Skip to Content

Feed aggregator

Bránit diskriminaci v tuzemsku i zahraničí

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:24
Bránit diskriminaci v tuzemsku i zahraničí Protestant Út, 03/09/2019 - 16:24 Lucie Rybová Číslo 7/2019

rozhovor s Lucií Rybovou, předsedkyní Českého helsinského výboru

Český helsinský výbor (http://www.helcom.cz) je organizace, která se kontinuálně soustředí na obranu lidských práv. Vznikl koncem totalitního režimu v roce 1988 jako Československý helsinský výbor a představuje kontinuitu usilování o respekt vůči právům člověka od období nesvobody přes třicet let demokratického života naší společnosti. Respekt k právům těch, které i demokratická společnost pomíjí či vytlačuje na okraj, je však něco, co se musí vybojovávat a prosazovat stále znovu – v politických prohlášeních i v drobné denní práci.

Kdy jste poprvé slyšela o Českém helsinském výboru?

Myslím, že poprvé to bylo v roce 2001, kdy jsem dostala dopis tehdejší místopředsedkyně Helsinského výboru Libuše Šilhánové, v němž mě žádala o příspěvek do Zprávy o stavu lidských práv za rok 2002 k tématu práv osob s duševní poruchou. To bylo téma, kterému jsem se v té době již několik let aktivně věnovala jako právnička a posléze ředitelka dnes bohužel již zaniklé neziskové organizace České asociace pro psychické zdraví. Věděla jsem, že Helsinský výbor existuje, ale v té době jsem si svoji tehdejší činnost s oblastí lidských práv ještě úplně nespojovala. Nabídku na spolupráci jsem tehdy považovala za ocenění svého úsilí o zviditelnění tehdy málo diskutovaných problémů, jako je porušování práv pacientů v psychiatrických léčebnách a porušování práv osob nesvéprávných atd., které mimochodem trvají dodnes, a možnost skrze zprávu na ně upozornit. Můj text byl v rámci zprávy zveřejněn a je v řadě ohledů bohužel aktuální dodnes. Tehdy to byla má první a poslední spolupráce na dlouhou dobu, než jsem se znovu propojila s Helsinských výborem v roce 2012.

Takže s Helsinským výborem jste se znovu setkala až po dvanácti letech…

Ano. A byla to opět souhra více okolností. Tehdejší předsedkyně ČHV Anna Šabatová se stala ombudsmankou, musela proto ukončit činnost v ČHV a hledal se její nástupce/kyně. Také bylo třeba doplnit členy předsednictva, které se v té době hodně proměnilo. Dostala jsem tehdy nabídku od Anny Šabatové kandidovat do předsednictva jako členka. Annu jsem znala již řadu let díky své činnost v oblasti ochrany práv psychiatrických pacientů a vydávání časopisu Esprit, ze kterého se Anna ještě jako zástupkyně veřejného ochránce dovídala o dění v oblasti psychiatrie. Nabídku být členkou jsem přijala, protože jsem chtěla po ukončení pracovního poměru na MPSV, kde jsem měla agendu lidských práv v náplni práce, již ale jen ve volném čase (a svobodně) pomáhat rozvíjet činnost ČHV. Nepočítala jsem ale vůbec s tím, že se za rok poté na počátku roku 2014 stanu ředitelkou. Ale rukavice byla hozena, tehdejší ředitelka Helsinského výboru náhle odešla. Bylo potřeba, aby se někdo rychle ujal několika započatých projektů a organizace mohla dále vykonávat svou činnost. Organizace na tom byla po finanční stránce velice zle, hrozilo úplné zavření. S tím jsem se nechtěla smířit a rozhodla se veškeré své síly napřít na její záchranu. Vnímala jsem tehdy, že by to byla obrovský ztráta a zmar pětadvaceti let úsilí mnoha jednotlivců.

Tehdy jsem si nejvíce uvědomila, jak jsou zejména neziskové organizace, které nedostávají od svých klientů zaplaceno za služby, zranitelné a jak stačí výpadek zdrojů a spirála dluhů je roztočena. Pokud se nenajdou sponzoři či dárci, můžete akorát zavřít a klienti mají zase o něco horší situaci, když potřebují poradit, jak se domáhat svých práv.

Co bude obnášet udržení existence jedné neziskové organizace, jsem si tehdy (naštěstí) úplně neuvědomila. Moje zkušenost s vedením neziskové organizace byla z let 1999–2003, kdy jsem byla ředitelkou České asociace pro psychické zdraví. To bylo ale období počátků neziskových organizací, kdy se teprve rozjíždělo financování z evropských fondů a pomocí státních dotací. Množství administrativy a také míra odpovědnosti ještě byla únosná.

Potom, co jsem se stala ředitelkou Helsinského výboru, jsem si naplno uvědomila množství administrativy, kterou práce zde obnáší. Jsme na tom podobně jako drobný podnikatel nebo lékař, který ke své práci je také zatížen velkým množstvím administrativních úkolů, které musí plnit, aby mohl vykonávat svou práci. Chceme poskytovat své služby bezplatně, protože se jedná o ochranu práv těch nejzranitelnějších skupin, a zároveň potřebujeme na naši činnost finanční prostředky, pokud nemá být konána jen formou nějakých deklarací, ale má to být konkrétní pomoc v moment, kdy je potřeba.

Jedním z aktuálních témat Helsinského výboru je proto také otázka, jak se pracuje lidem v neziskovém sektoru, jaké jsou podmínky, zázemí práce a financování činností, které neziskové organizace vykonávají.

Univerzalita lidských práv je dnes opět zpochybňována – jednotlivci, ale i autoritativními režimy. Vnímáte, že tato situace má dopad na práci Helsinského výboru?

Zpochybňování lidských práv či tvrzení, že se jedná o „prázdný pojem“, mě velice trápí. Přemýšlím, zda je to dáno neznalostí toho, co ten pojem i práce obnáší, nebo zda je to výraz zoufalství nad tím, že i po Sametové revoluci se vymahatelnost mezinárodních úmluv o lidských právech zase o tolik nezlepšila. Práva deklarovaná v těchto úmluvách mnohdy zůstávají jen v teoretické rovině a nejsou naplňována. Jednak proto, že by se musely ve státním rozpočtu k jejich naplnění najít potřebné finanční zdroje a že chybí sankce za jejich porušování. Zároveň bývá zpochybňování existence nároku na lidská práva všeho typu včetně deklasování samotného pojmu jako základní a zásadní hodnoty jakékoliv společnosti součástí celkem úspěšné strategie, jak odradit jednotlivce i skupiny, aby o svá práva usilovali a vymáhali si je.

Jakmile jsou lidská práva předmětem politických bojů a rozhodování – máme na to či nemáme v našem rozpočtu – celou oblast to znesnadňuje. Dostáváme se do roviny, kdo z politických elit které právo jak hierarchizuje a rozhoduje, kolik se na něj dá financí. Nelze totiž říci, která skupina má větší právo na pozornost a která menší. Pozornost je třeba rozdělovat rovnoměrně a ve všech oblastech se musí směřovat kupředu.

Která témata Helsinského výboru pokládáte v současnosti za důležitá a proč?

Jednak jsou to stále témata a práva skupin, která na počátku vzniku patřila do činnosti Helsinského výboru, jako je naplňování občanských a politických práv, práva osob ve výkonu trestu a vazby a práva uprchlíků a žadatelů o azyl. Pak jsou to témata a práva skupin, na které jsme se začali zaměřovat po určité době působení. Z obecnějších témat/problémů je to nerovné zacházení, rasismus a trestné činy z nenávisti, ze skupin jsou to práva dětí, práva seniorů, práva žen, práva pacientů a osob se zdravotním postižením. Tento vývoj odpovídá i vývoji v oblasti mezinárodní ochrany, kdy posledně zmíněné skupiny začínají být lépe chráněny mezinárodními úmluvami než dříve. Stále aktuálnější je téma naplňování sociálních práv spojených s dostupností bydlení, sociálních a zdravotních služeb zejména pro osoby v hmotné nouzi, osoby opouštějící instituce nebo pro osoby bez domova.

Český helsinský výbor se ústy svého předsednictva ve svých vyjádřeních vyjadřuje k různým tématům. Jakým způsobem získává podněty k vyjádření?

Podněty vychází z různých zdrojů – jednak každý člen rady HV sleduje mediální scénu, tedy jaká témata jsou aktuální, a na ně reagujeme. Dále dostáváme podněty od jednotlivců, kteří přináší vlastní zkušenost – svědectví. Třetím zdrojem je členství nebo spojení s různými neziskovými organizacemi v ČR i po Evropě, v jehož rámci se dozvídáme o tématech či dění v dané zemi a vyjadřujeme se pak samostatně nebo společně.

Které kauzy pokládá ČHV za důležité, takže se k nim vrací opakovaně?

Každý závažný či něčím mimořádný případ porušení lidských práv je hodný pozornosti a analýzy, zda jde o selhání jedince nebo selhání systému, mezeru v zákonech nebo špatnou praxi. Na individuální rovině sledujeme v rámci našich dosti omezených kapacit závažné případy porušení lidských práv, které, zůstanou-li bez odezvy, mohou mít negativní vliv na demokratický vývoj společnosti. Takto jsme sledovali např. soudní proces s Vladimírem Sáňkou, který byl jako „obětní beránek honu na islamisty“ obviněn za šíření nenávisti skrze knihu o islámu, kterou ale on sám ani nepřekládal, ani nebyl přímo odpovědný za její vydání. A ta kniha je navíc jinde v zahraničí zcela volně dostupná a není na ní nic závadného. Řadu let probíhalo soudní řízení. Byl sice nakonec osvobozen, ale léta ve stresu a finance, které jej stála obhajoba advokátem, mu už nikdo nevrátí. O narušené reputaci nemluvě.

Český helsinský výbor občas také překračuje hranice českého státu – zastává se čínských křesťanů, žádajících u nás o azyl, a také příslušníků Falun Gong, kteří jsou v Číně už dvacet let pronásledováni z důvodu své víry. Jakým způsobem získáváte informace?

