Skip to Content

Feed aggregator

Pro homine 2020 / Hospodin a slunce

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:22
Pro homine 2020 / Hospodin a slunce Protestant Po, 23/03/2020 - 13:22 Dalibor Antalík Číslo 3/2020

„Ustavičně putuješ nebesy, / den co den přecházíš nad širou zemí. / … / Tvé paprsky proniknou až v místa skrytá, / v záři tvého vzcházení jsou vidět skutky člověka. / … / Skláníš se nad horstvy, zemi obzíráš, / všechny země zprostřed nebes vážíš …“ Slova tohoto žalmu v Bibli nenajdeme. Jde o úryvek z babylónského hymnu na slunečního boha Šamaše (BWL, HymŠ ř. 27–28, 9–10 a 21–22). Podobně jako v egyptském, syrském či chetitském obrazu světa si i v Mezopotámii lidé představovali, že přes den solární božstvo putuje po nebi, večer sestupuje na západě do moře, poté do samého podsvětí. Tím přes noc prochází, aby se ráno opět objevilo na východním horizontu. S ideou ustavičného pohybu slunce okolo země se navíc pojilo přesvědčení, že Šamaš při své okružní pouti všechno vidí, že je vševidoucí. Proto mu kněží a učenci svěřili roli patrona práva: jeho světlo vše proniká, nic mu nezůstává utajeno, a může tudíž jako neomylný soudce spravedlivě trestat zlé a odměňovat dobré počiny nás pozemšťanů.

V biblické zvěsti o Hospodinově blízkosti se stopy této prastaré solární teologie, společné celému starověkému Přednímu východu, zračí na řadě míst. Kupříkladu v kratičké „ódě na slunce (heb. šemeš)“ čteme: „Vychází na jednom okraji nebes, / probíhá obloukem k druhému konci / a nic se neskryje před jeho žárem“ (Ž 19,7). Jinde tuto prosvětlující všudypřítomnost žalmista přisuzuje přímo Hospodinu: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, / a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. / I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, / chtěl přebývat při nejzazším moři, / tvoje ruka mě tam doprovodí, / tvá pravice se mě chopí. / Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, / i noc kolem mne se stane světlem (’ór). / Žádná tma pro tebe není temná, / noc jako den svítí (’-w-r), temnota je jako světlo (’ór)“ (Ž 139,8–12). Ačkoli v celém Žalmu 139 není slovo šemeš zmíněno, solární metaforika se v něm zrcadlí zřetelně. Ještě další hymnus pak případné pochybnosti rozptýlí docela: „Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, / milost a slávu daruje Hospodin, / neodepře dobro těm, kdo (v) bezúhonnosti chodí“ (Ž 84,12).

Jasnozřivá spravedlnost Boží zkrátka staví černoty lidské zvůle na druhou kolej. Proto Izajáš může Božímu lidu v babylónském zajetí tlumočit zaslíbení: „Temnota halí zemi, / mrákava národy, / ale nad tebou vzejde (z-r-ḥ) Hospodin / a jeho sláva nad tebou vidět bude. / I pronárody půjdou k tvému světlu (’ór) / a králové k jasu (nógah) vzcházení ( zeraḥ) tvého“ (Iz 60,2–3). Proto izraelští proroci (Iz 59,19; Ez 43,2.4; 44,2) a mudrci (Sír 42,16; 43,2–5) spatřovali ve svých viděních Hospodinovu slávu přicházet do našich údolí vzhůru nohama právě od východu slunce.

Neváhal-li Starý zákon vztáhnout solární metaforiku na svrchovaného Boha Izraele, zákon Nový ji neproblematicky promítl do obrazných výroků o jeho Synu. Zvláště na ni narážíme v pasážích, které se pokoušejí vystihnout slovy nelehko uchopitelné. Když jsou učedníci přítomni kromobyčejné sešlosti jejich mistra se zákonopravcem Mojžíšem a Eliášem, co prorocky volal ku spravedlivému chození před Hospodinem, Matouš shrne jejich zkušenost do výpovědi: „Ježíš byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila (lampein) jako slunce (hélios) a jeho šat byl oslnivě bílý“ (Mt 17,2). Proto nechají evangelisté na Velký pátek o polednách zatmět onen nebeský symbol Boží blízkosti a solidarity s námi (výslovně L 23,44). Ale pouze z toho důvodu, aby mu autor knihy Zjevení dal spolu se Vzkříšeným znovu vyjít na scénu v plné parádě a vyznal, že Beránek porážkou paradoxně zvítězivší má nadále „vzhled jako když se slunce skví (fainein) v plné své síle“ (Zj 1,16). A že bude mít solarizační účinek též na všechny „spravedlivé“, kteří jednou také „zazáří (eklampein) v království svého Otce jako slunce“ (Mt 13,43; srv. Sd 5,31).

Chceme být národ velkorysý anebo národ bázlivý? Rozhovor s Erazimem Kohákem z r. 2015

Protestant - St, 02/26/2020 - 20:00
Chceme být národ velkorysý anebo národ bázlivý? Rozhovor s Erazimem Kohákem z r. 2015 Protestant St, 26/02/2020 - 20:00 Erazim Kohák Číslo 2/2020

8. 2. 2020 zemřel filosof Erazim Kohák. Připomínáme ho rozhovorem, který s ním v září 2015 vedl Jakub Patočka. Charakterizuje Koháka jako sociálního demokrata se skutečným rozhledem i jeho vkořeněnost do určité české myšlenkové tradice. Rozhovor reaguje na tehdy aktuální témata, zajímavé je srovnání, jak tehdejší odpovědi vyznívají o tři a půl roku později.

Erazim Kohák je živoucí legendou. Jeden z nejvýznamnějších soudobých českých filosofů strávil přesně polovinu života jako politický uprchlík v exilu. Zde se angažoval i politicky, celoživotně podporoval Demokratickou stranu v USA a byl členem exilového vedení České strany sociálně demokratické. To přirozeně stanovilo témata našeho rozhovoru: vlna uprchlíků přicházející do Evropy a postoj ČSSD k ní.

Mluvili jsme spolu krátce po jeho návratu z několikatýdenní cesty do Ameriky, kde se svou ženou Dorothy mimo jiné několik dní strávili se svými dětmi a vnoučaty plavbou po pobřeží Maine. Spojeným státům by on i Dorothy přáli prezidenta Bernieho Sanderse. Odpočinek s rodinou v USA Erazimovi nepochybně prospěl, protože s Deníkem Referendum hovořil v nejlepší formě.

Erazime, většinu svého života jste prožil jako uprchlík. Povězte nám prosím, jak by měla Česká republika podle vašeho mínění reagovat na uprchlickou krizi?

My Češi, jsme lidem tolik, tolik dlužni… Jediné, co bychom měli udělat, je otevřít dveře dokořán a přijmout co nejvíce lidí, co jsme schopni.

Náš národ přežil jenom proto, že nás naši sousedé byli ochotni po celé naše dějiny přijímat s otevřenou náručí, počínaje Prusy v 17. století, o minulém století netřeba mluvit. Jsme mnoho, mnoho dlužní svým sousedům i dalším lidem, kteří nás přijímali. A konečně máme příležitost něco splatit.

Samozřejmě byly i výjimky – teď mám na stole knihu Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit, popisující, jak nás Němci za druhé války chtěli zlikvidovat jako autonomní součást Evropy. Ale to byla mimořádná krajnost. Teď jsme na řadě my, abychom ukázali, co můžeme darovat, abychom ukázali svou štědrost, což nebývala poslední česká vlastnost.

A co námitka, že tentokrát se jedná z velké části o muslimy, kteří nejsou součástí naší kultury, takže vlastně jde o něco jiného?

To jsou – s prominutím – takové blbosti! Mně jako evangelíkovi se katolíci vždycky jevili jako úplně jiná kultura. A co se tu jen dělo za rekatolizace… Jak se říkalo: dvě stě let jsme trpěli, pro velký úspěch prodlužujeme. Každý člověk je přece především člověk. Přicházející uprchlíci jsou úplně stejní lidé jako jsme byli my, když jsme byli uprchlíky. Jsou to lidé v nouzi, chtějí v míru žít a pracovat, tak jako jsme to chtěli my. A potřebují pomoct. To je celé.

A proč k tomu část české společnosti a politická reprezentace přistupují jinak?

Protože jsme strašpytlové, kdybych se při vyslovení toho slova nerděl, řekl bych poseroutkové. Nemáme důvěru v sílu vlastní tradice, a náš strach je obrazem naší vlastní slabosti. Ztratili jsme sebevědomí, které jsme vždy měli, a tak máme strach.

Na čem se ono dřívější sebevědomí Čechů zakládalo?

Na důvěře v ideály, které jsme byli ochotni hájit od vzniku českého národa, i když jsme třebas zůstali úplně sami. Sebevědomí Čechů se od 16. století budovalo jako sebevědomí národa Husova, posléze Komenského a Masarykova. Strach z muslimů je v tomto obraze něčím nesmírně trapným. Češi nebývali národem strašpytlů, bývali jsme ochotní jít i proti všem – to by byl mimochodem moc pěkný název knížky, škoda, že už mi to někdo vyfoukl.

Co si máme myslet o návrhu Evropské unie rozdělovat uprchlíky kvótami?

