Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 4 hodiny 30 min zpět

Poťouchlé převracení – aneb adventní pobídka otevřít bibli

Čt, 12/06/2018 - 17:43
Poťouchlé převracení – aneb adventní pobídka otevřít bibli Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:43 Tomáš Bísek Číslo 10/2018

Rozhovor s Tomášem Bískem a Kázáním na hoře

Adventní čas se může stát i příležitostí objevit, čím nás zrovna dnes zasahuje biblické poselství. Tomáše Bíska jsme se zeptali, jak lze také konfrontovat člověka s aktuálním významem Ježíšových slov, aby se nám dostala pod kůži.

Můžeš dát příklad, jak jsi „probouzel“ a provokoval skupinku střední generace, aby účastníci sami hovořili o podnětech z biblických textů?

Snad je to možno ukázat na příkladu, jak jsem se o to pokoušel. Předložím několik otázek textům ze 7. kapitoly Matoušova evangelia (poslední třetiny Kázání na hoře) a jako odpověď své parafrázování.

Jak je to s posuzováním druhých? (Mt 7,1–6)

Suďte, abyste předešli odsouzení. Suďte po svém a tak nedojdete soudu. Měřte svou měrou, abyste předešli naměřování někoho jiného, například Hospodina. On pak už nebude mít šanci. Však tak také „demokraticky“ mocní umlčují bezmocné.

Vyndej třísku z oka svého bratra, o své se nestarej. Řekněte bratru: „Vyjmu ti třísku.“ Trám ve svém oku však nevidíte. Jen si ho tam ponechej, může se ti to hodit jako výmluva, že nevidíš, když tě někdo osočí.

Psům dávejte jen to nejlepší. Bez obav také všechno házejte před svině. Jsou citlivé, nezašlapou to. Třeba si vás pak vezmou do party.

Jak je to s vyslyšením proseb? (Mt 7,7–12)

Ničeho se nedoprošujte; ani vám nikdo nic nedá. Nic nehledejte; vždyť stejně není, co najít. Netlučte na cizí dveře, každý je má pevně zavřené. Kdo neprosí, vyloučí tím, že by dostal to, co nechce. Prošením riskuješ, že tě druzí začnou s něčím otravovat. Kdo hledá, marně pátrá. Kdo netluče, nesouží se svou odděleností.

Synu dejte kámen, když prosí o chléb, a hada, když prosí o rybu. Jinak by podlehl dojmu, že snad žije v ráji. Vy, ač jste dobří, je tak připravíte na tvrdou realitu přísného a odmítavého Otce v nebesích.

Jednejte stejně odmítavě jako svět. Ať je zřejmé, jak se Písmo mýlí.

Jak je to s výrokem o dvou cestách? (Mt 7,13–14)

Najděte si širokou a pohodlnou cestu životem. Nestarejte se o varování a následky. Jděte s davem. Nedejte na vějičky nabídky těsné brány k životu. Kdo ví, zdali ji vůbec někdo kdy našel.

Jak je to s výrokem o stromu a ovoci? (Mt 7,15–20)

Naslouchejte atraktivním hlasům. Nabízejí skvělé ovoce. Neokrádají. To jsou jen pomluvy žárlivých, kteří rádi mluví o sklízení hroznů z trní a fíků z bodláčí. Kdo nabízí ovoce, je hoden pozornosti. Když se spletete, mohou za to spíše škarohlídi, kteří sami neumějí prodat své. Ty je potřeba umlčet. Kalí vodu dobrým kšeftům.

Jak je to s pravým učedníkem? (Mt 7,21–23)

Nestarejte se, co jste dělali a co děláte. Rovnou a bez obalu žádejte a volejte ke svému Pánu. On vás určitě nechá milostivě vejít do svého království. Nikdo přeci neumí činit jeho vůli, tak jakápak starost.

Mnozí to tak dělají a klidně mají za to, že jednají podle jeho pokynu. Nárokují si vymítání zlých duchů a předvádějí mocné činy. Však On vás všechny zná a jistě vás se slovy uznání přijme jako ty, kteří dobře pochopili, jak na to.

A co podobenství o dvou stavitelích? (Mt 7,24–28)

Nenechte si nabulíkovat, že je třeba ještě někoho poslouchat. Rozvaha jen zdržuje a nevyplácí se. Stavějte si svůj dům a hotovo. A když přijde příval a přiženou se vody, zvedne se vichřice a dům padne, tak co? Je to zcela normální. Přeci jste si jistě pro sebe dost nahrabali a můžete stavět znova. Jenom blázen zbytečně otálí a vybírá zdánlivě bezpečné anebo bezpečnější místo. Všechno je to dneska relativní. Když vám totiž starý dům nespadne, máte s tím starým, který se vám již dávno nelíbí, jen potíže. Od toho je přece pojišťovna. Oškubejte ji, však ona sama neusiluje o nic jiného, nežli oškubat zákazníky.

A jak bys takové poťouchlé převracení biblických textů uzavřel?

Třeba takhle: Když Ježíš domluvil, lidé si oddychli. Dobře mu rozuměli. Bylo to jasně „po jejich“. Byl jedním z nich.

Advent 2018

Smluvní závazky jsou rozmanité

Čt, 12/06/2018 - 17:42
Smluvní závazky jsou rozmanité Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:42 Pavel Keřkovský Číslo 10/2018

Istanbulská úmluva se týká ochrany žen a dívek ze všech společenských vrstev bez ohledu na jejich věk, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Stejná ochrana má být vztažena i na jiné možné oběti domácího násilí, děti, muže a seniory. Konkrétně se týká činů fyzického a psychického týrání, nebezpečného pronásledování, sexuálního násilí včetně znásilnění, sexuálního obtěžování, vynucených sňatků, mrzačení ženského genitálu, vynuceného potratu a vynucené sterilizace. KDU-ČSL a biskupská konference sice přitakává, že domácí násilí je nutné potírat, ale též varuje, že přijetím této úmluvy dojde k znevážení přirozené instituce manželství, k znevážení přirozených sexuálních vztahů muže a ženy. Synodní rada ČCE se ke kritikům Istanbulské úmluvy nepřipojila a vyzvala k její podpoře. Tak jako vláda a mnohé neziskovky zve k podpoře důstojnosti těch, kdo jsou dnes některými křesťany zesměšňování či ponižováni kvůli své údajně nepřirozené sexuální orientaci.

Kategorii přirozenosti sice kritici istanbulské smlouvy nikde nedefinovali, ale předpokládají, že ji všichni chápou jako oni, totiž jako argument, přesvědčivý již jen tím, že se o něčem tvrdí, že je to přirozené. Každá kultura, jak nám dokládají etnologové, přitom považuje za přirozené něco jiného. V případě manželství praotec Jákob považoval za normální, že má čtyři ženy, s nimiž legitimně zplodil 12 synů a jednu dceru. Také otec pozdějšího soudce Samuela měl legitimně dvě ženy. A Adam měl zase legitimně jen jednu ženu. V hebrejské kultuře se nemluvilo o přirozenosti či přirozeném společenském řádu od počátku světa, ale o smluvně limitovaných institucích a legalitě. Ta dovolovala rozmanitost modelů manželství – monogamní i smluvně definované čtyř-ženství. Proto se zde nehovořilo o jednom přirozeném modelu manželství. Všechny formy byly stanoveny lidmi, nikoli stvořitelským řádem Hospodina. Přátelskou smlouvu mohl uzavřít dokonce i muž s mužem (Jónatan a David), a biblický vypravěč v tom nevidí nic nenormálního a nemorálního, na rozdíl od četných legislativců knih Mojžíšových. Ježíš Nazaretský nenavazoval na jejich nemilosrdné pojetí spravedlnosti, např. nepožadoval přísné potrestání smrtí za odpadnutí od víry nebo manželskou nevěru, jak naopak taxativně vyhlašovala mnohá starozákonní nařízení. Teprve později začali křesťanští teologové hovořit o stvořitelských řádech a jednom závazném modelu rodiny či státu, který si prý přeje Bůh. Abraham měl zpočátku jednu ženu a ta měla jednu služebnici, která se na nějaký čas stala jeho konkubínou, a porodila mu syna. Po smrti Sáry si Abraham vzal za manželky ještě několik dalších žen. Apoštol Pavel ho za to nevylučuje ze společenství Izraele a považuje ho za praotce víry. Zaslíbení jemu daná Hospodinem označuje za platná i pro nás křesťany z pohanů, jsme jejich dědicové. Bůh Stvořitel neoznačuje nějaké vztahy a instituce za přirozené a proto jedině dobré. Lidské vztahy a instituce jsou vždy dílem člověka. Pokud neponižují druhého, jsou Bohem chtěné a čisté, včetně smluvně potvrzeného partnerského vztahu pastýře Davida s princem Jónatanem.

