Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 8 hodin 14 min zpět

Nadace Divoké husy 5/2018

Pá, 05/25/2018 - 17:12
Nadace Divoké husy 5/2018 Protestant Pá, 25/05/2018 - 18:12 5/2018

V červnu poletí Divoké husy podat své pomocné křídlo do Diakonie ČCE – střediska v Myslibořicích, kde poskytují sociální služby seniorům, lidem s různými typy demence a osobám se zdravotním postižením. Kromě pobytových služeb nabízejí i terénní pečovatelskou službu přímo v domácnostech klientů. Při péči o klienty jsou zohledňovány jejich individuální potřeby a zvyklosti. Mohou také využít různé možnosti programu pro volný čas, návštěvy kaple, knihovny atd.

Ve dnech 3.–30. 6. 2017 můžete přispět do veřejné sbírky Lety Divokých hus ve prospěch Diakonie ČCE – Střediska v Myslibořicích. Výtěžek sbírky bude použit na nákup a instalaci zvedáku Sára a teleskopických zástěn na pokoje klientů domova pro seniory. Někteří z nich mají potíže s mobilitou, špatně se jim vstává a přesuny z postele na vozík, toaletní křeslo nebo do vany jsou fyzicky náročné pro ně i personál. Zvedák je částečně elektricky ovládaný a při používání klientům dodává pocit pohodlí a bezpečí.

Pomocí zástěn na pokojích klientů bude řešen problém intimity na dvoulůžkových pokojích.

Příspěvky do naší společné sbírky můžete posílat na č. ú. 27 000 000/0100 s variabilním symbolem 510.

Kultura středověkého Středomoří je místo, odkud pocházíme

St, 04/25/2018 - 21:59
Kultura středověkého Středomoří je místo, odkud pocházíme Protestant St, 25/04/2018 - 22:59 Ivan Foletti 4/2018

Ivan Foletti přednáší dějiny umění raného středověku na několika evropských univerzitách. 8. dubna byl hostem na bohoslužbě v klubu Desert, kde s ním rozmlouval Štěpán Hájek.

Přednášíte dějiny umění na FF MU i jinde v Evropě. Kde všude?

Tento semestr je takový komplikovaný, protože přednáším zároveň v Brně, v Benátkách, Lausanne a Fribourgu, což je důsledek mé notorické neschopnosti odmítat a také odvaze mých přátel. Někdy napíšou, že budu přednášet, aniž by se mne předtím zeptali.

To máte takové známosti nebo takový věhlas?

Jsem dobrej (smích). Záleží samozřejmě, jak Vás lidi znají, ale ve skutečnosti souhra náhod. Ve Švýcarsku jsem studoval, předmětem mého badatelského zájmu je Itálie, kde o mně tím pádem vědí. A, byť se to zdá neuvěřitelné, nemají v Benátkách nikoho, kdo by učil Byzanc. A tak mne oslovili, zda bych o to měl zájem.

Když máte takové zkušenosti, můžete srovnávat – např. studenty. Jsou nějaké výrazné rozdíly mezi studenty v Brně, v Benátkách a třeba v Lausanne?

Teď se dostávám na hodně tenký led… Řekl bych, že Švýcarsko je kapitola sama o sobě. Švýcarský student je bohatý, hodně bohatý, a zároveň tíhne k tomu se skoro vůbec nevyjadřovat. Takže přednášet tam znamená cvičení, jaké je to bez reakce. Srovnám-li ale Brno a Benátky (což zní strašně), pojí jejich studenty nadšení. Jsou strašně nadšení, a to je podle mne důležitější než všechno ostatní. Pak bychom mohli srovnávat třeba klasické vzdělání, to je v Čechách na ne tak dobré úrovni jako jinde. Už proto, že se tu skoro neučí řečtina a latina jen chabě. Na tom ježdění po Evropě mne ovšem fascinuje touha mladé generace něco se dozvědět. Že taková věc jako umění vyvolává v té úspěšné „generaci boháčů“ radost a touhu pochopit a skrze umění měnit svět.

A je s Evropou srovnatelná Masarykova univerzita z hlediska podmínek k vědecké práci?

Nebudu mluvit jen o MU. Myslím, že jedním z pokladů postkomunistického světa je jistá dávka „neorganizace“. (smích) Vy se smějete, ale ono je to ve skutečnosti synonymem svobody. Čistě pragmaticky, v Evropě není nad Švýcarsko. Máte pětkrát vyšší plat než jinde, desetkrát než v Brně a kromě toho je zdánlivě všechno možné. Odvrácenou stranou je, že všechno funguje, jak má – a ze zaběhlých kolejí není možné vybočit. Ovšem jak známo, žádná věda se nemůže narodit z nudy. Aby člověk hledal otázky, a potom i nacházel odpovědi, potřebuje něčím stimulovat. A toho má podle mě Brno naprosto vydatně. Náš seminář a filosofická fakulta stojí ve svobodě, kde člověk přímo touží hledat – a dávají se mu k tomu naprosto nadstandardní podmínky.

Zabýváte se raným středověkem. Co vás na tomto období přitahuje?

Vlastně je to náhoda. Když jsem v Lausanne přišel na první přednášku, byla o pátém století a já jsem se zamiloval na první pohled. To si člověk neporučí. Přitahuje mne na tom úplně všechno. Přitahuje mne jako svět, který je neuvěřitelně daleko a zároveň strašně blízko. Žijeme ve světě, který se hroutí, díváme se na to a nemůžeme s tím nic dělat. A to samé zažíval člověk v r. 400. Už věděl, že to přijde, a byla otázka kdy. Také mne na tom fascinuje, že je to moment, kdy do Evropy přicházejí ti ostatní, ti jiní. My Češi říkáme migranti a nemáme je rádi. Ale ty „hordy“, které přišly ne vždy v míru (nutno podotknout), vlastně daly naší kultuře absolutně nový impulz. Nebýt kočovníků, nevěděli bychom, co je to konceptuální nebo expresivní umění. Oni nám přinášejí nové vizuální paradigma.

Potom ta neuvěřitelná směsice všech jevů. Post-antická kultura, zvláště ta umělecká je vlastně performativní, komparativní, kde architektura odráží pohyb a aktivní přítomnost subjektu. V tomto smyslu je to věc strašně živá.

Vedete centrum raně středověkých studií, které zabývá nejen uměním Západu, ale i Byzance a islámu. Může člověk Západu proniknout do umění Byzance a islámu? Není to přece jen pohled zvenčí?

Tady v Desertu to není správné místo, ale v postkřesťanské Evropě je i pohled na křesťanskou kulturu pohledem zvenčí. Řada studentů přicházejících do prvního ročníku je tak nepolíbená křesťanskou kulturou, že úvod do Byzance, křesťanství a islámu pro ně vyjde úplně nastejno. Pohled zvenčí je to vždycky. Navíc si myslím, že čím jsme nějaké kultuře vzdálenější, tím snáze ji můžeme chápat. Jak bych ten paradox vysvětlil? Kdybych měl psát o svých rodičích, vycházel bych zároveň z lásky, úcty (a někdy i z pubertálního vzteku). A zároveň třeba ze snahy ukázat, že to, odkud pocházím, za něco stojí. Tím pádem bych psal většinou hlouposti. Ale kritik, který přichází zvnějšku, bude ty věci říkat jinak. A já se obávám, že s uměleckou produkcí je to stejné. Když se bude lokální patriot v Žabovřeskách snažit studovat místní kostel, bude se snažit prokázat, že je to ta nejdůležitější stavba, která v brněnském okolí vznikla, a jeho pohled bude nutně parciální. Zatímco já nemám žádný intenzivní vztah k mešitě v Damašku. Tím pádem vysvětlit ten předmět, pochopit ho v kontextu jeho doby bude mnohem svobodnější. Je to svoboda, která předpokládá jistou neangažovanost.

Dalo by se pro nás laiky vysvětlit, které hlavní vývojové linie dělí tyto tři identity, Západ, Byzanc a islám? Co nás tak strašně dělí?

S nadsázkou bych řekl, že nic. Od prvního ročníku se snažím vtloukat do hlavy svým studentům, co v r. 1909 belgický antropolog van Gennep píše ve své legendární knize Les rites de passage, když se snaží ukázat, co to je přechodový rituál. Ukazuje to na fyzické realitě, kterou je pro něj hranice: Přechodový rituál je jako přejít přes hranici. Musíte přijít, představit se, projít a jít dál. Ale vy to těžko dnes (v r. 1909) chápete, protože žádný civilizovaný stát nemá pasy a hranice jsou formalita. Kdyby tutéž knihu psal o deset let později, nemusel by vyprávět, co je to hranice, protože Evropa byla doslova rozsekaná na hranice a studenou válkou se rozpukne na dvě části. My máme tendenci projektovat do minulosti svou nedávnou zkušenost. Zkušenost dvou bloků stojících proti sobě a současnou zkušenost, kdy – především média – prezentují svět jako konflikt mezi kulturami. Kdybychom ale odstoupili od tohoto subjektivně-mediálního pohledu a podívali se na středozemní civilizaci, uvědomili bychom si, že v době, které se věnuji já (a naštěstí nejsem zdaleka sám), se jedná o nekončící dialog. Konstantinopol je the place to be. Má-li jakýkoli normanský, ravennský, římský, cášský panovník sám sebe prezentovat, bude se snažit, aby vypadal jako v Konstantinopoli. Dokonce i pro chalífy, když v 7. století vytváří nový stát, je ta konstantinopolská reprezentace nejdůležitější. Anebo se podívejme do ženského kláštera v Jouarre, v dnešní Francii, který tam stojí od sedmého století. V jeho pokladnici je sbírka látek. Nebudete mi věřit, ale ty dámy sbíraly především islámské kusy z předního východu. Když si můžete koupit krásný šátek s motivem orla někde z Bagdádu, nekoupili byste ho?