Jistěže ano. Jak jinak byste to chtěli rozdělovat? Princip dobrovolnosti je nesmysl. To by skončilo tak, že by si Češi vzali dva lidi česko-arabského původu. Naše vůle není dobrá. Kvóty jsou nutnost.

A je to pro nás příležitost. Náš národ se obnovoval vždycky jedině odvahou prolínat se s jinými. Týká se to nakonec i těch katolíků a protestantů.

Sudeťáci nás přijali vlídně

Jaké máte vzpomínky na to, když prchala vaše rodina?

Pamatuju si to dobře, bylo mi patnáct let. Vzpomínám, že jsme byli nesmírně vděční Sudeťákům, kteří nás nechali u sebe na koberci přespat první noc po přechodu hranice. Byli to lidé, které jsme tři roky předtím vyhnali z republiky. Uměli česky a chovali se k nám velice pěkně. Říkali, že nás chápou.

Litoval jste někdy, že jsme vyhnali Němce?

Mnohokrát jsem litoval toho, že jsme je museli vyhnat. Litoval jsem a lituji, že Čechoslováci německé národnosti vytvořili situaci, ve které jejich přítomnost zde nebyla slučitelná s bezpečím republiky. Miloval jsem mnohonárodnostní československou republiku se Slováky, Rusíny, Maďaróny a tak dále. Vždycky jsme strašně litoval, že Čechoslováci německé národnosti toto pomohli zničit.

Jak dlouho jste tenkrát jako uprchlíci u sudetských Němců bydleli?

Pár dnů. Přijel si pro nás americký džíp, tatínkovo jméno dost znamenalo, takže ho měli Američané v evidenci. Byl to ryzí demokrat, který prošel koncentrákem, kde strávil čtyři roky. Vždycky jsem byl velice hrdý na to, že o jeho prvním veřejném vystoupení po návratu z koncentráku vyšel článek, v němž stála věta: „Kohák mluvil bez sebemenší zloby.“ Američané o jeho přednostech věděli a počítali s ním do funkce ředitele Svobodné Evropy, jímž se také stal.

Jak dlouho jste byli v Německu?

Jeden a půl roku. Můj otec pro mě ale udělal skvělou věc, že mi zařídil americkou střední školu, kam jsem chodil s dětmi amerických důstojníků, díky tomu byl pak pro mě přechod do Ameriky snazší, nadto maminka byla učitelka angličtiny.

Co říkáte tomu, že prezident Miloš Zeman doporučil každému, kdo souhlasí s příchodem uprchlíků, aby si nějakého vzal domů?

Myslím, že to nakonec není vůbec špatná myšlenka. Musel bych to probrat s Dorothy, ale myslím, že nám by se tu na přechodný čas taky někdo vešel.

Nad zvolením Jeremyho Corbyna jásám

Velkou událostí pro evropskou sociální demokracii je zvolení Jeremyho Corbyna předsedou Labour Party. Co na to říkáte?

Jásám. Konečně si labouristé do svého čela zvolili skutečného socana. Jeho první kroky mířily na demonstraci na podporu uprchlíků. To je logické, protože to přesně vystihuje podstatu sociální demokracie.

Jsme oba sociálními demokraty, musím se zeptat: jak o tom přesvědčit vedení ČSSD?

Principem sociální demokracie je víra v to, že dobrá vůle se oplácí dobrou vůlí. Českoslovenští Němci v roce 1948 měli dobré důvody být na nás rozhněvaní, přesto nám pomáhali, náš případ nebyl výjimkou. Měli bychom dnes dokázat aspoň to, co oni. Jedná se o náš charakter, zda chceme být národ velkorysý a sebevědomý, anebo národ bázlivý.

No, ale jak o tom vedení ČSSD přesvědčit? Zdá se to dnes strašně těžké, přitom je to přece celé o to podivnější, že sama sociální demokracie byla uprchlicí, v letech 1948–1989 fungovala v exilu.

Ano, sám jsem byl členem ÚV exilové strany. Jak? Jistě připomínáním velikého dluhu, který k ostatním sociálním demokraciím máme. Ony nám pomohly, když socany v exilu nikdo nemohl ani cítit. Západoevropské sociální demokracie se nás tehdy mimořádně velkoryse zastávaly a nesluší se, abychom se k nim dnes obraceli zády. Sociální demokracie se vždycky všude zasazovala za ideály velkorysosti, byla to strana lidí velké duše a velkého ducha. Jinak nemá smysl.

Vedení ČSSD se prostě musí připomínat: pamatujte na naši tradici. Vždy jsme byli stranou lidí sebevědomých a štědrých, nedělejte z nás stranu bázlivých sobců.

Rozhovor původně vyšel 15. 9. 2015 v Deníku referendum pod titulkem Uprchlíci? Konečně máme příležitost něco splatit

Martin Šimsa o EK

Erazim Kohák se považoval za fenomenologa, ovšem fenomenologa husserlovského, ne heideggerovského. Husserl se podle něj pokoušel myslet jasně a srozumitelně podobně jako Masaryk a jeho fenomenologie byla kantovská a osvícenská, zatímco Heideggerovu fenomenologii kritizoval a odmítal jako příliš temnou, romantickou a konzervativní. Jeho odmítnutí Heideggera tedy nebylo jen odmítnutí politické, že se namočil do nacismu, ale už i filosofické.

Podobně kriticky pojímal českou filosofii, kde mu byl nejbližší Masaryk, Rádlova kritika nacionalismu i Masarykova nacionalismu se mu jevila přehnaná a Útěchu z filosofie už považoval za Rádlovo odpadnutí od Masarykovy sociálně kritické filosofie do metafyzických konzervativních vod.

Vedle Masaryka se nejvíce zabýval Patočkou. Z Patočky otevřeně přijímal to, v čem Patočka navazoval na Masaryka a Husserla, byl velmi kritický k Patočkově recepci Heideggera, Nietzscheho, Ernsta Jüngera i některých druhorepublikových katolických intelektuálů (Durych). Z toho hlediska velmi vyzdvihoval Patočkovu vlastní „asubjektivní“ fenomenologii s výhradami ke Kacířským esejům, zvláště k 6. válečnému eseji Války 20. století a 20. století jako válka, který jsem ho slyšel nazývat i fašistický. Podobně bylo pro něj nepřijatelné Patočkovo dílo Co jsou Češi? (Dopis německé přítelkyni), kde odmítal koncepci velkých a malých dějin, zejména Patočkův obdiv k „Drang nach Ost“ v podání Přemysla Otakara II., vyjádření na adresu Čechů „národ osvobozených sluhů“ i neadekvátně tvrdou kritiku Edvarda Beneše. Kohák jako pozdní osvícenec a obrozenec držel Masarykův pojem národa jako kulturotvorné a dějinotvorné síly v kulturním, sociálním, demokratickém a ekologickém ohledu.

Ještě bych asi připomněl jednu věc, která se ve veřejném prostoru neobjevila. Byl zásadním odpůrcem rozdělení Československa. Kritizoval Václava Havla za to, že jeho první cesta po zvolení prezidentem tehdy ještě Československa nevedla na Slovensko, ale do Německa. Komentoval to tak, že na rozdíl od Havla byl Masaryk politikem, který navíc dříve, než se stal prezidentem, byl několikrát poslancem a který by takovou školáckou politickou chybu nikdy neudělal. Když se Klaus s Mečiarem dohodli na rozdělení státu, vytvořil spolu s Pavlem Tigridem a slovenskými přáteli petiční výbor, který v tehdejším Československu sebral asi dva miliony podpisů. V petici žádali, aby bylo vypsáno referendum, jak to tehdy i bylo napsáno v ústavě. Tento požadavek byl tehdy smeten s tím, že by se těžko řešila situace, kdy by se české země rozhodly pro federaci (tehdy byla asi 70% podpora federace) a Slovensko pro samostatnost (tehdejší průzkumy ukazovaly asi 50% podporu). Za svůj politický domov považoval vždy Československo.

Ještě připomenu jedno vtipné setkání s Klausem. Někdy na konci devadesátých let se setkal s Klausem v televizní diskusi a téměř v žádném bodě s Klausem nesouhlasil. Klaus mu po pořadu řekl: „Na vás je vidět, že jste tu nežil“ a Kohák mu odpověděl: „Na vás je zase vidět, že jste nikdy nežil v demokracii.“

Kdo je náš? Domlouvači? Vemlouvači?

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:59
Kdo je náš? Domlouvači? Vemlouvači? Protestant St, 26/02/2020 - 19:59 Tomáš Bísek Číslo 2/2020

Pohlížím na čas svého příchodu do Telecího na počátku sedmdesátých let. Byl to skok z ročního studia v New Yorku do vysočinské vesničky. Ve Spojených státech probíhala studentská revolta. Návrat domů znamenal naprostý opak. U nás začínala husákovská normalizace. Přesto byl počátek naplněn novým a nečekaným. Byl jsem přizván do celocírkevního odboru mládeže. Předsedou byl Petr Čapek a tajemníkem Kája Trusina – skvělé! Připravujeme kurzy mládeže ve Vrbně a v Herlíkovicích. Organizujeme poslední nezakázané akce a sjezdy a mnohé další. Ale postupné oklešťování činnosti již je hmatatelné.

Pro zapálené představitele mládeže nebylo snadné naslouchat obavám vedení církve: Neradikalizujte situaci! Nestavějte se neuváženě na stranu těch, kterým byl odňat státní souhlas. Nepomůžete jim!

