Skip to Content

Feed aggregator

Kdyby se sbor zbavil kostelů… o obnově sborové práce s farářem Tomášem Junem

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:56
Kdyby se sbor zbavil kostelů… o obnově sborové práce s farářem Tomášem Junem Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:56 Tomáš Jun Číslo 7/2021

Církev se pokouší obnovit práci v sboru v Ústí nad Labem. O tom, jak se to daří, jaké jsou potřeby regionu i práce v tomto místě, jsme v Bělči na rodinné rekreaci hovořili s farářem Tomášem Junem. Do rozhovoru se příležitostně zapojili i manželka Martina, člen sboru Martin a Jiří Šamšula, Tomášův kolega z Litoměřic. Rozhovor připravil Tomáš Trusina.

Když církev zřizovala tzv. podporované místo v Ústí nad Labem, co od toho čekala? Resp., s jakým „posláním od církevní vrchnosti“ jsi tam šel?

Hlavní myšlenkou bylo, že Ústí nad Labem je místo, které by sbor mít mělo. Je to veliké město s potenciálem, a taková místa se přece neopouštějí. Ústí přitom bylo dlouhou dobu opuštěné, sbor tam v podstatě reálně zanikl. Bylo jasné, že je s tím potřeba něco dělat, co si kdo myslel, nevím. Spíš myslím, že to bylo v modu „zkusíme to, a uvidíme“. Hodně často se lidé strachovali, abych tam nezkolaboval, nevyhořel atd. Tomáš Matějovský, náš senior, během instalace řekl v kázání něco na způsob, že Ústí je legendární nejhorší sbor v církvi. Já to tak nevnímám, pro mne je to spíš náznak strategického uvažování, že v církvi jsou místa, která by se mohla stát „regionálními centry“. Jsou přirozenými populačními centry, je tam vyšší hustota osídlení. A kde jsou lidé, může být i církev.

Máš svůj vlastní pohled na to, proč to s tím ústeckým českobratrským sborem v nedávné minulosti dopadlo tak, jak to dopadlo?

Bude to ryze subjektivní. Podle toho, čeho jsem se dopátral u pamětníků i ve sborových materiálech, je to víc věcí. V tom sboru se potkalo několik silných osobností, které ten sbor skutečně táhly. Desítky let. A v rozhodující moment neproběhlo předání víry a práce další generaci, takže s lidmi, kteří byli u začátků po r. 1947, ten sbor také v 90. letech skončil. V severních Čechách tvoří sbory daleko víc jednotlivci, a mladší následovníci, kteří práci ve sboru převzali, se spálili. Je to problém silných osobností, které se nedokážou dohodnout na nějaké vizi. V 90. letech sbor už jen přešlapoval. Odpovědnost se hází na poslední farářku, ale nelze vinit jenom ji. Přestože udělala nějaké boty, šlo o celou kaskádu věcí.

Dalším problémem je určitá pýcha, lpění na stávajícím majetku a neschopnost strategického uvažování. Sbor se oddlužoval na personálním fondu (a snad i na Jeronýmově jednotě). To byly viditelné dluhy, ale hlavní jsou ty neviditelné – máme faru, obří kostel (spolu s husity) a pak kostel v Trmicích, které nemají daleko k vyloučené lokalitě. Nemovitosti představují zátěž skrytých dluhů v desítkách milionů. Nečekal jsem, že když se zřizuje podporované místo, narazím právě na tohle. Šanony v kanceláři, obsahující desítky vyřízených i nevyřízených žádostí o prostředky na opravy budov, svědčí o tom, že sbor veškerou energii věnoval na opravy a na nic jiného mu nezbyla.

Zpět k přítomnosti. Nakolik se výše popsané očekávání církve kryje s realitou, jak jsi ji za tři roky poznal?

Povolal mne synod, a tak se zodpovídám synodu a synodní radě. Oni to (z logiky věci) vidí zdálky. Líbí se jim, že se sbor oživil (bylo by blbý, kdyby ne).

Konkrétně v jakých oblastech?

K těm čtyřem babičkám přibylo za první dva roky, než to covid přibrzdil, dvacet lidí. Proběhlo 14 křtů (jeden z pokřtěných tu s námi sedí). Snad se dá říct, že se tvoří jádro sboru. Spousta lidí do sboru ale jenom „nakouklo“. Jejich individualizované zbožnosti asi nevyhovuje, že si nemohou bez povšimnutí přijít jednou za půl roku sednout do kostela a pobýt tam s Pánem Bohem, ale že sbor obnáší i vztahy – a na těch se musí pracovat. A navíc sbor s tím, co jeho život obnáší, občas očekává i jinou práci, včetně fyzické. Občas se po člověku chce, aby se něčeho účastnil navíc… Ne všichni to kvitují a ne každý se v tom najde.

Ale i když zdejší veřejnost nevěděla, že tu je evangelická církev, a nevěděla o tom dokonce ani ekumena, nyní si už ledaskdo všiml, že tu evangelický sbor je a má faráře. Byť toho zatím využívají hlavně matriky (dost dělám svatby). V ekumeně rádi spolupracujeme s Církví bratrskou. A pracujeme i mimo sbor, v oblasti charitativní.

Jaké sociální pozadí mají lidé přicházející do sboru?

Různé. Lidé, kteří mají uspořádaný vlastní život a rodinu, jsou schopni napnout svou energii jinde. Ale potom jsou tu mraky lidí, kteří hledají, ale když přijdou do sboru a vidí, že sám ten sbor zápasí o vlastní existenci, odradí je to. To se stalo vícekrát. Lidé potřebují posilu – ale když jim ji nemůžeš poskytnout, protože jsi sám zapikolovanej a vyčerpanej tím, že řešíš úplný „blbosti“, nejsi schopnej dát to, co jako křesťan dát máš. Taková situace pak neumožňuje práci církve, ale jen sebezachovávání.

Přitom zjišťuji – vědomí, že něco dělám pro druhé, ne jenom abych naplnil svou spirituální nádobku, může dát životu obrovský „drajv“…

Ty přesahy mne zajímají. Do jakých oblastí ses vydal?

Bylo mi jasné, že se musím seznámit s lidmi, kteří Ústí rozumí. Někdy jsem se možná spálil, ale přesto to byla cenná zkušenost. Poměrně rychle jsem se seznámil s Karlem Karikou, místostarostou části Ústí-centrum. Vařil pro bezdomovce jednou týdně 100 porcí polévky. Sám. Byl z toho docela vyždímanej, a já mu řekl, tohle nemůžeš dělat sám, to budou dělat církve. A stala se z toho sborová aktivita. Už dva roky jednou za měsíc vaříme, a navíc se mi to podařilo předat, takže už si to organizují lidé ve sboru sami.

Nově vznikající komunita to tedy vzala za své…

Mnozí to tak cítí. Sám zdůrazňuji, že se nevěří jen slovy, že tomu má člověk věnovat čas a síly. Nezištně, i když víš, že ti to ten člověk nijak nevrátí. Masivně jsme se zapojili i do Krabice od bot. Sbor funguje jako sběrné místo, a distribuovali jsme i 500 a víc dárků. Občas jsme darovali nějaké oblečení, nebo jsme dělali sbírku pro zdravotníky. Dalo by se dělat i víc, ale ne na všechno je síla.

Jste v kontaktu s dalšími lidmi, kteří organizují místní kulturu nebo se věnují sociálním aktivitám?

Jsme, i když to má spíše podobu individuálních kontaktů. V kulturní oblasti spolupracujeme s místním muzeem, se spolkem Collegium Bohemicum, pečujícím o česko-německé vztahy. Byli nadšeni z myšlenky, že bychom v trmickém kostelíku zřídili památník odsunuté církve, ale my na to momentálně personálně a finančně nemáme.

A s Milionem chvilek (připomíná manželka Martina.)

Asi dvakrát jsem na jejich akci vystoupil. Udělal jsem teď dotazník ve sboru a zjistil, že některým lidem vadí, že se vyjadřuji i politicky. Přece jen jsme ale církev Milady Horákové, Boženy Komárkové, chartistů a Nové orientace, a tak si v tomhle pojedu dál, i když se to některým lidem líbit nebude. Ale doufám, že jim to dokážu nějak vysvětlit.

Má smysl, aby se ten sbor stal do budoucna prostorem, kam by se lidé aktivní v sociální či kulturní oblasti mohli chodit duchovně občerstvit, vyměňovat si nápady, dodávat si odvahu, popř. ujišťovat se, že jejich nasazení má smysl?

To by se mi líbilo, ale v Ústí jsem pořád outsider, a tyhle věci už tu dávno běží. Ty lidi se už mezi sebou znají – a ke specifikům severu patří jistá nedůvěřivost. Aby mezi sebe hned někoho vzali do party, není tak obvyklé, jak jsem zažil jinde v Čechách a na Moravě. Poslední rok, co byl covid, tenhle aspekt života sboru navíc scházel na úbytě. Předtím se tito „přátelé sboru“ potkávali, když jsme grilovali apod. Mělo to i jistou pastorační podobu. Potenciál tu vidím, ale zatím zcela nevyčerpaný.

A školy?

Nabízet tady vyučování náboženství se nesetká s ohlasem. Na UJEPu (Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně) je kaple, ale tam se to vzalo za špatný konec. Začalo to jako katolická aktivita, kterou se nepodařilo překlopit na ekumenickou.

A především, musel bych tam s těmi studenty žít, trávit čas, chodit do hospody… Jsem v kontaktu s některými pedagogy, ale sama UJEP, resp. Ústí jako univerzitní město, je ve vztahu ke sboru přeceňovaná veličina. Není tu sbor s vysokoškolskou mládeží, kam by se studenti odjinud mohli zapojit. UJEP navíc bývá místem druhé volby, kam studenti přijedou v úterý a ve čtvrtek odjedou.

Jiří Šamšula – když na synodu padlo „Ústí“, ozýval se „sociologický argument“, že je to univerzitní město… Co to o nás vypovídá? Že jsme především intelektuální církev? Ale pokud jde o jiné stránky regionu – podívejte se to Ústí, ta chudoba, ten binec, rasismus, sociální napětí, tam bychom měli jít sloužit… – to na synodu nikdy nepadlo.

Tomáš: Toho, co by šlo dělat, je nepřeberné množství, ale moje vize pro ten sbor je ještě jiná.

A to?

Za čtyři roky neuděláš sbor. Kdybychom měli jistotu, že můžeme zkoušet „mimosborové aktivity“ alespoň deset či patnáct let, pracovat v okruhu otevřeném lidem mimo církev, navazovat přátelství, tak to by byla úplně jiná pozice. A my teď máme čtyři roky, a za tu dobu se buď musíme zbavit baráků, nebo na ně sehnat deset mega, abychom touhle zátěží nebyli svázaní ve chvíli, kdy církev řekne – došly peníze, musíte začít platit personální fond.

A rýsuje se možnost, jak se z tohoto břemene vyvléct?

S Červeným kostelem je to složité. Jsme spoluvlastníky s husity, kteří chtějí zachovat status quo… Spolupráce, vzhledem k zdlouhavosti rozhodovacích procesů je komplikovaná, hromosvod řešíme půl roku. Čím blíž je člověk životu sboru, tím víc vidí, jaký problém budovy představují. Pokud se finance, čas a agenda při správě sboru musí věnovat budovám, je to hrozná brzda. Jistě, kostel jako stavba přináší do zbožnosti jednotlivce určitý rozměr navíc, ale je otázka, je-li potřeba takovou nemovitost vlastnit…

V Trmicích jsme plánovali službu Diakonie, ale zřejmě z toho nic nebude, protože ty investice jsou vzhledem k ne utěšenému stavu objektu tak brutální, že to není možné. Snažíme se nabídnout je komukoli, obci, kraji, kdo pro to bude mít rozumné využití.

Ale Diakonie bude, vznikne na faře v trochu menším měřítku. Zatím začneme s chráněnými dílnami. Ty mají návaznost na trh práce. Kdežto služby navázané na komunitní plánování jsou „rozebrané“ mezi ostatní poskytovatele. Zaštítí to Diakonie Litoměřice, dodají „know how“, přičemž spoléhají na dobrovolníky z našeho sboru.

A je to spoléhání reálné?

Zatím úplně ne, ale rád bych, aby do budoucna sbor pokračoval tímhle směrem. Přece jen, opravování budov nenese tolik tu zvěst :-) Hezký baráky odráží spíš jakousi teologii prosperity.

Nespočívá ale teologie prosperity spíš v tom, že si neklademe otázku, jak jinak může být církev prospěšná nouzím konkrétních lidí v konkrétním místě…?

Vidím to jako problém celé církve, nejen jednotlivých sborů. Když se zeptáš lidí na okraji či za okrajem církve, co je oslovuje, kvitujou vlastně celkem logicky aktivity „necírkevní“, nesborové – pomoc, péči, třebas i ty polívky… Někdy slyším, že je to záležitost charity, ale měl by (podle bible, Ježíše) v tom být nějak nasazený každý křesťan. Není tu jen model (dnes už institucionalizované) diakonie. V Ústí je pro tuhle službu nepřeberné množství výzev.

A přitom nad námi visí Damoklův meč, že jednou budeme muset začít platit personální fond… Na posledním jednání se synodní radou padlo, že synodní rada podá v roce 2022 (kdy vyprší první 4 roky podpory) návrh synodu na prodloužení podpory pro kazatelské místo v Ústí o další dva roky, přičemž 6 let je dle současných řádů maximum. Ale 6 let, z toho navíc rok a půl s covidem, asi nebude stačit, přestože jsou ve sboru lidé nesmírně až neuvěřitelně finančně obětaví. Ale obávám se, že to nebude stačit, pokud v té době budeme muset dál táhnout naše kostely.

Martin: Teď vidím degres – jak ustala osobní setkání, příležitostní členové a ti, kdo se účastnili jen něčeho, se zase sboru vzdálili. A za druhé – máme nastartované projekty, ale na sbor, který by si měl platit personální fond, nás je málo. Sborový „kmen“ je zatím kmínek, který by se mohl lehce zlomit, kdyby musel snášet přílišnou zátěž.

Tomáš: Lidé, kteří jsou u toho blízko a vidí do toho, prožívají intenzivně tuhle křehkost.

Z čeho máš radost – a co se ti do budoucna jeví perspektivně?

Radost mám skoro ze všeho. Po příchodu před třemi lety jsem si říkal, bude tady za tři roky aspoň 10 lidí, když je jich teď pět? A to se přitom obrátilo neuvěřitelně rychle. Čtrnáct křtů, z toho jen tři děti, zbytek dospělí jednotlivci. Před covidem na bohoslužbách skoro třicítka lidí. Jen bylo typické, že to nejsou rodiny, ale jednotlivci. Taky mě těší, že mnozí lidé jsou obětaví, chtějí se zapojovat. Fajn je, že se už o sboru ví, a že se snad i stává (aspoň dočasně) útočištěm. A poznal jsem tu spoustu lidí. Ukazuje se, že práce tady má smysl a i dosud vykonaná práce k něčemu byla. A moje perspektiva, a to i dlouhodobá, je jasná. Snad i proto, že je mi nabízen rozšířený úvazek kaplana v nemocnici a mám tak teoretickou „zálohu“: Sbor bez kostelů, farář v nemocnici na částečný úvazek jako kaplan, pak to dáme i bez podpory povšechného sboru.

