávají přes čumák, proto jich je málo. Ti druzí, co dělají a říkají, co se smí, mají své pohodlíčko, takže je jich hodně. Kdosi je nazval „čecháčky“. Kam se vrtnout? Beru Krausova slova jako výzvu, kam se přiklonit … i pokud jde o podhled na dějiny.
Nový film Christophera Nolana Inception (česky spíše Vnuknutí než Počátek) zdvihl nejen letní návštěvnost kin, ale také vlnu reakcí v blogosféře a v internetových diskuzích. Podobné vlny nebývají poháněny pouze propracovanými efekty, akčními scénami nebo neobvyklým námětem. Zdá se, že zde musí být ještě jakýsi jiný spodní proud. Možná má cosi společného s vrstvením. Děj filmu se totiž postupně rozštěpí do pěti různých úrovní (realita / 3 roviny snění / limbus), které probíhají zároveň.
Dokážu si představit, že na někoho film působí jako nepřehledný zmatek – ve mně ale rezonoval s důvěrně známou zkušeností. Život v soukromí, v rodině, s přáteli, ve škole či v práci, popřípadě v církevním prostředí může být roztříštěný již sám o sobě. Když se k němu ještě přidá „realita“ multimédií, internetu, sociálních sítí nebo dalších virtuálních podprostorů, je již zaděláno na pořádný zmatek. V jeho hlubině se pak někdy vynořuje myšlenka, první vnuknutí Nolanova filmu – tvůj svět není skutečný. Taková myšlenka není jen filosofickou hříčkou. Je to zoufalá patologie člověka, který se ztratil při surfování na rozličných vrstvách svého světa. Náhle zjišťuje, že už přesně neví, odkud se tu vzal (což je dle Nolana typický prvek snové reality), – nezná svoji historii, nemá příběh, zakouší jen klipové těkání obrazů, životních rolí a rovin.
Snad právě proto nás fascinuje tento zvláštní typ hrdiny, který nebojuje proti jasně označenému zlu, ale který se při všem, co dělá, snaží především rozlišit skutečnost od snu. Je to Odysseus plující k vysněné realitě. Mate vás sousloví vysněná realita? Stejně dvojznačné je i vyústění Nolanova filmu. Dom Cobb se nakonec vyrovnává se svým pocitem viny a vrátí se ke svým dětem. Možná je to opravdu tak, možná jde o další propracovaný sen – Cobbovi je to ale již každopádně jedno. Je zde spokojen, je to skutečnost, po které toužil.
Tato postmoderní koncovka putování za realitou pěkně nahrává názoru, který v současnosti nabývá obliby. A sice – reálné je to, co za reálné pokládáme, aneb každý svého světa strůjcem. Pokud jsme bohové, jak praví rozličná novopohanská učení, pak skutečně (sic!) nemá smysl realitu hledat, ale tvořit. Pokud ovšem, jak věříme a vyznáváme, realita nebo lépe Skutečný hledá nás, je vše úplně jinak.
I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi.
On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka.
A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
(Exodus 32,3–4)
Když nebyl Bůh, byla tvorba.
Přišel Mojžíš, vrátil se, sestoupil z výšin, zničil mé dílo a všem zkazil radost. Z výtvarničení se stalo výtvoru ničení. Já zastával obrazoborectví tvorbou, vždy nové tvary hledat a staré opouštět. Na žádné formě nezůstat. Hlínu vždy rozbít a znovu se v ní vyjádřit. Však Bůh, ten tvoří i pouhou zkázou.
Chtěl jsem zobrazením býka vyjádřit touhu po Bohu, ale Áron a lid to pochopili jinak. Boha v teleti si našli a začli ho uctívat. Já chtěl mladého býčka ve stavu zániku při oběti zachytit, ale Áron zamýšlel mé dílo povýšit. Říkal jsem mu: Boha nezobrazíš, a on že prý jistě, že to bude jenom trůn Neviditelného. Ne, nebylo třeba odlívat. Nebylo třeba hladit a zaformovat. Moje tele nemělo vnady ani krásy, bylo režné, a mělo tak zůstat. Moje tele mělo výraz, řvalo po Bohu jak jelen po prameni vody.
