Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 7 min 17 sek zpět

Aby z dítěte vyrostl ušlechtilý člověk

Po, 01/21/2019 - 18:47
Aby z dítěte vyrostl ušlechtilý člověk Protestant Po, 21/01/2019 - 18:47 Eliška Vlasáková Číslo 1/2019

Rozhovor s Eliškou Vlasákovou o Fedoru Krchovi

Jak jste se k postavě Fedora Krcha dostala?

Moje teta Vlasta Tobiášová se po válce přihlásila na výzvu Přemysla Pittra, který sháněl pomocníky pro svou „akci Zámky“. Původně byla určená pro židovské děti z koncentračních táborů, ale později přibíral i německé děti, žijící v hrozných poměrech v táborech před odsunem. Teta tam přišla jako devatenáctiletá holka. No, a Fedor Krch tam samozřejmě jako Pittrův přítel pomáhal také. A všechna pedagogická iniciativa byla z jeho hlavy. Alespoň já to tak dnes vidím. Když akce Zámky skončila, vrátila se teta k nám do Kyjova. A z dětského domova v Sobotíně, kam jsme s maminkou a tetou mezitím dostaly, jsme na vánoce 1949 jely do Prahy do Milíčova domu – to ještě byl, pak to zanedlouho skončilo a udělali z toho družinu mládeže – no, a večer před Štědrým večerem se tam sešla celá společnost. A tam, vedle Pittra, seděl i strýček Krch. Poznala jsem ho jako pětileté děcko.

Vryl se vám už tehdy do paměti?

No samozřejmě.

A čím?

Že se o mne zajímal. Dal mi nějakou hru a vysvětlil mi, co s ní, pak se mne vyptávali, trochu si dělali legraci. Ten humornej přístup k dětem byl dobrej. A když jsme později jezdili do Prahy na kontroly (kvůli mým nemocným očím), zašli jsme k němu do Košíř, kde bydlel, vždycky na návštěvu.

Ale já jsem o něm v podstatě nikdy nevěděla nic víc, než že byl redaktor, který vydával dětské časopisy Lípa a Radost. Jejich svázané ročníky jsme měli doma. A pak se vždycky mluvilo o tom, že vedl „dům dětství“. Ve své fantazii jsem si to opředla představou, že to bylo něco nádherného pro děti. Ono to tak vlastně i doopravdy bylo.

A proč jste o něm začala psát?

Když jsem dopsala třetí knihu, potkala jsem se s Milenou Šimsovou, která zrovna vydala knihu o svém tchánovi Jaroslavu Šimsovi, a ta mi řekla – ty musíš, Eliško napsat knihu o Krchovi, tys ho znala. Netušila jsem ale, co to bude za studium…

A jak jste postupovala?

Veškerá písemná pozůstalost Fedora Krcha je uložená v archivu Pedagogického muzea Jana Amose Komenského na Malé Straně, kam jsem se přihlásila jako badatelka. Větší část Krchovy písemné pozůstalosti, je toho asi osm krabic, je součástí archivu PMJAK, menší část, jedná se o korespondenci Krcha s Pittrem v emigraci, je v Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, který spravuje PhDr Lajsková, a také patří Pedagogickému muzeu. Zpracování veškerého písemného materiálu mi trvalo čtyři roky. A pak mi spoustu materiálu, zejména ohledně Milíčova domu a akce Zámky poskytla M. Šimsová, která zpracovávala archiv P. Pittra a Olgy Fierzové, a velice jí záleželo na tom, aby Krch „vystoupil ze stínu“.

Když jste začala zpracovávat materiál ke knize, potvrdil se ten dětský dojem „hodného strýčka Krcha“?

Potvrdil, i když samozřejmě skutečnost byla složitější. Krch byl velmi citlivý člověk, a neměl vlastnosti Pittrovy. Ten si z ničeho nic nedělal a šel prostě dál. Ale Krch má v životě několik úseků, kdy mu jeho práci někdo překazil – zrovna ten Dům dětství (patřil legionářům, kteří se s Krchem nepohodli a po čtyřech letech Dům dětství končil) – a reagoval jako úzkostný neurotik. Velice se pro nějakou myšlenku nadchnul, nebral zřetel na komplikace; legionářům např. vadilo, že se děti v Domě dětství daly všechny dobrovolně na vegetariánství, posílali tam na kontrolu komise, a pak jim také velmi vadil jeho pacifismus, a tak ho nakonec vyhodili a udělali z toho dětský domov pro legionářské sirotky. A Krch na to nakonec reagoval úplným zhroucením. Jako poměrně mladý člověk, bylo mu něco přes třicet, začal užívat léky na srdce. A to se s ním táhlo celým životem.

Měl těch zhroucení víc?

Asi 10 let poté, co skončil Dům dětství, v době kdy už dlouho pracoval jako redaktor uznávaných dětských časopisů, vyšla o Domě dětství brožurka, kterou napsal jeho někdejší pedagogický přítel a blízký spolupracovník Ladislav Švarc. (Ten v Domě dětství zůstal, přizpůsobil se požadavkům legionářů a převzal vedení.) Kritizoval v ní, že podle Krchovy koncepce žily děti v Domě dětství jak na izolovaném ostrově, kam se vůbec nedostane nepřízeň reálného světa a života. Krch na to sice písemně reagoval, ale rozsáhlou odpověď (je v jeho pozůstalosti) neodeslal, a následovalo další zhroucení. Ale v té době už se seznámil s Pittrem, který mu pomohl najít klid. Měl totiž přesně ty vlastnosti, které Krchovi chyběly: vůdce, nebál se riskovat, s odhodláním šel do konfliktů. Proto jsem knihu o Krchovi nazvala V tichu a skrytu. To bylo jeho, tak se mu nejlépe pracovalo.

Z čeho vlastně Krch jako pedagog při své pozdější práci vycházel?

Krch byl velký idealista, a pokládal to za přednost. S tím souvisela jeho představa, že dítě se má vést tak, aby se mu zalíbilo být dobrým. Bohaté zkušenosti nasbíral jako učitel. Začal učit v jednadvaceti letech, jako pomocný učitel vystřídal do konce první světové války asi dvanáct pražských škol. Velice podivnou zkušeností pro něj byla práce vychovatele v „polepšovně“, tedy v Domě u dobrého pastýře. Provozovala ho katolická církev, a poměry, které tam vládly, způsobily jedno z jeho zhroucení. Bylo to tak pokrytecké – nikdo z vychovatelů se o chlapce skutečně nezajímal, přehnaný důraz byl kladen na formality, jako modlení, chození do kostela, zpovědi. Napsal o tom pak kritický článek do Zájmů všelidských.

Takže negativní zkušenost s autoritářskou klerikální charitou ho posunula směrem, který pak vyústil do práce v Domu dětství?

Dá se to tak říct. Stal se volnomyšlenkářem a velice brzo po té zkušenosti s Dobrým pastýřem vystoupil z katolické církve. Protože však po něm ze školského úřadu chtěli potvrzení, v které je církvi, přihlásil se k starokatolíkům.

V té době se zároveň různě ve světě objevovali lidé, kteří o výchově uvažovali podobným způsobem jak Fedor Krch. U nás např. zakladatel Ligy lesní moudrosti Miloš Seifert…

S tím se Krch znal…

v Itálii M. Montessori, v USA hnutí lesní moudrosti. Byl jejich přístupem Krch ovlivněn, nebo spíš nezávislý souputník?

Potkával se s nimi až v průběhu své činnosti. Když např. Miloš Seifert psal svou knihu „Přírodou a životem k čistému lidství“, jezdil ji konzultovat za Krchem do Domu dětství. A v závěru knihy konstatuje, že bez Krcha by ji nikdy nenapsal. Vedle Miloše Seiferta a hudebníka Křičky byli Krchovými přáteli ještě Gustav Jaroš, zvaný Gamma, autor mnoha knížek osvětového charakteru a František Bakule, hudební pedagog v Jedličkově ústavu, zakladatel pěveckého sboru známého jako „Bakulovi zpěváčci“. Všichni tito mužové měli s Krchem společný cíl: vést výchovu dítěte tak, aby z něj vyrostl ušlechtilý člověk.

Dá se tedy říci, že se s různými dalšími novátorskými osobnostmi potkal díky svému vlastnímu pojetí pedagogické práce?

Určitě. Už když učil na základní škole, potkal se s hudebním pedagogem Josefem Křičkou. Před první světovou válkou spolu založili hudební ústav – to bylo něco úžasného, děti tam mohly chodit bezplatně, Krch s Křičkou to po ně dělali ve svém volném čase a hlavně nechtěli být na nikom závislí. Šlo jim o to vychovávat děti hudbou. Nešlo o to, aby děti vystupovaly před dospělými, ale aby pracovali s dětmi. I o tom napsali knížku – Dítě a hudba. To byla zřídla, z kterých Krch vycházel. Hudebník Křička ho provázel celý život. Jezdil do Domu dětství, kde se konaly každou neděli hudební besídky, a přiváděl sebou přátele muzikanty. I tohle se podepsalo na tom, jak krásný tam musel být pobyt dětí a výchova.

Kde vlastně Dům dětství ležel?

V zámečku v Krnsku u Mladé Boleslavi. Ještě tam stojí.

A podle jakých pravidel vedl výchovu?

Bylo novátorské. Neznámkovalo se Každý den začínali pohovorem s dětmi, během nějž se zrekapitulovalo potřebné z předchozího dne, pak společně zazpívali písničku. Teprve potom následovaly vyučovací hodiny.

S Krchem pracovali další dva učitelé. Ladislav Švarc, který ho později tak ranil svou brožurou, a Ladislav Havránek, oba výtvarníci. Dělali s dětmi různé plastiky ze dřeva a pod.

Výuku se snažili dělat v tématicky propojených blocích. Navštívili např. představení Psohlavci. V dějepise pak probírali historii chodského kraje, učili se chodské písničky, děvčata šila chodské košile.

Krch také s dětmi připravoval divadelní představení. Nechtěl přitom, aby se děti učily text rolí zpaměti, ale aby si hrály – a pak na místě improvizovaly.

A jaký měl Dům dětí ohlas?

Když se rozneslo, že se tam děje něco zajímavého, jezdili se tam dívat učitelé z Čech a Moravy i z jiných evropských zemí. Návštěv někdy bývalo tolik, že si na to Krch stěžoval. Dokonce přijel i prof. C. W. Washburner ze Spojených států, experimentální pedagog z Detroitu, badatel v oboru pokusných škol, který podnikl roční cestu po různých výchovných zařízeních v Evropě, a ten do článku, v němž shrnul své zkušenosti, napsal, že kdyby navštívili jen Dům dětství, stála ta cesta za to. O Domě dětství se celou dobu objevovaly články v různých časopisech, vyjadřující pochvalu a obdiv i od českých pedagogů. Jenže na ty legionáře (tj. zřizovatele) to neplatilo.

A v čem spočíval konflikt se zřizovatelem?

Ideologický.

A jak se potkali s Přemyslem Pittrem?

Určitě ještě dřív, než byl otevřen Milíčův dům (1933), Olga Fierzová píše, že se s Krchem radili už při jeho přípravě.

Takže jim poskytoval odborné pedagogické zázemí?

Nejen to, dělal pro ně i další věci. Vymyslel např způsob drobného sponzoringu, tzv „dárek srdce“, pětikorunový příspěvek od rodičů a četných přátel Milíčova domu. Shodovali se s Pittrem v tom, že Milíčův dům nesmí být závislý na městě apod. Krch si to v souvislosti s koncem Domu dětství výslovně poznamenal, že nechce být už nikdy na nikom závislý.

A jaký byl vztah F. Krcha a křesťanství?

Pod vedením Pittra se stal uvědomělým křesťanem až písmákem.

Ale předtím, už samotný odpor vůči klerikálnímu katolictví byl přece veden jeho opravdovostí?

Ano, vadilo mu pokrytectví a násilí. Dík tomu si pak tak snadno porozuměl s Pittrem. Ani ten do žádné církve nepatřil. Studoval jeden rok teologickou fakultu, kde ho zaujal Milíč, pak toho nechal. To dva se hledali. Pittr měl přesně ty vůdcovské vlastnosti, které Krchovi chyběly. Schopnost vést – ale také starost o spolupracovníky. Moji tetu nabádal ještě z emigrace, aby si dodělala maturitu z pedagogiky.

A když pak Pittr odešel do emigrace?

Po Pittrově emigraci se milíčovci spontánně drželi Krcha, považovali jej za Pittrova zástupce. Scházeli se v neděli odpoledne u něj doma v Košířích k pravidelným pobožnostem jak nějaká církev, četli si Pittrova kázání, která se k nim dostala, Pittr jim je později posílal i namluvená na magnetofon. Pittr sám tomu byl velice rád, že tu péči tady Krch po něm převzal.

A takto, stranou oficiálních církví i dožil?

Nevzpomínám si ani na žádného teologa, s nímž by se přátelil. Držel se důsledně bible, tu znal dokonale. Napsal i dvě knihy, „Výchova srdce“, knihu o výchově, kde vzpomíná mj. i na své dětství, a Pokoj vám. To jsou vlastně křesťanské úvahy. Vydalo je Pedagogické muzeum.

V čem by mohl být dnes Krch inspirativní postavou? Vždyť předjímal spoustu dnes uznávaných postupů.

On třeba dokonale zpracoval pokračování knihy „Dítě a hudba“. Hudební pedagogové ji mohou vzít, jak leží, a postupovat podle ní hodinu po hodině. Je tam kompletně zpracovaná metodika. Na hudební složce výchovy mu velmi záleželo.

Hrál pro něj roli např. Komenský?

Samozřejmě. Škola hrou. Pitter o něm říkával, že je druhý Komenský. A pak také Tolstoj a jeho škola v Jasné Poljaně.

A registrujete nějaké ohlasy? Měl komu své znalosti předat?

Narazila jsem na studentku, která o něm psala diplomovou práci. Vážili si ho aktivní muzikanti. Pavel Jurkovič z Pražských madrigalistů za ním chodil v 60. letech a Krch ho zasvěcoval do své práce.

Když se vrátíme k vaší vzpomínce, jak reagoval na tvář dítěte…

Jeho velikým obdarováním byla schopnost vystihnout u každého dítěte, v čem je dobré, povzbuzovat ho, a po určitou dobu s ním jít. Velký důraz kladl na individuální přístup, menší na vědomosti, i když opakovaně zdůrazňoval, že je nutné, aby se děti naučily základní trivium – číst, psát a počítat. Jinak byl spíš inspirátorem. V Domě dětství měli velkou knihovnu s krásnými knihami, a byl rád, když si děti vzaly knihu a samy si v ní hledaly.

Sledoval další osudy dětí z Domu dětství?

Po Pittrově emigraci sepsal všechno o Domě dětství, historii, metodice… V Pedagogickém muzeu je uloženo pět strojopisných tlustých svazků o Domě dětství. Jsou tam i poznámky o jednotlivých dětech. A když to dopsal, zajímal se o děti. S některými byl v kontaktu, protože ho samy navštěvovaly, ale pokusil se dohledat adresy všech, a mimo asi tří dětí se mu to podařilo. Všechny žily dobrým životem, některé vystudovaly i vysokou školu.

Děkuji za rozhovor.

Eliška Vlasáková, V tichu a skrytu. Fedor Krch, pedagog a člověk. ISBN: 978-80-7017-244-5, Kalich 2017

Meditace o oběti

Po, 01/21/2019 - 18:44
Meditace o oběti Protestant Po, 21/01/2019 - 18:44 Peter Moree Pavel Pokorný Číslo 1/2019

Žijeme ve svobodném světě. Jak je pak možné, že cítíme takovou bezmoc? Proto, že si mocní bez skrupulí ukrajují ze svobody slabších? Že za peníze, nabídku slevy, za nějakou odměnu si lze koupit všechno včetně mínění většiny? Že dostatečně široká mediální masáž, atraktivní jednoduchý populismus nakonec zválcují vše ostatní? Že co není efektivní, nemá žádnou hodnotu? Rozmáhá se jakási rozostřenost, nejsou zřetelné cíle ani cesty. Pojem pravdy, zdá se, ztrácí smysl. Tušíme, že naše skutečnost, náš svět jsou nějak pokřivené, ale dostáváme se do obtíží, máme-li tu pokřivenost, tu deformaci nějak popsat, pojmenovat. Žijeme ve svobodném světě. Přesto jsme bezmocní. Balancujeme na okraji propasti zvané rezignace, anebo jsme aspoň hluboce nejistí, vnitřně otřesení. Proč si právě v těchto dnech připomínáme Jana Palacha více než v letech předchozích? Jen proto, že tohle výročí je zrovna kulaté?

Janova matka Libuše Palachová napsala jako poděkování za kondolence: „Jedinou útěchou v mé velké bolesti je mi vědomí, že obětoval svůj život za ideály pravdy a svobody, za svou vlast, a věřím, že jeho čisté oběti nebude zapomenuto.“ O oběti můžeme mluvit v několikerém významu. V souvislosti s Janem Palachem jde o oběť dobrovolnou, svobodnou, ve vztahu ke společenství, jehož je obětovaný součástí, ve vztahu k jeho aktuálnímu stavu a v perspektivě naděje. Taková oběť je prostorem skutečné svobody. Nezařaditelná do stávajících poměrů, neměřitelná efektivitou, vymykající se běžnému, tato oběť paradoxně napravuje pokřivenost světa, vyjevuje pravdu, prolamuje bezmoc. Je proti-osudová, anti-fatální. Taková oběť umožňuje život (druhým, ale tím život vůbec), prostředkuje smysl a perspektivu. Vrací důstojnost a naději. Bolestně oslovuje svědomí. Otvírá budoucnost. Naši budoucnost.

