Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 1 hodina 15 min zpět

Možná jsme minuli poslední křižovatku, ale neznamená to, že nemáme nic dělat. O klimatické krizi s Petrou Kolínskou

Po, 07/08/2019 - 08:26
Možná jsme minuli poslední křižovatku, ale neznamená to, že nemáme nic dělat. O klimatické krizi s Petrou Kolínskou Protestant Po, 08/07/2019 - 09:26 Petra Kolínská Číslo 6/2019

ČCE přijala na květnovém zasedání synodu prohlášení ke klimatické krizi. Je to podle tvého názoru hlas, který odpovídá situaci?

Jistě je to krok správným směrem. Považuji za důležité, že v prohlášení je jasně řečeno, že dobrovolná skromnost jednotlivce a individuální ohleduplnost k životnímu prostředí nejsou v dnešní situaci klíčem k řešení. Problémy, které jsme si ve vztahu k životnímu prostředí vytvořili, mají svůj základ v systému a jeho pravidlech – zejména, jak funguje hospodářství, ekonomika. Proto hlavní odpovědnost leží na politicích, kteří musí změnit pravidla tak, aby bylo např. pro zemědělce výhodné chovat se ke krajině šetrně a aby firmy byly motivovány investovat do vývoje moderních technologií a jejich podnikání nebylo založeno na drancování přírodních zdrojů a spalování fosilních paliv.  A v tom se mi zvlášť zamlouvá synodní prohlášení, když říká, že máme apelovat na politiky na všech úrovních. Stejné úsilí, jako jsme doposud jako jednotlivci věnovali třídění odpadu nebo nákupu biovýrobků, musíme nyní napřít směrem k politikům. Jasně jim říci, co od nich očekáváme, a to nejen v den voleb.

Zdá se ti, že se i naše česká společnost probouzí k větší odpovědnosti za stav planety, nebo v jejím vztahu k této problematice přetrvává pohodlnost a bagatelizace?

V minulém roce zveřejnili akademici brněnské Masarykovy univerzity obsáhlou studii veřejného mínění „Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“. Celá je zdarma ke stažení na webu.

Z té studie mj. vyplývá, že v naší zemi existuje přibližně pětina populace, která je v ochraně životního prostředí velmi aktivní, polovina veřejnosti sice něco dělá ve svých domácnostech, ale velmi málo se angažuje občansky. Zbytek lidí se k této problematice staví netečně a lhostejně a někteří z nich se angažují i přímo proti ochraně životního prostředí. Celkově netečných je kolem 30 procent.

Na jarních demonstracích se ovšem téma klimatické krize v různých souvislostech objevovalo stále výrazněji. Nemůže to znamenat, že v rámci probouzející se občanské společnosti tu vyrůstá i nová „ekologická“ odpovědnost?

Páteční demonstrace středoškolských studentů (Fridays for Future) ukazují, že mladší generace je k tématům životního prostředí citlivější než jejich rodiče. A jejich tlak má dopad na celou společnost. Jen za posledních pár měsíců se v nejrůznějších česky psaných médiích dramaticky zvýšil počet článků, které se věnují změnám klimatu. A to, že demonstrace na letenské pláni začala blokem projevů na téma životní prostředí, je jistě nadějný impuls pro budoucnost. Většina politiků na parlamentní úrovni je však k tématu stále velmi zdrženlivá. Veřejnost by měla ve svých apelech v oblasti životního prostředí přidat a nespoléhat jen na středoškoláky.

Některé pražské čtvrti (Praha 7 a 6) vyhlásily – za posměchu okolních – stav klimatické nouze. Můžeš přiblížit, co prakticky to znamená?

K těm dvěma městským částem se dokonce přidalo i hlavní město, neboť pražské zastupitelstvo schválilo Klimatický závazek. V praxi to znamená přihlášení se ke spoluodpovědnosti za další vývoj a závazek snížit svoji uhlíkovou stopu a aktivně zavádět adaptační opatření. V řadě opatření totiž nemusíme čekat na změnu legislativy nebo jinou podporu od vládních úřadů. Úplně konkrétně to znamená, že obce mohou začít lépe hospodařit s vodou, nakupovat více elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie, vysazovat stromy, podporovat nemotorovou dopravu. Důležité je, že tato opatření vesměs zvyšují kvalitu života každého z nás. Když mi samospráva pomůže za domem vysadit strom a zalévat ho dešťovkou, budu mít v okolí svého bytu příznivější mikroklima a ještě pomůžu ostatním zvládat extrémní projevy počasí.

A může to mít i nějaký „osvětový dopad“? Popř. víš o dalších obcích, kde se něco podobného děje? Mají o to třebas usilovat sami občané?

Hlas občanů je v tomto zcela zásadní. Když dají dostatečně hlasitě najevo, že si nepřejí kácení stromů nebo že chtějí, aby škola a obecní úřad nakupovaly zelenou elektřinu, budou zastupitelé v jiné situaci, než když občané mlčí, resp. čekají, že to za ně řekne někdo jiný. A když bude měst a vesnic, které vyhlásí klimatický závazek, hodně, vláda a parlament také budou muset ukončit své mlčení.

Mluví se o tom, že máme 10–12 let na změnu přístupu, zejména k spalování fosilních paliv, ale i k dalším aspektům… Vím, že jsi v tomhle ohledu skeptičtější. Jaké máš pro to důvody?

Jsem skeptická k tezi, že máme ještě vůbec nějaký čas, že změny v našem chování mohou ještě počkat – do zítra, za rok, nebo deset let. Vědci nás na nebezpečné trendy upozorňují desítky let, jejich hlas však nebere většinová společnost moc vážně. Možná, že jsme už minuli i tu poslední křižovatku, na které jsme mohli předejít kumulaci mnoha ekologických katastrof. Ale to rozhodně neznamená, že už nemáme dělat nic. Občas s nadsázkou říkám, že je lepší se ekologického kolapsu dožít se šestihodinovou pracovní dobou a nepodmíněným základním příjmem. Prostor pro vytváření světa, kde lidé mohou žít důstojný život, je tu každý den.

Jaké vidíš aktuální politické hrozby – hrozí např. že se mezinárodní politika zhroutí v boji o zdroje? Číňané už snad vymýšlejí, jak „odklonit“ srážky na svou stranu Himalájí…

Představa, že lze dlouhodobě zajistit pokojný život nějakého společenství na úkor sousedů, je vadná. Takto to může fungovat pár desítek let, ale ne déle. Historie jasně ukazuje, že výhodnější než bojovat nebo se izolovat je spolupracovat. Státy a režimy, které si jen pro sebe budou chtít uzmout vodu či další zdroje, skončí jako onen pohádkový milionář, který si ukradl slunce pro sebe.

Nicméně v nejisté době představuje tenhle typ milionářů v mnoha koutech světa i u nás pro mnoho lidí daleko větší jistotu…

Ve skutečné demokracii máme skutečnou možnost věci ovlivnit. Můžeme úkolovat politiky, debatovat se sousedy a získat je pro dobré řešení. Můžeme přemoci sílu velkých peněz. Problém nastává, když je podstatná část společnosti vystavena frustraci nebo úzkosti. Může to být strach z uprchlíků, přírodní katastrofy nebo ztráty zaměstnání. Pak posilují populisté a jejich spojenci z velkého businessu.

Představuje klimatická krize v něčem pro lidi i „pozitivní výzvu“?

Klimatická nouze je nepochybně obrovská výzva. Mobilizovat všechnu lidskou moudrost, inteligenci, schopnost koordinovat se a spolupracovat – máme příležitost proměnit naše i světové společenství radikálně k lepšímu, nebo to celé po… Důležité je nezakopat se do světa rezignace, výmluv a popírání vážnosti situace, ve které jsme. Jak říká Hospodin: zorejte úhor, nesejte do trní (Jeremiáš 4,3).

Jak by podle tebe měl znít v tomto kontextu hlas církví?

