Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 6 hodin 31 min zpět

Církev musí investovat spravedlivě, ekologicky, humánně

Pá, 11/09/2018 - 12:01
Církev musí investovat spravedlivě, ekologicky, humánně Protestant Pá, 09/11/2018 - 12:01 Áron Tkadleček David Pfann Číslo 9/2018

Co znamená spravedlivě investovat?

Áron Tkadleček: Pro mě by bylo spravedlivé investování takové, jímž nikoho nepoškodím a nikomu neublížím a naopak poskytnu finance někomu, kdo hospodaří spravedlivě a ohleduplně a s ohledem na mně (nebo křesťanství) blízké ideály.

David Pfann: Ještě bych ale doplnil, že teď mluvíš o investování v tom už trochu zúženém pohledu, kdy investování rovná se půjčování peněz s úrokem. Investovat ale můžeme i do vlastních kapacit, můžeme využít současného dostatku peněz ke zlepšování situace té materiální složky ČCE, jako jsou opravy far a kostelů, nebo různých budov spravovaných Diakonií a podobně. To se do určité míry děje a je to dobře. Tohle pojetí investování je pak samozřejmě mnohem „bezpečnější“, než ukládání peněz do nějakých fondů, protože má církev svoje finance pod svojí přímou kontrolou.

Je to reálné? Nevede usilování o zisk ve výsledku vždycky k něčemu nespravedlivému, neohleduplnému?

ÁT: K téhle otázce jsme se dostali, když jsme o naší snaze, aby ČCE přestala investovat peníze do fosilních projektů, diskutovali na Facebooku. Osobně mi je ten pohled, který zmiňuješ docela blízký. Myslím, že pokud má člověk co nejdůsledněji uplatňovat morální ideály, k zisku to při dnešním nastavení společnosti nepovede.

Například pokud chcete jako podnikatel dodržovat úplně všechny environmentální standardy, starat se co nejlíp o zaměstnance, zaměstnávat těžko zaměstnavatelné, musí to být opravdu těžké a založené na nekonečné snaze, a zisku dosáhnete těžko. A pak je tu i otázka, proč nemáte ve stejné oblasti neziskovku nebo nepracujete míň a nepomáháte dobrovolně jinde.

Každopádně na investování církve za současných podmínek mám menší nároky. Malí podnikatelé mi pro investování přijdou asi vlastně fajn. Pro začátek by se nemuselo investovat alespoň do věcí, které jsou prokazatelně škodlivé a ničí naši budoucnost. Zatím jsme nebyli vyslyšeni ani v tom.

DP: Pokud bychom se v tomhle snažili dosahovat nějaké pomyslné dokonalosti, reálné to rozhodně není. Už základní podmínky umožňující investování jsou v praxi obvykle nespravedlivé ze své samotné podstaty – na jedné straně je někdo, kdo má víc peněz, než aktuálně potřebuje, na druhé straně někdo, kdo těch peněz potřebuje víc, než kolik jich aktuálně má. Což je samozřejmě strašně zjednodušující, ale vlastně je to i základ určité podoby úplného odmítnutí jakékoli formy investování – takové to u mnoha lidí zvláště v církvi stále přítomné automatické odmítání jakéhokoli půjčování na úrok, protože „je špatné, aby peníze vytvářely peníze“. V přímé konfrontaci mezi tímhle radikálním odmítnutím investování a pragmatickým postojem maximalizace zisku, který si nepřipouští určitou odpovědnost, jež s investováním souvisí, pak ale nakonec vyhrává spíše ten pragmatismus. Spíše než jeden nebo druhý extrém tak v tuto chvíli prostě potřebujeme nějakou rozumnou střední cestu, k níž se propracujeme skrze otevřenou diskuzi. Investování asi nikdy nebude úplně „čisté“ a ponese si určitý cejch „světskosti“, ale to samo o sobě by nemělo nikdy být ospravedlněním pro úplnou bezzásadovost v tom, jak s finančními prostředky pracovat.

Jak investuje ČCE?

ÁT: Celkově je podle mě investování ČCE hodně nepřehledné. Zdá se mi, že krom lidí, kteří investování organizují, vlastně nikdo nemá moc tušení, kam tyto peníze putují. Myslím, že by bylo skvělé, kdybychom všichni přesněji věděli, jak s těmito penězi nakládáme.

Nám se po pátrání na internetu podařilo najít, že ČCE investuje do dvou soukromých investičních fondů, které peníze poskytují dále. Fondy mají hodně široké portfolio, ale mimo jiné z jejich výročních zpráv vyplývá, že poskytují peníze třeba fosilním korporacím jako OMV nebo MOL. Asi by se v jejich investicích dalo najít mnoho dalších podivných věcí. A možná se také už investice mezitím změnily, vycházíme ze starších výročních zpráv, protože ty nové ještě nejsou dostupné.

Myslím si, že to není správné.

DP: S tím naprosto souhlasím. Vlastně mi spíš přijde, že slovo „nepřehledné“ zdaleka nevystihuje to, jak velká propast se postupně vytvořila mezi řadovými členy a členkami naší církve s jejich představou o církevních penězích a realitou správy našich financí v investičních fondech. Mám pocit, že naše církev pořád částečně chápe sama sebe prostřednictvím toho karafiátovského obrazu broučků – evangelíků, žijících soběstačně v chaloupkách. Ten je na jednu stranu hrozně silný a v něčem i pro dnešek inspirativní, na druhou stranu není moc v souladu s realitou dnešní ČCE.

Abych víc přiblížil, jak to celé investování konkrétně vypadá: ČCE si najala dvě společnosti, které se na na správu peněz a jejich investování specializují. Část svých financí určených na každodenní provoz různých církevních záležitostí si církev ponechala přímo ve své správě, zbytek aktuálně nepotřebných peněz pak rozdělila na dvě části, které svěřila těmto společnostem. Ty je spravují v podobě těch investičních fondů, o nichž mluví Áron. Jen pro představu, o jakých penězích se tu bavíme – oba tyto fondy byly v roce 2015 založeny každý s výchozí částkou 100 milionů korun, přičemž od té doby jsou do obou ukládány přebytečné církevní finance a současně postupně přibývají peníze z úroků z již investovaných peněz. Dnes tedy můžeme mít na každém z obou fondů zhruba po 150 milionech korun. Ve „velkém“ světě to vlastně zas tak velké peníze nejsou, z hlediska řadového karafiátovského broučka je to ale docela slušný obnos ležící na jedné hromadě.

Můžete popsat, v čem přesně spočívá vaše práce? Jak a do čeho můžete zasahovat? A jak moc je to potřeba?

ÁT: Za mě je hlavním cílem naší snahy, aby ČCE přestala investovat do fosilních paliv. Mimo to jsme taky chtěli v církvi upozornit na neprůhledné investování a problematiku klimatické změny (a obecně ekologie), což jsou témata, která se podle nás podceňují.

Napadlo nás, že by o takové věci jako změna investování mohl rozhodnout synod, takže jsme se o tom nejdřív bavili s různými lidmi a synodály. Domlouvali jsme se také s Markem Drápalem z církevního odboru pro životní prostředí, který připravil komplexnější investiční kodex. Nakonec kodex nebyl na synodu schválený, ale debata o něm se přesunula na příští synod.

Myslím si, že to, co děláme, je potřeba. Pokud mám mluvit konkrétně, tak třeba klimatická změna – pokud proti ní nebudeme nic dělat a budeme dál spalovat fosilní paliva – bude mít podle vědců katastrofální důsledky. Studie jejích sociálních dopadů mluví o stamilionech klimatických uprchlíků, tedy lidí, kteří přijdou o své domovy a živobytí, o přiživování válek a konfliktů o zdroje, o prohlubování chudoby a nerovnosti. Na tom bychom se neměli podílet. A pokud to mám vzít obecněji, myslím, že církev by měla být nositelkou pozitivních změn ve společnosti. Vnášet do ní jiné hodnoty, než je zisk, a nepřijímat logiku jeho fungování. Proto jsou potřeba snahy, jako je ta naše .

DP: Nevím, jak se v tomhle vlastně s Áronem potkáváme, ale za mě je v tomhle bodě rozhodně fér zmínit, že momentálně nám naše investice skutečně generují peníze, celý systém funguje a striktně finančně vzato je naše církev asi na dobré cestě k samostatnosti a dlouhodobé udržitelnosti. A je tomu tak díky nasazení a práci mnoha obětavých lidí, kteří církevní peníze spravují a na rozdíl od nás laiků se v problematice církevních financí skutečně dobře orientují. Vnímám to tak, že tou naší „prací“ by rozhodně nemělo být jen rozkopávání práce někoho jiného. Současně si ale myslím, že i v rámci církve, nebo možná právě v rámci církve, bychom měli být schopní rozvíjet schopnost uvědomovat si sdílenou zodpovědnost, mít zájem o širší souvislosti našich činů nebo právě otevřenost a svobodnou diskuzi nad závažnými problémy. A s tím je zkrátka současný přístup k financování a částečně i ke správě celocírkevních záležitostí obecně často v rozporu. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale přál bych si, aby naše malá iniciativa přispěla k tomu, že v rámci církve se o těchto věcech začne diskutovat. A ten další krok už naťukl Áron – církev má nebo by alespoň mohla mít i svoji úlohu v rámci celé české společnosti. A ta středně velká hromada peněz na našich účtech může spolu s tou trochou našeho sociálního kapitálu představovat docela slušnou páku. Jasně a srozumitelně veřejně komunikované rozhodnutí o divestování našich fondů z aktivit přispívajících ke změně klimatu a k dalšímu poškozování životního prostředí by nejspíš ani v českém veřejném prostoru nezůstalo bez odezvy.

Jak vnímáte návrh zdanit církevní restituce a také debaty, které vyvolal?

ÁT: Debata o církevních restitucích je hodně ožehavé téma, cítím, že se mnoho lidí osobně dotýká. Já se neodvažuji soudit, jak dobře je vyměřené, kolik peněz a majetku mají církve dostat. Od začátku té debaty mi ale přijde velmi relevantní obava, že až se církve odloučí od státu, povede to k tomu, že přijmou ve svém fungování neoliberální tržní logiku.

Chápu, že pro spoustu lidí jsou peníze nepříjemné téma. Myslím ale, že pokud chceme problémy spojené s penězi řešit, to nejhorší, co můžeme dělat, je ignorovat je. Měli bychom přemýšlet na spravedlivým a správným zacházením s penězi, protože v dnešním světě hrají zásadní roli.

DP: Upřímně to také nesleduji nijak detailně. Dost zásadní je pro mě argument, že to v podstatě není možné protlačit právně, a vlastně doufám, že tomu tak nakonec skutečně bude. Připadá mi, že ta debata je klasickým příkladem obecné neschopnosti docházet konsenzu v zásadních věcech. Nějak se nedaří nastartovat proces skutečně konstruktivní veřejné diskuze, který by nás dovedl k řešení sice ne dokonalému a naprosto spravedlivému, ale obecně přijatelnému, funkčnímu a v zásadě nezpochybňovanému. Vyřízeno, hotovo, jdeme dál… Místo toho ale často končíme s podivnými polovičatými kompromisy, na nichž někdo vydělá, ale dost lidí zůstane tak nějak mimo, odcházejí s pachutí související s tím, že se jich vlastně nikdo na nic neptá a možná je taky někdo tak trochu odrbal. Není pak divu, že tyhle neuspokojivě ukončené debaty mají tendenci se stále znovu otvírat, zvláště když se to hodí pro dosažení aktuálních cílů některého z politických aktérů. Místo toho, abychom se pak postupně propracovávali k řešení skutečně zásadních problémů, neustále se cyklíme v nijak zvlášť se nevyvíjející debatě o stále méně aktuálním problému, který zapleveluje náš veřejný prostor. Tohle je samozřejmě trochu strejcovské nadávání, jak je všechno špatně. Určitě přitom najdeme spoustu příkladů, kdy i dost dlouhá a spletitá veřejná debata nakonec dospěla k nějakému kvalitativnímu posunu a smysluplnému závěru. U restitucí mám ale spíš pocit, že mají potenciál zařadit se po bok celospolečenských debat typu „měli jsme se bránit?“, „Dunaj–Odra–Labe“ nebo třeba „Mariánský sloup“, u nichž není pochyb o určité závažnosti tématu, nicméně diskuze je reálně dost mělká a přitom zvládá okupovat nemalou část kapacity mediálního prostoru, v němž pak nezbývá místo pro věci, které skutečně hoří. Jako třeba, jaká by měla být role církví tváří v tvář aktuálním hrozbám jako je blížící se klimatická katastrofa, zjevná krize demokracie nebo nárůst nerovnosti a obecného vzájemného neporozumění ve společnosti.

Za rozhovor děkuje Jan Škrob

Pasiž beránky mé

Pá, 11/09/2018 - 12:00
Pasiž beránky mé Protestant Pá, 09/11/2018 - 12:00 Tomáš Trusina Číslo 9/2018

Zabýval jsem se nedávno opět textem ze závěru evangelia podle Jana, kde Ježíš mj. pověřuje Petra pastýřskou službou. Janovo vyprávění mne při prvním čtení dráždívá jakýmsi vzduchoprázdnem, v němž Ježíšova slova zaznívají. Jakoby mělo tendenci odpoutávat se od světa zkušeností, jimž se říká „reálný život“. Podobně i scéna na břehu Tiberiadského jezera, kde se Ježíš pověřuje Petra „Pas mé beránky“. K čemu se to pastýřství vztahuje?

Vzal jsem si tentokrát na pomoc román Heinricha Bölla Biliár o půl desáté, v němž ozvěna téhle evangelijní pasáže hraje klíčovou roli. Dilema, zda se jako pastýř postavit za bezbranného beránka, řeší jedna z hlavních postav tváří v tvář šikaně, kterou na spolužákovi (a jak později vysvitne – „beránkovi“) provádějí spolužáci inspirovaní nacistickým násilnictvím.

„Pojď,“ řekl Schrella, „tamhle jdou, neslyšíš?“ Uslyšel jsem je, chodník se už otřásal jejich kroky, povídali si, kam odjedou zanedlouho na prázdniny.

Za chůze bylo snadnější se zeptat:

„Proč to,“ zeptal jsem se, „proč to? Jsi Žid?“

„Ne.“

„Tak co jsi?“

„Jsme Beránci,“ řekl Schrella, přisahali jsme, že se nikdy ani nedotkneme Bůvolí svátosti.

„Beránci.“ Měl jsem strach z toho slova. „To je nějaká sekta?“ zeptal jsem se.

„Něco takového.“

„Ne strana?“

„Ne.“

„To já bych nemohl,“ řekl jsem, „já bych nemohl být Beránkem.“

„Ty chceš ochutnat Bůvolí svátost?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Jsou i pastýři,“ řekl, „kteří neopouštějí stáda.“

„Rychle,“ řekl jsem, „rychle, jsou už moc blízko.“

Sešli jsme dolů tmavým průchodem na západní straně, ještě jsem na okamžik zaváhal, když jsme se dostali na silnici; já měl jít domů vpravo, Schrella vlevo, nakonec jsem se však dal s ním nalevo cestou proplétající se mezi ohradami, sklady uhlí a rodinnými zahrádkami směrem k městu. Zastavili jsme se za prvním zákrutem, ponořeni do příkrovu mlhy, pozorovali jsme stíny spolužáků, které se pohybovaly nad zábradlím mostu jako siluety, naslouchali jsme hluku jejich kroků, jejich hlasů, jak sestupovali po schodech průchodem, dunivé ozvěně okovaných bot, a jeden hlas zavolal: „Nettlingere, Nettlingere, počkej.“ Nettlingerův silný hlas vrhl přes řeku divokou ozvěnu, která se roztříštila o mostní pilíře, vrátila se k nám, ztratila se kdesi mezi zahradami a skladišti za námi. Nettlingerův hlas volal: „Kdepak je ten náš Beránek a jeho Pastýř?“ Tříštící se smích nás zasypal jako střepy.

„Slyšels?“ zeptal se Schrella.

„Ano,“ řekl jsem, „Beránek a Pastýř.“

H. Böll tu případně vystihl, že postoje inspirované evangeliem budeme muset vždycky zaujmout uprostřed konkrétní reality tohoto světa. Tady nás Kristovo „pasiž beránky mé“ učí objevovat lidi, kteří ve své bezbrannosti nebo ve svých postojích volají po pastýřském zastání. Čím dál větší problém je ovšem domluvit se, kteří to jsou. Chceme-li odhalit, čím beránky ohrožuje naše doba – a co je naopak její „bůvolí svátost“, jíž je potřeba se vystříhat, nepomůže nám pouhé poučení z minulosti, protože současné ohrožení přichází často z úplně jiného kouta než v době třeba i nedávné. V tom spočívá lest dějin. Je jí vystaven (a ohrožen) každý, kdo vytušil, že obstát v životě znamená vystavit se výzvám, jež klade realita doby, v níž právě žiji. Té lsti se nevyhneme, utečeme-li se do církevní soběstřednosti nebo pouhého opakování poučení z minulých krizových vývojů.

Nechceme-li utíkat z nesnadných dilemat své doby, nenechme si především namluvit, že soucit, který překračuje hranice zaběhaných či vnucovaných škatulek, je pouhá naivita. Nevzhlížejme k autoritám, které nahánějí strach, neposlouchejme vlastní předsudky ani cizí lhaní. A jako křestané se moc neutápějme v starostech o církev. Koneckonců, církev, která moc nepečuje o sebe, ale staví se po bok různě naháněným a bitým beránkům, ta si nejen může být jistá, že ji ocení její Pastýř, ale po čase si (aspoň u někoho) získá renomé i v této časnosti. Renomé rozhodně křesťanštější, než apoštolé a pastýři, kteří vytrubují do církve a světa nesnášenlivost a zastrašování.

Kázání Dalibora Antalíka Copak já jsem Bůh? Text: Genesis 29,15–30,24

Pá, 11/09/2018 - 11:59
Kázání Dalibora Antalíka Copak já jsem Bůh? Text: Genesis 29,15–30,24 Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:59 Dalibor Antalík Číslo 9/2018

Gn 29,31–30,24

Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben; řekla totiž: „Hospodin viděl mé pokoření; nyní mě už bude můj muž milovat.“ Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: „Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto.“ Pojmenovala ho tedy Šimeón. A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny.“ Proto se jmenuje Lévi. A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: „Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu.“ Proto ho pojmenovala Juda. A přestala rodit.

Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“ Jákob vzplanul proti Ráchel hněvem a okřikl ji: „Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?“ Odvětila: „Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“ Dala mu tedy svou služku Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel. Bilha otěhotněla a porodila Jákobovi syna. Tu řekla Ráchel: „Bůh mě obhájil, také můj hlas uslyšel a dal mi syna.“ Proto ho pojmenovala Dan. Ráchelina služka Bilha otěhotněla ještě jednou a porodila Jákobovi druhého syna. Ráchel opět řekla: „V úporném boji o Boží přízeň jsem zápasila se svou sestrou a obstála jsem.“ A pojmenovala ho Neftalí.

