Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 2 hodiny 17 min zpět

Sametová revoluce – co následovalo

Út, 12/17/2019 - 13:33
Sametová revoluce – co následovalo Protestant Út, 17/12/2019 - 13:33 Jaromír Procházka Číslo 10/2019

Otiskujeme zbývající část textu J. Procházky, který je osnovou jeho přednášky z r. 2008 na téma V čem byla revoluce 1989 slabá. Redakčně kráceno.

Neoliberální experiment

Po rozpadu sovětského bloku převládla snaha prosadit globálně, po celém světě, neoliberální experiment. Ten stejně jako marxismus vycházel z předpokladu, že rozhodující je ekonomika a že její rozvoj vyřeší všechny problémy života celé společnosti, všech lidí. S marxismem jej spojovalo i přesvědčení, že úspěšné hospodářství vyžaduje stálý, pokud možno zrychlující se růst, rozšíření odbytu v co nejrozlehlejším prostoru a za tím účelem vytváření co největších výrobních, obchodních a finančních společností.

Protikladnost obou systémů se projevovala až v dalším. Proti totálnímu plánování, regulaci, prosazoval neoliberalismus totální uvolnění, deregulaci, odstranění překážek při pohybu zboží, kapitálu, lidí, ať už ze strany států či odborů.

Z toho vyplývala základní přednost neoliberalismu, pružnost, inovace, zrychlující se nástup nové techniky, ale i způsobů manipulace lidmi ve snaze stupňovat jejich konsum zboží a zážitků.

Marxismus a neoliberalismus se scházely v podstatném – v hlásání nevyhnutelnosti nutného jimi prosazovaného směřování. Filosof československého jara 1968 Karel Kosík varoval: Globalizace probíhá jako fatalita… Proti této fatalitě je třeba se postavit a říci NE na všech úrovních. (Právo, 23. 12. 1999) Dynamika kapitálu je nezastavitelná. (Finančník v zasklené rozhledně pražského Kongresového paláce, MFD, 4. 10. 2000)

Prostředí, v němž globální podnikání probíhá, vyznačil ekonomický poradce odborů Miloš Pick: Ještě nikdy nemělo lidstvo tolik možností k překonání nerovností a ještě nikdy je tolik nevyužívalo k jejich prohlubování. … Výrobky a součástky se převážejí po celém světě, … roste tak plýtvání neobnovitelnými energetickými zdroji. … Kapitálové toky rostou mnohonásobně rychleji než světová produkce a obchod… Z devadesáti procent jsou to spekulativní transakce s vysokým ziskem, který této finanční „papírové ekonomice“ musí dříve či později zaplatit „reálná ekonomika“ … Lze se pak divit, že takto degenerované trhy jsou nazývány kasinovým kapitalismem? (Právo, 27. 9. 2000)

Polský sociolog Zygmunt Bauman ve své knížce o globalizaci rozlišil světovou populaci na tzv. globály, lidi, kteří se díky své kvalifikaci mohou uplatnit kdekoliv na světě. Další jsou takoví, kteří, chtějí-li zlepšit své postavení, nebo dokonce chtějí-li si je aspoň udržet, musí být připraveni jít pracovat kamkoliv. Nakonec jsou zde tzv. lokálové, kteří jsou vázáni na své místo a nezbývá jim než spokojit se s úrovní, na níž se toto místo bude pohybovat.

Přibývá zbytečných lidí. Staří bohatí potřebovali chudé, kteří vytvářeli a udržovali jejich bohatství. … Noví bohatí už chudé nepotřebují.

Vlastnosti, které musí mít úspěšný pracovník, ohebnost, těkavost, krátkodobost … v zásadě vlastnosti chameleona, uvažuje český sociolog Jan Keller, nejsou totiž ani dost málo vhodné pro normální, spokojený mimopracovní, rodinný život. … normální mezilidské vztahy, občanské ctnosti …

Nesmlouvavé příkazy ekonomiky zde jednoznačně působí proti zájmům společnosti. (Právo, 18. 5. 2000)

Rostoucí globální tlak na zvyšování konkurenceschopnosti rozšiřuje okruh těch, kdo se již nestačí udržet na svém dosavadním standartu.

Lidské bytosti nebyly pro kapitalistický systém výroby obdařeny dostatečnou výkonností. (Britský historik Eric Hobsbawm).

Na počátku svobody

Odpovědnost za Československou republiku převzali disidenti, ti, kteří se od roku 1968 netajili nesouhlasem s obnovením diktatury. Mezi nimi Václav Havel již došel světového ohlasu. Vycházel z našich československých problémů a dospíval k jejich obecným kořenům. Lidé ve světě vnímali, že mluví o tom, co se týká jich samých.

To byla první výhoda opět svobodného Československa. Další byl jeho mezi ostatními zeměmi rozpadajícího se sovětského bloku dlouhodobý náskok hospodářský a společenský, včetně meziválečné demokracie. Země stále ještě na různý způsob těžila z československého jara a strach nedávných mocipánů ze závislosti na Západu vedl k tomu, že měla jen malý zahraniční dluh.

Závažné zadlužení bylo jiného druhu. V zaostávající technice, v alarmujícím stavu životního prostředí, památek, v navyklém již stavu netečnosti k věcem veřejného zájmu.

Sametová revoluce slibovala obrodu. Převládla ochota k obětem. Hojné byly sbírky na modernisaci zdravotnictví. Odhadem 1,5–2 miliony občanů se účastnilo spontánní sbírky na konto Míša, jež přispěla Nadaci Charty 77 na koupi Leksellova gama nože za 100 milionů korun. Během necelých deseti let se na něm provedlo 4000 radiochirurgických zákroků.

Společnosti se jako by otevřely oči, že mezi námi žijí postižení lidé a že patří mezi nás. Lidé pokládali za důležité, aby se zlepšilo životní prostředí. Dobrou práci zde vykonal do roku 1992 ministr Josef Vavroušek. Jím prosazené zákony zavázaly další vládu k odsíření severočeských elektráren.

Nejpronikavější změnou, již revoluce přivodila, bylo přestřižení pohraničních drátů, otevření se světu. Získali jsme tak možnost ve světě se uplatnit, budeme-li mít co mu nabídnout, pokud v české společnosti převládne snaha o tvůrčí práci, ocenění této práce.

Na poli mezinárodní politiky československý president vyjádřil lítost nad vyhnáním německého obyvatelstva z našich zemí, a vyjádřil se tak k otázce, o které se za diktatury sovětského typu nemluvilo. Odešla od nás sovětská vojska. Nastaly předpoklady, aby se československá existence mezi Německem a Ruskem se dostala do normálních poloh.

Václav Klaus a Jan Vrba

Komunistická diktatura udržovala při životě hospodářství, jež se stále více propadalo pod úroveň vyspělých zemí. Zásah do soustavy centrálně dirigované ekonomiky skrýval však v sobě nebezpečí celkového rozvratu. Určitou dobu se váhalo a na průtahy se zahájením transformace reagovala společnost nervózně.

Odvahu čelit tomuto riziku prokázal ministr financí československé federální vlády Václav Klaus. Slíbil nejen rychlý začátek, ale i průběh transformace. Díky své erudici a své neoliberální teorii ovládal způsob přechodu od jednoho systému k druhému a vskutku se mu podařilo zavést volný trh bez laviny inflace a udržet celkovou, makroekonomickou rovnováhu.

Nerovnováha ovšem trvala ve vztahu k vyspělým sousedům a kapitalistické ekonomice vůbec. Počátkem roku 1992 Bayerische Vereinsbank soudila, že Československu potrvá ještě dobrých 20 let, než se podaří vyrovnat existující propast dělící je od Rakouska.

Místo rychlé transformace ekonomové české národní vlády mínili jít postupně. Okamžitě uvolnit jen vnitřní ceny a až po dvou až třech letech zahraniční obchod, aby podniky stačily restrukturalizovat výrobu podle západní poptávky. Teprve potom měla přijít privatizace.

Ministr průmyslu české vlády Jan Vrba vypracoval plán prodeje velkých podniků, pokud vyráběly hotové výrobky, zahraničním vlastníkům. Tyto podniky, modernizované a s přístupem na zahraniční trhy, by pak podnítily rozvoj svých dodavatelů. Domácí průmysl by se tak postupně propracovával ke konkurenceschopné výrobě. Z tohoto plánu se uskutečnil prodej Škody Mladá Boleslav Volkswagenu vlastněnému asi z třetiny zemskou vládou Dolního Saska.

ODS

Kritikové zůstali hlasem volajícím na poušti. V té nejprostší reakci na debakl komunistické politiky převládl u nás pravicový životní pocit. Ten si osvojilo jádro tvůrčích sil nastupující generace. Demokracii si ztotožnili s pravicí.

Diktatura sovětského typu si říkala socialismus. Ten se tedy nyní zavrhoval a zcela nekriticky se přijímal neoliberalismus, učení vydávané za spásné východisko. Odmítalo se jakéhokoliv omezení jednotlivce, popíralo se, že by existoval obecný zájem, stát se vydával za hodna opovržení. Hlásal se názor Ať se každý stará o sebe.

Období diktatury sovětského typu se bez zřetele na proměny tohoto režimu paušálně označilo za čtyřicet let totality, za to, co už je za námi. Takový jednoduchý přístup vyhovoval. Místo úkolu stát se demokratem stačilo, bez ohledu na to, kdo co dosud dělal, prohlásit se nyní za antikomunistu. Došlo tím k falešnému rozlišování. Za diktatury se totiž dělící čára mezi napomáháním a vzdorováním totalitě nekryla s rozdělením na členy a nečleny KSČ.

Na tento převládající proud navázal a vydatně jej podepřel Václav Klaus. Založením ODS prosadil proti kritikům své řešení transformace.

V tom, co se odchylovalo od jeho vidění světa, spatřoval cestu k totalitě. Tzv. třetí cesty odmítal jako iluzorní – tudy cesta nevede, čímž vylučoval diskusi. Diskutovat se může pouze o různých možnostech. Bez diskuse však těžko včas napravovat omyly, jež provázejí každé lidské dílo.