Ó Bože, co měl jsem dělat? Co měl jsem lidu předhodit? Já nechtěl ze zlata odlívat. Zkusil jsem hliněnému býčku uříznout hlavu jako při oběti, když hlava bývá zobětována – vkládáme na hlavu živého zvířete ruce, pak je porážíme, hlava nese náš hřích, nakonec ji za táborem spálíme. Již pozdě bylo. Oni tu hliněnou hlavu našli a spolu s tělem pomocí kadlubu odlili. Jak psi na kost se seběhli. Zlatit chtěli a já poskytl možnost a zpředmětnění. Můj tvar byl venkoncem upraven, uhlazen, zneužit a znásilněn. Zmodlařen, Po čem toužili, toho dosáhli. Zlatého pak na sokl vyzdvihli. A slavili. Křepčili a zpívali. Bůh mezi námi! Hahá, prý jenom trůn! Aron mě obelstil.
Mojžíši, bratře můj, protivníče! Ty tvoříš tím, že ničíš. Chvála patří tobě a Tvůrci našemu. Zničil jsi desky Zákona a jen tak ukázals, že Zákon trvá věčně, Boží dílo zobětovals a pak přišla řada na nás a na zlatý odlitek obětiny. Nu což, já dávno už vybral jsem cestu tvorby. Tvořit a ničit. Tvořit a nechat se ničit. Kladu tedy své dílo a s ním i sebe na oltář – na pranýř.
Po právu budu ukamenován. Přijímám, modlář jsem. Já však vím, kdo jsem; lid neví; nic nechápe. Volal slávu teleti a stejnou slávu provolá novým deskám Zákona. Mojžíš mi řekl, že mám coby trest a pokání dva kameny nahrubo otesat. A úlomky pod údery železa vzniklé vystačí prý na moje ukamenování. Moje je ukamenování. Jen moje. Tvůrčí čin. A Áron ať první hodí kamenem!
Několik přátel Milana Paumera v posledních týdnech jeho života navštěvovalo v nemocnici a jeden z nich ho vyfotografoval těsně před operací, po níž se neuzdravil. Zemřel 22. července. Rozloučení se konalo 4. srpna v Poděbradech, kde se usadil po návratu z USA v roce 2001 a také tam chodil do českobratrského sboru. Byl „ten třetí“, který se na podzim roku 1953 s kulkou v břiše dostal do amerického sektoru Berlína spolu s bratry Mašínovými. Ostatní dva přátelé Zbyněk Janata a Václav Švéda byli během dramatické cesty dopadeni, poté vydáni do Československa a popraveni.
Jsem ráda, že 4. srpna ve velkém sále poděbradského zámku kázal právě Marek Zikmund. Pozval na jaře bratra Paumera na besedu do svého sboru v Boskovicích, hlavně však se ozval v roce 2008 na stránkách Evangelického týdeníku, kde se v několika příspěvcích psalo o Mašínových a jejich přátelích jako o lidech, kteří si nezaslouží žádnou úctu. Zastal se jich tenkrát dvěma poctivě promyšlenými texty. Nyní jeho poděbradské kázání hodnotili mnozí účastníci jako nejlepší slova, která při rozloučení zazněla.
Monika Žárská
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce… a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ Matouš 16,24–27
Vážená rodino zesnulého,
vážená paní Mašínová,
vážení a milí hosté,
z Písma slyšíme nabídku: zachování, anebo ztráta duše; získání osobního prospěchu, anebo uchování osobní integrity, svobody. To je alternativa, která nás tak dlouho provázela a dosud provází.
Tady jde o prostou otázku, co postavíme ve svém životě na první místo, co předřadíme všemu ostatnímu? Ježíšova slova jsou jednoznačná. Zvou k věrnosti vůči Tomu, který je Alfou i Omegou, počátkem života i jeho naplněním. K věrnosti Tomu, kdo nepodléhá času, trendům, režimům, relativitě hodnot.
Žel, dějinné okolnosti nás odnaučily se takto ptát a takto se rozhodovat. Mnozí se tvářili, že k tomu ani nemají důvod. Neviděli alternativy, mezi kterými volit, neboť souřadnice pro naše jednání a uvažování nastavila mocnost ovládající naši zemi a v nich nám bylo dáno se pohybovat. Bylo to omezující, ale jaksi jednodušší. Na mnohé věci jsme se nemuseli, nemohli či nechtěli ptát. A tak se mnozí neptali. Z mysli se tak vytratilo riziko, že by snad mohli svou duši ztratit.