Žijeme v šíleně hektické a nerovnovážné době. Lidé žijí ve dvou extrémech – buď jsou dlouhodobě přepracovaní nebo zažívají frustraci z toho, že nemohou uplatnit to, v čem jsou opravdu dobří. Nedostatek času také vede k tomu, že lidé nemají energii věnovat se soustavněji věcem veřejným. Považovala bych za užitečné, kdyby křesťanské církve více připomínaly čtvrté přikázání desatera „Budeš zachovávat den odpočinku“. Celkové zpomalení by ostatně pomohlo i životnímu prostředí.

Mohou něco povědět třeba i ke klimatické depresí?

Nemyslím si, že církve v české společnosti mohou nabídnout účinný lék proti skupinové úzkosti z nejisté budoucnosti. Mohou ale pomoci jednotlivcům i sborům uchovávat a posilovat naději, že lepší svět je možný. A to jistě není málo.

Sama máš zkušenost jako členka a zastupitelka za Zelené. Co sis z ní za léta svého působení odnesla?

Zkušeností jsem získala celou řadu. Třeba, že v každé demokratické straně potkáš lidi, kteří jsou nadaní, zapálení pro dobrou věc a pracovití, a že žádná strana není imunní vůči darebákům a lidem, co na výkon své funkce nestačí. Také už vím, že prosadit jakoukoli změnu trvá déle, než by si člověk přál, a že je i proto důležité občanům soustavně říkat, na čem právě pracuješ. A v neposlední řadě, že není lepší palivo pro další práci, než pochvala od občanů. Proto apeluji i na čtenáře Protestanta, pošlete povzbuzující mail svému zastupiteli/poslanci či senátorovi ideálně už zítra.

A já teď hned děkuji za odpovědi.

Tomáš Trusina

Studii „Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“ najdete na https://munispace.muni.cz/library/catalog/book/1001

Prohlášení prvního zasedání 35. synodu

V závěru svého jednání synod Českobratrské církve evangelické vydal prohlášení týkající se vztahu naší společnosti k životnímu prostředí a probíhajícím změnám klimatu.

Všichni zakoušíme dopady změn klimatu. Citlivěji vnímáme výkyvy počasí, sucho a problematiku oteplování planety. Jako lidstvo stojíme před dalekosáhlými hrozbami nedostatku pitné vody, snižující se biodiverzity, neobyvatelnosti celých oblastí planety a stěhování milionů lidí. Rozsah problémů mnohé ochromuje. Někteří se snaží situaci ignorovat nebo zlehčovat. Jiní se spoléhají na to, že žijeme ve šťastnější části světa a že se nás změny nedotknou. Jsou však také lidé, které tato situace hluboce trápí a snaží se nejhoršímu podle svých sil zabránit. Někteří přitom propadají chmurám, že vztah člověka ke stvoření se již nezdaří změnit včas.

Připojujeme se k lidem, kteří chtějí v této situaci jednat a kteří si uvědomují odpovědnost za svět. Jako křesťané se nechceme vzdát naděje. Myšlenka stvoření nám pomáhá pochopit, že všechno živé je jedinečné a že Bůh v něm stále působí. To nám dává naději, že každý člověk může přispět k nápravě a stát se inspirací pro druhé. Je třeba solidarity s těmi, kteří změny klimatu nezavinili a na které dopadají nejvíce. Nadějí jsou pro nás mladí lidé, kteří si uvědomují, že budoucí podobu světa je třeba řešit dnes a tlačí na politiky, aby jednali. Podporujeme rozvoj čistých forem energie, ústup od fosilních paliv a zodpovědné zacházení s krajinou. V Českobratrské církvi evangelické chceme hledat všechny možné a dostupné prostředky, abychom náš vlastní podíl na změně klimatu snížili.

Naše společnost se ve vztahu ke klimatickým změnám mylně rozděluje na „aktivisty“ a „realisty“. Globální změny se týkají nás všech. Nepomůže již pouze dobrovolná skromnost jednotlivců, ani změny jen v jedné části světa. Všichni musíme změnit své smýšlení a podílet se na záchraně prostředí. Proto se obracejme na politiky na všech úrovních, na Parlament a vládu ČR, občanskou společnost a všechny jednotlivce, aby situaci vzali vážně a jednali moudře, odpovědně a solidárně, aby se podařilo zpomalit změny klimatu a zastavit ničení životního prostředí.

20. 5. 2019

Červnové imprese

Po, 07/08/2019 - 08:13
Červnové imprese Protestant Po, 08/07/2019 - 09:13 Klára Krásenská Číslo 6/2019

nikde pták, jenom vítr otvíral, zavíral vlnu
odevšad vůně obzoru
popel, jako by kopce clonily oheň

(Y. Bonnefoy – Rodný dům)

Pohyby červnových nocí, letních ohňů za obzorem. Toto jsou týdny neustávajícího pohybu, vláčnosti, lehkosti, vlnění. Zelená pole ječmene se přelévají ve větru, vítr je otevírá, klásky pableskují každý svým vnitřním, matným světlem. Cosi dozrává a puká, něco jiného se hrouží do sebe. Po šesté hodině se pije vlažný zelený čaj a čeká se na déšť. Po deváté hodině večer se vychází k lesnímu rybníku, protože neprší. Odkládáš všechny šaty na břehu, vstupuješ, klesáš, zdá se, že jsi původcem pohybu. Někdy jakoby se kruhy na vodě přibližovaly. Avšak voda sama je pohyb, ode dna stoupají chladné proudy jako obrovské osamělé ryby. Samozřejmě nic nevidíš, ale dno je možná líné ječmenné pole, povlává sem a tam, obtáčí se kolem kotníků a chytá za zápěstí, jindy lapá docela naprázdno. Do dlaní nabíráš drobounké lístky sinic jako miniaturní lekníny. Říkáš mi: „Nepamatuju takové léto, všechno je jistě na svém místě.“ Přesvědčujeme se navzájem, že lesní jahody jsou sladké, že houby bezpečně rozeznáme, že voda v lesním prameni ještě není otrávená. Na konci června někdo jiný říká: „Ber léky. Důvěřuj v lepší a dlouhou budoucnost.“ Jenomže les mizí, cosi z něj ukrajuje, mýtiny se rozšiřují stejně jako suché smrčiny; tak tedy toto je popel. Slibujeme si, že neodejdeme, že neodvrátíme tvář, s naléhavostí a neklidem si myslíme, že je nás tu jistě nějak potřeba, bude to zřejmě v té sdílené účasti s krajinou. Jakoby prostá přítomnost stačila; ležet tváří v popelu, mezi vytrhanými kořeny, doufat v obnovu všech věcí. Do lesů se stahují neviditelná bílá zvířata a drsnými jazyky lížou otevřené rány. Bílá zvířata pijí při setmění z rybníka, když odcházíš. Takové to je, pukání a hroužení, pohyby věčných vln. Od slunovratu dál mluvíme o něze a rozrušené tesknotě, vyhýbáš se městu, ale neseš si ho s sebou. Mezi třetí a půl čtvrtou odpoledne si píšeš poznámky v arkýři nad Staroměstským náměstím, otevřená okna, sluneční skvrny na parketách, trouchnivějící dřevo. Pokaždé, když vzhlédneš ke sklenici, zmocní se tě pocit pádu, výklenek se hroutí do ryku města, podlaha se drolí pod nohama, stěny se sypou do ulice, jako když se rozteče zmrzlina, všechno se jaksi melodicky bortí a deformuje, na dně ulice se zdvíhají rybniční řasy, aby tě zachytily. Stařenka v metru s rukama složenýma v klíně říká (ale možná jen sobě): „Teď už jsme skutečně daleko od domova.“ I toto je pohyb ne zcela nepodobný pohybu nezralých klasů ječmene. I toto je něha a tesknota, město, které se ti přibližuje, stromy, které odcházejí.