Kázání Jiřího Šamšuly. Podobenství s negativními postavami

Čt, 12/06/2018 - 17:41
Kázání Jiřího Šamšuly. Podobenství s negativními postavami Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:41 Jiří Šamšula Číslo 10/2018

Text: Lukáš 16,1–8

L 16,1–8

Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“

I. Sestry a bratři, toto podobenství je jedno z nejzvláštnějších, které od Ježíše máme. Co se z něho máme naučit?

Vždyť všechny postavy v něm jsou postavami negativními. Trochu se podobá podobenství o soudci a vdově, o kterém jsme přemýšleli minule. (Lk 18) Tam byl dáván soudce za vzor. Byla tam však i ona vdova, která byla postavou kladnou. Zde žádný z těch mužů postavou kladnou není. Všichni v tom podobenství jsou „synové tohoto věku“. Osoby, které se řídí jen světskými hodnotami. Bez ohledu na věčnost, bez zřetele k Boží lásce, svatosti, jedinečnosti.

II. To, co se zde vypráví, je vlastně to, čemu se dnes říká kauza, médii intenzivně sledovaná sporná událost. Takových známe dnes bezpočet, zrovna dění na politické scéně dnešních dní o tom svědčí. Jednak je v podobenství jakýsi bohatý muž, o němž nic bližšího nevíme. Měl své podřízené, správce majetku. Tohoto správce – v originále tam stojí „ekonoma“ – kdosi obvinil, že špatně hospodaří s boháčovým majetkem. Detaily se nedozvídáme. Je to člověk, jehož nezodpovědné jednání je charakterizováno stejným slovem jako marnotratnost syna ze známého podobenství. Majetek dle obvinění kohosi rozfofroval.

Bohatý muž neověřuje, zda je obvinění pravdivé. Ani zde není nikdo třetí, kdo by je přezkoumával.

Ten biblický podvod je ještě bez zájmu médií a bez zájmu orgánů státní moci, ať soudní, ať výkonné. To, co se zde děje, je jen mezi těmi muži. Žádná hospodářská kriminálka, žádný finanční úřad, žádná žaloba na krku.

A bohatý majitel jde rovnou k věci. A to hlavní, co dělá, je, že svému nepoctivému zaměstnanci dává padáka. Nehrozí mu soudem, policií. Ani nezazní požadavek, že správce má prošustrovaný majetek nahradit. Ztráta jeho postavení, ztráta jeho společenské pozice je očividně trest dostatečný.

Ale ještě předtím musí složit účty, předat všechny dokumenty, které se musí přezkoumat. Takovému přezkoumání dokumentů, ovšem nezávislou osobou se dnes říká finanční audit. Zda k tomu „auditu“ dojde, nevíme. Obvinění asi bylo oprávněné. Správce se nesnaží bránit, že se jedná o vykonstruovanou, vymyšlenou kauzu, nesnaží se své pochybení hodit na někoho dalšího, třeba na své děti.

V jeho životě nadešla chvíle soudu. Chvíle lámání chleba. Co mu hrozí, je společenský sešup, nejen finanční propad, ale i ztráta osobní prestiže. Možná ztráta pocitu vlastní hodnoty, který si se svým společenským postavením spojoval. Má strach: ten strach, kteří mají mnozí mocní lidé, zvláště politici, kteří se drží moci zuby nehty. Takový strach se však týká každého z nás. V životě potřebujeme „sociální jistoty“, stabilitu, právě i tu profesní, spojenou s pocitem, že jsem platný a že mě a mé blízké tato pozice uživí. Správce ovšem si za destabilizaci svého života může očividně sám.

A jak správce reaguje? Svou vinu nepopírá, že to je celé spiknutí proti němu. Ani neodvádí pozornost, ani nehraje na city. Ovšem nečiní ani pokání. Neříká si tváří tvář této své profesní a osobní krizi: „Co jsem to provedl? Jak mohu své pochybení odčinit? Jak to souvisí s celkem mého života? Je někde něco, čím ve svém životě také mrhám? Třeba ve svých vztazích? A co Bůh?“ Ne nic takového. Ovšem přeci jen je jisté sebereflexe, jistého pravdivého náhledu na svůj život schopen. K tomu nás lidi krize prostě často dotlačí.

A zjišťuje dvojí: jeho hrdost a fyzické síly mu nedovolí fyzicky pracovat, jít k lopatě. Jeho hrdost mu také nedovolí se někoho jiného doprošovat o almužnu. Předpokládá také, že své „teplé místo“ již nezachrání, důvěra je již ztracena. Ovšem nerezignuje, nehází flintu do žita, ale je vybičován aktivně něco dělat pro svoji budoucnost. Jde o to vybudovat alespoň sociální síť, přátele, kteří mu budou zavázáni, aby ho „přijali do svých příbytků“, aby mu když tak pomohli se zase dostat nahoru. Síť sociálních vztahů, to je právě ten kapitál, ta hodnota v životě člověka, která ho dokáže zachránit před naprostým rozkladem a pádem do rezignace.

III. A ten správce si zavolá dlužníky svého zaměstnavatele a zfalšuje s nimi smlouvy, dlužní úpisy, kde jim jejich dluh sníží. Jednomu o polovinu, druhému o pětinu z původní částky. A tím si je zavázal. Jedná chytře, rozhodně.

A co jeho pán, jeho původní zaměstnavatel? Ten se o tom triku svého marnotratného podřízeného dozvídá – a chválí ho. Možná bychom čekali, že ho tento čin ještě více rozzuří. Nejdříve nezodpovědná správa jeho majetku a finanční ztráta. A teď navíc další podvod a falšování.

Ne, ten pán mu gratuluje, že jednal prozíravě. Ten boháč se sklání před prohnaností, tvořivostí svého správce. Vidí, že má před sebou mazaného protivníka. Vlastně vyjadřuje respekt: „Dokážeš si poradit, dokážeš mazaně vydělat peníze!“ Tato pánova chvála naznačuje, že možná i on sám patří mezi ty typy prohnaných podnikatelů, kteří s velkou kreativitou a nápaditostí dokážou vydělávat peníze, a to právě také nepoctivě, na úkor druhých. Zda ho náhodou nepřijal zpět do svých služeb, se již nedozvídáme.

A právě v tom Ježíš provokuje: podívejte se na kreativitu tohoto muže! Jak prozíravě, jak šikovně dokáže v nouzi jednat! Jako by i v takovémto druhu jednání byl jakýsi odlesk lidské velikosti. Té velikosti, která má základ v tom, že člověk je Božím obrazem.

Všichni, kdo zde vystupují, mají – a nemají – být příkladem. Nejsou a nemají příkladem v tom, že jednají nespravedlivě, že kvůli vlastnímu zisku a prestiži podvádějí druhé, či že na podvod přistupují. Nebo v tom, že nakonec jsou mazaností v nespravedlnosti oslněni natolik, že jí s respektem tleskají. Jak takovýto druh lidské kreativity jedny tolik oslňuje! Ale také druhým bere odvahu věřit, že Boží pravda a láska jsou skutečně tím rozhodujícím činitelem v našem světě a jeho dějinách.

Onen mazaný boháčův zaměstnanec jakož i ostatní hrdinové podobenství mají ukazovat k tomu: Člověk dokáže být velmi kreativní ve svém jednání. I nespravedlivě jednající člověk, který myslí jen na sebe a na svou čest, jda při tom přes mrtvoly či dluhy, dokáže být velmi vynalézavý, zapojovat rozum, rozvažovat, plánovat, myslet na budoucnost. Kolik dotačních a jiných podvodů v ekonomické oblasti bylo za minulých 29 let v naší zemi vymyšleno a naplánováno. A ne jen v ekonomické oblasti. A ne jen v oblasti velké politiky.