Nepomůžeme? A co solidarita? A kdo půjde zítra? A co apoštol se svým slovem: Kde je postižen jeden, všichni jsou postiženi?

Vzpomínám na dvoje střetnutí s kolegy, kteří vybízeli ke zdrženlivosti a dobré vůli. Zvláště jeden nevydržel a začal nám vysvětlovat, jak je možné se domluvit a například striktní stavební zákaz změkčit tím, že si „s tajemníkem přátelsky promluvím a postavím na stůl láhev vína.“ Jiný příklad nějak neuváděl. Neměl jiný?… Nešťastně jsem odpověděl: „Jasně, před odnětím souhlasu určitě pomůže flaška.“

Odpověď byla nečekaně zlostná. Cítil jsem z ní: Za všechno si můžete sami.

Odbor mládeže byl rozpuštěn po nátlaku na církevní vedení. Na závěr nás chlácholivě oslovil jeden z tajemníků synodní rady. Nevemlouvačně. Jen „jemně“ domlouvačně: Určitě každý z vás najde spoustu příležitostí ve svém sboru. Vyčkejme.

Domlouvání houstlo. Vemlouvání ustoupilo do pozadí. Starší kolegové se šrámy z padesátých let nás napomínali: „Hoši, vy jste jak malí jardové. Vždyť víte, co je dráždí. Tak proč jednoduché výzvě nevyhovíte?“

Jenomže my na to: Dnes přikývneš a zítra už budeš tancovat podle příkazu.

Některé snaha domluvit druhým neopouštěla. Nalezli prostor i k domlouvací samoobsluze. Státní správa se starala, aby jim to poněkud vycházelo, zvláště dokud byli kryti těmi radikálnějšími. Dík jim se povolnějším dařilo nečnít a nebýt postižen.

Vedoucí tajemník synodní rady tehdy některé z nás oslovil na farářské schůzi v Telecím. Upozorňoval, že státní správa zbytečně snadno poukazuje na „nárůst religiozity“. Doporučoval, abychom místo dohadování a handrkování, zvláště s řediteli škol, shromažďovali děti na farách. Ano, tak se radí ze židle v Praze. Jenomže třeba právě v Telecím je škola vedle fary. Jakmile násilníci dobudou školní zákop, začnou útočit na faru. Brzy tomu tak bylo.

Přemýšlím, jak dalece tlaky a nebezpečí včerejška ustaly. Ano, je to jiné. Ale necítíte také vemlouvání ze shora dolů, „čau lidi“? A vedle toho domlouvání mezi dolními deseti miliony. K tomu epizodku: Vydali jsme se na Letnou připojit se k těm „našim“, kteří sní o demokracii. Jedeme s Danielou metrem vedle sebe s volným sedadlem proti nám. Tam přisedne paní a se zájmem pohlédne na naše odznaky přesýpacích hodin v paragrafu zákona a osloví Danielu: „Tak jedete na demonstraci, že jo? Taky jsem se jednou spletla a v devětaosmdesátém na Václaváku zvonila klíči. Teď už vím, jaký to byl nesmysl. Moc ráda bych se za to mladé generaci omluvila. Jen se podívejte na poměry u nás. Jak jsme dopadli! Ale teď už se nespletu. Už nikdy nikam nepůjdu!“

Ach, jak byla spravedlivě zapálená!

únor 2020

Kázání Elišky Havelkové

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:57
Kázání Elišky Havelkové Protestant St, 26/02/2020 - 19:57 Eliška Havelková Číslo 2/2020

Čtení Jan 4,5–14 Text Jan 2,1–11

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

„Co má asi rabbi Ježíš za lubem?“ říká si učedník Natanael. Teprve včera ho Ježíš zavolal a přijal do svého kroužku studentů. Spolu s dalšími mladíky z vesnice jsou první den ve službě u svého nového učitele. Co je asi čeká? Natanael si myslel, že ho čeká nějaká duchovní práce, a místo toho nyní nalévá už několikáté vědro vody do nádoby na očišťování. Zatímco přelévá vodu, přemýšlí nad nevšedním úkolem. Prý došlo víno. No to je sice hezké, jenže Natanael úplně nechápe, co má doplňování vody do nádob na očišťování společného s neschopným svatebním manažerem. Chce snad nový učitel zdůraznit, že v životě nejde o víno, ale především o čistotu? Došlo víno, tak se snad vína máme vzdát úplně – ve prospěch vody? Máme se místo pití vína očistit vodou z nádob na očišťování? Ale vždyť hosté jsou už čistí, právě proto jsou nádoby na očišťování prázdné, hosté tu svěcenou vodu již použili. Chystá snad Ježíš nějaké další očišťování? Natanael je zmaten, a přitom nalévá jedno vědro za druhým do kamenné nádoby. Mimochodem, je to docela obstojná dřina fyzická dřina.

Když už vodu notnou chvíli přelévali, přikázal Rabbi Ježíš jednomu z pomocníků, aby zanesl pohár s vodou z kamenné nádoby k manažerovi hostiny. „To bude trapas,“ říká si Natanael, „to jsem zvědavý, jaké lekce se teď dočkáme.“ Učedníci se potutelně pochichtávají za dveřmi a nakukují do hodovní místnosti. Hihi, tohle si nemohou nechat ujít. Schválně, jak se manažer bude tvářit!?

Muž na předním místě svatební hostiny ochutná tekutinu z poháru, a nejprve se na chvilku zarazí. Ztuhne. Zamyslí se, napije znova, nevěřícně zírá na služebníka, který mu donesl vodu. Ten napřed ukáže na místnost s nádobami na očišťování a zase někam odběhne. Vrátí se s ženichem a něco si povídají. To už učedníci nedokážou udržet svoji zvědavost. Teď to přijde. Schválně! To bude dobrý trapas, dobrá lekce. Víno vám došlo? Měli jste se líp připravit! Očištění na vás!

Když se pak konečně služebník vrátí k učedníkům, je úplně mimo sebe a řekne jim, ať naplní své poháry vodou na očišťování. Učedníci nechápou, co se stalo. Naplnili každý svůj pohár tekutinou z kamenné nádoby. Víno! A jaké! Tak dobré víno ještě nikdo z nich nepil. Tak tento jejich nový učitel nebude žádný suchar. Houby lekce z rituálního očišťování. Tento Rabbi je tak lidský! Radost za svatby nezakalil žádnými zbožnými lekcemi. Svatbu zachránil. Kdo ale je tento Rabbi, že při vší své lidskosti dokáže proměnit vodu ve víno?! Ve víno!

A co víc, nemění jen vodu, ale mění i příběh. Je to první příběh v Janově evangeliu, který Ježíš mění – ale kolik příběhů mění až do dnešního dne! Jak řekl C. S. Lewis: „Nemůžeš změnit začátek svého příběhu, Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, ale můžeš změnit jeho konec.“ Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, To, že došlo víno, … to už nelze změnit. Už je pozdě. Nikdo se nedokáže vrátit zpět v čase a změnit různé krize, které na nás, ať už naší či cizí vinou, doléhají a s nimiž se musíme vyrovnávat. Ani Bůh nevrací čas zpátky, ale navazuje na rozehrané, špatně rozehrané, karty životů, do nichž jsou lidé vrženi okolnostmi.

Ono přísně vzato, podle pravidel o očišťování, to, co Ježíš na hostině učinil, mohlo být učiteli zákona vnímáno jako znesvěcení. Toto byla svěcená voda ve svěcených nádobách, které neměly nikdy mít žádný jiný účel než sloužit k očištění. Co to je za učitele zákona, který si nic nedělá ze zaběhaných posvátných tradic a klidně znesvětí nádoby na očišťování jen pro to, aby bylo co pít? Kdyby byl snad v sázce život, dalo by se to omluvit, ale tady nešlo o záchranu života, nýbrž záchranu radosti a hostiny.

Podobné kontroverzní činy Ježíš trousil kudy chodil. Jedl neomytýma rukama, uzdravoval v sobotu, bavil se s nečistými a dokonce se dotýkal malomocných. Rituální tradici tak Ježíš narušuje, kdykoli se dotýká nečistých, kdykoli relativizuje omývání rukou a dává přednost těm, kdo se starají o potřebné, před těmi, kdo zachovávají tradici.

I my máme své představy o tom, jak správně věřit v Boha. Představy, které jsou pro nás často důležitější než lidé, kteří se do těchto našich lidských krabiček a měřítek nevejdou. Jsou pro nás často důležitější než prostá radost ze života, z pozemského života na zemi, kam nás Bůh zasadil. Hlavní problém nastává, když se z tradic stane vězení, které nám brání plnosti života, nebo dokonce překážka v přístupu k Bohu. Naše lidské tradice začnou být zrádné v momentě, kdy sami očekávání těchto lidských tradic neumíme naplnit, zaměníme je s Božími požadavky a pak máme pocit nedostatečnosti před Bohem.

Ta pravá radost nepřichází skrze neustálé dodržování tradic a skrze neustálé očišťování, kterým bychom snad Bohu měli zaplatit, ABY… aby nám třeba něco daroval. Ta pravá radost přichází skrze naplnění po okraj, když Bůh jde naproti svým lidem, kterým došlo víno a zadarmo jim je dolévá. Ta pravá radost ze života přichází shůry a je zadarmo. Někdy nám může připadat ve světle našich tradic zcela nespravedlivě a nevýchovně rozmazlující.

