Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 2 hodiny 14 min zpět

Když jsou pacienti s Covidem téměř všude

Pá, 04/24/2020 - 08:37
Když jsou pacienti s Covidem téměř všude Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:37 Ondřej Stehlík Číslo 4/2020

rozhovor s Ondřejem Stehlíkem, farářem Rutgers Presbyterian Church v New Yorku

Ondřej (Andrew) Stehlík potkává epidemii Covidu-19 hodně zblízka. Nejen proto, že jako farář pracuje v jednom z nejzasaženějších míst světa, totiž v New Yorku, ale též proto, že jeho žena pracuje jako lékařka v nemocnici v Bronxu. Přátelům posílal své deníkové záznamy, za jejichž poskytnutí děkujeme a které se staly podkladem tohoto rozhovoru. Vedli jsme ho 12–14. 4. (t)

Tvoje předvelikonoční deníkové záznamy odrážejí zoufalství bezprostředního setkání s realitou. Jak na to reaguješ jako farář? Z čeho teď sám čerpáš?

Velikonoce jsou pro to vlastně jak dělané. Obsahují v sobě jak odcizení (morální, psychologické i politické), nespravedlnost, utrpení, tak taky naději.

O čem při virtuálních bohoslužbách kážeš? Promlouvá k tobě spíš to setkání s realitou, nebo biblické poselství?

Vzpomínám na Karla Bartha a jeho diktum o bibli a novinách (teď navíc mnohazdrojové zpravodajství). Ale zatímco politologové analyzují zprávy a fundamentalisté se modlí nad biblí, vyzývám nás všechny k modlitbám nad zprávami a k analyzování bible.

Naše bohoslužby si můžete najít na Youtube pod Rutgers Presbyterian Church, Online Worship Services.

Promluvily k tobě díky momentální zkušenosti nově některá biblická místa či motivy?

Jasně, jasně jsem si ještě víc uvědomil ježíšovskou starost o potřebné, osamocené… Ale zatímco si stokrát denně myjeme ruce a všechno desinfikujeme a dekontaminujeme, zřetelně jsem si uvědomil dvě rozdílná pojetí nemoci v Novém Zákoně. Farizeové z městského prostředí vnímali nemoc způsobenou nečistotou, kterou bylo potřeba omývat, zatímco Ježíš a jeho stoupenci z galilejských vesnic vnímal zdroj nemoci v démonech.

Oba přístupy mají své klady i problematické stránky. Démoni umožňují rozlišení mezi nemocným a nemocí a pojmenovat politické a psychologické tlaky, na druhou stranu mohou vést k paranoi. Rituální nečistota je naopak hodně blízká modernímu pojetí infekce, ale může naopak vést k obsedantní neuróze.

Má v této souvislosti nějaký význam, že se chrámová „Boží dekontaminační zástěna“ na Velký Pátek roztrhla odshora až dolů?

No já si myslím, že už předtím se Ježíš (k hrůze svých současníků) naschvál dotýkal malomocných a nečistých lidí, a už tím tu oponu trhal. Zároveň ale musíme říct, že Ježíš byl motivován a veden úplně jiným duchem, než naši kapitalističtí ziskuchtivci, kteří odkládali epidemiologická opatření, protože se báli o svůj mamon, nebo ti, kteří chtějí zdravotní opatření předčasně ukončit ze stejných důvodů. Ježíši šlo o lidi, a ne o prachy.

Osobně tě zřetelně bolí situace těch nejbědnějších a nejzranitelnějších. Jsi v tom jako farář spíš osamocen, nebo vnímáš, že na tuto bolest reaguje víc církevních představitelů?

Myslím si, že to tak vnímá mnoho mých kolegů z normálních církví (nechme stranou různé sekty, megacírkve atd). Progresivní křesťané jsou obecně citliví vůči utrpení druhých a vnímají vzájemnou odpovědnost za druhé v nesnázích. Kdežto fundamentalisté nejrůznějšího střihu se zajímají především o vlastní spasení a požehnanost. Vzpomínáš na perfektni parodickou písničku Lídl and Velíku, kde Štěpán nebo snad jeden ze Šormů falsetem zpívával „Já jsem spasenej, tak krásně spasenej, dostanu se do nebe a budu blaženej“? Byla to parodie, ale takovejch pseudo křesťanů je pořád hodně a sdružují se do církví, které se tak skoro bojím nazývat, protože jsou to vlastně sobestředné sekty.

Zachytil jsi v USA nějaké náboženské, teologické reakce na epidemii?

Ale ovšem, fundamentalisti se hned vytasili s tím, jaký je to boží trest za… (a zde si každá sekta dosadí to, co považuje za nejzhoubnější). Já a ostatní mí kolegové z normálních církví (ale třeba i synagog, buddhistických, hinduistických a jiných chrámů) se na to snažíme dívat teleologicky (neplést s teologicky). Abych užil biblický příběh – neptáme se, „kdo zhřešil, že se ten člověk narodil slepý“, ale jak se na něm může ukázat boží pomoc.

Souvisí situace, kterou v New Yorku prožíváte, se současnou politickou situací? Ukázaly se např. politické osobnosti, o jejichž svědectví se může společnost opřít?

Federální vláda vedená Txxxpem kompletně zkrachovala a zklamala. Txxxp a jeho nohsledové jsou osobně odpovědni za tisíce mrtvých, za katastrofální situaci, ve které se nacházíme. Pandemie by přišla tak jako tak, ale oni nejenom že nic nepřipravili, oni to udělali ještě horší. V nepřítomnosti a neschopnosti federální vlády jdou příkladem guvernéři jednotlivých států. Připomínka pro nás pro všechny – federální (v případě Čech státní) volby jsou ty, na které se často soustředíme, ale náramně záleží na tom, koho zvolíme na nižší úrovně!

Které rysy amerického sociálního systému se v této krizi odhalily jako neúnosné?

Snad všechny. Potřebujeme všeobecné zdravotní pojištění. Potřebujeme podporu zaměstnanců. Potřebujeme pevně ukotvit nemocenské volno. Potřebujeme vládu, která je ochotná a schopná vládnout (starat se o základní bezpečí obyvatel a fungování státu).

V Čechách se nesměle rozbíhá debata na téma „co je víc, zdraví a bezpečnost nebo svoboda“? Máš k tomu z perspektivy vaší zkušenosti nějaké postřehy?

My jsme ještě až po uši v problémech s touhle pandemií – teprve po tři dny nevzrůstají počty hospitalizovaných, ale ještě pořád jenom v NYC umírá denně několik stovek pacientů. Nějak na to není moc čas.

Zaznamenal jsem ale, že se tomu různá evropská média už věnují (The Guardian, Der Spiegel). Většinou se to prezentuje jako příklad, jak se s tím Čína (jakožto autoritářský stát) relativně dobře vyrovnala. Zapomíná se ale na to, že Jižní Korea nebo Taiwan byly ještě podstatně úspěšnější, a to jsou demokracie a nezdá se, že by tam omezovali občanské svobody (nebo jen v nezbytně nutné míře).

Tady se po-epidemická diskuse bude odehrávat asi jinak. Ti, kteří se ohánějí dichotomiemi mezi čímkoli a svobodou, se často rekrutují z řad NRA (National Rifle Association, což jsou nebezpeční flintičkáři, asi tak jako v Evropě krajní pravice). My se spíš budeme snažit, abychom se po pandemii nevraceli do starých vyjetých kolejí, ale konečně dosáhli toho, aby měli všichni rozumný přístup ke zdravotní péči, aby lidé měli ze zákona alespoň základní sociální zabezpečení (například aby měli nárok na nemocenskou atd) – a to je i moje civilní interpretace Ježíšových uzdravování (tady to nazývali už před stoletím „Social Gospel Theology“).

Při velikonočních bohoslužbách vysluhuješ i Večeři Páně online. U evangelíků o tom v současnosti vedeme dosti velké diskuse. Jak jste k tomu dospěli a vzbudilo to nějaké reakce?

Netušil jsem, že se z evangelíků stali velcí sakramentalisti. Pro kalvinisty bych v tom viděl problém jedině, kdyby podstatná část těch, co by se takové večeře Páně chtěla účastnit, nemohla z technických či jinak přízemních důvodů. Je naší odpovědností, abychom nevylučovali bratry a sestry, protože si to nemohou dovolit. V našem případě presbyteři a diakoni lidem pomohli nastavit jejich počítače, televize a mobily, aby se mohli připojit. Večeři Páně předsedali dva ordinovaní faráři, lidé o vysluhování věděli dopředu a věděli, že si mají připravit elementy. Jinak se to zas tolik nelišilo od toho, když třeba papež vysluhuje eucharistii někde na stadionu – tam předsedajícího také vidí na obrazovkách, slyší ho přes reproduktory a dovedu si představit, že elementy jsou pro přistupující předpřipravené v jednotlivých sektorech. Myslím si, že je to tak trochu zástupný problém – jak jsou lidi zavření doma a mnozí mají plno volného času, začínají trochu blbnout a vymýšlejí problémy, kde žádné nemusí být. Reakce to vzbudilo jenom pozitivní. Po pravdě řečeno, mám k tomu hermeneutický přístup WWJD (What Would Jesus Do, Co by – na našem místě – udělal Ježíš). Zdaleka nejsme jediný sbor, který večeři Páně takto vysluhuje. Rád vysluhuji večeři Páně osobně a hledím lidem do očí, vyslovím jejich jméno…, ale v situaci, ve které se nacházíme, je tohle věrný způsob, jak se radovat z evangelia.

Myslíš, že všechny tyhle zkušenosti mohou pomoci proměnit či zpřístupnit církevní svědectví, způsob služby? Církev jako „polní nemocnice“, Bůh, který se neštítí kontaminace a jde do toho s námi…?

Pojal bych to asi takto. V Čechách jde o to ukazovat, že červeně zapečený ovárek v církevním ouřadu nereprezentuje ani všechny katolíky, natož všechny křesťany. Tady máme ještě palčivější problém, protože nejhlasitější křesťanství je vlastně jakási hereze, kterou bych moderní terminologií popsal jako nenávistnou ideologii rasismu, xenofobie, homofobie, náboženského sobectví (prosperity gospel) atd.

V našem případě například starost o uprchlíky, která stále pokračuje, nebo teď péče o ty, kteří jsou nejvíc zasaženi touhle pandemií, ukazuje skeptickým a sekulárním lidem, že ještě existuje nezkorumpované křesťanství.

Vy jste teď ještě v epicentru pandemie, u nás se to snad daří rozložit v čase, takže máme trochu jiné starosti i perspektivu. Nicméně, co bychom neměli z prožitku téhle krize zapomenout, aby její oběti, nasazení lidí, náhle odkryté rány společnosti dostaly nějaký dlouhodobější smysl?

Musíme se snažit, abychom se po téhle krizi nevraceli zpět, ale hledali lepší a spravedlivější uspořádání společnosti a jejího života. Abych parafrázoval teologického klasika, který se vyrovnával s ještě větší krizí (kterou naneštěstí nepřežil) – a který se modlil k Bohu „ať prožitého dobře pamětlivi, svůj život celý dáme k službám tvým.“

Díky. Tomáš Trusina

Koronténní paradoxy

Pá, 04/24/2020 - 08:35
Koronténní paradoxy Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:35 Aleš Březina Číslo 4/2020

Od začátku „korontény“ píše A. Březina deník, kde informuje o situaci v Kanadě a okolí i Čechách a přidává své „aleškovské“ postřehy.

Nemyslím, že Hospodin vládne světu bičem a cukrem nebo trestem a odměnou. Spíše věřím v Boží ironii: V roce 2019 a již několik let předtím se vedl spor o to, může-li mít žena v úřadě, nebo i jen na veřejnosti zahalenou tvář. Tato otázka se řešila nejen v Quebeku, ale i v několika evropských zemích. I v České republice nadšenci bránili „křesťanské hodnoty“. Dnes jiní nadšenci udávají své spoluobčany, když zahalenou tvář nemají.

V roce 2019 táhli jiní nadšenci na Ottawu, aby se konečně postavilo potrubí, které dopravuje zemní plyn a naftu z jedné části země do druhé. V lednu 2020 masivní protesty jiných nadšenců stavbu přibrzdily. O dva měsíce se začalo s pokračováním projektu. Počátkem dubna 2020 jsou ceny nafty a benzinu tak nízko, že nikdo o tyto produkty nemá zájem. Téměř zadarmo můžeme naplnit nádrž auta, ale zas nemůžeme nikam jet, trochu bychom zase potřebovali svobodu pohybu.

V roce 2019 Greta Thunberg udělala masivní kampaň kvůli čistotě ovzduší. Premiér Babiš označil její požadavek snížení emisí do roku 2050 za nerealistický. Na jaře 2020 je ovzduší nad Čínou tak čisté, že by se tam mohly konat i olympijské hry. Totéž platí o Japonsku, kde měly být OH v roce 2020, ale bohužel nebudou. I ČR v těchto dnech plní kritéria, která byla pro rok 2050 nerealistická.

Běžné jsou Trumpovy výroky „Já to dám do pořádku!“ „Nenesu žádnou zodpovědnost za situaci!“ (Ačkoliv se ještě před krátkým časem všem prognózám vysmíval). „Máme vše pod kontrolou! Plníme perfektně své úkoly!“ Anebo, že o velikonocích již bude vše v pořádku. Když novináři doslova citují jeho den staré výroky, popře je a označí za lživé zprávy. A lidé, kteří sledují přímý přenos, si řeknou: Prezident to má těžké, pravda je někde uprostřed. Pravda není uprostřed. Lež zůstává lží a problémem je, že když se vypustí do světa, šíří se mnohonásobně rychleji než pravda. Jak zpívaly kdysi Prúdy v Balade o smutnom Jánovi: Mohol si vybrať Pravdu a Lož, slabý Ján / Mohol si vybrať Pravdu a Lož, váhavý Ján / Mladú, krásnu a vábivu Lož videl Ján / Starú, všednú a plesnivú Pravdu spoznal Ján. Dnes tedy končí první čtvrtina roku 20–20. Doufejme, že těch druhých 25 % bude nadějnějších.

Deník Satellite 1-416, 31. 3.

O přímluvách za tzv. v moci postavené

Pá, 04/24/2020 - 08:34
O přímluvách za tzv. v moci postavené Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:34 Miloš Rejchrt Číslo 4/2020

Petr Pazdera Payne v korespondenci se synodní radou ohledně pastýřského listu synodního seniora vyvolal debatu o tom, zda a jak se přimlouvat za „v moci postavené“. Jedním z reagujících byl autor tohoto textu, který jako biblickou reflexi aktuálního tématu uveřejňujeme místo kázání.

1Tm 2,1–4: Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.

Muži bratří,

vluzuji se vám do diskuse, neb se mi tím nabízí možnost vyrovnat si účty se sebou. Stalo se mi několikrát, že jsem ve veřejné přímluvné modlitbě poprosil za prezidenta republiky, jímž tehdy byl Václav Havel. Před tím ani potom už jsem to nedělal. Dodatečně nahlédám, že jsem to neměl dělat ani tehdy. Totiž modlitby za „krále a v moci postavené“ (1 Tm 2,2, kralický překlad) jsou anachronismem v době, kdy krále nemáme a v moc jsme postaveni všichni, neboť si své zastupitele volíme.

Apoštolovo nabádání „každá duše vrchnostem poddána buď, neboť není vrchnosti, jedině od Boha“ (Ř 13,1, kralický překlad), musíme hodně krkolomně reinterpretovat, aby bylo i dnes aktuální. Např. onu „poddanost“ budeme vykládat jako podřízenost pravidlům demokracie, nikoli vládnoucím jedincům či skupinám. „Každá duše, když jsou volby, ať jde volit, neboť volby jsou od Boha,“ asi říkat nebudeme, ale že by měl každý volit odpovědně před Boží tváří, to říkat budeme. A také připustíme, že vlastně nevíme, co myslel apoštol těmi „exúsiai“, proč právě zde užil slova tak nejasného obsahu, které pak překládáme z bezradnosti všelijak, např. slovem vrchnosti či „vládní moc“ (ČEP).

Zdá se mi ale, že bez velkého násilí lze vykládat jako dodnes aktuální poselství text zapsaný v 1Tm 2,1–4. Uvádím ho ve vlastním překladu, hodně kostrbatém, neboť pokud možno doslovném:

„Vyzývám vás ze všeho nejprve k činění proseb (deésis), přímluv (enteuxis), vděčných díků (eucharistia) za všechny lidi, za panovníky (basileus), za všechny, kdo jsou v nadřízeném postavení (hyperoché), abychom (hina) nerušený (éremos) a klidný (hésychios) život vedli ve vší zbožnosti (eusebia) a počestnosti (semnotés). To je dobré (kalos) a příjemné (apodektos) před spasitelem naším Bohem, který chce všechny lidi učinit spasenými (sóthenai) a přivést k seznámení s pravdou.“

Všímám si toho, že jako předmět našich proseb a díků jsou v tomto nabádání na prvním místě uvedeni „všichni lidé“, pak teprve mocnáři. Život holt není jenom politika. Život politický je jenom skromnější částí života duchovního (TGM). Politické funkcionářství není nějakou vyšší, nadřazenou kategorií lidství, hodnou zvláštního opečovávání v modlitbě církve, ba ani není nutně užitečnější než jiná řemesla. Žít sub specie aeternitatis je úkol všech lidí, netoliko politiků.

Máme prosit, přimlouvat se za lidi vůbec a máme za ně též provozovat „eucharistii“, tedy děkovat za to, co se jim povedlo. Nikdy to není mezi lidmi, jak by to mělo být, ale občas se zadaří, díky Bohu! I politikům se někdy zadaří (ba i komunistům se tu a tam něco povedlo, např. zbourání Stalinova pomníku, díky Bohu – dnes už by si to nikdo netroufl!). Vděčnost za dobrou práci politiků nechť nikdy nepřekračuje míru a styl našeho děkování za to dobré, co se lidem tak nějak obecně lidsky daří. Prosby za všechny lidi a díky za ně nesledují žádný účel, prostě mají být konány, jsou důstojné a spravedlivé.

Prosby za bazileje a podobné potentáty ale účel sledují – děkujeme a prosíme za ně, abychom z toho něco měli. Jasná účelovka! Nejde tady o ně, ale o nás. Papaláši nechť fungují tak, abychom my mohli vést život nerušený, klidný – i my, kdo se politikou jen málo zabýváme, neboť máme jiné starosti.

