Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 37 min 54 sek zpět

Nepřehlížet situaci rodin s dětmi

Čt, 03/25/2021 - 16:44
Nepřehlížet situaci rodin s dětmi Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:44 Alena Zieglerová Číslo 3/2021

rozhovor s Alenou Zieglerovou z Institutu pro sociální inkluzi (IPSI)

Kdo v současné situaci rok trvající pandemie patří k nejzranitelnějším skupinám ve společnosti?

Jednoznačně nejzranitelnější jsou rodiny s dětmi školou povinnými, jejichž příjem s přestávkou pár týdnů závisí už rok na takzvaném krizovém ošetřovném a které doslova „melou z posledního“. Ošetřovné se pohybovalo od 60 do 80 procent redukovaného příjmu ze zaměstnání a nyní je 70 %. Redukovaný příjem, z něhož se procenta počítají, představuje přitom pro většinu zaměstnanců jen 90 % jejich výdělku. Nejde ale jen o ekonomické dopady.

Jak konkrétně jsou tito lidé a jejich rodiny postiženi?

Mluvíme-li o vyčerpání zdravotníků, které je v souvislosti s covidem nezpochybnitelné, pak bez povšimnutí nesmíme nechat ani vyčerpání rodičů neúměrně dlouhou distanční výukou a omezenými možnostmi volnočasových aktivit dětí. Rodiny zůstaly často dlouhé týdny zcela bez pomoci ze strany veřejných orgánů a byly vystaveny mnoha zklamáním z toho, jak vláda jejich situaci neuměla efektivně řešit. Pokud navíc rodiče patří do některé ze zasažených profesí, udeřila koronavirová krize na rodiny velmi citelně. Zejména rodiny samoživitelů přivedly zavřené školy a provozovny, kde se pracuje hlavně na dohody, do dluhů a do závislosti na potravinových bankách.

Vidíte nějaké kroky, kterými by vláda dala najevo, že tuto nouzi vnímá a chce ji řešit?

Prodloužit ošetřovné na celou dobu zavření škol se podařilo až poměrně pozdě a ještě o několik týdnů až měsíců později to teprve pocítili rodiče. Od druhé vlny se navíc krizové ošetřovné týká jen dětí maximálně devítiletých. Ty desetileté a starší dohánějí školu často až večer, když se rodiče vrátí z práce. Vláda nebyla po první vlně pandemie ochotná navýšit ošetřovné alespoň na 80 %, omezila dosavadní podporu dohodářů, k níž v první vlně přistoupila až po vleklých kompetenčních sporech, stále ještě nezvýšila přídavky na děti a až to nastane, půjde jen o 130 až 180 korun měsíčně navíc. Pokud rodiny skončily v karanténě, poklesl jim příjem jen na 60 % redukovaného příjmu, což znamená na polovinu mzdy jednoho nebo obou rodičů. Ke změně tohoto přístupu k náhradám při karanténě přistoupila vláda na návrh opozice až po roce pandemie a jen na dva měsíce. Možnost přivydělat si prakticky přestala existovat. Možnost přestěhovat se do levnějšího bydlení není v České republice reálná dlouhodobě, protože nemáme zákon o sociálním bydlení.

A nějaké konkrétní kroky na nižší úrovni, např. krajské či místní samosprávy?

Na krajích závisela veškerá organizace zajišťování ochranných pomůcek pro zdravotníky, sociální pracovníky, testování a očkování. Kdo bydlí v Praze nebo třeba v jižních Čechách, může mít pocit, že jeho kraji záleží na tom, aby se zranitelní senioři dostali co nejdříve k vakcíně. Lidem v Ústeckém kraji naopak nezbývá než čekat, až se jejich hejtman za své ohrožené občany postaví. Odpovědnost za to, do jaké situace se dostaly kraje, které mezitím prošly obměnou po volbách, nese nicméně vláda, která po celou dobu držela zemi v nouzovém stavu, aby mohla na pandemii efektivně a pružně reagovat.

Do pomoci rodinám se kraje ani obce příliš nehrnuly. Příkladem je role krajů a obcí coby zřizovatelů středních a základních škol. Mnoho škol, bez ohledu na to, že distanční výuka byla uzákoněna jako povinná, rezignovalo na snahu, aby se výuky účastnili úplně všichni žáci, tedy i ti bez notebooků, bez připojení a bez pomáhajících až suplujících rodičů. Zřizovatelé škol, obce a kraje, to ale nijak neřešili, protože se k tomu necítí být povoláni, ačkoli je zřejmé, že stát na každou školu a každého žáka nedohlédne. O to víc je potřeba ocenit neziskové organizace a firmy, které se ujaly distribuce techniky do rodin, kde chyběla, a také studenty, kteří věnovali dětem hodně času při on-line doučování.

Které zákonodárné iniciativy situaci fakticky ještě víc zhoršují?

Úplně v protisměru k potřebám rodin v potížích jdou poslanecké návrhy na změny zákonů o pomoci v hmotné nouzi a o státní sociální podpoře. Jeden předložila ODS už v roce 2018, druhý pak SPD v roce 2019. Oba tedy vznikly ještě před pandemií. Sněmovních tisků se ujalo ministerstvo práce a sociálních věcí, které je zásadně přepracovalo tak, aby do zákonů upravujících sociální dávky přes poslance protlačilo, co se mu nepodařilo prosadit ve vládě nebo co prostě jen zredukuje počet příjemců státní pomoci. Například odnímání všech dávek pomoci v hmotné nouzi za špatnou docházku dětí do škol i školek nebo exekuce dávek celé rodiny v případě nezaplacení pokuty za přestupek jednoho z jejích členů, duplicitně k sankcím podle školského zákona a přestupkových zákonů.

Odnímání všech dávek hmotné nouze na 6 měsíců hrozí při přijetí upraveného návrhu SPD za to, za co nyní chudí přicházejí o dávky na 3 měsíce. Často jde jen o nedodržení lhůty pro doručení nějakého dokladu úřadu práce, například i dokladu o tom, kde bydlí partner samoživitelky, ať už to dotyčná ví, nebo ne. Navrhuje se nepřiznání nebo odebrání dávky na bydlení v bytě, který úřad práce shledá jako nevhodný. Bez doplatku na bydlení mají rodiny v nouzi zůstat půl roku i v případě, že si samy najdou něco lepšího. O příspěvek na bydlení přijdou domácnosti v nekvalitním bydlení od následujícího čtvrtletí na dobu, než jim byt pronajímatel opraví nebo než se přestěhují jinam.

Návrhy zavádějí i nové příležitosti pro odstavování potřebných od pomoci státu. Například má být zavedena „pracovní neschopnost“ dětí, seniorů, osob s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a dalších lidí, kteří nejsou ani zaměstnaní ani nezaměstnaní, jen chudí. Nepůjdou-li tito lidé k lékaři s každou rýmou, nepřinesou-li včas úřadu práce „neschopenku“ a nebudou doma, až je přijde úřad zkontrolovat, přijdou také o dávky na půl roku.

Spousta lidí si myslí, že chudí mají v naší zemi nárok alespoň na životní minimum. Málo se ví, že už po půl roce si i invalidní lidé do 68 let nebo rodiče malých dětí musí odpracovat alespoň 20 hodin měsíčně v nějaké „brigádě“ nebo zdarma pro obec, aby jim příspěvek na živobytí neklesl na existenční minimum ve výši 2490 korun měsíčně. I tato podmínka se má ještě více zpřísnit (posuzováním, jestli by dotyčný nemohl mít větší úvazek), přestože obec nemá povinnost práci chudým nabídnout a možnosti přivýdělku jsou stále více omezeny.

Jsou zákonodárné iniciativy jako např. ono „odstavování potřebných od pomoci státu“ výrazem ideologických pozic, stoupajícího rozkastování společnosti, v němž sytější hladovějším nerozumějí, anebo spíše tendence hledat si opět obětní beránky, na nichž budeme vybíjet společenskou frustraci?

Když už se někdo v politice zabývá sociálními tématy, očekává od něj jeho strana nebo hnutí, že se především zasadí o ukončení „zneužívání sociálních dávek“, což přináší politické body. Platí to pro celé politické spektrum, zleva doprava. I ČSSD, o které se traduje, že je pro zvyšování sociálních dávek, nezapomíná zdůrazňovat, že zlepšení „si zaslouží“ kromě důchodců výhradně „pracující rodiny“ a dávky na bydlení nemohou být poskytovány do jiného než „kvalitního bydlení“. Což znamená, že považuje za správné ponechat bez pomoci jednorodičovské domácnosti s dětmi nad 3 nebo 4 roky, které žijí na ubytovnách nebo v horších bytových podmínkách. Boj s chudobou je zaměňován za boj proti chudým.

Jak funguje propojení poslaneckých iniciativ s těmi vládními, si můžeme ukázat na aktuálním návrhu SPD zavést omezení pro poživatele dávek na „neschopenkách“. Poslanci SPD nevěděli, že nezaměstnaní už navrhovaná omezení mají od roku 2017 v zákoně o zaměstnanosti, protože vyřazení z evidence nezaměstnaných za nedodržení léčebného režimu má za následek i ztrátu nároku na všechny dávky hmotné nouze. Navrhovali tedy něco, co už platí. Není vůbec neobvyklé, že za ideologicky podmíněnými poslaneckými návrhy je především neznalost stávajících zákonů. Často ale také konzultace výhradně s pracovníky úřadů práce, jejichž zájmem je vlastní odbřemenění, namísto s nevládními organizacemi, jejichž posláním je pomáhat lidem vymanit se z potíží. Ještě lepším příkladem střelby vedle byl ve stejném sněmovním tisku návrh SPD na zvýhodnění příbuzenských pěstounů, které ve skutečnosti navrhovatelé chtěli od sociálních dávek odstavit kvůli tradiční představě o zneužívání pěstounství (o němž ve skutečnosti rozhoduje soud) .

Hlavní problém ale nastává, když se do poslaneckého amatérismu vloží profesionální úředníci ministerstva práce a sociálních věcí, jejichž zájmem je eliminovat počty příjemců dávek, výši dávek i dobu jejich pobírání na nutné minimum toho, co ti nejsilnější jedinci v nepřehledném systému plném nástrah ustojí. V případě zmíněných návrhů SPD, které samy o sobě byly legislativně technicky vadné, navrhlo MPSV místo již existující sankce pro nemocné nezaměstnané nově zavést neschopenky a tresty z nich plynoucí i pro většinu osob v hmotné nouzi, které nezaměstnané ani práceschopné nejsou. Návrh SPD na zvýhodnění příbuzenských pěstounů v nároku na doplatek na bydlení zneužilo zase MPSV k tomu, že navrhuje odstranit existující výhodu nezapočítávání odměn rovnou všech pěstounů do oprávněných nákladů na bydlení.

Objevily se alespoň nějaké zákonodárné iniciativy od opozice?

Opozice byla v průběhu pandemie v sociálních tématech daleko iniciativnější než vláda. Začalo to podporou živnostníků kompenzačním bonusem a doplňováním dalších cílových skupin této podpory, například malých s.r.o. navržených KDU-ČSL a dohodářů prosazených Piráty. Většina návrhů k podpoře podnikatelů, včetně odkládání nebo prominutí odvodů, vzešla od opozice, byť je následně prezentovala vláda. Největší sociální program pro zaměstnance v pracovním poměru – Antivirus – ignoroval právní úpravu zkrácené práce (kurzarbeitu), kterou máme v ČR již od roku 2015 a k jejímuž využití nedošlo. Na tohle reagovala opozice poměrně pozdě, takže legislativní řešení nahrazuje už celý rok pouhý „projekt“ s daleko menší ochranou zaměstnavatelů před odebíráním podpory z Antiviru i za nepatrná pochybení. Krizové ošetřovné v době zavřených škol přišlo pro rodiče pozdě a není vypláceno spolehlivě. Zásluhu na zvýšení na 80 % má zejména opozice, které se však už nedaří s tímtéž návrhem uspět od druhé vlny pandemie dál, takže si rodiče již od října 2020 musí vystačit jen se 70 % redukovaného příjmu. Pro lidi zaměstnané na dohody přišlo krizové ošetřovné až v srpnu 2020 a pochopitelně jen pro ty, za které jejich zaměstnavatelé odváděli nemocenské pojištění. Právě mezi dohodáři s dětmi najdeme nové žadatele o pomoc v hmotné nouzi nejčastěji.

Mají v této situaci smysl např. petiční iniciativy, jako je např. „Zastavme covid společně a spravedlivě“, popř. další solidární aktivity?

Petice, otevřené dopisy, maily a další zprávy konkrétním ministrům a zákonodárcům, stejně jako mediální aktivity typu tiskových zpráv s přehlednými výstupy z analýz mají při ovlivňování rozhodování politiků své nezastupitelné místo. Jen velmi malá část politiků naslouchá lidem z praxe dostatečně na to, aby byli schopni sami od sebe navrhnout nebo posoudit legislativní návrhy z pohledu těch, na které dopadnou. Je proto důležité nečekat až na to, co vláda, poslanci nebo senátoři schválí, ale aktivně se vyjadřovat už k tomu, co navrhují.

Jakou mají odezvu analýzy vašeho institutu, jsou s nimi státní úřady schopné a ochotné pracovat?

Sledujeme návrhy politiků dlouhodobě, takže například při mediálním vystoupení ministryně Maláčové (ČSSD) v září 2018, kterým přijala tezi premiéra Babiše, že tato země nepotřebuje zákon o sociálním bydlení, jsme hned věděli, že tím jednak vytrhla trn z paty ministryni Dostálové (za ANO), která měla už v říjnu 2018 předložit věcný záměr zákona a neměla ani čárku, jednak že sedla na lep Svazu měst a obcí, který od zákona o sociálním bydlení stejně očekával hlavně omezení dávek na bydlení pro lidi, o které obce na svých územích nestojí. Patnáctero opatření boje s chudobou, které vzniklo jako náhražka zákona o bydlení, jsme hned rozklíčovali jako staronový program Šluknovského desatera přání starostů severních Čech z roku 2011, aby na svém území neměli „nepřizpůsobivé“. A protože víme, že politikům záleží na jejich kariéře, ostřelovali jsme Janu Maláčovou za její fatální chybu v médiích věcným rozborem toho nesmyslného souboru 15 bodů, jímž vláda zahodila tou dobou již hotový návrh zákona o sociálním bydlení od předchozí vlády.

Následoval návrh zákona o sloučené dávce na bydlení, jímž by značná část stávajících příjemců dávek propadla, k němuž jsme napsali bianco připomínky pro každé z připomínkových míst, které by je chtělo využít, což se skutečně v několika případech stalo. Patříme totiž k těm, kteří jsou připraveni na to, že zásadní legislativní návrhy se podávají před Vánoci nebo o prázdninách, kdy předkladatelé doufají v hladký průběh přijetí prakticky čehokoli. Tohle děláme často přes facebook a twitter se všemi důležitými návrhy. Jako neziskovka jsme několikrát měli možnost se s ministryní a jejími náměstkyněmi setkat na nejrůznějších platformách. Zákon o přídavku na bydlení nebyl způsobilý k nahrazení současných dávek na bydlení, proto ho nakonec vláda vůbec neprojednala. MPSV si ale hledalo cestičku, jak některé jeho části dostat do poslaneckých návrhů, často i bez vědomí poslanců, kteří k návrhu připojili svůj podpis. To je i případ pozměňovacího návrhu č. 7034 k sněmovnímu tisku 652 od SPD podaného nakonec poslancem Novákem za hnutí ANO.

V době koronaviru jsme spolu s významnými neziskovými organizacemi na základě několika společných výzev k přístupům k chudým v době krize navázali dialog s novým generálním ředitelem Úřadu práce ČR a s úředníky úřadu i ministerstva odpovědnými za zaměstnanost a sociální dávky. Bavíme se spolu na témata dopadů legislativy a praxe úřadů práce na klienty neziskovek, mimo jiné na základě námi sesbíraných kauzistik z 25 pracovišť úřadu práce v 8 krajích dokládajících někdy až děsivou kvalitu státních služeb. Je to často jako hon myší na kočku, ale v zásadě se s využitím reportáží v televizi, článků v novinách a pravidelných příspěvků na sociálních sítích, které politici sledují, dá měnit pohled na původně jednoznačné věci i jen tím, že ukážeme jejich nezamýšlené důsledky na konkrétních příkladech z praxe.

Kromě rozhodovatelů nás často sledují a oslovují akademici, studenti nebo prostě jen občané, kteří se svěřují se svými zkušenostmi s nefunkčními sociálními politikami v naší zemi. Velkým tématem, které systematicky sledujeme od prvopočátků, je vyhlašování tzv. bezdoplatkových zón ve více než 100 obcích po celé zemi, kvůli nimž chudí nedosáhnou na státní pomoc s bydlením tam, kde se to místním politikům zlíbí, klidně i na celém území velkých měst. Téma je po celou dobu, co o jeho ústavnosti rozhoduje Ústavní soud (od prosince 2017 dosud) přebíráno do diplomových prací, reportáží, článků, ale také zpráv mezinárodních organizací, kdykoli se objeví v Česku další podobný nápad. Bez verdiktu Ústavního soudu se ho ovšem vyřešit nepodaří, takže alespoň pomáháme s psaním námitek, připomínek a žalob tam, kde se proti zákazu doplatku na bydlení nebojí dotčení ozvat. Zároveň oceňujeme kraje, které už několik nezákonných zón zrušily, a jejich rozhodnutí zveřejňujeme, aby je měly k dispozici ostatní krajské úřady.

Otázky připravil a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina

IPSI (Institut pro sociální inkluzi) založili v r. 2015 lidé, kteří předtím pracovali v sociálních službách, ve školství, na obecních úřadech či úřadu práce, v neziskových organizacích, se sociálně vyloučenými lidmi i v ústředních orgánech státní správy (mj. Vládní Agentuře pro sociální začleňování – viz Pt 8/2011).

Jeho členové se shodli na základní vizi české společnosti, která by měla být soudržná a solidární, uznávat a naplňovat podporu rovných příležitostí pro všechny občany, hodnoty spravedlnosti a solidarity, a která má předcházet sociálnímu vyloučení zranitelných skupin a jednotlivců.

Zdroj: http://socialniinkluze.cz/o-nas/

 

Ve stínu covidu

Čt, 03/25/2021 - 16:42
Ve stínu covidu Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:42 Tomáš Trusina Číslo 3/2021

Návrh novely zákona o hmotné nouzi (viz text dopisu poslancům a rozhovor v tomto čísle) není zdaleka jediná zákonodárná iniciativa, která zatím proplouvá legislativním procesem „ve stínu covidu“. Zatímco čím dál vyčerpanější společnost řeší, kdy nastane doba pocovidová a život se navrátí do normálu, dějí se v parlamentu i na vládě věci, díky nimž hrozí, že žádný předcovidový normál se konat nebude.

Pandemická mizérie a její stavy legislativní nouze umožnily, aby se např. přijaly daňové zákony, které opět umožní rychlejší bohatnutí bohatých – za cenu výpadku cca 150 miliard v příjmech státního rozpočtu. Privatizaci zisků ovšem dříve či později nevyhnutelně provází socializace ztrát – nerůst mezd, výprodej dalších veřejných služeb, odchod vyčerpaných zdravotníků nebo učitelů do jiných zemí či oborů, nižší dávky v nezaměstnanosti, vyšší odvody pro střední třídu (bude-li ještě možno o někom takovém mluvit).

Dalším zákonodárným rizikem, které zatím ve stínu covidu prochází, je novela stavebního zákona. Už jen to, že ho pro předkladatele (ministerstvo pro místní rozvoj) sepsali odborníci z Hospodářské komory, tedy prostředí svázaného se stavebním byznysem, je dokladem, jak současná vládní garnitura zdevastovala prostředí, kde se pracuje na zákonných normách. Lepší stavební zákon chtějí snad všichni, problém projednávaného návrhu je v tom, že navrhuje akci kulový blesk v organizaci veřejné správy a oslabení těch orgánů, které mají chránit při povolování staveb životní prostředí. Developerský byznys jednostranně posílí na úkor práv občanů i přírodního prostředí.

