Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 8 hodin 7 min zpět

Co zůstalo skryto za olivovou ratolestí

Po, 06/25/2018 - 11:19
Co zůstalo skryto za olivovou ratolestí Protestant Po, 25/06/2018 - 12:19 Mannan Seulejman Číslo 6/2018

Mannan Seulejman pochází z Afrînu, kurdského střediska v severozápadní Sýrii, které v lednu a únoru t.r. obsadila turecká armáda. Sám žije s částí své rodiny mnoho let ve Francii, kde koordinuje Solidarity Committee for Afrîn. Část jeho rodiny žila ve vesnici u Afrînu a zažila tu tureckou invazi. Museli prchnout a už se nemají kam vrátit, protože jim ozbrojenci zabrali dům. Sám Afrîn se stal během syrské občanské války útočištěm uprchlíků z mnoha stran a národnostních i náboženských skupin. Zajímalo nás především, jak invaze dopadla na civilní obyvatelstvo v doposud relativně bezpečné enklávě spletité syrské války, a jak vypadá situace z kurdské perspektivy.

Odkud pocházeli všichni ti lidé, kteří v Afrînu hledali útočiště a bezpečí v době před tureckým útokem v lednu 2018?

Před tureckou okupací v lednu 2018 tvořili populaci kantonu Afrîn jak místní Kurdové, tak dříve vysídlení Kurdové, kteří se vrátili do svých vesnic a měst z Aleppa (po ukončení obléhání na konci roku 2016 – pozn. překl.), a chudí neKurdové (Arabové, Arméni, Asyřané atd.) z Azazu, Aleppa a dalších sousedících měst, kteří do Afrînu přišli, aby se vyhnuli válce, jež Aleppo a okolí sužovala od poloviny roku 2012.

Jak probíhala správa města a jak fungovala koexistence všech těchto různorodých skupin?

Od samého počátku, kdy obyvatelstvo povstalo proti syrskému režimu, řídily kanton Afrîn YPG (Lidové obranné jednotky – ozbrojené křídlo kurdské Sjednocené demokratické strany – pozn. překl.). Ve skutečnosti syrský režim přenechal vládu nad kurdským regionem právě YPG. Tímto krokem se syrskému režimu podařilo rozdělit Kurdy na dvě strany: YPG (menšina) a Spojenou Kurdskou frontu (většina). Vzhledem k tomu, že jednotky YPG byly ozbrojené a měly podporu režimu, se Spojená Kurdská fronta rozhodla nepoužívat zbraně (tedy nevytvořit vojenské křídlo – pozn. překl.), a tak zabránit mezi-kurdskému konfliktu. V souladu s dohodou mezi Západem (USA, evropské země atd.) a Ruskem mělo ruské letectvo chránit veškeré syrské území na západ od Eufratu včetně oblasti Afrînu a okolí před leteckými nálety, zatímco území na východ od Eufratu hlídali západní spojenci. Naneštěstí pro Kurdy se Rusko dohodlo s Tureckem a Íránem a povolilo Turecku bombardovat Afrîn. Také je důležité zmínit, že před tureckým bombardováním stáhlo Rusko z Afrînu své vojenské síly.

Kam odešli lidé, kteří utíkali před tureckou invazí, a jaká je jejich momentální situace?

Menší část se šla schovat do hor v oblasti Afrînu, většina utekla na náhorní plošinu u Mount Simeon, a jen minimum lidí si mohlo dovolit zaplatit 150 000 syrských lir (cca 6 500 Kč) milicím syrského režimu, aby se dostali do Aleppa. Ti, kteří se ukryli v horách, se úspěšně vrátili zpět do svých vesnic. Ti, kteří utekli do Aleppa či na náhorní plošinu, měli ale znemožněn návrat do svých domovů, neboť se zde násilně ubytovali turečtí vojáci a džihádisté, kteří si přivedli i své rodiny z okolí Damašku.

Turecko skrylo svoji vojenskou operaci pod symbol smířlivé „olivové ratolesti.“ Vykazoval útok na Afrîn podobné cynické znaky?

Samozřejmě, turecká armáda od počátku cílila na infrastrukturu v celém kantonu (vodárenské věže, továrny, pekárny, čerpací stanice, zdravotnická zařízení) s jasným cílem vyhladovět lidi a vyhnat je z jejich domovů.

Jaké plány má Turecko s touto oblastí?

Turecké plány s regionem jsou jasné, jak mnohokrát uvedl i samotný turecký prezident: donutit kurdské obyvatelstvo opustit zemi, kterou obývá po tisíce let, přivést syrské uprchlíky, kteří jsou v Turecku, a usadit je v kantonu Afrîn a pomocí těchto demografických změn udělat z Kurdů menšinu, a dále přivést džihádistické extremisty z jiných částí Sýrie (Damašek, Idlíb, atd.) a vytvořit v Kurdských horách u Afrînu nové podhoubí terorismu. Takto bude turecký prezident moci tlačit na Evropskou unii, aby nadále posílala 3 miliardy EUR, jinak nezabrání teroristům v sebevražedných útocích v evropských hlavních městech.

Jaké jsou nejspolehlivější zdroje informací a analýzy současné situace?

Kvůli tureckému embargu se bohužel na místo nedostanou reportéři z žádných nezávislých médií, takže jediným zdrojem informací jsou telefonní hovory, audio nahrávky či fotky od Kurdů z Aleppa.

Kurdové byli oslavováni za svůj statečný odpor vůči takzvanému „Islámskému státu“. Dá se říci, že představitelé států Evropská unie a NATO nechali Kurdy na pospas dnešní situaci, ač je v nedávné minulosti velebili jako osvoboditele?

Bohužel je to tak, EU a NATO prostě dali přednost svým obchodním a vojenským vztahům s Tureckem a naprosto zapomněli na principy a hodnoty, na nichž stojí Evropská unie.

Jaký dopad má situace v Afrînu na zbytek Rojavy? Jaká je budoucnost kurdské autonomie, lze očekávat, že tamní obyvatelstvo bude žít v míru?

Bez Afrînu neznamená Rojava vlastně vůbec nic, navíc okupace dalších částí Rojavy je mnohem snazší, protože na rozdíl od Kurdských hor v Afrînu se jedná o rovinaté území.

Jsou snahy o zničení Kurdů v zájmu hlavních sil v regionu? Mám na mysli jak stabilní ruskou přítomnost v Sýrii, tak Turecko – člena NATO, kterého si nesmíme znepřátelit.

Ano, Kurdové v Sýrii skutečné čelí hrozbě vyhlazení. Pokud demokratické západní země nechají Turecko a Írán odstranit kurdský lid ze Sýrie, budou toho litovat, neboť si pak v Sýrii budou vybírat mezi dvěma náboženskými extremistickými nepřáteli: buď sunnitský režim podobný Erdoganovu Turecku, nebo šíitský režim podobný Íránu.

Jak mohou vyjádřit solidaritu a podporu lidé v České republice, existují nějaké praktické kroky?

Lidé v České republice mají řadu možností, tak jako novináři, spisovatelé, zaměstnanci neziskových organizací, televizní reportéři atd, kteří bojují za demokracii, spravedlnost a lidské hodnoty: žádat své zástupce v Evropském parlamentu aby a) vyslali parlamentní delegaci spolu s novináři do Afrînu, b) tlačili na tureckého diktátora, aby se stáhl ze Sýrie a tak zabránili, aby v Kurdských horách vznikla teroristická enkláva, c) vyjednali pro Sýrii politické řešení pod záštitou Organizace spojených národů.

Děkuji za vaši podporu a podporu lidí z České republiky, kteří bojují za lidské hodnoty.

Otázky připravil Tomáš Trusina, z angl. přeložil Tadeáš Trusina

 

Situace v Aleppu

V Aleppu bydlelo asi půl milionu Kurdů a když začalo povstání v roce 2011, zorganizovali si vlastní městské rady. Původně tyto rady existovaly ve čtyřech městských čtvrtích: Sheikh Maqsoudin, Ashrafiya, Hayderiye a Midan. Když FSA (Free Syrian Army – Svobodná syrská armáda, opoziční jednotky podporované Západem) v roce 2012 zaútočila na Aleppo, začaly se formovat obranné jednotky YPG a v těchto čtvrtích se zřídily první checkpointy. Jednotky YPG v Aleppu byly vojensky dosti slabé, zejména co se týče zbraní, i když se jim dostalo pomoci z ostatních kantonů.

V letech 2012–13 svedly jednotky YPG řadu bojů s FSA ve snaze dobýt území pod jejich kontrolou, a ve chvíli kdy se do konfliktu začala rozhodněji zapojovat syrská vláda, dostaly se do střetu i se syrskými ozbrojenými složkami (oficiální syrskou armádou). Jelikož se zdálo, že čtvrť Sheikh Maqsoudin půjde nejlépe bránit, a navíc v ní žilo nejvíce Kurdů, rozhodli se, že v ní zůstanou, ačkoliv to znamenalo, že se z ostatních čtvrtí na severu města stáhnou.

Podle některých zdrojů se již v dubnu 2013 zhoršila situace v Aleppu natolik, že se YPG rozhodli evakuovat většinu civilistů z těchto čtvrtí do jiných kantonů. Šlo přibližně o 400 000 lidí, pouze necelá čtvrtina obyvatel se rozhodla zůstat.

Když civilisté odcházeli z Aleppa do ostatních kantonů Rojavy, byl vedle kantonů Kobani a Džazíra jejich cílem právě Afrin.

 

Popraskaná fasáda

Po, 06/25/2018 - 11:18
Popraskaná fasáda Protestant Po, 25/06/2018 - 12:18 Jáchym Gondáš Číslo 6/2018

Před osmnácti lety jsem v Národní galerii shlédl velkou výstavu Jiřího Koláře. Procházel jsem tenkrát pomalu mezi jednotlivými kolážemi a objekty a silně v nich vnímal nejen Kolářovu výjimečnou invenci a uměleckou odvahu, ale také něco, co by se s nadsázkou dalo označit jako „duch doby“. Rozcupované a opět navazované texty, pruhy a trhance vrstev, konfrontáží, chiasmáží a všechny ty další „áže“, do sebe pronikající a navzájem se prostupující lamely fotografií a sotva rozeznatelných reprodukcí – to všechno jako by jasnějším způsobem, než to dovedou slova, vyjadřovalo tíhu předrevoluční české společnosti. Tu nespojitelnost a zároveň propletenost režimu a vzdoru, který se proti němu vymezoval a vysvobozoval jednotlivce z jeho moci. Vedle informelu, brutalistní undergroundové poezie a zvukově-hlukových experimentů Knížákova Aktualu se mi právě Kolář a jeho texty i výtvarné práce staly nejjasnějším hlasem epochy.

V rámci první velké porevoluční retrospektivy jsem tak Kolářovo dílo vnímal především jako dokument (chválabohu) pominulého času. Jako silnou, ale přece jen odeznělou epizodu. Čekal jsem, že ty postupně žloutnoucí a šednoucí slepence periodik už nikdy neohlásí aktuální zprávy.

A skutečně to v následujících letech vypadalo (alespoň v pražských galeriích), že nastal čas na jiné výrazové prostředky. Futuristický a optimistický lesk designu a střízlivá estetika geometrických tvarů vystřídaly škrábance Aléna Diviše a Váchala i popraskanou fasádu Kolářovu a celé generace let šedesátých a sedmdesátých. Taková snad měla a chtěla být nastupující generace. Neunavená prodělanou totalitou, akcentující nové technologie a možnosti, synoptická s vrstevníky na západ a sever od našich hranic.

Dnes, po osmnácti letech, staví se Kolář opět prostřednictvím velké výstavy Úšklebek století v paláci Kinských před naše oči. A já jsem překvapený. Charakter dobového dokumentu jako by za ta necelá dvě desetiletí někam pominul. Místo toho vidím zneklidňujícím způsobem aktuální díla, která naopak vykazují do minulosti a usvědčují z povrchnosti mnohé z toho, co bylo ještě nedávno „up to date“. Lesk funkcionalisticky čistých tvarů a výrazového minimalismu pohasl. Nic na tom nemění ani fakt, že uživatelský mainstream tomuto trendu ještě stále holduje. Sotva může něco méně odpovídat společenské situaci dneška, než umění tendující k designu. Snad jen ta zřetelná orientace na povrchovost mluví ještě (zdá se mi, že neúmyslně) autenticky.

Pod a za leskem se ale už znovu hlásí o slovo kolářovské fragmenty skutečnosti. Co jiného lépe ilustruje rozháranou českou společnost, než právě současný výskyt dobově i stylově nesouladných prvků, pruhy vzájemně se hašteřících reprodukcí, zažloutlá a nečitelná slova? Není právě tohle drolení společnosti, kterého se bdělejší sociologové a politologové tolik obávají? Jako by se ztrácelo cokoliv, co by ty dva – a spíše více než dva – antagonistické proudy mohlo spojit v smysluplný celek. Zbývá jen lepidlo. Škleb jednoho století české státnosti.

Kázání Jiřího Tenglera

Po, 06/25/2018 - 11:17
Kázání Jiřího Tenglera Protestant Po, 25/06/2018 - 12:17 Číslo 6/2018

Text: 1. Samuelova 17, (37–44) 45–54 a 18,6–9

Ale David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“

Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč.

David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyskočili, spustili válečný pokřik a pronásledovali Pelištejce až tam, kudy se vstupuje do údolí, a až k branám Ekrónu; i padali ranění Pelištejci cestou od Šaarajimu až ke Gatu a k Ekrónu. Pak Izraelci přestali Pelištejce stíhat a vyplenili jejich tábory. David vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu.

18, 6–9: Tenkrát, když přicházeli, když se David vracel od vítězství nad Pelištejcem, vyšly ze všech izraelských měst zpívající a tančící ženy vstříc králi Saulovi s radostí, s bubínky a loutnami. A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“

Pozoruhodný nález jordánských archeologů

Týmu profesora Josufa Abdala z ammánské univerzity se při vykopávkách poblíž skalního města Petra podařil jedinečný nález. Při dávné obchodní cestě z Egypta do Mezopotámie objevili zbytky zájezdního hostince, tzv. karavan saraje, jehož stáří se odhaduje na zhruba 3 000 let. Mezi troskami byl v suchém písku nalezen i vak s dobře zachovalými písemnostmi. S největší pravděpodobností se jedná o zavazadlo starověkého obchodníka, neboť většina papyrů obsahuje účty za víno, kadidlo a barvy na textil. Neznámý kupec zřejmě putoval pelištejským a izraelským územím v době, kdy proběhl pověstný zápas mezi Davidem a Goliášem. Mezi účetními doklady se totiž nachází také značné množství dobových novin, které referují o onom střetnutí.