Účelem politiky je tedy náš život ve zbožnosti a počestnosti. Vykládám si ten termín semnotés jako vážnost, úctu, jíž se nám dostává od jiných lidí. Něco jako v tom smyslu, že když lidé uvidí vaše dobré skutky, budou nakonec oslavovat nebeského Otce (Mt 5,16). Tedy politika je tu od toho, abychom mohli svobodně praktikovat svou víru a pro všechny lidi aby tu byl otevřený prostor, kde lze svobodně pozorovat a hodnotit lidské skutky i slova a myšlenky a pak se dohodnout se na tom, že něco je opravdu dobrý skutek, skvělá myšlenka a pravdivé slovo.

Změnilo se toho od dob apoštolských hodně, zvláště naše vnímání moci. Moc, která spolu se slávou a královstvím náleží jedině Otci nebeskému, je pro nás úplně jinou mocí, než moc distribuovaná zastupitelskou demokracií. Tuto moc chápeme jako rozhodovací pravomoc, která nikdy nesmí být absolutní a je dočasným zmocněncům propůjčena zcela sekulárními instancemi, vposledu elektorátem. Nebylo by prezidentů, premiérů, ba ani fýrerů, kdyby je nikdo či skoro nikdo nevolil. Tedy těmi, kdo mají moc a delegují ji na zastupitele, jsme my, lid. Všechna moc pochází z nás. Proto se v přímluvné modlitbě vůbec nemusíme zabývat ani Zemanem, ani Babišem. Prosme za ty, které blahoslaví Pán (Mt 5,3–11) a které vyjmenovává v proroctví o posledním soudu (Mt 25,35–36). Papaláše vynechme. Intenci přímluv za „v moci postavené“ naplňme přímluvami za všechny lidi, možná před volbami ještě vroucněji prosme o osvícení shůry, třeba slovy J. A. Komenského: „dar rozumu zdravého když nám ráčils dáti, pomoz ho ke cti jména tvého užívati“ (EZ 373).

Kdo je náš? Fajnové ženy

Pá, 04/24/2020 - 08:32
Kdo je náš? Fajnové ženy Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:32 Tomáš Bísek Číslo 4/2020

No to je objev! Mám se zastydět? Raději se pokusím ukázat, proč ženy připomínám právě dnes.

Naslouchali jsme v pořadu Radiokniha četbě z knihy Anny Gašparíkové-Horákové „U Masaryků“. V Lánech při obědě mezi honáky generál Syrový připomněl zajímavost, že v čele stáda jelenů bývá zpravidla laň. Nato reagoval prezident Masaryk:

„No vida, to jsou dál než my.“

Nepřidal by takovou poznámku i dnes? Anebo jsme dál? Je možné ukázat na to, že ženám je dopřáno plné podílnictví na životě a vedení našich společných záležitostí? Jak je to u našich sousedů?

Ze Slovenska k nám dorazila před několika měsíci zpráva, že novou prezidentkou byla zvolena žena Zuzana Čaputová. Při současné virové pandemii se prý ochotně přidává k těm, kteří tleskáním povzbuzují druhé na verandách, terasách a z oken v částech měst, odsouzených do karantény. Jistě to není jediná věc, kterou sdílí s těmi, za které přijala odpovědnost. Nepřikazuje, nehubuje. Tleská.

Rušivá a přeci povzbudivá zpráva přišla z Německa. Paní kancléřka Angela Merkelová se setkala s lékařem, který byl po vyšetření shledán pozitivním. Test přivedl do karantény i paní kancléřku. Přijal jsem s pocitem povzbuzení její slovo, jak je tím nesmírně zasažena. Její postiženost nebyla zdravotního charakteru. Byla to náhlá kolegiální odloučenost. Parafrázuji její slova:

„Vždyť já si bez svých spolupracovníků vlastně nevím rady. Potřebuji za nimi stále chodit, naslouchat jim, dotazovat se, vysvětlovat, obhajovat svůj názor, proměňovat jej, dotvářet. Jak to mám teď dělat? Co mám dělat, když mezi ně nesmím?“

Zatím snad její karanténa dobře skončila.

Tak proto jí Němci nazývají naše „Mutti“, naše máma. Nedávno jsme mohli naslouchat televiznímu záznamu kancléřčiny výzvy v počátcích pandemie. Připojena byla pro mne ohromující poznámka, že paní kancléřka vůbec poprvé za své letité působení porušila zásadu nepředstupovat před národ v televizi. „Máma“ potřebovala vyslovit starost o své „děti“. Zdá se mi, že ženská starostlivost neznamená pouze vedení a vůdcovství. Je to spíše služba. Nejde o to získat většinu a skrze ni si prosadit svou. Jde o starost, péči, nasazení, proto zvláště o ohrožené, ustrašené, osamocené.

Takto poukázat na dvě naše sousedky může svádět k představě, že jde o výjimky a jiné nenajdeme. Rozhlédl jsem se po světě. Nejprve po Evropě. Překvapivě jsem našel řadu žen ve vrcholných pozicích. Vyjmenuji některé, které v současnosti vedou vlády, anebo jsou prezidentkami. Rozdám jim jejich křestní jména: Ana v Srbsku, Angela v Německu, Erna v Norsku, Katerina v Řecku, Kersti v Estonsku, Katrin na Islandu, Mette v Dánsku, Nicola ve Skotsku, Salome v Gruzii, Sanna ve Finsku, Simonetta ve Švýcarsku, Sophie v Belgii a nakonec Zuzana na Slovensku.

Ještě se rozhlédněme po světě: Aung San Su (Kyi) v Myanmaru, Bidhya Devi v Nepálu, Halimah v Singapuru, Jacinda na Novém Zélandu, Jeanine v Bolivii, Mia na Barbadosu, Paula-Mae v Trinidadu a Tobago, Saara v Namibii, Sahle-Work v Etiopii, Sheikh v Bangladéši, Tsai ing Wen na Tchaj-wanu.

Budeme u nás stále sledovat úporný zápas mužských, a proto mužně neúprosný? Korona nekorona, zavile užívající prostředky jakéhokoli druhu? Půjde v něm zase jen o to, kdo bude u „toho“, to znamená u moci a mamonu, a nikoho jiného k „tomu“ nepustí? Nerodí se naděje, že se ukáže více pečovatelek, laskavých povzbuzovatelek, které pečují o své svěřené, o nás, a svůj mateřský instinkt přetavují v úsilí o spravedlnost a pokoj na naší zemi a na této planetě?

duben 2020

Z newyorské reality pandemie. Střípky událostí a modliteb

Pá, 04/24/2020 - 08:30
Z newyorské reality pandemie. Střípky událostí a modliteb Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:30 Ondřej Stehlík Číslo 4/2020

22. 3. 2020

Dnes ráno jsem zastavil vlak metra, když vjížděl do naší stanice na 96. ulici. Jel jsem do kostela (připravit naše virtuální bohoslužby – druhý týden v prázdném kostele, kdy bohoslužby pouze vysíláme). Viděl jsem z dálky metro číslo tři. Udělal jsem pár kroků v opačném směru, abych byl u pro mě výhodných dveří a tu jsem zahlédl bezdomovce, jak velmi zvláštním způsobem padá po hlavě z nástupiště do kolejí. Dva lidé, kteří stáli nejblíž, mu spěchali na pomoc a já jsem běžel proti přijíždějícímu vlaku a křičel jsem a mával přes okraj nástupiště s taškou v jedné ruce a pouzdrem s ukulele v druhé (ještě jsem také zamáčkl tlačítko alarmu). Naštěstí strojvedoucí mě a ještě jednu ženu viděl a vlak zastavil s dvěma vagóny ve stanici (asi půl nástupiště od neštěstí). V té chvíli už lidé dostali toho pána zpět na nástupiště a on se postavil. Jakmile však ti dva samaritáni začali situaci vysvětlovat dozorčímu stanice a nedávali na zachráněného člověka pozor, on zase spadl jak podťatý, jako by stále upadal do bezvědomí. Sanitka naštěstí přijela brzy. Počasí je celkem vlahé, ale newyorské metro je plné bezdomovců, jak kdyby mrzlo. Jsem si jist, že to je kvůli Covidu 19. Všichni vypadají jako velmi nemocní. Ten člověk byl nejspíš silně hypoxický (takže ztrácel vědomí). Hypoxičtí lidé mají tendenci se naklánět dopředu – znám to (v mnohem mírnější formě) ze svých výšlapů do vysokých nadmořských výšek. Je to hrozné, vidět takový případ hypoxie téměř na úrovni moře! Bolí mě u srdce, když vidím naše bezdomovce takto zdeptané. Mnohé z nich znám z vydávání polévky z naší čtvrteční jídelny pro chudé… Modlete se, prosím, za bezdomovce a snažte se je přemluvit, aby vyhledali pomoc v nemocnici. Běžné útulky nejsou bezpečné – tam si nákazu jen předávají.

23. 3. 2020

Další připomínka neúprosné reality pandemie v New Yorku. V těchto dnech vyzvedávám Martinu z nemocnice autem. Jel jsem za prudkého deště po téměř prázdné Henry Hudson Parkway. V parku Riverside jsem uviděl blikající policejní auto. Vím, že si tam bezdomovci hledají přístřeší. Když jsme jeli domů, bylo na stejném místě jiné auto – s nápisem Koroner – a na zemi vedle ležel mrtvý, v takzvaném „body bag“ (pytli na těla). Zdrcené modlitby – Ó Pane, co se děje, co s námi všemi bude?

25. 3. 2020

Občas vycházím ven, buď pro potraviny, anebo při nutné cestě do kostela a zpátky (většinou podzemkou). Na jindy rušném Manhattanu je ticho, což NENÍ to, co je alarmující a strašidelné. Ulice jsou prázdné, ale chudí a bezdomovci jsou tam stále, opuštěni tím velkým zbytkem nás všech. Na prázdných ulicích jsou mnohem víc vidět, a to je velmi smutné. Začínám lépe rozumět bratru Damienu z Moloka’i. („Nebojte se, neplánuji stát se martyrem a jsem na cestě opatrný, ale lépe už chápu, proč skotský presbyterián Lewis Stevenson obhajoval římsko-katolického kněze proti zazobaným kongregačním a presbyteriálním misionářům z Nové Anglie.“) A také jsem vděčný našim dobrovolníkům z Rutgers Thursday Meal a několika zbývajícím dalším církvím z UWS (část Manhattanu na západ od Centrálního parku), že stále ještě připravují jídla pro ty nejzranitelnější. Hojné požehnání pro vás všechny.

28. 3. 2020

Moje drahá manželka lékařka nejdřív četla „Krizi v červené zóně“, knihu o propuknutí eboly v západní Africe. A teď, když se vrátila ze své nemocnice, četla před spaním „Mor“ Alberta Camuse. Nemá toho dost v nemocnici?, divím se. Možná je to její způsob, jak se s tím vyrovnávat a vidět, že to může být ještě horší. Ale upřímně, může to pomáhat, protože to nabízí vhled, jak se lidé vyrovnávají s extrémními situacemi a jak je to mění.

29. 3. 2020

Právě poslouchám happy hour call. (Tak to mají pojmenované. Obsah ale vůbec není veselý.) Jde o pravidelnou výměnu informací mezi lékaři v nemocnici, kde manželka pracuje. Velice obdivuji, co dělají v okolnostech, ve kterých se nacházejí, a rychlost, se kterou jsou nuceni se přizpůsobit. Nejbližší paralela, která mě napadá, je zdravotní péče ve válečné zóně nebo během přírodních katastrof. Se strmě narůstajícími případy infekce museli rozšířit i nemocnici. Všechna specializovaná oddělení, včetně pediatrie, byla přeměněna na lůžka pro COVID 19. Všichni lékaři, sestry, veškerý personál, všichni studenti ošetřují pacienty v kritickém stavu v nově sestavených týmech. Všichni jsou přeškolováni na plicní specialisty. A ještě k tomu stále umožňují lékařům, aby si odpočali a zotavili se. Kéž je všechny doprovázejí modlitby a požehnání.

3. 4. 2020

Poslouchám zase jedno z dalších pravidelných hlášení, která si podávají lékaři v nemocnici, kde pracuje Martina. Jsou obdivuhodní a to, s čím se vyrovnávají, může být popsáno jako válečná medicína. Na ventilátorech je mnoho pacientů a v posledních dnech se například několikrát stalo, že nikde v té velké nemocnici nezbyla žádná sedativa, a proto bylo nutné vymyslet jiná řešení. (Pacienti na ventilátoru, což znamená zavedení plastové trubice do plic, musí dostat sedativum, protože si reflektivně mohou trubici vytrhnout a vážně si ublížit.) Pacienti s Covidem jsou teď téměř všude – v administrativním bloku, v tělocvičně, v přednáškových sálech – kapacita nemocnice se ve dvou týdnech zdvojnásobila. Lékaři a zvláště sestry plavou v Covidu. Jistě, berou velmi vážně opatření, ale není, jak se tomu vyhnout. -- Situace s ventilátory je vlastně docela složitá. Lékaři zjišťují, že většina těch, co jsou na ventilátoru, to nepřežijí. Téměř všichni, kteří mají Covid a jsou připojeni na ventilátor, zemřou. Takže DNR (neresuscitovat) je vlastně humánní přístup. Proč trápit tolik pacientů intubováním a tak jim činit umírání o tolik bolestivější? Navíc to je pro všechny kolem nebezpečné. Paliativní přístup je často nejlepší. Upozornění pro všechny – mějte prosím svou závěť připravenou a určete svého medical proxy (člověka, který za vás bude rozhodovat o dalším lékařském postupu – pozn. překl).

4. 4. 2020

Jak víte, vozím Martinu v těchto dnech do práce a z práce. Kryje se to s časem, kdy si sestry střídají službu. Každé ráno a každý večer to byl jeden a teď jsou to dva velké autobusy ze státu Georgia, které přivážejí a odvážejí sestry dobrovolnice. (Asi zůstávají někde na Manhattanu v hotelu.) Jak jsme jim vděčni! Za nemocnicí se ukázalo nové zařízení – ohromný přívěs s kryogenním lékařským kyslíkem. Nemocnice má své vlastní vestavěné cisterny, ale teď je potřebná další obrovská cisterna. Každičký pacient je v těchto dnech na kyslíku, mnozí z nich na vysokoprůtokovém. To znamená až 60 litrů za minutu, což je 86 400 litrů čistého kyslíku na pacienta na den.

9. 4. 2020

Příležitostně se vydávám do sborové kanceláře, kde mám velkou část své knihovny; bible, slovníky, komentáře a další knihy. (Kazatelé, jak víte, nemohou na dlouho existovat bez svých knihoven.) Dnes, při cestě do kanceláře, poté, co jsem několik dní zůstal doma, jsem byl skutečně šokován, když jsem viděl newyorské ulice i chodníky poseté stovkami, možná tisíci vyhozených latexových či vinylových rukavic. Dvě třetiny lidí, které jsem venku viděl, měli gumové rukavice na rukou. „Proč?“, chtěl jsem se jich zeptat. Chtěl jsem křičet, přeci nepotřebujeme mít latexové rukavice, když jdeme nakupovat, když řídíme auto nebo autobus. Korona virus, tak jako mnohé další patogeny, přežívají mnohem déle na gumě nežli na holé kůži! V lednu, únoru, dokonce hluboko do března lidé téměř nevěnovali hrozícímu nebezpečí pozornost. Nyní jsou skoro všichni posedlí hrůzou z nákazy až do zblbnutí. Jen pomyslete na to mrhání, na znečištění, na falešný pocit bezpečí! To je hysteria koronovirusiana v akci. Pochopte, jsou důvody, proč nosit latexové rukavice, a jsou také pravidla, jak je nosit – ale ta se na ulicích New Yorku nedodržují.

13.–14. 4. 2020

Když Martina tady za Atlantikem začínala pracovat jako lékařka, bylo to v katolické nemocnici v Binghamtonu. Měli tam krásný zvyk – kdykoli se narodilo děťátko, z reproduktorů po celém špitále se ozvala dětská písnička Twinkle, twinkle little star (Sviť mi, sviť mi hvězdičko).

Včera začali s něčím podobným v nemocnici v Bronxu, kde pracuje nyní. Kdykoli propouštějí domů pacienta hospitalizovaného s Covidem, celou nemocnicí se rozezní podobné radostné poselství. Krásná připomínka, že i uprostřed této kruté pandemie se věci pomalu obracejí k lepšímu. S každým propuštěným pacientem se rodí se nová naděje.

Sedm způsobů, jak koronavirus ovlivňuje lidská práva

Pá, 04/24/2020 - 08:28
Sedm způsobů, jak koronavirus ovlivňuje lidská práva Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:28 T. Číslo 4/2020

Případová studie Amnesty International na příkladu (zejména) Číny, kde epidemie vypukla jako první.

Vypuknutí koronaviru (COVID-19), které začalo v čínském městě Wu-chan na konci roku 2019, bylo Světovou zdravotnickou organizací (WHO) už prohlášeno za globální pandemii.

Reakce na ni má potenciál ovlivnit lidská práva milionů lidí. V první řadě je to právo na zdraví zaručené Všeobecnou deklarací lidských práv, která stanoví právo na přístup ke zdravotní péči, právo na přístup k informacím, zákaz diskriminace při poskytování lékařských služeb, právo na odmítnutí nekonsenzuálního lékařského ošetření a další důležité záruky.

Cenzura, diskriminace, svévolné zadržování a porušování lidských práv nemají v boji proti epidemii koronaviru žádné místo,“ řekl Nicholas Bequelin, regionální ředitel pro Asii a Pacifik Amnesty International.

Porušování lidských práv brání, spíše než usnadňuje, reakce na mimořádné události v oblasti veřejného zdraví a podkopává jejich účinnost,“ dodal.

Během epidemie jsou také v sázce další práva: osvobození od svévolného zadržování a svoboda pohybu, svoboda projevu a další sociálně-ekonomická práva. Tato práva lze omezit, avšak pouze, pokud tato omezení splňují zásady nezbytnosti, proporcionality a legality.

1. Raná cenzura

Čínská vláda se angažovala v rozsáhlém úsilí o potlačení informací o koronaviru a nebezpečích, která pro veřejné zdraví představuje. Na začátku prosince 2019 se lékaři ve Wu-chanu s kolegy podělili o své obavy o pacienty se symptomy podobnými vypuknutí těžkého akutního respiračního syndromu (SARS), které začalo v jižní Číně v roce 2002. Místní úřady je okamžitě umlčely a potrestaly za „šíření fámy“.