IV. A v této obecné rovině mají jít příkladem. Ve své kreativitě. Ježíšovo podobenství je apelem spravedlivě spravovat to, co je nám svěřeno. Což je především náš vlastní život. Soukromý, ale i veřejný. V tom všem je třeba být kreativní, aktivní, prozíravý, pohotový. Vše má ovšem směřovat k tomu, aby mezi lidmi vládl duch vzájemného respektu, vzájemné solidarity. V tom všem má vládnout Boží kreativita, daleko převyšující kreativitu a chytrost, kterou je možné vidět u lidí, kterým jde viditelně především o vlastní zisk, o vlastní výhodu, o vlastní čest.

Ta pravá prozíravost, ta ryzí kreativita je odleskem té spravedlnosti a kreativity Boží. Kdo je takto kreativní, takto prozíravý, to je syn či dcera světla, syn či dcera Boží. První Syn světla, Ježíš Kristus, je zdrojem této prozíravosti a kreativity. Díky, že jsme na tento zdroj napojeni! Amen.

Litoměřice, 18. 11. 2018,
Předposlední neděle církevního roku

O promiskuitě lásky

Čt, 12/06/2018 - 17:36
O promiskuitě lásky Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:36 Petr Turecký Číslo 10/2018

Obdarováni láskou a vděčností

Je snad (doufám) „přirozené“, že v čase úzkosti nebo nějakých zkoušek člověk krom temných propadů prožívá i velikou radost a vděčnost za každou chvíli, kdy je líp. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obdarován zážitkem bolesti i úzkosti a následného procesu zlepšení, „uzdravení“, obnovení (silně si přitom uvědomuji, že mnozí toto štěstí neměli či nemají). Zvlášť když vyjdu do blízkého lesa, divím se všemu: Že jdu, že les voní podzimní vlhkostí, že vidím dálku a obzor, dokonce mohu zahlédnout volavku na jednom bahnitém jezírku kousek pod Krásnou horou…

To vše je nesmírně křehké a nemuselo by být. Ani z hlediska objektivního – ekologického (a mám z toho stavu věcí úzkost), ani subjektivního, protože jsem mohl znovu intenzivně prožít, jak málo dělí člověka od nebytí ve světě živých, jak tenká je ona „červená linie“. Mám to štěstí, že v takových chvílích jsem byl obdarován prožitkem hluboké lásky a vděčnosti. Jak jsem psal v letošním podzimním podčárníku, mnohem ostřeji a jasněji vnímám lásku, která se „nabízí všude kolem“. To, že je volně k dispozici, není proto, že je to děvka prodejná. Nabízí se a je k dispozici jakoby sama od sebe, je zahalená tajemstvím a nejde ji vynutit ani přinutit ani vyvolat ani chytit. Nejde ani jednoznačně říct, že je od Boha. I když by tento výklad věřící člověk rád druhým nabídl v dobré víře, jako se doporučuje dobré jídlo. Není na tom nic špatného.

Láska je v člověku a je i kolem něj. Zážitek lásky přesahuje různé druhy hranic, bariér, uniformit, předpokladů, předsudků a staví to všechno na hlavu…

I přes hranice smrti

Nejpodivnější pak je, když člověk objeví tenhle prožitek u druhého člověka, zvláště pak již zemřelého. Otevře se tak pramen skutečně tajemně mocný. Když mi nebylo dobře, vracel jsem se stále znovu k dopisům Jakuba Demla. Deml dokázal slovem tyto prožitky lásky sdělit tak, že to i přes propast času a místa léčí (a čtenář kupodivu nemusí být potížista typu Deml, nemusí být ani katolík ani mít zážitky z běžného života před sto lety, ono to tryská nezávisle na tom všem). A teď se konečně dostávám k jádru svého sdělení. Myslím, že u Seiferta i jinde jsem četl svědectví, že František Halas byl nesmírně čistý člověk. Ať už to bylo jakkoli, bohužel se s ním nemohu potkat a zakusit jeho osobnost osobně, v jeho dopisech nacházím tutéž lásku, jakou jsem nalezl např. u Demla: uzdravující, hlubokou, prostou, blahoslavenou…

Následující ukázky jsou z doby velice těžké – jak ve smyslu obecných dějin, tak ve smyslu různých trápení fyzického rázu (Halas byl opakovaně hospitalizován kvůli onemocnění srdce). A přesto, že okolnosti nestály za nic, z každého dopisu, z každé věty, každého slova tryská mocný proud naděje, vděčnosti, radosti, až nad tím srdce usedá.

Františku Hrubínovi – do Prahy

Praha prosinec 1941

Milý Františku, trošičku jsi mne dojal, ale to se přece nesmí ukazovat – viď? Ba, pamatuju se, dokonce mám dojem sluníčka toho rána, či ne? Ale nějak to tak bylo. Ty veršíky jsou všelijaké, ale když se má rádo, tak se slabiky nepočítají a rýmy neoškrabují. Já, je to zajímavé, si ve vztahu k Tobě pamatuju na všecko, i na první uvidění. Pamatuji si jedno, že jsou přátelství, a to ta nejlepší, kde čas vůbec jako by nebyl a mlčení bývá živnější než stálá posedávání. Moje k Tobě je právě takové. Já si Tvé lásky vážím a mám upřímnou radost, jak roztahuješ křídla. Přes ta vytrhaná pera, která v knížce nejsou, je krásná! Budeme se těšit s Buňkou, že vás v novém roce opravdu přivítáme, a co nejdřív. Zaskoč sem někdy a domluvíme to. Ale jistě. Tiskne Ti ruku a doma pozdravuje vždycky Tvůj F.

 

Janu Čepovi – do Myslechovic

Praha kolem 6. 2. 1942

Drahý Honzo, vy sice teď s druhým Honzou jistě někde sedíte u čtvrtky a já mám sliny v hubě ani ne tak na to pití, jako na to posezení. Co se dá dělat! Opásám se krunýřem trpělivosti a budu si to slibovat. Nedělej si legraci z mých šedin, copak o to, ty vnější gesta lásky bych svedl, to je spíše technika, ale ta vnitřní už těžko. Čím je člověk starší, tím je víc plný nějakého studu ze lživosti atd. Nevím, jestli ještě jednou mě poblázní, jak říká Seifert, ale ať! Sedím už v Orbisu a zatím to ujde. Prý se to zlepšuje, ale moc to zatím necítím. Neber mé řečňování tak vážně. To takové, moudrosti" dělá spíš inkoust než hlava a srdce, a nějaká legrace přece být musí, ne? … Celý Tvůj F.

(František Halas, Dopisy, Torst 2001)

Láska hledá další partnery

Láska se nabízí a je k dispozici jakoby sama od sebe… Budu pro tuto lásku používat velké „L“, abych oddělil Lásku jako podstatu Lásky a sex, což je jeden z více projevů Lásky a není podstatou. Proto se odvažuji tvrdit, že svým specifickým způsobem je tato Láska promiskuitní. Ne v tom smyslu, že pro nové partnery opouští ty předchozí, ale v tom smyslu, že má tendenci nabírat stále nové partnery, ale ty staré nenechává na holičkách. Možná je pro tento typ mnohopartnerství nějaký termín. Já ho neznám, snad by se dal pracovně použít termín polyamorie.

Představme si situaci, že se pohádají Čep se Zahradníčkem o to, kdo má být zahrnut větší láskou od Halase. Schválně uvádím tento jakoby zdánlivě směšný případ, protože kdybych uvedl příklad z heterosexuálního vztahu (přičemž Halas neměl homosexuální vztahy ani s Čepem ani se Zahradníčkem, šlo o hluboké láskyplné přátelství nezávislé na sexualitě), bude zatížen monogamními předsudky.