Člun se potápí. Postavy se zvedají, vznášejí, jsou teď tenké jako list, ztrácejí se, až z nich zbývá jen jejich šerý duch s ohnivými křídly, který vysává z mého srdce dvojí cit. Pro mě zpívá, zbavuje mě mého žalu, zvolna rozmrazuje soucit, zahrnuje láskou tento pochmurný svět, zanikne, ale něha se nevytratí, dál obratně a jemně tká svá přadena, až jsou v tomhle vzoru, v tomhle konci, ti roztříštění z nás opět sjednoceni (…). (V. Woolf, Smyčcový kvartet)

Kázání Michala Kitty

Po, 07/08/2019 - 08:10
Kázání Michala Kitty Protestant Po, 08/07/2019 - 09:10 Michal Kitta Číslo 6/2019

Text Jan 14,15–17

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15–17)

Co se změnilo Letnicemi? A co je tedy první neděli po Trojici, tedy dnes, novou realitou? Byl dán Duch pravdy. Před chvílí tady ještě nebyl, a teď tady je. Duch pravdy! Kdo ho dostal? Tenkrát učedníci. Ale s nimi i všichni další noví učedníci a učednice, kteří přišli po nich. Společné mají to, že milují Ježíše a jeho přikázání. Svět Ducha pravdy nemůže přijmout, protože ho nezná. Světu nebyl darován. Zřejmě to jen tak, bez lásky k Ježíšovi a jeho slovům, není možné. Láska k Ježíšovi je podmínkou.

Jaké pravdy je to Duch? Jde v první řadě o pravdu, která říká, kdo je Ježíš. Je Kristus, Syn Boží, Spasitel. Jasné, zřetelné rozlišení, co je zač. To je pravda, která se s Duchem svatým ukázala. Farizeové, velekněží, zákoníci to nepoznali, ale my už to víme.

V druhé řadě jde o veškerou pravdu, jak to říká Ježíš jinde – uvede vás do veškeré pravdy (J 16,13). Kristus je jakýmsi klíčem k pochopení všeho, je vrcholným Božím činem, kterým nahlížíme vše ostatní. Proto Duch uvádí do veškeré pravdy.

Milí přátelé, zní to dost mysticky a tajemně. Zároveň to vystihuje situaci. Necítíte někdy intenzivní pocit, že tam, kde je Duch Boží, tam je bezpečí, svoboda, pravda? Kde je Bůh, tam padají dolů všechny naše masky, škrabošky, protože před ním nemá smysl si na něco hrát? On nás dokonale zná. V modlitbě, při četbě Písma to zažíváme. Můžeme se uvolnit, povolí naše křeč, i když jsme třeba sevřeni nějakou vinou. Přesto je nám tam, kde je Boží Duch, dobře. Mohou nám klidně téct slzy pokání, ale jsme v bezpečí.

A naopak – kde není Boží Duch, tam se špatně žije. Nemusí tam být přímo intenzivní lež. Ale bez Boha tam je mlha, přítmí, špatná orientace. Šátrání rukou tak na metr před sebe.

Říká se, že křesťané od začátku, stejně jako židé před nimi, provokovali svým monoteismem. Jak můžete být tak strašně pyšní a říkat, že je jen jeden Bůh, a to ten váš?! Že ostatní bohové jsou jen modly? Myslím, že v případě pravdy se situace přesně opakuje. Jak můžete říkat, že váš Bůh je Bohem pravdy, že váš Ježíš je ta pravda?! (J 14,16) Copak nemá každý člověk svou pravdu? Známé heslo „Pravda Páně vítězí“ musí iritovat. Přesto bychom se ho nikdy neměli vzdát.

Je pozoruhodné, kolikrát se v evangeliích říká, že Ježíš věděl, co si lidé myslí, o čem rozvažují, co na něho chystají za léčku. Stále znovu a znovu mne fascinuje příběh o jeho setkání se ženou u samařské studny. Bylo to jejich první setkání. A Ježíš té ženě řekl, kdo je on a kdo je ona. Sejmul její mimikry. Vlastně se jí asi ulevilo, protože nakonec radostně přijala vše, co jí nabízel. Tak to Ježíš dělá s námi se všemi. Tak potkává i mne. Ví o mně všechno. Dnes je to dílo jeho Ducha, kterého nám zanechal. Ducha pravdy.

Kolem nás přibylo slov a informací. Ale také nesmírně klesla jejich kvalita i důvěra v ně. Pravdomluvnost není všeobecně sdílena jako zásadní hodnota. Církev často bývala v období nejrůznějších totalit jakousi oázou pravdivého učení o člověku, pravdivé antropologie. Proto sem mnozí rádi chodili. Po pádu socialismu jsem si myslel, že se vylhaný prostor kolem nás postupně dostane alespoň na úroveň pravdivosti a otevřenosti v církvi. Začalo se poctivěji novinařit, informovat, vydávat skvělé, hluboké knížky. Dnes mám pocit, že se církev znovu stává oázou pravdivosti uprostřed světa, který se zčásti zkroutil zase podle jiných tlaků a jiných ideologií. Deformuje se ekonomikou, strachem, technologiemi, zas novou pýchou a sobectvím. Vzpomínám, jak se poprvé objevil dnešní hronovský bratr kurátor a řekl: „BBC přestala vysílat v češtině, Mladá fronta a ČT se přiblížily Blesku a Špíglu, a proto jsem se rozhodl začít chodit do kostela. Protože tady se, doufám, vždycky půjde na hlubinu, ke kořenu věcí.“

Chodíme sem, protože tady do nás Boží slovo šije, nešetří nás, nakládá na nás, co jsme zač. Znovu a znovu se nás ptá, byl jsi milosrdný, dokázal jsi naslouchat, podat trochu vody? Potkal jsi Ježíše, mého Syna? Kým pro tebe je? Říká se, že jsme někdy až moc obrazoborci, příliš připravení a vyskákaní na všechny ty modly, které je třeba kácet. Myslím, že bychom si tuhle zdravou protestantskou skepsi měli uchovat i vůči té záplavě zkazek, které nás dostihují. V Novém zákoně se říká, že lidé odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2 Tm 4,4) Asi se tak dělo vždycky. Zápasil s tím už apoštol Pavel. I my žijeme v periodách, kdy se střídají a hojně předávají různé mega příběhy, mega mýty. Za Svobody to byla Dukla a Z Buzuluku do Prahy, za Brežněva Celina, za Husáka Slovenské národní povstání, vždycky se vyprávějí nějaké mega báje. Dnes se mluví o lenosti Řeků, o zlém uhlíku, o zlých uprchlících. Slýchali jsme o konečném vítězství árijské myšlenky, proletariátu, pak o konečném vítězství západní demokracie, neviditelné ruky trhu a jistě zas přijde něco jiného. Ty příběhy přicházejí a odcházejí, vyšumí. Vyprávějí se báje o tom, že nenajdete vůbec nic dobrého na lidech ani uzeninách, které vaše sociální bublina nemá ráda. Ale když přijdeme sem, tady by to mělo být jiné. Padni komu padni. My nejsme přijímači osob. Čteme o Davidovi, co na něm bylo dobré a co zlé, čteme o Petrovi, jak někdy skvěle vyznával Krista a jindy byl zas pokrytcem, Boží slovo nás neutvrzuje v sebeklamu, torpéduje naši pýchu, říká, vyjmi trám z vlastního oka! Také se tam píše, že jsme kromě Ducha pravdy dostali i dar rozlišování duchů. (1 K 12,10) A tak bychom se měli ptát, co komu slouží, kam to směřuje, kdo zrovna tohle chce slyšet.

Prosím, moc se přimlouvám, nezapomínejme na to, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Tma polopravd, účelových tvrzení, demagogie, nenávisti a zastrašování nás nesmí pohltit. Křesťan chodí ve světle. Křesťanská láska se raduje z pravdy. Ptejme se po ní stále. Nespokojme se s povrchností. Uvědomujme si zřetelně, že byl dán Duch pravdy. A s ním bychom měli mít společenství. Uvádí nás do pravdy, že Ježíš je Kristus, uvádí nás do veškeré pravdy. Víra je tomu, co nás obklopuje, čím dál víc alternativou, která dává smysl. Máme svůj vlastní příběh, jsme jeho součástí, ještě neskončil. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem, kteréž jsou vysoko. (Ef 6,12) Amen.