Když Lea viděla, že přestala rodit, vzala svou služku Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu. Také Lejina služka Zilpa porodila Jákobovi syna. Tu Lea řekla: „Jaké štěstí!“ A dala mu jméno Gád. Pak Lejina služka Zilpa porodila Jákobovi druhého syna. Lea opět řekla: „Jaké blaho pro mne; všechny dcery mě budou blahoslavit.“ A dala mu jméno Ašer.

Ve dnech, kdy se žala pšenice, vyšel Rúben a nalezl na poli jablíčka lásky a přinesl je své matce Leji. Ráchel však na Leu naléhala: „Dej mi prosím několik těch jablíček lásky od svého syna!“ Ale ona ji odbyla: „Copak je to málo, žes mi vzala muže? Chceš mi vzít i jablíčka lásky od mého syna?“ Ráchel řekla: „Tak ať za ta jablíčka lásky od tvého syna spí tuto noc s tebou.“ Když Jákob přicházel navečer z pole, vyšla mu Lea vstříc a řekla: „Musíš vejít ke mně, najala jsem tě za mzdu, za jablíčka lásky od svého syna.“ I spal té noci s ní. A Bůh Leu vyslyšel; otěhotněla a porodila Jákobovi pátého syna. Lea řekla: „Bůh mi dal mzdu za to, že jsem svému muži dala svou služku.“ A pojmenovala ho Isachar. Lea otěhotněla ještě jednou a porodila Jákobovi šestého syna. Lea opět řekla: „Jak pěkným darem obdaroval Bůh právě mne! Tentokrát už bude můj muž zůstávat se mnou. Porodila jsem mu šest synů!“ A dala mu jméno Zabulón. Potom porodila dceru a dala jí jméno Dína.

I rozpomenul se Bůh na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Otěhotněla, porodila syna a řekla: „Bůh odňal mé pohanění.“ Dala mu jméno Josef a dodala: „Kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna.“

Hatachat elohím ánokí? Namísto Boha jsem (tu) já? Copak já jsem Bůh, Ráchel? Kdybych byl Bůh, vypadalo by to se mnou jinak. Léta jsem na útěku, sloužím u cizích, u tvého otce, Ráchel, a ten na mě občas ušije nějakou tu boudu. O místo pod sluncem se peru dnes a denně. O klacky pod nohama zakopávám zas a znova. I když jsem před nimi přestal utíkat, tak nejsem Bůh. Jasně, už netřu bídu s nouzí, ale stejně můj život není zrovna procházka rajskou zahradou. Žiju v provizoriu, pořád nikde doma. Sedm let dřiny jsem musel ustát, abych tě dostal za ženu, Ráchel. Ale místo tebe mi Lában o svatební noci vnutil tvou starší sestru, Leu. Nakonec jsem získal i tebe, ale za to, že budu tvému otci robotovat dalších sedm roků. Ne, tohle to Bůh dělat fakt že nemusí.

Teď mám ženy dvě. Dvě sestry. Sestry? Vždyť se s Leou máte rády asi jako kočka se psem. Sestry – nesestry – dvě cizinky … Skoro jako já s Ezauem. Jojo, i „vlastní brácha, ten může bejt Kain.“ To znám. Když už jsme u toho, tehdy jsem se jako Bůh asi ještě cítil. Možná, že jsem to všechno chtěl porychtovat sobě na míru. To s prvorozenstvím, i to Izákovo požehnání. Ale nějak se to vymklo. Spíš než hrdina bez bázně a hany jen taková šmíra. A teď si hrajete s ohněm vy dvě, Ráchel. Další sourozenci na baterky …

Jsi krásná, Ráchel, a já tě miluju, co jsem tě uviděl. O tebe jsem stál. O Leu jsem se neucházel. Dostal jsem ji, abych musel dřít jako kůň ještě dalších sedm let a mohl být s tebou. Ale jako tebe ji mít rád nedokážu. Nejde to … nevím proč. Možná proto, že nejsem Bůh, že nejsem jako On. Je to paradox, Ráchel, On nás umí milovat bez rozdílu. Ale jako by měl navíc zvláštní slabost pro ty, kdo zůstávají za hranicemi té naší schopnosti milovat. Viděl, že u mě Lea nabírá zpoždění na druhé koleji, když ty jsi měla zelenou. A tak se narodil náš první syn. Lea dostala dárek z nebe a já s ní. Dárek Boží do tohohle nemilovaného světa. Když porodila, vybrala mu jméno Rúben. Pak řekla něco, z čeho mi zatrne ještě dneska, když na to vzpomenu: „Hospodin viděl mé pokoření. Teď už mě můj manžel bude milovat.“ Spletla se, Ráchel, lásku k ní si naordinovat neumím. Tebe mám rád, i když spolu děti nemáme. Taky nevím, proč to tak je. Ale prostě to je.

Lea se pak radovala ještě třikrát, když nám porodila další tři syny – Šimeóna, Léviho a Judu. Zase marně. Teď už má potomky čtyři a rodit přestala. Ty nemáš děti žádné. A mně to vyčítáš, Ráchel!? Prý: „Dej mi děti, Jákobe, jinak umřu!“ Prosím tě, přestaň! Přestaň žárlit! Jasně, taky mě to mrzí – jako tebe. Ale copak jsem Bůh? Hatachat elohím ánokí? Jenom on umí dát život. Já tě miluju, ale na zázraky jsem ve škole chyběl! A fakt jsem rád, že na Boha už si hrát nechci …

Ráchel Jákoba vyslechla. Pak mu vyložila svou alternativu – jako kdysi Sára Abrahamovi: „Tady máš mou otrokyni Bilhu. Vejdi k ní, a tak i já budu mít z ní syny.“ Stalo se, a dítě, které Bilha porodila, sama nepojmenovala. To Ráchel mu dala jméno Dan, nikoli jeho biologická matka. Pak přišel na svět další syn od Bilhy. „Ať se jmenuje Neftalí,“ znovu přebrala iniciativu Ráchel.

Ani Lea však nehodila flintu do žita: Také ona manželovi poskytla svou služku Zilpu. Stejně jako Ráchel i ona sama dává Zilpiným dětem jména – Ašer a Gád. Zvláštní, to Gádovo jméno, doslova znamená „Štěstí“. Ale zbývá tu ještě pro štěstí vůbec nějaké místo? Možná – i když s dost hořkou příchutí. Stejně jako v celé téhle bizarre love story. Každá ze sester chce, co má ta druhá. Jako by se jim zdálo, že k vlastnímu štěstí potřebují právě to, „co já nemám a co jako na potvoru má zrovna ta druhá.“ Přitom ani jedna z nich není šťastná s tím, co má. Opravdu potřebuji ke štěstí přesně to, co má ta druhá, ten druhý? Opravdu mám věřit tomu, že až to budu mít, budu konečně happy?

Pak se přihodilo něco, co dopředu nenaplánujeme. Tak to někdy chodí. „Ve dnech, kdy se žala pšenice, vyšel Rúben a nalezl na poli plody mandragory (tak Septuaginta, Vulgata) a přinesl je své matce Lei.“ Co je na ní tak zvláštního? Její účinky – narkotické, afrodisiakální, horoucí. Ne náhodou staří Řekové uctívali svou bohyni krásy a milostné vášně jako Mandragorovou Afroditu.

„Čeho je moc, toho je příliš,“ říká si v duchu Ráchel. „Pořád jsem krásná, i po těch létech. Vím to, ví to i Jákob. Jsem žádoucí skoro jak bohyně – i když bez dětí. Že jsem se neutrápila touhou po nich, za to může Jákobova láska. Ztratit ji by bylo smrtící: „Leo, přenech mi, prosím, tu mandragoru, co ti donesl tvůj nejstarší!“ Dosud milovaná favoritka nahrává na smeč věčně druhé prvorozené: „Copak ti nestačí, žes’ mi odloudila muže? Že tobě lásku a vášeň dal a mně ne? Chceš mě obrat i o dárek od mého syna?“

Svého času licitovali Jákob s Ezauem o misku čočovice a prvorozenství. Teď je ve hře miska s mandragorou a manželova náklonnost. Sestry – nesestry jdou ve šlépějích bratrů – nebratrů. Jak daleko jsme ochotni zajít pro kousek „štěstí“? Ráchel je jasné, že teď se hraje o všechno. A tak hází do banku manžela: „Když se toho afrodisiaka vzdáš, dnes v noci je Jákob tvůj.“ Slušný hazard … Za devět měsíců se Lei narodil pátý syn Izachar. Po čase ještě i šestý, Zaclass="calibre2bulón. Nakonec dcera Dína. V tom zápolení dvou zfrustrovaných žen zůstává skryta otázka, na kterou asi nikdo nezná jednoznačnou odpověď: Co je víc, mít děti, nebo mít lásku?

Sám od sebe tenhle tyjátr dobře dopadnout nemůže. Ale naštěstí je tu ještě Ten, který umí vstoupit dokonce i do našich love stories, byť je občas umíme vygenerovat pořádně bizarní. Ten, který dává životu povstat i padat a může jím obdarovat. „I rozpomenul se Bůh na Ráchel“ a porodila syna Josefa.

Happy end, který uspokojí i diváka telenovely? Na první pohled by to tak mohlo vypadat. Prvoplánová milovaná hrdinka se po všech peripetiích konečně rozrodila. „Bůh odňal mé pohanění,“ říká na závěr s vděčností a srozumitelnou hrdostí. Zvítězila tím ve svém celoživotním klání nad svou starší sestrou? Nad prvorozenou, co zůstávala vždycky jen druhou v pořadí? Položila nemilovanou definitivně na lopatky?

Člověk by to tak mohl vnímat. Ale jak to vnímá Ten, kdo ten dlouhý příběh s námi lidmi kdysi rozehrál? Ten obdarovává lidmi milované i lidmi nemilované. „Svému slunci dává svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé,“ dodal na toto téma jeho Syn (Mt 5,45). Na hlavní hrdiny a subrety, stejně jako na vedlejší postavy. Kompars pro něj neexistuje. A za to mu patří díky. Co říci nakonec? Snad jen tolik, že další příběhy o Božím lidu ukážou, jak nikoli z linie milované Ráchel, nýbrž zcela paradoxně z Ley, té nemilované z druhé koleje, jednou povstane Mojžíš, Áron, David a, ano, i mistr z Nazaretu. Ne, my opravdu nejsme bohové … A je to dobře.

Amen.

Mezi Švýcarskem, Československem a Mexikem

Pá, 11/09/2018 - 11:57
Mezi Švýcarskem, Československem a Mexikem Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:57 Bernard Martin Číslo 9/2018

17. října zemřel nečekaně ve věku 77 let farář Bernard Martin, který se „rád se považoval za českého bratra, i když jeho mateřštinou byla francouzština a byl vděčným občanem švýcarského spříseženstva.“ Patřil k „redakčním poradcům“ Protestanta a doufáme, že se podaří dotáhnout jeho projekt spolupráce s časopisem francouzských reformovaných Reformed. Jako připomínku jeho rozkročení, které sahalo až do Mexika, otiskujeme závěr jeho delšího zamyšlení o napětí mezi církevní institucí a ježíšovským hnutím. Vystihuje typické důrazy jeho myšlení. Celý text vyšel ve sborníku SpEKu č. 23 Jak se dělá sbor.

… Svou první idylu jsem zažil jako stipendista SRC v letech 1966 až 1971, kdy v Československu tály ledy a ze sněhu vykukovaly sněženky. V letech 2004 až 2012 jsem se pak směl účastnit mnoha skvělých akcí, navštívit asi 50 sborů, využít své diapozitivy z Mexika a zorganizovat tam tři nebo čtyři cesty, aby se setkali reformovaní z obou stran Velké louže. Zjistil jsem, že osou církve jsou stále sbory, tvoří její centrum securitatis. Dnes jsou sbory obětí rozkladné síly internetu. Internet sice poskytuje informace, kde se co duchovního děje: kláštery, kurzy, různá shromáždění, týdenní cvičení, přednášky a návštěvy. Specializované služby církve jsou jistě nutné. Ale zcela nezastupitelné zůstávají sbory jako velké rodiny.

Ježíš se pohyboval mezi lidmi, mezi malými komunitami, které se vždy někde znenadání objevily. Toto hnutí pokračovalo po jeho smrti. Také apoštol Pavel oslovoval menší skupinky lidí. Za Konstantina se církev stala velikou, téměř imperiální institucí. Jean-Louis Leuba, švýcarský theolog z Neuchâtel, napsal knihu nazvanou L’institution et l’événement, „Instituce a událost“. Popisuje dva póly existence církve. Místní sbor zůstává nezbytný jako centrum securitatis a jako místo, kde se setkávají, nebo by se alespoň měly a mohly setkávat různé generace. Jak píše Zygmunt Baumann, „rozdíl mezi opravdovou komunitou a sociální sítí spočívá v tom, že ke komunitě musí jednotlivec patřit, zatímco sociální síť vždy patří jednotlivcům.“

Naše Vaudská církev vynaložila hodně sil na obnovu organizace, neměla už ale tolik síly ani chuti, aby dala zelenou svým sborům: aby se v nich lidé shromáždili kolem slova, svátosti a služby, aby měli čas na solidaritu s křesťany ve světě, kteří jen přežívají a nemají čas na organigramy a schematismy. Reorganizace církve způsobila trauma. Líbí se mi výrok Helmuta Schmidta: „U Poppera jsem se naučil, že pro adekvátní demokratickou praxi platí v ekonomice, ve společnosti i v politice princip postupných reforem. Velké a převratné změny ohrožují svobodu občanů, protože v případě nezdaru stojí jejich náprava mnohem více obětí, než kdyby se postupovalo menšími kroky.“

Dějiny církve nejsou psány jen ze shora. Sbory je píší ze zdola. Dějiny tvoříme my, a děláme to proto, abychom nenechali místo mocenským šílencům, trůnům, panstvům, vládám a mocnostem. Máme dělat malé věci na malých místech a s malými lidmi, a to s nadějí, že to světu bude pomocí.

Ve Francii působí Mission Populaire de France, „Miss Pop“. Tvoří ji malé jádro dobrovolníků a jeden farář na plný úvazek. Toto jádro žije jako sbor: bohoslužby, biblické hodiny, modlitební chvíle. Jejich cílem je ale služba chudým, bezdomovcům, uprchlíkům, prostitutkám a všem slabým na okraji společnosti. Neposkytují jenom konkrétní pomoc. Zvou také ke společnému slavení s radosti.

Oslavili jsme výročí reformace. Luther našel osvobození od Zákona. Organizace a reorganizace se mohou stát takovým Zákonem, kterým se církev bude chtít spasit. Národní církve byly jistě nádherné, ale dnes už nežijí. Představitelé národních církví jsou z toho v depresi. Je třeba začít z jiného konce. To jsem se naučil od mexických evangelíků i od českobratrské církve zde.

Zeptal jsem se jedné mladé teoložky z naší ČCE, zda by nebylo dobré, aby se církev rozmnožila. Udiveně se na mne podívala a pravila: „A proč bychom se měli množit?“ Překládám si to polopaticky: Sůl země neznamená polévku ani kaši. Je pouze tím, co dodává chuť!

Ve stopách Komenského, Husa i Chelčického jsem zažil bratrské křesťanství, které nebylo omezené hranicemi. A také sílu reformační tradice a smysl pro odboj, tak jako v reformované církvi ve Francii, jejíž vývoj je velmi obdobný. Ve Švýcarsku jsem zažil občanské křesťanství. V Mexiku pak hluboké přátelské křesťanství mimo jakékoli viditelné struktury církve, v nichž bude mít ekumenismus ještě hodně práce. Jeden mexický bratr se mě ptal, proč u nás ve Švýcarsku chodí tak málo lidí do kostela. Odvětil jsem trochu provokativně: „To bude tím, že u nás nejsou zkorumpovaní starostové.“ Následovala bouřlivá debata.

Církve, sbory, křesťanské komunity a skupiny se dávají do pohybu tím, že vytvářejí obrovskou síť víry, v níž se navzájem jedni od druhých učíme. Vyžaduje to obdiv i kritiku. Ale jen tak můžeme prohloubit svou věrnost. Bratrství, občanství a přátelství, to trojí, by nebylo možné bez toho, že „vidín jest“ či „ukázal se“. (1K 15,5n) Náš praotec Jákob se probudil u nebeských schodů a prohlásil: „Na tomto místě je opravdu Hospodin – a já jsem to nevěděl.“ (Gn 28,16) Je to výkřik, který nám pomáhá ve chvílích smutku. Je to můj častý zážitek. Bohu díky.