A tak Ježíš mění konec příběhu. Nejen konec příběhu o svatbě, ale i konec příběhu o očišťování, které by mělo být nějakým předpokladem přístupu k Bohu. Mění příběh svatby od trapasu k radosti, mění tak ale i příběh lidstva – když otevírá novou cestu k Bohu. Cestu, kterou naznačil už prorok Ozeáš, když napsal, že Bůh chce milosrdenství a ne oběť. Mění konec příběhu tím, že když dojde víno, je to právě on, kdo nám ten prázdný pohár doleje. Je to on, kdo mění nádoby na očištění ve zdroj nové radosti. Je to on, Bůh z Boha, který ustanoví, že k Bohu se napříště můžeme přiblížit, i když už jsme vyprahlí, a že namísto našich lidských tradic o očišťování on sám připravuje cestu radosti. Pojďme tedy k němu s našimi prázdnými poháry. Pojďme si pro jeho víno výborné.

Bible úsporně, svobodně a nepoddajně

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:55
Bible úsporně, svobodně a nepoddajně Protestant St, 26/02/2020 - 19:55 Tomáš Trusina Petr Turecký Číslo 2/2020

Zdeněk Šorm, Nakresli mi Bibli

Když jsem poprvé uviděl knížku Zdeňka Šorma Nakresli mi Bibli, pomyslel jsem si, že je sestavená z dětských kreseb. Nenapadlo by mne, že je to dílo vyzrálého zkušeného autora. Kresby tak dobře imitují autentickou dětskou kresbu, že jsem musel knížku podrobně zkoumat, abych se nechal přesvědčit, že tato dílka nevznikla v nějaké mateřské školce. Ukázalo se, že s největší pravděpodobností nikoli. Začala ve mě ovšem hlodat pochybnost o čistotě autorových úmyslů. Autor si hraje na dítě, aby kniha působila autenticky, ve skutečnosti je to jen samoúčelná stylizace. Není tak kniha ve výsledku manýrou? Písmo manýru dotváří do svébytného gesamtkunstwerku knihy-teologie-obrazu-slova, to vše podřízeno originalitě umělcově. Není to nakonec drzost, právě takhle uchopit Bibli? Není to příliš? Copak je malíř světlonoš, který má druhým svítit na cestu svou interpretací? Tak provokativně jinou? Není to jen podbízení se okruhu obdivovatelů?

Možná si někdo z čtenářů vzpomene při prohlížení knížky na akvarely Paula Kleea. Ten mj. napsal: Jestliže mé obrazy často působí primitivně, pak je nutno chápat tuto primitivnost jako schopnost disciplinovaně redukovat na nejzákladnější. Je to jen úspornost, nejvyšší znalost profese, tedy protiklad skutečného primitivismu. (…) Prapočátky umění nalezneme stejně v etnografických sbírkách jako v dětském pokoji. (M. Lamač, Myšlenky moderních malířů, str. 209)

Zadíváme-li se do knihy Nakresli mi Bibli pozorněji, možná se necháme pomalu přivést k oné úspornosti. Zdánlivá primitivnost pojetí umožňuje soustředit se na podstatné a zároveň nechává velký prostor pro diváka. Šormovy ilustrace nejsou v tomto smyslu ojedinělé, podobně se k Bibli vyjádřil Ivan Urbánek (Josef, Eman, 2008). I jeho kresby jsou motivovány snahou o dosažení jakési meditační vrstvy textu. Urbánkovy kresby jsou ovšem pojaté formálně střídměji, sevřeněji. Z Šormových kreseb dýchá téměř až brutalismus, anarchie, divokost, nespoutanost, drzost. Tyto důrazy vyniknou, srovnáme-li jeho kresby s kresbami jiných autorů, které jsou viditelně inspirovány také dětskou kresbou, podíváme-li se např. na Nohavicův katechismus ilustrovaný Hankou Čermákovou. Její kresby jsou vedle Šormových smířlivé a nekonfliktní.

Domnívám se, že se Zdeňku Šormovi povedlo výtvarně zachytit své vlastní vnímání biblického textu, který, jak píše v úvodu, je pro něj stále méně srozumitelný. Komentáře jsou nejisté. Vždyť biblický text je často divoký, nespoutaný, drzý. Jeho uhlazování přinese v důsledku spíš komplikace než užitek. Přiblížit se k významu je těžké, mnohdy nemožné. Od doby jeho vzniku nás odděluje propast, stejně jako nás odděluje propast od našeho vlastního dětství, kdy jsme ještě nebyli vsazeni do pout společenských dohod a úmluv.

Podobně pojal Šorm písmo. Nepoddá se naší mysli lehce. Zdeněk Šorm v úvodu poznamenává, že není chybou, když se jeho texty těžce čtou. Vždyť ani Bible se nečte příliš lehkým tanečním krokem.

Domnívám se, že máme před sebou výrazné originální dílo, které dává možnost zakusit z Bible něco víc, než jen snahu o interpretaci. Dává čtenáři zakusit téměř hapticky možnost setkat se s Biblí jako textem, který promlouvá z velké hloubky a šířky a nutí člověka zpomalit.

A tak mám radost nad Zdeňkovou drzostí vytvořit v době lačnící po honbě za množstvím udělané práce za časovou jednotku obrazy svobodně nepoddajné, zdánlivě hrubě tesané, které svou křehkost odhalují pomalu a pozvolna.

Petr Turecký

 

Vykreslit plochu každého ze stojedenácti obrazů pastelkami stálo hodně promýšlení, fantazie i trpělivé práce. A všechno tohle může člověk vycítit i za texty, které jednotlivé kresby doprovázejí. Představují jakýsi zvěstný sumář, který se vztahuje přímo k vykládanému biblickému textu. Nejde o pouhý doprovod. Svým obsahem i formou, písmem daleko spíš autorsky svébytným než dětským, představují texty dalšího partnera k rozhovoru. S biblickým textem a obrázkem tvoří trojúhelník, který zve čtenáře, aby se k nim přidal.

K charakteristickým rysům textů patří vynalézavý jazyk. „Vlastně jsme se dostali,“ překvapuje sebe i nás autorský komentář u zprávy o stvoření (Gn 1–2). Nejde o samoúčelnou jazykovou hravost, která chce zapůsobit na čtenáře. Vynalézavost je tu ve službě autorovu pozvání objevovat: „S Ježíšem netrvá radost jen pod parou.“ (J 2) Jazykovou vynalézavosti autor upozorní, jak biblické poselství dokáže překvapit, popíchnout, otevřít nový pohled na sebe sama i náš svět. A to i ty, kdo se tím textem zabývají už nějaký ten pátek, popř. propadli přesvědčení, že je nic nemůže překvapit. Pozor tedy, „…i moudrost ale stoupne člověku do hlavy.“ (1 Kr 1–11)

Výtvarná neuhlazenost se v textové části odráží ve smyslu pro paradoxnost biblického poselství. Kontrasty moci a bezmocnosti („Dítě bez muže a prý král nade všemi?“ Lk 1,26–38), protiklady konvenčního pojetí šťastného života a perspektivy, již otvírají blahoslavenství, bezbranného svědectví pravdě a náboženské nabubřelosti autor předkládá jako výpovědi, o které je potřeba vždycky znova zavadit, nechat se jimi zneklidnit, nemá-li Bible zůstat zavřenou knihou, nebo pouhou příručkou náboženského sebeutvrzování. A tak Saula – Pavla „Kristus osvítí tak, že se mu všechno jasné zatmí.“ (Sk 9,1–3) Mimochodem, zdálo se mi zprvu nadbytečné, aby v novozákonní části zabírala kniha Skutků 22 dvojstran a kvůli tomu nepřišla na přetřes žádná z epištol. Autor ale právě z těchto příběhů vytahuje na světlo jejich paradoxnost. A tak to, co z apoštolských zápasů Lukáš při vyprávění své „druhé série“ uhladil, díky Šormovi vylézá opět na povrch.

Zároveň ovšem čtenář cítí z autorova přístupu pokoru. Už v tom, že si Šorm nevybírá jen látky libé jeho autorskému naturelu, ale až na několik výjimek předkládá poselství Písem v jejich bohatém spektru. Vyrostl v českobratrské tradici, která neškrtá předem to, co se konfesním, ideologickým či liturgickým brýlím nehodí. K pokoře ovšem zve i nás, své současníky. Vždyť „ani vědecké kapacity si nevystačí se svou moudrostí“ (Mt 2). Pokora umožňuje nacházet vděčný a užaslý vztah ke stvoření a možná ještě víc přijímat nezaslouženou obdarovanost milostí. Chrání nás před tím, abychom si po farizejsku nepletli „pomoc s výběrovým řízením“ (Mt 9,9–13).

V žádném případě ovšem pokora neznamená rezignovanou přihrbenost. Neboť pokorný úžas se dřív či později přetaví ve věrnost a zápas o nalezení důvěry ve smysl Božího pozvání. A tak i jinak v mnohém problematický Jozue v autorově podání „není dobyvatel. Rozhodnost a udatnost prožívá v důvěře a věrnosti.“ Až provokativní tvář pokory pak vysvitne z komentářů, jimiž autor provází Ježíšův příběh. Nejenže „tichý král způsobí pěkný poprask,“ on rovnou falešnou zbožnost „vypráská z chrámu.“ Tam, kde se ke slovu dostane pokorné a důvěřivé naslouchání, vzniká pak prostor pro autentickou lidskou samostatnost. Chromý ve vratech chrámových „není odkázan na almužnu, ale stojí zase na svých.“ Nikoli, aby vykročil jako osamělý střelec či moderní individualista, ale je pozván „k životu v důvěře“ (Sk 1,14).