KANAÁNSKÁ PRAVDA píše:

„Mluvčí ministerstva obrany včera seznámil obyvatelstvo naší krásné země se změnami na hranicích s Izraelem. Po dlouhém údobí klidu došlo k nevelkým srážkám, na které naše velitelství díky vnuknutí bohů pohotově a účelně zareagovalo. Počátkem změn bylo nenadálé úmrtí plukovníka Goliáše, který zemřel během diplomatického rozhovoru se zástupcem nepřátel. Izraelci ve své bezvýchodné situaci poslali jako vyjednávače neozbrojeného chlapce, aby domluvil kapitulaci neschopné armády krále Saula. Během jednání náhle přiletěl kámen z nebes, pravděpodobně meteorit, a neuvěřitelnou náhodou zasáhl našeho plukovníka přímo doprostřed čela. Kanaánský hrdina, který se obřím způsobem zasloužil o obranu pelištejských hranic a pozvednutí morálky mužstva, padl raněn k zemi. Podlý Izraelita zneužil nastalé situace, zmocnil se Goliášova meče, uťal mu hlavu a s posměchem ji odnesl do svého tábora. Naši stateční vojáci zpovzdálí sledovali tragickou událost. Byli zmateni brutalitou izraelského zakrslíka a jásotem v protivnickém táboře. Nepředvídatelný výpadek informací mezi našimi vojáky hrozil přerůst v chaos. Avšak naši zkušení velitelé obezřetným rozhodnutím zabránili vzniku paniky. Zaveleli k okamžitému ústupu až k městu Ekrónu, čímž strategicky zkrátili bojovou linii. Při přesunu jednotek došlo k několika dopravním nehodám, jejichž oběti jsou nepřátelskou stranou zlomyslně označovány za padlé v boji. Rovněž nepotřebný materiál, ponechaný v bývalém tábořišti, je Izraelci klamavě vydáván za válečnou kořist. Ve skutečnosti naše vojska neochvějně dál hájí kanaánskou zemi a neochvějně doufají v přízeň božstev, uzavřel své prohlášení mluvčí ministerstva obrany.“

Opoziční NOVÁ PELIŠTEA s jedovatostí sobě vlastní rozvíjí kritiku vládní politiky:

„Poslední zprávy z horké hranice nemohou nechat v klidu žádného pelištejského vlastence. Podle našich informací před několika dny padl plukovník Goliáš. Jeho smrt je důsledkem zločinné lehkomyslnosti vlády, která nezajistila dostatečnou bezpečnost tohoto skvělého vojáka, jenž býval pýchou naší armády. Goliášova potupná smrt vyústila v hromadný útěk našich vojsk až do Ekrónu, to vše za cenu obrovských lidských i materiálních ztrát. Vláda se snaží zamaskovat neschopnost armádního velení a svalit krach za poslední vojenské operace na jakýsi tajemný kámen shůry. Skutečným původcem pohromy však je izraelský holobrádek jménem Miláček, hebrejsky zvaný David. Nejlepší mužové naší země prolévají krev za vlast a naše božstva, zatímco mizerná vláda sedí v Gaze a cpe se rybami. Příliš dlouho jsme spoléhali jen na božstva goliášovského rodu a zanedbávali jsme božstva ostatní. Vojenské neúspěchy ukazují, kam taková nedbalost v náboženských otázkách vede. Potřebujeme nejenom obnovit úctu ke všem starým božstvům, k zajištění dalších úspěchů je nutné importovat nová moderní božstva z Fénicie, Egypta, Babylónu. A pro jistotu bychom měli v našich božištích zřídit oltář rovněž izraelskému božstvu ihned, jakmile se nám podaří zjistit jeho přesné jméno, které Izraelci dosud úspěšně skrývají.“

Egyptský deník NÁŠ NIL přináší o posledních událostech v palestinsko-izraelském konfliktu obsáhlou reportáž od svého zahraničního dopisovatele. Mimo jiné v ní stojí:

„Bojiště na izraelsko-pelištejském pomezí se v uplynulých dnech stalo svědkem dalších projevů izraelského imperialismu. Již po drahný čas hebrejské bandy terorizují nevinné kanaánské obyvatelstvo. V centrálním pohoří dokonce Hebrejci vytvořili vlastní stát pod vedením nevzdělaného sedláka Saula. Nyní saulovská vojska brutálně zaútočila na alianci pelištejských přímořských království. Do boje s respektovaným vůdcem Goliášem Saulovci bezcitně nasadili malého chlapce, v naprostém rozporu se všemi dohodami civilizovaného světa, jež zapovídají nasazování dětských vojáků do válečných konfliktů. Jenom se tím potvrdila zavrženíhodnost Izraele. V naší zemi je stále v živé paměti izraelská krutost, s jakou jejich kouzelníci přičarovali smrt všem egyptským prvorozeným. V nastalém zmatku Izraelci nevděčně opustili Egypt, který jim po staletí velkoryse zajišťoval klid na práci i veškeré živobytí. Jak vidno, hamižná nenasytnost tohoto etnika nezná mezí. Apelujeme na světovou veřejnost, aby už konečně byla učiněna přítrž izraelské agresi.“

Reakci zahraničních mocností nejlépe zachycuje BABYLÓNSKÝ KURÝR, který egyptskou výzvu přechází bez povšimnutí a na hlavní straně referuje o zdárném průběhu jarních záplav, které rovnoměrně a trvale přinášejí vláhu rozsáhlým územím aramského meziříčí.

Také na druhé straně konfliktu se izraelské listy svým tónem rozcházejí. BÉTELSKÝ VEČERNÍK s brzkou uzávěrkou nestihnul zprávy o bitvě zařadit do svého vydání a má proto na titulní stránce banální informace s otřepaným nadpisem Na západní frontě klid.

Ovšem hned druhý den list BENJAMÍNSKÝ ZÍTŘEK, držící věrně saulovskou linii, přináší článek Skvělé vítězství královských vojsk:

„Armáda jeho veličenstva krále Saula I. včera pod vedením vojevůdce Abnéra slavně porazila vojska spojených pelištejských království. U města Ekrónu se podařilo prolomit nepřátelskou obranu a zahnat protivníka za hradby jeho měst. Do budoucna tím byla výrazně posílena obranyschopnost Izraelského království. V boji padl bezpočet nepřátel, rovněž získaná kořist je obrovská; velmi cenné jsou zejména železné zbraně. Při střetu zahynul také Pelištejec Goliáš, kterého lidová tvořivost pro jeho lehce nadprůměrný vzrůst bezdůvodně opředla pověstí neporazitelného bojovníka. Radost z celonárodního úspěchu kalí jenom namyšlenost některých judských jednotek, které rozhlašují, že hlavní boje svedli právě jejich příslušníci. Avšak tyto báchorky nemohou narušit svornost Izraele pod moudrou vládou krále Saula a nemohou ani zhatit hrdinné úsilí našeho lidu v boji za mír.“

Tolik k bitvě BENJAMÍNSKÝ ZÍTŘEK. Tentýž list zároveň také na první a na poslední stránce tučným písmem zveřejňuje „čerstvě vyhlášený zákaz popěvků obsahujících jakékoliv číselné údaje. Obzvlášť přísně má být trestán zpěv písní s číslovkami tisíc a deset tisíc.“

HLAS JUDSKA, nejčtenější list v království, přináší k událostem vlastní komentář s názvem Lev z Judy znovu povstal:

„Nelidský obr, Pelištejec Golijáš je mrtev. Neobřezanec se dlouho posmíval Božímu lidu a držel v šachu početné jednotky naší armády. Marně se snažili příslušníci jiných kmenů učinit přítrž jeho bezbožnostem. Teprve statečný syn našeho kmene skolil obávaného posměvače. V dějinách Izraele zůstane navěky zlatým písmem zapsáno jméno Judejce Davida. Slavné vítězství v Elkrónském údolí jenom potvrzuje jedinečný přínos Judska pro celou izraelskou komunitu. Severní kmeny by měly uznat mimořádné schopnosti jižního obyvatelstva a zapojit ho výrazněji do správy země. Neboť jak se nyní znovu ukázalo: cesta k požehnání celku vede přes požehnané skutky Judejců.“

A nakonec zcela odlišný pohled prezentují provinční NOVINY Z BETLÉMSKÉ KRAJINY:

„Zvláštní věci se poslední dobou pojí k našemu zapadlému městečku Betlému. Před časem k nám nečekaně zavítal věhlasný prorok Samuel. Svou návštěvou poctil rodinu Jišajovu, kde na hostině neteklo proudem pouze víno, ale i olej. O významu tohoto prorockého počinu se dosud diskutuje. Nyní se o Jišajově rodu hovoří opět, když nejmladší z osmi synů slavně porazil arcinepřítele Goliáše. Na toto lidskými možnostmi nevysvětlitelné vítězství obyvatelstvo spontánně zareagovalo radostnou písničkou „Goliáš oloupen, radujme se, náš lid je vykoupen, veselme se.“ Jsme zvědavi, co se z mladičkého Davida vyklube. Vzhledem ke všem dosavadním nebývalým událostem se lze jenom ptát: Čeho všeho se pastýři z betlémské krajiny ještě stanou svědky?

Ad kodex

Po, 06/25/2018 - 11:16
Ad kodex Protestant Po, 25/06/2018 - 12:16 Petr Pazdera Payne Číslo 6/2018

V červnu 2013 jsme vedli na stránkách Protestantu rozhovor o církevní restituci s Pavlem Keřkovským: 2.266.593.186… aneb nad aktuálním vývojem vztahů státu a církve. Pavel Keřkovský vyslovil tezi, že vlastnit není hřích, a pokračoval: „Nenaléhám proto na přehodnocení postoje synodní rady. Jde mi spíše o vyvolání rozhovoru: Co s těmi penězi chtějí křesťané dělat? Jde-li jim jen o samoúživu a přežití, je to směšné a hříšné, problém malé víry a náboženské poťouchlosti. Ale teď jde o to, rozpoutat v církvi diskusi: Co je úkolem církve v tomto světě? Co je zapotřebí financovat mimo církev v diakonické a kulturně-výchovné sféře života společnosti? Neměla by z toho být financována např. misie – jde o službu, nikoli o šíření ideologie. Tímto směrem ukazuje podobenství O posledním soudu (Mt 25,31nn): misie a konfesní příslušnost zde nemá místo. Jde o pomoc v rozmanitých oblastech. Příliv peněz rozhodně nebrání, aby církev sloužila. Má peníze investovat tam, kam je stát investuje jen neochotně a sporadicky.“

Já mu tehdy odpověděl: „Někdy i vlastnit může být hříchem (třeba akcie ve zbrojním průmyslu, nebo být otrokem kumulování kapitálu…). Jak je vidět, církev honem vymýšlí, co s tím balíkem peněz. Nejlépe by bylo dát všechno Diakonii na rozjeté projekty. Anebo jednotlivým sborům a snížit tak možnost, že to vytunelujou menedžři, co se daj honem pro formu na modlení. Myslím, že ta nespravedlivá mamona přinese víc špatného než dobrého. To, co navrhuješ s odkazem na Mt 25,31nn, je zajímavé, ale já v tom vidím čertovo kopyto: vezmeme si peníze, které nám nepatří, a budeme si za ně kupovat přijetí na posledním soudu.“

Zdá se, že ČCE zvolila tu nebezpečnou alternativu. Poslední synod nebyl ochoten se vážně zabývat takzvaným investičním kodexem a věc odložil napřesrok. Také prý do Litomyšle ihned přijeli finanční odborníci a vysvětlovali, jak s penězi umí zacházet. Bratři Áron Tkadleček a David Pfann nás přitom upozornili, že ČCE investuje například do investičních fondů, které pak dále investují do firem podnikajících s fosilními palivy a podílejí se tak na globálním zhoršování klimatu. Takže minimálně další rok se budou peníze množit.

Paul Ricoeur měl jedno kázání na dotčený text o Posledním soudu, v němž vyslovil myšlenku, podle níž lze v duchu podobenství posloužit bezděčně, zprostředkovaně. A sice, paradoxně skrze instituce. Stát se svými institucemi může být podle Zjevení Janova šelmou, nástrojem zlovolných lidí, ale stát může být také, podle epištoly svatého Pavla Římanům, vykonavatelem práva a spravedlnosti, stát může být dobrý, sociálně i jinak spravedlivý. Státní instituce mohou vykonávat dobro. A tak se ti, kteří v institucích pracují, jednoho dne možná budou divit: Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení? Pošťák, sekretářka na radnici, pracovník úřadu práce, zaměstnanec ministerstva, pracovník od počítače, kancelářská myška, a – proč ne? – vůbec každý, kdo poctivě pracuje a platí daně… ti všichni potřebného neviděli, a přece mu pomáhají a slouží. Neviděli, ale zprostředkovaně, skrze instituci, pomohli.

Jenže jak si můžeme být jisti, že stát se svými institucemi a také finančními mechanismy, tedy systém, který umožňuje nejrůznější investování, není ani trochu šelmou? Jak dohlédnout, co vše se děje skrze byrokratická opatření, neosobní instituce a investiční počiny? Ano, skrze instituce a také finance lze vládnout krvavě s čistýma rukama. Zdánlivě s čistým svědomím. Co víme například o tom, co se děje se zbraněmi, které se z naší země se souhlasem státních institucí vyváží?

Ano, peníze dělají peníze. Ale na čem naše peníze vydělávají? Je vůbec správné, aby církev zhodnocovala peníze? A pokud ano, jak velký úrok je ještě poctivý? Obecně vzato, měli bychom se snažit a naučit dohlédat důsledků našich transakcí, akcí a počinů. Protože bychom se také mohli jednoho dne podivit: Vůbec jsme tě neviděli, a přece jsme tě využívali a zneužívali, odírali, trápili, věznili, zabíjeli. Anebo nechali žíznit a hladovět v důsledku zhoršování klimatu.

Hus a spiritualita Milady Horákové

Po, 06/25/2018 - 11:15
Hus a spiritualita Milady Horákové Protestant Po, 25/06/2018 - 12:15 Pavel Keřkovský Číslo 6/2018 Dopisy JUDr. Milady Horákové,

psané z cely smrti, jsou prosvětleny evangelijní spiritualitou, studiem Masarykových Ideálů humanitních a Světové revoluce. Zejména kniha posledně jmenovaná vybízí k zápasu o uskutečňování demokratických principů ve prospěch všech lidí. Této zvláštní nábožensko-občanské spiritualitě nejlépe porozumíme s pomocí bakaláře teologie Jana Husa. Masaryk ho uznával jako intelektuální i mravní autoritu a zasloužil se o to, aby 6. červenec, památný den Jana Husa byl uzákoněn jako státní svátek.

V teologickém sumáři „Jádro učení křesťanského“ Hus učí počítat s vědomím boží solidarity s člověkem; s bytostnou boží odlišností od člověka, přírody i kosmu; s posmrtným setkáním s našimi blízkými v dimenzi věčnosti; a hlavně s civilně odpovědným jednáním, prospěšným pro blaho druhých lidí. Husovi šlo o komplexní blaho, nejen o blaho hospodářské, slibované programy všech dnešních politických stran, včetně křesťanských.

Všechny výše vyjmenované prvky spirituality nalezneme zakódované v dopisech psaných Horákovou v cele smrti v průběhu tří dní těsně před popravou. Komunistická zvůle je však nikdy nedovolila doručit adresátům. Na veřejnost se dostaly až po čtyřiceti letech (1990). Vzkazy nejmilejším mohly zaslechnout již jen dcera Jana a sestra Věra. Dopisy z cely smrti navíc nabízejí klíč k odhodlaně nadějným slovům, vysloveným těsně před krutým a mučivě dlouhým patnáctiminutovým pozvolným uškrcením nad ránem 27. 6. 1950 na dvorku pankrácké věznice za asistence kata, holomka i doktora s fonendoskopem.