Zmiňujete zrovna nová témata, která před dvaceti či třiceti lety ani nebyla známa. Tato témata se k nám dostala tak, že jsme byli přímo osloveni skupinami, jejichž práva jsou popírána – čínskými křesťany, kteří žádají o azyl, a těmi, kdo u nás praktikují Falun Gong. O jak zásadní téma se jedná, jsem zjistila až skrze osobní svědectví těch, kteří persekuci nebo přímo mučení přímo sami zažili. Důležité i pro nás je, aby svědectví bylo pokud možno osobní a přímé. Fotografie mrtvých a umučených lidí bývají totiž lehce označovány za podvrh nebo za fake news. Zároveň jsou některé případy porušování lidských práv – jako je již dvě desítky let trvající obchod – nedobrovolný odběr a prodej tělesných orgánů odpůrců režimu či náboženských skupin včetně křesťanů v Číně – tak neuvěřitelné a tak nehumánní, že je přirozenou lidskou reakcí, že ten, kdo se o nich doslechne, řekne: „To prostě nemůže být v 21. století pravda.“

Naší rolí je mimo jiné otvírat lidem oči, aby viděli, co se děje lidem za hrůzy nejen v zahraničí, ale především i u nás. K flagrantnímu popírání práv jednotlivců dochází i v našich institucích, které jsou často vzdálené jak místně, tak i fakticky tím, že jsou veřejnosti uzavřené, jako jsou například věznice, psychiatrické léčebny, ale i dětské domovy. Stále u nás máme mnoho institucí, o kterých běžný člověk nemá představu, jak fungují – a když jste až jako jejich „klient“ nebo příbuzný klienta konfrontován s realitou, zjišťujete věci, nad nimiž zůstává rozum stát. A pokud jste uvnitř, máte jen velmi omezené možnosti, jak a komu byste se venku dovolal o pomoc. I tehdy se vynořují témata, na která je potřeba ze strany společnosti reagovat. Naší rolí je být mostem mezi konkrétní realitou/situací mnohdy zcela osamoceného jedince v instituci a politikem nebo úředníkem, který sice formálně tyto instituce řídí, ale mnohdy je ani sám nenavštívil a nemůže tudíž vědět, co vše je potřeba změnit.

Na Českém helsinském výboru mě zaujalo, že se soustředí na pomoc těm, kteří jsou nejvíce na okraji – a to je dětem, jejichž rodiče jsou věznění. Jak tato pomoc vypadá prakticky?

Naplňování práv dětí s rodiči ve výkonu trestu je jedním z novějších témat – objevuje se v Helsinském výboru přibližně od roku 2010. Toto téma nám přinesla spolupráce se zahraničními organizacemi, které se mu primárně věnují.

Pomoc těmto dětem má dvě roviny – jednak individuální, kdy pomáháme jednotlivým dětem a rodičům překlenout bariéry, které brání ve vzájemném kontaktu dětí, které jsou např. umístěny v náhradní péči – pěstounské či nějakém ústavu po dobu, kdy jejich otec či matka jsou ve výkonu trestu. Bariéry vznikají primárně nedostatkem financí a personálu na dopravu dítěte za rodičem. Proto jsme začali na počátku organizovat skupinové či individuální návštěvy dětí za rodiči ve výkonu trestu. Věznice do té doby nebyly vůbec připraveny na dětské návštěvníky, takže nepočítaly s něčím, co by bylo vstřícné dětem – že by bylo k dispozici občerstvení či hračky pro děti. Dnes už je situace mnohem lepší, i když k ideálu má také dost daleko. Bariérou je i zpřetrhání kontaktu mezi dítětem a jeho rodičem – a my jim pomáháme ten kontakt znovu navázat. Snažíme se, aby věznice a místo, kde to dítě je, spolupracovaly a neblokovaly možnost setkávání.

Druhá rovina je systémová. Úmluva o právech dítěte říká, že dítě má právo být v pravidelném kontaktu se svým rodičem. Tuto potřebu lze naplňovat tělesně - kontaktem, ale i telefonicky či písemně. O této potřebě, ale i právu dítěte se málo hovoří a také ví. Pokud kontakt dítěte s rodičem chybí, může to poškodit jak rozvoj dítěte, na kterém má zájem instituce, která se o něj stará, tak i nápravu vězněného či vězněné, na níž má zájem zase vězení. Často se stává, že instituce z obou stran buď možnosti rozvíjet kontakty rodičů s dětmi nevyužívají, nebo se jim přímo brání – dětské domovy soudí, že není vhodné, aby byly děti v kontaktu s vězněným rodičem, a věznice používají možnost kontaktu s dětmi jako něco, co je pouze za odměnu pro vzorné vězně v rámci programu zacházení, ale ne pro všechny; tím ale jejich děti současně trestáme. Naše vězeňství stále vychází z toho, že omezení řady práv vězněných – i práva rodičů na kontakt s dětmi – je něčím, co je normální součástí trestu. Helsinský výbor se snaží upozorňovat tyto instituce, že některá práva jsou neomezitelná a že péče o uchování citové vazby skrze kontakt mezi rodiči a jejich dětmi je součástí jejich základní práce jak s odsouzenými, tak s dětmi.

Jsou rozdíly mezi přístupem jednotlivých věznic k této problematice? Spolupracuje se vám dobře?

Rozdíly určitě vnímám, ta spolupráce je různá – a není jednoduchá.

Český helsinský výbor také poskytuje bezplatnou poradenskou právní pomoc. Jací lidé k vám přichází a kde se o vás dozví?

Primárně poskytujeme sociálně-právní poradenství jako bezplatnou pomoc, která je jako sociální služba financována státem. Jen díky tomu může tato poradna fungovat. Přichází k nám poradit se lidé, kteří se domnívají, že jejich práva byla někým porušena. Často jde i o oběti všech typů diskriminace – diskriminace na základě zdravotního postižení, pohlaví, etnické příslušnosti, náboženství i věku. Stále častěji se na nás obrací senioři či osoby o seniory pečující se stížnostmi na špatné zacházení, zaměstnanci, kteří zažívají šikanu na pracovišti, děti, které šikanuje někdo ve škole. Velkou skupinou jsou i osoby omezené ve svéprávnosti. Toto omezení je často vykládáno tak, že je naprosté i v oblastech, v nichž by být nemuselo.

Jak se k nám lidé dostávají? Někteří klienti se k nám vrací na základě dobré zkušenosti s naší organizací, jiní přichází na doporučení někoho jiného, buď jednotlivce, nebo nějaké spolupracující organizace. Organizací, které pomáhají lidem, jejichž základní lidská práva jsou narušována, u nás není mnoho.

Jakým způsobem to poradenství probíhá? Jak můžete klientům pomoci?

Poradenství probíhá na celostátní úrovni, a proto i formou korespondenční – čím dál tím více e-mailem, dále i telefonicky. Kdo má prostředky na dopravu nebo je z Prahy, tak může přijít se poradit osobně.

Telefonické konzultace se často blíží krizové intervenci – volají nám lidé ve velké tísni, kdy sice potřebují poradit od právníka, ale je tam přítomný i velký psychický stres nebo dokonce zažívají dlouhodobé trauma. Snažíme se i těmto potřebám vycházet vstříc a dát klientům více času s námi sdílet své dosavadní frustrace, obavy a paniku z nastalé situace. A ta není malá. Sice nejde vždy o život jako takový, ale určitě o zachování práva nebýt vyčleněn ze společnosti pro svou jinakost, ať už spočívá třeba jen ve smýšlení či způsobu života.

Při právním či sociálním poradenství stále není běžné pamatovat na nutnost ošetření i emocionálních potřeb klienta – ale je to velmi důležité. Máme sice u nás i krizové služby, ale tam se obrací lidé v jiných případech (náhlé úmrtí, životní krize apod.), ale určitou krizi prožívají i lidé, kteří jsou ohroženi ztrátou práce, bydlení, dětí či jsou ve výkonu trestu. A oběti psychického a fyzického násilí, které přicházejí za právníkem či sociální pracovnicí s praktickými dotazy, potřebují nejen bezplatnou právní poradu, také psychologickou první pomoc. V poradenské praxi toto vnímáme stále více jako téma hodné pozornosti. Klientům můžeme přes soudy pomoci k tomu, aby se domohli spravedlnosti – u nás to často znamená po letech soudních tahanic pouze omluvu či rozhodnutí, že jejich práva byla porušena. I když klient dostane určitou finanční satisfakci, málokdy mu je jakkoliv nahrazena zásadní psychická újma, kterou utrpěl. Zde mám na mysli například případy lidí, kteří byli nezákonně hospitalizováni, uvězněni, vyhození z bytu či z práce apod. V tomto ohledu není spravedlnost

Děkuji vám za rozhovor. Mikuláš Vymětal

Konec lesů na Třebíčsku

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:23
Konec lesů na Třebíčsku Protestant Út, 03/09/2019 - 16:23 Petr Busínský Číslo 7/2019

Jsem znám jako turista, tramp, divoký scout, zkrátka a dobře, většinu času trávím v přírodě, nejlépe v lese.

A bydlím na Třebíčsku.

Letošní prázdniny jsem však na Třebíčsku netrávil, protože už zde není les. Všude vidíte pouze tmavě hnědé, uschlé smrkové porosty všeho stáří a většinově uschlé porosty borovice. Hospodářský les, který dohospodařil. Teď hospodaří těžká technika, která nestíhá, a i přes veškerý její řev je všude podivné, mrtvé ticho. Mrtvé ticho, mrtvé sucho.

Pouze tam, kde se divoce vzmáhají kousky neobdělávaných luk, travin, mokřin a lidsky prvoplánově nevyužitelných spletí dřevin (jakýchsi půldřevin nebo podstromů, nepřipomíná vám to něco?), je alespoň trochu vlhko a živo.

Již mnoho let sázím na zahradě mezi staré odcházející ovocné dřeviny různé lesní dřeviny. Postupně se z toho stává divočina, která, a to je pro mě nejdůležitější zjištění, má svoje pravidla bez ohledu na mě.

Stromy, které jsem vysázel, postupně odcházejí, i když jsem je zalíval, usychají, nebo ty listnaté, které jsou evidentně životaschopnější, odumírají, protože si o ně otlouká parohy srnec. Kam jinam má taky chodit, když široko daleko roste pouze řepka a kukuřice? Když poprvé letos sekli vojtěšku, zůstalo na zemi dost rozsekaných mláďat. Takže ke mě na zahradu chodí srny i rodit – mají tam klid.

Co tedy na zahradě zůstává zdravé a živoucí? Stromy, které se tam samy vysemenily, a stromy, které mají ostny. Různé divoké švestky a špendlíky, zatím, když je oplotím, se daří habru, jasanu, javoru. Vytváří vlastní zákoutí a přímo tvoří podmínky pro svůj plnohodnotný život i pro život svých blízkých. Každé místo dynamicky uzpůsobuje své optimální prostředí a neustále je zdokonaluje. Stvořitel tvoří směrem k životu.

Vzpomínám si, jak jsme projížděli s přáteli Arizonou, do auta pražilo slunce, všude kolem rozpálený písek a kamení, ostnaté, pro nás podivné rostliny, rozbořené farmy. Bylo mně jasné, že v takovéhle krajině bych nedokázal žít. Smrt žízní nebo uštknutím musí být hrozná. Poté jsme vyjeli na takový kamenitý hřeben a na druhé straně zázrak! Nekonečné borové lesy, občas lesknoucí se plochy bažin nebo dokonce čistá, průzračná jezera. Území Apačů. I přes obrovský tlak bílého muže, ať už v podobě státních či církevních institucí, nikdy nezačali ve velkém hospodařit. Ti na druhé straně hřebene ano. Považovali to za svou povinnost pánů přírody. Jejich sen trval třicet, maximálně padesát let. Zmizely lesy, zmizela voda, úrodnou půdu odvál vítr.