Hranice naší svobody nám neurčuje nikdo zvenčí, určujeme si je sami… Před svobodnou volbou stojíme každý den, každou minutu. Čeho si budeme všímat? Nač budeme myslet? Co bude pro nás podstatné, co uděláme? Rozjímejme v tichu…

Pro bohoslužby 19. 1. u Martina ve zdi připravili Peter C. A. Moree a Pavel Pokorný

Kázání Miroslava Pfanna

Po, 01/21/2019 - 18:43
Kázání Miroslava Pfanna Protestant Po, 21/01/2019 - 18:43 Miroslav Pfann Číslo 1/2019

Text Mt 5,13–16 Čtení Mt 5,1–12

Mt 5,13–16: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Milé sestry, milí bratři, vy jste sůl země, vy jste světlo světa.

Země vás potřebuje jako sůl. Vaše světlo nesmí přestat svítit.

Jak by bylo příjemné se někam zašít, starat se jen o své věci, udělat se jenom pro sebe, dát „výhost světu, který ve zlém leží.“ Místo toho slyšíme: Jste sůl země. Světlo světa. Říká nám to sám Pán Ježíš. Není to trochu pyšné, přijmout takové uvažování?

Kdy a komu to Pán Ježíš pověděl? Mluvil tehdy k mnoha lidem na vrchu. Tam na hoře se kolem Ježíše sešli lidé s všelijak zamotanými osudy a Ježíš jim říkal: Můžete si gratulovat. Vy, co pláčete nebo máte hlad. Nebo vy, co doplácíte na svoji dobrotu. Jste šťastní lidé. Patříte do Božího království. Proto jsem tu, abyste věděli, že s vámi Bůh počítá.

Kolem Ježíše stáli také i jeho učednici a poslouchali jeho řeč. Ježíš nakonec mluvil o těch, kdo jsou pronásledovaní kvůli spravedlnosti. A pak se obrátil na učedníky a povídá jim: Nemyslete si, i vás se to týká. Budou vás tupit a pronásledovat a pomlouvat vás, právě kvůli mně. Možná i lidé v tomto zástupu se obrátí proti vám. Nebude to snadné, budete podezíráni, lidé vás nebudou mít rádi. Ale to ještě neznamená, že děláte něco špatně. Proroci na tom nebyli jinak. Ve skutečnosti vás lidé potřebují. Potřebují vás jako sůl.

K čemu? No to je otázka.

Můžeme přemýšlet, k čemu je sůl dobrá a jak to souvisí s učedníky – s námi. Sůl je potřeba, aby bylo těsto chutné. Ježíšovi učedníci jsou potřeba, aby život měl dobrou chuť. Solí se také konzervuje. Sůl brání proti hnilobě. Kristovi lidé brání rozkladu. Podle jednoho pěkného výkladu sůl, která brání hnilobě, brání také šíření démonů. To je přece krásné. Ježíšovi učedníci jsou pojistkou proti posedlostem a fanatismu a různým davovým psychózám. Prostě už tím, že zůstanou lidmi a že v těch druhých i v nepřátelích nepřestanou vidět lidi.

Mohlo by se najít – a už se také našlo – mnoho dalších dobrých vysvětlení, proč je třeba soli a proč jsou potřeba Ježíšovi učedníci. Ale nejsem si jistý, zda učedníky něco z toho napadlo, když jim Ježíš pověděl: Jste sůl. Ono se obvykle zjistí, k čemu sůl je, až když se ji začne nedostávat. To známe dobře z pohádky Sůl nad zlato.

A tak je to možná jednodušší. Ježíš říká: Něčím jste nepostradatelní. Potřebují vás. Přesto, že možná ani vám není jasné k čemu. A ostatním také ne. Možná to dokonce ani nemusíte vědět.

Ježíš tou solí nejspíš něco myslel. Ale i když na to nepřijdete, co přesně, stačí, že tady máte místo a že tady máte svůj smysl. Stačí, když zůstanete sami sebou.

To vůbec není tak, že bychom se mohli vychloubat, jsme sůl, ó my jsme dobří, ó my se máme.

Jste sůl a nesmíte přestat být solí, nesmíte přestat být tím, čím jste. Jste sůl země, ne proto, abyste rozebírali, čím jste tak skvělí, nýbrž proto, abyste působili slanost. Nejste v té zemi proto, abyste jenom přijímali, ale abyste dávali.

Ježíš doslova řekl, když sůl přestane solit, tak se zbláznila. Neslaná sůl je zblázněná. Je nemožná. I vy nemůžete přestat být tím, čím jste. To byste ale byli nemožní.

Místo mnohých vysvětlování, k čemu je sůl dobrá, to Ježíš řekne ještě trochu jinak. Vy jste světlo světa. Poslouchejme ale dobře. Vy jste světlo světa. Často se mluvívá o tom, že svět je zlý, temný a že je třeba se rozhodnout pro světlo proti tmě. Utéci z temného světa. Ježíš ale říká, vy jste světlo světa. Nemluví tu o tom, jací jsou ti druzí. Vy jste spolu s ostatními obyvatelé světa – tak jako obyvatelé domu. A je vás potřeba, tak jako je potřeba světlo v domě. Vy jste svítilna nebo baterka, která druhým svítí, aby si nenatloukli. Svítíte na schody, aby z nich někdo nespadl.

To nám je jasné, že baterka nebo svítilna, která by nesvítila, je k ničemu. Musí svítit a je vidět. Je vidět jako město na hoře, lidé zdálky díky němu znají směr cesty. Je na vás vidět, s tím se nedá nic dělat. Tak jako se baterka nebo lampa neschovává pod kbelík, tak ani vy se nemůžete schovávat do žádného úkrytu, i kdyby se vám tam mohlo líbit. Přestali byste být sami sebou, kdybyste své světlo schovali.

„Vaše světlo ať svítí, aby lidé viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Co jsou to dobré skutky? Možná se vám to zdá jednoduché: žít slušně, zdravit sousedy, být hodný. Ježíš doslova řekl krásné činy. Aby viděli vaše krásné činy. Takový krásný čin například udělala žena krátce před Ježíšovým zatčením. Vzala drahou mast a pomazala Ježíšovi hlavu. Na ženu se zlobili kvůli jejímu nesmyslnému nehospodárnému činu. Ale Ježíš ocenil její dobrý skutek, doslova krásný čin, a řekl, že bude připomínán, kdykoli bude zvěstováno evangelium. Žena vycítila naléhavost chvíle a svým zdánlivě zcela nesmyslným činem vystihla to hlavní. Ti nejbližší Ježíšovi nerozuměli. Ona už předem Ježíšovu smrt přijala za svou.

Krásné činy či dobré skutky nejsou něčím, čím my bychom si získávali nějaké zásluhy, a už vůbec nemají sloužit k naší oslavě, ale na jejich základě mají lidé vzdát slávu nebeskému Otci. To, co udělají Ježíšovi učedníci – a my se k nim odvažujeme počítat – se může pro ostatní stát znamením Božího království. Nic víc, nic méně.

Mnozí z nás v těchto dnech přemýšlíme o Janu Palachovi, který patřil do našeho libišského sboru. O jeho činu se mluví a bude mluvit nejrůznějším způsobem. V posledních měsících jsem znovu pročítal různé dokumenty a články o Janu Palachovi a sledoval pořady o něm. V našem kostele se natáčela část posledního filmu Jan Palach. Setkali jsme se na podzim s bratrem Jana Palacha Jiřím. A do toho všeho se mi ozývala Ježíšova slova: Jste solí země, světlo světa. Sůl, která nesolí, je marná, světlo nelze schovat pod kbelík, město ležící na hoře se nedá skrýt. Jinými slovy: Bylo by příjemné a pohodlné se schovat do ulity, být jen sám pro sebe. Znamenalo by to být marný a zmařený. Ježíš nás z této do sebe uzavřené ulity vysvobozuje. Volá nás ke krásným činům, které povedou ostatní k oslavě Otce, které ukáží k Boží vládě.

Jan Palach pro mne také vycítil marnost života, který se uzavírá sám pro sebe. Vytušil zmařenost generace, která hledá jen soukromé štěstí. Svým dle evangelia krásným činem se pokusil nás z té marné ulity pozvat ven. Nejde o jeho oslavu, ta by asi byla jemu cizí, jde spíš o naslouchání.

Společně nasloucháme slovům Ježíše: Jste sůl země, jste světlo světa.

Amen.

Kázání pro Kostelec nad Labem a Libiš 20. 1. 2019

Otevřený dopis církevnímu představiteli ohledně Istanbulské úmluvy

Po, 01/21/2019 - 18:42
Otevřený dopis církevnímu představiteli ohledně Istanbulské úmluvy Protestant Po, 21/01/2019 - 18:42 Miloš Rejchrt Číslo 1/2019

Prvotní adresát:
Rt. Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské
klas@jbcr.cz

Milý Jene,

připojil jsi svůj podpis pod společné prohlášení sedmi českých církevních představitelů, jímž vyzýváte poslance a senátory Parlamentu České republiky, aby odmítli ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Uvádíte, že se ozýváte jménem „velké lidské rodiny“. Jak jste k tomuto pověření přišli, mi není jasné, ale na druhou stranu jste mi tak umožnili šířit těchto několik řádek jako otevřený dopis jednoho z těch, jejichž jménem mluvíte, a také doufat ve veřejnou odpověď. Vybral jsem si ze sedmi signatářů prohlášení z 7. června 2018 Tebe, protože Tě znám nejosobněji a také nás spojuje výchova a vzdělání v protestantské duchovní tradici. Nikdo mne nepověřil, ale obracím se na Tebe i z podnětu několika přátel, kteří se také pokusili vašemu společnému textu porozumět a nepodařilo se jim to.

Píšete, že „Člověk se může rozvinout v osobnost pouze v prostředí kultury, jejíž hodnoty přijímá, obohacuje a předává dál. Kultura je zárukou společenské soudržnosti. Člověku, který se v životě nemůže s důvěrou spolehnout, že druzí jednají podle společných kulturních vzorců, zůstává jen strach, nejistota a beznaděj. Evropská kultura prošla vývojem, jehož výsledkem je také zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích…“

S tímto citátem z vašeho textu se plně ztotožňuji a budu jej užívat jako argument, proč by pokus o zvýšenou ochranu žen, zvaný Istanbulská úmluva, měl být do právního řádu České republiky začleněn.

Vy ovšem svou pochvalu zdařilého kroku ve vývoji evropské kultury rozvádíte opačným směrem než já a Istanbulskou úmluvu nevítáte, nýbrž před její ratifikací varujete. Tvrdíte, že „v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků“. Proti tomuto vašemu tvrzení však nestojí jen můj subjektivní dojem, že strašíte něčím, co není, nýbrž i tvrdý fakt, že Istanbulskou úmluvu ratifikovaly parlamenty 33 zemí, mezi nimi i katolické Polsko a konfesně pestré a stále ještě křesťanské Švýcarsko. V květnu roku 2017 hlasovala pro ratifikaci velká většina poslanců obou komor parlamentu Švýcarské konfederace (152 hlasů proti 64). Vysvětluji si to tak, že většina poslanců této příkladně demokratické země s vyvinutým patriotickým cítěním nenašla v textu nic odporného duchu a liteře švýcarských zákonů, natož nějaké autodestruktivní prvky. Či jsou snad švýcarští poslanci méně bedlivými čtenáři mezinárodních úmluv než čeští církevní hodnostáři?

Tak jako se mi líbí vaše zdůraznění významu kultury, tak se nemohu ztotožnit s vaší chválou přirozenosti (Trváme na ochraně přirozeného lidství… Odsuzujeme výchovný koncept, který napadá přirozenou touhu člověka po nalezení bio-psycho-sociální jednoty.)

My protestanti jsme k jakémukoli vynášení přirozenosti podezíraví, neboť víme, že „hřích jest všech nás společný a dědičný, to jest nákaza a porušení přirození našeho“ (Vyznání víry Jednoty Bratří českých z r. 1535). Jakmile začneme při konstruování nějaké etiky upřednostňovat „přirozenost“ před „nepřirozeností“, zapleteme se do neřešitelných zádrhelů, zvláště v oblasti sexuality. Však i zločinci zpravidla ospravedlňují sexuální zločiny svou přirozeností, která byla silnější než jejich vůle. Kdo chce obhájit zločin, může i podnikání v oblasti dětské pornografie obhajovat jako naplňování přirozené touhy jejích uživatelů po nalezení bio-psycho-sociální jednoty. Tedy na přirozené touhy pozor, však co je přirozené, může být někdy správné, jindy přípustné, ale též zakázané a trestné. Pro křesťana není normou mezilidských vztahů přirozené lidství, nýbrž lidství zjevené v Kristu.

Vytýkáte Istanbulské úmluvě, že „chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí a sankce proti nim nejsou považovány za diskriminaci“. Ať hledám jak hledám, v textu českém ani anglickém nic takového nenacházím. Můžeš mi prozradit, v kterém paragrafu Istanbulské úmluvy je tato obludnost skryta? Anebo je tam schována tak dokonale, že jsi ji nenašel ani Ty?

Píšete – a tato pasáž vašeho textu mne rozjitřuje nejvíc – že „Je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin. Lidská práva a svobody, stejně jako zákaz diskriminace, jsou však také právem většiny.“

Co se lidských práv a svobod týče, mýlíte se. Nejsou to práva většiny ani menšiny, jsou to práva a svobody člověka jakožto jedinečné bytosti, jež musí být ctěna, ať je tento lidský jedinec počten mezi většinu či menšinu tu či onu.

Co se týče neziskových organizací, tady se už nemýlíte, nýbrž cíleně útočíte. Činnost „některých“ organizací výsměšně karikujete do podoby potrhlého či zlovolně škodného sběračství nesmyslných položek. Bohužel v pomlouvačné a možná i likvidační kampani proti „neziskovkám“ nejste jediní, máte mocné spojence na nejvyšších politických místech, však i hlava našeho státu o nich hovoří štítivě jako o „pijavicích na státním rozpočtu“. Vidím-li dnes nějaké nebezpečí v české společnosti, není to spor o vymyšlenost či oprávněnost genderové identity, ale značná úspěšnost světonázoru, podle něhož vše neziskové je nežádoucí přítěž, zatímco nárok na existenci má jen to, co generuje zisk.

Prorocké slovo k tomu nejdůležitějšímu, co se v naší zemi děje, od představitelů církevních institucí nečekám, to může přijít jen od proroků, jimiž církevní funkcionáři z povahy věci nejsou. Mohli by se ale alespoň nepřipojovat k malování čertů na zeď a zostouzení lidí, kteří v neziskových organizacích pracují pro druhé a za druhé. Jsem rád, že představitelé Českobratrské církve evangelické se k vašemu prohlášení nepřipojili. Od Tebe očekávám alespoň to, že rozptýlíš formulační mlhu, v níž se daří zlému, a jmenovitě uvedeš, které alespoň dvě (píšete, že některé) neziskové organizace podle Tebe systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin.

Přeji advent plný malých světélek v houstnoucích tmách a zůstávám

v bratrské úctě

Miloš Rejchrt, evangelický farář v. v.

5. 12. 2018

Za koho mluví Ekumenická rada církví?

Po, 01/21/2019 - 18:41
Za koho mluví Ekumenická rada církví? Protestant Po, 21/01/2019 - 18:41 Jan Škrob Číslo 1/2019

Ekumenická rada církví se v prosinci usnesla, že podporuje pojetí manželství jako svazku muže a ženy. Zdánlivě nevinná formulace je v kontextu debat o zrovnoprávnění manželství – tedy jeho otevření i pro páry stejného pohlaví – velmi nekompromisním vyjádřením k tématu, o kterém se přinejmenším v některých církvích zastoupených v ERC aktivně diskutuje. Když v říjnu po protestu Anety Petani ve Svatovítské katedrále poslal generální sekretář ERC Petr Jan Vinš Dominiku Dukovi servilní vzkaz, v němž mimo jiné psal, že forma jejího protestu leží „za hranicí vkusu a slušnosti“, měla sice ERC dostatek soudnosti, aby uvedla, že Vinšův dopis nevyjadřuje oficiální stanovisko instituce, ale zároveň jej šířila na sociálních sítích. O míře vkusu a slušnosti kázání Petra Piťhy, které bylo postaveno na nenávistných konspiračních teoriích a ze všeho nejvíc připomínalo dystopickou sci-fi z pera ultrakonzervativního propagandisty a na které Aneta Petani svým protestem reagovala, ovšem cudně mlčel generální sekretář i celá ERC.

Přiznám se, že mě to znepokojuje. Možná je to vnitřní přesvědčení těch, kdo v radě jednotlivé církve reprezentují, možná je to strach, že právě pravicově a vypjatě konzervativně orientovaní věřící by proti jakémukoli projevu „liberalismu“ uměli velmi hlasitě protestovat. Existuje ale ještě jedna, o něco znepokojivější možnost. Je totiž možné, že se mimo jiné s ohledem na celou slavnou dohodu o církevních restitucích ERC snaží nedostat do konfliktní situace s oficiálními představiteli římskokatolické církve, jinými slovy jim jde na ruku. Možná se tedy Dominiku Dukovi opravdu povedlo si menší církve koupit. Možná je to jen zdeformovaná představa ekumenismu, který pak znamená, že větší a silnější církev má vždycky pravdu, a menší mají chápavě přikyvovat.