Boží blízkost, svědomí a civilní odpovědnost

„V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Rozpomínka na zážitek z nacistického vězení se stala posilou pro poslední chvilky v komunistické cele smrti. Milada Horáková děkuje za bohatý život. „Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“ Pokračuje omluvami nejbližším, že se více rozdávala ve veřejném životě než vlastní rodině. Vždy uposlechla hlas svědomí: „‚To musíš‘, a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy.“

Cílem jejích aktivit bylo blaho druhých, aktivity přesahující zájmy úzce osobní a jen rodinné. Hus by řekl, že chtěla zápasit, rytěřovat, a tak náleží do církve ve světě rytěřující. Kristovsky žijící lidé rytěřují proti personální zbabělosti, mediálnímu ohlupování a společenské diskriminaci, přeložíme-li Husovy termíny do našich dnešních nenáboženských kategorií. Dále si Hus nedovede představit víru bez činů milosrdenství: krmit lačné, napojit žíznivé, přijmout pocestného, navštívit vězněné, přesně v duchu Ježíšova podobenství, ale ani bez milosrdných činů ducha: „naučiti hlúpého, zpraviti pochybujícího, tresktati hřěšicieho, těšiti zamúceného, odpustiti vinnému, trpěti míle protivnosti, a modliti sě za přátely i nepřátely.“

Lidé tedy mají právo na život, svobodu svědomí a vzdělání, právo na důstojný život a vlastnictví. Hus mění středověkou spiritualitu. Každý jednotlivec u vědomí posledního soudu rozpoznává, že důležitější je svědomí člověka a osobní pokání před Bohem než před knězem zpovědníkem. Upřímná spiritualita před tváří boží má svůj počátek v Husově chápání Kristova zákona, tj. Kristova učení.

Svědomí jitřené boží blízkostí a vědomí vzdělané v obojím právu vedlo doktorku Horákovou k boji proti komunistické spravedlnosti, proto odmítla lákavou nabídku k odchodu do exilu v roce 1948. Rozpoznala, že komunistický právní systém je nespravedlivý a jde proti duchu euro-americké právní kultury, jak ji interpretoval T.G.Masaryk. Na rozdíl od komunistické zákonnosti totiž demokracií kultivovaná právní kultura neodsuzuje za jiné smýšlení a respektuje svobodu svědomí a tedy i vyznání. Mimochodem to byl požadavek i Jana Husa a husitů, aby nespravedlivé církevní právo bylo reformováno a nedocházelo k trestu smrti za jiné smýšlení. Což nakonec neprosadili husité ani Milada Horáková.„Sestra“ Milada zkoumala svou minulost soudem svého svědomí. Chtěla plnit zákony a zachovat své jméno před božím soudem, jak vyznala. Proto prosila, aby ve vězení měla k dispozici bibli, a též s povděkem přijala pastoračně modlitební návštěvu státem určeného faráře – protože režim jí odepřel setkání se smíchovským farářem Kučerou, který pro ni byl přátelskou posilou a do jehož českobratrského sboru náležela. Vědomí božího soudu jí vtisklo inkoustovou tužku do ruky a sepsala soubor dopisů, aby vydala svědectví o sobě a o cestě, po níž vděčně kráčela s mnohými po mnoho let.

Evangelijní důstojnost člověka

V posledních dopisech k smrti odsouzená zmiňuje, že se hodně modlí za své blízké i vzdálené, a nakonec v evangelijní souvislosti promýšlela i důstojnost vězně. Uvažovala o svých politických odpůrcích, jak s nimi bude jednat a důstojně zápasit do poslední chvíle života, „a co je jiného život než boj“. Modlila se za nepřátele, jak ji k tomu vedla evangelijní zvěst. V jednom dřívějším dopise dokonce poděkovala personálu věznice za korektní jednání.

V posledním dopise přiznává prohru: „padám“, „prohrála jsem“. „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“ Proto poslední vyslovená slova zazněla bez nenávisti a navazují na modlitebné úvahy z posledního dopisu. Jsou srozumitelná tomu, kdo rozumí její modlitební zvěsti o umění prohrávat. „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid… budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to… Přeji vám to.“

Víra chápe, že jsme součástí církve rytěřující, která usiluje o blaho všech – věřících i nevěřících. Chápe je ten, kdo ví, že je zde pro druhé a pak teprve pro sebe sama. Náboženství se nemůže stát věcí soukromou, vírou, která si vystačí s prožitky náboženské extáze v kostele, na tribuně fotbalového hřiště, v chrámu přírody, v koncertním sále či ve sklepě.

Ještě není pozdě

Dnešní ano-pragmatik („materialista“ bez vyhraněných hodnot – 19 %) se všemu vysměje. Nicméně rytěřovánie v rámci demokratické společnosti není ztracené, protože makajících pragmatiků je podle průzkumů agentury Median jen jedna pětina národa oproti čtvrtině přesvědčených demokratů („skutečný křesťan“ – 16 % a „městský liberál“ – 9 %). Takto hodnotově vyhraněně zkoumá společnost sociolog Daniel Prokop již od roku 1996, protože klasické rozlišování na pravici a levici více než dvacet let již skutečně neplatí.

Pokud to nevzaly na vědomí klasické strany, tak by to měli vzít na vědomí alespoň stratégové „Milionu chvilek pro demokracii“ a svým programem nadchnout podstatnou část rozpoznané čtvrtiny demokratů a přiklonit k ní další skupiny voličů, jejichž reprezentantem je volič „politicky pasivní“ (15 %), „levicový (ne)volič (14 %), „mladý těkavý“ (12 %) a teprve v druhém sledu zápasit s nepoučitelným „obranářem“ (14 %) – autoritářem, obhájcem tvrdé ruky imaginárního vůdce. Obranářů je stále dost. Jsou pro tvrdé zákony, jsou jednoznačně proti uprchlíkům, jsou nespokojení, jsou uzavření, ani pravicoví, ani levicoví. Není to však většina, jak nám chtějí namluvit fake news.

Zatím se útok na demokracii odehrává jen v rovině mediální. Minulost nás však učí, že demontáž demokratické euro-americké právní kultury se začíná nejlépe útokem na senát, jak svědčí případ genderové aktivistky a senátorky JUDr. Milady Horákové. Současné znevažování senátu, úvahy o zjednodušení voleb do senátu, popř. zrušení senátu jsou nebezpečné první kroky k demontáži demokracie a tedy i svobody ve všech oblastech života.

Co zůstane?

Po, 06/25/2018 - 11:13
Co zůstane? Protestant Po, 25/06/2018 - 12:13 Tomáš Bísek Číslo 6/2018

(z cyklu Kdo je náš?)

Ptát se po smyslu života snadno budí rozpaky: „Proč bych to dělal? K čemu to je?,“ slyším člověka ochotného reagovat. Jenomže co když otázka po smyslu přijde od nečekaného návštěvníka, byť to bylo nepřímo. Pak spustí úvahy, které ze vší přírodní říše na tomto světě přísluší právě jen člověku. Například: Co když něco z nás přesahuje přírodní danost? Co když se plně nevejdeme do toho, co ve vlastním čase a prostoru života prožíváme? Nezůstává něco po našem konci?

Vzpomínám na rozhovor s člověkem, který o svých nejbližších zesnulých a svém budoucím konci mluvil s udivující otevřeností. Začalo to telefonickým dotazem, zdali jsem evangelický farář a přijímám návštěvy. „Ano, ovšem,“ odpověděl jsem, a uvažoval, proč jsem řekl ovšem? Vždyť mě zase někdo vyrušuje. Nedocházím klidu! Vím, že hlas na druhé straně nezkoumal upřímnost mé odpovědi. Domluvili jsme čas návštěvy a rozhovor skončil.

V určený čas přišel muž, který bez otálení uvedl důvod svého příchodu:

„Jsem Štěpán Konopásek. Nemám sourozence ani ženu, která by mě životem doprovázela. Před několika dny jsem ztratil druhého z rodičů. Jsem poslední z rodiny. Pracuji na akademii věd v oboru hematologie. Práce s krví jakožto zvláštní substancí nutnou k životu mě občas přivádí k úvahám o smyslu života. A také o jeho konci a jeho smyslu. Jsem však zásadní ateista a smysl života vidím vázán na dobu, kdy jsem na světě. Tak jsem se také díval na život svých rodičů. Ještě se vyrovnávám s tím, že už nejsou. Nedávno jsem přijal do péče jejich popel v urnách. Připadalo mi to samozřejmé a moc jsem o tom nepřemýšlel. Nikdo se mě také neptal a neptá, jak s nimi naložím. Koneckonců, kde jinde by měly být ostatky těch, kteří o mě pečovali a v mnohém zaměřili svůj život na péči o mne, svého syna? Měl jsem je oba velmi rád a s láskou na ně vzpomínám. Samozřejmě mé vzpomínky nejsou vázány na to, že mám doma jejich urny. A kde jinde by měly být? Přesto však se právě proto vynořila otázka, kterou si vám dovolím položit. Jakožto ateista nepřikládám ostatkům svých rodičů žádný jiný nežli symbolický smysl. Věřte mi, pane faráři, opravdu si nemyslím, že mně dík těm dvěma urnám jsou nějak blíž. Že bych snad mohl s nimi rozmlouvat, či snadněji evokovat situace, kdy jsme byli spolu. Vím, že jejich život skončil. Nicméně, po jejich odchodu bylo pro mě samozřejmostí tuto roli uchovatele jejich ostatků plnit. To jsem zajisté připraven dělat až do konce dnů svého života. A právě to mě nečekaně zaskočilo. Začal jsem se ptát, co potom. Myslím, že mi rozumíte?“

Tu jsem si pomyslel: Ano, to je jedna z otázek, které v životě přicházejí. Uvědomělý ateista se mě, evangelického faráře, ptá, co bude potom …

Bylo mi zřejmé, nač se ptá. Bylo jasné, co ho zaráží a k čemu směřuje. Ale nějak jsem nemohl do jeho rozvažování a hledání slovních výrazů toho, co prožívá, vstoupit. A ani nechtěl. Však se také sám vymezil. Zavládlo ticho.

Muž po určité odmlce řekl: „Já vás nechci, pane faráři, nějak urážet svým ateismem a ani jsem se nepřišel vysmívat sám sobě. Jen jsem si náhle uvědomil, jaká se blíží situace. Až zemřu, vše, co zbude z naší rodiny, budou tři urny.“

Náhle jsem cítil, že se mohu pokusit mu s jeho uvažováním nějak pomoci. Asi pro něho nečekaně jsem řekl: „Ano, já vím.“

Okamžitě mě má slova polekala. Co já vím? Co si myslím, že vím? Nebude se mu zdát, že si myslím, ba že snad rozumím lépe nežli on?

Ale muž to přijal velmi vyrovnaně. Jakoby i on se pokoušel mě usnadnit to, co sám říká.

„Vaše přitakání mně pomáhá k otázce, kterou zřejmě tušíte. Mým odchodem skončí moje péče. A tak jsem začal zvažovat, zdali je možné najít cestu, jak onu péči, po mém odchodu již o tři urny, natrvalo zabezpečit. Vím, tradiční místo je hřbitov. Ale to není nic jiného nežli dočasná trvalost, natož v případě hrobu, kdy už není pozůstalých.“

Z pocitu, že nemohu stále jen mlčet, jsem dodal: „Jsou také urnové háje, ale to na věci nic nemění.“

Bylo vidět, že má slova bral s ulehčením. Asi se bál, že jeho problém budu zlehčovat, anebo se snad budu vysmívat jeho ateismu. Ovšem, že mě napadlo, jak je prosté naše východisko, jak může někomu připadat naivní, ale přitom jak je ve své dětské důvěřivosti hluboké a zřetelné. Zbavuje nás fatality jeho rozpoložení.

Muž se však jasně vymezil a já jsem přesvědčen, že k tomu, aby mohl případně změnit své nejhlubší předpoklady zvažování, může a musí dospět on sám. Bylo zřejmé, že jeho uvažování je podobné:

„Já vím, pane faráři, že váš přístup je jiný. Ale přesto si dovolím položit praktickou otázku. Je podle vás na světě něco, tedy cokoliv, co by člověku, v tomto případě mně, mohlo zaručit, že o naše tři urny bude natrvalo pečováno?“

I kdyby to byla církev, pomyslel jsem si za něj. Vždyť za mnou vědomě přišel jako za farářem… Dlouho jsem mlčel. Nakonec jsem jen polohlasem odtušil: „Myslím, že víte, že není.“

Muž poděkoval za otevřenost. Dodal: „Potřebuji to všechno ještě nanovo zvážit. Dovedete si představit, že bych znovu přišel?“

„Přijďte!“

Přišel? Nepřišel?

Výzva k hledání českobratrského výtvarnictví

Po, 06/25/2018 - 11:12
Výzva k hledání českobratrského výtvarnictví Protestant Po, 25/06/2018 - 12:12 Marta Procházková Číslo 6/2018

V letošním roce vyšla knížka: Hledání českobratrského výtvarnictví s podtitulem: Funkce a význam výtvarného umění v bohoslužebných interiérech Českobratrské církve evangelické od roku 1945, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (Brno 2018). Jedná se o doplněnou diplomovou práci, kterou na FF MU v Brně pod vedením Aleše Filipa zpracoval kunsthistorik Tomáš Mazáč, známý v církvi spíše pod jménem Kurt. Sám autor upozorňuje hned v počátku na úskalí zúžení tématu pouze na šest kostelních interiérů (Sněžné – Daniel Balabán, Praha-Uhříněvěs – Marie Jiříčková, Miroslav – Jiří Zejfart, Prostějov – Barbora Veselá, Jindřichův Hradec – Zbyněk Honzal a Praha-Vinohrady – Miroslav Rada) a na možnost opominutí dalších podstatných autorů. Po tomto vymezení se však zhošťuje úkolu neobyčejně pečlivě a poctivě. Klade si opravdu těžké otázky, ale důsledně je dovádí až do konce. Ačkoli v textu nečekaně odvážně a strmě odbíhá od tématu vloženými exkurzy, a to i do jiných oborů (teologie, filozofie), daří se mu vždy se k základní linii vrátit a udržet text v celku. Námětem je umění velice mladé (dle názvu od roku 1945), autor je však dokladem toho, že při poctivém hledání nelze zůstat pouze v přítomnosti. Pro některé odpovědi je třeba ponořit se do historie. Na základě závěrů významných historiků umění (Milena Bartlová), ale i vlastní logickou úvahou dochází pak mnohdy k pozoruhodným závěrům.

Jeho katolické kořeny mu umožňují pohled na evangelické umění bez zděděných stereotypů, zažitých názorů a fixovaných omylů, přitom však přistupuje k tématu s velikou pokorou a vědomím vlastní neznalosti, která ho nutí jít ve studiu možná i dál a hlouběji, než by měl potřebu běžný rodilý evangelík. Nastavuje nám zrcadlo, což může být pro nás až trpkým probuzením, a oprávněně se ptá, zda se naše děděné stereotypy nestávají až karikaturou, v případě, že nejsou aktuálně promýšleny. Člověk odchází jako po dobrém kázání, probuzen, přinucen začít myslet o věcech, které již léta „neřeší“. My, kteří katolíkům vyčítáme zkostnatělost a strnulé děděné šablony, jsme si možná nevšimli, že se role obrátily? ČCE z toho vychází obohacena. Nelze upřít autorovi odvahu otevřít některá kontroverzní témata ČCE, vstupuje sem ale s láskou. Františka Jirousová píše v Českém bratru nazvaném „Katolíci o nás“ (7 + 8/2017, str. 17.) k ekumeně následující: „…ta cesta musí být pomalá a taková, aby dialog a společná činnost prohlubovaly, nikoli rozmělňovaly to, v co věříme… Hledání nějaké neutrální nauky, která by rozdíly zahladila, není cestou… Ve skutečném dialogu se totiž stává, že se pojmy prohlubují právě tím, když pochopíme do hloubky stanovisko druhého – což znamená prožít situaci jeho smysly a jeho pojmy…“ V duchu Jirousové činí Kurt v ekumeně podstatný krok vpřed.