Žirovnice, Jindřichův Hradec 23. 6. 2019

O dnešní existenci Izraele s rabínkou Adou Zavidov

Po, 07/08/2019 - 08:07
O dnešní existenci Izraele s rabínkou Adou Zavidov Protestant Po, 08/07/2019 - 09:07 Ada Zavidov Číslo 6/2019

Ada Zavidov je první rabínkou židovské obce v Jeruzalémě. V roce 1999 absolvovala v jeruzalémském kampusu Hebrew Union College a od roku 2004 slouží jako rabín obci Har-El. Rozhovor začal připravovat Petr Turecký během svého pobytu v Izraeli a měl být součástí rozhovor se Suleimanem Abbu Dayyehem v Pt 5/19. Z Čech ho dokončil Mikuláš Vymětal.

Jaký má smysl existence státu Izrael v kontextu dneška?

Jeho smyslem je poskytnout židovský národu domov a být útočištěm pro všechny Židy po celém světě. Zvláště po holokaustu.

Co tvoří identitu státu Izrael? V čem jsou její limity, v čem může být inspirací?

Identitu státu Izrael tvoří dvojí definice: demokracie a židovství. Vizí je, že Izrael bude světlem národům podle proroctví Izaiáše 49,6 (… dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země) a 42,6 (… dám tě za smlouvu lidu a světlo pronárodům)

Jak byste charakterizovala současný nacionalismus v Izraeli?

Existuje tendence k extrémismu a zároveň působí síly opačným směrem. Většina Izraelců zaujímá středovou pozici.

V České republice vnímá hodně lidí termín „židovská ultrapravice“ jako oxymorón. Jak vnímáte vztah mezi židovskou identitou a nacionalistickou krajní pravicí?

Na svou židovskou identitu můžete mít různé pohledy. Můžete být „levičák“ a můžete být „pravičák“ – stejně jako v křesťanství, kde jako křesťan můžete stát nalevo nebo napravo.

Dá se v Izraeli mluvit o vzestupu těchto proudů v posledních letech (podobný jako vzestup ultrapravicových hnutí v Evropě a Americe)? Nebo je to dlouhodobější situace?

Nejsem politička, jsem rabínka. Nevím.

Jak se to projevuje v pojetí náboženství? V Evropě se nacionalisté rádi staví do role obránců „křesťanských hodnot“…

Judaismus představuje velmi bohaté a velmi hluboké náboženství. V jednom a tom samém textu můžete číst pravicový či levicový pohled, extremistický anebo středový. Stejná situace je v každém dalším náboženství jako je islám nebo křesťanství. Vše závisí na interpretaci textu.

Jak vést dialog s nacionalisty? A má to smysl?

Nejsem si jistá. Nevím, jak ho s nimi vést.

Děkujeme za rozhovor.

Obec Har-El, založená v roce 1958, je zakládající obec Izraelského hnutí za reformu a progresivní judaismus. Obec žije i uchovává hluboké náboženské dědictví našeho lidu a aktivně usiluje o další rozvoj a obnovu židovské tradice. Slouží jako domov pro židovskou obnovu prostřednictvím modlitby, studia, sociální spravedlnosti, kultury a umění. Naše dveře jsou otevřeny všem a těšíme se, že vás uvidíme na jedné z mnoha našich aktivit! http://www.kharel.org.il

Měli jsme zesilovat hlas umlčovaných a diskriminovaných

Po, 07/08/2019 - 08:04
Měli jsme zesilovat hlas umlčovaných a diskriminovaných Protestant Po, 08/07/2019 - 09:04 Pavel Keřkovský Číslo 6/2019

Tak lze stručně shrnout zadání XXXI. synodu ČCE (2006) pro komisi „Cesta církve od roku 1945–1989. Nebyl to snadný úkol, protože některé materiály byly jen v archivech státních úřadů, a některé kvůli obavám z represe se do církevních archivů ani nedostaly. Některé byly uzavřeny v tzv. trezoru synodní rady, a díky heuristické aktivitě faráře Pavla Hlaváče se nakonec dostaly na světlo světa a jsou nyní k dispozici v archivu synodní rady. Dosti dokumentů jsme mohli prostudovat díky ochotě několika disidentů, kteří nás nechali nahlédnout do svých osobních archivů. Některé materiály, např. německy psané originály dopisů ze Světové rady církví v Ženevě, které měly být v archivu synodní rady v Jungmannově ulici, jsme ke svému překvapení a zděšení nalezli v archivu ministerstva kultury československé republiky. Některé materiály jsme studovali v archivech státní bezpečnosti, např. disertační práce policejních důstojníků, kteří zpřehlednili strategické působení tajné policie (Stb) v náboženských společnostech a církvích, včetně židovské obce. Některé materiály nám byly zpřístupněny knihovnou Libri prohibiti (Jiří Gruntorád) jiné Institutem pro studium dvou totalit (Pavel Žáček). Materiálů jsme měli dost a o pramenech bezpečnostních složek jsme nemohli říci, že by to byly jen samé úlety policejních či estébáckých primitivů, ač přece tu a tam některé dokumenty vskutku o velkém vzdělání autorů nesvědčily.

Komise měla možnost své badatelské výsledky publikovat v knižnici Studijní texty Českobratrské církve evangelické a nyní byl publikován poslední devátý díl Cesta církve IX, Praha 2019. Setkáme se zde s medailonky faráře a člena Charty 77 J. Z. Dusa; agrotechnika, synodála, mluvčího Charty 77, člena VONS Jana Litomiského; faráře, signatáře Charty 77 Jana Šimsy a faráře Jana Kellera, signatáře Charty 77. Bohužel se nedostalo na mnohé pozoruhodné osobnosti ani v tomto devátém díle, a zřejmě se již ani v budoucnosti nedostane, protože letošní synod členům komise „Cesta církve 1945–1989“ poděkoval za dokončení úkolu zadaného XXXI. synodem. Leč jeden projekt, na němž se také spolupodílel farář Pavel Hlaváč, zůstal zatím nedokončený. Editor Jiří Lach přislíbil dodat počátkem roku 2019 knihu pamětí Františka Laichtera „Svědectví o umlčené kulturní epoše, kus nakladatelské historie“, zatím ji však nedodal.

Možná, že mladší generaci se nejeví období 1977–1989 příliš interesantní. Jde ovšem o dobu, které na nás stále nějak doléhá. Zcela konkrétně aktivitami agenta a premiéra Andreje Babiše, který svou politickou i hospodářskou kariéru nastartoval právě za totality. Používá strategií a taktik, kterým se naučil právě za totality. Například jeho pojetí státu, jako dobře fungující firmy, nese stopy této éry, protože strukturně odpovídá strategii komunistického ovládání společnosti mediálními i politickými nástroji. Nebere se ohled na práva a povinnosti občanů, popř. na úsilí o společné blaho, ač komunistická strana se úsilím o společné blaho zaklínala téměř každodenně, nakonec z tohoto úsilí profitovali pouze vyvolení z vládnoucí komunistické „elity“. Čtenář vyučený proslovy na Milionu chvilek pro demokracii bude proto číst Cestu církve s užitkem, a bude spatřovat paralely mechanismů manipulace a někdy i případy svévolného obcházení zákonů státně správním mechanismem.

Uvnitř naší církevnězpytné komise probíhala podnětná a bouřlivá debata. Pamětníci totality i mladíci, duchovně vyzrálí ve svobodné společnosti, zpracovávali svá témata z rozdílného úhlu pohledu. Některé problémy zůstaly nedořešené, např. zda byla či nebyla v období totality naše církev duchovně rozštěpena.