Martino, jak to prožíváš jako Tomášova manželka?

Prožíváme to spolu dost intenzivně každý večer. K bydlení na faře patří, že člověk o všem ví a všechno to spoluprožívá.

A je to pro rodinu zátěž, nebo je fajn, že v něčem takovém můžete žít?

Napůl. Ze začátku jsem to brala tak, že jsme věděli, do čeho jdeme, a tak jsem to přijímala. Ale asi jsem nečekala, že to bude trvat tak dlouho. Čekala jsem trvalejší progres, ale covid to teď naboural a vlastně se už potřetí začíná znovu. Ale výsledky práce vidět jsou. Tak mám naději, že to padne do úrodné půdy a bude to dál růst.

Jak konkrétně by mimo financí měla vypadat solidární podpora celé církve, aby pro vás byla pomocí?

Martina: Kdyby se přistěhovaly třeba dvě rodiny :-), možná by stačila i jedna. V Ústí je levné bydlení…

Tomáš: Děláme si legraci, ale tohle by pomohlo. Chybí lidé se zkušeností z funkčních sborů církve. Sborový život táhnou lidé, kteří jsou v něm jen chvíli, nemají žádnou návaznost na ty, kdo ve sboru pracovali v předchozích etapách.

Zároveň by nám opravdu hodně pomohlo, kdyby církev uvažovala strategicky až do té míry, že by rozvoji pomáhaly „církevní instituce“ (nemyslím ale seniorátní výbor, který toho má už dost) – třeba tím, že by se nám nějaké provozní oddělení staralo o baráky, abychom se v tom nemuseli plácat sami. Nebo kdyby fundraiseři nefungovali jen jako konzultační oddělení, které dohazuje tipy, ale mohli ty granty i napsat. Prostě neposílat na misijní místo jen faráře s rodinou, ale vytvořit mu „bázi“, podpůrný tým, kde najde všechno, co potřebuje. Ulevit farářovi i vznikajícímu společenství, aby se nevyčerpávali řešením toho (shora zmíněného) „provozu“.

A jako nejdůležitější projev sounáležitosti vidím povědomí o tom, že jsem český bratr, a je jedno, zda jsem z Moravče, Bělče, Valašska, Ústecka… Má-li církev zůstat církví, ne jen kongregací samostatných sborů, nemůže si každý sbor hrát na svém písečku, soutěžit o zdroje a o faráře.

Mám sen, že si církev vezme zkoušené regiony – severní Čechy (ale západní a jižní, tedy bývalé Sudety, nejsou na tom o moc líp) za své, každý člen osobně. Když mi víra dává smysl, nevěřit jen pro sebe, ale chtít jí umožnit v církevní podobě, poskytnout jako dar i lidem třeba právě v tom šíleně zkoušeným regionu severních Čech. Protože tam to potřebujou, tam jsou bitý. Kašle na ně stát, instituce, lidé odsud odcházejí, není tu patrné skutečné zlepšení. Pojďme to vzít za své dílo: Dělejte to tam, my vám fandíme a chceme vás podržet. Nemusíte řešit peníze a budovy, my za vás poneseme určitý díl toho břemene praktického fungování.

Vychází z toho i dopis, který jste psali?

Vychází. Ústí nemůže fungovat odděleně od zbytku seniorátu. Pokud si někdo myslel, „zachráníme Ústí, zbytek necháme padnout“, tak to nejde. Čím víc sborů se slučuje dohromady, tím víc „instituční zátěže“ přibude. Navíc sloučení sborů nefunguje jako „sjednocení“, spíš jako „průnik“. A sloučit se např. s Děčínem by znamenalo další kostel, kde jen oprava schodiště stojí miliony…

ČCE se za posledních 30 let mění z církve lidové v církev na pochodu, jen s baťůžkem na zádech – byť o tom nejsme zvyklí takhle uvažovat a mnozí věnovali celoživotní energii jinému modelu. Severní Čechy jsou toho laboratoří. A ti posílení se možná jednou dokážou stát posilou těm, kdo takovou proměnou budou procházet později.

O našem seniorátu rozhodně platí, že se musíme zbavovat těch zátěží, které životu církve neslouží, abychom mohli působit jako církev. Nesnažit se být „památkáři“, abychom si mohli občas zajít zameditovat do poloprázdného kostela, ale vystoupit mimo kostel, přiblížit se lidem, potřebným, bližním. Láskou, nezištnou službou. Vždyť víra není jen o mém vztahování se k pánubohu v kostele, ale také k pánubohu v člověku. A v tom severočeském regionu je to zatraceně potřeba.

Znění dopisu

Monolog bohatého muže (kázání jako báseň)

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:54
Monolog bohatého muže (kázání jako báseň) Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:54 Jiří Šimsa Číslo 7/2021

Mistře dobrý
vydáváš se na cestu
zanech mi tu něco
než odejdeš
nenech mě v pochybách
zda mám
a budu mít
podíl na věčnosti
na životě
na věčném životě

Co mám dělat
aby můj život dostal smysl
snažím se podle toho
co vím
ale je třeba asi víc
než zvyky z mládí
ty jsi tak dobrý
že mi poradíš
trápí mě to už dlouho
pochyby hryžou
že nestačí, to co dělám
nestačí neokrádat, nezabíjet
necizoložit, všímat si chudých
ctít rodiče
vždyť to
není tak málo
ale život je od Boha
a proto dobrý
jsi vysoko nad námi
překročil jsi naše meze a omezení
krásný a dobrý
jak učí v cizí zemi
tam na severu
ideál člověka
z jehož odlesku bych se chtěl naučit jak na to

Klečím před tebou
protože jsi nejvyšší, koho znám
sotva popadám dech
abys mně neutekl
do své nezajištěnosti
na cestě mezi vesnicemi
mezi místem zrození a kříže
jedna velká cesta
která se stává pravdou
svým pohybem
poutí od jednoho bodu k druhému
od počátku ke konci
cesta rovná ve svých zatáčkách a ohybech
pravda toho, že pouť za tebou
následování
má smysl
ale já tu mám vše
pro co jsem celý život pracoval
a pracovali pro to i moji rodiče
jak by se srovnávalo s úctou k nim
to najednou rozdat chudým
zbavit se všeho
co má v mém životě hodnotu

Tys mě neutěšil
nechals mě samotného
se vším, co mám.

(Marek 10,17–22)

Kázání Pavla Keřkovského

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:52
Kázání Pavla Keřkovského Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:52 Pavel Keřkovský Číslo 7/2021

Jakou důstojnost mají příslušníci jiných národů a náboženství?

Čtení: Mt 25,31–46

Text: Mt 5,7 + Mt 25,31–32a.34.37

Mt 5,7: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

Mt 25,31–32a.34.37: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.‘ … Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?‘

Naši překladatelé bible nadepisují podobenství O posledním soudu, což pro nás může být nezvyklá myšlenka, protože o konci věků příliš nepřemýšlíme a Ježíše za soudce světa často neoznačujeme. Někteří lidé však s koncem světa počítají kvůli probíhajícím ekologickým katastrofám, ale asi by odmítli představu, že naše civilizace může zaniknout rukou člověka – násilnými akcemi, tak jako zanikly indiánské civilizace v 16. a 17. století kvůli ničivým úderům evropských křesťanských dobyvatelů. My starší v sobě i nadále nosíme dědictví minulého století. Byli jsme školeni a přesvědčování, že tak jako je nepopiratelný technický pokrok: od parního stroje k benzínovému autu, od manufaktury k automatizaci a robotizaci výroby, tak se prý také zákonitě vyvíjejí k stále větší dokonalosti společenské poměry. Žijeme prý v té nejlepší a spějeme k harmonické beztřídní společnosti. I předvolební rétorika dnešních politiků sází na kartu technického a společenského pokroku. Kdežto mnozí lidé minulosti – ve starověku, středověku i renesanci – se báli hrozícího konce světa.

Také někteří evangelisté mluví zdánlivě podobnou řečí, hovoří-li o Kristu jako o soudci, který vše rozhodne a rozsoudí – požehná nebo zatratí. Bibličtí autoři však většinou nejsou věštci či prognostici, kteří si troufají stanovit přesné datum konce všeho. O konci světa mluví jako o rozhodujícím soudu, který posluchačům vyjevuje, jaké lidské jednání má smysl. Mluví o budoucnosti kvůli dnešku. Touto logikou zvěstování byli vedeni proroci, evangelista Matouš, apoštol Pavel, církevní otec Augustin, Jan Hus a středověcí františkáni, čeští chiliasté, Jan Amos Komenský, renesanční umělec a znalec bible Michelangelo Buonarroti (1475–1564), moderní písničkáři 20. století ve zpěvníku Svítá nebo autor úvahy pro 26. listopad 2021 v Na každý den.

Konkrétně Michelangelo zpodobnil Krista jako soudce konce věků na mohutné fresce v průčelí v Sixtinské kapli v Římě. Na stropě kaple vyobrazil světoznámé stvoření člověka Bohem Stvořitelem a mnoho dalších biblických výjevů. Při vyobrazování Krista soudce byl inspirován biblickým podobenstvím o posledním soudu. Řečí obrazů vysvětlil jeho význam pro sebevědomou křesťanskou civilizaci počínající renesance a reformace – zbožným i bezbožným církevním funkcionářům i prostým lidem.

Podle Michelangela máme před tváří Kristovou všichni stejnou důstojnost, proto jsou na gigantickém obraze posledního soudu všichni velmi spoře oblečeni. Nemohou si na důstojnosti přidat zlatem protkávanými šaty či zlatem lemovanými botami nebo pozlacenými ostruhami, jak bylo tehdy zvykem. Smíme říci, že nahota je zde spíše výrazem očištění od všeho znečišťujícího, strhnutím závojů a masek naší přetvářky, pýchy do šatů oděné. Lidé, kteří tehdy chodili v šatech protkaných zlatem, tj. papež a další církevní i světští hodnostáři, vyčítali Michelangelovi, že zpodobňuje všechny jako chudé, včetně přímluvkyně Marie. A navíc, že anděly a tzv. světce či zbožné, proroky a prorokyně či antické věštkyně zpodobuje jako obyčejné lidi, jako Adama, Abrahama a další postavy. Geniální umělec a skvělý teolog se bránil: „Svatý Otče, v těch dobách lidé nenosili na sobě zlato, a ti, kteří jsou tam namalováni, nebyli žádní boháči, ale světci opovrhující bohatstvím.“ (Pijoan 6/35)

Michelangelo byl lepší teolog než tehdejší či někteří dnešní univerzitní učenci. Řečí obrazů provokativně tvrdil, že někteří věřící jsou nespravedliví a patří mezi zavržené kozly, mezi ty, kdo neprokazovali milosrdenství, ač si o sobě mysleli, že jsou zbožní, spravedliví. A dále vyobrazil, že mnozí příslušníci pohanských náboženství mají stejnou důstojnost jako křesťané, jsou také spravedliví – patří mezi ovce. Proto do bohoslužebného prostoru Sixtinské kaple vyobrazil Sibylu Delfskou a jiné.

Přesně vystihl intenci biblického podobenství o soudu všech národů světa. Všechny národy a skupiny lidí mají v zásadě stejnou důstojnost. Pohané i ateisté mohou být stejně milosrdní jako věřící v Hospodina, ač samotní v Hospodina nevěří. Proto je čtenářům podobenství srozumitelné, že se spravedliví pohané upřímně diví „Kdy jsme ti Pane posloužili?“ Kristus jim odpovídá – milosrdenství spojuje všechna náboženství, etická rovina je rozhodující před tváří Boží, nikoli vaše představy o Bohu a bozích.

Dovedete-li se vcítit do druhého, jste v božích očích také spravedliví. Rozhodující je, zda vidíte, že vedle vás žijí lidé, kteří potřebují humanitární nebo společenskou pomoc. Zda dovedete nasytit, navštívit ve vězení, obléci, očistit z pohanění, napojit toho, kdo žízní nebo touží po domově, protože se přehnalo kolem tornádo a všechno mu zničilo, nebo se rozvodnily řeky a zatopily celý region jako v Německu nebo jim vzal domov oheň v Kalifornii či Řecku; nebo je mu nespravedlivým vězněním zabráněno vydávat noviny a potřebuje morální podporu, vyjádření solidarity – jako třeba lidé věřící i nevěřící v Hongkongu nebo v Bělorusku.

Tak to chápal i Komenský, když uvažoval o krizi Evropy v 17. století. Napomínal křesťanské protestantské i katolické politiky, papeže i jezuity, aby přestali zotročovat jiné národy, mocensky manipulovat evropské věřící a dělat z nich nicotné poddané, kteří mají stejně malá práva jako afroameričtí otroci – tedy žádná. Komenský respektoval důstojnost lidí různých náboženství a konfesí: křesťany, Židy, muslimy, indiány – americké domorodce. Při reformování Evropy a následně celého světa počítal s tím, že i mezi indiány, muslimy a Židy budou reformátoři společnosti, kteří se zasadí o to, aby přestaly společenské sváry a války. Proto usiloval o to, aby platil Kristův přístup k příslušníkům jiných náboženství, jiných národů.

Evangelista Matouš, Michelangelo, Komenský, Martin Luther King, Hans Küng a někteří investigativní novináři církevní i necírkevní jsou pro nás připomínkou, abychom také dnes toužili slyšet o jiných náboženstvích víc, než nám nabízejí někteří povrchní žurnalisté, náboženští nevzdělanci jako Okamura, Hamáček, Babiš nebo president Miloš Zeman, kteří vynášejí rychlé soudy o křesťanských hodnotách i o islámu, a neví, o čem mluví. Soudí, aniž by připustili, že i v naší společnosti existují náboženské skupiny, které u nás organizují společenská setkání židů, křesťanů a muslimů, pořádají společné večeře, výstavy a přednášky. Náboženští nevzdělanci si nevšímají, že papež František již několik let vede dialog s židovskou synagogou a muslimskými imámy a že před dvěma roky spoluvytvořil s egyptským sunnitským Vysokým imámem Ahmadem At-tajjibem deklaraci s názvem Bratrství mezi lidmi, která souznívá s Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Jistě též víme, že náš synod ČCE pověřil faráře Mikuláše Vymětala za celocírkevního kazatele pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené.

Jestliže Michelangelo či Komenský, Martin Luther King či Hans Küng měli odvahu k dialogu s jinými konfesemi a náboženstvími, měli bychom se k probíhajícímu mezináboženskému dialogu připojit. A neměli bychom se na jiná náboženství dívat očima ateistů, nevzdělaných politiků či žurnalistů, kteří vidí jen to, co chtějí vidět a co jim jejich nevzdělanost dovoluje. Jsou v zajetí marxistických pověr a schémat o náboženství jako opiu lidstva. Náboženští nevzdělanci nepovažovali a nepovažují náboženství tohoto světa za zdroj milosrdenství, mírových aktivit, práv a povinností.

Pro nás je měřítkem mezináboženského dialogu a mezináboženských vztahů biblické podobenství o posledním soudu, které nestraší apokalyptickým běsněním, nýbrž vyzývá k snášenlivosti a službě potřebným. Stalo se inspirací pro tisíce těch, kteří rozpoznávají, že i příslušníkům jiných náboženství Kristus v podobenství žehná, a tedy je blahoslaví, ač oni samotní ho nevyznávají, neznají ho nebo ho považují „jen za proroka“: Blahoslaveni milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.