Autor je příliš shovívavý, aby napsal, že řada výtvarných pokusů v evangelických prostorách je těžkopádných, nezřídka zcela podřízených dobovému, často venkovskému vkusu a svůj jepičí život většinou končí při příští výmalbě kostela (např. Horní Krupá před současnou úpravou). Zdůrazňuje velikou autonomii sborů, která umožňuje občas vznik mimořádného díla mimo oficiální proud církve. Dlužno ale podotknout, že tatáž autonomie mnohdy z neznalosti či ledabylosti přináší i zánik hodnot, v běžném civilizovaném světě již nevyhazovaných, ale shromažďovaných v příslušném muzeu.

Při jeho četných přesazích do jiných oborů je možno v knize postrádat záběr do oboru památkové péče, která při úpravě interiérů památkově chráněných kostelů hraje v 2. polovině 20. století ne nevýznamnou roli. Prostudování spisového archivu památkového ústavu by přineslo knize ještě barvitější pohled. Autor by si pak například ušetřil složité hledání odpovědi na otázku, proč byl, ve své volné tvorbě syrový až provokativní Balabán, ve Sněžném tak umírněný, že autor sám píše (str. 26): „…sněženský interiér Daniela Balabána si s dějinami dobře rozumí…“ Řešení interiéru tamní toleranční modlitebny je výsledkem nelehké, nicméně plodné diskuze umělce s památkářem – historikem, který se ve chvíli konzultace návrhu snaží být mluvčím staré stavby, do níž nový autor vstupuje. Přesto je v knize patrný možná bezděký přirozeně „památkářský“ pohled autora, který si vždy, ač se to po něm výslovně nepožadovalo, klade otázku, jak nový výtvarný počin zasáhl do původního díla, zda s ním není v rozporu. Pozoruhodná je úvaha o výtvarnu prázdna (Nosislavský interiér připomínající čisté středověké cisterciácké chrámy) a zjištění, že některé „důsledně vyprázdněné“ evangelické prostory by „náročné výtvarné prvky“ prostě neunesly (str. 33). Byli jsme odhaleni?

Neškodil by obezřetnější přístup autora, občas nekriticky přejímajícího názory např. kunsthistoričky Blanky Altové (str. 71), že namísto katolického mystického přítmí je pro evangelíky typický prostor naplněný světlem. Altová měla pravděpodobně na mysli funkcionalistické evangelické kostely, případně některé stavby z 2. poloviny 19. století, nikoliv toleranční modlitebny s nízkým stropem a malými okénky, kde byla mnohdy zavedena elektřina až v polovině 20. století (Horní Vilémovice). Toleranční evangelíci reformovaného vyznání na rozdíl od luteránů navíc odmítali i svíce na stole Páně. Tajná shromáždění před Tolerančním patentem probíhala mnohde ve sklepích (Vanovice apod.) se svíčkou pro předčítajícího z Bible, zpívalo se často podle předzpěváka, který uměl písně zpaměti. Lze tedy říci, že evangelické služby Boží naopak mohou probíhat v nouzovém případě téměř bez světla. Od funkcionalismu je navíc velmi prosvětlená i většina kostelů katolických.

Dále by bylo žádoucí hlouběji promyslet další zajímavý citovaný výrok Blanky Altové o „nesakrálních“ evangelických kostelích, že „…Posvátno do nich vstupuje a odchází spolu s lidmi…“ (str. 72). Bez jasnějšího zdůvodnění by to pak mohlo platit o jakékoli budově, kam lidé vstupují. Navíc radikální názor, že bohoslužebný prostor ČCE nepředstavuje mezi místy na zemi nějaké výjimečně vhodné místo pro modlitbu, je poněkud v kolizi s označením prvních tolerančních modliteben „dům modlitby“ (německy „Bethaus“), v Hrubé Lhotě zdůrazněným i biblickým veršem s letopočtem 1783 na stropě (Mt 21,13).

Pozoruhodný je oddíl rozebírající, jak umělci výtvarně tvoří se samotnými nápisy biblických textů (Telecí – Jiří Zejfart). K obdobnému názoru, že „probít“ se biblickým textem těžce čitelným může znamenat jeho hlubší pochopení (str. 35), dospívám při exkurzích po tolerančních modlitebnách, když účastníky vedu k čtení švabachem psaných nápisů na zdech či tabulích. Slovo těžce vydobyté oslovuje.

V poslední části se autor snaží popasovat s úkolem téměř neřešitelným – se stále ještě diskutovaným dílem M. Rady na Vinohradech. Uvažuje o opanování prostoru až ohrožení slova v jeho výsadním postavení (str. 108). Píše: „…zatímco kázání plynou v čase jedno za druhým a vždy nově promlouvají do aktuální situace, obraz zůstává stále týž, a může tak evangelickému oku uzavřít své sdělení do ztuhlé, neměnné formy…“ (str. 115) Autor by tak upřel umění – a to i výtvarnému – jeho základní schopnost: přesahovat svého tvůrce a oslovovat znovu a nově.

Kvalitu publikace zvyšují fotografie evangelického fotografa Benjamína Skály, který svou pozoruhodnou schopnost dokumentovat život církve rozšiřuje v posledních letech i o výstižné fotografie exteriérů i interiérů evangelických kostelů. Název Hledání – pro kunsthistorickou studii ne tak obvyklý – je zde plně na místě. Téměř celou knihu prostupuje radost z hledání odpovědí. Čím složitější otázka, tím lépe. Dlužno konstatovat, že ČCE je obohacena novým autorem – historikem umění – a že se dají spočítat na prstech jedné ruky! Tomáš Mazáč končí šalamounsky – hozenou rukavicí, zda se najde na řešené otázky lepší odpověď… Nelze se netěšit na zpracování výtvarníků dalších.

(3. 6. 2018 Husovický dvorek)

Jótamova bajka

Po, 06/25/2018 - 11:10
Jótamova bajka Protestant Po, 25/06/2018 - 12:10 Nico ter Linden Číslo 6/2018

Soudců 9

Synové Izraele neměli v úctě památku Gedeóna, toho zapáleného Božího bojovníka, vyzbrojeného pouze polnicí, pochodní a prázdným džbánem. Toho, co Gedeón vykonal pro Izrael dobrého – a bylo toho mnoho – , si neváží. Zato se mezi nimi šíří to zlé, co začalo taky u něj: lid chodí smilnit k baalům. Izraelci tak následují Gedeóna v jeho slabosti, ne v jeho síle. Gedeónových sedmdesát synů, zákonných dědiců, vytvářejí v otcovské rezidenci, Ofře, jakousi oligarchii. Jeho sedmdesátý první syn, Abímelek, jehož jméno znamená Můj otec je král, nepožívá v paláci takové úcty. Vždyť tenhle mládenec s osudovým jménem se narodil z bezprávné ženiny v Šekemu. Radši ať zůstane v provincii, myslí si ostatní. Zhrzený „levoboček“ se vrací do Šekemu. A tam osloví bratry své matky. Bez bratrů se člověk neobejde, a v nouzi je i horší sorta dobrá. „Co byste radši: aby nad vámi panovalo sedmdesát mužů, nebo jenom jeden, a to vaše krev a vaše tělo?“

Bratři na to naletí a prohovoří to s ostatními občany města. Neměli by si za vládce zvolit jedinou hlavu, Abímeleka? „Budiž naším králem Abímelek!“ Obyvatelé Šekemu vezmou sedmdesát šekelů stříbra z Baalova chrámu a předají je Abímelekovi, který plane pomstou. Jako by tímhle božským darem stanovili cenu za jednoho každého ze sedmdesáti Gedeónových synů, kteří mají zahynout. Abímelek naverbuje tlupu darebáků a šibeničníků, vytáhne do otcovského domu v Ofře a svých sedmdesát bratrů povraždí. Na jednom kameni. Ale ne, nebyli to všichni jeho bratři. Tomu sedmdesátému, nejmladšímu synovi, benjamínkovi se podaří schovat a uniknout krvavé lázni. Jmenuje se Jótam.

Abímeleka v Šekemu přivítali s fanfárami a potom – líp než hebrejsky se to říct nedá – vykralován jako král byl Můj otec je král. Učinili tak pod posvátným dubem v Šekemu. Zrovna tam, kde Abraham vybudoval Věčnému první oltář v zaslíbené zemi. Kde Ráchel s Jákobem pohřbila své bůžky. Kde Jozue obnovil smlouvu s Bohem Izraele. Pod posvátným dubem v Šekem byl za krále korunován Můj otec je král. Chucpe. To nemůže přinést požehnání.

Jako první to vidí Jótam, Abímelekův nevlastní bratr, který unikl masakru. Postaví se na vrcholu hory Gerizím, pozvedne hlas a volá: „Naslouchejte mi, občané šekemští, a Bůh bude naslouchat vám.“ Tenhle Jótam má v sobě něco královského. V jeho duši bydlí to dobré, co přinesl Gedeón.

„Poslouchejte! Sešly se stromy, aby si zvolily krále. Řekly olivě: ,Chceme tě pomazat za svého krále.‘ Oliva odpověděla: ,To se mám vzdát svého oleje, kvůli němuž si mě váží bozi i lidé, abych se kymácela nad stromy?‘ Stromy tedy požádaly fíkovník: ,Pojď, staň se naším králem!‘ Avšak fíkovník odpověděl: ,To se mám vzdát své sladkosti a kymácet se nad stromy?‘ Požádaly tedy vinnou révu: ,Pojď, staň se naším králem!‘ Jenže vinná réva odpověděla: ,To se mám vzdát svého moštu, který obveseluje bohy i lidi, a kymácet se nad stromy?‘ Tu se všechny stromy obrátily na trnitý keř: ‚Pojď, ty se staň naším králem!‘ A trní odpovědělo: ‚Jestli mě opravdu chcete pomazat za svého krále, pojďte, schovejte se do mého stínu. A jestli ne, pak z tohoto trní vzejde oheň, který pohltí libanónské cedry!‘“

Z téhle bajky hovoří hořká zkušenost lidu, který poznal staletí svévole a útlaku. I mezi lidmi je to tak, že to, co chce být veliké, většinou pochází z malosti charakteru. Oliva, fíkovník a vinná réva zobrazují pravou šlechtu země. Uvědomují si, že královský úřad jim může přinést jedině přeceňování sebe sama, a tak se té pocty vzdají. Jenže ostatní stromy jsou ochromené strachem: musí mít krále, a tak ho budou mít. A vlastně proč ne trnitý keř? Kéž by si nevybrali trnitý keř. Žádné plody nenese, je to budižkničemu, chvastoun, který slibuje něco, co nikdy nemůže poskytnout: stín. Můžete se o něj taky popíchat, a i jinak je nebezpečný; suché dřevo snadno vzplane a celá zem se v okamžení změní v ohnivou výheň.

„Občané šekemští!“ Ještě jednou pozvedá Jótam svůj hlas na vrcholu hory. „Bylo to opravdu správné, když jste Abímeleka provolali králem? Bylo to spravedlivé ke Gedeonovi a jeho domu? Můj otec za vás bojoval, svůj život dal za vás v sázku, aby vás osvobodil z moci Midjánců! A co vy? Povstali jste proti domu mého otce, jeho syny jste zahubili, sedmdesát na jednom kameni! A Abímeleka, syna jeho otrokyně jste udělali králem, protože je vaším bratrem. Nuže, buďte si spokojení s Abímelekem, a on bude spokojený s vámi. Ale pamatujte si: z Abímeleka vyjde oheň, který pohltí šekemské občany. A ze šekemských občanů vyjde oheň, který pohltí Abímeleka.“ Po těchto slovech Jótam uprchl a našel útočiště v Beéru. A odmlčel se. Řečeno bylo vše, co bylo třeba.

(Z připravovaného nového dílu Povídá se… )

Pro homine 2018 / Církevní azyl

Po, 06/25/2018 - 11:08
Pro homine 2018 / Církevní azyl Protestant Po, 25/06/2018 - 12:08 Christiane Schulz Číslo 6/2018

Milí čtenáři, v Evropě a v Německu stále ještě mnoho lidí hledá ochranu. Utíkají před pronásledováním, tělesným i psychickým násilím a válkou. Jedním ze zásadních úkolů křesťanů je chránit lidi, kterým jde o život, kterým hrozí masivní násilí na těle i na duši. O to se stále snaží mnoho sborů a lidem, kterým hrozí vyhoštění, poskytují církevní azyl. Církevní azyl je časově omezené přijetí uprchlíků ve sborových prostorách. Má jediný cíl – ochránit lidi před vyhoštěním a zabránit tak nehumánním krutostem, porušujícím lidská práva, a chránit tyto lidi před ohrožením na životě v zemích, do kterých by se museli navrátit.

Příklad:

Pětičlenná syrská rodina hledala v našem evangelickém sboru ochranu před hrozícím vyhoštěním z Německa. Rodina podala proti svému vykázání do Bulharska žalobu. Církevním azylem by chtěl sbor zajistit, aby tito Syřané mohli v Německu zůstat alespoň do vynesení rozsudku. „Naše Bible je plná příběhů o útěku a přijímání uprchlíků,“ řekl jeden z presbyterů, „bez azylu by nebylo křesťanství.“

Sbor je v kontaktu se státními úřady, důvody svého rozhodnutí jim vysvětlil. V místě se vytvořil okruh podporovatelů, kteří rodinu doprovázejí, sbírají příspěvky, jsou ve spojení s advokátem, starají se o zajištění míst pro jejich děti v mateřské škole.

Podle platného práva je v Evropské unii za azylové řízení zodpovědný vždy ten stát, kterého uprchlíci dosáhli jako prvního. V případě této syrské rodiny je nepopiratelné, že nejprve pobývala v Bulharsku, jejich azylové řízení má tedy vlastně probíhat v této balkánské republice. Azylový systém v této nejchudší zemi EU má však závažné nedostatky. Začátkem roku rozhodl vrchní správní soud v Dolním Sasku, že do Bulharska už by neměl být nikdo vyhoštěn. Soud zjistil, že vyhoštění odporuje evropským lidskoprávním konvencím. V tomto balkánském státě by uprchlíci byli svévolně zatčeni, žádosti uprchlíků, kteří se v mezidobí mohli dostat do jiné země EU, se paušálně zamítají. Ovšem i uznaným uprchlíkům zde hrozí bezdomovectví.

Sbor nejprve diskutoval a ověřil si situaci této rodiny. K jeho rozhodnutí jej na prvním místě vedlo přikázání lásky k bližnímu. Humanitární důvody však pro úřady hrají stále menší roli. Atmosféra ohledně uprchlíků značně zhoustla. Jako křesťanský sbor však máme na zřeteli právě tyto důvody. Patří k nim i to, zda už má uprchlík v Německu příbuzné, jestli je zraněný či traumatizovaný, jestli se v první zemi, do které dorazil, setkal s hrozbami či násilím nebo zda mu tam hrozilo bezdomovectví či bezpráví. Bídu, z jaké mnoho lidí přichází, si často ani nedovedeme představit. Ale to, zda se na svém útěku setkají se zneužitím či pohrdáním, už změnit můžeme.

Církevní azyl rovněž nezpochybňuje právní stát, jak mnozí tvrdí, nýbrž je přínosem pro uskutečňování jeho nejvyššího cíle – ochrany lidské důstojnosti.