Oficiální představitelé římskokatolické církve u nás, snad až na několik výjimek, hlásají velmi jednoznačnou politickou ideologii. Autoritářství, silný konzervatismus, pravicovou orientaci. Totéž se dá jistě říct i o části církví a náboženských společností sdružených v ERC; přibližně to bude odpovídat těm, které se připojily k odmítavému vyjádření církví o Istanbulské úmluvě. I v těchto církvích jsou ale lidé, kteří vidí svět jinak. A přinejmenším tři církve – Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská a Starokatolická církev – se projevují podstatně jinak, byť jistě také mají členy a členky klonící se k tomuto světonázoru. Pokud se Ekumenická rada církví, ať už cíleně nebo mimoděk, k této ideologii přiklání, znamená to, že velkou část věřících v ní sdružených církví vůbec nereprezentuje.

Chanukově-adventně-vánoční dopis

Po, 01/21/2019 - 18:29
Chanukově-adventně-vánoční dopis Protestant Po, 21/01/2019 - 18:29 Mikuláš Vymětal Číslo 1/2019

Milí přátelé, právě čtete můj druhý a poslední okružní dopis z Jeruzaléma. První den Chanuky a první adventní neděle připadly letos na stejný den – 2. prosince. Jak vypadá Advent a Chanuka v Jeruzalémě v roce 2018 křesťanského letopočtu, 5779 židovského a 1440 muslimského?

Už v předvečer 1. adventní neděle jsem byl na vánočním trhu místního evangelického sboru, který patří k vrcholům jeho celoročních aktivit. Rozsáhlé prostory křižáckého kostela i přilehlého kláštera byly přeplněné dospělými i dětmi. Přišel i Mikuláš, zřejmě jako na prvním místě na světě, sice bez čerta, ale zato s obrovským pytlem dárků na rameni a s čepičkou Santy Klause namísto biskupské mitry. V knihovně evangelického sboru už na něj čekal dav 132 malých dětí, mluvících arabsky, hebrejsky i německy. Větší děti z luteránských škol, kterých je v Izraeli a Palestině několik, mezitím zpívaly v kostele koledy a vánoční písně v arabštině, němčině i angličtině. Dvě patra křížové chodby v klášteře byly zaplněné lidmi i stánky – od prezentací škol a sociálních zařízení (včetně našeho „Sternbergu“ – domova pro mentálně postižené dívky, spravovaného Jednotou bratrskou) až po paní, prodávající pletené ponožky a stánek izraelských milovníků přírody. Největší zájem ovšem směřoval ke svařenému vínu a k pečeným klobásám. Jistě si řeknete, že podobný Advent může člověk zažít i v Norimberku, Drážďanech či v Praze. Soudě podle množství a rozmanitosti návštěvníků má ovšem pro místní přitažlivé kouzlo. Evropská tradice, které si často sami příliš nevážíme, se ukazuje být živá i mimo Evropu.

Křesťanské Vánoce v Izraeli mají ovšem podobu často spíše americkou – vše je větší, pestřejší a hlasitější, lidé na ulicích nosí červené čepičky kokakolového Santy Klause. V Nazaretě pořádají církve na Štědrý den společně vánoční pochod, do něhož se připojuje kromě místní smetánky i množství muslimských a židovských zvědavců. Pochod má i politický rozměr, při němž chce menšina křesťanských Arabů hrdě ukázat svou přítomnost ve většinové muslimské arabské populaci Izraele – a současně ukázat svou palestinskou přítomnost uprostřed židovské většiny státu Izrael. Předseda izraelského parlamentu – Knesetu – před nedávnem odmítl návrh palestinsko-křesťanského poslance, aby byl ve vstupní hale Knesetu na Vánoce umístěn vánoční stromek. Snad to bylo proto, že Vánoce s přitažlivým kouzlem ozdobeného stromečku tradičně představovaly pro židovské děti misijní pokušení nebezpečnější než Nový zákon, jak se vyjádřila jedna Izraelka. Každopádně izraelský i palestinský prezident každoročně na Vánoce pronášejí speciální vánoční pozdravy pro křesťanské menšiny, podobně jako je pronášejí pro muslimy a Drúzy při příležitosti jejich svátků.

Na severu Izraele, kde žijí významné muslimské, drúzské i křesťanské menšiny, jsou často všechny svátky prolnuté. Například v Haifě stojí vedle sebe ozdobený vánoční stromek s křížem na vrcholu, osmiramenná židovská chanukija i muslimský půlměsíc. V mé sociální bublině tomu ostatně není jinak: Rabi Moshe Yehudai jede na Štědrý den do Nazaretu podívat se na vánoční pochod tamních křesťanů, liberální synagoga Har El, kterou navštěvuji, pořádá každoročně společnou chanukovo-vánoční oslavu s partnerským baptistickým sborem, který je hned za rohem. Trochu jsem zoufal nad tím, že to vypadá, že z mého okolí slaví Vánoce všichni, a tak jsem se zeptal Ibrahima, mého domácího pána, s nadějí v hlase: Alespoň ty Vánoce neslavíš, ne? Slavím, odpověděl, jako svoje narozeniny. Narodil jsem se na Štědrý den roku 1942…

Ale přejděme k Chanuce!

V Izraeli se osmidenní svátek zasvěcení chrámu Chanuka slaví rozsvěcováním stále většího počtu svíček na chanukovém svícnu, zpěvem písní a pojídáním koblih. Stejně jako Vánoce, i Chanuka je rodinným svátkem, který se ovšem projevuje i navenek. Místo vánočních stromků jsou ulice Jeruzaléma vyzdobeny velikými chanukijemi – osmiramennými chanukovými svícny a světelnými girlandami.

Chanuka mi připravila dva krásné veřejné zážitky – jeden byl divoký a druhý naopak velmi klidný. Večer prvního dne Chanuky jsem se zašel podívat na její oslavu do ulice zvané Mamila, proslavené stejnojmennou knihou česko-izraelského autora Viktora Fischla. Mamila nezklamala! Na veliké chanukiji hořelo první světlo, při vystoupení se současně činili zpěvák a žonglér a dav v ulici tančil horu. Tedy – tančil. Třicet mužů a kluků tančilo a sto si je natáčelo na mobil, jak už to tak bývá.

Nezvykle klidný byl zážitek v pátek večer, když prudce pršelo a já se po celém dni stráveném doma rozhodl vydat do Starého města. Zeď nářků jsem měl k modlitbám sám pro sebe – což se mi ještě nikdy nepoštěstilo. Pak jsem se procházel liduprázdnými ulicemi židovské čtvrti, kde před domy hořely chanukije v prosklených skříňkách a z domácností zazníval rodinný zpěv šábesových písní.

Chanuka je podobně jako Vánoce svátkem rodinným. Její letošní téma bylo ovšem velmi aktuální – násilí na ženách. Nedlouho před začátkem Chanuky byly zavražděny v Izraeli dvě dívky – třináctiletá Eritrejka v Tel Avivu a šestnáctiletá Arabka na severu Izraele. Tím stoupl počet žen, které letos zahynuly jako oběti násilí v rodině, na 24. To, co hýbe společností, se zde promítá i do kázání. Vražda eritrejské dívky byla tématem kázání jak na katolické mši v hebrejštině, kterou jsem zde navštívil, tak i v synagoze. „Věříme, že takoví lidé nejsou u Boha zapomenuti,“ zaznělo v kostele. „Musíme si všímat, všímat toho, co se děje kolem nás, i tam, kde nám do toho zdánlivě nic není – v rodinách těch druhých,“ slyšel jsem v synagoze.

Desítky různých ženských organizací se spojily a společně třetí den Chanuky po celém Izraeli pořádaly demonstrace požadující po vládě, aby poskytla dostatek peněz na ochranu ohrožených žen (ty byly sice z rozpočtu přislíbeny, ale nikoliv proplaceny). Ta nebohá eritrejská dívka celkem čtyřikrát navštívila policii, která ovšem nijak nezasáhla a vraždě nezabránila. V Tel Avivu se na demonstraci na náměstí Jicchaka Rabina sešlo přes 20.000 převážně ženských demonstrantek – Židovek i Arabek, ze sekulárních i náboženských kruhů. Demonstraci spojily také se zablokováním frekventovaných telavivských křižovatek. Je ohrožení žen v rodině tématem pouze v židovství a islámu?

Často se zapomíná na to, že také vánoční příběh je příběhem ohrožené ženy – Panny Marie, která je nejprve ohrožena ztrátou rodinné cti při svém těhotenství, poté bezdomovectvím při svém mateřství a nakonec se stává se svým dítětem uprchlicí do cizí země. Naštěstí má po boku Josefa, ve stínu stojícího hrdinu! Za násilím na ženách stojí muži. Připomeňme si i ty muže, kteří věrně stojí za svými ženami – a tvoří naprostou většinu.

Na facebooku si čtu, že v Čechách sněží. Přidám tedy pár řádek o počasí v Jeruzalémě. Už od konce listopadu profukuje potemnělým městem náramně studený vítr a občas i prší. V Jeruzalémě a v Praze je podobný roční úhrn srážek – v Jeruzalémě 530 mm a v Praze 590 mm. Zde před nedávnem pršelo tři dny v kuse, přičemž napršela ¼ celkového ročního objemu srážek. Trojdenní nepřetržitý déšť jsem v Čechách nezažil již mnoho let. Zpočátku se skoro nedalo vycházet, takže jsem nadával na počasí, ale pak jsem si uvědomil, jaký je déšť pro zemi požehnání. Izraelci si vody váží – donedávna byli velmi ohroženi suchem, až teprve kombinací získávání vody z moře (80 % pitné vody v Izraeli je filtrovaná mořská voda) a důslednou recyklací odpadních vod se podařilo zažehnat krizi, spojenou s poklesem vody v Tiberijském jezeře. Čtvrtý den poté, co začalo tak intenzivně pršet, jsem jel se známými na bohoslužbu do Latrunu. V kostele se četl adventní text z 35. kapitoly proroka Izajáše: „Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé stepi vodní zřídla. Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá pustina a rozkvete kvítím.“ Cestou na bohoslužbu jsme viděli, že prorokova slova nejsou sny o tom, jak to snad bude jednou v budoucnosti, ale realita, která se zde každoročně zažívá – dříve suchá koryta sezonních potoků a říček jsou náhle plná vody, všade kvetou květiny a podzim se projevuje v osobité izraelské kráse.

Milí přátelé, přeji vám, ať to, co uslyšíte o Vánocích, nejsou jen krásná slova odtržená od života. Ať můžete prožít, tak jako já v Izraeli, že biblický příběh má svou relevanci v našich normálních životech. Místo vánočního daru jsem Vám sepsal tento adventně-chanukový dopis. Dovolím si také vyslovit přání na vánoční dar pro mou maličkost. Letos o Vánocích se nesetkáme, a co se týká darů, mám vlastně všechno, co potřebuji. Největší radost bych tedy měl, kdybych mohl sám dát dar. Jak jistě víte, jako farář pro menšiny se soustředím na ty, kteří jsou nejvíce vyloučeni ze společnosti. Zde v Jeruzalémě k nim patří místní Romové – sami si říkají Domari. Nepatří ani do židovské, ani do arabské komunity – a nikdo je také neuznává za menšinu, přestože zde žijí již asi 700 let. V Izraeli jich celkem asi 20.000, v okolních arabských zemích ještě více. Několikrát jsem navštívil kulturně-vzdělávací centrum Domari v arabské čtvrti Jeruzaléma Šuafat. Jeho dobrou duší a současně vedoucí je Amoun Sleem. V centru se doučují děti a pořádají vzdělávací kursy pro ženy – učí se například vařit tak, aby mohly pracovat jako kuchařky v restauracích. Děti jako živel ovšem v centru dominují. Zjistil jsem tedy, co by centrum Domari nejvíce uvítalo – a po poradě s Amoun vyhlašuji sbírku na kytaru. Chcete-li mi tedy dát vánoční dar, pošlete příspěvek na číslo mého účtu 111040208/0300 s poznámkou Domari či variabilním číslem 446. Fotografii předávání kytary zveřejním na facebooku.

Přeji požehnané vánoční svátky a dobře strávenou zimu – a těším se na viděnou, zanedlouho opět v Čechách.

Jeruzalém, 10.–12. 12. 2018

Glosa anonymního evangelíka

Po, 01/21/2019 - 18:28
Glosa anonymního evangelíka Protestant Po, 21/01/2019 - 18:28 Alexandr Flek Číslo 1/2019

Na okraj článků M. C. Putny a Jakuba Drápala

Mám na mysli to, že jeden z vás říká: „Já jsem Pavlův,“ jiný: „Já jsem Apollův,“ další: „Já jsem Petrův“ a další „Já zase Kristův.“ (1K 1,12)

Škatulky. Mám to s nimi těžké. Rodem a výchovou ateista, obrácením letniční křesťan, teologickým vzděláním anabaptista, srdcem evangelík a na bohoslužby chodím nejraději k Láďovi Heryánovi do katolického kostelíka Nejsv. Trojice. Za těch 32 let od své konverze jsem poznal spoustu českých církví, sborů a společenství, mnohde jsem pobyl poměrně dlouho a mnohde se i podle svých možností snažil sloužit, přesto jsem se zatím nikde nedokázal plně identifikovat a trvale zakotvit.

Proto mě před pár týdny nadchl článek prof. Martina C. Putny, který lze považovat za jeho „evangelický coming-out“ („Poznámky pozdního příchozího“, Pt 8/2018). Známý český katolický intelektuál tu jakožto „dělník jedenácté hodiny“ veřejně oznamuje svůj vstup do ČCE – a kromě své náklonnosti k ní vyjadřuje i několik impulsů a námětů k promýšlení její budoucnosti. S Martinem jsme stejný ročník, oba z ateistických rodin, ve stejném roce jsme se stali křesťany (i když každý na jiném pólu ekumenického spektra), oba máme za sebou (poměrně divokou) charismatickou zkušenost, v posledních letech se velmi přátelíme a v mnoha věcech velmi souzníme – a oba teď ve zralém věku přistupujeme k evangelictví (i když on je i tentokrát napřed).

Putna ve svém článku uvádí nejprve tři devizy, které jej k ČCE patrně přitáhly: tato církev podle něj jako jediná u nás disponuje dostatečným teologickým pokladem nova et vetera (sr. Mt 13,52); nabízí „prostředí přátelské a vstřícné“, kde církev je „prostředkem… nikoli cílem“; a navíc „obstála ve společenské krizi posledních let“, takže na rozdíl např. od ŘKC „jasně stojí na straně společnosti otevřené a slušné“.

Poté přidává pět krátkých námětů k dalšímu směřování největší české protestantské církve: ČCE se podle něj „příliš spoléhá na své tradiční struktury“; nedostatečně využívá svůj potenciál „být integračním prostorem všeho nekonzervativního, neklerikálního, nefundamentalistického křesťanstva napříč denominacemi i mimo denominace“; potřebuje do svých vetera zahrnout celý „kontinuální proud křesťanství jiného-než-mocenského, jiného-než-institučního“ od rané církve až po současnost; měla by také radikálněji konat svá nova, tj. „hlasitěji se vyslovovat ke společenským otázkám“; a konečně: měla by se „obrátit ke všem těm, kdo trpí v prostředí konzervativním a klerikálním, a říci jim: Pojďte ke mně všichni…“

Karl Rahner před lety přišel s konceptem anonymního křesťanství. Tomáš Halík se v tomto smyslu opakovaně označil za „anonymního jezuitu“ – a mohu-li si tuto řečnickou figuru vypůjčit, sám se považuji za (alespoň prozatím) „anonymního evangelíka“. Jako aktivní člen facebookové skupiny Přátelé ČCE, jako častý návštěvník i občasný kazatel na evangelických bohoslužbách, ale zároveň dosud jako outsider, pokud jde o členství v ČCE, jsem Putnovy „poznámky pozdního příchozího“ četl s nadšeným pocitem, že bych podepsal každé jeho slovo. Jeho vize ČCE nikoli jen jako jedné denominace mezi mnoha jinými, ale jako laskavého a přátelského „integračního prostoru“ křesťanství ne-klerikálního, ne-institučního a ne-mocenského (a v tomto smyslu tedy ne-konzervativního) mě vyloženě nadchla: takového prostoru bych určitě chtěl být součástí, takový prostor bych ze všech sil chtěl pomáhat vytvářet, do takového prostoru bych chtěl zvát své věřící i nevěřící přátele – duchovní hledače a bezdomovce.