Proto jsem letošní prázdniny netrávil na svém rodném Třebíčsku, ale v Beskydech, Brdech, v Lužických horách, kde odumírání lesů ani v náznaku není tak velké jako tady u nás. Mimo jiné proto, že jsou to mnohem rozsáhlejší lesní celky s většími územími smíšeného nebo dokonce listnatého lesa. Udrží mnohem více vody. A je kolem nich mnohem méně polí s devastujícím chemickým pěstováním rychle rostoucích rostlin na co největších plochách.

Určitě potřebujeme hospodářsky využitelné dřevo (teď momentálně jsou ho naloženy stovky vagonů na venkovských nádražích na železničních tratích Třebíčska nachystaných na odvoz do Číny). Ale ne ho získávat totalitním smrkovým velkolánem. Mnohem více však sledovat, jak na každém jednotlivém místě tvoří Stvořitel a v úctě se tomu přizpůsobovat.

Radši jsem tichým pozorovatelem v lůně hvozdu, než středobodem vesmíru na poušti.

Kázání Tomáše Trusiny

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:22
Kázání Tomáše Trusiny Protestant Út, 03/09/2019 - 16:22 Tomáš Trusina Číslo 7/2019

Text Exodus 14,1–14

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Rozkaž Izraelcům, aby se obrátili a utábořili před Pí-chírotem mezi Migdólem a mořem; utáboříte se před Baal-sefónem, přímo proti němu při moři. Farao si o Izraelcích řekne: Bloudí v zemi, zavřela se za nimi poušť. Tu zatvrdím faraónovo srdce a on vás bude pronásledovat. Já se však na faraónovi a na všem jeho vojsku oslavím, takže Egypťané poznají, že já jsem Hospodin.“ I učinili tak.

Egyptskému králi bylo oznámeno, že lid uprchl. Srdce faraóna a jeho služebníků se obrátilo proti lidu. Řekli: „Co jsme to udělali, že jsme Izraele propustili z otroctví?“ Farao dal zapřáhnout do svého válečného vozu a vzal s sebou svůj lid. Vzal též šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské. Na všech byla tříčlenná osádka. Hospodin zatvrdil srdce faraóna, krále egyptského, a ten Izraelce pronásledoval. Ale Izraelci navzdory všemu vyšli.

Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři, dostihli je všichni faraónovi koně, vozy, jeho jízda a vojsko, při Pí-chírotu před Baal-sefónem. Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu.

A osopili se na Mojžíše: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“

Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“

První věta příběhu zní – milí přátelé – prázdninově a bezproblémově:

Hospodin vzal děti Izraele na tábor k moři. O prázdninách přijde na moře řeč nejčastěji jako na dovolenkovou destinaci. A na tábor dnes jedeme se salvátorskými dětmi. Vyprávět si tam budeme taky o moři. Ovšem v trochu jiných souvislostech – naše hry budou inspirovat Vikingové a jejich mořské výpravy. A to už nebudeme moře potkávat jako zábavný či rekreační živel – ale spíš jako protivníka, který klade překážky, jež je třeba společným úsilím překonávat. Na tom táboře nás budou navíc provázet biblické příběhy, v nichž moře hraje ještě drsnější a hrozivější roli: Moře jako nespoutaná bouře, před níž se učedníci krčí strachy. Moře jako hlubina, kde se člověk schová snad i před Hospodinem, jak si to představoval Jonáš.

Neboť moře v příbězích bible, to je veličina hrozivá a mocná. Jako by si vždycky mohlo dělat, co chce – a člověku dalo v naplno zakusit jeho bezmoc. Tak jako když se věci zvrtnou úplně jinak, než jsme plánovali – a člověk najednou zjistí, vůbec nejsem pánem svého osudu, loďkou mého života teď zmítají síly, mnohokrát přesahující moje vlastní. Anebo jako když tě zaplaví smutek či beznaděj. Víte, ono to není náhodné poetické přirovnání, když někdo říká, že topí v neúspěších, žalech či dluzích. Moře – to je ta životní situace, kdy najednou ztratíš půdu pod nohama a propadáš se hloub a hloub. Moře, to je nakonec i setkání se smrtí.

A nezapomeňme, že není málo lidí, kteří takto moře nepotkávají jen v přeneseném smyslu – ale doslova. Jako nevypočitatelnou hlubinu, hrozící utonutím, jíž jsou vydáni na milost a nemilost. Vždyť kolik z těch, kdo nasedli do křehkých člunů, jež je měly přepravit přes Středozemní moře do bezpečí Evropy, potkalo a potkává moře právě jako místo svého konce? Jen si přečtěme Mořskou modlitbu afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, v níž otec zaříká moře, aby v něm neskončil život synka Marwána:

„…dnes večer dokážu myslet jen na to / jak je tohle moře hluboké / jak je obrovské, jak je lhostejné. / Jak bezmocný jsem, když tě mám před ním ochránit.“

K takovému moři přivedl třetího dne po vyjití z otroctví děti Izraele Hospodin. Na dosah sebejisté potvory, která se líně převaluje sem a tam – a občas umí dát najevo, že má nevyčerpatelně sil na to, aby s kýmkoli zatočila. K „Hluboké tlamě“, u které to zavání zánikem a zmarem. Neboť Píchírót, jak se v bibli jmenuje to místo, rozhodně nezní nijak přitažlivě: Píchírót, to je právě něco jako „Hluboká tlama“. Táhne z té tlamy horký dech pouště, nebo ozvěny děsivých mořských hlubin? Každopádně je to místo páchnoucí na sto honů smrtí. Tudy že by vedla cesta života?

Proč se jde zrovna sem? Tohle Mojžíšovi a nám oznámil Bůh svobody a naděje jasně a bez obalu:

Aby zvěděli Egyptští, že JÁ jsem Hospodin – a aby uzřel Izrael spasení Hospodinovo.

Aby zvěděli Egyptští… Egyptští zotročovatelé, sebejistí protivníci Boha svobody, nepřátelé cesty spásy se totiž probrali z velikonočního šoku. Farao vyhlásil všeobecnou mobilizaci, sám se ujal velení elitní eskadry smrti a na proslavených a neporazitelných vojenských vozech vyrazil za Izraelem.

Nás při naslouchání tomuto příběhu obvykle ruší, že Hospodin opakovaně prohlašuje „zatvrdil jsem faraonovo srdce, aby se pustil do pronásledování“. To si z něj udělal jakéhosi fackovacího panáka? Není to jakási hra kočky s myší – na druhou? Hospodin si hraje s faraonem, a ten si z jeho dopuštění aspoň na chvíli ještě pohraje s bezbrannými dětmi Izraele…

Tahle představa se v nás bere nejspíš proto, že si Pána Boha představujeme nejdřív ze všeho jako všemocného režiséra, který kdesi seshora tahá za provázky. Jednou popotáhne Izrael, jednou faraona s jeho vojskem. Jenže vypravěč touhle – mimochodem řádně pohanskou – představou netrpí. Říká docela otevřeně: Hospodin jde s Izraelem. Jede v tom s nimi nikoli jako režisér, spíš možná jako lodivod, který ví, kudy kam a kudy dál, ale rozhodně celý ten děj nerežíruje v zákrytu, pohodlí a odtažitosti režisérské kabiny.

Farao tu navíc hraje roli jakého pozemského odrazu moře. Je představitelem nespoutané moci, vrcholku pyramidy moci, přičemž nespoutaná moc – reprezentovaná jednou okupačními tanky (jako v srpnu ’68) a jindy letadly bombardujícími civilisty (jako v Sýrii nebo v Jemenu), a ještě jindy hromadami prachů, za něž jde koupit všechno a každého – tahle nespoutaná moc je cosi, před čím lidé se lidé sklánějí a stahují ocasy, i když její hrozbu nepociťují zdaleka tak citelně, jako ti, kdo jsou vydán silám moře. V této zemi není třeba chodit pro příklady nijak daleko…

Ale víra se – při vší bezbrannosti a bezmoci – nesklání. Ani před faraony okolo nás – ani před záplavami beznaděje. Živí se a inspiruje příběhem, kde si to Hospodin vyřídí s mořem i faraonem. S mořem, faraonem i smrtí. I když samotné děti Izraele měly té víry míň než pomálu. Neboť tenhle příběh se vypráví především proto,

…aby uzřel Izrael spasení Hospodinovo. Ze všeho nejblíž mají přitom Izraelci k rezignaci a beznaději. Když na obzoru uzří sílu faraonova vojska, začnou lamentovat a vyčítat: Co jsme to udělali, že jsme ti Mojžíši, uvěřili? Že existuje cesta z otroctví? Co nás to napadlo…

Izrael, utábořený u Tlamy hlubin má za zády faraonovo vojsko – a před sebou moře. Tu potvoru, co se líně převaluje a pošklebuje bezmocným lidským tvorečkům. Divíte se, že nejhlasitěji teď zní vyčítavý hlas skeptických manželek a že i rozvážní tatíci propadají hysterii?

Cos nám to Mojžíši udělal? To nebylo dost hřbitovů v Egyptě, že si musíme kopat hrob na tomhle proklatém místě? Copak jsme ti to už v Egyptě neříkali, dej nám pokoj s cestou vysvobození? Copak už tehdy nebylo jasné, že to právě takhle dopadne? Ty tvoje řeči o Bohu naděje a svobody… Kam jsme to s ním dotáhli?

I řekl Mojžíš lidu: Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám způsobí dnes; nebo jakž Egyptských uzříte dnes, neuzříte nikdy více až na věky. Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.

Takhle Hospodin buduje víru, takhle otevírá cestu záchrany. Takhle uskutečňuje program spásy, takhle oslaví a posvětí své jméno: Sám, bez lidského přičinění. Ve chvíli, kdy se nepřátelé cítí pevně v sedle, kdy si je moře jisté svou příští kořistí, ve chvíli, kdy i Izrael propadl zoufalství a beznaději – v této chvíli Mojžíš vyřizuje: Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.

Bude to o vás – bez vás. Bude to bez vás – ale bude to pro vás: Abyste věděli, že s Bohem tohoto příběhu se nemusíte bát žádného faraona. Aby vaši víru už nepohltila panika ani malověra. Abyste se na cestě svobody necítili vydáni napospas kdejaké nesnázi a překážce. Abyste s úžasem, a přec s hlubokou důvěrou věděli: když nás jednou na cestu záchrany pozvali, už nás z ní nikdo nemá sílu strhnout zpátky.

Když jste byli připojeni do zástupu svobody a spásy, když vám Hospodin, Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista otevřel cestu záchrany, nemůže už tu cestu záchrany nic zmařit. Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. Hle, v dáli spásy kyne břeh. Moc předivná nás tiše obestírá. A to i tam a tehdy, kde se ještě může zdát síla otroctví a beznaděje vítězit. Tuhle víru příběh vzbuzuje, posiluje a šíří. Touhle silou vzpruží klesající kolena i rezignovaná srdce. A žádná tlama nemá na to, aby pohltila důvěru a naději, které dal vyrůst Bůh z tohodle příběhu.