Ne náhodou jsou právě scéně vyčištění chrámu věnovány hned dvě šormovské „ikony“. V době, která nesnesitelně lehce přitakává návratu náboženství, ať už v podobě někdy poněkud obskurních metafyzik, halasně propagovaných nacionálně-křesťanských jistot či až sektářsky laděných církevnických pravd, představují Šormovy ilustrace i komentáře užitečný antitoxin. Provokují náboženskou usedlost (či sedlinu) tím, jak vyzdvihují riskantnost, k níž důvěra biblických svědků vyzývá. Jistoty světa rozděleného na naše a cizí, spravedlivé a hříšné, správné a špatné zpochybňují jako falešné, když upozorňují na nezaškatulkovatelnost milosti a hospodinovské svobody. Provokují novou potřebu hledat, jít dál místo předčasného spočinutí nebo úniku, ať do nebe či vlastního nitra. S tím ovšem souvisí ostré varování před propojeností duchovní autority a moci nad druhými: „Vražedná není nevěra, ale víra, která zapomněla, že není Bohem“ (Mt 26,57–68). Autor varuje, že skutečné dusno a nesvobodu do lidských životů i společnosti vnášejí „ti, kdo mluví za Boha“ (Sk 5,17–32).

Při čtení jsem zjistil, že čtenářsky podnětné mohou být i vlastní přeřeky, třebas když na první dobrou přečtete, že „opravdu miluje, kdo lásku jenom neoplácá.“A když vás čtení těch neskladných výpovědí psaných písmem někdy k nepřečtení začne iritovat, vždycky si připomeňte – ono to takhle drhne a neladí nejen v grafice této knihy, ony takhle drhnou a s naším životním či duchovním založením neladí i samy biblické výpovědi.

Tomáš Trusina

Zdeněk Šorm, Nakresli mi Bibli, Kalich 2019

Poslední hranice

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:51
Poslední hranice Protestant St, 26/02/2020 - 19:51 Blanka Straňovská Číslo 2/2020

Aljaška. Vlastním jménem Alaxsxix. Znamená to „Místo, kde moře bije o břehy“. Zapomenutý kraj, poslední hranice času i světa, hranice obyvatelnosti člověkem, polární kruh. A přesto zde žijí lidé. Říkají si První lidé (Inuit), Opravdoví lidé (Yupiit) a Pobřežní lidé (Unangan). Dřív se jim říkalo jednoduše Eskymáci, to se však nelíbilo Inuitům v Kanadě a v Grónsku. Kanadská vláda tedy vymyslela, že se bude všem říkat Inuité. A když taková vláda něco vymyslí, obvykle nastane ještě větší zmatek, než byl, protože Yupikové a Unangaňané Inuité nejsou a nové oslovení se jim pochopitelně nelíbí. Vedle nich žije na Aljašce poměrně značné množství severoamerických Indiánů, kterým se zde věnovat nebudu, neboť si zaslouží další důkladné studium i prostor.

Slovo Alaxsxix pochází z jazyka prastarého národa Unangan, který Rusové přejmenovali na Aleut. Žijí na Aleutském souostroví víc než devět tisíc let. Nepatří k Indiánům ani k Eskymákům a na otázku, odkud přišli, odpovídají „z velké země“ a ukážou rukou na západ. Podle Ottova slovníku naučného… „náležejíce ku plemeni hyperborejskému… zevnějškem neliší se mnoho od Eskymáků, ale jsou urostlejší a inteligentnějšího výrazu ve tváři…“ i svým ostrovům říkají „Ohnivý prsten,“ místo, kde se „rodí ty nejstrašnější bouře, jaké člověk kdy viděl“. Leží na rozhraní litosférických desek mezi Pacifikem a Beringovým mořem. Třicet pět aktivních stratovulkánů. Vystupují často přímo z moře, se svými zasněženými čepičkami, ze kterých se neustále kouří.

Unangaňané se modlili k jednomu nejvyššímu Bohu Agugux, což znamená Stvořitel. Sídlí na východě, tam kde vstává Slunce, a dospělí muži k němu každé ráno pronášeli modlitbu zvanou „Pozdrav světlu“. Postavili se nazí před svým obydlím tváří k východu, vypláchli si ústa vodou, pozdravili Slunce a Vítr a odešli zpravidla k potoku, odkud brali pitnou vodu. Nabrali si ji do dlaní, pokropili s ní své tělo a pronesli: „Nespím. Jsem naživu. Zdravím světlo, zdroj života, se kterým budu žít navěky.“ Některé prameny uvádějí, že při modlitbě doslova „polykali světlo“. Během života se drželi jakéhosi desatera:

1. Cti a pečuj o otce svého i matku svou.

2. Dodržuj zákony své rodiny.

3. Cti a pečuj o všechny starší.

4. Pomáhej chudým.

5. Buď skromný, pokorný a milosrdný vůči těm méně šťastným.

6. Buď pohostinný k cizincům.

7. Buď pohostinný ke svým soukmenovcům.

8. Spíše poslouchej, než mluv.

9. Buď statečný a nebojácný před nepřítelem i před smrtí.

10.  Budeš-li se chovat špatně, pocítíš důsledky ty, tvůj lid i tvá Země.

Pak přišel Rus. Násilím, drze a brutálně, skrze své nelítostné obchodníky vnutil jim svého pravoslavného Boha. A s ním chřipku a neštovice. A také útlak, násilí, vykořisťování, vydírání, zabíjení, vyčerpání a smrt. Po padesáti letech ruské kolonizace, než do oblasti dorazili první opravdoví misionáři, kteří domorodce proti obchodníkům alespoň trochu bránili, klesl počet původních obyvatel na Aleutských ostrovech o devadesát pět procent. Ale téměř všichni přeživší byli pokřtěni.

Směrem na západ se rozprostírá rozsáhlé území Yupiků, Opravdových lidí. Opravdových ve smyslu „říkám pravdu, jsem upřímný“. Žijí při deltách velkých řek a někdy se jim také říká „Asijští Eskymáci,“ protože přišli z Asie a cestou se jich poměrně značný počet usadil na východním pobřeží Sibiře a na Ostrově sv. Vavřince. Yupikové věří ve Stvořitele, nebo také Vědomí (uvědomění si) Vesmíru, Ellam Yua. Yua jako člověk, který si je vědom a Ellam jako vesmír, přičemž vesmír je prach, který tvoří život. Jejich modlitby začínají: „Ellam Yua ak agayuunu…“ Znamená to „Král, který vládne“…

Rusové sem přišli o něco později, Yupiky považovali díky jejich přesně mířeným šípům za divochy, ale přesto se opakoval stejný scénář jako na Aleutech. Veškeré sociální systémy zkolabovaly, lidé byli zmatení, vyděšení, zesláblí a tudíž snadno ovladatelní. Podle Harolda Napoleona byla „chřipka, která zdecimovala populaci Yupiků napříč celou západní Aljaškou, důvodem k rozbití jejich kultury“. Naštěstí ne zcela. A ne všichni opustili svoji víru. Jejich postoj ke křesťanství asi nejlépe vystihují slova babičky současné léčitelky, učitelky a myslitelky Rity Pitky Blumenstein: „Nerozumím tomu, proč bychom museli uctívat Boha uvnitř budovy, čelící pouze jednomu směru, když všude kolem nás je země a oceán a čtyři směry.“

Severní a severozápadní svahy Aljašky obývají Inupiaté, patřící k Inuitům, kteří přišli z bájného ostrova Thule. Jsou mírumilovní, bohabojní a trpěliví. Podobně jako Yupikové věřili v Ellam Yua, Inupiaté věřili v Silam Inua. Princip je stejný. Nejvyšší duch „všeho“, všechno ví, všechno vidí, všechno řídí. Části jeho ducha jsou obsaženy ve všem živém, to znamená nejen v lidech, ale i ve zvířatech, rostlinách, horách a v jezerech. Duše je nesmrtelná a může se na svět vrátit v jakékoliv podobě. Animismus. Zvířata zabíjejí jen, když musí a ještě se jim za to omluví. Zabitému tuleni se například dávala do tlamy voda, aby jeho duše neměla žízeň, mohla se vrátit do moře a koloběh nebyl přerušen. Chuna McIntyre, umělec, nositel starých tradic a tanečník se modlí: „Prosíme tě, království zvířat, abys nám pomohlo přežít, neboť sami to nedokážeme. My, naši předkové i předkové našich předků, jsme vždy prosili Sílu Vesmíru, aby nám dal všechny dary, co nám jen může dát. I my musíme na oplátku něco dát. Dáváme modlitbu, dáváme píseň, dáváme tanec. Nejenom bereme. Také dáváme. A to si musíme pamatovat.“ Zároveň byli svázáni šamanismem, velkou, než větší mírou tabu a šamany, kteří dohlíželi na jejich dodržování. Stejně, jako byli dobří i zlí šamané, byla smysluplná i nesmyslná tabu. K těm smysluplným patří například zákaz kuchání tuleně na kře, protože krev je teplá a kra by se mohla rozlomit, lidé utopit. Poněkud nesmyslně byly izolovány rodící ženy, odkázány jen samy na sebe, protože kdokoli se jich dotkne, bude „nečistý“. Trest byl pouze jeden. Smrt. Lidé byli udržováni v neustálém strachu, vydáni napospas šamanům, protože jinou pomoc neznali.