Zdravotníci v Číně se pokusili zavolat na poplach. Kdyby se vláda nesnažila minimalizovat nebezpečí, svět by mohl reagovat na šířící se virus rychleji,“ upozornil Bequelin.

V online příspěvku o měsíc později Nejvyšší lidový soud zpochybnil rozhodnutí wuchanských úřadů. To bylo široce viděno jako ospravedlnění pro lékaře, stejně jako rezignace starosty Wu-chanu.

Snahy o minimalizaci závažnosti ohniska byly sdíleny na nejvyšší úrovni čínské vlády, o čemž svědčí i agresivní čínské lobbování u Světové zdravotnické organizace (WHO), aby ohnisko neprohlásila za globální zdravotní nouzi.

Dokud to WHO nakonec neudělala.

2. Právo na zdraví

Zdravotnický systém Wu-chanu byl ochromen a zdravotnická zařízení a zdravotníci se snažili a snaží vypořádat se s rozsahem ohniska.

Mnoho pacientů bylo po hodinách čekání ve frontě nemocnicemi odmítnuto. Zařízení neměla přístup k nezbytným diagnostickým testům.

Čína a všechny ostatní postižené státy musí zajistit, aby všechny osoby postižené koronavirem měly přístup k odpovídající zdravotní péči. Zvládnutí epidemie je důležité, ale také prevence a léčba – proto by mělo být právo na zdraví nedílnou součástí všech reakcí,“ uvedl Nicholas Bequelin.

Čínská média informovala, že lidé se nemohou rychle dostat do nemocnic kvůli zastavení veřejné dopravy a v některých případech nemohou odstranit těla nemocných ze svých domovů.

3. Pokračující cenzura

Naléhání čínských úřadů, aby byl kontrolován obsah zpráv a zastaveno negativní referování, nadále vedlo k cenzuře někdy legitimních informací o viru.

Od počátku krize bylo cenzurováno mnoho článků včetně mainstreamových Beijing Youth Daily a Caijing.

Čínské úřady riskovaly a riskují, že zadrží informace, které by mohly pomoci lékařské komunitě vypořádat se s koronavirem a pomoci lidem chránit se před vystavením tomuto viru,“ řekl Bequelin.

Skutečnost, že některé z těchto informací nejsou dostupné všem, zvyšuje riziko poškození koronavirem a oddaluje účinnou reakci,“ dodal.

4. Obtěžování a zastrašování aktivistů

Čínská vláda se také zaměřila na lidi, kteří se snaží sdílet informace o koronaviru na sociálních sítích. Například právník a občanský novinář Chen Qiushi uvedl, že po zveřejnění záběru z nemocnic ve Wu-chanu byl obtěžován úřady.

Občana Fang Bin s bydlištěm ve Wu-chanu také krátce zadržely úřady po zveřejnění videa s cílem ukázat těla obětí koronaviru.

Odmítnutí nepravdivých tvrzení o viru je zásadní, stejně jako zajištění šíření přesných zdravotních informací, zavírání očí před legitimním novinářským a obsahem sociálních médií v této záležitosti neslouží žádnému účelu veřejného zdraví,“ uvedl Nicholas Bequelin.

5. Zásahy proti „falešným zprávám“

Když se virus rozšířil z Číny do sousedních zemí v jihovýchodní Asii, vlády se snažily kontrolovat informace a vyznění mediálních sdělení.

Lidé byli zatčeni nebo pokutováni v Malajsii, Thajsku a Vietnamu za zveřejnění „falešných zpráv“ o propuknutí choroby.

Vlády musí zabránit dezinformacím a poskytovat včasné a přesné zdravotní pokyny. Jakákoli omezení svobody projevu však musí být přiměřená, legitimní a nezbytná,“ upozornil Bequelin.

Pokud by si vlády v jihovýchodní Asii a jinde měly vzít jednu lekci z čínské manipulace s koronavirem, je to to, že omezování informací a uzavření debaty ve jménu „stability“ přináší vážné riziko a může být katastrofálně kontraproduktivní.

6. Diskriminace a xenofobie

Lidé z Wu-chanu – dokonce i ti, kteří neměli příznaky – byli odmítnuti v hotelech a zabarikádovali se ve svých vlastních bytech.

V jiných zemích byly také zaznamenány případy anti-čínské nebo anti-asijské xenofobie. Některé restaurace v Jižní Koreji, Japonsku a Vietnamu odmítly přijmout čínské zákazníky, zatímco skupina protestujících řekla čínským hostům, aby opustili hotel v Indonésii. Francouzské a australské noviny byly také ve svých zprávách o krizi obviněny z rasismu.

Asijské komunity na celém světě se stáhly zpět a ve Francii se objevil na Twitteru hashtag #JeNeSuisPasUnVirus (nejsem virus).

Čínská vláda by měla přijmout opatření na ochranu lidí před diskriminací, zatímco vlády na celém světě by měly s nulovou tolerancí přistupovat k rasistickému cílení na lidi čínského a asijského původu. Jediným způsobem, jak může svět bojovat s tímto ohniskem, je solidarita a přeshraniční spolupráce,“ upozornil už před přesunutím ohniska do Evropy Nicholas Bequelin.

7. Hraniční kontroly a karantény musí být přiměřené

V reakci na virus v počátcích epidemie mnoho zemí zavřelo dveře těm, kteří cestují z Číny nebo jiných asijských zemí, zatímco jiné zavedly přísná karanténní opatření.

Australská vláda poslala stovky Australanů do střediska pro zadržování přistěhovalců na Vánočním ostrově, kde byly podmínky léčby dříve označeny australskou lékařskou asociací za „nelidské“ kvůli duševnímu a fyzickému utrpení, ke kterému došlo při zadržování uprchlíků.

Papua-Nová Guinea uzavřela hranice pro lidi ze všech ostatních asijských zemí, ne pouze těm ze zemí, u nichž byly potvrzeny případy koronaviru. To ponechalo některé papuánské studenty uvízlé na Filipínách poté, co jim bylo zabráněno nastoupit na palubu letu domů.

Karantény, které omezují právo na volný pohyb, mohou být podle mezinárodního práva odůvodněné pouze pokud jsou přiměřené, časově vázané, přijaté za legitimními cíli, přísně nezbytné, pokud je to možné dobrovolné a uplatňované nediskriminačním způsobem.

Karantény musí být uloženy bezpečným a ohleduplným způsobem. Práva osob v karanténě musí být respektována a chráněna, včetně zajištění přístupu ke zdravotní péči, potravinám a dalším potřebám.

Vlády čelí složité situaci a musí přijmout opatření, aby zabránily šíření koronaviru – a zároveň zajistily, aby postižené osoby měly přístup ke zdravotní péči, kterou potřebují,“ uzavřel Nicholas Bequelin.

Jak má církev mluvit k svým současníkům?

Pá, 04/24/2020 - 08:26
Jak má církev mluvit k svým současníkům? Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:26 Jiří Šamšula Číslo 4/2020

K debatě o tzv. strategickém plánu

Již v několika číslech Českého bratra (12/2019, 1–4/2020, dále jen ČB) publikuje Petr Štulc články, které rozvíjí některé hlavní důrazy Strategického plánu ČCE do roku 2030 (přijatý v květnu 2019 na 35. synodu ČCE, dále jen SP). Vzhledem k finanční odluce církví od státu se ČCE musí připravit na velké změny, a to nejen v samofinancování. Jde o novou podobu církve a její komunikace evangelia. Hlavní překážku v tomto pohybu církve spatřují Štulc i SP v „zastaralosti“ jejího zvěstování a forem zbožnosti a neschopnosti reagovat na výzvy doby. SP mluví o „nesrozumitelnosti naší komunikace o věcech křesťanské víry“. Pro vizi směřování ČCE je klíčový pojem srozumitelnosti a misijní otevřenosti, která je přiměřená potřebám dnešních lidí (viz např. ČB 2/2020, s. 20)

I. Strategické úvahy v ČCE

Štulc ve svých článcích nabízí pojmy převzaté z oblasti managementu firem a neziskových organizací, které mají odpomoci na cestě ke kýžené změně. Klíčovou roli ve Štulcových textech hrají pojmy užívané v oblasti řízení firem: vize, „leadership“, cíle a plán, inovace, analytický tým, lidé, komunikace.

Z podobného kontextu je převzat i samotný pojem „strategický plán“. Ten se dnes užívá především v oblasti neziskových organizací a státní správy. Toto užití má v církvi své oprávnění. Je to právě obtížnost situace a výzev, které před námi stojí, které vhodně vyjadřuje právě slovo strategie. Nejde jen o plán, jak postupovat při dosažení cíle, a pojmenování faktorů, které by dosahování toho cíle mohly ovlivnit. Strategie je slovo původně vojensko-politické, má v sobě význam boje, války (z řec. strateuein – táhnout do boje). Není pochyb, že uskutečňování nové podoby církve bude mít podobu zápasu, tak jako sama křesťanská existence a víra je označována touto metaforou (Fp 1,27; 1Tm 1,18; Ef 6,12), srov. pojmy jako církev bojující („rytěřující“, ecclesia militans), církev, která je zde na zemi, jejímž opakem je církev triumfující, tedy těch, kteří v nebi mají „vizi“ Boha. I když v českém evangelickém kontextu spíše tradičně než s bojem byla (je?) církev spojována s metaforou poutnictví (communio viatorum).

Štulcův text i SP samotný pojmenovává závažné skutečnosti obecného rázu, kterým je dobré věnovat pozornost při promýšlení přítomnosti a budoucnosti ČCE. Chtěl bych si některých všimnout, ale naznačit i možná (ne však nutná) neblahá vyústění, kterých bychom se při hledání strategie pro ČCE ve změněné situaci měli vyvarovat, aby církev nejen vzkvétala, ale také aby „nevzkvétala občas dost divně“ (abych parafrázoval slova Václava Havla).

II. Ohled k evangeliu a situaci

Strategický plán a jím navržené konkrétní cíle a úkoly hledají rovnováhu mezi dvěma póly: „mezi posláním církve, které je neměnné, a mezi výzvami společnosti a doby, které se proměňují“. V tom je třeba strategický plán ocenit, neboť hledání této rovnováhy je odvěký úkol církve, teologie a zvěstování. O tuto rovnováhu ohledů k pravdě křesťanské zvěsti a k situaci, v níž tato pravda zaznívá, se ostatně snaží (nebo by měl) každý farář, kdykoliv si připravuje nedělní kázání. Paradigmaticky to vyjádřil Paul Tillich o teologii. Ta jednak musí vyslovovat pravdu křesťanské zvěsti a musí tuto pravdu pro každou novou generaci nově interpretovat. Teologie se tedy nachází v napětí mezi dvěma póly: pravdou svého věčného základu a dobovou situací, v níž tato pravda má být přijímána. Většina teologií dle Tillicha dostačuje jen jedné z obou základních podmínek. Buď obětují části pravdy, nebo nemluví do své doby.

Do jisté míry obdobně viděl podstatu misie a misionářské teologie švýcarský teolog Emil Brunner: „Pro zvěstování misionáře hraje rozhodující roli, ať si to chce uvědomit nebo ne, to, že využívá poznání, které má neobrácený člověk (…) k dispozici. (…) Pouhé, svědectví zůstává mrtvé, jestliže se, nechytí poznatků, které posluchač tohoto svědectví přináší. Kdo to popírá, popírá evidentní faktum a nerespektuje pravdu kvůli falešné teologické doktríně. (BRUNNER, Dogmatik I. Die christliche Lehre von Gott, Zürich, 1960, s. 108.)“

Strategický plán a Štulcovy texty očividně vidí rezervy církve v tom, že málo mluví do své doby. Nedaří se jí navazovat na situaci lidí, k nimž se obrací. V tom je jistá ironie českobratrských církevních dějin, neboť je to právě ČCE, která má v kontextu moderního českého křesťanství tradici ve vedení takového dialogu. Právě ČCE se snažila v jistých proudech své teologie a zvěstování hovořit do své doby a vést s ní dialog. Je to dokonce jedna z jejích výslovných zásad: „Moderní svět prochází pronikavými změnami. Staré formy života se rozkládají, a s nimi se rozpadají i dřívější jistoty. To vyžaduje nové zvážení úkolů, před něž jsme postaveni v soukromí i ve společenském životě. Musíme hledat v evangeliu novou odpověď na nové úkoly ve všech současných změnách.“ (Zásady Českobratrské církve evangelické, Praha, 1968, s. 64)

Teologie ČCE byla v tomto ve zvláštním napětí: na jednu stranu snaha hledat v evangeliu odpovědi na situaci současníka, ať církevního, ať necírkevního. Tato snaha byla dvouznačně symbolizovaná osobou J. L. Hromádky. Na druhou stranu ČCE ovlivnila silná teologická tradice teologie Slova s jejím odmítáním „navazovacího bodu“. Kazatel se podle Bartha musí starat především o to, aby Boží Slovo věrně reprodukoval, nikoliv o to, zda je mu rozumět. O srozumitelnost se v srdci posluchače se totiž postará výlučně Duch svatý. Nakonec ovšem i Barthova teologie a jeho monumentální dílo svědčí o jeho vazbě na dobové světonázorové a duchovní výzvy. Ostatně je známý jeho výrok, že křesťan má mít v jedné ruce bibli a v druhé noviny.

Je tedy na zvážení, zda a do jaké míry ČCE v tomto navazování na situaci selhává. Jedním z důvodů je dle mého soudu to, že se v tomto rozhovoru většinou počítalo jen s jedním typem partnera: totiž se sekularizovaným, nenáboženským člověkem.

III. Situace: Pluralita

Co je pro situaci, v níž ČCE je a do níž mluví, klíčové? V sekularizované společnosti se nacházíme stále. Církevní instituce stále více ztrácejí svůj dominantní vliv. Což znamená stále, že pro mnohé víra, církev, náboženství nehraje žádnou roli. Současně k tomu však dochází k revitalizaci religiozity a náboženství. S tím souvisí, že se nacházíme ve společnosti pluralitní: světonázorově, politicky, ale také pak nábožensky. Tuto revitalizaci religiozity ostatně SP předpokládá, jestliže výslovně zmiňuje „pestrý zájem o duchovní témata v současné české společnosti“, na něž není ČCE schopná navazovat.

Připomeňme v sociologii a religionistice známou skutečnost, že pro revitalizaci náboženství v dnešní době je ovšem typická deinstitucionalizace. Náboženská praxe mnoha lidí, křesťanů nevyjímaje, není vázána na členství v etablovaných církvích a náboženských společnostech. Že náboženství (zbožnost či módním slovem řečeno „spiritualita“) vycestovalo za hranice církví, není stále skutečnost usazená v myslích členů církví. Náboženská témata, ne méně křesťanská, jsou v různých modifikacích a zkresleních přítomna také v reklamě, televizi, na internetu a na sociálních sítích, jsou přítomna ve filmu a televizi. Funkci, kterou kdysi primárně vykonávaly církve, stále více přebírají jiní aktéři, kteří ve svém sebepochopení či v obvyklém chápání nejsou považováni za náboženské. V té souvislosti se v religionistice, sociologii, ale i teologii hovoří o implicitním, náhražkovém či neviditelném náboženství či funkčních ekvivalentech náboženství. Pěkným příkladem takového funkčního ekvivalentu v české kultuře je např. foglaring, který analyzoval ve své knize Evangelium podle Jaroslava Foglara Pavel Hošek.

V kontextu této náboženské a světonázorové plurality vzniká trh nabídek, který ruší náboženské monopoly. Pro etablované církve to má mnohostranné důsledky. Také ten, že se církve dostávají do konkurenčního prostředí. Snad by se dalo hovořit o misijní soutěži. Ekonomickými pojmy pověděno: na „trhu“ církví a náboženských společenství a společností jsou větší či menší „hráči“, kteří svým „zákazníkům“ nabízejí svůj „produkt“. Hráči na náboženském trhu mají ovšem rozdílné zázemí a infrastrukturu. A dá se očekávat, že „největší hráč na trhu“, v našem kontextu římsko-katolická církev, si bude snažit všemožně uhájit svůj alespoň částečný monopol. Jednotlivé církve jsou na jednu stranu vedeny snahou vystupovat v součinnosti (ekumenický a mezináboženský dialog), na druhou stranu se tato pluralita nabídek neobejde bez jisté míry vymezování, profilování, případně apologetiky, která zahrnuje i polemiku. Neboť – ať se nám to líbí nebo ne – každý z hráčů na (křesťansky) náboženském „trhu“ zastupuje určitou interpretaci evangelia, která je tu méně tu více neslučitelná s interpretacemi, které zastávají jiní. Kdyby tomu tak nebylo, již dávno by došlo k jejich spojení. To samozřejmě může ústit do konfliktů (např. spor o mariánský sloup). Ty mohou být vedeny nečestně a nesportovně, ale také na kultivované a věcné úrovni. Možná právě učit se této apologetice a polemice je jednou z výzev naší situace.

IV. Církev a její navazování na situaci

Je pozitivní, že i strategický plán s touto náboženskou pluralitou výslovně počítá, když za jeden z dílčích cílů v oblasti misie požaduje „informovanost o současné české religiozitě, o duchovních potřebách české společnosti, specifických skupinách a navazovacích bodech pro misii“. Zde je výslovně zmíněn pojem navazovacího bodu („Anknüpfungspunkt“), který má svůj prapůvod u Friedricha Schleiermachera, s nímž se ovšem proslavil již zmíněný švýcarský teolog Emil Brunner, jenž otázku po „navazovacím bodu“ učinil principiální otázkou zodpovědné teologie. Podle Brunnera je člověk Božím slovem oslovitelný v celé své existenci na základě toho, že v sobě nosí formální Boží obraz, který nebyl hříchem zrušen. To se ostatně ukazuje v tom, že evangelium neužívalo žádná zcela nová slova, nýbrž přeznačilo slova z pohanského prostředí. Navazování má však své meze. Slova našich současníků přenesením do křesťanského kontextu předefinováváme, Brunner mluví přímo o „boji proti modlám“ (K této problematice viz podrobněji: ŠTEFAN, Jan. Karl Barth a ti druzí. Brno, 2005, s. 287–290.).

V naší situaci se křesťanské svědectví a misie nachází v kontextu různých možností navazování: lidé, kteří se o náboženství zajímají, „hledači (smyslu)“, příslušníci jiných náboženství, „křesťané bez církve“, agnostici, lidé zakotveni na scéně „alternativní religiozity“, s u nás bezesporu významnou ezoterickou scénou. Sekulární člověk, „ateista“, na nějž se převážně zaměřovala pozornost české evangelické teologie a zvěstování („civilní interpretace“), je tedy jen jedním z mnoha.