Monika Pajerová z listopadového studentského hnutí připomněla politování nad tím, že po listopadu ve společnosti tak rychle ustala diskuse o tom, jakou chceme mít budoucnost. (V pravé poledne,14. 11. 1999)

Ludvík Vaculík to vyjádřil slovy: Nejvíc mi vadí, že se mechanicky vracíme k jakési liberální demokracii, bez poučení z toho kapitalismu i z toho socialismu. Nepřidali jsme ani jedinou novou myšlenku. (Právo, 31. 10. 1997)

Léčba šokem

Klausův scénář rychlé transformace, tzv. léčbu šokem, schválilo 17. září 1990 federální shromáždění.

Cíle se mělo dosáhnout bezbřehou liberalizací, pronikavým omezením úlohy státu a privatizací za každou cenu. To předpokládalo, že se vláda nebude starat, co se děje v podnicích, a celý proces se nebude zdržovat právním zajišťováním.

Ceny průmyslových výrobků stouply během roku 1991 o 70 %. Vyšší ceny znamenají totéž jako méně peněz. Podnikům i obyvatelstvu se zúžila možnost nakupovat. Reálná mzda klesla na 52,8 % úrovně 1989. Lidé to přijali jako daň za budoucí prosperitu.

Zdražení přinutilo podniky, že přestaly s dosavadní zhoubnou výrobou pro výrobu. Stačilo to, aby si ekonomika na čas oddechla. Avšak jako iluze se ukázaly představy, že se takto automaticky přejde na výrobu konkurenceschopnou na západních trzích. Podniky jednoduše snížily výrobu a jely po staru dál. Restrukturalizace se nekonala.

Zavládla představa, že podnik, je-li státní, prodělává, je-li soukromý, prosperuje. Licence, oprávnění k podnikání, se udělovaly jak na běžícím pásu. Vzniklo 55 bank, 436 investičních fondů, 27 zdravotních pojišťoven, více než 35 tisíc autodopravců, 504 soukromých středních škol. Mezi léty 1990 a 1996 v českých zemích vzrostl počet lékáren z 900 na 1400.

Přibývalo držitelů zbrojních průkazů (1994: 143 251, 1998: 265 030) a povolených zbraní (1994: 176 841, 1998: 500 339)

V r. 1990 Čalfova vláda podepsala smlouvu o ochraně investic bez jakékoliv výhrady. Polsko tehdy odmítlo žádost o liberalizaci kasin.

V zajetí liberálních pouček o volném trhu se Československo otevřelo nesrovnatelně silnější zahraniční konkurenci. Vláda nevyjednala k ochraně domácí výroby přiměřené zvýšení cel. Zatímco v Polsku a Maďarsku činily 13 až 14 %, u nás 6 %, V dubnu 1994 Vl. Dlouhý podepsal mezinárodní dohodu o dlouhodobém snižování cel tak, že např. v roce 1998 byl vývoz našeho másla do EU zatížen takřka dvojnásobným clem proti clu při dovozu odtud.

V okamžiku, kdy česká konkurence skončí, nastoupí evropské ceny, které jsou podstatně vyšší. Spotřebitelé se o tom mohou přesvědčit i v tuzemsku. Řeč je o drahých květinách, mrkvi, cibuli, okurkách či rajčatech.… (Ministr J. Fencl 1998) My už však dnes nechceme a ani nemůžeme kontrolovat jednotlivé dovozy nebo nepřiměřené zisky a nechceme formulovat žádnou novodobou společenskou objednávku

(Václav Klaus: Proč jsem optimista, předvolební brožurka, 1992)

Vláda přesvědčená, že stát nemá zasahovat do hospodářství, nechala narůstat lavinu nesplácení dluhů mezi podniky. Nevšímala si ani, jak se během privatizace rozpadala vývojová a výzkumná oddělení podniků, jejichž kvalifikované pracovníky získaly zahraniční firmy jako své dealery tím, že jim daly dvojnásobné či trojnásobné platy, než mohly poskytnout podniky naše.

Zastánce neoliberalismu nenapadlo přizpůsobit svou teorii stavu, z nějž transformace postkomunistické země startuje. A už vůbec se neptali, zda něco z toho, co zde zůstalo po systému, který původně vycházel ze socialistického ideálu, by nestálo za uchování.

Kuponová privatizace

Hlavní metodou československé postkomunistické transformace se stala kuponová privatizace. Každý občan, který si koupil za tisíc korun kuponovou knížku, se mohl stát podílníkem na majetku privatizovaných podniků. První kolo se zahájilo 1. 5. 1992 a ústřední postavou celé akce se stal Viktor Kožený. Vrátil se z emigrace v USA, působil co by poradce náměstka ministra financí Dušana Třísky a založil Harvardské investiční fondy. Slíbil za kuponovou knížku deset tisíc korun, čímž se zájem o kuponovou privatizaci rozšířil masově. Více než desetina se rozhodlo pro fondy Koženého. Nabyl významných podílů mj. v Telecomu, Plzeňských pivovarech, celulóskách Paskov a Štětí, sklárnách Union, elektrárně Opatovice, čokoládovnách, Československé námořní plavbě.

27. 7. 1993 byl obžalován Václav Wallis, od roku 1972 zpravodajský agent vyškolený u KGB, že prodal Viktoru Koženému tajné informace. K aféře premiér Václav Klaus řekl: Rozehrávání této karty je zlým ideologickým útokem na trasformaci české země. … Je útokem na jeden ze základů transformačního procesu – kuponovou privatizaci, zlým úmyslem nepřátel polistopadového procesu. (LN a MFD 6. 8. 1993)

Následujícího roku Kožený opustil ČR. Přesídlil do daňového ráje na Bahamy vybaven irským pasem.

V roce 1994 mnohamiliardový balík akcií významných českých podniků si odnesl z republiky Viktor Kožený. (Milena Geussová, Týden, 30. 12. 1996)

Přidaná hodnota na zaměstnance ve zpracovatelském průmyslu (tis. Kč):

 

Podniky ve vlastnictví 1996 1998 zahraničního kapitálu 492 743 státním 292 466 zprivatizované standardně 267 344 zprivatizované kuponově 235 322

Kritika

Jan Vrba varoval: Nesdílíme názor, že privatizace zmůže jaksi automaticky vše sama, aniž jí bude pomoženo rozumnou a promyšlenou politikou vlády… Je realizována bez předchozí řádné normativní úpravy. To ještě více otvírá dveře spekulativním zájmům… (FN, 18. 3. 1992)

Oporou kuponové strategie se stali manažeři dosavadních státních podniků. Faktickou ekonomickou moc nad nimi převzali již během normalizace. Po odstranění monopolu komunistické strany se jim otevřely dveře k téměř neomezenému využívání privilegií nabytých v předchozím režimu. Díky svým informacím a pozicím se mohli s úspěchem zapojit do soutěže o kapitál rozptýlený mezi masu drobných kuponových akcionářů. Spekulace s ním, nikoliv hospodářský rozvoj, se stala základem bohatství. (Lubomír Mlčoch)

V privatizační agonii přestala platit jakákoliv pravidla, takže manažeři státních podniků začali souběžně zakládat vlastní společnosti, do kterých přesouvali majetek vyškubaný z toho, co měli spravovat. (Zbyněk Fiala, Právo, 13. 9. 1997) Výjimečné byly případy, kdy někteří členové vedení podniků jednali jako odpovědní vlastníci a svedli zápas o jejich budoucnost.

Podhoubí prorůstání politiky s ekonomikou je tu již od sedmdesátých, osmdesátých let. A to rozvinutí prvků šedé ekonomiky. (Petr Pithart, LN, 11. 7. 1998)

V rukách několika (snad pěti) stovek rodin správců (představenstev) rozhodujících subjektů – pěti největších bank (a České pojišťovny a pana Koženého) a s nimi spjatých čtrnácti největších investičních společností – je rozhodující podíl akcií podniků z kuponové privatizace …

Vytvořila se pětina bohatnoucích, kteří jsou nejpevnější oporou této politiky. (Miloš Pick, Listy 1/96)

Neblaze se tyto poměry projevily na železnici. Po roce 1989 se tam otevřely možnosti podnikat s drážními pozemky, které měly velmi výhodnou polohu v centrech měst. Tyto zájmy zatlačily do pozadí veškeré snahy o racionalizaci železničního provozu. …Pracovníci ČD převzali výrobní zařízení, založili obchodní společnosti a potom se vrátili do managementu ČD, aby mohli rozhodovat o zakázkách. … ČD si najímají zařízení, kterého se zbavily, a to za vyšší ceny, než kdyby si tato zařízení ponechaly. (J. Novák, vicepresident dopravních inženýrů, SLOVO, 25. 9. 1997)

Dnes existuje široký konsensus v názoru, že léčba šokem selhala a že země (Maďarsko, Polsko a Slovinsko), které si vybraly gradualistický přístup k privatizaci, zvládly své přechody lépe než ty, které se pokusily o skok do ekonomiky laissez faire. … A co je ještě horší, předpovědi ustavení stabilní demokracie a právního řádu vypadají v mnoha zemích, které prošly léčbou šokem bezútěšně. (Joseph Stieglitz, bývalý vicepresident Světové banky, nositel Nobelovy ceny, LtN 29. 3. 2003)

Neoliberální politika byla něčím jiným, než k čemu Československo směřovalo listopadovým odmítnutím diktatury sovětského typu. Alternativou pro většinu lidí u nás nebyl kapitalismus, pravil 10. 1. 2006 sám Václav Klaus.

Rozdělení Československa

Proti diktatuře vystoupili Češi a Slováci shodně s programem demokratické federace. O tom, jak se má uskutečnit, se představy vždy více rozcházely.

Husákovská normalizace potírala československé jaro osvědčenou taktikou rozděluj a panuj. Přála Slovensku jak mírnějším tlakem, tak štědřejšími dotacemi. Představovala tak pro zemi nejblahobytnější časy v celé její historii. Disidenti byli zde ještě vzácnější než mezi Čechy, ti, kteří působili na významných místech za normalizace, tím nepostradatelnější. Na nastávající nejisté cestě mohl u Slováků – na rozdíl od českých zemí – společnost těžko stmelit antikomunismus. Jako přirozený svorník vyvstala národní myšlenka.

Protože se včas nezavedlo krajské zřízení, obracela se na Slovensku nespokojenost s nedostatečnou demokracií proti rozhodování v Praze.

Na Slovensku bylo poměrně více zbrojovek, jež nyní ztratily objednávky doma i v zemích rozpadnuvší se Varšavské smlouvy. Klausovo „Vláda by neměla chtít vědět, co se děje v jednotlivých podnicích a organizacích,“ ponechávalo slabší slovenský průmysl na pospas slepým tržním silám. Léčba šokem jej postihla mnohem bezprostředněji než český. Již v září 1991 mělo Slovensko 9,5 % nezaměstnaných.