Někteří z nás do Cesty církve psali povzbuzeni dopisem XXVII. synodu z 20. 6. 1991 (Cesta církve, Dokumenty, s. 189): „Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekuménu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury Komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“

Některé texty se rodily s „bázní a třesením před tváří Hospodinovou“ (Pavel Hlaváč, Českobratrská církev evangelická a Státní bezpečnost), aby nedošlo k totálnímu odsouzení některého člena církve a na druhé straně, aby se nepokračovalo v sofistikovaném mlžení a zatajování závažných nespravedlností církevních i státně-správních. Protože, ruku na srdce, naše církev se nevyrovnala s minulostí. Ani slavnostní shromáždění ke stému výročí v Obecním domě se nepokusilo poděkovat umlčovaným členům církve za nacistické totality, ani nebyla vyjádřena vděčnost diskriminovaným za komunistické totality, že oni velmi přispěli k tomu, aby českobratrství se duchovně nevyprázdnilo a církev neskončila jako spirituálně rozmělněné společenství, které nespojují nové společné písně a vyznání. Proto v rubrice Dokumenty – jako výraz vděčnosti církevním vyznavačům totalitního období – se čtenář seznámí i s některými texty písní Miloše Rejchrta a Svatopluka Karáska, popř. se synodním provoláním z roku 1969 „Synod svému národu“, z něhož zaznívají evangelijní a nikoli nacionalistické tóny. Dokument vyzývá k rozhovoru mezi národy, navzdory faktu okupace spřátelenými armádami Varšavské smlouvy, tj. pod velením sovětského Ruska.

Také možná čtenáře příjemně překvapí teologická závažnost Zásad ČCE (1968) pro ty, kteří byli za totality umlčováni. Zpětně viděno, smíme se odvážit říci, že právě díky Zásadám naší církve mohla samizdatová a umlčovaná část Českobratrské církve evangelické rozkvést do pozoruhodného tvaru, o němž je knižnice Cesta církve prvním a zdá se, že i posledním svědectvím.

Nové setkání s hrdiny našeho mládí

Po, 07/08/2019 - 08:00
Nové setkání s hrdiny našeho mládí Protestant Po, 08/07/2019 - 09:00 Tomáš Trusina Číslo 6/2019

K románu Harper Leeové, Postav hlídku

Ke kultovním románům (nejen) evangelíků let šedesátých i pozdějších patřil Jako zabít ptáčka Harper Leeové – příběh z alabamského Maycombu let předválečných, v němž do společensky a nábožensky rozkastovaného maloměsta vstoupilo jako katalyzátor, když se bílý právník, spravedlnosti a lidské důstojnosti oddaný Atikus Finch, rozhodl hájit černocha obviněného ze znásilnění bílé dívky. Působivost příběhu nepramení jen z povahy konfliktu, umocňuje ho i perspektiva. Vypráví ho malá právníkova dcera Jana Luisa, zvaná Čipera, která se poněkud komplikovaně učí vstřebávat otcovy postoje a přímočarým dětským pohledem zároveň odhaluje, jak hluboko mnozí její příbuzní a spoluobčané vězí v letitých předsudcích.

V závěru života spisovatelka Harper Leeová (1926–2016), označovaná doposud jako „autorka jediné knihy“, zpřístupnila rukopis románu Go Set a Watchman (2015), česky Postav hlídku (MF 2016). Odehrává se na stejném místě, ovšem o dvacet let později, v době počínajícího zápasu černochů proti segregaci a za skutečné zrovnoprávnění; zápasu, který zejména v jižanských komunitách vyvolal silný protipohyb. Jana Luisa sem přijíždí jako dospělá obyvatelka New Yorku. Nehodlá se v rodném Maycombu usadit, ale přiznává, „když přijedu domů, jako bych se vrátila do opravdového světa.“ s. 61)

Konfrontace s mentalitou jižanského maloměsta však nečekaně dostane daleko zásadnější ráz, když náhodou zabrousí na schůzi Rady občanů, sebeobranné jižanské iniciativy proti emancipačnímu černošskému hnutí a s ním souvisejícím federálním zákonům. Zjistí, že v tomto uskupení figuruje i zestárlý otec Atikus a její přítel (a otcův spolupracovník) Hank. Vzpomínka na obhajobu černošského mladíka tu ostře kontrastuje s projevem jižanského „okamůry“ z poloviny padesátých let, který teď ve stejné místnosti, kde kdysi probíhal Atikův „osudový“ soudní proces, obhajuje segregaci jako odraz přirozeného řádu daného Stvořitelem. Své vulgárně podávané nepravdy a předsudky čerpá z brožury Černý mor, kterou Jana Luisa charakterizuje: „…ve srovnání s ní působí Goebbels jako naivní chlapeček z balíkova.“ s. 80) Někdejší Čipera nechápe, co její otec v této společnosti pohledává. „Jediný člověk, kterému kdy důvěřovala, ji zklamal.“ s. 88) Prožívá prudké odcizení. Netýká se jen občanských postojů, ale především toho, v čem ji její otec odmalička vychovával. Rozhovory, jež vede s nejbližšími, jsou existenciálně i fyzicky vyčerpávající: „Muž, kterého jsem si chtěla vzít, a otec mi způsobili takovou nevolnost, že jsem se pozvracela.“ s. 180) Ale protože je to pořád ta přímočará Čipera, vychovaná v tom, že si má stát za svým, nedá nikomu nic zadarmo – a ovšem ani nikdo jí. Strýček Jack, místní intelektuál a znalec viktoriánské Anglie, jí připomíná a otevírá souvislosti, jež stojí za mentalitou místních obyvatel. „Tahle část země tvoří samostatný národ,“ bojovali totiž v občanské válce za zachování své identity politické i soukromé. s. 153–154) Janě Luise připadají ovšem i jeho erudované výklady jako únik před odpovědí na to, co ji pálí nejvíc: Jak se její otec, který ji slovem i příkladem vychoval v tom, že všichni lidé jsou si rovni, najednou může paktovat s vyznavači segregace. V rozhovoru, který spolu vedou – a který mimochodem objasňuje ledacos z historie amerického pojetí občanských svobod – obviní ze zrady někdejších ideálů samotného Atika, „advokáta chudých“. On se sugestivně ptá „Chceš černochy v našem světě?“ a ona odpovídá „Ujel nám vlak. Na negrech si vybíjíme zlost vůči (federální) vládě.“

Bolestivost konfliktu zvýrazňují evokace dětských let a situací a čtenář, který zná Jako zabít ptáčka, je může prožívat spolu s hlavní postavou. Odcizení se totiž ukazuje na všech stranách, k jedné z nejsmutnějších scén patří setkání s Kalpurnií, někdejší černošskou chůvou, jež najednou odmítá projevit Janě Luise pochopení: „Nemůžu mluvit s jediným člověkem, který mne vychovával od mých dvou let.“

Síla románu spočívá především v mnohovrstevnatosti, s níž líčí konflikt mezi tradicionalistickou mentalitou a potřebou společenských změn. Umožňuje vhled k jednomu ze zdrojů současného rozdělení americké společnosti, zejména pokud jde o způsob, jak se mají ve společnosti ujmout nezbytné reformy (možná i proto se stal v r. 2015 za končícího prezidentování Baracka Obamy nejprodávanější knihou v USA). „Jižanská mentalita“ tvrdošíjně hájí princip absolutní svobody jednotlivce. Úporné rozhovory (poučené, ale velice živé), které Jana Luisa vede, přitom odhalují, jak absolutizace individuální svobody může brát naději konkrétním segregovaným či jinak znevýhodněným skupinám a fakticky degraduje jejich lidskou důstojnost. Čtenář pocítí, jak silné může být náhlé odcizení, dané odlišným postojem k aktuálním sociálním výzvám, a jak nesnadné je takový příkop v rámci konkrétní komunity překonat. S prohlubující trpkostí si Jana Luisa uvědomuje, že „to, co ji nutí stát si pevně za svým a nevzdávat se, je její otec.“ s. 91) V zápase, který vede, nejde o vítězství určité ideologie, nýbrž o to, jaký charakter a svědomí má každý jednotlivý člověk a s jakou mírou opravdovosti přistupuje k řešení společenských dilemat.