Tím onemocněla celá společnost. Jakmile se vzdala mravního, svobodného rozhodování, všechna rizika, vnější i vnitřní, hmotná i duchovní se jala zesměšňovat, banalizovat, či je cynicky prohlašovat za hloupost. A jestli někdo možné nebezpečí prohlédl, pojmenoval a postavil se mu, byl dříve nebo později zneškodněn – příznačně se souhlasem i pomocí širokého okolí. Neboť rušil klid na práci. Neboť nepředloženě ukázal, že se i v této situaci lze zachovat jinak, nepředepsaně, mimo dané souřadnice. Připomněl slova Ježíše Krista, našeho Pána: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“
Leč o takové hrdiny tu nebyl zájem. Provokovali svou odvahou, jinakostí, vírou, vědomím, že žádný tajemník, estébák natož milicionář není tím, kdo disponuje tou opravdu nejvyšší mocí.
Ježíšova slova vyjadřují pravdu, že zachování života něco stojí. Zachování duše, osobní integrity, svobody od vnějších i vnitřních hrozeb není zadarmo. Kolik lidí na sobě pocítilo kříž v podobě chladných cel, obušků, vyhazovů ze zaměstnání, otrocké práce v dolech, politické šikany ve školách, krádeže majetku – jen proto, že nerozprodali svou duši. Kolika lidem byl násilím ukončen život. Tento kříž, který lidé na sebe vzali, ať dobrovolně či vnuceně, stojí jako předpoklad naší svobody. Od Milana Paumera bylo možné při besedách slyšet, že svoboda není zadarmo. Je vykoupena úsilím, nesvobodou, krví těch, kdo po svobodě toužili a druhým ji přáli.
Bylo tu mnoho obětí. Příliš mnoho. Ale byli tu také ti, kteří nečekali, až je režim skřípne a semele. Byli tu také ti, jakkoliv jich bylo poskrovnu, kteří se zločinnému režimu postavili se zbraní v ruce. Zareagovali nikoliv strachem, ústupky, shrbením, vyčkáváním, nýbrž zhmotnili ideu svých otců z doby jiné nesvobody, tu ideu, že chceme-li svobodu, musíme za ni bojovat.
Bojovali, třebaže jich bylo málo. Bojovali, třebaže výsledek jejich činnosti nebyl nijak zásadní. Pomsta režimu byla několikanásobně větší než škody, které režimu způsobili. Vyplatilo se to? Tak by se zeptal člověk zcyničtělý, uvyklý na počty má dáti – dal.
Můžeme se ptát jinak. Měli se přizpůsobit? Být loajální a přitom si myslet svoje? Akademicky diskutovat v uzavřených kroužcích? Čekat, až to jednou někdo vyřeší za nás? Skupina kolem bratří Mašínů se rozhodla nestát se pasivními diváky a oběťmi komunistického teroru. Poznali, že někdy nestačí pouhé slovo nebo dobrý úmysl, že vyhrocená situace ospravedlňuje vyhrocené nasazení.
Jistě se shodneme, že zabití je zlo. Je však zarážející, že je u nás stále nazýván vrahem ten, kdo se postavil proti režimu terorizujícímu vlastní občany. Platí, že v některých případech je použití zbraně vyváženo nutností zasáhnout proti zlu většímu. Takových lidí, kteří se toho odvážili, bylo u nás málo – možná proto jsme se tak dlouho utápěli v krvavých, zatuchlých a vyduchlých vodách komunistické totality. Tito lidé dosvědčují, že jsou principy a hodnoty, za které stojí za to trpět a bojovat. Milan Paumer, evangelík z Poděbrad, spolu se Ctiradem a Josefem Mašínovými, se Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou, Ctiborem Novákem a dalšími to nejen prohlašovali, ale do boje i šli. A to, že tehdejší režim je dnes prohlášen za zavrženíhodný, se stalo i díky jim. Tato skutečnost zpětně oceňuje jejich odboj. Ale prozrazuje ještě něco víc. To, že nakonec byli přinuceni vzít do ruky zbraň, odráží především podstatu těch, kterým se vzepřeli. I za to poznání jim patří náš dík.