Nebezpečí, jež hrozilo z české politiky, bylo reálné. Jednoduché obrácení komunistické propagandy naruby nahrávalo ľuďáckému separatismu a vyzdvihování Tisova slovenského státu. Oddělení od Čechů podněcoval i vznik samostatných států v SSSR a Jugoslávii.

Avšak podíl Čechů na rozdělení společného státu nebyl o nic menší. Živě přitakávali těm novinářům, kteří vypočítávali, o kolik více dává federální státní rozpočet na zdravotnictví a důchody na Slovensko než kolik odtud získává na daních. Podobně se šířilo mínění, že bez Slovenska bude správa státu jednodušší. Při tom oba premiéři, český Klaus a slovenský Mečiar, stáli o to, aby mohli ve svých zemích vládnout po svém, bez hledání shody.

Rozdělení státu ochudilo občany o podněty, jež přicházely z prostředí druhého národa. Slábla demokratická diskuse, zesílily pocity přející semknout se za jedním vůdcem.

Menší Česká republika musila čelit tlaku sudetských Němců, kteří žádali vrácení majetku. Slováci byli oslabeni v poměru k maďarské menšině. Nákladně se řešila ochrana vzdušného prostoru, méně účinná byla diplomacie dvou slabších států. Poklesl příliv zahraničních investic.

Na Slovensku klesly důchody, sociální dávky, výdaje na zdravotní péči. Omezila se železniční doprava.

V českých zemích rozdělení státu přineslo jisté hospodářské zakolísání. Zdržel se přechod k růstu průmyslové výroby, poněkud se zvýšila nezaměstnanost, vyskočila inflace, růst reálných mezd se zpomalil, podpora bydlení se ztenčila na dvě třetiny.

Vláda to zaretušovala v 1993 odložením plánované deregulace nájemného a cen energií. Příklad populismu, líbivé politiky na účet budoucnosti.

Úspěchy

Až do roku 1994 v české transformaci viditelně převažovaly úspěchy. Nové čisté fasády v dosud šedivých ulicích, Praha přitahující rostoucí počet cizích turistů. Vyrovnaný státní rozpočet, brzděná inflace, přebytky v zahraničním obchodě umožněné proniknutím na západní trhy, což byl pozoruhodný úspěch, nízká nezaměstnanost. O polovinu se zvýšil počet nastupujících vysokoškoláků. Průměr nominálních mezd dosáhl v roce 1996 úrovně roku 1989.

I když reálné mzdy ještě zůstávaly za úrovní 1989, každý mohl aspoň trochu získat z kuponové privatizace, v rámci restitucí mnozí získali zpět majetek svůj nebo svých předků, pětina bohatla, v několika stovkách rodin se kapitál kumuloval. Masivní nástup reklamy povzbuzoval orientaci na nadspotřebu.

 

Domácnosti 1989–1991 1996–1997 telefon 35,7 % 52,1 % (146 %) videorekordér 12,0 % 41,3 % (323 %) počítač 6,5 % 14,6 % (226 %) osobní auta 2 250 000 3 456 000 (153 %)

 

Na tisíc obyvatel bylo roku 1996 v Německu 423 osobních vozů, u nás 327, tj, 77,3 % německého stavu. Ale náš hrubý domácí produkt činil v roce 1993 jen necelých 13 % toho, co vytvořili Němci. Do očí bijící příklad, v čem žijeme nad poměry.

Ve společnosti převládal pocit úlevy, že jsme zvládli rizika transformace a rozdělení státu. Ministři mluvili o české ekonomice jako o středoevropském tygru.

Vláda jedné strany

Politicky si tyto úspěchy přisvojovala ODS. Po volebním vítězství 1992 podle úsloví vítěz bere vše hleděla upozadit presidenta, parlament, opozici i koaliční partnery. Mezi novináři se pro to ujal termín válcování.

Na tiskových konferencích premiér Klaus podával svůj výklad toho, na čem se vláda dohodla. Vicepremiérovi Josefu Luxovi (KDU-ČSL) nezbylo než veřejně předsedu vlády v řadě případů opravovat.

V letech 1994–1998 ministerstvo financí I. Kočárníka opětovnými odvoláními u soudů dosáhlo, že sociální demokracie nemohla užívat nájemného z Lidového domu.

Die Welt později (17. 2. 1998) napsal, že v tehdejší neexistenci účinné opozice tkví kořeny afér a krizí ČR.

V červnu 1994 V. Klaus prohlásil, že nelze připustit, aby parlament vládu kontroloval. (LN, 9. 6. 1994)

ODA dosáhla na ODS dohody, že se financování důchodů oddělí od státního rozpočtu. Avšak když se MFD po čase zeptala, zda ODS hodlá tuto dohodu dodržet, V. Klaus odpověděl: Jasně jsem vám řekl, že to jsou složité záležitosti, o nichž je třeba diskutovat… (15. 5. 1996)

Prorokyně

Út, 12/17/2019 - 13:30
Prorokyně Protestant Út, 17/12/2019 - 13:30 Pavel Keřkovský Číslo 10/2019

– tak Dorotheu Sölle nazývá jeden životopisec, ač ji mnozí díky její knize Mystika a vzdor považují za jednu z nejvýznačnějších představitelek německé mystiky. Jsou o tom přesvědčeni i mnozí čeští čtenáři, kteří se začetli do výboru jejích poetických textů Daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019), v mistrném překladu, protože s teologickým porozuměním, Magdaleny Šipka.

Dorothee Sölle v německé literatuře náleží ke generaci bez otců. K těm, kteří analyzovali zradu nacismem zachvácených spisovatelů, žurnalistů, výtvarných umělců, architektů, režisérů a dalších kulturně činných. U nás je z těchto tvůrců obzvláště známý Siegfried Lenz (Hodina němčiny, Vzor). Generace, stydící se za své otce, se po určitý čas programaticky hlásila k čelným představitelům anglofonní literatury, zejm. k E. Hemingwayovi a k dalším levicově smýšlejícím, kteří bojovali s nacismem a vyšli z druhé světové války jako duchovní vítězové. Někteří hledající vystřízlivěli v roce 1956 vpádem ruských tanků do Budapešti (filosof Paul Ricoeur aj.). Jiným to trvalo déle, než rozpoznali, že mráz jde z Kremlu a někdy fičí až ze Sibiře. Dorothee v básni Odpověď na otázku levicových přátel proč se modlíme je také zklamaná, že ideály francouzské revoluce (1789) a ruské Velké říjnové socialistické revoluce (1917) byly zrazeny.

Obžalovala německý národ z nacionalismu a pomstychtivosti, z recidivy zneužívání moci a následného legitimizování mocenské karikatury boha, který jakoby souhlasil s civilizačním konzumem a vykořisťováním méně majetných. Autorčin kritický pohled vyrůstá z nové interpretace proseb Otčenáše. Nábožensko-mocensky podpořená evropská civilizace ji neuspokojuje. Prorockým vhledem odhaluje nemocný náboženský nerv společnosti. I v tomto ohledu rozhodně náleží ke generaci bez otců a nechce pokračovat v nábožensko-konzumní orientaci svých současníků. Hledá v jiných kulturách (Moudrost indiánů, Vzpomeň si na Gautamu či Daruj mi dar plačícího Boha – zde navazuje na biblický postřeh, že Bůh projevuje lítost a zároveň inovuje biblický hřích marxistickým pojetím odcizení, které je způsobeno touhou po vlastnictví.) Sölle pátrá po inspiraci hluboko do minulosti a obdivně zkoumá statečné úsilí žen i mužů středověku (Svatý Františku, Interdikt z roku 1178 – Hildegardě z Bingen). Stručně popisuje i totalitní marasmus české společnosti (Věk města Praha). Hledá spojence v přítomnosti a objevuje latinsko-americkou teologii osvobození. Ač žila 12 let v New Yorku, kupodivu necituje rok 1776, který byl důležitý pro osvobozenecké hnutí Martina Luthera Kinga, baptistického kazatele a kritika segregace a diskriminace afroameričanů, který ovšem nikdy nezradil ideály roku 1776.

Kritický pohled do minulosti i jiných náboženství vyostřil poetické prorokyni zrak, a proto vidí to, čeho si druzí nevšímají. Poetickým rokováním se sjednocuje s božím způsobem vidění společnosti. Vyučuje nás boží lítosti, učí soucitu s utištěnými a uprchlíky. Jde-li o mystiku, pak jde o mystiku specifickou, která nechce splynout s Bohem, ale prorockým způsobem prosí o sílu k uskutečňování boží soucitné spravedlnosti. Autorka prosí o unio prophetica, nikoli o unio mystica. Prorocký soucitný vzdor, prorocky soucitné prosazování spravedlnosti je jistě hlavním záměrem Dorothey Sölle.

Dorothee náleží mezi soucitně spravedlivé prorokyně. Nestojí v ústraní, ani v osamocení, protože její texty ji zařazují do společenství proroků starověkých Jeremiáše a Izajáše, raně novověkých (J. A. Komenský, Labyrint světa) i novověkých (Dietrich Bonhoeffer, jehož s dychtivostí a radostí četla). Pro úplnost dodejme, že k těmto tvůrcům u nás patří autoři prorockých písní: již zesnulý Karel Trusina (Evangelický zpěvník, píseň 500 a 582), který podněty D. Sölle přinášel do českého prostředí od 60. let, a dosud žijící Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, Bohdan Pivoňka (zpěvník Svítá).