Jemu buď panství, moc i sláva na po všechny věky věků. Amen.

Pane, z příběhu tvé spásy víme, že jsi nablízku těm, na něž dolehly úzkosti a pochyby. Tvoř z nás lid, který tvé blízkosti věří víc, než přívalům strachu, nenávisti či hrůzy. Necháváš zmlknout řeč nedověry i paniky. Prosíme, ať taková řeč nezní zprostřed církve. Blízkost tvé naděje a tvého pokoje ať přemáhá každou úzkost, zoufalství i bezradnost.

Otevíráš cestu svobody. Prosíme za ty, kdo jsou zotročeni sobectvím, strachem o sebe, závislostmi. Prosíme za ty, které jejich temná minulost stále strhává zpátky. Prosíme i za ty, kdo doplácejí na sobectví a ostré lokty těch, kdo se neostýchají prosazovat se na úkor druhých. Vysvobozuj nás i církev i tuto zemi z otroctví egoismu i nabubřele faraonských manýr.

Vítězství tvé spásy prozařuje temnotu smrti. Vysvoboď ze sevření smrti všechny, kdo v těchto dnech naříkají nad ztrátou někoho ze svých blízkých, kdo prožívají obavy a hrůzu. Prosíme za ty, kdo se vydávají na tento světadíl, aby tu našli štěstí a lidskou důstojnost. Chraň je na jejich cestě. Amen

Kdo je náš? Královna Viktorie a náš mecenáš

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:21
Kdo je náš? Královna Viktorie a náš mecenáš Protestant Út, 03/09/2019 - 16:21 Tomáš Bísek Číslo 7/2019

Trochu směle a snad ne příliš hanlivě označuji jednoho vzdálenějšího člena naší rodiny mecenášem. Mám jen jeden důvod. Pomáhá mi zarámovat řádky, které čtete. Zakoupil totiž našim čtyřem v Londýně drahé vstupenky k návštěvě královského Buckinghamského paláce. K mecenášství mu dopomohlo, že při ukončení prohlídky paláce nechal použité vstupenky označit a musel je podepsat. Podepsaný může přijít do paláce ještě jednou. Bylo to však jinak. Naše dvě malé a nadšené vnučky nás zkrátka vzaly za ruce, abychom je do Buckinghamského paláce doprovodili. Chtěly si návštěvu zopakovat. Kdo koho vlastně doprovodil? Vyrazili jsme s nadějí, že to dobře dopadne. Vstupenky jsou přeci vstupenky.

Nepodlehněte však pocitu, že s platnými vstupenkami uniknete zástupům, které palác obléhají. Jde přeci o výraz úcty a zvědavosti ke kultu její královské výsosti a celé široké rodiny. Vidím v tom projev sebeprojekce oddaného ctitele ideálu britství a velebnosti impéria, které obepínalo celý svět. Takový obraz v sobě oddaně nosí nejen přemnozí Britové a členové britského Commonwealthu, ale i mnozí další. V jejich srdcích a myslích nás stále všechny obepíná. Jen sledujme jednání o brexitu.

Šťastně jsme pronikli pestrobarevnou hradbou čumilů a dostali se k jedné z přepážek pokladen, za kterou seděl mladý muž asijského původu. Rychle se z předložených vstupenek a našich odpovědí dopracoval k poznatku, že před ním nestojí podepsaný návštěvník. Proč nám neodmítl vystavit nové vstupenky? A proč více pro sebe nežli pro nás zabrblal „No, tohle bych rozhodně dělat neměl“? S tímto slovním doprovodem nám podal nově vytištěné vstupenky. Ještě teď nad tím kroutím hlavou…

A již se mačkáme s rostoucím zástupem návštěvníků a očekáváme odbavení jako na letišti s bezpečnostními rámy a dalšími prohlídkami. Naléhavě na nás všechny doráží hlas, který vysvětluje, co nás ještě potká. Za námi se hromadí další stovky návštěvníků. Projdou procedurami za chvíli po nás. Ejhle, efektivnost jistě i finanční.

A již jen malá chvilka trpělivosti, dokládá hlas nad námi, a dojdeme k očekávanému oblažování tím, co nashromáždili členové královských rodin za mnoho staletí. Opravdu nashromáždili? Zakoupili? No, rozhodně nenakradli… Však nám brzy nato zazní do sluchátek multimediálního průvodce, jak je to velmi pečlivě ošetřeno a uchováno pro blaho nás všech. Ano, tady to máte! Všemožné umělecké skvosty z celého světa pro blaho celého světa. No tak dobře, upřesňuji, chcete-li: Pro blaho těch, kteří to chtějí vidět. Mají na to, přijdou, přijedou, přiletí, připlují a dostaví se. A pak jsou ochotni se onomu téměř bezchybně připravenému blahu podrobit.

A to blaho? No jistě. Troufnul jsem si to takto označit, snad jen v náznaku ironicky. Je asi zcela věcné poznamenat, že v naší blažené části světa všichni opečováváme a schraňujeme, co nashromáždíme, co je „naše“ a co nám podle našeho úsudku za opečovávání stojí.

K tomu ještě poznámku. I povrchnímu návštěvníku neujde, že srdcem sbírky je to, co nashromáždila královna Viktorie. Ona je symbolem „dokonalého rozkvětu“ britského impéria. A její duch živí brexit a hýbe jím. Spějeme, ale ano, spějeme do viktoriánských dob! To je ono.

A ještě dodatek: Umělecké a všelijak atraktivní a blaho vyvolávající objekty jsme „jim“ již posbírali. Ty přece k životu nepotřebují. Co to tedy sbíráme teď? Co to těžíme, kácíme, lovíme, dolujeme, shromažďujeme, kupíme? Ne, přece nekrademe. Máme jasné kontrakty, platíme hotově, ba pomáháme nuzným. My přeci jen těžíme, kácíme, lovíme, shromažďujeme a … Někteří z nás se ale obáváme, že „oni“ začnou tvrdit, že to potřebují.

Ale hlavně aby nechtěli přijet, přiletět, připlout, připlavat…

červenec 2019

„Zůstali sami se svým šílenstvím“ aneb Nechat se z ticha vyburcovat Ginsbergovým Kvílením

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:18
„Zůstali sami se svým šílenstvím“ aneb Nechat se z ticha vyburcovat Ginsbergovým Kvílením Protestant Út, 03/09/2019 - 16:18 Klára Krásenská Číslo 7/2019

Ginsbergovy verše beru do rukou zásadně s chvěním; je to pocit podobný snad bázni, duše je přemožená a odhalená a nejvíce právě tehdy, uvědomí-li si, že celý divoký vesmír Kvílení je v ní obsažen a přítomen. Opovaž se číst v samolibém pohodlí turisty, který přihlíží cizímu neštěstí, cizím scénám těla a krve s pocitem kratochvilného vzrušení. Opovaž se – je to sladké pokušení. Obracím strany za letního večera a muškátové vůně, ticho a zasychající vesnický déšť, vzdálený skřehot říčních ptáků – zdá se, že nic už snad nemůže být vzdálenější skřipci Ginsbergova molochovského města, úprku, vzpouře, nočním vzdechům. Nelze však uhnout pohledem, duše se přisává ke slovům a obrazům a náhle ví, že toto město dobře zná i každý jeho vzdech, jsou to také mé vzdechy a výkřiky a nerozpoznám-li je teď, snad už je nerozpoznám nikdy. A to znamená pozbývat sluchu ve světě, který neodkladně potřebuje hlas Živého.

Howl. Výkřik, zavytí, sten

těch, „kteří si vypálili cigaretami díry do paží“, těch, kdo se „s pláčem zhroutili v bílých tělocvičnách, nazí a rozechvělí před soukolím jiných koster“. Jedno zasténání – táhlé jako dlouhý Ginsbergův verš, v němž se dech popadá až na samém konci řádku k zasténání novému. A po něm další a další dlouhé vzlyky spojující se v jeden řetězec, v jeden rytmizovaný tok hořkosti a vzpoury; je to skutečně kvílení tvořené nesčetnými, ale přesně odměřenými údery hlasů procházejících básníkem. Není to jobovský nářek člověka v jeho neštěstí, týká se a obsahuje všechny a všechno – šílené vandráky, černochy, zločince „se zlatými hlavami a s šarmem skutečnosti v srdcích“, vychrtlé číšnice, chlapce vzlykající v armádách; a také zemi, městskou krajinu – špinavá kina, suterény, kanceláře pro nezaměstnané, krajiny nočních doků, nemocniční oddělení, démonické továrny. Je to krajina obludná a zvrácená, a přesto je ve vší své bídě jediným útočištěm všech těch vyděděných a vyhnaných, kteří „za dvaasedmdesát hodin přefrčeli Ameriku, aby zjistili, jestli já jsem měl vizi, nebo tys měl vizi, nebo on měl vizi, jak nalézt Věčnost“. Zoufalé hledání Věčnosti a zároveň stejně zoufalé přesvědčení, že „duše je nevinná a nesmrtelná nikdy by / neměla bezbožně umřít v ozbrojeném blázinci“, provází poutníky této básně, kteří jako by se s pěvcem třetího zpěvu Dantovy Komedie ptali tváří tvář peklu: „Mistře, jaký pláč to slyším lkavý? / A jaký lid zde krutá bolest souží?" Motivy hledání, cesty, novodobého poutníka, který se do krve drásá, aby nahmatal Skutečnost, to všechno ostatně tak příznačné pro celou beat generation, se neztrácí ani v Kvílení. Někdo „cestuje do Denveru“, navrací se tam a umírá, někdo jiný se uchyluje do Mexika nebo „do Skalistých hor něžně milovat Buddhu“, „řítí se po dálnicích minulosti“ z jednoho státu do druhého, spočinout ve zdánlivé jistotě – zdánlivé už právě proto, že proud básně takového poutníka míjí a zanechává jeho jistotám, jeho Buddhovi nebo opojení a vrhá se dál, nepokojně a bez odpovědí nebo závěrů. Objímá tak celou Ameriku („v mých dnech z tebe kape jak jsi cestoval po moři a kráčíš po dálnici napříč Amerikou“) jako jakýsi mikrokosmos, svět sám o sobě zanechaný uprostřed moří, který však stále zneklidňuje a dráždí: „Jsem s tebou v Rocklandu / kde se objímáme a líbáme Spojené státy pod svými prostěradly Spojené státy / které celou noc kašlou a nedovolí nám usnout“.