„Syn člověka přijde v slávě svého Otce … a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ Konečné hodnocení a završení dějin je v Boží kompetenci. My ovšem smíme a máme být všímaví a vděční za jednání konkrétních lidí, nesené vírou, odvahou, solidaritou, zkrátka touhou po nerozprodání své duše. Milane Paumere – díky! Amen
Poděbrady 4. 8. 2010
Málokteré téma v uplynulých měsících rozpoutalo v redakci Protestanta tak vášnivou debatu, jako aktivita skupiny bratří Mašínů, mediálně vzkříšená úmrtím Milana Paumera. Pro mnohé je to téma citlivé, otevírající zásadní otázky spravedlnosti, či legitimity násilí v konfrontaci s totalitní mocí. Při pohledu na stránky českého tisku to ale vypadá, jako kdyby se v této věci nabízely pouze dva jasně profilované postoje. Jedni bubnují bojovně „pro“, druzí na prsty hvízdají svoje odmítavé „proti“. Boží soud byl snesen na papír, rozsudek vynesen sebejistými komentátory a už to bezmála vypadá, že se celá hodnota, prohry a výhry lidského života, dají snadno pokrátit na strohé otočení palcem dolu či nahoru. Tak trochu jako na výstupní rampě koncentračních táborů. Chvála Bohu, že naše představy o spravedlivém soudu zůstanou v posledku ve stínu milostivého soudu Hospodinova! A jak to vidíte Vy?
JG
Noha – konečný úsek dolní končetiny u člověka – hebrejsky regel, řecky pús, latinsky pes. Regel je od r-g-l, což znamená „jít jako zvěd“, pronikat průrazně a promyšleně na cizí území, někdy až pomlouvat. Lidská noha je výzkumnice, proniká v neznámo, okupuje místa dříve známá pod označením „hic sunt leones“. Mít rychlé nohy byla výhoda, ale i výsada. Joábův gladiátor Asáel „byl čerstvý na nohy své jako srna v poli“. (2S 2,18 – kral.) Nejde patrně především o výraz (vojenské nebo hospodářské) síly: O Hospodinu se říká „Nemáť v síle koně zalíbení, aniž se kochá v lejtkách muže udatného.“ (Ž 147,10 – kral.) Spíše běží o cíle misijní: „Jak krásné jsou na horách nohy posla dobrých zpráv.“ (Iz 52,7 – B21) Nohy jsou „krásné“ tím, že šíří krásné zprávy Božího evangelia. Evangelijní (tórické) nohy božích poslů zkrásňují náš svět, dosud značně protihospodinovský. Metafora nohy (nohou) se nepoužívá o Hospodinu – patrně kvůli pohanským paralelám. Ovšem novozákonní apokalypsa sděluje, že nohy Syna člověka jsou podobné mosazi (Zj 1,15). Marie z Betany „si sedla k nohám Ježíšovým“ a naslouchala mu (L 10,39). Nohy ženy v Písni písní představují vysoké erotické estetikum: „Jak krásné jsou tvé nohy…“ (Pís 7,2), ovšem „v opánkách“ – tedy ozdobené lehkou obuví. Nohy (krásné) ženy jsou erotickou Prozřetelností nabídnuty zvláště mužům, kdo by se nepokochal a nezatrnul nad tím (pů)vabem! Proto je tanec (Pís 7,2) demonstrací Božího erotického příklonu k nám, a nejen mužům. Vždyť jsou obdivována stehna Milého, jsou to „sloupy z bílého mramoru“ (Pís 5,15). Alegoricky chápe nohy apoštol Pavel v listu Efezanům: o Kristových svědcích by mělo platit: „A obuté majíce nohy v hotovost k evangeliu pokoje.“ (Ef 6,15)
1. Nohy máš k tomu, aby ses dostal na místa tvých božích služeb. To by nemělo překazit ani vozíček.
2. Zkrásni svou nožní technikou šeré propasti a propadliny nám blízkého světa, aby Evangelium a Tóra se dostaly do každé domácnosti a kanceláře.
