Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 5 hodin 22 min zpět

Co dnes znamená být prorokem

Po, 10/15/2018 - 08:27
Co dnes znamená být prorokem Protestant Po, 15/10/2018 - 09:27 Walter Brueggemann Číslo 8/2018

Rozhovor Kenyatty Gilberta s Walterem Brueggemannem

Americký teolog Walter Brueggemann (* 1933) je považován za jednoho z nejvýznamnějších současných odborníků na Starý zákon. Přinášíme překlad rozhovoru, který s Brueggemannem pro časopis Sojourners pořídil teolog Kenyatta Gilbert, docent homiletiky na Teologické fakultě Howardovy univerzity ve Washingtonu.

Celý rozhovor v originále je k dispozici zde:

https://sojo.net/media/what-does-it-mean-be-prophetic-today

Časopis Sojourners je od sedmdesátých let minulého století důležitým hlasem progresivně orientované části amerického evangelikálního hnutí.

Kdo je to prorok?

V pojetí Starého zákona, kterým jsem se v životě zabýval nejvíc, je to někdo, kdo se snaží popisovat svět ve víře, že v něm Bůh aktivně působí. To na jednu stranu znamená identifikovat to, co je v řádu našeho světa s Bohem v rozporu, ale také mluvit o Boží vůli a záměru, který se jednou naplní, i když třeba způsobem, který si vůbec nedovedeme představit. Z toho tedy plyne jak soud, tak naděje – a jak velmi dobře víte, v prorockých knihách Starého zákona jde vždycky o kombinaci soudu a naděje, což se pak v pozdější křesťanské tradici vyjevuje jako ukřižování a vzkříšení. Když dnes mluvíme o proroctví, ten rozměr naděje se z toho často vytrácí. Co byste řekl vy?

Prorok je někdo, kdo vidí, že tohle není všechno, co je, ale je ochoten přijmout skutečnost, že jsme ve stavu, kdy se ke společenství založenému na lásce můžeme přibližovat jen v dialogu s Bohem. Co pro vás znamená prorocké vědomí?

Podle mě to znamená jasně a odvážně identifikovat politickou a ekonomickou praxi, která je v rozporu s Božím záměrem, a pokud je v rozporu s Božím záměrem, nemá budoucnost. Ekonomická nerovnost a ničení životního prostředí jsou cesty katastrofy. Starozákonní proroci cesty katastrofy vyznačovali a já se domnívám, že dnes je naším úkolem vyznačit tu cestu katastrofy, po níž třeba sami jdeme. Na prorocích je úžasné, že k tomu uměli udělat další krok a se sebejistotou mluvit o tom, že Bůh nám ukazuje jiný svět radosti, spravedlnosti, míru, bezpečí, navzdory všem rozporům. Oni byli součástí starého světa a byli odvážní. Dnešní proroci ukazují stejnou odvahu.

Je naším úkolem, aby ve světě radikálního pluralismu o Bohu uvažovali všichni stejně?

Myslím, že pokud jde o nálepky, kréda a mantry, nebudeme nikdy uvažovat stejně, ale pokud máme mluvit o možnostech člověka, o lidské bolesti a utrpení, je jedno, jsme-li muslimové, křesťané, liberálové, konzervativci, protože realita lidské bolesti je nepopiratelná. Pak se dostáváme k tomu, co bolest způsobuje a jak to řešit, což jsou otázky politické a ekonomické, a s ohledem na politický pluralismus si rozhodně nemyslím, že je to jednoduché. Myslím si ale, že prorocké slovo může být i v této oblasti naprosto jednoznačné. Není žádné tajemství, jaká ekonomická praxe způsobuje bolest a utrpení. Deregulace, která se děje pod vedením prezidenta Trumpa, vede k bezohlednému a chamtivému jednání mocných zcela bez zábran. A moje pozice je taková, že o tom by se mělo mluvit, ať už jsme křesťané nebo muslimové, liberálové nebo konzervativci.

Já se snažím se svými studenty mluvit o tom, že pokud se máme zabývat člověkem tady a teď, musíme brát vážně, co se děje ve světě – konkrétně to, že se často ocitáme ve smrtících situacích, kde jsou ti nejzranitelnější utiskováni a odsouváni na okraj. V Americe je mezi privilegovanými a utiskovanými tak výrazný rozdíl, že je podle mého názoru věc docela jasná. Co ale máme dělat? Jaké jsou ve světle Božího působení naše možnosti? A pokud Bůh zasahuje do našeho světa, jak tuto situaci mění, jak se k ní vyjadřuje?

Podle mě musíme věřit tomu, že Bůh především posiluje lidské jednání a konkrétní lidi. Když máme dost síly, věci se mohou měnit. Jak je to s lidmi, kteří se mají dobře, jako jsem třeba já? Nechce se nám aktivně působit ve světě; jsme s ním spokojeni tak, jak je. Ve chvílích zoufalství si zase říkáme, že naše aktivita nemá smysl. Smysl kazatelství spočívá podle mě v tom, připomínat, že se Boží naděje má naplnit prostřednictvím lidí. Zaslíbení evangelia spočívá v tom, že mocnosti tohoto světa uvolní prostor lidem, kteří budou jednat z Božího pověření. To není úplně jednoduché přijmout, protože bychom raději pasivně čekali, až pro nás Bůh něco udělá.