Pro naši generaci byla hranicí železná opona: závora, buzerace, člověk je zoufalej, pak se projede a jede se dál. Táhne se jako železná stěna, kterou není možné přejít. Když si ale uvědomíte, jak v severní Itálii existovali vedle sebe Byzantinci a Langobardi, tam nebyly hranice. Jedni měli jedno město, druzí to druhé. Občas se sice porvali, ale většinou si povídali. Víme, že na velké svátky v Miláně chodili lidé z Ravenny a naopak. Takže náš pohled na oddělený svět je podle mne hrozně scestný. Nechci říci, že nebyly konflikty.

Podívejme se ještě jinak – na Evropu 1910. Existuje město, které se tehdy ještě jmenovalo Konstantinopol, dnes mu říkáme Istanbul. V tom městě je početná arménská a početná řecká komunita, která už neumí řecky, mluví turecky, obě křesťanské. Samozřejmě početná turecká, tedy islámská komunita. Prechalcedonští Arméni a řecká pravoslavná církev plus islám, k tomu přidejme velmi početnou židovskou komunitu a nesmíme zapomenout, že už od 13. století bydlí latinové, především z Janova a Benátek. V jednom městě – notabene hlavním městě otomanské říše – koexistuje nejméně pět kultur a čtyři náboženství. A kdybyste si obešli Středozemí, našli byste v každém větším městě pořádnou židovskou komunitu, křesťany – ne jednoho vyznání a na jihu a východu samozřejmě muslimy. Dobrý příklad je bazilika v Betlémě. Tam se modlí současně tři křesťanské skupiny, a ty se perou. Ale v severním transeptu se modlí mohamedáni, a ti se většinou s těmi ostatními tolik neperou.

Dal by se uvést příklad, co je všem kulturám společné, na čem by se v budoucnu dalo stavět?

Nejsem religionista, tak nesrovnávám – a tím pádem se těžko dostávám k takovýmto syntézám. Je jasné, že kultury knihy jsou si velmi blízké a vychází z toho samého. Proto mne mrzí, když někdo zmíní židovsko-křesťanskou kulturu v opozici k islámské jako včera (pozn. red. 7. 4.) na Pochodu pro život. Jednotná je kultura knihy v celém Středomoří. Neviděl bych zásadní pojící body, protože jsme prostě v jednom prostředí – a tím pádem není potřeba hledat, co nás pojí. Jiná věc je příklad, který rád uvádím: Když se potká Langobard s Římanem, tak se poperou, když se potká Langobardka s Římankou, vymění si náušnice. A když se potká Langobardka s Římanem, zpravidla se vezmou. Jako naději vidím, když se lidé budou seznamovat a mít spolu autentické vztahy.

Má studium dějin umění ambice ovlivňovat současnost? Úvodem jste něco takového naznačil.

Složitá otázka. Ale začnu-li od podlahy – my jsme minulost. Naše tělo je minulost, která se plynule přesouvá do současnosti, potažmo do budoucnosti. A jestliže neznám sám sebe, nejsem schopen existovat. Znát sám sebe neznamená jen vědět, že v pěti letech jsem dostal od maminky pohlavek a od té doby mám trauma z pohlavků. Znamená to také vědět, jaká je moje kulturní identita, odkud pocházím. A středověká kultura – napříč Středomořím – je místo, odkud pocházíme. Tím nechci říci, že nejsme spojeni s antickou kulturou, ale středověkem je formovaná celá Evropa. Tehdy přicházejí lidé ze všech možných částí Asie a severu a všechno se to pojilo – a z toho vybublalo to, co jsme my. Tohle vědět je nutný předpoklad, abychom mohli plnohodnotně žít. Druhá věc – obraz, umělecké dílo je něco, co má obrovskou sílu a moc. Když nevíme, jakou má moc, nejsme-li ji schopni dekódovat, jsme strašně jednoduše manipulovatelní různými pány Babiši, Trumpy nebo Okamurami. Znát tedy obraz, a znát obraz v době, která jako středověk je založená na tematizaci obrazu, je něco, co se mi jeví jako úplně zásadní pro náš svět.

Tohle jsou předpoklady. A pak je tu druhá dimenze: potřebujeme místa, kolem kterých se budeme pojit. Člověk potřebuje „emblémy, kolem kterých stavět,“ jak píše Viollet-le-Duc v r. 1877. A já mám pocit že minulost, kořeny naší civilizace jsou jeden z bodů, kolem kterých můžeme stavět budoucnost.

Jste pověstný tím, že vyrážíte se studenty na cesty…

Jezdíme všelijak, někdy tradičněji, někdy avantgardněji. Hlavní je potkat se s předměty našeho studia. Tak jako se lékař těžko naučí anatomii jen z fotografie, historik umění těžko pochopí arménskou kulturu, když si na ni nešáhne. Cíl „jít si šáhnout“ na arménský kostel, pochopit, proč stojí, jak stojí atd., ale není jediný. Dostáváme se tak na místa, která nejsou úplně banální, což v nás častou spouští celou sérii otázek. Jedna z našich posledních exkurzí vedla do východního Turecka, do někdejší Arménie. Setkali jsme se s regionem Kars, který byl r. 1921 předán Turecku a následně kulturně zgenocidován. Potkali jsme tam umělecké předměty, které prošly a procházejí systematickou likvidací. A setkání s tímto světem znamená dostat se do srdce problémů současného a nedávného Turecka. Takže k nám současnost (nedávná) mluví skrze minulé předměty. Protože ony žijí dnes.

Horní klášter Horomos. Foto Katarína Kravčíková

No a za třetí – my už šest let chodíme pěšky. Nejdřív takové menší kousky, 200–300 km, loni jsme ušli asi 1540 km. Vycházeli jsme z toho, že bychom se chtěli aspoň v něčem vrátit do minulosti. Homo sapiens sapiens chodí pořád stejně, jen našlapujeme na paty, kdežto před r. 1500 se našlapovalo na špičky. Pro historika je to zásadní zkušenost. Prošli jsme celou Francií a ona se o nás starala, jako bychom byli její děti – každý den se o nás aspoň jeden člověk neuvěřitelně postaral. A nám se tak z cesty za středověkými památkami stala taková cesta naděje. V médiích se Francie jeví jako země, která nemá ráda cizince, ale my jsme potkali tolik vstřícných lidí. Bylo to úplně odzbrojující.

Dalo by se něco takového zažít v Česku?

To byla naše velká otázka: Francouzi nám dávají všechno, a co Češi? Nedospěli jsme k jednoznačnému závěru, ale myslím si, že Češi, Poláci, Maďaři se z nějakého důvodu strašně bojí. Nevím proč, a nevím čeho. Když se projdete Brnem nebo Prahou, vidíte bohaté, velmi bohaté západní město. A pak se podíváte na statistiky a zjistíte, že se bojíme cizinců, bojíme se bohatších, chudších, bojíme se Romů, bojíme se neromů, jak v takové křeči. Tím pádem se bojím, že by to přivítání nebylo tak vřelé.

Na druhou stranu nám jeden farář v Mont-Dore řekl úžasnou věc. Přišli jsme tam, byla zima, neměli jsme kde spát a nechtělo se nám pryč. A ve městě se spát nesmí. Tak jsem zabrousil do kostela, po mši zaklepal na sakristii, už jsem měl nachystanou takovou třicetivteřinovou řeč, že je nás dvanáct a potřebujeme přespat. Ani mě nenechal domluvit, nezajímalo ho, že většina z naší skupiny nebyli věřící, bez řečí mi dal klíče od fary, kde byla teplá voda, luxus… Pak jsem ho potkal u obchodu, šel jsem mu ještě jednou poděkovat, on se ptal na naši pouť, já mu vyprávěl, kde všude nás přijali a nechali přespat – v hotelech a j. – a jak jsme za to vděční. A on na to řekl, ne ne, to my vám máme děkovat, protože díky vám my můžeme být štědří. Dnes se všechno kupuje nebo prodává, vy nám dáváte možnost udělat něco krásného jenom tak. Mně úplně zatrnulo, protože to byla strašně silné. A zároveň jsem si uvědomil, nakolik má pravdu. Nakolik jsme zapomněli, co to znamená poprosit – a zapomněli jsme, co to znamená dávat. A poutník nemá na vybranou. Ať jde uctít relikvii nebo putuje jako odborný vědec, potřebuje se každý den naučit prosit. Tím chci říct, že se v Čechách nejen bojíme druhých, ale bojíme se taky poprosit. A možná, kdybychom tady měli víc poutníků, kdybychom se učili prosit, tak by – možná – vymizel i ten strach. A tím pádem by to česko-moravské přijetí bylo úplně jiné, než si dokážeme představit.