Christiane Schulz, farářka v Neuruppin
Přeložila Rút Benešová

 

Hutně a chutně 6/2018

Po, 06/25/2018 - 11:01
Hutně a chutně 6/2018 Protestant Po, 25/06/2018 - 12:01 T. Číslo 6/2018

Ombudsmanka Anna Šabatová obdržela nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie za celoživotní odhodlání bojovat za ochranu lidských práv a právní stát. Vyznamenání udělil prezident Emmanuel Macron a v pátek 15. června jí ho předal francouzský velvyslanec. „Udělení Řádu čestné legie je pro mne pocta a také zadostiučinění. Francie ocenila i to, že se o lidská práva zasazuji trvale – před rokem 1990 i nyní, ať už se jedná o sociálně vyloučené Romy, cizince včetně uprchlíků nebo osoby s odlišnou sexuální orientací. Moc mě potěšilo, že velvyslanec ve své řeči zmínil, že jsme spolu s manželem Petrem Uhlem kromě celoživotní ochrany lidský práv také vychovali tři děti, které jdou v našich šlépějích,“ uvedla k ocenění Anna Šabatová. Protestant se přidává ke gratulantům.

Zpráva z Calais

Dnes jsem se jednoho uprchlíka z Eritrei zeptal, jak přežívají. Jak to, že jsou pořád plní naděje po všem, co už zažili? Nahlas jsem uvažoval, jestli v tom hrají důležitou roli náboženství a víra. Odpověděl mi, že ano a že společenství je také důležitou součástí jejich kultury. Zaujalo mě to a jeho odpovědi na mé dotazy mě naprosto udivily.

V okolí žije asi 150 až 200 lidí, většinou jsou to kluci teenageři. Každou neděli se sejdou, jakoby šli „do kostela“, na nedaleké mýtině a postaví dřevěný kříž (z toho, co najdou). Potom starší muži hovoří o síle a sounáležitosti.

Mluví také o tom, v čem někdo z nich udělal chybu, kde se nechali k něčemu svést a co všichni mohou dělat, aby si vedli dobře. Snaží se rozpoznat, kdo potřebuje podepřít, jak si mohou navzájem pomáhat. Ti mladší respektují ty starší (většinou o méně než 10 let) a jejich rady berou vážně.

Tento rozhovor prozářil pochmurný den. Toto společenství / rodina / duch, který panuje v této nahodilé skupině, která existuje tisíce mil od domovů těch, které jejich situace svedla dohromady, na mě hluboce zapůsobilo. Jsou to neobyčejní lidé a země, která jim konečně dovolí se usadit v bezpečí, bude šťastně obdařena.

Dobrovolník z „Care4Calais“ 15. června 2018

Vysekalo se to ze mě

Pá, 05/25/2018 - 19:25
Vysekalo se to ze mě Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:25 Jan Eipell Číslo 5/2018

rozhovor s Janem Eipellem

jehož výstava probíhá od začátku května do konce června v českobratrském kostele v Soběhrdech. Výstavu i tento rozhovor připravil Petr Turecký

 

Jak ses dostal k malování obrazů?

Otec byl sochař, který tragicky zemřel a zbyl po něm sochařský ateliér. Bylo to zakázané území. Jako malý raubíř jsem zákazy porušoval a utíkal jsem do ateliéru. Tam to začalo. Genius loci toho místa to také vyvolal. V roce 2000 zemřel tragicky kamarád, skočil ze skály a já jsem poprvé vzal do ruky dláta a udělal jsem černou Matku Boží. Nevím jak jsem to udělal, vysekalo se to ze mě. Zažil jsem, že jsem v té tvorbě doma a že to je mé bytí. A že tak to bude po celý život.

Nicméně to je činnost sochařská, a co obrazy?

V té době jsem onemocněl nemocí, na kterou nemohli najít jméno. Hledali je od 15 do 27 let mého života. Tu dobu jsem prožil/neprožil. Pak jsem se dostal do Prahy a začal malovat.

Malování se pro tebe stalo důležitější než např. majetkové zajištění?

Ano. Něco, co chrání mou duši a tím i celistvé bytí.

Jak ta konkrétní existence vypadala?

Každý měsíc jsem za 3500 Kč nakoupil materiál a ten jsem zpracoval. S tím, co jsem udělal, jsem potom chodil žádat o pomoc a vyhledával vhodné kontakty lidí, kteří by měli zájem o umění a dokázali by mi v tak svízelné situaci, jako je plný invalidní důchod, vyjít s čistým štítem.

Jak vysoký je ten plný invalidní důchod?

To jsou ty tři a půl tisíce.

Čili se ti muselo stávat, žes neměl na jídlo… To známe z romantických vyprávění o slavných malířích, ale asi si to nedovedeme představit.

Na začátku jsem měl obavy jít kohokoli žádat o pomoc, natož o jídlo. Ale vždy jsem nějaký kousek jídla našel, dostal jsem polívku nebo chleba. V hodně těžkých dnech, kdy do toho zasáhlo i psychické onemocnění, to zašlo tak daleko, že jsem byl třeba 10 dní bez jídla. Halucinace z hladu mě vracely do místa, z něhož jsem utekl. Od něhož jsem chtěl utéct a navždy ho zapomenout. Pomohl mi útěk do Prahy (z Trutnovska).

V jednom rozhovoru jsi mi řekl, že ti velmi pomohly knihy Jana Patočky.

S Patočkou jsem se setkal poprvé na konci osmé třídy ve chvíli, kdy jsem byl šikanovaný ve třídě. A narazil jsem na knihu, kde Patočka popisoval šikanu. Uvědomil jsem si najednou, že mě Patočka vede a ukazuje mi, jak se mám chovat. Fenomenologie politiky to byla. Ten samý zážitek jsem pak měl s Havlem. Nebo pak s tím, co jsem našel o faráři Toufarovi. Všude jsem nacházel vodítka. Najednou jsem věděl, co je správné a co ne a jak to mám vidět.

Tvůj otec byl šikanovaný?

Můj otec byl sochař, pak se znelíbil komunistické straně a byl pronásledovaný StB. Moje porucha osobnosti má kořeny v zážitcích, kdy otce vyslýchali a dělali domovní prohlídky, když mi byly 3 roky. Děda byl s největší pravděpodobností převaděč, toho chytili se zbraněmi v Praze (v padesátých letech) a rovnou šel do vězení. Velmi pravděpodobně na něj poslali provokatéra, který mu zbraně prodal. Děda se s námi o tom nikdy nebavil. Pustili ho v šedesátých letech, doma to bylo tabu.

Jak zemřel otec?

Otec zemřel na důsledky týrání psychického i fyzického. Koncem osmdesátých let otci pohrůžkami přikázali, že musí řezat pro manželku jednoho z estébáků části na novou kuchyň, ač měl v té době vysoké horečky. On kvůli tomu přišel o většinu prstů na obou rukách. Z vyprávění si pamatuji, že mu přivazovali k pahýlům dláta a palice, a on se s pláčem pokoušel dál tvořit sochy. Pak dostal zákaz návštěvy Prahy při prvních demonstracích v roce 1989, další vyhrožování a následoval kolaps, který vedl ke kómatu. Zemřel krátce poté, v roce 1990. Záznamy z té doby nejsou. Nelze nikomu nic dokázat. Otci bylo 29 let.

Ty ses ale nesměl o svém otci nic dozvědět…

Rodina se s tím vyrovnávala tak, že vytěsnila veškeré informace o otci a minulosti a mně zakazovali se na minulost ptát a vyrovnat se s ní. Např. jsem nesměl do knihovny po otci a do jeho ateliéru. To vše vedlo k tomu, že jsem si později chtěl vzít život – mnohokrát. Desetkrát různá hospitalizace, různé silně utlumující léky s narkotickými účinky, neustálá změna diagnoz, další pokusy o sebevraždu. Poslední exces mě dostal na 9 měsíců do vězení. Dostal jsem paragraf výtržnictví za to, že jsem se najedl v restauraci bez zaplacení a pak se chtěl na náměstí ubodat. Naštěstí mě ve vězení (kde do mě cpali další narkotika) našel husitský farář David Smetana. Pan farář zkontaktoval mého kamaráda venku, abych dostal nějaké malířské potřeby, tak se ty věci ke mě dostaly. Paradoxně ve vězení jsem dostal psycholožku, která mi moc pomohla – hlavně na začátku s tím, jak se vyrovnávat s nemocí. A pan farář Smetana se mi postupně začal přibližovat, velmi mi pomáhaly jeho čtrnáctidenní návštěvy. Navázali jsem vztah, který pokračoval i po návratu z vězení.

Ve vězení jsi nakonec devět měsíců nebyl.

Za vzorné chování mě propustili dřív, po čtyřech měsících jsem byl venku. V rámci trestu jsem strávil první měsíc ve vězeňské psychiatrii. Po měsíci následovaly tři měsíce ve vězení v Odolově.

Jak se vyvíjela tvá malířská tvorba? Nemáš vystudovanou akademii, jsi samouk…

V malování mně např. velmi pomohlo setkání s Michalem Rittsteinem, u něhož jsem hledal malířskou radu. On mi řekl, že to, co maluji, nejsou ani trochu obrazy a ani trochu umění. To byl ten nejracionálnější bod, od něhož šlo začít dál tvořit. A zkusit svou práci prohloubit. A sám hledat odpovědi na otázky položené někomu jinému. A vytvářet si tak vlastní názor. Pro mne samotného bylo odmítnutí tou největší výzvou, jak dospět do reálného života a světa. Od té chvíle jsem vyhledával silná umělecká díla, abych pochopil, jak správně přenášet a transponovat myšlenku z hlavy na plátno. Aby to, co druzí na těch plátnech uvidí, bylo skutečnou výpovědí. Nikoliv pouhý pocit.

Má malíř zaznamenávat emoce? Co je cílem tvorby?

Mám nedůvěru ke svým vlastním emocím, protože moje nemoc způsobuje „černobílé“ vidění světa. Emoce u zdravých lidí mohou vést k správnému pochopení vlastní lidskosti i humanity. Pro mě je obraz místem kontemplace. Teprve z něj si utvářím svébytný názor na vidění. Teprve čas vložený do obrazu pro mne cizeluje to, co vidím. Tím cizelováním pojmenovávání věcí docházím k vlastní pravdivosti pohledu na svět. Plátno je pole, na němž mohu zničit i narovnat celý lidský život. Cílem tvorby by měla být vděčnost. Nikoli zatracení. Jeden z autorů, kteří mě doprovázeli na mé cestě, byl Caravaggio. Protipólem bylo setkání s dílem Adrieny Šimotové nebo Jiřího Johna, s Václavem Boštíkem.

Na výstavě v soběhrdském kostele visí na jedné straně triptych nebe, který ukazuje dobrý řád, k němuž se máme blížit. Život v souznění. Na druhé straně kostela visí triptych s tématem ubližování člověka člověku. Lze ty postavy na obrazech nějak charakterizovat?

Jedno ztělesnění může být např. popravená M. Horáková, poprava je důsledkem lidské zloby a neschopnosti uvěřit pravdě a vyrovnat se s ní. To je poválečný stav české společnosti. Ale sama Horáková je symbolem člověka, který se nenechal zlomit a který se navrací k reálnému životu v pravdě. Její postava může působit pro nás jako ikona. Ona je očištěna i díky známému celému příběhu jejího života. Můžeme díky tomu závěru říci – kým byla. Stejně jako Ježíš, jehož poznají až po ukřižování. Ale nutně nemusí jít o Horákovou, je to zpodobení kteréhokoli českého člověka v podobném údělu doby. Tzn., že na prvním obraze můžeme vidět mučedníka Jana Patočku a na dalším obraze mučedníka Josefa Toufara. Jan Patočka je člověk, který jde dobrovolně vstříc údělu, který bude naplněn určitým způsobem – jako to v jisté chvíli uviděl Ježíš. Toufar byl člověk, jehož nutili udat své přátele, a on to neudělal. Sám si přál obyčejný život v pravdě a lásce. Přesto nezradil. Síla jeho příběhu je v tom, že nezradil to, čemu věřil. Dokázal odmítnout změnu, jež by vedla k eskalaci k násilí. Od něj další násilí nevedlo, nikoho neudal, byl umlácen, nikoho jim nepustil. Kdyby udal, tak by ho pustili.

Svěcení jedné studánky

Pá, 05/25/2018 - 19:23
Svěcení jedné studánky Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:23 Petr Turecký Číslo 5/2018

Každý rok se s katolickým kolegou scházíme při otevření jedné lesní studánky. Z určitého úhlu viděno by se dalo říci, že konáme pohanský obřad. Světíme studánku. Žehnáme studánku. Kolega v jedné části obřadu stříká vodou z té studánky po lidech. Celý obřad začíná hymnou. Na přípravě akce se podílejí myslivci, pro mnohé zvláštní podezřelá skupina. Přicházejí obyvatelé místní vesnice, většinou katolíci, ale pár lidí dorazí i z našeho sboru. Les je součástí lesa, v němž se kdysi v době předtoleranční konaly zakázané protestantské bohoslužby. Obřad trvá celé odpoledne, po žehnání pokračuje se na návsi obvyklou slavností spojenou s jídlem a dechovkou. Každoročně se na tuto zvláštní liturgii vody připravuji, hledám souvislosti z bible a způsob, jak o tom mluvit. Nevadí mi pohansko-národnostně-katolický podtext, který by mohl někdo jarnímu otevření studánky vytknout. Neopomenu každoročně zdůraznit univerzalistický nárok křesťanství a Ježíšův příkaz milovat nepřátele. Právě tam, uprostřed lidí, kteří tvoří úzké společenství rodin a malé obce, tyto Ježíšovy postoje vyzní plnou silou. Lidé se na místní úrovni schází k dobrému dílu, o studánku pečují, pečují o svou obec, posilují to dobré, co je může spojovat. Připomeneme-li tomu všelidský přesah, ocitneme se téměř v ráji. Letos jsem mluvil o důvěře jakožto základní zkušenosti víry. Chybí-li důvěra, víra se má těžko jak prokázat. Slavný řecký Narcis nehledal u studánky důvěru, ale obraz sebe sama, a skončil sebevraždou. Naproti tomu Ježíš je představován jako voda živá, právě proto, že obnovoval důvěru mezi člověkem a Bohem. Toto obnovování důvěry lidé prožívali jako záchranu, uzdravení, vykoupení. Proces, který můžeme zdokonalovat celý život. Bůh podle bible umístil do zahrady Eden čtyři prameny, které vyvěraly symbolicky do celého světa. Snad je to vyznání víry, že tu je dost důvěry pro všechny lidi. Bez rozdílu rasy nebo pohlaví nebo náboženství. Všichni mohou nalézt cestu k naplnění a přijmout ji jako dar, aktivovat sami sebe do způsobu bytí těch, kteří konají dobro, protože nalezli jakousi základní důvěru ve smysl stvoření nebo smysl života žitý po způsobu rozdávání, jak jej ztělesnil Ježíš. Právě u studánky, kterou někteří lidé čistí a aktivují k možnosti být vodou pitnou a živou, má biblické slovo zvláštní sílu. Na jedné straně Narcis, na druhé straně Ježíš Kristus. Nemusíme se odrážet na zrcadlech vod sebezahledění, jak to prezentují národovci, ale můžeme vykročit směrem k záři jiné, o níž mluví apoštol Pavel: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně. Právě v tomto zvláštním a pro někoho možná až bizarním společenství a prostoru jsem si tato slova letos mimořádně silně uvědomil.