Budou proslulí jako synové a dcery, kteří a které se na něj obracejí jako na svého Otce a napodobují jeho starost o tento svět. Z evangelijního podobenství tedy vyplývá povzbuzení, z něhož vyrůstá i základní přesvědčení muslimsko-křesťanské deklarace Bratrství mezi lidmi (2019): „Víra vede věřícího k tomu, aby viděl v druhých bratra nebo sestru, které podporuje a miluje. Vírou v boha, tvůrce celého světa, tvorů a všech lidí (kteří jsou si díky jeho milosrdenství rovni), jsou věřící povoláváni vyjadřovat lidské bratrství péčí o stvoření a celý svět, a podporovat všechny lidi, zvláště ty nejpotřebnější a nejchudší.“

Velké Meziříčí 15. 7. 2021

Tradiční křesťanskou hodnotou je láska

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:51
Tradiční křesťanskou hodnotou je láska Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:51 Františka Jirousová Číslo 7/2021

Jako jasné svědectví uprostřed změti, která se vydává za cosi křesťanského, přetiskujeme petici, kterou Františka Jirousová sepsala České biskupské konferenci.

Velmi mne znepokojuje a mrzí, že někteří představitelé římskokatolické církve podporují pravicový populismus, rasismus a xenofobii, a dokonce je vydávají za tradiční křesťanské hodnoty. Obracím se na Vás proto s prosbou a naléhavou žádostí: Zasaďte se slovy, činy nebo společnou modlitbou o to, aby si křesťané přestali spojovat církev s postoji, které nejsou a nikdy nemohou být slučitelné s odkazem Ježíše Krista.

Pravicový populismus se svým ideálem „čisté společnosti“ zcela nepřijatelným způsobem podrývá zásady, podle kterých křesťané chtějí žít. Nemůžeme za jakékoli společenské problémy vinit nějakou skupinu obyvatel. Vždyť Ježíš Kristus svou smrtí na kříži chtěl přerušit také tento nejobtížněji vykořenitelný lidský hřích: Hledání obětních beránků, na které bychom mohli hodit naše vlastní viny a označit je za příčinu zla ve společnosti. Každým označením nějaké skupiny lidí za vyvrženíhodné kvůli jejich přirozenosti a podstatě zarážíme znovu hřeby do jeho Těla.

Odmítáme zlo ve formě nenávistných myšlenek a slov. Proti těm chceme vystupovat modlitbou, slovem, činem nebo jen gestem. Rádi bychom však, aby silou, která nás přitom pohání, byla vždy jen láska – nejmocnější energie ze všech a skutečná tradiční hodnota, na které křesťanství stojí.

Pod maskou obrany svobody směřují ideologie pravicového extremismu k zavírání hranic, vytváření duchovních přehrad a společenských struktur živených strachem a vztekem. Ty, kdo se chtějí do společnosti v míru zapojit a obohatit ji svou jinakostí, osočují z úmyslu ji rozvrátit nebo jim vylhaně připisují zlé skutky. Vylučují lidi jiného náboženského nebo názorového přesvědčení, jiné národnosti, barvy pleti, sexuální orientace nebo menšinové genderové identity ze svého domněle čistého společenství a konstruují umělé formy „správné ženy a správného muže“, kam se ale nikdy nemůže vejít všechna různorodost, kterou zahrnuje Boží stvoření.

Kristus nevytvářel „čistou“ společnost. Naopak se často pohyboval na jejím okraji, překračoval hranice, naplňoval novým smyslem zvětralá a dusivá pravidla, a především oslovoval ty, které většina vylučovala ze slušné společnosti – hříšníky, nevěstky, celníky, nemocné, „heretiky“ (Samařany), sedával s nimi na hostině, nebo je uzdravoval, když ho o to prosili, nikoli však označováním jejich hříchů, ale přijetím.

Skutečně svobodný může být člověk jen tehdy, když jsou svobodní i lidé kolem něho. Svoboda každého jedince začíná tam, kde je podporována svobodou druhých. Každý svobodný čin jednotlivce je nesen možnostmi, které svobodně vytvořili jiní lidé. Nelze nazývat svobodou a tradicí něco, co je vydobyto na úkor sebeurčení některých lidských skupin a vykoupeno jejich utrpením.

Křesťanským úsilím má být hledání místa pro každého, byť je to často velmi těžká práce na dlouhá desetiletí nebo staletí. V Božím království má v možnosti místo každý, je tam mnoho příbytků. To, že jsme je ještě nevybudovali, neznamená, že nejsou připraveny v Kristově srdci. S jeho pomocí je lze vytvořit.

Nechci svým mlčením podporovat plíživé utváření totalitní společnosti, ve které mají místo jen ti, kdo spadají pod vykonstruovaný pojem „čistoty“ a „správnosti“ nějaké úzké skupiny, která si osobuje nárok rozhodovat o tom, co je to přirozenost a řád, a staví se do role spasitele společenského řádu. Křesťané mají mít jen jediného spasitele, Ježíše Krista. Ten na sebe vzal hříchy světa, a tím i odpovědnost za jeho nepořádky a nabídku aktivní pomoci na cestě hledání Božího království. Ptejme se tedy ve svých srdcích Jeho, jak vytvářet řád a správné hranice, které netísní, ale umožňují svobodu sebeurčení pro každého, kdo má zájem podílet se na vytváření svobodné společnosti pro všechny stvořené bytosti.

Jsem přesvědčen/a, že Boží království se dá utvářet jen za pomoci lásky, která sjednocuje v různosti a jejímiž plody jsou radost a pokoj, nikoli na základě strachu, zloby a odsuzování, které rozdělují a působí pláč a skřípění zubů. Prosím Vás tedy, hledejte způsob, jak sjednocovat, nepodporujte názory, které úmyslně rozdělují.

Františka Jirousová, spisovatelka a knižní redaktorka, Martina Lukášková, astroložka a psychoterapeutka, Hana Svanovská, redaktorka, Monika Le Fay, režisérka a spisovatelka, Jan Bierhanzl, filozof, Marta Veselá Jirousová, učitelka a autorka poezie a další.

Petici najdete pod výše uvedeným názvem na https://www.petice.com a podepisovat mohou i nekatolíci.

Oživení svaté Anny

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:50
Oživení svaté Anny Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:50 Filip Zrno Číslo 7/2021

„Uprostřed tolika mizérií, které jsou naším dědictvím, je zajisté třeba uznat, že je nám ponechána největší svoboda ducha,“ psal ve svém manifestu André Breton. Letošní již čtvrtý ročník události s názvem Zvuky, barvy, hlasy kaple sv. Anny, který se uskutečnil 19. června 2021, umožnil návštěvníkům, aby si nedaleko Pelhřimova vydechli z vypjatých měsíců a přitakali nezdolné svobodě ducha a radosti z tvorby jako takové.

V parném dni, avšak v příjemném stínu stromů, se odehrály divadelní kusy v podání souboru Lachende Bestien, jenž se vyznačuje živelností a svérázným narativem. V rámci svých představení obnažil sílu demagogie, která ať už v politickém či rasovém smyslu byla vtipně vyvážena důrazem na přátelství a humor, díky nimž může člověk vůbec přežít a vyrovnat se s vnějšími tlaky, aniž by zcela ztratil sám sebe.

Symbolicky na tato témata navazoval křest knihy Povídky maloměstské (Dauphin 2021) od Filipa Zrna, během něhož se nejen při polévání knihy samotné v podání Hany Zrno Vondrů a Jakuba Marka, ale i při četbě řešila paradoxnost ukrývající se v samotném srdci maloměšťáctví. Uspané životy, kolorit každodennosti provázený šílenstvím, pokrytectvím, za „vůně“ hospodských sedánků, odhalil nejen přízemnost, ale i poetičnost, která tu a tam prosákne a ukáže svou vrásčitou tvář. K přežití oné tíživé paradoxnosti pomáhá humor a přátelství s těmi, kteří ještě „neusnuli“.

Po divadle a autorském čtení se ozvaly tóny hudby. Z hrdla Anežky Matouškové (Severní nástupiště, Avocaduo), která se svou kytarou a doprovodem v podání Martina Debřičky hrajícího na saxofon střídaný klarinetem, vyplnila konejšivými tóny zbytky kaple sv. Anny, jejíž genius loci se stal přímo hmatatelný. Psychedelický zážitek posléze prohloubilo muzikoterapeutistické duo Ora Rangi hrající na přirozeně laděné nástroje. Jmenovitě jde o Václavu Kačerovou a Filipa Kačera, kteří jsou již pravidelnými účastníky této události.

Západ slunce umožnil vystoupení surreálně-noisového-akustického projektu s názvem Manollo. Dva muzikanti schovaní za improvizovaným plátnem, na něž byl posluchačům promítán ad hoc sestříhaný cyklus pracovně pojmenovaný „Raději nevím, co je člověk!“ Jana Švankmajera, doprovázeli svými zhuštěnými melodiemi závěr akce, z níž tryskala všemi směry především uvolněná tvůrčí svoboda ducha.

Nedílnou součástí každého ročníku je i výtvarná stránka. Letos se o ni postaral Marek Fexa, Jakub Minářů a Jenda Peknik. Vyzdobili zdi kaple, některé realizace obklopily i celou stavbu.

O tom, že Zvuky, barvy, hlasy kaple sv. Anny není pouze provinční událost, svědčí četnost a rozmanitost hostů v minulých ročnících, o které se především zasloužil spiritus movens Jana Vondrů. Návštěvníci si tak mohli mimo jiné vychutnat Terezu Říčanovou, Anatola Svahilce, Radima Hanouska, Jakuba Nováka, Kateřinu Švejdovou, Kateřinu Elznicovou, Petra Turečka či Pavla Zlámala.

Oživení chátrajícího torza kaple bylo možné nejen díky organizátorce, vystupujícím, pomocníkům, občerstvovačům a občerstvovačkám či příspěvkům z peněženek návštěvníků, ale i díky podpoře Nadačního fondu Pelhřimovsko a Nadaci Život umělce. Vše nasvědčuje tomu, že atmosféra Zvuků, barev, hlasů kaple sv. Anny působí na všechny přítomné jako látka, která vytváří určitý stav potřeby, a proto se zde rok co rok scházejí lidé z různých koutů republiky, neboť zvláštní slast, kterou vyvolává, se stává jakousi novou neřestí, která se nezdá být nutně vyhrazena jen několika lidem. Uspokojuje totiž všechny vybíravé duchy. Nejinak tomu bude zajisté i v roce následujícím.

Kdo je náš? Ozbrojenci?

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:48
Kdo je náš? Ozbrojenci? Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:48 Tomáš Bísek Číslo 7/2021

Nahání mi husí kůži zpráva, že zbrojařské lobby protlačilo do ústavy právo občana bránit svůj život a majetek se zbraní v ruce. Také jsem zaslechl, že v České republice je kolem devíti set tisíc lidí, kteří mají zbrojní pas. Musím přiznat, že jsem potkal další, avšak nemilitantně vystupující blízké přátele, přistižené se zbraní.

Prvním byl v dobách Charty 77 evangelický farář Jan Šimsa, pečující o styky se slovenskými přáteli, jmenovitě prof. Mirem Kusým. Vydal se za ním do Bratislavy. Po příjezdu byl však okamžitě na nádraží zadržen a předveden na policejní stanici. Bez okolků byl vyzván:

„Vydejte zbraň!“

„Já žádnou nemám.“

„Tak se budete muset podrobit osobní prohlídce.“

Bedlivý estébák našel při šacování kapesní nožík.

„To je zbraň!“ prohlásil. Podle Janova popisu bych se s takovou zbraní nejspíš vydal do lesa na houby. Příslušník to však viděl jinak: „Ozbrojen nám nebudete do Bratislavy jezdit! Takové manýry si pěstujte u vás v Brně.“ Potom byl ozbrojenec Jan Šimsa eskortován na nádraží a posazen na vlak do Brna.

Druhá přistižená byla Anna Šabatová, naše Hanička. S Petrem Uhlem přiletěli za námi do Skotska. Vydali jsme se do Edinburghu prohlédnout si pozoruhodnou budovu skotského parlamentu. Při procházení vstupním detekčním rámem byla Hanička zadržena se slovy, že je nezákonné vstupovat do budovy parlamentu se zbraní. Povinností stráže je takového člověka zadržet a předat policii. Naprosto udiveni jsme sledovali, jak stráž ukazuje na Haniččin baťůžek. Zapomněla na darovaný suvenýr, francouzský nůž opinel s vysouvacím ostřím. Až do té doby s ním procházela všemi kontrolami včetně letištních. Strážný se zájmem sledoval naše české domlouvání a nakonec reagoval slovem, že upustí od zadržení, ale zbraň musíme odnést mimo budovu. Venku nůž krásně vklouzl mezi říční kameny kolem zdí parlamentu. Ano, budoucí ombudsmanka byla ozbrojenkyní.

Další epizoda mě vede k mé dřevařské kariéře po ztrátě státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Jedno pracovní ráno se k mně připojil mladý borovský hajný M. N. se slovy: „Pane faráři, chtěl bych s vámi mluvit. Kdybyste souhlasil, nakácel bych vám a pak bychom si mohli na chvíli sednout.“ A tak jsem valnou část dopoledne proseděl a pozoroval, jak mladý hajný umí dřevařit. Když jsme si konečně sedli, M. N. řekl:

„Víte, já jsem pokřtěný evangelík. A strašně rád střílím. No, a abych mohl dostat zbrojní pas, musel jsem vstoupit do strany. Teď můžu nosit pistoli. Vytáhl ji a předvedl mi, jak střílí. Pak se zeptal: „Myslíte, pane faráři, že to vadí, když jsem evangelík?“

Co jsem mu na to asi tehdy pověděl? Jen si vybavuji, že to bylo v době, kdy telečtí evangelíci nevěděli, jak mají oslovovat svého odstaveného faráře v oranžovém mundúru, chodícího se sekyrkou a motorovou pilou. Znovu žasnu, že se mnou jako s farářem mluví člen komunistické strany, který moc dobře ví, jak jsem „dopadl“ kvůli nějaké Chartě, a očekává můj verdikt. Takového jsme měli v Borové u Poličky evangelíka – ozbrojence.

Ještě se mi vybavuje ozbrojenec americký. Pan George Matzek z Texasu mě požádal o uzavření evangelické svatby se snoubenkou z Brna. Pan George, americký protestant s předky z Valašska si bral katoličku z Brna. Domluva s ženichem byla jednoduchá. Všem liturgickým prvkům svatby snadno rozuměl. Ale pro papírovou katoličku byla evangelická liturgie téměř cizím jazykem.

Pan Matzek mě požádal, abych se při hostině věnoval jeho ovdovělému otci, který neuměl česky. Teprve při rozsazení ke svatební hostině jsem měl čas si uvědomit, že jsem přijal odpovědnost za svého více než osmdesátiletého souseda. Co s ním? Nejprve jsme prohodili pár slov o rodině, o církvi. A pak o Texasu. Napadla mě otázka na hranici únosnosti: „V Čechách máme obraz Texasu z knížek, z filmů a televize jako země kovbojů. To asi znamená, že tam máte dost zbraní, ne?“

Váhavě odpověděl: „To já ani nevím. Ale sám mám doma, myslím, osm nebo devět pistolí. Z toho dvě jsou trofeje ve vitríně. To asi není zas tak moc, ne?“

Podle své vlastní úvahy nebyl pan Matzek senior kdovíjaký ozbrojenec. A co je vlastně moc zbraní v zemi, jejíž armáda je stále považována za nejmocnější na světě?