Stále živé mikróby boľševizmu

Pá, 11/09/2018 - 11:56
Stále živé mikróby boľševizmu Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:56 Ivan Čičmanec Číslo 9/2018

Několik let nám do redakce chodí Tvorba, revue pre literatúru a kultúru, vydávaná čtvrtletně slovenskými evangelíky. Založil ji básník Emil Boleslav Lukáč, po obnovení v r. 1990 vychází již 28. ročník. Redakce si všímá i česko-slovenských témat, číslo 3/2018 přináší obsáhlé texty, věnované 100. výročí založení republiky a 50. výročí sovětské okupace. Ivan Čičmanec svůj text uzavírá slovy, aktuálními zdaleka nejen na Slovensku:

Či si to už chceme priznať alebo nie, mikróby boľševizmu, ktoré do nás naočkovalo štyridsaťjeden rokov jeho nadvlády nad verejnými vecami u nás, sú stále živé. Dnes už síce otvorene nepropagujeme triedne hľadisko, stále však starostlivo vyberáme to, čo je akože „typické", t. j. to, čo sa hodí našim materiálnym, rodinným alebo emocionálnym záujmom. V porovnaní s mnohými západnými demokraciami je v postkomunistickom svete priam krikľavý nedostatok principiálneho myslenia, neustále sa znamenite darí najrozličnejším predsudkom, fóbiám, ohováraniu, bigotnosti a, samozrejme, konšpiračným fámam. Radi kritizujeme korupciu tých, ktorých nemáme radi, mlčíme však o tej, čo páchajú tí, s ktorými sympatizujeme. Povážlivý je politický vývoj u našich južných aj severných susedov, bohužiaľ však vládnuca mentalita našich ľudí, a to nielen politikov, nedáva istotu, že sa čoskoro aj my neocitneme v tom istom košiari. Príznakov na to je viac než dosť. Jedným z najznepokojujúcejších su rastúce sympatie voči Putinovmu Rusku, ktorými sa značná časť nášho obyvateľstva, vrátane viacerých politických predákov, vôbec netají. Darmo sa hlásatelia týchto sympatií skrývajú za už dávno zoschnutý figový list panslavizmu, priam z nich kričí, že na dnešnom Rusku im imponuje predovšetkým autoritatívny politický štýl, v ktorom vidia liek na svoj zhubný strach zo skutočnej demokracie a slobody. Ja osobne si vysoko cením zduchovnenosť, imaginatívnosť a slobodymyseľnosť ruskej kultúry, ruskú literatúru čítam väčšinou v originále, takže ma nikto nemôže obviňovať z rusofóbstva. Ruská kultúra a ruská politika sú však dva celkom rozdielne svety. Najlepšie tradície ruskej kultúry vždy oponovali politickej moci, či už priamou spoločenskou kritikou alebo povyšovaním duchovných hodnôt nad materiálne, preto budú vždy hodné nášho záujmu. Som však presvedčený, že dnešný ruský režim v nijakom ohľade nemôže byť naším prirodzeným spojencom ani nasledovaniahodným vzorom. Je až priveľmi zrejmé, že v Rusku vládol boľševizmus o tridsať rokov dlhšie ako u nás, že vlastne tam aj vznikol a že tam mal d'aleko fatálnejšie dôsledky na spoločenské dianie ako tu. Všetci dobre vieme, že Rusko dnes protiprávne okupuje časti dvoch susedných štátov a aj ináč v medzinárodných súvislostiach vystupuje so zlovestnou konfrontačnosťou. Občas sa dokonca z Ruska ozývajú hlasy, že sovietska invázia do Československa r. 1968 bola nutná a že zabránila vypuknutiu tretej svetovej vojny (!). A vôbec nie je pravda, ako sa to často tvrdí, že v Rusku sa tzv. tradičné spoločenské hodnoty držia vo väčšej úcte ako na údajne dekadentnom západe. Mnohé ruské rodiny sú v rozvrate, je tam vysoká potratovosť, priam neuveriteľný alkoholizmus, všeobecne nízka úroveň zdravia obyvateľstva a percentuálne vysoká úmrtnosť ľudí v najlepšom veku.

Navyše tam vládne zhora neustále podporovaný a požehnávaný šovinizmus, xenofóbia, rasizmus, diskriminácia menšín, ako aj šikanovanie, niekedy tiež vraždenie nepohodlných politikov, novinárov a neraz aj žien, ktoré chcu žiť ako slobodné, nezávislé bytosti. A to už ani nehovorím o bezhraničnej moci Putinovi oddaných oligarchov, voči ktorým sú slovenskí oligarchovia iba veselou družinou nezbedných chlapčiskov. Toto všetko je vari užitočné uvedomiť si pri 50. výročí onej hroznej noci, keď sa k nám z východu dovalili bezohľadne hrmotiace tanky, aby zničili náš sen o slobode a ľudskej dóstojnosti.

Diskuse o české otázce

Pá, 11/09/2018 - 11:50
Diskuse o české otázce Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:50 Martin Šimsa Číslo 9/2018

Česká společnost byla na konci 19. století kulturně a národnostně konstituovaná, ekonomicky byla vyspělou částí Rakouska-Uherska, chyběl jí vlastní stát. Motorem národního obrození byl kulturní nacionalismus a občanská společnost (Hroch, Urban, Löwenstein). Měla zastoupení v říšském parlamentu, ale její postavení nebylo po rakousko-uherském vyrovnání (1867) rovnoprávné s Němci a Maďary. Filosof a sociolog T. G. Masaryk napsal Českou otázku (1895), která se stala podnětem k debatám, jež se vedou dodnes. Masaryk ji napsal po složení mandátu poslance v říšském parlamentu (1893) pro nesouhlas s mladočeskou politikou. Zřejmě reagoval na otázky Hugo Schauera: Jaký úkol má český národ a jaký smysl má naše národní existence? Naznačovaly možnost přijetí německého jazyka a německé kultury. Debata se zaměřila na smysl českých dějin. Vyznačovala se filosofickými, historickými, sociologickými, ale i politickými, tedy pragmatickými rysy.

Česká otázka přišla se silnou tezí, že česká otázka je náboženská, protože páteř českých dějin tvoří spor reformace a protireformace. Masaryk radikalizoval pojetí Františka Palackého, kde se husitská reformace jako pokus o reformu západního křesťanstva stává vrcholem našich dějin. Pro Palackého české dějiny znamenaly vzpomínku na velkou a slavnou minulost, Masarykovi šlo o přítomnost. Negativní nacionalismus považuje za špatnou formu lásky k národu, hodně energie věnuje kritice fals Rukopisů, zastává se židovského mladíka Hilsnera, který byl obžalován z rituální vraždy Anežky Hrůzové, odsuzuje antisemitismus. Kritizuje sklon k občanské a politické pasivitě a kultu mučednictví. Inspirován Karlem Havlíčkem Borovským nazývá aktivní občanství nepolitickou politikou. Cílem je národní emancipace, sebevědomý národ. K České otázce patří Naše nynější krize (1895), Karel Havlíček (1896)Jan Hus (1896). Masarykova kritika politických poměrů je i kritikou liberalismu jako indiferentismu. Česká otázka je i sociální (Otázka sociální), ruská (Rusko a Evropa), německá, slovenská a evropská. (Nová Evropa, Světová revoluce).

Liberální politik Josef Kaizl v Českých myšlenkách (1896) namítá, že obrození vychází z osvícenství a liberalismu, ne z husitské reformace. Josef Pekař (1870–1937), přední historik Gollovy školy v Masarykova česká filosofie (1912) odmítl Masarykovy studie z empiricko-pozitivistického hlediska jakožto nevědecké, tvrdil, že fakta musí předcházet teorii, odmítl diskontinuitní spojení reformace a obrození. Husitství je prý fenomén středověký, ne novověký. Proti principu humanitnímu staví princip národní. Masaryk se hlásil k francouzskému (Comte) a britskému (J. S. Mill) pozitivizmu jako lepšímu základu pro společenské bádání, než nabízí německý idealismus a rakouský herbartismus. V etice i filosofii dějin překračoval pozitivizmus hermeneuticky (výklad smyslu), a pragmaticky (dějinné události a osobnosti v přítomném působení). Historici pozitivisté považovali za vítěze Pekaře, protože stavěl na faktech, kritici poukázali na nereflektované konzervativní předpoklady. Historik Zdeněk Nejedlý (1878–1962) shrnul diskusi v roce 1913 dialekticky: Masaryk měl pravdu jako filosof, Pekař jako historik.

Masaryk spojil filosofii dějin s demokracií a republikouNové Evropě (1920) a ve Světové revoluci (1925). Otázky smyslu československých dějin a demokratické republiky se v další diskusi protínaly. Biolog a filosof Emanuel Rádl (1873–1942) a historik, teoretik revolucí (Smysl ruské revoluce (1927), Husitská revoluce (1934)) Jan Slavík (1885–1978) podrobili kritice Pekaře z hlediska metodologického. Rádl ve studii O smysl našich dějin (1925) ukázal, že fakta nemohou předcházet teorii, protože už jsou sama interpretována a vybrána. Navrhuje stanovit zkusmý pojem, který testujeme, volíme a zkoumáme fakta, která přijímáme nebo zamítáme. Výsledkem je přesnější pojem či jeho zamítnutí a nová hypotéza. Tvrdil, že existuje jen Masarykova teorie českých dějin a demokracie, jiní autoři přicházejí jen s pokusy o zpochybnění či popření, ne s alternativní teorií. Pekař znovu publikoval Masarykovu českou filosofii a v letech 1928 a 1931 připojil dva texty týkající se smyslu a periodizace českých dějin. Pekařovo stanovisko bylo smířlivější, protože soudil, že Masaryk se zasloužil o českou sebe-záchovu, polemizoval více s Rádlem a Slavíkem, připouští smysl, náhodu i dějinnou pragmatiku. Stojí blízko konzervativním a katolickým kruhům, které v druhé půli třicátých let koketovaly s fašistickým stavovským státem a tak se projevovaly v Druhé republice (1938–1939)

Nejvýznamnějším Rádlovým dílem byla kritika československého a středoevropského nacionalismu v knize Válka Čechů s Němci (1928), která nešetřila ani Masaryka. Týkala se převládajícího pojetí československé demokracie. Rádl ukazoval, v čem byla organického a většinového původu. Nejvýše stavěl smluvní pojetí demokracie, spravedlivé vůči všem občanům bez ohledu na národnost, náboženství a přesvědčení. Vycházel z Masarykova raného pojetí národa a kritiky negativního nacionalismu a ukázal kompromisy s lidovým nacionalismem ve vztahu k Němcům. Masaryk na Rádlovu kritiku neodpověděl, odborná a politická veřejnost ji odmítla jako proněmeckou.

Rádl po Hitlerově volebním vítězství zveřejnil knihu O německé revoluci (1933), kde popsal nacionální socialismus jako extrémní nacionalismus, který povede k válce. Ukázal rozdíl mezi západním pojetím svobody spojené s odpovědností a zákonem a anarchistickým pojetím svobody jako přírodní volnosti. Rozlišuje revoluce pozitivní, jako byla československá v roce 1918, a revoluci německou, protidemokratickou. Předpovídá nacistickou spolupráci s Ukrajinou, Chorvatskem a Slovenskem pro organické pojetí národa a státu. V roce 1935 publikoval německy psanou výzvu K politické ideologii sudetských Němců adresovanou sudetským Němcům, aby nevěřili Hitlerovi, ale mluvili a jednali s námi o společné budoucnosti v Československé republice na základě civilizačních a demokratických hodnot.

Šok a zradu představovala pro české občany i intelektuály Mnichovská dohoda (1938) a Druhá republika, ve které byla odsuzována Masarykova a Benešova politika a na veřejnosti se objevoval antisemitismus. Patočka publikuje Česká vzdělanost v Evropě (1939), kriticky, ale s respektem píše o Masarykovi a Rádlovi. Z české vzdělanosti má význam to, co obstojí v rámci evropské kultury, která reprezentuje setkání řecké filosofie, křesťanství a osvícenství.

Česká otázka hrála roli v odboji i emigraci, odbojová skupina Petiční výbor věrni zůstaneme (Masarykovi) měla program: „Za svobodné Československo ve svobodné Evropě“. Hromádka v USA napsal Masaryk mezi včerejškem a dneškem (1940) a o Rádlovi Don Quijote české filosofie (1943). Ruský lingvista Jakobson, který byl mezi válkami členem Pražského lingvistického kroužku, napsal v New Yorku hojně diskutovanou esej Moudrost starých Čechů (1943), která spočívala v přijetí slovanské bohoslužby Cyrila a Metoděje v 9. století a zaujetí pozice mezi Východem a Západem a z ní plynoucí protiněmecká československá nacionální ideologie. Toto pojetí bylo podporováno komunisty Budínem a Goldstückerem, také Jiřím Voskovcem, odmítnuto Hromádkou a Odložilíkem.

Po válce má mezi marxisty hlavní slovo Zdeněk Nejedlý, autor rozsáhlé nedokončené faktografické biografie Masaryka (1930–1937), v 50. letech se snaží marxismus zakořenit v českém nacionalismu prostřednictvím husitství. Radikální komunista Karel Kosík nejprve studuje radikální české demokraty v roce 1848, v šedesátých letech pod filosofickým vlivem Jana Patočky (fenomenologie, Heidegger) vydává marxistickou kritiku pseudomarxistického režimu v Dialektika konkrétního (1963). Česká otázka se projevuje v interpretaci Haškova Josefa Švejka a Kafkova Josefa K., sovětskou okupaci odsuzuje v článku v Literárních novinách Rozum a svědomí (1968) s odkazem na Jana Husa, v 70. a 80. letech otvírá otázku střední Evropy. Dalším marxistou byl Milan Machovec, který se v 50. a 60. letech zaměřoval na Husa, Dobrovského, Palackého, filosofii dialogu, knihu Masaryk vydává v roce 1968 a interpretuje ho jako protoexistencialistu. S Hromádkou, Hejdánkem a Jiřím Němcem stojí u kořene dialogu křesťanů a marxistů v 60. letech.

Masarykovská a rádlovská tradice žila v akademické Ymce (rozpuštěné v roce 1950), v Nové orientaci (působila v letech 1958–1975 na půdě ČCE), v osobě kontroverzního (spolupracoval s komunisty v letech 1948–1968, odsoudil sovětskou okupaci v roce 1968) protestantského teologa J. L. Hromádky (1889–1969) a Boženy Komárkové (1903–1997), autorky Původ a význam lidských práv (napsáno v roce 1948, vychází v samizdatu, knižně v roce 1990). Nejvýznamnějším představitelem mladší generace byl Ladislav Hejdánek (* 1927), který promýšlí filosofii ne-předmětnosti v návaznosti na Masarykův realismus, Rádlovu kritiku a Patočkův negativní platonismus v otázkách pravdy, víry a nepolitické politiky.

Jan Patočka (1907–1977) byl fenomenolog, který tvořivě rozvíjel Husserlovu a Heideggerovu fenomenologii a její francouzskou a německou recepci, ale také se zabýval řeckou filosofií, Komenským, Masarykem a Rádlem. Komenského představil jako filosofickou alternativu k Descartovi, Masaryka a Rádla s respektem kritizoval jako křesťanské platoniky, navrhl koncept negativního platonismu, zakládá existenciálně fenomenologickou školu, viz Kacířské eseje o filosofii dějin (1975). S Arendtovou kritizuje totalitární režimy jako velké domácnosti, řešení hledá v „solidaritě otřesených“.

K oživení české otázky a demokracie dochází v Pražském jaru v roce 1968. Manifest 2000 slov, jehož cílem byla svobodná společnost, sepsal spisovatel Ludvík Vaculík na základě mnoha podnětů od vědců i občanů mimo struktury KSČ. Na počátku roku 1969 došlo ke sporu o interpretaci roku 1968 mezi spisovatelem Milanem Kunderou, který v Český úděl (Vánoce 1968) vyzdvihl odpor československé veřejnosti proti okupaci, a Václavem Havlem, který v odpovědi Český úděl? (únor 1969) kriticky hodnotil posrpnové přizpůsobování novým poměrům a ptal se na odpor v současnosti a v budoucnu.

Významně se k české otázce vyslovili katolíci. Na 2. vatikánském koncilu vystoupil kardinál Beran s podnětem rehabilitace upáleného Jana Husa (1415), v 70. letech napsal František Schwarzenberg O smysl našich dějin, kde ocenil husovskou i masarykovskou tradici. Karel Skalický k českým dějinám v Prolegomenách k budoucí filosofii českých dějin počítá tradici cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojanskou, obrozensko-masarykovskou i komunistickou, kde oceňuje přínos reformního marxismu.

V Chartě 77 se sešli nezávislí intelektuálové a občané, kteří odmítali okupaci i normalizační režim, a společnou platformu našli v obraně lidských práv. Prostřednictvím Patočky, Havla a Hejdánka byla spojena s českou filosofickou i demokratickou tradicí. Dokument Právo na dějiny (1984) rozpoutal polemickou diskusi o hodnocení dějin, ale i o směřování Charty pro porušení konsensu o nepreferování vlastního politického přesvědčení, protože prozrazoval konzervativně katolický rukopis. Komárková v reakci na to napsala Česká otázka v průběhu tohoto století (1985).

Po sametové revoluci byl Václav Havel konsensuální postavou disentu, který dále sledoval lidská práva, rozvoj občanské společnosti a vstup do evropských a atlantických struktur. Václav Klaus prosazoval neoliberální ekonomickou reformu, jako prezident přešel na obranu „národních zájmů“ a protievropskou politiku. Vítězové voleb v roce 1992, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, se dohodli na rozdělení Československa bez referenda.

Erazim Kohák, který strávil 41 let (1948–1989) v USA, se české otázce věnuje v knize Domov a dálava (2009), kde hledá kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, zvláště u Masaryka a Patočky, protože našli odpovědi pro národ ve své době. Rozvíjí ekologickou etiku (Zelená svatozář) jako koncept dobrovolné skromnosti a udržitelného života a jako kritický koncept vůči neoliberálnímu kapitalismu a konzumerismu.

Česká otázka je i dnes spojená s otázkou slovenskou, středoevropskou, demokratickou a evropskou. Nacionalismus se proplétá našimi moderními dějinami, politikou i filosofií, populismus byl nástrojem nedemokratických vlád, nyní si zvykáme na to, že je součástí běžné demokratické politiky.

Psáno pro francouzskou encyklopedii zaměřenou na duchovní dějiny střední Evropy. Mírně upraveno. Hodně je čerpáno z: Miloš Havelka: Spor o smysl českých dějin 1895–1938 a Spor o smysl českých dějin 2 1938–1989. Mezititulky redakce.

Uvnitř listopadu bývá srdce přehřáté

Pá, 11/09/2018 - 11:49
Uvnitř listopadu bývá srdce přehřáté Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:49 Klára Krásenská Číslo 9/2018

Rána probouzená do šera a ševelu deště za okny, do sebe vhroužené hrdličky v ubývajícím listí bříz – loučí, na konci října vrcholky nesou sotva pár listů, při zemi ještě stále zelené. Končí říjen; do týdne bude všechno už prchavě měděné, do týdne se nade dny usadí mlha, doma bílá a tvárná nad lesy, v Praze popelavá, zneviditelňující město. V oknech svíce vyhlížejí dušičky – brzy průvodem potáhnou na hřbitov nade vsí. Hřbitov opadaných planých švestek, hřbitov obklíčený topoly, hřbitov míjený břízami – už ne loučemi; tady mezi poli až k lesu profukuje mlha, břízy bludně blikají. Vše přilehlé je ohryzáno tmami / na útlé mřížky, skrz které hasnouc proniká / svatého tvého těla bludičkové světlo. // V bázni se zháším, aby mně neulétlo; / a žalostně nejistý jsem, co vlastně teď mi uniká, / když v nevěřících rukách rozžehnuté troskotá mi.

Pokud už se začátkem listopadu rozední, šero houstne od čtvrté hodiny odpolední. Někdy dříve. Zapálit svíce lze v sedm hodin ráno a ve čtyři hodiny odpoledne. Někdy celý den. Začátkem listopadu v sobě nacházíme zhoustlou potřebu být ve čtyři hodiny doma a zapalovat svíce, zavřít všechny dveře, otevřít všechno mlčení, snad abychom cosi nevyrušili. Co v nás usíná a co se probouzí? Mléčně se valí loudavá ticha sráznými ranami našeho stesku; / usínají za pohyby, jimiž uhýbáme smrti, a v dusném lesku / tmy, kterou vynášíme z těl, se nezachycena vyčerpaně třpytí.