„Včera se podařilo intervencí na vedení některých klíčových sněmovních stran operativně zařadit náš ‚dodatek‘ na program (parlamentního jednání) s reálnou možností, že se na něj dostane – za toto opravdové a obrovské díky především partajím ANO, SPD, ODS a KSČM,“ pochlubil se počátkem března zbraňařský lobbistický spolek Liga Libe na svých fb stránkách. Jinými slovy, „i uprostřed nynější krize pokládala Sněmovna za neodkladnou prioritu (dokonce si kvůli tomu odhlasovala jednání po 19. hodině) vyhovět zbraňové lobby a nechat projít prvním čtením ústavní právo na obranu se zbraní v ruce.“ Za upozornění díky novináři Janu Moláčkovi.

Podeschlé české lesy dál likviduje kůrovec, půdní fond zemského ráje vysychá od pohledu, nicméně, za poslední rok se mj. našlo dostatek hlasů pro takové návrhy, jako je snížení daně z nafty nebo možnost preventivního kácení stromů kolem železničních tratí bez toho, že by nutnost kácení posoudily k tomu určené úřady. V těchto týdnech hlasují poslanci o návrhu, aby obdobnou volnost při kácení měli správci vodovodní a kanalizační sítě. Na stole je také návrh na rušení předkupního práva státu k nezastavěným pozemkům v přírodně cenných lokalitách. Kromě dílčích návrhů však čeká poslance i hlasování o zákonu s líbivým názvem Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice – fakticky zákon o financování výstavby nových jaderných bloků v Dukovanech. Jaderná energie je přitom již nyní cenově nekonkurenceschopná, a kromě toho, že není přátelská k životnímu prostředí, zatěžuje kapsu každého z občanů více než jiné energetické zdroje.

Až pomine stín covidu, probereme se možná do světa, kde bude zas o něco méně platit „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“, ale o to víc „moje svoboda je víc, než tvůj život“. To, že teď kvůli kapitánům průmyslu, kteří ve svých fabrikách odmítají testovat zaměstnance, natožpak ty fabriky zavřít, umírají v této zemi zbytečně tisíce lidí, je vlastně takový mentální trénink v otupělosti na očekávatelný postcovidový stav v ČR.

Kázání Dalibora Antalíka

Čt, 03/25/2021 - 16:41
Kázání Dalibora Antalíka Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:41 Dalibor Antalík Číslo 3/2021

Čtení: Marek 6,1–6 Text: Exodus 4,27–5,23

Ex 4,27–5,23

Hospodin řekl Áronovi: „Jdi na poušť naproti Mojžíšovi.“ Áron šel (a) setkal se s ním u Boží hory … Mojžíš oznámil Áronovi všechna Hospodinova slova, s nimiž ho poslal … Pak šel Mojžíš s Áronem a shromáždili všechny izraelské starší. Áron (jim) vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi … A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se.

Mojžíš s Áronem pak předstoupili před faraóna a řekli: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost‘“. Farao však odpověděl: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!“ … Onoho dne přikázal farao poháněčům lidu: „Propříště nebudete vydávat lidu slámu k výrobě cihel jako dříve. Ať si jdou slámu nasbírat sami! A uložíte jim dodat stejné množství cihel, jaké vyráběli dříve. Nic jim neslevujte … Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči“…

Lid se rozběhl po celé egyptské zemi, aby na strništích sbíral slámu. Dozorci z řad Izraelců, které nad ním ustanovili faraónovi poháněči, byli biti. Vytýkalo se jim: „Proč jste včera ani dnes nevyrobili tolik cihel jako dříve?“

Dozorci z řad Izraelců tedy přišli a úpěli před faraónem: „Proč se svými otroky takhle jednáš? … Hle, tvoji otroci jsou biti, ale vinen je tvůj vlastní lid.“ On odpověděl: „Jste lenoši líní! Proto říkáte: ‚Pojďme obětovat Hospodinu!‘ Hned běžte pracovat! Sláma vám dodávána nebude, ale dodávku cihel budete odvádět.“

Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle … Když vycházeli od faraóna, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim: „Ať Hospodin na vás pohlédne a soudí. Zošklivili jste nás v očích faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“

Mojžíš se obrátil k Hospodinu a řekl: „Panovníku, proč jsi dopustil na tento lid zlo? Proč jsi mě vlastně poslal? Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A Ty svůj lid stále nevysvobozuješ.“

Na začátku se to rozjelo docela slušně. Sice to trvalo skoro celé dvě kapitoly, než se Mojžíš rozhoupal, resp. než ho rozhoupal onen hlas z hořícího keře (Ex 3,1–4,17), ale nyní už putuje z midjánského exilu zpátky do Egypta. Do země, ve které se sice narodil a vyrostl, ale která se chovala a chová víc než macešsky.

Na zpáteční cestě do poměrů, které nejsou zrovna nic moc (je to tak trochu, jako když se kdysi člověk vracel ze svobodného světa za železnou oponu), s ním byl naštěstí Bůh. Byl i s jeho bratrem Áronem, který vyšel Mojžíšovi naproti, jakmile se dověděl, že se jeho sourozenec vrací z vyhnanství. Byl s nimi oběma, když sestoupili do říše při Nilu, kde svolali izraelské předáky. Byl s nimi, když jim dosvědčovali, že Bůh žije – že je – že je ten, který je (srv. Ex 3,14) – že se nevyčerpal – že pamatuje na svůj lid – že mu bude razit cestu z otroctví do svobody. „A lid uvěřil,“ shrnuje vypravěč. „Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se.“ (Ex 4,31)

Stal se nefalšovaný zázrak. Pokaždé, když utrmácené duše uvěří v možnost změny, v budoucnost Boží, vždycky když přestanou klopit oči jen na vlastní stín, děje se cosi kromobyčejného: Navýsost překvapivá mobilizace ducha k víře, že úsloví „a bude hůř“ futrované zkušeností nemusí platit navěky.

Na začátku se to rozjelo docela slušně. Mojžíš s Áronem směli pocítit podporu Boží i podporu svých hebrejských bratří. S jejím vědomím nyní budou vyřizovat poselství, kterým je pověřil živý Bůh živých. S jejím vědomím přicházejí na audienci k šéfovi celé egyptské mašinerie. „Hospodin ti vzkazuje: ‚Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost (Ex 5,1). Ani jako vládce říše Horní a Dolní nemáš, faraóne, nárok na všechno. Jsou tu lidé, co ti nepatří. Lidé, které jsi zotročil, že nemají volnou ani sobotu (my zhýčkaní k »ani sobotě« pak rovnou připojíme »ani neděli«). Tak je propusť, dej jim »padla«, ať mohou oslavovat Mě, svého živého Boha.‘“

Mojžíš s Áronem egyptského krále patrně i krapet pobavili: „Vás dva si tu možná nechám jako dvorní šašky. To jste opravdu úplně padlí na hlavu? Co to tu předvádíte? Vezíry práce a sociálních věcí? A ještě do toho taháte náboženství! Váš Bůh mi prý vzkazuje … Kdo je to? Co je to? Neznám. Nechci. Nepotřebuji. Máte vůbec ponětí, s kým právě mluvíte? jsem bůh. Tady jste v Egyptě, jestli jste si nevšimli, a tady je bohem farao. Tak přestaňte plácat nesmysly a kafrat mi do toho, jak mám řídit tenhle stát.“

Poselství o Boží svobodě jde proti mocnářově srsti. Vždy a všude. Ošívá se přesně tak, jak se to dá od ředitelů zeměkoule očekávat ve všech dobách, zemích, ve všech společenských systémech. Faraónovu srst navíc naježila představa, jak by tato bláznivina poškodila královskou liberální ekonomiku. „Propustit Izrael? Jen tak mírnichs-dírnichs vyhodit z okna lacinou výrobní sílu? Až naprší a uschne. Mě nebude nikdo poučovat. Stát se řídí jako firma – v mém případě jako firma rodinná, a na rozdíl od jiných to nemusím nijak kamuflovat. Je nejvyšší čas začít maximalizovat zisk: ‚Zvedněte těm kašparům pracovní normu!‘“ Biblický vypravěč to vtělil do slov: „Onoho dne přikázal farao poháněčům lidu: ‚Propříště nebudete vydávat lidu slámu k výrobě cihel jako dříve. Ať si jdou slámu nasbírat sami! A uložíte jim dodat stejné množství cihel, jaké vyráběli dříve. Nic jim neslevujte … Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči.‘“ (Ex 5,7–9)

Soustředit se na práci, pokud občas bolí duše (nebo i tělo), nemusí být k zahození. Člověk se přestane nimrat sám v sobě. Alespoň trochu vypustí, co ho trápí. To si ovšem musí naordinovat každý sám. Když vám práci „od nevidím do nevidím“ pochystá váš šéf, většinou zkouší, kolik toho vydržíte a zda, nebo kdy, umíte říct „dost“. Je-li vaším šéfem farao, možná má za lubem totéž co monarcha z biblického příběhu: aby vás přešly roupy. Chce vás srovnat do latě, abyste neměli moc času na přemýšlení. Jinak byste mohli svým vizím věřit dál. Jinak byste mohli dál propadat utopiím o důstojném životě, o svobodě, o radosti a zahálet sněním o naději, že existuje Ten, který vyvádí ze země otroctví.

Na začátku se to rozjelo docela slušně. Alespoň to tak vypadalo. Nyní to ovšem ve firmě Egypt s.r.o. naopak zhoustlo. „Zní píseň nad pracovním táborem,“ zpíval kdysi i o našich zeměpisných šířkách a délkách Čárli Soukup … „Dozorci z řad Izraelců, které nad lidem ustanovili faraónovi poháněči, byli biti. Vytýkalo se jim: ‚Proč jste v těchto dnech nevyrobili tolik cihel jako dříve?‘“ (Ex 5,14) Vykořisťování přitvrdilo, nesvoboda utáhla řemen ještě o další díru. A jak známo, revoluční nadšení nikdy dlouho nevydrží. Nebylo by bývalo lepší si toto všechno ušetřit? Nechat věci, jak byly dřív? Raději zatnout zuby, zůstat němí a hluší, smířit se s ohnutými zády?

Z chmurných úvah mezi Izraelci propukl zmatek. Za podnikovým ředitelem se vydává už druhé, tentokrát dost depresivní poselstvo: „Dozorci z řad Izraelců přišli a úpěli před faraónem: ‚Proč se svými otroky takhle jednáš? Tvým otrokům se nedodává sláma, ale pokud jde o cihly, poroučejí nám: »Dělejte!« Hle, tvoji otroci jsou biti…‘“ (Ex 5,15–16) Lokajská výčitka laciné výrobní síly. A výsledek? Absolutní nezájem. U vedení téhle firmy se člověk spravedlnosti nedovolá, natož aby se zde potkal s kapkou soucitu. Maximalizace zisku je magická formule, přes kterou vlak nejede. Rozhodně ne ten, jenž se podle biblického vypravěče dal na začátku tak slibně do pohybu.

„Za tohleto fiasko to schytají,“ mručí hebrejští předáci, když vyjdou z královského paláce a vidí Mojžíše s Áronem stát opodál. Byli jim kamenem úrazu – stejně jako Ježíš svým rodákům z Nazaretu, do něhož zavítal s dobrou zvěstí (srv. Mk 6,3). Izraelci jsou zklamaní: Uvěřili, ale realita je zas rychle naučila stát nohama na zemi – zázrak vyšuměl. Byli naivní, když dali na vizi o důstojném lidství, o svobodném bytování v této časnosti, o radostné oslavě. Teď se za to stydí. A ulevit si tím, že ze svých frustrací začnu obviňovat druhé, je způsob starý jako lidstvo samo. Perou do nich: „Už má dušička pokoj? Způsobili jste nám víc škody než užitku! ‚Ať Hospodin na vás pohlédne a soudí. Zošklivili jste nás v očích faraóna a jeho služebníků.‘“ (Ex 5,21) Doslova se v hebrejském originálu dočteme: „Naši vůni zápachem jste učinili.“ Tedy řečeno hezky po česku „pěkně jste nám to tu pohnojili“. A bude hůř…

Po prvotní podpoře izraelských bratří není ani stopy. Také mistr z Nazaretu si jednou povzdechne: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě“ (Mk 6,4). Z nedověry a nářků padá smutek i na Mojžíše. Necítí už ani podporu Boží. Také on se v tuto chvíli uchýlí k oné osvědčené receptuře staré jako lidstvo samo a hezky za tepla to vytmaví Hospodinu: „Copak jsem opravdu šašek, všem jenom pro blázny? ‚Proč jsi mě vlastně poslal? Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A ty svůj lid stále nevysvobozuješ.‘“ (Ex 5,22–23) I Mojžíšovi připadá, že ten slušně rozjetý vlak náhle stojí. Zdá se mu, že nenabírá zpoždění jen na koleji vedlejší, ale rovnou odstavné. A život na odstavné koleji není život. Má dojem, že ho sem převeksloval jediný „bůh“, jehož slovo ve firmě Egypt s.r.o. platí, a že ten, který promlouvá v samotě pouště z hořících keřů, zde, u nilských břehů, mlčí. Že v tomto světě vybydleném arogancí prostě vládnou faraonové.

O tom, že živý Bůh živých naštěstí neřídí jako firmu vůbec nic – ani svět, ani církev, ani sbor, ani existenci člověka –, o tom se teprve bude muset ujišťovat. Opakovaně. Ve víře zas a znova ztrácené, hledané, nacházené. Ve víře obnovované tím Božím hlasem, jeho Duchem stavěné na nohy a další cestu.

Amen.

Křesťané proti kriminalizaci chudých

Čt, 03/25/2021 - 16:33
Křesťané proti kriminalizaci chudých Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:33 Číslo 3/2021

Otevřený dopis poslancům a poslankyním PSP ČR k novele zákona o pomoci v hmotné nouzi

Poslanecká sněmovna bude v nejbližší době projednávat návrh zákona (kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, který by umožnil zabavovat část sociálních dávek jako trest za spáchání drobných přestupků. Novela zákona o pomoci v hmotné nouzi je přepracovanou verzí dva roky starého návrhu ODS, který mezitím prošel přepracováním MPSV a který ke schválení doporučil sněmovní sociální výbor. Novela, pod níž se podepsali občanští demokraté Jan Bauer, Jana Černochová nebo stranický předseda Petr Fiala, počítá s tím, že příjemci sociálních dávek by o tuto podporu mohli na tři měsíce přijít tehdy, spáchají‑li opakovaně přestupek proti veřejnému pořádku, občanskému soužití nebo majetku. Návrh zákona také stanoví pořadí, ve kterém se mají doposud nezabavitelné dávky snižovat. V § 4a odst. 2 se praví: „Doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí lze snížit i opakovaně na dobu více měsíců po sobě, dokud všechny pokuty za vybrané přestupky, oznámené příslušné krajské pobočce Úřadu práce, nebudou uhrazeny… Nejdříve se sníží doplatek na bydlení, a nestačí-li to, sníží se příspěvek na živobytí.“ Částka, o kterou bude dávka z důvodu úhrady pokuty za některý z přestupků snížena, se nově stane příjmem obce.

Podle odborníků na sociální práci novela představuje nebezpečný sociální experiment, který sociální politiku de facto nahrazuje politikou trestní a který řadu lidí, kteří se už teď neobejdou bez pomoci, uvrhne do ještě větší bídy a ilegality. Z hlediska tolik proklamované rozpočtové odpovědnosti navíc v posledku bude znamenat mnohem větší výdaje pro stát, stejně jako nevyhnutelný nárůst kriminality.

Odbornice Alena Zieglerová z Institutu pro sociální inkluzi k tomu říká: „V případě přestoupení vyhlášek obcí půjde ale převážně o porušování nápadů místních zastupitelů, které nezřídka končí zrušením ze strany ministerstva vnitra pro svou nezákonnost, případně Ústavním soudem pro neústavnost. Všichni si jistě vybaví neslavné konce zákazů sezení mimo lavičky nebo vynášení nábytku před dům adresované zpravidla jen občanům vyhrazených částí měst.“

Dalšími důvody k exekuci bude nepřihlášení dítěte k povinné školní docházce a zanedbávání péče o něj, jež spočívá v neomluveném zameškání více než sta hodin během jednoho školního roku. Zákonodárci se přitom odkazují na neexistující ustanovení školského zákona, neboť ten se o trestu za absenci při stanoveném počtu hodin vůbec nezmiňuje.

Alena Zieglerová to komentuje: „V oblasti péče o děti je navrhováno trestat nezapsání dítěte do školy, za což je ve školském zákoně pokuta pět tisíc, která tak bude moci být nezodpovědným (nebo neinformovaným) rodičům stržena z dávek, aby obohatila obecní kasu. Za 100 neomluvených hodin za pololetí má pak přijít další sankce pět tisíc, byť nic takového už školský zákon neobsahuje. Děti jsou podle něj omlouvány rodiči, takže půjde de facto o pobídku, aby rodiče svým dětem záškoláctví omlouvali, protože jinak rodina nebude mít co jíst a kde bydlet. Promyšlené.“

Předkladatel novely poslanec Bauer současně navrhuje, aby část podpory bylo možné odejmout nikoliv až po třech proviněních, ale hned napoprvé, bude-li mít obec pochybnosti o „způsobilosti pachatele k nápravě“.

V těchto dnech půjde novela do druhého čtení a vzhledem k tomu, že prvním čtením, které proběhlo na konci předminulého roku, prošla velmi hladce (pro její zamítnutí se vyslovilo jen čtrnáct poslanců), lze se důvodně obávat, že tento zákon kriminalizující chudé bude schválen.

Bude-li zákon přijat, přispěje ke stavu, v němž je demokracie jen pro některé, a lidská důstojnost chudých, slabých a zranitelných bude ještě více pošlapávána. Společnost, otřesená covidovou epidemií, se začne rozkládat ještě víc. Jako křesťané a křesťanky chceme být s takto vylučovanými spoluobčany solidární. Protestujeme proti této asociální zákonodárné iniciativě a důrazně varujeme před jejími důsledky.

Tomáš Trusina, farář
Jan Bierhanzl, filosof a vysokoškolský učitel

Dopis byl odeslán dne 7. 2. 2021 spolu s podpisy 282 osobností, zejména kazatelů a kazatelek, teologů, sociálních pracovníků, představitelů charitních, diakonických a dalších neziskových organizací ze sociální sféry.

Děkujeme signatářům a dalším za podporu i šíření této výzvy. Novela zákona měla být podle posledního harmonogramu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR projednána 23. 3. 2021, ale projednávání bylo opět odloženo. Budete-li chtít stanovisko vyjádřené v dopise ještě podpořit, je jistě možné napsat přímo poslancům a poslankyním, zejména z hnutí ANO a z koalice SPOLU.

Byl citován zde:

https://denikn.cz/558133/zakon-psal-sam-zivot-a-starostove-z-vyloucenych-lokalit-snemovna-bude-resit-zda-chudi-za-prestupek-prijdou-o-davky/?ref=tit

a na serveru https://www.blisty.cz

Připojila se také Charita Česká republika: https://www.charita.cz/aktuality/z-domova/ krestane-se-ozvali-proti-kriminalizaci-chudych/

Duel na Proglasu:

https://zpravy.proglas.cz/13/za-prestupky-odneti-davek-prevence-proti-kriminalite-ci-nebezpecny-socialni-experiment/

Křesťané na neočekávaných místech

Čt, 03/25/2021 - 16:31
Křesťané na neočekávaných místech Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:31 Jan Milíč Lochman Číslo 3/2021

Teologickým učitelem, k němuž se nikdy nepřestal hlásit, byl Svatopluku Karáskovi J. M. Lochman. Ke vzpomínkám na Sváťu (viz Protestor 1/21) přidáváme svědectví jeho učitele, napsané v samých počátcích Sváťovy duchovenské dráhy. Pro Protestant vybral, přeložil a upravil Petr Macek.