Poraďte mi někdo: Ozbrojený je nejmocnější? A obráceně: Nejmocnější je ozbrojený?

srpen 2021

Sociální kontexty uraženosti pana Kejvala

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:46
Sociální kontexty uraženosti pana Kejvala Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:46 Petr Busínský Číslo 7/2021

V prostoru zvaném mediální mě v poslední době opravdu zaskočila reakce předsedy Českého olympijského výboru pana Kejvala na kritiku, která se na ČOV snesla za zbabraný odlet části českých reprezentantů vojenským speciálem na olympijské hry v Tokiu. Mezi pasažéry, sportovci a jejich doprovodem se jak známo objevily osoby pozitivně testované na covid, což některým sportovcům zkomplikovalo nebo znemožnilo účast na hrách, v očích japonských organizátorů naše výprava ztratila důvěryhodnost, mnozí sportovci museli do nepříjemné karantény atp. Další otázky logicky vyplývají: Jak je vůbec možné, že se při všech bezpečnostních opatřeních někdo s covidem dostal na palubu, a proč tam byl nebo byli neočkovaní? V neposlední řadě, kolik takový let stojí, z jakých peněz je financován, nebo kolik stojí překažená účast a ztráta prestiže některých reprezentantů.

Víc než pan Kejval a jeho uraženost – že není vnímán pouze jako hrdina, který stojí za úspěchy špičkových českých sportovců, ale spíše jako typický český funkcionář, který místo vyžadování (a dodržování) jasných pravidel (ve školství i amatérském sportu respektovaných) dá spíše na známosti a protislužby – mne však zajímá tato základní otázka: Jak vlastně nahlížet na vztah občana ke „generování“ v podstatě dokonalých superhrdinů, kteří to profesionálně odběhají, odskáčou, odbruslí, odkopou za nás všechny? Přičemž my všichni se můžeme hřát ve výsluní jejich „národních“ úspěchů a přitom je podpořit tím, že se budeme koukat na jejich výkony v televizi či jiném „médiu“ pít u toho limonády a chroupat brambůrky určitých značek a posléze sobě, popřípadě dětem nakoupíme boty a oblečení určité sportovní značky (možná hlavně proto, aby o nás či našich blízkých ostatní diváci a jejich děti neřekli, že jsme „socky“)?

Nebo přijmeme vlastní nedokonalost, a syceni touhou po pohybu – ať samostatném nebo v souhře s dalšími, jako turisté či cyklisté – se rozběhneme či rozjedeme, abychom se uvolnili a volně nadechli? Popřípadě se zapojíme mezi organizované amatérské sportovce, hasiče, junáky či sokoly?

Samozřejmě, že se oba tyto světy, svět okázalého, přepláceného, rádoby dokonalého profesionálně-mediálního sportu a svět více zaměřený na radost, zdraví, fair play prolínají, protože krása pohybu, kolektivní souhry, výjimečné zaujetí pro věc, adrenalin, uvolnění a touha po zdraví spojuje.

Otázkou je, zdali k tomuto spojení potřebujeme tak finančně neuvěřitelně nákladné a opulentní akce, jako jsou právě olympijské hry? Nemluvě o tom, že za výchovou sportovce superhrdiny je mnohdy ne úplně šťastné, rozhodně ne úplně dětské dětství.

Pokud by ovšem olympijské hry i za cenu tolika přemílaných otázníků a naprosto nepředstavitelných finančních nákladů byly zárukou světového míru, pak prosím, nešetřme. Já sám (ač je podporuji), si tím však nijak jist nejsem. Nejvíc medailí pravidelně získávají největší/nejbohatší země, které díky svému bohatství a marketingové touze neprohrávat dokážou vytvořit funkční systémy, z nichž „vygenerují“, mnohdy až „vysoustruží“ budoucí superhrdiny, přičemž zbylým zůstane méně slávy a peněz a v lepším případě snad radost ze sportu a touha tuto radost předávat dál.

Obě možnosti – jak velký úspěch, tak neúspěch a s ním spojené obrovské zklamání – bychom měli umět ošetřit. Také proto, že chleba se mnohdy láme v pubertě nebo těsně okolo ní. Upozornit, že vyhlídka sportovního úspěchu není jediná životní možnost. Pamatuji příklad kluků v mé generaci, kterým doslova vnutili představu, že budou špičkovými hokejisty. Jen a jen k tomu byli vychováváni a jen podle toho se chovali. Tréninky ranní, odpolední, víkendy zápasy. Frajeři, škola, rodina na druhém místě, holky, svět jim patřil. Pak jeden moc vyrostl a druhý si zranil koleno. Bylo po „velkém“ hokeji. Nikdo to neošetřil, prostě zdar, najdi si něco jinýho. Našli – zapšklost, sebelítost, alkohol. Neselhal přitom jen klub, ale i rodina, a to dnes máme mnohem více nefunkčních a neúplných rodin než v dobách, z kterých je tento příběh.

S tím souvisí, že nejen hokej, ale vůbec sport na vrcholové úrovni se čím dál více stává záležitostí dětí alespoň z trošku bohatších rodin. Zvláště pokud má produkovat „superhrdiny“. Když posloucháte sportovní noviny a slyšíte různé reprezentanty zimních sportů, jak nebyly ideální podmínky v Alpách, tak museli letět do Skalnatých hor, nebo že oštěpářům v Evropě moc foukal vítr, tak museli letět do Jižní Afriky, zjišťujete, jak jiný, většině nedostupný je to svět. Samozřejmě podmíněný tvrdým tréninkem vedeným na vědecké úrovni, sponzorstvím, vysílacími právy, odzkoušením nových textilních technologií, zisky sázkových agentur apod. Nic z toho mě však nepřesvědčuje o tom, že by například muž běhající 90 minut za míčem měl mít plat, jenž by pomohl mnoha tisícům jiných lidských bytostí v nouzi. Nutí mne spíš přemýšlet, že třeba právě olympiáda by měla vést k diskusi na téma, jak tyto peníze využít více ve prospěch celku, neb i to je cesta k míru.

A to nemluvím o ekologickém aspektu. Na jednu stranu jsem jako občan Evropskou unií morálně bičován za to, že když mrzne, přiložím uhelnou briketu, aktivisty dotazován na svou uhlíkovou stopu, zatímco sportovci, maséři, kondiční i jiní trenéři, funkcionáři, televizní štáby létají různými speciály. Nad Paříží se prohánějí stíhačky v národních barvách, aby ohlásily další za tři roky plánovaný sportovní „svátek“. Nebyla by jedna z dalších cest k porozumění spojit vrcholový sport s ideou udržitelného rozvoje?

Jak tedy sport více rozprostřít? Jak to udělat, aby byl radostnější a dostupnější pro co nejvíce mladých lidí a nevytvářel elitářské skupiny? A jak celé toto tázání vymanit z pachuti marnosti, bezútěšnosti, ne-li výsměchu v kontextu protipandemických opatření, tj. nemožnosti tělocviku ve školách, tréninků dětí a mládeže a vlastně všech, dýchání v rouškách, razantně stoupající obezity a stavů úzkosti mezi mladšími ročníky?

Nevyřešili jsme uraženou ješitnost pana Kejvala a navíc tyto a mnohé další otázky ohledně sportovních aktivit stejně zůstávají. Jak navzájem souvisejí? Skutečně představují obohacující součást každodenního světa, jak ho každý z nás žijeme?

Osobně mi na tyto otázky nejlépe odpovídají obrazy dědů či babiček běhajících za svými malými vnuky či vnučkami, kteří se jim snaží utéct či ujet; obraz rodinky, která si společně vyjela na kole na sobotní výlet; rehabilitačních sester v nemocnici, které rozcvičují dlouhodobě nemocné; naší paní zástupkyně, která pro každé dítě připravuje tělocvik „na míru“; moje neumělé pokusy vystoupat s přáteli na různé české či moravské hory; návštěva nedělního fotbalového zápasu v Horním Újezdě, kam přijel jako host Antonín Panenka, ale i krásný výkon například judisty Krpálka na těchto tokijských hrách… ale nakonec i příběhy mého bratra, který vypráví, jak hraje s šedesátníky basketball, a přitom spolu sledujeme NBA, ligu s zřejmě nejlíp placenými hráči na světě… Sport je pestrý.

Historii nepíší vždy jen vítězové…

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:43
Historii nepíší vždy jen vítězové… Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:43 Zdeněk Bručoun Prukner Číslo 7/2021

Nedávno se mě moje šestiletá dcerka Anička zeptala: „Tati, a kdo vlastně vyhrál druhou světovou válku?“ Její otázka mě překvapila. Proč se ptá na tak jasnou věc? Ale ono to vlastně v dnešní době úplně jasné není. Alespoň co se týče výkladu dějin, který podávají současná média a bohužel i někteří politici. A taky jsem si uvědomil, že jen za mého života (je mi 42 let) se vlastně oficiální výklad dějin druhé světové války změnil třikrát.

V minulém režimu

to bylo jasné. Válku vyhrála především Rudá armáda a tak trochu i ostatní spojenci. Do bojů na Východě i na Západě se zapojili českoslovenští vojáci. Těch na Východě bylo víc, víc bojovali a umírali, zejména v slavné Dukelské operaci pod velením generála Svobody. Těch na Západě bylo míň, míň bojovali a většinou to byli reakcionáři. Prezident Hácha byl zrádce a kolaborant. Všichni němečtí vojáci byli nacisté a vrazi a všichni sovětští vojáci byli bezchybní „gerojové“. O tom, že na osvobození Prahy se podíleli i tzv. Vlasovci, se nemluvilo, a když tak jen o tom, že to byli zrádci, kteří si na poslední chvíli snažili zachránit kůži. Osvobození západních Čech americkou armádou vlastně ani neproběhlo, američtí vojáci u nás pouze rabovali, americké letectvo pouze zbytečně bombardovalo naše továrny, aby zbrzdilo poválečný vývoj. Všichni partyzáni byli komunisté a hrdinové. Po válce byli zaslouženě odsunuti sudetští Němci, protože to byli všichni Henleinovci…

Komunistický výklad historie byl tedy velmi tendenční, zkresloval pravdu a někdy byl i založen na lži. Jelikož v té době žilo mnoho lidí, kteří válku zažili, téměř všichni věděli, jak to bylo doopravdy, a oficiální výklad se velice lišil od obecného povědomí.

Po listopadu 1989

vyšlo na povrch, že ne vše, co se za minulého režimu tvrdilo, bylo pravdou. Pamětníci mohli veřejnosti i v médiích sdělit, jak to doopravdy bylo. Že nás sice osvobodila hlavně Rudá armáda, ale nebyla sama, jelikož Plzeň a velkou část západních Čech osvobodili Američané, a místní na ně dodnes s láskou vzpomínají. Českoslovenští letci hrdinně bojovali v bitvě o Británii, na bombardérech se účastnili náletů na Německo. Jiní vojáci západní armády bojovali v africké poušti a podíleli se na obléhání přístavu Dunkerque v Belgii. I to, že po roce 1948 byli hrdinové ze Západu pozavíráni do kriminálů, museli pracovat v uranových dolech a někteří byli popraveni. Těm šťastnějším se povedlo emigrovat. V uranových dolech a kriminálech skončili i někteří bojovníci ze SSSR, kteří nesouhlasili s komunistickým režimem. Prezident Hácha byl vlastně oběť doby a neměl moc na výběr. Ne všichni němečtí vojáci byli nacisté. Někteří vojáci Rudé armády páchali na našem území zločiny, opilí kradli hodinky, znásilňovali a rabovali. Nedělali to všichni, ale je dobré o tom mluvit. Vlasovci v kritické době pomohli Praze. Nebyli to jen zrádci, ale také lidé, kteří dali přednost službě v armádě před umíráním v zajateckých táborech.

Zdaleka ne všichni partyzáni a odbojáři byli komunisté, a bylo také mnoho lidí, kteří se partyzány stali až po konci války. Někteří se podíleli i na excesech, při nichž byli vražděni někdy i nevinní němečtí vojáci a civilisté. Odsun sudetských Němců proběhl někdy divoce a byli odsunuti i ti, kteří s nacismem nesouhlasili.

Výklad dějin z devadesátých let byl asi ten „nejpravdivější“. Nefungovala cenzura, ale ještě žilo mnoho pamětníků, a proto nebylo možné předkládat veřejnosti upravené informace.

A jak si válku připomínáme dnes, po více jak čtvrt století?

Nutno napsat, že si ji připomínáme hodně, ale možná ne tím nejšťastnějším způsobem. Většina pamětníků již zemřela, a proto přišel čas pro objevitele nových faktů a pravd. Běžný občan může již 15 let každé pondělí sledovat dokumenty o Adolfu Hitlerovi, jeho generálech, ženách, dětech, vojácích a podobně. Rudá armáda je prezentována jako armáda okupační, jejíž vojáci pouze znásilňovali a kradli a, jak je často zdůrazňováno, chovali se hůře než Němci. Zajímavé je také účelové označování sovětských vojáků slovem Rusové. Přitom v Rudé armádě bojovali vojáci všech národů SSSR, tedy nejen dnes zlí Rusové, ale třeba také dnes „hodní“ Ukrajinci. Naši partyzáni, hlavně ti komunističtí, vlastně zbytečně hazardovali. Ti, co padli nebo byli popraveni, si za to nakonec mohli sami. Vlasovci byli bezchybní hrdinové, kteří si zaslouží pomník. Už se nemluví o tom, že se před svým „obrácením“ podíleli na mnoha zločinech, včetně hromadných poprav židovského obyvatelstva. Byli to přeci bojovníci proti komunismu. Prezident Hácha byl vlastně hrdina a má svoji pamětní desku. Zato Ludvík Svoboda byl komunista, který nás v roce 1968 zaprodal, a vadí i to, že se po něm v Praze jmenuje nábřeží. Sudetští Němci byli vlastně oběti nešťastné prvorepublikové politiky a jejich odsun byl zločinem… A dalo by se pokračovat.

Jak se zdá, současný mediální výklad historie je také trochu pokřivený, podobně jako ten v období komunistické totality. Jako bychom se na válku začali dívat z „německého“ pohledu. Tedy z pohledu nepřátel našich dědů, kteří napadli naši zem a rozpoutali válku, která postihla celý svět. Profesionální historici mají samozřejmě stále vyvážený pohled, o čemž svědčí mnoho dobrých prací a statí, které na dané téma vyšly a stále vycházejí. Problémem ovšem je, že tyto informace se ztrácejí v záplavě jiných, dalo by se říci bulvárních, které bohužel veřejnost oslovují nejvíce, a pro člověka, který se o dané téma hlouběji nezajímá, je těžké zjistit, co že je vlastně pravda. Přiklání se tedy k nejsnadněji dostupným informacím, což jsou většinou ty bulvární, bohužel nejméně pravdivé.

Proč většina populace tento výklad přijímá?