Tento neklid podtrhuje samotná výstavba

celé básně, v dlouhých urputných verších nemožnost oddechu, jak už bylo zmíněno, prostor zaplněný zvukem, hlasem a hlukem ve všech možných podobách a obrazech, které tento skutečný lomoz zpřítomňují: čtenář čelí saxofonovým výkřikům Kristovy agónie „éli éli lamma lamma sabachtani“, fabriky krákají v mlze, vlaky rachotí, aktéři básně „v zoufalství vyzpěvují z oken“, „brečí na celou ulici“, vřeští radostí, škytají a chechtají se, pláč a kašel „pod tuberkulózním nebem“, „sirény z Los Alamos je uječely a uječely i Wall Street a píšťaly od přívozu na Staten Island ječely také“, pumy a hřmící letadla, klábosení, dávení, „třeskot osudu na vodíkové hrací skříni“, drcení kostí a nepřetržitý hovor do umdlení, které však nenastává. Tato zvuková kulisa chaosu města, v němž se noc i den slévá v jedno, se mísí s rytmem jazzové hudby. Jednotlivé obrazy jsou na sebe vršeny, a snad to není jen jakýsi optický klam, že ve spádu básně i jejich koncentrace vzrůstá, všechno jako by kypělo a vzdouvalo se s čím dál vyšší intenzitou až k výkřikům druhé části („Molochu, tvá láska je nafta a kámen bez konce! Molochu, tvá duše je elektřina a banky!“), které se stále více tříští už jen do jakéhosi extatického lapání po dechu jednotlivých větných fragmentů: „Všechno to viděli! divoké oči! svaté výkřiky! (…) Skočili se střechy! k samotě! mávali! nesli kytice! Dolů k řece! do ulice!“

Jistého řádu a spočinutí text nabývá až ve své závěrečné části. Úvodní oslovení adresáta „Carle Solomone!“ působí jako spásné vytržení ze snu, z blouznění horečky, po němž následuje nekompromisní ujištění – celá série pravidelně opakovaných ujištění – „Jsem s tebou v Rocklandu“, jako by básník říkal – nebyl to tak docela sen, horečka je stále skutečná, ale já jsem přítomen, jsem s tebou všude tam, kde jsi ty. Promlouvá k příteli jako někdo skutečně blízký, s vlídnou něhou, což skutečně vytváří výrazné zpomalení a jakési ukolébání celé básně. Součástí této blízkosti je však plné pochopení situace, nikoli plané ukonejšení: „Jsem s tebou v Rocklandu / kde ani padesát dalších šoků nikdy nevrátí zpátky do těla tvou duši z jejího putování ke kříži v prázdnotě.“ Duše putující v prázdnotě ke kříži za života i po smrti zdá se vyjadřovat jádro všech těch zběsilých cest a děsů – na dně je stále duše v prázdnotě a duše na cestě. Čím si ovšem básník zůstává jist i v samotném závěru básně, je svoboda: „Ó vítězství zapomeň na své spodní prádlo jsme svobodní“.

Křik z pasti – křik svobody?

Henry David Thoreau ve svém eseji Chůze píše: „In short, all good things are wild and free“ a vzápětí přirovnává zvuk lesního rohu za letní noci k řevu divokých šelem v lesích, oba prožitky mu splývají téměř v jedno. Hudba symbolizující a v sobě nesoucí nespoutanost projevu šelmy; je to opět hluk, ryk, ono kvílení, které básník čte jako výraz svobody. Báseň od hudby nemá daleko ve své estetice, formální sevřenosti – řev lesního rohu nemá daleko od kvílení Ginsbergovy básně. Křik aktérů sbírky však většinou není křikem vyplývajícím ze svobody, právě naopak. Je to však úpění těch, kteří ač žijí v nesvobodném světě sevřeném bludnými kruhy vlastní absurdity, sami si právě ve své vnitřní svobodě – ač drásavé – tuto past nesmyslnosti a lidské bídy uvědomují: „kteří se osobně dostavili na žulové schody blázince s oholenými hlavami (…) a dožadovali se neprodleně lobotomie / a kterým místo ní poskytli konkrétní prázdnotu inzulínu, metrasolu, elektrických šoků, / hydroterapie, psychoterapie, léčby prací, ping-pongem & amnézií.“ Podobně současný český prozaik Daniel Hradecký píše o pobytu v psychiatrické léčebně: „Jediné, z čeho má opravdový strach, je vyléčení. Bývá strachy bez sebe z představy dne, kdy jej s úsměvem a dojatě jako zdravého jedince předhodí světu výroby“, protože „Co jiného je každý lékař než pasák pracovník agentur a továren? Lékař ve své dílně-ordinaci nedělá s pacienty nic jiného, než že je kalibruje jako dílenské nástroje.“ Domnívám se, že právě v tomto tkví ona divoká svoboda Kvílení – je to neustávající a elektrizující odvaha strhávat masky světu, jehož obludnost symbolizuje velkoměsto („Molochu, tvé oči jsou tisíc slepých oken! Molochu, tvé mrakodrapy stojí v dlouhých ulicích jak Jehovové bez konce! Molochu, tvoje fabriky sní a krákají (…) tvé komíny a antény korunují velkoměsta!“). Je to svoboda, která si je vědomá svých možných důsledků – kam povede ve své neúprosnosti – „k neskrývanému údělu šílence z nemocničních oddělení měst pro blázny na Východě“, svoboda ve své podstatě šílenství otevřená, protože možná právě v něm se skrývá naděje: „nic než nadějný kousíček halucinace“ a lidskost, kterou ještě nepozřela „sfinga z cementu a aluminia“. Právě v tomto zdánlivém obratu k šílenství totiž dostává průchod také solidarita a citlivost k člověku, kterému nezbývá nic, než ono šílenství („zůstali sami se svým šílenstvím“) a ve své chudobě je neschopen zařadit se do společnosti oněch „nedosažitelných dolarů“. Takový člověk má pak oči otevřené pro „děti vřískající pod schody“, vnímá všechny chlapce vzlykající v armádách a starce plačící v parcích; silné obrazy hlubokého žalu a lidské bolesti, které Ginsbergovu textu nedovolují vychladnout, ale činí jej skutečně nadčasovým. Toho, jak je text aktuální a přenosný na nejrůznější podmínky lidských životů, ať zdánlivě sebeobyčejnějších, si musel být vědom i William Carlos Williams, když ve své předmluvě Kvílení pro Carla Solomona napsal: „Tohle je však v naší vlastní zemi, v našich vlastních roztomilých končinách.“ (I mezi truhlíky vesnických muškátů.) „Jsme slepí a žijeme své slepé životy v slepotě. Básníci jsou prokletí, ale slepí nejsou, vidí očima andělskýma.“

Proč by vlády měly myslet především na spokojenost a zdraví

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:17
Proč by vlády měly myslet především na spokojenost a zdraví Protestant Út, 03/09/2019 - 16:17 Nicola Sturgeon Číslo 7/2019

Z Edinburghu, kde se tato přednáška koná, pochází světoznámý skotský ekonom Adam Smith (1723–1790). V knize „Bohatství národů“ kromě mnoha dalšího napsal, že míra bohatství státu není jen v zásobách zlata a stříbra. Bohatstvím je i celková výroba a obchod. Myslím, že to je první definice toho, čemu dnes říkáme hrubý domácí produkt (HDP).

Ač to tak Adam Smith sotva zamýšlel, nabývalo během let toto měření výroby a obchodu stále větší důležitosti a to až do té míry, že je dnes HDP považováno za nejdůležitější měřítko úspěchu země. Ráda bych dnes vyzvala ke změně, na kterou je už nejvyšší čas.

Co určíme jako míru, je důležité. Je to důležité, protože to určuje jak politické zaměření, tak i občanskou aktivitu. V tomto kontextu je naprosto zřejmá omezenost HDP coby míry úspěšnosti státu. HDP měří výsledek veškeré naší práce, ale neříká nic o tom, jaká ta práce je, je-li důležitá, zdali člověka naplňuje. HDP například zahrnuje nezákonné požívání drog, ale neplacená pečovatelská služba hodnotu nemá. HDP zahrnuje krátkodobé činnosti, které mají přínos pro hospodářství, ale z dlouhodobého hlediska jsou neudržitelné kvůli negativnímu vlivu na životní prostředí.

Když se ohlédneme na poslední dekádu, na politické i ekonomické nepokoje, rostoucí nerovnost mezi lidmi a když se podíváme do budoucnosti na hrozbu klimatických změn, zvyšující se automatizaci a stárnoucí populaci, pak si myslím, že je nejvyšší čas mnohem šířeji definovat, co je úspěšná země a úspěšná společnost.

Proto se v roce 2018 Skotsko ujalo vůdčí role a založilo skupinu „Vlády ekonomie spokojenosti a zdraví“. Zakládajícími členy jsou Skotsko, Island a Nový Zéland. Někdy se nám říká SIN (hřích – pozn. překl.), i když jsme jasně zaměření na všeobecné dobro. Účelem tohoto seskupení je zpochybnění úzkého výkladu výše HDP. Říkáme: „Ano, ekonomický růst je důležitý, ale není nejdůležitější. Růst HDP by neměl být cílem za každou cenu.“ Náš argument zní, že úkolem ekonomické strategie je kolektivní spokojenost a zdraví, tzn. jak je společnost spokojená a zdravá. Ne jenom, jak je společnost bohatá.

Jaké možné dopady tato strategie může mít, řeknu za chvilku. Myslím si však, že ve světě, v kterém dnes žijeme, má hlubší význam. Když se zaměříme na spokojenost a zdraví, vyprovokujeme vážné otázky a zásadní odpovědi: Co je pro nás v našem životě skutečně důležité? Čeho si ve společnosti, kde žijeme, vážíme? Jakou zemí, jakou společností chceme skutečně být? Začnou-li se lidé o tyto otázky zajímat a hledat na ně odpovědi, máme mnohem lepší šanci se vypořádávat s odcizením a nespokojeností s politikou, které jsou dnes tak rozšířené v mnoha zemích vyspělého světa.

Co se strategie týče, Skotsko tuto cestu nastoupilo už v roce 2007, když jsme vydali publikaci Národní rámec výkonnosti. Tam jsme uvedli škálu indikátorů, které nám jsou měřítkem. Tyto indikátory jsou různé: nerovnost příjmů, spokojenost dětí, blízkost zeleně či přístup k bydlení. Žádné z těchto indikátorů ve statistice HDP nefigurují, a přitom jsou pro zdravou a spokojenou společnost zásadní.

Tento širší přístup je jádrem naší ekonomické strategie. Vyrovnání nerovností ve společnosti je stejně důležité jako hospodářská konkurenceschopnost. Tlačí nás k závazku zajišťovat slušnou práci, která je naplňující a dobře placená. To je důvod, proč jsme ustavili Komisi pro spravedlivou změnu, abychom se udrželi na cestě k nulovému uhlíkovému hospodářství. Ze zkušenosti víme, že hospodářská transformace vytvoří více těch, kteří jsou na tom hůř, než těch, kteří si polepší. Když teď čelíme výzvám klimatické změny a automatizace, nesmíme takové chyby udělat znovu.