Asi první knihou Jana Miliče Lochmana napsanou a vydanou pro anglicky mluvící čtenáře byla jeho Církev v marxistické společnosti (Church in a Marxist Society) z roku 1970. Vyšla s podtitulem „Poutavá zpráva z Československa“, kterým ji asi obdařil vydavatel (Harper & Row), současně v New Yorku, Evanstonu a Londýně. V kapitole s názvem „Křesťané na neočekávaných místech“ uvádí autor několik příkladů křesťanského svědectví v nehostinném „terénu“, kterým bylo Československo v době totality. Po právníkovi, donuceném živit se jako dělník, a lékaři, umělci a vědci, vesměs konkrétních jedincích, které osobně znal a kteří tu jsou většinou uváděni svým křestním jménem, představuje i teologa, svého někdejšího studenta. Tuto část (v originálu s. 97–99) tu v překladu reprodukujeme.

Teolog

Nástup socialistického režimu v Československu neznamenal zkrácení počtu studentů teologie z protestantských církví (v katolické církvi byla situace složitější). První léta představovala výrazný nárůst; počet studentů teologie daleko přesáhl potřebu církví. Na konci padesátých let však jejich počet znatelně klesl a začali jsme mít starosti. Šedesátá léta však opět přinesla trvalý růst počtu přihlášek ke studiu. Pro naše církve to bylo důvodem k radosti: mladí muži i ženy nastupující ke studiu s cílem duchovenské služby si zvolili profesi, která neslibovala z ekonomického či společenského hlediska žádnou kariéru. Rozhodnutí pro teologii je přicházelo draho.

V některých případech to přicházelo draho také vzhledem k těžkostem, které bylo třeba překonat. Na konci padesátých a na začátku šedesátých let nebylo snadné se dostat na teologii přímo ze střední školy. Některé z těchto škol pokládaly za osobní i instituční prohru, jestliže se jejich absolventi rozhodli pro studium teologie. Pokoušeli se je proto od takového rozhodnutí nejrůznějším tlakem odradit. Pokud to však tito mladí studenti nevzdali, pak (někdy třeba s jednoletým či dvouletým zpožděním) uspěli. Někdy však museli ukázat pozoruhodnou vytrvalost a odvahu. Díky tomu pak občas získali opravdový respekt i u těch, kdo se jejich přijetí ke studiu snažili zabránit. Nikdy nezapomenu na slova jistého státního úředníka, který se pokusil zabránit jednomu studentovi studovat na Komenského fakultě (dokonce nařídil jeho psychiatrické vyšetření a užil i další nátlakové a přesvědčovací prostředky). Když se ukázalo, že to všechno k ničemu nevede, tak nakonec konstatoval: „Kdyby se býval vzdal, tak bychom asi hodně tratili všichni.“ Odhodlání ke studiu teologie si tak v posledku získalo respekt i u mnohých odpůrců.

Takové ryzí existenciální odhodlání leckoho v mladé generaci šedesátých let k teologii přitahovalo, a to nejen v rámci církví. Zájemci o studium přicházeli v rostoucí míře jako autentičtí (a často velmi nekonvenční) konvertité bez jakéhokoliv církevního zázemí ve vlastních rodinách či v osobním příběhu. Jejich styl byl jiný. Svým zjevem i způsobem života některé tradiční církevníky děsili. Zároveň však s sebou přinášeli prvek radikální poctivosti a evangelizačního zájmu – byť ne v tradičním slova smyslu – o ty, kdo stojí stranou církve, o lidi na málo očekávaných místech či na okraji společnosti.

Svatopluk byl nejlepším příkladem takového studenta. Byl to vyučený vinohradník, odmítač vojenské služby a v důsledku toho dočasně i horník, zároveň populární písničkář, básník – a misionář. Pro některé byl poněkud podezřelý coby přítel „publikánů a hříšníků“. Nebyl to žádný brilantní teologický teoretik. Byl však nesmírně čestným člověkem s vášnivým zájmem o lidská srdce. Uvědomil jsem si tyto jeho dary jednou na horách – na nečekaném místě. Studenti teologie, kteří tu trávili čas lyžařské rekreace, šli večer do hospody. Bylo tam mnoho skupinek mladých lidí. V tomto nepříliš inspirativním prostředí byl Svatopluk požádán, aby zazpíval své písně. Nedal se pobízet a zpíval jednu za druhou – své vlastní i jiné populární songy. Celá hospoda se posléze shromáždila kolem něj. V tu chvíli začal zpívat své vyznavačské songy. Stal se jasným svědkem lidské oslavy Božího Slova. Nikdy předtím jsem neviděl zářit světlo Kázání na hoře tak jasně a prospěšně jako tehdy v té hospodě na horách. A mnozí z těch, kdo slyšeli jeho píseň patrně poprvé ve svém životě, zcela ztichli a soustředili se. Neformální svědectví na neočekávaném místě.

Etika doteků

Čt, 03/25/2021 - 16:30
Etika doteků Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:30 Kristýna Pilecká Číslo 3/2021

Nedávno se mi dostala do rukou kniha o terapii pevným objetím (TPO). Tato terapeutická metoda vychází z tzv. holding therapy, kterou propagovala Martha Welchová a v českém prostředí ji převzala Jiřina Prekopová. Českým čtenářům je k dispozici např. její kniha Pevné objetí. Cesta k vnitřní svobodě (Portál, Praha, 2013). TPO je nedávným objevem a potvrzuje fakt, že tělesnost je organickou součástí života. Zmiňuji tento terapeutický přístup v souvislosti se současným stavem sociální interakce, která prochází proměnou. Je totiž ochuzena o dotyky, objímání a jiné projevy fyzické blízkosti. Děje se tak z bezpečnostních důvodů. Aktuálně se nás všech dotýká vědomí všudypřítomného viru covid-19. Mimo své základní funkce působit nemoci s sebou přináší ještě i poselství. Poselství o životě a smrti. Nemoc paradoxně odhaluje podstatu života: Jednak se syrovostí sobě vlastní ukazuje, že smrt k životu patří, jednak podněcuje k reflexi a někdy je i pomocí k znovunalezení smyslu života. Vede k přehodnocení hodnot a třeba i ke vzkříšení toho, co bylo zdánlivě mrtvé. Pisatel Lukášova evangelia zmiňuje příběh o vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11–17), jehož starozákonním protějškem může být příběh o Elíšovi, který svou fyzickou blízkostí byl s to vzkřísit mrtvé dítě (2Kr 4,32). Nemoc se v tomto případě stala příležitostí k setkání se zdrojem života. Zejména evangelista Jan vypovídá o uzdravující síle setkání člověka s Ježíšem jako s někým, kdo je zdrojem života (J 3,36; J 4,14). Existují případy lidí, kteří v nemoci znovu nalezli chuť k životu. V důsledku prožité blízkosti někoho nebo něčeho oživujícího se jejich život resuscitoval. V prožitku nemoci je možné se vztahovat sám k sobě a odkrývat nové možnosti života. Dynamiku života může ovšem nemoc také ukončit, vztah ke zdroji života přestane fungovat a ke slovu přichází smrt. V knize Kazatel je tento moment poeticky vyjádřen obrazem stříbrného provazu, zlaté mísy nebo džbánu: „Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,6–7). V napětí mezi životem a smrtí může nemoc podněcovat k větší pozornosti a vnímavosti vztahu k sobě i k druhým. Může usmiřovat polarity a vést k uvědomění, že smrt není strašidlo nebo slovy Jiřiny Šiklové „nepojmenovaná hrůza“. Smrt je součástí života.

Životodárná síla interpersonální vztahovosti

Opakem života není smrt, stejně tak jako opakem smrti není život. Život a smrt jsou dvěma stranami skutečnosti, kterou všichni, ač rozdílně, prožíváme. Ukazuje se, že skutečnost je jedna jediná, alespoň pro živočišný rod homo sapiens obývající planetu Zemi. To, že skutečnost je jedna jediná, je velké plus pro lidstvo. Všichni jsme v ní bez ohledu na sociální postavení, pohlaví, stav konta, sexuální preferenci a jiná specifika týmž živočišným druhem. Rozdíly ve vztahu ke smrti a životu nehrají roli. Od ostatních druhů nás odlišuje schopnost sebereflexe a vztahovosti, přičemž tato vztahovost je prodloužena až k Bohu, respektive k něčemu, co člověka přesahuje. Toto „Něco“ či „neznámé“ člověka svým způsobem inspiruje, posiluje, oduševňuje. Dodává patřičný entuziasmus. Nakonec slovo entuziasmus je odvozeno od řeckého entheos – bohem nadšený. Specifikem člověka je právě ona schopnost nadchnout se, zažívat stav, v němž se člověka zmocňuje Bůh. Příklady takového zmocnění nacházíme v Bibli. Jsou to právě ony momenty, kdy se Ježíš dotýká nemocných, bezmocných, ztracených, vyčleněných… Samy zástupy se k němu hrnou, aby se mohly dotknout alespoň cípu jeho roucha v naději na uzdravení (srov. Lk 6,19). Ježíš uzdravuje tu dotekem, tu slovem, někdy obojím způsobem a přitom naráží na farizeje a zákoníky, kteří jeho entuziasmus napadají. Nechápou, že disproporci mezi čistým a nečistým přemosťuje láska. Ne nadarmo Ježíš vyzdvihuje dvojpřikázání lásky jako zákon nejvyšší. Není to jednoduchá rovnice: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Co to znamená? Co předchází? Bližní nebo já? Obdobně by se dalo mudrovat nad tím, je-li smrt opakem života či nikoli. Zdali duše sídlí v těle, nebo tělo v duši. S láskou to není jednoduché… Je pravdou, že fenomén lásky se proměňuje, nakonec život sám je dynamický a reciproční. Léčivý potenciál lásky dokazují lékaři, psychologové, etologové. Je dokázáno, že lidé, kterým se nedostává lásky, nejsou schopni navazovat vztahy a jejich náchylnost k chronickým chorobám je vyšší. Jsou to lidé, kteří ve svém životě nerozpoznávají sebe coby obraz boží. Nemají lásku k sobě a proto je pro ně obtížné milovat své bližní. Platí-li tvrzení, že člověk je obrazem Božím, pak má lidstvo velkou šanci na přežití. Díky své stvořenosti je člověk nadán schopností vztahovat se ke svému Stvořiteli. Díky své stvořenosti má možnost naplňovat potenciál lásky, která je kreativní. Díky své stvořenosti může rozpoznat zdroj života, kterým je kreativní Láska. O této lásce nás zpravují nejenom biblické zprávy, ale i nekonečná řada uměleckých a vědeckých výdobytků lidstva, dokládajících životodárnou sílu interpersonální vztahovosti, ale i přesahy za horizont hmatatelného, dosažitelného prostřednictvím lidské smyslovosti.

Proč o tom píšu?

Koronavirus nám dává lekci a příležitost k revizi lásky a naší vztahovosti.

Vztahovost je jedním ze specifik lidského rodu a s ní je spojen i fenomén dotyků. V živočišné říši má dotyk funkci nástroje k poznávání světa, je nezbytný pro poznávání druhého a je předpokladem růstu. Dotýkání je součástí tělesnosti coby média k vnímání vlastních pocitů. A právě hmat jako jeden ze základních smyslů je aktuálně v ohrožení. Není mu přáno, a přitom má svoji nezanedbatelnou sociální funkci. Při kontaktu lidské kůži s jinou lidskou kůží dochází v organismu k neurochemickým změnám a ty pak vyvolávají pocit bezpečí a spokojenosti (viz také článek Petr Třešňák, Kouzlo dotyků, Respekt, 8, 2021, s. 41). Jsou známy hrůzné experimenty, kdy novorozencům bylo odpíráno zažívat dotyk. Příkladem buď např. experiment, který provedl císař Friedrich II. ve 13. století. Kojencům byla sice dodávána potrava a základní hygiena, byl jim však odepřen jakýkoli projev náklonnosti ve formě láskyplných doteků, hlazení, obejmutí… V důsledku dotykového hladovění děti buď umíraly, nebo byly fyzicky i mentálně opožděné, deprivované; následky dotykového hladovění se projevily i tím, že jako dospělé nebyly schopné navazovat vztahy, končily ve vězení, na ulici, v psychiatrických léčebnách. Síla, význam a moc chybějícího dotyku se sice ve všech případech neprojevila smrtí, ale následky dotykové deprivace byly děsivé.

V současné pandemické době se hmat stal prostředkem „nečistým“ a život téměř ohrožujícím. A přitom je zřejmé, že bez vědomého prožívání tělesnosti by bylo naše lidství necelé, frustrované, živořící. Jenom zdánlivě se tělesnost vytratila z našeho provozního života, ze sociálních vtahů. Vědomé potřásání rukou, obejmutí, letmé doteky tváří, poklepání na rameno, všechny ty projevy blízkosti vystřídalo všudypřítomné dodržování odstupů, distanc, strach z nakažení. Křehkost a esence lidství se díky všudypřítomnosti viru stala o hodně transparentnější.

Nemusíme ovšem rezignovat na dotyky, abychom dostáli tomu, co tvoří esenci lidství, a sice vztahovosti. Dotýkat se lze i slovy. Vždyť slovo je kolikrát mocnější než fyzický projev. Slovo je nástrojem komunikace obdobně jako dotek, slovem lze pohladit i ublížit. Své o tom ví starozákonní pisatel (Přísloví 15,4; 28), a co teprve pisatel listu Židům? (Ž 4,12)?

I v době sociální distance máme k dispozici prostředky, nástroje, jak projevit blízkost, sounáležitost, lásku. Jak pěstovat vztahovost, bez níž to v životě nejde, bez níž se životní kruh uzavírá a ke slovu přichází Smrt. Komplexitu života určují procesy boje i spolupráce. Vědecké studie z řad biologů, filozofů a dalších myslitelů dokládají, že spolupráce má v příběhu života s velkým Ž primát. Chemik John Hands v knize Cosmo Sapiens. Die Naturgeschichte des Menschen von der Entstehung des Universums bis heute s odkazem na Juliana Huxleyho uvádí, že lidstvo se vyvíjí ke stále vyšší komplexitě a je součástí progresivního psychosociálně evolučního procesu nazvaného humanizace (s. 755–6). Nabízí se v této souvislosti podobnost s uvažováním teologa Pierra Teilharda de Chardina. Chardin rozvíjel teorii o vesmírné evoluci a o směřování vývoje lidstva do konečného bodu Omega. Podobný optimismus sdílí autoritativní texty Bahá’í víry, jejichž ústředním principem je teze o evolučních stupních lidstva a o postupném zjevování Boží vůle v závislosti na mentální zralosti lidstva (viz např. Abdu’l Bahá, Odpovědi na některé otázky). Řada myslitelů, mezi jinými Konrad Lorenz věří, že člověk představuje vývojový stupeň na cestě k opravdu humánní bytosti (Odumírání lidskosti, str. 183). Nelze prý předpovědět, zda homo sapiens zanikne či přežije; máme však povinnost o jeho přežití bojovat. (s. 186).

I když současné sociální distancování nekoresponduje s vědeckými studiemi potvrzujícími prospěšnost hmatových vjemů, je jistě na místě dodržovat patřičný odstup, nosit roušky, mýt si ruce a pokusit se o jiný druh blízkosti, který (snad) stejně dobře poslouží jako prevence proti stresu a posílí imunitu. Čistota rukou a správně nasazená rouška nebo respirátor ne vždy odpovídají čistotě srdce a jeho projevů. Připomeňme si na tomto místě Ježíšovu promluvu o tom, co je a co není čisté. Když byl dle Matoušova evangelia konfrontován s farizei a zákoníky, kteří láteřili nad tím, že si jeho učedníci před jídlem neomývají ruce, odpověděl Ježíš otázkou a dodal, že nikoli to, co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale naopak to, co z úst vychází a jde ze srdce, to člověka znesvěcuje – znečišťuje, činí ho pošpiněným: „špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, loupeže, křivá svědectví, urážky…“ (Mt 15,1–20). Jsou to všechny ty momenty, v nichž je na druhém pácháno násilí fyzické nebo slovní. Všichni známe malá, menší, ale i velká příkoří, buď jako přímí aktéři nebo pozorovatelé. Příběhy násilí se opakují.

Koronavirus nám dává lekci, odhaluje podstatu života, kterou je láska a s ní spojená vzájemnost. Její procesy probíhají na všech úrovních života. Reciproční procesy probíhají v těle, stejně tak si nelze bez určité míry vztahování k protějšku představit sociální život. Už na buněčné úrovni dochází k recipročním procesům, mozek funguje synapticky. Celé tělo je protkáno sítí vztahů a chemických procesů. Koronavirová karanténa nám připomněla sílu a nutnost dotyků. Jsme propojeni a není jedno, co udělá nebo neudělá jeden článek v síti vztahů. Jsme na sobě závislí.

Na okraj doby covidové

Čt, 03/25/2021 - 16:25
Na okraj doby covidové Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:25 Ondřej Macek David Šorm Číslo 3/2021

Kde svoboda končí, a kde začíná

Moje první a poslední poznámka o covidu. A není v ní nic nového a objevného. V posledních dnech mě hodně trápily příspěvky některých mých facebookových přátel o rouškách, svobodě a rádoby vtipy na toto téma. Dnes ráno mi došlo, že jsem vlastně rád, že na facebooku mám i příznivce pana poslance Volného, Chcípl pes, odpůrce očkování, a taky ty, kteří tam dávají chytré citáty a fotky předjaří. Alespoň nejsem jen ve své bublině.

Jsem také farářem na vesnici, větší půlka mých sester a bratří volila Babiše a Zemana a pár z nich i Okamuru a komunisty, kteří jsou podle mě zemští škůdci. A někteří z nich mě pravidelně zásobují nepodepsanými wordovskými soubory se zaručenými zprávami o uprchlících za humny, čipech Billa Gatese a muslimském vedení Pirátů. (Nepřestávám je proto mít rád a i si jich pro jiné vážím…) Občas dohledám zdroje a pošlu zpět. Ale v zásadě nevím, co mám dělat jiného, než kázat o Pánu Ježíši, lásce, odpuštění a Boží představě světa, jak ji (samozřejmě subjektivně) vyčítám z Bible.

Covid 19 jsem asi ještě neměl. Zemřela mi na něj teta, volal jsem jí sanitku a její zápas o každé nadechnutí si budu pamatovat hodně dlouho. Několika mým kamarádům zemřeli poměrně mladí rodiče. Jiným nedali babičku ani na kyslík, protože ji vyhodnotili jako už marný případ. Několik mých kolegů vedle farářování nastoupilo do nemocnic. A taky mám kamarádku, mladou lékařku sotva pár měsíců ve špitále, kterou přeřadili na covid oddělení k umírajícím. Samozřejmě „to“ měla řada mých rodinných příslušníků, přátel a farníků s různými průběhy. Můj otec s Alzheimerovou chorobou už prostě všechny ty změny kolem sebe definitivně nedal. Jsem tedy na tom, odhaduji, stejně, jako asi už všichni v této zemi.

Také mám přátele, kterým to zničilo či ničí podnikání. Už rok mi tři děti sedí u počítačů, a ne ve škole. A místo toho, abych se loučil s lidmi v Nosislavi… Některým lidem ze sboru nemůžu ani zavolat, protože špatně slyší a telefonování prostě nejde. Mám blízké, kteří jsou přilepeni u zpráv, a také takové, kteří dělají, že to není. Jsem přesvědčen, že tahle vláda je šílená. Ale moc si nemyslím, že by tam kdokoli z těch dalších egomaniaků předváděl něco o moc lepšího. I když naděje umírá poslední. Roušky pro mě byly hrozné, respirátory jsou ještě horší. Chce se mi v nich zvracet a mlží se mi brýle, takže jsem úplně out, sotva někam vlezu.

Nějak však pořád věřím tomu, co říkal asi John Stuart Mill: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Prostě se to budu snažit nosit, chodit si nechávat šmrdlat v nose a jinak více méně sedět doma, protože nechci ke všem svým životním průserům ještě přidávat to, že bych to někomu předal a on dalšímu a někdo na to zbytečně zemřel. A ani nechci, aby někomu do nekonečna odkládali operaci, protože nejsou kapacity. Nebo aby někdo musel rozhodovat, koho připojí na kyslík a koho ne.

Očkovat se nechávám, i když je mi jasné, že ty vakcíny jsou asi trochu rychlokvašky a pravděpodobně krátkodobé a možná ne příliš účinné na všechny mutace. Ne ze strachu. Hloupě si myslím, že bychom to doma asi přežili. Ale doufal jsem, že by mi to mohlo otevřít cestu k lidem, které teď skoro nemůžu navštěvovat. Asi to tak nebude, ale alespoň ten pokus.