Tma vynesená z těl – kam se poděje? Mizí? Kamsi se vpíjí? Stává se snad tmou mimo těla? Tmou viditelnou, tmou noční? Co se odehrává uvnitř, dívá-li se člověk ještě večer do plamínků? Uspává nebo naopak probouzí duši? Co se odehrává, když se nadechne ke sfouknutí, když už večer dojde svého konce, rozestlaná postel anebo ne – stálé puzení ještě zůstat, čekat na útlý proužek dýmu a závan sirné vůně, čekat, co se stane potom? Samotářsky v noci svůj obraz / obnažuji uvnitř stěny. / Něco na něm dokresluji, něco, / co svíce za mnou mění / v mých rukách. Řeknu to tiše: / Něco bezbranného na ochranu.

Je něco v těch hodinách, dnech, týdnech, vytrácí se to možná až s březnem nebo dubnem, co popouzí k ostražitosti, k hladovému naslouchání, k zírání do tmy, něco nechceš přeslechnout, napínáš oči, abys neminul vteřinu padající hvězdy, o Něčem se mluví, o Něčem se mlčí v té samotě mlhy, deště, holé hlíny, havraního křiku: Nevím, bylo-li to tak, / snad chtěl jsem: země zmizela. / Celá pláň mrtvý, ležmo černý plamen. / Z vran a vran a vran; obzory vykrákané. / Z nebe čerň, čerň jen zela, / nebe nebylo. // Zdeničko, zařval jsem, zastav, něco se stane. / Buď se to propadne, nebo vzplane. / Shůry dolů, zdůli nahůr to černé vzplane. // Stalo se, vrány vzletěly. Jedna a všechny / Odňaly naráz krajině beztělí, / nehybnem těžkým hýbaly lehce a plamenně, / lehounce vyňaly zimní slunce z klece k proměně / v jásavé, zlatočerné plameny.

Těžké nehybno krajiny, kterou probouzí vrány, těžké nehybno noci, vracíš-li se z vlakového nádraží na městečku: takovou noc probouzí jiskry vyletující z komína po cestě, těžké nehybno srdce – srdce zapouzdřeno v ostychu večer, nehybno těla, které čeká na Tělo: než nás prostoupí ono cudně neúnavné, / jež není silou a nemá ani fáč, / leč co nás zachránivši, současně nás poráží – tak jako ořechy se rážejí, aby se vydaly oproštěny od hnijících slupek a skořápek své křehkosti.

Pozn.: Verše použité v textu byly převzaty z básní výboru Přepadání (1974–1994): Naslouchání, Zasypání, Ticha, Jak to tu chodí, Modlitba (I / Noci, měsíce), Z cesty na kralupský hřbitov (III / Adagia)

Vyšlo v souborném vydání Jaromír Zelenka: Básně; Triáda, Paseka; Praha, Litomyšl, 2010

Všechno v tomto představení je pravda

Pá, 11/09/2018 - 11:48
Všechno v tomto představení je pravda Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:48 Kristýna Pilecká Číslo 9/2018

V den stého výročí založení Československa se v Divadle pod Palmovkou odehrála hra Spravedlnost polského režiséra Michała Zadara. Stalo se tak v rámci festivalu Palm Off Fest 2018, na němž, stejně jako minulý rok, vystoupil varšavský soubor Teatr Powszechny. Hra Spravedlnost je ojedinělá tím, že směřuje divákův pohled do minulosti a konfrontuje jej s přítomností, v níž se řada národů vyrovnává s problémem soužití s menšinami. Vrací nás do r. 1968, kdy v Polsku proběhla masová emigrace 13 000 Židů. Herci ji divákům prezentují spíše jako vyhnání či nedobrovolný odchod. Podnítila ho státem řízená ideologie protižidovské nesnášenlivosti. Ta přispěla k nepřátelské atmosféře ve společnosti rozněcované nenávistnými články a dokola se opakujícími antisemitskými stereotypy. To, že „Všechno v tomto představení je pravda,“ jak oznamuje titulek nad scénou, dokazují herci tím, že všechny repliky čtou z titulkovačů nebo powerpointových slajdů, na nichž se diváci mohou přesvědčit o autenticitě dobových dokumentů. Všechny ve hře použité dokumenty jsou výběrem z mnoha dalších textů ilustrujících šikanující atmosféru let 1968–1971. Tím hra získává určitý dokumentární ráz. Sekvenci za sekvencí střídají pobídky herců: „Poproszę o slajd“ (poprosím o slajd) nebo „Proszę o projekcję"  (prosím projekci).

Nejenom obsahy štvavých článků, ale i autentické záznamy výpovědí Židů, kteří zemi opustili s pěti dolary v kapse, cestovním dokladem, se ztrátou občanství a bez jakékoli právní ochrany, dokládají diskriminační atmosféru té doby. Kdo to měl na svědomí? „Kdo nese odpovědnost za to svinstvo?“ rozuměj odchod 13 000 Židů, k němuž tak nějak přispělo všeobecné klima ve společnosti. Želízka do ohně přikládali konkrétní lidé – novináři vybízející svými nejapnými články k nenávisti vůči Židům, kteří údajně mohli za zlo v Polsku a nakonec i za holocaust sám.

Herci uvádí konkrétní jména konkrétních lidí. Mnozí z nich už nežijí, jako například Wladyslaw Gomułka, a ti, kteří jsou ještě naživu, nejsou s to svůj díl zločinu proti lidskosti vědomě přiznat. Jediná poslankyně Iwona Śledzińska-Katarasińska se k autorství článků přiznala. Její postoj ovšem nekopíruje oidipovské drama, jehož paralely s 68. rokem herci uvádějí. Král Oidipus nevědomky spáchal zločin. V momentě, kdy si jeho hrůznost uvědomí, si vypíchne oči a opouští město slepý, ovšem s pocitem, že má šanci očistit se od hříchu.

Herci mají nutkavou potřebu ukázat, že události let 1968–1971 nebyly jen smutnou epizodou v dějinách Polska, ale že je třeba ono dění nahlížet mnohem transparentněji. Je třeba určit viníky a ty postavit před soud. Nestačí patetické „to bylo takové smutné. No, ale život jde dál…“ Jde právě o vědomí individuální odpovědnosti za konkrétní zlo, jež má charakter zločinu proti lidskosti. Hrozba šikany, nesnášenlivosti a hostility je stále přítomna, ať v Polsku nebo v Čechách či jinde ve světě.

K debatě o ochraně znevýhodněných

Pá, 11/09/2018 - 11:24
K debatě o ochraně znevýhodněných Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:24 Tomáš Trusina Číslo 9/2018

Vejdete-li do kterékoli autoopravářské dílny, bude na vás z některé stěny shlížet kalendář s odhalenými krasotinkami, vystavujícími většinou už docela nepokrytě své primární i sekundární pohlavní znaky. Zkuste si v tom prostředí a na té stěně představit v podobných pozicích představit mužské protějšky: nakolik byste to považovali za vkusné a zejména za podobně samozřejmé (neřkuli příjemné) – jako něco, co prostě patří k věci?

Odhalené ženské tělo jsme zvyklí vídat jako ozdobu či vábivý příznak ledaskde, mužské tělo se v této roli zdaleka tolikrát neobjevuje. Tahle nerovnoměrnost, která signalizuje, že jedno pohlaví je oproti druhému v nevýhodnějším postavení, nemá samozřejmě jen rozměr kalendářů a plakátů v autodílnách. Je součástí výchovy od nejranějších let, řeči, přirovnání, přísloví, obrazů, vtipů, zvyklostí v odměňování, v přisuzování tzv. typických vzorců jednání (kdo vaří, kdo na kanapi kouká na telku nebo opravuje auto). A to vše postupně spoluutváří obraz ženy v té které společnosti. Pokusu vyzkoumat, pojmout a předložit to takhle komplexně se říká genderová studia. Všímají si užívání jazyka, zneužívání mocenské převahy, zaběhaných vzorců chování atd. Mimochodem, podobně postupují některé typy ekonomie, marketingových výzkumů a další práce, zabývající se výzkumem chování a jednání ve společnosti ve více souvislostech pohromadě.

A genderová studia zjistila, že násilí na ženách a ponižování žen je často poněkud skrytý ale stále ještě rozšířený jev (skrytý třeba i tím, že se o něm nemluví a mnoho jeho projevů se považuje za „normální“). A dále, že k tomuto násilí nevede jen sprostý chtíč nebo úchylnost, ale že se tu sčítají a umocňují ony různé výše zmíněné stereotypy. Podobně se zaběhl i zvyk odměňovat ženy za stejnou práci nižší mzdou atd.

Pokusit se o nápravu po formální stránce – tedy komplexně pojmenovat zdroje vedoucí k násilí na ženách: diskriminaci, šikanu, ponižování – a stejně komplexně jim zamezit chce úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí známá jako tzv. istanbulská úmluva. Připomeňme, že Rada Evropy není EU, ale orgán, který sdružuje daleko víc evropských zemí včetně např. Ruska, a jeho členem se stává ta která země tak, že se sama přihlásí k Evropské úmluvě o lidských právech. Na dodržování této úmluvy dohlíží Evropský soud pro lidská práva, jehož autoritu se členské země zavázaly respektovat. A právě ze směru, kterým míří lidská práva, vychází i istanbulská úmluva.

Ochrana znevýhodněných – prostřednictvím pojmenování, čím se proti nim proviňují silnější – má přitom dobrý biblický základ. Právo a spravedlnost nejsou v podání Tóry a Proroků abstraktní nadčasové principy, ale především konkrétní kroky, které brání toho, kdo je vydán napospas silnějšímu. Postupují tak, že se ta pozice slabšího pojmenuje, je mu vyjádřena nejen emocionální solidarita, ale i právní ochrana. Přitom bývá více či méně důrazně napomenut a varován ten, kdo postavení silnějšího zneužívá. Tak jsou hájeny bezpečí a důstojnost slabších, a zároveň proměňován pohled těch, kdo těmi slabšími a zranitelnějšími doposud pohrdali a jejich nezaštítěnosti zneužívali. V tomto smyslu můžeme tedy úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám vidět jako vpodstatě zdařilou světskou, sekulární současnou aplikaci tohoto biblického přístupu.

Z určitých křesťanských kruhů se na adresu úmluvy o prevenci a potírání násilí ozývá hlasitá a soustavná kritika. Těžko s ní věcně polemizovat tam, kde především konstruuje obraz nepřítele (církve) a zhoubce (společnosti), vyvolává strach iracionálními neargumenty a ideologicky nasazuje psí hlavy nositelům odmítaných názorů. Příkladem může být demagogický kazatelský výkon 28. září v svatovítské katedrále.

Do běžného života církve ale častěji zasahuje jemnější podoba distance. Někteří křesťané diskutující o IÚ nás napomínají, abychom nezapomínali, že upřímně a hluboce věřící křesťané jsou na obou stranách sporu. To je bezpochyby pravda, ale háček se skrývá v následujícím tvrzení: „IÚ má zřejmě zvláštní schopnost, že některým onu schopnost spolu mluvit odebrala,“ napsal na svém blogu např. předseda církve bratrské David Novák. „Obávám se, aby se IÚ nestala jakýmsi křesťanským šiboletem, měřítkem pravověří, krumpáčem, kterým se začnou kopat příkopy. Navíc podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a v budoucnu budeme stále více konfrontováni s tzv. etickými neostrostmi. To všechno zřejmě bude klást zvýšené nároky na jednotu církve a na jednotu mezi křesťany.“

V této souvislosti podotkněme, že potenciál rozdělit křesťany nemá sama istanbulská úmluva, rozděluje touha za každou cenu prosadit svou, a to i prostřednictvím překroucených nebo rovnou lživých argumentů. Koneckonců, i ono biblické „řekni š/sibolet“ si vymysleli jedni věřící na druhé, to slovo samo za to následné vraždění mezi Izraelci opravdu nemohlo. Jednotu církve ohrožují od začátku agresivní snahy prosadit svou partikulární zásadu, pravidlo, které na první pohled sice vypadá náramně zbožně, ale ve skutečnosti funguje jako účinný klacek na jinak smýšlející.

Samozřejmě, je třeba vést rozhovor o tom, nakolik může určitá právní úprava proměnit od základu („od srdce“) pohled na druhého člověka. Tuhle ambici působit jako Duch svatý istanbulská úmluva rozhodně nemá. Neměli bychom ovšem podceňovat, že na rovině mnohaletých předsudků, nerovností a skrytého násilí, jež zatím příliš snadno dokáže přerůst v násilí otevřené, tolerované či podle některých reakcí „pochopitelné“, je důležité přijímat i formální pravidla, která pojmenují nepřípustné chování a především chrání ty, kdo jsou v dané chvíli a situaci ohroženi. A jestli se jako vedlejší efekt promění i podoba nástěnných kalendářů v automobilových dílnách, nebude to na škodu.

Několik poznámek k dokumentu Masaryk a náboženství

Pá, 11/09/2018 - 11:22
Několik poznámek k dokumentu Masaryk a náboženství Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:22 Peter Moree Číslo 9/2018

Je bezesporu dobré, že se v České televizi (byť v mediálním ghettu pro křesťany zvaném Křesťanský magazín) objevilo téma Masaryk a náboženství. A je hezké, že kolega Martin Chadima při vykreslení duchovního profilu Masaryka postupoval chronologicky, tedy po historické linii, což (aspoň potencionálně) umožňuje ukázat vývoj a zrání. Pořad byl nejzdařilejší tam, kde autor ukázal místa (většinou kostely), která jsou spojené s duchovní orientací Masaryka.

Pořad měl ale několik nedostatků. Za prvé je chyba, že se tvůrci programu nezastavili v Heršpicích u Slavkova, aby zviditelnili, že Masaryk vstoupil do reformované větve evangelické církve. Padla by otázka, proč se jeho přestup k protestantismu odehrál zrovna tam, v zákoutí moravského venkova, ve sboru, který neznal a kde patrně nikdy předtím nebyl. Mělo to proběhnout v poloutajení? Co to prozrazuje o jeho vnímání vlastního přestupu, o jeho tehdejším vztahu k evangelíkům?

Druhý nedostatek pořadu byl, že se vůbec nezmínil o jeho vztahu k farářům Císařovi a Karafiátovi. První hrál klíčovou roli kolem Masarykova vstupu do evangelické církve, druhý byl jakýmsi odrazovým bodem v jeho vymezování se vůči českému evangelictví. Vztah k oběma farářům by proto mohl odhalit důležité rozměry z Masarykových představ o církvi a duchovních tématech.

Dokument se nezmínil o různých reakcích, které Masaryk vyvolal mezi teology. Někteří měli k němu bezmezný obdiv, jiní se snažili o kritické hodnocení. Studie, kterou napsal J. L. Hromádka o teologickém profilu Masaryka, poukazuje na nutnost kriticky analyzovat Masarykovy náboženské koncepty – přesně to, co pořad nedělal.

V důsledku vynechávání zásadních otázek a rozměrů televizní dokument vyznívá tak, že Masarykova církev byla vlastně Církev československá, což je nepřípustné osvojení. Je možné, že se tak cítí či cítila CČS(H), jak to nejjasněji formuluje Zdeněk Kučera, ale Masaryk tuto lásku rozhodně neopětoval. Zjevně se cítil nejlépe v liberálním protestantismu anglosaského typu, který se prostě v českých zemích nevyskytoval – a zcela jistě ne u CČS(H). Obrazová asociace, kterou pořad konstruoval mezi zakladatelem CČS(H) Karlem Farským a Masarykem (opakovaně se kamerou zavadí o Farského bustu), je manipulativní.

Základní nedostatek programu je, že mu chybí vůle po kritickém pohledu na toto důležité a zajímavé téma. Místo toho pokračuje v linii zbožňování prvního prezidenta, který měl údajně od dětství hotové, pevné a jasné názory a který proto právem nastavil církvím kritéria pro jejich duchovní působení. V logice dokumentu je proto církev, která nenásledovala Masarykovo pojetí náboženství, na špatné straně dějin.

Pořad je sice strukturován podle historického scénáře, v němž ale chybí vývoj a hledání (jedině snad na konci, když se mluví o jistém smíření s římskokatolickou církví). Proto nám příliš nepřibližuje Masarykův komplikovaný a nestálý vztah k církvím a k víře, ale přidá ho do galerie domnělých svatých – tentokrát vedle Farského.

Co dnes znamená být prorokem

Po, 10/15/2018 - 08:27
Co dnes znamená být prorokem Protestant Po, 15/10/2018 - 09:27 Walter Brueggemann Číslo 8/2018

Rozhovor Kenyatty Gilberta s Walterem Brueggemannem

Americký teolog Walter Brueggemann (* 1933) je považován za jednoho z nejvýznamnějších současných odborníků na Starý zákon. Přinášíme překlad rozhovoru, který s Brueggemannem pro časopis Sojourners pořídil teolog Kenyatta Gilbert, docent homiletiky na Teologické fakultě Howardovy univerzity ve Washingtonu.

Celý rozhovor v originále je k dispozici zde:

https://sojo.net/media/what-does-it-mean-be-prophetic-today

Časopis Sojourners je od sedmdesátých let minulého století důležitým hlasem progresivně orientované části amerického evangelikálního hnutí.

Kdo je to prorok?

V pojetí Starého zákona, kterým jsem se v životě zabýval nejvíc, je to někdo, kdo se snaží popisovat svět ve víře, že v něm Bůh aktivně působí. To na jednu stranu znamená identifikovat to, co je v řádu našeho světa s Bohem v rozporu, ale také mluvit o Boží vůli a záměru, který se jednou naplní, i když třeba způsobem, který si vůbec nedovedeme představit. Z toho tedy plyne jak soud, tak naděje – a jak velmi dobře víte, v prorockých knihách Starého zákona jde vždycky o kombinaci soudu a naděje, což se pak v pozdější křesťanské tradici vyjevuje jako ukřižování a vzkříšení. Když dnes mluvíme o proroctví, ten rozměr naděje se z toho často vytrácí. Co byste řekl vy?

Prorok je někdo, kdo vidí, že tohle není všechno, co je, ale je ochoten přijmout skutečnost, že jsme ve stavu, kdy se ke společenství založenému na lásce můžeme přibližovat jen v dialogu s Bohem. Co pro vás znamená prorocké vědomí?

Podle mě to znamená jasně a odvážně identifikovat politickou a ekonomickou praxi, která je v rozporu s Božím záměrem, a pokud je v rozporu s Božím záměrem, nemá budoucnost. Ekonomická nerovnost a ničení životního prostředí jsou cesty katastrofy. Starozákonní proroci cesty katastrofy vyznačovali a já se domnívám, že dnes je naším úkolem vyznačit tu cestu katastrofy, po níž třeba sami jdeme. Na prorocích je úžasné, že k tomu uměli udělat další krok a se sebejistotou mluvit o tom, že Bůh nám ukazuje jiný svět radosti, spravedlnosti, míru, bezpečí, navzdory všem rozporům. Oni byli součástí starého světa a byli odvážní. Dnešní proroci ukazují stejnou odvahu.