3. Tanec (včetně tanců rituálních) a gymnastika žen (a ovšem i mužů) ať nám zvedají erotický adrenalin.
4. Přání: poezie chůze nechť zangažuje naši protestantskou teologii. Nohy – to je traktát! Vida!
Milan Balabán
„Ve vídeňském metru reproduktory před časem vyzývaly cestující, aby žebrákům nic nedávali. Úředně doporučené nemilosrdenství. A v důsledku zákona teď klečící či stojící postavy s papírovými poháry zmizely z centra Vídně úplně. Je tu sezona, přicházejí turisti, žebráci jsou pryč…
Všichni si oddechli, protože Vídeň je teď město bez žebráků. Můžete se motat ulicemi s nejlepšími obchody a nebudou vás vyrušovat obrazy bídy. Ale mělo by nám to být alespoň trochu trapné, že kromě nemilosrdenství jsme vzali do svých rukou ještě i spravedlnost. Žebrák Lazar a jeho protějšek, bohatý hodovník, dávají pozdravovat.“
(Rakouská zpravodajka v Respektu 11. 7. 2010)
Josef Dobeš v rozhovoru říká, že tři profese by měly mít vyšší status než ty ostatní: pedagogové, lékaři a duchovní. Titulek (nejspíš od editora LN) ale zní, že „Učitel je stejně důležitý jako lékař a kněz.“ Kněží ovšem existují jen v těch církvích resp. náboženských systémech, které vůbec mají takou instituci, totiž člověka mimořádně kvalifikovaného pro vztah s bohem a v mnoha směrech nutného jako zprostředkovatele pro styk ostatních lidí s bohem. Nositele „posvátné moci“, řečeno s katolickým katechismem. Naprostá většina duchovních na zeměkouli nejsou kněží a mnoha z nich by takové označení velmi vadilo. Vulgárně, ale názorně řečeno: je to trochu jako používat pro všechny agresivní lidi označení vrah. Nuže, vstřícně předpokládám, že editor nezná ani základní rozdíly mezi katolickou církví a protestantismem (a ostatními církvemi, které kněžství nemají a mnohdy výslovně odmítají). Alternativní výklad: je to obmyslný nesmiřitelný katolík, nositel katolicismu v pojetí podle Tomáše Halíka, tedy snahy o hegemonii jedné „Církve“. Ani jedna z těch možností není zrovna povzbudivá.
(Deník Referendum – Jiří Guth – Skupina trpaslíků se dezorientuje podle buzoly)
Anežka Janátová, zakladatelka Akademie sociálního umění TABOR, horlí nad zlořády doby ve svém článku o rigiditě myšlení v Revue Prostor 86: „Fantazii dítěte, kterou může probudit při hře s dřevěným špalíkem, hadrovou panenkou, přírodními materiály, ubíjíme umělou fantazií hvězdných válek a jiných katastrof.“ Pobavený redaktor Protestanta si mumlá pod fousy: „Na vytvoření roztomilého sousloví umělá fantazie bylo jistě zapotřebí mohutné porce obrazotvornosti. Nepochybně vybičované mnoha hodinami hry s dřevěným špalíčkem…“
JG
NAD VŠEMI ZTRÁTAMI – A ZDA TO ZTRÁTY BYLY?
nadepiš: muselo tak být
Jít do prázdna jen přechodnými styly
a nezachytitelné bíle zachytit
bianco všech knih a tišina všech duší
mezera slov i pauza v sonátě
k tomu jsme odjakživa osudově hluší
a přece jenom zde svět skví se v ornátě
jenom zde celebruje paradoxní slávou
toho co není jménu Jsem Jenž Jsem
jenom zde stává se mu jím hořící travou
lem jeho rozsvěcuje v maják věčnostem
Pavel Rejchrt (1999, Labyrint země Sinear)
Divoké husy létají z místa na místo. Kdyby zůstaly na jednom místě, zpohodlněly by a časem by již nebyly schopny vzlétnout. Søren Kierkegaard
Na začátku září poletíme s Divokými husami do Rokycan podpořit zdejší středisko Slezské Diakonie, konkrétně Nízkoprahový klub Akcent.
Akcent pomáhá především dětem, které pochází ze sociálně slabého prostředí nebo doma nenacházejí zázemí a podporu svých rodičů. Prostřednictvím volnočasových aktivit a realizací vlastních nápadů povzbuzuje jejich sebevědomí a předává jim význam odpovědnosti, spolupráce, respektu a dalších morálních hodnot.
Prostřednictvím Nadace Divoké husy můžete přispět do veřejné sbírky, která potrvá od 4. do 17. září 2010 a jejíž výtěžek bude použit na zakoupení výtvarných a sportovních potřeb pro děti navštěvující Nízkoprahový klub Akcent.
V druhé polovině září potom Divoké Husy zamíří do Českých Budějovic podpořit Občanské sdružení Fokus.