Připadá mi, že mezi křesťany není jednoznačný konsenzus v tom, co je sociální spravedlnost nebo prorocká naděje.

V tomhle jsme asi jako učitelé trochu selhali. Musíme se soustředit na to, aby se o těchto pojmech mluvilo a vysvětlovaly se. Prorocké vědomí není nějaký mystický aparát, ale schopnost představovat si svět tak, jak jej vidí Bůh, o kterém hovoří evangelia.

Věříte, že jsou lidé, kteří se s prorockým povoláním rodí, nebo je to spíš věc vůle a ochoty umět si představit lepší svět?

Myslím, že je v tom kus obojího. Výjimečnou osobností byl třeba Martin Luther King, který byl Bohem povolán k velkým věcem, a totéž se dnes dá říct třeba o Williamu Barberovi (William Barber II, protestantský kazatel a politický aktivista ze Severní Karolíny – pozn. red.), ale to neznamená, že nás ostatních se to netýká. I ti, kteří nemají takové předpoklady, si prorocký mandát mohou vydobýt. Všichni máme stejné vidění, stejnou biblickou tradici a stejnou práci, kterou je potřeba udělat. Nemůžeme si dovolit předat ji prostě jen několika velkým osobnostem.

A co prorocká naděje? Na jednu stranu se na ni dívám optimisticky, zároveň je potřeba vědět, že naděje se rodí z utrpení.

Hodně lidí v církvi si myslí, že přítomnost a budoucnost jsou jako země a nebe. A proti tomu je třeba říct, že přítomnost a budoucnost jsou současný socioekonomický a politický systém a socioekonomický a politický systém, který přichází a bude v souladu s Boží realitou. Musíme se soustředit na naši budoucnost tady, ne na nebe. Prorocká zaslíbení překování mečů na radlice a kopí na vinařské nože nejsou vizí nebe, ale nového socioekonomického řádu. Stará prorocká zaslíbení se podle mě primárně týkají změny systému v našem světě. Křesťanská naděje se oproti tomu velmi často upíná k tomu, že půjdeme do nebe, tam se shledáme se svými zesnulými blízkými, a tím to končí.

To zní jako byste věřil, že Bůh přináší vykoupení teď a tady.

Přesně tak. Myslím, že se to ukazuje i v Ježíšových podobenstvích. Království Boží je jako… neříkal přeci, že jsou to andělé, kteří hrají v nebi na harfičky, ale je to jako když máte dva syny, jako když dělník dostane spravedlivou mzdu, jsou to pozemské obrazy. Napadá mě tedy, že přinejmenším v Lukášově evangeliu, které je nejradikálnější, znamená pojem Božího království nový ekonomický řád, a když Ježíš vyzývá k pokání, protože Boží království je blízko, myslí tím přeorientovat se na novou ekonomiku.

Co můžeme pro takovou změnu udělat? Je toho přeci tolik, co by mělo být jinak, má smysl se vůbec snažit?

Musíme se držet Ježíšova příběhu. Jeho angažovanost spojená se zranitelností byla to zlomové. Když se ho Jan ptá, jestli je Mesiáš, Ježíš odpovídá, že vlastně neví, ale slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, mrtvým se odpouštějí dluhy. Něco se tedy asi děje.

Jakou radu máte pro lidi, kteří cítí prorocké povolání?

Musíme se naučit lépe analyzovat společnost. Musíme sledovat, odkud a kam proudí peníze. Sledovat finanční toky, abychom viděli, kde způsobují bolest. Mezi bělochy je problém, že jim tahle analýza moc nejde a ani se o to nesnaží. Další věc, kterou bych doporučil lidem ze své tradice, je prostě věřit biblickému textu. Bible je velkým zdrojem pravdy a naděje. Můžeme si dovolit se na ni spolehnout. A nejsme v tom moc dobří.

Co je podle vás největší omyl, který je s proroctvím spojován?

Mezi liberály tam, kde působím, převládá představa, že být prorocký znamená pořád lidi otravovat se sociální spravedlností. Když lidi pořád otravujete, rychle se unaví a přestanou vás poslouchat. Chybí v tom rozměr sociální analýzy, protože jenom otravujete a nadáváte, zůstáváte na povrchu. To je jedna věc. A druhá věc je, že k prorocké víře nutně patří naděje, že Bůh má pro nás zaslíbení lepšího světa, které se naplní. Tenhle rozměr proroctví si hodně liberálů neuvědomuje.