Je naším úkolem, aby ve světě radikálního pluralismu o Bohu uvažovali všichni stejně?

Myslím, že pokud jde o nálepky, kréda a mantry, nebudeme nikdy uvažovat stejně, ale pokud máme mluvit o možnostech člověka, o lidské bolesti a utrpení, je jedno, jsme-li muslimové, křesťané, liberálové, konzervativci, protože realita lidské bolesti je nepopiratelná. Pak se dostáváme k tomu, co bolest způsobuje a jak to řešit, což jsou otázky politické a ekonomické, a s ohledem na politický pluralismus si rozhodně nemyslím, že je to jednoduché. Myslím si ale, že prorocké slovo může být i v této oblasti naprosto jednoznačné. Není žádné tajemství, jaká ekonomická praxe způsobuje bolest a utrpení. Deregulace, která se děje pod vedením prezidenta Trumpa, vede k bezohlednému a chamtivému jednání mocných zcela bez zábran. A moje pozice je taková, že o tom by se mělo mluvit, ať už jsme křesťané nebo muslimové, liberálové nebo konzervativci.

Já se snažím se svými studenty mluvit o tom, že pokud se máme zabývat člověkem tady a teď, musíme brát vážně, co se děje ve světě – konkrétně to, že se často ocitáme ve smrtících situacích, kde jsou ti nejzranitelnější utiskováni a odsouváni na okraj. V Americe je mezi privilegovanými a utiskovanými tak výrazný rozdíl, že je podle mého názoru věc docela jasná. Co ale máme dělat? Jaké jsou ve světle Božího působení naše možnosti? A pokud Bůh zasahuje do našeho světa, jak tuto situaci mění, jak se k ní vyjadřuje?

Podle mě musíme věřit tomu, že Bůh především posiluje lidské jednání a konkrétní lidi. Když máme dost síly, věci se mohou měnit. Jak je to s lidmi, kteří se mají dobře, jako jsem třeba já? Nechce se nám aktivně působit ve světě; jsme s ním spokojeni tak, jak je. Ve chvílích zoufalství si zase říkáme, že naše aktivita nemá smysl. Smysl kazatelství spočívá podle mě v tom, připomínat, že se Boží naděje má naplnit prostřednictvím lidí. Zaslíbení evangelia spočívá v tom, že mocnosti tohoto světa uvolní prostor lidem, kteří budou jednat z Božího pověření. To není úplně jednoduché přijmout, protože bychom raději pasivně čekali, až pro nás Bůh něco udělá.

Připadá mi, že mezi křesťany není jednoznačný konsenzus v tom, co je sociální spravedlnost nebo prorocká naděje.

V tomhle jsme asi jako učitelé trochu selhali. Musíme se soustředit na to, aby se o těchto pojmech mluvilo a vysvětlovaly se. Prorocké vědomí není nějaký mystický aparát, ale schopnost představovat si svět tak, jak jej vidí Bůh, o kterém hovoří evangelia.

Věříte, že jsou lidé, kteří se s prorockým povoláním rodí, nebo je to spíš věc vůle a ochoty umět si představit lepší svět?

Myslím, že je v tom kus obojího. Výjimečnou osobností byl třeba Martin Luther King, který byl Bohem povolán k velkým věcem, a totéž se dnes dá říct třeba o Williamu Barberovi (William Barber II, protestantský kazatel a politický aktivista ze Severní Karolíny – pozn. red.), ale to neznamená, že nás ostatních se to netýká. I ti, kteří nemají takové předpoklady, si prorocký mandát mohou vydobýt. Všichni máme stejné vidění, stejnou biblickou tradici a stejnou práci, kterou je potřeba udělat. Nemůžeme si dovolit předat ji prostě jen několika velkým osobnostem.

A co prorocká naděje? Na jednu stranu se na ni dívám optimisticky, zároveň je potřeba vědět, že naděje se rodí z utrpení.

Hodně lidí v církvi si myslí, že přítomnost a budoucnost jsou jako země a nebe. A proti tomu je třeba říct, že přítomnost a budoucnost jsou současný socioekonomický a politický systém a socioekonomický a politický systém, který přichází a bude v souladu s Boží realitou. Musíme se soustředit na naši budoucnost tady, ne na nebe. Prorocká zaslíbení překování mečů na radlice a kopí na vinařské nože nejsou vizí nebe, ale nového socioekonomického řádu. Stará prorocká zaslíbení se podle mě primárně týkají změny systému v našem světě. Křesťanská naděje se oproti tomu velmi často upíná k tomu, že půjdeme do nebe, tam se shledáme se svými zesnulými blízkými, a tím to končí.

To zní jako byste věřil, že Bůh přináší vykoupení teď a tady.

Přesně tak. Myslím, že se to ukazuje i v Ježíšových podobenstvích. Království Boží je jako… neříkal přeci, že jsou to andělé, kteří hrají v nebi na harfičky, ale je to jako když máte dva syny, jako když dělník dostane spravedlivou mzdu, jsou to pozemské obrazy. Napadá mě tedy, že přinejmenším v Lukášově evangeliu, které je nejradikálnější, znamená pojem Božího království nový ekonomický řád, a když Ježíš vyzývá k pokání, protože Boží království je blízko, myslí tím přeorientovat se na novou ekonomiku.

Co můžeme pro takovou změnu udělat? Je toho přeci tolik, co by mělo být jinak, má smysl se vůbec snažit?

Musíme se držet Ježíšova příběhu. Jeho angažovanost spojená se zranitelností byla to zlomové. Když se ho Jan ptá, jestli je Mesiáš, Ježíš odpovídá, že vlastně neví, ale slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, mrtvým se odpouštějí dluhy. Něco se tedy asi děje.

Jakou radu máte pro lidi, kteří cítí prorocké povolání?

Musíme se naučit lépe analyzovat společnost. Musíme sledovat, odkud a kam proudí peníze. Sledovat finanční toky, abychom viděli, kde způsobují bolest. Mezi bělochy je problém, že jim tahle analýza moc nejde a ani se o to nesnaží. Další věc, kterou bych doporučil lidem ze své tradice, je prostě věřit biblickému textu. Bible je velkým zdrojem pravdy a naděje. Můžeme si dovolit se na ni spolehnout. A nejsme v tom moc dobří.

Co je podle vás největší omyl, který je s proroctvím spojován?

Mezi liberály tam, kde působím, převládá představa, že být prorocký znamená pořád lidi otravovat se sociální spravedlností. Když lidi pořád otravujete, rychle se unaví a přestanou vás poslouchat. Chybí v tom rozměr sociální analýzy, protože jenom otravujete a nadáváte, zůstáváte na povrchu. To je jedna věc. A druhá věc je, že k prorocké víře nutně patří naděje, že Bůh má pro nás zaslíbení lepšího světa, které se naplní. Tenhle rozměr proroctví si hodně liberálů neuvědomuje.

Podzimní podčárník (zprávy z kardiologie)

Po, 10/15/2018 - 08:26
Podzimní podčárník (zprávy z kardiologie) Protestant Po, 15/10/2018 - 09:26 Petr Turecký Číslo 8/2018

Letošní suchý podzim přinesl do mého života nový rozměr. Nefunkčnost aortální chlopně mi inspirujícím způsobem rozšířila obzory. Jednak jsem si uvědomil, že na kardiologii jsem přece doma (mé první vzpomínky patří kardiologii v brněnské sv. Anně, kde jsem ve třech letech strávil několik měsíců a byl tam vydán do rukou lékařů k rekoarktaci aorty a nevědělo se, jestli to přežiju), a jednak jsem si silně osobně uvědomil, že jsou v životě situace, kdy jsme vydáváni do rukou druhých, aby s námi naložili dle svého vlastního způsobu bytí. Někdo je lempl, jiný pedant, někdo je flegmatik, jiný cholerik. Ježíš byl také vydán – avšak do rukou těch, kteří neměli zájem na jeho životě. Já jsem byl jako malé dítě vydán do rukou těch, kteří se snažili můj život zachránit. Operace se povedla. Dítě si vydanost druhému člověku moc neuvědomuje. Dospělý člověk se pozastaví nad tím, že někdo jiný bude řezat jeho tělo, jiný se bude dotýkat jeho srdce. A každý bude mít v hlavě svůj život a svůj způsob bytí. Již měsíc se připravuji na operaci a dosud neznám přesné datum. A tak jsem zahodil vše nepodstatné, věnuji se prohlubování vztahů, říkám lidem věci, které bych normálně neřekl. Protože bych se třeba bál vyslovit je. Většinou se jedná o věci pozitivní, o vyznání lásky. A lidi zase dávají lásku mně. S vděčností si připomínám verš: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1 Janův 4,19) Je to vlastně velmi jednoduchá víra: láska tu byla před námi. Nese nás. Bude tady i po nás. Láska v nás působí jako lék, vždyť je podstatou Toho, který svět i nás stvořil. V pozadí všech událostí vidím lásku všude možně. Jedna mi koluje v žilách právě od všech, kteří na mě myslí, a jinou a přitom tu stejnou vidím i v myslích a rukou těch, kteří pracují, aby zachraňovali životy. Nebo těch, kteří pláčou s plačícími. Už jednou mi lékařská věda (a lékaři pracující v její síle) zachránila život. Je zázrak, že lidé mohou mít podíl na tom, co vede k záchraně života. Kdysi řekl prof. Hejdánek na jedné přednášce: „Bůh chce život, nikoli smrt.“ Řekl to jako odpověď na často opakovanou myšlenku: když zemře dítě, Bůh to chtěl. Všichni, kdo pracují k záchraně života, jsou přece na Boží straně, jsou Jeho prodlouženou rukou. Možná pak není až tak podstatné, jak vypadají jejich životy. Nebo k jaké víře se hlásí. Tvoříme jedno tělo, jeden život. Jsme vydáváni jeden druhému do rukou.

Kázání Mario Fischera

Po, 10/15/2018 - 08:24
Kázání Mario Fischera Protestant Po, 15/10/2018 - 09:24 Mário Fischer Číslo 8/2018

Menšiny mají budoucnost a darují budoucnost

Text: Zjevení 12,7–12

A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.“

Téměř v každém městě dřívější habsburské říše stojí morový sloup. Někdy má podobu mariánského sloupu, jindy trojitého sloupu. Všechny tyto sloupy mají společné to, že byly postaveny na konci 17. století po skončení třicetileté války jako znamení toho, že mor byl překonán. Podle tehdejších výkladů knihy Zjevení měla ta první popsaná rána znamenat onu známou nemoc, černou smrt. Ta druhá rána ze Zjevení měla znamenat tureckou moc – osmanskou armádu – která děsila celou jižní Evropu. A tou třetí biblickou ranou jsme podle historických výkladů měli být my – protestanté. Na znamení, že všechny tyto tři rány byly překonány, byly v habsburské říši na náměstích měst budovány ony morové sloupy. (Také zde v Praze stál na Staroměstském náměstí podobný sloup, než byl r. 1918 odstraněn.)

Podoba těchto sloupů si byla velmi blízká. Uprostřed byl zobrazen archanděl Michael, který právě zatlačuje draka a další hrůzné kreatury do podsvětí. Také protestanté byli připodobněni bytostem zla. Podobné sochy a sloupy byly v dobách protireformace součástí časté poptávky. Jezuité, kteří byli za antireformační praxi odpovědni, nechali vystavět mnoho michalských kostelů, ve kterých byl na velkých oltářních obrazech vždy lidem zobrazen boj dobrého archanděla se zlem.

Přitom tvůrci těchto obrazů nikdy nezapomínali odkázat samozřejmě na text Zjevení Jana, který jsme dnes slyšeli.

Na texty z knihy Zjevení Jana se káže v našich kostelech málokdy. Dané pole přenecháváme raději hollywoodským režisérům, kteří v pravidelných intervalech točí filmy o době konce s pomocí apokalyptických motivů Janovy knihy. A přitom by nám tento biblický spis měl tolik co říci. Vždyť původně byla kniha napsána jako útěšný spis pro pronásledované sbory, které v té době patřily mezi menšinové náboženství.

A tu stojíme před závažným úkolem: Čteme-li tento text dnes, musíme změnit svou perspektivu. Tento biblický text nebyl napsán z pohledu historicky většinové křesťanské církve, která si dovolila utlačovat jiný světonázor nebo vyznání, nýbrž naopak z pohledu těch utlačovaných, malé skupinky věřících, kteří museli zápasit s myšlenkou, zda mají svou víru raději zapřít, anebo zda se díky své víře mají nechat vystavit nebezpečí pronásledování.

Spis Janova Zjevení byl sepisován někdy kolem roku 100 po Kr., když začalo pronásledování prvních křesťanů v římské říši. Křesťané byli stále více a více považováni za nebezpečí pro společenské soužití a soudržnost státu. Koneckonců veřejně vyznávali, že jejich Pánem je pouze Ježíš Kristus, ne císař. Neuznávali nad sebou žádnou jinou náboženskou autoritu, která by měla určovat všechny oblasti jejich života. A právě těmto křesťanům, kteří byli udáváni svými sousedy a které vojáci vyslýchali, mučili a nakonec i zabíjeli, posílal apoštol Jan svým spisem duchovní podporu, aby své situaci mohli správně rozumět.

Svým čtenářům Jan psal: Hle! Budete pronásledováni státní mocí, ale v podstatě je za tím vším Boží nepřítel: satan. On se ještě snaží všemožně škodit, ale v podstatě už svůj boj prohrál. Jan v duchu viděl podobu zlého draka padajícího z nebe: Má sice ještě krátký čas, během něhož se snaží zahubit co nejvíce lidí, ale jeho boj je vlastně už prohrán. Vše brzy skončí a Bůh se plně ujme své vlády nad světem. Pak bude opět vše zase tak, jak má být. Proto se radujte nebesa i Boží následovníci na zemi!

Tak četli tento text rovněž přívrženci Jana Husa, když po jeho upálení během koncilu v Kostnici 1415 museli čelit jedné křížové výpravě za druhou. Rovněž husité vnímali svou pozici jako konfrontaci s protibožskými silami, které pronásledují malou skupinu věrných. Čeští bratři se chápali jako skupina věřících na straně Boha a archanděla Michaela, který shodil zlého draka s nebe na zem. Bratři věděli, že jsou pronásledováni pro svou víru, ale také věděli, že Bůh jim stojí po boku. Jméno archanděla je doslova: Mi-cha-el – Kdo je jako Bůh!

Dnes ovšem také vidíme, jak se skupiny pronásledovaných v dějinách za posledních 1300 let měnily. Jestliže pro křesťany v dobách antiky představovali nepřátelské síly pohanští císařové římského impéria, kteří je pronásledovali, pak pro české bratry v 15. století to byli zase habsburští císařové, kteří chtěli bránit křesťanskou jednotu pod papežovým vedením v Římě. V dané situaci to byli také křesťané (a sice katoličtí), kteří pronásledovali jiné křesťany, tedy ty, kteří se nechtěli podvolit jejich formě křesťanství. Pomocí brýlí Janova zjevení je tedy zřejmé, že v očích reformátorů nemohlo být římské pronásledování českých bratří a dalších evangelických křesťanů chápáno jinak, než že papež je Antikristem – tím Antikristem, který si přivlastňuje autoritu mluvit v Božím jménu a převracet zjevenou Boží vůli tak, že zotročuje lid pod svým vlivem a činí jej závislý na římské církvi.

Celá staletí prožívali čeští bratři různé pronásledování, vyhánění z domovů a útlak – i tehdy, když už se směli osamostatnit a zorganizovat jako svéprávná církev. Nakonec prožívali útlak v době socialismu. V těchto dnech jsme směli slavit stoleté výročí Českobratrské církve evangelické. Včera se konaly velké slavnosti v Pardubicích a my jsme velmi rádi, že jsme se mohli účastnit tohoto jubilea jako hosté církevní ekumeny.

Je zřejmé, že jsme dnes v jiné situaci. O věci víry se zajímá minimální počet lidí. Víru pokládají za svou soukromou věc, a proto je také těžko pochopitelné, že by se někdo mohl kvůli svému vyznání dostat do nějakého sporu. Převládá vlastně nezájem o náboženské otázky. I v Čechách jsou evangelické církve menšinou, tak jako v celé Evropě. I tam, kde jsou organizovány jako většinové církve a sbory, se v různých společenských situacích začínají ocitat v pozici menšiny. Mezi cca 500 milióny obyvatel EU žije jen necelých 50 miliónů evangelíků. To znamená, že evangelíci tvoří necelých 10 procent evropského obyvatelstva. A když pomyslíme na to, že asi polovina z těch 50 miliónů žije v Německu, pak je jasné, že protestantismus je v Evropě menšinou.

Postupně si to křesťanské církve začínají uvědomovat. Církve, které si v posledních letech zvykly žít v podmínkách většiny, se musí nyní učit, jak svědčit o evangeliu ve společnosti, ve které se nemohou spoléhat na státní privilegia či státní autoritu. Musíme si uvědomit, že lidem můžeme sdělit důležité poselství evangelia jen díky autoritě evangelia samotného.

Doposud bylo běžné, že se evropská teologie soustřeďuje jen na velkých fakultách v Německu a Švýcarsku. Zde dochází ke změně – musíme nově rozumět vlastnímu přínosu církví, které žijí v menšině. Minulý týden skončilo plenární zasedání Společnosti evangelických církví v Evropě (GEKE). Mezi členy patří téměř sto evangelických církví Evropy. Patří mezi ně luterské a reformované církve, sjednocené církve a metodistické církve, čeští bratři i valdenští, kteří 1973 uzavřeli tzv. Leuenberskou konkordii: Už pro nás neplatí odmítání různého učení z dob reformace. Chceme společně slavit večeři Páně, uznávat své farářky a faráře a tvořit společnou Kristovu církev. Byli jsme spolu více než celý týden v Basileji, kde jsme hovořili a radili se, jak společně vykročit do budoucnosti jako společenství evangelických církví.