Přibližně kolem roku 1800 se narodil Maniilaq. Narodil se ženě bez muže. V útlém věku zaslechl nad hlavou zpívat malého ptáčka: „Taatagiik! Taatagiik!“„Jsem otec i syn! Jsem otec i syn!“ Začal na místo chodit častěji, začal se učit naslouchat. „Taatagiik isrummiqsuqti! Taatagiik isrummiqsuqti!“ „Jsem otec i syn, jsem zdroj inteligence, jsem zdroj myšlenky“! slyšel později. Matce, která si o něho dělala starosti, řekl: „Pokaždé si přinesu domů paprsek světla, když ho poslouchám.“ Zpíval si písničku, ze které se dochovala pouze první sloka: „Osvětlím tmu, přeměním tmu na světlo…“ Začal lidem vyprávět, že se všechno změní a že se osvobodí, řekl mu to jeho Zdroj inteligence. Měl dar proroctví, a když poprvé na shromáždění promluvil, postavili se proti němu všichni šamané. Zkoušeli s ním bojovat, zabít ho, avšak marně, protože používali „síly země“ a jeho duše zářila tak jasným světlem, že se k ní nemohli ani přiblížit. Chodil a kázal lidem o svém „Zdroji inteligence,“ kázal, že nemusí dodržovat žádná tabu a nic se jim nestane, a prorokoval mimo jiné, že „bílý muž přijde z východu“. Často mluvil o svém dědečkovi na obloze a začal dodržovat sedmý den odpočinku. Někdy kolem roku 1830 se vypravil do Kanady a už ho, jak předtím sám předpověděl, nikdy nikdo neviděl.

Když o několik desetiletí později „objevili“ severní svah a u něho moře plné velryb Američané, nemohli uvěřit, jak dobré základy pro křesťanství v této zemi našli. K rozšíření došlo v největší míře díky samotným původním obyvatelům, kteří hlásali evangelium na svých cestách a postupně získávali nové stoupence.

Mám mezi Inupiaty pár facebookových přátel a na jejich stránkách čtu jen ty nejupřímnější modlitby. Mají teď temné časy bez slunce. Těžké stavy deprese a závratné číslo sebevražd mladých lidí. Tato je psána s těžkým srdcem a já vám ji zde předkládám, kdybyste si třeba našli čas, mezi modlitbami za ty naše Mariánské sloupy…

„Drahý Pane, chci Ti poděkovat, že jsi mi dal život a naději. Modlíme se za porozumění, lásku, sílu a naději pro naše děti a děti našich dětí, na jejich cestě do budoucnosti. Žádáme o víru, pokoru a porozumění pro naše rodiny, naše komunity a pro mladou generaci. Pomáhej nám s epidemií, která přináší deprese, hněv, šílenství, nedorozumění a zmatek v nás všech. Pomáhej nám dávat najevo lásku a podporu při společné i osamocené práci, při cestě k novému začátku. Buďme tím, co nás učí starší, ale s energií mládí, a s nadějí a snahou o zdravou komunitu. Amen!!

Spiritualita podle Komenského

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:50
Spiritualita podle Komenského Protestant St, 26/02/2020 - 19:50 Pavel Keřkovský Číslo 2/2020

Blíží se výročí 450 let od úmrtí Jana Amose Komenského (15. 11. 2020) a 430 let od narození (28. 3. 2022). Mnozí o něm budou psát, ale než se ta lavina spustí, chtěl bych pro českobratrské evangelíky připomenout, že Komenský není jen učitel národů, ale též a hlavně se stal teologem evropského formátu.

Já jsem přišel na chuť některým jeho písním a též Labyrintu světa a ráji srdce až díky četbě Fenomenologie náboženství Milana Mrázka, který byl dlouholetým farářem v Brně-Husovicích a členem překladatelského týmu bible. Zaujaly mne zejména jeho analýzy Boží svatosti, Boží bázně a prorocké zvěsti starozákonních písničkářů rokujících pro Hospodinovu spravedlnost, a tedy i pro spravedlnost mezilidskou. Boží bázeň je biblický termín pro náboženství, které je pochopeno jako zážitek Boží inspirující svatosti, která se pro člověka projevuje srozumitelným slovem.

Boží bázní se nechali inspirovat mnozí, mezi jinými Abraham, proroci, pastýři u Betléma, Ježíš Nazaretský v Getsemanské zahradě, ženy u prázdného hrobu, apoštol Pavel, když zvěstoval s bázní a třesením, teoložka Dorothee Sölle, když prosila plačícího Boha o dar nových očí, nebo Komenský, když v rozhovoru s prorockou zvěstí sepisoval knihu Truchlivý a pak i Labyrint světa a ráj srdce.

Jan Karafiát věděl, že Boží bázeň zbavuje věřící strachu z člověka. S tímto předporozuměním Boží bázni se smíme připojit k broučkovské modlitbičce „dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“ Boží bázeň nás inspiruje k vzájemnosti a společenské odpovědnosti. O Boží bázni hoří reformační katechismy. Pravidelně o Boží přítomnost žádáme při modlitbě Páně, prosíme-li„posvěť se jméno tvé“ (tj.„dej, ať se Tvá přítomnost projevuje jako svatá.“). Osvobození od strachu z člověka potvrzujeme zpěvem o lásce, která bázeň vyhání. V jiné písní zpíváme o okamžiku bázně, která je naplněna radostí a nadějí. Najednou nám ve zlomku okamžiku svitne, co nám „přebývá a schází“. Komenský v pokojíku svého srdce hledá sjednocení s Boží vůlí a díky setkání s Kristem došel k přesvědčení, že nechce utéci ze světa. Naopak je do něj Kristem vyslán a děkuje za vyzbrojení nenásilnými prostředky na cestu diakonickou a prorocky spravedlivou. Labyrint světa a ráj srdce totiž nevede ke kvietismu ani k rezignaci.

Augustinův světoznámý citát z Vyznání, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu, Poutník zcela přeformuloval: srdce je neklidné a uhranuté absurditami, dokud si nepřisvojí Kristova zaslíbení a neuvěří smysluplnosti Kristova povolání k spravedlivým životním aktivitám, potvrzeným Kristovými blahoslavenstvími a podobenstvími o jeho přicházející vládě i pomoci. Poutníkův zpěv v poslední kapitole končí odhodlaným zvoláním: „zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš.“

V současnosti na Komenského typ spirituality navazují ti, kteří se (1.) inspirují v osobním modlitebném životě sbírkami srozumitelných vyznavačských modliteb; (2.) zpívají duchovní písně v soukromí i ve společenství církve, včetně písní prorockých (Svítá, Doplněk k EZ a EZ); (3.) vytvářejí nebo užívají písmácké pomůcky, např. Hesla Jednoty, Na každý den, Mana. Jde vlastně o pokračování Komenského Manuálníků (výběr biblických textů) s minimálním interpretačním klíčem, totiž s odpovídající modlitbou a písní. (4.) K tomuto typu spirituality náleží uskutečňování společenské odpovědnosti, proto ji lze označit za prorocký typ spirituality. (5.) Promýšlení věroučných principů Zásad ČCE nás přivede k porozumění zápasům církve za totality a porozumíme spiritualitě disidentů, kteří signovali petici Jednatřiceti. Porozumíme též tomu, jak lehce se absurdita zahnízdí i mezi věřícími, protože faráři-signatáři dostali důtky od kárné komise naší církve a synod to vzal na vědomí. Rozpoznáme najednou aktivity signatářů Charty 77 a jejích církevních i necírkevních sympatizantů jako legitimní projevy lidského svědomí zjitřeného evangeliem. Také porozumíme lépe opravným hnutím současnosti a budeme se sympatiemi hledět na pokojné aktivity Milionu chvilek, které vedou dva evangeličtí teologové. Třeba se též přidáme k jejich aktivitám. Také zřejmě začneme pociťovat solidaritu s diskriminovanými křesťany a muslimy v Číně a v mnoha státech Asie či Afriky. Organizováním multikulturních a mezináboženských setkání a též dopisy a peticemi, tichými demonstracemi před ambasádami inkriminovaných zemí, církevním tiskem i dopisy čtenářů začneme upozorňovat na nutnost ukončit věznění a násilnou převýchovu v koncentračních táborech imperiálních mocností, chceme-li dostát Pavlových výzev, že se máme radovat s radujícími a plakat s plačícími. Komenského zasahování do politických mírových jednání nás vedou k podpoře aktivit těch, kteří pracují v diakonických, charitativních i sekulárních neziskovkách (Člověk v tísni, Lékaři bez hranic, aj.).