O náboženské otevřenosti

St, 04/25/2018 - 21:57
O náboženské otevřenosti Protestant St, 25/04/2018 - 22:57 Jan Škrob 4/2018

Na své krátké návštěvě Spojených států jsem měl příležitost navštívit diskuzní panel v rámci konference, kterou pořádalo Centrum pro výzkum světových náboženství při Teologické fakultě Harvardovy univerzity. Téma panelu byla budoucnost identity „spiritual but not religious“. Čím dál víc Američanů a Američanek se odmítá hlásit k etablovaným náboženským tradicím, což se ale a priori nevylučuje s vírou v Boha (byť třeba velmi svébytně chápaného), modlitbou či meditací, ani jinými projevy, které chápeme jako duchovní nebo náboženské (což jsou pro nás obvykle téměř synonyma). „Spiritual but not religious“ znamená „duchovní, ale ne náboženský“. Aktivní odmítnutí náboženství jako takového k této nově se formující identitě nedílně patří. Připadalo mi ale, že to, co lidé, kteří se považují za „spiritual but not religious“, odmítají, je velmi specifická podoba náboženství: nesmlouvavý konzervatismus ve společenských, kulturních a politických otázkách, dogmatismus, fundamentalismus, přesvědčení, že moje víra je jediná správná.

Moje křesťanství takové přeci není, pomyslel jsem si, a většina křesťanů a křesťanek, které znám, svoje náboženství takhle také nevidí. Nedalo mi to, a zeptal jsem se, jaký je reálně rozdíl mezi duchovním prožíváním liberálně či progresivně orientovaného člena či členky zavedené církve či náboženské obce a někoho, kdo se identifikuje jako „spiritual but not religious“.

Teoložka Linda Mercadante, která se k proudu „spiritual but not religious“ také sama hlásí, mi odpověděla, že na této rovině velké rozdíly skutečně být nemusejí. Důležité ale je, že lidé, kteří jsou „spiritual but not religious“, nechtějí přijmout jednoznačně definovanou náboženskou identitu. Vyprávěla, že když o tomto duchovním proudu mluvila v obci unitářů – proslulých otevřeností, nedogmatičností a pluralismem v myšlení – nemohli pochopit, proč se ti lidé prostě nepřihlásí k unitářství. Podobně prý reagují i mnozí progresivní křesťané a křesťanky. Paradoxně se v těchto situacích tedy v podtextu ozývá to, od čeho se progresivní teologie navenek distancují: že právě naše víra je ta (jediná) správná.

To je ale problém, který se nakonec nevyhýbá ani oněm „spiritual but not religious“ věřícím. Mercadante hovořila také o situaci, kdy s různými lidmi s touto identitou nějak spojenými mluvila o možnostech společenství, sdílení víry. Jeden z respondentů byl k takové možnosti krajně skeptický. Když se jej Mercadante zeptala, jak by muselo vypadat společenství, ve kterém by se cítil dobře, odpověděl nakonec: „Všichni by věřili tak, jak věřím já.“

Kázání Tomáše Trusiny

St, 04/25/2018 - 21:56
Kázání Tomáše Trusiny Protestant St, 25/04/2018 - 22:56 Tomáš Trusina 4/2018

Byl ukraden 

Text: Matouš 28,11–15  Čtení: Genesis 40,1–15

Mt 28,11–15

Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

Je po velikonocích. Evangelium o vzkříšení běží svou cestou. Ženy, co šly zrána ke hrobu, se radují, učedníci se probírají z velkopátečních frustrací… – ale Matouš potřebuje vyprávět ještě i o těch, kteří se celé té události snaží postavit na odpor. Tak jako po Ježíšově narození nevypráví jen o mudrcích, klanějících se nemluvňátku, ale i o Herodovi, jeho intrikách a krveprolití, tak i po andělském zvěstování u hrobu evangelista chvíli sleduje vedle sebe dva děje: Kudy běží (a jak velikou radost působí) evangelium o vzkříšení – a jak se rozhodují a jednají ti, kdo se celému Ježíšovu příběhu postavili na odpor, kdo chtěli Ježíše jednou provždy umlčet a vyřídit.

V uších ještě doznívá Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, ale Matouš si všímá, jak zareagovali další posluchači andělského kázání o tom, že Kristus Pán vstal z mrtvých – Pilátovi sekuriťáci. Proč se ocitli u hrobu, říká se už na sklonku velkopátečního děje: Měli zabránit tomu, aby Ježíšovo tělo někdo ukradl z hrobu. Ti, kdo podle příběhu zmanipulovali dav i Piláta, aby soudil tak jak dav řve, ti dostali strach, že by učedníci mohli ještě fikanějším nápadem obrátit Ježíšovu konečnou prohru v konečné vítězství, totiž, kdyby se jim podařilo zmizet Ježíšovo tělo. Vždyť taková mediální bomba by zhatila všechny doposud úspěšně plněné plány, jak Ježíše definitivně vymazat ze srdcí, myslí i učebnic náboženství. Proto si velekněží u Piláta vymohli, že k hrobce s ukřižovaným pošle svou strážnou rotu.

Jenže teď, v jitře třetího dne, najednou není koho hlídat. Do pasti padla sama past. „Není zde, byl vzkříšen!“ otřáslo andělovo kázání ženami a Pilátovu ochranku rozklepalo ještě víc. Nejenže neuhlídali „mrtvého objekta“ v hrobě, ale navíc se zapletli do události, na niž je krátká jejich výzbroj i zkušenost, že ozbrojený okupant a smrt mají vždycky navrch. A strážné popadlo cosi zhola nečekaného, bázeň: Šok ze setkání s pravdou, která spaluje každou lež, ochromující šok ze setkání se svatou čistotou, která spaluje všechny intriky a podlosti.

V tomto stavu, duchovně naruby, se dopotácejí až k těm, kteří si je najali, a jim vyřizují všechno, co se stalo. Všechno. Nejen, že hrob je prázdný, ale že podle andělského kázání se stala právě ta nejnečekanější a nejzávažnější událost: Ten ukřižovaný byl vzkříšen. Pravda a láska zvítězily nejen nad lží a nenávistí, ale dokonce i nad smrtí.

Pohne to s někým z adresátů? Ani náhodou. Nezačnou se vyznávat ze svých piklů jak zlí rádcové (což se děje jen v pohádce). Místo toho začnou organizovat mediální kampaň, financovanou patřičným počtem stříbrných. Kampaň, která má zahladit škody, které na jejich plánech napáchalo vzkříšení: Rozhlašte, že toho galilejského podvodníka ukradli jeho učedníci a že je to dopředu naplánované spiknutí. Tomu budou lidi věřit. Vždyť to zní jako nejrozumnější vysvětlení té bláznovské události z jitra prvního dne po sobotě.

Jedno se jim musí přiznat – zafungovali jako schopní manažeři, radost pohledět. Když to nevyšlo se stráží u hrobu, obratem vymyslí propagandistickou variantu a ještě slíbí, že případný průšvih vyžehlí u vladaře. Starší, kteří pro zájmy svého církevního stádce zařídí ale opravdu všechno. Jenže mají takhle fungovat představitelé lidu víry? Jako lobističtí „všezařídilkové“ a la Tonda Blaník, který má pro každý případ v telefonu kontakt na tu správnou osobu?

Tak se podle Matouše zrodila „alternativní pravda“ o Ježíšově zmrtvýchvstání. Ani na to nepotřebovali Aeronet či Parlamentní listy. A když Matouš sleduje její účinky, konstatuje, že v jeho době došla sluchu u většiny. Evangelium o vítězství nad smrtí a každou beznadějí vstoupilo do světa polopravd, lží, pomluv a falešných inscenací a vypadá to, že je v něm docela bezbranné.

Co s tím?… Dobrá otázka, když se ptáme po tom, co nás vlastně nese a drží, když se zrovna neslaví velikonoce. Předně nám má dojít: Velikonoční písnička o Vítězi nad smrtí i nad nepřátelstvím k evangeliu a kristovské svobodě, to není žádná relaxační melodie, vhodná leda tak do církevních obýváků. Chce a má znít i v drsném a prolhaném světě manipulativních webů, alternativních pravd či podprahové reklamy, bez nichž jakoby se už (aspoň podle některých) nedalo dneska získat patřičnou odezvu. S božíhodovým evangeliem vstupujeme do světa, kde nám nebude každý poklepávat po rameni: Vítejte milí učedníci a učednice, zrovna na něco takového jsme čekali. A my s tím v klidu právě takhle máme počítat.

Evangelium o tom, že ukřižovaný byl vzkříšen, jednoznačně stvrzuje: Kristova spása – vysvobození – pravda a láska – to ve velikonočním jitře už vyhrály. I pro nás. K svobodě spasených jsme povoláni. Když nám ovšem chce někdo svobodu vzít (což platí pro křesťany i občany svobodné země), začne tím, že lže. Vypouští do světa falešné zprávy, straší, osočuje. Dnes se hlasitě sočí na ty, kdo kristovsky a nezištně slouží potřebným, ať už v naší zemi, nebo trpícím zdaleka. Dokonce se s osočováním neziskovek dají vyhrávat volby.