Velký význam měl přitom dokument, který byl vypracován v posledních letech, Teologie diaspory. Otázka zněla: Jak rozumíme svému postavení jako evangelické církve v menšinové situaci? I když jsou evangelické církve v prostředí moderního světa v menšině, neznamená to přece, že mezi sebou pěstují slabší vztahy. Často je to tak, že diasporní církve žijí dnes v daleko silnějším a užším vztahu mezi sebou, než církve, které si vystačí samy. Diasporní církve pěstují vzájemné vztahy napříč hranicemi, pěstují mezinárodní ekumenické kontakty v širokém horizontu. Kvalita křesťanského života a myšlení v menšinových církvích je proto bohatší než u většinových křesťanských skupin. Pro menšinové církve je proto životně důležité, že nezůstanou uzavřené samy do sebe. Musí pěstovat vnitřní jednotu s dalšími organizovanými církvemi, usilovat o vzájemné společenství, aby tak mohly vydávat svědectví, že ač různé organizační složky a instituce, tvoříme spolu jednu Kristovu církev. Pět členů GEKE z ČR tvoří proto od roku 2000 jednu společnou „Leuenberskou synodu“ Církve bratrské, ČCE, Evangelické církve metodistické, Slezské evangelické církve augsburského vyznání a Československé církve husitské.

Původně řecký termín „diaspora“ znamená „být rozptýlen“. Podle jednoho podobenství to znamená, že jsme rozptýleni jako semeno na poli. Našim polem je však celý svět, celá lidská společnost. Motivem plenárního shromáždění GEKE v Basileji byla odkvetlá pampeliška, ze které vylétávají okřídlená semena. Naše křesťanská odpovědnost ve společnosti je vyjádřena motem Befreit – verbunden – engagiert / Osvobozeni – spojeni – angažováni. Není přitom přece důležité, zda máme jako církve ve společnosti nějakou politickou moc a vliv. Moc a vliv totiž obsahují také nebezpečí a pokušení zneužití svého postavení. Daleko důležitější je přece to, že jsme si vědomi, jaké poselství dlužíme lidem kolem nás. Pokud jsme v Kristu rozpoznali pravdu, musíme umět a chtít tuto také vyslovit, abychom nabídli jinou orientaci a dali prostor těm, kteří by jinak nebyli slyšet vůbec.

Nakonec se vraťme k významu jména archanděla, který je znázorňován v boji s protibožskou mocí. Michael, tedy „Kdo je jako Bůh?“ Učíme se klást novou otázku: Jaký život si takto zjevený Bůh přeje pro své stvoření – pro člověka a všechny živé bytosti?

Nezapomeňme: Jako církve máme v Evropě úkol – dosvědčit lidem poselství smiřujícího Pána, stavět mosty mezi lidmi a pomáhat hojit jejich rány ze životního zápasu o pravdu. Smíme lidem říci, že Bůh nabízí každému z nás život, který má budoucnost – abychom důvěřovali budoucnosti. Pokud se v Evropě ptáme na ulici lidí, co si myslí o své budoucnosti, většinou říkají: „Doufám, že nebude horší, než současnost.“ Základní nálada mezi lidmi je dost negativní. V dobách Janova zjevení byli lidé pronásledování, ale přitom se těšili na budoucnost. Věděli, že budoucnost patří Bohu. Bůh nám jde vstříc, proto smíme hledět do budoucnosti s radostí a spolupracovat na tom, aby i další lidé mohli doufat a získat dobrou budoucnost.

V tomto poselství o zjevení budoucnosti spočívá protiklad toho, co běžně chápeme pod slovem „apokalypsa“. Nechme se znovu a znovu oslovit tímto nadějným odhalením budoucnosti. Bůh nám jde vstříc, a my smíme působit s vírou menšiny jako okřídlené semeno v tomto světě. A snad zakusíme i to, jak některá semena vzklíčí. Ne jako morové sloupy, ale jako živé stromy, které jsou znamením, že beznaděj a strach z budoucnosti byly překonány.

(Na den sv. Michala 2018 v Praze u Salvátora. Přeložil Dušan Kučera)

Poznámky pozdního příchozího

Po, 10/15/2018 - 08:23
Poznámky pozdního příchozího Protestant Po, 15/10/2018 - 09:23 Martin C. Putna Číslo 8/2018

Poznámka personální čili nultá: Následující poznámky jsou ryze subjektivní. Vycházejí ze zkušenosti někoho, kdo se celý dospělý život zabývá dějinami křesťanstva českého i evropského. Ze zkušenosti někoho, kdo je celý dospělý život členem římskokatolické církve; kdo se – zprvu k vlastnímu překvapení – stále častěji ocital na různých akcích Českobratrské církve evangelické; kdo posléze začal prostředí ČCE cíleně poznávat, doslova od kazatelské stanice ve Františkových Lázních po sbor v Hrubé Vrbce; a kdo posléze do ČCE sám vstoupil, ponechávaje si současně – jak to řády ČCE umožňují – členství římskokatolické. Z této pozice „dělníka jedenácté hodiny“ by si věru netroufl vyslovovat nějaké úsudky, natož soudy. Pořadatelé této knihy si však výslovně přáli právě takovýto „pohled zvnějšku“ či „pohled zkraje“. Zde tedy jest.

1. ČCE je jediná z českých denominací, která disponuje dostatečným „nova et vetera“, „novým a starým“. Dostatečně stará je totiž její tradice, její ukotvení v dějinách českého národa i celého evropského křesťanstva, a dostatečně věcná je její komunikace s novým, tedy s novými časy, ať již je zveme moderními, postmoderními či jakými. Jiné denominace buď příliš žijí minulostí a svým zápasem proti „novému“ – nebo vznikly z ducha a stylu nové doby, ale nevědí, co si počít s minulostí.

2. ČCE skýtá prostředí přátelské a vstřícné. Řeší věci podstatné, tedy ty Boží a lidské, nikoliv ty nepodstatné, tedy „věci firmy“. Církev je tu opravdu jen prostředkem a „prostředím“, nikoliv cílem, natož objektem uctívání.

3. ČCE obstála ve společenské krizi posledních let. Zatímco nemalá část římskokatolického prostředí nejenže se nebránila tendencím zpochybňovat otevřenou společnost, ale ještě se snaží si skrze ně ohřívat starý sen o předmoderním „harmonickém řádu“; a nejenže se nebránila šíření všemožných předsudků a nenávistí, ale ještě se snaží skrze ně ohřívat své vlastní staré předsudky a nenávisti – ČCE jasně stojí na straně společnosti otevřené a slušné.

4. ČCE se však příliš spoléhá na své tradiční struktury, tedy na „evangelické velkorodiny“. K oné otevřené společnosti patří i skutečnost, že názory a hodnoty, a tedy i víra, se sdílejí a předávají neméně účinně, ba účinněji všemi možnými jinými způsoby.

5. ČCE má v české společnosti daleko větší potenciál, než jaký odpovídá jejímu současnému stavu početnímu i její (ne)viditelnosti ve veřejném, zvláště mediálním prostoru. ČCE by mohla být víc než jen jednou z řady denominací. Mohla by být integračním prostorem všeho nekonzervativního, neklerikálního, nefundamentalistického křesťanstva napříč denominacemi i mimo denominace.

6. ČCE by ovšem měla znovu a šířeji promyslet svá „vetera“. „Vetera“, tedy tradice, přece v jejím případě neznamenají jen prvotní křesťanstvo a reformaci, ale také mystická i sociální hnutí středověku i raného novověku, křesťanské osvícenství 18. století, angažmá moderních křesťanů proti autoritářským (nejen proti totalitním) režimům a vůbec kontinuální proud křesťanství jiného-než-mocenského, jiného-než-institučního.

7. ČCE by taktéž měla daleko radikálněji konat svá „nova“, tedy své angažmá v tomto světě. Měla by se hlasitěji vyslovovat ke společenským otázkám. Měla by odložit zdvořilost ve vztahu ke konzervativním, klerikálním a fundamentalistickým proudům a být schopna říci důrazně: My jsme jiní! (A zde jeden konkrétní příklad: Už by se nemělo stát, že představitel ČCE kráčí v první řadě „pochodu pro život“, který má sice pěkný název, ale šeredné, totiž ultrapravicové politické konotace).

8. ČCE by se měla obrátit ke všem těm, kdo trpí v prostředí konzervativním a klerikálním, a říci jim: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

Psáno na objednávku do jednoho jubilejního sborníku.

Washingtonská deklarace mezi Komenským a dneškem

Po, 10/15/2018 - 08:21
Washingtonská deklarace mezi Komenským a dneškem Protestant Po, 15/10/2018 - 09:21 Pavel Keřkovský Číslo 8/2018

Sto let od Prohlášení nezávislosti československého národa 18. 10. 1918

Autorem Washingtonské deklarace

je T. G. Masaryk, jak dokládá historická studie J. B. Kozáka (1968). Prozatímní vláda ve složení profesor T. G. Masaryk, Dr. Eduard Beneš a generál Dr. Rastislav Štefánik ji zveřejnila v Paříži 18. 10. 1918, a tím rozhodla, že nový státní útvar, založený a slavnostně vyhlášený 28. 10. 1918, bude republikou a nikoli monarchií.

Vítěznými mocnostmi uznaná prozatímní vláda v prvé části dokumentu odsoudila rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 jako nestoudné a ponižující pro ostatní národnostní menšiny rakouského mocnářství; dále odsoudila habsburský dvůr za napadení jiných národů rozpoutáním světové války; a odsoudila dosavadní bojkotování světového vývoje směrem k demokracii a k sociálním reformám. Habsburská dynastie nadále představuje trvalou hrozbu světovému míru. Dále deklarace odmítá tvrzení, že by německá (hohenzellerská) a rakouská (habsburská) dynastie byly božského původu. Z toho důvodu odmítá božské právo králů. Odmítá dále autoritu obou dynastií a usiluje o jejich „zničení“. Jestliže český národ ze svobodné vůle zvolil Habsburky na český trůn, ze stejné vůle je z trůnu dnes sesazuje.

V programové části

se vláda přiznává k ideálům světové demokracie, jak je definoval W. Wilson, zejména k rovnosti národů. Dále se přihlašuje k americké, puritány iniciované lidsko-právní tradici 17.–18. století; k projevům Abrahama Lincolna, které vedly ke zrušení otroctví; a teprve na třetím místě se přihlašuje k evropské lidsko-právní antiklerikální tradici francouzské, která sice byla vyhlášená již ke konci 18. století, ale začala se uskutečňovat až na počátku 20. století. V duchu Masarykovy koncepce českých dějin vláda označuje československý lid za národ Komenského. Dále načrtává základní rysy budoucí ústavy, která vykazuje zásadní rysy rovnosti mužů a žen. Je výslovně řečeno, že ženy mají být zrovnoprávněny politicky, sociálně a kulturně. Také má dojít k odluce církve a státu, což byl pro Evropu málo obvyklý požadavek, avšak zcela běžný v americké ústavní tradici a též v české reformaci, zejména zásluhou Komenského, který navazoval na reformační teologii Bezovu a Kalvínovu. Zcela odmítal machiavelistické teorie a silný stát hobbesovského ražení.

J. A. Komenský by se měl stát směrodatnou postavou

také pro nás dnes, a to nejen v pedagogice, ale i v politice, právě pro své pojetí evropanství a zejména pro svou morální orientaci. Komenský ve Všenápravě usiluje o vytváření nových útvarů státních, církevních i mezinárodních. O novém uspořádání společnosti sní Komenský uprostřed bojů „třicetileté války“. Záblesky svobodnějších a spravedlivějších poměrů spatřuje v Nizozemí, Anglii a Nové Anglii, tj. Americe. V 17. století se stala Amerika pro mnohé diskriminované evropské protestanty zemí zaslíbenou. A novoangličané stáli o vzdělané osobnosti. John Wintrop Jr. zval osobně Komenského při jeho pobytu v Londýně, aby zorganizoval americké školství na místním vysokém učilišti pro puritánské pastory – na Harvardu. Komenský odolal vábení a raději zůstal v Evropě, kde se chtěl nadále potýkat s aristokratickou nadřazeností šlechty světské i církevní (každý opat a biskup dosáhl na šlechtický titul a stal se tak součástí vládního aparátu monarchie).

Komenský zůstal v Evropě

obtížené společenskou nespravedlností, nevolnictvím, městskou chudinou, rozbroji a náboženskou nesnášenlivostí. Jeho postoje jsou pro nás inspirující. Od roku 1622 nesměl, stejně jako ostatní protestantští kazatelé, kázat a pobývat v českých zemích, skrýval se a odešel až roku 1628. Pociťoval odpovědnost za Evropu, byť již byl několik desítek let uprchlíkem, cestoval po celé Evropě a žádal evropské elity o ukončení válek a rozbrojů, někdy však podporoval i ozbrojený odpor. Stále však pociťoval odpovědnost za český národ. Pro české pozůstalé protestanty v habsburské monarchii nechal tisknout zkrácená vydání bible, zpěvníky a bratrskou konfesi. Cítil solidaritu s obyčejnými lidmi a neřekl s našimi některými lékaři „Děkujeme, odcházíme!“ Jistě, že každý má právo si vybrat zemi, ve které chce žít, ale lékařský stav nemá právo vyhrožovat odchodem. Při zpětném pohledu lze říci, že k získávání výhody nátlakem by se nepřidali ani lékaři 19. století. Takový František Hamza (zakladatel sanatoria v Luži-Košumberku), by to považoval za nemorální požadavek.

Je nutné vyčítat voličům Andreje Babiše, že podporují nemorálního podvodníka, který dbá jen na profit. Ale samotní kritici by kvůli profitu neměli vytyčovat nemorální požadavky, popř. podporovat svými požadavky rozevírání nůžek mezi bohatými a již opravdu chudými, což se samozřejmě netýká jen lékařů. Na rozevírání nůžek má samozřejmě podíl i Andrej Babiš, již jen tím, že jeho dotační provinění je dvojnásobné. Nejen, že se obohatil, ale zároveň okradl toho, kdo měl na dotaci legitimní nárok. Nedostal ji tedy ten, kdo ji opravdu existenčně potřeboval, aby mohl nastartovat smysluplné podnikání.

Komenský myslel v ekumenickém rozměru.

I v tomto směru je nám dnes příkladem. Prosil věřící o nápravu v jejich společenstvích, jednotách, církvích. Šlo mu o reformu všech náboženských společenství. Křesťané se měli stát ekumenickou pluralitní krásnou církví. Jako realista věděl, že to bude společenství s mnoha chybami, ale tíhnoucí k dobru a spravedlnosti. Věřil, že tímto způsobem ubude násilí, manipulace, znásilňování ducha i těla. Ve Všenápravě prosil za všechny, tak jako někteří proroci, někteří křesťané středověku a počínajícího novověku. Prosil za obyvatele Asie, Afriky, Ameriky konkrétně za uruguayské Indiány, ale i za muslimy, židy a samozřejmě evropské a americké křesťany. Všechny kontinenty se podle Komenského měly spojit v jakési OSN raného novověku s centrem v italských Benátkách – v mezinárodním obchodním centru, když se mu to nepodařilo učinit v centru mezinárodního obchodu v Londýně.

Všimněme si, že Komenský počítal i s muslimy, i když mu trvalo asi třicet let, než se zbavil strachu, ostychu a předsudků a zařadil je mezi národy světa, za které se máme modlit, i když Evropa s nimi bojovala. Tvrdě by pokáral politické činitele – a církevní též, že se nechtějí starat o „syrské uprchlíky“, a lid by podle učení švýcarské reformace vyzval k neposlušnosti nehumánních politiků a k morálnímu nátlaku na politické tupce a křesťanské asociály.

V Komenského vizi o sblížení národů a náboženství se naplňuje prosba autora 1 Tm 2, 1–3, že v prvé řadě se máme modlit za všechny lidi, a pak teprve za státní instituce, jež se o nás mají starat vydáváním spravedlivých zákonů, které podporují sociální smír a mír mezi národy.

Sto let od vzniku československého státu

Po, 10/15/2018 - 08:18
Sto let od vzniku československého státu Protestant Po, 15/10/2018 - 09:18 Jan Čapek Číslo 8/2018

Byla to Československá republika, teď je to Česká republika. Ale byl a je to náš stát a Ferdinand Peroutka nepsal v 30. letech nadarmo spis Budování státu. Naše země byla součást rakousko-uherské monarchie, Vídní poněkud přehlížená ve srovnání s Maďarskem, ale oceňovaná jako průmyslová základna a jako významná kulturní oblast díky našim historikům, vědcům, spisovatelům a skladatelům. Slovensko nazývali Maďaři označením Horní země. První tzv. Velkou válku zahájil 1914 císař František Josef I., když na sarajevský atentát, kde zahynul následník Ferdinand d’Este s manželkou, odpověděl vyhlášením války Srbsku. Atentátník Princip dotrpěl v terezínské Malé pevnosti. Ruský car Mikuláš II. se postavil vojensky za Srbsko, německý císař Vilém válku chtěl, i když se později vymlouval na své generály, Angličané s králem Jiřím šli do ní také spolu s Francouzi. Tito tři státníci byli bratranci, ale k míru jim to nepomohlo. Prý počítali s krátkou válkou, ale trvala čtyři roky. Do války museli čeští a slovenští muži nastoupit za monarchii a na frontě přebíhali k tvořícím se legiím v Rusku, Francii a Itálii, ale mnozí v bitvách zahynuli a ve vesnicích se s lítostí zamýšlíme nad jmény na pomnících našich padlých. Později se legionáři střetli s bolševiky a vraceli se sibiřskou magistrálou přes Vladivostok a Pacifik a kolem Indie domů. Válku pomohli ukončit američtí vojáci, kteří připluli Evropu zachránit. Němci přistoupili na kapitulaci, někdo říká příměří, v roce 1918 a spojenecké požadavky zůstaly zdrojem jejich nespokojenosti. V Rusku skončila válka o rok dřív v roce 1917, když padla Kerenského vláda. Lenin získával lidi slibem míru a půdy, vyřadil odpůrce a založil natrvalo vedoucí úlohu komunistické strany nad státem, právem, kulturou, církví jako vrchnost, která slibovala zvelebení života, ale současně si dělala, co chtěla. Bolševici také proto popravili celou rodinu cara Mikuláše II. v Jekatěrinburku. Nástupcem Lenina se stal Stalin.

T. G. Masaryk v cizině a naši politikové doma

pracovali pro vznik samostatného státu. Masaryk k tomu měl evropský a světový rozhled, jak doložil v knihách Rusko a Evropa a Světová revoluce, a myslel demokraticky a humanitně, jak vyložil ve svých Ideálech humanitních. Je zajímavé, že jsme vlastně měli nejprve armádu v legiích v Rusku, ve Francii a v Itálii a pak teprve stát. V roce 1918 po rozpadu monarchie vznikla Československá republika a v ní byli Češi, Moravané, Slezané, Poláci, Slováci, Němci, Židé, Maďaři, Rusíni a Romové. V českém pohraničí celá staletí žili Němci v horských pásmech, ale žili také v Praze, Jihlavě, Brně a jinde. Povznesli ty kraje ve městech a vesnicích, v řemesle, průmyslu a zemědělství a přinesli mnoho hodnot literárních a uměleckých. Patřili mezi ně také pražští němečtí židovští autoři. Němci nicméně uvažovali o vytvoření pohraničních žup, což vyvolávalo napětí a spory a československá vláda to odmítala. Bylo to dvacet zajímavých a nadějných let s Masarykem a řadou významných politiků, ale také zde byli výrazní lidé z oblasti filozofie, umění, literatury, divadla a filmu. Dosavadní církve, luterská a reformovaná, byly sjednoceny v Českobratrskou církev evangelickou – ČCE, bylo přestupové hnutí z katolické církve, rozvíjely se další protestantské církve. Dařilo se průmyslu, kvetlo zemědělství. Byly ovšem i hospodářské problémy i nezaměstnanost. Vojenské kruhy si byly vědomy ohrožení země a staraly se podle francouzského příkladu o výstavbu pevností v pohraničí.