Kázání Petra Wagnera

Pá, 05/25/2018 - 19:22
Kázání Petra Wagnera Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:22 Petr Wagner Číslo 5/2018

Text: Ez 37,1–14

Čtení: Jan 20, 19–23; Skutky 2,1– 20

Ez 37,1–14

Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým Duchem odvedl pryč a postavil mě doprostřed údolí plného kostí. Prováděl mě mezi nimi kolem dokola, a hle – celá ta pláň jimi byla poseta a byly úplně vyschlé. „Synu člověčí,“ řekl mi, „mohou ty kosti ožít?“ „Panovníku Hospodine,“ odpověděl jsem, „to víš ty.“ Tehdy mi řekl: „Prorokuj o těchto kostech a řekni jim: Suché kosti, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás přivedu ducha, abyste ožily. Dám na vás šlachy a pokryji vás masem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha, abyste ožily. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, náhle se ozval hluk: kosti se s rachotem začaly připojovat jedna ke druhé. Viděl jsem, jak se pokrývají šlachami a masem a jak se svrchu potahují kůží. Ducha však v sobě neměly. Tehdy mi řekl: „Prorokuj k duchu. Prorokuj, synu člověčí, a řekni mu – Tak praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, ze čtyř stran a dechni do těchto pobitých, ať ožijí!“ A když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy a byl jich obrovský, nesčíslný šik.

„Synu člověčí,“ řekl mi potom, „tyto kosti jsou celý dům Izraele. Říkají: ‚Naše kosti vyschly, nemáme žádnou naději, jsme ztraceni.‘ Nuže, prorokuj a řekni jim – Tak praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby; z těch hrobů vás vyvedu, lide můj, a přivedu vás do izraelské země. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin – až otevřu vaše hroby a z těch hrobů vás vyvedu, lide můj. Vložím do vás svého Ducha, abyste ožili, a dám vám spočinout ve vaší zemi. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin. Jak jsem řekl, tak učiním, praví Hospodin.“

Povídá se, že kdysi debatovali nad Ezechielovou knihou čtyři moudří rabíni. Našel jsem tu historku v kázání jednoho staršího kolegy, prodávám, jak jsem koupil: Řešili otázku, co se stalo s těmi oživlými lidmi poté, co do nich vstoupil duch, oni nabrali dech a postavili se na nohy. První rabín povídá: „Oni ožili a vzápětí hned zemřeli. Neboť pouhé ožití stačí jako důkaz Hospodinovy moci. A lidé se mají na svět rodit přirozeným způsobem.“ Druhý rabín namítne: „Ano, oni ožili jen nakrátko, ale dříve než zemřeli, zazpívali Bohu chvalozpěv na jeho moc a slávu. Neboť se sluší chválit Pána a Dárce života.“ Třetí učenec nesouhlasil: „Ba ne, oni ožili a žili pak ještě mnoho let a naplnilo se na nich prorocké zaslíbení. Založili rodiny a podle Božího slibu přesídlili do izraelské země.“ A k tomu čtvrtý rabín pohotově dodá: „A já jsem jedním z jejich potomků.“

Tenhle komentář k nejznámějšímu starozákonnímu textu na téma vanutí Ducha se vlastně náramně hodí jako model přístupu k události seslání Ducha svatého tehdy o jeruzalémských Letnicích.

První názor říká vlastně, že to byla jen výjimečná událost, neopakovatelný Boží projev, který je velký právě tím, jak je ojedinělý. Stačilo přece také jen jednou, aby Hospodin při stvoření vdechl Adamovi do chřípí ten samý Ruah – dech/ducha života, nemusí to opakovat znovu a znovu. A na nás je, abychom pamatovali na svůj počátek, který leží v Bohu – a to aby nás motivovalo v životě.

Druhý názor zdůrazňuje chvalozpěv na Boží moc a slávu – vpodstatě dává té události gloriolu výjimečnosti, stejně tak jako my zpětně pohlížíme na dobu prvotní církev jako na dobu plnou slávy a moci Boží, dobu krásnou a vlastně ideální. Přičemž trochu zapomínáme, že z Písma lze docela dobře vyčíst, že i první křesťané byli, stejně jako my, lidé plní chyb a jejich společenství se v podstatě od začátku potýkala se závažnými problémy.

Třetí a čtvrtý rabín soudí, že vanutí Ducha není něco, po čem se máme ohlížet do minulosti, respektive jeden řekne, že to celé má pokračování, a druhý mu do toho radostně vpadne s takovým vpravdě charismatickým výkřikem „My jsme přece to pokračování!“ :-)

Kdo znáte trochu moji osobní historii, asi víte, kde se pravděpodobně vidím já, ale rád bych se zastavil nad tím, co tato historka neříká, možná proto, že se to rozumí samo sebou – a sice, že se rokující rabíni pravděpodobně navzájem neodsoudili za své názory, rozešli se domů a za týden se setkali zas k další, třebas bouřlivé, debatě nad svatými Písmy.

Pravděpodobně ten nadšený optimista neodsoudil svého kolegu jako takzvaně „vyduchlého“, a ten rozvážnější neoznačil svého kolegu za „čáryzmatika“, což je oboje vlastně velmi vtipný vnitrokřesťanský slang, nepadly facky, nikdo se netrhnul a nezaložil si společenství sám pro sebe a pro sobě milé názory a nikdo nikoho odnikud nevylučoval. Ti čtyři se sešli jako Židé, otevřeli Písmo jako Židé, zhádali se u něj – jako Židé, jako Židé se rozešli a jako Židé se opět znovu setkali.

Tohleto v naší křesťanské ekumeně upřímně řečeno vůbec nezvládáme a je jen jednou z našich mnoha ostud, že důvodem hádek jsou otázky, které by nás měly spíše spojovat. Zažil jsem kazatele, kteří se snažili vanutí Ducha s přesnými parametry jeho konkrétních projevů ve svých společenstvích vynutit, a zažil jsem i takové, kteří nastavovali písemně řád svého sboru tak, aby se tam rozhodně nic podobného nedělo – obojí asi bylo Pánu Bohu k smíchu.

U textů s tématem vanutí se ale často zapomíná na okolnosti popsaného Božího jednání. Suché kosti jsou obrazem absolutní zuboženosti a zmaru, ztráty veškeré naděje. V Janově verzi Letnic se zase text odráží od situace, kdy demoralizovaní a skleslí učedníci sedí za zamčenými dveřmi schlíplí jak zmoklé slepice. Ve Skutcích apoštolských to tak depresivně nevypadá, ale i zde až do času chybí odvaha podnikat jakoukoliv akci pro věc evangelia tam venku za dveřmi. Vypadá to, že tohle je naše pozice: Obdarovávanými se stáváme ve stavu neutěšenosti a nepřipravenosti, někdy až ve stavu, kdy to vůbec nevypadá na nějakou další smysluplnou existenci. Skoro se mi chce říci, ano, toť pravý a spolehlivý základ naší ekumenické spolupráce: Ani ne tak pýcha na vlastní specifika a hrdost na svou církevní identitu. Základ naší ekumenické sounáležitosti je to, že jsme na tom všichni úplně mizerně a potřebujeme vanutí Ducha, jinak to nebude dávat smysl.

Samozřejmě bych si přál, aby po tom nekontrolovaném letničním nadšení a chvále Boží, jak je popsáno v té 2. kapitole Skutků, přicházelo vždy tak hluboké a promyšlené zvěstování, jaké vzápětí předvede Petr. Je skutečně vzácné vidět ve společenstvích církve obojí najednou. Nemůžu si to nijak vynutit, naštěstí to nemůžu v okamžicích obav o řád a kázeň ve společenství ani zakázat. Co můžu, jak věřím v jednotě s vámi, prosit slovy Davidova kajícného žalmu: Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Amen.

Nekompromisnost duchovního zápasu

Pá, 05/25/2018 - 19:20
Nekompromisnost duchovního zápasu Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:20 Petr Turecký Číslo 5/2018

Úvodní slovo k výstavě Jana Eipella v Soběhrdech

I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. (Žalm 27,10)

Ta výstava je zajímavá z několika důvodů. Jednak se koná v roce, kdy si připomínáme sté výročí vzniku naší republiky, a jednak je svědectvím zápasu člověka o hledání vlastní identity, která se v případě Jana Eipella úzce dotýká osudů poválečného Československa.

Dědečka odsoudil komunistický režim k létům vězení v padesátých letech a otce zas šikanovala StB. Zemřel na následky této šikany těsně po revoluci v roce 1990 v pouhých devětadvaceti letech. Situace těžce zkoušené rodiny se podepsala na zdraví autora. (Detailněji se o tom Jan Eipell vyjadřuje v rozhovoru.)

Malba je pro Jana Eipella způsob, jak se vyrovnávat s nemocí a jak se vyrovnávat s realitou, která je ovšem často lemována nespravedlností. Umění je pro Jana Eipella způsobem, jak se vyrovnat s minulostí a jak hledat otce, jenž byl sochař a s nímž neměl Jan možnost vést rozhovor. Proto se již od začátku upínal k věcem, které překonávají smrt. Hledal umělecká díla, která jsou zakotvena v hluboké lidské zkušenosti zápasu o pravdu a spravedlnost, zápasu o čistotu projevu, ale také zápasu o předání této informace. Odpovědi nacházel Jan Eipell nejprve v knihách a příbězích, potom své zkušenosti vtěloval do uměleckých děl, nejprve soch. Když v osmé třídě prožil šikanu a nalezl oporu v zápase s šikanou v knihách Jana Patočky, poznal, že lze vést dialog napříč generacemi a že lze nacházet lék na své vlastní nemoci v slovech či uměleckých dílech již zemřelých autorů.

Je to komunikace s mrtvými či živými? Dnes jsme vedli dialog s příběhem starým minimálně 2500 let. Navazovali jsme na slova a myšlenky, které ve svých zápasech o víru nadhodili lidé dávno mrtví, jejichž osobní příběhy neznáme. Je to sice rozhovor s dávno zemřelými, ale je to rozhovor živých. Tento rozhovor se dá vést nejen nad slovem, myšlenkou, lze ho také vést ve sféře výtvarného umění. Např. Petr Brandl chodil tak dlouho do císařské galerie, až začal malovat, jako by byl v Itálii a jako by mluvil s lidmi, kteří namalovali mistrovská díla v jiném místě a jiné době.

Jan Eipell od začátku svého uměleckého hledání propojuje osud kolektivu – národa či lidstva s osudem vlastním. Jeho obrazy jsou dialogem i odpovídáním na tyto základní otázky po smyslu života v pravdě. Možná proto jsou tvořeny z mnoha vrstev a není úplně jednoduché k nim na první pohled proniknout. Působí trochu jako krystaly, které jsou otesávány na samotnou podstatu – v níž se objevuje světlo. Možná v těle není tma (jak zpívají Psí vojáci), ale světlo.

Snad proto, že Janův život nebyl procházkou růžovým sadem a nikdo z nás by nechtěl tento osud sdílet, Janovo myšlení obsahuje rysy neochoty dělat kompromisy. Pravdu je potřeba nazvat pravdou a lež lží. Díky řadě strádání a díky řadě mezních zkušeností má Jan Eipell zostřené vnímání reality. Tato nekompromisnost duchovního zápasu se odráží i v přístupu k vlastní tvorbě. Jan např. neváhá před dokončením obrazu držet půst, aby byl obraz co nejpřesnější. V jedné etapě svého života hladověl pravidelně, když neváhal peníze na jídlo utratit za barvy a plátna.

Jan Eipell je autor, pro nějž je tvorba doslova otázkou života a smrti.

Umění má vést podle Jana Eipella k duchovnímu prožitku očištění, k nalezení člověčenství, k nalezení důvěry k dobrému Božímu řádu. Práce na obraze je kontemplace, pomalá duchovní meditativní činnost. Ne náhodou pro něj bylo důležité setkání s obrazy Adrieny Šimotové, Jiřího Johna nebo Mikuláše Medka. Jan s nimi vede rozhovor napříč generacemi, napříč místy.

Cílem našeho lidského zápasu by podle Jana Eipella měla být vděčnost, nikoli zatracení. To je i námětem výstavy zde v Soběhrdech. Lidská identita, identita nespravedlivě umučených lidí, identita zápasu jednotlivce smí ústit do vděčnosti a vykoupení. To nakonec byla i zvěst dnešního biblického příběhu o vyhnání z ráje.

Na jedné straně kostela je umístěn triptych nebe, který ukazuje dobrý řád, k němuž se máme blížit. Život v souznění. To je zápas jednotlivce, autora obrazů. Na druhé straně kostela je umístěn triptych ubližování člověka člověku a vyrovnávání se s ním. Příběh o našem běžném životě, který žijeme. A musíme ho překonat, abychom mohli zvedat hlavy k řádu, který je nad námi.

Tento triptych bychom mohli sjednotit myšlenkou umučeného Jana Patočky, který mluví o solidaritě otřesených a ponížených. „Člověk má tendenci zabydlet se v malém světě zaměřeném jen na uspokojování vlastních potřeb a záležitostí, do ničeho venku se nemíchat. V tomto životě se cítí naprosto jistý až do okamžiku, kdy přijde nějaký otřes. Pak může z malého světa vykročit a začít jednat pro druhé. To je člověk otřesený. A solidarita otřesených je jednoduše řečeno solidarita lidí nelhostejných k tomu, co se děje kolem nás.“

29. 4. 2018

Čína - realizovaná dystopie

Pá, 05/25/2018 - 19:17
Čína - realizovaná dystopie Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:17 Petr Pazdera Payne Číslo 5/2018

(110 let po Zemi snivců a 101 rok po Čínské zdi)

U statečných disidentů, u přívrženců hnutí falun kung, křesťanů, pronásledovaných spisovatelů a mnohých dalších odpůrců čínského režimu shledáváme takové pojetí pravdy, pro něž má cenu žít a umírat. Krom toho se ovšem provozuje v čínské oficiální sféře takové pojetí, v jehož rámci je pravda chápána jako nápodoba. Čili kopie, plagiát, klon, zmnožení. Pravda se chápe jako to, co lze vyrobit, opakovat, namnožit. Pravda jako něco umělého. Pravda jako naprosté zobecnění. Identita a vztah k jedinečnému, bez nichž pravdu nelze myslet, se tomuto pojetí zcela ztrácí z dohledu. Nejde už o pravdu, ale o pseudopravdu, lež.

Minulý rok navštívila naši zem výstava Bodies, výstava epoxidem napuštěných mrtvol pocházející z Číny. Mrtvá těla jsou eufemisticky nazývána exponáty, ale nikdo nedoložil, že by ti lidé za živa souhlasili, aby s nimi bylo takto nakládáno. S velkou pravděpodobností jde o nepohodlné osoby zavražděné čínským režimem. Nárok na anatomickou přesnost klasicistní sochařské tradice se zde propojil s moderní technologií a čínským typem cynismu a pohrdání lidským životem. Argument používaný i českými obhájci exhibice, že jde o učební pomůcky pro veřejnost a zejména pro studenty medicíny, sotva může vyvážit amorálnost celého podniku. Notabene při dnešních technologických možnostech zahrnujících 3D simulace reality v pohybu je to zcela lichý argument. O poznání pravdy o lidském těle rozhodně nejde. A jakoby v práci lékaře nešlo v první řadě o to chránit život každého člověka a bylo možno ve jménu studia obecného těla zabíjet jedinečného člověka.

Román Alfreda Kubina představuje Zemi snivců, jejíž obyvatelé pojímají pravdu také jako výmysl, jako něco umělého. Neměla by to být Země „snivců“, to zní dost máchovsky, ale spíš Země utopistů, somnambulů, hloupých snílků anebo „snáčů“, což je staré české slovo. Ostatně původní německý název románu je zcela jiný, Die andere Seite – Druhá strana. Země snivců s hlavním městem Perla je umělý svět. Je to stín, plagiát, jakési alter ego evropské civilizace. Ve zpuchřelých a zvětrávajících kopiích jsou tu soustředěny evropské kulturní památky a artefakty. Objektivitu, která je v bdělých souřadnicích dána společnou historií, zde navozují sny. Představy se stávají realitou, protože se objevují v několika hlavách současně. Fikce vítězí. Krom toho ve snovém státě panuje také naprosto iracionální byrokratismus. Vše se drolí a hroutí, lidé jsou mravně zpustlí. Literární vize přechází do noční můry, podivná země prochází apokalyptickým kataklyzmatem.