Neodmyslitelnou součástí románového příběhu je i místní protestantská církevní pospolitost. Název Postav hlídku dostal román podle textu kázání místního kazatele, jemuž Atikus s příznačným suchým humorem přezdívá Kámen („prosili jsme o chléb, a dostali kámen“). Ztělesňuje spiritualitu, jež slouží k sebeutvrzování maloměstské mentality bez rozhledu, tedy tradicionalismu v té nejupadlejší podobě. Ve srovnání s Jako zabít ptáčka představují ovšem církevnické pasáže Postav hlídku nejslabší místa překladu, který tak českého protestantského čtenáře připraví o nejednu výživnou asociaci (viz jen překlady písní, jež upřesňuje J. Tengler v Hutně a chutně v Protestantu č. 3). Koneckonců i titulní citát z Izaiáše 21,6 „Go set a watchman“ pochází ze starších anglických překladů bible, jimž by odpovídalo spíš kralické „postav strážného“. Autorka každopádně přesvědčivě předvádí, že schopnost stát na stráži a s předstihem vnímat, co tu kterou společnost aktuálně ohrožuje, církev utopená v tradicionalismu ztrácí. A tak nezbývá, než za kompas pro rozhodování a zápasy tváří v tvář aktuálním výzvám přijmout místo církevnické loyality vlastní svědomí.

Čtenářovo dilema, jak to tedy vlastně je s postoji hrdinů původní knihy, se ovšem dále prohloubí, když zjistí, že Postav hlídku není pokračováním Jako zabít ptáčka, ale naopak prvním literárním pokusem (resp. opusem) Harper Leeové. Nakladatel ho tehdy odmítl. Přitom zde twainovský humor kombinovaný s ženskou vypravěčskou perspektivou osvědčuje snad ještě víc, než v Jako zabít ptáčka, nemluvě o náročnější skladbě – nepostupuje lineárně, ale nechává růst maycombský svět i ústřední konflikt prostřednictvím střídání scén ze současnosti a dětství. Ale především zůstává otázka: Jestliže tahle kniha s tak hlubokou reflexí vlastního odcizení i postojů zabředlých v jižanských předsudcích byla napsána jako první, co to vypovídá o kultovním Jako zabít ptáčka? Je to jen poněkud idealizované smíření s vlastními kořeny, idealizace krajiny dětství i někdejších postojů lidí jako Atikus Finch, anebo pravdivé vylíčení jižanské společnosti let třicátých? Společnosti, která si ovšem ani v osobě svých nejosvícenějších liberálních představitelů najednou neví rady s nastupujícím emancipačním hnutím? Podobnost s dilematy, jež musíme řešit v naší současnosti, není vůbec náhodná.

Harper Lee, Postav hlídku, přel. Jana Hejná, Mladá fronta Praha 2016

Čtenáři píší 6/2019

Po, 07/08/2019 - 07:31
Čtenáři píší 6/2019 Protestant Po, 08/07/2019 - 08:31 Jan Pičman Jan Rataj Číslo 6/2019

Ještě k Izraeli a Palestině

Zaujal mě nadpis článku „O Izraeli a Palestině“ v květnovém čísle, s chutí jsem si jej přečetl (nejen ten). Bohužel již v odpovědi na první otázku (až neslušně podivnou: Jaký má podle Vás smysl existence státu Izrael?) pan Suleiman Abu Dayyeh tvrdí, že Izrael vznikl „nespravedlivě a brutálně. Za vznik tohoto státu zaplatilo 800 000 Palestinců vyhnáním a dodnes je jim upíráno právo na návrat“. Věřím, že takovéto tvrzení nikdo z vaší redakce nebere vážně a mě moc mrzí, že jste podobnou nepravdu (bez uvedení jakéhokoliv pramene) z textu nevypustili, případně neglosovali.

Asi není potřeba připomínat ani vám, ani čtenářům Protestanta, že Izrael byl jako stát vyhlášen v květnu 1948 na základě souhlasu OSN z roku 1947 se vznikem dvou samostatných států na území Palestiny, že tisíce bohatších Arabů z území Palestiny dobrovolně odešlo již ke konci roku 1947 a začátkem roku 1948, že ohromné množství Arabů opustilo své domovy na území Palestiny hned po vypuknutí války, kterou vyhlásilo několik arabských států nově vzniklému státu Izrael. Dobrovolně odcházející Arabové tehdy vyslechli výzvy arabských států, aby dočasně domovy opustili a vrátili se do nich až po pár dnech, během nichž bude Izrael smeten do moře. Že ještě větší množství Židů muselo uprchnout z území arabských států a usadit se v Izraeli, že hodně Arabů na Palestinských území skutečně bylo během války v roce 1948 zabito i zmasakrováno a hodně Arabů uprchlo za hranice nově vzniklého státu Izrael. Více o tom například v knize Ari Šavita Země zaslíbená, Host, 2015 nebo na stránkách https://www.jewishvirtuallibrary.org/myths-and-facts-the-refugees#e s pečlivou citací pramenů. Zcela respektuji názory pana Suleimana Abu Dayyehema. Situace na území Izraele a Palestiny je velmi spletitá a každá zúčastněná strana má nárok na svoji interpretaci a návrhy svých řešení. Je ale škoda, že právě v měsíčníku naší církve, která si zakládá na Slovu – a věřím – i na slovu, necháte na úvod slova polopravdivá, matoucí a svádějící k jednostrannému až ideologickému pohledu. Vážil bych si toho, kdybyste jako projev snahy o vyvážený pohled uvedli v příštích číslech pohled člověka s názory „z druhé strany“, které mohou komplikovanost situace dokreslit. A není to nic obtížného. Pan Daniel Haslinger, rodným jménem Daniel Zajíc, studoval na fakultě naší církve, vystudoval i historii a do Izraele jezdí profesionálně. Věřím, že by rozhovor neodmítl. Nebo lze čtenářům doporučit knihu Tuvia Tenenbom Chyťte Žida!, Zeď, 2018. Také názor „z druhé strany“.

S přátelským pozdravem Jan Pičman, Praha 10

Ad „Milionové demošky pro demokracii“

Jsem rád, že se Protestant vyjadřuje k politickým tématům a profiluje se zejména na sociálních a lidskoprávních aférách. Jsem ale v rozpacích z toho, jak agituje pro masové antibabišovské demonstrace (Pt 5/2019). Rozhodně nejsem příznivcem premiéra Babiše, nikdy jsem jej nevolil a jeho vládnutí mi nedělá žádnou radost. Bohužel ale vyhrál se svým hnutím svobodné volby. V roce 1989 jsme demonstrovali za změnu systému a svobodné volby. Dávat do přímé paralely dnešní demonstrace za odstoupení legitimně zvoleného politika je krkolomné. V demokratické společnosti je legitimní demonstrovat za konkrétní činy (např. uzavření uhelného dolu, proti perzekuci konkrétních lidí, proti xenofobii, proti likvidaci úspěšného sociálního projektu atd.). Ale je odstoupení premiéra a ministryně vnitra takovým legitimním cílem? Navíc odstoupení premiéra by dnešní politickou situaci patrně vůbec nezlepšilo (o tom byla napsána řada fundovaných komentářů).

Co mi ale na věci vadí více, je právě masovost protestů, fascinace množstvím, silou davu. Obávám se, že tyto akce zvyšují polarizaci společnosti (podobně jako provokativně arogantní vyjadřování prezidenta Zemana), rozdělují na „my“ a „oni“, na demonstraci se potěšíme se svými kamarády a souputníky, a ti druzí se ještě více zabarikádují na druhé straně. My ale potřebujeme kvalifikovanou opozici, dobře profilované strany či hnutí, které nabízejí jasnou alternativu. Potřebujeme diskuze o politických tématech, o ekologii, rozumné sociální politice, a toto vše v masovém protibabišismu splývá v beztvarou hmotu jakéhosi soudružství od ODS až po Piráty či Zelené. Byl bych rád, kdyby Protestant dále podporoval politickou kultivaci, abychom se třeba jednou dožili situace, kdy Zelení (či jiná programově proekologická strana) bude úspěšná ve volbách, podobně jako třeba v Německu.