Podzimní podčárník (zprávy z kardiologie)

Po, 10/15/2018 - 08:26
Podzimní podčárník (zprávy z kardiologie) Protestant Po, 15/10/2018 - 09:26 Petr Turecký Číslo 8/2018

Letošní suchý podzim přinesl do mého života nový rozměr. Nefunkčnost aortální chlopně mi inspirujícím způsobem rozšířila obzory. Jednak jsem si uvědomil, že na kardiologii jsem přece doma (mé první vzpomínky patří kardiologii v brněnské sv. Anně, kde jsem ve třech letech strávil několik měsíců a byl tam vydán do rukou lékařů k rekoarktaci aorty a nevědělo se, jestli to přežiju), a jednak jsem si silně osobně uvědomil, že jsou v životě situace, kdy jsme vydáváni do rukou druhých, aby s námi naložili dle svého vlastního způsobu bytí. Někdo je lempl, jiný pedant, někdo je flegmatik, jiný cholerik. Ježíš byl také vydán – avšak do rukou těch, kteří neměli zájem na jeho životě. Já jsem byl jako malé dítě vydán do rukou těch, kteří se snažili můj život zachránit. Operace se povedla. Dítě si vydanost druhému člověku moc neuvědomuje. Dospělý člověk se pozastaví nad tím, že někdo jiný bude řezat jeho tělo, jiný se bude dotýkat jeho srdce. A každý bude mít v hlavě svůj život a svůj způsob bytí. Již měsíc se připravuji na operaci a dosud neznám přesné datum. A tak jsem zahodil vše nepodstatné, věnuji se prohlubování vztahů, říkám lidem věci, které bych normálně neřekl. Protože bych se třeba bál vyslovit je. Většinou se jedná o věci pozitivní, o vyznání lásky. A lidi zase dávají lásku mně. S vděčností si připomínám verš: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1 Janův 4,19) Je to vlastně velmi jednoduchá víra: láska tu byla před námi. Nese nás. Bude tady i po nás. Láska v nás působí jako lék, vždyť je podstatou Toho, který svět i nás stvořil. V pozadí všech událostí vidím lásku všude možně. Jedna mi koluje v žilách právě od všech, kteří na mě myslí, a jinou a přitom tu stejnou vidím i v myslích a rukou těch, kteří pracují, aby zachraňovali životy. Nebo těch, kteří pláčou s plačícími. Už jednou mi lékařská věda (a lékaři pracující v její síle) zachránila život. Je zázrak, že lidé mohou mít podíl na tom, co vede k záchraně života. Kdysi řekl prof. Hejdánek na jedné přednášce: „Bůh chce život, nikoli smrt.“ Řekl to jako odpověď na často opakovanou myšlenku: když zemře dítě, Bůh to chtěl. Všichni, kdo pracují k záchraně života, jsou přece na Boží straně, jsou Jeho prodlouženou rukou. Možná pak není až tak podstatné, jak vypadají jejich životy. Nebo k jaké víře se hlásí. Tvoříme jedno tělo, jeden život. Jsme vydáváni jeden druhému do rukou.

Kázání Mario Fischera

Po, 10/15/2018 - 08:24
Kázání Mario Fischera Protestant Po, 15/10/2018 - 09:24 Mário Fischer Číslo 8/2018

Menšiny mají budoucnost a darují budoucnost

Text: Zjevení 12,7–12

A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.“

Téměř v každém městě dřívější habsburské říše stojí morový sloup. Někdy má podobu mariánského sloupu, jindy trojitého sloupu. Všechny tyto sloupy mají společné to, že byly postaveny na konci 17. století po skončení třicetileté války jako znamení toho, že mor byl překonán. Podle tehdejších výkladů knihy Zjevení měla ta první popsaná rána znamenat onu známou nemoc, černou smrt. Ta druhá rána ze Zjevení měla znamenat tureckou moc – osmanskou armádu – která děsila celou jižní Evropu. A tou třetí biblickou ranou jsme podle historických výkladů měli být my – protestanté. Na znamení, že všechny tyto tři rány byly překonány, byly v habsburské říši na náměstích měst budovány ony morové sloupy. (Také zde v Praze stál na Staroměstském náměstí podobný sloup, než byl r. 1918 odstraněn.)

Podoba těchto sloupů si byla velmi blízká. Uprostřed byl zobrazen archanděl Michael, který právě zatlačuje draka a další hrůzné kreatury do podsvětí. Také protestanté byli připodobněni bytostem zla. Podobné sochy a sloupy byly v dobách protireformace součástí časté poptávky. Jezuité, kteří byli za antireformační praxi odpovědni, nechali vystavět mnoho michalských kostelů, ve kterých byl na velkých oltářních obrazech vždy lidem zobrazen boj dobrého archanděla se zlem.

Přitom tvůrci těchto obrazů nikdy nezapomínali odkázat samozřejmě na text Zjevení Jana, který jsme dnes slyšeli.

Na texty z knihy Zjevení Jana se káže v našich kostelech málokdy. Dané pole přenecháváme raději hollywoodským režisérům, kteří v pravidelných intervalech točí filmy o době konce s pomocí apokalyptických motivů Janovy knihy. A přitom by nám tento biblický spis měl tolik co říci. Vždyť původně byla kniha napsána jako útěšný spis pro pronásledované sbory, které v té době patřily mezi menšinové náboženství.