O to více mě překvapila ostrá reakce na Putnův článek ze strany Jakuba Drápala („Konzervativní evangelíci ven?“ Pt 10/2018). Jakub, kterého znám jako laskavého a upřímného křesťana z Braníka a inteligentního diskutéra na facebooku, pojal Martinův text jako útok proti teologicky konzervativním věřícím mezi evangelíky a vystoupil na jejich obranu. Píše, že některé Putnovy poznámky jsou „problematické a až nepřátelské vůči … konzervativním proudům v církvi“. Prý sice „zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo“. Putna údajně volá po „konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům“ a dokonce snad navrhuje „kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi“, což by „jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví.“

Jakub Drápal toto údajné vyhánění konzervativců samozřejmě odmítá, neboť, jak správně vyzdvihuje, ČCE „je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály“. Domnívám se ale, že jeho vehementní obrana proti takovému vyhánění je zbytečná a zcela pomýlená. Pramení totiž (jak Drápal sám ve svém textu připouští), „z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec“. Zatímco Putna zjevně mluví o konzervatismu politickém, kulturním a sociálním, Drápal brání (osobitě chápaný) konzervatismus teologický. V jeho pojetí je konzervativec ten, kdo „navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní.“

Pomiňme, že pietisté byli ve své době všechno jiné než konzervativci a že ani Putnovi či liberálním teologům by neměl být upírán důraz na Bibli a snahu žít podle ní. Jde tu hlavně o to, že Putna odmítá zcela jiný konzervatismus, než jaký Drápal hájí. Když Putna vidí v ČCE prostor pro „nekonzervativní křesťanství“, přidává vysvětlující adjektiva: přátelské, vstřícné, neklerikální, nefundamentalistické, jiné-než-mocenské, jiné-než-instituční, společensky angažované. To přece není nic proti pietismu a už vůbec ne proti Bibli a snaze žít podle ní! Stačí vzpomenout na anglického pietistu Williama Wilberforce nebo na amerického baptistu M. L. Kinga, které jejich „důraz na Bibli“ a „snaha žít podle ní“ vedly k zásadním střetům se společenským a politickým konzervatismem jejich dnů. Jejich biblický konzervatismus je motivoval ke společenskému liberalismu: bojovali za osvobození („liberation“) těch, kdo byli „obtíženi břemeny“ tehdejších tradičních poměrů.

Když tedy Putna říká, že je potřeba „odložit zdvořilost ve vztahu ke konzervativním, klerikálním a fundamentalistickým proudům“, ocitá se v podobné konfrontaci jako Wilberfoce a King: naráží na „šeredné, totiž ultrapravicové politické konotace“ takových postojů (často podpíraných rádoby zbožnými řečmi o tradičních hodnotách). Dokládá to konkrétním příkladem: představitelé ČCE by neměli ze zdvořilosti kráčet v čele fašizujících průvodů, jsou-li do nich jinými náboženskými představiteli přizváni. To je, oč tu běží. Putna nevyzývá liberální evangelíky, aby odložili zdvořilost vůči svým konzervativním souvěrcům a vyštípali je z církve. A rozhodně nikoho nevyzývá, aby přestal číst Bibli a řídit se podle ní.

Souhlasím s Jakubem Drápalem, že máme problém s vymezením pojmů. Je to vidět i tam, kde se ve svém textu dotýká údajných „představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život“. To by asi málokterý liberální evangelík podepsal. Mícháme hrušky s jablky, teologii s politologií, jeden o voze, druhý o koze, jeden Pavlův, druhý Apollův. Co s tím? Přinejmenším si dejme na tyto škatulky pozor. Nedávejme druhým nálepky, se kterými se neztotožňují, nevkládejme jim do úst postoje, které nezastávají, a nebraňme se proti útokům, které se nekonají.

Možná by ale stálo za to vůbec tyto matoucí pojmy nepoužívat. Sám mám spoustu (ultra)konzervativních přátel v Kristu, kteří mě odepsali jako liberálního odpadlíka a volnomyšlenkáře. Na druhé straně jsem pro spoustu kovaných evangelíků nadosmrti fundamentalistický evangelikál, potrhlý charismatik a nevím, co ještě. Co tedy jsem: evangelík, nebo evangelikál, konzervativec, nebo liberál? Záleží, koho se ptáte, já se ale s žádnou z těch nálepek neztotožňuji. Jsem křesťan, jsem člověk, jsem já. V době, kdy je naše společnost záměrně a intenzivně rozdělována konfrontačními nálepkami, v době, kdy se za „konzervativce“ považují např. komunisté a různé nahnědlé okamůry, a za „liberály“ naopak třeba příznivci demokracie a lidských práv, už tyto termíny nejsou k ničemu. Jen nás rozdělují na farizeje a saduceje, na my versus oni, v nejsmutnějším případě na lepšo- a horšokřesťany. Co kdybychom se jako sourozenci v Boží rodině tomuto diabolickému rozdělování vzepřeli? Co kdybychom zkusili žít jako občané alternativní polis, jako členové Boží rodiny, o které se dá říct (mohu-li parafrázovat apoštola Pavla): „Není tu už rozený evangelík nebo pozdní příchozí, pražský kavárník nebo vesničan, pravičák nebo levičák, konzervativec nebo liberál – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (sr. Gal 3,28)

A to je myslím přesně to, o co jde Putnovi i Drápalovi. Mně také – a asi nám všem.

Michal Tomek – Krajiny nespatřené

Po, 01/21/2019 - 18:09
Michal Tomek – Krajiny nespatřené Protestant Po, 21/01/2019 - 18:09 Petr Turecký Číslo 1/2019

„Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“

Tenhle text z 6. kapitoly knihy Genesis, který na první pohled vypadá zvláštně a bývá využíván různými ufology pro důkaz, že na začátku bible je popis nebešťanů, kteří přistáli z vesmíru, má i mnohem nudnější výklad. Popisují se v něm prostě činy věřících lidí – tedy synů Božích, což je v bibli běžné označení pro věřící (Mal 2,11; Ga 3,26). Prastarý text Starého zákona tedy nepopisuje ufony, ale věřící, kteří se oddali nezřízené promiskuitě, bezohledně uchvacovali ženy, znásilňovali je. Je to první biblický popis situace, kdy se věřící lidé zpronevěří tomu, čemu věří, a z náboženství se stane jen vnější obřad. Poslání cesty k Bohu se vytratí v bezohlednosti a násilí. Bůh potom rozhodne, že člověk žije moc dlouho, a to je nebezpečné. 120 let bude na lidské nevěrnosti bohatě stačit. Podle bible lidská vina ukracuje člověku život. Potomci zlého jednání jsou líčeni jako obři, bible tím chce říci, že jsou to lidé špatní. Lidé, kteří se vytahují k Bohu, zneužívají svou moc nebo utlačují slabé. Obr byl např. Goliáš. Nadčlověk, nadrasa.

Obr je tak podobenstvím pýchy, samolibosti. A bible ukazuje, že tato samolibost může vzniknout i z nevěry synů Božích – tedy věřících. Církev, která má mnoho darů, ale začne zrazovat své poslání, může také zplodit časem takové obry. Pokřivené polopravdy, které vedou k násilí i popravám. V tomto kontextu obři byli ti, kteří nechali popravit Mistra Jana Husa. Nebo možná celá křesťanská evropská civilizace, která dala povstat nenávisti k Židům. Antisemitismus je také jeden z mnoha obrů. Nenávist k menšinám další. Bibličtí obři jsou také pomluvy, myšlenky a ideje, které vedou ke smrti.

Hospodin viděl ty obry, viděl všechno to zlo, k jakému směřuje člověk a trpěl. Už ve Starém zákoně se objevuje silná idea trpícího Boha. Doslova tu stojí „měl bolest v srdci“. Bylo mu líto, že učinil člověka. (Pokračování naleznete v bibli.)

Obrazy Michala Tomka ukazují krajiny a děje. Je v nich napětí (činy lidí) i klid (krajina). Nevíme, jak staré výjevy to jsou. Možná prastaré, vždyť nám občas připomenou výjevy raného středověku (iluminované rukopisy), hmota skal jakoby se rodila z antického způsobu ztvárňování reality, šerosvitné pasáže nebo kompozice připomínají zas barokní divadlo. A nakonec monstra – idoly, znamení moderní civilizace. To vše nás přenáší do zvláštního mezičasí. Michal Tomek zaznamenává boje i vášně, a to vše proto, aby se ptal. Svými obrazy se ptá po smyslu naší tradice, zápasí sám se sebou, s vlastními nočními můrami, obnažuje člověčenství.

Nezačínal jsem biblickou citací náhodou, Michal Tomek je soustavný a soustředěný čtenář bible. A tak přejímá do svých obrazů nejen biblickou syrovost, ale také jízlivost a ironii – té je zejména na stránkách Starého Zákona hromady. Obři jsou sice nebezpeční, ale jsou popisováni s ironickou nebojácností, podobně jako obří zikuraty babylónské říše nebo státní božstva Egypta.

Michal Tomek se nebojí ptát způsobem, který je možná pro některé pohoršující. Svými obrazy se ptá po příčinách lidské potřeby vytvářet modly – idoly, kvůli nimž se pak vedou války. Neváhá kritizovat instituce.

Řada příčin zlého jednání křesťanů má jádro ve středověkém myšlení, např. víra, že nesení určitých symbolů – ať už se jedná o znaky-písmena (později: rovnice) nebo o ostatky ctihodných biskupů – může zaručit vítězství. Celé to vypadá křesťansky, ale je v tom samozřejmě pouze pohanská představa, že mohu ovlivnit svým jednáním božstvo. Podobně uvažoval Agamemnon, když nabídl božstvu svou dceru, aby mohl vyplout na Tróju.

Způsob nahlížení na bibli a základy naší civilizace Michala Tomka je velmi blízký otázkám, které klade jeden z nejvýznamnějších starozákoníků Walter Brueggemann, pro něhož jsou tím nejpodstatnějším etické

důsledky jakéhokoli uvažování. Ukazují totiž, kam směřujeme: zdali ke genocidě nebo k oběti. Způsob uvažování o bibli např. vede k tomu, zda se budeme chovat jako agresivní obránci tzv. křesťanské tradice, nebo budeme ochotni naslouchat našim nepřátelům. „Objektivita se rovná shodě těch, kdo jsou právě přítomni v místnosti. Problém ovšem je, že v průběhu slavných dějin západní objektivity bylo do této místnosti vpuštěno jen velmi málo lidí, takže se v ní vlastně pohybují jen bílí muži určité třídy a perspektivy.“ „My všichni, kdo žijeme na privilegovaném Západě, máme tento vysněný svět výhod a nerovností velmi rádi. Raději ho ovšem mají muži než ženy, raději ho mají bílí než barevní.“ (Walter Brueggemann, Bible a postmoderní představivost, Vyšehrad 2016, s. 36 a 52)

Právě z této perspektivy smíme nahlížet na obrazy Michala Tomka. Právě z této perspektivy se můžeme ptát po smyslu Bitvy na Bílé Hoře. Náhlá změna v boji, kde se prolíná téma spojení křesťanské symboliky a znamení touhy po moci. Podobně Bitevní krajina s doutnajícími hlavami: Mohou to být idoly, skrze něž zástupně doutná konflikt. Nebo to jsou lidé, v jejichž hlavách doutná zloba.

Obraz s archou. Scéna je zachycena jakoby v barokním divadle, kukátko na jeviště. Noe byl jediný, který si troufl věřit ve smysluplnost cesty hledání Boha, a je za to z dálky posměšně kritizován. Snění milovníka spikleneckých teorií. Jedná se o bitevní apokalyptickou krajinu, která odpovídá představám lidí, kteří šíří kolem sebe strach. Na obrazech Michala Tomka najdeme zástupce mocné instituce, jak vstupují do slávy. Nalezneme zde odkazy na novozákonní kritiku církevní instituce, podobenství o milosrdném Samařanu. Anebo na obraze nalezneme zástup. A ptáme se: vede ty lidi Bůh? Nebo falešní proroci?

M. Tomek také tematizuje problematiku internetových diskusí, kde se často setkáváme s šířením agresivních názorů. V pozadí obrazu Dva mudrci na facebooku – spor o pramen můžeme číst otázku: Jak je možné, že např. matka malého dítěte zanechá kojení, zasedne k počítači, napíše několik nenávistných vět a pak se zas vrátí ke kojení? Je tento způsob vedení války nový? Ve Francii bylo prý hnutí žen, které chtěly spravedlnost a chléb pro chudé a bojovaly, aby zbavily výstřelků Ludvíka XVI. Když byl nastolen teror, časně ráno chodívaly na náměstí, kde stála gilotina, obsadily místa v první řadě a čekání na odsouzence k smrti si krátily pletením. Jako matky možná po zbytek dne pečovaly o děti a manžela. Pletly, aby jim mezi dvěma sťatými hlavami ubíhal čas. Monstra Michala Tomka naznačují, že ten samý člověk má v sobě touhu po lásce i po smrti. A že má v sobě kromě bytosti schopné milovat také monstrum – jakéhosi Frankensteina, démona, dávného obra, jehož existence vede Pána Boha k bolesti v srdci.

Za Milanem Balabánem (1929–2019)

Po, 01/21/2019 - 18:08
Za Milanem Balabánem (1929–2019) Protestant Po, 21/01/2019 - 18:08 Jiří Schneider Číslo 1/2019

„A nezmrznou-li tóny, budu mít veselý pohřeb.“ (Hudba pro pozůstalé)

Milan Balabán zemřel a z různých koutů – zdaleka nejen církevních – se ozvali se vzpomínkou ti, kdo se s ním kdy setkali, naslouchali mu či s ním vedli rozhovor. Jsem vděčen, že tu mohu promluvit nikoli jejich jménem, ale jako jeden z nich.

K Milanu Balabánovi mě na bytový seminář hebrejského myšlení na přelomu 70. a 80. let přivedl můj bratr Jan. Nepoznal jsem Milana jako faráře, ale jako učitele. Setkání s ním bylo pro mne určující v hledání duchovní orientace i v příkladu, jak opřít postoj o systematické studium. Vlastně to není nic divného, že jsem u Milana nacházel cestu k odpovědím na bytostné otázky víry a života. Podobně jako já byl formován prostředím radostné i přísné pietistické zbožnosti. Jeho zbožnost měla osobní, vášnivou podobu, nebyla uzavřena sama do sebe a evangelických kostelů, usiloval o srozumitelnou, civilní interpretaci evangelia v duchu hnutí Nové orientace. Významně se podílel na tomto volném sdružení usilujícím o svobodný a odpovědný křesťanský postoj v prostředí nesvobodné společnosti.

V básni věnované otci (Dopis zesnulému otci, 1983; in Hudba pro pozůstalé) vyjádřil svůj úděl:

napíšu otci / on zná můj srdcestesk toho sladkého hada syčícího u mé kolébky / „co myslíš, máti, co z něho bude“ – řekl prý když jsem se narodil / „co z něho jednou pán bůh udělá?“ / a máti ironicky jak to měli všichni trojanové v svatém zvyku / „no rozhodně ne anděla“ / a potom oba modlitbu svou zdvihli vzhůru / „k trůnu beránkově“ – říkali / a „aby aspoň zcela nespad dolů“ / „ty těžké děti bývají prý slabé“

Patřil ke generaci, která vyrůstala za války, svůj „nejlepší věk“ od 19 do 60 let prožil pod vládou komunistické strany. Ztráta státního souhlasu ho přivedla do prostředí na hony vzdálenému tomu církevnímu, dostal se doslova do podzemí a podsvětí. A on v té roztodivné společnosti, otevřené undergroundu i spoludělníkům z pražských kanalizací, dokázal naslouchat i ji oslovit. Dařilo se mu to také proto, že byl básníkem, který neúnavně doloval z jazyka schopnost vyjádřit to podstatné z křesťanské zvěsti. A když jazyk nestačil, vytvářel slova nová a tančil v jazyce jako David před schránou úmluvy. Spojoval v sobě kritického badatele – biblistu, schopného neúprosné demythologizace Písma svatého, s básníkem, který se mythem inspiruje.

Básnické texty v bibli mu byly mateřskou řečí – písně a žalmy, a nejen strohé zákoníky. Podílel se na českém ekumenickém překladu, nejvíce na Písni písní. Milan nádherně přebásnil ženevský žalm 118 (EZ). Ano, poznáváme jeho rukopis, když připojuje k žalmistovu „chvalme laskavého Pána“ mateřské „den co den k srdci nás vine“. „Já chvěl se strachem, ale on bděl a vpustil oheň do křovin,“ to není žádná neosobní víra ani barvotisková chvála, ale jde tu o život.

Mluvím tu také jménem synodní rady ČCE a v této souvislosti pokládám za příznačné, že Milan počátkem normalizace posílá tehdejší synodní radě, která faráře zbavené státního souhlasu hodila přes palubu, nikoli protestní dopis, ale báseň. Doba se díky Bohu změnila, kulisy jsou jiné, ale prorocká slova zachovávají své ostří:

při příštím zasedání synodní rady
ponechejte několik židlí prázdných
aby mohli spolu s vámi zasedat
neboť absolvovali fakultu utrpení pro krista
a tím se kvalifikovali do vedení církve

(Aby spolu s vámi zasedli – synodní radě ČCE, 1971; in: Hudba pro pozůstalé)

 

Milan žil nakročen k budoucím věku, který – hle – už začíná. Věřím, že spočinul v laskavém objetí Boží přítomnosti, Božího Ducha, Šechíny.

Jeho památka budiž požehnána!

Prosloveno na pohřbu v Přelouči 11. 1. 2019

Antikomunismus, marxismus, solidarita, bible

Po, 01/21/2019 - 18:04
Antikomunismus, marxismus, solidarita, bible Protestant Po, 21/01/2019 - 18:04 Martin Hrubeš Jan Škrob Číslo 1/2019

Brueggemann a marxismus

Dovolím si stručně zareagovat na některé myšlenky W. Brueggemanna z rozhovoru v Pt 8/2018. Na otázku, co znamená prorocké vědomí, odpovídá: … jasně a odvážně identifikovat politickou a ekonomickou praxi, která je v rozporu s Božím záměrem (a proto) … nemá budoucnost. Ekonomická nerovnost a ničení životního prostředí jsou cesty katastrofy. V další části rozhovoru říká, že … stará prorocká zaslíbení se týkají změny (socioekonomického) systému v našem světě. A hned v dalším odstavci: …pojem Božího království znamená nový ekonomický řád, a když Ježíš vyzývá k pokání, protože Boží království je blízko, myslí tím přeorientovat se na novou ekonomiku.