Monogamní předsudky

spočívají v přesvědčení, že má jeden na druhého právo, popř. že ho nějakým způsobem vlastní jako majetek. Jak před časem kdesi napsal Ivan Štampach, neblahý vliv na takové pochopení vztahu muže a ženy má bohužel i biblické desatero – vztah k ženě byl vykládán majetkově. V patriarchálních společnostech byla obecně považována žena za majetek muže, její hodnota spočívala často ve stavu jejího pohlavního ústrojí. Cena ženy se zvyšovala „neopotřebováním“. Proto ty přísné tresty za cizoložství nebo ztrátu panenství. Ježíš ovšem cizoložnici chrání! Odmítá tak považovat ženu za zboží nebo objekt určený ke kamenování.

Válka o Lásku

Příklad se Zahradníčkem a Čepem můžeme vnímat jako směšný. Jestliže se posuneme od příkladu Zahradníčka a Čepa ke Kainovi a Abelovi, pak se nám nasvítí konkurenční zápas o lásku z monogamnějšího??? pohledu a přestává být tolik vtipný, spíše z něj mrazí. O lásku usiluje jeden před druhým, nastupuje žárlivost (jako sice přirozená, nicméně ničivá síla, která více souvisí s touhou ovládat a vlastnit než s touhou následovat Lásku), nakonec pak přichází první biblická náboženská válka a první vražda ze žárlivosti. Válka o Lásku (ztělesněnou přijetím oběti) je provázená touhou po moci: Ten, kdo je v přízni Hospodinově, má moc. Kain jako silnější je přesvědčen, že chudák Abel nemá na Lásku „právo“. Je to také první vražda toho slabšího a je opentlená pocitem křivdy silnějšího – běžným i v manželských monogamních soubojích.

Když muž bije ženu ze žárlivosti, má také představu, že on má právo na lásku, ona však ne. Navíc vše bývá, zvláště v konzervativních církvích, posvěceno heslem, že monogamní vztah je třeba držet za každou cenu. Důsledkem rozvodu je často nějaká forma trestu – např. nepřipuštění hříšníka k eucharistii. Je to zas jiná varianta na téma manipulace s mocí.

Jenže biblické slunce promiskuitně svítí

na spravedlivého i nespravedlivého a všichni, kdo žízní, smí přicházet pít. "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Izajáš 55)

A když se Ježíše ptají, kdo je jeho matka a otec – ve smyslu tzv. tradiční rodiny – monogamní rodiny – tak se dozvídáme, že tihle dva to rozhodně nejsou. Ale je to jakýsi promiskuitně podezřelý dav nových bratří a sester, kteří všichni berou zdarma Lásku od Otce a jsou ochotni tuhle lásku dál přepouštět a dělit se o ní – aspoň to říkají a chtějí to tak ve svém nadšení dělat.  Navíc Ježíšovo početí je lemováno velmi nemonogamní historkou, a ne nadarmo bývala Marie patronkou opuštěných či všelijak poškozených matek a různých hříšnic s dětmi bez otců. Seberozdávání lásky bez jakéhokoli mocenského nároku je tedy přímo podstatou Lásky. Je ve své podstatě tedy polyamorická. Protože se dává stejnou intenzitou všem.

Měl Halas větší Lásku

ke své ženě nebo k Čepovi? Měl Deml větší Lásku k Březinovi nebo ke Kristu? Věřím, že Láska je jedna a nelze si uzurpovat měřením, kolik pro koho ji mám. Láska je dar, proto ji v důsledku ani nevlastním a proto s ní nemohu mocensky manipulovat, tzn. zneužívat druhého. Láska je hřivna, která se nemá zakopat, ale má se používat – zcela promiskuitně, protože používáním roste (kupodivu). Pokud bude manželství založené na tomto vědomí polyamorické podstaty lásky, pak je vše v pořádku. A fandím monogamním vztahům. Pokud bude monogamní vztah založen na konkurenčním dohadování o množství lásky (v podstatě však na žárlení a touze po vlastnění), pak takový monogamní vztah nemá smysl. A křesťansky řečeno: je vlastně postaven přímo proti Kristu.

Srdečné pozdravy z Jeruzaléma

Čt, 12/06/2018 - 17:34
Srdečné pozdravy z Jeruzaléma Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:34 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2018

Mikuláš Vymětal pracuje v církvi na poloviční úvazek jak farář pro menšiny. V současné době tráví studijní volno v Izraeli. O tom, čemu se věnuje a jak se mu jeví tamější situace, napsal 13. listopadu okružní list přátelům, z nějž s jeho svolením vyjímáme:

Projekt a studia

Jsem na studijní dovolené, což je mimořádná možnost věnovat se tomu, co chci, a nemuset z toho skládat žádné účty a zkoušky. V projektu jsem měl dvě témata: Dlouhodobé aktivity ve prospěch mírového soužití mezi různými skupinami obyvatelpříprava mezinárodního a mezináboženského semináře o Poslední večeři Páně a Hagadě šel Pesach.

Prvnímu tématu se věnuji tak, že se zde setkávám s velmi různými lidmi – s rabíny a rabínkami, faráři i farářkami, Židy, muslimy i křesťany. Každý den tu vedu zajímavé rozhovory, kromě těch dohodnutých i docela spontánní – třeba v autobuse. Takřka všichni jsou tu ke mně neobyčejně přátelští.

V pátek večer nebo v sobotu chodím do synagogy Har El, v neděli do místního evangelického kostela, který má bohoslužby v arabštině, němčině a angličtině. Mešitu jsem zatím nestačil navštívit žádnou, ale chystám se zajít alespoň do té nejbližší, která je naproti mému pokojíku. 20. 11. zde budou mít školní děti volno u příležitosti narozenin proroka Mohameda (Maulid), tak asi užiji k návštěvě této příležitosti.

Pro chystaný seminář, určený českým studentům teologie, jsem našel izraelské partnery v prof. Izraelu Juvalovi a místních rabínech ze skupiny Rabíni pro lidská práva. Seminář začne nejdříve za rok, takže jsme zatím ve fázi organizačních příprav.

K těmto dvěma tématům jsem si spontánně přibral třetí – na univerzitě navštěvuji semináře Úvod do Talmudu a Midraš Berešit Rabba (to je můj oblíbený). Po mnoha letech jsem zase sám studentem a věnuji se asi 8 hodin týdně Talmudu, 2 hodiny midrašům – a užívám si toho.

Bydlení

Jak zde bydlím? Nejprve jsem měl tři týdny pronajatý pokojík v hostelu Jaffa Gate hned u Jaffské brány ve Starém městě. Kolem proudí věřící davy křesťanů i Židů, ale v hostelu byl klid. Z balkónu byl krásný výhled na město. Po návratu z rodinné dovolené jsem se přestěhoval a nyní bydlím v arabské vesnici A-Tur na Olivové hoře, ve slavném domě Peace House Ibrahima El-Hawy, který nám tu také vydatně vaří. Nejčastější dvě slova, která od Ibrahima člověk slyší, jsou Welcome a Eat! Z balkónu mám opět krásný výhled – tentokráte do pouště, údolí Jordánu, když je dobrý rozhled, tak i k Mrtvému moři a do Jordánska.

Počasí a politika

V Judských horách už nastává studená část roku. Zimy v teplých zemích bývají krušné, domy tu nejsou izolované a nemají ani topení. Mám krásný pokojík na střeše, který jsem důkladně zaizoloval pomocí dek – a z patrové postele vyrobil pomocí dek i postel s nebesy. Topení nahrazuji lahví s teplou vodou, kterou se ohřívám pod peřinou.

V některých částech Izraele je naproti tomu pěkně horko – teroristé z Pásma Gazy nastříleli v posledních dnech do Izraele 400 raket, což je nebývalé množství. Velkou část jich zlikvidoval místní obranný systém Ocelová kopule. Ale jsou i dva mrtví a několik raněných (na místních silnicích i v Čechách bývá každodenně mrtvých každopádně více). Lidé z okolí Pásma Gazy odesílají své děti do bezpečnějších částí Izraele a sami tráví čas pokud možno v místních bunkrech.