Jan Rataj, Čerčany

Redakce děkuje čtenářům za reakce, vždyť právě díky nim se se rozbíhá nezbytný rozhovor.

K výtce Jana Pičmana,

že rozhovor s Suleimanem Abu Dayyehem je jednostranný, nezbývá připustit, že má naprostou pravdu. Šlo totiž o pohled z určité strany, u nás ne tak běžný, který měl být v témž čísle doplněn o pohled s jeruzalémskou rabínkou Adou Zavidov, která dostala obdobné otázky. Tento rozhovor se bohužel Petru Tureckému nepodařilo připravit a dokončit ze zdravotních důvodů včas, a tak ho jako doplnění přinášíme až v tomto čísle. Jinak ovšem šlo o to zpřístupnit ve zdejší společnosti pohled, který někdy automaticky odsuzujeme, přičemž podobnou perspektivu zastávají i příslušníci mladší generace izraelských historiků (viz rozhovor s Ilanem Pappé v Protestantu 5/2013).

Pokud jde o reakci Jana Rataje

na můj text o nedávno završené vlně demonstrací organizované Milionem chvilek, rozumím obavě racionálně rozvažujícího člověka z fascinace stále sílícím davem. Nicméně bych jako účastník v podstatě všech pražských demonstrací (mám to jako farář za rohem, cítil jsem odpovědnost podpořit organizátory, navíc se mi akce „milion chvilek“ od začátku velice líbila) odvážil oponovat: demonstrace sice ventilovaly frustraci části veřejnosti z dlouhodobého i aktuálního působení ANO v roli představitelů moci výkonné, nicméně sami organizátoři jim dávali náplň pozitivní (zastat se nezávislosti justice) a navíc nastolovali další témata. Na rozdíl od těch, kdo situaci, vytvořenou kombinací trestního stíhání neodstoupivšího premiéra, vlastnictvím korporace a mohutným mediálním krytím nevidí (či nechtějí vidět?) jako ohrožení, jež by mělo hnát lidi do ulic, já (jako občan inspirovaný křesťanskou tradicí, háklivou na všelijaké „šelmy moci“) demonstrace vidím jako jeden ze (snad ne opožděných) kroků, jak zastavit orbanizaci naší země. Vystoupit s protestem dřív, než se začnou vraždit aktivní kritici nepravostí jako na Slovensku, v době, kdy panující moc postupuje spíše „salámovou metodou“, aby nepobouřila, ale informační kanály i justici si ochočila, považuji za důležité – a jsem vděčný Milionu chvilek, že se jim to podařilo uchopit a sdělit. Samozřejmě, že demonstrace jsou (podobně jako třeba bohoslužby) žánr vyžadující určitou zkratku i vyvolávající specifické emoce, a tento žánr každému nesedí. K demokratické diskusi však zcela jistě patří. Organizátorům se tento žánr podařilo kultivovat a zároveň dát protestům občanské společnosti konstruktivní podobu. Mj. i v tom, jak na demonstracích rezonovala na rozdíl od podzimu témata související s klimatickou změnou. Možná, že právě tady se rodí nějací příští Zelení, kteří budou daleko slyšitelnější a vlivnější společenskou sílu, než tomu bylo ve zdejší kotlince doposud.

Tomáš Trusina

Z člověka pacientem

Po, 07/08/2019 - 07:27
Z člověka pacientem Protestant Po, 08/07/2019 - 08:27 Hans P. van der Horst Číslo 6/2019

Na článek „Proč zrovna já?“ (Petr Turecký, Pt 5/2019) jsme dostali zajímavou reakci. Vlastně na nás čekala připravená už dlouho: Hans van der Horst ji sepsal z vlastní zkušenosti s náhlým onemocněním už před sedmnácti lety (po krvácení do mozku), a přece jeho dopis do sboru a přátelům zní docela aktuálně. Dnes se mu vede dobře a všechna ta léta přijímá jako „z milosti přidaná“.

Stane se to náhle. Ruka neposlouchá. Noha jako z olova. Co to? Však víš. CVA. Tchyně to taky má. Vyděšený? Ne, to není ono. Spíš vyvedený z míry, podrážděný. Na kole s Abem do Maďarska už nepojedeš. Ne že by to byla zrovna taková tragédie, ale přece jen je to škoda. Mozek mi funguje jako dřív. Všechno vidím, všechno vnímám, jen když jsem unavený, začínám si trochu šlapat na jazyk.

Otázka „proč já“ nehraje žádnou roli. Spíš naopak. Nikdy mi nic nescházelo, ani jsem neměl nic zlomeného, takže „proč ne já“, když se to přihodilo tolika jiným. Mnohem víc mi vadí něco jiného. Ten pocit, jak se na člověka lidi dívají – ach ano, s láskou, myslí to dobře, tolik se starají – jako na pacienta. Už ne jako na člověka, kterým přece pořád jsem. To, že jsem handicapovaný, je jenom jedna část mé bytosti, i když tahle část je zrovna docela důležitá. Proto jsem tak rád za všechny návštěvy, za lidi, kteří mě znají a vtahují mě do všeho, co se děje ve světě a taky v jejich světě. Kdyby mě to moc unavovalo – což se zpravidla stává ke konci návštěvních hodin – řekl bych to sám. Taky jsem vděčný za všechny dopisy a pohlednice, za všechny vyslané modlitby a zapálené svíčky. (Myslím, že na všechnu tu administrativu si Bůh musel najmout jednoho anděla navíc.) Nemusel jsem ani na chviličku pochybovat o lásce a důvěře, kterou jsem zakoušel od Boha i od lidí. A přece se mi honí hlavou: zdalipak by se můj sbor stejně naléhavě modlil za mír na Blízkém Východě? Zdalipak by posílal tolik velikonočních pozdravů lidem vězněným všude na světě? Teprve teď si uvědomuju, jak málo jsem často udělal pro jiné, a jak moc udělali jiní pro mě a moje blízké.

Shrnuto: sedím tady plný vděčnosti, ale taky podrážděnosti. Těžko se vyrovnávám s tím, co jsem ztratil – už nejsem tak zdravý, už se se mnou tolik nepočítá. Prostě jeden případ, jeden klient v rehabilitačním středisku. Všichni mají tolik práce, všichni se tak lopotí, honí se a organizují, a na člověka mnoho času nezbývá. Co si přeju? Pamatujte na sebe navzájem, jako sbor, nezapomínejte na svět, a jeden pro druhého si udělejte čas. Dokud to ještě jde. A ve všem děkujte Bohu!

Srdečný pozdrav z Maartensovy kliniky vám zasílá Hans P. van der Horst, oddělení F1a, pokoj 10.

Parádní paratexty

Po, 07/08/2019 - 07:25
Parádní paratexty Protestant Po, 08/07/2019 - 08:25 Jan A. Dus Číslo 6/2019

V krásné úpravě nakladatelství Scriptorium vyšla v těchto dnech kniha Staročeské biblické předmluvy, která si jistě najde cestu do knihovničky každého zájemce o historii biblického textu. Jedná se o specifický případ biblických paratextů – textů, které biblický text provázejí a pomáhají jeho pochopení. Leckdy jsou to pomocníci nenápadní (čísla veršů, marginální odkazy na podobné biblické verše a jiné souvislosti), leckdo je očima přeskakuje (sumáře v záhlaví kapitol, vysvětlivky nesnadných slov), ale pozorný čtenář je dříve či později odhalí a ocení. Historie biblických paratextů může být stejně fascinující jako historie vznikání a překládání biblického textu. V největší míře to přirozeně platí o prolozích, jejichž autoři byli sami překladatelé; jejich úvodní texty k jednotlivým knihám neposkytují jen technické informace a (nezřídka zastaralé) reálie encyklopedického rázu, jak by se mohlo zdát při letmém listování, ale dávají nám nahlédnout přímo do jejich překladatelské dílny – do jejich motivů, metod, a ovšem i do všelijakých mrzutostí i nesnází, které také patří k práci tohoto druhu. Svatý Jeroným – překladatel Písma, autor řady biblických prologů, a tedy jeden z hlavních hrdinů příběhu, jehož kontury nám monografie vykresluje, – si nejednou stěžuje na své kritiky, kteří na něj „štěkají jako vzteklí psi“, a prosí čtenáře, aby pozorně a trpělivě četli jeho dílo a neposuzovali je unáhleně.