Dorothee Sölle, Daruj mi dar plačícího boha.
Biblion 2019, přeložila Magdalena Šipka

 

náš bratr kristus

kdo je z pravdy naslouchá tvému hlasu

ale my víme že pravda
je pro nás moc velká
a nasloucháme hlasu
jednoho inteligentního římského diplomata
jménem pontius pilatus

už staletí trháme pravdu
a lásku na kousky
a všem vnucujeme že jsme v právu

pomoz nám dovnitř
do tvé pravdy
která není k mání bez bolesti
do tvojí lásky beze všech měřítek
která nám dává nové oči
místo těch omámených úspěchem a nové uši
abychom slyšeli své sourozence
pomoz nám do tvé pravdy
dej ať je nám vidět na tvářích
že pláčeme s plačícími
a nejsme jen diváci
kteří přepínají program

dej nám vědomí
že jsme se zrodili z tvé smrti
se svými porážkami a svými pochybnostmi
se svými bolestmi a svým umíráním

kriste náš bratře
kdo tě doopravdy viděl plakat
v bezdomovcích našeho města

Prorokyně

Út, 12/17/2019 - 13:30
Prorokyně Protestant Út, 17/12/2019 - 13:30 Pavel Keřkovský Číslo 10/2019

– tak Dorotheu Sölle nazývá jeden životopisec, ač ji mnozí díky její knize Mystika a vzdor považují za jednu z nejvýznačnějších představitelek německé mystiky. Jsou o tom přesvědčeni i mnozí čeští čtenáři, kteří se začetli do výboru jejích poetických textů Daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019), v mistrném překladu, protože s teologickým porozuměním, Magdaleny Šipka.

Dorothee Sölle v německé literatuře náleží ke generaci bez otců. K těm, kteří analyzovali zradu nacismem zachvácených spisovatelů, žurnalistů, výtvarných umělců, architektů, režisérů a dalších kulturně činných. U nás je z těchto tvůrců obzvláště známý Siegfried Lenz (Hodina němčiny, Vzor). Generace, stydící se za své otce, se po určitý čas programaticky hlásila k čelným představitelům anglofonní literatury, zejm. k E. Hemingwayovi a k dalším levicově smýšlejícím, kteří bojovali s nacismem a vyšli z druhé světové války jako duchovní vítězové. Někteří hledající vystřízlivěli v roce 1956 vpádem ruských tanků do Budapešti (filosof Paul Ricoeur aj.). Jiným to trvalo déle, než rozpoznali, že mráz jde z Kremlu a někdy fičí až ze Sibiře. Dorothee v básni Odpověď na otázku levicových přátel proč se modlíme je také zklamaná, že ideály francouzské revoluce (1789) a ruské Velké říjnové socialistické revoluce (1917) byly zrazeny.

Obžalovala německý národ z nacionalismu a pomstychtivosti, z recidivy zneužívání moci a následného legitimizování mocenské karikatury boha, který jakoby souhlasil s civilizačním konzumem a vykořisťováním méně majetných. Autorčin kritický pohled vyrůstá z nové interpretace proseb Otčenáše. Nábožensko-mocensky podpořená evropská civilizace ji neuspokojuje. Prorockým vhledem odhaluje nemocný náboženský nerv společnosti. I v tomto ohledu rozhodně náleží ke generaci bez otců a nechce pokračovat v nábožensko-konzumní orientaci svých současníků. Hledá v jiných kulturách (Moudrost indiánů, Vzpomeň si na Gautamu či Daruj mi dar plačícího Boha – zde navazuje na biblický postřeh, že Bůh projevuje lítost a zároveň inovuje biblický hřích marxistickým pojetím odcizení, které je způsobeno touhou po vlastnictví.) Sölle pátrá po inspiraci hluboko do minulosti a obdivně zkoumá statečné úsilí žen i mužů středověku (Svatý Františku, Interdikt z roku 1178 – Hildegardě z Bingen). Stručně popisuje i totalitní marasmus české společnosti (Věk města Praha). Hledá spojence v přítomnosti a objevuje latinsko-americkou teologii osvobození. Ač žila 12 let v New Yorku, kupodivu necituje rok 1776, který byl důležitý pro osvobozenecké hnutí Martina Luthera Kinga, baptistického kazatele a kritika segregace a diskriminace afroameričanů, který ovšem nikdy nezradil ideály roku 1776.

Kritický pohled do minulosti i jiných náboženství vyostřil poetické prorokyni zrak, a proto vidí to, čeho si druzí nevšímají. Poetickým rokováním se sjednocuje s božím způsobem vidění společnosti. Vyučuje nás boží lítosti, učí soucitu s utištěnými a uprchlíky. Jde-li o mystiku, pak jde o mystiku specifickou, která nechce splynout s Bohem, ale prorockým způsobem prosí o sílu k uskutečňování boží soucitné spravedlnosti. Autorka prosí o unio prophetica, nikoli o unio mystica. Prorocký soucitný vzdor, prorocky soucitné prosazování spravedlnosti je jistě hlavním záměrem Dorothey Sölle.

Dorothee náleží mezi soucitně spravedlivé prorokyně. Nestojí v ústraní, ani v osamocení, protože její texty ji zařazují do společenství proroků starověkých Jeremiáše a Izajáše, raně novověkých (J. A. Komenský, Labyrint světa) i novověkých (Dietrich Bonhoeffer, jehož s dychtivostí a radostí četla). Pro úplnost dodejme, že k těmto tvůrcům u nás patří autoři prorockých písní: již zesnulý Karel Trusina (Evangelický zpěvník, píseň 500 a 582), který podněty D. Sölle přinášel do českého prostředí od 60. let, a dosud žijící Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, Bohdan Pivoňka (zpěvník Svítá).

Dorothee Sölle, Daruj mi dar plačícího boha.
Biblion 2019, přeložila Magdalena Šipka

 

náš bratr kristus

kdo je z pravdy naslouchá tvému hlasu

ale my víme že pravda
je pro nás moc velká
a nasloucháme hlasu
jednoho inteligentního římského diplomata
jménem pontius pilatus

už staletí trháme pravdu
a lásku na kousky
a všem vnucujeme že jsme v právu

pomoz nám dovnitř
do tvé pravdy
která není k mání bez bolesti
do tvojí lásky beze všech měřítek
která nám dává nové oči
místo těch omámených úspěchem a nové uši
abychom slyšeli své sourozence
pomoz nám do tvé pravdy
dej ať je nám vidět na tvářích
že pláčeme s plačícími
a nejsme jen diváci
kteří přepínají program

dej nám vědomí
že jsme se zrodili z tvé smrti
se svými porážkami a svými pochybnostmi
se svými bolestmi a svým umíráním

kriste náš bratře
kdo tě doopravdy viděl plakat
v bezdomovcích našeho města

Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi

Út, 12/17/2019 - 13:21
Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi Protestant Út, 17/12/2019 - 13:21 Číslo 10/2019

Vážený pane ministře,

s hlubokým znepokojením jsme zaznamenali zprávu, že Česká republika Vaším prostřednictvím nijak nereagovala na naléhavou prosbu Řecka z počátku září o přijetí 40 dětí bez doprovodu z uprchlických táborů, které potřebují akutní péči. Nerozumíme Vaší nečinnosti v této věci a jako občané se nechceme smířit s tím, že by Česká republika Vaším prostřednictvím rezignovala na elementární hodnoty humanity a solidarity.

Přijmout část nezletilých, kteří v tuto chvíli v přeplněných řeckých táborech nejsou v bezpečí a jimž hrozí zneužívání, je přitom jednak naší lidskou povinností, jednak projevem solidarity s členem našeho Evropského společenství, který žádá o pomocnou ruku.

Píšeme Vám rovněž jako čelnímu představiteli sociálně demokratického proudu v české politice. V situaci, kdy se česká migrační politika dlouhodobě pohybuje na samé hranici mezi humanitou a nehumánností, kdo jiný než sociální demokracie, která tolik zdůrazňuje prvek solidarity, by měl stát na straně těch nejzranitelnějších a podat důkaz toho, že jsme jako Češi a čeští sociální demokraté ještě úplně nerezignovali na svou humanitu a nenechali válečné sirotky na ulici, když právě začíná zima?

Vyzýváme Vás jako ministra vnitra, stejně jako vládu České republiky, abyste bez odkladu začali jednat a v součinnosti s řeckým ministrem pro ochranu občanů Michalisem Chrysochoidisem podnikli kroky k co nejrychlejšímu přijetí dětských uprchlíků z řeckých táborů do České republiky. Každý den, kdy nečinně necháme tyto děti v zimě na ulici, tragicky ztrácíme zbytky lidství v nás.

Dopis zformuloval a odeslal filosof Jan Bierhanzl, za podpisy spolu s ním ručí Tomáš Trusina.

Během 7.–11. 11. 2019 ho podepsalo 556 signatářů, mj. 71 farářů, farářek a teologů. Nepočítáme-li nepřímou zmínku ministra vnitra v rozhovoru pro Blesk, zůstal bez odpovědi.

Textem se nechali inspirovat ve sboru ČCE v Praze Bráníku k vlastnímu dopisu:

V Praze, 17. 11. 2019

Vážený pane ministře, apelujeme na Vás, abyste urychlil přijetí dětí ze skupiny uprchlíků, kteří se nyní nacházejí v řeckých internačních zařízeních.

Jak víme z médií, komunikace mezi Vámi a řeckým ministrem Chryssochoidisem probíhá již přes rok bez valného výsledku. My jako občané zde nejsme od toho, abychom hodnotili, kdo komu mohl a měl dříve napsat, či zda se údajně někdy nějaký dopis ztratil (viz Hlídací pes, 14. 11. 2019). Byli bychom však rádi, kdyby ze strany České republiky zaznělo jasné slovo, že nenecháme ve štychu svého řeckého spojence v EU, a především, že nenecháme ve štychu děti, nevinné oběti války.

Dnes, 17. listopadu, si mnozí křesťané v naší Českobratrské církvi evangelické připomínají biblická slova: „Hospodin nás vysvobodil z moci tmy.“ (Kol 1,13). S vděčností tato slova vztahujeme k dnešnímu třicátému výročí, kdy jsme byli vysvobozeni z moci nelidského totalitního režimu. Dnes však se znepokojením sledujeme, jak se nejvyšší státní představitelé vracejí k nelidské a totalitní rétorice. Od slov je již jen krůček k činům. Pánové Zeman, Babiš a další se rozhodli, že ČR nebude přijímat uprchlíky. Napsali si to na svoje volební letáky a cestou lží a manipulací získali pro tento postoj mnoho spoluobčanů. Tato cesta sobectví a bezohlednosti však vede do věčného zatracení.

Rádi bychom věřili, že představitel „sociální demokracie“ v naší zemi nebude ve svém rozhodování brát ohled na voličské preference a povrchní nálady zmanipulovaných lidí, ale bude se řídit rozumem a Ústavou České republiky včetně Listiny lidských práv. Rádi bychom Vám připomněli, že tisíce let předtím, než se tu začalo pořvávat „Čechy Čechům“, promlouval lidem do duše Hospodin, Bůh Izraele, a jeho Syn Ježíš Kristus, a že Boží lid po tisíciletí pronáší toto svědectví lásky a humanity do budoucnosti. Populisté a nacionalisté pominou, avšak Slovo Boží nezanikne. Je jenom na Vás, na kterou stranu se přidáte.