Zítra rozhodne izraelská vláda, zda na tyto útoky odpoví pozemní vojenskou operací. Pokud k tomu dojde, což je pravděpodobné, ale ne jisté, tak to bude to již třetí válka od izraelského stažení z Pásma Gazy v roce 2006. Na politiku mi tu mnoho času nezbývá, proto to zmiňuji jen několika větami. V Jeruzalémě se žije stejně, jako předtím. I na život s válkami si člověk zvykne – a dnes je Jeruzalém podstatně bezpečnější město, než když jsem zde studoval před dvaadvaceti lety. O politické situaci jsem se dnes bavil s jednou rabínkou z Rabínů pro lidská práva, která se dlouhodobě věnuje dialogu mezi Židy a muslimy. Ze situace nemá žádnou radost, jenže i ona soudí, že není možné si nechat v takové míře ostřelovat vlastní občany sousedním politickým celkem. Mezi přáteli na facebooku mám jediného obyvatele Pásma Gazy – fotografa Fadiho Abdallaha Thabeta, jehož výstavu jsme měli v Berouně. Pokud chcete vidět situaci z jeho perspektivy, můžete si dohledat jeho facebookový profil, který je veřejný.

V Jeruzalémě je každopádně klid. Pokud se tu střílí, tak jsou to rachejtle při oslavách svateb: Před dvěma dny se v sousedním domě slavila rozlučka se svobodou – samí mladí muži, žádný alkohol, protože to byli muslimové, zato vodní dýmka, arabská hudba rozléhající se okolím (ale přesně ve 22.00 ztichla) a trocha ohňostroje. Ženich je chudý jak kostelní myš, dá-li se takto mluvit o muslimovi, nejčastějším darem byla obálka s penězi, takže i oslava byla umírněná…

A když jsem proti sobě v tomto dopise postavil rachejtle a rakety, mohu vyjádřit i naději, že láska, kterou může prožívat každý, bude pomáhat snášet utrpení a těžkosti, kterou s sebou nese konflikt, lidem na obou jeho stranách…

Loučím se s Vámi z poklidného Jeruzaléma a přeji Vám vše dobré – do blížícího se Adventu, Chanuky i Maulidu.

Příběh plný ticha. Advent Gunnara Gunnarssona

Čt, 12/06/2018 - 17:33
Příběh plný ticha. Advent Gunnara Gunnarssona Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:33 Klára Krásenská Číslo 10/2018

Teď tedy kráčeli sněhem, všude kolem, kam oko dohlédlo, bílo, šedavé zimní nebe, i na zdejším jezeru byl led pokrytý jinovatkou nebo lehkým popraškem sněhu, pouze okraje nízkých kráterků, které z něho sem tam vyčnívaly, kreslily větší a menší kruhy jako varovné znamení v zasněžené pustině.

Zasněžená islandská pustina v první neděli adventu. Příběh osamělé cesty do hor: muž, pes a beran se vydávají shánět zatoulané ovce, tak jako každý rok, ještě než udeří nejtvrdší zima a ovce ztracené na vrcholcích umrznou. Podnik zdánlivě nesmyslný a hazardní: Benedikt má své stádečko dávno sehnané do bezpečí, copak to jsou jeho ovce? Kdepak, pro cizí se vydává na několikadenní nejistou pouť, která kdykoli může ve sněhové bouři dopadnout neštěstím, opouští teplo vlastní světnice pro starost o ty vyděšené, rozuteklé tvory, kterým hrozí smrt. Jsou živí, a brzy by být nemuseli; to jako důvod stačí. Je to jeho adventní pouť, jeho příprava na svátky, dny samoty, chůze a ticha, které se ale přece tu a tam rozvlní příslibem, jemuž ani Benedikt sám tak docela nerozumí. Advent, ba ano… Benedikt bral tohle slovo do úst jen opatrně, to velké, tiché, podivně cize znějící, a přece zároveň tak důvěrně známé, pro Benedikta snad nejdůvěrnější slovo ze všech. Pravda, nevěděl úplně přesně, co znamená, ale bylo v něm očekávání, příslib, příprava na něco – tolik rozuměl. Jak roky míjely, stalo se mu takřka náplní celého života. Neboť co byl jeho život, co byl život člověka na zemi, když ne jen nedokonalá služba naplněná očekáváním, příslibem, přípravou?

Gunnarsson se však čtenáři ani trochu nevnucuje, nenavádí a nepomrkává, nepíše jakousi okatou alegorii, příběh pro zamyšlení plný jakéhosi vyhřezlého moudra k rozebrání. Hledí si tvrdohlavě svého, vypravěč vypráví a od Benedikta se nevzdaluje ani na krok, vypráví příběh, úsporně a skromně tak jako Benedikt se bez zbytečných řečí drží svého cíle – vyšplhat se do hor, najít ovce a přivést je do bezpečí, ačkoli se cesta všelijak komplikuje. Zdá se, že Benedikt si vypravěče příliš blízko k tělu nepouští, a vypravěč je zdvořilý a nedoráží ani na něj, ani na čtenáře. Příběh je tak plný ticha, ve své nenucenosti a schopnosti nevykládat sám sebe tak nemanipuluje ani čtenáře. Tak jako Benedikt tráví mnoho hodin v nepřerušeném mlčení, jehož skořápka zůstává nenarušená, jen zřídkakdy se některá z jeho vnitřních otázek dostane na povrch, sdílená se čtenářem, může se i čtenář sám pohroužit do svobody svého vlastního ticha prostého všech návodných otázek.

Benedikt, který dávno před rozedněním vyráží z chaty na cestě do hor, se ještě v nočním tichu rozhlíží po hvězdné obloze a zasněženém kraji. Zvažuje síly, čas, zásoby? Prochvívá něco jeho nitrem? Já přecházím pokoj od lampy k oknu týden před první adventní nedělí, dívám se do brzké tmy pod zataženým nebem, jak se břízy naklání ve větru a místo sněhu sype se z nich listí ve světle pouliční lampy. Všechno se zdá být ohluchlé a němé. Poslední neděle církevního roku je zahalena do nepropustné vlhké mlhy, ještě nemrzne, dávno rozbitou okenní tabulkou proniká mlha do kostela, ani svíce na oltáři ji nerozptýlí. Už je načase, právě tak akorát, aby se rozvonělo chvojí a rozsvítilo nové světlo, aby se šedivé dny ubíraly směrem k očekávání a příslibu, kterému nemusíme tak docela rozumět, který se může zdát bláznovstvím. Snad jen brát jej do úst opatrně, zatímco budeme rozsvěcet první svíci na věnci, zatímco Někdo se znovu nenápadně vydá vytáhnout nás ze závějí a nabídnout teplo domova.

Gunnar Gunnarson: Advent, vyd. Kalich, Praha, 2017.
Přeložila Helena Kadečková

Na okraj článku Pavla Keřkovského

Čt, 12/06/2018 - 17:32
Na okraj článku Pavla Keřkovského Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:32 Alena Wagnerová Číslo 10/2018

Jako editorka vydání dopisů Karla Hiršla přátelům totálně nasazeným v říši srdečně děkuji Pavlu Keřkovskému za jeho obsáhlou úvahu o něm i jeho přátelích. K tomuto díku si ale dovoluji připojit i několik kritických poznámek k poslední části textu počínaje mezititulkem Strategie komunistů po r. 1945 a 1948. Je totiž podle mého soudu do značné míry poplatná nediferencovanému a zjednodušujícímu antikomunistickému narrativu, jak jej po roce 1989 u nás instalovala nová česká pravice, a jeho výsledkem je řada nepřesností v této části textu. Skutečnost v prvních třech letech po konci války, dnes označovaných jako třetí republika, byla totiž daleko složitější a nelze o ní ani uvažovat bez přihlédnutí k mezinárodním souvislostem a házet všechnu vinu za poválečný vývoj Československa na komunistickou stranu. Už rokem 1946 začala Churchillovým projevem v americkém Fultonu de facto studená válka, (poprvé se tu ozvalo i slovo o „železné oponě“), která podstatně změnila geopolitické souřadnice dalšího politického vývoje Československa ve smyslu demokratického socialismu, jak si to přálo nejen mnoho mladých členů strany, ale i většina občanů poválečného Československa, což se projevilo i vítězstvím KSČ ve volbách v roce 1946. (Posun společnosti doleva začal ovšem už během války, jak o tom svědčí i málo známý programový manifest Za svobodu do nové Československé republiky z roku 1941, na jehož vzniku se podílely všechny skupiny první generace odboje, z nichž téměř nikdo nepřežil.)