Kolektiv pracovnic Ústavu pro jazyk český AV ČR svým monumentálním dílem zaplnil významnou mezeru v bádání nad českým biblickým překladem, na kterou upozornil již Vladimír Kyas ve známé monografii Česká bible v dějinách národního písemnictví (1997). Zasvěcený úvod začíná výkladem o zdrojových textech, tj. o latinských prolozích ve středověké Bibli. Zejména Pařížská bible a Glossa ordinaria měly zásadní vliv na vytvoření té sestavy prologů, která se v různých podobách uplatnila v české překladatelské tradici. Po výkladu o latinských i českých pramenech následuje systematický popis jednotlivých předmluv podle pořadí biblických knih. Vítaným zpestřením knihy je samostatná kapitola o výzdobě předmluv v českých biblických rukopisech.

Jádrem práce je pak samotná edice 124 prologů. Mravenčí práce sestávající v pozorné četbě a přepisu tisíců stránek obtížně čitelného textu je tu předložena v přehledné podobě. V textovém aparátu každý rychle najde ten druh informace, o který se zajímá: první aparát obsahuje určitelné citace Bible a dalších autorit, v druhém jsou shromážděny editorské poznámky. Také třetí aparát, obsahující různočtení ze všech dochovaných pramenů, činí z celé publikace unikátní a na dlouhou dobu nenahraditelné dílo (stěží lze očekávat, že by se v několika příštích tisíciletích nějak zásadně změnil náš stav poznání ohledně dochovaných českých biblických rukopisů a tisků). To platí i o stemmatech a grafech, jimiž autorky dokládají své teze o vzájemných vztazích mezi jednotlivými prameny a o jejich vývojových liniích.

Publikace plně odpovídá nejen ryze odborným požadavkům, ale v řadě ohledů uspokojí i zvídavé laiky se zájmem jak o Písmo, tak i o vývoj českého jazyka, teologii, dějiny církve a historii evropské vzdělanosti.

Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Staročeské biblické předmluvy, Praha: Scriptorium, 2019, ISBN 978-80-88013-78-5

Musíme být nezávislí na mediálním impériu Andreje Babiše

Po, 07/08/2019 - 07:22
Musíme být nezávislí na mediálním impériu Andreje Babiše Protestant Po, 08/07/2019 - 08:22 Pavel Keřkovský Číslo 6/2019

Paní ministryně Benešová je stále arogantní a považuje nás za děti, které nerozeznají rozdíl mezi žalobcem a soudcem, popř. tvrdí, že jsme placeni temnými silami. Nejsme děti a nejsme nikým placeni. K protestům nás vede naše svědomí a smysl pro společenskou spravedlnost. A navíc, máme za sebou dlouhou tradici učitelů občanské odpovědnosti.

T. G. Masaryk nás v Prohlášení nezávislosti Československé republiky 18. října 1918 označil za národ Komenského. Z českých dějin připomenul postavu, která spojuje filosofy, pedagogy i teology, herce a režiséry, knihovníky a žurnalisty, techniky a přírodovědce, řemeslníky, farmáře, dělníky, instalatéry, i popeláře ze seriálu Most! Všichni lidé mají pro něj stejnou důstojnost. (Orbis pictus) Komenský snil o Světovém parlamentu, kde budou křesťané, Židé i muslimové, uruguajští Indiáni i bílí členové Ameriky, též zástupci černé Afriky i dálné Asie. Jeho učení vede k uznání plurality názorů a náboženství, a je tedy strůjcem počínajícího novověkého multikulturalismu. Ve století náboženských válek uznával všechna ostatní náboženství. Světový parlament vznikne, bude-li justice spravedlivá, budou-li politici podřízení právu, budou-li kněží a pedagogové ctít svobodu svědomí. Proto u Komenského čteme: „Na soudních dvorech a na shromážděních ať není dovoleno, aby vládla lest a moc, nýbrž právo.“ Komenský se vícekrát ohradil proti machiavelismu, podle nějž musí úspěšný politik lhát a podvádět, aby dosáhl svého cíle. Dnes by to formuloval tak, že je proti manipulativnímu pojetí státu jako velké firmy, řízené šéfem a jeho mediálními strukturami, jak se o to pokouší premiér Andrej Babiš. Jiný machiavelistický expert prezident Zeman zase kreativně vykládá ústavu. Ani on nepracuje ve prospěch obecného blaha, ale pouze ve prospěch svůj a svých vyvolených.

Česká filosofka Božena Komárková, vyznamenaná presidentem Václavem Havlem za celoživotní zápas o lidská práva, by ocenila jako moudré politické řešení, že se občané ozývají proti politické lsti a lži. Tvrdila, že společnost je budována právem a je zásadně ohrožena lží a nespravedlností. V osobním rozhovoru mi kdysi připomenula slova Komenského: Práva jsou pojítkem lidské společnosti, jestliže se jich správně užívá. Jsou-li jednou rozvrácena, nemůže lidská společnost zůstat nerozvrácena.

T. G. Masaryk byl věřící člověk – jeho kniha Ideály humanitní to dokazuje. Spisovatel Karel Čapek debatoval s Masarykem a vznikla z toho pěkná učebnice kritického myšlení o demokratických principech: Hovory s TGM. V této linii pokračovali lidé, hlásící se k Chartě 77 v době totality. A také my dnes pokračujeme v této chartistické linii úsilím o mediální pravdu a společenskou spravedlnost.

Já jako zástupce staré generace chci vyjádřit vděčnost za náročnou práci organizátorům Milionu chvilek pro demokracii. A také bych chtěl poděkovat desítkám solidních investigativních novinářů v naší zemi. Netaktizují a nemlží, nepředávají chaotické informace. Nejsou zapojení do mediálního impéria předsedy vlády. Stačí jmenovat Hospodářské noviny, Deník N, týdeník Respekt, měsíčník Reportér či týdeník The Guardian weekly. Měli bychom být informačně nezávislí na mediálním impériu pana premiéra. Mírně klesající zájem Pražanů o jeho noviny Metro jsou toho dobrým příslibem.

Facebook, Twitter, a další elektronická média jsou dnes velmi důležitá. Dávají rychlý vhled do každodenního dění. Stejně nezbytné je ovšem fundované poučení od investigativních novinářů v tištěných médiích. Nabízejí argumenty k jednotlivým kauzám a my můžeme do společenské debaty zasáhnout v rubrice Dopisy čtenářů nebo vlastními analýzami. V dnešní době se zápas o pravdivé informace může povést zejména díky tištěným médiím, kde jdou novináři se svou kůži na trh, a jejich svědectví se může stát jedním z argumentů pro zahájení kárného či trestního řízení s provinilými, nebo naopak mohou být za své výroky obžalováni a odsouzeni, jako třeba hradní nactiutrhači novináře Ferdinanda Peroutky. Mediální zápas o svobodu slova je každodenní úkol a nelze ho podceňovat. To je praktická politika všedního dne.

Milion chvilek pro demokracii kráčí po cestě spravedlnosti spolu se svými předchůdci, a proto nejsme malé, nepoučené děti. Víme, že je nutné každý den znovu usilovat o spravedlnost a bránit se proti machiavelistickým lžím a intrikám, dbát na ryzost zákonůusilovat o spravedlivou justici. Jde nám o veřejnou debatu, která se nebojí vyložit karty na stůl a hrát férovou hru. Skutečně nejsme děti.

Děkuji za pozornost.

Příspěvek za chalupáře chrudimského okresu, Chrudim, Milion chvilek pro demokracii, 11. 6. 2019



about seo