Při vší úctě k velkému teologovi nemohu souhlasit. Ekonomická nerovnost mezi lidmi je normální a zdravá věc. Naopak usilování o ekonomickou rovnost (mezi jednotlivci i mezi státy) je cestou katastrofy, jak jsme si s komunisty poměrně nedávno prakticky vyzkoušeli. Stará prorocká zaslíbení nemíří na změnu řádu, ale na změnu chování či smýšlení jednotlivých lidí (včetně krále), kteří se od hledání vlastního prospěchu obrátí k hledání Boží vůle. Spojovat Boží království s nastolením nové ekonomiky je výklad Lukášova evangelia dost za vlasy přitažený. Zdá se mi, že autor těchto vět je okouzlen marxismem. Nesení evangelia „rovnosti“ podle Brueggemanna se může lehce zvrhnout v nesení rudého praporu na barikády a v prolévání krve, což občan Spojených států možná nedovede domyslet, ale my v Evropě k tomu ani nepotřebujeme tolik fantazie.

Podivné představy o „poctivé“ (křesťanské?) ekonomice popisují i Áron Tkadleček a David Pfann v Protestantu 9/2018. Jejich kritiku užívání restitučních náhrad v neprůhledných investičních fondech, do nichž ČCE investuje, plně sdílím. Ovšem názor, že v podstatě neexistuje spravedlivý ekonomický zisk, považuji za pochybný. Je-li to pravda, nemá smysl se bavit o „poctivých“ investicích, protože investovat se dá jedině ze zisku. Pouze stát investuje z vybraných daní, nikoli ze zisku. Zaplatit daň však musí být z čeho – na to musí soukromý podnikatel vytvořit (hrubý) zisk. Navíc: stát není a nemůže být jediný investor (o poctivosti zde nemůže být řeč); to bychom se octli zpátky v komunismu.

O několik stran dále P. Keřkovský končí svůj rozsáhlý článek o Karlu Hiršlovi názorem, že marxismus nedostatečně reflektuje subjektivní právo a deformuje tak pojetí spravedlnosti, k němuž se přiklánějí křesťané. Uzavírá: stále se nedovedeme domluvit: marxisté, anarchisté, křesťané… Byl bych rád, kdyby … někdo formuloval, na co křesťané zapomínají, absence čeho je pro nás překážkou pro porozumění spravedlnosti… Děkuji Pavlovi, s jakou velejemnou a laskavou ironií umí vyjádřit to, co já bych řekl bez obalu: Marxismus (opět) strká své rohy do křesťanství. Bohužel, i na stránkách Protestanta.

Martin Hrubeš

 

Antikomunismus a solidarita

Děkuji bratru Martinu Hrubešovi za dopis k nedávno publikovaným textům v Protestantu. Rád bych v pár větách vyložil, proč považuji jeho postoj za problematický. Hrubeš píše: Ekonomická nerovnost mezi lidmi je normální a zdravá věc. Nevím, kolik lidí stižených skutečnou chudobou, třeba i bez prostředků na základní životní prostředky a bez přístřeší, bratr Hrubeš zná. Nevím, kolika z nich by byl ochoten říct takovou větu do očí. V evangelických kostelích je dobrým zvykem vzpomenout v rámci přímluvných modliteb také na ty nejchudší, trpící existenčními problémy. Ježíš jednoznačně – a opakovaně – vyjadřuje svou účast a solidaritu chudým a lidem na okraji společnosti. Pokud se za tyto lidi modlíme a zároveň jsme přesvědčeni o tom, že jejich situace je normální a zdravá, že chudí být mají, že si v životě zaslouží tak obnošený kabát nebo pětikorunu ze soucitu, jsou naše modlitby jen vyprázdněnými slovy. Ježíš – a před ním starozákonní proroci – kritizuje a odmítá nespravedlivý společenský řád. Nespravedlivý i ekonomicky.

Samozřejmě nelze Bibli redukovat na politický manifest, ale stejně chybné je její politické roviny ignorovat. Bratr Hrubeš usilování o ekonomickou rovnost automaticky spojuje s rudými prapory a komunismem sovětského typu. Je tragédie ideologického antikomunismu, že ve jménu odporu vůči diktatuře tabuizuje témata sociální spravedlnosti, solidarity, rovnosti. Ve společnosti nasáklé tímto antikomunismem prakticky není možné přihlásit se k jakékoli reálně levicové myšlence, protože je ihned spojena s diktaturou, terorem a gulagy. Viděli jsme to i při nedávné vlně morální paniky, kterou rozpoutaly výroky Jakuba Orta o problému fetišizace soukromého vlastnictví v naší společnosti. Bratr Hrubeš se obává narůstajícího vlivu marxismu mezi dnešními křesťany a křesťankami. K tomu za sebe řeknu dvojí. Za prvé, v marxistické tradici vidím řadu inspirativních myslitelů a myslitelek a aniž bych se k marxismu jakkoli dogmaticky hlásil, nevnímám jej na rozdíl od bratra Hrubeše jako rohatého ďábla. Za druhé, k tomu, aby byl člověk sociálně citlivý a vnímal neudržitelnost a nespravedlnost současného uspořádání, opravdu nemusí být hned marxistou. Otevřít Bibli a vzít vážně její poselství funguje podobně dobře.

Jan Škrob

Poťouchlé převracení – aneb adventní pobídka otevřít bibli

Čt, 12/06/2018 - 17:43
Poťouchlé převracení – aneb adventní pobídka otevřít bibli Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:43 Tomáš Bísek Číslo 10/2018

Rozhovor s Tomášem Bískem a Kázáním na hoře

Adventní čas se může stát i příležitostí objevit, čím nás zrovna dnes zasahuje biblické poselství. Tomáše Bíska jsme se zeptali, jak lze také konfrontovat člověka s aktuálním významem Ježíšových slov, aby se nám dostala pod kůži.

Můžeš dát příklad, jak jsi „probouzel“ a provokoval skupinku střední generace, aby účastníci sami hovořili o podnětech z biblických textů?

Snad je to možno ukázat na příkladu, jak jsem se o to pokoušel. Předložím několik otázek textům ze 7. kapitoly Matoušova evangelia (poslední třetiny Kázání na hoře) a jako odpověď své parafrázování.

Jak je to s posuzováním druhých? (Mt 7,1–6)

Suďte, abyste předešli odsouzení. Suďte po svém a tak nedojdete soudu. Měřte svou měrou, abyste předešli naměřování někoho jiného, například Hospodina. On pak už nebude mít šanci. Však tak také „demokraticky“ mocní umlčují bezmocné.

Vyndej třísku z oka svého bratra, o své se nestarej. Řekněte bratru: „Vyjmu ti třísku.“ Trám ve svém oku však nevidíte. Jen si ho tam ponechej, může se ti to hodit jako výmluva, že nevidíš, když tě někdo osočí.

Psům dávejte jen to nejlepší. Bez obav také všechno házejte před svině. Jsou citlivé, nezašlapou to. Třeba si vás pak vezmou do party.

Jak je to s vyslyšením proseb? (Mt 7,7–12)

Ničeho se nedoprošujte; ani vám nikdo nic nedá. Nic nehledejte; vždyť stejně není, co najít. Netlučte na cizí dveře, každý je má pevně zavřené. Kdo neprosí, vyloučí tím, že by dostal to, co nechce. Prošením riskuješ, že tě druzí začnou s něčím otravovat. Kdo hledá, marně pátrá. Kdo netluče, nesouží se svou odděleností.

Synu dejte kámen, když prosí o chléb, a hada, když prosí o rybu. Jinak by podlehl dojmu, že snad žije v ráji. Vy, ač jste dobří, je tak připravíte na tvrdou realitu přísného a odmítavého Otce v nebesích.

Jednejte stejně odmítavě jako svět. Ať je zřejmé, jak se Písmo mýlí.

Jak je to s výrokem o dvou cestách? (Mt 7,13–14)

Najděte si širokou a pohodlnou cestu životem. Nestarejte se o varování a následky. Jděte s davem. Nedejte na vějičky nabídky těsné brány k životu. Kdo ví, zdali ji vůbec někdo kdy našel.

Jak je to s výrokem o stromu a ovoci? (Mt 7,15–20)

Naslouchejte atraktivním hlasům. Nabízejí skvělé ovoce. Neokrádají. To jsou jen pomluvy žárlivých, kteří rádi mluví o sklízení hroznů z trní a fíků z bodláčí. Kdo nabízí ovoce, je hoden pozornosti. Když se spletete, mohou za to spíše škarohlídi, kteří sami neumějí prodat své. Ty je potřeba umlčet. Kalí vodu dobrým kšeftům.

Jak je to s pravým učedníkem? (Mt 7,21–23)

Nestarejte se, co jste dělali a co děláte. Rovnou a bez obalu žádejte a volejte ke svému Pánu. On vás určitě nechá milostivě vejít do svého království. Nikdo přeci neumí činit jeho vůli, tak jakápak starost.

Mnozí to tak dělají a klidně mají za to, že jednají podle jeho pokynu. Nárokují si vymítání zlých duchů a předvádějí mocné činy. Však On vás všechny zná a jistě vás se slovy uznání přijme jako ty, kteří dobře pochopili, jak na to.

A co podobenství o dvou stavitelích? (Mt 7,24–28)

Nenechte si nabulíkovat, že je třeba ještě někoho poslouchat. Rozvaha jen zdržuje a nevyplácí se. Stavějte si svůj dům a hotovo. A když přijde příval a přiženou se vody, zvedne se vichřice a dům padne, tak co? Je to zcela normální. Přeci jste si jistě pro sebe dost nahrabali a můžete stavět znova. Jenom blázen zbytečně otálí a vybírá zdánlivě bezpečné anebo bezpečnější místo. Všechno je to dneska relativní. Když vám totiž starý dům nespadne, máte s tím starým, který se vám již dávno nelíbí, jen potíže. Od toho je přece pojišťovna. Oškubejte ji, však ona sama neusiluje o nic jiného, nežli oškubat zákazníky.

A jak bys takové poťouchlé převracení biblických textů uzavřel?

Třeba takhle: Když Ježíš domluvil, lidé si oddychli. Dobře mu rozuměli. Bylo to jasně „po jejich“. Byl jedním z nich.

Advent 2018

Smluvní závazky jsou rozmanité

Čt, 12/06/2018 - 17:42
Smluvní závazky jsou rozmanité Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:42 Pavel Keřkovský Číslo 10/2018

Istanbulská úmluva se týká ochrany žen a dívek ze všech společenských vrstev bez ohledu na jejich věk, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Stejná ochrana má být vztažena i na jiné možné oběti domácího násilí, děti, muže a seniory. Konkrétně se týká činů fyzického a psychického týrání, nebezpečného pronásledování, sexuálního násilí včetně znásilnění, sexuálního obtěžování, vynucených sňatků, mrzačení ženského genitálu, vynuceného potratu a vynucené sterilizace. KDU-ČSL a biskupská konference sice přitakává, že domácí násilí je nutné potírat, ale též varuje, že přijetím této úmluvy dojde k znevážení přirozené instituce manželství, k znevážení přirozených sexuálních vztahů muže a ženy. Synodní rada ČCE se ke kritikům Istanbulské úmluvy nepřipojila a vyzvala k její podpoře. Tak jako vláda a mnohé neziskovky zve k podpoře důstojnosti těch, kdo jsou dnes některými křesťany zesměšňování či ponižováni kvůli své údajně nepřirozené sexuální orientaci.

Kategorii přirozenosti sice kritici istanbulské smlouvy nikde nedefinovali, ale předpokládají, že ji všichni chápou jako oni, totiž jako argument, přesvědčivý již jen tím, že se o něčem tvrdí, že je to přirozené. Každá kultura, jak nám dokládají etnologové, přitom považuje za přirozené něco jiného. V případě manželství praotec Jákob považoval za normální, že má čtyři ženy, s nimiž legitimně zplodil 12 synů a jednu dceru. Také otec pozdějšího soudce Samuela měl legitimně dvě ženy. A Adam měl zase legitimně jen jednu ženu. V hebrejské kultuře se nemluvilo o přirozenosti či přirozeném společenském řádu od počátku světa, ale o smluvně limitovaných institucích a legalitě. Ta dovolovala rozmanitost modelů manželství – monogamní i smluvně definované čtyř-ženství. Proto se zde nehovořilo o jednom přirozeném modelu manželství. Všechny formy byly stanoveny lidmi, nikoli stvořitelským řádem Hospodina. Přátelskou smlouvu mohl uzavřít dokonce i muž s mužem (Jónatan a David), a biblický vypravěč v tom nevidí nic nenormálního a nemorálního, na rozdíl od četných legislativců knih Mojžíšových. Ježíš Nazaretský nenavazoval na jejich nemilosrdné pojetí spravedlnosti, např. nepožadoval přísné potrestání smrtí za odpadnutí od víry nebo manželskou nevěru, jak naopak taxativně vyhlašovala mnohá starozákonní nařízení. Teprve později začali křesťanští teologové hovořit o stvořitelských řádech a jednom závazném modelu rodiny či státu, který si prý přeje Bůh. Abraham měl zpočátku jednu ženu a ta měla jednu služebnici, která se na nějaký čas stala jeho konkubínou, a porodila mu syna. Po smrti Sáry si Abraham vzal za manželky ještě několik dalších žen. Apoštol Pavel ho za to nevylučuje ze společenství Izraele a považuje ho za praotce víry. Zaslíbení jemu daná Hospodinem označuje za platná i pro nás křesťany z pohanů, jsme jejich dědicové. Bůh Stvořitel neoznačuje nějaké vztahy a instituce za přirozené a proto jedině dobré. Lidské vztahy a instituce jsou vždy dílem člověka. Pokud neponižují druhého, jsou Bohem chtěné a čisté, včetně smluvně potvrzeného partnerského vztahu pastýře Davida s princem Jónatanem.

Kázání Jiřího Šamšuly. Podobenství s negativními postavami

Čt, 12/06/2018 - 17:41
Kázání Jiřího Šamšuly. Podobenství s negativními postavami Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:41 Jiří Šamšula Číslo 10/2018

Text: Lukáš 16,1–8

L 16,1–8

Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“

I. Sestry a bratři, toto podobenství je jedno z nejzvláštnějších, které od Ježíše máme. Co se z něho máme naučit?

Vždyť všechny postavy v něm jsou postavami negativními. Trochu se podobá podobenství o soudci a vdově, o kterém jsme přemýšleli minule. (Lk 18) Tam byl dáván soudce za vzor. Byla tam však i ona vdova, která byla postavou kladnou. Zde žádný z těch mužů postavou kladnou není. Všichni v tom podobenství jsou „synové tohoto věku“. Osoby, které se řídí jen světskými hodnotami. Bez ohledu na věčnost, bez zřetele k Boží lásce, svatosti, jedinečnosti.

II. To, co se zde vypráví, je vlastně to, čemu se dnes říká kauza, médii intenzivně sledovaná sporná událost. Takových známe dnes bezpočet, zrovna dění na politické scéně dnešních dní o tom svědčí. Jednak je v podobenství jakýsi bohatý muž, o němž nic bližšího nevíme. Měl své podřízené, správce majetku. Tohoto správce – v originále tam stojí „ekonoma“ – kdosi obvinil, že špatně hospodaří s boháčovým majetkem. Detaily se nedozvídáme. Je to člověk, jehož nezodpovědné jednání je charakterizováno stejným slovem jako marnotratnost syna ze známého podobenství. Majetek dle obvinění kohosi rozfofroval.

Bohatý muž neověřuje, zda je obvinění pravdivé. Ani zde není nikdo třetí, kdo by je přezkoumával.

Ten biblický podvod je ještě bez zájmu médií a bez zájmu orgánů státní moci, ať soudní, ať výkonné. To, co se zde děje, je jen mezi těmi muži. Žádná hospodářská kriminálka, žádný finanční úřad, žádná žaloba na krku.

A bohatý majitel jde rovnou k věci. A to hlavní, co dělá, je, že svému nepoctivému zaměstnanci dává padáka. Nehrozí mu soudem, policií. Ani nezazní požadavek, že správce má prošustrovaný majetek nahradit. Ztráta jeho postavení, ztráta jeho společenské pozice je očividně trest dostatečný.

Ale ještě předtím musí složit účty, předat všechny dokumenty, které se musí přezkoumat. Takovému přezkoumání dokumentů, ovšem nezávislou osobou se dnes říká finanční audit. Zda k tomu „auditu“ dojde, nevíme. Obvinění asi bylo oprávněné. Správce se nesnaží bránit, že se jedná o vykonstruovanou, vymyšlenou kauzu, nesnaží se své pochybení hodit na někoho dalšího, třeba na své děti.