A tu stojíme před závažným úkolem: Čteme-li tento text dnes, musíme změnit svou perspektivu. Tento biblický text nebyl napsán z pohledu historicky většinové křesťanské církve, která si dovolila utlačovat jiný světonázor nebo vyznání, nýbrž naopak z pohledu těch utlačovaných, malé skupinky věřících, kteří museli zápasit s myšlenkou, zda mají svou víru raději zapřít, anebo zda se díky své víře mají nechat vystavit nebezpečí pronásledování.

Spis Janova Zjevení byl sepisován někdy kolem roku 100 po Kr., když začalo pronásledování prvních křesťanů v římské říši. Křesťané byli stále více a více považováni za nebezpečí pro společenské soužití a soudržnost státu. Koneckonců veřejně vyznávali, že jejich Pánem je pouze Ježíš Kristus, ne císař. Neuznávali nad sebou žádnou jinou náboženskou autoritu, která by měla určovat všechny oblasti jejich života. A právě těmto křesťanům, kteří byli udáváni svými sousedy a které vojáci vyslýchali, mučili a nakonec i zabíjeli, posílal apoštol Jan svým spisem duchovní podporu, aby své situaci mohli správně rozumět.

Svým čtenářům Jan psal: Hle! Budete pronásledováni státní mocí, ale v podstatě je za tím vším Boží nepřítel: satan. On se ještě snaží všemožně škodit, ale v podstatě už svůj boj prohrál. Jan v duchu viděl podobu zlého draka padajícího z nebe: Má sice ještě krátký čas, během něhož se snaží zahubit co nejvíce lidí, ale jeho boj je vlastně už prohrán. Vše brzy skončí a Bůh se plně ujme své vlády nad světem. Pak bude opět vše zase tak, jak má být. Proto se radujte nebesa i Boží následovníci na zemi!

Tak četli tento text rovněž přívrženci Jana Husa, když po jeho upálení během koncilu v Kostnici 1415 museli čelit jedné křížové výpravě za druhou. Rovněž husité vnímali svou pozici jako konfrontaci s protibožskými silami, které pronásledují malou skupinu věrných. Čeští bratři se chápali jako skupina věřících na straně Boha a archanděla Michaela, který shodil zlého draka s nebe na zem. Bratři věděli, že jsou pronásledováni pro svou víru, ale také věděli, že Bůh jim stojí po boku. Jméno archanděla je doslova: Mi-cha-el – Kdo je jako Bůh!

Dnes ovšem také vidíme, jak se skupiny pronásledovaných v dějinách za posledních 1300 let měnily. Jestliže pro křesťany v dobách antiky představovali nepřátelské síly pohanští císařové římského impéria, kteří je pronásledovali, pak pro české bratry v 15. století to byli zase habsburští císařové, kteří chtěli bránit křesťanskou jednotu pod papežovým vedením v Římě. V dané situaci to byli také křesťané (a sice katoličtí), kteří pronásledovali jiné křesťany, tedy ty, kteří se nechtěli podvolit jejich formě křesťanství. Pomocí brýlí Janova zjevení je tedy zřejmé, že v očích reformátorů nemohlo být římské pronásledování českých bratří a dalších evangelických křesťanů chápáno jinak, než že papež je Antikristem – tím Antikristem, který si přivlastňuje autoritu mluvit v Božím jménu a převracet zjevenou Boží vůli tak, že zotročuje lid pod svým vlivem a činí jej závislý na římské církvi.

Celá staletí prožívali čeští bratři různé pronásledování, vyhánění z domovů a útlak – i tehdy, když už se směli osamostatnit a zorganizovat jako svéprávná církev. Nakonec prožívali útlak v době socialismu. V těchto dnech jsme směli slavit stoleté výročí Českobratrské církve evangelické. Včera se konaly velké slavnosti v Pardubicích a my jsme velmi rádi, že jsme se mohli účastnit tohoto jubilea jako hosté církevní ekumeny.

Je zřejmé, že jsme dnes v jiné situaci. O věci víry se zajímá minimální počet lidí. Víru pokládají za svou soukromou věc, a proto je také těžko pochopitelné, že by se někdo mohl kvůli svému vyznání dostat do nějakého sporu. Převládá vlastně nezájem o náboženské otázky. I v Čechách jsou evangelické církve menšinou, tak jako v celé Evropě. I tam, kde jsou organizovány jako většinové církve a sbory, se v různých společenských situacích začínají ocitat v pozici menšiny. Mezi cca 500 milióny obyvatel EU žije jen necelých 50 miliónů evangelíků. To znamená, že evangelíci tvoří necelých 10 procent evropského obyvatelstva. A když pomyslíme na to, že asi polovina z těch 50 miliónů žije v Německu, pak je jasné, že protestantismus je v Evropě menšinou.

Postupně si to křesťanské církve začínají uvědomovat. Církve, které si v posledních letech zvykly žít v podmínkách většiny, se musí nyní učit, jak svědčit o evangeliu ve společnosti, ve které se nemohou spoléhat na státní privilegia či státní autoritu. Musíme si uvědomit, že lidem můžeme sdělit důležité poselství evangelia jen díky autoritě evangelia samotného.