Komenský v závěru svého života sní o sbratření národů, jejichž zástupci se sejdou v Parlamentu světa. V Prodromu tvrdí, že „bude nutno vyslechnout všecky, kdo se zasloužili o zbožnost, mravy, vědy a umění (artés, čímž je míněna i technika – pozn. aut.), a to bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo Mohamedán, Žid nebo pohan, ať už náležel ke kterékoli sektě – Pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essej, Řek, Říman, starověký nebo novověký, doktor nebo rabín, kterákoli církev, synod, koncil, aby všichni byli připuštěni a vyslechnuti, co dobrého přinášejí.“ … „Není totiž pravděpodobno, že by v tom či onom století bylo dáno vidět jen jednomu, ostatním nic; naopak, právě jako žádná země nerodí všecko, ale přesto každá něco, a to i v rozličných dobách, tak i Bůh rozdává rozličné jiskry svého světla v rozličných národech i časích! A nechybí příkladů ani mimo hranice církve, že duch Moudrosti ovíval jiné a zase jiné, jako Joba, Elifaze, Elihu, Merkura Trismegista, Sokrata, Cicerona. Nikým se proto nemá pohrdat.“ Podobný univerzalismus v uplynulých 450 letech vyznávali jistě mnozí, včetně Martina Luthera Kinga, Erazima Koháka, Františka Laichtera či Boženy Komárkové a dalších zastánců lidských práv.

Feminismus v dlouhé sukni

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:41
Feminismus v dlouhé sukni Protestant St, 26/02/2020 - 19:41 Jan Černý Číslo 2/2020

Dvě progresivní ženy v katolickém politickém táboře na přelomu 19. a 20. století

Havelka, Jiří. Katolické političky?: český katolický feminismus (1896–1939). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2018.

V katolickém prostředí zaznívají po několik let silné hlasy za zlepšení postavení žen v církvi (jáhenské svěcení žen, úcta k ženám), avšak zatím se nezdá, že by se pozice žen výrazným způsobem změnila. Hlasy za emancipaci žen se v českém katolickém prostředí ozývaly už na přelomu 19. a 20. století a díky nedávno vydané publikaci Katolické političky? od historika a pedagoga Jiřího Havelky můžeme porovnat, kam se debaty za sto let (ne)posunuly. Pro evangelíky může být kniha zajímavá tím, že mohou během četby vzpomínat na své prapředky a porovnávat, zda bylo jejich prapředkyním umožněno více vstupovat do veřejného prostoru, či jim byla též vymezena jen domácká sféra (do níž byl počítán často i kostel), případně mohou posoudit, jak se lišily identitotvorné hodnoty tehdejších katoliček a protestantek.

Jiří Havelka se ve své útlé knížce věnuje českému katolickému feminismu od konce 19. století do poloviny první republiky a ukazuje, jaké myšlenkové konstrukce angažované katoličky hájily, jak vnímaly a koncipovaly roli ženy ve veřejné sféře a jakým způsobem své myšlenky prosazovaly, respektive jaké volily strategie vyjednávání. Kniha je postavena na dvou nejaktivnějších ženách v katolickém táboře, Augustě Rozsypalové (1857–1925) a Františce Jakubcové (1872–1918), které se pokoušely reformovat strnulé katolické politické myšlení a více ho přizpůsobit novým podmínkám ve společnosti. Pramenné jádro knihy tvoří jejich korespondence s knězem a jedním z mála tehdejších propagátorů feminismu Emilem Dlouhým-Pokorným a články z ženského katolického tisku, které se vztahují k otázce žen – jejich umístěním ve společnosti či jejich přirozeným dispozicím (Ženské listy, Česká žena, Jitřenka). Ještě než přejdeme k obsahu knihy, je záhodné upřesnit, že termínem feminismus označuje Havelka všechny aktivity, které vedou k emancipaci žen. Samotné katoličky by se totiž feministkami nikdy nenazvaly, a naopak se stavěly na odpor radikálním feministickým hnutím.

V úvodních pasážích autor důsledně reflektuje své názory i pozice (přiznává fascinaci náboženstvím a blízkost k evangelickým kruhům), letmo a přehledně seznamuje čtenáře s teoretickými přístupy women’s a gender history (Natalie Zemon Davis, Judith Butler, Gayatri Spivak) a nastiňuje základní postoje feministické teologie (Dorothee Sölle). Následně ženské katolické hnutí usazuje do tehdejšího dobového rámce křesťanských stran a odhaluje myšlenkové ovzduší křesťanských sociálů, zvláště pak jeho původního křídla křesťanských demokratů, kde měla ženská otázka největší podporu. V dalších kapitolách se pak autor věnuje vzniku ženského křesťanko-sociálního spolku, katolickým sjezdům, článkům Rozsypalové a Jakubcové v katolickém tisku a reakcím na jejich aktivitu. Období první republiky (1918–38) je bohužel v porovnání s rakousko-uherskou etapou (1896–1914) rozebráno velice skoupě (na 24 stranách ze 170), což je dáno tím, že na činnost Jakubcové († 1918) a Rozsypalové († 1925) žádná další žena z jejich okruhu nenavázala.

Katolické ženské spolky vznikaly od druhé poloviny 19. století a původně se zaměřovaly především na charitativní činnost. Až teprve v druhé polovině 90. let se objevují v katolickém táboře větší pokusy ženy politicky vzdělávat. Největší snahy projevila nově vzniklá Křesťansko-sociální strana, která se snažila ženy organizovat a chránit před vlivy socialistického a liberálního tábora. Nicméně vysocí katoličtí politici a klérus neměli na politické aktivitě žen zájem a nenechávali jim možnost prosazovat své myšlenky do stranického programu. Většina členů katolických stran hájila idealizovanou představu oddělené soukromé (domácí) a veřejné sféry, kdy ženě byl vymezen prostor v první z nich. Žena tedy, přestože si byla s mužem rovna, měla mu být zároveň podřízena a jejím životním úkolem bylo vytvářet přívětivé rodinné zázemí a starat se vzorně o děti. V představě katolických konzervativců se paradoxně nevylučuje podřízenost s rovností, neboť jak žena, tak muž mají stejnou hodnotu jako lidské bytosti stvořené Bohem.

Obě hlavní aktérky této knihy Rozsypalová a Jakubcová se ideu oddělených sfér snažily reformovat a prosazovaly představu „domestifikace“ veřejného prostoru, kdy měly ženy vnášet do veřejného života pozitivní hodnoty z domácího prostředí – laskavost, mírnost, péči o druhé. Dále obě usilovaly o vytvoření jednotné katolické ženské organizace, pokoušely se ženy mobilizovat a dokonce vykračovaly za hranice katolického milieu. Snažily se navazovat kontakty s jinými ženskými spolky, avšak vždy hájily křesťanství a vyvozovaly z něj principy „charitas“ a rovnosti (odmítaly třídní boj), kdy Bůh vložil do muže i do ženy úsilí o zrovnoprávnění. Političky se však lišily ve strategiích prosazování emancipačních myšlenek. Rozsypalová se vyhýbala konfliktům s ženami i muži a v dopisech Dlouhému-Pokornému vyjadřovala strach, že není dostatečně schopná, aby situaci zvládla. Na proti ní Jakubcová se nebála konfliktu a byla schopna se vymezit i vůči duchovnímu rádci, který spolek řídil a měl bdít nad aktivitami žen. Avšak i on, stejně jako obě ženy, se zodpovídal za spolkovou činnost vysokému kléru.

Přestože návrhy obou političek byly umírněné, žádaly jen reformy katolického myšlení, katolické ženy jejich podněty v drtivé většině nepřijímaly a silně tendovaly ke klasickému oddělení sfér (kritizovaly je v katolickém tisku). Katoličtí politici pak obě ženy využívali k řečnění či k organizování žen, avšak jejich reformní návrhy záměrně brzdili – jen o nich planě řečnili a žádný z jejich reformních návrhů se nikdy nedostal do programu strany. Katoličtí politici tedy obě ženy zneužívali jen pro své politické cíle a nedávali jim prostor pro realizování jejich návrhů.

Autora knihy bych především ocenil za vnesení genderových a feministických přístupů na pole církevních dějin. V české historiografii si již genderové a feministické teorie vydobyly své místo, avšak v konzervativnějších oborech jako jsou církevní dějiny si teprve hledají své ukotvení. Havelkova kniha je tak jednou z prvních vlaštovek, která s uvedenými přístupy zamířila přes politické dějiny až do církevních.

Jiřího Havelku bych rovněž pochválil za čtivost a srozumitelnost knihy, kdy i navzdory nepříliš přitažlivému tématu pro českou čtenářkou obec (česká společnost je silně antiklerikální) si mohou jeho knihu otevřít laici a akademici, kteří se badatelsky nezaměřují ani na církevní dějiny ani na women’s history. Tím, že se Havelka vyhýbá laciným soudům nad konzervativním katolicismem, daří se mu proniknout dobře do katolického prostředí a porozumět jeho habitu. Tento fakt je nutné vyzdvihnout zvláště u badatele majícího blízko evangelickým kruhům, které obyčejně pro silně kritický náhled nejsou schopny nahlédnout dobový kontext, v němž se katolicismus nacházel, a vysvětlit tak jeho retardační anti-modernistické tendence v 19. a první polovině 20. století. Dále bych podtrhl schopnost autora používat analyticky termín „strategie vyjednání,“ jež však neabsolutizuje a prolíná s charakterem žen a s jejich identitotvornými vlastnostmi (mírnost, pokora, laskavost, nezahálčivost).

Knize bych vytkl především špatně zvolený podtitul „Český katolický feminismus (1896–1939)“, který slibuje, že se publikace bude zaobírat celou první a také druhou republikou. První republika je přitom rozebrána jen na 24 stranách, přičemž o druhé polovině 20. let a 30. letech se nedozvídáme téměř nic. Autora sice hájí skutečnost, že po úmrtí Rozsypalové neměli lidovci v parlamentu žádnou ženu, mohly však být zhodnoceny alespoň ženské katolické tiskoviny a mohlo se věnovat více stran boji proti legalizaci potratů. V tomto ohledu se tedy projevuje slabina přístupu založeného na osobnostech Jakubcové a Rozsypalové.