Ondřej Macek

Převzato z FB, 12. 3. 2021

Snažím se věřit, že se poučíme

S každou další informací, že zemřela další veřejně známá osobnost, která naší společnosti něco dobrého a trvalého dala, si uvědomím, jak velké množství lidí odchází tiše a bez povšimnutí. Umírají často na přeplněných odděleních, kde s nimi komunikují lékaři a zdravotníci (kteří slouží na pokraji svých sil) zahalení v ochranných oblecích. Pohřby mohou být jen pro nejužší okruh lidí, děti se už do počtu nevejdou. „Kde je babička?“ Lidé ve městech stojí u nástěnek s parte, aby se alespoň dozvěděli. Přátelé se nerozloučí, druhého „nedoprovodí“ navzdory tomu, kolik dobrého spolu prožili. Vztahy jsou neuzavřené, mnohdy neusmířené. Zemřelí tu nejsou, ale nějak stále jsou. Odcházejí i celé části rodin (vím o mezigeneračním domě, který zůstal najednou zhasnutý). Časem se jen přistaví kontejner…

Ti, co zůstávají, pak mnohdy žijí v těžkém pocitu viny, že právě oni nakazili svého nejbližšího, který tu přeci mohl být a radovat se ze života. Manželé, co spolu šli celý život, si ani nepodají ruku. Spousta lidí má po prodělání nemoci závažné následky. Mnohdy ani nemají sílu se utěšovat, že přežili. Ti, kteří potřebují rychlou operaci, protože mají jiné závažné onemocnění, musí čekat… Mnoho seniorů vlastně dostalo k Vánocům příspěvek 5000 Kč na vlastní pohřeb.

Je potřeba trvat na tom, že ač je tato nemoc závažná, druhá a třetí vlna vůbec nemusela proběhnout, rozhodně ne v tak ničivé síle. Snažím se věřit, že se z toho jako společnost poučíme a že budeme o vládě, vlastních prioritách a hodnotách přemýšlet prostě jinak. Ale bude potřeba hodně usmiřovat, vnitřně uzavírat (a také jít dál), zajímat se o opuštěné, o ty, kteří se propadli do chudoby, odpouštět a přitom trvat na pravdě (věcně a klidně).

David Šorm

Reakce na zprávu o úmrtí Jana Vodňanského

https://www.facebook.com/david.sorm.3

Krajina, jejíž stíny děsí dodnes

Čt, 03/25/2021 - 16:23
Krajina, jejíž stíny děsí dodnes Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:23 Jan K. Černý Číslo 3/2021

recenze filmu Krajina ve stínu

Nejvíce Českých lvů posbíral letos černobílý snímek, který zůstal na veřejnosti ve stínu jiných „velikánů“ (Šarlatán, V síti) a také schytal od mnoha kritiků průměrná až podprůměrná hodnocení. Film „Krajina ve stínu“ režírovaný Bohdanem Slámou (scénář Ivan Arsenjev) se zaobírá doposud traumatickým bodem českých dějin – divokým odsunem Němců a poválečným běsněním ze strany mnohých československých občanů. Film vychází ze skutečných událostí, které se odehrály po skončení války v pohraniční vitorazské Tušti, kde bylo spontánně vytvořeným lidovým soudem odsouzeno ke smrti 14 občanů, již se nejvíce provinili tím, že se přihlásili v roce 1939 k německé národnosti (o Hitlerovi a nacismu většinou neměli valné tušení a změnou národnosti se převážně hlásili k Rakousku, jehož byli dříve součástí). Rodinní příslušníci popravených spolu s dalšími „Vitorazany“ byli vyhnáni do rakouských lesů, kde až po tři čtvrtě roku přežívali v hrůzostrašných podmínkách.

Snímek se odehrává v imaginární vesnici Schwarzwald (aluze na Tušť – Schwarzbach) situované rovněž na Vitorazsku, které bylo v roce 1920 arbitrárně přisouzeno novému Československu. Ve vesnici spolu žijí Češi, Němci i Židé a jejich identita je v mnoha případech spíše regionální než nacionální. Nicméně s německým záborem pohraničí dochází k zostření identit a zhoršení vzájemných vztahů. Dění ve vsi je zkoumáno skrze jednotlivé sondy (1938–1952), které ohledávají důležité události ve vesnici. Zorným úhlem jednotlivých sond je téma morálky, tedy jak se která postava zachová v konkrétních situacích. Většinu situací přivály zvenčí „velké dějiny“, které jsou motorem venkovského dění. Film pak zkoumá, jak jednotlivé postavy ve vsi reagovaly na velké změny (na anšlus Rakouska nacistickým Německem, zábor pohraničí, vypuknutí války, na prohru Německa). Děj nevyhnutelně spěje k poválečné tragédii a film sám tuto tragédii některými obrazy i scénami předznamenává. Bohužel jí film nekončí, neboť na počátku 50. let byli mnozí „Vitorazani“ vyhnáni podruhé.

Snímek nesleduje jednoho hrdinu, ale hlavním aktérem se mu stává (skoro) celá vesnice, takže divák se setkává s velkým množstvím postav a „musí se“ orientovat ve vzájemných rodinných vztazích. Toto pojetí je v mnoha recenzích pranýřováno a další kritika mnohdy vyvěrá z tohoto bodu. Jednak bývá negativně hodnoceno, že divák si nemůže vytvořit vztah s aktéry, čímž se film stává neosobní, jednak bývá vytýkána nepříliš rozvinutá psychologizace postav. Toto prizma je možná oprávněné, avšak cílem autora zjevně nebylo pitvat postavy do morku kostí, ale vztahovat se k tématu sociologicky a zobecňovat. Sláma vypráví příběh kronikářským způsobem, kdy nechává diváka nahlédnout do vybraných morálně problematických scén. Nastiňuje motivy jednání autorů, ale podobně jako kronikové zápisy nesoudí, jen zachycuje. Kolektivní hrdina pak umožňuje vidět, jak na jednotlivé události reagují různí lidé, čímž se divákům ukazují různé polohy jednání (čisté, ideologické, oportunistické) a neodkladně je v nich vyvolávána otázka: Jak bych za této situace jednal já? Nesnažil bych se získat výhody pro sebe či pro rodinu (příspěvky pro Němce, volná hospodářství či věci po Němcích)? Odolal bych nacionálnímu běsnění? Neměl bych tendence podílet se na poválečném lynčování, kdyby mi to přinášelo pocit moci, sociálního uznání nebo mi ulevovalo od frustrace? Kolektivní typ hrdiny navíc nechává prostor k deduktivní imaginaci, kdy divák „musí“ na základě jemných nuancí ze scén rozklíčovat aktérovy motivace či si domyslet řadu okolností.

Z historické či historiografické perspektivy je film cenný v tom, že zobrazuje, jak obyčejní venkovští lidé reagují na velké dějiny – jak si osvojují, využívají, zneužívají možnosti, které přicházejí zvenčí. Velké ideologie (nacionalismus, komunismus) se totiž nešíří jen fanatickými jedinci, ale drobnou praxí společnosti či individuí, která využívají příležitostí, jež ideologie záměrně či nezáměrně poskytuje (přihlášení se k němectví pro vyšší dávky). Ideologie je pak nesena, tvarována, někdy až podpírána každodenním jednáním aktérů a podílí se na utváření reality. Za příklad zde může posloužit starosta zvaný Polda, člen NSDAP, s nímž přichází do vesnice německé zákony. Na veřejné schůzi lidem říká, že by se jich mělo více přihlásit do nacistické strany, avšak na druhé straně zamezí (za úplatu), aby byla poslána udání, a lidem v nouzi prodává obilí. Tímto osobitým jednáním dává ideologii určité rysy na lokální úrovni a uvádí ji „ve svém podání“ v život. Podobným příkladem by pak byla Anna Svitková, hospodská, jež je přesvědčena, že s Němci přijdou peníze. Nechává vymalovat hospodu hákovými kříži a nutí ženy našívat je na vlajky.

Film se tematicky podobá snímku „Všichni dobří rodáci“, který také skrze sondy do jednotlivých let (1945–58) sleduje sedm osobností, původně kamarádů, na jedné moravské vesnici. Velice blízko pak má k filmu „Bílé stuhy“ (Das Weiße Band, 2009), kde skrze vyprávění místního mladého učitele divák sleduje záhadné násilné dění v rakouské vesnici před Velkou válkou. Film rovněž lacině nemoralizuje a problematizuje otázku viny. Na rozdíl od Slámy však autor neakcentuje velké dějiny, ale problematizuje tradiční hierarchické uspořádání patriarchální společnosti (hlavní postava jen doufá, že by lokální události mohly „osvětlit některé záležitosti, které se staly v naší zemi,“ tedy uvažuje metodologicky opačně než Sláma).

Stěžejním tematickým úhlem filmu je vina a nevina aktérů v jednotlivých scénách. Sláma neukazuje jen černo-bílé postavy, těch je minimum, ale zobrazuje, jak se ve většině postav mísí a vytváří různě syté odstíny šedi. Vedle toho se zde také objevují motivy kolektivní viny („obecní blázen“ ponižovaný a spíše trpěný než respektovaný nabývá s koncem války moci nad oficiálními Němci, vrací lidem jejich neuctivé jednání a opájí se pocitem moci), která rozestírá jednoduché určení, kdo je vinen, a dává na frak prostým morálním soudům. Vinen se však ve filmu (až na legionářovu manželku, která lituje, že si vzala dva hrnečky od vystěhovaných Němců) nikdo necítí. Všichni hází zodpovědnost, respektive vinu, na druhé. Nepřiznaná vina a neodpuštění hříchů nahání násilným aktérům strach z pomsty, jehož se chtějí zbavit. A tak se za komunistické diktatury musí navrátilci z lesa nedobrovolně stěhovat podruhé.

Ve filmu nedochází k vývoji charakteru hrdinů – jedinci jsou charakterově pevní (nezlomní, neuhýbají se svých pozic), méně pevní (ustupují nátlaku druhých), slabší i slabí (oportunističtí) anebo vyloženě pokleslí, takže podléhají sklonům činit násilí, kdykoli se naskytne příležitost (k proměně nedochází ani u přeživšího koncentrační tábor Vachla, jehož charakter, jak ukazuje závěr filmu, byl od počátku slabý). U většiny postav, které pak přímo páchají násilí, je zvýrazněn jejich trhanský neurvalý vzhled (humpoláčtí gardisté plukovníka Krepse). Menší či větší zpitvořené vzezření pak sálá i z většiny členů (komunistů) v Národním výboru. Zjednodušené zobrazení většiny negativních postav je určitou slabinou filmu, na druhé straně však pomáhá při sledování, neboť při již tak vysokém množství postav by se mohl divák ztratit, pokud by byl realisticky zpodobněn zjev vyloženě záporných postav.

Z historické perspektivy je nutné připomenout, že poválečná doba byla pro současného člověka nepředstavitelně surová. Otevřeme‑li si Mlynárikovu knihu „Tragédie Vitorazska 1945–1953: poprava v Tušti“ zjistíme, že Slámův film je slabým odvarem a režisér se mohl mnohem více „vyřádit“ (např. v Tušti došlo ještě před běsněním gard k záhadnému oběšení dvou žen – pravděpodobně kvůli majetku, poručík Kužel působící na Vitorazsku karabáčem nutil zavřené ženy ve škole k souloži a podílel se na loupežích zabaveného majetku). Optikou této knihy a filmu se pak kritika, že film je pouhou vyprávěnkou o zlých lidech, zdá lichá a není divu, že gardisté jsou zobrazeni jako bestie toužící po krvi.

Až na drobné nedostatky (z historického pohledu by bylo zajímavé zjistit, zda se luterská píseň „Ó hlavo plná trýzně“ zpívala i v katolickém prostředí, avšak filmařům takovou drobnost těžko vyčítat), není filmu příliš co vytknout. Film znovuotevírá bolavé místo naší historie, narušuje mýtus o holubičí české povaze a ukazuje, jak doba – podmínky přiváté velkými dějinami – může poskytovat prostor či dávat impulzy k projevení stinných stránek naší lidské osobnosti.

Krajina ve stínu, Bohdan Sláma, 2020

František Lízna 1941–2021

Čt, 03/25/2021 - 16:20
František Lízna 1941–2021 Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:20 Tomáš Bísek Marek Janás Číslo 3/2021

4. března zemřel ve věku 79 let František Lízna, kněz, politický vězeň, pastýř dětí s postižením, vězňů, Romů, bezdomovců, transsexuálů. Nekrology se věnovaly zejména jeho ojedinělému odporu vůči komunistickému režimu, texty které přinášíme, se soustředí na popřevratový sociální rozměr jeho služby.

Kdo je náš? Český Otec František

Jak se dobíráte dostatečné stability v prudce se měnícím světě? Proměny na nás dorážejí z mnoha stran. Pandemie přidává svůj smrtonosný díl. Jejím přispěním nás opouštějí lidé, které jsme měli rádi. A přitom třeba právě jejich láska uměla neobyčejně stabilizovat naši rozkolísanost. Má s koncem milovaného a uznávaného člověka končit a docela se uzavřít onen podíl pevnosti lásky, který on znamenal, nosil a stabilně podněcoval?

Přemýšlím, jak je stabilita v určitém smyslu projevem pevnosti.

V dobách našich nejčastějších střetnutí se Státní bezpečností kolem začátku osmdesátých let minulého století se u nás v Telecím nečekaně zastavili manželé Heda a Láďa Hejdánkovi. Zůstalo po nich slovo, které je povzbuzující a zároveň nejednoznačné: „Díky za přátelství a pevnost, které jsou podporou nám všem!“ Hřálo to a povzbuzovalo. A přeci vedlo k zamyšlení: Jsme my opravdu schopni přátelství? A naše pevnost? Kde ji mohou naši přátelé rozeznávat? Dobře vím, že milí Heda s Láďou chtěli podepřít venkovské signatáře, které viděli oddělené od ostatních, zpravidla soustředěných ve městech.

Po nich se ukázal další a naprosto nečekaný návštěvník, Otec František Lízna. Již tehdy a pak až do konce svých dnů se právě on vyznačoval nezdolnou pevností. O tom jasně a mnohokrát svým slovem svědčí mnozí, kteří ho měli rádi.

Po dlouhých letech tápu v tom, jak dobře postavit smysl jeho návštěvy. Copak se právě v těch dobách nepodobal řadě dalších, kteří si nás tehdy nacházeli dík chartistickému cejchu? Ne, přeci jen se nepodobal. Nebyla to jen přátelská sounáležitost a pevnost, které nese společné zaměření, podepřené otevřeností a vzájemným pochopením. Co tam bylo navíc?

František, pevný katolík a jezuita, věděl, že přišel na evangelickou faru. Nic takového však nezmínil. O tom nebyla řeč. Sevřeni tehdejší situací a sdíleným hledáním jsme šli docela jinudy, jinak a jinam. Naopak se ukázalo, jak jde František životem, jak život je pro něho cestou, a nakonec, shrnuto, že jako někteří mužové víry, i on chodí s Hospodinem. Úzkostně a ztišeně přidávám, že si dodatečně představuji, jak mezi někdy velmi agresivními a vulgárními mukly chodil s živým Kristem.

Ráno při snídani se František zeptal: „Myslíš, že bych se mohl u vás v kostele pomodlit?“ Bylo prosluněné letní ráno. Náš telecký evangelický kostel byl z fary dosažitelný několika kroky přes zahradu. Navíc jsme všichni věděli a viděli, že je dokořán otevřený. „Samozřejmě. V létě je otevřený. A přístupný pro kohokoliv.“

„Ale já jsem katolík. A budu se tam modlit jako katolík.“ Se studem píšu, že jsem poznamenal, snad až příliš jednoduše: „Je to pro nás, Františku, čest.“ František se zvedl a odešel se do teleckého evangelického kostela modlit…

Společně sdílené jídlo a potom modlitba, kterou jsme, dnes tuším dík evangelickému studu, jen v duchu prožívali s ním. Byl to nezdařený ekumenický počin? Ale co, zdařený! Ano, byla to předchuť plnosti, která nás teprve čeká.

Přidávám tři drobnosti.

František od nás odjížděl autem přes Poličku, kde odpoledne měla naše dcera Ester v hudebce hodinu houslí: „No, tak já tě tam dovezu.“ Ušetřil nám tak jednu cestu. Ester na to ještě dnes vzpomíná: „Před nastartováním si František přečetl modlitbu a pak vyrazil. Pamatuju si, že jel šíleně rychle. Vůbec jsme se nemohli bavit. Byl plně soustředěný. Asi nechtěl nikoho zabít. A já jsem myslela na to, abych tu cestu přežila.“

František nám vyprávěl, jak ani ve vězení nemohl být bez svaté večeře Páně. Z kousku chleba si vytvořil hostii a rozinky namočené ve vodě mu posloužily jako mešní víno. A tak si sám na okně u vězeňské mříže vysluhoval. Bylo to však vrcholně riskantní. Často se našel spoluvězeň, který to nesnesl a se slovy „Co to děláš, ty zmrde?“ mu jeho svátost shodil na zem.

Zcela výjimečně směl František v minulém režimu působit mezi lidmi. Nakonec se dostal do Borotína, do ústavu pro mentálně a fyzicky postižené chlapce. Rád vypomáhal svým osobním autem. Za to si vysloužil péči jednoho z chlapců, který mu s velkým potěšením auto umýval. Jednou se řádové sestry vydaly se skupinou chlapců autobusem z Borotína k zubaři. Ošetření se však protáhla do pozdního odpoledne a když se skupinka dostala zpátky na zastávku autobusu, poslední již byl pryč. Jít s chlapci pěšky bylo nepředstavitelné. Sestry nešťastně lamentovaly, co si počnou. Snad to byly prosby. Chlapci si věděli rady. Začali tleskat a skandovat: „Františék přijedé! Františék přijedé!“ A skutečně, v průběhu minut se František zcela náhodně ukázal a všechny dostal domů do Borotína. Ale vždyť on dostal domů mnohé další.

Tomáš Bísek, březen 2021

Malá vzpomínka na Františka Líznu

Františka Líznu jsem měl možnost poprvé potkat v Brně v roce 1993, kdy jsem začal chodit na mše k jezuitům. Ze začátku jsem o něm slyšel velké legendy, několikrát jsem ho zažil, jak sloužil mši v 16.15 v jezuitském kostele. Protože nehrály varhany, často doprovázel jeho mše muzikou na harmoniku Cyrilek, jinak také řečený eucharistický vlk brněnských kostelů. Více jsem se s ním měl možnost potkávat v jezuitském řádu.

Pamatuji si, jak jednou přijel do kolínského noviciátu, a my jsme zrovna končili diskusi mezi novicmistrem a novici o zasvěceném životě a lidské sexualitě. V momentě, kdy jsme téma v knihovně uzavírali, přišel dovnitř František Lízna a přes celou knihovnu řekne: „Třídní učitel Patrika si snad myslí, že muž má penis jenom na čůrání.“ Patrik byl adoptivní syn Františka, a dříve to byla holka.

Později jsem měl možnost Františka poznat, když jsem tři roky žil v Olomouci. Často jsem jezdil na Vyšehorky u Mírova a v roce 2010 a 2011 jsme spolu několikrát jeli do vyloučených lokalit, ve kterých neonacisté organizovali pochody proti místním Romům, nebo tu Dělnická strana sociální spravedlnosti měla s Vandasem své předvolební mítinky.