Doposud bylo běžné, že se evropská teologie soustřeďuje jen na velkých fakultách v Německu a Švýcarsku. Zde dochází ke změně – musíme nově rozumět vlastnímu přínosu církví, které žijí v menšině. Minulý týden skončilo plenární zasedání Společnosti evangelických církví v Evropě (GEKE). Mezi členy patří téměř sto evangelických církví Evropy. Patří mezi ně luterské a reformované církve, sjednocené církve a metodistické církve, čeští bratři i valdenští, kteří 1973 uzavřeli tzv. Leuenberskou konkordii: Už pro nás neplatí odmítání různého učení z dob reformace. Chceme společně slavit večeři Páně, uznávat své farářky a faráře a tvořit společnou Kristovu církev. Byli jsme spolu více než celý týden v Basileji, kde jsme hovořili a radili se, jak společně vykročit do budoucnosti jako společenství evangelických církví.

Velký význam měl přitom dokument, který byl vypracován v posledních letech, Teologie diaspory. Otázka zněla: Jak rozumíme svému postavení jako evangelické církve v menšinové situaci? I když jsou evangelické církve v prostředí moderního světa v menšině, neznamená to přece, že mezi sebou pěstují slabší vztahy. Často je to tak, že diasporní církve žijí dnes v daleko silnějším a užším vztahu mezi sebou, než církve, které si vystačí samy. Diasporní církve pěstují vzájemné vztahy napříč hranicemi, pěstují mezinárodní ekumenické kontakty v širokém horizontu. Kvalita křesťanského života a myšlení v menšinových církvích je proto bohatší než u většinových křesťanských skupin. Pro menšinové církve je proto životně důležité, že nezůstanou uzavřené samy do sebe. Musí pěstovat vnitřní jednotu s dalšími organizovanými církvemi, usilovat o vzájemné společenství, aby tak mohly vydávat svědectví, že ač různé organizační složky a instituce, tvoříme spolu jednu Kristovu církev. Pět členů GEKE z ČR tvoří proto od roku 2000 jednu společnou „Leuenberskou synodu“ Církve bratrské, ČCE, Evangelické církve metodistické, Slezské evangelické církve augsburského vyznání a Československé církve husitské.

Původně řecký termín „diaspora“ znamená „být rozptýlen“. Podle jednoho podobenství to znamená, že jsme rozptýleni jako semeno na poli. Našim polem je však celý svět, celá lidská společnost. Motivem plenárního shromáždění GEKE v Basileji byla odkvetlá pampeliška, ze které vylétávají okřídlená semena. Naše křesťanská odpovědnost ve společnosti je vyjádřena motem Befreit – verbunden – engagiert / Osvobozeni – spojeni – angažováni. Není přitom přece důležité, zda máme jako církve ve společnosti nějakou politickou moc a vliv. Moc a vliv totiž obsahují také nebezpečí a pokušení zneužití svého postavení. Daleko důležitější je přece to, že jsme si vědomi, jaké poselství dlužíme lidem kolem nás. Pokud jsme v Kristu rozpoznali pravdu, musíme umět a chtít tuto také vyslovit, abychom nabídli jinou orientaci a dali prostor těm, kteří by jinak nebyli slyšet vůbec.

Nakonec se vraťme k významu jména archanděla, který je znázorňován v boji s protibožskou mocí. Michael, tedy „Kdo je jako Bůh?“ Učíme se klást novou otázku: Jaký život si takto zjevený Bůh přeje pro své stvoření – pro člověka a všechny živé bytosti?

Nezapomeňme: Jako církve máme v Evropě úkol – dosvědčit lidem poselství smiřujícího Pána, stavět mosty mezi lidmi a pomáhat hojit jejich rány ze životního zápasu o pravdu. Smíme lidem říci, že Bůh nabízí každému z nás život, který má budoucnost – abychom důvěřovali budoucnosti. Pokud se v Evropě ptáme na ulici lidí, co si myslí o své budoucnosti, většinou říkají: „Doufám, že nebude horší, než současnost.“ Základní nálada mezi lidmi je dost negativní. V dobách Janova zjevení byli lidé pronásledování, ale přitom se těšili na budoucnost. Věděli, že budoucnost patří Bohu. Bůh nám jde vstříc, proto smíme hledět do budoucnosti s radostí a spolupracovat na tom, aby i další lidé mohli doufat a získat dobrou budoucnost.

V tomto poselství o zjevení budoucnosti spočívá protiklad toho, co běžně chápeme pod slovem „apokalypsa“. Nechme se znovu a znovu oslovit tímto nadějným odhalením budoucnosti. Bůh nám jde vstříc, a my smíme působit s vírou menšiny jako okřídlené semeno v tomto světě. A snad zakusíme i to, jak některá semena vzklíčí. Ne jako morové sloupy, ale jako živé stromy, které jsou znamením, že beznaděj a strach z budoucnosti byly překonány.