KSČ nebyla také nějakým homogenním uskupením, v němž všichni říkali, dělali a páchali totéž. I v ní samotné docházelo k názorovému střetu mezi dogmatiky, kteří chtěli rychlé násilné převzetí moci s třídním bojem, a křídlem, které si přálo především vlastní československou cestu k socialismu bez třídního boje. To zpočátku chtěl i Gottwald, než se během dalších let postupně (zřejmě pod tlakem z Moskvy) posunul ke stalinistickému kurzu budování socialismu podle sovětského vzoru, včetně násilné kolektivizace zemědělství. (Tento posun je možné dobře sledovat v jeho projevech.) Komunistická strana tak národům Československa podstrčila formu socialismu, jakou si nepřály.

V poválečném tříletí 1945–48 se všechny tyto protichůdné tendence různým způsobem prolínaly a projevovaly. Bylo obdobím převratným, kdy vždycky dochází k překračování a přestupkům vůči právnímu řádu a často i násilí. Takovým aktem bylo například i zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v revolučních dnech roku 1918. A nezapomeňme, že i po sametové revoluci roku 1989 v situaci úmyslně přehlédnutých mezer v zákonodárnosti u nás došlo k řadě de facto nezákonných aktů, které umožnily nepředstavitelné množství majetkových přesunů a náhlých nelegálních zbohatnutí, na nichž se ovšem často podílely i děti komunistických předáků. Důsledky tohoto stavu pociťujeme dodnes a dodnes nenabylo právo té závaznosti a toho stupně ochrany občana a jeho (lidských) práv, kterou by v právním státě mělo mít. Viz exekuční zákon.

Převratné tříletí do roku 1948 nebylo ovšem obdobím zcela nezákonným, kdy si komunisté dělali co chtěli. Dekret o Národních výborech byl vydán už 4. 12. 1944, mělo tu jít ovšem o instituci prozatímní, která nebyla v české historii zcela nová. Až v Košickém vládním programu se staly základní složkou státní správy i samosprávy. Pokud jde o Národní výbory v Brně, nenašla jsem v magisterské práci Jana Čermina z roku 2015 ani zmínku o tom, že v Brně, jak píše Pavel Keřkovský, byl „proporcionálně vytvořený Národní výbor za pomoci Rudé armády a za asistence komunistů rozehnán“. Předsedou Zemského národního výboru byl od jeho vzniku v květnu 1945 až do voleb v roce 1946 národní socialista František Loužil; v Národním výboru pro Velké Brno bylo vzhledem k tomu, že zde ve volbách 1946 33 % hlasů vyhráli národní socialisté a KSČ se s 32 % umístila na druhém místě, 30 národních socialistů a 29 komunistů. Předsedou NV v Brně byl až do února 1948 národní socialista Josef Podsedník. Protože v zemi Moravskoslezské jako celku ale volby vyhráli komunisté, nahradil Františka Loužila komunista František Píšek.

Pokud jde o zmíněnou práci o Národních výborech jednoho z adresátů Hiršlových dopisů, Karla Bertelmanna, vědeckého pracovníka Ústavu státu a práva, jde o korektní právní analýzu vývoje a působení Národních výborů jako legitimních orgánů státní správy, ne o jejich oslavování. On, stejně tak jako jeho kolega Josef Vyskočil, patřil k široké vrstvě socialistické inteligence, rekrutující se především z generace narozené ve dvacátých letech minulého století, která po dvacátém sjezdu KSSS začala hledat ztracený smysl revoluce, utopie, která je ke komunismu přivedla. A právě tato generace se významně podílela na procesu destalinizace a postupné liberalizace režimu, která vyvrcholila Pražským jarem.

Národní výbory si také nemohly osobovat právo zavírat, trestat a popravovat, jak píše Pavel Keřkovský. To bylo úkolem mimořádných Lidových soudů zřízených na základě velkého retribučního dekretu presidenta republiky z 19. června 1945. Nešlo tu do roku 1948 o žádný hon na nekomunisty a jejich zavírání do nápravných táborů, jak píše Pavel Keřkovský, ale o mimořádné soudy, na jejichž základě byli trestáni udavači a kolaboranti. Lidovým soudem byli k trestu smrti například odsouzeni i K. H. Frank, Kurt Daluege a oba zrádci parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Podobné soudy existovaly tehdy v celé od nacistické okupace osvobozené Evropě. Národní výbory pouze pomáhaly při vyšetřování tohoto typu zločinů. Výkon trestu v jejích rukou právně nebyl. Celkem bylo občany i institucemi podáno 130 000 trestních oznámení, z nichž bylo uznáno 38 316 obžalob. Vyneseno bylo 713 rozsudků smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, 741 osob dostalo trest doživotního žaláře a 19 888 trest vyšší než 10 let. 9 132 obžalovaných bylo osvobozeno. Mimořádné lidové působily až do konce roku 1948. Tolik tedy k oněm údajným internovaným desetitisícům nekomunistů.

Významný neoliberální ekonom Friedrich A. Hayek v článku Intelektuálové a socialismus z roku 1949 připomíná starou myšlenku historika Johna Edwarda Dalberg-Actona, že totiž upřímní idealisté jsou v každém společenském hnutí v menšině. V procesu realizace jejich ideálů v rovině žité skutečnosti se k nim z různých důvodů přidávají lidé, jejichž cíle se od oněch ideálů liší, a připojením se k danému společenskému nebo politickému hnutí hledají především výhody pro sebe nebo moc, a zaštiťují se přitom původními ideály. Vzpomeneme-li si na fronty lidí čekající už krátce po osvobození před sekretariáty komunistické strany, aby se stali jejími členy, dovedeme si představit, jací lidé tehdy do ní také vstoupili a jak se pak mnozí z nich chovali a využívali převratové situace třeba jen proto, aby si užili moci, mohli se vyřádit, a měli k tomu legitimaci. Tuto zkušenost zneužití svých původních idejí a jejich deformaci mají za sebou ovšem nejen komunistické strany, ale i křesťanství a všechna další velká společenská a duchovní hnutí. Právě z jejich středu (to už Hayek neříká) pak ale v procesu jejich institucionalizace nebo uskutečňování vycházejí i jejich kritikové, ať už se jim říká kacíři, úchylkáři nebo trockisté, kteří proti deformacím původní ideje často s nasazením vlastního života bojují. Několik desetiletí nebo staletí po jejich často násilné smrti se z nich pak – ironií dějin – stávají vážení a uznávaní reformátoři. Myslím, že bychom si jako křesťané měli být vědomi křehkosti věcí lidských a u druhých hledat chyby sice kriticky, ale bez paušálního odsuzování a pokorně si vědomi chyb vlastních.

Konečně, tvůj pravý prezident!

Čt, 12/06/2018 - 17:30
Konečně, tvůj pravý prezident! Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:30 Alexandr Flek Číslo 10/2018

Evangelium podle Parabible

Jednou z cest, kde se může náš současník potkat s křesťanským poselstvím v jeho neotřelé podobě, je parafráze biblického textu, která biblické vyprávění inscenuje do zhruba odpovídajících reálií naší současnosti. O takové zpracování evangelijních příběhů se pokusil Alexandr Flek v díle, které právě vychází: Parabible, aneb Tisková zpráva o našem prezidentovi Ježíši z Nošovic. Přinášíme dva úryvky.

Ježíš na Hrad!

Přiblížila se hodina H. Když dorazili až na Břevnov u vrchu Petřín, Ježíš vyslal dva učedníky napřed: „Jděte k prvnímu činžáku tamhle v té ulici. U zábradlí je tam kolo připoutané řetězem. Zámek má kód 777, tak ho odemkněte a přivezte ke mně. Kdyby na vás někdo z domu chtěl volat policii, řekněte: ‚Prezident ho potřebuje,‘ a hned vás nechají.“

To se stalo, aby se naplnilo slovo dávného vizionáře:

Oznamte Matce měst:

Konečně, tvůj pravý prezident!