Každý tento kontext hovoří jiným jazykem, kterému je třeba porozumět, je zde vyžadován hermeneutický výkon. Je tedy nesporné, že církev a zvláště ti, kdo v ní mají odpovědnost, musí znát jazyk „světa“ a navazovat na něj, jak požaduje Petr Štulc. Církevní zvěstování je či má být v neustálém rozhovoru s určitými modely, způsoby myšlení z jiných oblastí. A sem patří mimo jiné také sféra ekonomiky, firemní kultury, managementu, odkud Štulc přebírá pojmy, když pojmenovává faktory, které dle něj rozhodují, zda se zdaří změna jakékoliv větší instituce, tedy i církve.

Otazníky ovšem potom budí Štulcova zdánlivě nenápadná a vedlejší poznámka, že svůj pohled na církev a s ním spojené pojmy z podnikové sféry se nechce do našeho „církevního“ jazyka pokoušet překládat. A dodává: „Pokud chceme mluvit k okolnímu světu srozumitelně, musíme si zvykat mimo jiné i na jeho jazyk.“ (ČB 1/2020, s. 21)

Zde je ovšem třeba říci: překlad církevního a mimocírkevního jazyka je pro úspěšné navazování zcela klíčovou „kompetencí“ nejen teologů, ale i všech křesťanů. Tento překlad přitom musí být obousměrný. Konat tak, aby i druzí rozuměli nám, ale i usilovat o to, abychom rozuměli druhým. Ale také: kde si již porozumět nemůžeme, kde nutně zůstáváme pro druhé nesrozumitelní a kamenem úrazu. Ostatně tento překlad musí být nejprve interní – nejdříve my musíme porozumět biblické a teologické tradici, abychom ji mohli předávat dál ve slovech a pojmech našeho času. Možná je to můj dojem, ale trochu mi přijde, že tento hermeneutický důraz (teologicky hermeneutická kompetence kazatelů) není v SP a Štulcových textech dostatečně vyjádřen. Některé formulace vyvolávají zdání, jako by byl položen důraz především na (nejlépe inovované) formy zbožnosti a misie. Jako by základní obsahy křesťanství byly jasné, teď jde jen o to je úspěšně a poutavě „prodat“ skrze tyto nové formy, resp. PR kampaň vedenou profesionální firmou.

Ale snad je právě tato klíčová hermeneutická kompetence skryta v pasážích, kde se hovoří o tom, že „SR provede, velkou inventuru cílů (…) v přípravě, vzdělávání a doprovázení kazatelů, aby lépe odpovídal současným potřebám církve.“ Hermeneutika má na ETF tradici především v oblasti biblické teologie a filosofie. Je tedy záhodné, aby teologická hermeneutika náboženství a současné kultury byla stále více věc praktické a systematické teologie.

Úsilí o srozumitelnost a dorozumění i srozumitelnost sama mají své meze. Vždy zůstane něco nesrozumitelného, vždy zůstanou témata, kdy si neporozumíme. U misie to má ten rozměr, že ten druhý se pro úspěšné porozumění víry musí – za přispění Ducha svatého – vzdát lecjakých svých předchozích předporozumění.

Tedy i při užívání pojmů „ze světa“ vždy dospějeme k tomu, že přes podobnosti jsou tu i nepřekročitelné rozdíly. Proto zvěstování nemůže jinak, než pojmy „ze světa“ z perspektivy evangelia kriticky nahlížet a promýšlet. Nečiní-li se to, potom hrozí ideologizace. Slovo Boží, vyslovené v Kristu, není potom překládáno, ale v krajním případě jinými slovy nahrazeno. Je proto záhodné, pokud i pojmy z managementu a řízení při jejich aplikaci na obnovu a řízení církve jsou podrobeny takové teologické kritice. Existuje ostatně disciplína praktické teologie, zvaná kybernetika, a ta se právě tímto zabývá.

Ideologizace křesťanské zvěsti – to byl ostatně smysl protestu dialektické teologie proti náboženství, resp. proti liberální teologii, která na pojmu náboženství staví, která vždy usilovala o rozhovor s vědou, kulturou a která měla tendenci pravdu evangelia „přizpůsobovat duchu doby“. To je i smysl často citovaného Pavlových slov „nepřizpůsobujte se tomuto světu“ (Ř 12,1). Myslí se světu, který je odcizen od Boha, i ve svém žitém náboženském životě a „spiritualitě“. Hromádkův příklad ovšem jasně ukazuje, že ideologizace se neváže jen k teologickému liberalismu, je to nebezpečí univerzální.

Srozumitelná tedy církev nemůže být, jestliže si nekriticky, bez teologické reflexe „zvyká“ na jazyk okolního světa, zvláště jazyk oblastí, které se zdají být dnes obzvlášť vlivné a prostupující všechny ostatní oblasti života: jako právě sféra ekonomie, PR a managementu.

V. Srozumitelnost a rozum

Jak už samo slovo srozumitelnost naznačuje, srozumitelnost předpokládá užívání rozumu. SP ČCE považuje za jednu ze silných stránek církve „důraz na rozumový a myšlenkový aspekt víry a zbožnosti“. Ovšem za jednu z hlavních překážek hlavního cíle ČCE, „prožívat boží přítomnost a hlásat evangelium“ považuje Štulc to, že se naše církev „hodně zaměřuje na rozum“, čehož projevem jsou „dlouhá složitá kázání“, byť na úrovni „kvalitních univerzitních přednášek“, a „detailní výklad a rozličné interpretace biblických textů“. Rozum je něco, co náš současník od náboženství spíše neočekává, dalo by se vysoudit z některých vět Štulcových textů. Současníky nezajímají „složité teologické konstrukce a rozbory“, v nichž údajně máme zálibu „my“, ale lidem dneška jde o to, aby se o Bohu méně mluvilo, jeho přítomnost se prožívala „v modlitbě a tichu“, resp. se jeho přítomnost prožívala při pohroužení „do liturgie a rituálů“, které umožní „vypnout těkavý rozum“. Důležité je „vnímání přítomného okamžiku“, resp. „Boží přítomnosti“, téhož dosahovat „prostřednictvím pohybu, hudby či hraním dramatu“, inspirace osobními příběhy a příklady, „vedení zralých osobností“. (ČB 12/2019, s. 8)

Je mi otázkou, s jakým pojmem rozumu SP a Štulc vlastně pracují.

Zdá se, že s příliš úzkým vymezením. Např. Štulc považuje naše kázání za příliš intelektualistická a složitá. Sám SP ovšem, zdá se, také jednostranně vidí kázání a katechezi jako zdroj „intelektuálního nasycení“, přičemž je obojí dáno do jiné kategorie než „živá zbožnost“, jejímiž projevy jsou „modlitba, ticho, zpěv“. Jako by kázání se zbožností nesouviselo, nebudilo ji či neprohlubovalo a jako by zbožnost sama byla něco kategoriálně odlišného od rozumu. Kázání sice může vypadat jak univerzitní přednáška, a jsou-li taková, je taková praxe hodna kritiky a změny. Kázání má však v ideální formě ty dimenze, které tento žánr přibližují slovesnému uměleckému dílu, o němž bychom také neřekli, že nám přináší „intelektuální nasycení“, ale složitější zážitek, estetickou zkušenost, která v sobě různé mohutnosti lidské subjektivity sjednocuje. A ne náhodou mnozí autoři dávají do souvislosti zkušenost estetickou a náboženskou.

Víra a zbožnost mají v sobě něco ne snad iracionálního, ale „transracionálního“, extatického. Jsou jistě momenty, kdy působení Ducha „převyšuje veškerý rozum“. To nás spojuje s oblastí, kde platí jakýsi zcela jiný rozum („hlubina rozumu“), na němž máme fragmentárně, ale jednoznačně účast. S oblastí Boží skutečnosti, která se našemu myšlení a našim slovům v mnohém vymyká, ale která sama je „rozumná“, „logická“. V naší existenci totiž není situace, která by měla být prosta rozumu. Nejde o to, zda rozum či ne, ale jaký rozum. Zda rozum „čistý“, praktický nebo estetický, zda rozum subjektivní či objektivní, ale především: zda rozum osvícený zjevením či nikoliv. Víra není nikdy zcela bez rozumu. Je přerušována Božským rozumem, který ten lidský rozum transformuje, pozdvihuje, nikoliv však vyřazuje z provozu. Touha rozum „vypnout“ je sebeklam v různých variantách, který vede ke ztrátě „citu“ pro skutečnost. Vede k úniku z dějin, ke společenské nezodpovědností.

Je očividné, že v naší technickým rozumem určované společnosti existuje poptávka po vypínání rozumu. Ve všech jejích vrstvách. Top manažer si potřebuje zameditovat, „vypnout“, aby se nezbláznil z odpovědnosti, která je na něj vložena. Touha vypínat rozum (nebo přesněji: nacházet jiné podoby racionality) je však záležitostí i mnoha lidí, kterým nevyhovuje současný stav světa a kteří utíkají do světa dezinformací, ale také do světa programově iracionálního náboženství. Tato touha po „vypínání rozumu“ je tedy něco nanejvýše ambivalentního, jak nám v náboženské oblasti ukazuje náboženský fundamentalismus, kterýmžto směrem ČCE nesmí nikdy jít. Této poptávce po iracionalitě nemůže naše církev vycházet vstříc a musí očekávat, že naše „zboží“ bude odmítáno. Jedním z aspektů pravé (prohloubené?) zbožnosti je i schopnost kriticky, jasně a pravdivě myslet a rozlišovat. Rozlišovat právě i čemu a komu je dobré důvěřovat.

Výše řečené ovšem nechce stavět do opozice rozum a nové formy zbožnosti, po nichž se i v naší církvi oprávněně volá. Tyto a podobné výroky v SP do oficiálních dokumentů vrací pojem zbožnosti, resp. náboženské zkušenosti a náboženského prožitku, který byl dlouhá desetiletí v naší církvi tabu pod vlivem Barthovy teologie Slova. Vzpomeňme za všechny třeba tyto věty z Barthova slavného Listu Římanům: „Víra (…) není nikdy totožná se zbožností, byť i by byla nejčistší a nejjemnější (…). Náboženský zážitek, (…) pokud chce být užíváním a vlastněním Boha, je nestydatou a nezdařilou předjímkou toho, co je a může být pravdivé jen z hlediska neznámého Boha. Je ve své dějinnosti, věcnosti a konkrétnosti zradou Boha. Je zrozením ne-Boha, modly… Sláva nepomíjitelného Boha je zaměněna za jeho obraz.“ (Römerbrief, 1922 s. 25n)

Náboženskou zkušenost, náboženské prožívání my jako „zradu Boha“ takto paušálně nazývat nemůžeme. Může se jí ovšem stát, a to paradoxně i při růstu církve, jestliže církev ve svém životě upadá do jednostranností: buď z dějin utíká, nebo se v nich rozpouští. Doufám, že ani jedno se ČCE nestane.

Sexuální násilí v českých církvích se „řeší“ dalším násilím

Pá, 04/24/2020 - 08:20
Sexuální násilí v českých církvích se „řeší“ dalším násilím Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:20 Magdaléna Trusinová Číslo 4/2020

V minulém čísle popisoval Jan Bierhanzl svou zkušenost s komunitou Archa, jejíž zakladatel Jean Vanier byl za svého života mj. sexuální agresor. Na sociálních sítích se strhla kolem textu diskuze o tom, zdali by na sexuálním násilí v církvích změnilo něco svěcení žen v církvi římsko-katolické a jsou-li takové úvahy vůbec na místě. Následující text v několika poznámkách rekapituluje, co víme o sexuálním násilí v církvích v České republice, ať už s ženami farářkami, nebo bez nich.

Současná situace – mírný optimismus není na místě

Při letmém pohledu by se mohlo zdát, že co se týká sexuálního zneužívání a násilí (ať už na dětech nebo na dospělých) v církevním prostředí, v Česku se ledacos pohnulo. Přinejmenším víme, že k němu docházelo (a možná stále dochází) i tady. I když se církevní představitelé dlouho tvářili, že naší milé kotliny se tento obludný problém netýká. Po rozhovoru, který serveru Seznam.cz v září 2018 poskytl Jiří Kylar, už to nebylo možné.

Následující řádky se pokusí přispět k porozumění, proč je potřeba vyjadřovat těm, na kterých bylo toto násilí spácháno, hlasitou a neustávající solidaritu a podporu. Násilí na nich totiž pokračuje. Od fyzického přešli příslušníci kléru k psychickému, symbolickému – neubližují na těle, ale umlčují.

Zatímco např. v USA, kde se o sexuálním násilí, kterého se kněží dopouštěli, mluví minimálně čtyři dekády a kde už církevní struktury přebraly alespoň část zodpovědnosti (projevuje se to nejen mimosoudními vyrovnáními, jejichž výše se zveřejňují, ale také trestními oznámeními, která na sebe podávají zástupci kléru kvůli zamlčování tohoto násilí), v Česku jsme pořád na úrovni jednotlivých případů – zpochybňuje se věrohodnost obětí, církve uměle snižují počty agresorů a problém bagatelizují. Veřejnost se tak od římsko-katolických biskupů z médií dozvídá, že agresoři představují promile kléru (dostupná zahraniční data se pohybují mezi 4 a 6 %), že k sexuálnímu násilí dochází nejčastěji v rodinách (což je fakt, který ovšem nijak nesnižuje hrůzu toho, co páchají duchovní, ani je to nijak neomlouvá) atd.

Zneužívání v církvích – o jak rozšířený problém se jedná?

Kolik lidí zneužili v Česku kněží a faráři? Jejich počet zřejmě půjde minimálně do stovek. S případy sexuálního zneužívání se tu často spojuje pouze římsko-katolická církev, což ale neodpovídá skutečnosti. U ní se lze v mnoha případech opřít o policejní vyšetřování a jeho výsledky, v případech z jiných církví a náboženských hnutí policie konala výjimečně (husité a pravoslavní), pokud se k ní vůbec nějaké informace dostaly (nebylo tomu tak v případě Českobratrské církve evangelické a zřejmě dalších).

Proč je tak těžké zjistit, kolik lidí se musí vyrovnávat s následky sexuálního zneužívání, ke kterému došlo v církevním prostředí? Nechme na pokoji přeživší a ptejme se, jak k problému přistupují zaměstnavatelé agresorů.

Římsko-katolická církev je silně hierarchizovaná organizace a má velmi účinné mechanismy, jak utajovat násilí. Nezapomínejme, že sexuální násilí má mnohem více společného se zneužitím mocenského postavení než se sexem. Hierarchická mocenská struktura je potom ideálním prostředím, kde když vrchnost rozhodne, že problém neexistuje, tak zkrátka zmizí. Čest výjimkám – jsou to často lidé, kteří fungují v rámci řádů a nemají přímou (zaměstnaneckou) vazbu na klérus, jako např. nemocniční kaplan Marek F. Drábek, Theresien Bartoňová nebo současné vedení dominikánského řádu. Když se v roce 2000 zastal obětí kněze V. Merty bohoslovec Václav Novák, byl (kvůli neplnění studijních povinností) vyloučen z olomoucké teologie. V. Merta se mimochodem za mříže podíval pouze v době pobytu ve vazební věznici. Soud mu uložil čtyřletou podmínku, arcibiskupství zařídilo práci v archivu a podle dostupných informací Merta v současnosti slouží mše, tj. má opět přístup k ministrantům. To vše pod dohledem olomouckého arcibiskupa Jana Bosca Graubnera. (Tolik k údajné přehnané přísnosti církevních soudů.)

Menší církve mají možná demokratičtější uspořádání, jenže zase rády „ctí“ pravidlo, že špinavé prádlo se má prát doma – mentalita menšiny v menšině je evidentně silnější než solidarita s těmi, kterým představitelé církve ubližují.

Smutná fakta na všech frontách

Podle statistiky ministerstva spravedlnosti za rok 2017 se k soudu dostane asi polovina případů sexuálního násilí, kdy někdo podal trestní oznámení. Od soudu pak nadpoloviční většina pachatelů odchází s podmínkami. Do roku 2010 byla navíc promlčecí lhůta u sexuálního násilí pouze 12 let od spáchání trestného činu. To prakticky znemožňovalo postihnout případy, kdy se někdo tohoto násilí dopustil na dětech. Než se dětské oběti stihly dostat do takového stavu, aby byly schopné mluvit o tom, co se jim stalo (což se zdaleka všem obětem nepodaří, anebo jejich pokusy zůstanou oslyšené), čin byl promlčený. Od roku 2010 trestní zákoník upravil lhůtu na 15 let od osmnáctin obětí.

Policie vyšetřuje i u trestních oznámení, která by se mohla jevit jako promlčená, např. si předvolá agresora apod., pokud se jí ale nepodaří např. najít oběť stejného pachatele, u které jeho čin ještě promlčený nebyl, svoje vyšetřování odkládá a nepostupuje ho dál státnímu zástupci apod. Církevní představitelé pak mohou křičet do světa, že počet odsouzených kněží je minimální. Ano, odsouzených jistě. Pak jsou tu ti, u nichž policie konstatovala, že k činu docházelo či došlo, ale že je promlčený.

Co s přeživšími? Zažalovat!

Právě na to spoléhá českobudějovické biskupství, které ze zatajování sexuálního násilí usvědčil server seznam.cz. Biskup Vlastimil Kročil se hájí, že k odsouzení nedošlo (a ani nedojde, jeden z pachatelů už je na onom světě). Pokud by někdo z těch, komu církevní sexuální predátoři ublížili, měl stále ještě odvahu veřejně se ozvat, nemůže v žádném případě počítat s vyslyšením, neřku-li s omluvou. Nejpravděpodobnější scénář je, že se naděje tak maximálně předvolání na policii kvůli vyšetřování trestního oznámení na neznámého pachatele, a pokud vypovídat odmítne, vystavuje se obvinění z nadržování pachateli.

Tuto praxi na podzim zavedli čeští katoličtí biskupové. Pro mnohé lidi, kterým duchovní ublížili, je představa, že budou muset na policii, neuvěřitelně traumatizující. Podání trestního oznámení může být pro některé oběti velice terapeutické, musí ale přijít ve správný čas – a ten si každý člověk určuje sám. Nutit někoho vypovídat proti jeho vůli znamená dopouštět se na něm dalšího násilí.