Cestování s Františkem v autě bylo plné zážitků. František po vesnicích na lidi troubil, až se lekali. Jednou jsem s ním zažil, že svým Volkswagenem předjížděl autobus v pravém pruhu, ve kterém řidiči nesmějí jezdit, a lidem v autobuse František mával levou rukou. František potřeboval publikum. Jednou jsme jeli do Krnova, abychom ukázali, že se nám křesťanům nelíbí neonacismus. Za Šternberkem jsme najeli do kopce Ecce Homo, zrovna musel skončit nějaký závod aut do vrchu, protože na březích okolo zatáček seděly stovky lidí. Františkovi začal zrovna v tu chvíli zvonit mobilní telefon, vzal ho, začal do telefonu hovořit, ale když si všiml sedících davů lidí okolo silnice, stáhl si okénko u řidiče a začal lidem z okna mávat. Spolujezdec vedle něho muset točit volantem a vybírat zatáčky, jelikož František mobil nepustil a když mu lidé sedící na svazích začali aplaudovat a tleskat a pískat, o to víc jim levou rukou mával. V Krnově jsem si potom na náměstí mohl uvědomit jeho pastorační styl. Když se z davu příznivců Dělnické strany přišoural starší pán, který se do nás pustil, že takové kněze by Jan Pavel II. nechtěl, František mu odpověděl, že takové kněze on právě chce, a zval ho, ať za ním přijede na faru na Vyšehorky. Zda ten pán za Františkem někdy do Vyšehorek přijel, to nevím.

František byl člověk železné vůle. Měli jsme společně vyrazit v jeden podvečerní pátek do Nového Boru, přijel jsem na Vyšehorky – a všichni obyvatelé fary leželi v posteli, měli silnou střevní chřipku a teplotu. František trval na tom, že jede blokovat proti neonacistům. Hospodyně Josefka Bilíková nachystala Františkovi cestovní kufr a s dvouhodinovým zpožděním jsme vyrazili. Nepodařilo se mi ho přemluvit, že v takovém stavu nikam jezdit nemusí. Paličatě trval na svém, že se z toho vyspí a zítra bude líp. A skutečně se to tak stalo, přespali jsme v Novém Boru na faře místního saleziánského kněze. František po ulehnutí do postele ihned usnul a začal šíleně chrápat. Druhý den vstal, jako by mu večer před tím nic nebylo. Bohužel horší to bylo s námi, kteří s ním v jedné místnosti spali, protože jsme byli úplně nevyspalí.

Bylo mi ctí poznat Františka Líznu v aktivistických situacích. Byl to – kromě disidenta – také lidsko-právní kněz a jezuita. Nutno podotknout, že do velké míry mu v jeho péči a starosti o bezdomovce a Romy pomáhala Josefka Bilíková, která pro lidi vařila, prala a vlastně je také ze svého důchodu podporovala.

Marek Janás, sociální pracovník

https://bruntalsky.denik.cz/zpravy_region/krnov_miting_dsss20110610.html

Pro homine 2021 / Cele

Čt, 03/25/2021 - 16:19
Pro homine 2021 / Cele Protestant Čt, 25/03/2021 - 16:19 Jáchym Gondáš Číslo 3/2021

Člověk je bytost složitá. V dřívějších dobách se nejčastěji pro jeho komponenty používalo trojiční označení tělo, duše a duch. Není to pochopitelně jediný pokus o rozlišení a pojmenování částí, ze kterých jsme utvořeni. Vyjadřuje ale dosti přesně zkušenost, kterou člověk při svém sebezkoumání učinil – nejsme prosté ohnisko, ale spíše kompozice rozrůzněných částí. A právě na tuto naši skladebnost odkazují biblické texty, ve kterých Hospodin člověka povolává, aby jej následoval cele.

V Božím volání po naší celistvosti se nepochybně odráží zkušenost vnitřní rozdělenosti. Známe to asi všichni, ty okamžiky, kdy si uvědomujeme, že místo aby jednotlivé části naší bytosti utvářely harmonický celek, nacházíme je spíše ve stavu vzájemného sváru a odstředivých tendencí. Duch je hotov, tělo však slabé. Snadno se pak přihodí, že naše následování Hospodina postrádá skutečnou celistvost a je jen jakýmsi trvalým roztrháváním naší bytosti – královstvím vnitřně rozděleným.

Na okamžik se nám může podařit tuto bolestivou rozdělenost překrýt extatickými záblesky celosti, které nabízí všemožné drogy, orgasmy a adrenalinové zážitky, či naopak sedativním sebezapomínáním před svítícím (tedy luciferským) displejem. Nejspíš už ale víme, že nic z toho nelze podržet a občanská válka zuřící v našem nitru se vždy rychle přihlásí o slovo. Čím častěji si navykneme od své rozdělenosti unikat, tím více se prohlubují naše neurózy a jiné duševní i tělesné nesnáze. Nakonec můžeme sami sebe přesvědčit, že žádná celost není ani možná. Že to byla jen chiméra a velikášský přelud, ve kterém jsme se chtěli stát něčím, na co nemáme. I do této pohodlné skepse ale znovu a znovu slyšíme: „Já jsem Hospodin, následuj mne cele.“

Bylo by ale chybou se domnívat, že ideálem biblického následování Hospodina je jakýsi dokonalý lidský monolit. Být cele před Hospodinem, to totiž nutně znamená být před ním v bytostné lidské neuzavřenosti a nehotovosti. Člověk je celý až tehdy, když pozná a přijme svou „děravost“. Celost není aktem vzniku nadčlověka, ale spíše připraveností k cestě, k Božímu jednání. Pro lepší pochopení by nám snad mohl posloužit obraz člověka jako nádoby. Nádoba, která není celá, nemůže sloužit svému účelu. Je to prosakující hrnec, prasklá váza. Teprve celistvost umožňuje, aby byla naplněna. Její prázdnota pak už není nedostatkem, ale konstitutivní kvalitou.

Pří čtení Nového zákona se zdá, že lidská celost před Hospodinem není cílem, ale východiskem. Projevem celosti Ježíše z Nazareta je jeho „rozlámání“. Jeho sebe-vydání pro všechny potřebné. Nad jiné výmluvně nám to ilustruje obraz eucharistického chleba, ve kterém můžeme zřetelně pozorovat pohyb sjednocení a opětovného rozdělení. Jan Zlatoústý píše: „Chléb je sjednocen z mnoha zrn, takže ta zrna vůbec nejsou vidět, ale přece jsou zde.“ Toto scelení je nutnou podmínkou následného rozdělování a sdílení. Celistvost překonává izolaci ega. Být celý znamená dopustit své rozšíření na druhé až do té míry, že mluvit o „já“ už není potřeba.

Jednat s jakýmikoli lidmi jako s partnery

Čt, 02/25/2021 - 16:33
Jednat s jakýmikoli lidmi jako s partnery Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:33 Filip Šimonovský Číslo 2/2021

rozhovor s Filipem Šimonovským

V Protestantu č. 10/2020 jste mohli číst krátký rozhovor o rodinách vystěhovávaných z varnsdorfského sídliště Kovářská. Případ se mezitím podařilo zveřejnit i jinde, nicméně stále nemá perspektivní řešení. Jedním z lidí, kteří se tu od začátku angažují, je i rumburský českobratrský farář Filip Šimonovský, s nímž jsme na toto téma připravili rozhovor.

Můžeš na úvod připomenout situaci rodin vystěhovaných ze sídliště Kovářská?

Většinu bytů ve čtyřech panelácích v Kovářské ulici ve Varnsdorfu koupil v roce 2020 soukromý majitel, pan Rak, který tyto byty renovuje a chce je pronajímat, ovšem ne romským rodinám, které v nich do té doby žily. V těchto panelácích má ještě své byty i město Varnsdorf, některé ve statutu sociálních bytů. Rodiny, které zde bydlely, měly zpravidla smlouvu na 1 měsíc a po měsíci se jim prodlužovala. Nový majitel jim smlouvy neprodloužil, a tak bylo jasné, že se musí vystěhovat. Kdo mohl a měl kam, nebo si to byl schopen zařídit, odešel. Zůstaly tu rodiny, které neměly kam jít a nikdo je nechtěl, anebo spoléhaly na město a přísliby některých jeho představitelů.

Co to pro tyto rodiny konkrétně znamenalo?

Lidé z těchto rodin, které zůstaly, se ocitli pod velkým tlakem. Měli strach z násilného vystěhování na ulici a věděli, že by se jich nikdo nezastal. Měli strach z toho, že přijdou o děti, když nebudou mít bydlení. Proto v říjnu 2020 odešli k rodině Marie a Enrika Hučkových do Nádražní ulice, kde je bývalá drážní ubytovna – větší dům, v přízemí jedna dlouhá chodba s pokoji. Každá rodina tu má jednu prázdnou místnost, někde je gauč, jinde jen matrace na zemi. Jsou tu dvě koupelny, jedna kuchyně.

V lednu k nim přibyla poslední rodina z Kovářské, kdy už pod okny stály kontejnery a dělníci označili dveře jejich bytu. Nový majitel si nechtěl připustit jiné řešení, než to, že ti lidé musí odejít. Můj dojem z telefonátu s ním byl, že je to asi docela slušný člověk, který ovšem nechce nic sociálního řešit, prostě koupil byty a chce, aby lidé bez smlouvy neblokovali jeho záměr byty opravit a komerčně pronajmout. Město nemělo v tu chvíli ani volno na ubytovně, ani jinou možnost, jak říkali členové rady.

Vyvíjí se situace někam dál?

Nyní je situace stále stejná, v Nádražní ulici jsou čtyři rodiny, které nemají bydlení. Manželé Hučkovi jsou z té situace, která se vleče již půl roku, zcela vyčerpaní, a také sami zadlužení, jak se těmto rodinám a zvláště jejich dětem snaží pomoci.

Mezi těmito rodinami jsou také rozdíly. Jedna rodina se třemi velkými dětmi je hodně schopná, oba manželé mají práci, pán pracuje dlouhodobě pro město. Přesto nemohou sehnat jiné bydlení, ať už od města, nebo komerčně. Romy obecně nechce nikdo ubytovat, a navíc, když v občance stojí jako poslední adresa ulice Kovářská, funguje to jako stigma, jako cejch, který každý na Šluknovsku zná. Další tři rodiny jsou vlastně matky samoživitelky s celkem 11 dětmi, spíš menšími. Tyto tři rodiny nepotřebují jen bydlení, ale také intenzivní sociální podporu ve smyslu spíše lidské, než materiální podpory. Mají sociální dávky a z těch žijí, ale peníze si neumí rozvrhnout, a tak, když splatí dluhy, které má v tomto prostředí asi každý, a zbytek utratí, nemají ani na jídlo. Hučkovi jim pomáhají, ale sami to nezvládají, finančně je to vyčerpává, i co do vlastního rodinného života, na který byli zvyklí.

Jak na tuto situaci zareagovalo vedení města, popř. sociální odbor?

Město Varnsdorf – rada města, sociální odbor, terénní pracovníci SAS v Centru sociálních služeb Modrý kámen – mají takový základní přístup k této věci: tyto romské rodiny si za to mohou samy. Jejich členové dlouho dopředu věděli, že z Kovářské musí pryč, a nic neudělali. Město jim nabízelo různé sociální služby, ale oni je nechtěli využít, nebyli aktivní, nespolupracovali, naopak byli neurvalí. Tak co by nyní ještě chtěli?! Město nemá povinnost se o ně postarat.

Město však také oceňuje Hučkovy, že rodiny vzali k sobě. A zdá se, že Hučkovým chce pomoci s doplatkem na elektřinu a vodné/stočné, protože spotřeba obojího se jim mnohonásobně navýšila.

Avšak bydlení pro tyto lidi stále není. A nyní se zkomplikoval i jejich přístup k potravinám z potravinové banky města. Musí doložit výši svých příjmů a pak se teprve rozhodne, jestli a kolik potravin mohou dostat.

Hučkovi si již mezitím zařídili jiné bydlení v Rumburku a chtějí se odstěhovat, aby to neodskákalo jejich manželství a děti. A prostory v Nádražní ulici chtějí vyklizené předat majiteli. Co bude s těmi 4 rodinami však nikdo neví.

Měla nějakou odezvu demonstrace na jejich podporu?

O nějaké přímé odezvě nevím. Tato pokojná demonstrace však veřejně tematizovala nepříznivou situaci romských rodin a odpovědnost města za ně i celou situaci, a to je dobře. Představitelé města díky takovým veřejným akcím nemohou doufat, že se na vše nějak zapomene, nebo že se to samo vyřeší.

Jak se stane, že se evangelický farář začne v takové kauze angažovat? Máš pro to nějaké teologické předpoklady, nebo to byla výzva, která se nedá obejít?

Byla to výzva. V říjnu mi zavolal Markus Pape, se kterým se známe z protestů proti rasismu z roku 2011, kdy se ve Varnsdorfu každý týden od září do listopadu konaly protiromské demonstrace, a poprosil mě jako místního člověka o pomoc pro tyto rodiny. V rámci covidové doby jsem měl jako farář trochu víc času, protože běžné týdenní aktivity byly omezeny, a tak jsem si to pro sebe vzal jako věc, ve které se budu angažovat.

Moje předpoklady? No, nevím, jaké jsou. Třeba, že jsem už skoro 20 let na Šluknovsku a znám lidi i situaci. Anebo jednoduše, ale nesamozřejmě, že jsem zvyklý jednat s jakýmikoli lidmi jako s partnery a sobě rovnými, brát je vážně a s úctou, protože před Bohem, který nám všem dal život, a svůj život v Kristu za nás, jsme si všichni rovni.

Co kauza vypovídá o kontextu Šluknovska?

Šluknovsko jsou bývalé Sudety a také Severní Čechy, co k tomu víc dodat? Je to kraj, kde chybí tradice, které se nyní pomalu vytvářejí, kraj, kam komunisti stěhovali nepohodlné lidi. Práce tu bylo vždy méně a vyšší nezaměstnanost, než ve zbytku republiky, a také tu byly vždy rozšířenější negativní jevy spojené s blízkostí německé hranice.

Přesto jsou rozdíly v rámci Šluknovska co do přístupu k menšinám či sociální práci. Velmi dobře je neziskovkami, které tu působí, hodnocena Krásná Lípa, nebo třeba Šluknov. Naopak Varnsdorf se např. už dlouho vůbec neúčastní komunitního plánování. Bývalý starosta čelí trestnímu stíhání. Od roku 2011 a tehdejších rasistických útoků se tu mnoho nezměnilo, je můj dojem. Město jako by nemělo žádný plán, jak pečovat o lidi v sociální nouzi. Anebo ho má, ale v praxi dobře nefunguje.

Jaké dopady (v dobrém i ve zlém) má toto angažmá na život sboru?

Nemá žádné velké dopady. Rumburský sbor má sociální fond, ze kterého dlouhodobě podporuje sociálně slabé, a to ve spolupráci s neziskovkami. Ale je to tak, že dvě třetiny vydaných peněz se nám vrací, a jednu třetinu nás to stojí. Nyní jsem nechtěl, aby pomoc pro rodiny z Kovářské šla ze sborových peněz, nejsme bohatý sbor. A proto jsem velmi rád za pomoc, která přichází z jiných sborů, např. salvátorského, nebo od aktivistek Anny Remešové, Olgy Bierhanzlové a jejich RFK a dalších kontaktů.

Cítíš v tomto angažmá nějakou užitečnou podporu ze strany církve popř. jiných organizací?

Podpora tu je, docela veliká, především díky Markusovi Papemu a pak jeho kontaktům, také na některé sbory evangelické církve, třeba salvátorský a další. Demonstraci zorganizovaly statečné ženy z RFK, a mnozí další aktivisté a dobrovolníci se podpory a pomoci účastní. V rámci Šluknovska máme podporu neziskovek jako Agentura Pondělí, Kostka, Cedr, Domov sv. Vincenta de Paul.

Za rozhovor děkuje Tomáš Trusina

Další texty k tématu a foto z demonstrace na konci ledna najdete na https://a2larm.cz/2021/01/fotoreportaz-bydleni-je-pravo-i-ve-varnsdorfu/

kontakt na ČCE Rumburk: http://cce-sluknovsko.cz/

č. ú. rumburského sboru ČCE: 4257476379/0800

Jsem šokován!

Čt, 02/25/2021 - 16:31
Jsem šokován! Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:31 Petr Turecký Číslo 2/2021

Jelikož mám sklony k bulvarizaci, mohu poslední dobu prohlásit za poměrně uspokojující. Aktuální titulky novinových článků posledních měsíců plní slova typu: šokující, šokovalo mě, jsme šokováni. Jinými slovy: nenudíme se. Nedávno jsem se dočetl v knize Faktomluva od lékaře a statistika Hanse Roslinga, že můj bulvárně zaměřený mozek je normální. Lidský mozek je totiž nastaven tak, aby upřednostňoval bulvárnost. Tato výhoda pochází z dob, kdy jsme běhali po savanách a šokující informace byly informace důležité pro přežití. Ze všeho nejdůležitější je přežít. Všechno ostatní je podružné, všechno, co nemá krizové zabarvení, mozek vyhodnocuje jako méně podstatné. Proto prý mají lidé tendenci veškeré zásadní informace o světě podceňovat, zhoršovat, vyvozovat depresivní závěry. Lidstvo je v tomto smyslu patologické. Rosling dokazuje, že objektivní realita/svět je na tom jako celek mnohem lépe, než míní většina – a teď pozor – i poučených a vzdělaných lidí. Např. držet vzorec, že existuje obrovská propast mezi námi a tzv. třetím světem, znamená, že žijeme ve starých konceptech, které platily před třiceti a více lety. Rosling přesvědčivě dokládá tvrdými daty, že je to naprostý nesmysl. Nevěříte? Přečtěte si Roslinga! Budete šokováni!!! A tak – poučen – zůstávám spokojen ve své touze žít v šokujícím světě, hrůzy mne obklopují neustále. Pravidelné čtení Deníku N mne přivádí každý den k čím dál větší úzkosti. Úzkost lze přes den vhodně postupně doplňovat twitterem, kde můžete např. sledovat informace z Ruska, jak bijí demonstranty, kteří vyšli do ulic na podporu Navalného. Dnes po probuzení na mě bafl titulek: Než tento článek dočtete, zemře kvůli covidu v Česku další člověk, od Petra Koubského. Přepl jsem na twitter: „čísla se teď neodvratně zhorší a Babiš bude mít úplně prostřeno pro to, aby za zhoršení stavu vinil opozici. Vlastně je to pro něj výhra, vymklo by se mu to totiž z rukou.“

Šokováni můžeme být ovšem z různých důvodů. Nedávno jsem se v knížce od Pavla Hoška Evangelium lesní moudrosti: Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona dočetl, že mladý Seton byl šokován a naplněn hněvem, když mu po jeho návratu ze studií v Londýně otec předložil „detailní soupis všech finančních výdajů, které měl s jeho výchovou – od samotného okamžiku Setonova narození. V patetické promluvě plné biblických citací a náboženských frází pak požádal svého syna o proplacení všech těchto nákladů do posledního haléře. Zároveň mu velkoryse odpustil úroky, pokud stanovenou částku splatí včas.“ Seton byl vychován v rigidní kalvínské zbožnosti, proti které pak po zbytek života bojoval. Nicméně i přesto a snad i právě proto hlubokým způsobem ovlivnil a proměnil ČCE a díky tomu jsme teď tzv. liberální církví. Pokud tomu nevěříte, čtěte Hoška, dočtete se např. o Setonově vlivu na J. Šimsu a další vrcholné intelektuální elity ČCE první republiky. Šokující!

Kázání Petra Pivoňky

Čt, 02/25/2021 - 16:29
Kázání Petra Pivoňky Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:29 Petr Pivoňka Číslo 2/2021

Dveře pro pastýře i ovce

Text: Jan 10,9–10

Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Milí přátelé v Kristu, sestry a bratři, kolegyně a kolegové, přemýšlel jsem i se modlil, čím bych nás mohl dnes oslovit. Co potřebujeme v této době a situaci slyšet právě my? Nejdřív jsem myslel, že něco ve smyslu: snažme se správně pochopit a využít tento divný čas. Však jsou takové texty a výzvy v Bibli. Třeba Kazatelovo: Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. A k tomu jako příklad apoštola Pavla, který se snaží šířit evangelium i z různých vězení. To by se přece hodilo dneska kazatelům povědět, ne? Ale pak jsem si začal představovat, jak se právě o tohle teď všelijak vynalézavě, nesnadno až lopotně všichni snažíme. A začal jsem spíš vnímat (sám na sobě), jak jsem z toho už chvílemi unavený. Já se tady v těchto otravných podmínkách snažím dobře kázat, vyučovat online, udržovat s lidmi nesnadno kontakt, naslouchat a povzbuzovat, přemáhat pochopením a dobrým slovem všechny ty zmatky a strachy, rozdávat včas kvalitní duchovní stravu – a nakonec? Připadám si z toho dost vyčerpaný a bez uspokojivého sdílení, dost unavený a osamělý pastýř (dalo by se říct), zvlášť v neděli odpoledne. A tak, jestli to máte podobně – ale i kdyby třeba ne – je tu pro nás do této situace dobré slovo Ježíše. Hlas našeho dobrého pastýře.

Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu…

To první, co můžeme uslyšet s osvobodivou úlevou – že dřív než pastýř jsem ovečka. Jeho ovečka. Jedna z jeho ovcí. Jedna z ovcí jeho stáda. Ne osamělý pastýř. Že můžeme společně patřit do jeho stáda. Nejsme jen osamělí pastýři rozházení po farách. Zkusme si to představit, vžít se do toho, trochu si to nově užít: že jsme ovečky, o které se on, náš dobrý pastýř, věrně stará. Právě v téhle době. A že ta dobrá pastva není na nás, ani naše síly, ale hlavně na něm. A že on se o nás dobře stará. Abychom je měli. Nejdřív my sami, abychom je měli. Že on nám to umožňuje. Skrze něj k nim můžeme přicházet, vcházet i vycházet, a nacházet je: odpočinutí i pastvu. Když se skloníme a s pokornou důvěrou nově uslyšíme: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu…

Jo, to sklonění, zpokornění zřejmě právě my docela potřebujeme. Protože připustit si, že já jsem takovou ovcí, dost tupou, poměrně tvrdohlavou, snadno zmatenou a zaběhlou někde? No, snad obrazně, ale opravdu? A vůbec, představa že jsem jednou z takových ovcí stáda, to mi zní až nebezpečně. A nepřipadá vám taky někdy, že se možná tváříme jak ovečky, ale vskrytu jsme spíš jako stádo osamělých beranů?

Ale zní do toho hlas Ježíše, dobrého pastýře. Nesoudí nás, volá všechny k sobě. Do dveří Božího ovčince, kterými sám je. Abychom jimi každý i spolu vešli, a byli ze všeho zachráněni. Třeba z pocitů výjimečnosti, z obtížné potřeby originality a srovnávání nebo naopak z pocitů selhání, nedostatečnosti, neužitečnosti, méněcennosti, nedocenění a osamělosti. To všechno přichází jako zloděj, jen aby nás to o život okrádalo, zabíjelo a ničilo. Ale – Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu…

A teď slyšíme – a kéž bychom to každý uslyšeli nově pro sebe – že Pán Ježíš je nám dveřmi dovnitř i ven. Že nám obojí umožňuje, protože jako náš dobrý pastýř ví, že obojí bytostně potřebujeme. Abychom mohli být zachráněni pro život, jaký nám Bůh nabízí – pro život v hojnosti, ve smysluplnosti. Ale i pro naši službu takovému životu. Vcházet do ovčince Božího i vycházet ven a nalézat pastvu – to obojí jako jeho ovce potřebujeme.

A on říká: Já jsem dveře k tomu. Pro vás. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn. Bude vcházet do bezpečí, spočinutí, načerpání nových sil a upokojení uvnitř Božího ovčince i jeho náruče. Ale bude taky moci zase svobodně vycházet ven, do otevřeného, a proto i všelijak nejistého a nebezpečného prostoru, ale najde tam pastvu.

Přátelé, zůstanu v líčení obojího raději střízlivý a při zemi. Protože to spočinutí uvnitř i pastvu, kterou nalézáme venku, prožíváme a přijímáme – myslím – dost málo, omezeně. Ale o to je nám oboje asi vzácnější – možná teď víc než dřív. A o to víc v nás možná ta Ježíšova slova vzbuzují potřebu toho a touhu po tom. Nevím jak vy, ale já spíš, než bych vcházel skrze Ježíše dovnitř, víc spěchám někam ven, kde se sháním po pastvě pro druhé. Někdo z nás možná vchází zase víc dovnitř a ven se mu nechce. Jenže ono to nejde bez toho vyjít ven a hledat pastvu. I když je tam teď ještě víc omezení a rizika. Ale když víme a věříme, že dveřmi je on, Pán Ježíš, ten dobrý pastýř náš, tak se přece nemusíme bát ani zdráhat. No, zkrátka – zřejmě máme uslyšet, že k životu v hojnosti je třeba obojího: vcházet dovnitř i vycházet ven skrze něho. V jakési vyváženosti.

No a už chci říct jenom jedno poslední. Zdá se mi, že slyším tohle: Kdo se před Ježíšem a skrze něj stane nejdřív sám ovcí jeho stáda, může se stát skrze něj taky pastýřem. V tom smyslu, že ten, kdo najde skrze něj pastvu pro sebe, může ji nacházet i pro druhé. Nebo naopak: Těžko můžu být dlouhodobě a dobře pastýřem, když nejsem dřív a vlastně pořád jeho ovečkou, jednou z jeho stáda, kterou osobně zná, volá a vodí jménem. Když na sobě nevnímám jeho péči.

Vždyť to, že nalézám tu dobrou pastvu – nejen pro danou chvíli a tyto dny, ale pro život v hojnosti, nejen pro sebe – vyrůstá ze života, který vydal i pro mne a pro tebe.

chvíle ticha

Modleme se:

Bože, Otče náš nebeský, děkujeme, žes nám v Ježíši otevřel a otvíráš dveře k sobě i ven do života. Děkujeme, že i dnes jsi nás takhle shromáždil, abychom si mohli s úlevou uvědomit, že patříme tobě. Že jsi nás skrze Ježíše Krista připojil k velkému stádu svých ovcí, o které se ve své dobrotě věrně staráš. I dnes nám dáváš skrze jeho slova a Ducha vejít ke spočinutí a občerstvení u tebe a vyvádíš nás na dobrou pastvu života. S úlevou přijímáme tvou dobrotivou péči. A s novou důvěrou zaslíbení, že budeme nalézat pastvu, o kterou se můžeme dělit s druhými. Děkujeme, že s námi ve své pastýřské službě stále a nově počítáš.

Zároveň vyznáváme, že tvou péči často opomíjíme. Nedovedeme ji vnímat ani přijímat, a proto ji leckdy i tíživě postrádáme a tvému vedení se přitom vzpíráme. Býváme obtížní svou důležitostí nebo naopak projevy nedocenění. Mezi sebou i vůči sobě se snadno stáváme osamělými berany. Zanedbáváme péči o sebe – tělesnou, duševní i duchovní – a jsme pak proto ukřivdění a litujeme se. Litujeme toho, a co můžeme, bychom rádi změnili. Proto prosíme: Pane, smiluj se nad námi.

Slova milosti:

Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit… Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ Amen.

Kázání při online bohoslužbách konaných 25. 1. 2021 místo kurzu Spolku evangelických kazatelů.

Obraz Starého muže jako klíč k příběhu Komenského

Čt, 02/25/2021 - 16:27
Obraz Starého muže jako klíč k příběhu Komenského Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:27 Pavel Keřkovský Číslo 2/2021

Scénárista Martin Fahrner s režisérem Lubomírem Hlavsou ve filmu Jako letní sníh představují učitele národů jako teologa, který mimo jiné ovládá velmi dobře pastorační umění. Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský během portrétování nizozemským mistrem temnosvitu Rembrandtem van Rijnem vypráví svůj životní příběh. Komenský vzpomíná, Rembrandt zpočátku vtipkuje a svého klienta si dobírá. Je udiven zvraty i maličkostmi a hlavně je zvědavý, jak to všechno snášely jeho tři manželky, které Komenského postupně provázely životem. Stalo se nečekané, Komenského vyprávění vyburcuje mistra z letargie a on opět přijde na chuť svému řemeslu. Cítí, že zase maluje něco víc, než co je vidět na první pohled. Do obrazu „Starého muže“ vtiskl paprsek naděje, a to do prorocky rokujících očí i do celé postavy, oděné prostým šatem; tak chudého preláta prý ještě neportrétoval. I modlitebně sepnuté ruce dosvědčují nadějnou odhodlanost představitele církve, nizozemskému mistrovi celkem neznámé.

Vypravěč vzpomíná, chvílemi zase prorocky rokuje o osobní odpovědnosti za protestanty i katolíky, celý národ, dokonce za celou Evropu. Nechlubí se, jaký byl borec, jak na někoho vyzrál. Netouží po obdivu, velice dobře rozumí biblické moudrosti, že jen blázen se chlubí a usiluje o uznání a slávu. Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, tak nepřísluší bláznu čest. (Př 26,1) Rembrandtovi osvětlil své celoživotní rokování s Hospodinem o závažnosti i pomíjivosti lidského štěstí, které se někdy rychle rozplyne jako letní sníh. Díky dramatickému vyprávění Rembrandt pochopí, že v Komenského rodné zemi byly umlčeny nejen aktivity Komenského, ale i náboženské aktivity všech protestantů. Přesto měly i přes jepičí život svůj smysl a neztratily na závažnosti. Vypravěč nenaříká. Na svého nemístně vtipkujícího posluchače se dovede rozzlobit a posléze mu i odpustit. Mistra udivuje, že stále věří Bohu a netouží po pomstě, ale spíše hoří nadějí a touhou po boží spravedlnosti pro celý svět. Vypravěčova slova o letním sněhu se mu kupodivu zalíbila. Něco z nich vztáhne i na svůj životní příběh. Přišel na chuť Komenského narativní teologii naděje. Autoři filmu tak dokázali, že některé záležitosti života víry lze vyjádřit jen příběhem, vyprávěním, popřípadě písní a že porozumění příliš nepomáhá systematicko-teologické cizelování teologických pojmů či nadčasových idejí.

Tím, co vyposlechl z Komenského vyprávění, oživí Rembrandt i portrét Starého muže. Do tváře poznamenané stářím vtiskne světlo naděje, které během vyprávění prosvětlovalo životní příběhy těch, kdo vypravěče provázeli na jeho životních cestách navzdory nesnázím a katastrofám. Obraz Starého muže tak nabízí klíč k porozumění příběhu Komenského. Nikoliv do vědění ponořený, někdy svrchovaný učitel sedící před knihou či glóbem světa, jak ho zobrazili mnozí v jeho době. Temnosvitný portrét naznačuje Komenského příslušnost k biblickým prorokům, prosebně toužícím po boží spravedlnosti pro celý svět.

Tou dobou (1667) již oběma ubylo dosti životních sil. Zbývá jim, jak tuší, jen pár let života. Mistr zemřel roku 1669, tedy o rok dříve než vypravěč. A právě na sklonku dní, uprostřed beznaděje, se do Rembrandtova života znovu vlomí paprsek životní odpovědnosti a naděje. Je pravděpodobné, že tomu mohlo být tak, jak to načrtl scénárista filmu. Životní změnu zřejmě způsobilo setkání s Komenským, a tak obraz malovaný původně na objednávku českých bratří, kteří stáli o podobiznu učeného a reprezentativního biskupa, nakonec Rembrandt dokončí jako malířský temnosvitný zázrak, který neodpovídal představám pouhého reprezentativního zobrazování. Bratří obraz odmítli, a tak si ho Rembrandt rád ponechal pro sebe. Tvrdil, že maluje pravdu, a nic jiného. A je i po staletích zřejmé, že Komenského pravdivý rozměr zobrazil dokonale a pravdivě.

Bezprostředně po domalování portrétu Starého muže se Rembrandt pustil s chutí do nového díla. V Návratu marnotratného syna vyobrazil sebe jako kajícníka. A postava milosrdného otce snad vykazuje i rysy slitovného biskupa Komenského. Jako by tento obraz zachycoval drama, které se odehrálo během portrétování. Máme zřejmě před sebou doklad, jak tento příběh, nyní již dvou přátel, nakonec zúročil samotný Rembrandt. Jeho temnosvit zase začal promlouvat, zvěstovat, zářit i milosrdně zahalovat.

Komenský dovyprávěl a odešel ke své práci, k sepisování traktátů a dokončování knih. Zde film končí.

K porozumění Komenského vyprávění je nutné dnešnímu divákovi ledacos vysvětlit. Něco vyjádřili autoři jen ve velké zkratce, jinak to ani nejde. Pouze načrtnuta, nikoli vysvětlena je celoživotní Komenského úcta ke Koperníkovi. Četl ho očima tehdy nejmodernějších teorií astronoma Tycho de Brahe, který působil na pražském dvoře. Koperníkova díla si vážil, ale poněkud si ho upravil, a to do podoby ověřitelné lidským pozorováním. Tvrdil, že planety obíhají kolem slunce a slunce že obíhá kolem země. Komenský – sám dobrý pozorovatel hvězd na observatoři v Gdaňsku – se k této kombinaci helio- a geo-centrického modelu vesmíru přiklonil. Koperníkovu matematickou akribii však obdivoval a nezpochybňoval, jak připomněl v internetové diskusi výsostný komeniolog a filosof Pavel Floss.

Zaštítěný Všenápravou a politickým spiskem Anděl míru se Komenský znovu upnul k biblickoeliášovské zvěsti o míru mezi národy (Clamores Eliae – Výkřiky Eliášovy; 1667–1670). Byl prodchnutý nadějí, že k míru mezi národy dojde. Prosil podobně vehementně jako novověký synod ČCE, z jehož předsednického stolu zaznělo provolání Synod svému národu (1969). Autoři doufali, že navzdory okupaci by mělo dojít k sblížení národů, a právě těch, které k nám vpadly v srpnu 1968. Ohlas tohoto novověkého eliášovského výkřiku nacházíme v písni jednoho novověkého proroka: „probuď svědomí otupené, sbližuj národy, zavěj a přiveď zotročené v říši svobody.“ Když Komenský vyzýval k politické nápravě poměrů domluvou bez užití násilí, nebyl až tak naivní snílek. Jsme stále ve stejné situaci. Máme o smír prosit – ve věci politických vězňů v Rusku, Číně, Barmě a kdekoli jinde.

Dobře autoři filmu osvětlili věštby Drabíka, Kottera a Poniatovské. Nešlo o pouhé extáze a mystické výlevy, nýbrž o politické věštby, jež v moci postavené naléhavě nabádají ke smíru či pokání. Autoři naznačují, že Komenský některým věštbám uvěřil a některým Drabíkovým věštbám odolal. Nenechal se jím naverbovat do válečného dobrodružství v době, kdy působil v Uhrách.

Komenský velmi dobře rozlišoval mezi biblickým prorockým rokováním pro spravedlnost a novověkým politicko-věšteckým zvěstováním, které se může a nemusí naplnit. Bylo pro něj spíše varováním, než zaručenou a pravdivou zvěstí. Ve svých literárních dílech setrval u prorockého dohadování s Hospodinem a sdílení s Kristem. Jsou lidskou odpovědí na boží promlouvání do lidských příběhů. (Truchlivý I.–IV, Labyrint světa a ráj srdce, Anděl míru, Výkřiky Elijášovy, biblické písně v Kancionálu).

Svou reformní vizí celého světa předběhl Komenský baroko i osvícenství a přiblížil se k vyhlášení plurality vyznání a důstojnosti všech lidí, jak se o to pokusili někteří myslitelé 20. století ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) a Prohlášení parlamentu náboženství světa (1993). I tyto deklarace považují mnozí dnešní pragmatici za naivní a neuskutečnitelné.

Navzdory tehdejším politickým manažerům sepsal Anděla míru (1667), zaostřeného na neústupnost anglických a nizozemských rejdařů a politiků, kteří imperiálně ovládali moře, zotročovali africké obyvatelstvo, vládli srdcím i rozumu křesťanstva. Přestali brát ohled na křesťanské hodnoty a začali dobývat svět. Do Ameriky dováželi otroky a odtud zas bavlnu pro evropský textilní průmysl. Tak rozvinuli transatlantský otrokářský obchod, jak o tom kajícně svědčí liverpoolské Muzeum světového otroctví (otevřené 23. 8. 2007, proto se 23. srpen stal na návrh UNESCO mezinárodním dnem uctění obětí více než 10 milionů Afričanů, obětí transatlantského obchodu s otroky.)

Již v Truchlivém I. (1623) se Komenský kál za zvěrstva započatá vice-králem Kryštofem Kolumbem, mezi jinými i vojákem Las Casasem, který se stal o desítku let později zastáncem Indiánů (to již zastával úřad jednoho z biskupů v Mexiku). Ochránci amerických domorodců však vůbec nevadilo zotročení afrického obyvatelstva, jak dokazují historikové práva. Byl přesvědčen, že černé obyvatelstvo, již v Evropě uvyklé na těžkou práci, bude vhodnou pracovní silou i na americkém kontinentě – pro práci v dolech, na plantážích a jinde. Pod prvními kontrakty obchodu s černými otroky v Mexiku figuruje právě jméno tohoto světoznámého ochránce Indiánů. A Angličané i Nizozemci se do tohoto obchodování s velkou chutí zapojili také.

Komenský navazoval na českou tradici nadkonfesně pojatého křesťanství, jak ji již v 15.–16. století zastávali Vilém z Pernštejna (husitský hejtman) a Jan z Pernštejna (16. st.), později Karel starší ze Žerotína (16.–17. století), autoři České konfederace z roku 1619. Ta odmítla absolutismus jednoho vladaře a nabídla nadkonfesní právní stát, v němž je místo pro protestanty i katolíky. To by měli vzít na vědomí autoři Pracovních listů, pojednávajících o historii 17. století a přestat nás krmit zastaralými schématy o zlých vzbouřencích a legitimně trestajícím císaři Ferdinandu II., popř. o legitimnosti náboženské manipulace po roce 1620 (dnes ji zastává např. Howard Louthan, Obrácení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Rybka Publishers 2011). Komenského nadkonfesně pojaté náboženství má v českých zemích své předchůdce, a v určitém ohledu je velmi blízké dnešní spiritualitě mezináboženského dialogu. Komenský věřil, že i v amerických indiánských a asijských náboženstvích se najdou elijášovské postavy, které budou usilovat o smír mezi národy.

Pod zorným úhlem pohledu na podivné proměny křesťanského světa na imperiální kolos, který využívá své civilizační převahy pro blaho Evropanů, je možná pochopitelnější i teologická strategie Komenského vyprávění. Přirovnat celé jeho životní usilování, zakotvené v protestantské církvi – v Jednotě bratrské, jejímž byl biskupem až do konce života – k letnímu sněhu není nadsázka ani špatný vtip. Komenský naznačuje, že Jednota usilovala o něco, co bylo odsouzené k neúspěchu. Nepřípadnost letního sněhu Komenský zmiňuje v rekapitulujících úvahách v Truchlivém I. (1623). Autoři filmu tedy Komenskému vkládají do úst rané hodnocení společensko-náboženského života Jednoty bratrské a důvody jejího zkrachování pod nárazy španělských, neapolských a rakouských vojsk (1620–1623), která spolu s fulneckými řeholníky mj. asistovala i při spálení Komenského knihovny. Ve Fulneku učil, kázal a žil šťastný život se ženou a dětmi, se školáky i členy bratrského sboru. To se rychle rozplynulo pod nárazy násilí a náboženské manipulace.

Po Bílé hoře museli kalvinističtí kazatelé opustit zemi roku 1622, luterští roku 1623, ostatní roku 1624, a po roce 1627 (Morava 1628) všechna šlechta a měšťané, kteří se nenavrátili do lůna římské církve. Komenský odpor schvaloval, nevyzýval však lid do zbraně, v tom se shodoval s Karlem starším ze Žerotína. Kritizoval římsko-katolickou církev, že posvěcuje válku a schvaluje tvrdě likvidační tresty po roce 1620. Kromě kritiky náboženského zneužívání moci se obrací na jezuity jako na bratry v Kristu a nabádá je k smírné strategii působení ve společnosti. (Retuňk proti Antikristu 1617).