Myslím, že práce, kterou zde ve Skotsku děláme, je významná. Přesto je toho velmi mnoho, čemu se můžeme učit od ostatních zemí. Před chvílí jsem zmínila naše partnerské země, Island a Nový Zéland, které jsou ve skupině „Vlády ekonomie spokojenosti a zdraví“. Stojí za povšimnutí, že – a nechám na vás, budete-li si myslet, že to je důležité nebo ne – tyto tři státy vedou ženy.

Také dělají výborné věci. Na Novém Zélandě v roce 2019 vyšel jejich první „Rozpočet spokojenosti a zdraví“, jehož prioritou je duševní zdraví. Island je první v rovné mzdě, péči o děti a právech otců. Když jednáme o vytvoření bohaté ekonomie, nenapadne nás takový program na prvním místě, nicméně pro bohatou ekonomii a spokojenou společnost je takový program zásadní.

Začala jsem Adamem Smithem a jeho Bohatstvím národů. V svém ranějším díle Teorie mravních citů píše, že hodnota jakékoliv vlády je posuzována podle toho, jak jsou lidé spokojení. Myslím, že to je dobrý základní princip pro jakékoliv uskupení národů, jejichž záměrem je prosazovat zdravou a spokojenou společnost. Nikdo nezná všechna řešení. Ani Skotsko ne, ačkoliv odsud pochází Adam Smith. V našem dnešním světě, který je stále více rozdělený a kde je stále více nerovností, kde vládne velká nespokojenost a lidé se odcizují, je nanejvýš důležité se doptávat a hledat odpovědi na tyto otázky. Je třeba prosazovat obraz společnosti, která je spokojená a zdravá, jejíž prioritou není jen bohatství. 

Nalézáme se v krásném a prosluněném hlavním městě Skotska, které do světa uvedlo osvícenství. Je to země, která světu dopomohla k industrializaci, země, která má dnes vůdčí roli v dosažení nízkouhlíkové éry. Přeji si, aby Skotsko bylo nápomocné zemím a vládám napříč světem, aby se spokojenost a zdraví staly prioritou všech činností. Myslím, že to dlužíme příští generaci a všem, co přijdou po nás. Vyjdeme-li z idejí osvícenství naší země, myslím, že vytvoříme lepší, zdravější, spravedlivější a šťastnější společnost zde doma. A zde ve Skotsku máme úkol, vytvářet spravedlivější a šťastnější svět.

Zaznělo na TED konferenci 2019 (prezentace myšlenek hodných šíření). Nicola Sturgeon je první ministryně skotského parlamentu. Přeložila Daniela Bísková

Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:16
Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve Protestant Út, 03/09/2019 - 16:16 Martin Vaňáč Číslo 7/2019

Ve dnech 5. až 11. srpna 2019 v Praze proběhl festival Prague Pride, který se koná pravidelně od roku 2011. Jeho součástí je každoročně bohatý duchovní program, organizovaný ekumenickým společenstvím věřících nebo víru hledajících leseb, gayů, bisexuálů, transgender a queer lidí (tj. obecně osob s odlišnou citovou orientací nebo sexuální a genderovou identitou, souhrnně LGBTQ nebo LGBT+) a jejich rodin a přátel s názvem Logos. Kromě úvodní a závěrečné bohoslužby v evangelickém kostele sv. Martina ve zdi měl Logos po celou dobu stánek v Prague Pride Village na Střeleckém ostrově a v sobotu také na Letné, uskutečnilo se bibliodrama, autorské čtení Alexandra Fleka z jeho Parabible, beseda s husitskou farářkou Viktorií Martinou Kopeckou a římskokatolickým knězem a bývalým farářem Jiřím Peškem na téma Jaká bude budoucnost církve? a další akce.

V souvislosti s Prague Pride si nenechal ujít příležitost ke zviditelnění pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Jednou z příležitostí bylo vyjádření podpory prohlášení předsedy Polské biskupské konference, poznaňského arcibiskupa Stanislava Gądeckeho, kterým se postavil za krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského čelícího kritice za své výroky na adresu LGBT komunity. Kritika se týkala kázání, které arcibiskup Jędraszewski přednesl při bohoslužbě u příležitosti 75. výročí zahájení Varšavského povstání dne 1. srpna 2019. Arcibiskup uvedl, že Polsko už neohrožuje „rudý mor“, ale to neznamená, že neexistuje žádný nový, který chce ovládnout naše duše, naše srdce i naši mysl. Podle arcibiskupa to není mor marxistický ani bolševický, ale má stejný původ a jedná se o „duhový mor“.

Pro pochopení pozdvižení, jaká tato slova v Polsku vzbudila, je potřeba znát několik souvislostí. Jednou z nich je velmi vypjatá politická situace, vyhrocená navíc blížícími se podzimními parlamentními volbami v Polsku. Jasným favoritem je vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS), která vyhrála i květnové volby do Evropského parlamentu, přestože se opozici podařilo vytvořit širokou Evropskou koalici. Podle komentátorů stojí za úspěchem PiS nejenom velkorysé nabídky sociální podpory ale i silná homofobní kampaň. Např. politolog Filip Harzer uvedl: „Obrana církve, ,obrana polských dětí před ideologií genderu‘, útoky na prostředí homosexuálů jsou pro velkou část voličů důležité, jsou součástí identity, kultury. Útoky na prostředí LGBT a obrana církve byly důležitým faktorem, který pomohl PiS volby vyhrát.“ Realita poté vypadá tak, že proti průvodu gayů, lesbiček a jejich podporovatelů v severopolském Bělostoku, který se konal v sobotu 20. července 2019, nejprve brojili místní katoličtí duchovní spolu s představiteli vládní PiS, poté na samotný průvod házela skupina agresivních extrémistů kamení, láhve a dělobuchy. Arcibiskupova slova pronesená o necelé dva týdny později těžko nevnímat jako podporu podobným útokům proti „moru“ nebo „nákaze“. Ostatně polští komentátoři upozornili, že arcibiskupova slova o „duhovém moru“ („tęczowa zaraza“) vzbuzují paralelu s termínem „židovský mor/nákaza“, který byl používán nacisty v době II. světové války s tragickými důsledky. Je zajímavé, že kardinálu Dukovi zřejmě unikají tyto souvislosti, podobně jako si je zřejmě neuvědomil, když v loňském roce podpořil kázání Petra Piťhy v katedrále z 28. září 2018, v němž Piťha strašil deportací do „nápravně-výchovných pracovních táborů“ a prohlášením homosexuálů za „nadřazenou vládnoucí třídu“. Paralelu podobného strašení ambicemi židovské komunity najdeme opět v období nacismu. Výsledkem byl jen strach a nenávist, které později ospravedlňovaly snahy o vyhlazení.

Zajímavým pomyslným lakmusovým papírkem, jak výbušný a destruktivní potenciál mají podobná vyjádření, je skutečnost, že v českém prostředí o konfliktu kolem výroků arcibiskupa Jędraszewského jako jedny z prvních informovaly proruské a dezinformační weby (např. Sputnik, který připojil odkaz na svoji starší zprávu o vyjádření slovenského kněze Mariána Kuffy, v němž srovnával zkázu komunismu i liberalismu). Je otázkou, zda kardinál Duka svojí podporou a snahou o „formování Visegrádské skupiny a jejich pozic při reformě evropských struktur“, do jejichž popředí „se musí opět dostat otázka člověka, jeho svobody a nároku na důstojný život – od začátku až do konce“, ve skutečnosti nepřispívá k šíření strachu a nenávistných postojů vůči některým skupinám, což v důsledku evropské struktury oslabuje, navíc zamlžuje křesťanské hodnoty a hlásání evangelia.

Naopak Tomasz Dostatni, polský dominikán, kněz a publicista, který je v českém prostředí známý jako autor knižních rozhovorů s Tomášem Halíkem a Dominikem Dukou, reagoval na slova arcibiskupa Jędraszewského o „duhovém moru“ kriticky. Dostatni nepovažuje za vhodné samotné umístění slov v rámci bohoslužby, která má vytvářet prostor pro setkání člověka s Bohem. Slova arcibiskupa jsou podle něj v rozporu s evangeliem, neboť jsou rozdělující a nenávistná. Arcibiskupova slova podle Dostatniho zabíjejí a nesytí, zároveň ve svém důsledku vyhánějí lidi z církve. V návaznosti na Dostatniho kritizoval slova polského arcibiskupa i vyjádřenou podporu kardinála Duky také Tomáš Halík.

Ještě je možné upozornit na jednu souvislost, která v posledním roce intenzívně zaměstnává katolickou církev nejen v České republice a v Polsku, ale celosvětově. Tím je problematika sexuálního zneužívání v církvi. Přestože se nejedná o nové téma, zdá se, že teprve v nedávné době plnou silou udeřilo i v katolické církvi v obou zemích, kde díky zveřejněným svědectvím už není možné tvrdit, že se jich to netýká. Zvýšená intenzita hledání nepřátel a boje proti „nepřátelským ideologiím“ s tímto tématem zřejmě souvisí. Objevilo se už několik případů, kdy bojovníci proti homosexualitě a „genderu“ byli nakonec sami obviněni a odsouzeni za pochybné sexuální chování (např. v dubnu 2019 sesazený arcibiskup Anthony Sablan Apuron z pacifického Guamu). Arcibiskup Jędraszewski i kardinál Duka mají mimo jiné společné i to, že si zřejmě neuvědomují nebo nechtějí uvědomit závažné důsledky sexuálního zneužívání v katolické církvi a celou problematiku mají tendenci bagatelizovat. U arcibiskupa Jędraszewskeho k tomu přistupuje i to, jak se zapojil do obhajoby poznaňského arcibiskupa Juliusza Paetze, který musel v 67 letech ze svého úřadu odstoupit (v r. 2002) poté, co se dostaly na veřejnost informace o jeho homosexuálních vztazích se seminaristy. Sice mu nebylo prokázáno zneužívání neplnoletých, ale ve své době to byl jeden z největších skandálů v polské katolické církvi. Jędraszewski byl tehdy pomocným biskupem v Poznani a sepsal veřejný dopis na Paetzovu obranu. Údajně nutil kněze, aby připojili své podpisy. O to víc se může zdát překvapivé, že Marek Jędraszewski byl koncem roku 2016 jmenován a začátkem roku 2017 uveden do úřadu krakovského arcibiskupa.