A na závěr jedna do vlastních řad

Na závěr bych ráda připomněla, že nutit někoho mlčet nebo mu nedat dostatečný prostor a podporu k tomu, aby mohl/a se svým svědectvím vystoupit, je také forma násilí. Měli bychom to mít na paměti my evangelíci a evangeličky, než začneme zase halekat do světa, že našich farářů se tento obludný problém netýká. Možná bychom se pokorně měli nechat inspirovat přístupem ekumenické komunity Archa, která nechala nezávislou společností vyšetřovat svého „otce zakladatele“ – a to ještě za jeho života. Nebo bychom se mohli pokorně podívat, jak to dělají němečtí katolíci. Svou církev opravdu nešetří a v mezičase se z nich stali uznávaní odborníci na prevenci sexuálního násilí.

Autorka je novinářka a evangelička

Více informací:

https://www.getsemany.cz/node/3581

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/podcast-vinohradska-12-cirkev-sexualni-zneuzivani_1911150600_miz

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/svedectvi-obeti-bral-jsem-to-jako-sve-vlastni-selhani-sexualni-zneuzivani-bylo-v-cirkvi-tabu-56150

https://wave.rozhlas.cz/zpoved-poslechnete-si-dokument-o-divce-kterou-v-detstvi-zneuzil-knez-7931848#player=on

Nežádoucí lid – Ujguři

Pá, 04/24/2020 - 08:20
Nežádoucí lid – Ujguři Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:20 Číslo 4/2020

V projektu „Královského literárního fondu“ se nad poezií a povídkami pravidelně scházejí spisovatelé s uchazeči o britský azyl. Jedním z nich je Memet, který se nad šálkem čaje spisovatele Jonatana zeptá: „A ty víš o genocidě mého lidu?“ Jonatan odpoví: „Ne, nevím“. Memet vysvětluje: „Mnoho, velmi mnoho Ujgurů je v koncentračních táborech. Odebírají nám orgány. Berou nám děti. Náš jazyk, náboženství a paměť mají být vymazány. Jonatane, víš, že nás čínská komunistická strana chce vymazat ze země? Sděl, prosím, co nejvíce lidem, co se děje s Ujgury v provincii Sin ťiang“.

Jonatan se začal osudem Ujgurů zabývat. Dočetl se, že se v roce 2017 v provincii Sinťiang začalo ve velkém měřítku stavět. Nebyly to však továrny, ani nová města, ani solární farmy. Satelitní snímky ukázaly vysoké zdi, žiletkové ploty, strážné věže a rozsáhlé bloky ubytoven. Stavěla se celá síť vězení. V nich jsou ve velice stísněných podmínkách drženi Ujgurové a ostatní muslimsko-turkické minority. K úniku z přeplněných prostor, bití, upoutání v řetězech, nedostatku lékařské péče, hladovění a stálého vymývání mozku stačí vzdát se své víry, svého jazyka a národnosti.

Čína to samozřejmě oficiálně naprosto popírá: Žádné tábory neexistují. Nikdo není zadržován. Nikdo není násilně nucen se přizpůsobit slepé víře v čínskou komunistickou stranu. Když už nebylo možné tuto skutečnost zakrývat, sinťiangské úřady připustily, že to sice tábory jsou, ale slouží k výuce profesí. Jsou to pouhá školení, která mají Ujgurům „pomoci“ naučit se důležitým dovednostem a tak jim zjednodušit vyhlídky na získání zaměstnání a zlepšit svůj život. Úřad k tomu dodal, že stejně jako my na Západě mají problém s terorismem a že ujgurští muslimové ukrývají islámské extremisty. Tomu se Čína musí bránit.

Zmínka o terorismu zní na Západě hodnověrně. K několika teroristickým útokům jak ujgurských separatistů, tak radikálních džihádistů skutečně došlo. V roce 2009 vzniklo napětí kvůli plánu státu přesunout Han Číňany do Sinťiangu. Ujgurové to vnímali jako kolonizaci a došlo k vážným střetům. Dvacet Číňanů přišlo o život. Docházelo k napadení noži a k bombovým útokům, při kterých přišla o život řada Číňanů. Čínskou odpovědí je převýchova v koncentračních táborech.

Pro rozptýlení podezření byli v červnu 2019 pozváni do Sinťiangu vybraní novináři, včetně několika z BBC, k návštěvě pečlivě vybraných ukázkových táborů. Kvůli ní byl odstraněn žiletkový plot, Ujgurové měli výtvarnou výuku, nebyly vidět elektrické obušky, Ujgurové mluvili svým jazykem a usmívali se, novináři neviděli žádné mrtvé. Z extrémismu vyléčení Ujgurové deklamovali „Milujeme svou rodinu – komunistickou stranu Číny“ a prozpěvovali dětský popěvek „If you’re happy and you know it clap your hands“.

Reportéři BBC se nenechali ošálit a investigativní tým vyhledal vězně z těchto táborů, kterým se podařilo utéct do Turecka. Bývalí vězni nehovořili o škole, ale o opravdové, drtivé a nelítostné realitě detenčních táborů.

Při příštím setkání řekl Memet Jonatanovi, že on sám byl také v čínském vězení. Tehdy studoval medicínu a zbýval mu už jen jeden rok do promoce. Bylo to v devadesátých letech. Zatčen byl proto, že se modlil a je Ujgurem. Po jeden rok sdílel místnost o 13 m2 s dalšími dvaceti lidmi. Nynější podmínky jsou mnohem horší. Memet to ví, protože se setkal s ženou, která byla v cele se čtyřiceti lidmi. Trpěli nedostatkem jídla a spánku. Během tří měsíců zemřelo devět lidí. Dnes může v těchto táborech být víc než pět miliónů lidí. Nejsou komunisté. Nejsou Číňani. To je pro komunistickou stranu Číny nepřijatelné. Buď se stanou Číňany a spokojenými komunisty – nebo skončí ve vězení. Čína sleduje všechny Ujgury. – „Jak?“ zeptal se Jonatan. „Huawei.“ odpověděl Memet.

Firma Huawei a Oddělení veřejné bezpečnosti v Sinťiangu uzavřely v květnu 2018 dohodu o strategické spolupráci. Memetův národ se tak stal nejvíce sledovaným na světě. V každém telefonu je spyware. Kamery mají v hledáčku všechny dveře. (Memet to ví, protože jeho rodina tam stále žije.) Každý se musí večer kameře poklonit a říct: „Si Ťin-pchingu, děkuji za další den a děkuji úžasné komunistické straně.“ Když vás uvidí s někým jiným, když máte přátele, dokonce když vyjdete zadními dveřmi, aby vás kamera nezachytila, budete zatčeni. A pokud máte v telefonu whatsapp, přijdou pro vás také.

„Jak je to v táborech s korona virem?“ zeptal se Jonatan. Čínská vláda potvrdila dvacet případů nákazy. Je jich zřejmě mnohem víc. Nejhorší je, že všem Ujgurům vzali krev a mají jejich DNA. Znamená to ještě větší zisk z odebírání orgánů. Je možné snadněji uspokojit jednotlivé požadavky. Navzdory tomu, že čínská vláda tvrdí, že orgány jsou odebírány pouze popraveným kriminálníkům,

Rada OSN pro lidská práva v září 2019 obvinila Čínu z odebírání orgánů vězňům svědomí, včetně Ujgurů a stoupenců Falun Gong. V závěrečné zprávě vedené sirem Geoffrey Nicem, hlavním žalobcem v procesu se Slobodanem Miloševičem, je uvedeno, že velmi mnoho vězňů bylo zabito na objednávku čínské vlády…

Je ještě jeden důvod, proč mají Ujgurové zmizet. Sinťiangem má úplně náhodou vést Nová Hedvábná stezka. Úřady se rozhodly, že s výstavbou největších plynovodů, silnic a tratí kvůli transportu zboží do věčně hladových skladů Amazonu se mohou zbavit i nežádoucího lidu…

(Podle The Tablet z 15. 2. 2020 převedla a zkrátila Daniela Bísková)

Za Eskymáky s Moravskými bratry

Pá, 04/24/2020 - 08:15
Za Eskymáky s Moravskými bratry Protestant Pá, 24/04/2020 - 09:15 Blanka Straňovská Číslo 4/2020

B. Straňovská nás dnes zavede k Eskymákům/Inuitům do Grónska, a to oklikou přes Fulnek a Herrnhut.

Jsou věci, které se v dějinách neustále opakují. Téměř každé století se muselo poprat jak s rozsáhlými epidemiemi, migracemi obyvatelstva, tak i s tvrdým diktátorstvím. V době pobělohorské byly z Čech a Moravy nuceny odejít desítky až stovky tisíc evangelíků, kterým hrozilo reálné uvěznění, mučení a smrt. Od nejsilnější katolické církve. Církve!

Každý obrozený, který četl Bibli, scházel se potají se spoluvěrci a nebyl dost opatrný, skončil v exilu, nebo na hranici. Přesto protestantská víra v Čechách i na Moravě rostla. Probuzení, nebo chcete-li obrození, psalo úžasné příběhy. Zpěv dvanácti uvězněných mužů, vycházející ze sklepní díry v moravském Holešově, až se člověk musel zastavit a plakat a nevěděl proč – jako Christian David, mladičký tesař na pokraji poodhalující se roušky Ježíšova tajemství, nebo o pár set kilometrů na západ dospívající hrabě von Zinzendorf, zírající v düsseldorfské galerii na nápis pod obrazem Fetiho trpícího Ježíše Krista s trnovou korunou na hlavě: „To jsem já udělal pro tebe. Co Ty uděláš pro mne?“

A jednoho dne se sešli. Prostý tesař, nadšený a odhodlaný pro nové poslání přivádět lidi ke Kristu, kazatel, a proti němu mecenáš, osvícený a vzdělaný šlechtic, obdivovatel Husa i Komenského, Když se dozvěděl o potížích probuzených na Moravě, řekl: „Chtějí-li přijít ke mně, chci je přijmout. Peníze však nemám, protože jsem byl dosud také exulant. Za to, co jsem měl, jsem si koupil jeden statek. Když se jim tu bude líbit, mohou ve jménu Božím přijít a usadit se tu. Pakliže jim jde o to hledat Boha, je mi to velmi milé.“

Statek se nacházel v Sasku a název městečka pro uprchlíky, které zde Christian David založil a z části také skutečně postavil, vzniklo menší slovní hříčkou z přání, které vyslovil správce sousedního panství Heitz v dopise hraběti Zinzendorfovi: „Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla vybudovati na tomto kopci zvaném Hutberg město, které by nejen samo stálo ‚pod ochranou Páně‘ (unter des Herrens Hut), ale jehož všichni obyvatelé by stáli neúnavně ‚na stráži Páně‘ (auf des Herrens Hut). Začali městu říkat Herrnshut, později zjednodušeně Herrnhut, tedy Ochranov.

Christian David postavil první dům a vydal se pro stíhané bratry na Moravu. Cesty to byly nebezpečné, přes některé kraje se dalo přecházet jen v noci, skrývat se v obilí a na pokrajích lesů, přesto však tento neúnavný šiřitel Božího slova převedl několik set lidí, další stovky přivedl k obrácení, neboť nikdy nechodil přímo, ale obcházel všechny probuzené křesťany podél svých cest. Kázal evangelium, četl pečlivě střežené Komenského povzbuzující dopisy z Holandska, popřípadě napomínal a posiloval je ve víře.

Herrnhut úspěšně vzkvétal a rozrůstal se, dlužno říci, že všichni, kdo sem přišli, museli přiložit ruku k dílu. Od hraběte dostali pozemek a dřevo na dům, uživit se však museli sami. A museli se také podřídit přísným pravidlům, které byl nucen Zinzendorf ve společenství postupně nastolit. Jednou z povinností bylo studovat, aby mohli šířit Ježíšovo učení nejen na Moravě, v Německu a v Livonsku, ale i mnohem dál, za hranice tehdy poznaného světa.

V Dánsku se Zinzendorf setkal se dvěma Gróňany a s černošským sluhou jménem Anton, pocházejícím z ostrova sv. Tomáše v Karibiku, kterého hned pozval do Herrnhutu, aby mohl vyprávět Moravanům o krušném životě otroků, v beznaději a bez evangelia. Bratří, pohnuti jeho vyprávěním, začali se pomalu hlásit na misie. První byla naplánována na ostrov sv. Tomáše, druhá do Grónska. Po bezmála dvou letech příprav odešli dva bratři do Karibiku a tři na sever. Christian David a bratranci Matouš a Christian Stachovi, dva moravští Němci, jejichž rodina byla nucena před dvě stě padesáti lety emigrovat kvůli své víře z Německa na Moravu, aby nyní, při zavedení té nejtvrdší rekatolizace, musela utíkat zpět, byli povoláni stát se misionáři mezi Eskymáky.

Pěšky došli až k moři, pak lodí do Kopenhagenu. „Kromě nejnutnějšího obyčejného oblečení jsme nic jiného neměli. Byli jsme zvyklí vycházet s málem a nedělali jsme si starosti, jak se do Grónska dostaneme, nebo jak tam obstojíme… Nemohly nám být ještě dány žádné instrukce, protože sbor ještě neměl s misií žádné zkušenosti… Bylo nám tedy přenecháno, abychom jednali tak, jak nás Pán a Duch svatý povedou.“

V Dánsku se jim smáli, že chtějí do Grónska se dvěma pytli obilí, domorodce líčili jako „divochy žijící ve vyhrabaných dírách jako zvířata“, zastrašovali je jejich nepřátelstvím, smrtelnými nakažlivými nemocemi a hladem. Bratři se nenechali odradit, ale pořídili si všechno potřebné vybavení, včetně stavebního dřeva, železných kamen, střelných zbraní, se kterými neuměli zacházet, pár kožichů a potravin. S tím vším se nalodili na loď do Godthabu, osady „Dobré naděje“, založené dánským luteránským misionářem Hansem Egedem asi před dvěma lety.

Ačkoliv měli průvodní list od samotného dánského krále, Egede je nenechal u sebe bydlet ani prvních pár dní, a tak byli nuceni si pro dobu, než si postavili dům, vyhrabat stejně jako domorodci jakousi „zemljanku“, boudu vyhrabanou do svahu, uzavřenou zdí z kamenů a drnů. Pomalu se začali trousit zvědaví domorodci a tu přinesli kus masa, tu veliká vejce, a brali si za ně jehly, nitě, náprstky a nože. Bratři se od začátku upřímně snažili naučit jejich jazyku, jak je nabádal hrabě Zinzendorf, ale v dopise mu napsali: „Jejich řeč je docela jiná… jazykem pohybují při ní málo, vytlačují řeč z krku, a to ji dělá nesrozumitelnou. Hlavou nedělají při řeči žádné pohyby, zato vyjadřují mnoho rukama a prstama… Máme-li se naučit této řeči, musí nám k tomu dát Bůh zvláštní milost.“

Posléze se ukázalo, že na ně „smrtelná nakažlivá nemoc“ nečekala na ostrově, ale přivezla ji s sebou jejich loď z Dánska. Neštovice se rychle šířily a lidé začali umírat. „Do svých místností přijali nemocné, kolik se jich tam vešlo, a pečovali o ně, jak uměli, i když nesnesitelný smrad nemocných a umírajících škodil jejich zdraví.“ I ti, kteří se k misionářům zpočátku chovali nepřátelsky, byli dojati jejich laskavostí. Viděli, co to znamená jít cestou Ježíše. Jeden uzdravující se pacient jim řekl: „Udělali jste pro nás to, co by naši vlastní lidé neudělali. Nakrmili jste nás, když jsme měli hlad. Pohřbili jste naše mrtvé. Řekli jste nám o lepším životě.“

Na smrt vyčerpaní, nemocní a hladoví misionáři začali doufat v naplnění misie, nicméně po odeznění epidemie se všichni přeživší vytratili, a ostatní se tomu místu dlouho zdaleka vyhýbali. Nebyli daleko rozhodnutí svůj úkol vzdát.

Potom však přijela loď a přivezla nejen nové posily z Herrnhutu, stavební dřevo a značné zásoby potravin, ale i dobrou náladu a odhodlání vytrvat. Znovu se pustili do díla, stále však s mizivými výsledky. „Gróňané se chovají velmi proměnlivě… Řekl jsem jim, proč Boží syn musel zemřít, ale nechtějí to slyšet, žádají jen, abych s nimi šel ven a tam k Božímu synu volal, aby jim dal tuleně, protože trpí nedostatkem… Když pak příštího dne silně pršelo, žádali, abych volal k Božímu synu, protože je všemohoucí, aby bylo pěkné počasí, aby jim déšť nepronikal střechou do domu…“ První Inuity se bratřím podařilo pokřtít až po dlouhých sedmi letech služby.

Přes všechny počáteční těžkosti se Moravským bratřím během sto šedesáti sedmi let jejich působení v Grónsku podařilo obrátit na křesťanskou víru stovky domorodců, založit nemálo měst a značný počet škol, které byly všechny vedeny v duchu Komenského učení o lidské vzájemnosti, sociální spravedlnosti a rasové rovnosti. Dali jim písmo, které doposud neměli, napsali slovník, základy gramatiky, přeložili Nový Zákon. V roce 1900 nakonec museli vše, co vybudovali, předat do rukou dánské luteránské církve. Zdali byla hlavním důvodem „malá prosperita“ misie vzhledem k řídkému osídlení ostrova, špatná finanční situace v té době již oficiálně uznané Moravské církve, nebo „podivné okolnosti“ či vztahy s dánskou vládou, to se zřejmě dnes již nedozvíme.

Ostatní bratři vyslaní do Karibiku a posléze na východní pobřeží Ameriky byly v počtech pokřtěných mnohem úspěšnější. V Pensylvánii, Georgii, Jižní i Severní Karolíně vznikaly misijní stanice jako houby po dešti. Dodnes ve spoustě zemí, od Jihoafrické republiky po Aljašku, narážíme na jména měst jako Bethlehem, Bethel, nebo Nazareth. To všechno jsou stopy moravských bratří, přímých potomků německého bratrského sboru ve Fulneku na severní Moravě, který svého času vedl Jan Amos Komenský. Dnes působí v misiích na všech světových kontinentech a počet jejich členů přesáhl přes jeden milion. Díky nim si dnes říkají „Moravané“ původní obyvatelé různých zemí po celém světě, ať jsou bílí, žlutí, rudí, nebo černí. A to mne obzvlášť v dnešní době baví.