Komenský ve filmu vyznává, že vyhlížené blahodárné období, v němž sníh neroztaje, se teprve blíží. Rembrandt zřejmě převzal Komenského životní naději a na konci svých dnů začal opět s chutí žít a malovat. My k tomu v době koronakrize dodejme, že vyhlížení společenské změny, dychtění po nové době velmi dobře rozumíme. Lze říci, že vyhlížení patří k naší náboženské tradici. Proto ti, kdo pro žal hlavu věší si zase smí s chutí zazpívat, že sníh na dlani tě bude hřát a mráz ten nespálí tě, vlk s beránkem si bude hrát a králem bude dítě. Nepodezíráme autora písně M. Rejchrta z naivity nebo chiliasmu. Píseň je biblicky aktuální, a proto v něčem pravdivě souznívá s Izajášem i Výkřiky Eliášovými, spirituály Afroameričanů i Evropanů posledních staletí.

Někteří kritici hodnotí dílo režiséra, scénáristy i kameramana jako průměrné (iDnes). Některá média tento projekt zcela pominula a raději se věnovala Bílé hoře, přesunu vojáků, vojenské taktice a osudovým pochybením generálů. Komenský neprosazoval válku, uznával pouze obrannou, jinak válku odmítal, na rozdíl od dnešních zvědavců, historiků válek a nábožensko-mocenských vítězství. Komenský po způsobu starozákonních proroků tvrdil, že protestantské špičky byly příliš pyšné na svou spiritualitu a není divu, že ve střední Evropě prohrály. Možná nám to zní jako tvrdý soud. Komenský však asociálnost vyčítal nejen katolické, ale zejména protestantské šlechtě (Listové do nebe, 1619). Zpětně viděno, prohra měla protestantské špičky naučit sociálně vstřícnějšímu jednání s poddanými. Komenský neidealizuje, v tomto ohledu je nestranný. Zde má kořeny jeho kritické pojetí reformace (Listové do nebe, Truchlivý I., II.). Právě pro kajícně změněné protestanty vydává Komenský pomůcky pro další život Jednoty: Bratrskou konfesi, Kancionál, Biblický manuálník – tzv. bibličku a Kšaft, který v sebekritice pokračuje a očekává příchod lepších časů. Slova z Kšaftu přebásnil moderní autor do písně Modlitba pro Martu. Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

Známe-li tento společenský kontext, pak rozumíme, proč Komenský mluví o své vlastní činnosti a činnosti Jednoty bratrské jako o letním sněhu. Tedy jako o něčem předčasném, co nemohlo vydržet delší dobu. Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, / tak nepřísluší bláznu čest. (Přísloví 26,1) Kritický pohled některých biblických textů Komenský aplikoval docela důsledně na sebe, na církve, na společnost. Byl schopen kajícně vyznat, že Jednota stejně jako katolická jednota (Retuňk 1617) zklamala. Proto mluví o dění ve střední Evropě jako o pomíjivém sněhu. Jeho vzpomínání není vyprávěním blázna (hlupáka, ČEP), tj. společenského asociála, který se opájí svou ctí a slávou a popř. ledacos vyčítá Bohu, popř. si myslí, že Bůh tu není a že neplatí žádné závazky a zaslíbení. Komenský byl schopen uznat civilizačně-společenskou vinu křesťanů v Evropě i v Americe, a přesto dovedl vyprávět s nadějí, že křesťané vezmou vážně sociálně-společenské závazky evangelia. Byl proto snad naivní? Rembrandt ho zřejmě pochopil správně a dimenzi pravdivě temnosvitného teologa mu přiznal oprávněně.

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/13220002066-jako-letni-snih-zivot-j-a-komenskeho/32029838013

Král, aparátčíci a kniha Kazatel

Čt, 02/25/2021 - 16:26
Král, aparátčíci a kniha Kazatel Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:26 Dalibor Antalík Číslo 2/2021

V krátkém úvodu ke 4. kapitole, jíž započíná druhá část knihy Kazatel (Kaz 4,1–6,9), autor nabízí čtenáři svůj postřeh: „I já jsem se obrátil a uviděl všechen ten útlak, který se děje pod sluncem. A hle, slza utlačených a není, kdo by je utěšil. V ruce jejich utlačovatelů je moc, tak není, kdo by je utěšil“ (Kaz 4,1). Kazatel se tu vyjadřuje k otázce moci (heb. koaḥ) a jejího zneužívání. Tedy k problematice, s níž se člověk všech dob, žel, potkává v nesčetných podobách, na nejrůznějších úrovních – od rodinných krbů, přes školy a pracoviště, až po vládní kabinety. Propůjčená moc by měla ty, kdo jí disponují, zavazovat k moudrému, tj. spravedlivému jednání. K tomu volá a orientuje sapienciální literatura biblická i mimobiblická. Kohelet však pohotově konstatuje, že realita je mudroslovnému ideálu na hony vzdálená: utiskovatelům zůstává pláč utištěných lhostejný zkrátka proto, že mají k dispozici mocenské prostředky a zabývat se nářky poškozených by pro ně představovalo zbytečný přepych. Ve jménu moci se stížnosti jednoduše smetou ze stolu.

Ocitnout se díky aroganci mocnějších bez šance na vylepšení své situace, tj. bez šance „na utěšitele“ (heb. menaḥēm) je ponižující. Taková situace člověka okrádá o chuť do života, zbavuje ho motivace. Proto čtenáře nepřekvapí Kazatelovo patetické pokračování, kdy „chválí mrtvé, kteří již zemřeli, na rozdíl od živých, kteří ještě žijí. A lépe než oběma je tomu, jenž ještě není, tomu, jenž nevidí to zlo, které se pod sluncem koná“ (Kaz 4,2–3). „Slzu utlačených“ Kohelet ovšem nehodlá nechat rozplynout a zapomenout v bezbřehém žalu. V následující kapitole se totiž ke svému úvodnímu výroku vrací. Pokusí se nahlédnout jeho téma ještě z jiné perspektivy, domyslet dál, upřesnit. A zároveň oné původní skepsi nabídnout nadějnější vizi jako alternativu.

Pustí se do toho v krátkém oddílku Kaz 5,7–8. Skutečností však zůstává, že se jedná o extrémně obtížné dvouverší již z hlediska jazykového, o to víc pak interpretačního. Proto se v jednotlivých překladech Bible už od starověku setkáváme s významově někdy i výrazně odlišnými přetlumočeními. Jako příklad si uveďme převod, který čtenáři nabízí Bible 21:

„Když někde uvidíš, jak je utiskován chudý a jak je lidem odpíráno právo a spravedlnost, nebuď tou věcí nijak překvapen. Vysoce postaveného totiž chrání vyšší, a ještě vyšší jsou nad nimi. Úrodu země si dělí všichni, na poli přece vydělá i král.“ Takovýto převod sugeruje obraz všudypřítomné korupce, v jejímž rámci se na nekalých praktikách, podvodech a vykořisťování podílejí představitelé státní správy, od nejnižších až po samotného panovníka. A jeden druhému přitom kryje záda, aby nikdo nebyl postižitelný.

Domníváme se, že autor knihy Kohelet byl v této pasáži k funkčnosti státního aparátu mnohem méně skeptický než původce citovaného novodobého překladu do češtiny. Pro náležité porozumění verši v Kaz 5,7 považujeme za klíčové přetlumočení zejména dvou výrazů užitých v hebrejském originálu: jednak podstatného jména medînâ, za druhé slovesa *t-m-h.

Pokud jde o první slovo, tak heb. medînâ (B 21: „někde“) představuje tvar odvozený od verba *d-j-n, „soudit“. (V tomtéž smyslu se tento prasemitský kořen objevuje i v eblajštině, akkadštině, ugaritštině, aramejštině, arabštině a etiopštině). Ve zpodstatněné podobě s předponovou me- se ho v biblické hebrejštině užívá ve významu „správní okres“, „místodržitelství“, „provincie“ (tak překládají ČSP a F. Čapek ve svém komentáři Kazatele), resp. v oslabeném významu jako „kraj“, „krajina“ (tak převádějí ČEP a Kral). Patrně ho lze v Tanachu považovat za výpůjčka z aramejštiny. V jejím prostřednictvím zaznamenaných nápisech nacházíme podstatné jméno mdjnh v týchž významech, navíc též ve smyslu „město“ či „městský stát“ (srv. arab. madīna, „město“). V biblických textech primárně označuje určitý správní obvod, správní území, jakým byly provincie nebo v perské éře tzv. satrapie (srv. Est 1,1; 2,3). Každý z nich měl na starosti místodržící či správce, jemuž byli podřízeni další úředníci. A především byly do jeho kompetencí svěřeny pravomoci soudní.

Pro srovnání lze vzpomenout na zavedení tzv. soudních okresů (něm. Gerichtsbezirke) r. 1850 v Rakousko-Uhersku, tedy i na našem území. Tvořily soudní obvody 1. stupně, tedy územní jednotky, podle kterých byly nezávisle na správním členění organizovány okresní soudy. (Soudní okresy v téměř nezměněné podobě převzala v r. 1918 i Československá republika a teprve v roce 1949 je v důsledku poúnorových snah o komunistickou centralizaci moci sjednotila s územněsprávními, tj. politickými okresy, čímž soudní okresy jako jednotka zanikly.)

Překládat tedy výraz medînâ jako „někde“ či „v kraji(ně)“ je zavádějící. Podobně i převod „v provincii“ v posledku oslabuje primární význam. Autor zde užívá povýtce technického termínu „soudní okrsek“, ve kterém, jak uvede dále, je bráněno výkonu práva. Nevykresluje tedy před očima možnost, že „někde“ (odkud je už jen krok k ještě vágnějšímu „všude“) či „někde v kraji“ se porušuje právo, nýbrž že je znevažováno v určité konkrétní územně-správní jednotce, v rámci přesně stanoveného systému.

Za ni pak nesou odpovědnost k tomu pověření činovníci, dosl. „vysocí“ (heb. sg. gāboah) s dozorčími pravomocemi (heb. *š-m-r, „střežit“), organizovaní hierarchicky ve třech úrovních. „Neboť vyšší střeží vysokého a nad nimi jsou nejvyšší,“ píše Kazatel. A tento kontrolní systém patrně chápe jako účinný nástroj, jak podpořit vymahatelnost práva. Oni „vysocí“ jsou tu od toho, aby zakročili, „pokud v soudním okrsku vidíš útlak chudého a upírání soudu a spravedlnosti,“ protože nižší instance zklamala.

Pro náležité porozumění Kaz 5,7 je v druhé řadě nutné vyhmátnout správný odstín hebrejského *t-m-h (B 21: „nebuď nijak překvapen“). Tento slovesný kořen (stejně jako v akkadštině a aramejštině) ve svém základním významu odpovídá českému „divit se“ (tak překládají Kral, ČEP i F. Čapek), eventuálně „strnout údivem“ (srv. „nebuď ohromený“ v ČSP). Ovšem v zesíleném významu se objevuje i se sémantickou hodnotou „být pomatený“ (viz Dt 28,28: „Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli“) a je-li užit o koni, pak znamená „být splašený“, „splašit se“ (viz Za 12,4: „každý kůň se splaší a jezdec na něm zešílí“). Pro význam v Kaz 5,7 připadá v úvahu zejména možnost převádět *t-m-h ve smyslu „nebuď zmatený“, „nebuď poplašený“, „nenech se zaskočit“.

Celý verš 7. lze tedy překládat: „Pokud v soudním okrsku vidíš útlak chudého a upírání soudu a spravedlnosti, nebuď tou záležitostí zmatený. Neboť vyšší střeží vysokého a nad nimi jsou nejvyšší.“

Následující verš 8. čtenáře seznamuje s jakýmsi výtěžkem předchozí Kazatelovy úvahy. Nicméně formulován je velmi úsporným, sevřeným způsobem, který umožnil velkou šíři jednotlivých překladů, jež jsou v tomto případě samozřejmě vždy především výkladem. Na začátku Kohelet opakuje svou oblíbenou rétorickou figuru, jíž se ptá po „užitku“ (heb. jitrôn) právě popsaného (srv. Kaz 1,3; 2,11 a 13; 3,9; 5,15; 7,12; 10,10–11). Odpověď na nadhozenou otázku ovšem zůstává enigmatická. Textu snad lze rozumět následovně:

„A užitek? Země je prostřednictvím všech, kvůli poli slouží se králi.“

První částí verše autor patrně míní, že užitkem funkční státní správy je nejen sama existence kontrolního mechanismu, jež má zaručit vymahatelnost práva, nýbrž hlavně „země“ (heb. ’ereṣ), tedy stát, který jestvuje participací všech (ba-kōl) – sociálně níže („chudí“) i výše („vysocí“) postavených. Díky účinnému dohledu pomocí hierarchizovaného státního aparátu a zároveň díky dozoru nad ním samotným lze společně („prostřednictvím všech“) vytvářet prostor, ve kterém je možný důstojný život.

Vztah druhé části verše k jeho začátku také není bez problému. Co si představit pod oním „polem“ (heb. śādê)? Nejspíše se zde může jednat o tzv. paralelismus membrorum k „zemi“ (heb. ’ereṣ) z prvé části sentence. V takovém případě by „pole“ bylo nutno chápat jako druhou metaforu pro státní útvar, říši. V tomto smyslu výrazu śādê ostatně užívá i jazyk biblické dějepravy (srv. „pole Amálekovců“ v Gn 14,7), novelistiky (srv. „Moábská pole“ v Rt 1,6) i prorocké zvěsti (srv. zcizení „našeho pole“ v Mi 2,4). Každopádně v mudroslovných útvarech Nového zákona se pole (řec. agros) příležitostně stává obrazem celého světa (řec. kosmos) a lidské existence v něm. Zřetelné je to v podobenství o plevelu mezi pšenicí a jeho výkladu v Mt 13,24–30 a 36–43. Snad tedy i u Kazatele lze ve dvojině „země“ // „pole“ spatřovat metaforu pro takový veřejný prostor, který umožňuje neodcizenou existenci, k níž patří, že člověk není ukracován lidsko-právně ani ekonomicky. Kvůli takovému životu, který podobně jako práce na poli nese plody, z nichž je člověku dáno okoušet (srv. Kaz 5,17–6,2), je pak možné „sloužit králi“ (heb. *‘-b-d melek) s čistým svědomím.

Dokumenty rady Iustita et Pax 2002–2019

Čt, 02/25/2021 - 16:26
Dokumenty rady Iustita et Pax 2002–2019 Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:26 Mikuláš Vymětal Číslo 2/2021

Papežská rada Iustita et Pax (Spravedlnost a mír) vznikla nejprve jako komise založená r. 1967 Pavlem VI. Papež Jan Pavel II. ji povýšil r. 1988 na papežskou radu a papež František ji začlenil k r. 2017 pod Dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. Česká rada Iustitia et Pax působí již více než 20 let jako jedna z rad České biskupské konference a spolupracuje s dalšími evropskými komisemi pro spravedlnost a mír, kterých je celkem 31. Komise má tři hlavní úkoly: sledovat otázku sociálních a lidských práv na území spravovaném touto biskupskou konferencí, podporovat solidaritu lidských práv překračující hranice států a seznamovat se sociálním učením katolické církve. V ČR se komise, která má asi deset členů z různých oborů, schází jednou za dva měsíce a několikrát ročně také vydává prohlášení. Předsedou této komise je biskup Václav Malý. O její činnosti vznikl roku 2011 jeden díl křesťanského magazínu, který lze shlédnout i na internetu.

Recenzovaný sborník představuje klasobraní za 18 let. Skládá se z 54 různých prohlášení – převážně vyjádření komise, ale také jednoho prohlášení České biskupské konference k situaci na Šluknovsku z r. 2011 a dvou otevřených dopisů ke zdanění restitucí. Jednotlivá prohlášení jsou poměrně stručná, obvykle mají rozsah asi 2 stránky knihy. Cílem jednotlivých prohlášení je podpořit co nejširší společenskou diskusi, a tak přispívat k nacházení řešení palčivých otázek současné společnosti … v intencích sociálního učení církve (s. 8). Prohlášení jsou psaná střízlivým „sekulárním“ jazykem a vyhýbají se náboženským ptydepe. Je z nich vidět důkladná znalost věci, určitý globální pohled na témata, k nimž se vyjadřují – a také schopnost vyjadřovat se přesvědčivě a seznamovat čtenáře se zásadním vhledem do problematiky. Paleta témat, k nimž se komise vyjadřuje, je poměrně široká. Některá témata se však vrací opakovaně – např. uprchlíci a cizinci, senioři, otázka dostupného bydlení, nezaměstnanosti, chudoby, pracovního vykořisťování a důstojně zaplacené práce v různých oborech (supermarketech, sociální oblasti). O některých důležitých tématech se v evangelickém prostředí příliš nediskutuje – a sborník nám nabízí možnost seznámit se se sociálními tématy ve velké šíři. Jak můžeme s překvapením zjistit při četbě sborníku, tak pohled oficiální katolické komise a liberálně evangelický pohled si mohou být podobnější, než bychom na první pohled čekali.

Jisté rozpaky má recenzent pouze na třemi prohlášeními – „K diskusi k výroku ústavního soudu, jímž zrušil zákaz adopce dětí registrovanými homosexuálními páry, a k novele zákona o registrovaném partnerství“ (s. 122). Jedno z nejkratších prohlášení s nejdelším názvem ze 17. 8. 2016, je, byť umírněně, proti změnám stávajících právních úprav – a tedy i proti možnosti pro pár osob stejného pohlaví adoptovat dítě. V diskusi pak chybí reflexe zahraniční zkušenosti, kdy v některých zemích je možná adopce dětí stejnopohlavními páry již desítky let. Sborník obsahuje také dva otevřené dopisy totožného textu, určené předsedovi Senátu Parlamentu České republiky (tehdy) Jaroslavu Kuberovi a předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radkovi Vondráčkovi. Dopisy se vyjadřují proti zdanění církevních restitucí a představují proti celému zbytku sborníku posun od zastávání se lidských a sociálních práv druhých k zastávání se práv svých v rámci boje o peníze pro církev, získané od státu.

Sumárně řečeno je ovšem sborník prohlášení rady Spravedlnost a mír velmi zdařilý, jak šíří témat, tak i jejich pojetím. Jeho největší slabinou pro evangelického čtenáře je horší dostupnost – Česká biskupská konference jej vydala pro vnitřní potřebu. Tam, kde jsou dobré ekumenické vztahy, je však jistě možnost vypůjčit si ho na katolické faře, případně o jeho obsahu podiskutovat s kolegou farářem.

Rada Iustiia et Pax, Dokumenty 2002–2019, Česká biskupská konference, Praha 2020, 153 s., neprodejné

Jak je to vlastně s Marii a Martou?

Čt, 02/25/2021 - 16:25
Jak je to vlastně s Marii a Martou? Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:25 Alena Wagnerová Číslo 2/2021

Poněkud mne překvapilo, že Vojen Syrovátka ve svém článku Marie, Marta a Ježíš (Prot 1, s. 6) neuvedl, že příběh obou sester nekončí v 10. kapitole Evangelia sv. Lukáše, ale má své pokračování v 11. kapitole Evangelia sv. Jana o Lazarově smrti a jeho vzkříšení. Pokračoval tak ve stejné chybě jako jeho kolega, který ve svém kázání vyzvedl jen u Ježíšových nohou sedící Marii proti praktické Martě, ve smyslu znevážení práce diakonie a tedy péče o druhé proti zvěstování slova Božího jako hlavního úkolu církve.

Chování obou sester, oplakávajících svého bratra a utěšovaných příchozími, se totiž zde vůči Ježíši mění. Vzhledem k tomu, že v Bibli kralické je příběh Marie a Marty vyprávěn daleko plastičtěji než v překladu novém, a tak jej od dětství také znám, zůstanu v následující citaci u něj: Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Marie doma seděla. I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoliv požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. A poté, co ji Ježíš ujišťuje, že její bratr vstane z mrtvých, a klade jí otázku, zdali mu věří, odpovídá Marta, ano ta Marta, která se starala o kuchyni, svým vyznáním: Ovšem Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. A když to řekne, odejde, a tajně sdělí Marii, že ji Ježíš volá. A teď si všimněme toho, že Marie padne sice Ježíši k nohám a řekne totéž co Marta: Pane, bys Ty byl zde, bratr můj by byl neumřel, ale už dál nepokračuje v Martině vyznání důvěry a víry v Ježíše.