Kdoví proč Alfred Kubin situoval tento fiktivní stát právě někam do lůna Asie. Ale když se dozvídáme, že v Číně si vyrábějí modely evropských měst 1:1, musíme připustit, že Alfred Kubin, známý hlavně jako malíř a grafik, měl dar proroctví. Druhou stranu napsal v jakémsi vytržení před sto deseti lety za dvanáct neděl. Připomeňme ještě, že o devět let později v roce 1917 napsal Franz Kafka povídku Při stavbě čínské zdi, v níž armády dělníků staví na různých místech kolem Číny nesmyslnou zeď, ideálem je být zedníkem a podle jednoho z ideologů zeď má být základem – není jasné v jakém smyslu – pro vybudování nové babylonské věže.

Nejcelistvější kopií evropského města k dnešnímu datu je čínský Hallstatt, je situována do blízkosti jihočínského Chuej-čou v provincii Kuang-tung. Nechybí ani jezero. Hlavní chybu však představuje okolí, hory kolem městečka čínští snílci vystavět nedokázali. Čínský Hallstatt se naopak přibližuje vizím Alfreda Kubina: tak jako Zem snáčů také tuto zem developerů obestírá čoud, mlha, smog.

Možná se nechávám unést literaturou, ale oficiální linie v Číně jako by šla hodně podobným směrem. Pravda je kolektivně popírána, pravda je mínění davu, za pravdu je považováno, když se velké množství lidí shoduje se lží. Toto se děje už mnoho let pod zrůdným vedením Čínské komunistické strany. Ohlédněme se do minulosti, kdy při budování nové Číny zemědělci museli zanechat obdělávání půdy a vydat se kopat zem a dobývat z ní nesmyslně železnou rudu i tam, kde žádná nebyla, připomeňme si kulturní revoluci, která v rámci boje s domnělým vnitřním nepřítelem vyvraždila miliony lidí, podívejme se do současné Číny, jejíž vedení popírá a kamufluje historii, současně eliminuje disidenty a brání násilím jakékoli svobodě projevu.

Slovo komunismus je odvozeno do slova communis – společný. Možná to neměli zakladatelé explicitně na mysli, ale o to právě v komunismu běží: Pravda je to, co je učiněno společným, obecným, jakkoli je to lživé, utopické, bez podstaty. Jako Země snivců, jako onen imaginární most v českém filmu Bílá paní. Anebo zmíněná babylonská věž. Komunismus se chce zmocnit nejen výrobních prostředků a lecčeho dalšího, ale zejména a hlavně pravdy, a to tak, že ji popře a nahradí svým výmyslem. Tohle projetí pravdy se v Číně drží dál a dál, a to i za stávajícího hybridu komunismu s kapitalismem.

Zvony Lorety zněly za čínské křesťany

Pá, 05/25/2018 - 19:15
Zvony Lorety zněly za čínské křesťany Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:15 T. Číslo 5/2018

Jak jsou na tom odmítnutí čínští žadatelé o azyl?

„Čteme pečlivě každý článek v médiích, díváme se na každé video a každou fotku, věnujeme pozornost každé výzvě a podpoře. Všechny tyto věci si v našich srdcích pamatujeme. Každá podpora a projev lásky nám dávají velikou sílu,“ zaznělo mj. v dopisu čínských křesťanů, přečteném na shromáždění konaném u pražské Lorety 13. května. Shromáždění tu veřejnosti připomněli 70 křesťanů pronásledovaných v Číně, kteří v ČR požádali o azyl a byli odmítnuti (viz článek v Protestantu 3/18). A protože v takových případech úředníci spoléhají na zapomnětlivost veřejnosti, připomeneme alespoň krátce jejich současnou situaci.

„Pokud vím, několik z odmítnutých žadatelů o azyl ‚nějak‘ opustilo Česko,“ odpověděl nám farář Tomáš Cejp, jeden z těch, kdo jsou s částí čínských křesťanů pravidelně v kontaktu. „Ti, co zůstali, všichni podali žalobu na rozhodnutí ke krajským soudům tam, kde bydlí. U soudů to teď leží a chystá se k projednání a rozhodnutí může trvat půl roku i víc. Asi třetinu žalujících zastupuje OPU, ostatní jiné organizace. Do spisu se teď dokládají různá svědectví sborů, zaměstnavatelů aj. v jejich prospěch.“

T. Cejp je i jeden z organizátorů petice adresované parlamentu a senátu. „Ve sněmovně i v senátu leží od minulého týdne dopisy předsedům, že Otevřený dopis (na podporu odmítnutých čínských azylantů) podepsalo k 15. květnu 2018 už 14 894 lidí, 8872 přes internet a 6022 na podpisových arších. Ukázalo se, že zákon neuznává internetové podpisy, jen ‚papírové‘, ale zvyk a dobrá tradice jsou takové, že pokud internetovou petici doprovází alespoň nějaké podpisy skutečné, jedná se s ní jako s plnohodnotnou – a pokud překročí deset tisíc, bývá zařazena do jednání komor parlamentu. To splňujeme dobře. Požádali jsme předsedy, ať podpisy převezmou osobně. Teď čekáme na odpověď.“

Co se trochu zhoršilo? Někteří soudci přišli s novinkou, že žadatelé, kteří napadli rozhodnutí azylového odboru MV, ke křesťanství vypočítavě konvertovali až v České republice. Proto např. Pavel Pokorný ze Synodní rady ČCE a Alena Fendrychová z Diakonie chystají expertní vysvětlení, co vlastně znamená konverze. Obhájci těch, kdo se odvolali, uvítají každé svědectví o dobré zkušenosti s žadateli.

A jaké příležitosti projevit podporu se naskýtají v nejbližším měsíci? Ekumenická rada církví zřídila webové stránky www.azylprocinskekrestany.cz a stejnojmenný profil na facebooku. Tam najdou zájemci informace o uskutečněných i chystaných akcích. Pokračuje sbírání podpisů pod Otevřeným dopisem na papírové formuláře pro případ, že komory parlamentu vyhodnotí petici podle přísného výkladu zákona (že internetové podpisy neplatí) a odloží ji. O petiční archy si můžete organizátorům napsat.

Při shromáždění pod Loretou zazněla i zvonkohra Amazing Grace. Žít z milosti znamená, že nám nebudou lhostejní ti, kdo jsou zatím odkázáni na nemilosrdné české azylové úředníky, resp. politiky, kteří se sice ohánějí tzv. křesťanskými hodnotami, ale ve chvíli, kdy by měli provozovat azylovou politiku křesťanské hodnoty alespoň vzdáleně připomínající (anebo dodržovat standardy příslušných mezinárodních úmluv), dají přednost podivným pročínským sympatiím. O to víc záleží na angažmá každého.

Více informací:

https://www.azylprocinskekrestany.cz/

https://www.facebook.com/azylprocinskekrestany

https://www.e-cirkev.cz/clanek/6310-Zvony-na-Lorete-znely-za-cinske-krestany/index.htm

Petice k podpisu či stažení:

https://e-petice.cz/petitions/otevreny-dopis-predsedum-obou-komor-parlamentu-cr-ve-veci-azylu-cinskych-krestanu.html

Znásilnění jako nástroj moci

Pá, 05/25/2018 - 19:13
Znásilnění jako nástroj moci Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:13 Pavel Keřkovský Číslo 5/2018

Jako čerstvý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (1977) a zároveň ještě čerstvější „bezsouhlasník“ (bez státního povolení k vykonávání kazatelské činnosti) a proto jako sanitář a pomocná síla sester na operačním sále druhého ortopedického oddělení u svaté Anny v Brně jsem záhy pochopil, že lidská nahota nemá jen erotický rozměr. Při předoperačním očišťování pacientů mi připadalo, že jejich nahota zrcadlí obavy a bezmoc. Krása a síla ustoupily do pozadí. Jejich těkající oči prozrazovaly úzkostné očekávání, jak to dopadne. Zda tělo vydrží šestihodinovou operaci a přijme štěpy, které měly poněkud vyrovnat křivku skolioticky poškozené páteře. Nahota bez dimenze erotiky je na operačním předsálí i na sále každodenní záležitostí.

Znásilnění jako akt absolutní moci a převahy nad nepřítelem – ať již muž znásilňuje muže nebo ženu – se může zdát dnešní nejmladší generaci jako něco naprosto neslýchaného a nevídaného, co se může stát nanejvýš v islámské kultuře, ale nikoli v euro-americké. Hosseiniho hrdina knihy „Lovec draků“ vypráví o afghánské mládeži sedmdesátých let minulého století. Někteří afghánští výrostci (Paštúnové) na závěr vítězné rvačky znásilnili protivníka opovrhovaného etnika (Hazárové). Znásilněním to neskočilo, musel se pak stát povolným služebníčkem mladých delikventů. Někteří mladí sunnité a ruští vojáci, okupující Afghánistán od roku 1979, byli mistry v znásilňování. Dle již zesnulé herečky Květy Fialové v tom byli sovětští vojáci mistři i u nás při osvobozování Československa v jarních měsících roku 1945. Také mnohé brněnské ženy by mohly vydat podobné svědectví. V Brně střílely kaťuše do soběšických lesů na zbytky německých vojáků a utečenců až do 11. května 1945.

Že podobné hrůzy byly na denním pořádku sedm set osm set kilometrů od Brna v devadesátých letech minulého století? A že muslimské ženy neznásilňovali jen vojáci, ale i civilisté, totiž jugoslávští křesťané a ateisté údy nerozdílnými? Nechce se nám věřit, že žáci i učitelé znásilňovali muslimské kolegyně-učitelky a spolužákyně. Že tak vyprovokovali k nenávisti ty, které přežily a utvrdily je v touze po odplatě? Stále ještě nedovedeme pochopit pokoření a nenávist postižených žen? Jedna ze znásilněných pojmenovala své dítě Džihád, aby nikdy nezapomnělo, co je jeho úkol. O tom svědčí kniha chorvatského teologa Miroslava Volfa „Odmítnout nebo obejmout?“

Tvář teroristy a sexuálního násilníka máme spojenou jen s představiteli islámu, kteří se aktivizují v evropských městech. A za zvrhlý a neodůvodněný útok na křesťanské hodnoty považujeme, uvede-li dvacet tři let po genocidě nějaké divadlo hru, v níž křesťan znásilní muslimku. V brněnském divadle Husa na provázku se v rámci mezinárodního festivalu bude hrát 25. května „Naše násilí a vaše násilí“. Již teď je vyprodáno, ale představení jistě nemusí každý vidět. Režisér se pokouší zpřítomnit děs násilí a traumata postižených i bohorovnost vítězů. Divák (dávej bacha kemo!) stojí před podobně ožehavým rozhodnutím, zda jít nebo nejít na děsivé trápení a násilí býčích zápasů, když už je v tom Španělsku. Je na tom podobně jako návštěvník Afghánistánu, zda navštívit nebo nenavštívit novoroční adrenalinový sport buzkaší, který se odehrává na koních, při němž se prolije mnoho potu i krve a v sázce je život jezdců i koní. Je to vábivé, když se takového afghánského adrenalinového sportu na velkých stadionech účastní i takoví borci a vládní činitelé jako byl Henry Kissinger.

Další otázkou je, zda se režisérovi naturalistickým provedením znásilnění zdaří vyvolat v divácích to, co se zdařilo Hosseinimu – prožitek bezmoci, zoufalství a zrady, že já jako vypravěč a svědek násilí jsem nebyl schopen násilí zabránit. Pokud režisérovi o tento divácký zážitek skutečně jde, tak pravděpodobně vypráví o svém pojetí katarze a zve ke katarzi dalších skutečných i potenciálních viníků, ale stále velmi riskantním způsobem.

Volat po zakázání hry nemá smysl ještě z jednoho důvodu. Autor hrou tvrdě obviňuje celé křesťanstvo, je-li násilníkem ve hře sám Ježíš Kristus. Není to výpad proti Ježíši z Nazareta. Autor neklade a neřeší christologické otázky. Jde o tvrdý útok na sebevědomé a sebespokojené křesťany. Kristus vystupuje zjevně jako klasický Antikrist. Chorvatský autor Oliver Frljič chce říci, že to, co zavinili věřící křesťané v balkánské válce, zpochybňuje samotné kořeny křesťanství, samotného Krista proměňuje v očích muslimů, ale vlastně i mnohých křesťanů, v Antikrista, který se stává garantem násilí a absolutní nesnášenlivosti etnické i náboženské.

Pravoslavná církev i římsko-katolická církev během balkánské války dezinformovaly veřejnost pomocí mnoha fake news. Popíraly existenci koncentračních táborů i genocidu muslimů. Od roku 1992 do roku 1995 zahynulo přes 70 tisíc muslimů a přes 30 tisíc jinak věřících či ateistů. Římsko-katolický biskup Ratko Peric a někteří členové františkánského řádu v Bosně v oblasti Mostaru podporovali katolické milice v čistkách obyvatelstva. S vědomím papeže Jana Pavla II. pak v roce 1996 bosenští katoličtí biskupové sepsali omluvný list, v němž však jen velmi povrchně prosili za prominutí, pokud byl někdo postižen „nespravedlností synů katolické církve“ O potrestání činitelů nespravedlnosti nebyla řeč. A že muslimové během války odpovídali podobným způsobem, je také pravda. Jejich zvěrstva jsou stejně neomluvitelná, ač méně početná.

Že děsivé násilnictví ateistů, křesťanů i muslimů v balkánské válce ušlo naší pozornosti, je pro nás příznačné, protože my jsme přijímači a naivní konzumenti fake news. Rádi to vše bagatelizujeme a ještě raději jezdíme do Chorvatska na dovolenou. Někdo přece jen zajede na výlet do Mostaru, ale víc si nepřipustíme. Evropské a zejména americké veřejnosti nic z toho neušlo, jak o tom svědčí zprávy amerických časopisů nebo lidsko-právní konference na Samford University, Birmingham, Alabama (2004), jejíž příspěvky jsou zpřístupněny v knize. Frederick M. Shepherd (ed.) Christianity and Human Rights (2009). Kniha je dostupná v knihovně Evangelické teologické fakulty UK v Praze.

Ještě k Odduce

Pá, 05/25/2018 - 19:07
Ještě k Odduce Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:07 Jan Kupka Tomáš Trusina Číslo 5/2018

Textem J. Kupky (zaslaným 26. 3.) a reakcí na něj se vracíme k dopisu papeži Františkovi, otištěnému v Protestantu č. 2/2018.

Odduka…?

V únoru v médiích probleskla iniciativa Odduka2018. Dopis papeži, kriticky namířený proti pražskému arcibiskupovi Dominiku kardinálu Dukovi, žádající, aby mu již nebyl prodloužen mandát. Pro evangelíka na první pohled nezajímavý vnitřní spor v jiné církvi. Překvapivé je však vysoké procento evangelických podpisů pod tímto dopisem. Co nás tak pudí angažovat se i ve věcech, do kterých nám popravdě příliš není?

Námitky vůči panu kardinálovi se dají stručně shrnout takto: angažuje se příliš politicky, nekriticky podporuje islamofobního Miloše Zemana, výslovně odmítl solidaritu s uprchlíky na Svatováclavské pouti v roce 2017, chlubí se prosazením církevních restitucí, odmítl pastoraci LBGT komunity v Praze.