V jeho životě nadešla chvíle soudu. Chvíle lámání chleba. Co mu hrozí, je společenský sešup, nejen finanční propad, ale i ztráta osobní prestiže. Možná ztráta pocitu vlastní hodnoty, který si se svým společenským postavením spojoval. Má strach: ten strach, kteří mají mnozí mocní lidé, zvláště politici, kteří se drží moci zuby nehty. Takový strach se však týká každého z nás. V životě potřebujeme „sociální jistoty“, stabilitu, právě i tu profesní, spojenou s pocitem, že jsem platný a že mě a mé blízké tato pozice uživí. Správce ovšem si za destabilizaci svého života může očividně sám.

A jak správce reaguje? Svou vinu nepopírá, že to je celé spiknutí proti němu. Ani neodvádí pozornost, ani nehraje na city. Ovšem nečiní ani pokání. Neříká si tváří tvář této své profesní a osobní krizi: „Co jsem to provedl? Jak mohu své pochybení odčinit? Jak to souvisí s celkem mého života? Je někde něco, čím ve svém životě také mrhám? Třeba ve svých vztazích? A co Bůh?“ Ne nic takového. Ovšem přeci jen je jisté sebereflexe, jistého pravdivého náhledu na svůj život schopen. K tomu nás lidi krize prostě často dotlačí.

A zjišťuje dvojí: jeho hrdost a fyzické síly mu nedovolí fyzicky pracovat, jít k lopatě. Jeho hrdost mu také nedovolí se někoho jiného doprošovat o almužnu. Předpokládá také, že své „teplé místo“ již nezachrání, důvěra je již ztracena. Ovšem nerezignuje, nehází flintu do žita, ale je vybičován aktivně něco dělat pro svoji budoucnost. Jde o to vybudovat alespoň sociální síť, přátele, kteří mu budou zavázáni, aby ho „přijali do svých příbytků“, aby mu když tak pomohli se zase dostat nahoru. Síť sociálních vztahů, to je právě ten kapitál, ta hodnota v životě člověka, která ho dokáže zachránit před naprostým rozkladem a pádem do rezignace.

III. A ten správce si zavolá dlužníky svého zaměstnavatele a zfalšuje s nimi smlouvy, dlužní úpisy, kde jim jejich dluh sníží. Jednomu o polovinu, druhému o pětinu z původní částky. A tím si je zavázal. Jedná chytře, rozhodně.

A co jeho pán, jeho původní zaměstnavatel? Ten se o tom triku svého marnotratného podřízeného dozvídá – a chválí ho. Možná bychom čekali, že ho tento čin ještě více rozzuří. Nejdříve nezodpovědná správa jeho majetku a finanční ztráta. A teď navíc další podvod a falšování.

Ne, ten pán mu gratuluje, že jednal prozíravě. Ten boháč se sklání před prohnaností, tvořivostí svého správce. Vidí, že má před sebou mazaného protivníka. Vlastně vyjadřuje respekt: „Dokážeš si poradit, dokážeš mazaně vydělat peníze!“ Tato pánova chvála naznačuje, že možná i on sám patří mezi ty typy prohnaných podnikatelů, kteří s velkou kreativitou a nápaditostí dokážou vydělávat peníze, a to právě také nepoctivě, na úkor druhých. Zda ho náhodou nepřijal zpět do svých služeb, se již nedozvídáme.

A právě v tom Ježíš provokuje: podívejte se na kreativitu tohoto muže! Jak prozíravě, jak šikovně dokáže v nouzi jednat! Jako by i v takovémto druhu jednání byl jakýsi odlesk lidské velikosti. Té velikosti, která má základ v tom, že člověk je Božím obrazem.

Všichni, kdo zde vystupují, mají – a nemají – být příkladem. Nejsou a nemají příkladem v tom, že jednají nespravedlivě, že kvůli vlastnímu zisku a prestiži podvádějí druhé, či že na podvod přistupují. Nebo v tom, že nakonec jsou mazaností v nespravedlnosti oslněni natolik, že jí s respektem tleskají. Jak takovýto druh lidské kreativity jedny tolik oslňuje! Ale také druhým bere odvahu věřit, že Boží pravda a láska jsou skutečně tím rozhodujícím činitelem v našem světě a jeho dějinách.

Onen mazaný boháčův zaměstnanec jakož i ostatní hrdinové podobenství mají ukazovat k tomu: Člověk dokáže být velmi kreativní ve svém jednání. I nespravedlivě jednající člověk, který myslí jen na sebe a na svou čest, jda při tom přes mrtvoly či dluhy, dokáže být velmi vynalézavý, zapojovat rozum, rozvažovat, plánovat, myslet na budoucnost. Kolik dotačních a jiných podvodů v ekonomické oblasti bylo za minulých 29 let v naší zemi vymyšleno a naplánováno. A ne jen v ekonomické oblasti. A ne jen v oblasti velké politiky.

IV. A v této obecné rovině mají jít příkladem. Ve své kreativitě. Ježíšovo podobenství je apelem spravedlivě spravovat to, co je nám svěřeno. Což je především náš vlastní život. Soukromý, ale i veřejný. V tom všem je třeba být kreativní, aktivní, prozíravý, pohotový. Vše má ovšem směřovat k tomu, aby mezi lidmi vládl duch vzájemného respektu, vzájemné solidarity. V tom všem má vládnout Boží kreativita, daleko převyšující kreativitu a chytrost, kterou je možné vidět u lidí, kterým jde viditelně především o vlastní zisk, o vlastní výhodu, o vlastní čest.

Ta pravá prozíravost, ta ryzí kreativita je odleskem té spravedlnosti a kreativity Boží. Kdo je takto kreativní, takto prozíravý, to je syn či dcera světla, syn či dcera Boží. První Syn světla, Ježíš Kristus, je zdrojem této prozíravosti a kreativity. Díky, že jsme na tento zdroj napojeni! Amen.

Litoměřice, 18. 11. 2018,
Předposlední neděle církevního roku

O promiskuitě lásky

Čt, 12/06/2018 - 17:36
O promiskuitě lásky Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:36 Petr Turecký Číslo 10/2018

Obdarováni láskou a vděčností

Je snad (doufám) „přirozené“, že v čase úzkosti nebo nějakých zkoušek člověk krom temných propadů prožívá i velikou radost a vděčnost za každou chvíli, kdy je líp. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obdarován zážitkem bolesti i úzkosti a následného procesu zlepšení, „uzdravení“, obnovení (silně si přitom uvědomuji, že mnozí toto štěstí neměli či nemají). Zvlášť když vyjdu do blízkého lesa, divím se všemu: Že jdu, že les voní podzimní vlhkostí, že vidím dálku a obzor, dokonce mohu zahlédnout volavku na jednom bahnitém jezírku kousek pod Krásnou horou…

To vše je nesmírně křehké a nemuselo by být. Ani z hlediska objektivního – ekologického (a mám z toho stavu věcí úzkost), ani subjektivního, protože jsem mohl znovu intenzivně prožít, jak málo dělí člověka od nebytí ve světě živých, jak tenká je ona „červená linie“. Mám to štěstí, že v takových chvílích jsem byl obdarován prožitkem hluboké lásky a vděčnosti. Jak jsem psal v letošním podzimním podčárníku, mnohem ostřeji a jasněji vnímám lásku, která se „nabízí všude kolem“. To, že je volně k dispozici, není proto, že je to děvka prodejná. Nabízí se a je k dispozici jakoby sama od sebe, je zahalená tajemstvím a nejde ji vynutit ani přinutit ani vyvolat ani chytit. Nejde ani jednoznačně říct, že je od Boha. I když by tento výklad věřící člověk rád druhým nabídl v dobré víře, jako se doporučuje dobré jídlo. Není na tom nic špatného.

Láska je v člověku a je i kolem něj. Zážitek lásky přesahuje různé druhy hranic, bariér, uniformit, předpokladů, předsudků a staví to všechno na hlavu…

I přes hranice smrti

Nejpodivnější pak je, když člověk objeví tenhle prožitek u druhého člověka, zvláště pak již zemřelého. Otevře se tak pramen skutečně tajemně mocný. Když mi nebylo dobře, vracel jsem se stále znovu k dopisům Jakuba Demla. Deml dokázal slovem tyto prožitky lásky sdělit tak, že to i přes propast času a místa léčí (a čtenář kupodivu nemusí být potížista typu Deml, nemusí být ani katolík ani mít zážitky z běžného života před sto lety, ono to tryská nezávisle na tom všem). A teď se konečně dostávám k jádru svého sdělení. Myslím, že u Seiferta i jinde jsem četl svědectví, že František Halas byl nesmírně čistý člověk. Ať už to bylo jakkoli, bohužel se s ním nemohu potkat a zakusit jeho osobnost osobně, v jeho dopisech nacházím tutéž lásku, jakou jsem nalezl např. u Demla: uzdravující, hlubokou, prostou, blahoslavenou…

Následující ukázky jsou z doby velice těžké – jak ve smyslu obecných dějin, tak ve smyslu různých trápení fyzického rázu (Halas byl opakovaně hospitalizován kvůli onemocnění srdce). A přesto, že okolnosti nestály za nic, z každého dopisu, z každé věty, každého slova tryská mocný proud naděje, vděčnosti, radosti, až nad tím srdce usedá.

Františku Hrubínovi – do Prahy

Praha prosinec 1941

Milý Františku, trošičku jsi mne dojal, ale to se přece nesmí ukazovat – viď? Ba, pamatuju se, dokonce mám dojem sluníčka toho rána, či ne? Ale nějak to tak bylo. Ty veršíky jsou všelijaké, ale když se má rádo, tak se slabiky nepočítají a rýmy neoškrabují. Já, je to zajímavé, si ve vztahu k Tobě pamatuju na všecko, i na první uvidění. Pamatuji si jedno, že jsou přátelství, a to ta nejlepší, kde čas vůbec jako by nebyl a mlčení bývá živnější než stálá posedávání. Moje k Tobě je právě takové. Já si Tvé lásky vážím a mám upřímnou radost, jak roztahuješ křídla. Přes ta vytrhaná pera, která v knížce nejsou, je krásná! Budeme se těšit s Buňkou, že vás v novém roce opravdu přivítáme, a co nejdřív. Zaskoč sem někdy a domluvíme to. Ale jistě. Tiskne Ti ruku a doma pozdravuje vždycky Tvůj F.

 

Janu Čepovi – do Myslechovic

Praha kolem 6. 2. 1942

Drahý Honzo, vy sice teď s druhým Honzou jistě někde sedíte u čtvrtky a já mám sliny v hubě ani ne tak na to pití, jako na to posezení. Co se dá dělat! Opásám se krunýřem trpělivosti a budu si to slibovat. Nedělej si legraci z mých šedin, copak o to, ty vnější gesta lásky bych svedl, to je spíše technika, ale ta vnitřní už těžko. Čím je člověk starší, tím je víc plný nějakého studu ze lživosti atd. Nevím, jestli ještě jednou mě poblázní, jak říká Seifert, ale ať! Sedím už v Orbisu a zatím to ujde. Prý se to zlepšuje, ale moc to zatím necítím. Neber mé řečňování tak vážně. To takové, moudrosti" dělá spíš inkoust než hlava a srdce, a nějaká legrace přece být musí, ne? … Celý Tvůj F.

(František Halas, Dopisy, Torst 2001)

Láska hledá další partnery

Láska se nabízí a je k dispozici jakoby sama od sebe… Budu pro tuto lásku používat velké „L“, abych oddělil Lásku jako podstatu Lásky a sex, což je jeden z více projevů Lásky a není podstatou. Proto se odvažuji tvrdit, že svým specifickým způsobem je tato Láska promiskuitní. Ne v tom smyslu, že pro nové partnery opouští ty předchozí, ale v tom smyslu, že má tendenci nabírat stále nové partnery, ale ty staré nenechává na holičkách. Možná je pro tento typ mnohopartnerství nějaký termín. Já ho neznám, snad by se dal pracovně použít termín polyamorie.

Představme si situaci, že se pohádají Čep se Zahradníčkem o to, kdo má být zahrnut větší láskou od Halase. Schválně uvádím tento jakoby zdánlivě směšný případ, protože kdybych uvedl příklad z heterosexuálního vztahu (přičemž Halas neměl homosexuální vztahy ani s Čepem ani se Zahradníčkem, šlo o hluboké láskyplné přátelství nezávislé na sexualitě), bude zatížen monogamními předsudky.

Monogamní předsudky

spočívají v přesvědčení, že má jeden na druhého právo, popř. že ho nějakým způsobem vlastní jako majetek. Jak před časem kdesi napsal Ivan Štampach, neblahý vliv na takové pochopení vztahu muže a ženy má bohužel i biblické desatero – vztah k ženě byl vykládán majetkově. V patriarchálních společnostech byla obecně považována žena za majetek muže, její hodnota spočívala často ve stavu jejího pohlavního ústrojí. Cena ženy se zvyšovala „neopotřebováním“. Proto ty přísné tresty za cizoložství nebo ztrátu panenství. Ježíš ovšem cizoložnici chrání! Odmítá tak považovat ženu za zboží nebo objekt určený ke kamenování.

Válka o Lásku

Příklad se Zahradníčkem a Čepem můžeme vnímat jako směšný. Jestliže se posuneme od příkladu Zahradníčka a Čepa ke Kainovi a Abelovi, pak se nám nasvítí konkurenční zápas o lásku z monogamnějšího??? pohledu a přestává být tolik vtipný, spíše z něj mrazí. O lásku usiluje jeden před druhým, nastupuje žárlivost (jako sice přirozená, nicméně ničivá síla, která více souvisí s touhou ovládat a vlastnit než s touhou následovat Lásku), nakonec pak přichází první biblická náboženská válka a první vražda ze žárlivosti. Válka o Lásku (ztělesněnou přijetím oběti) je provázená touhou po moci: Ten, kdo je v přízni Hospodinově, má moc. Kain jako silnější je přesvědčen, že chudák Abel nemá na Lásku „právo“. Je to také první vražda toho slabšího a je opentlená pocitem křivdy silnějšího – běžným i v manželských monogamních soubojích.

Když muž bije ženu ze žárlivosti, má také představu, že on má právo na lásku, ona však ne. Navíc vše bývá, zvláště v konzervativních církvích, posvěceno heslem, že monogamní vztah je třeba držet za každou cenu. Důsledkem rozvodu je často nějaká forma trestu – např. nepřipuštění hříšníka k eucharistii. Je to zas jiná varianta na téma manipulace s mocí.

Jenže biblické slunce promiskuitně svítí

na spravedlivého i nespravedlivého a všichni, kdo žízní, smí přicházet pít. "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Izajáš 55)

A když se Ježíše ptají, kdo je jeho matka a otec – ve smyslu tzv. tradiční rodiny – monogamní rodiny – tak se dozvídáme, že tihle dva to rozhodně nejsou. Ale je to jakýsi promiskuitně podezřelý dav nových bratří a sester, kteří všichni berou zdarma Lásku od Otce a jsou ochotni tuhle lásku dál přepouštět a dělit se o ní – aspoň to říkají a chtějí to tak ve svém nadšení dělat.  Navíc Ježíšovo početí je lemováno velmi nemonogamní historkou, a ne nadarmo bývala Marie patronkou opuštěných či všelijak poškozených matek a různých hříšnic s dětmi bez otců. Seberozdávání lásky bez jakéhokoli mocenského nároku je tedy přímo podstatou Lásky. Je ve své podstatě tedy polyamorická. Protože se dává stejnou intenzitou všem.

Měl Halas větší Lásku

ke své ženě nebo k Čepovi? Měl Deml větší Lásku k Březinovi nebo ke Kristu? Věřím, že Láska je jedna a nelze si uzurpovat měřením, kolik pro koho ji mám. Láska je dar, proto ji v důsledku ani nevlastním a proto s ní nemohu mocensky manipulovat, tzn. zneužívat druhého. Láska je hřivna, která se nemá zakopat, ale má se používat – zcela promiskuitně, protože používáním roste (kupodivu). Pokud bude manželství založené na tomto vědomí polyamorické podstaty lásky, pak je vše v pořádku. A fandím monogamním vztahům. Pokud bude monogamní vztah založen na konkurenčním dohadování o množství lásky (v podstatě však na žárlení a touze po vlastnění), pak takový monogamní vztah nemá smysl. A křesťansky řečeno: je vlastně postaven přímo proti Kristu.

Srdečné pozdravy z Jeruzaléma

Čt, 12/06/2018 - 17:34
Srdečné pozdravy z Jeruzaléma Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:34 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2018

Mikuláš Vymětal pracuje v církvi na poloviční úvazek jak farář pro menšiny. V současné době tráví studijní volno v Izraeli. O tom, čemu se věnuje a jak se mu jeví tamější situace, napsal 13. listopadu okružní list přátelům, z nějž s jeho svolením vyjímáme:

Projekt a studia

Jsem na studijní dovolené, což je mimořádná možnost věnovat se tomu, co chci, a nemuset z toho skládat žádné účty a zkoušky. V projektu jsem měl dvě témata: Dlouhodobé aktivity ve prospěch mírového soužití mezi různými skupinami obyvatelpříprava mezinárodního a mezináboženského semináře o Poslední večeři Páně a Hagadě šel Pesach.

Prvnímu tématu se věnuji tak, že se zde setkávám s velmi různými lidmi – s rabíny a rabínkami, faráři i farářkami, Židy, muslimy i křesťany. Každý den tu vedu zajímavé rozhovory, kromě těch dohodnutých i docela spontánní – třeba v autobuse. Takřka všichni jsou tu ke mně neobyčejně přátelští.