Na to není lehké odpovědět. Důvodů je určitě více. Jedním z nich je možná ten, že komunisté válečné události připomínali téměř hystericky a při všech možných příležitostech. I v mateřských školkách kreslily děti v květnu tanky a z nástěnek se na ně usmívali bodří rudoarmějci. Stejné to bylo i na školách, v továrnách a třeba i v čekárnách lékařských ordinací. Lidem se začaly ty šeříky a rudé hvězdy zajídat a pamatují si to dodnes. Ono to oslavování hrdinů nebylo příjemné ani většině pamětníků války.

Je pravda, že mnoho československých občanů se zapojilo do boje proti nacismu v domácím i zahraničním odboji. Ovšem také je pravda, že podstatně více bylo těch, kteří se snažili válku prostě přežít. Většina našich dědů a babiček pracovala v protektorátních továrnách pro Němce, vychovávala děti a všem nebezpečím se snažila vyhýbat. Chtěli prostě žít, ne každý je hrdina. A proto dnes mnozí rádi slyší, že to, co jim bylo vnucováno, nebyla pravda.

A to přenesli za jisté podpory médií a někdy i politiků na mladší generaci. Možná proto zná každý druhý mladý člověk nejúspěšnějšího německého tankistu Kurta Knispela, sudetského Němce od Zlatých Hor, který tedy byl vlastně „náš“. Málokdo ovšem ví, kdo to byl kpt. Jaroš nebo kpt. Fajtl. Zapomínáme na své hrdiny a hledáme si hrdiny u nepřátel. Při tom všem ze všech stran zaznívají slova o smíření. Bohužel většinou jsou to opravdu jen slova. Dnešní Čech nebo Moravan se nemusí usmiřovat s žádným Němcem, ani tím sudetským, nemusí se usmiřovat proto, že si nic špatného neudělali. I tolik prosazované „vyrovnání se s minulostí“ je vlastně jen prázdná fráze. A ač se to nezdá, tak smíření a vyrovnání mezi obyčejnými lidmi už dávno proběhlo. Byla to spousta malých smíření lidí, kteří už měli války plné zuby. Jedno takové mi popisoval pan Cejpek z Budíkovic u Třebíče:

U Bartejsů pak byli po válce Rusové a taky tam měli auto. Byl tam s nima takovej mladej kluk, to byl Slovák, nebo Rusín, bylo mu dobře rozumět. Jednou k němu přivedli Němce, kterej se schovával v Jurdově březí. Ten mladej Rusák se ptal Němce, jestli tam ještě někdo je, a nevím už kdo to překládal. A ten zajatej Němec, že ne, že tam byl jen sám. Najednou někdo křičí: Támhle utíká další Němec! Vyběhl z Jurdovýho březí a utíkal támhle přes pole. No a ten mladej Rus vylezl na zídku a začal po něm z automatu střílet. Ale bylo to daleko, tak ho nemohl trefit a Němec utekl do dalšího lesa. Ten Rusák se vrátil a tomu zajatýmu Němcovi dal po čuni. Držel v ruce malou pistolu, takovou do kapsy, a tou mu vrazil po hubě, až mu roztrhl tvář. Ten Němec začal brečet a rozklepal se. A ten Rus mu říká: Ty pláčeš? Já neměl plakat, když vy mi zastřelili mamku a taťku a já se musel dívat? Pak vytáhl z kapsy fáček, tu tvář mu zavázal, ukrojil kus chleba, něčím mu to namazal, ten chleba mu dal. Nakonec ho nechal odvést do lágru v Třebíči. Oni si ti Rusáci prožili svoje…

Myslím, že pan Cejpek ve své vzpomínce krásně popsal, co je to smíření. Určitě to není sebemrskačské odsuzování činů vlastních dědů. Je to jen pochopení toho druhého. Pochopení, ne převzetí jeho názorů a pohledů. A ten, kdo pochopí, dokáže i odpustit.

Vzpomínky pana Cejpka mi daly i odpověď pro moji dcerku: Válku vyhráli všichni spojenci, kteří nás osvobodili, a prohráli Němci, kteří ji začali. Hodní a zlí lidé byli ve všech armádách.

Autor po desetiletí sbíral svědectví regionálních pamětníků na II. světovou válku. Vydal studii Konec války na Třebíčsku (Akcent, Třebíč 2019)

Pro homine 2021 / Pokorně

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:38
Pro homine 2021 / Pokorně Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:38 Jáchym Gondáš Číslo 7/2021

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Takto prorok Micheáš připomíná čtenářům své knihy jakési základní minimum toho, k čemu jsme jako lidé povoláni. Je to pozoruhodná trojice: zahrnuje v sobě totiž celostní životní orientaci. Začíná u zachovávání práva – tedy u takového jednání, které je v souladu s Božím zákonem. Dále ale přechází do oblasti niterně emocionální, když požaduje „milování milosrdenství“. A v závěru apeluje na určité specifické pojetí sebe sama a vztahu k Hospodinu – na pokoru. Tyto verše nejsou ani zdaleka jediným biblickým místem, na kterém se pokorný modus lidské existence zdůrazňuje jako podstatná ctnost. Hospodinův člověk je člověkem pokorným.

Dnes se podobná slova nečtou zcela hladce. Být pokorný, pokořovat se před někým, to není postoj, který by ladil s ideologií naší doby. Ze všech stran se nám spíše připomíná a nabízí, abychom dokázali vždy prosadit sami sebe, svou autentickou a neopakovatelnou osobnost, abychom se před nikým nehrbili a neumenšovali. V životě profesním, partnerském i politickém bývá pokora vnímána spíše jako anachronismus a projev slabosti. Sklonit se nebo dokonce pokleknout, to je akt pro hrdého člověka nedůstojný a sotva stravitelný.

A přece právě toto vnitřní naladění má být podle bible nejpříhodnějším lidským postojem před Bohem. Povážlivost takového požadavku se ještě prohloubí, když se na význam slova pokora podíváme trochu blíže. Řecké i latinské termíny (praos, tapeinos, humilis), překládané do českého jazyka pomocí slova pokorný, odkazují nejen ke skromnosti, ale také k představě ponížení či poklesu ceny určitého zboží a mohou evokovat až situaci veřejného zostuzení. České slovo pokora je pak navíc spojeno s indoevropským kořenem kar, který znamená kárání, hanění či výsměch.

Ano, být skutečně pokorný, to není žádná snadná a příjemná disciplína. Je to hodně tmavý a hluboký stín. Ale pozornému čtenáři bible by už nemělo uniknout, že právě v takových stínech je obvykle naděje k nalezení toho nejjasnějšího světla. Ti, kdo spoléhají na vlastní síly (byť by byli sebezbožnější), míjejí cíl. Kdo chce život zachovat – třeba i prostřednictvím prosebných modliteb či příkladných skutků – ztratí jej. Teprve v sebe-odevzdání klíčí naděje na nový, úplnější a trvalejší život. Pokora nemá nic společného s masochistickou uplakaností a slabošstvím. Je to naopak projev krajní odvahy a zmoudření, které přesahuje povrchní chytráctví. „Za pýchou přichází zahanbení, ale při pokorných jest moudrost.“ (Přísloví 11,2)

Cílem pokory není ponížení člověka, ale umlčení jeho umrtvující hybris. Pokora je obrácením pozornosti od našeho malého já, k tomu, který povyšuje ponížené. Je prvním krokem z propasti sebestřednosti. Učme se chodit pokorně a netvařme se u toho tak úkorně, ať i o nás platí: „Hospodin ozdobuje pokorné spasením.“ (Žalm 149,4)

Beru do ruky básně Ivana Blatného

Protestant - Čt, 09/02/2021 - 21:36
Beru do ruky básně Ivana Blatného Protestant Čt, 02/09/2021 - 22:36 Jiří Šimsa Číslo 7/2021

Jak blaťácké zlato,
jak svátost oltářní.
Chodím k němu do školy
je mi pomocí
projít nocí budoucí
bludů zorané pole 
houpačkou horem, dolem.

9. 8. 2021 Jiří Šimsa

Jak pomáhat Bělorusům. Rozhovor s Maxem Ščurem

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:36
Jak pomáhat Bělorusům. Rozhovor s Maxem Ščurem Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:36 Max Ščur Číslo 6/2021

Běloruský básník Max Ščur žije v České republice již od roku 1998, kdy zde obdržel politický azyl. Překládá knihy z běloruštiny do češtiny (Paralelní svět v barvě Mikoly Dziadoka, Zrozeni pod Saturnem Viktara Valtara, Přetržený náhrdelník Maxima Bahdanoviče) a je známý jako představitel sociálně angažovaného buddhismu. Udržuje kontakt s místní běloruskou komunitou i se svými běloruskými příbuznými.

Jak ovlivňuje situaci v Bělorusku sousedství s Ruskem?

Mám-li to říct jedním slovem, tak nepříznivě. Rusko nahlíží Bělorusko nejen jako spojence, ale de facto jako vlastní území. Má pro něj strategický význam jako brána na Západ. Proto také běloruské záležitosti považuje za vnitropolitické. Situace v Bělorusku tedy hodně závisí na tom, jaká je momentálně moc v Rusku a co má Kreml za lubem. Loňský rok ukázal Bělorusům, že Putinův režim v Rusku není v žádném ohledu lepší než ten Lukašenkův v Bělorusku a že demokratické změny v Bělorusku nejsou v ruském zájmu. Naopak, Putin otevřeně podpořil Lukašenka penězi, policejními technologiemi a lidskými zdroji, také ho diplomaticky hájil před zbytkem světa. Přitom desítky tisíc Rusů se postavily na stranu běloruských protestů: heslo „Žyvie Bělarus!“ znělo vloni v létě a na podzim po celém Rusku. Nedávno byl v ruském Novosibirsku natočen i první nezávislý hraný film o běloruských událostech.

Jak se angažují církve v Bělorusku?

Je to složitá otázka. Církve jako instituce se angažovaly spíše v loňském roce, když vyzývaly k zastavení násilí a ke smíru ve společnosti. Také kvůli tomu měly problémy, zejména katolická církev: například běloruského metropolitu Tadeáše Kandruseviče dlouho nechtěli vpustit do země a musel nakonec na svůj úřad rezignovat. Vedení pravoslavné církve je vůči státu tradičně loajálnější, ale i odtud zaznívaly protestní hlasy. V žádné křesťanské konfesi nechyběli odvážní kněží, kteří otevřeně vyjádřili svůj nesouhlas s falšováním voleb a své pobouření policejní brutalitou, někteří z nich pak byli zatčeni a odpykali si několikatýdenní trest ve vězení. Celkově lze však říct, že vedení církví se snaží být za současné situace spíše zdrženlivé. U věřících je to různé. Někteří, jako pravoslavný křesťan a dlouholetý vězeň režimu Pavel Seviaryněc, zůstávají neoblomní navzdory všem represím. Je to obdivuhodný příklad pevné vůle a víry.

Jaký předpokládáte krátkodobý a dlouhodobý vývoj situace?

Lukašenko je teď politicky a ekonomicky v úzkých, ztratil podporu vlastního lidu a tím se zcela vydal na milost a nemilost Ruska. To už dlouhodobě usiluje o inkorporaci Běloruska, ale za života Lukašenka si na ni nejspíš netroufne. Bude ovšem nadále stahovat kolem Lukašenka smyčku a nutit ho ke stále větším ústupkům, v první řadě ekonomickým, až k postupné úplné ztrátě suverenity. Nejspíš ovšem nechá Lukašenka dožít v iluzi, že je stále hlavou suverénního státu. Tomuto scénáři se ovšem nedá dost dobře říkat „vývoj“, je to spíše taková konzervace status quo. Já pevně věřím, že se v Bělorusku stane něco, co tomuto „vývoji“ zabrání, a že se to stane poměrně brzy, v řádu let.

Považujete únosy opozičních představitelů cestujících letadlem za nový trend v boji proti opozici?

Doufám, že se nic takového už nebude opakovat. Evropské země by se už konečně měly naučit mít se před Běloruskem a jeho diktátorem na pozoru. Navzdory všem porušováním lidských práv spolupracovala Evropa během 26 let Lukašenkova vládnutí s Běloruskem v celé řadě oblastí – obchod, bezpečnost, doprava, sport aj. – jako by zapomínala, že Bělorusko bylo a stále je v moci šílence. Lukašenko patologicky nenávidí všechno, co je spojeno se Západem, a nikdy nebude spolehlivý partner pro nikoho kromě Ruska. Únos evropského letadla ve spolupráci s ruskými tajnými službami už by měl být tou poslední kapkou.

Vedeme tento rozhovor v době, kdy čeští představitelé přijali Svjatlanu Cichanouskou. V čem vidíte nejdůležitější poselství této návštěvy?

Toto poselství je jednoznačné: situace v Bělorusku se od loňského srpna po legální stránce nezměnila, volby byly zfalzifikované, Lukašenko není legitimním prezidentem Běloruska. Přijetí Cichanouské na té nejvyšší státní úrovni je důkazem toho, že Česká republika spolu s ostatními evropskými zeměmi vidí situaci právě tak, jak jsem popsal, a že nehodlají Lukašenka uznávat, ani nijak v postupu vůči němu polevovat. To je velice důležitá zpráva pro většinu Bělorusů, kteří právě takovou podporu od evropských sousedů očekávají.

Jak vnímáte skutečnost, že ve stejnou dobu odmítlo zdejší ministerstvo vnitra prodloužit běloruským občanům status mezinárodní ochrany s argumentem, že situace v Bělorusku se zlepšuje?

Neznám ten případ, i když jsem o něm slyšel. Doufám, že se jedná o byrokratický omyl, protože jinak to nedokážu vysvětlit. Stačí přece sledovat zprávy, aby se člověk informoval o tom, co se v Bělorusku doopravdy děje. Situace se rozhodně nezlepšuje a pronásledování ze strany státu naopak jen sílí. Mimo jiné se Světlana Cichanouská sešla v Čechách s běloruskými účastníky loňských protestů, kteří se sem díky programu MEDEVAC dostali na rehabilitaci. Jeden z nich jí ukázal kulku, kterou mu tady vyoperovali z aorty. České straně patří obrovský dík za pomoc pronásledovaným Bělorusům, a věřím, že po návštěvě Cichanouské bude tato politika pokračovat.

Jakým způsobem bychom mohli jako čeští křesťané pomoci Bělorusům?

V první řadě dnes pomoc potřebují političtí vězňové (těch je kolem pěti set) a jejich rodiny, které jsou často ve velice tíživé situaci. Jsou tu dvě možností: jednak je podpořit materiálně, tj. finančně, jednak morálně. Pro finanční pomoc existuje celá řada nástrojů a iniciativ – mezinárodních, českých i exilových běloruských. Viz například: https://www.facebook.com/bysolidfound, https://www.civicbelarus.eu/donate/ nebo https://dissidentby.com/help

Morální podporou myslím psaní dopisů nebo pohlednic politickým vězňům. Jejich adresy najdeme zde: https://prisoners.spring96.org/en. Nejlépe je psát rusky a vyhýbat se vysloveně politickým tématům, jinak dopis zabaví cenzura. Podle mých informací dopisy do vězení dochází i ze zahraničí – ovšem problém bude obdržet odpověď. Nejjednodušší možnost je zkusit napsat elektronicky přes speciální webový servis https://vkletochku.org/en. Obecně lze říct, že se dopisy k vězňům dostávají jen obtížně, to je další metoda nátlaku na ně ze strany režimu. Ale přesto je třeba zkoušet jim psát a nevzdávat se. Komunikace s vnějším světem je pro vězněné životně důležitá.