Dále je bohužel třeba upozornit i na fakt, že teoretická část se téměř neprojevuje v samotné práci. Autor shrne feministické a genderové přístupy na pár stranách, ukáže několik zástupců z feministické teologie, ale v samotné práci se pak teoretické koncepce neobjevují a nezdá se, že by s nimi autor alespoň implicitně pracoval. Na jedné straně se tak čtenář může setkat s autory (Sölle), na něž by jinak nemusel narazit, na straně druhé se pak jeví některé metodologické části jako zbytečné.

Navzdory uvedeným výtkám považuji knihu za velice zdařilou, neboť autor se pustil na pole neorané, vtáhl feministické a genderové přístupy do církevní dějin, a navíc vše sepsal velice přívětivým jazykem.

Emil Dlouhý-Pokorný (1867–1936) byl katolický kněz, který prosazoval modernistické myšlenky v církvi. Na počátku první republiky z církve vystoupil a stal se jednou ze zakladatelských postav církve československé. Marek, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný: život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2007.

Natalie Zemon Davis (1928) je kanadsko-americká historička, antropoložka, která se zabývá především novověkem. Jejím neznámějším dílem je kniha, která se věnuje podvodníkovi vydávajícímu se za Martina Guerre. Davis, Natalie Zemon. The Return of Martin Guerre. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, © 1989.

Judith Butler (1959) je americká silně angažovaná akademička (filosofka, psychoanalytička) věnující se feminismu. V české prostředí se proslavila knihou Butler, Judith. Bodies that matter: on the discursive limits of „sex“. New York: Routledge, 1993.

Gayatri Chakravorty Spivak (1942) je akademička indického původu. Kromě feminismu se také hojně zabývá post-kolonialismem. Hojně citovanou je její esej „Can the Subaltern speak?,“ která je předmluvou knihy Jacques Derridy Derrida, Jacques. Of grammatology. Přeložil Gayatri Chakravorty Spivak. Baltimore: Johns Hopkins University Press, © 1976.

Dorothee Sölle (1929–2003) byla německou protestantskou teoložkou, která se silně angažovala ve společenských otázkách. Sölle, Dorothee. Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice. Praha: Kalich, 2008. Viz též recenzi jejích básní (Protestant 10/2019)

Pro homine 2020 / Hospodin a bouře

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:39
Pro homine 2020 / Hospodin a bouře Protestant St, 26/02/2020 - 19:39 Dalibor Antalík Číslo 2/2020

Nejzavilejším konkurentem víry v jediného Boha Izraele byl ve starozákonních dobách bezpochyby kult Baala – syropalestinského boha deště a větrné smršti, strůjce blesků a hromů. V hebrejštině i v jazycích okolních semitských národů však toto slovo, které doslova znamená „Pán“, nepředstavovalo jeho vlastní jméno. To znělo původně Hadda, později Haddu či Hadad, „Hřímající“ a Baal bylo jeho nejběžnější přízvisko. Není divu, že časem začal pozvolna splývat s bouřným Diem, jehož řecká vojska dopravila na Přední východ spolu s dalším nábožensko-kulturním vývozem. Proto mohl král Olympanů převzít od místního hromovládce jeho obvyklé příjmí „Pán“. Jen ho bylo třeba přeložit do řečtiny: tak zde začal být uctíván Zeus Kyrios.

Bibličtí svědkové však nepřestávali vyznávat: „Ani Hadad Baal, ani Zeus Kyrios, nýbrž pouze Hospodin, který vyvedl naše otce a matky z egyptské poroby, je, Bůh bohů a Pán pánů‘!“ (Dt 10,17; ve významu „pán“ se na tomto místě objevuje jiné hebrejské slovo ’ádón). Přesto se jim zvyk připodobňovat průvodiče Božího zjevování různým atmosférickým jevům nestal cizím. Zdůrazňovali jím jeho nadpozemský, „nebeský“ majestát (viz Pt 1/2020 Hospodin a nebesa).

Kupříkladu Ezechiel přirovnává Boží slávu k „duze, jež na mračnu (‘ánán) bývá za deštivého dne“ (Ez 1,28). Dějepravné látky pak jako o Hospodinově „pozemském sídle“, starším než jeruzalémský chrám, hovoří o výšinách „Boží hory“ Sínaje (alias Chorébu): otřásají se hromy a blesky (Ex 19,16), halí je mračno (‘ánán), protože na nich dlí sláva Boží (Ex 19,9; 24,15–16; 34,5). Když Hospodin z hory odchází, „z nebes kanou krůpěje, / ano, z nebes kanou krůpěje vod, / hory se potácejí před Hospodinem, Bohem ze Sínaje“ (Sd 5,4). Také řečtí mytografové umísťovali Diovo bájné sídlo na oblačný Olymp, stejně jako byl příbytek Baalův situován na často zahalené vrcholky Safónu.

V mimobiblických pramenech byl Baal titulován „Jezdec (na) oblacích“ (rákibu‘ arpáti). Podobně izraelský prorok neváhá metaforicky zvolat: „Hle, Hospodin Jezdec na oblaku (rókeb‘ al-‘áb) lehkém“ (Iz 19,1; srv. Dt 33,26). Žalmista dokonce hovoří o „jeho vozu z oblaků (‘ábím rekubó)“ (Ž 104,3-4). Davidovský Ž 18 pak Boží epifanii oděl bouřným koloritem zdaleka nejbarvitěji:

„Z jeho chřípí se vyvalil dým / a z úst jeho sžírající oheň, / až z něj uhlí řeřavělo. / Nebesa sklonil a sestupoval, / mrákava (‘arápel) byla pod nohama jeho. / Na cherubovi jezdil (vajjirkab) a létal, / střemhlav se snášel na perutích větru / … / Hospodin na nebi zaburácel, / Nejvyšší vydal svůj hlas, / krupobití a hořící uhlí. / Vyslal své šípy a (nepřátele) rozehnal, / blesky vypustil a uvedl je v děs“ (Ž 18,9–14).

Básnická licence? Nepochybně. Ale proč? Není pro obrazivost přesycenou speciálními filmovými efekty smršť nebeského ohně, uširvoucí vichřice a kaskadérských kousků na hřbetě anděla nadbytečná? Pro pozorného čtenáře Bible nikoli. Kromě toho, že chce poukazovat na svatou nezkrotnost „Pána pánů“, plní zejména funkci útěšnou: Bůh se o člověka v nouzi zasazuje s razancí orkánu, který maří zlo a před nímž temné síly kapitulují. Ž 18 (a nejen on!) ujišťuje především o záchraně a vykoupení – náhlých, prudkých, někdy divokých a hlavně skutečných.

Útěšný líc ovšem má i svůj varovný rub. Kdy? Když se člověk dá osedlat neochotou ke svobodě a hlavu strká do chomoutu králům takzvaným, přestože ho od něj nabízí jednou provždy osvobodit ten jediný „Král králů a Pán pánů“ (Zj 19,16). Pak to tu může vpravdě zabouřit: „Samuel volal k Hospodinu a Hospodin onoho dne způsobil hromobití a déšť. A všechen lid se velice bál Hospodina i Samuela. I řekl všechen lid Samuelovi: ‚Modli se k Hospodinu, svému Bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále‘“ (1 S 12,18–19).

Hutně a chutně 2/2020

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:38
Hutně a chutně 2/2020 Protestant St, 26/02/2020 - 19:38 T. Číslo 2/2020

Amnesty informuje: Od července 2019 je v Řecku žadatelům o azyl a dětem migrantů bez legálního statusu zamezen přístup k veřejnému zdravotnictví. Azylový zákon z listopadu loňského roku se sice přístupu ke zdravotní péči věnuje, ale realizační opatření stále chybějí, což ohrožuje životy a zdraví tisíců dětí a dospělých. Petici řecké vládě můžete podepsat na https://www.amnesty.cz/case/recko-uprchlici-zdravotni-pece (na odkaz si klikněte na https://protestant.evangnet.cz), petice zdejším lidumilům Hamáčkovi a spol. zatím zůstává bez faktické odezvy.

Odcházející ombudsmanka připomíná, že Evropská unie před patnácti lety přijala směrnice, které všem zemím uložily přijetí antidiskriminačních zákonů a zřízení konkrétního místa, které se touto agendou bude zabývat. Zdejší zákonodárci v roce 2009 rozhodli, že tento úkol svěří veřejnému ochránci práv. „A pokud s tím máme vnitřní problém, neměli bychom kandidovat. Když jsem kandidovala, řekla jsem, že jsem připravená vykonávat všechny povinnosti. Pro mě to znamenalo závazek, že budu ombudsmankou pro všechny. Pokud doktor Křeček veřejně prohlašuje, že zastupuje hlavně lidi z majority, tak tím zároveň říká, že není připravený mandát vykonávat se vším, co obnáší.“ (Deník N)

Zvedněme rány své

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:37
Zvedněme rány své Protestant St, 26/02/2020 - 19:37 Petr Turecký Číslo 2/2020

Zvedněme rány své
vstříc dešti
nechť skrápí ranky
drsné na omak

nechť radují se
kapky stékavě mlsné
do oblak

Syndikovat obsah


about seo