S díky za pozornost a se zdvořilým pozdravem,

78 účastníků bohoslužeb ČCE v Praze-Braníku

Podporu odeslaným dopisům můžete vyjádřit osobním e-mailem na MV ČR posta@mvcr.cz

Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi

Út, 12/17/2019 - 13:21
Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi Protestant Út, 17/12/2019 - 13:21 Číslo 10/2019

Vážený pane ministře,

s hlubokým znepokojením jsme zaznamenali zprávu, že Česká republika Vaším prostřednictvím nijak nereagovala na naléhavou prosbu Řecka z počátku září o přijetí 40 dětí bez doprovodu z uprchlických táborů, které potřebují akutní péči. Nerozumíme Vaší nečinnosti v této věci a jako občané se nechceme smířit s tím, že by Česká republika Vaším prostřednictvím rezignovala na elementární hodnoty humanity a solidarity.

Přijmout část nezletilých, kteří v tuto chvíli v přeplněných řeckých táborech nejsou v bezpečí a jimž hrozí zneužívání, je přitom jednak naší lidskou povinností, jednak projevem solidarity s členem našeho Evropského společenství, který žádá o pomocnou ruku.

Píšeme Vám rovněž jako čelnímu představiteli sociálně demokratického proudu v české politice. V situaci, kdy se česká migrační politika dlouhodobě pohybuje na samé hranici mezi humanitou a nehumánností, kdo jiný než sociální demokracie, která tolik zdůrazňuje prvek solidarity, by měl stát na straně těch nejzranitelnějších a podat důkaz toho, že jsme jako Češi a čeští sociální demokraté ještě úplně nerezignovali na svou humanitu a nenechali válečné sirotky na ulici, když právě začíná zima?

Vyzýváme Vás jako ministra vnitra, stejně jako vládu České republiky, abyste bez odkladu začali jednat a v součinnosti s řeckým ministrem pro ochranu občanů Michalisem Chrysochoidisem podnikli kroky k co nejrychlejšímu přijetí dětských uprchlíků z řeckých táborů do České republiky. Každý den, kdy nečinně necháme tyto děti v zimě na ulici, tragicky ztrácíme zbytky lidství v nás.

Dopis zformuloval a odeslal filosof Jan Bierhanzl, za podpisy spolu s ním ručí Tomáš Trusina.

Během 7.–11. 11. 2019 ho podepsalo 556 signatářů, mj. 71 farářů, farářek a teologů. Nepočítáme-li nepřímou zmínku ministra vnitra v rozhovoru pro Blesk, zůstal bez odpovědi.

Textem se nechali inspirovat ve sboru ČCE v Praze Bráníku k vlastnímu dopisu:

V Praze, 17. 11. 2019

Vážený pane ministře, apelujeme na Vás, abyste urychlil přijetí dětí ze skupiny uprchlíků, kteří se nyní nacházejí v řeckých internačních zařízeních.

Jak víme z médií, komunikace mezi Vámi a řeckým ministrem Chryssochoidisem probíhá již přes rok bez valného výsledku. My jako občané zde nejsme od toho, abychom hodnotili, kdo komu mohl a měl dříve napsat, či zda se údajně někdy nějaký dopis ztratil (viz Hlídací pes, 14. 11. 2019). Byli bychom však rádi, kdyby ze strany České republiky zaznělo jasné slovo, že nenecháme ve štychu svého řeckého spojence v EU, a především, že nenecháme ve štychu děti, nevinné oběti války.

Dnes, 17. listopadu, si mnozí křesťané v naší Českobratrské církvi evangelické připomínají biblická slova: „Hospodin nás vysvobodil z moci tmy.“ (Kol 1,13). S vděčností tato slova vztahujeme k dnešnímu třicátému výročí, kdy jsme byli vysvobozeni z moci nelidského totalitního režimu. Dnes však se znepokojením sledujeme, jak se nejvyšší státní představitelé vracejí k nelidské a totalitní rétorice. Od slov je již jen krůček k činům. Pánové Zeman, Babiš a další se rozhodli, že ČR nebude přijímat uprchlíky. Napsali si to na svoje volební letáky a cestou lží a manipulací získali pro tento postoj mnoho spoluobčanů. Tato cesta sobectví a bezohlednosti však vede do věčného zatracení.

Rádi bychom věřili, že představitel „sociální demokracie“ v naší zemi nebude ve svém rozhodování brát ohled na voličské preference a povrchní nálady zmanipulovaných lidí, ale bude se řídit rozumem a Ústavou České republiky včetně Listiny lidských práv. Rádi bychom Vám připomněli, že tisíce let předtím, než se tu začalo pořvávat „Čechy Čechům“, promlouval lidem do duše Hospodin, Bůh Izraele, a jeho Syn Ježíš Kristus, a že Boží lid po tisíciletí pronáší toto svědectví lásky a humanity do budoucnosti. Populisté a nacionalisté pominou, avšak Slovo Boží nezanikne. Je jenom na Vás, na kterou stranu se přidáte.

S díky za pozornost a se zdvořilým pozdravem,

78 účastníků bohoslužeb ČCE v Praze-Braníku

Podporu odeslaným dopisům můžete vyjádřit osobním e-mailem na MV ČR posta@mvcr.cz

Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost

Út, 12/17/2019 - 13:19
Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost Protestant Út, 17/12/2019 - 13:19 Vojen Syrovátka Číslo 10/2019

Třicáté výročí sametové revoluce je čas vzpomínání a také čas bilancování. Bylo tomu tak i v minulém čísle Protestanta. Pokud jde o ono bilancování, ztotožnil jsem se s články Martina Šimsy a Tomáše Bíska, k nimž nepřidám nic než několik drobností. Nejprve předkládám část svých odpovědí do ankety, o které jsem byl požádán jedním mládencem:

Jak jste vnímali události roku 1989?

S manželkou Dorkas jsme události v roce 1989 vnímali silně, byli jsme jejich účastníci. V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl poslancem na synodu Českobratrské církve evangelické v Praze, ačkoliv jsem jako farář bydlel v Rumburku. Proto jsem měl okamžitě informace o zbití studentů na Národní a potom nepřetržitý přísun dalších informací. Listopadové události jsem vnímal jako překvapivé a pozitivní. Když jsme s Dorkas byli v Praze na mnohasettisícové demonstraci na Letenské pláni, kde na tribuně mluvila řada lidí, kteří ještě před pár dny nemohli vůbec veřejně vystoupit, například Václav Havel, Václav Malý atd., a když z té tribuny Hutka (který se kvůli tomu právě vrátil z emigrace) zpíval a dav s ním „Krásná je zem…“ – písničku, kterou jsem dobře znal z pololegálních sejití evangelické mládeže (zejména na Zbytově), tak jsem radostí brečel, že jsem se toho dožil. A samozřejmě jsem se potom v Rumburku zapojil do následujícího dění.

Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu?

Po listopadových událostech následoval čas „dobré nálady“, který trval řadu měsíců, snad i první léta (jak pro koho). Padala totalitní omezení, česká společnost se stávala mnohem svobodnější než za komunistů. To vše se prostě dělo v logice návratu do svobodnějších poměrů, ne že by před listopadem všechno bylo potenciální opozicí detailně naplánováno, očekáváno. Takže mluvit o očekáváních, ať více, či méně zklamaných, jak se to dnes dělá, není zcela věcné. Ostatně, i když vidím dnes okolo sebe řadu negativních jevů, které naši společnost poškozují, ba ohrožují, tak mám za to, že jsme stále svobodná společnost. Lepší, než mluvit o zklamaných očekáváních, je nezapomínat, že stále znova je třeba bránit svobodnou a spravedlivou společnost; například fungující právní stát s dělbou moci, svobodná média, občanskou společnost, ke které nedílně patří dnes pomlouvané neziskovky; ohrožení vidím také ve volání po „vládě pevné ruky“ a v extremistických politických hnutích (při čemž za nebezpečnější aktuálně považují nacionalistický extremismus).

Pokud jde o Českobratrskou evangelickou církev, Tomáš Bísek pověděl mnohé důležité. Já opět připojím jen nějakou drobnost. Ve svobodných polistopadových poměrech bylo možné se v naší církvi zabývat novými činnostmi. Například vydávat svobodně časopisy, zorganizovat několik dodnes fungujících nakladatelství atd. A vznikla Diakonie, do jejíž práce jsem se zapojil i já. Popíši, jak to pro mne začalo: Po návratu Sváti Karáska ze Švýcarska jsem s ním jednou jel v autě a povídali jsme si. Říkal jsem: „V nastávajícím čase dál budu rád farářem, budu kázat, dělat biblické hodiny, učit děti, jezdit na akce s mládeží a navštěvovat lidi ve sboru. Jako před revolucí. Nebude už ovšem třeba jezdit na pololegální srazy, kam bylo možné zvát i řečníky, kteří na veřejnosti nesměli mluvit, vše bude nadále probíhat bez problémů svobodně. A také už nebude třeba utajeně převážet samizdaty a knížky vydané v cizině, vše bude možné si snadno pořídit. Takže takovým věcem už nebude potřeba se věnovat.“ A položil jsem Sváťovi otázku: „Myslíš, že se objeví nějaké nové možnosti, kterým by bylo dobré se věnovat?“ A Sváťa odpověděl: „Bude možné se věnovat sociální činnosti“ (za minulého režimu byla sociální činnost církví státní správou velmi omezena). Po nějakém čase budoucí ředitel střediska Diakonie ve Dvoře Králové nad Labem bratr Stanislav Štěpař, který tehdy pracoval ve vedení jedné fabriky a který byl též člen staršovstva, při klábosení po zasedání staršovstva říkal, jak ho to v jeho podniku netěší, že kdyby byl trochu blíž Náchod, tak by tam šel pracovat na stavbu Diakonie (ta se tam už nějaký čas budovala). Vzpomněl jsem si na hovor se Sváťou, napadlo mne, že by i dvorský sbor mohl vybudovat sociální zařízení, tedy Diakonii. Při čemž mi bylo jasné, že hlavní odpovědnost bych nemohl mít já (chtěl jsem mít čas na farářování), že to musí být někdo jiný. A protože jsem měl za to, že bratr Štěpař by byl schopen takovou odpovědnost na sebe vzít, zeptal jsem se ho při návštěvě u něj doma, zda by do toho nešel. Nechal si trochu času na rozmyšlenou a pak se rozhodl, že do toho půjde. Předložili jsme tedy věc na staršovstvu, všichni souhlasili. Dvorské středisko vzniklo a pracuje. I na dalších místech vznikla střediska Diakonie ČCE. Jako pozitivní vidím, že ČCE a její Diakonie vědí, že patří k sobě, že se o sebe navzájem zajímají. Spolupráce s Diakonií přede mne postavila nové otázky, na něž jsem musel hledat křesťanskou odpověď. Například komu se má pomáhat, kdo si to zaslouží. Nad Novým Zákonem jsem znovu a silně pochopil, že Ježíš přišel s velkou novinkou, že totiž s vírou v něj padají dosavadní hranice kmenové, národnostní, třídní, náboženské atd. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi. Diakonská pomoc je tím pádem pro každého, nejen pro věřící, pro členy církve, nejen pro ty, kdo jsou za ni vděčni, kdo si ji zaslouží. Dodnes lidé, i křesťané, jen klopýtají směrem k této veliké Ježíšově vizi všech lidí jako dětí Božích, vizi mně velice drahé.

Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost

Út, 12/17/2019 - 13:19
Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost Protestant Út, 17/12/2019 - 13:19 Vojen Syrovátka Číslo 10/2019

Třicáté výročí sametové revoluce je čas vzpomínání a také čas bilancování. Bylo tomu tak i v minulém čísle Protestanta. Pokud jde o ono bilancování, ztotožnil jsem se s články Martina Šimsy a Tomáše Bíska, k nimž nepřidám nic než několik drobností. Nejprve předkládám část svých odpovědí do ankety, o které jsem byl požádán jedním mládencem:

Jak jste vnímali události roku 1989?

S manželkou Dorkas jsme události v roce 1989 vnímali silně, byli jsme jejich účastníci. V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl poslancem na synodu Českobratrské církve evangelické v Praze, ačkoliv jsem jako farář bydlel v Rumburku. Proto jsem měl okamžitě informace o zbití studentů na Národní a potom nepřetržitý přísun dalších informací. Listopadové události jsem vnímal jako překvapivé a pozitivní. Když jsme s Dorkas byli v Praze na mnohasettisícové demonstraci na Letenské pláni, kde na tribuně mluvila řada lidí, kteří ještě před pár dny nemohli vůbec veřejně vystoupit, například Václav Havel, Václav Malý atd., a když z té tribuny Hutka (který se kvůli tomu právě vrátil z emigrace) zpíval a dav s ním „Krásná je zem…“ – písničku, kterou jsem dobře znal z pololegálních sejití evangelické mládeže (zejména na Zbytově), tak jsem radostí brečel, že jsem se toho dožil. A samozřejmě jsem se potom v Rumburku zapojil do následujícího dění.

Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu?

Po listopadových událostech následoval čas „dobré nálady“, který trval řadu měsíců, snad i první léta (jak pro koho). Padala totalitní omezení, česká společnost se stávala mnohem svobodnější než za komunistů. To vše se prostě dělo v logice návratu do svobodnějších poměrů, ne že by před listopadem všechno bylo potenciální opozicí detailně naplánováno, očekáváno. Takže mluvit o očekáváních, ať více, či méně zklamaných, jak se to dnes dělá, není zcela věcné. Ostatně, i když vidím dnes okolo sebe řadu negativních jevů, které naši společnost poškozují, ba ohrožují, tak mám za to, že jsme stále svobodná společnost. Lepší, než mluvit o zklamaných očekáváních, je nezapomínat, že stále znova je třeba bránit svobodnou a spravedlivou společnost; například fungující právní stát s dělbou moci, svobodná média, občanskou společnost, ke které nedílně patří dnes pomlouvané neziskovky; ohrožení vidím také ve volání po „vládě pevné ruky“ a v extremistických politických hnutích (při čemž za nebezpečnější aktuálně považují nacionalistický extremismus).

Pokud jde o Českobratrskou evangelickou církev, Tomáš Bísek pověděl mnohé důležité. Já opět připojím jen nějakou drobnost. Ve svobodných polistopadových poměrech bylo možné se v naší církvi zabývat novými činnostmi. Například vydávat svobodně časopisy, zorganizovat několik dodnes fungujících nakladatelství atd. A vznikla Diakonie, do jejíž práce jsem se zapojil i já. Popíši, jak to pro mne začalo: Po návratu Sváti Karáska ze Švýcarska jsem s ním jednou jel v autě a povídali jsme si. Říkal jsem: „V nastávajícím čase dál budu rád farářem, budu kázat, dělat biblické hodiny, učit děti, jezdit na akce s mládeží a navštěvovat lidi ve sboru. Jako před revolucí. Nebude už ovšem třeba jezdit na pololegální srazy, kam bylo možné zvát i řečníky, kteří na veřejnosti nesměli mluvit, vše bude nadále probíhat bez problémů svobodně. A také už nebude třeba utajeně převážet samizdaty a knížky vydané v cizině, vše bude možné si snadno pořídit. Takže takovým věcem už nebude potřeba se věnovat.“ A položil jsem Sváťovi otázku: „Myslíš, že se objeví nějaké nové možnosti, kterým by bylo dobré se věnovat?“ A Sváťa odpověděl: „Bude možné se věnovat sociální činnosti“ (za minulého režimu byla sociální činnost církví státní správou velmi omezena). Po nějakém čase budoucí ředitel střediska Diakonie ve Dvoře Králové nad Labem bratr Stanislav Štěpař, který tehdy pracoval ve vedení jedné fabriky a který byl též člen staršovstva, při klábosení po zasedání staršovstva říkal, jak ho to v jeho podniku netěší, že kdyby byl trochu blíž Náchod, tak by tam šel pracovat na stavbu Diakonie (ta se tam už nějaký čas budovala). Vzpomněl jsem si na hovor se Sváťou, napadlo mne, že by i dvorský sbor mohl vybudovat sociální zařízení, tedy Diakonii. Při čemž mi bylo jasné, že hlavní odpovědnost bych nemohl mít já (chtěl jsem mít čas na farářování), že to musí být někdo jiný. A protože jsem měl za to, že bratr Štěpař by byl schopen takovou odpovědnost na sebe vzít, zeptal jsem se ho při návštěvě u něj doma, zda by do toho nešel. Nechal si trochu času na rozmyšlenou a pak se rozhodl, že do toho půjde. Předložili jsme tedy věc na staršovstvu, všichni souhlasili. Dvorské středisko vzniklo a pracuje. I na dalších místech vznikla střediska Diakonie ČCE. Jako pozitivní vidím, že ČCE a její Diakonie vědí, že patří k sobě, že se o sebe navzájem zajímají. Spolupráce s Diakonií přede mne postavila nové otázky, na něž jsem musel hledat křesťanskou odpověď. Například komu se má pomáhat, kdo si to zaslouží. Nad Novým Zákonem jsem znovu a silně pochopil, že Ježíš přišel s velkou novinkou, že totiž s vírou v něj padají dosavadní hranice kmenové, národnostní, třídní, náboženské atd. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi. Diakonská pomoc je tím pádem pro každého, nejen pro věřící, pro členy církve, nejen pro ty, kdo jsou za ni vděčni, kdo si ji zaslouží. Dodnes lidé, i křesťané, jen klopýtají směrem k této veliké Ježíšově vizi všech lidí jako dětí Božích, vizi mně velice drahé.

Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030)

Út, 12/17/2019 - 13:13
Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030) Protestant Út, 17/12/2019 - 13:13 Martin Hrubeš Číslo 10/2019

Strategický plán jsem kriticky omejloval před delším časem, když byl ještě ve stavu příprav a rození. Byl jsem ubezpečen, že o nedostatcích autorský tým ví a pracuje na zlepšování. Před zasedáním konventu (začátkem listopadu 2019), kde byl již předložen jako dokument k projednání, jsem jej rychle a nesoustředěně proběhl. Teprve živá diskuse na konventu mě přiměla přečíst jej pozorněji.

Strategie staví na silné autoritativní pozici výkonného vedení ČCE, převážně synodní rady (SR), méně seniorátních výborů (SV). Úkoly, jež Strategie stanovuje, jsou převážně koncepčního charakteru. Splnění zadání typu SR bude jednat, SR vytvoří koncepci, SR zajistí analýzu apod., se však nedá považovat za dosažení cíle, ale pouze vytyčování cesty. Viditelným a kontrolovatelným výsledkem splnění plánu bude hora dokumentů a presenční listiny ze školení. Opravdu je potřebujeme? V oddílu Přechod na samofinancování dostává SR např. za úkol, že bude každoročně jednat o podpoře sborů a navrhne vhodná opatření. Jako úkol do roku 2030, kdy vyschnou zdroje na mzdové prostředky od státu, je to slabé.

Dobré je, že Strategický plán zahrnuje misii; bohužel ani zde nepracuje s žádnými kvantitativními údaji – přibývání účastníků nedělních bohoslužeb je hodně opatrně stanovený cíl (vedle obligátních analytických, školících a metodických materiálů, které dostává na starost SR).

Ve Strategii chybí vyčíslení nákladů a finanční zdroje potřebné pro naplnění této strategie. V oddílu Přechod na samofinancování se řeší úvazky zaměstnanců církve, ale ne, kolik jich bude a kde na ně církev vezme peníze. Není zmíněno, jaká část restitučních náhrad bude použita pro doplňování Personálního fondu, aby byly kryty potřeby. Máme situaci ČCE všichni před očima, ale Strategie se tématu, které je hlavním motivem jejího zadání, vyhýbá. Do strategie jistě patří i plán investic do fondů z restitučních náhrad a výnosy těchto investic. Nevidím je tam.

Konkrétnější a chvályhodné cíle a úkoly udávají oddíly VI a VII. Některé z nich ovšem zůstávají u analýzy vstupních údajů, z nichž teprve nějaký plán může vycházet. V těchto oddílech asi nejvíc, vedle oddílu V, bije do očí nedostatek čísel.