Kromě toho je velice důležité na Bělorusko nezapomínat a šířit v českém jazykovém prostoru informaci o tamním dění. A také se modlit za to, aby Pán Bůh dal Bělorusům sílu vydržet ten šílený útlak, kterému jsou teď vystaveni.

Rozhovor připravil Mikuláš Vymětal

#homecare

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:34
#homecare Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:34 Juliana Hamariová Číslo 6/2021

Být zavřený v bytě, ve své hlavě, v samotě, v nemoci a nemoci z toho ven je těžké. Při koroně jsme si to nějak částečně vyzkoušeli, a potom vylétli z kukly jako motýli do světa plného svobod. Někteří zůstali po koroně jako před koronou. Ti, kteří se ze svých pozic nehnou už léta. Obývají svoji postel, svůj pokoj, svůj byt, jejich svět končí stěnami. Jejich oči znají jen ty samé pohledy. Jejich kůže odvykla slunci.

Ptám se naivně: „A na co tak myslíte, když tady celý den takhle ležíte?“

Odpovídá mi s rachtavým smíchem: „Vy byste mě pobavila. Dvakrát si zdřímnu, a den je pryč… No jo, co vy víte o stáří… Kolik vám vůbec je?“

„Je mi třiatřicet a mám dvě děti,“ pravím hrdě.

Z polštáře na mě koukají vpadlé oči: „Tak to vypadáte docela zachovale, ale stejně víte houby.“

Uvědomit si, že někdy jste pro někoho ten den jediná spojka se světem venku, je taky těžké. Je to zodpovědnost, která mě děsí. Co když někdy nejsem schopná vystoupit ze svých omezení, problémů, nálad, únavy? Protože když jste jediný, kdo může, tak musíte. Jenže někdy nemůžete, a stejně tam jste. A třeba je to poslední den, co ho vidíte. A pak zjistíte, že vás samotné to osvobodilo. Kousnout se. Nechat se přesvědčit, že máte všechna esa v rukávu: jste živá, zdravá a můžete odejít. Vděčnost za život.

Jenže na to nejde vždycky být sama. Když jsem ve chvíli, která je těžká, a mezi námi dvěma (člověkem pečujícím a člověkem opečovávaným) padne něco, co se nedá jen tak přejít. Něco, co přesahuje obyčejné povídání. Velká zkušenost nebo bolest. Pravda nebo touha… Prosím pak uvnitř, ať vím, co je v tu chvíli potřeba, aby ten druhý cítil, že jsem tam pro něj, že může říct cokoli a bude přijatý. Abych byla co k čemu, abych to nezkazila.

Člověk si zaslouží péči (vlastně projev lásky) jen tak. Jako milost. Všichni potřebujeme opečovávat. Málo si to přiznáváme. Málo druhé opečováváme. Ne jen fyzicky, ale tak vůbec,… třeba tímhle posloucháním, mlčením, přemýšlením, co ten druhý asi teď cítí, co by potřeboval.

A je večer. Poslední domácnost, poslední přání dobré noci. Jak už jste předtím nemohli, byli utahaní a viděli se u rodinného stolu s dvojkou červeného, tak najednou nespěcháte. Zavládl klid. Ještě tu chvíli splněných úkolů, uzavřených rozhovorů, zaopatřených potřeb podržet. Ještě se v ní chvíli porozhlédnout, než zavřeme oči…

Kázání Jiřího Šamšuly: Odrážet Boží tvář

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:33
Kázání Jiřího Šamšuly: Odrážet Boží tvář Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:33 Jiří Šamšula Číslo 6/2021

Čtení: Jan 15,9–17 Text: 2. Korintským 3,18–4,10

Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

I. Tvář – jeden z ústředních obrazů tohoto úryvku. Naše odhalená, na níž se zrcadlí Kristova. A ta Kristova tvář, z níž jako z reflektoru svítí Bůh.

Jednou z ústředních myšlenek křesťanství je, že Bůh má tvář – Bůh je někdo, ne něco. Něčí tvář: to je takový reproduktor, obrazovka, reflektor centrum, které komunikuje, vyjadřuje se, umožňuje někoho identifikovat rozpoznat ho.

Pro nás zahlédnout tu Boží tvář bývá často obtížné. Spousta věcí je nejasných. Máme otázky: Jak co funguje a jak to myslel, když tenhle svět zakládal? Jak si to představoval a jaký vlastně je?

V určitou chvíli i Bůh usoudil, že je potřeba to vzít za jiný konec. A tak světlo Krista zazářilo v temnotách. Bůh se narodil na svět. Ukázal svoji tvář. Aby byl srozumitelný, jasný a pochopitelný. Přes něj Bůh komunikoval s člověkem o věcech, které by jinak nedávaly smysl. Byly by moc těžké na slova, na rozum, uchopit je. Ale osobním setkáním mezi lidmi se dají otevírat ještě nové kanály, pohledy, problesknutí porozumění.

Tvář Boží – to je obraz vzatý z lidského světa. Obličej je to první, s čím se u druhého člověka setkáváme. Na základě výrazu tváře druhého usuzujeme, jaký ten druhý člověk je, jakou má povahu, jakého je ducha. A dodejme, že takhle usuzujeme často bezděčně, nevědomě a často i chybně. Směje se – je to dobrý člověk! Mračí se či je zamračený – asi to bude podivín. Psychologie těmhle chybným soudům říká haló efekt. Ať pravdivě, ať více chybně: právě také z tváře, obličeje usuzujeme, jak na tom s druhým člověkem jsme. A co teprve s Bohem?

Když tvář nevidíme, třeba za rouškou, jsme znejistěni. A nebo vystrašeni, protože často člověk, který skrývá svou tvář, nemá dobré úmysly. Ne náhodu se potom říká příslovečně „ztratit tvář“. Říkáme také, je třeba „zachovat si tvář“. Často se to myslí v tom povrchním smyslu – zachovat si fazónu, zachovat si zdání osobní poctivosti, slušnosti. Zachovat si tvář – to v tom hlubším smyslu může znamenat – žít hluboce, pravdivě. Odrážet tu Boží tvář.

II. Pavel v dopise Korintským mluví o tom, že tato Boží tvář byla skryta židům, příslušníkům jeho národa. Ne že by podle Pavla neviděli nic. Ale ustrnuli na závoji přes tuto tvář, na roušce, která byla odstraněna v Ježíši Kristu, který je nyní tou nejjasnější Boží tváří. Pavlova slova znějí slavnostně, ale i tvrdě. Mluví o těch, jimž bůh s malým b, bůh tohoto světa zaslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy. Nepřehání to, nedopouští se haló efektu?

Lidská zaslepenost – to je to, co podle Pavla zakrývá tvář Kristovu. Pavel přitom hlavně „střílí“ tak řečeno do vlastních řad. K těm, kteří se také hlásili ke Kristu. A asi nepochybovali o tom, že právě na té jejich tváři se Kristova tvář zrcadlí. Pro tyto křesťany byla málo zářící, málo duchovní i tvář Pavlova, jeho slova a činy. Pavel byl pro ně slaboch. Pavel to asi s jistou sebeironií reflektoval: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ (2 K 10,10) A Pavel se obhajuje a snaží se na svém životě ukázat, co to znamená odrážet tu Boží tvář. Být transparentní, průhledný, průsvitný pro Boží slávu, pro Boží záři.

III. A to hlavní, co říká, je: Boží sláva, tahle viditelnost Boží tváře je vždy spojena s Kristovým křížem. Tajemnými slovy říká: odrážet Boží tvář, to znamená nést na sobě znamení Kristovy smrti. Jen tak pro Pavla svítí Kristův život na našich tvářích.

Co to znamená? Také to, že tato Kristova tvář nemusí být hned vidět. A ani její odrážení v našich životech, nemusí být hned vidět, hned být všem zřetelné.

Být křesťanem: to není hlavně konání mocných skutků a zázraků. Ani automatický naprostý životní úspěch, zdar a prosperita. Být křesťanem, odrážet Boží tvář: to neznamená ani, že bychom již neměli žádné starosti, otázky a pochybností.

A v žádném případě nemůže být odrážení takové Boží tváře spojováno s násilím, manipulací a touhou ovládat, být lhostejný ke slabším a znevýhodněným – jak toho bohužel byly a jsou dějiny křesťanství svědectvím. Odrážení Boží tváře, Kristova světla, to má vždy povahu pokladu v hliněné nádobě. Kristova tvář a její odrážení, to je něco křehkého, viditelného jen očima víry. Ale přesto v našem světě působí. Děje se. Děje se – obecně řečeno tam, kde lež ustupuje pravdě, nenávist ustupuje lásce. Tam, kde člověk říká ďáblu Ne. Tam, kde se ani uprostřed vřavy života člověk nepoddává skleslosti. A že i apoštol Pavel o skleslosti jistě věděl své. A ví o tom své každý, kdo něco takového zažil.

Odrážet svým životem Boží tvář – to samozřejmě nemusí znamenat život v neustálé vnější vydanosti a nezajištěnosti, v jaké žil třeba Pavel. Tu Boží tvář právě že poznáváme i ve chvílích štěstí, naplnění, ano, třeba i úspěchu.

Bůh nám ve své tváři nabídl svou lásku: umožnil nám ji objevit nebo znovuobjevit. A osvětlit si tak sám pro sebe, jak a proč se na světě o něco vůbec pokoušet. Že vztahy mezi lidmi a jejich kvalita a hloubka budou vždycky základ, na kterém se všechno láme. V prvním čtení se mluví o tom, že Ježíš nevnímá své následovníky jako služebníky, ale jako přátele. A jestli jeho přátelé pochopili, o co jde, tak přinesou ovoce. Strom poznáte po ovoci. A nakonec se to, co v životě děláme, jak se chováme, jsme­‑li Ježíšův přítel, pozná opravdu pouze podle toho, jaké ovoce po sobě zanecháváme.

A Bůh je věrný: on nás ke své tváři stále znova a překvapivě přivádí. Ať i tedy my tu Boží trojjedinou tvář odrážíme.

Litoměřice 13. 6. 2021. Připravováno ve spolupráci s Julianou Hamariovou, farářkou v Černošíně

Číst bibli jako Ježíš

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:31
Číst bibli jako Ježíš Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:31 Tomáš Trusina Číslo 6/2021

Nemálo našich necírkevních současníků se ke křesťanskému poselství i víře dostává prostřednictvím společenství více či méně fundamentalistických. Působí na první poslech přesvědčivě, mají působivější marketing a nejen nabízejí jednoduché srozumitelné odpovědi, ale ještě přitom mávají biblí jako ti, kdo jsou jí opravdu oddáni. Důsledkem takového přístupu jsou však též lidé různým způsobem zranění, podvedení, vystřízlivělí až do zahořklosti. Všem takovým, ale zrovna tak i těm, kdo si vskrytu srdce říkají, není-li ta údajná biblická opravdovost jen skrytou podobou touhy ovládat druhé, je určena knížečka, či spíš esej františkána Richarda Rohra Číst bibli jako Ježíš.

Poselství bible Rohr rozumí a vykládá ho „ježíšocentricky“. Všímá si toho, jak ke svým vlastním svatým písmům, tedy Zákonu a Prorokům přistupuje novozákonní Ježíš, vyzdvihuje důrazy, jež přitom vyniknou, a doporučuje jít podobnou cestou. Číst kontemplativně, vnímat ježíšovské důrazy na milosrdenství, Boží zastání slabých a odstrkovaných, bránit se tomu, když si poselství bible uzurpují ti, kdo chtějí druhým diktovat a ospravedlňovat své konzervativní a mocenské pozice.

Autorův přístup má především terapeutickou funkci. V očích lidí zklamaných nerehabilituje bibli jako slovo Boží, které by spadlo z nebe „zavařené v igelitu“, neobhajuje to, co na ní vidíme kriticky. Ale rehabilituje vztah křesťanů k ní jakožto jedinečnému zdroji milosrdenství dopřávaného přes všechny možné bariéry, kastování a odmítání, jichž se v dnešní době mnozí církevní bafuňáři i jejich ovečky napříč konfesemi chytají. Text lze číst i nabízet jako lék na duši zmatenou a zraněnou sektářstvím majitelů pravdy napříč konfesemi, ideology kulturních válek i náboženskou samospravedlností.

Když se autor vyrovnává s ideologií a přístupy křesťansky podbudovávané nenávisti, nebojí se jejich představitele postavit do řad Ježíšových odpůrců. Bůh příběhů bible, zejména těch líčených v exodu, jeho ozvěnách či právě evangeliích, je hluboce zaujatý pro outsidery života, společnosti, pro ty, jež sevřely panující poměry anebo třeba i křesťanské předsudky. Autor se nevyhýbá ani takovým pojmům jako je „pouhý humanismus“ a upozorňuje, že tento výraz (byť ho často doprovází evangelikální úšklebek) vyjadřuje autentické postoje evangelijního Ježíše. Projevy, které evangelia líčí jako projevy Ježíšových oponentů či protivníků, učí zas vidět jako postoje, které se již dávno vtělily do přístupu a slov křesťanských autorit všeho druhu.

Rohrův Ježíš nás učí sklízet nejvýživnější plody poselství Písma. Ale Písmo zve k tomu, abychom nejen konzumovali, ale také se tázali, z jakých kořenů a na jakémžeto stromě ty podivuhodné plody nemoralizujícího přístupu, milosrdenství, inkluze, otevřenosti hříšníkům vyrůstají. A tady, zdá se mi, zůstává americký františkán čtenáři přece jen ledacos dlužen. Možná to bude tím, že se primárně vyrovnává s fundamentalismem amerického ražení, jehož projevy jsou v Evropě přece jen tlumenější. Nicméně:

Jak četl bibli sám Ježíš, nevíme, nenechal nám o tom žádnou písemnou zprávu. Marek a spol. jako by před sebou měli pospolu s tradicí Ježíšových slov a příběhů i svitky Ježíšových Písem, Tóry a proroků. A pomocí těch „starozákonních“ citací (či narážek) dovysvětlují, oč jde v Ježíšově příběhu a jak mu správně rozumět. Nebyli první, takhle se na „Písma“ a jejich autoritu jako rámec zvěrohodňující prvokřesťanské vyznání odvolává i Pavel (viz 1 K 15!). Nejde tedy jen říci, že si Ježíš svobodně a s autoritou vybírá, nač naváže – ale též, že pro toto rozhodnutí hledá (a nachází!) církev od počátku věrohodný doklad v Tóře a Prorocích. Koneckonců, touto textovou provázaností jsou poznamenána i samotná Ježíšova slova. Podobenství o tom, jak z hořčičného zrna vyroste největší strom, není nedokonalým příkladem z přírody, ani jen orientální nadsázkou, ale narážkou na „strom do nebe“ z Daniele 4,9.

Právě v nedostatečné reflexi návaznosti na tzv „starý zákon“ lze vidět i autorovo malé docenění příběhovosti biblického poselství. Proces, kdy se z Ježíšových slov staly posléze čtyři různě komponované příběhy, lze vidět jako ozvěnu narativních postupů Tóry a proroků. Přičemž máloco léčí vlastními pochybnostmi nahlodanou a fundamentalisty rozbitou duši tak dobře, jako příběh.