My jako ti, kdo byli osloveni autentickým evangeliem, máme proti tomu být na stráži. Ne jako Pilátovi sekuriťáci, ale jako vojáci Kristovi. „Opásáni kolem beder pravdou, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje – a se štítem víry – proti propagandistickým střelám lži.“

Výraznou roli při té konfrontaci svědků pravdy se lží hraje bázeň – jako šok a zjištění, že je vše naruby.

Z tohoto vykolejení se člověk může buď vrátit zpět ke každodenní rutině (jako ta uplacená ochranka z evangelia), nebo ho to naopak inspiruje k hluboké duchovní proměně: k „bázni Kristově“, k respektu k tomu, co říká evangelium. A bázeň víry vede k tomu, že člověk rozlišuje, kdy se sluší více poslouchati Boha než lidí. Osvobozuje k odvaze, aby se člověk nebál ani škod, jež mi ty ohnivé střely lží, posměchu a odmítání kristovských hodnot mohou způsobit.

Vzpomeňme na Alfréda Kocába a jeho úsměv, s nímž s autoritou povolaného svědka Kristova vyhlašoval „Kristus – tj. Vzkříšený – je Pánem!“ Tohle evangelium osvobozuje. K pravdě – i od frustrací, jakými bludy a jak snadno se dají lidé dnes zblbnout. A taky dává výdrž, udržet si naději i důvěru a lásku v zápasech s metastázami lží a beznadějí.

Klidně bychom tu mohli povědět Amen, ale já ještě potřebuju říct jednu věc:

Bylo by chybou, kdyby nás tenhle příběh utvrdil v odporu k židům jako těm, kdo podle Matoušova vyprávění celou tu vylhanou historku o Ježíši zinscenovali. Bohužel se v dějinách církve najde nemálo těch, kdo toto vyprávění právě takto pochopili: Vidíte ty židy? Nejenže ukřižovali Pána Ježíše, ještě navíc pustili do světa historku o tom, že učedníci Ježíše nakonec ukradli.

Jenže v Matoušově velikonočním příběhu mají ty falešné výpovědi z úst Ježíšových protivníků jiný úkol: dosvědčit zamlčenou pravdu. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže…, posmívalo se mu jeho církevní panstvo na Velký Pátek – přičemž jejich slova vystihují povahu té záchrany líp, než lecjaký katechismus. Teď, ke vzkříšení nabízejí zase zlehčující vysvětlení: Ukradli ho.

Ale když znáš Písma, vzpomeneš si: S takovou vizitkou se Ježíš ani zdaleka neocitá v té nejhorší společnosti. Být ukraden, to v příbězích Izraele patřilo k příběhům postav (vlastně) mesiášských. Za všechny jmenujme milovaného syna Josefa, toho zvláštního vizionáře, který svými sny vzbudil zášť svých bratří – byl ukraden a prodán jak otrok do říše smrti – aby z hrobu egyptské kobky slavně vstal, přinesl záchranu mnohým – a svým bratřím smíření.

Ta lživá pověst, kterou okupanti za úplatu roznesli o Ježíši do celého civilizovaného světa, navádí vlastně víru na dobrou stopu: „Nebojte se věřit – v toho, který byl ukraden.“ Vždyť je to příběh toho, který si své vítězství neukradl, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe okradenost a zbídačenost svých bližních, a to až do smrti na popravišti. Proto na něj jeho Otec nezapomněl, ale vyvýšil ho, abychom se před ním klaněli – a v příběhu toho ukradeného nacházeli bohatství spásy, bohatství nového lidství. Amen.

Mohou nás politické postoje odloučit od spásy?

St, 04/25/2018 - 21:55
Mohou nás politické postoje odloučit od spásy? Protestant St, 25/04/2018 - 22:55 Jiří Šamšula 4/2018

aneb je dnes aktuální status confessionis

I. Je křesťanská existence politicky neutrální?

Krátce před druhým kolem prezidentských voleb vydala synodní rada ČCE prohlášení, v němž otevřeně podpořila Jiřího Drahoše. Prohlášení vyvolalo rozporné reakce, zvláště explicitní podpora jednoho z kandidátů.

Kritické hlasy

– nejen těch, kdo skrytě či otevřeně podporovali protikandidáta, ale i těch, kteří podporovali J. Drahoše – namítaly, že církev, přesněji její vedení, má být „nad politikou“, nemá explicitně vyjadřovat své politické stanovisko. Je otázka, do jaké míry za tím muselo stát přesvědčení těchto kritiků, totiž že církev a politická oblast jsou sféry oddělené a církev, resp. její vedení, nemá s politikou mít nic společného, ani se k ní vyjadřovat, ani se v ní angažovat, tedy kvietistický postoj někdy připisovaný theologicky jednostranně konzervativním a fundamentalistickým kruhům. Je totiž pravděpodobné ba jisté, že mnozí tito kritici souvislost mezi církví a oblastí politiky vidí a považují ji za něco samozřejmého a prohlášení kritizovali jen proto, že církev nevyjádřila podporu Drahošovu protikandidátovi, resp. je v rozporu s jejich náboženskou a politickou preferencí. Což znamená, že i oni ví, že církev, křesťanská existence politicky neutrální může být jen stěží.

Pokud bychom onu kritiku měli brát vážně, tak je za tím dle mého soudu empirické pozorování, že „politika“ většinou lidi rozděluje, spojené s všeobecně přijatelným morálním hodnocením, že jakékoliv rozdělování lidí je špatné. Za tím stojí hledisko víry, podle nějž je politika je vždy až na druhém (či kolikátém) místě. A pokud právě kvůli politice vznikají mezi sestrami a bratřími v církvi konflikty, svědčí to o tom, že politika je předřazována evangeliu, evangelium je skrytě či otevřeně politizováno, věci předposlední nadřazeny věcem posledním (abych užil terminologie D. Bonhoeffera).

S tím potom souvisí argument řekněme pastorační: je-li tomu tak, že různé názory na „politiku“ polarizují, právě vedení církve nemá kvůli věcem předposledním tuto polarizaci prohlubovat, ale pokud možno vést k (ať už jakkoliv chápané) jednotě. Tento pastorační ohled se projeví právě tak, že vedení církve zůstane politicky neutrální, nebo prorocky zdrženlivé. Přijde-li na politiku, pro „pax ecclesiastica“ , kvůli jednotě církve se zdrží konkrétní podpory politických kandidátů či stran.

Přesvědčení takovýchto kritiků potom nutně implikuje jisté posouzení současné politické situace: To, co vyjádření synodní rady díky (také) výkonu prezidentské funkce ing. Zemana vidí v ohrožení: slušnost a spravedlnost, „demokratické hodnoty“, důstojnost a hodnota každého člověka, západní orientace ČR a její místo v evropské i světové politice, nevidí kritici tohoto prohlášení buď jako natolik vážné, aby kvůli tomu bylo potřeba vydávat explicitní politická prohlášení a tím riskovat jednotu církve či sborů; nebo toto ohrožení nevidí vůbec a za ohrožení považovali podpořeného protikandidáta Drahoše.

Ti, kdo prohlášení Synodní rady uvítali

(byť třeba s výhradami) – a autor tohoto textu k nim patří – i přes různé náboženské a politické postoje posuzují současnou politickou situaci v ČR jinak: Je skutečně „jiná situace“, resp. „situace vážná“, v politickém dění jsou překračovány jisté meze, právě také ty, které vymezuje křesťanská víra. Církev měla přímo explicitně podpořit jednoho kandidáta, a sice vzhledem k neblahému vlivu, který má stávající prezident na současné politické a společenské klima v ČR a na demokratické principy našeho státu. Z tohoto hlediska mělo podobné explicitní prohlášení smysl, byť třeba jen z hlediska církevního diskursu v ČR. Ten je je sice v rámci celospolečenského diskursu marginální, bývá co se politiky týče buď zdrženlivý a/nebo obecný (v tomto ohledu i zmíněné prohlášení SR ze zajetých kolejí až tak nevybočilo), ale také jednostranně konzervativní.

Prohlášení a jeho kladné přijetí také vychází z předpokladu (a je jisté, že takto uvažuje i druhá strana), že právě i „předposlední“ věci společenského života se mohou stát tím, co vzhledem k evangeliu nejenže není neutrální, ale může být právě i zdrojem konfliktů v církvi, ano její polarizace.

Krajní podobou takového konfliktu může být i narušení jednoty toho kterého církevního společenství, církevní rozkol či – což však není případ církve evangelické – exkomunikace. Důvody pro církevní štěpení byly a jsou v dějinách církve různé: naukově-theologické, individuálně etické jako je třeba postoj k tzv. homosexualitě, ale také i právě otázky sociálně-etické, otázky společenské, ano politicko-ideologické.