Na konventu bylo ukázáno, že částky, které bude muset každý sbor s farářem na plný úvazek odvádět ročně do Personálního fondu, se počínaje rokem 2030 – tedy již za 10 let!!! – budou pohybovat od 400 (minimalistická varianta) do 680 tis. Kč (sponzorská varianta). Ještě dalších 13 let pak bude stát církvi vyplácet finanční kompenzace ve výši cca 70 mil. Kč ročně, takže úplný přechod k finanční samostatnosti je tím usnadněn, ale rozpočet ČCE činí cca 450 mil. Kč ročně, takže 85 % svých potřeb musí ČCE již v roce 2030 zabezpečit z vlastních zdrojů. Pokud by tím zdrojem měl být pouze salár (vynechávám výnosy z nemovitostí, podílů v investičních fondech apod.), pak by každý dospělý/pracující/mající-nějaký-příjem člen církve musel odvést salár ve výši 10–20 tis. Kč/rok. Jsme na to připraveni? Různé kalkulace a varianty salárů byly zveřejněny v Českém bratru a po sborech a seniorátech prezentovány, ale Strategický plán v tomto směru žádné ambice nemá. V diskusích zaznívající odkazy na „Pohleďte na ptactvo nebeské“ nebo „zabezpečení církve majetkem znamená nedůvěřovat Bohu“ pokládám v tomto kontextu za příliš ideologické a v podstatě pokrytecké.

Plán církvi předestírá ústupovou variantu: slučování sborů, dělení úvazků farářů mezi více sborů a (skryto mezi řádky) i rušení sborů. Opět není dotaženo do konkrétních čísel. Přitom přehled sborů, které již dnes melou z posledního, nebo žijí, ale výhled do budoucna je nejistý, a těch, které naopak přejdou na systém úplné finanční samostatnosti bez šrámu, je pro Strategický plán, má-li být tím, čím se nazývá, nepostradatelným východiskem. Na jeho základě se pak dá stanovit reálný cíl, k němuž chce ČCE směřovat: mapa seniorátů, počty jejich sborů, skupiny sloučených sborů, stanice bez vlastního faráře, ale s výpomocným kazatelem, sbory nevyhnutelně ke zrušení s doporučením pro osiřelé členy, k jakému společenství křesťanů v místě se mohou případně přitulit. Možností je mnoho, jenže plán s konkrétními údaji nepracuje.

Faráři a presbyteři budou v roce 2030, zejména díky výstupům oddílů I, II, III, IV, lépe vybaveni pro svou práci analýzami, koncepcemi, metodikami a školeními, aniž by Strategie brala dostatečně v úvahu, že již dnes vcelku vědí, co mají dělat, pružně reagují na možnosti v místě, kde žijí, ale jsou přetíženi.

Do strategického plánu nepatří (?) prorocký přesah, spoléhání se na vyslyšení modliteb, očekávání nového zájmu o (evangelické) křesťanství, neřkuli probuzení. Tento je sestaven v realistickém stylu, víceméně jako sekulární dokument s částečným využitím tradičního křesťanského výraziva. Tím víc při jeho čtení zaráží, jak těžce podceňuje finanční zabezpečení, jak chabý je při stanovení cílů a úkolů, jak je zoufale chudý na čísla.

Nebuďme však zklamaní a vraťme se na zem. Strategický plán za evangelické křesťany nic nevyřeší (kdo to čekal??), materiály, které z něj vzejdou, budou zastaralé brzy po svém vydání a naléhavým úkolem nadále zůstává interpretace evangelia pro denní život člověka 21. století. Co se nehodí pro strategické úvahy, to nám pro život víry na zemi může být vítaným povzbuzením: Pohleďte na ptactvo nebeské, jak je váš nebeský Otec živí. Není to ovšem strategie moderních parametrů.

Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030)

Út, 12/17/2019 - 13:13
Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030) Protestant Út, 17/12/2019 - 13:13 Martin Hrubeš Číslo 10/2019

Strategický plán jsem kriticky omejloval před delším časem, když byl ještě ve stavu příprav a rození. Byl jsem ubezpečen, že o nedostatcích autorský tým ví a pracuje na zlepšování. Před zasedáním konventu (začátkem listopadu 2019), kde byl již předložen jako dokument k projednání, jsem jej rychle a nesoustředěně proběhl. Teprve živá diskuse na konventu mě přiměla přečíst jej pozorněji.

Strategie staví na silné autoritativní pozici výkonného vedení ČCE, převážně synodní rady (SR), méně seniorátních výborů (SV). Úkoly, jež Strategie stanovuje, jsou převážně koncepčního charakteru. Splnění zadání typu SR bude jednat, SR vytvoří koncepci, SR zajistí analýzu apod., se však nedá považovat za dosažení cíle, ale pouze vytyčování cesty. Viditelným a kontrolovatelným výsledkem splnění plánu bude hora dokumentů a presenční listiny ze školení. Opravdu je potřebujeme? V oddílu Přechod na samofinancování dostává SR např. za úkol, že bude každoročně jednat o podpoře sborů a navrhne vhodná opatření. Jako úkol do roku 2030, kdy vyschnou zdroje na mzdové prostředky od státu, je to slabé.

Dobré je, že Strategický plán zahrnuje misii; bohužel ani zde nepracuje s žádnými kvantitativními údaji – přibývání účastníků nedělních bohoslužeb je hodně opatrně stanovený cíl (vedle obligátních analytických, školících a metodických materiálů, které dostává na starost SR).

Ve Strategii chybí vyčíslení nákladů a finanční zdroje potřebné pro naplnění této strategie. V oddílu Přechod na samofinancování se řeší úvazky zaměstnanců církve, ale ne, kolik jich bude a kde na ně církev vezme peníze. Není zmíněno, jaká část restitučních náhrad bude použita pro doplňování Personálního fondu, aby byly kryty potřeby. Máme situaci ČCE všichni před očima, ale Strategie se tématu, které je hlavním motivem jejího zadání, vyhýbá. Do strategie jistě patří i plán investic do fondů z restitučních náhrad a výnosy těchto investic. Nevidím je tam.

Konkrétnější a chvályhodné cíle a úkoly udávají oddíly VI a VII. Některé z nich ovšem zůstávají u analýzy vstupních údajů, z nichž teprve nějaký plán může vycházet. V těchto oddílech asi nejvíc, vedle oddílu V, bije do očí nedostatek čísel.

Na konventu bylo ukázáno, že částky, které bude muset každý sbor s farářem na plný úvazek odvádět ročně do Personálního fondu, se počínaje rokem 2030 – tedy již za 10 let!!! – budou pohybovat od 400 (minimalistická varianta) do 680 tis. Kč (sponzorská varianta). Ještě dalších 13 let pak bude stát církvi vyplácet finanční kompenzace ve výši cca 70 mil. Kč ročně, takže úplný přechod k finanční samostatnosti je tím usnadněn, ale rozpočet ČCE činí cca 450 mil. Kč ročně, takže 85 % svých potřeb musí ČCE již v roce 2030 zabezpečit z vlastních zdrojů. Pokud by tím zdrojem měl být pouze salár (vynechávám výnosy z nemovitostí, podílů v investičních fondech apod.), pak by každý dospělý/pracující/mající-nějaký-příjem člen církve musel odvést salár ve výši 10–20 tis. Kč/rok. Jsme na to připraveni? Různé kalkulace a varianty salárů byly zveřejněny v Českém bratru a po sborech a seniorátech prezentovány, ale Strategický plán v tomto směru žádné ambice nemá. V diskusích zaznívající odkazy na „Pohleďte na ptactvo nebeské“ nebo „zabezpečení církve majetkem znamená nedůvěřovat Bohu“ pokládám v tomto kontextu za příliš ideologické a v podstatě pokrytecké.

Plán církvi předestírá ústupovou variantu: slučování sborů, dělení úvazků farářů mezi více sborů a (skryto mezi řádky) i rušení sborů. Opět není dotaženo do konkrétních čísel. Přitom přehled sborů, které již dnes melou z posledního, nebo žijí, ale výhled do budoucna je nejistý, a těch, které naopak přejdou na systém úplné finanční samostatnosti bez šrámu, je pro Strategický plán, má-li být tím, čím se nazývá, nepostradatelným východiskem. Na jeho základě se pak dá stanovit reálný cíl, k němuž chce ČCE směřovat: mapa seniorátů, počty jejich sborů, skupiny sloučených sborů, stanice bez vlastního faráře, ale s výpomocným kazatelem, sbory nevyhnutelně ke zrušení s doporučením pro osiřelé členy, k jakému společenství křesťanů v místě se mohou případně přitulit. Možností je mnoho, jenže plán s konkrétními údaji nepracuje.

Faráři a presbyteři budou v roce 2030, zejména díky výstupům oddílů I, II, III, IV, lépe vybaveni pro svou práci analýzami, koncepcemi, metodikami a školeními, aniž by Strategie brala dostatečně v úvahu, že již dnes vcelku vědí, co mají dělat, pružně reagují na možnosti v místě, kde žijí, ale jsou přetíženi.

Do strategického plánu nepatří (?) prorocký přesah, spoléhání se na vyslyšení modliteb, očekávání nového zájmu o (evangelické) křesťanství, neřkuli probuzení. Tento je sestaven v realistickém stylu, víceméně jako sekulární dokument s částečným využitím tradičního křesťanského výraziva. Tím víc při jeho čtení zaráží, jak těžce podceňuje finanční zabezpečení, jak chabý je při stanovení cílů a úkolů, jak je zoufale chudý na čísla.

Nebuďme však zklamaní a vraťme se na zem. Strategický plán za evangelické křesťany nic nevyřeší (kdo to čekal??), materiály, které z něj vzejdou, budou zastaralé brzy po svém vydání a naléhavým úkolem nadále zůstává interpretace evangelia pro denní život člověka 21. století. Co se nehodí pro strategické úvahy, to nám pro život víry na zemi může být vítaným povzbuzením: Pohleďte na ptactvo nebeské, jak je váš nebeský Otec živí. Není to ovšem strategie moderních parametrů.