Slušný a skromný, jedoucí na kole,

ne v obrněné koloně.

Učedníci tedy šli a postupovali podle Ježíšových instrukcí. Obstarali to kolo, nastavili mu sedlo, dofoukli gumy a Ježíš nasedl a zamířil k Hradčanům.

Na chodnících ho vítaly davy příznivců. Někdo dokonce na ulici rozvinul červený koberec a všichni trhali rozkvetlé šeříky a házeli je před něj, když projížděl kolem. Nakonec dav zhoustl tak, že zablokoval dopravu zepředu i zezadu a skandoval:

„Už je to tady!“

„Ježíš na Hrad!“

„Ať žije Prezident Osvoboditel!“

Celým městem otřásalo revoluční nadšení. Mnozí ale nechápali, co se děje, a tak se ptali: „Kdo to tam jede na kole?“

„Ježíš!“ odpovídali ti, kdo se vyznali. „Nestranický kandidát odněkud z Moravy…“

Za chvíli tam budem spolu

K popravě s ním vedli ještě další dva vězně odsouzené za protistátní činnost. Když přišli na místo zvané Pankrác, postavili je ke třem šibenicím, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Při pohledu na katy Ježíš hlesl: „Bože… odpusť jim. Nevědí, čemu napomáhají!“ Bachaři si zatím rozebírali jeho osobní věci.

Lid seděl u televizí a sledoval to v přímém přenosu. Mnozí se mu posmívali, hlavně ti, co vždycky všemu rozumí: „Pořád někde zachraňoval svět – a teď nemůže zachránit sám sebe? Jen ať se předvede, když si myslí, že je něco extra!“

Bachaři si z něj utahovali. Nabízeli mu cigaretu se slovy: „Jen si vezmi, excelence, ať se ti uleví!“ Někdo mu totiž z legrace připnul placku: Jesus for president.

Když už jim navlékali oprátky, jeden z odsouzenců na něj zavrčel: „Pěknej prezident! Neumíš pomoct ani sobě, natož republice!“

Ten druhý ho ale okřikl: „To ani v tuhle chvíli nemáš svědomí? My jsme v boji proti režimu neváhali vraždit. Teď nás trestají za to, co jsme spáchali – on ale nikomu neublížil!“ Pak se otočil k Ježíšovi a řekl: „Prosím tě, vzpomeň si na mě, až přijdeš do nebe…“

„Věř mi, brácho,“ odpověděl mu Ježíš, „za chvíli tam budem spolu!“

Konzervativní evangelíci ven?

Čt, 12/06/2018 - 17:29
Konzervativní evangelíci ven? Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:29 Jakub Drápal Číslo 10/2018

Martin C. Putna v Protestantu (8/2018) zmiňuje osm poznámek „dělníka jedenácté hodiny“ vztahujících se k současnosti a budoucnosti evangelické církve. S mnohými lze s radostí souhlasit – třeba že církev je jen prostředkem a nikoli cílem či objektem uctívání, či že může čerpat mnohé ze své minulosti. Přesto jsou některé jeho poznámky problematické a až nepřátelské vůči části církve, byť jsou haleny do pěkného hávu.

Opakovaně se totiž Martin C. Putna vymezuje proti konzervativním proudům v církvi – vyzývá, aby ČCE byla „integračním prostorem všeho nekonzervativního“, a obrátila se ke všem těm, „kdo trpí v prostředí konzervativním.“ Ve vztahu ke konzervativním proudům by pak „měla odložit zdvořilost“ a měla by jasně „stát na straně společnosti otevřené a slušné.“ Mnohé z těchto bodů zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo.

Kdo z křesťanů by nechtěl stát na straně otevřené a slušné společnosti! Problém je, že se často neshodneme na tom, co to otevřená a slušná společnost znamená… Chceme společnost, kde spolu budeme jednat slušně a kde panuje svoboda projevu. Ale i na tom, co to znamená slušně či zda existují nějaké limity svobody projevy, popřípadě kde, se příliš neshodneme. O to komplikovanější to je, když na základě těchto obecných principů máme rozhodnout kontroverzní otázky. Znamená otevřená a slušná společnost, že stejnopohlavní manželství mají být rovnocenná těm různopohlavním? Znamená to říci, že role ženy a muže mohou být odlišné? Na tyto názory mohou mít různé skupiny odlišné názory – a nemusí to nic vypovídat o jejich otevřenosti či slušnosti, popř. o stylu jednání s členy těchto skupin, ale o jiném světonázoru. V poznámce o „otevřené a slušné společnosti“ tak čtu něco více – tedy, že autor chce, aby společnost byla otevřená a slušná v tom smyslu, který se zdá správný jemu. Budu rád, pokud moji domněnku vyvrátí.

S Martinem C. Putnou se shodnu jistě i v tom, že církev má pomáhat těm, kdo trpí. Lidé ale mohou trpět stejně tak v konzervativním jako v liberálním prostředí. Zranění mohou vycházet jak z představ konzervativců o přílišném sešněrování životních možností, tak z představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život. Proč se radikálně vymezit proti prvnímu, ale zároveň nezmínit druhý problém?

Zejména nesouhlasím s tím, že by církev měla odložit zdvořilost, natož pak ke konzervativním proudům. Určitá zdvořilost by měla být všudypřítomná, vždyť láska je dobrotivá! Konfrontace, která je někdy nutná, však bez zdvořilosti povede jen k polarizaci, odchodům a zraněním. Nevím, jak by Martin C. Putna reagoval, kdyby četl v Protestantu výzvu, aby konzervativci odložili zdvořilost a konečně konfrontovali liberální proudy. Někdy se takové výzvy objevují – a opět, na samotné konfrontaci nemusí být nic špatného – ale výslovně volat po odložení zdvořilosti je nepodobné vyhlášení války mezi těmito proudy.

Evangelická církev je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály. Krásnými příklady jsou některé sbory, které se po revoluci nerozštěpily a jsou v nich silné jak konzervativní, tak liberální skupiny. Mám to privilegium, že jsem členem takového sboru, Praha-Braník. Jsou pak i primárně konzervativní sbory, popřípadě probíhají setkávání převážně konzervativních křesťanů například na Travné, kde se mladí setkávají přes padesát let. Volání po konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům by vedlo k omezení heterogenity tohoto prostředí, které je dnes čím dál vzácnější.

Musíme se tedy spokojit s tím, že pokud chceme zachovat současnou evangelickou církev, tak na některé otázky nebude nabízet společnou odpověď. Je tak otázkou, zda byla vhodná poslední vyjádření vedení církve. V prvním se církev stavěla velmi silně na obranu svobody slova umělců, aniž by reflektovala skutečnost, že některá vyjádření velmi urazila část členské základny. V druhém církev kritizovala diskuzi ohledně Istanbulské úmluvy, které spíše vyjádřila podporu, aniž by reflektovala, že část církve má dojem, že tato úmluva je součástí určité ideologie, která je problematická. V obou případech s názorem církve souhlasím – svoboda projevu je podstatná a diskuze ohledně Istanbulské úmluvy byla nepřiměřeně vyhrocená. Ale někdy je namístě říct nejen politicky liberální A, ale vzít v potaz, že tam je i konzervativní B, které zastává také část církve.

Pokud by se dlouhodobě vedla kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi (což je to, co Martin C. Putna navrhuje), tak by to jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví. Evangelická církev by přišla o mnoho. Konzervativní evangelíci často kladou výrazně vyšší důraz na misii, čtení Bible a církvi věnují mnoho peněz a času. Byl to právě jeden z nejkonzervativnějších evangelických sborů, Český Těšín, který se několik posledních let pokoušel resuscitovat sbor v Ústí nad Labem – a jezdili proto přes celou republiku.

Možná tato polemika pramení z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec. Nevnímám jej primárně jako osobu, která zuby nehty hájí současné pozice bez argumentační podloženosti; naopak v mém pojetí navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní. Možná máme s Martinem C. Putnou i výrazně jiné zkušenosti s konzervativci – poté, co jsem v různě dlouhých periodách strávil přes rok ve Spojených státech, přičemž jsem navštívil přes deset evangelikálních sborů, jsem získal o evangelikálech v USA výrazně jinou představu, než kterou líčí Martin C. Putna ve své knize.