V pátek večer nebo v sobotu chodím do synagogy Har El, v neděli do místního evangelického kostela, který má bohoslužby v arabštině, němčině a angličtině. Mešitu jsem zatím nestačil navštívit žádnou, ale chystám se zajít alespoň do té nejbližší, která je naproti mému pokojíku. 20. 11. zde budou mít školní děti volno u příležitosti narozenin proroka Mohameda (Maulid), tak asi užiji k návštěvě této příležitosti.

Pro chystaný seminář, určený českým studentům teologie, jsem našel izraelské partnery v prof. Izraelu Juvalovi a místních rabínech ze skupiny Rabíni pro lidská práva. Seminář začne nejdříve za rok, takže jsme zatím ve fázi organizačních příprav.

K těmto dvěma tématům jsem si spontánně přibral třetí – na univerzitě navštěvuji semináře Úvod do Talmudu a Midraš Berešit Rabba (to je můj oblíbený). Po mnoha letech jsem zase sám studentem a věnuji se asi 8 hodin týdně Talmudu, 2 hodiny midrašům – a užívám si toho.

Bydlení

Jak zde bydlím? Nejprve jsem měl tři týdny pronajatý pokojík v hostelu Jaffa Gate hned u Jaffské brány ve Starém městě. Kolem proudí věřící davy křesťanů i Židů, ale v hostelu byl klid. Z balkónu byl krásný výhled na město. Po návratu z rodinné dovolené jsem se přestěhoval a nyní bydlím v arabské vesnici A-Tur na Olivové hoře, ve slavném domě Peace House Ibrahima El-Hawy, který nám tu také vydatně vaří. Nejčastější dvě slova, která od Ibrahima člověk slyší, jsou Welcome a Eat! Z balkónu mám opět krásný výhled – tentokráte do pouště, údolí Jordánu, když je dobrý rozhled, tak i k Mrtvému moři a do Jordánska.

Počasí a politika

V Judských horách už nastává studená část roku. Zimy v teplých zemích bývají krušné, domy tu nejsou izolované a nemají ani topení. Mám krásný pokojík na střeše, který jsem důkladně zaizoloval pomocí dek – a z patrové postele vyrobil pomocí dek i postel s nebesy. Topení nahrazuji lahví s teplou vodou, kterou se ohřívám pod peřinou.

V některých částech Izraele je naproti tomu pěkně horko – teroristé z Pásma Gazy nastříleli v posledních dnech do Izraele 400 raket, což je nebývalé množství. Velkou část jich zlikvidoval místní obranný systém Ocelová kopule. Ale jsou i dva mrtví a několik raněných (na místních silnicích i v Čechách bývá každodenně mrtvých každopádně více). Lidé z okolí Pásma Gazy odesílají své děti do bezpečnějších částí Izraele a sami tráví čas pokud možno v místních bunkrech.

Zítra rozhodne izraelská vláda, zda na tyto útoky odpoví pozemní vojenskou operací. Pokud k tomu dojde, což je pravděpodobné, ale ne jisté, tak to bude to již třetí válka od izraelského stažení z Pásma Gazy v roce 2006. Na politiku mi tu mnoho času nezbývá, proto to zmiňuji jen několika větami. V Jeruzalémě se žije stejně, jako předtím. I na život s válkami si člověk zvykne – a dnes je Jeruzalém podstatně bezpečnější město, než když jsem zde studoval před dvaadvaceti lety. O politické situaci jsem se dnes bavil s jednou rabínkou z Rabínů pro lidská práva, která se dlouhodobě věnuje dialogu mezi Židy a muslimy. Ze situace nemá žádnou radost, jenže i ona soudí, že není možné si nechat v takové míře ostřelovat vlastní občany sousedním politickým celkem. Mezi přáteli na facebooku mám jediného obyvatele Pásma Gazy – fotografa Fadiho Abdallaha Thabeta, jehož výstavu jsme měli v Berouně. Pokud chcete vidět situaci z jeho perspektivy, můžete si dohledat jeho facebookový profil, který je veřejný.

V Jeruzalémě je každopádně klid. Pokud se tu střílí, tak jsou to rachejtle při oslavách svateb: Před dvěma dny se v sousedním domě slavila rozlučka se svobodou – samí mladí muži, žádný alkohol, protože to byli muslimové, zato vodní dýmka, arabská hudba rozléhající se okolím (ale přesně ve 22.00 ztichla) a trocha ohňostroje. Ženich je chudý jak kostelní myš, dá-li se takto mluvit o muslimovi, nejčastějším darem byla obálka s penězi, takže i oslava byla umírněná…

A když jsem proti sobě v tomto dopise postavil rachejtle a rakety, mohu vyjádřit i naději, že láska, kterou může prožívat každý, bude pomáhat snášet utrpení a těžkosti, kterou s sebou nese konflikt, lidem na obou jeho stranách…

Loučím se s Vámi z poklidného Jeruzaléma a přeji Vám vše dobré – do blížícího se Adventu, Chanuky i Maulidu.

Příběh plný ticha. Advent Gunnara Gunnarssona

Čt, 12/06/2018 - 17:33
Příběh plný ticha. Advent Gunnara Gunnarssona Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:33 Klára Krásenská Číslo 10/2018

Teď tedy kráčeli sněhem, všude kolem, kam oko dohlédlo, bílo, šedavé zimní nebe, i na zdejším jezeru byl led pokrytý jinovatkou nebo lehkým popraškem sněhu, pouze okraje nízkých kráterků, které z něho sem tam vyčnívaly, kreslily větší a menší kruhy jako varovné znamení v zasněžené pustině.

Zasněžená islandská pustina v první neděli adventu. Příběh osamělé cesty do hor: muž, pes a beran se vydávají shánět zatoulané ovce, tak jako každý rok, ještě než udeří nejtvrdší zima a ovce ztracené na vrcholcích umrznou. Podnik zdánlivě nesmyslný a hazardní: Benedikt má své stádečko dávno sehnané do bezpečí, copak to jsou jeho ovce? Kdepak, pro cizí se vydává na několikadenní nejistou pouť, která kdykoli může ve sněhové bouři dopadnout neštěstím, opouští teplo vlastní světnice pro starost o ty vyděšené, rozuteklé tvory, kterým hrozí smrt. Jsou živí, a brzy by být nemuseli; to jako důvod stačí. Je to jeho adventní pouť, jeho příprava na svátky, dny samoty, chůze a ticha, které se ale přece tu a tam rozvlní příslibem, jemuž ani Benedikt sám tak docela nerozumí. Advent, ba ano… Benedikt bral tohle slovo do úst jen opatrně, to velké, tiché, podivně cize znějící, a přece zároveň tak důvěrně známé, pro Benedikta snad nejdůvěrnější slovo ze všech. Pravda, nevěděl úplně přesně, co znamená, ale bylo v něm očekávání, příslib, příprava na něco – tolik rozuměl. Jak roky míjely, stalo se mu takřka náplní celého života. Neboť co byl jeho život, co byl život člověka na zemi, když ne jen nedokonalá služba naplněná očekáváním, příslibem, přípravou?

Gunnarsson se však čtenáři ani trochu nevnucuje, nenavádí a nepomrkává, nepíše jakousi okatou alegorii, příběh pro zamyšlení plný jakéhosi vyhřezlého moudra k rozebrání. Hledí si tvrdohlavě svého, vypravěč vypráví a od Benedikta se nevzdaluje ani na krok, vypráví příběh, úsporně a skromně tak jako Benedikt se bez zbytečných řečí drží svého cíle – vyšplhat se do hor, najít ovce a přivést je do bezpečí, ačkoli se cesta všelijak komplikuje. Zdá se, že Benedikt si vypravěče příliš blízko k tělu nepouští, a vypravěč je zdvořilý a nedoráží ani na něj, ani na čtenáře. Příběh je tak plný ticha, ve své nenucenosti a schopnosti nevykládat sám sebe tak nemanipuluje ani čtenáře. Tak jako Benedikt tráví mnoho hodin v nepřerušeném mlčení, jehož skořápka zůstává nenarušená, jen zřídkakdy se některá z jeho vnitřních otázek dostane na povrch, sdílená se čtenářem, může se i čtenář sám pohroužit do svobody svého vlastního ticha prostého všech návodných otázek.

Benedikt, který dávno před rozedněním vyráží z chaty na cestě do hor, se ještě v nočním tichu rozhlíží po hvězdné obloze a zasněženém kraji. Zvažuje síly, čas, zásoby? Prochvívá něco jeho nitrem? Já přecházím pokoj od lampy k oknu týden před první adventní nedělí, dívám se do brzké tmy pod zataženým nebem, jak se břízy naklání ve větru a místo sněhu sype se z nich listí ve světle pouliční lampy. Všechno se zdá být ohluchlé a němé. Poslední neděle církevního roku je zahalena do nepropustné vlhké mlhy, ještě nemrzne, dávno rozbitou okenní tabulkou proniká mlha do kostela, ani svíce na oltáři ji nerozptýlí. Už je načase, právě tak akorát, aby se rozvonělo chvojí a rozsvítilo nové světlo, aby se šedivé dny ubíraly směrem k očekávání a příslibu, kterému nemusíme tak docela rozumět, který se může zdát bláznovstvím. Snad jen brát jej do úst opatrně, zatímco budeme rozsvěcet první svíci na věnci, zatímco Někdo se znovu nenápadně vydá vytáhnout nás ze závějí a nabídnout teplo domova.

Gunnar Gunnarson: Advent, vyd. Kalich, Praha, 2017.
Přeložila Helena Kadečková

Na okraj článku Pavla Keřkovského

Čt, 12/06/2018 - 17:32
Na okraj článku Pavla Keřkovského Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:32 Alena Wagnerová Číslo 10/2018

Jako editorka vydání dopisů Karla Hiršla přátelům totálně nasazeným v říši srdečně děkuji Pavlu Keřkovskému za jeho obsáhlou úvahu o něm i jeho přátelích. K tomuto díku si ale dovoluji připojit i několik kritických poznámek k poslední části textu počínaje mezititulkem Strategie komunistů po r. 1945 a 1948. Je totiž podle mého soudu do značné míry poplatná nediferencovanému a zjednodušujícímu antikomunistickému narrativu, jak jej po roce 1989 u nás instalovala nová česká pravice, a jeho výsledkem je řada nepřesností v této části textu. Skutečnost v prvních třech letech po konci války, dnes označovaných jako třetí republika, byla totiž daleko složitější a nelze o ní ani uvažovat bez přihlédnutí k mezinárodním souvislostem a házet všechnu vinu za poválečný vývoj Československa na komunistickou stranu. Už rokem 1946 začala Churchillovým projevem v americkém Fultonu de facto studená válka, (poprvé se tu ozvalo i slovo o „železné oponě“), která podstatně změnila geopolitické souřadnice dalšího politického vývoje Československa ve smyslu demokratického socialismu, jak si to přálo nejen mnoho mladých členů strany, ale i většina občanů poválečného Československa, což se projevilo i vítězstvím KSČ ve volbách v roce 1946. (Posun společnosti doleva začal ovšem už během války, jak o tom svědčí i málo známý programový manifest Za svobodu do nové Československé republiky z roku 1941, na jehož vzniku se podílely všechny skupiny první generace odboje, z nichž téměř nikdo nepřežil.)

KSČ nebyla také nějakým homogenním uskupením, v němž všichni říkali, dělali a páchali totéž. I v ní samotné docházelo k názorovému střetu mezi dogmatiky, kteří chtěli rychlé násilné převzetí moci s třídním bojem, a křídlem, které si přálo především vlastní československou cestu k socialismu bez třídního boje. To zpočátku chtěl i Gottwald, než se během dalších let postupně (zřejmě pod tlakem z Moskvy) posunul ke stalinistickému kurzu budování socialismu podle sovětského vzoru, včetně násilné kolektivizace zemědělství. (Tento posun je možné dobře sledovat v jeho projevech.) Komunistická strana tak národům Československa podstrčila formu socialismu, jakou si nepřály.

V poválečném tříletí 1945–48 se všechny tyto protichůdné tendence různým způsobem prolínaly a projevovaly. Bylo obdobím převratným, kdy vždycky dochází k překračování a přestupkům vůči právnímu řádu a často i násilí. Takovým aktem bylo například i zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v revolučních dnech roku 1918. A nezapomeňme, že i po sametové revoluci roku 1989 v situaci úmyslně přehlédnutých mezer v zákonodárnosti u nás došlo k řadě de facto nezákonných aktů, které umožnily nepředstavitelné množství majetkových přesunů a náhlých nelegálních zbohatnutí, na nichž se ovšem často podílely i děti komunistických předáků. Důsledky tohoto stavu pociťujeme dodnes a dodnes nenabylo právo té závaznosti a toho stupně ochrany občana a jeho (lidských) práv, kterou by v právním státě mělo mít. Viz exekuční zákon.

Převratné tříletí do roku 1948 nebylo ovšem obdobím zcela nezákonným, kdy si komunisté dělali co chtěli. Dekret o Národních výborech byl vydán už 4. 12. 1944, mělo tu jít ovšem o instituci prozatímní, která nebyla v české historii zcela nová. Až v Košickém vládním programu se staly základní složkou státní správy i samosprávy. Pokud jde o Národní výbory v Brně, nenašla jsem v magisterské práci Jana Čermina z roku 2015 ani zmínku o tom, že v Brně, jak píše Pavel Keřkovský, byl „proporcionálně vytvořený Národní výbor za pomoci Rudé armády a za asistence komunistů rozehnán“. Předsedou Zemského národního výboru byl od jeho vzniku v květnu 1945 až do voleb v roce 1946 národní socialista František Loužil; v Národním výboru pro Velké Brno bylo vzhledem k tomu, že zde ve volbách 1946 33 % hlasů vyhráli národní socialisté a KSČ se s 32 % umístila na druhém místě, 30 národních socialistů a 29 komunistů. Předsedou NV v Brně byl až do února 1948 národní socialista Josef Podsedník. Protože v zemi Moravskoslezské jako celku ale volby vyhráli komunisté, nahradil Františka Loužila komunista František Píšek.

Pokud jde o zmíněnou práci o Národních výborech jednoho z adresátů Hiršlových dopisů, Karla Bertelmanna, vědeckého pracovníka Ústavu státu a práva, jde o korektní právní analýzu vývoje a působení Národních výborů jako legitimních orgánů státní správy, ne o jejich oslavování. On, stejně tak jako jeho kolega Josef Vyskočil, patřil k široké vrstvě socialistické inteligence, rekrutující se především z generace narozené ve dvacátých letech minulého století, která po dvacátém sjezdu KSSS začala hledat ztracený smysl revoluce, utopie, která je ke komunismu přivedla. A právě tato generace se významně podílela na procesu destalinizace a postupné liberalizace režimu, která vyvrcholila Pražským jarem.

Národní výbory si také nemohly osobovat právo zavírat, trestat a popravovat, jak píše Pavel Keřkovský. To bylo úkolem mimořádných Lidových soudů zřízených na základě velkého retribučního dekretu presidenta republiky z 19. června 1945. Nešlo tu do roku 1948 o žádný hon na nekomunisty a jejich zavírání do nápravných táborů, jak píše Pavel Keřkovský, ale o mimořádné soudy, na jejichž základě byli trestáni udavači a kolaboranti. Lidovým soudem byli k trestu smrti například odsouzeni i K. H. Frank, Kurt Daluege a oba zrádci parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Podobné soudy existovaly tehdy v celé od nacistické okupace osvobozené Evropě. Národní výbory pouze pomáhaly při vyšetřování tohoto typu zločinů. Výkon trestu v jejích rukou právně nebyl. Celkem bylo občany i institucemi podáno 130 000 trestních oznámení, z nichž bylo uznáno 38 316 obžalob. Vyneseno bylo 713 rozsudků smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, 741 osob dostalo trest doživotního žaláře a 19 888 trest vyšší než 10 let. 9 132 obžalovaných bylo osvobozeno. Mimořádné lidové působily až do konce roku 1948. Tolik tedy k oněm údajným internovaným desetitisícům nekomunistů.

Významný neoliberální ekonom Friedrich A. Hayek v článku Intelektuálové a socialismus z roku 1949 připomíná starou myšlenku historika Johna Edwarda Dalberg-Actona, že totiž upřímní idealisté jsou v každém společenském hnutí v menšině. V procesu realizace jejich ideálů v rovině žité skutečnosti se k nim z různých důvodů přidávají lidé, jejichž cíle se od oněch ideálů liší, a připojením se k danému společenskému nebo politickému hnutí hledají především výhody pro sebe nebo moc, a zaštiťují se přitom původními ideály. Vzpomeneme-li si na fronty lidí čekající už krátce po osvobození před sekretariáty komunistické strany, aby se stali jejími členy, dovedeme si představit, jací lidé tehdy do ní také vstoupili a jak se pak mnozí z nich chovali a využívali převratové situace třeba jen proto, aby si užili moci, mohli se vyřádit, a měli k tomu legitimaci. Tuto zkušenost zneužití svých původních idejí a jejich deformaci mají za sebou ovšem nejen komunistické strany, ale i křesťanství a všechna další velká společenská a duchovní hnutí. Právě z jejich středu (to už Hayek neříká) pak ale v procesu jejich institucionalizace nebo uskutečňování vycházejí i jejich kritikové, ať už se jim říká kacíři, úchylkáři nebo trockisté, kteří proti deformacím původní ideje často s nasazením vlastního života bojují. Několik desetiletí nebo staletí po jejich často násilné smrti se z nich pak – ironií dějin – stávají vážení a uznávaní reformátoři. Myslím, že bychom si jako křesťané měli být vědomi křehkosti věcí lidských a u druhých hledat chyby sice kriticky, ale bez paušálního odsuzování a pokorně si vědomi chyb vlastních.