Kniha, v níž se muslimové nepoznají

Út, 12/17/2019 - 13:11
Kniha, v níž se muslimové nepoznají Protestant Út, 17/12/2019 - 13:11 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2019

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí

Těm, kteří neznají islám, nabízí středně rozsáhlá kniha, že je s ním seznámí, už v názvu. Takové seznámení však potřebuje vyváženost a neutralitu, aby se v popisu knihy dokázali poznat i ti, o nichž kniha pojednává – sami muslimové. Hned na začátku musíme konstatovat, že tyto požadavky kniha neplní – je ostře protimuslimská, z Koránu jsou citovány pouze negativní verše (kterých je v samotném Koránu nemnoho a podobné texty najdeme i ve Starém a Novém zákoně), a sám islám, který je jinak velice mnohotvarý, autorka interpretuje pomocí extrémních výstřelků, zatímco pozitivní příklady zamlčuje či překrucuje.

Celá kniha má podobu polemiky, kde proti „správnému pojetí“ reprezentovanému autorkou, stojí islám jako „omyl“ s. 227), jehož Bůh je „neosobní a necitlivý“ s. 181). Autorčin postoj představuje ovšem velmi konzervativní katolický přístup, který islámu vytýká vše, čím se liší od tradičního katolicismu – například absenci ústřední hierarchie, jakou je v katolické církvi papežský stolec, a svobodu v užití míst k bohoslužbě. V tomto pojetí je často evangelický postoj bližší tomu muslimskému než katolickému. Tam, kde se jedná o možné společné aktivity katolíků a muslimů, je autorka velice přísná. Kaple a kostely není možné užívat společně s muslimy (ani židy), v případě smíšených křesťansko-muslimských manželství je třeba být zvláště obezřetný. Několikrát jsou v knize srovnávány podobné jevy v katolické a muslimské praxi (půst a ramadánem, mučednická smrt v islámu a katolicismu, pojetí milosrdenství). Většina těchto srovnání ovšem hodnotí islám pouze negativně.

Jen několik stránek z celé knihy poskytuje alespoň trochu objektivní pohled – například rozdělení různých typů závojů (džilbáb, abája, háik, čádor, burka, nikáb, hidžáb, türban; do této řady patří také popis burkin) prozrazuje, že autorka je žena, která se zajímá také o módu. Také na otázku „má ramadán duchovní význam?“ nedává pouze negativní odpověď. Kniha má i půvabný vnější vzhled a obsahuje jen minimum překlepů či jiných formálních chyb. Tím ovšem pozitiva končí.

Četbou recenzované knihy totiž nelze získat obecnější představu o islámu, ale ani přesnou představu, jaký vztah má k islámu katolická církev. Podobně jako jsou z islámu vybírány převážně negativní příklady, představující naprostou názorovou menšinu mezi 1,5 miliardami muslimů, tak i z učení a praxe katolické církve (a občas obecněji z křesťanství) jsou opět vybírány jen ty nejpřísnější možné postoje. Autorčin postoj kontrastuje i s postojem současného papeže Františka. Zřetelně je to vidět v kapitole o milosrdenství, v níž je sice zmíněno přání papeže z roku 2015, aby jubilejní rok podpořil setkání s židy a muslimy, neboť milosrdenství překračuje hranice církve, ba dokonce i názor jedné muslimky, že „milosrdenství je slovo, které staví most mezi islámem a křesťanstvím“. Zbytek kapitoly (13 stran!) je ale věnován podivnému zdůvodňování názoru, že slovo milosrdenství označuje v islámu něco naprosto jiného, nežli v křesťanství. Společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma mešity Al Azhar O lidském bratrství z února tohoto roku autorka knihy, její originál byl publikován v roce 2017, znát nemohla. Recenzentovi se však vtírá do mysli myšlenka, zda toto prohlášení v současnosti nepřekrucuje podobným způsobem, jako tomu činí v knize v případě papežova výroku o milosrdenství.

Pětistránkový závěr knihy má název „Milovat muslimy“. Vzhledem k předchozím 222 stranám soustavně vinícím islám a muslimy z násilí a neupřímnosti však tento závěr nemůže fungovat. Kdo přečte celou ostře polemickou (a často lživou) knihu, nemůže se najednou donutit k lásce k těm, kteří jsou v ní tak negativně popsáni.

Recenzent si dovolí zakončit poněkud osobním vyjádřením. V současnosti vychází velké množství knih – a mezi nimi mnoho dobrých (poslední, kterou dostal darem, je slovenská kniha Mária Nicoliniho, Stretnú sa kresťan, moslim a žid, Artforum 2018). Vychází také mnoho špatných knih, ať již špatných překladů či plytkých obsahů. Kniha Annie Laurentové Islám: Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, je lživá už svým názvem. Ti, kdo o islámu mnoho nevědí a chtějí o něm mluvit, se s ním vlastně neseznámí, seznámí se jen s jeho velmi pokřiveným obrazem. V českém výrazně islamofobním prostředí, kdy například muslimské ženy se šátkem jsou na veřejnosti často cílem verbálních útoků už pro svůj vzhled, pokládá recenzent tuto knihu nejen za špatnou, ale přímo za zlou. Karmelitánské nakladatelství vydává mnoho kvalitních knih. Nezbývá, než mu přát, aby se i ve vydávání knih o islámu vydalo spíše cestou papeže Františka nežli Annie Laurentové.

Recenzent je evangelický farář pro menšiny

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2019, 247 stran

Kniha, v níž se muslimové nepoznají

Út, 12/17/2019 - 13:11
Kniha, v níž se muslimové nepoznají Protestant Út, 17/12/2019 - 13:11 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2019

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí

Těm, kteří neznají islám, nabízí středně rozsáhlá kniha, že je s ním seznámí, už v názvu. Takové seznámení však potřebuje vyváženost a neutralitu, aby se v popisu knihy dokázali poznat i ti, o nichž kniha pojednává – sami muslimové. Hned na začátku musíme konstatovat, že tyto požadavky kniha neplní – je ostře protimuslimská, z Koránu jsou citovány pouze negativní verše (kterých je v samotném Koránu nemnoho a podobné texty najdeme i ve Starém a Novém zákoně), a sám islám, který je jinak velice mnohotvarý, autorka interpretuje pomocí extrémních výstřelků, zatímco pozitivní příklady zamlčuje či překrucuje.

Celá kniha má podobu polemiky, kde proti „správnému pojetí“ reprezentovanému autorkou, stojí islám jako „omyl“ s. 227), jehož Bůh je „neosobní a necitlivý“ s. 181). Autorčin postoj představuje ovšem velmi konzervativní katolický přístup, který islámu vytýká vše, čím se liší od tradičního katolicismu – například absenci ústřední hierarchie, jakou je v katolické církvi papežský stolec, a svobodu v užití míst k bohoslužbě. V tomto pojetí je často evangelický postoj bližší tomu muslimskému než katolickému. Tam, kde se jedná o možné společné aktivity katolíků a muslimů, je autorka velice přísná. Kaple a kostely není možné užívat společně s muslimy (ani židy), v případě smíšených křesťansko-muslimských manželství je třeba být zvláště obezřetný. Několikrát jsou v knize srovnávány podobné jevy v katolické a muslimské praxi (půst a ramadánem, mučednická smrt v islámu a katolicismu, pojetí milosrdenství). Většina těchto srovnání ovšem hodnotí islám pouze negativně.

Jen několik stránek z celé knihy poskytuje alespoň trochu objektivní pohled – například rozdělení různých typů závojů (džilbáb, abája, háik, čádor, burka, nikáb, hidžáb, türban; do této řady patří také popis burkin) prozrazuje, že autorka je žena, která se zajímá také o módu. Také na otázku „má ramadán duchovní význam?“ nedává pouze negativní odpověď. Kniha má i půvabný vnější vzhled a obsahuje jen minimum překlepů či jiných formálních chyb. Tím ovšem pozitiva končí.

Četbou recenzované knihy totiž nelze získat obecnější představu o islámu, ale ani přesnou představu, jaký vztah má k islámu katolická církev. Podobně jako jsou z islámu vybírány převážně negativní příklady, představující naprostou názorovou menšinu mezi 1,5 miliardami muslimů, tak i z učení a praxe katolické církve (a občas obecněji z křesťanství) jsou opět vybírány jen ty nejpřísnější možné postoje. Autorčin postoj kontrastuje i s postojem současného papeže Františka. Zřetelně je to vidět v kapitole o milosrdenství, v níž je sice zmíněno přání papeže z roku 2015, aby jubilejní rok podpořil setkání s židy a muslimy, neboť milosrdenství překračuje hranice církve, ba dokonce i názor jedné muslimky, že „milosrdenství je slovo, které staví most mezi islámem a křesťanstvím“. Zbytek kapitoly (13 stran!) je ale věnován podivnému zdůvodňování názoru, že slovo milosrdenství označuje v islámu něco naprosto jiného, nežli v křesťanství. Společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma mešity Al Azhar O lidském bratrství z února tohoto roku autorka knihy, její originál byl publikován v roce 2017, znát nemohla. Recenzentovi se však vtírá do mysli myšlenka, zda toto prohlášení v současnosti nepřekrucuje podobným způsobem, jako tomu činí v knize v případě papežova výroku o milosrdenství.

Pětistránkový závěr knihy má název „Milovat muslimy“. Vzhledem k předchozím 222 stranám soustavně vinícím islám a muslimy z násilí a neupřímnosti však tento závěr nemůže fungovat. Kdo přečte celou ostře polemickou (a často lživou) knihu, nemůže se najednou donutit k lásce k těm, kteří jsou v ní tak negativně popsáni.

Recenzent si dovolí zakončit poněkud osobním vyjádřením. V současnosti vychází velké množství knih – a mezi nimi mnoho dobrých (poslední, kterou dostal darem, je slovenská kniha Mária Nicoliniho, Stretnú sa kresťan, moslim a žid, Artforum 2018). Vychází také mnoho špatných knih, ať již špatných překladů či plytkých obsahů. Kniha Annie Laurentové Islám: Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, je lživá už svým názvem. Ti, kdo o islámu mnoho nevědí a chtějí o něm mluvit, se s ním vlastně neseznámí, seznámí se jen s jeho velmi pokřiveným obrazem. V českém výrazně islamofobním prostředí, kdy například muslimské ženy se šátkem jsou na veřejnosti často cílem verbálních útoků už pro svůj vzhled, pokládá recenzent tuto knihu nejen za špatnou, ale přímo za zlou. Karmelitánské nakladatelství vydává mnoho kvalitních knih. Nezbývá, než mu přát, aby se i ve vydávání knih o islámu vydalo spíše cestou papeže Františka nežli Annie Laurentové.

Recenzent je evangelický farář pro menšiny

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2019, 247 stran



about seo