Aniž seděla Ježíši u nohou jako Marie u Lukáše v 10. kapitole, ale připravovala pro něj jídlo, praktická Marta se zde Marii ve své důvěře a víře v Ježíše víc než vyrovná, zatímco Mariina slova, po nichž nepokračuje vyznání víry jako u Marty, mají charakter výčitky. V Bibli kralické zní mimochodem pasus u Lukáše také trochu jinak: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní. V novém překladu zato čteme: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde. V novém překladu text nabývá až sekulární podobu. Třeba je jen jednoho, tedy výlučně, zatímco ve starém překladu věta začíná slovem ale, které navozuje, že existují i potřeby jiné. A Marta si v tomto novém překladu vybrala špatně, zatímco Marie nepřijde o to, co si vybrala. To je myšlení už téměř neoliberální.

Duchovní, který nakonec ve svém kázání výslovně řekl, že diakonské činnosti by se neměly přeceňovat, aby se tak nezastíralo hlavní poslání církve, kázat slovo Boží, si zřejmě nevšiml, že v téže kapitole ve verši 27. odpovídá zákoník na Ježíšovu otázku, co stojí v Zákoně, nejprve, že milovat Hospodina, aby pak své vypočítávání skončil slovy milovat svého bližního jako sebe samého. A potom následuje podobenství o Samaritánovi, které ukazuje, co milovat Hospodina a bližního jako sebe samého znamená v praxi – mimochodem i diakonie. Jistě, posláním církve je kázat slovo Boží, ale to se bez lásky k člověku stává jen mrtvou literou a formálním postojem, protože, jak stojí ve 4. kapitole 1. listu Janova Bůh láska jest. Z tohoto hlediska jsou starost a péče o druhé, stejně jako život s druhými a sociální vztahy jen naplněním evangelia, chápáním člověka jako stvoření božího, což je základem jeho důstojnosti.

Ve Vojenem Syrovátkou kritizovaném kázání zaznívá ovšem něco víc než jen znehodnocení práce diakonie. Je to pro epochu neoliberálního kapitalismu, v níž od roku 1990 žijeme, příznačné podceňování celé oblasti péče (care) i práce rodinné jako práce neproduktivní, protože většina těchto činností nepřináší žádný zisk a nerealizuje se přes samospasitelnou ruku trhu. A bylo potřeba zkušenosti pandemie, kterou právě procházíme, abychom pochopili, jak nebezpečné je pro existenci společnosti podceňování této pracovní oblasti.

Jistě i péče se může obrátit ve svůj protiklad, stejně jako kázání Evangelia, viz křižácké války, ale to už je problém lidského jednání jako takového, které se stále pohybuje na linii mezi dobrem a zlem.

V příběhu o Marii a Martě nejde ale o role nebo o využívání nějaké šance, jak o tom píše Vojen Syrovátka, ale o bytostnou jednotu obou stránek osobnosti, jak to vyplývá právě z pokračování jejich příběhu v Janově evangeliu. Nemohu si přitom nevzpomenout na kázání seniora Viktora Hájka o Marii a Martě, které jsem slyšela v Blahoslavově domě v Brně, když mi bylo asi deset let. Právě jeho výklad obou textů, v němž postavil obě dvě sestry naroveň, jako dva aspekty jednání, které se doplňují, znamenalo pro mne tehdy neobyčejný životní podnět spojovat v sobě život duchovní s životem praktickým obráceným ke skutečnostem tzv. všedního života a tím jim dodávat hlubší smysl. A není jistě náhodou, že to bylo pro mne ukázáno na ženském vzoru. V tomto ohledu znamená pro mne zůstat v příběhu o Marii a Martě jen v Lukášově evangeliu jeho fragmentarizaci a zbavit ho jeho významného transcendentního přesahu. Psát, že v tomto příběhu Ježíš ukazuje i cestu k „budoucímu překonání patriarchálního uspořádání společnosti“, je jen jeho trivializací.

Nezapomínejte na ty, kteří ukazovali cestu

Čt, 02/25/2021 - 16:20
Nezapomínejte na ty, kteří ukazovali cestu Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:20 Michal Šimek Peter Moree Marta Procházková Číslo 2/2021

V množství těch, kteří umírají, by neměly zapadnout osobnosti, které svými postoji, svědectvím, či žitím ukazovaly cestu. V redakci se sešly následující nekrology.

Ozvěny Miroslava Jirounka (1955–2020)

Národ se ještě nevzpamatoval z nevýslovné podlosti přepadení, mrtví a ranění nebyli ani sečteni a už jsme se dozvěděli, že nám byla poskytnuta bratrská pomoc. Tato lež se ovšem nechtěla vydávat za pravdu, nechtěla nikoho získat na svoji stranu, přesvědčit jej. Byla to otevřená arogance, šok, který měl národ omráčit, ponížit a zastrašit. Byla to lež nestoudná, která předznamenávala hlavní požadavek nastupujícího režimu: totiž ztrátu studu, ztrátu vlastní důstojnosti, zapření sebe sama a přijetí života ve lži jako samozřejmosti.

Těmito slovy se s padesátiletým odstupem ohlížel Miroslav Jirounek na okupaci r. ’68 a její normalizační důsledky. Ohlížel se jako ten, který tuto lež (i jiné, lži popřevratové) odmítal přijmout, byť si tím podle mínění mnoha vrstevníků zbytečně komplikoval život.

Narodil se v r. 1955 v Kladně, ale většinu života strávil v Mladé Boleslavi. Tady se s ním také jeho přátelé v sobotu 12. prosince 2020 v kostele sv. Havla rozloučili. Ne náhodou pohřeb vedl evangelický farář. Svou duchovní výbavu získával M. Jirounek v Mladé Boleslavi mj. od evangelického faráře Alfréda Kocába a jeho manželky Darji, s nímž ho seznámil jejich syn Michael, se nímž hrával v hudebním triu. Prostředí evangelické fary, kde se jednou měsíčně scházeli k rozhovorům mladí lidé z širokého okolí, bylo pro všechny v době tvrdé normalizace ostrovem orientace.

Miroslava Jirounka na celý život ovlivnila atmosféra 60. let 20. století, které vyvrcholily Pražským jarem 1968: „Byla to úžasná doba. V Mladé Boleslavi se v knihovně konaly koncerty, přednášky a besedy, na jejichž pořádání se podílel můj otec.“

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 byla ovšem Mladá Boleslav poznamenána trvalou přítomností silné sovětské posádky. Už na základní škole si všiml změny postojů učitelů, kteří začali mít strach před nově dosazeným normalizačním ředitelem Sýkorou. Na gymnáziu (kam se dostal na poslední chvíli) zažil ředitele F. Nerada, jemuž se se ve škole podařilo vytvořit atmosféru, jež má v historii československého normalizačního školství sotva obdobu: „V sousedním čtvrťáku studoval nadaný matematik a fyzik Míťa Majer, který se pravidelně úspěšně umisťoval v celorepublikových soutěžích. Ředitel Nerad jeho třídnímu nařídil, že mu nesmí napsat doporučení ke studiu na vysoké škole. Ten to neunesl a oběsil se na klice svého kabinetu chemie. Záhy spáchal sebevraždu další z profesorů Vladimír Janus.“

Miroslav Jirounek přitom vděčně vzpomínal na profesora Jaroslava Kováře, starého komunistu s původními ideály a vězně nacistického koncentračního tábora. V 60. letech 20. století byl ředitelem mladoboleslavského gymnázia. „Byl to vynikající historik a zeměpisec. Nerad ho vyrazil rok před důchodem. Pravidelně jsem se s ním potom setkával v letech 1974–75, když jsme oba pracovali na Geodézii v Mladé Boleslavi. Vždy v pauze jsme kouřili na chodbě u okna a diskutovali o historii.“ Z mladoboleslavského (a krátce poté i mnichovohradišťského) gymnázia byl student Jirounek vyhozen půl roku před maturitou. Nakonec odmaturoval při zaměstnání na gymnáziu W. Piecka v Praze. Jako výborný houslista se dostal na pražskou konzervatoř, ale po půl roce byl navzdor výborným výsledkům na základě udání vyloučen. Nevzdal to, a komisi pro lidská práva OSN v Ženevě popsal okolnosti svého vyloučení s tím, že Československo nedodržuje právo svých občanů na vzdělání. Díky dopisu a následnému zásahu komise OSN mu na konzervatoři byl umožněn vystudovat dálkově obor dirigentství. Podařilo se mu to v letech 1981–1986. Na absolventský koncert se dostavil přímo z kotelny. Po převratu se aktivně věnoval hudbě a dirigentství. Spolupracoval s nedávno zemřelým mladoboleslavským skladatelem Jiřím Horáčkem, se skladatelem Petrem Hapkou a dalšími.

Osvobozující moment pro něj znamenal podpis Charty 77. Cítil to tak, že dal symbolicky „komunistům do čenichu“. Následovala řada různých zaměstnání. Kotelny, uklízení, práce v textilce, odečítání vodoměrů, úklid ve Vinohradském divadle za 800 Kč měsíčně. V těch letech byl už ženatý. Oženil se s Michaelou Mikšovskou, s níž navzdory chudobným příjmům vychoval pět dětí.

Iluze si nedělal ani o popřevratových poměrech. V eseji, z nějž jsme citovali v úvodu, píše: Bezprostředně po listopadu ’89 jsme byli svědky úšklebků Václava Klause a jeho zlehčování apelu na mravní základ demokracie, reprezentovaný především Václavem Havlem. … (V současnosti) se na vlivná místa se vracejí bizarní figury starého režimu, které přímo ztělesňují nomenklaturní pořádky. Mají-li tyto politické excesy společný leitmotiv, pak je to ztráta studu, ztráta pokory a arogance lidí, kteří se upsali moci za každou cenu. Toto je přímé dědictví normalizace a naší odpovědností je, že jsme takový stav věcí volbami vůbec připustili.

Vděčně ho připomínáme jako souputníka té tváře evangelické tradice, která nepropadla konformnímu přitakávání normalizačním poměrům, a především jako člověka, který v obzvláště náročných „mimopražských“ poměrech hledal, jak se nepřizpůsobit normalizační lži. On sám jako ovoce svého celoživotního přesvědčení odkazuje: Duchovní obnova společnosti je především zápasem o důstojnost každého z nás, o ochranu společných hodnot, na nichž je demokracie založena. Ta stojí na osobní odpovědnosti a odvaze občanů a jejich respektu k hodnotám, které nás přesahují.

Z podkladů Michala Šimka a eseje M. Jirounka red.

Podrobnější info viz https://www.pametnaroda.cz/cs/jirounek-miroslav-1955

Willem Balke (1933–2021)

V nizozemském Haagu zemřel 21. ledna 2021 Dr. Willem Balke, teolog, který se v 80. a 90. letech aktivně zapojil do budování vztahů mezi českými a nizozemskými protestanty. Teologii studoval v Utrechtu, poté pracoval jako farář v několika sborech Nizozemské reformované církve (dnes Protestantská církev v Nizozemí). Aktivně se podílel na debatách o směřování své církve, především jako obhájce její kalvinistické tradice. Na akademické úrovni se věnoval Janu Kalvínovi a významu kalvínské reformace pro nizozemský protestantismus. Jeho disertace z r. 1973 pojednávala o vztahu Kalvína k anabaptistům (německy vyšla v r. 1985 pod titulem Calvin und die Täufer: Evangelium oder religiöser Humanismus, anglicky v r. 1999). Psal ovšem také o Lutherovi a Zwinglim (Luther en het gereformeerd protestantisme, 1982, Zwingli in vierderlei perspectief, 1984).

Balkeho vědecký zájem byl zaměřen i na středoevropské reformované tradice. Přivedl ho do Československa už v 80. letech 20. století, kdy se podílel na neoficiálních kontaktech mezi nizozemskými a českými protestanty, které udržovali Hebe Kohlbrugge a Henri Veldhuis. Navštěvoval zde evangelické faráře a teology a dovážel jinak nedostupnou teologickou literaturu. Kontakty představovaly důležitou podporu v zápase o zachování teologické úrovně a překonání izolace, ve které se církve za komunistického režimu nacházely.

V r. 1991 byl jmenován mimořádným profesorem pro dějiny reformace na teologické fakultě amsterdamské univerzity. V rámci profesury se podílel na rozvíjení instituční spolupráce mezi fakultami v Amsterdamu a Praze, která vzešla z přednáškových aktivit Karla Deurloo v období před listopadem 1989. Na ETF vznikl Institut pro dějiny reformace, který měl zaštítit Balkeho působení. V rámci této spolupráce se Balke soustředil na význam Eduarda Böhla, kterému věnoval studii z r. 2001. Pod vedením spolupracovníka Martina Zlatohlávka a za spolupráce amsterdamského medievisty Burchta Prangera se uskutečnilo několik společných seminářů a studijních cest. Balkeho působení v Praze skončilo na podzim 1994.

Po svém odchodu z farářské služby do důchodu v r. 1998 učil opět dějiny reformace od r. 2001 do r. 2003, tentokrát na teologické fakultě Svobodné univerzity v Amsterdamu. V posledních letech svého života se badatelsky věnoval některým postavám soudobého nizozemského kalvinismu. Zemřel na následky nakažení koronavirem. Pohřeb proběhl 26. ledna v užším kruhu rodin jeho čtyř dětí.

Peter Morée

Obšírnější informaci o zprostředkovatelských aktivitách Hebe Kohlbrugge a Henriho Veldhuise najdou zájemci v článku v Pt 9/1993 (http://protestant.evangnet.cz/kleych-20-stoleti-dostal-cenu-akademie-ved) nebo ve studii Klaase van der Horsta Trhlina v oponě. (red.)

Odešel Jan Pokorný (1918–2020)

Bylo to jediný den, co nasněžilo i v Brně: 3. 12. 2020. Sedím po velmi dlouhé době v prázdné prosklené kavárně uprostřed Slovanského náměstí, kolem bílo, přede mnou čokoláda s kopcem šlehačky. Zvoní mobil, na displeji vidím Jan Pokorný – to musím vzít. Přeruším pracovní jednání s kolegou archivářem a už slyším trochu zesláblý, ale typicky zvučný hlas: „Dobrý den, chtěl bych vám poděkovat za vaši pohlednici, velmi mne potěšila.“ Přes 100 let starý, duševně svěží pan farář mi pak líčí, jak čte každé ráno z Bible francouzsky, pak Písmákův deník a v televizi sleduje dokumenty – to až odpoledne (úplně vidím ten zdvižený ukazováček). Na můj dotaz, jak se mu daří, odpovídá jako vždy: „Výborně.“ V opuštěném parku se objevilo malé dítě s tatínkem a plácají sněhuláka. Hovor plyne a já se cítím ohromně obdarována.

20. 12. mi pak pípne SMS od Věry Osvaldové, že nejen Sváťa Karásek, ale i pan farář Pokorný slaví 4. adventní neděli již v nebi.

Marta Procházková

Pro homine 2021 / Poslušně

Čt, 02/25/2021 - 16:18
Pro homine 2021 / Poslušně Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:18 Jáchym Gondáš Číslo 2/2021

Ve své útlé knize Fantazie a poslušnost z roku 1968 píše Dorothee Sölle: „Je možno v životě přesně rozlišovat mezi poslušností vůči Bohu, kterou máme uznat, a mezi poslušností vůči lidem, kterým ji můžeme nebo máme z dobrých důvodů odepřít? Domnívám se spíše, že jsme dnes jako křesťané povinni podrobit kritice jakoukoli poslušnost a že tato kritika musí být radikální!“ Změnilo se něco zásadního v církvi a společnosti od doby, kdy byla tato slova napsána? Může se zdát, že se změnilo mnohé. Minimálně dnes o významu slova „poslušně“ nepřemýšlíme v bezprostředním stínu politického režimu, který si absolutní poslušnost nárokoval. A nejen to. Od šedesátých let do značné míry vyvanula i dusivá poslušnost autoritám rodinným, generačním, kulturním. Může se tak zdát, že do určité míry je radikalita Dorothee Sölle anachronismem.

Přesto ani my nejsme vyvázáni z nutnosti znovu přemýšlet, je-li poslušnost (českým protestantům tak důvěrně známá, coby hlavní ctnost Karafiátových broučků) skutečně bytostnou součástí křesťanství, nebo spíše jeho Achillovou patou. Už jen proto, že Písmo – zejména v Kralickém překladu – důrazem na poslušnost nešetří. A to nejen ve vztahu k Hospodinu, ale i k „pánům tělesným“ (Ef 6,5). Možná, že nejsme schopni v „životě přesně rozlišovat“, kdy je naše poslušnost na místě, nicméně pokud nechceme odložit Bibli do archivu, nelze neusilovat alespoň o rozlišení nepřesné, situační a nedefinitivní.

Začít snad můžeme tím, že se pokusíme vyjasnit si, co by vlastně ona kýžená poslušnost měla být. Jak řecké hypakoé, tak i české poslušnost nás odkazují k metaforice slyšení. Být poslušný, to v prvé řadě nutně znamená slyšet. Dovolit, aby mi něco bylo řečeno. Poslušnost tak rozhodně není postojem pasivity a sebe­‑opouštějící odevzdanosti. Pravá poslušnost započíná nastražením smyslů. I proto nemůže být nikdy doopravdy slepá (či hluchá). Poslušnost bez kritického rozvažování by byla protimluvem.

Ochota ke slyšení je ale pouze prvním krokem poslušnosti. Tím druhým je přijetí slyšeného. Být poslušen Hospodina znamená slyšet a zachovávat jeho slovo. Pokud to domyslíme do důsledků, začne se nám odhalovat, že pravá poslušnost je nutně vždy svobodným aktem. Je svobodným a odpovědným přitakáním uslyšenému slovu. Poslušným se mohu stát pouze z vlastní vůle. Nikdo mne k tomu nemůže žádnou mocí donutit. I proto není na místě označovat za poslušné lidi ty, kdo jsou za všech okolností submisivní a poddajní. Bezmyšlenkovité podřízení se je opakem poslušnosti. Je útěkem před odpovědností vlastního rozhodování.

Vždy, když jsme poslušní (ať už ve vztahu k Bohu či jiným mocnostem), je to vyznáním naší víry. Svou poslušností vyjadřujeme svou příslušnost – stojíme při tom, co jsme uslyšeli. A je na místě vždy dobře zvažovat, jakého sboru chceme být příslušníkem. Jak dobře víme z nedávných dějin, zpětně není snadné své dřívější příslušnictví nějak vymazávat či okecávat. Zůstává na nás přischlé i po změně paradigmatu.

Hutně a chutně 2/2021

Čt, 02/25/2021 - 16:12
Hutně a chutně 2/2021 Protestant Čt, 25/02/2021 - 16:12 T. Číslo 2/2021

* * *

VŠECHNO MÁM
A NEZBYLO MI NIC
ZEMĚ SE NA MĚ DÍVÁ
A MLČÍ

NENÍ UŽ KAM SE VRÁTIT
A NENÍ KAM JÍT
ZEMĚ SE DÍVÁ
A MLČÍ

Táňa Dušková

Postní sbírka Diakonie je letos určena dětem, kterým normální život sebrala válka v Sýrii. Před vleklou občanskou válku uteklo ze Sýrie do sousedního Libanonu na milion a půl lidí. Zemi však trápí vážné ekonomické problémy i pandemie koronaviru. Diakonie věnuje svůj 14. ročník Postní sbírky právě na podporu ohrožených dětí v Libanonu a zlepšení jejich přístupu ke vzdělání. Více na www.postnise.cz

Neříkej: „Čím to je, že dřívější dny (časy) byly lepší, než jsou dny (časy) tyto?“ Neboť se na to neptáš moudře. (Kaz 7,10)

Kazatel se vymezuje vůči i dnes velmi oblíbené představě, že nynější čas, přítomnost je horší než dřívější dny. Podle něho není v silách člověka toto posoudit a rozlišit. Moudré jednání se soustřeďuje na dění v přítomném čase a v prostoru pod sluncem, které jsou darem i daností. … Před přítomnými otázkami se neutíká, jakkoli člověku mnohdy svět připadá absurdní. (Filip Čapek, Kazatel. Zneklidňující kniha pro neklidnou dobu, s. 211)



about seo