II. Kdy mohou politické postoje odloučit od spásy Exemplárním případem

v dějinách evropských evangelických církví, kdy došlo k otevřenému církevnímu rozkolu kvůli „vztahu k politice“, je vznik Vyznávající církve v Německu (v reakci na norimberské zákony vylučující židy jak z veřejného života, tak i z církve a jejích úřadů). Byla to situace, která odkázala na skutečnost, že jsou okamžiky, kdy politické rozhodování a preference křesťanů přestávají být z hlediska křesťanské víry relativně neutrální záležitostí osobní volby a stávají se vyznáním křesťanské víry či jejím popřením. Byla to situace, kdy Dietrich Bonhoeffer ve stati K otázce církevního společenství z r. 1936 napsal tehdy pro mnohé šokující větu: „Kdo se vědomě odloučí od Vyznávající církve, odloučí se od spásy.“ Pro takovou mimořádnou situaci, kdy věc relativně neutrální se stane tím, co rozhoduje o spáse a příslušnosti ke Kristově církvi, se v evangelické tradici užívá pojem status confessionis.

Označuje mimořádný případ vyznání křesťanské víry, který se úzce pojí se zaujetím stanoviska k nějaké „předposlední“ skutečnosti. Je-li vyhlášen, je ve hře i příslušnost k církvi. Pojem vyznání (na rozdíl od pojmu dogmatu) je přitom stěžejní pro sebeporozumění evangelických církví. Takový mimořádný případ vyznání se odvozuje z Matouše 10,32n: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ V tomto kontextu jde o situaci pronásledování církve.

Základními komponenty vyznání je přiznání se k Ježíši Kristu a spáse, jíž je dárcem, a jeho veřejný charakter. Status confessionis odkazuje ke skutečnosti, že zřetelné a veřejné vyznání křesťanské víry se často děje v mezní situaci, kdy bylo třeba učinit rozlišení, jehož důsledkem bylo rozbití původní jednoty. Je to mezní situace, kde již došly argumenty, kde již není možná diskuse s nositeli opačné pozice, která tuto situaci vyvolala a která evangelium popírá. V této situaci vzniklo křesťanství, v této situaci vznikla Jednota bratrská, v této situaci se zrodil protestantismus.

Na druhou stranu tomu je tak, že ne každá situace vyznání je situací mimořádnou. A není tomu také tak, že každá situace, v níž činíme rozhodnutí, je situací, kde je ve hře vyznání Krista či jeho zapření. Souvisí to se složitostí světa a nejednoznačnosti situací, do nichž nás staví život.

Historicky je pojem status confessionis zakotven

ve sporu dvou křídel lutherské reformace o „adiafora“. „Adiafora“ je pojem převzatý ze stoické filosofie, kde označoval mravně neutrální skutečnosti, později označoval věci ani dovolené, ani zakázané. Konkrétně šlo o to, zda je na nátlak císaře možné se navrátit k předreformačním bohoslužebným formám, jak to v situaci po prohrané Šmalkaldské válce nařizoval tzv. Augsburský interim (1548), dekret o „zatímním uspořádání náboženských záležitostí“. Proti tomuto dekretu byl vznesen kompromisní protinávrh, známý též jako „Lipský interim“, jehož sepsáním byl pověřen Philipp Melanchthon. Sice stále trval na evangelickém učení o ospravedlnění, ovšem pod heslem „adiafora“ mnohé prvky předreformačního bohoslužebného řádu připouštěl, protože dle jeho soudu věci liturgické nejsou důležité pro spasení. Proti tomu se ohradili „ryzí luteráni“ (gnesioluteráni): v situaci vyznávání se ukazuje, že ani v těchto zdánlivě neutrálních záležitostech není možný kompromis. Návrat k předreformační liturgii je v rozporu s evangeliem a byl by akceptován ze strachu a laici by se mohli domnívat, že duchovní se chtějí vzdát základů reformace. V tomto smyslu se termín status confessionis potom objevuje v jednom ze základních lutherských vyznavačských spisů, ve Formuli svornosti, v X. kapitole „O církevních obyčejích, označovaných za adiaphora čili záležitosti neutrální a nepodstatné“.

Znovu se pojem status confessionis výrazně objevil

ve 20. století: v Německu a sice v kontextu tzv. Kirchenkampfu, kdy německé evangelické církve zápasily jednak s nároky totalitní nacistické ideologie, jednak s „Německými křesťany“, hnutím, které se křesťanství snažilo přizpůsobit nacistické ideologii. (Ostatně již označení „Vyznávající církev“ předpokládá, že v jejím vymezení vůči státním zásahům do církevních řádů jde o vyznání Krista.) Termín explicitně užil v roce 1933 ve stati Církev před židovskou otázkou Dietrich Bonhoeffer vzhledem ke vztahu evangelické církve k židovské politice třetí říše. Argumentoval zde ještě dost z pozice konzervativního lutherského theologa, pro nějž vůbec není samozřejmé, že by se měla církev jakkoliv vyjadřovat k politice. Uznává, že církev sice primárně nemá bezprostředně politicky jednat. Ale když vidí stát selhávat, když se nestará o právo a řád, ale vytváří bezpráví a chaos, pak má církev tři možnosti: jednak má stát svými kritickými otázkami volat k odpovědnosti, potom se má církev starat o případné oběti selhávajícího jednání státu, či jako krajní možnost má církev nejen ovazovat rány obětím, které se dostanou pod „kola“ státu, ale má také těmto kolům „vpadnout do jejich paprsků“ („dem Rad selbst in die Speichen fallen“, tak i originální název u nás vydané krátké biografie D. Bonhoeffera, který napsala R. Windová, vydaný pod názvem Dietrich Bonhoeffer: křesťan v opozici). Ta třetí situace nastává tehdy, když míra selhávání přeteče jistou míru a stát začne zasahovat do církevních záležitostí. Pro Bonhoeffera osobně toto „vpadnutí do paprsků kol státu“ znamenalo nakonec podílet se na odboji, na přípravě atentátu na Hitlera. Status confessionis pro Bonhoeffera nastal právě tehdy, když židé jako jedna skupina občanů začala být státem a církví zbavována svých práv. Církev v této situaci má jít do otevřeného konfliktu se státem. O tři roky později potom napíše již zmíněnou větu, v níž dle zásady „extra ecclesiam nulla salus“ je vyhlášeno, že spása se nachází pouze ve Vyznávající církvi, tedy v daném kontextu v té, která není konformní s bezbožnou nacistickou ideologií. Bonhoeffer si dává záležet na tom, že hranice církve a spásy nemá církev vyhlašovat předčasně, a pokud ano, tak vždy kolektivně (synodálně) a vždy „případ od případu“ a vždy s pohledem na svého Pána, jehož pravé poznání dává také poznat hranice jeho spásy a církve. Cílem nemá být rozdělování duchů, ale pravé zvěstování, jehož důsledkem toto rozdělení případně bude.

Po válce byl v kontextu evropského protestantismu status confessionis vyhlašován v sociálně-etických debatách o míru (Reformovaný svaz v r. 1982) a v diskusi o apartheidu. Nejnověji status confessionis vyhlásila inciativa v rámci Saské lutherské zemské církve v r. 2012 ohledně dovolení, aby farář ve stejnopohlavním svazku mohl žít na evangelické faře, což je pro naši dobu poměrně příznačné.

III. Pozorně sledovat signály

Vyjádření SR bylo ve svém doporučení nezvykle konkrétní, což je znamení, že politická situace je vážná. Samo prohlášení je však poměrně obecné a nápadné je, že mu chybí theologická argumentace. Jedná se – jako i v jiných případech – o opatrné vyjádření stanoviska vedoucího orgánu církve a jde doporučení, nikoliv o vyznání. Status confessionis ve výše nastíněném slova smyslu se zde nepředpokládá. Situace by mohla být ještě vážnější. Těm, kdo nezastávají vyjádřené stanovisko, se neodpírá podíl na spáse a členství v církvi (jak bylo některými kritiky podsouváno).

Nejsme zatím v situaci, kdy by např. vedení církve či její synod musel vzhledem některé vlivné politické veličině rozhodnout: její podpora se rovná zradě Krista. Nicméně se v církvích objevují signály a konkrétní projevy, které – kdyby masivně převládly – by k takové situaci mohly vést: nenávist vůči etnickým a náboženským menšinám, uctívání vlastního etnika vydávané za vlastenectví, resakralizace politiky projevující se v uctívání silných lídrů, kteří někdy mohou být interpretováni nábožensky jako vykonavatelé Boží vůle. A je vyznavačsky odpovědné, když vedení církve na tyto tendence členy církve upozorní. Také proto, aby k takové situaci dojít nemuselo. Tím církev plní svou prorockou funkci. Má však vědět o nebezpečí, že církev pouze prorocká (v našem případě spíše ta, která užívá pouze obecného morálního diskursu) a vymezující hranice se lehce může stát církví zákonickou. Kázání zákona (byť vydávaného za evangelium), jak zdůraznila lutherská reformace, lidské srdce nezmění. Měnit nejdříve lidská srdce: to je ostatně jádro zvěstování církve. Jen na proměnu lidských srdcí se však církev nemůže omezovat.