(Na den sv. Michala 2018 v Praze u Salvátora. Přeložil Dušan Kučera)

Poznámky pozdního příchozího

Po, 10/15/2018 - 08:23
Poznámky pozdního příchozího Protestant Po, 15/10/2018 - 09:23 Martin C. Putna Číslo 8/2018

Poznámka personální čili nultá: Následující poznámky jsou ryze subjektivní. Vycházejí ze zkušenosti někoho, kdo se celý dospělý život zabývá dějinami křesťanstva českého i evropského. Ze zkušenosti někoho, kdo je celý dospělý život členem římskokatolické církve; kdo se – zprvu k vlastnímu překvapení – stále častěji ocital na různých akcích Českobratrské církve evangelické; kdo posléze začal prostředí ČCE cíleně poznávat, doslova od kazatelské stanice ve Františkových Lázních po sbor v Hrubé Vrbce; a kdo posléze do ČCE sám vstoupil, ponechávaje si současně – jak to řády ČCE umožňují – členství římskokatolické. Z této pozice „dělníka jedenácté hodiny“ by si věru netroufl vyslovovat nějaké úsudky, natož soudy. Pořadatelé této knihy si však výslovně přáli právě takovýto „pohled zvnějšku“ či „pohled zkraje“. Zde tedy jest.

1. ČCE je jediná z českých denominací, která disponuje dostatečným „nova et vetera“, „novým a starým“. Dostatečně stará je totiž její tradice, její ukotvení v dějinách českého národa i celého evropského křesťanstva, a dostatečně věcná je její komunikace s novým, tedy s novými časy, ať již je zveme moderními, postmoderními či jakými. Jiné denominace buď příliš žijí minulostí a svým zápasem proti „novému“ – nebo vznikly z ducha a stylu nové doby, ale nevědí, co si počít s minulostí.

2. ČCE skýtá prostředí přátelské a vstřícné. Řeší věci podstatné, tedy ty Boží a lidské, nikoliv ty nepodstatné, tedy „věci firmy“. Církev je tu opravdu jen prostředkem a „prostředím“, nikoliv cílem, natož objektem uctívání.

3. ČCE obstála ve společenské krizi posledních let. Zatímco nemalá část římskokatolického prostředí nejenže se nebránila tendencím zpochybňovat otevřenou společnost, ale ještě se snaží si skrze ně ohřívat starý sen o předmoderním „harmonickém řádu“; a nejenže se nebránila šíření všemožných předsudků a nenávistí, ale ještě se snaží skrze ně ohřívat své vlastní staré předsudky a nenávisti – ČCE jasně stojí na straně společnosti otevřené a slušné.

4. ČCE se však příliš spoléhá na své tradiční struktury, tedy na „evangelické velkorodiny“. K oné otevřené společnosti patří i skutečnost, že názory a hodnoty, a tedy i víra, se sdílejí a předávají neméně účinně, ba účinněji všemi možnými jinými způsoby.

5. ČCE má v české společnosti daleko větší potenciál, než jaký odpovídá jejímu současnému stavu početnímu i její (ne)viditelnosti ve veřejném, zvláště mediálním prostoru. ČCE by mohla být víc než jen jednou z řady denominací. Mohla by být integračním prostorem všeho nekonzervativního, neklerikálního, nefundamentalistického křesťanstva napříč denominacemi i mimo denominace.

6. ČCE by ovšem měla znovu a šířeji promyslet svá „vetera“. „Vetera“, tedy tradice, přece v jejím případě neznamenají jen prvotní křesťanstvo a reformaci, ale také mystická i sociální hnutí středověku i raného novověku, křesťanské osvícenství 18. století, angažmá moderních křesťanů proti autoritářským (nejen proti totalitním) režimům a vůbec kontinuální proud křesťanství jiného-než-mocenského, jiného-než-institučního.

7. ČCE by taktéž měla daleko radikálněji konat svá „nova“, tedy své angažmá v tomto světě. Měla by se hlasitěji vyslovovat ke společenským otázkám. Měla by odložit zdvořilost ve vztahu ke konzervativním, klerikálním a fundamentalistickým proudům a být schopna říci důrazně: My jsme jiní! (A zde jeden konkrétní příklad: Už by se nemělo stát, že představitel ČCE kráčí v první řadě „pochodu pro život“, který má sice pěkný název, ale šeredné, totiž ultrapravicové politické konotace).

8. ČCE by se měla obrátit ke všem těm, kdo trpí v prostředí konzervativním a klerikálním, a říci jim: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

Psáno na objednávku do jednoho jubilejního sborníku.

Washingtonská deklarace mezi Komenským a dneškem

Po, 10/15/2018 - 08:21
Washingtonská deklarace mezi Komenským a dneškem Protestant Po, 15/10/2018 - 09:21 Pavel Keřkovský Číslo 8/2018

Sto let od Prohlášení nezávislosti československého národa 18. 10. 1918

Autorem Washingtonské deklarace

je T. G. Masaryk, jak dokládá historická studie J. B. Kozáka (1968). Prozatímní vláda ve složení profesor T. G. Masaryk, Dr. Eduard Beneš a generál Dr. Rastislav Štefánik ji zveřejnila v Paříži 18. 10. 1918, a tím rozhodla, že nový státní útvar, založený a slavnostně vyhlášený 28. 10. 1918, bude republikou a nikoli monarchií.