Zdroje:

1. Edita Štěříková, Christian David, Moravian 2012

2. Bakalářská práce Veronika Řádová „Hrabě Zinzendorf a období tříbení v Obrozené Jednotě bratrské“, UK Praha 2007

3. Ludmila Plecháčová, Podivné jsou cesty Boží http://www.jednotabratrska.cz/spolecnost/kd.htm

4. Edita Štěříková, Matouš Stach, Samuel 2012

5. Strangers in Greenland, autor neznámý, American Tract Society 1867? https://archive.lib.msu.edu/AFS/dmc/ssb/public/all/strangersgreenland/stra.html

6. This Month in Moravian History, January 2008, No. 27 https://www.moravianchurcharchives.org/thismonth/08%20jan%20greenland.pdf

Čtete rádi Protestant a chcete ho podpořit?

Út, 04/07/2020 - 08:15
Čtete rádi Protestant a chcete ho podpořit? Protestant Út, 07/04/2020 - 09:15 Číslo 4/2020

Svůj příspěvek můžete poslat na účet 670100-2203961759/6210.

Do zprávy pro příjemce uveďte „za Protestant na webu“. A nebo si odběr e-protestanta předplaťte za 150 Kč ročně.

Zameškaná násobilka, nebo příležitost pro vztahy?

Po, 03/23/2020 - 13:36
Zameškaná násobilka, nebo příležitost pro vztahy? Protestant Po, 23/03/2020 - 13:36 Michaela Antalíková Číslo 3/2020

rozhovor s učitelkou Michaelou Antalíkovou

Co dělá učitelka, když kvůli karanténě nemůže pracovat s dětmi?

Je to zvláštní stav. Od pátku přemýšlím, jak tím, co dětem budu poskytovat nebo nabízet, zachovat společenství. Pro mě učit, to je především společenství, vztahy mezi dětmi. Tahle „pedagogická vize“ mne provází celou dobu: se vším, co se děti učí, se zároveň učí komunikovat, argumentovat. Učí se rozumět sociálním vztahům, samy sobě i světu kolem.

A od toho se odvíjí i moje přemýšlení. Školy teď valí na děti a rodiny strašně moc materiálu a práce. Přitom rodiny se v tom musí uklidnit, zorientovat, udělat si nějaký domácí režim. Zjistit, co potřebují a čeho jsou schopni. A já těmto jejich potřebám musím vycházet vstříc a zmapovat je.

Ty ovšem vedeš domácí školu…

Jsem vzdělavatelkou skupinky dětí, které jsou v domácím vzdělávání. Scházíme se společně, třináct až patnáct dětí ve věku první až čtvrté třídy.

A jak s nimi teď komunikuješ?

Komunikujeme v uzavřené facebookové skupině. Děti se samy ozývají, dávají tam svoje práce, zprávy, co dělají, a já na to reaguji. Některé rodiny to už vzaly jako „home schooling“, včera popisovala jedna holčička, jak pekli chleba, jiná postavila z hraček zvířecí farmu a anglicky po ní prováděla… Některé děti pracují s pracovními sešity, jiná rodina odjela na chalupu a posílají fotky kytek… A jeden chlapeček se rozhodl, že ho pracovní sešity nebaví, a začal psát román, jak žije v době koronaviru.

A odráží se čas, který teď prožíváme, i v tom, jak pracuješ ty, nebo jak reagují ostatní děti?

O tom spíš přemýšlím. Z toho, co se ke mně dostává z médií, se mi zdá, že se o dětech mluví málo.

…nejsou ta hlavní riziková skupina…

Přitom tím trpí, bojí se toho a prožívají úzkosti stejně jako my dospělí. Ale jak o tom s dětmi mluvit? Jak tu situaci „vytěžit“ – prožít ji spolu s nimi tak, aby jim to bylo k dobrému? Aby mohly zmapovat a ventilovat svoje pocity. A tak přemýšlím o takových úkolech, kde by mohly ventilovat nebo nakreslit svůj vnitřní stav, aby se v něm samy zorientovaly a mohlo to z nich jít nějakým způsobem „ven“. A zároveň to mohly sdílet a viděly, jak to prožívá někdo jiný. Přemýšlím i o tom, jak rodinám pomoci uspořádat čas. A zároveň mne napadá, že je to příležitost jít do hloubky ve vztazích – já jako učitelka, děti mezi sebou. Příležitost, kdy mohou vylézt na povrch důležitější věci – vztahy, přátelství, hodnoty, určitý etický rozměr. Tomu by přece škola měla sloužit především.

A na tyhlety věci není normálně čas…

My na ně čas máme. Proto jsme tuhle skupinku zřídili. Nemusíme v ní učit systémem předmět – přestávka, ale všechno se prolíná. Jde o to, aby vzdělávání vytvořilo prostor k růstu jejich osobností, i když je učím vyjmenovaná slova nebo násobilku. A já tento prostor i v běžném provozu vytvářím.

Jak dlouho tohle domácí vzdělávání pro děti provozuješ?

Tři roky. Neměla jsem přitom v úmyslu zakládat nějakou takovou skupinu, po pěti letech práce v neziskovém sektoru jsem ani nemínila vracet se do školství, kde jsem pracovala dříve, ale oslovili mne jejich rodiče. To byl startovací impuls. Měli potřebu vzdělávat své děti nějak nově, zajímavě, jinak, v malé skupině. Několik rodičů také hledalo prostředí, kde by se mohly vzdělávat jejich děti, kterým v běžné škole nebylo dobře – děti se specifickými poruchami učení, dítě s Aspergerovým syndromem. Dítě zasněné, dítě pomalé, dítě divoké…

A jak se vůbec zpěvačka Půlnoci dostala k učitelství?

Moje cesta byla zvláštně nejednoduchá. Původně jsem studovala operní zpěv a myslela si, že mne od mé lásky k opeře nic neodkloní. Pak jsem se potkala s lidmi nejen kolem rocku, jako Mejla Hlavsa, ale i lidmi kolem jazzu a moderní vážné hudby. A tak mne to nasměrovalo jinam, nejen v hudbě. Chtěla jsem, aby to, co budu zpívat a vůbec dělat, souviselo i s mým občanským postojem. Podepsala jsem tehdy Chartu 77 a Mejla Hlavsa mne pozval k nově vznikající Půlnoci.

Další mezník nastal, když se mi narodila dvojčata, a jedno z nich s těžkým postižením. A to ti nasměruje život někam úplně jinam. Když děti vyrůstaly, přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Chtěla jsem propojit své cítění a vnímání světa, zkušenosti s péčí o dítě s postižením – a zpěv, který jsem vystudovala. A to mne nasměrovalo do sociální oblasti. Udělala jsem si Jabok. V té době začali kluci chodit do školy, postupně se ukázalo, že nejde, aby byli spolu, jeden zůstal v klasické škole, druhý, Dominik s postižením, musel do speciální. Mně připadalo hrozně divné, že by ti dva kluci neměli chodit spolu, a čím dál víc jsem cítila, že vzdělávání by mělo probíhat tak, aby dětem sloužilo k životu, i dítěti s kombinovaným postižením. A postupně jsem začala svoje děti učit v domácím vzdělávání. Nejdřív Dominika, a pak všechny ostatní.

Tak jsem objevila home schooling a pedagogiku, což mne úplně nadchlo. Začala jsem studovat různé věci (i pedagogickou fakultu, i když ta mne nebavila). Pak jsem začala učit v běžné škole, prošla jsem státní školou ve městě i na vesnici, učila jsem ve škole s Montessori programem. Vždycky jsem měla štěstí, že jsem učila pod řediteli, kteří byli otevření novým cestám.

Moje hlavní myšlenka přitom zněla: aby se učily všechny děti společně, dohromady, ať jsou jakékoliv – z podnětného i nepodnětného prostředí, s postižením nebo bez, černý, bílý, šišatý, všelijaký. Smysl vzdělávání není především v tom, narvat do dětí co nejvíc vědomostí, ale učit je tak, aby tam vzniklo společenství, byť „uměle“ vytvořené.

Co přesně dětem dává, když jsou takhle pohromadě? Co by se jim bez této zkušenosti neotevřelo?

Jedině tak mohou pochopit, že jsme každý jiný– ale že to je dobře. To je ten zajímavý barevný reálný svět a život. Ale – tam je to ale – na pedagoga to klade velký nárok: musí s tím umět zacházet. Být průvodcem. Vést děti, i v tom, že mi je něco nepochopitelné, nebo protivné, nechci se o někoho starat nebo něčemu nerozumím. Učitel tu má jedinečnou příležitost, jednak vede děti v tom porozumět samy sobě i sobě navzájem. Nejen, že např. u dítěte s postižením porozumím tomu postižení, spíše vést děti v tom, že každý máme nějaké dary i nějaké handicapy, každý máme něco „blbě“ a něco „dobře“, – a objevovat to. Objevovat to dobré. Vytvářet ve třídě či ve skupině příležitost k tomu, že se děti poznají ze všech možných stránek. Můžu zjistit, že s tímhle člověkem nepůjdu na kafe, ani kamarádit, ani hrát fotbal, ale když s ním řeším nějakou matematickou záležitost, vlastně se navzájem obohacujeme. Ať svým způsobem myšlení nebo hledáním řešení.

A tady má učitel velikánskou možnost. Spoustu věcí děti objeví samy přirozeně, když je necháme dělat věci aktivně. Když nesedí v lavicích jeden za druhým a není to pod taktovkou frontálního vyučování. Ale když vědomě vytváříme příležitosti k aktivitě, když mají děti možnost volby, když dostávají zadání různého typu – a tato zadání by měla souviset s tím, jaké děti jsou, jaké mají přístupy k učení, s jejich životními zkušenostmi – když je prostor promluvit a věci sdílet, v takovéto skupině pak děti nevnímají jinakost, např. postižení nebo jinou barvu pleti, ale vnímají, jaký jsi, jaké máš potřeby, nebo v čem jsi ty osobně dobrý. A k tomu učitel může vést, může vytvářet klima zaměřené na osobní dary a na to, co funguje.

Vycházíš přitom z konkrétních pedagogických přístupů?

Dnes jsou pedagogické programy, které mohou učitele naučit, jak to ve třídě udělat, aby tyto příležitosti vytvářel. Mne samotnou nejvíc ovlivnil kurz Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Natolik, že jsem si pak v této společnosti udělala i lektorský kurz a chvíli jsem program lektorovala. To mi pomohlo dát své práci nějaký koncept, resp. formu, protože jsem povahou chaotická. Naučila jsem se stanovit pedagogické cíle a potom hodnotit, jestli jsem k nim došla nebo ne. A potom mne oslovil koncept integrované tématické výuky, který učiteli umožňuje naplánovat výuku tak, aby děti pracovaly na nějakém tématu, které je zajímavé a dotýká se jejich života, a zároveň děti čtou, píšou, měří, počítají, zpívají, diskutují, malují… Pro mne je nyní práce v mé skupině také velmi zajímavá tím, že je smíšená i věkově. Máme jedno téma pro všechny čtyři ročníky, ale každý tam ve čtení, psaní, počítání atd. může pracovat na své vlastní úrovni. Je to těžší připravit, ale efekt je obrovský.

Vrátíme-li se k aktuální situaci, myslíš, že v tomhle teď půjde pokračovat i „virtuální cestou“?

Na to zatím neumím odpovědět. Učím se i technicky, co jsem nikdy nedělala, jak udělat videokonferenci, chci zůstávat v kontaktu s rodiči i dětmi, píšeme si či voláme. Chci vytvořit nějaké prostředí, kde budou děti moct sdílet, co je třeba, mezi sebou. Čemuž asi nejvíc odpovídá facebook nebo videokonference. Máme založenou virtuální učebnu, kam jim chci vkládat nejen věci k procvičování, ale navázat i na témata, která jsme načali: např. si každé dítě začalo vytvářet „Knihu o mně“, tedy o sobě, jak vypadám, co jím, co rád dělám, co si myslím, jaká je moje rodina…

A někdo místo toho napíše román…

A někdo napíše román, a myslím, že je skvělé, najde-li rodina způsob, jak propojit učení se životem rodiny. Budou-li chtít nějakou mou pomoc, moc ráda se do toho zapojím, ať už po telefonu, facebooku.

Stýská se ti po dětech?

Včera jsem byla v prostoru, kde se scházíme, pobrat si domů nějaké materiály a pomůcky a trochu uklidit, vyluxovat. A najednou jsem si uvědomila, že tam jen chaoticky běhám a přenáším hromádky na jiný hromádky… Našla jsem tam třeba zapomenutý papírek se vzkazem „Tyhle příklady mi tedy nejdou, Míšo!“ A jednu chvíli se mi v tom prázdnu a tichu zastesklo po hluku, který mi jindy, nejpozději ve dvě odpoledne, už jde trochu na nervy. Nebo jsem narazila na rozdělané pokusy (vytvářeli jsme krápník), takové ty stopy načatých věcí, a přišlo mi to smutné – a pak jsem se zastavila a řekla si, že takhle ne. Že z toho, co nás teď potkává, musím vytvořit nějakou myšlenku, něco vytěžit sama pro sebe, svou profesi, smýšlení, přístup. A také to zároveň předat dětem. Kdyby se tohle podařilo, pak je to nejvíc, co pro ně škola může udělat.

Takže nejen na nějaké úložiště zadávat úkoly nebo pracovní listy…

Na děti, na rodiče a vlastně i na učitele se teď valí spoustu požadavků, námětů. Internet je bezva, ale je toho tam strašně moc. Ale my to vlastně vůbec nemusíme hrotit. Děti toho umějí spoustu samy.

Jak vidět příležitosti k učení a k životu bez internetu?

Být s rodinou, s blízkými, vidět to, co je bezprostředně kolem nás. Vždyť děti se učí z každé malé věci, kterou kolem sebe zažívají. Společné jídlo, které předtím pomáhají připravit. Z takových těch malých, každodenních, a přitom hluboce lidských věcí. Tím směrem chci nakonec zaměřit i své podněty k domácí práci. Aby to souviselo s tím, co žijí a co je může obohatit, nasměrovat. Jenže – jak virtuálně inspirovat k vnímavosti k druhým? Jak podpořit hledání smyslu a radosti?

Díky. Rozhovor připravil Tomáš Trusina

Čas ustrnulý

Po, 03/23/2020 - 13:35
Čas ustrnulý Protestant Po, 23/03/2020 - 13:35 Klára Krásenská Číslo 3/2020

Právě teď: mýtina od dřeva naprosto vzdálená, přes kotouč slunce se přelévají mraky, vzdálené dřevo praská a komíhá se ze strany na stranu, naléhá na západní svah kopce, dravci vplouvají a vyplouvají do světel roztroušených po kopci, koruny o sebe dutě křešou ve větru. Každou chvíli vzhlížím, jestli už se všechno to dřevo neřítí a nesesouvá na mě. Strhnout mě to může kdykoli, jako povodeň by mě to vzalo s sebou, duté řícení vyvrácených kmenů ze svahu. Z rozviklaných, osamocených smrků odpadávají větve jako kusy masa, neslyšně se snášejí k zemi, země je pokrytá vrstvou promodralého chvojí; měkká, mokvavá, rozblácená země. Z nebe se sypou ptáci v nárazech větru – z nehybnosti na patře oblak jsou náhle a surově vrženi proti zemi, zas a znova jimi zmítá snová časovost tříštící se teď o povrch země. Ano, právě teď jsou to nestálé poryvy času, které mě jako vlna vynesly na samý vrchol odlesněného kopce: sedím tu schoulená mezi ohlodanými pařezy a tříští dřeva, jakou zde nedávno vyvrhly stroje. Pode mnou holý svah pěnící až těsně u kořene zbytkem smrkového lesa, předjarní šedé pole ještě nezkypřené, v dálce náznaky vesnic. Slunce – slunce v mezivětří, rozehřívá, rozptyluje a znásobuje vůně lesa, smrkové silice, pryskyřici. Slunce a nehybnost v této chvíli na vrcholku vlny, která se zastavila, ulekla vlastního pohybu a shlíží s hejny vran splývajícími v tomto zadrženém dechu: daleká města se vylidňují, mosty propínají páteře samou lehkostí, zářezy letadel z nebe vymizely, propuštěné kočky se tetelí svobodou v lukách, kdesi v Číně znovu zpívají ptáci, kdosi se vrací domů, milenec přechází pěšky hranice, na dně řek se probouzejí ryby, ty se probouzíš v každém novém slově. Jsem na vrcholku vlny a dívám se, slunce mi sahá do útrob chvějivým světlem, čas puká jako pupeny – a také je radost, je radost, je radost nepřestávají Zahradníčkovi kosi – i já zcela nehybná cítím, že to, co hrozilo pozřít, bylo odvoláno, všechny rozjeté vlaky uposlechly povel k zastavení. Je daleko prašné, podupané město. Zvířený čas ustrnul, aby shlédnul z kopců a milosrdně ukryl srdce všech, kdo vycházejí pomalým, užaslým krokem do polí – uslyšet nadechující se zemi.

Yaronův průvodce jeruzalémskými střety

Po, 03/23/2020 - 13:32
Yaronův průvodce jeruzalémskými střety Protestant Po, 23/03/2020 - 13:32 Petr Turecký Číslo 3/2020

Kniha Gila Yarona Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce sice není horkou novinkou (v Mnichově vyšla 2013, u nás 2016), ale tato skutečnost nevadí. Snad je to dáno politickým vývojem v Izraeli, který po druhé intifádě (2000–2004) trvá v podobném (nedobrém) duchu dodnes. A protože si autor všímá různých vrstev duchovních a historických zdrojů konfliktů, poslouží kniha hlubšímu pochopení současné krize i důvodům, proč se v Izraeli např. právě kvůli Jeruzalému nedaří najít stabilní mírovou dohodu.

Autor se zabývá především duchovními východisky. Sleduje Jeruzalém nejprve očima židovskýma, pak křesťanskýma a nakonec muslimskýma. Druhá část knihy se věnuje politickému vývoji – od britského mandátu přes vyhlášení státu Izrael, naději let devadesátých, vystavění zdi a její důsledky. Nakonec autor připojuje krátké závěrečné zamyšlení a 3 procházky zaměřené na různé identity Jeruzaléma – např. evropský vliv nebo válka za nezávislost. Kniha je završena pro českého čtenáře velmi důležitou a zajímavou kapitolou o vztazích českých zemí k Jeruzalému od překladatelky Ruth J. Weinigerové.