V souvislosti s Prague Pride stojí za zmínku ještě dvě vyjádření, která se objevila na sociálních sítích pod jménem kardinála Duky, ale já je považuji spíš za trapnou ukázku snahy o provokaci od lidí z jeho okolí, kteří mají tato média na starosti. Obě navíc souvisí s činností magistrátu hlavního města Prahy a především primátorem Zdeňkem Hřibem z České pirátské strany. Tomu má Duka a lidé kolem něho za zlé, že se vyjádřil negativně k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Domnívám se, že těch třecích ploch s primátorem bude víc, např. arcibiskupem tolik oblíbené barokní slavnosti Navalis, pořádané firmou Pražské Benátky Zdeňka Bergmana, letos získaly účelovou neinvestiční dotaci od hlavního města ve výši 1,7 milionu až při druhém projednávání. Při prvním projednávání dotace v rámci Výbor pro kulturu, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy podle veřejně dostupného zápisu žádal pořadatel Bergman 3,8 milionu; lidovec a podnikatel Jan Wolf, tradiční podporovatel pražských dotací pro Navalis v minulých letech, který si obnovu Mariánského sloupu dal do svého volebního programu, vloženého v Katolickém týdeníku v Praze č. 38, 2018), navrhoval 2,5 milionu; hodnotitelka projektu 1,7 milionu a Jaroslav Němec, člen výboru za Piráty, jen 0,5 milionu. Takže se zdá, že za zdánlivě pouze ideovými spory jde především o finance.

Prvním rýpnutím na sítích kardinála Duky do pražského primátora byla reakce na vyvěšení duhové vlajky na budově magistrátu zveřejněná na Twitteru 5. srpna 2019: „Doufám, že příští rok o Velikonocích vztyčí na pražském magistrátu Kříž, jako moment uznání největší menšině v ČR.“ Pro změnu na Facebooku byl dne 13. srpna 2019 zveřejněn status pana kardinála: „Ještě k podpoře tzv.,duhovým aktivitám‘ ze strany hlavního města a dalších: očekával bych minimálně stejnou podporu vícedětným rodinám. Ty vychovávají a starají se o své potomky, kteří budou např. také budoucími daňovými poplatníky, bez nichž nebude budoucnosti národa, a Evropa se skutečně vylidní, jako tomu bylo při morových ranách v historii.“ Na to mimo jiné reagoval komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk tvrzením, že podpora rodin z veřejných prostředků je nyní nesrovnatelně vyšší než podpora „duhových aktivit“.

Zatímco řadu lidí z katolického prostředí asi tyto provokace pražského arcibiskupství už příliš nepřekvapí, zaznamenal jsem řadu reakcí z prostředí společnosti, kde tyto výroky berou vážně a jen je utvrzují, že katolická církev je institucí velmi vzdálenou reálnému životu a lidem, natož aby si ji spojili s hlásáním „radostné zvěsti“. Nebo také že je bojovnicí jen za svoje partikulární zájmy, případně ideovou spojenkyní pochybných uskupení jako je Okamurova Strany přímé demokracie, Klausova Trikolóra nebo Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. O to větší dík patří lidem z Logosu za jejich činnost, především za starost a péči o lidi, nad nimiž někteří „pravověrní“ jen ohrnují nos.

S díky převzato z časopisu Getsemany 318. V tomtéž čísle najdete i kázání Karla Müllera a Stanislava Kostihy z bohoslužeb na úvod Prague Pride. https://www.getsemany.cz/node/3656

Loučení s Jeruzalémem

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:13
Loučení s Jeruzalémem Protestant Út, 03/09/2019 - 16:13 Jonas Trodler Číslo 7/2019

K mozaice různých pohledů na život v Izraeli a Palestině, kterou postupně zveřejňujeme již skoro rok (Vymětal, Turecký, Abu Dayyeh, A. Zavidov…), přikládáme tentokráte překlad okružního dopisu Jonase Trodlera. Jonas je německý student evangelické teologie, který v minulém akademickém roce studoval na Hebrejské univerzitě v rámci programu „Studium in Israel“. Jonasovými koníčky jsou sborový zpěv a stolní hry, sám je autorem jedné z nich.

Milí přátelé a rodino,

slyšel jsem, že letos je v Německu velmi horké léto.

Také zde v Izraeli je často i 40 °C – ale všude jsou klimatizační zařízení, která jejich vlastníci nastavují na teploty hrozící nachlazením. V květnu vál strašný pouštní vítr zvaný chamsin, během nějž je život bez klimatizace skutečně nesnesitelný. Ale tento obraz horkého Izraele není reprezentativní. Právě Jeruzalém ležící na horách často bývá opravdu chladný a větrný. V zimě jsme v našem neizolovaném bytě s tenkými okny pravidelně mrzli. Jedna docentka vyslovila svůj pocit, že v Jeruzalémě pršelo během tří zimních měsíců stejně jako v Londýně za celý rok. Každopádně zde mají k dešti také docela jiný vztah. Carmia, naše učitelka hebrejštiny, začala výuku v letním semestru větou „tato zima byla požehnána deštěm“. Povšimli jsme si, jak se v předjaří vše mimořádně zazelenalo. To zde není samozřejmé! Biblické obrazy, jako ten o lani, která touží po živé vodě z žalmu 42, se zde jeví mnohem pronikavěji. V současnosti ani já neopouštím domov bez velké lahve s vodou.

Tím zajímavější je, že postní měsíc ramadán trval až do začátku června. Dokud je slunce na obloze, zříkají se postící nejen jídla, ale i vody a jiných nápojů. Naše poslední setkání Talate se konalo večer v prvním ramadánovém týdnu, takže jsme v devět hodin společně přerušili půst. (Talate – mezináboženský seminář místních Židů a muslimů, organizovaný Rossingovým centrem pro vzdělání a dialog. Protože měli nedostatek křesťanů, vzali i zahraničního studenta Jonase, který umí hebrejsky – pozn. překladatele). Ovšem jak takové přerušení půstu vypadalo! Po západu slunce se konají největší hostiny. Slyšel jsem, že muslimské obchody mají oproti všemu očekávání největší obrat právě o ramadánu. Také se to velmi oslavuje, krátce před setměním vládne na arabských ulicích totální chaos, protože všichni jedou ke svým velkorodinám. Poté se oznámí přerušení půstu výstřelem z děla a všude se rozblikají světelné řetězy. Jaká krásná tradice!

Chtěl jsem zde ještě trochu popsat místní jídlo. Večeříme zde skoro jak v Německu. V posledních letech se dají v Izraeli koupit i dobré housky. Kvůli nim chodíme na trh vždy pozdě večer, protože tehdy se prodávají za poloviční cenu. K pečivu si obvykle děláme rajčato-okurkový salát, který jíme s humusem, sýrem anebo tekutým neslazeným burákovým máslem. Jednou jsem si koupil sám pro sebe salám (můj spolubydlící Jan je vegetarián), ale v normálním obchodním domě je k dostání jen krůtí. I to je zajímavé…

Pouze v předvečer šabatu (tedy v pátek dopoledne) je možné koupit chalu, což je vánočka, která tradičně patří k šabatovému večeru. Obvykle si kupujeme dvě sladké chalot pro snídaně během týdne. Mezitím jsem narazil na internetu na krásnou židovskou stránku s recepty jídel z chaly, které bych si rád vyzkoušel (obsahuje ovšem i jiné recepty a vysvětlení o židovství). Často zde jíme pizzu, pečenou zeleninu, sladké bramborové kari, palačinky a mé milované nudle. K sladkostem patří kromě zmrzliny také chalva (sladký sezamový krém), rogalach (plněné minicroisanty), bamba (pramatka arašídových křupek, ale mnohem lepší, protože jsou pečené a ne smažené). Z nabídky fastfoodu vybíráme nejčastěji falafel nebo sabich (irácká specialita – pita plněná salátem, vajíčkem a smaženým lilkem).

Souhrnně lze říci, že vlastně neexistuje žádná zvláštní izraelská kuchyně. Všechna jedinečná místní jídla pochází z arabské, popř. palestinské tradice. Celý rok mého studia jsem se vlastně snažil – přes hebrejské zaměření našeho studijního programu a neznalost arabštiny – získat také různé znalosti z arabské kultury a dějin. Tento semestr jsem na Hebrejské univerzitě navštěvoval v angličtině dobrý kurs s názvem: „Křesťané, Židé, Samaritáni, muslimové – kulturní setkávání ve středověké Palestině“.

Dějiny Blízkého východu, nebo lépe a méně eurocentricky řečeno, jihozápadní Asie, pro mě dosud představovaly jeden velký chaos. Nyní si alespoň uvědomuji význam různých dynastií a národů, jako jsou například Mongolové. Důležitým poznatkem z kursu bylo také to, že po muslimské konkvistě v 7. století nekonvertovalo obyvatelstvo ihned k islámu, ale že ještě po příchodu křižáků v 11. století byla většina venkovských obyvatel Palestiny stále křesťané. Islám se plošně rozšířil – díky různým pasivním faktorům – teprve v následujícím mameluckém období.

Dozvěděl jsem se mnoho o povaze kultury: Jevy jako národ, řeč, náboženství a tradice existují společně, ale mohou se také mísit či naopak stavět proti sobě.

Historik Moše Zimmerman nám přednesl přednášku na téma, které nás zajímalo: „Je sionismus formou kolonialismu?“ Přitom nás upozornil na pravicovou studentskou organizaci zvanou im tircu (Pokud budete chtít), která vyvíjí na všechny přednášející tlak tím, že je veřejně pomlouvá, pokud vyjadřují kritické názory k sionismu. Každopádně souhlasil s naší tezí, že „hledání země pro lid“ je produktem evropského nacionalistického myšlení 19. století. V izraelském narativu je ovšem nemyslitelné, že by se absolutně pozitivní termín sionismus mohl (alespoň od poloviny minulého století) jakýmkoliv způsobem spojovat s negativním termínem kolonialismus.

V našem sboru jsme slyšeli také přednášku o organizaci „Prolomit mlčení“. Sdružuje bývalé vojáky, kteří nyní kritizují roli armády v okupaci Palestiny a svědčí o vlastních zkušenostech. Armádní akce již nelze chápat jako obranu vlasti, ale pouze jako útlak a svévolnou demonstraci moci. Většinou společnosti je organizace vnímána jako levicová a tím hned diskvalifikována. Navštívili jsme také Kiriat Arbu, osadu ležící těsně vedle Hebronu, a mluvili s jedním osadníkem, který svůj názor vyjádřil politicky poměrně korektně. Bylo možné se přitom přiučit, jak ovládnout rozhovor…

Naše vikářka Judit nás vzala také na výlet do Betléma, jen abychom si mohli prohlédnout pouliční umění, tedy graffiti na zdech a v ulicích. Obzvlášť pozoruhodné je umění britského umělce, známého pod přezdívkou Banksy. Například tento obrázek, při němž si při bezpečnostní prohlídce vyměnili role voják a dívenka, je velmi působivý. Protože jiné Banksyho dílo bylo jakýmsi boháčem odsekáno ze zdi a zakoupeno, vystavěl jeden obchodník na jeho ochranu svůj obchůdek přímo naproti. Banksy také nedávno otevřel „Walled Off Hotel“ v Betlémě – „hotel s nejhorším výhledem na světě“ (přímo naproti bezpečnostní zdi). Vědomě koketuje se svým britským původem, takže se jedná o vznešený hotel v koloniálním slohu, v němž ale jsou některé věci jinak. V každém pokoji je jedno Banksyho graffiti a hotel obsahuje malé muzeum okupace a galérii s obrazy místních umělců.