Vítěznými mocnostmi uznaná prozatímní vláda v prvé části dokumentu odsoudila rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 jako nestoudné a ponižující pro ostatní národnostní menšiny rakouského mocnářství; dále odsoudila habsburský dvůr za napadení jiných národů rozpoutáním světové války; a odsoudila dosavadní bojkotování světového vývoje směrem k demokracii a k sociálním reformám. Habsburská dynastie nadále představuje trvalou hrozbu světovému míru. Dále deklarace odmítá tvrzení, že by německá (hohenzellerská) a rakouská (habsburská) dynastie byly božského původu. Z toho důvodu odmítá božské právo králů. Odmítá dále autoritu obou dynastií a usiluje o jejich „zničení“. Jestliže český národ ze svobodné vůle zvolil Habsburky na český trůn, ze stejné vůle je z trůnu dnes sesazuje.

V programové části

se vláda přiznává k ideálům světové demokracie, jak je definoval W. Wilson, zejména k rovnosti národů. Dále se přihlašuje k americké, puritány iniciované lidsko-právní tradici 17.–18. století; k projevům Abrahama Lincolna, které vedly ke zrušení otroctví; a teprve na třetím místě se přihlašuje k evropské lidsko-právní antiklerikální tradici francouzské, která sice byla vyhlášená již ke konci 18. století, ale začala se uskutečňovat až na počátku 20. století. V duchu Masarykovy koncepce českých dějin vláda označuje československý lid za národ Komenského. Dále načrtává základní rysy budoucí ústavy, která vykazuje zásadní rysy rovnosti mužů a žen. Je výslovně řečeno, že ženy mají být zrovnoprávněny politicky, sociálně a kulturně. Také má dojít k odluce církve a státu, což byl pro Evropu málo obvyklý požadavek, avšak zcela běžný v americké ústavní tradici a též v české reformaci, zejména zásluhou Komenského, který navazoval na reformační teologii Bezovu a Kalvínovu. Zcela odmítal machiavelistické teorie a silný stát hobbesovského ražení.

J. A. Komenský by se měl stát směrodatnou postavou

také pro nás dnes, a to nejen v pedagogice, ale i v politice, právě pro své pojetí evropanství a zejména pro svou morální orientaci. Komenský ve Všenápravě usiluje o vytváření nových útvarů státních, církevních i mezinárodních. O novém uspořádání společnosti sní Komenský uprostřed bojů „třicetileté války“. Záblesky svobodnějších a spravedlivějších poměrů spatřuje v Nizozemí, Anglii a Nové Anglii, tj. Americe. V 17. století se stala Amerika pro mnohé diskriminované evropské protestanty zemí zaslíbenou. A novoangličané stáli o vzdělané osobnosti. John Wintrop Jr. zval osobně Komenského při jeho pobytu v Londýně, aby zorganizoval americké školství na místním vysokém učilišti pro puritánské pastory – na Harvardu. Komenský odolal vábení a raději zůstal v Evropě, kde se chtěl nadále potýkat s aristokratickou nadřazeností šlechty světské i církevní (každý opat a biskup dosáhl na šlechtický titul a stal se tak součástí vládního aparátu monarchie).

Komenský zůstal v Evropě

obtížené společenskou nespravedlností, nevolnictvím, městskou chudinou, rozbroji a náboženskou nesnášenlivostí. Jeho postoje jsou pro nás inspirující. Od roku 1622 nesměl, stejně jako ostatní protestantští kazatelé, kázat a pobývat v českých zemích, skrýval se a odešel až roku 1628. Pociťoval odpovědnost za Evropu, byť již byl několik desítek let uprchlíkem, cestoval po celé Evropě a žádal evropské elity o ukončení válek a rozbrojů, někdy však podporoval i ozbrojený odpor. Stále však pociťoval odpovědnost za český národ. Pro české pozůstalé protestanty v habsburské monarchii nechal tisknout zkrácená vydání bible, zpěvníky a bratrskou konfesi. Cítil solidaritu s obyčejnými lidmi a neřekl s našimi některými lékaři „Děkujeme, odcházíme!“ Jistě, že každý má právo si vybrat zemi, ve které chce žít, ale lékařský stav nemá právo vyhrožovat odchodem. Při zpětném pohledu lze říci, že k získávání výhody nátlakem by se nepřidali ani lékaři 19. století. Takový František Hamza (zakladatel sanatoria v Luži-Košumberku), by to považoval za nemorální požadavek.