Autor nás chce inspirovat přístupem patristických vykladačů, ale při svém plédování zapomíná, že např. právě v alegorizaci se rozbujel typ výkladu, jímž si církevní autority dokázaly ospravedlnit vlastní násilí. Stačí jen připomenout, na kolik násilím zmařených životů a znásilněných duší zadělal Augustinův výklad věty „přinuť vejít“ (Lk 14,23).

Rohr opakovaně upozorňuje na spjatost fundamentalismu s reformační Lutherovou zásadou sola scriptura. Jenže už si nedohledal, že je to ablativ, a je mu tedy potřeba rozumět jako prostředku, cestě, nikoli papírovému papeži. „Pouhým Písmem,“ říkal Luther, a navíc měl pro autoritu Písma jasně stanovené měřítko, totiž Kristovo dílo milosti. Kdyby autor nenahlížel Luthera, jak ho vyobrazují fundamentalistické předsudky, zjistil by, že je mu v nejednom ohledu docela blízko.

Knížečku lze každopádně doporučit nejen jako čtení osvobozující, jako přístup umožňující nalézt k bibli vztah hluboké odpovědnosti, důvěry a otevřenosti, který se přitom nezvrhne ve fundamentalistické blouznění a opanovávání důvěřivých srdcí. Zároveň je ji možno, jak snad i tato recenze naznačila, číst jako provokativní příspěvek do diskuse, proč a jak vlastně se dnes vůbec v církvi biblí zabývat.

Richard Rohr, Číst bibli jako Ježíš. Z anglického What Do We with the Bible přeložil Jan Spousta. Brno, Barrister & Principal 2021

Jiřina Šiklová statečná a obětavá (1935–2021)

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:15
Jiřina Šiklová statečná a obětavá (1935–2021) Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:15 Jan Čapek Číslo 6/2021

V roce 1952 jsme jako gymnazisté byli na Stavbě mládeže ve Slapech, bydleli jsem v ubytovnách na Rabyni a autobusem nás vozili do teletínského lomu odstraňovat hlínu, aby bylo možno těžit kámen pro stavbu přehrady. Na Rabyni byly školící kroužky s diskusemi o současné společnosti a také o křesťanství, v nichž se Jiřina účastnila, iniciativní a aktivní. Na brigádě bylo zřejmé, že Zdeněk Šikl a Jiřina Heroldová se mají rádi, v roce 1956 měli svatbu a narodily se jim dvě děti Lucie a Jan. Do života manželů a zvláště Jiřiny uvádějí rozhovory M. Plzáka a M. Čechlovské Bez ohlávky (2011), z nich a z článků H. Jeřábka a P. Šustrové zde uvádím mnohé významné skutečnosti.

Po gymnáziu Jiřina studovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1956 vstoupila do komunistické strany s představou, že touto cestou je možné prosazovat nové věci ve společnosti. Ten rok jela s delegací studentů do Paříže, pozval je tam filozof R. Garaudy.Vyučovala na filozofické fakultě a podílela se na založení katedry sociologie v roce 1965, což bylo významné, protože dosud byla sociologie zavrhována jako přežitek. Do obrodného společenského procesu šedesátých let patří také konference o Franzu Kafkovi v Liblicích. Jiřinu zajímaly jeho spisy Proces a Zámek. Pražské jaro vrcholilo v roce 1968, kdy bylo zasaženo okupací země sovětskými a dalšími vojsky. Jiřina sledovala debatu mezi M. Kunderou a V. Havlem o údělu českého národa, odmítala emigraci. Po okupaci z KSČ vystoupila, byla vyloučena z fakulty a pracovala jako uklízečka. Ale stále se vzdělávala, četla Emanuela Rádla, debatovala s faráři o Josefu L. Hromádkovi, o kterém psal filozof Milan Machovec. V roce 1969 se ve své habilitační práci zabývala levicovým hnutím na Západě s názvem Stoupenci proměn, která vyšla až v roce 2012. Za normalizace si všímala pronásledovaných lidí a zastávala se jich. Chartu 77 podepsala začátkem roku 1989, ale od jejího vzniku byla s chartisty ve styku, měla kontakty a spolupráci s mnoha významnými lidmi jako byl Vilém Prečan, Petr Pithart, Jan Ruml.a jiní. V době útlaku a cenzury se věnovala přísunu literatury ze Západu, vývozu různých textů na Západ. Byla proto v květnu 1981 zatčena, vězněna jedenáct měsíců. Ve vězení vyučovala spoluvězeňkyně jazykům.

Po sametové revoluci založila na Filozofické fakultě katedru sociální práce a centrum a knihovnu Gender Studies o postavení mužů a žen, napsala několik knížek, také o problematice stáří. Vystupovala v televizi v debatách jako socioložka zde i v cizině. V roce 1995 byla oceněna jako Žena Evropy, prezidentem Havlem byla vyznamenána medailí Za zásluhy 1. stupně v roce 1999.

Měla také mnoho přátel v církvích, zvláště v evangelické, jmenujme alespoň Karla Trusinu, Jana Lukáše, Jana Šimsu, Jakuba S. Trojana a další. Ve zmíněných rozhovorech čteme, že ji farář Jan Lukáš pozval do střediska evangelické církve ve Vrbně pod Pradědem a dále ji zval na schůzky třicátníků ve sboru v Praze na Jarově. Jiřina uvádí, že tam přednášela o generacích, změnách v rodině, psychických změnách ve stáří, o hnutí studentů na Západě, o Akademické Ymce. O tu se velmi zajímala pro vzájemnost mezi křesťanskou vírou a sekulárním myšlením se zřetelem k odpovědnosti za společenské věci. O práci Akademické Ymky s mládeží napsala disertační práci. Vážila si toho, že Jan Lukáš vozil její dceru Lucii autem před bránu věznice v Ruzyni s balíkem pro maminku. Později ve spolupráci s Věrou Lukášovou a dalšími Jiřina navštěvovala Ekumenická setkání s Biblí a uměním (ESBU) a přednášela tam závěrečná souhrnná hodnocení. Řekla, že na bohoslužby nechodila, ale na setkání ano a o sobě řekla, že je bezkonfesijní křesťanka.

Jiřina Šiklová byla velmi otevřený člověk a tak se setkávala s mnoha lidmi nebo se zabývala jejich spisy. V rozhovorech čteme, že jako dvacetiletá docházela také na theologickou fakultu na přednášky M. Biče, na hebrejštinu k J. Hellerovi, znala M. Opočenského, uvádí přednášky v Jirchářích v šedesátých letech, znala L. Hejdánka z různých dob, znala B. Komárkovou. Velmi si vážila filozofa J. Patočky. Měla smysl pro humor. Byla velmi citlivá na otázku spravedlnosti mezi lidmi, dovedla se ujmout lidí nešťastných a ohrožených. Zabývala se marxismem kriticky, ale časem tento zájem ustoupil současným problémům společnosti, otázkám mládeže, výchovy, postavení mužů a žen, rodiny, starých lidí. Odmítala násilnickou povahu normalizačního režimu a s velkou radosti přivítala převrat v listopadu 1989, pro který udělala velice mnoho a s osobním rizikem. Velmi jí záleželo na rozvoji demokracie, na spravedlivých poměrech při ekonomických změnách, na svobodě slova. Byla vždy ochotná vstoupit do diskuse a v ní mluvila stručně a jasně.

Osobnost inspirující i provokativní

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:12
Osobnost inspirující i provokativní Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:12 Lenka Simerská Číslo 6/2021

Odešla Jiřina Šiklová

Jedinečná, inspirující i provokativní, ultimativně lidská a zároveň intelektuálka. Velká osobnost a žena, která do české kotliny přinesla gender studies a feminismus. A mnoho dalšího. Její odkaz je tak barevný, jako byla ona sama. Gender vnímala v kontextu a intersekcionálně.

Klimentská 17, legendární adresa jejího bytu, kde to všechno začalo, knihovna, neziskovka a intelektuální centrum českého feminismu. Ještě koncem 90. let, když už Gender Studies sídlilo v Národním domě na Smíchově, jsem otevírala poštu, která nám k ní pořád chodila. Opravdový začátek byl ale v Jiřině už dávno před tím. Nepotřebovala čekat na americké a západoevropské feministky a jejich knihy, které po roce 89 zavalily její byt, aby viděla dynamiku genderových vztahů v disentu, v Thomayerově nemocnici mezi lékaři, v socialistických rodinách a, vsadím se, že i ve vězení.

Psát krátkou vzpomínku na Jiřinu vyžaduje obrovskou zkratku. Schází prostor na všechny její barvy, činy, vtipné historky a zásluhy. Její odkaz nepatří zdaleka jen českému gender studies a feminismu. Taky sociální práci, Romům a Romkám, sociologii, disentu a Chartě. Viděla v souvislostech a tak i pracovala.

Být s Jiřinou znamenalo být vždy připravená na intelektuální cvičení nebo rovnou teoreticko-filosofickou debatu, a zároveň být naprosto autenticky osobní. Uměla položit otázku tak, že člověk pro odpověď musel hluboko do svého nitra, pohnutek a motivací, proč dělá nebo říká, co říká. Poznala, co kdo snese, a podle toho obojí dávkovala. Humor, mateřská vřelost a radost ze života ale byly její poznávací značkou za každých okolností. Myslím, že vyvěraly z absolutního přijetí života a jeho peripetií. Z toho, že jí byla cizí role oběti, ať už doby, režimu, nebo nehezkých činů jiných lidí. Vývoj, akce a jít dopředu, to byl její styl.

Co nesnášela, byla šeď a uniformita. Ne nadarmo je autorkou sociologického konceptu „šedá zóna“, který překročil železnou oponu ještě před revolucí. Svou povahu vyjádřila trefně pro server Feminismus.cz: „Opakovat totéž je pro mě stagnace, kterou z duše nesnáším.“

Pražské Gender Studies jsou dnes vyspělou svébytnou organizací s profesionálními projekty a infocentrem s rozsáhlou knihovnou. Jako matka zakladatelka uměla mládě včas vystrčit z hnízda a nechat žít svým životem. Jiřinin esprit otevřenosti a diskuze tam ale bydlí dál. Helena Skálová, dnešní dlouholetá ředitelka Gender studies, o.p.s vzpomíná: „Když se řekne Jiřina, hned se mi vybaví dialog, rozhovor. Diskutovaly jsme různě – někdy přísně racionálně a logicky, jindy emotivně a halasně. Ale vždy plodně ve smyslu vzájemného rozšíření obzorů. A právě to byl podle Jiřiny hlavní smysl dialogu – nejen mluvit, ale především se navzájem poslouchat. Vidět na chvíli problém z jiné perspektivy. Nikdy nešlo o vítězství v debatě, umlácení protějšku argumenty a často bylo na konci ještě víc otázek. Ale přesně to nás posouvalo v uvažování (nejen) nad genderovou rovností dál.“

Právě se usilovně chystá retrospektivní kniha 30 let Gender Studies. Jiřina už na podzim nezaperlí na jejím křtu. Ale u tvorby byla, její 85. narozeniny byly zároveň setkáním ke knize. Je v ní i odpověď na otázku: „Jiřino, tys mohla po roce 1989 dělat úplně cokoli, proč ses rozhodla pro gender?“ anebo „Jsi feministka?“ Že odpověď není triviální, je vám asi jasné.

Objevte Jiřinu, rozhovory s ní, kde už v 90. letech pojmenovává všechny fenomény postavení žen, které řešíme dneska a kterých je plná i Heroine. A také její texty a přednášky, a nezapomeňte projet předrevoluční pseudonymy Matulová, Heroldová, Fišerová, George Moldau, A. Nonymová, Nežárka Jiří, Otava Jiří. Za roky strávené s ní a v jejím vlivu upřímně z celého srdce děkuji.

Autorka je socioložka, posledních 5 let se zaměřuje na gender pay gap (www.rovnaodmena.cz). Od roku 1996 pracovala v pražském Gender Studies, kde založila třeba portál feminismus.cz. Vzpomínku napsala pro Heroine.cz

Aby člověk viděl jasnou cestu života

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:11
Aby člověk viděl jasnou cestu života Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:11 Irena Lukášová Číslo 6/2021

Otiskujeme řeč, kterou při letošní promoci absolventů evangelického bohosloví (ETF UK) pronesla Irena Lukášová. Letošní verze vás vtáhne do světa studia teologie, a třeba i někoho inspiruje, aby svou cestu života zkusil hledat právě při takovémto studiu.

Vaše magnificence, pane prorektore, spectabilis, pane děkane, honorabilis, pane promotore, vážení rodiče, přátelé, milí kolegové.

Bůh, který podle biblického Kazatele učinil všechno krásně a v pravý čas, dal lidem do srdce i touhu po věčnosti. Snad právě tato touha po věčnosti, po smyslu, smysluplnosti, pravdě, byla tím, co nás – nynější absolventy Evangelické teologické fakulty – přivedlo na její půdu. Ať už v oboru evangelické teologie či diakoniky, vedeni touhou být v budoucnosti díky svému vzdělání nejen schopni lépe se v tomto světě orientovat, ale též být druhým, společnosti, světu k užitku, vydali jsme se před několika lety na cestu, na jejíž konec jsme tehdy přes všechny zákruty a překážky ani nedohlédli.

Jan Amos Komenský, jehož jméno fakulta v minulosti též nesla, nás upomíná: „Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!“ I pustili jsme se do toho zkoumání v jedinečném svobodném prostoru, jejž nám fakulta poskytla. V prostoru, kde se díky menšímu počtu studentů můžeme s učiteli i lidsky přiblížit a společně se zájmem pracovat na onom ohledávání podstatného. V prostředí, kde se kromě přednášek a seminářů můžeme každý týden ztišit při bohoslužbě. V prostředí renomované univerzity, kde se však – řekla bych – všechno netočí jen kolem kreditů, grantů, akreditací a publikací, kde se pro mnohé formality neztrácí zájem o věc samu.

Ve Statutu ETF UK čteme: „Evangelická teologická fakulta chce sloužit svobodným bádáním k poznání pravdy, v níž spočívá blaho lidského rodu, jakož i pěstovat vědu evangelické teologie a umožnit přístup k ní všem zájemcům, bez ohledu na církevní příslušnost. Zavazuje se přitom k uctivé pozornosti vůči biblickému svědectví a k pozornému naslouchání dědictví české i evropské reformace a ke snaze uvádět obé do rozhovoru s tradicemi křesťanské ekumeny a s myšlenkovými a duchovními proudy dnešního lidstva.“ Ať už jsme na ETF strávili dva roky, pět let či ještě více, ať jsme studovali prezenčně či kombinovaně, ať jsme třeba využili i možnosti studia v zahraničí, mohli jsme se opakovaně přesvědčovat o tom, že tato vize není jen inkoust na papíru, ale žitá a živá skutečnost.