Konečně, tvůj pravý prezident!

Čt, 12/06/2018 - 17:30
Konečně, tvůj pravý prezident! Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:30 Alexandr Flek Číslo 10/2018

Evangelium podle Parabible

Jednou z cest, kde se může náš současník potkat s křesťanským poselstvím v jeho neotřelé podobě, je parafráze biblického textu, která biblické vyprávění inscenuje do zhruba odpovídajících reálií naší současnosti. O takové zpracování evangelijních příběhů se pokusil Alexandr Flek v díle, které právě vychází: Parabible, aneb Tisková zpráva o našem prezidentovi Ježíši z Nošovic. Přinášíme dva úryvky.

Ježíš na Hrad!

Přiblížila se hodina H. Když dorazili až na Břevnov u vrchu Petřín, Ježíš vyslal dva učedníky napřed: „Jděte k prvnímu činžáku tamhle v té ulici. U zábradlí je tam kolo připoutané řetězem. Zámek má kód 777, tak ho odemkněte a přivezte ke mně. Kdyby na vás někdo z domu chtěl volat policii, řekněte: ‚Prezident ho potřebuje,‘ a hned vás nechají.“

To se stalo, aby se naplnilo slovo dávného vizionáře:

Oznamte Matce měst:

Konečně, tvůj pravý prezident!

Slušný a skromný, jedoucí na kole,

ne v obrněné koloně.

Učedníci tedy šli a postupovali podle Ježíšových instrukcí. Obstarali to kolo, nastavili mu sedlo, dofoukli gumy a Ježíš nasedl a zamířil k Hradčanům.

Na chodnících ho vítaly davy příznivců. Někdo dokonce na ulici rozvinul červený koberec a všichni trhali rozkvetlé šeříky a házeli je před něj, když projížděl kolem. Nakonec dav zhoustl tak, že zablokoval dopravu zepředu i zezadu a skandoval:

„Už je to tady!“

„Ježíš na Hrad!“

„Ať žije Prezident Osvoboditel!“

Celým městem otřásalo revoluční nadšení. Mnozí ale nechápali, co se děje, a tak se ptali: „Kdo to tam jede na kole?“

„Ježíš!“ odpovídali ti, kdo se vyznali. „Nestranický kandidát odněkud z Moravy…“

Za chvíli tam budem spolu

K popravě s ním vedli ještě další dva vězně odsouzené za protistátní činnost. Když přišli na místo zvané Pankrác, postavili je ke třem šibenicím, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Při pohledu na katy Ježíš hlesl: „Bože… odpusť jim. Nevědí, čemu napomáhají!“ Bachaři si zatím rozebírali jeho osobní věci.

Lid seděl u televizí a sledoval to v přímém přenosu. Mnozí se mu posmívali, hlavně ti, co vždycky všemu rozumí: „Pořád někde zachraňoval svět – a teď nemůže zachránit sám sebe? Jen ať se předvede, když si myslí, že je něco extra!“

Bachaři si z něj utahovali. Nabízeli mu cigaretu se slovy: „Jen si vezmi, excelence, ať se ti uleví!“ Někdo mu totiž z legrace připnul placku: Jesus for president.

Když už jim navlékali oprátky, jeden z odsouzenců na něj zavrčel: „Pěknej prezident! Neumíš pomoct ani sobě, natož republice!“

Ten druhý ho ale okřikl: „To ani v tuhle chvíli nemáš svědomí? My jsme v boji proti režimu neváhali vraždit. Teď nás trestají za to, co jsme spáchali – on ale nikomu neublížil!“ Pak se otočil k Ježíšovi a řekl: „Prosím tě, vzpomeň si na mě, až přijdeš do nebe…“

„Věř mi, brácho,“ odpověděl mu Ježíš, „za chvíli tam budem spolu!“

Konzervativní evangelíci ven?

Čt, 12/06/2018 - 17:29
Konzervativní evangelíci ven? Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:29 Jakub Drápal Číslo 10/2018

Martin C. Putna v Protestantu (8/2018) zmiňuje osm poznámek „dělníka jedenácté hodiny“ vztahujících se k současnosti a budoucnosti evangelické církve. S mnohými lze s radostí souhlasit – třeba že církev je jen prostředkem a nikoli cílem či objektem uctívání, či že může čerpat mnohé ze své minulosti. Přesto jsou některé jeho poznámky problematické a až nepřátelské vůči části církve, byť jsou haleny do pěkného hávu.

Opakovaně se totiž Martin C. Putna vymezuje proti konzervativním proudům v církvi – vyzývá, aby ČCE byla „integračním prostorem všeho nekonzervativního“, a obrátila se ke všem těm, „kdo trpí v prostředí konzervativním.“ Ve vztahu ke konzervativním proudům by pak „měla odložit zdvořilost“ a měla by jasně „stát na straně společnosti otevřené a slušné.“ Mnohé z těchto bodů zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo.

Kdo z křesťanů by nechtěl stát na straně otevřené a slušné společnosti! Problém je, že se často neshodneme na tom, co to otevřená a slušná společnost znamená… Chceme společnost, kde spolu budeme jednat slušně a kde panuje svoboda projevu. Ale i na tom, co to znamená slušně či zda existují nějaké limity svobody projevy, popřípadě kde, se příliš neshodneme. O to komplikovanější to je, když na základě těchto obecných principů máme rozhodnout kontroverzní otázky. Znamená otevřená a slušná společnost, že stejnopohlavní manželství mají být rovnocenná těm různopohlavním? Znamená to říci, že role ženy a muže mohou být odlišné? Na tyto názory mohou mít různé skupiny odlišné názory – a nemusí to nic vypovídat o jejich otevřenosti či slušnosti, popř. o stylu jednání s členy těchto skupin, ale o jiném světonázoru. V poznámce o „otevřené a slušné společnosti“ tak čtu něco více – tedy, že autor chce, aby společnost byla otevřená a slušná v tom smyslu, který se zdá správný jemu. Budu rád, pokud moji domněnku vyvrátí.

S Martinem C. Putnou se shodnu jistě i v tom, že církev má pomáhat těm, kdo trpí. Lidé ale mohou trpět stejně tak v konzervativním jako v liberálním prostředí. Zranění mohou vycházet jak z představ konzervativců o přílišném sešněrování životních možností, tak z představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život. Proč se radikálně vymezit proti prvnímu, ale zároveň nezmínit druhý problém?

Zejména nesouhlasím s tím, že by církev měla odložit zdvořilost, natož pak ke konzervativním proudům. Určitá zdvořilost by měla být všudypřítomná, vždyť láska je dobrotivá! Konfrontace, která je někdy nutná, však bez zdvořilosti povede jen k polarizaci, odchodům a zraněním. Nevím, jak by Martin C. Putna reagoval, kdyby četl v Protestantu výzvu, aby konzervativci odložili zdvořilost a konečně konfrontovali liberální proudy. Někdy se takové výzvy objevují – a opět, na samotné konfrontaci nemusí být nic špatného – ale výslovně volat po odložení zdvořilosti je nepodobné vyhlášení války mezi těmito proudy.

Evangelická církev je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály. Krásnými příklady jsou některé sbory, které se po revoluci nerozštěpily a jsou v nich silné jak konzervativní, tak liberální skupiny. Mám to privilegium, že jsem členem takového sboru, Praha-Braník. Jsou pak i primárně konzervativní sbory, popřípadě probíhají setkávání převážně konzervativních křesťanů například na Travné, kde se mladí setkávají přes padesát let. Volání po konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům by vedlo k omezení heterogenity tohoto prostředí, které je dnes čím dál vzácnější.

Musíme se tedy spokojit s tím, že pokud chceme zachovat současnou evangelickou církev, tak na některé otázky nebude nabízet společnou odpověď. Je tak otázkou, zda byla vhodná poslední vyjádření vedení církve. V prvním se církev stavěla velmi silně na obranu svobody slova umělců, aniž by reflektovala skutečnost, že některá vyjádření velmi urazila část členské základny. V druhém církev kritizovala diskuzi ohledně Istanbulské úmluvy, které spíše vyjádřila podporu, aniž by reflektovala, že část církve má dojem, že tato úmluva je součástí určité ideologie, která je problematická. V obou případech s názorem církve souhlasím – svoboda projevu je podstatná a diskuze ohledně Istanbulské úmluvy byla nepřiměřeně vyhrocená. Ale někdy je namístě říct nejen politicky liberální A, ale vzít v potaz, že tam je i konzervativní B, které zastává také část církve.

Pokud by se dlouhodobě vedla kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi (což je to, co Martin C. Putna navrhuje), tak by to jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví. Evangelická církev by přišla o mnoho. Konzervativní evangelíci často kladou výrazně vyšší důraz na misii, čtení Bible a církvi věnují mnoho peněz a času. Byl to právě jeden z nejkonzervativnějších evangelických sborů, Český Těšín, který se několik posledních let pokoušel resuscitovat sbor v Ústí nad Labem – a jezdili proto přes celou republiku.

Možná tato polemika pramení z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec. Nevnímám jej primárně jako osobu, která zuby nehty hájí současné pozice bez argumentační podloženosti; naopak v mém pojetí navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní. Možná máme s Martinem C. Putnou i výrazně jiné zkušenosti s konzervativci – poté, co jsem v různě dlouhých periodách strávil přes rok ve Spojených státech, přičemž jsem navštívil přes deset evangelikálních sborů, jsem získal o evangelikálech v USA výrazně jinou představu, než kterou líčí Martin C. Putna ve své knize.

Stojí-li evangelická církev na rozcestí, pak se může rozhodnout zbavit se svých konzervativních nebo liberálních členů či zůstat církví, která je ochotná přivítat křesťany různých přesvědčení, popř. přijmout, že různé sbory budou zastávat různé názory. Z hlediska společnosti to bude představovat určitou nečitelnost a nebude možné, aby se církev jednotně vyjadřovala ke všem společenským otázkám. Budiž. Věřím, že evangelická církev má mnohé, co nabídnout, a to zejména skrze své konzervativní členy.

Dělníku, jedenácté hodiny, nezpochybňujte prosím dělníky, kteří již dlouho pracují! Vzkaz Martinu C. Putnovi však končím jinak – přeji brzké uzdravení a aby se Vám zdravotní potíže co nejvíce vyhýbaly.

Autor je členem sboru Praha-Braník, doktorand na Právnické fakultě UK a asistent ústavní soudkyně.

Ven z bubliny

Čt, 12/06/2018 - 17:27
Ven z bubliny Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:27 Tomáš Trusina Číslo 10/2018

Odpověď Jakubovi Drápalovi

Děkuji J. Drápalovi za reakci na článek M. C. Putny (Protestant 8) a zejména, že vstoupil do rozhovoru z pozice, již on sám nazývá „konzervativní křesťané“ (v rámci ČCE). Pro tuto chvíli se ujmu se odpovědi a, jak doufám, i pokračování rozhovoru. Napadají mne k tomu následující body:

Především je potřeba, jak říkával prof. Heller, úklidu v pojmech. Co obnáší nálepka konzervativní, popř. liberál? Putna sděluje, koho a co má na mysli, když opakovaně píše „vše nekonzervativní, neklerikální, nefundamentalistické“. Znamená to, že pod pojmem „konzervativní“ se u Drápala skrývají i postoje klerikální a fundamentalistické, nebo dokonce „ultrapravicové politické konotace“? Na jiném místě ovšem píše J. Drápal o tradici pietistické, biblické, v církvi angažované – ale ta přece v době svého vzniku nebyla ani klerikální, a už vůbec ne konzervativní. Naopak se vymezovala vůči konzervativismu „zkostnatělé“ etablované církve, podobně jako letniční a charismatické hnutí v 90. letech, k čemuž se v bránickém sboru zcela jistě najde dostatek dokladů a pamětníků. Ti, kdo se účastnili tehdejších rozhovorů s představiteli tohoto hnutí za „tradiční“ ČCE, by spíš než o konzervativních křesťanech mluvili o anarchistech a libertinistech.

Jestliže se někteří včerejší křesťanští anarchisté prohlašují dnes za konzervativce, souvisí to daleko spíše než s pojetím víry či např liturgie (kde je církevní konzervativismus obvykle nejnápadnější) s ideologií křesťanské pravice, jejíž náplň se spíše než na tématech církevních a dogmatických projevuje v postojích společensko etických: v zápasu proti úplnému zrovnoprávnění stejnopohlavních svazků, proti tzv. Istanbulské úmluvě, proti skutečnému a účinnému zrovnoprávnění žen, v tvrdé či mírné formě islamofobie, v předsudcích proti přistěhovalcům a někdy otevřeném rasismu. Zastánci této ideologie přitom nevstupují do otevřeného rozhovoru, ale pracují s polopravdami, překroucenými informacemi, a lidi straší nejednou i vyloženými výmysly (čirým příkladem je „slavné“ Piťhovo kázání z 28. září, jehož věcný rozbor z pera Daniele Soukupa z 27. 11. najdete na Christnetu). Nepodezírám J. Drápala, že přímo zastává tyto postoje. Naopak, jeho text představuje po dlouhé době kultivovanou reakci, jejíž autor hned v první větě nepřejde jedním dechem od homosexuality k pedofilii a zoofilii, a v jeho textu vnímám od podobných postojů kritický distanc. Nicméně text sám nevylučuje možnost, že postoje podle něj „konzervativní“, tedy s nálepkou korektní součásti církevní a společenské pestrosti, jsou jen zástěrkou (resp. vytvářejí legitimní prostor) i pro ty, kdo vyznávají netolerantní ideologie – kterých pak v politickém prostoru umně a účinně využívají současní populističí politici. Putnovu textu rozumím v této souvislosti jako stručnému a výstižnému čtení „znamení doby“ a jsem za jeho napomenutí i narýsované perspektivy vděčný.

J. Drápal píše o liberálním A a konzervativním B. Jenže není realita postojů v církvi daleko pestřejší, neobsahuje celou abecedu? A není to tak, že okolo různých otázek se seskupují lidé různých duchovních východisek a tradic různě? Např. i v případě jím uváděného provolání na obranu svobody slova tvůrců brněnské inscenace: část „členské základny“ (přesněji její křesťanské cítění) uráželo nejen narušení této inscenace fašizující bojůvkou, ale zejména následné vyjádření pochopení pro tento čin z úst pražského arcibiskupa. Z tohoto pohledu je vyjádření synodu k dané věci problematické spíše jakousi falešnou ekumenickou solidaritou se saduceji z arcibiskupského paláce.

M. C. Putna psal svůj text na vyžádání editorů českobratrského jubilejního sborníku výhradně sám za sebe, nikoli za nějakou liberální skupinu či proud v ČCE. Proč se tedy hned cítit ohrožen potencionálním vytlačením z církve? Popř. líčit katastrofickou vizi, jak ČCE bez „konzervativní“ části členů a jejich aktivních postojů neobstojí? Na rozcestí nestojí totiž sama ČCE, ale dnes možná právě ti, kdo vyšli z prostředí charismaticko letničního – nebo naopak tradicionalistického, ale nejvíc ze všeho mají blízko k postojům výše jmenované „křesťanské pravice“, jejím propagandistickým způsobům a šíření strachu.

Na osobní rovině je potřeba hovořit, ovšem s oboustrannou vnímavostí, nikoli jako příslušník skupiny majitelů pravdy. Sám mám dlouhou pastorační zkušenost s lidmi, na jejichž duši a životech se různé podoby církevního autoritářství bolestně a dlouhodobě projevují. Zrovna tak mám dlouhodobé zkušenosti s pravidelnými rozhovory se zástupci dejme tomu evangelikálního, charismatického i římského křesťanství. V mnohém (snad nejen) mne obohatily, otevřely jinou perspektivu, umožnily se vzájemně hlouběji pochopit a začít respektovat. Zároveň mám zkušenost s tím, že tam, kde v posledních letech přišla na přetřes témata křesťanské pravice s oněmi prefabrikovanými argumenty, rozhovor najednou možný nebyl.

Sám jsem se při těchto příležitostech prohlašoval za fundamentalistu, tedy za toho, kdo současnou debatu opakovaně poměřuje fundamenty, tj. základy evangelijního poselství. A v tom fundamentu jde o vysvobození – v neposlední řadě k tomu, abychom hledali a rozpoznávali, kde zápasit o důstojnost těch, jimž je upírána, a neprosazovali sami sebe. Víra takto fundamentálně ukotvená může být pak v mnoha ohledech až provokativně vstřícná a otevřená. Jestli tomu někdo říká liberalismus, pak je to zcela jistě liberalismus fundamentálně křesťanský. Pokud se tedy J. Drápal ptá „Konzervativní evangelíci, ven?“, odpovídám mu ano, ven: ven ze své bubliny ke skutečnému rozhovoru a sdílení.

Dokud se vede rozhovor s věcnými argumenty, je to obohacující zkušenost pro každého z účastníků, nejen pro ty kdo zastávají ono A či B. Ve chvíli, kdy chci – ať už jako majitel té jediné správné zbožnosti, etiky či společenského konceptu, nebo jako propagátor trochu skrytější agendy (proti EU, či demokracii a lidské důstojnosti pro každého) za každou cenu vyhrát, je to cesta do pekel. V církvi i ve společnosti.



about seo