Stojí-li evangelická církev na rozcestí, pak se může rozhodnout zbavit se svých konzervativních nebo liberálních členů či zůstat církví, která je ochotná přivítat křesťany různých přesvědčení, popř. přijmout, že různé sbory budou zastávat různé názory. Z hlediska společnosti to bude představovat určitou nečitelnost a nebude možné, aby se církev jednotně vyjadřovala ke všem společenským otázkám. Budiž. Věřím, že evangelická církev má mnohé, co nabídnout, a to zejména skrze své konzervativní členy.

Dělníku, jedenácté hodiny, nezpochybňujte prosím dělníky, kteří již dlouho pracují! Vzkaz Martinu C. Putnovi však končím jinak – přeji brzké uzdravení a aby se Vám zdravotní potíže co nejvíce vyhýbaly.

Autor je členem sboru Praha-Braník, doktorand na Právnické fakultě UK a asistent ústavní soudkyně.

Ven z bubliny

Čt, 12/06/2018 - 17:27
Ven z bubliny Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:27 Tomáš Trusina Číslo 10/2018

Odpověď Jakubovi Drápalovi

Děkuji J. Drápalovi za reakci na článek M. C. Putny (Protestant 8) a zejména, že vstoupil do rozhovoru z pozice, již on sám nazývá „konzervativní křesťané“ (v rámci ČCE). Pro tuto chvíli se ujmu se odpovědi a, jak doufám, i pokračování rozhovoru. Napadají mne k tomu následující body:

Především je potřeba, jak říkával prof. Heller, úklidu v pojmech. Co obnáší nálepka konzervativní, popř. liberál? Putna sděluje, koho a co má na mysli, když opakovaně píše „vše nekonzervativní, neklerikální, nefundamentalistické“. Znamená to, že pod pojmem „konzervativní“ se u Drápala skrývají i postoje klerikální a fundamentalistické, nebo dokonce „ultrapravicové politické konotace“? Na jiném místě ovšem píše J. Drápal o tradici pietistické, biblické, v církvi angažované – ale ta přece v době svého vzniku nebyla ani klerikální, a už vůbec ne konzervativní. Naopak se vymezovala vůči konzervativismu „zkostnatělé“ etablované církve, podobně jako letniční a charismatické hnutí v 90. letech, k čemuž se v bránickém sboru zcela jistě najde dostatek dokladů a pamětníků. Ti, kdo se účastnili tehdejších rozhovorů s představiteli tohoto hnutí za „tradiční“ ČCE, by spíš než o konzervativních křesťanech mluvili o anarchistech a libertinistech.

Jestliže se někteří včerejší křesťanští anarchisté prohlašují dnes za konzervativce, souvisí to daleko spíše než s pojetím víry či např liturgie (kde je církevní konzervativismus obvykle nejnápadnější) s ideologií křesťanské pravice, jejíž náplň se spíše než na tématech církevních a dogmatických projevuje v postojích společensko etických: v zápasu proti úplnému zrovnoprávnění stejnopohlavních svazků, proti tzv. Istanbulské úmluvě, proti skutečnému a účinnému zrovnoprávnění žen, v tvrdé či mírné formě islamofobie, v předsudcích proti přistěhovalcům a někdy otevřeném rasismu. Zastánci této ideologie přitom nevstupují do otevřeného rozhovoru, ale pracují s polopravdami, překroucenými informacemi, a lidi straší nejednou i vyloženými výmysly (čirým příkladem je „slavné“ Piťhovo kázání z 28. září, jehož věcný rozbor z pera Daniele Soukupa z 27. 11. najdete na Christnetu). Nepodezírám J. Drápala, že přímo zastává tyto postoje. Naopak, jeho text představuje po dlouhé době kultivovanou reakci, jejíž autor hned v první větě nepřejde jedním dechem od homosexuality k pedofilii a zoofilii, a v jeho textu vnímám od podobných postojů kritický distanc. Nicméně text sám nevylučuje možnost, že postoje podle něj „konzervativní“, tedy s nálepkou korektní součásti církevní a společenské pestrosti, jsou jen zástěrkou (resp. vytvářejí legitimní prostor) i pro ty, kdo vyznávají netolerantní ideologie – kterých pak v politickém prostoru umně a účinně využívají současní populističí politici. Putnovu textu rozumím v této souvislosti jako stručnému a výstižnému čtení „znamení doby“ a jsem za jeho napomenutí i narýsované perspektivy vděčný.

J. Drápal píše o liberálním A a konzervativním B. Jenže není realita postojů v církvi daleko pestřejší, neobsahuje celou abecedu? A není to tak, že okolo různých otázek se seskupují lidé různých duchovních východisek a tradic různě? Např. i v případě jím uváděného provolání na obranu svobody slova tvůrců brněnské inscenace: část „členské základny“ (přesněji její křesťanské cítění) uráželo nejen narušení této inscenace fašizující bojůvkou, ale zejména následné vyjádření pochopení pro tento čin z úst pražského arcibiskupa. Z tohoto pohledu je vyjádření synodu k dané věci problematické spíše jakousi falešnou ekumenickou solidaritou se saduceji z arcibiskupského paláce.

M. C. Putna psal svůj text na vyžádání editorů českobratrského jubilejního sborníku výhradně sám za sebe, nikoli za nějakou liberální skupinu či proud v ČCE. Proč se tedy hned cítit ohrožen potencionálním vytlačením z církve? Popř. líčit katastrofickou vizi, jak ČCE bez „konzervativní“ části členů a jejich aktivních postojů neobstojí? Na rozcestí nestojí totiž sama ČCE, ale dnes možná právě ti, kdo vyšli z prostředí charismaticko letničního – nebo naopak tradicionalistického, ale nejvíc ze všeho mají blízko k postojům výše jmenované „křesťanské pravice“, jejím propagandistickým způsobům a šíření strachu.

Na osobní rovině je potřeba hovořit, ovšem s oboustrannou vnímavostí, nikoli jako příslušník skupiny majitelů pravdy. Sám mám dlouhou pastorační zkušenost s lidmi, na jejichž duši a životech se různé podoby církevního autoritářství bolestně a dlouhodobě projevují. Zrovna tak mám dlouhodobé zkušenosti s pravidelnými rozhovory se zástupci dejme tomu evangelikálního, charismatického i římského křesťanství. V mnohém (snad nejen) mne obohatily, otevřely jinou perspektivu, umožnily se vzájemně hlouběji pochopit a začít respektovat. Zároveň mám zkušenost s tím, že tam, kde v posledních letech přišla na přetřes témata křesťanské pravice s oněmi prefabrikovanými argumenty, rozhovor najednou možný nebyl.

Sám jsem se při těchto příležitostech prohlašoval za fundamentalistu, tedy za toho, kdo současnou debatu opakovaně poměřuje fundamenty, tj. základy evangelijního poselství. A v tom fundamentu jde o vysvobození – v neposlední řadě k tomu, abychom hledali a rozpoznávali, kde zápasit o důstojnost těch, jimž je upírána, a neprosazovali sami sebe. Víra takto fundamentálně ukotvená může být pak v mnoha ohledech až provokativně vstřícná a otevřená. Jestli tomu někdo říká liberalismus, pak je to zcela jistě liberalismus fundamentálně křesťanský. Pokud se tedy J. Drápal ptá „Konzervativní evangelíci, ven?“, odpovídám mu ano, ven: ven ze své bubliny ke skutečnému rozhovoru a sdílení.

Dokud se vede rozhovor s věcnými argumenty, je to obohacující zkušenost pro každého z účastníků, nejen pro ty kdo zastávají ono A či B. Ve chvíli, kdy chci – ať už jako majitel té jediné správné zbožnosti, etiky či společenského konceptu, nebo jako propagátor trochu skrytější agendy (proti EU, či demokracii a lidské důstojnosti pro každého) za každou cenu vyhrát, je to cesta do pekel. V církvi i ve společnosti.



about seo