Je naděje, že i díky takovýmto vyjádřením ČCE spíše není tou církví, která by pečovala pouze o lidská srdce a kvůli jakési abstraktní jednotě a „klidu na práci“, resp. na „tichý a zbožný život“ by vytěsňovala společenské a politické otázky, které často polarizují. Na jiný článek je už však jak reflexe toho, jak i při této nevyhnutelné polarizaci pečovat o jednotu církve, tak zamyšlení nad tím, jaké pro řešení společenských otázek přináší naše církev pozitivní (vskutku „evangelické“) vize, jichž se obecně v dnešní post-ideologické (a post-theologické?) době tak nedostává.

Smysl trestu a kaplanské služby ve vězení

St, 04/25/2018 - 21:53
Smysl trestu a kaplanské služby ve vězení Protestant St, 25/04/2018 - 22:53 Pavel Keřkovský 4/2018

Chci podpořit Petra P. Payna (Protestant 3) – když tvrdí, že horizontem spravedlivého trestu je přivedení provinilého k pokání, tj. k proměně chápání své existence.

Delikvent zůstává člověkem a již od starověku je tomu tak, že si zaslouží smysluplný trest. Ten proto nesmí být likvidačně krutý a nezvyklý (tento princip převzalo anglosaské právo z bible a platí dodnes v téměř jedné třetině světa). Bibličtí autoři prosadili, že potrestáním nesmí dojít k tělesnému poškození jedince. Konkrétně to znamenalo, že za krádež peněz či nějakého předmětu či zvířete nesmí být delikventovi useknuta ruka či poškozena jiná část těla, ani vyloupnuto oko za oko. Nesmí být zbaven možnosti časem dluženou částku odpracovat nebo celou věc nahradit z vydělaných peněz. Trest smrti je tedy nesmyslný, proto někteří starozákonní a všichni novozákonní autoři včetně Ježíše Nazaretského odmítají trestat smrtí. Poprava prostě není adekvátním trestem. Nic se tím na člověku nezmění.

Jan Hus ve výkladu Desatera tvrdí že „svobodný i vězeň i v žaláři i všude móž je (božie přikázanie) člověk, když chce, naplnit; neb by nic neměl aniž kterým údem hnúti mohl, vždy má vóli svobodnú, již móž boha nade všechny věci milovati. Protož nižádný nemóž mieti výmluvy, by nemohl přikazanie božieho naplniti.“

Hus nepochybuje, že i ve vězení člověk zůstává lidskou bytostí. Lidská důstojnost i svobodná vůle nejsou před boží tváří porušeny ani vsazením do žaláře. Člověk zůstává stále obrazem božím. Má stále důstojnost rodu homo sapiens. Má stále svobodnou vůli a je za své jednání odpovědný. Je možné, aby se i ve vězení rozumně rozhodoval, rozeznával, co je dobré, a změnil se sebereflexí, popř. došel k pokání a nápravě. Navíc i v rámci věznění, pronásledování či vyhoštění z nábožensko-politických důvodů postižený může následovat Krista. Navzdory nespravedlivému soudnictví může následovat Krista a je vyzbrojen k odpírání antikristovým silám společenského systémového zla církevních struktur (Otčenáš).

Zkušenost některých vězňů 20. století je podobná, jak dosvědčuje Božena Komárková ve stati „Čemu nás naučila válka“. Podobně autor starověkého vyprávění o Josefovi a jeho bratřích je přesvědčen, že  vězeň v žaláři či otrok v panském domě (v Putifarově domě) stále disponuje důstojností, kterou si nemá nechat vzít. Ač v cizině, žije Josef svůj život před tváří Hospodinovou. Autor vyprávění vykresluje otroka Josefa jako mravně integrovanou osobnost. V očích Hospodinových neztrácí důstojnost a je s ním v rozhovoru. Josef např. odvozuje své umění výkladu snů z Hospodinovy moudrosti. Vykládá je s dopadem do konkrétní situace, po způsobu biblických mudrců či proroků.

O úkladném vrahovi starověcí autoři překvapivě tvrdí, že si za určitých okolností nezaslouží trest smrti, projeví-li se typicky lidským způsobem, uvědomí si hloubku své viny a zatouží po nápravě toho, co se reálně napravit dá. Kainovo pokání je pro autory starozákonního vyprávění důvodem k vyhlášení omilostnění vraha Hospodinem. Tváří v tvář autoritě, která přesahuje naši lidskou schopnost chápat i konat, je kajícímu člověku přiznáno právo na život, a nikdo ho nesmí zabít. Získává znovu důstojnost lidství. Spravedlnost (trest i milost) má napomoci k získání rozpoznání ceny života druhých. Kajícník získává vhled do hrůznosti provinění i reálné platnosti odpuštění, které ostatní lidé nesmí popřít.

Že takové rozpoznání hrůzy provinění nakonec nevěřící i věřící delikvent nemusí unést a sáhne si na život, o tom svědčí příběh Hany v Schlingově knize Předčítač. Hana ve vězení překoná své životní znevýhodnění, sama se zbaví negramotnosti a čtením novin a knih se dopracuje k tíživému rozpoznání hloubky nelidskosti svého dřívějšího jednání. Chce několika pozůstalým alespoň něco částečně nahradit. Její drobné dárky pozůstalí odmítnou a ona je tím raněna. Je tak plně utvrzena v tom, že některé věci jsou nenapravitelné, a nevěří, že jsou odpustitelné. Vina ji traumatizuje, pohrdá sebou, ztrácí smysl života. Přestane o sebe pečovat. Začíná být nevzhledná a apatická. Absence kontaktu s lidmi, které měla svým způsobem ráda, absence kaplanské pomoci ji dožene k zoufalství a sebevraždě. Schlinkova kniha je tak nakonec zásadním svědectvím o důležitosti kaplanské pomoci provinilému. Bez ní může člověk propadnout zoufalství, troskotá, a sám se potrestá.

Zásady ČCE (tuto část koncipovala Božena Komárková) potvrzují zápas o důstojnost lidství z jádra evangelia. Proto se kaplanská služba může stát pomocí delikventům a ponaučením pro veřejnost, že pro křesťana „zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej božímu i lidskému odpuštění.“ s. 88) Pro kaplany, věřící i nevěřící studenty teologie stojí problém viny a pokání (sebereflexe) pod zaslíbením, že hloubka vlastní viny je rozpoznatelná. Toto rozpoznání za určitých okolností i osvobozuje od sebepohrdání a napřimuje k nové životní šanci. Bez dostatečně hluboké sebereflexe je ovšem otázkou, zda student teologie (zmiňovaný v debatě: Payne, Kuchař, Kočnar) vůbec ví, o čem to vlastně mluví, popř. píše dlouhá pojednání. A není to tím, že by byl nevěřící. Rozpoznání viny a důstojnosti lidství je přístupné věřícím i nevěřícím. Pastorace druhého není výsadou jen křesťanů, ale i jiných náboženství, včetně ateistů – alespoň v Anglii již s touto ateistickou kaplanskou službou umírajícím začínají.

Čína: Biskup v klíčové roli při jednáních o jmenování biskupů „zmizel“

St, 04/25/2018 - 21:51
Čína: Biskup v klíčové roli při jednáních o jmenování biskupů „zmizel“ Protestant St, 25/04/2018 - 22:51 James Roberts 4/2018

Na dokreslení situace křesťanů v Číně (která dle českých úředníků nestačí na to, aby byl čínským křesťanům udělen azyl) přinášíme tuto malou mrazivou zprávu: Biskup loajální s Římem rezignoval, aby mohl být Pekingem jmenován jeho nástupce. Následně se ztratil, píše James Roberts.

Zmizení „podzemního“ biskupa Vincenta Gua Xijina oznámila 27. března agentura „Asia News“. Vatikánský úředník sdělil agentuře „Associated Press“, že biskup Guo souhlasil se žádostí Vatikánu, aby se stal pomocným biskupem v Mindongu. Tím umožnil státem uznanému Zhanu Silovi stát se biskupem, kterého Vatikán potvrdil. Zmizení biskupa Gua po posledních Velikonocích na několik týdnů jasně poukazuje na to, že byl znovu zadržen vládními agenty. Avšak policejní úředníci ve Fu’anu, kde biskup Guo sídlí, sdělili, že o ohlášeném zadržení „nevědí“.

Zmizení potvrzuje, že komunistická strana Číny vystupňovala kontrolu nad všemi náboženstvími. Komunistická strana zrušila již dlouho působící státní agenturu pro správu církevních záležitostí a převedla její činnost na Sjednocené oddělení práce (United Front Work Department, UFWD). Toto oddělení vykonává každodenní dohled a kontrolu nad „Vlasteneckou katolickou jednotou“, která je součástí „Církve v Číně“, loajální prvořadě s Pekingem. Nové tvrdé náboženské přepisy začaly v Číně platit 2. února 2018. Uplatňují zpřísněný dozor nad výměnou názorů o náboženských otázkách na sociálních sítích, financování náboženských skupin a výstavbou církevních budov. Náboženské vzdělávání též podléhá důslednějšímu státnímu dozoru. Prezident Xi Jingping nedávno zosnoval zákon, který mu umožňuje neomezenou vládu nad Čínou a také agresivně prosadil „počínštění“ křesťanství, což má vést k tomu, že nebude v rozporu s diktátem komunistické strany.