Sdružení vzniklo z iniciativy lidí se zkušeností s duševním onemocněním a veškeré její činnosti směřují k tomu, aby duševní nemoc neznamenala konec aktivního života. Snaží se vytvářet bezpečné prostředí pro sdílení zkušeností a podporovat své klienty, aby se dokázali poprat nejen s nemocí samou, ale i s předsudky a zkreslenými představami veřejnosti.
Prostřednictvím Nadace Divoké husy můžete přispět do veřejné sbírky, která potrvá od 18. září do 1. října 2010 a jejíž výtěžek bude použit na nákup ojetého automobilu pro komunitní tým, který bude poskytovat terénní formou služby i mimo území města České Budějovice.
Příspěvky můžete posílat na číslo účtu 27000000/0100, variabilní symbol 323 pro Akcent a 324 pro Fokus nebo odeslat SMS ve tvaru DMS HUSY na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 Kč. Divoké husy obdrží 27 Kč.
Můžete přispívat i pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku. Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK HUSY na číslo 87777 a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč. Více informací najdete na www.darcovskasms.cz
Do sbírky pro Domov svatého Josefa jste v druhé polovině července přispěli částkou 17 479 Kč, za kterou vám, čtenářům časopisu Protestant, upřímně děkujeme.
RAFAEL INSTITUT
SKUPINOVÝ VÝCVIK V DYNAMICKÉ HLUBINNÉ PSYCHOTERAPII AKREDITOVANÝ ČESKOU PSYCHOTERAPEUTICKOU SPOLEČNOSTÍ ČLS JEP
Specialitou tohoto výcviku je zvláštní pozornost věnovaná prevenci a terapii psychotraumatu jakožto následku válek a jiných skupinových konfliktů. Toto téma se zde poskytuje nad povinnou výcvikovou normu. Členové Rafael Institutu předávají svoji vlastní mnohaletou zkušenost (m. j.) s psychoterapií skupinových traumat. Výcvik je tedy vhodný nejen pro psychoterapeuty, ale i pro mnohé jiné, kdo se i v dalších profesích zabývají problematikou člověka (jedince i lidské skupiny). Z výcviku tedy mohou mít užitek např. lékaři, psychoterapeuti, sestry, sociální pracovníci a představitelé komunit, pedagogové všech stupňů, duchovní, humanitární pracovníci, etnologové, sociologové, novináři, studenti aj.
Sebezkušenostní skupinu povede
Mgr. HELENA KLÍMOVÁ
skupinová analytička,
čestná členka Group Analytic Society London
(www.helena-klimova.cz)
Na přednáškách a supervizi se podílejí také další psychoterapeuti Rafael Institutu
(www.rafaelinstitut.cz)
např. PhDr. Hana Junová, PhDr. Michaela Hapalová,
PhDr. Slavomil Hubálek, PhDr. Martin Mahler, prof. MUDr. Hana Papežová, Csc., PhDr. Marek Preiss, Ing. Věra Roubalová, MUDr. Elena Turnovská a jiní. Výcvik zahrnuje sebezkušenost (350 hodin), přednášky z teorie (200 hodin) a supervizi (100 hodin). Cena výcvikové hodiny je 150 Kč.
Kontakt:
rafael@rafaelinstitut.cz
hklimova@volny.cz
Patroni: Irene Bloomfield (GB) †, Drs. Gaby Glassman (GB), Dr. Earl Hopper (GB), Dr. Malcolm Pines (GB), Lydia Tischler B. A. (GB)
Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., Prof. PhDr. Jiří Musil, Csc., PhDr. Jiřina Šiklová, Jaromír Štětina, Václav Trojan,
Prof. MUDr. Jan Volavka, Ph.D. (USA)
EMAN zve na představení knihy
Peter de Knegt, OLINKA
přátelství, které začalo za války
V pondělí 20. září 2010 od 18.00 ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze, Maiselova 15, 110 00 Praha 1
Nizozemský autor rekonstruuje příběh přátelství, jež jeho otec, totálně nasazený za války u Hamburku navázal s českou Židovkou z koncentračního tábora.
Vyprávění skládá mozaiku dvou lidských osudů vzdorujících válečné nelidskosti. Zároveň dokumentuje, co všechno je potřeba rozkrýt, když se ze současné doby vypravíme objevovat životní dramata válečné generace.
Knihu za přítomnosti autora představí PhDr. Helena Klímová.
144 str. 13,5×18 cm, váz., dokumentární foto, DPC 198 Kč. Kniha bude na místě k dostání s 19% slevou.