Gil Yaron hned v úvodu připomíná, že město Jeruzalém je zatíženo mýty, sny a tužbami snad nejvíc ze všech měst. Za posvátné ho považují tři monoteistická náboženství a jejich věřící se ve jménu tohoto města dopouštějí barbarských zvěrstev. Jen za posledních 2000 let vtáhli do města 34× dobyvatelé, 22× bylo obleženo, 18× znovu vybudováno a 11× se v něm vystřídalo vládnoucí náboženství.

Yaron zdůrazňuje, že symbolickou hodnotu – punc svatosti – oceňují právě dobyvatelé. Naopak obyvatelé tuto hodnotu spíše proklínají. Město je zneužíváno extremisty všech náboženství, centrální roli v lidské nenávisti hraje Chrámová hora, na níž stále znovu vybuchuje sud střelného prachu, zvaný „Blízký východ“.

Na různých místech se autor snaží poukázat na nebezpečí duchovních snů či mýtů. S neskrývanou nechutí popisuje např. rituální zvyky oficiálního náboženství v době druhého chrámu, tedy v době panování Idumejce Heroda, dosazeného římským Pompeiem. Yaron píše, že Židé trpěli kolektivní rituální posedlostí umýváním. Voda ve veřejných mikvích, které archeologie objevila v blízkosti Chrámové hory, musela být přitom díky množství poutníků (o svátcích přinejmenším 150 tisíc) neskutečně špinavá. V centru se pak tyčila gigantická jatka, důmyslný kanalizační systém zajišťoval, aby se kněží neutopili v krvi a vnitřnostech obětních zvířat. Hlavní kanál odváděl krev z hory Moria do Kidronského údolí.

Nesmírně zajímavé jsou pasáže týkající se idejí vedoucích k založení státu Izrael. Málokdo asi ví, že jedna ze sionistických frakcí si říkala „Palestinci“ (str. 53). Nebo že sionisté neuznávali výjimečnost Jeruzaléma právě pro jeho komplikovanou duchovní symboliku, doslova jej ignorovali. Např. Ben Gurion chtěl při založení státu učinit hlavním městem vesnici Kurnub na jihu Negevské pouště (str. 54). Golda Meirová zase upřednostňovala Haifu. Chaim Weizmann se prý v roce 1937 při rozhovorech s Peelem vyjádřil: Staré město bych nepřijal ani jako dar. Byl si vědom jeho symbolické zatíženosti.

Autor postupně odkrývá jemné pletivo různých vrstev izraelské společnosti, jež tvoří zvláštní identitu současného Izraele a jeho nejednoznačnost. Je to společnost duchovní nebo sekulární? Tyto otázky pronikají celou knihou, zvláště silné jsou pasáže popisující obnovu hebrejského jazyka.

V kapitole, jež ukazuje Jeruzalém křesťanskýma očima, popisuje autor podrobně dobu Konstantina Velikého a vznik poutních míst. Křesťanství se postupně stávalo čím dál více mocenským nástrojem. Konstantin přesunul centrum víry od AnastasisMartyriu (str. 84). Již ne zmrtvýchvstání, ale pašije. Gil Yaron píše, že právě stavbou Božího hrobu započaly dějiny pronásledování Židů, které trvaly 17. století. Tím, že Ježíšova smrt zastínila zmrtvýchvstání, rozšířilo se i mínění, že Židé jsou vrahy Boha (str. 85).

Nechybí pasáže popisující, jak se křesťané dohadují o baziliku Božího hrobu, např. roku 1834 došlo v bazilice k ušlapání více než 3000 lidí. Kvůli nesnášenlivosti křesťanů vlastní jediný klíč od kostela muslimská rodina Nuseibehových. Autor se nevyhýbá ani tzv. jeruzalémského syndromu. Někteří lidé se pokoušeli v chrámu Božího hrobu porodit Ježíše, jiní se považovali za Jana Křtitele nebo Pannu Marii. Těmto lidem se věnuje celé jedno oddělení v psychiatrické nemocnici v Kfar Šaulu. Jen v letech 1980–1993 sem bylo převezeno k vyšetření 1200 pacientů, z nichž zůstalo 470 hospitalizováno (97 % tvoří protestanté, str. 117). Pro české čtenáře je užitečná kapitola věnovaná pohledu na Jeruzalém muslimskýma očima. Dozví se např., proč byl první minaret postaven právě v Jeruzalémě (str. 121) a jak se vyvíjely muslimské poutě do tohoto města. Není také bez zajímavosti, že islám převzal z pravoslavné tradice přesvědčení, že modlitba v Jeruzalémě je 500× účinnější než na jakémkoli jiném místě na světě (str. 121). Jeruzalém není ovšem v Koránu zmíněn ani jednou. Významnou roli hraje v islámu také pověst o bájném koni Burákovi, na němž jel Prorok jedné noci z Mekky do Jeruzaléma a vystoupil odtud na nebesa. Jako místo výstupu byla postupně lokalizována Chrámová hora, což dodnes hraje důležitou roli při mnoha politických vyjednáváních.

Řada lidí u nás by se jistě dost podivila, kdyby zjistila, že pro muslimy jsou některé historické události mnohem živější, než jsme ochotni připustit. Pro řadu Čechů je křižácká doba dávno zapomenutou, v čase vzdálenou středověkou událostí. To, že někdy křesťanská Evropa ublížila arabskému svět,u už dnes přece nevadí, protože jsme dál a jsme mírumilovní. Argument poukazující na někdejší křesťanskou agresi se dá tak rychle smést ze stolu. Jenže v arabském světě tato „dávná“ historie žije v současnosti docela čilým životem. Např. mnohé stanovy islamistických stran se odvolávají právě na křižáky: „Musíme islámské národy ideologicky, výchovně a kulturně mobilizovat, aby jako při vítězství nad křižáky splnili svoji roli a zachránily lidstvo.“ Toto je citace z 29. článku stanov Hamásu (str. 133).

Už jen samotný fakt ekonomické nadřazenosti Evropy či pouhá existence státu Izrael a jeho vojenské přesily 7,9 miliónů Izraelců uprostřed více než 320 miliónů Arabů je živnou půdou pro posílení mentality obětí, kterou dobře využívají extrémistické skupiny. Pro řadu lidí v oblasti je křesťan synonymem agresora. Vždyť křesťan kolonizoval oblast, křesťan vytvořil problém Izraele (holokaust, který urychlil vznik státu Izrael, byl záležitostí křesťanské Evropy), křesťan dodává Izraeli zbraně.

Druhou polovinu knihy tvoří popis blízkovýchodního konfliktu. Ten má kořeny v dělení osmanské říše mezi velmoci v letech 1916–17. Britové např. přislíbili postupně Jeruzalém několika různým stranám, čímž vytvořili do budoucna ohnisko sporů. Jednali v oblasti podle hesla rozděl a panuj. Podle Gila Yarona Velká Británie blízkovýchodní konflikt přímo vytvořila (str. 152). Autor též vysvětluje vznik arabského antisemitismu, který byl spojen s postavou Hádždžího Amína al-Husajního, strýce Jásira Arafata. Následuje líčení moderních válek.

Yaron se také podrobně věnuje izraelskému zabírání původně arabských pozemků v Jeruzalémě. Popisuje způsoby, které vedou k postupnému vyhánění Palestinců z Jeruzaléma. Jedná se např. o neochotu udělovat arabským obyvatelům stavební povolení a mnoho dalších překážek, které představují každodenní šikanu.

Kniha si všímá i dopadů výstavby bezpečnostní zdi, postavené jako reakce na druhou intifádu. Autor vidí její existenci kriticky, píše např., že zeď odřízla Východní Jeruzalém od jeho satelitů Betléma a Ramalláhu. Pro Palestince tato tři města tvořila jednu metropoli, která vytvářela 30–40 % palestinského hrubého národního produktu. Zeď přinesla katastrofální důsledky. Po výstavbě zdi činil podíl oblasti jen 4 %.

Kniha mne zaujala snahou o nestranný pohled, není povrchně antiarabská ani antižidovská. Z jejích řádek můžeme vyčíst zájem autora o dodržování lidských práv bez ohledu na náboženství nebo historii té které zainteresované skupiny, odsuzuje extremismus na obou stranách. Jelikož je extremismus z různých důvodů na vzestupu, budoucnost se nejeví nijak růžově. Pro českého čtenáře může být pomocí při orientaci v blízkovýchodní situaci.

Gil Yaron, Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce, Vyšehrad 2016

Gil Yaron (* 1973) je izraelský lékař a novinář. Působí jako blízkovýchodní korespondent německého listu Die Welt a dalších periodik a rozhlasových stanic, pravidelně publikuje v izraelském deníku Haaretz. Izraeli, Palestině a Jeruzalému věnoval několik publikací. Jeho „historicko-politický průvodce“ Jeruzalémem vyšel poprvé 2009.

Tragédie Jeana Vaniera

Po, 03/23/2020 - 13:31
Tragédie Jeana Vaniera Protestant Po, 23/03/2020 - 13:31 Jan Bierhanzl Číslo 3/2020

Po dobu jednoho roku jsem působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy v Lyonu. Žil jsem tam spolu s lidmi s mentálním postižením a dalšími dobrovolníky v domě rodinného typu. Bylo nás zhruba šest přátel s postižením a stejný počet asistentek a asistentů a sdíleli jsme každodenní život i práci v různých dílnách, na bázi rovnosti. To mě právě na Arše Jeana Vaniera oslovilo. Všiml si, že lidé s mentálním postižením se s druhými setkávají výhradně jako se svým rodinným příslušníkem, psychiatrem, lékařkou, pečovatelkou, atp. A že jim vlastně chybí normální horizontální vztahy. Setkávat se s někým jen tak. Zažívat obyčejné přátelství bez podmínek. Asistentům a asistentkám zase Archa nabídla jedinečnou zkušenost života s lidmi jinak obdarovanými, kteří mají často dar spontánně nabourávat naše zavedené jistoty a předsudky. Tenhle důraz na rovnost lidí s postižením i bez a jeho různé teologické implikace mne vlastně hodně oslovily už v textech Jeana Vaniera a v několika duchovních cvičeních pod jeho vedením, kterých jsem se účastnil, a vedly mě k tomu, že jsem se pro tuhle zkušenost vůbec rozhodl.

Když jste se setkali s Jeanem Vanierem, jako by z něj přímo vyzařovaly evangelijní ctnosti. Těšil se veliké úctě nejen proto, že měl obrovský dar slova, ale hlavně proto, že reálně pomohl změnit pohled církve i společnosti na lidi s mentálním postižením. Tím víc jsou zdrcující zpětná odhalení: Jean, pokorný zastánce našich bratrů a sester s postižením, nemilosrdně a navíc podle určitého duchovně-manipulativního vzorce ničil životy ženám.

„Myslím, že to bylo v roce 19XX, kdy se duchovní doprovázení změnilo v sexuální styk. Řekla jsem mu, že mám přítele, ale on mi odvětil, že je potřeba rozlišovat. To, co se stalo mezi námi, odkazuje na Píseň písní. Trvalo to tři nebo čtyři roky, byla jsem úplně paralyzovaná, nemohla jsem rozlišit, co je dobře, a co špatně. […] Řekl mi, že to je součást doprovázení.”

Pro Archu je to těžká rána, která rozkolísala samotné základy, na kterých stojí. A pro nás, kdo jsme ho brali jako jednoho ze svých duchovních učitelů, je to veliký smutek, otřesení a hněv. Modlím se za přeživší a děkuji za neuvěřitelnou odvahu, kterou prokázali v celém procesu vyšetřování vedoucímu až k současným zdrcujícím závěrům. Je skoro nemožné si představit, jaké to asi je, když agresor, který vás sexuálně zneužívá a psychicky a duchovně manipuluje, je celým křesťanským světem považován za svatého, za někoho podobného matce Tereze.

Jestliže je Archa dobré dílo, které poznáme po ovoci, a jestli má budoucnost, není to díky jejímu zakladatelskému příběhu, který se nyní definitivně zhroutil, ale právě díky odvaze přeživších podstoupit tento pro ně jistě sekundárně bolestivý proces, a také díky citlivému přístupu současného vedení komunity (spoluřediteli L’Arche internationale jsou jedna žena a jeden muž).

Podle dlouholetého člena společenství Jeana de la Selle, který se věnoval studiu dějin komunity, Archu teď čeká veliká práce truchlení, truchlení nad jejím vlastním zakladatelským příběhem. Možné příčiny těchto skrytých hrůz vidí jednak ve Vanierově blízkém vztahu s usvědčeným sexuálním agresorem, dominikánem Thomasem Philippem. Tento kněz figuroval u zrodu komunity Archa přesto, že měl v katolické církvi zákaz výkonu své kněžské činnosti (již od roku 1956), a Jean Vanier o jeho proviněních podle výsledků vyšetřování nejen věděl, ale rovněž ho kryl a tyto skutečnosti až do své smrti popíral. Jiná věc je, že tento dominikánský kněz po několika letech psychiatrické péče a ústraní v různých klášterech dosáhl toho, že mu Vatikán pastorační činnost opět povolil. Oba agresoři také doprovázeli své útoky různými mystickými a spirituálními ospravedlněními. Jean Vanier jedné ze svých obětí například říkal:

„To nejsme my, to je Ježíš a Marie. Jsi vyvolená, jsi speciální, je to tajemství.“

Jean de la Selle vidí další možné příčiny zneužívání v tom, že jako zakladatel, celosvětově uznávaný duchovní učitel, se Jean Vanier stal do jisté míry nedotknutelným. Byl například osobním přítelem Jana-Pavla II, který ho v roce 2004 osobně požádal, aby vedl růžencovou pobožnost při papežské návštěvě v Lurdech. Zvláštní postavení otce zakladatele s ohromným celosvětovým vlivem mu ale také umožnilo se v běžném provozu komunity vyhýbat důsledné evaluaci či supervizi. Nutno dodat, že běžní dobrovolníci a dobrovolnice pracující v Arše jsou podrobeni pravidelné psychologické supervizi.

V návaznosti na tato bolestná odhalení se ve francouzských katolických kruzích objevila diskuse, zda za Vanierovým vzorcem zneužívání stojí katolická sexuální morálka, či nikoli. Tato diskuse však podle mě opomíjí podstatu problému, kterou není sexualita, ale zneužívání mocenského postavení. Katolická morálka může stokrát opakovat, že žena má stejnou důstojnost jako muž, ale dokud její organizační struktura bude vylučovat ženy, bude se jednat jen o zbožné řeči maskující reálnou nerovnost. Je načase si přiznat, že patriarchální struktura katolické církve je strukturálním hříchem, který umožňuje mocným mužům zneužívat ženy, děti i zranitelné muže. Je třeba, aby katolická církev už konečně narovnala mocenskou nerovnováhu v postavení mužů a žen, otevřela svěcení ženám a učinila z rovnosti pohlaví skutečnost, a ne jen zbožné přání hlásané muži, v tomto velmi bolestném případě, který bohužel není ojedinělý, hlásané sexuálním agresorem aspirujícím na svatost.

Příběh Archy Jeana Vaniera, jak jsme jej znali, je nenávratně pryč. Ukázalo se, že Vanierovo inkluzivní učení o tom, že příběh každého člověka je stejně důležitý a pro společenství nepostradatelný, ve skutečnosti nezahrnoval ženy. Budoucnost Archy se tak vedle hlásání jedinečnosti všech lidí, s mentálním postižením i bez, neobejde bez zvláštního důrazu na rovné postavení žen v komunitě, církvi i společnosti.

Legrační svody finanční

Po, 03/23/2020 - 13:30
Legrační svody finanční Protestant Po, 23/03/2020 - 13:30 Marta Procházková Číslo 3/2020

Když u mého strýce Jana Šimsy po podpisu Charty 77 prováděli příslušníci Veřejné bezpečnosti domovní prohlídku, náramně se prý zaradovali, jakmile narazili na dopisní obálky z kapitalistické ciziny. Konečně bylo tedy „jisté“, kdo to všechno financuje. Už tehdy bylo pro tyto lidi nepředstavitelné, že je někdo statečný „zadarmo“, tj. že z toho nic nemá. Přitom jsem neznala ve svém okolí rodinu, která by byla chudší. Měli tři děti, zcela minimální plat faráře, a tetu Milenu, ač vystudovanou doktorku archivnictví, se neodvážil nikdo zaměstnat, takže byla tzv. v domácnosti a pořádala archiv domácí (roku 2019 předala do Moravského zemského muzea více než 200 uspořádaných a popsaných krabic listinných dokumentů z pozůstalosti Jana Šimsy). Moji bratranci nosili věčně roztrhané kalhoty, což tehdy ještě nebylo v módě, a sestřenice chodila po Prosetíně v teplácích zděděných po kdovíkom s největším počtem záplat, co jsem kdy viděla. Přesto příslušníci STB „měli jasno“.

Možná to tehdy pro ně bylo jednodušší, než si položit palčivou otázku, jak to, že někdo nepodléhá a nepřizpůsobuje se spolu s námi těžkým nepříznivým podmínkám, ale odhodlaně a statečně vystupuje z mlčícího davu proti nim, a tím nás usvědčuje, že pro pravdu v životě opravdu neděláme maximum. Příslušníci VB to u Šimsů prý nakonec vždy vzdali před půdou, kde byla i skříň zcela nacpaná strýcovou korespondencí. Přece jen se jim nechtělo tolik číst… Odešli vítězně s obálkou od „zlého imperialisty“.

Úplně v jiné době a kulisách je dnes opět módou řešit, kdo je kým placen a že z toho přece jen nutně „musí něco mít“. Ačkoli má v názvu lákavou číslovku, tento spolek není o penězích. S vypětím sil shání milion nikoli korun, ale podpisů. Vyzývá nás najít si chvilku pro to, na co obvykle čas nezbývá. Možná by neškodilo opustit nezřídka bludný kruh diskusí na internetu, vydat se do archivů a ponořit se do ještě neprobádaných spisů dosud nepublikovaných textů. Poznání historie nás osvobozuje. V době Charty byli lidé kolem mne podstatně chudší než dnes, ale nepamatuji si, že by se tolik mluvilo o penězích. Dnes mi naopak připadá, že se dokonce i v naší církvi nejčastější, nejdůležitější a nejvážnější diskuse vedou o financování. Oprosťme se alespoň na chvilku od číslic. Primárně nejde o to, kdo to platí, ale co zde platí, případně neplatí a mělo by platit.