The Tablet, 31. 3. 2018, str. 33
Převedli Daniela a Tomáš Bískovi

Šalba smyslů

St, 04/25/2018 - 21:48
Šalba smyslů Protestant St, 25/04/2018 - 22:48 Pavel Keřkovský Marie Rosenfeldová 4/2018

Dny Komenského v Uherském Brodě 21.–28. března 2018

Z machiavelismu ke společenské činorodosti

V Sloupovém sále Muzea J. A. Komenského připomenul profesor Pavel Floss aktuálnost Komenského pansofických projektů a vizí pro naši dobu zahlcenou machiavelistickým pragmatismem politických manažerů, záplavou fake news a politického diletantismu komunistů, okamurovců, anoistů a mnohých dalších populistů. Je dobré nepřeslechnout hlasy z počátku novověku, kdy se demokratické ideály začaly formovat. Zápasily s reálpolitikou a pragmatismem v podobně složitých dobách, jako je naše. Volaly k novým vizím: k  demokratickým principům, občanské odpovědnosti a k náboženské ekumenické otevřenosti. Komenského pansofické spisy to dokládají přesvědčivým způsobem.

Přednáškou „Komenského program nápravy a dnešek“ profesor Floss upozornil, že naše navazování na myšlenky Komenského začíná naplňovat přesvědčení T. G. Masaryka, že jsme národem Komenského, jak to vyjádřil v Prohlášení nezávislosti 18. 12. 1918 (Washingtonská deklarace). V návaznosti na Komenského v ní vyzýval k odmítnutí monarchie i politického machiavelismu a radil k příklonu k demokratickým ideálům. Československá republika tak dle Masaryka koření nejen v americké a francouzské lidsko-právní tradici, ale také v universalismu Komenského, který je zachycen v mnoha jeho pansofických dílech, nejen ve Všenápravě, která byla znovunalezena roku 1936.

Z diskuse po přednášce vyplynulo

1. Komenského vize nového uspořádání společnosti ve Všenápravě nesou nadkonfesně univerzalistickou pečeť a zahrnují do svého plánu národy Asie, Afriky i Ameriky.

2. Z novoanglického Harwardu (1640 John Winthrop Jr.) obdržel Komenský pozvání k reformě vzdělání a k výstavbě nového společenského uspořádání. Po delším zvažování nakonec americké pozvání nevyužil a působil pouze v Evropě.

3. Některé jeho pansofické spisy přeložil Samuel Hartlib do angličtiny. Komenského chápání práv a svobod spolupůsobilo na chápání práv, svobod i vzdělání v Americe a následně ve 20. století opět i v Evropě.

4. Komenského všenápravný program se stal na některých českých univerzitách inspirací pro didakticko-občanské iniciativy, např. Masaryk 2020 (Hradec Králové,Ústí nad Labem).

5. Komenského kritika machiavelismu inspiruje k rozvíjení náboženských, didaktických a společenských aktivit. Stát do nich nesmí zasahovat. Má pouze vytvářet vhodné podmínky pro jejich pěstování vytvářením míru regionálního i všesvětového.

6. Všenápravné náboženské snahy se mají odehrávat v duchu vzájemné konfesní tolerance a nenásilné spolupráce. Každá z církevních jednot má o to usilovat v rámci svých jednotlivých sborů, farností, kongregací. Proto v nizozemském  exilu Komenský vydává Zpěvník, Bibli (Manuálník, tj. zkrácenou verzi Bible), Bratrskou konfesi. Nechce zrušit konfese mocenským příkazem a vytvořit tak politickým diktátem jednu konfesi ekumenickou. Na rozdíl od některých dnešních ekumeniků tak naivní není, šlo by totiž jen o formální sjednocení. Proto vyzývá k nenásilnému provozování spirituálního života, k tolerování druhých. Žije vizí, která překračuje potupné podmínky míru Vestfálského (1648) a podivuhodně souznívá se společenskými podmínkami a deklaracemi Nové Anglie (Mayflawerská dohoda 1620; Massachusetts 1648 aj.), z níž kdysi dostal pozvání k uskutečňování všenápravných programů.

Z lavic do života

Občanská iniciativa SPOLU a uherskobrodská kavárna Cafe Club připravily ve spolupráci s Muzeem J. A. Komenského v Uherském Brodě v rámci Dnů Komenského komponovaný program nazvaný Z lavic do života věnovaný problematice vzdělávání a potřebě jeho transformace, která by měla reagovat na radikální změny ve společnosti za posledních třicet let.

Příkladem aktivit, které nabízejí žákům a studentům široký prostor pro uplatnění znalostí v praxi, týmovou spolupráci, rozvoj demokratického a kritického myšlení i mediální gramotnosti, jsou celorepublikové a mezinárodní projekty, do nichž se pod vedením učitelů úspěšně zapojilo již mnoho škol v našem městě a regionu. Vážíme si toho, že nám spoluautoři a aktéři těchto projektů ochotně vyšli vstříc a připravili pro návštěvníky večera pět podnětných a inspirativních prezentací. V úvodu vystoupil v roli J. A. Komenského Bronislav Haluza, externí spolupracovník uherskobrodského muzea, který v několika vstupech obohatil program přednesem stále aktuálních myšlenek J. A. Komenského.

Marcel Mahdal, učitel Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě a spoluzakladatel spolku PANT zaměřeného na důležitost výuky moderních dějin a Lenka Ertlová z Gymnázia J. A. Komenského (GJAK) v Uherském Brodě prezentovali v rámci vzdělávacího programu USC Shoah Foundation IWalk projekt Deportační středisko v Uherském Brodě, který získal druhé místo a cenu odborné poroty Eduína 2017 v celostátní soutěži organizované společností EDUin vyhledávající  a podporující inovace ve vzdělávání. Studenti provázeli zájemce z řad veřejnosti vytipovanými místy v centru města spjatými s rasovou perzekucí židovských obyvatel během druhé světové války, mluvili o jejich pohnuté historii a prostřednictvím videonahrávek z tabletů umožnili účastníkům komentované procházky sledovat výpovědi přeživších pamětníků.

Jana Řehořová (GJAK), která se dlouhodobě věnuje projektům v rámci programů E-Twinning, Comenius a MUN (Modelové konference OSN), prezentovala aktivity zaměřené na výchovu k evropanství, kosmopolitismu a demokratickému dialogu a promítla nám zajímavá videa ze vzájemných multikulturních setkání a diskuzí MUN. Milena Šišáková (GJAK) nazvala svou prezentaci Efektivní využití volného času. Úspěšně motivovala své studenty, aby se zapojili do prestižního a časově velmi náročného vzdělávacího programu DofE (Cena vévody z Edinburgu). Podporuje mladé lidi v osobním rozvoji a umožňuje jim ověřit si své schopnosti a dovednosti ve čtyřech provázaných oblastech (při rozvoj talentu, ve sportu, dobrovolnictví a na dobrodružné expedici), v nichž si sami zvolí aktivity, kterým se věnují pravidelně několik hodin týdně.

Následováníhodné projekty vypracované pod vedením Jitky Hudečkové ze ZŠ Mariánské náměstí v Uherském Brodě žáky 9. třídy v rámci programu Jeden svět (Člověk v tísni) se věnují příběhům bezpráví, jehož oběťmi se stali v době komunistické totality lidé z našeho města a okolí. Na základě rozhovorů s pamětníky a jejich potomky připravili žáci scénáře k videodokumentům, které sami natočili. Na ZŠ Josefa Bublíka v Bánově žáci pod vedením Vlastimila Ondry velmi úspěšně rozvíjejí nejen folklorní projekty, ale podařilo se jim od r. 2011, kdy založili filmový kroužek, čtyřikrát vyhrát národní finále soutěže KWN Panasonic a postoupit do celosvětového kola (2014) v New Yorku a v Tokiu (2017). Žáci sledovali informace a zprávy na sociálních sítích a v médiích, diskutovali o nich s vedoucím projektu a film, který se stal výsledkem jejich práce, nazvali výmluvně Proti násilí.

Program večera posluchače velmi zaujal, jak vyplynulo z následné diskuze. Ocenili náročnou práci učitelů a jejich snahu o nový přístup ke vzdělávání, které by se mělo stát prioritou nejen pedagogické veřejnosti, ale i politiků.

P. S. Komenského přání „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ se v roce 1989 přerodilo do písňové modlitby, která se v podání Marty Kubišové stala téměř hymnou sametové revoluce. Masarykovo přesvědčení o inspirující síle Komenského díla se tak objevilo i na počátku postkomunistického období naší společnosti a může nás provázet i naší neklidnou dobou.

Nad odchodem Jaroslava Meda a Alfréda Kocába

St, 04/25/2018 - 21:46
Nad odchodem Jaroslava Meda a Alfréda Kocába Protestant St, 25/04/2018 - 22:46 Martin Jindra 4/2018

V letošním postním období mě zasáhlo a otevřelo tak prostor k rozjímání hned několik úmrtí. U dvou bych se rád trochu pozastavil. Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik Jaroslav Med. Krátce před Květnou nedělí 22. března jsme se potom v kostele U Salvátora rozloučili s bratrem farářem Alfrédem Kocábem, který se na cestu k Otci vydal 15. března 2018.