Cesta k dnešní slavnosti promoci a vytouženému diplomu pro nás mnohdy nebyla snadná. Ano, často jsme byli plni úžasu a nadšení z toho, co můžeme objevovat. Spolu s Kazatelem jsme si však také mohli ověřit, že „spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.“ Ba co víc, mnozí jsme možná bolestně poznali i to, že snaha o poznání moudrosti je „honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.“ Patří se proto nyní poděkovat všem vám našim učitelům, kteří jste nás v našem hledání provázeli a dávali naději na vymotání se z bludiště knih, myšlenek a pochyb. Vážíme si toho, že ač jsme se někdy sešli jen dva neb tři, bylo vaše nasazení stoprocentní. Mnozí z vás naše směřování velmi ovlivnili. Vážíme si vašich odborných znalostí, ale děkujeme též za osobní přístup a zájem o nás, smysl pro humor a trpělivost. Velký dík patří rovněž našim rodinám a blízkým. Těm, kdo nás podporovali, ač se jim námi zvolený obor nemusel zdát právě perspektivní, kdo nás povzbuzovali, když naše motivace a síla ochabovala, abychom nakonec mohli poznat i to, že „moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní.“

Díky vám všem zde dnes můžeme stát plni vzpomínek, radosti a snad i hrdosti z překonání sebe samých, ale též plni plánů a snů.

Dle již citovaného Komenského je cílem vzdělání a moudrosti to, aby „člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ Věřím, že studium na ETF nám na tuto cestu poskytlo nedocenitelný kompas. Děkujeme.

A vědoma si toho, že čím více slov, tím více pomíjivosti, už vám všem nyní jen poděkuji za pozornost.

Kdo je náš? Moji ninivetští evangelíci podruhé

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:10
Kdo je náš? Moji ninivetští evangelíci podruhé Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:10 Tomáš Bísek Číslo 6/2021

Mnohovrstevně komplikovaná byla moje úloha vést děti z evangelických rodin k povědomí, co to znamená být evangelíkem. Jen menšina rodin z Telecího, Březin a Pusté Rybné, malých, původem evangelických obcí, to ještě brala vážně. Ředitel místní základní školy pocházel z evangelického rodu. A také jeho syn učil v telecké škole. Jejich vztah ke sboru a evangelické zvěsti se ukázal při domlouvání o mém docházení na hodiny náboženství. Soudruh ředitel prohlásil, že se musí řídit vědeckým světovým názorem. Zeptal jsem se: „V čem je světová vědeckost něčeho, co je prostě názorem?“ Jeho odpověď to objasnila: „To je, pane faráři, podle směrnic.“ A šmytec!

Ovšem směrnice k potlačení nevědecké religiozity byly hrubě překročeny předvoláváním jednotlivých rodičů dětí, které byly k evangelickému náboženství přihlášeny, k rozhovoru s předsedou obce a ředitelem školy. Předseda byl přivandrovalec, dosazený do obce za kolektivizace. Nepřestal nosit stalinské boty. A ředitel, sevřený normalizací, měl zase boty Gustáva Husáka. A tak zamýšleno a shůry nařízeno: Podupat a znormalizovat. Oni dva zadupali na rodiče: „Docházka na náboženství ovlivní kariéru vašich potomků“.

Ohradil jsem se vůči takovému nátlaku dopisem synodní radě ČCE a zároveň jsem vyjádřil svůj protest při rozhovoru s krajským církevním tajemníkem Jonášem. Jonáš pohotově opáčil: „Vy evangeličtí faráři si vůbec nemáte co stěžovat. Procento farářských dětí, studujících na vysokých školách, je vysoko nad průměrem. Tak co byste ještě chtěli?“ Ano, co jsme to vlastně vůbec chtěli?!

Nepřímo také zareagovala synodní rada. Za nějaký čas na farářskou schůzku – pastorálku přijel vedoucí tajemník kanceláře synodní rady. Při rozhovoru se zeptal: „A to musíte naše děti držet ve škole po vyučování? Nebylo by jednodušší a ve vašich rukách shromažďovat je na farách?“ Odpověděli jsme obrazem dobývání jednoho zákopu za druhým.

Nátlak skutečně pokračoval. Nový krajský církevní tajemník soudruh Kameník svolal sejití staršovstva sboru na faře. Přítomen byl také okresní tajemník z Poličky, soudruh Loukota, vyučený krejčí, shodou okolností rodem evangelík. „Po našem“ se nikdy nepředstavili plným jménem. Vedle otevřeného vyhrožování na adresu faráře i sboru došlo také na otázku státem povoleného vyučování náboženství na školách. Navzdory nátlaku se členka staršovstva Marta Daňková z Březin velmi prostě a nečekaně zeptala: „A můžete nám, pane tajemníku, vysvětlit, proč musejí děti lézt na faru přes zeď, aby se dostaly na biblickou hodinu?“ Hlas volajícího na poušti. Asi proto nemohl. Neměl na to.

Zcela jiného rázu bylo v devadesátých letech moje setkání s mladými lidmi, kdysi dětmi, z evangelických rodin při oslavě výročí obce. Několika z nich, odrostlých mladíků a mladic, jsem se stal výborným terčem k překvapující otázce, po telecku natěsno z očí do očí: „A že nevíte, pane faláři, kdo jsem?“ Ví oni po těch letech, kdo jsou? Ale taková otázka hledá úradek někde mnohem výš…

Dnes již je rozpoložení v obci docela jiné. Z tradičních evangelických rodin nacházíme povětšinou jednotlivce, výjimečně ještě usazené v rodné obci. Chalupy bývalých rodáků mají městští chalupáři. Jim se jeví evangelictví jako kulturní kolorit obce, jejímuž středu vévodí evangelický kostel. V něm v neděli shledáte hlouček posluchačů, ovšem jen přes letní sezónu. V zimě se k nedělním bohoslužbám scházejí v sále na faře. Rytmus jedné hodiny sborového života za týden bývá sporadicky doplněn pohřbem, který je stále tradiční událostí celé scvrkávající se obce. Je to pohřbívání vysočinského evangelictví? A je tedy možné na takové projevy ninivetství pohlížet z našeho zvýšeného posedu na bezpečném kopečku s kritickým odmítnutím, anebo raději se shovívavým pokývnutím?

P. S. Myslím, že ještě posedím. Vidím tam dole pod kopcem nějaký pohyb. Chcete-li přidat své kritické slovo, vyšlapejte sem nahoru za mnou. Posedíme, popovídáme, rozsoudíme… Sebe?

červen 2021

Má vlast

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:09
Má vlast Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:09 Marta Procházková Číslo 6/2021

Marná sláva, největším zázrakem letošního hudebního festivalu Pražské jaro byl přes všechny skvělé hudební výkony potlesk. Živý potlesk živého publika – najednou tak cenný. Mrtvolně tísnivé ticho v nádherně opravených koncertních sálech je snad již to tam. Tentokrát tradiční úvodní Smetanovu Mou vlast hraje Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse. Není to má nejoblíbenější hudba, patří však k mému dětství. Dávala jsem přednost písničkám jiného „pražského jara“, ale vždy 12. května celá naše rodina téměř slavnostně zasedla k černobílé televizi a sledovala vláčné pohyby oduševnělého dirigenta Václava Neumanna. Postupně jsem klasické hudbě přicházela na chuť. Tatínek, Jaromír Procházka, občas v průběhu odešel něco psát, přičemž žádal, abychom jej zavolali na Tábor. Collegium 1704, zvyklé hrát spíše duchovní hudbu, ho hraje letos jako chorál. Úplně z toho mrazí. Žestě nápěvem písně „Ktož jsú Boží bojovníci“ jako by svolávaly k poslednímu soudu, zatím co fagoty prosí od Boha pomoci a doufají. Roku 1979 se na pohřbu prezidenta Ludvíka Svobody, bojovníka z I. i II. světové války (u Zborova i Dukly), na výslovné přání zesnulého hrál u rakve právě Tábor. Následující prezident Gustáv Husák sedával vždy v Obecním domě v prezidentské lóži, s chotí, dvě strnulé figurky. Jedinkrát v životě jsem k němu pocítila soucit, když tam roku 1978 po tragické smrti manželky seděl sám. Z českých luhů a hájů hráli jednou ve vídeňských zprávách (značně deformovaných rušičkou) a ukazovali k tomu odumřelé české lesy v Krušných horách. Ironická reportáž byla odvetou za nějaký výpad našich představitelů proti „zlým imperialistům“. A pak neskonalé štěstí v hlase mého otce, když nám sděloval, že přijel z emigrace Rafael Kubelík (šéfdirigent České filharmonie v letech 1942–1948) a Mou vlast bude roku 1990 dirigovat on. Trochu jsme s maminkou brblaly, že chceme našeho oblíbeného Neumanna, ale potom se zjevil rozevlátý Kubelík – filharmonikové všichni s plackou OF na klopě, Havel s Olgou naklánějící se přes zábradlí balkonu a Má vlast jen zpívala a svoboda s hudbou se míchaly v ohromných vlnách.

Při dnešním poslechu si uvědomuji, že po ryzím Táboru bez pauzy navazuje Blaník. Rozvíjí dál variace husitského chorálu, ale do líbivé konejšivé pohádky – ukolébavky. Obdobně je to v našich dějinách: po okamžicích vzedmutí pravdy, kdy jednotně povstáváme, se následně dáváme ukolébat tím líbivým, často podřadným, ale především falešným. Budí se až další generace, když přeteče pohár a Vltava se vylije. Péči o naši demokracii a svobodu naivně necháváme imaginárním blanickým rytířům, navíc stále spícím. V prezidentské lóži už dávno nikdo nesedí a ani tam nikoho nečekáme.

Po době covidu jsme citlivější a možná i vnímavější. Umění nás léčí, tóny Vltavy omývají naše zmořené utrápené a vystrašené duše. Umělci, kteří si prošli peklem, tvoří teď s nevídanou silou a kvalitou. Naslouchejme jim co nejdéle, buďme k sobě poctiví a nehrajme falešně.

Současnost na pozadí velkých příběhů z dějin USA

Protestant - Pá, 06/25/2021 - 15:08
Současnost na pozadí velkých příběhů z dějin USA Protestant Pá, 25/06/2021 - 16:08 Petr Turecký Číslo 6/2021

Nedávno jsem na HBO shlédl dokumentární film Duše Ameriky. Oficiální upoutávka oznamuje, že „dokument zkoumá témata a příběhy z dějin Spojených států zachycené v úspěšné knize spisovatele Jona Meachama z roku 2017 s názvem The Soul of America: The Battle for Our Better Angels.“

Film mne překvapil jasným, jednoduchým svědectvím, které jde proti obecné náladě, obecnému duchu uvažování o současném stavu světa. Duch současné doby, jak jej osobně zachycuji posledních několik let, by mohl vypadat třeba takto: svět se polarizuje a to je velmi nebezpečné. Ještě nikdy nebyla tak vyhrocená situace. Tohoto ducha vyjádřil velmi důkladně a logicky v nedávné době Barack Obama v rozhovoru, jehož překlad si můžeme přečíst v časopise Respekt 2020/48. Mj. tu říká: Ještě v roce 2008 jsem obvykle přijel do malého města, tam měli svoje vlastní noviny a jejich majitel nebo šéfredaktor byl konzervativní chlápek vystříhaný na ježka nebo možná s motýlkem pod bradou, letitý republikán. Neměl mnoho pochopení pro rozhazovačné liberály, ale sešel se se mnou a napsal pak editorial, ve kterém stálo: „Je to liberální právník z Chicaga, ale zdá se to být celkem slušný chlap a má pár dobrých nápadů.“ A místní televize mi normálně poskytla prostor. Dnes však jedete na stejné místo a noviny už neexistují a v každém holičství běží Fox News. A předsudky o tom, kým jsem a čemu věřím, jsou tak zásadně odlišné, že je opravdu obtížné je prorazit. Obamův rozhovor je jako celek optimistický, není to klišé, doporučuji ke čtení. Jako určitý stereotyp však vnímám právě poukaz na to, že dnešní doba je horší než minulé, protože je víc vyhrocená. Obama už nemůže přijít do malého města a mluvit s konzervativními lidmi – rozumím tomu mezi řádky takto: Nikdy tady nebyla tak vyhrocená situace. Šance na zlepšení je opět o něco nižší.

Film Duše Ameriky mi svým způsobem otevřel oči pro zcela jiné čtení současnosti. Na pozadí velkých příběhů z dějin USA Jon Meacham dokazuje, že dnešní stav vůbec není bezprecedentní, naopak patří ke zcela jasné linii, kterou bychom mohli klidně (vyhroceně) nazvat válka mezi dobrem a zlem. Dobro jsou lidé, kteří prosazují demokracii založenou na lidských právech, která se opírají o to nejlepší z křesťanství – vrcholem bylo přijetí zákona o občanských právech prezidentem Johnsonem; zlo jsou lidé, kteří prosazují nacionalismus a rasismus – např. nenávistné Trumpovy tweety přirovnává Meacham k nenávistným titulkům McCarthyho v padesátých letech.

Meacham ukazuje, že právě za Johnsona byl prosazen zákon, který odstranil důsledky rasistické reakce na občanskou válku. Za Johnsona, který by ještě v šedesátých letech rozhodně nebyl vnímán jako člověk, který by něco takového chtěl a mohl prosadit. Dále Meachem připomíná např. velmi tvrdou reakci za prezidenta Wilsona, když se pokoušely ženy obhájit právo volit. Docházelo k mnohému porušování lidských práv ze strany tehdejšího státu. Za metody, které byly proti stávkujícím ženám v USA používány, by se rozhodně nemusel stydět ani Alexandr Lukašenko. Menachem popisuje, jak se ve věznici v Occoquanu začala hromadit spousta politických vězeňkyň. Ženy konaly hladovky, byly mučeny. Byly násilím připoutány k židli, do krku jim strčili hadici, na konec hadice trychtýř a do trychtýře dávali celé kusy jídla. Ženy zvracely, krvácely z nosu, zůstaly jim doživotní následky, jako např. Alici Paulové. Meachem dále popisuje tradiční americký rasismus a problematickou reakci státu po útoku Japonska na Pearl Harbor. Američané připravili občanům USA japonského původu koncentrační tábory. Dokument přináší rozhovory s některými pamětníky.

Dokument nechce říci: nemá to smysl, všechno už tu bylo, Trump je jen výsledkem mnohaletého zápasu mezi solidaritou a nenávistí. Dokument chce říci: Ano, všechno už tu bylo, ale mnoho se podařilo, to co se teď (za Trumpa) děje, není výsledek bezprecedentní situace, je to součást zápasu o lidská práva, který se v USA vede od samého začátku. Má smysl bojovat, protože se mnohé podařilo, tento zápas má mj. mnoho mučedníků, kteří se obětovali.

Osobně bych dokument doporučil jako studijní materiál na střední školy. Ukazuje Ameriku v jiném světle, než je zde běžné – nikoli černobíle – ale se snahou o objektivní pohled z hlediska etiky lidských práv. Osobní rysy politiků tak ustupují do pozadí (Johnson) a jako podstatné se ukazují kroky, které vedly k naplňování ideje lidských práv tvořících protiklad k idejím, které vedly k rozvinutí otrokářské rasistické ideologie. Meachem ukazuje, že současná napětí jsou součástí této cesty a není jisté, jak to dopadne. Meachem je podobně jako Obama optimista, dokáže vidět v dějinách USA pohyb dobrým směrem a občasné propady – jako např. za Trumpa – jen jako dočasný propad. V tomto smyslu je film střízlivý, neplyne na vlně hysterie strachu ze současných digitálních technologií, které prý vedou k větší vyhrocenosti a tím beznadějnosti. Meachem nám vzkazuje: nenechte se uhranout, všechno tohle už tu bylo. Trump není originálnější než třeba McCarthy.

Duše Ameriky
Dokumentární; USA, 2020, 74 min
Režie: Katie Davison

Syndikovat obsah


about seo