Od roku 1933 po nástupu Hitlera k moci

se z Německa ozývaly zlověstné hlasy. Ten už v roce 1932 v rozhovoru s Rauschningem vyslovil svůj záměr, že „Češi musí ven ze střední Evropy.“ Jako kancléř mluvil o životním prostoru pro Němce a ti mu masově běželi vstříc, též sudetští Němci, i když byli i ti, kteří s ním nesouhlasili. Hitler a představitelé Anglie, Francie a Itálie podepsali v září 1938 mnichovskou dohodu, která prý zachrání mír, ale hlavně rozhodla o odstoupení našich pohraničních území velkoněmecké říši. Naši důstojníci a vojáci chtěli bránit zemi v pohraničních pevnostech i vnitrozemí, ale vrchní velitel prezident E. Beneš rozhodl nebojovat. Výzbroj, letadla a pevnosti byly předány Němcům. Jak by to dopadlo, kdybychom bojovali, zůstává otevřenou otázkou, ale určitě by tím mravní důstojnost národa byla úžasně posílena. Od 15. března 1939 místo republiky byl v okleštěném území protektorát pod tvrdým dozorem říšského protektora, německé armády a Gestapa. Na Slovensku vznikl Slovenský štát. Mnohým vojákům i civilistům se podařilo včas odejít a pracovat proti okupaci v zahraničí. Děsivý byl úděl Židů, pro které nacisté v čele s Hitlerem, Himmlerem, Heydrichem, Eichmanem a dalšími vymysleli likvidační plán ve vyhlazovacích táborech s plynovými komorami, a to převážně na území Polska. V protektorátě byli Židé zatýkáni, jejich majetek zabaven a oni odváženi do Terezína, pražští Židé z nádraží Holešovice-Bubny. Židé byly transportováni z Terezína dále do Osvětimi a jinam. Tábory byly v Treblince, Sobiboru, Majdanku, Buchenwaldu, Dachau, Gross Rosen, Stutthofu, Malém Trostinci, Chelmnu, Belzecu a jinde. Židů z různých zemí zahynulo na šest milonů. Našli se ovšem jednotlivci a rodiny, kteří dokázali se smrtelným rizikem Židy ukrýt a zachovat po celou válku. Němci u nás zřizovali řadu táborů nucených prací, kde mezi ostatními pracovali také francouzští, italští a ruští zajatci. V zemi se rozhostila opatrnost a strach, lidé usilovali o to, jak zachovat svou čest a důstojnost, také církve přežívaly, ale vyšli z nich také lidé do odboje. Domácí protiněmecký odboj v různých seskupeních byl posilován výsadky českých a slovenských parašutistů, kteří našli útočiště u statečných lidí. Byli ovšem i donašeči a udavači. Vrcholem zahraničního i domácího odboje byl atentát na říšského protektora R. Heydricha, který po svém nástupu prohlásil, že „Češi tady nemají co pohledávat“. V roce 1942 atentátníci J. Kubiš a J. Gabčík byli spolu s dalšími pěti parašutisty přemoženi německými vojáky v Praze v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a pomsta Němců byla strašlivá v Lidicích a Ležákách a jinde, zahynulo při ní na 5 000 statečných lidí, mnozí z nich v rakouském koncentračním táboře Mauthausen. Hluboká úcta náleží duchovním a laikům z pravoslavné církve, že v kryptě kostela poskytli úkryt parašutistům.

Válka skončila

bezpodmínečnou kapitulací Německa a s velkými územními změnami a posunem hranic v Evropě. Ještě v květnu 1945 docházelo u nás ke střetnutím partyzánů a odbojářů s ustupujícími německými vojsky a oddíly esesmanů, kteří na poslední chvíli vraždili české lidi. Také ze strany Rudé armády docházelo při postupu k přehmatům a zbytečnému bombardování.

Prezident a vláda rozhodli o vysídlení českých Němců, a to podle principu kolektivní viny. Snad téměř všichni s odsunem Němců souhlasili nebo to brali na vědomí, někteří nesouhlasili. Docházelo k násilnostem na Němcích i k jejich zabití. Někteří evangelíci byli rozhořčeni nad tím, že jsou Němci vyváženi v otevřených vagonech. V roce 1948 profesor J. B. Souček v dopise do Švýcarska kritizoval náš nezřízený a bezuzdný nacionalismus po osvobození, kritizoval odsun a ve snaze zabezpečit se pomocí tohoto opatření viděl projev „hybris“ (zpupnosti). Došlo k návratu mnohých Čechů z Polska v tzv. reemigraci, evangelíci mezi nimi posílili církve v pohraničí a na jiných místech. Komunistická strana dovedla odsunu Němců využít, mnozí lidé ji po zkušenosti Mnichova a války podporovali, také v uznání toho, že naše území osvobodila v převážném rozsahu Rudá armáda. KSČ v roce 1946 silně vyhrála ve volbách. V únoru 1948 demokratičtí ministři neprozíravě podali demisi na protest proti praktikám komunistické bezpečnosti. Nedošlo k novým volbám, ale došlo k doplnění vlády prezidentem Benešem ministry podle návrhu předsedy vlády Klementa Gottwalda. Jan Masaryk byl nalezen mrtvý v areálu ministerstva zahraničních věcí a po několika měsících zemřel prezident Beneš. Mnoho lidí, i vzdělaných, věřilo, že systém tzv. socialismu přinese některé lepší stránky života, a leckdo doufal ve větší rovnost mezi lidmi i ve spravedlnost ve společnosti. Profesor J. L. Hromádka hledal cestu dál ve změněné situaci a vyrovnával se s myšlenkou socialismu. Mezi křesťany došlo k rozlišení na ty, kdo věřili v nadějný rozvoj systému, na zdrženlivé a na ty, kteří odporovali.

Hned po konci války byli sovětskou bezpečností

tajně unášeni ruští emigranti z dvacátých let. Komunistické orgány zřejmě také podle sovětských poradců pronásledovaly nekomunistické generály a vojáky ze západního odboje včetně československých letců britského letectva. Byl popraven generál Heliodor Pika, byly další popravy. V roce 1950 se rozběhl proces proti Dr. Miladě Horákové – byla členkou ČCE – a řadě dalších lidí, který skončil popravou této ženy a tří mužů. Lidé si kladli otázku, co se to děje a proč se to děje, ale spíše mlčeli. Byl umučen katolický farář Toufar kvůli tzv. čihošťskému zázraku. Byly zrušeny katolické řády. Začala kolektivizace venkova, zabavení majetku sedláků a jejich stěhování, vznikala JZD se slibem větší spravedlnosti v zemědělství, ale mnohdy se jim nedařilo. Došlo k dalšímu procesu nyní mezi komunisty, v silně antisemitském procesu proti tzv. spikleneckému centru R. Slánského v roce 1952. Ze 14 odsouzených byla velká většina Židů. Bylo jedenáct popravených. Byl to zřejmě vliv stalinského antisemitismu. Byla provozována cenzura, státní dohled nad církvemi, dozor nade vším, do života lidí zasahovala Státní bezpečnost. Byl postaven obrovský pomník Stalinovi na letenské pláni v Praze a po několika letech odstřelen, když v SSSR nastoupil Chruščev v roce 1956.

Lidé leccos o tom všem věděli, měli své názory, ale nevyjadřovali se hlasitě, poslouchali zahraniční rozhlas, mnozí lidé emigrovali na Západ. Lidé žili v rodinách, byly jesle, školky, školy, vysoké školy, fungovaly nemocnice, lékaři léčili, rozvíjela se doprava železniční, silniční a letecká, stavěly se přehrady na Vltavě a průmyslové podniky, ale plánované hospodaření mnohde nefungovalo. V šedesátých letech pokračovaly činohry i opery, koncertní hudba, vznikala nová divadla jako Semafor se Suchým a Šlitrem, divadlo Viola, na určitý čas Divadlo za branou, vznikaly nové filmy, zpíval Spirituál kvintet a jiná seskupení, zpěváci pop hudby pokračovali. Křesťané navazovali dialog se zajímavými marxisty. Komunisticky orientovaní spisovatelé prozřeli a začali režim vidět kriticky, odmítali cenzuru, chtěli svobodu, začala rehabilitace nespravedlivě odsouzených a od roku 1967 do dalšího roku se rozjelo mnoho iniciativ za zlepšení poměrů a větší svobodu. Nastoupil Alexandr Dubček a s ním se spojovaly naděje tzv. obrodného procesu či Pražského jara. Vznikl Klub angažovaných nestraníků a Klub K 231 politických vězňů a dokonce se chystala obnova sociálně demokratické strany. Také církve měly větší volnost pro svou práci, pokračoval Svaz duchovenstva se svými kurzy a se svou obhajobou farářů a farářek. Od konce 50. let působilo v církvi hnutí Nové orientace s důrazem na civilní interpretaci bible a na odpovědnost za veřejné věci, ale i jiná společenství, biblisté s tvorbou konkordance a překladem bible, pracovníci na novém zpěvníku, pietisté s probuzenectvím, letniční ve společenstvích.

Uprostřed této pohody a radosti Pražského jara

udeřila v srpnu 1968 rána v podobě vojenské okupace země sovětskými vojsky spolu s vojsky Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky a celý společenský rozmach byl napaden, zaskočen, udušen. Představitelé země až na jednoho podepsali v Moskvě protokol o tom, že vlastně šlo o bratrskou pomoc, a nastala doba normalizace s prezidentem Husákem. Je otázka, jak by se země vyvíjela dál, kdyby SSSR respektoval naše směřování, jak by se vyvíjela idea socialismu s lidskou tváří, kterou nám mnozí na Západě záviděli. Možná, že by se rozvinul poměrně svobodný a spravedlivý společenský systém, který mohl být dobrým projektem společnosti moderní doby. Normalizační režim zasahoval do života společnosti, církve, sborů, fakulty, kazatelů, rozpustil Svaz duchovenstva. Mezi evangelíky narůstala různost postojů ve vztahu ke státu. V roce 1977 vystoupila na veřejnost Charta 77, která státu připomínala závazky v občanských a lidských právech. Reakce režimu byla tvrdá a zasáhla citelně kulturní pracovníky na shromáždění v Národním divadle s prohlášením k podpisu. Chartu podepsala řada evangelických farářů a laiků. Byla odeslána petice Postavení církve a věřících federálnímu shromáždění. Odmítavé these fakulty narazily v církvi na ostrou kritiku. Synodní rada s odkazem na kázeň, řády a kompetenci udělila důtky farářům signatářům petice, ty synod vzal pouze na vědomí a později je prohlásil za neplatné a nesprávné. Normalizace pokračovala, ale komunistická strana byla znejistěna po nástupu Gorbačova v SSSR a dosavadní opora komunistů padala až zmizela. Zároveň se uvolňovala situace v sousedních zemích. Při demonstraci studentů na Národní třídě v Praze v listopadu 1989 surový zákrok policie odhalil podstatu komunistického režimu a způsobil jeho pád.

Nastal výbuch svobody a radosti,

jak dosvědčuje manifestace na Letenské pláni. Václav Havel byl zvolen prezidentem, společnost rozkvétala a lidé se otevřeli světu. V roce 1992 byla živá otázka rozdělení Československé republiky na dvě samostatné republiky a nakonec k tomu došlo pokojně od počátku roku 1993. V polistopadové době vznikaly nové politické strany a rozmanitá seskupení. Církve rozšiřovaly své činnosti. Rozvinulo se bilancování minulosti. Po Havlově odchodu z funkce prezidenta se vše začalo měnit ve smyslu pragmatické, účelové, často bezideové politiky až po dnešní ovzduší, v němž se ztrácí duch svobody, tolerance, důstojnosti a ušlechtilosti. V popředí je pohoda a blahobyt a sklon k uzavřenosti, a přece mnoho lidí stále hájí poctivý a čestný život, vzdělanost a všestrannost.

Společnost má slyšet dobré výzvy, otevřít se uprchlíkům v jejich nouzi a odmítat národní povýšenost, protižidovské výpady a rasové předsudky. Všichni máme hájit demokracii proti tendencím k autoritářství. Hledejme své místo v Evropě, ptejme se, co do ní chceme přinést, a pamatujme na spoluodpovědnost za celý svět. Přejeme si ukončení všech válek a přátelství všech zemí a národů.

Ztraceni na moři

Po, 10/15/2018 - 08:17
Ztraceni na moři Protestant Po, 15/10/2018 - 09:17 Daniela Bísková Číslo 8/2018

Khaled Hosseini, autor románu Lovec draků, se obává, že tři roky po té, co bylo na turecký břeh vyplaveno mrtvé tělo tříletého Alana Kurdiho (viz též Pt 5/2016), se zděšení veřejnosti změnilo v apatii. Khaled Hosseini říká, že můžeme pochopit, proč lidé riskují své životy, když si poslechneme jejich příběhy. Proto se vydal do Catanie na východním pobřeží Sicílie, kde navštívil hřbitov, naslouchal příběhům lidí v uprchlickém táboře a hovořil s kapitánem lodi Luigi Dattilo.

Hřbitov v Catanii má dvě části. V jedné jsou udržované hroby s náhrobními kameny. Druhá část je neudržovaná. Zde jsou pohřbeni bezejmenní uprchlíci a běženci, kteří utonuli. Jejich těla byla často v tak hrozném stavu, že nešlo zjistit, o koho jde, ani podle otisků prstů. Zde jsou pohřbeni i se svými sny. Hledali důstojný život a nedostalo se jim ani důstojného pohřbu.

Při rozhovorech v uprchlických táborech si K. H. přál, aby celý svět slyšel to, čemu on naslouchal. Příběhy jsou totiž tím nejúčinějším prostředkem proti dehumanizaci způsobené množstvím lidí na cestě za svými sny. Příběhy nám navrátí empatii. V příbězích můžeme nalézt sami sebe.

Mladá afgánská žena, její matka a dva chlapci jsou už měsíc na Sicílii a čekají na udělení azylu. V Kábulu byla pronásledovaná Talibánem, protože vedla tělocvičnu pro ženy i muže. Když Talibán vtrhl do jejího bytu a před očima jí umlátili otce, utekla do Turecka. Po několika pokusech se jim podařilo přeplavit Středozemní moře v přeplněné malé loďce s dalšími 23 lidmi. Za přepravu dala téměř všechny své úspory. Převaděči ji varovali, že možnost přežití je velmi malá. Pro Afgánce je cesta po moři v člunu hrůzná, protože většina z nich neumí plavat. Jak zoufalí tito lidé musejí být, když své nejdražší posadí do vratké loďky a přitom vědí, kolik tisíc jich při této cestě zahynulo. Pašeráci bohatnou z lidského utrpení.

V komunitním centru blízko Syrakus, které místní lidé štědře otevřeli nezletilým běžencům z afrických zemí, jsou mladí lidé, kteří prožili násilí a hrubosti, které by stačily na nejeden dlouhý život. Jeden sedmnáctiletý mladík utekl od zlé nevlastní matky a vydal se pěšky přes Senegal, Burkinu Faso a Niger úplně sám, hladový a vyčerpaný. Dvakrát se dostal do zajetí u libyjského města Zawiya. Byl zavřený v přeplněné dusné místnosti, měl hlad, byl terorizován, mlácen, nucen pít vlastní moč a vydržet pach z mrtvých těl. Podařilo se mu utéct. Stráž mu prostřelila pravé stehno. Takto raněn se ocitá v malé loďce a pluje přes moře.

Nikdo neví lépe, jak nebezpečné je Středozemní moře, než kapitán druhé největší lodi italské pohraniční stráže, veterán více než stovky výjezdů, při kterých bylo zachráněno téměř 40 000 migrantů a uprchlíků. V zasedací síni nám pustil video záznam z různých záchranných akcí. Během těch 10 minut se mi tajil dech: vidím převrácené gumové čluny, záchranné vesty rozmetané na vodě, ruce mávající ve zpěněných vlnách, v bělmu očí se odráží smrtelná hrůza, u úst pěna. Ve tvářích dětí se zračí děs, jejich nohy jsou spálené sluncem a slanou vodou kontaminovanou toxickým palivem, která sahá v gumovém člunu po kotníky.

Při prohlídce lodi se s kapitánem pokouším mluvit o současné napjaté situaci v Evropě kolem migrantů a uprchlíků. Dívá se na mne s porozuměním a beze slov mi dává najevo, jak jsou řeči politiků a chápání veřejnosti odtržené od toho, co zažívá při každém výjezdu na moři.

„Máte velmi náročnou práci,“ říkám mu, a vím, jak nešikovně reaguji na něco tak zřejmého.