Okolo obou jsem měl možnost se v životě ochomýtnout. Přednášky Jaroslava Meda na pražské katolické fakultě jsem navštěvoval v letech 2001 až 2002. Ač jinak prachmizerný student teologie, Medova zasvětitelská vyprávění o Spisovatelích ve stínu (Bohuslavu Reynkovi, Jakubu Demlovi, Otokaru Březinovi, Juliu Zeyerovi či Dobrém dílu Josefa Floriána) jsem doslova hltal, čehož důkazem jsou zápisky, které dodnes vykukují z mojí knihovny. Slova, která propouštěla jeho šedá brada, zasahovala a dokázala si získat posluchače, neboť byla podepřena životními postoji. Když jsem si v Katolickém týdeníku pročítal vzpomínky Medových přátel, jedna „niternička“ mi zvlášť utkvěla a rozdělím se s Vámi o ni. Jejím autorem je František Burda. „Když jsem se ve čtvrtek dozvěděl, že Med zemřel, řekl jsem to dětem. Naše děti vášnivě čtou a věří, že za to hodně může i Med. Večer se za něj samy začaly modlit a nakonec Matouš řekl: ‚Pane Ježíši, děkuji za všechno, co profesor Med našemu tatínkovi dal, a potěš tatínka, aby nebyl tak smutný!‘“

S křesťanem otevřeného srdce, jehož ještě jako katolíka inspirovala mystická víra Jana z Kříže a Terezie z Avily, farářem Českobratrské církve evangelické se státním souhlasem i bez, zakládajícím členem Nové orientace a její angažované teologie, spolupracovníkem ekumenické komunity Taizé, signatářem Charty 77, členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, signatářem řady lidskoprávních a za svobodu církví bojujících petic a prohlášení, celoživotním manželem psycholožky Darji, s níž vychoval syna Michaela a dceru Magdalénu, Alfrédem Kocábem jsem se poznal blíž.

Poprvé jsme se osobně setkali v srpnu 2011 v Újezdě nad Lesy, kde bratr Alfréd žil v rodinném domku společně s ženou svého života Darjou. Oslovil jsem ho kvůli natáčení do pamětnické sbírky Ústavu pro studium totalitních režimů. Bratr farář rád souhlasil. Při pohledu na proměňující se život z galerie přeplněného salvátorského chrámu, kde po vrácení státního souhlasu od roku 1989 Alfréd Kocáb kázal, se mi během pohřebního rozloučení začaly odkrývat vzpomínky ze společných setkání.

Bratr farář byl v prvé řadě vyslancem Kristovým, který hleděl kupředu v naději, že se evangelium prosadí v bližším či vzdálenějším horizontu a přitom netrpěl duchovní pýchou vůči pravdě druhých. Plně si uvědomoval, že Kristovu poselství nestál v cestě primárně ateistický režim, ale největší překážkou před listopadem 1989 i po něm jsme my sami, naše chladnoucí láska, slábnoucí horlivost a nedostatek tvořivé odvahy. Proto nikdy nepřestal usilovat o odstranění bariér mezi křesťany a sekulární společností. Pro faráře nabízel zdánlivě jednoduchý recept: „Farář by se měl věnovat lidem, jejich potřebám, být jejich zpovědníkem, naslouchat, aby lidi k němu mohli přijít a on měl čas. Aby seděl svým zadkem na faře a nelítal já nevím kde. Prostě já jsem vždycky říkal: ‚Jsi farář, tak seď farářským zadkem na své židli. Buď tam. Když někdo přijde, tak ho přivítej.‘ Aby lidé věděli, že můžou někam jít. I když třeba každý není Jan Zlatoústý nebo apoštol, ale mít srdce pro druhé, to už je hodně. Kde se může člověk vyplakat… Aby takové místo bylo.“

Zemřel živý člověk. Srdce vzhůru, bratři a sestry, aby mrtví nezůstali žít, jak zpívá Bohdan Mikolášek v Palachovské písni Ticho. Pán s námi!

Hutně a chutně 4/2018

St, 04/25/2018 - 21:44
Hutně a chutně 4/2018 Protestant St, 25/04/2018 - 22:44 4/2018

K odkazu „statečnosti a morální integrity kardinála Josefa Berana“ se přihlásila mj. i Amnesty International v ČR. AI totiž vznikla v květnu 1961 ve Velké Británii, když právník Peter Benenson upozornil na zapomenuté politické vězně ve světě. Na titulní straně britských novin The Observer byl otištěn jeho článek „Zapomenutí vězni“, který informoval o situaci šesti lidí vězněných z důvodu svědomí v různých zemích světa. Jedním z této první šestice byl pražský arcibiskup Josef Beran, držený tehdy v Československu již dvanáctý rok v přísné internaci. Dalšími byli rumunský filosof Constantin Noica, bojovník proti rasové diskriminaci reverend Ashton Jones, maďarský kardinál József Mindszenty, nucený trávit od roku 1956 život na americkém velvyslanectví v Budapešti pro své protikomunistické postoje, řecký odborář a komunista Toni Ambatielos a angolský básník a lékař dr. Agostino Neto. Již v tomto výběru je patrná snaha o apolitičnost a univerzalitu. (podle FB stránky AI a studie Prokopa Tomka)

„Slávisti napsali, že Forman byl slávista, skauti, že byl skaut, ale nevím, jestli evangelíci vědí, že byl evangelík.“ (Štěpán Hájek na FB. V diskusi se dokonce objevilo i Formanovo konfirmační foto.)

„Kdo řeže bezbranné, uráží Ježíše Krista nekonečněkrát víc než jakékoli umělecké dílo,“ pravil jako poslední slovo M. C. Putna (Za Berana, za Frljiće, LN 24. 4.)

Pro homine 2018 / Postoj britských církví k Evropě po brexitu

St, 04/25/2018 - 21:18
Pro homine 2018 / Postoj britských církví k Evropě po brexitu Protestant St, 25/04/2018 - 22:18 John Miller 4/2018

Britské tradiční církve uznávají, že křesťanská víra má dnes mnohem slabší kulturní vliv než tomu bylo v dřívějších stoletích. Chybí chuť a nadšení k pokusům zformovat specificky křesťanské politické strany. Lze jen doufat, že jednotlivé církve (a sbory) a stávající tělesa, jako je Churches Together in Britain and Ireland (CTBI)Konference evropských církví (CEC) budou udržovat a posilovat vztahy mezi britskými a evropskými církvemi (a sbory).

Doposud však mají církve značný význam. Dokonce i ve stále sekularizovanější Evropě mohou zásadně působit ti, kteří se hlásí k dědictví křesťanských církví. Doufám, že britské církve (a sbory) budou při svých trvajících kontaktech v Evropě upřednostňovat následující tři důrazy:

1. Britské církve budou povzbuzovat Evropu, aby se stále horlivě zasazovala o globální otázky životního prostředí, např. obnovitelné zdroje energie, kontrolu průmyslového znečišťování a ochranu ohrožených druhů. Dobro veškerého stvoření je důležitým úkolem a posláním církve. Britské a evropské církve na tom musí spolupracovat.

2. Navzdory Brexitu mohou britské církve (a sbory) udržovat s církvemi (a sbory) v Evropě těsné vztahy. Nejvzácnějším obdarováním je vize mírumilovné spolupráce namísto století trvajících válek a krvavého nacionalizmu. Historicky mají britské církve na Evropu praktické i citové vazby a i po Brexitu mohou tuto vizi účinně podporovat.

3. Centrem křesťanské zvěsti je Hospodinova péče o chudé. Britské církve vybudovaly dobře fungující programy na potírání chudoby a zmírňování dopadu úsporných vládních opatření. Projekty se týkají chudých lidí v Británii a také trpících v jiných částech světa. Jako součást EU Británie navrhla, aby EU zachovala rozpočet významné mezinárodní pomoci. Doufám, že britské církve budou povzbuzovat své ekumenické partnery k tomu, aby vyzývali EU k zachování a navyšování pomoci chudým zemím.

Na světovém jevišti je tvář chudoby miliónů uprchlíků z oblastí konfliktů, občanských střetů a chudoby. Britské církve hodlají tlačit britskou vládu k pozitivnějšímu přístupu k integraci migrantů a příchozích do Británie a budou spolupracovat s evropskými partnery, aby dělali totéž ve svých zemích.

Naděje vyjádřená těmito třemi oblastmi trvalé aktivity je živena sdílenou vírou v Krista, který vskutku vstal z mrtvých.

V emailu John dodal: Bylo pro mě užitečné uvážit, co bych si přál, aby britské církve dělaly. Vlastně mám v úmyslu to všechno sledovat se Skotskou církví (The Church of Scotland), s církevním odborem pro společnost a také s CTBI a pokusit se zjistit, zdali usilují o totéž.

Přeložili Tomáš a Daniela Bískovi

Výšinám dávaje zář nehtů s onyxem

St, 04/25/2018 - 20:43

* * *

Výšinám dávaje zář nehtů s onyxem,
dnes o půlnoci. Stesk podpírá, nosič svící,
mnohý sen večerní, sžehaný Fénixem,
jenž poslat nemůže být žádnou popelnicí

číst dál



about seo