Soupeření s Boží moudrostí?

Po, 03/23/2020 - 13:29
Soupeření s Boží moudrostí? Protestant Po, 23/03/2020 - 13:29 Jiří Pšenička Číslo 3/2020

Milá, široká, a snad trochu i moje křesťanská rodino,

rád bych se zde krátce zamyslel nad tím, zda již zhruba dvoutisíciletá existence naší víry dostatečně přesvědčivě sehrává úlohu onoho „ukazatele správné cesty“, kterou, předpokládám, sama chce být především.

Je nás, křesťanů, mnoho, výrazný podíl z celkové lidské populace planety.

Planety, která očividně strádá a chřadne. Protože se na ní jeden druh – člověk – samozvaně pasoval do role pána tvorstva. A nejen pasoval, co hůře, jako výsadní majitel a hospodář se tu i chová. Tedy jako mimořádně špatný hospodář. On bohatne, to ano, shromažďuje statky, pohodlní, ale hospodářství jako celek je nebezpečně blízko totálnímu kolapsu, ba zániku.

Hospodář si usurpuje stále více pro sebe, takřka systematicky hubí ostatní druhy, čerpá zdroje, které zde vesmír vytvářel po miliardy let, způsobem takřka kořistnickým; to vše leckdy jen proto, aby je naprosto nesmyslně přeměňoval v nejrůznější „spotřební hodnoty“, které pak z velké části slouží coby předmět „soutěže v jejich hromadění jednotlivci“. (Mimochodem soutěže natolik absurdní a ohledů zbavené, že jiní jedinci současně umírají z nedostatku zdrojů obživy.)

Nás, křesťanů, je dnes něco kolem třetiny světové populace. Když tedy zjednoduším, že nám přísluší též zhruba třetina odpovědnosti za zmíněné spravování božích statků, budu nejspíš přehnaně shovívavý, protože právě ve většinově křesťanské části světa ke zmíněnému hromadění a „pohrdání sténáním“ trpícího prostředí dochází nejvíc. Ale budiž.

Rádi se, dokonce s jistou slavnostností a spoustou okázalých formalit vzájemně ujišťujeme, že jsme těmi požehnanými, kteří znají skutečnou cestu ke spáse a jejichž doménou jsou láska a pokora.

Naléhavě si ale kladu otázku, kde jsou plody tohoto našeho prozření?

Nejednou jsem se již v křesťanském prostředí setkal se smělým tvrzením, že právě ta naše cesta je tou „skutečně správnou“. Kde tedy ovšem mohu uzřít onu „kvalitativní převahu“ naší cesty?

Poptávám se v tomto duchu už pár let, a tak vím, že nejeden „zasloužilý křesťan“ by mě odpovědí nabádal k větší shovívavosti k vlastnímu druhu, vysvětlil, že jedna věc je směřování, snaha, a druhá dosavadní výsledek, tak říkajíc v jeho absolutní hodnotě.

K tomu bych se ale nemohl zdržet přinejmenším dvou námitek.

První: Ano, v případě pomalého posunu vpřed jsou asi skutečně na místě shovívavost a trpělivost. Ale jsou ona dvě tisíciletí „v křesťanském podání“ skutečně ‚posunem vpřed‘ (byť tedy velmi pozvolným)?! Při vší snaze o pozitivní pohled na věc se mi opak jeví být pravdou.

A ta druhá: Jakkoli shovívaví a trpěliví k sobě vzájemně jen budeme, bude to ve výsledku úplně jedno, až trpělivost a shovívavost jednoduše dojdou naší domovské planetě, tomuto božskému ráji, který my, „páni tvorstva“, poměrně intenzivně přetváříme v šedé pohřebiště.

A přitom, když už jsem se tedy dotkl pojmu ráje, sama bible vcelku jasně naznačuje, že spolehlivým a moudrým zákonům ráje jsme se coby lidé odcizili právě v bodě, kdy jsme si začali přisvojovat posuzování, co je dobré a co špatné, kdy jsme začali vzývat vlastní rozum,…z něho si postupně vytvářet jakéhosi „pseudo-boha“, pohrdat onou neomylnou a vpravdě Boží moudrostí, kterou byl ráj spravován, která dodnes řídí veškerou přírodu kolem, a která se nabízela (ba stále nabízí) i nám.

Od té doby tedy pomalu, krok po kroku, ve jménu jakéhosi pošetilého lidského pokroku, nahrazujeme jeden funkční přírodní mechanismus za druhým našimi sofistikovanými a „stále dokonalejšími“ lidskými řešeními, která nás, objektivně viděno, ve skutečnosti stále efektivněji izolují od zdroje skutečné moudrosti, tedy od Boha.

Od Boha, ke kterému se v racionální rovině vehementně hlásíme. Stále detailněji analyzujeme bibli, tedy (pouhé) lidské záznamy událostí, které nám evidentně měly pomoci zpět na správnou cestu. Cítíme, že se „kdesi v ní“ onen spolehlivý návod skutečně nachází, jinými slovy vnímáme jakousi její nepoznanou hloubku, ale v naší domýšlivé zaslepenosti si nechceme přiznat, že se nám zatím evidentně příliš nedaří z ní to zásadní skutečně vyčítat. Utěšujeme sami sebe v liché představě, že už hodně a hezky o Bohu a víře hovořit, stále znovu a líbivěji přeskládávat slova, nás dělá lepšími.

„Strom poznání“ nás učinil velmi racionálními. Z generace na generaci si s rostoucí posvátností předáváme „tradiční“ výklady bible, neboli stáváme se stále rigidnějšími v přístupu k ní, stále vzdálenějšími ochotě podívat se na vše opravdu „od začátku“, skutečně svobodně, nezatíženě jakoukoli (ve skutečnosti limitující) kulturní tradicí,…vnímat ji více srdcem, než mozkem.

Bilance tedy poněkud neradostná. Bůh „nám ale dosud fandí“, neboli i dělá, co může, aby nám pomohl otevřít oči. To proto je dnes v populaci možno pozorovat příklon k duchovní sféře obecně, to proto se i v rámci křesťanství stále více objevují pokusy nově, „hlouběji“ prezentovat Ježíšovo učení, nové směry, nové přístupy. Je to ale na nás.

Jakási snad ješitnost či potřeba vlastního ega „nepustit jistoty, co nám dávají kus identity“, nám hojně brání se skutečně ničím nezatíženě, nově a více pokorně podívat na vlastní víru.

Mám za to, že pokud ji (tu ješitnost) necháme vyhrát, bude nás to následně stát velkou spoustu zbytného úsilí a utrpení. Protože budeme vlastní vinou donuceni opět od základu a v potu tváře vybudovat všechno to, co dopustíme zničit kvůli vlastní neochotě skutečně otevřít svá srdce něčemu, co nás mocně přesahuje, co je nepoměrně moudřejší, než „všechno naše poznání prostřednictvím plodů nevhodného stromu nabyté“.

Začal jsem tedy otázkou, zda dostatečně průkazně prezentujeme správnost cesty, po které, coby křesťané, jdeme.

Skončím proto vyjádřením naděje, že ačkoliv ji podle mého zatím rozhodně neprezentujeme, podaří se nám tuto bilanci radikálně změnit dřív, než bude pozdě…

Dík Lévinasovi!

Po, 03/23/2020 - 13:27
Dík Lévinasovi! Protestant Po, 23/03/2020 - 13:27 Petr Pazdera Payne Číslo 3/2020

Bože, zbav mě těch tváří!

Ty pusinky. Ty oživlé podobenky. Ty poďobaný brady!

Jak se pitvoří, jak se tváří! Jak se ušklíbají!

Ty upřené oči, ohníčky žhnoucí!

Ústa dokořán!

Jak mi dýchají do nosu, do očí, do pusy, do uší!

Ksichty. Gesichten. Faces, and no names! Kolkolem magoři-běsi!

Jsem jim všem vystaven. Tím vším unaven. Jsem holý… bez obrany. Bezprizorný před bezduchými lícemi. Před líci bez rubů.

Kdyby to byly jen masky. Kdyby se neproměňovaly. Dalo by se zvyknout. Osvojit si je. Ale takhle. Tváře se mění, tvarují podle svých choutek a potřeb. Podle takřečených emocí. Kompozice obočí, úst a nosu se přestavuje.

Magie proměnnosti. Magie lico-měrnosti. Pohyblivé tváře. Masité masky.

Jsem váš rukojmí, jsem uhranut. Vězeň nových a nových obličejů. Kde se berou? Odkud se rodí?

Ty pohledy: upřené, letmé, naléhavé, odvrácené, plaché, drzé, šílené, mdlé, vyděšené, zamhouřené, přezíravé, vylekané, žertovné, tupé…

A všecky mlčí.

Onehdá jsem po čase zajel do velkoměsta. Do toho velkoskladiště tváří! Zmnožovaných zrcadly pasáží, skly v metru a fotografiemi reklam.

To uhranutí! Musel jsem prchnout. Zpět na venkov, do své samoty, do vyhnanství. Já vězeň tváří! Abych nezabil, musel jsem se před jednou tváří na ulici schovat. Mluvil jsem na toho chlápka s odulými rty a černýma očima… a on mlčel! Když lidé promluvili, býval jsem vysvobozen. Proto nezdravte jen ty, kteří zdraví vás. Jako na vzteklého psa je třeba promluvit. Ale to teď nefungovalo. On nic, mlčel. Neodpovídal. Blížil se. Musel jsem utéct.

A tak jezdím do metropole jen v noci. Noc je milosrdná. Město je na tváře řídké. Přítmí způsobuje, že nejsou tak monstrózní.

A obličeje žen! To je ještě jiná kapitola. Manipulují, takže před nimi už vůbec nelze prchnout.

Cizí tváře mě mají pod kontrolou, jsem ovládán všemi těmi němými ksichty. Nerozumím, proč tomu tak je, ale je tomu tak nejpravděpodobněji právě proto, že nerozumím. Je v tom velký kus magie. Jsem zranitelný přibližujícími se lícemi.

Až jistý Emanuel L. mi otevřel oči: mluvil o tom, že lidská svoboda je omezena tváří toho druhého, skrze tvář se stávám jeho rukojmím. Je tomu tak. Bože, jak já tomu rozumím! Jakou pravdu vyslovil tenhle chlápek!

Jenom jednu věc nedomyslel: Co slepci? Slepí nejsou vystaveni agresi tváře. Jsou nevýslovně svobodni! Od cizích tváří. Od optických manifestací takřečených bližních. Jak já jim závidím! Ano, svádí-li tě oko, vydloubni ho!

Napadlo mě, že oslepení by bylo řešení. Uvažoval jsem zbavit se taky zraku, užuž jsem se k tomu odhodlával, když vtom mi došla další věc: I já mám tvář! A ostatní zrcadlí můj pohled. Začal jsem se stydět za svůj obličej. Musel jsem odstranit z domu všechna zrcadla. Začalo to v koupelně; když jsem si čistil zuby, díval jsem se na opačnou stranu, do obkladů, na dveře. Pokaždé zády k zrcadlu; potom už jsem toho měl dost, té hry na schovávanou, a rozbil jsem to, co mě ohrožovalo.

I má tvář uhraňuje. I já manipuluji. Mohu však přivřít oči, Mohu při setkání s bezejmennými personami na ulici odvracet hlavu. Dívám se pro jistotu do země, sleduju mozaiky, praskliny v asfaltu, prapodivné obrazce na chodníku. Kdybych byl slepý, děsil bych svým pohledem kolemjdoucí, víc než když jsem vidoucí. Nemohl bych uhýbat pohledem. Stáčet nenuceně hlavu jinam. Byl bych strnulé putující monstrum.

Neoslepil jsem se proto, ale odvracím pohled anebo vycházívám z domu raději se zahalenou tváří. A miluju noc!

P.S.

Obrnil jsem se a našel jsem svůj způsob obrany. Vynalezl jsem způsob, jak se neoslepit a jak se přitom tvářím ubránit. Jediná obrana je útok. Dávám tvářím tvar. Kreslím ksichty na papír. Zaznamenávám je coby portréty, podobizny. Profily, poloprofily, ánfasy. Řadím je a sestavuju z nich katalog. Jmenuje se to gesichtbuch. Je to nekonečná práce, neboť ksichtů je na světě nekonečně mnoho. Jako písku na břehu mořském.

Vězeň první karty velké arkány

Po, 03/23/2020 - 13:26
Vězeň první karty velké arkány Protestant Po, 23/03/2020 - 13:26 Jáchym Gondáš Číslo 3/2020

Recenze knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje

Po PsychomagiiNekonečném tyátru připravilo nakladatelství Malvern v pořadí již třetí knihu obtížně (nebo spíše snadno – dá se zařadit téměř do všech uměleckých žánrů) zařaditelného Alejandra Jodorowského. Přesto, že jeho literární tvorba se začala v Čechách objevovat relativně nedávno, není Jodorowsky v českém prostředí rozhodně postavou neznámou. S obrazotvorností a poetikou jeho myšlenkového světa se však zatím mohli seznamovat především fanoušci comicsu, mezi jehož scénáristy patří k uznávaným veličinám. Bylo by ale chybou, kdyby Jodorowského dílo díky tomuto žánrovému zakotvení uniklo těm, pro které comics není hodný zájmu. Autor totiž ztělesňuje zásadní spojnici mezi bohatstvím avantgardy poloviny dvacátého století – především surrealismu, hermetickými proudy evropského myšlení a cyberpunkovou vlnou postmoderny. Se vší svou charakteristickou přesycenou barvitostí, překračováním hranic mezi uměním a kýčem, myšlením a na efekt sázejícím šarlatánstvím Jodorowsky představuje jakýsi sumář dvacátého století s celou jeho rozporuplností.

Kdeže ptáče nejlíp pěje je kniha vystavěná na osnově jednoho z Jodorowského oblíbených motivů – rodinné genealogie. Autor sleduje příběh svých předků, kteří se pod tlakem dějinných i osobních událostí vydávají na cestu z Evropy do jihoamerického Chile. V jejich životních peripetiích se dostane ke slovu celá paleta Jodorowského „barev“. Racionalizovaná realita se prolíná s perspektivou mystickou a symbolickou. Nechybí nešizená dávka explicitní sexuality, násilí, ale také střípky z všemožných náboženských a esoterních tradic. Religiózních, etnických, sexuálních a kulturních minorit zde najdeme minimálně tolik jako v encyklopedii postmoderny. Textem v jeho vrstevnatosti prostupuje scelující téma věčného návratu téhož. V zlomových okamžicích se ukazuje, jak generaci za generací splétáme totožné příběhy, stojíme na stejných křižovatkách, neodolatelně prožíváme pády a prozření našich předchůdců. Jodorowského postavy se stávají z určité perspektivy meta-postavou, Adamem s velkým A. Není to rozhodně náhoda. Podstata Jodorowského díla, ať už se jedná o tvorbu literární, divadelní nebo filmovou, je iniciační. Věrný svým hermetickým kořenům prochází autor ve svém díle procesem alchymického sebeutváření, ke kterému zve i své čtenáře. Ale to je ostatně také největší slabina jeho díla, recenzovaný román nevyjímaje. Navzdory kaleidoskopickému pohybu motivů, efektnímu střídání nálad a téměř obžerné obrazotvornosti totiž román postrádá skutečný vývoj. Místo obratu zbývá nekonečné obracení, místo zrání k smrti spíše nekonečná adolescence nesmrtelnosti.

Opojený bohatostí možných směrů, okouzlený svou vlastní dovedností zůstává Jodorowsky na straně mnohosti jevů. V obrazech jeho oblíbeného tarotu by bylo možné konstatovat, že zůstává uvězněný na úrovni první karty velké arkány – kejklíře. Pokud hledáte zábavný, svižně napsaný a pestrý román, je to dobrá zpráva. Málokdo ovládá toto řemeslo s takovou dovedností, jako Jodorowsky. Kdeže ptáče nejlíp pěje vám dodá dostatek podnětů k přemýšlení i emocionálnímu pohnutí. Když k tomu připočteme nesporný cit pro jazyk, rozhodně to není málo. Kdeže ptáče nejlíp pěje je vynikající kniha. Pokud ovšem autorovu spikleneckému pomrkávání uvěříte a pod povrchem literárního díla doufáte najít víc, než jen radost z tajemné hry, budete se muset obrátit jinam.

Alejandro Jodorowsky, Kdeže ptáče nejlíp pěje,
Malvern 2019

Básně 3/2020

Po, 03/23/2020 - 13:24
Básně 3/2020 Protestant Po, 23/03/2020 - 13:24 Klára Krásenská Jan Škrob Číslo 3/2020

Klára Krásenská

Všechno se to vyvalilo naráz
bytosti z masa a kostí svědčí
v mezičase:
ještě řvou pily v lese
ještě se bortí ohlodané smrky

ale už to všude jiskří a praská
už se to nadechuje
nikdo tě nezadrží dešti
všichni jsou ti svědky
ve vylidněných městech
všichni pozvednou oči k horám

nikdo už nebude moci říct:
neviděl jsem potok natažený na skřipec
otrávené pole
mýtiny po výbuchu.

 

Jan Škrob

ZVRAT

loajalita vůči systému se začala
rozpadat ve chvíli kdy se ukázalo
že systém neexistuje
samozřejmě se dá přísahat
věrnost iluzi ale musíš jí aspoň
trochu věřit to jediné na co se můžeš
spolehnout teď je křehkost stín dravého ptáka
v letu andante vsouvám se do prostoru
o kterém ještě nic nevím potírám se pískem
tady a tady trhlina v toku cyklických věcí trny
zabalené do jemného plátna
systém jsou křivky grafů
a glitchující státní vlajky rozpraskané
monitory já jsem teď
ve všech stínech a pohybuju se
mezi portály nech mrtvé ať pochovávají
své mrtvé zbavujeme se všech slov
která odvádějí pozornost na důvěře pracujeme
tam kde má smysl smích se mění
ve štěkot a naopak říkám sice komuna
ale to o čem mluvím nemá pevné
hranice ani konkrétní území je to
to co se děje andrà tutto bene
cval jemná práce s dýkou
uspořádání sil o kterém se ještě včera
říkalo že neexistuje
neexistuje ale naopak to ostatní upravuju si límec
a masku a znovu procházím zdí
skoro jako by mělo začít pršet ale zůstává to
na úrovni předtuchy tisknu se k plášti
zvedla se vichřice příležitost vyměnit
knihy v knihovně o okna se otírají vlci



about seo