Srdečně se usměje a odpovídá: „Lidský život je vzácný. Ráno se probouzím s vědomím, že ten den mohu několik životů zachránit. Chápete, že mám nejkrásnější práci na světě?“

(Podle článku v příloze listu The Guardian Review z 18. srpna 2018 volně převedla Daniela Bísková)

Vazební věznice Praha-Ruzyně má dalšího bakaláře teologie

Po, 10/15/2018 - 08:15
Vazební věznice Praha-Ruzyně má dalšího bakaláře teologie Protestant Po, 15/10/2018 - 09:15 Daniel Pfann Číslo 8/2018

PRAHA 3. 10. 2018 (VS ČR) Po více než pěti letech završil odsouzený R. N. studium teologie na Katolické teologické fakultě obhajobou své bakalářské práce o vině. Je třeba zmínit také skutečnost, že R. N. je odsouzený za velmi závažný trestný čin. Přesto, že je ve výkonu trestu již dosti dlouhou dobu, nevyužil možnosti podat žádost o případné dřívější propuštění. Dobrovolně nevyužil možnosti jít případně o pár let dříve na svobodu. Jsem ovšem přesvědčen a lze to ve zmíněné práci nalézt, že v upřímném zápase o přijetí viny prožívá určité vnitřní osvobození k tomu, aby další část svého života zasvětil službě druhým lidem. Když byl po úspěšné obhajobě komisí osloven, že má nyní možnost pokračovat ve studiu teologie formou studia magisterského, řekl, že se chce nadále především věnovat službě. Kdo z nás zaměstnanců vazební věznice s tímto odsouzeným přišel více do styku, případně nahlédl do stránek připravované bakalářské práce, mohl tam vidět, s čím se člověk ve vězení (tak) často nesetká, totiž že někdo hloubku svého provinění nijak nesnižuje. Skutečnost, že si za téma své práce zvolil vinu, práci nazval „Anatomie viny a Boží amnestie“, nebylo něco, čeho by si měl někdo všimnout a pokývat hlavou, nýbrž právě vnější projev úsilí alespoň z části, jak je to jen v takovémto vážném případě možné, začít svůj život napravovat a výraz odhodlání svou vinu přiznat a snažit se ji odčinit. Je-li to možné, už nepřísluší posoudit nám lidem, nýbrž tomu, kdo nám život dal. Odsouzený R. N. je člověkem, který život vzal. To samozřejmě nemůže žádná práce ani prohlášení, ba ani vzorné chování nijak změnit. Je však možné k této hrozné skutečnosti zaujmout postoj. Špatný, žádný, odmítavý, vyhýbavý, jak to mezi vězni lze často vidět, – nebo vážný, zásadní a zodpovědný, jak to udělal R. N. Jsem přesvědčen, že tato bakalářská práce, která je jedním z výsledků projektu studia katolické teologie, odsouzeným osobám ve Vazební věznici Praha-Ruzyně ukazuje, že je možné se o to pokusit.

Chtěl bych zde vyjádřit poděkování Katolické teologické fakultě University Karlovy a vedení vazební věznice i příslušným zaměstnancům, že studium teologie v rámci výkonu trestu odnětí svobody umožňují.

Daniel Pfann, kaplan Vazební věznice Praha-Ruzyně

O Zacheovi na stromě, chudé vdově – a o nás

Po, 10/15/2018 - 08:13
O Zacheovi na stromě, chudé vdově – a o nás Protestant Po, 15/10/2018 - 09:13 Jan Vojvodík Číslo 8/2018

Zacheus (Lk 19,1–10)

Často nás zarazí radikalita Ježíšových pozvání: „Prodej všechno co máš“, „pojď za mnou, pohřeb, nepohřeb“, „buďte jako děti“. Na příběhu vrchního celníka Zachea si jistě všimneme jeho rozhodnutí rozdat chudým polovinu svého majetku. Připadá nám to tak nějak – málo. Vrchní celník byl špína chlap, svůj majetek v takové funkci získal všelijak – podobně bychom se dnes dívali na majetek „úspěšného“ exekutora. Zacheus nebyl žádný naiva, vrchní celník musel být protřelý, vědět, oč v životě jde. Uměl si spočítat kdo, kdy, co, kolik, proč a zač platí, co na koho platí a co komu platit, kde přimazat, koho podmazat, jak se přitom neumazat. Už jeho touha uvidět Ježíše je ovšem překvapivá, natož jeho rozhodnutí rozdat polovinu majetku a nahradit ústrky a škody. Zacheus slyší z Ježíšových úst pochvalu, souhlas – pro nás možná nečekaně, vždyť se nevzdal všeho, neopustil všechno, část si ponechal.

Zacheův příběh nám umožňuje uvědomit si, že to, oč v jeho i našem příběhu jde, není výkon, ale rozhodnutí. Ježíš na Zacheovi i na nás oceňuje ne velikost a úplnost pokání, ale rezignaci na sebezajištění, sebepojištění, odvahu k důvěře. Zacheus se svým veřejným přiznáním k Ježíši veřejně diskvalifikoval, jako vrchní celník se znemožnil, přiznal k naivitě, která v tomto zaměstnání spolehlivě láme vaz. Křesťanský exekutor neexistuje, protože by se neuživil. Vrchní celník – to zaměstnání bylo Zacheovo životní zajištění a životní pojistka, kdepak majetek. Zachea po jeho veřejném přiznání čeká role vlka rozsápaného vlastními vlčími druhy a ovčí krevní mstou, ať už si ponechá majetku polovinu, čtvrtinu, nebo dvě třetiny. Za své přihlášení k Ježíši Zacheus zaplatí nejen to, k čemu se rozhodl, ale i to, oč nesvobodně přijde – a jako vrchní celník s tím jistě počítá, této matematice rozumí, není snílek. A snílek a naiva není ani Ježíš, dobře ví, že Zachea jeho veřejné přiznání bude stát mnohem víc než půlku majetku, kterou rozdá, a odškodné, které vyplatí. Ze Zacheovy radosti nad Ježíšovým přitakáním tak zaznívá vědomě zaplacená tatáž cena, která odradila bohatého mladíka z jiného příběhu dnešního textu. Zacheus odhazuje vše, získává království, o kterém Ježíš káže, – a my si můžeme odnést jistotu, že nejde o výkon, ale o rozhodnutí. Nejde o to, kolik toho pro Ježíše a jeho království opustíme, ale zda odhodíme karty bez ohledu na to, kolik es či plonků držíme v ruce, či zda jen licitujeme, kolik si můžeme dovolit na Ježíšovu skandální zvěst naivně vsadit, aby nás to úplně nepoložilo, abychom si úplně nezadali.

Když slezeme ze stromu své vlastní zvědavosti a rozběhneme se otevřít svůj dům a své srdce Ježíši, který je Kristus, je přece úplně jedno, jak moc nás to bude stát. Nejde o výkon, jde o rozhodnutí. Nakonec stejně přijdeme o vše, na čem jsme dosud stavěli, na čem jsme si zakládali. Lidi kolem nás stejně neuspokojíme; cokoliv dáme a opustíme, bude se jim zdát málo. Cokoliv dají a opustí ostatní, budeme mít sklon posuzovat jako málo. Zapomeňme na matematiku, odhoďme karty, slezme ze stromu, rozrazme dokořán dveře i srdce. Možná nás to bude stát všechno, co máme, možná nám zbude něco, možná dost – kdo by to teď počítal? Nejde o výkon, jde o rozhodnutí. Ježíš není účetní. Je Kristus.

Vdova (Lk 21,1–4)

Text o vdově se zdá být v ostrém kontrastu k příběhu vrchního celníka Zachea. Kde Zacheus prohlásí, že rozdá spoustu peněz, ale vlastně jen půlku svého majetku, hodí vdova do chrámové nádoby dva měděné plíšky nicotné hodnoty; ty ovšem představují všechno, co má, celou její finanční sílu, všechno její zajištění. Kdo dal víc, Zacheus, nebo vdova? Odpověď závisí na způsobu, jakým určujeme cenu.

Vyplatí se nalistovat si příběh vdovina daru v závěru dvanácté kapitoly Markova evangelia. Obvykle stručný Marek věnuje totiž (zcela neobvykle) daru vdovy větší prostor než z Marka vycházející Lukáš. Ze zástupu dárců míjejících chrámovou pokladnici – a mnozí bohatí, jak čteme, dávali mnoho – učiní Ježíš, který je Kristus, poznámku právě k daru chudé vdovy, která vhodí tak málo, že to za řeč ani nestojí. Dva měděné plíšky chudé vdovy označí Ježíš za víc než všechny předchozí dary, které naplnily pokladnici. Ostatní dávali z nadbytku, vdova darovala vše, čím disponovala, navzdory svému nedostatku.

Co si odnést z krátkého zastavení u chrámové pokladnice? Zvykli jsme si měřit a počítat, v našem životě hraje významnou roli matematika. Bůh počítá jinak, když počítá s námi. Neměří šuplerou náš výkon, naše dary ani nás neháže na váhu; řezníky potkáme jindy a jinde. Když Bůh počítá s námi, očekává vztah, ne platbu. Když se vrchní celník Zacheus rozhodoval vsadit v životě na Ježíše, který je Kristus, musel počítat s tím, že sice rozdá půlku, ale přijde o všechno, za důvěrný vztah s Bohem zaplatí ztrátou zajištěnosti a nezávislosti, dnešním rozhodnutím odevzdá včerejšek, na zítřek mu nic nezbude. Vdova, ač nemá k dispozici majetek a postavení vrchního celníka, jedná podobně – dnešním darem odevzdává zítřek a ze včerejška jí nic nezbylo.

A tak zdánlivé protiklady (Zacheus a vdova, „půlka“ a „všechno“) svědčí o tom, že před Bohem jde o rozhodnutí, ne o množství; o vztah, ne o výkon; o důvěru, ne o majetek. V řeznictví světa má výhodu ten bohatší; některá jatka se jej netýkají, z celé řady porážek se může vyplatit, než přijde vrchní řezník s kosou. Před Bohem je jedno, zda jsi vrchní celník, vdova nebo žebrák. Bůh s tebou počítá a matematika při tom přichází zkrátka. Chrám neexistuje, chrámová pokladnice vzala za své, všechny chrámové dary se rozptýlily v dějinách – jen ty dva nicotné měděné plíšky vdovy a příběh tohoto daru se staly součástí nejčtenější knihy světa. Vdovin příběh oslovil v uplynulých dvaceti staletích obrovskou masu dárců, kteří na jeho základě vhodili více, než možná původně chtěli. Chudá vdova dala více než všichni ostatní. Příběh chudé vdovy inspiruje. Bůh má zvláštní slabost pro nevděčné malé role, stárnoucí herce, vytrvale sází na propadáky, vrací do hry ty, které řezník život vytlačil za čáru, určil k porážce, rozměřil k porcování. Život se nedá přežít, vrchní řezník s kosou ukončí naši existenci bez rozdílu a bez protekce, včerejšek zajde, zítřek nebude. Jen pro vrchní celníky, chudé vdovy a celý zástup těch, kdo stejně jako oni na Boží volání opustí včerejšek a vsadí zítřek, nakonec i po tom kosou odťatém závěrečném zítřku, který prý nebude, navzdory všem řezníkům přijde pozítří.

Hedd Wyn – stále živý básník Walesu

Po, 10/15/2018 - 08:11
Hedd Wyn – stále živý básník Walesu Protestant Po, 15/10/2018 - 09:11 Klára Krásenská Číslo 8/2018

Zvolna se překlápějící polovina září, Wales, Snowdonia. Sedím v poddajném, vlhkém mechu opřená o kámen v horách kdesi nad nehybným okem jezera Llynn Cwm Dulyn. Chladný vítr v trávě, pableskující slunce mezi rychlými mraky, křik vran, trsy vřesu, v údolí divoké ostružiny, divoké ovce. Mám zkřehlé prsty, ale už jsem popadla dech po strmém výstupu. Výš se dnes asi nedostanu, je půl hodiny po poledni a do tří bych měla být zpátky ve vesnici na čaj a welsh cake.

Když na farmě Yr Ysgwrn dohořel oheň, vlhkem se sesunuly vrstvy tapet k zemi. Dnes v kuchyni oheň znovu hoří, což je mimořádně vítané. Zatímco se stromy za okny ohýbají v prudkém větru a do skleněných tabulek buší déšť, hosté jsou s péčí usazeni do houpacích křesel okolo ohniště. Pomalu se zahříváme a rozhlížíme, vítá nás průvodkyně. Jsme na místě, kde vyrostla jedna z největších osobností novodobé velšské poezie; básník Ellis Humphrey Evans známý pod pseudonymem Hedd Wyn (1887–1917).

Poprvé na sebe básník upozornil ve svých dvaceti letech; získal tehdy první cenu v místním eisteddfod; tradičním velšském uměleckém festivalu, jehož tradice sahá až do dvanáctého století. Současný formát těchto literárně-hudebně-performativních klání, která se stále pořádají po celém Walesu, trvá zřejmě od osmnáctého století. Zvítězit, tedy vyhrát první místo – angl. to win a chair – skutečně znamená obdržet cenu ve formě dřevěného křesla; pečlivě vyřezaného, mnohdy plného symbolických motivů z keltské mytologie a raně křesťanské ikonografie. Se svým prvním křeslem Ellis přijímá také svůj pseudonym – básnické jméno Hedd Wyn.

Nikterak velký dům je dnes plný křesel, která si Ellis postupně odvážel ze soutěží: nad každým z nich je na stěně pečlivě vyvedena jedna strofa z oceněné básně, níže pak celý (velšský) text a překlad do angličtiny. Do života nadaného básníka a nejstaršího syna farmářské rodiny Evana a Mary Evansových však zasáhla první světová válka; od roku 1914 tak v Ellisově tvorbě začínají dominovat texty s válečnou tematikou často připomínající mnohé z jeho přátel; velšské chlapce padlé na frontě. The old and silenced harps are hung / On yonder willow trees again. / The bawl of boys is on the wind. / Their blood is blended in the rain. (z básně War / Rhyfel, z velštiny přeložil A. Z. Foreman) V dálce na vrbách / ztichlé, dávné harfy zavěšené / větrem se nese křik chlapců / a s deštěm smíšena jejich krev. V průběhu válečných let se Hedd dvakrát přihlásil do národní básnické soutěže (National Eisteddfod of Wales), v roce 1916 získal druhé místo; první nebylo uděleno. V témže roce však Evansovi obdrželi vyrozumění o nutnosti poslat jednoho ze svých synů do britské armády; nejstarší Ellis – tehdy téměř třicetiletý – tedy odchází z domova. Naposledy se vrátí na jaře 1917, kdy je tak jako mnoho velšských mužů dočasně propuštěn z výcviku v Liverpoolu kvůli sezónním pracím na polích. Většinu času však stráví nad svou poslední básni – ódou Yr Arwr (The Hero – Hrdina). Odchází ve spěchu; kvůli týdennímu zpoždění je odveden coby dezertér a po kárném věznění odvelen na frontu. Rukopis básně zmatečně zapomíná doma; Hrdinu píše celého znovu až po cestě z Británie. V červnu 1917 se ve Francii přidává k patnáctému praporu Královského velšského pluku. Z Fléchin píše: Heavy weather, heavy soul, heavy heart. That is an uncomfortable trinity, isn’t it? (Těžko venku, těžko v duši, těžko v srdci. Nepříjemná trojice!) Odtud také pod novým pseudonymem (všechny soutěžní práce musely být anonymní) odesílá konečnou verzi svého pětadvacetistránkového příspěvku do národního eisteddfod. Vyhlášení se však nedočkal.

31. července 1917 byl Hedd Wyn smrtelně raněn během bitvy u Passchendale, tzv. třetí bitvy u Yper. O tom, že národní eisteddfod po letech našel svého vítěze, se už nedozvěděl. Ještě při vyhlašování výsledků se prý nevědělo, že onen Fleur de Lis je již mrtev. Vypráví se (mí hostitelé mi šeptali, že to bude nejspíš poněkud romanticky zabarvené), že když se po několika minutách marného očekávání vítěze z publika ozvala zpráva o autorově identitě a jeho tragické smrti, porota zakryla honosný vítězný trůn kusem černé látky. The Black Chair – Černé křeslo – se rychle stalo velšským symbolem národa drceného válkou, symbolem pro tolik chlapců a mužů, kteří už se nevrátili domů. Toto vítězné křeslo bylo posléze přestěhováno k Evansovým do Yr Ysgwrn, kam ještě dlouho proudil lid, aby se této zhmotnělé ztráty dotkl, sdílel svůj zármutek. V pokoji pro hosty v malém domku na vrcholku kopce, kde v jednom kuse divoký vítr ohýbá stromy, stojí stále. Deset návštěvníků – vesměs velšských dědečků a babiček – kolem něj. Nemůžu si pomoct – zdají se mi dojatí, jak se příběh chýlí ke konci. Procházíme dál stavením, otevíráme dveře pokojů, kde jsou spolu s dřevěnými křesly rozestavěny fotografie a jiné upomínky na rodinu Evansovu, v každé místnosti se ozývá velšský zvukový záznam recitovaných básní.

V neustávajícím dešti sjíždíme zpět do údolí téměř neobydleným krajem; sem tam ovčí farma. Nemohu se zbavit úžasu dodatečně podtrženého reakcí přítele-básníka na mé vyprávění: Přemýšlím o Velšanech, kteří mají v takové úctě své básníky, přemýšlím o našem národě, který ty své nezřídka žalářuje, vyhání do exilu, nechává umírat hlady… I já přemýšlím o tomhle nárůdku, který už sto let oplakává své padlé a udržuje naživu dílo básníků, udržuje naživu svůj jazyk a s takovou péčí mu dává znovu a znovu dýchat.

 

Cyfrinach Duw

Boed gryf dy galon a gwybydd fod amcan
Dwofolaf bywyd yn dilyn y groes;
Rhyw ddyd fe baid dy dlodi a’th riddfan,
Ac yna o’th ofid cei dyfu allan,
A gwrando esboniad Duw ar dy oes.

Pe chwythai y corwynt fi’n fil o ddarnau
Fel niwl trwy gangau y deri a’r yw,
Ni phallai fy ffydd, na sain fy nghaniadau,
Cans gwn na’m chwythid tu allan i ffiniau
Y bwriad sy fyth yng ngyfrinach Duw.

Tarianna dy hun â ffyd ddianwadal,
Er prinned nodau y nef ar dy glyw,
Er garwed y drain sy’n rhwygo dy sandal,
Cans ni ddygymydd bro llwydni anial
Hyd yma â deallt cyfrinach Duw.

 

God’s Secret
 

Take heart: know that life’s most divine aspiration
Follows the cross, and that someday will come
And end to your groaning, an end to privation,
And that you’ll grow out of all your tribulation
And hear God’s explanation of your life’s sum.

If in a thousand shards the gale should scatter me
Through the branches of oaks and yews like a haze,
My faith would not fail, nor the sound of my poetry.
For I know I’d not be blown beyond the boundary
Of that intention ever in God’s secret ways.

‘Shield yourself with a faith unwavering,
Though thorns tear at the sandal with which you’re shod,
Though heaven’s notes may be scarce within hearing,
For a grey, desert land has yet no understanding
Nor means of bearing the secret of God.’

(úryvek, z velštiny přeložil Howard Huws)

 

Boží tajemství

Vzmuž se: věz, že božská touha celého žití
Jde ve stopách Kříže – a přijde den,
Kdy ustane nářek a strádání
Kdy unikneš každému soužení
Abys vyslechl Boží slovo ke všemu, čím jsi prošel.

I kdybych se v bouři na tisíc kousků roztříštil
Jako mlžný opar prochází skrz větve dubů a tisů
Neselže má víra ani hlas mých básní
Vždyť vím, že nic mě neodloučí
Od tajemných Božích cest po věky mně připravených.

Zaštiť se vírou neochvějnou
Ač trny dorážejí na nohu obutou opánkem
Ač hlas z nebe stěží slyšitelný
Vždyť šedivá vyprahlá země ještě nerozumí
A unést nedovede Boží tajemství.

(z anglického překladu přeložila Klára Krásenská)



about seo