Spolu s naším sborem jsme podnikli ještě další výlet, tentokráte do palestinského městečka Beit Jalla, kde jsme navštívili německou školu Talita Kumi, založenou v 19. století Dílem berlínské misie, a dům s názvem Lifegate. To je zařízení pro lidi s postižením, v němž se pracuje podle německých norem – což je na zdejší podmínky malý zázrak. Dům se skládá ze školky a školy, obojího se specializovaným vybavením a odborným personálem. Vyprávěli nám například, že děti s autismem přijímají v Lifegate teprve několik let. Zřídili jim zde vlastní oddělení s oddělenými pracovnami a vlastním vstupem. Součástí zařízení jsou i dílny, kde jsem si koupil krásně vyšívanou tašku.

Jednou z nejhezčích chvílí konce mého studijního roku byl společný koncert našeho sboru od kostela Vykupitele a betlémského sboru, vedeného Erwinem Meierem, učitelem hudby na dívčí Schmidtově škole ve východním Jeruzalémě. Společně jsme zazpívali Herkulovu volbu od G. F. Händla. S doprovodem klavíru a sólisty to byl velmi intenzivní koncert, zazpívali jsme při něm tři sborové části. Přestože jsem si dosud o Händlovi mnoho nemyslel, přirostl mi k srdci. Dílo má také velmi zajímavé pozadí. Herkules jako polobůh (syn Dia a Alkmene) se má rozhodnout, kterou přirozenost si zvolí. Na rozcestí potkává dvě ženy – Chtíč a Ctnost, mezi nimiž se musí rozhodnout. Chtíč je zkratka pro barokní motiv Carpe diem – memento mori (nyní známý jako YOLO – you only live once, žijete jen jednou). Herkules nakonec zvolí ctnost, která neslibuje jen krátkodobé, pomíjivé zisky. J. S. Bach nezávisle zkomponoval na stejný motiv vlastní kantátu.

Dalším hudebním zážitkem bylo, když jsem mohl poprvé v životě nastavovat registry při varhanním koncertu. Pomalu už vyhlížím, jak se budu po svém návratu do Berlína angažovat v orchestru. Uvidím, zda se mi podaří uplatnit fagot. Mezitím jsem shlédnul skvělá videa o kompozicích. V Jeruzalémě jsou sice na ulicích veřejně přístupné nejméně tři kovové klavíry, ale já břinkám raději v notovém programu či v algoritmu na Google, který se snaží harmonizovat melodie v Bachově stylu.

Co se týká her, došlo k malému zklamání. Existuje jen jeden dnes aktivní autor izraelských her. Jmenuje se Haim Shafir a bydlí v Tel Avivu. Je známý především díky Halli Galli, která se zde jmenuje „Picolo“. Kromě toho je tu od něj ještě hra jménem Taki, kterou jsem v Německu ještě neviděl. Byl jsem velmi zvědavý, a tak jsem si ji koupil. Na zadní stránce krabičky bylo napsáno: „Jaké by bylo izraelské dětství bez Taki?“ Když jsem otevřel krabičku a prostudoval si hebrejský návod, zjistil jsem, že se jedná o klon hry UNO, popř. Mau Mau. Shafir přidal pouze pár neférových karet (Taki umožňuje přiložit najednou všechny karty jedné barvy, „+3“ donutí všechny spoluhráče vzít si tři karty, pokud nemají „přebité +3“, které donutí vzít si tři karty naopak toho, kdo použil „+3“).

Můj semestr nyní skutečně skončil, musím ještě napsat jednu či dvě seminární práce, ale příští čtyři týdny mohu užít k tomu, abych se v klidu rozloučil s Jeruzalémem. Napíšu svůj další a poslední dopis již z Berlína, kde shrnu, jak se dívám na tento vyčerpávající a barevný, krásný a těžký rok.

Srdečně Vás tedy naposledy zdravím z Jeruzaléma! Váš Jonas

Přeložil Mikuláš Vymětal

K „Milionu chvilek“ na stránkách Protestanta

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:12
K „Milionu chvilek“ na stránkách Protestanta Protestant Út, 03/09/2019 - 16:12 Martin Hrubeš Číslo 7/2019

Jan Rataj (Prot 6/19) mi připomněl, jak jsme v listopadu a prosinci 1989 skandovali „Svobodné volby!“. V tu chvíli to byla meta, která vyvolávala euforii a jejíž dosažení bylo pro mě spojeno s nevratným přechodem od totality k demokracii. Dnes dobře víme, že svobodné volby – díky Bohu za ně! – nejsou nic víc a nic méně než jen jeden z prostředků uskutečňování demokracie.

Předseda současné vlády, ač legitimně jmenovaný podle výsledku svobodných voleb, se s pravděpodobností hraničící s jistotou dopustil několika trestných činů. Například je v bezprecedentním střetu zájmů, čímž velmi zřetelně porušuje zákon. Je správné tolerovat, že premiér se pohybuje mimo zákon, jen proto, že se svým hnutím vyhrál volby? I předseda vlády je člověk podřízený zákonu, není zbaven odpovědnosti! Svobodné volby nic neubírají ze svobody občanů demokratické země shromažďovat se a vyjadřovat veřejně svůj názor. Demonstrovat za uzavření dolu a kvůli dalším důvodům, které Jan Rataj uvádí, není o nic méně důležité, než demonstrovat za zachování nezávislosti justice a právního státu.

Na žádné z demonstrací jsem nepociťoval fascinaci množstvím a silou davu. Nevládla tam atmosféra moci ani násilného potenciálu. Spíš humor, uvolněnost a přátelství. Také jsem si uvědomoval, že přes velké množství lidí, kteří se sešli, jsou demonstrace vlastně slabé; staly se snadným terčem bagatelizace a (poněkud křečovitého) posměchu Andreje Babiše a řady komentátorů, protože (prý) ničeho nedosáhnou. Rozhodně žádná podobnost s událostmi z 30. července 1419!

Nepotkávali se tam kumpáni ze stejné sociální bubliny, ale hodně různorodí lidé, kteří mají společnou starost o budoucnost trvání demokracie v naší zemi.

A že by jiná varianta vládní koalice byla ještě horší, takže není prozíravé usilovat o pád té současné? Máme přestat uklízet, protože příští nepořádek bude možná větší?

Cílem Milionu chvilek není založení politické strany ani sblížení s nějakou již existující stranou. Jde o iniciativu občanů, kteří chtějí, aby svobodně zvolení politici nezneužívali svého postavení. Kromě toho, že na demonstracích zaznívalo, jak svévolně jedná Andrej Babiš a mnoha způsoby poškozuje naši zemi, byl ze všech projevů cítit hlad po pravdě a spravedlnosti. Jistě nebyla náhoda, že mnozí z účastníků znovu zvedli z bláta pohrdání heslo Václava Havla: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Přišli tam lidé, kterým vadí, že Andrej Babiš (i když v tom zdaleka není sám) lže, podvádí, protiprávně čerpá peníze z veřejných rozpočtů, korumpuje spravedlnost, užívá v podnikání bezohledné dravčí metody. To jsou motivy či důrazy, k nimž se křesťan může s čistým svědomím připojit.

Pro homine 2019 / Bděle

Protestant - Út, 09/03/2019 - 15:10
Pro homine 2019 / Bděle Protestant Út, 03/09/2019 - 16:10 Jáchym Gondáš Číslo 7/2019

Každý, kdo někdy mluvil tváří v tvář většímu shromáždění posluchačů, nese si v sobě zkušenost rozmanitosti jejich výrazů. Ne nadarmo byla tvář vnímána jako zrcadlo ducha – jako projekční plátno dějů, které se odehrávají v nitru člověka. Více než mnohostránkový test inteligenčního kvocientu nám o druhém poví krajina jeho tváře, vnitřní světlo pohledu a drobný pohyb obličejových svalů. Tvář je baseballová rukavice očekávající a uchopující myšlenku, která se přiblížila po nevypočitatelné dráze. Inteligence je zapsaná v živé a bdělé tváři.

A právě bdělost je modem existence, o který máme podle evangelijních textů usilovat a ve kterém se máme cvičit. Ideálním posluchačem evangelijní zvěsti není akademický vzdělanec, ale spíše člověk bystrého ducha. Ten, který je schopen i uprostřed starého rozpoznat nové. A nejen rozpoznat, ale snad i vytušit a zachytit už podle prvních nenápadných náznaků jeho přicházení. K takové bdělosti pobízí Nový zákon své čtenáře, v ní se mají cvičit všichni následovníci Krista, očekávající jeho druhý příchod.

Přesto zůstává bdělý způsob života disciplínou nesnadnou a praktikovanou spíše sporadicky. Bdělost totiž bolí. Zostřené vnímání, cítění a myšlení často plodí ostrá slova a skutky, které mohou zranit – druhé i svého nositele. Žít bděle, to znamená žít v nechráněném prostoru nejistoty. Bdělost je neúplnost, neuzavřenost. To proto tak často otupujeme svou bdělost všemožným rozptýlením. Člověk obalený tukem zábavy a zážitků spokojeně klimbá, jako po vydatném obědě. Nač se nechat uprostřed noci budit drnčením Ducha svatého, když pod peřinou ducha doby se tak sladce spí?

A jako by to nestačilo, zdá se, že bdělost sama o sobě ještě nutně nemusí být žádnou výhrou. Dějiny jsou přece plné různých buditelů volajících „lidé, bděte!“ a ohlašovatelů nových zvěstí, kteří se záhy ukázali jako falešní proroci. To, co se jim samým zdálo jako vyhlížená a přicházející naděje, proměnilo se během chvíle v nové anestetikum. K žádoucí novozákonní bdělosti tedy nutně patří i schopnost rozlišování. Dovednost už v pouhém náznaku rozpoznat pravou naději od všech jejích napodobenin.

Takový je tedy ideál, ke kterému jsme zváni. Jenže co my, nenapravitelně nebdělí? Co když nepatříme zrovna mezi probuzence a tu a tam se přistihneme, jak se nám zavírají oči – ať už pod kazatelnou, nebo při čtení novin a sledování aktuálního dění ve světě? Zdá se, že ani v této naší slabosti není s námi definitivní konec a nejsme odsouzeni nenávratně propásnout naději evangelia. Naším patronem by snad mohl být nenápadný chlapec Eutychos z Troady, který při poněkud dlouhém nočním kázání apoštola Pavla usnul a zabil se pádem z okna ve třetím poschodí. Vypadalo to na smutný konec jednoho příběhu, ale přesto nastal zvrat, který mohl překvapit i ty nejbdělejší. Případní zájemci si to mohou třeba místo chrápání u televizí a internetu přečíst v knize Skutků apoštolských.

Syndikovat obsah


about seo