Poslední bod je vyložená nepravda: pan kardinál odmítl pouze speciální (tzv. kategoriální) pastoraci, výslovně však napsal, že lidé i s jinou orientací mají dveře katolické církve otevřeny. Ve Staré Boleslavi jsem v roce 2017 osobně byl a i tato námitka je záměrným překroucením skutečnosti: v přímluvách prosil za vyhnance a uprchlíky, ať se vrátí do svých domovů a jsou svým vlastem přínosem. Snad každý bude souhlasit, že je lepší bezpečný návrat do své vlasti než sebezajištěnější život v zemi daleko od svého domova. Kde je ta odmítnutá solidarita?

Pomluva kardinála za církevní restituce zní poněkud nechutně z úst těch, kdo finanční vyrovnání od státu jinak ochotně přijímají.

Kritika politického angažmá pana kardinála pak zase vykazuje nepochopení struktury a charakteru římsko-katolické církve. ŘKC je prostě současně teologickou i politickou organizací. Má vlastní stát, měnu i oficiální jazyk, a tím pádem je každý primas nejen nejvyšším představitelem církve v dané zemi, ale současně i svým způsobem diplomat. Jaký pak div, že se stýká s politiky nebo že se za ně modlí, jak činíme při bohoslužbách i my, evangelíci. A copak podpora ČCE Jiřímu Drahošovi je něco docela jiného? Stejně tak Dominik Duka není političtější než např. Tomáš Halík.

Skryté nařčení z islamofobie je rovněž zvláštní u křesťana, navíc vrcholného představitele své církve v naší zemi. Křesťanské a islámské učení je přece v rozporu. Jako křesťana s blízkými židovskými příbuznými mě také vážně znepokojuje islámský antisemitismus, který je prakticky integrální součástí víry muslimů. A přehlížet jej také považuji za nebezpečnou naivitu. Nálepkování fóbiemi je nešťastné a eliminuje veškerou diskuzi. Islám v Evropě prostě problém je.

A že se ke kritice přidalo tolik evangelíků? Copak bychom my, evangelíci, nevnímali jako nehorázné, pokud by v roce 2010 skupinka katolíků poslala podobnou stížnost např. Světové radě církví v souvislosti s naším možná až příliš vstřícným postojem k registrovanému partnerství? Svá vnitřní dilemata a spory si každá církev má řešit sama.

Pana kardinála Dominika Duku mám rád. Znám ho jako velmi vzdělaného a inteligentního člověka s jasnými křesťanskými názory, které i já, jako evangelík, můžu v drtivé většině podepsat. Z relativně častého osobního kontaktu jsem ho poznal i jako člověka velice přátelského, skromného a ochotného pomoci.

K dospělosti a vyzrálosti patří, že jsem schopen přátelsky přijímat i lidi s jinými názory než mám já. A tak doufám, že ve 100 letech, které letos ČCE slaví, už snad dospělí jsme.

Jan Kupka, kaplan Hradní stráže

Dopis papeži Františkovi

(jehož aparát mezitím rezignaci Dominika Duky přijal a pouze ho vyzval, aby úřad zastával do určení nástupce) vznikl mezi aktivními členy ř.-k. církve, kteří ho nicméně sami otevřeli podpoře dalších křesťanů. Vyjádřili tak svou odpovědnost za skutečnost, že v současných poměrech ČR představuje pražský arcibiskup a jeho konkrétní vyjádření (jež jsou čím dál jednostrannější) hlas zastupující zdejší křesťany bez rozdílu, a zároveň svou ekumenickou otevřenost.

Sám jsem se setkal s tím, že z evangelického prostředí kritizují evangelické podpisy petice zejména ti, jimž je blízká Dukova „prozemanovská orientace“ spolu s tím, co na ní dopis Františkovi kritizuje. Už to signalizuje, že argument „nevměšování do vnitřních záležitostí“ je pouze zástupný. Spíše tu probíhá rozhovor o tom, čím má být církev v současné Evropě, jaké důrazy zastávat, za koho se stavět, jinými slovy, jaké postoje vyjadřují Kristovo evangelium. Tento rozhovor probíhá napříč konfesemi. Patří k němu bohužel nefér generalizace typu „nálepkování fobiemi“ či „islám v Evropě prostě problém je“ i vytrhávání věcí z kontextu a překrucování argumentů. Laskavého čtenáře prosím, ať si s písmáckou pozorností porovná přípis Jana Kupky s dopisem Františkovi v Protestantu č. 3. Sám se zastavím jen u jednoho momentu: kolega kaplan Hradní stráže vydává za autenticky solidární přímluvu za uprchlíky „ať se vrátí do své země“. V situaci, kdy v zemi, odkud uprchli, vládne krutá občanská válka, v naší zemi jsou líčeni jako hrozba a solidarita s nimi jako „dobroserství“, není taková přímluva ničím jiným než pokrytectvím, jednostrannou politickou propagandou a tváří v tvář trpícímu Kristu urážkou Božího jména.

Tomáš Trusina (jeden z evangelických signatářů Odduky

Alfréd Kocáb, 28. 6.1925–15. 3. 2018

Pá, 05/25/2018 - 19:05
Alfréd Kocáb, 28. 6.1925–15. 3. 2018 Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:05 Jan Čapek Číslo 5/2018

Proslov při rozloučení v kostele u Salvátora 22. března 2018

Alfréd Kocáb, bohoslovec a jeho manželka Darja, psycholožka chodili v padesátých letech v Praze do knihovny Klementina, seděli vedle sebe a studovali. Po fakultě se Alfréd stal vikářem a pak farářem ve sboru ve Zruči nad Sázavou. Na faře v Chodově u Karlových Varů manželé Kocábovi přijali krásně a solidárně Jana Šimsu a mne v srpnu 1964 po malé havarii na skútru, když jsme jeli na instalaci faráře Jana Blahoslava Šourka do Nejdku u Karlových Varů. Tak tomu bylo vždycky, že manželé Alfréd a Darja dovedli člověka přijmout s laskavou tváří a mít pro něj pozorné srdce. Na pohřbu našeho čtyřletého Michala, který zemřel na akutní leukemii, měl Alfréd kázání a mluvil o Ježíšově blízkosti u dítěte a se silným výhledem za smrt.

Od konce 50. let Alfréd patřil ke hnutí Nové orientace, která pozitivně a kriticky vyrůstala z theologie Josefa Lukla Hromádky, ale také Martina Niemöllera, jak právě on připomínal. Nová orientace čerpala z naší evangelické tradice, ale také z dědictví Akademické Ymky, z komunity Taizé, kterou tam uváděl právě Alfréd. Měla na mysli civilní interpretaci Božího díla, zájem na otevřeném sboru a zaujetí pro společenské a politické věci. To se uplatňovalo zvláště v mírovém odboru Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, jehož byl Alfréd tajemníkem. Svaz jej v únoru 1968 navrhl za kandidáta na poslance do Národního shromáždění. V roce 1962 byli Kocábovi na rodinném táboře na Miřkově, tam měl Alfréd výraznou debatu s filozofem Ladislavem Hejdánkem o předpokladech theologie, tam také vznikaly Zásady Nové orientace. Bylo to hnutí, které setrvávalo v rozhovoru s biblisty, daňkovci, pietisty i letničními v církvi i v ekumeně.

Vzpomínáme na Alfrédovy narozeniny, na jeho manželku Darju spolu se synem Michaelem a dcerou Magdalenou a vnoučaty. Jindy byly zase narozeniny statečné Darji, pozorné psycholožky a psychoterapeutky, která dovedla pomoci a poradit těm, kdo přicházeli do poradny, klubovny nebo sanatoria. Alfréd měl vysoké mínění o hudebním nadání Michaela, když jsme ho slyšeli z balkonu v Lucerně hrát na piano a jako táta měl vždy na mysli dceru Magdalenu. V Mladé Boleslavi Alfréd rozvíjel sbor a práci s mládeží. Nepřízeň úředních činitelů vůči němu rostla, až mu v únoru 1974 odňali státní souhlas. Současně byl odňat státní souhlas faráři Jakubu Schwarzi Trojanovi. Odnětí souhlasu je světský úder do duchovního povolání faráře a do situace rodiny. Je to zásah proti kolegovi, kdy faráři se státním souhlasem měli vzniklou situaci trvale a solidárně se svým kolegou a jeho rodinou nést a zastávat se ho. Alfred se snažil dále působit ve sboru, ale nakonec se Kocábovi odstěhovali do svého domova v Újezdě nad Lesy.

Alfréd mezi prvními podepsal Chartu 77 o občanských a lidských právech a podepsal také petici 31 farářů a laiků Postavení církve a věřících. Stanoviska synodní rady i bohoslovecké fakulty byla odmítavá a synodní rada udělila farářům signatářům petice důtky, které však synod vzal pouze na vědomí a v roce 1990 je prohlásil za neplatné a nesprávné.

Jako sesazený farář Alfréd pracoval v kotelně v Žitné ulici. Říkal, že má po pravici a po levici vaky, ze kterých těží svou moudrost zvláště pastorální. Začal vypomáhat kazatelsky v Radotíně a ve Vršovicích, od roku 1986 se stal výpomocným kazatelem a v roce 1989 farářem v Praze u Salvátora. Rozvinul své kazatelské, pastorální a ekumenické obdarování a byl šťasten. Po sametové revoluci měl pocit, že Michaelovo angažmá v odchodu sovětských vojsk nebylo dost uznáno a oceněno. V nemocnici jsme spolu probrali řadu věcí, ale nejvíc kladl otázku, jak rozumět těla z mrtvých vzkříšení.

Alfréd měl pochopení pro mystické myslitele, dbal na prosbu u Ducha svatého a tím obohacoval dogmatickou theologii a měl také silný kristovský výhled k posledním věcem. Byl to člověk niterné víry v Boha, člověk srdečný, ale s důrazem na spravedlnost, muž širokého úsměvu a poctivého přátelství. O něm jistě platí slova z bible: nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

Ještě k historii Svazu českobratrského evangelického duchovenstva

Pá, 05/25/2018 - 19:02
Ještě k historii Svazu českobratrského evangelického duchovenstva Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:02 Jan Čapek Číslo 5/2018

(Protestant 3/2018)

Rozhodnutí ministerstva vnitra ČSR z 16. července 1974 o rozpuštění SČED vydal jeho civilně správní úsek Praha 1 s podpisem vedoucího odboru Dr Jířího Kepáka.

Výbor SČED proti tomuto rozhodnutí poslal ministru vnitra odvolání, tj rozklad 27. července 1974. Psal v něm, že i duchovní jiných církví měli možnost vytvořit svůj svaz duchovních, odmítl tvrzení o dvou centrech pro řízení duchovních v ČCE, protože SČED vždy respektoval synodní radu, která kurzy SČED doporučovala a byla na ně zvána k proslovu a rozhovoru. Výbor dále odmítl tvrzení o „negativní politické opozici“, „vlastní reakční platformě“, o „mocenském ovládání celé církve“ jako pojmy duchu evangelické církve naprosto cizí a pro SČED nepříslušné a zdůraznil rozhovor v církvi. V otázce ustanovení řádu SČED, že řádným členem se může stát každý evangelický bohoslovec, který je ve službě církevní, školní nebo misijní, jakož i kdo po takové službě odešel na odpočinek, SČED vycházel v pojetí členství z faktu ordinace, jíž je evangelický bohoslovec oddělován ke službě Slova a svátostí jakožto vikář resp. farář. Vikář či farář byl za člena SČED považován trvale právě vzhledem k ordinaci, kterou se oddal církevní službě jako celoživotnímu povolání a zaměstnání. Tohoto výkladu se výbor SČED přidržoval také v případě, že některému faráři byl odňat státní souhlas, protože odnětím souhlasu pro duchovenskou činnost v určitém sboru ordinace není zrušena ani jinak dotčena. Nadto odnětí souhlasu bylo vždy dočasným opatřením. Podobně považoval SČED za své členy farářky, které určitý čas konaly duchovenskou práci, pak ji řadu let nekonaly z rodinných důvodů (mateřství) a po čase se k ní opět vrátily. Podobně by SČED nezbavoval členství faráře, kteří by ze zdravotních důvodů delší čas nevykonávali duchovenskou činnost. Ztratí-li farář státní souhlas, neplyne z toho, že by měl být zbaven podpory a ochrany organizace, která se má starat o stavovské zájmy svých členů, a SČED je jakousi náhradou odborové organizace. Pokud jde o tři faráře, kteří byli v trestním řízení, na jehož počátku ztratili souhlas pro duchovenskou činnost, chtěl SČED i při těchto duchovních plnit svou povinnost starat se o stavovské tj. duchovenské zájmy svých členů a nepouštět ze zřetele bratry, kteří se ocitli v těžké situaci. V závěru výbor SČED žádá o smírné vyřízení, aby mohl dále konat své poslání. Podepsáni za výbor SČED Dr. Josef Veselý, Jan Čapek, Josef Batelka.

Synodní rada ve svém dopise ministru vnitra z 8. srpna 1974 píše, že pokládala vždy SČED za velmi prospěšné zařízení, které v životě církve plnilo důležitou funkci katalyzátora různých duchovních a zájmových proudů. Schválila údaje a stanoviska obsažená v rozkladu. Nikdy nepokládala SČED za druhé církevní centrum, cenila si možnosti svobodných rozhovorů, ke kterým přicházela ráda a bez zábran, naopak vysoce oceňovala otevřenost jednání a diskusí. V závěru se synodní rada přimlouvá za navrhované smírné vyřízení. Podepsáni synodní senior Dr. Václav Kejř a synodní kurátor Dr. František Škarvan.

Ministr vnitra v dopise z 18. prosince 1974 na návrh zvláštní komise vydal rozhodnutí, ve kterém rozklad SČED z 27. 7. 1974 zamítl a potvrdil rozhodnutí ministerstva vnitra z 16. 7. o rozpuštění SČED s odůvodněním, že činnost Svazu je trvale v rozporu se stanovami Svazu a že náprava nebyla zjednána. Uvádí rozklad Svazu, v němž Svaz namítá, že vždy respektoval nejvyšší správní orgán církve a nikdy neusiloval o ovládnutí církve a že postupoval podle platného organizačního řádu.

Dále zmiňuje činnost zvláštní komise a uvádí, že SČED porušil své stanovy tím, že nevyloučil ze svých řad členy, kteří ztratili státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a z hlediska ustanovení § 5 bodu 3 stanov Svazu nemohou být tedy nadále považováni za jeho členy. Podle cit. ustanovení se členy SČED mohou stát pouze čeští evangeličtí bohoslovci, kteří jsou ve službě církevní, školní nebo misijní, jakož i ti, kteří po takové službě jdou na odpočinek. Dále uvádí, že SČED neprovedl žádná nutná opatření, ale naopak se solidarizuje s duchovními, kteří měli být ze Svazu vyloučeni. Činí závěr, že činnost SČED je v rozporu se stanovami SČED. Orgán státní správy rozpustí organizaci, jestliže její činnost je v rozporu s jejími stanovami. V řízení o rozkladu byla tedy znovu potvrzena správnost důvodů, pro něž byl ministerstvem vnitra ČSR SČED rozpuštěn. Z uvedených důvodů jsem proto na návrh zvláštní komise rozhodl, jak shora uvedeno, rozklad SČED zamítnout a rozhodnutí ministerstva vnitra ČSR ze dne 16. 7. 1974 potvrdit. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Podepsán ministr vnitra ČSR Ing Josef Jung.



about seo