Je nutné vyčítat voličům Andreje Babiše, že podporují nemorálního podvodníka, který dbá jen na profit. Ale samotní kritici by kvůli profitu neměli vytyčovat nemorální požadavky, popř. podporovat svými požadavky rozevírání nůžek mezi bohatými a již opravdu chudými, což se samozřejmě netýká jen lékařů. Na rozevírání nůžek má samozřejmě podíl i Andrej Babiš, již jen tím, že jeho dotační provinění je dvojnásobné. Nejen, že se obohatil, ale zároveň okradl toho, kdo měl na dotaci legitimní nárok. Nedostal ji tedy ten, kdo ji opravdu existenčně potřeboval, aby mohl nastartovat smysluplné podnikání.

Komenský myslel v ekumenickém rozměru.

I v tomto směru je nám dnes příkladem. Prosil věřící o nápravu v jejich společenstvích, jednotách, církvích. Šlo mu o reformu všech náboženských společenství. Křesťané se měli stát ekumenickou pluralitní krásnou církví. Jako realista věděl, že to bude společenství s mnoha chybami, ale tíhnoucí k dobru a spravedlnosti. Věřil, že tímto způsobem ubude násilí, manipulace, znásilňování ducha i těla. Ve Všenápravě prosil za všechny, tak jako někteří proroci, někteří křesťané středověku a počínajícího novověku. Prosil za obyvatele Asie, Afriky, Ameriky konkrétně za uruguayské Indiány, ale i za muslimy, židy a samozřejmě evropské a americké křesťany. Všechny kontinenty se podle Komenského měly spojit v jakési OSN raného novověku s centrem v italských Benátkách – v mezinárodním obchodním centru, když se mu to nepodařilo učinit v centru mezinárodního obchodu v Londýně.

Všimněme si, že Komenský počítal i s muslimy, i když mu trvalo asi třicet let, než se zbavil strachu, ostychu a předsudků a zařadil je mezi národy světa, za které se máme modlit, i když Evropa s nimi bojovala. Tvrdě by pokáral politické činitele – a církevní též, že se nechtějí starat o „syrské uprchlíky“, a lid by podle učení švýcarské reformace vyzval k neposlušnosti nehumánních politiků a k morálnímu nátlaku na politické tupce a křesťanské asociály.

V Komenského vizi o sblížení národů a náboženství se naplňuje prosba autora 1 Tm 2, 1–3, že v prvé řadě se máme modlit za všechny lidi, a pak teprve za státní instituce, jež se o nás mají starat vydáváním spravedlivých zákonů, které podporují sociální smír a mír mezi národy.

Sto let od vzniku československého státu

Po, 10/15/2018 - 08:18
Sto let od vzniku československého státu Protestant Po, 15/10/2018 - 09:18 Jan Čapek Číslo 8/2018

Byla to Československá republika, teď je to Česká republika. Ale byl a je to náš stát a Ferdinand Peroutka nepsal v 30. letech nadarmo spis Budování státu. Naše země byla součást rakousko-uherské monarchie, Vídní poněkud přehlížená ve srovnání s Maďarskem, ale oceňovaná jako průmyslová základna a jako významná kulturní oblast díky našim historikům, vědcům, spisovatelům a skladatelům. Slovensko nazývali Maďaři označením Horní země. První tzv. Velkou válku zahájil 1914 císař František Josef I., když na sarajevský atentát, kde zahynul následník Ferdinand d’Este s manželkou, odpověděl vyhlášením války Srbsku. Atentátník Princip dotrpěl v terezínské Malé pevnosti. Ruský car Mikuláš II. se postavil vojensky za Srbsko, německý císař Vilém válku chtěl, i když se později vymlouval na své generály, Angličané s králem Jiřím šli do ní také spolu s Francouzi. Tito tři státníci byli bratranci, ale k míru jim to nepomohlo. Prý počítali s krátkou válkou, ale trvala čtyři roky. Do války museli čeští a slovenští muži nastoupit za monarchii a na frontě přebíhali k tvořícím se legiím v Rusku, Francii a Itálii, ale mnozí v bitvách zahynuli a ve vesnicích se s lítostí zamýšlíme nad jmény na pomnících našich padlých. Později se legionáři střetli s bolševiky a vraceli se sibiřskou magistrálou přes Vladivostok a Pacifik a kolem Indie domů. Válku pomohli ukončit američtí vojáci, kteří připluli Evropu zachránit. Němci přistoupili na kapitulaci, někdo říká příměří, v roce 1918 a spojenecké požadavky zůstaly zdrojem jejich nespokojenosti. V Rusku skončila válka o rok dřív v roce 1917, když padla Kerenského vláda. Lenin získával lidi slibem míru a půdy, vyřadil odpůrce a založil natrvalo vedoucí úlohu komunistické strany nad státem, právem, kulturou, církví jako vrchnost, která slibovala zvelebení života, ale současně si dělala, co chtěla. Bolševici také proto popravili celou rodinu cara Mikuláše II. v Jekatěrinburku. Nástupcem Lenina se stal Stalin.

T. G. Masaryk v cizině a naši politikové doma

pracovali pro vznik samostatného státu. Masaryk k tomu měl evropský a světový rozhled, jak doložil v knihách Rusko a Evropa a Světová revoluce, a myslel demokraticky a humanitně, jak vyložil ve svých Ideálech humanitních. Je zajímavé, že jsme vlastně měli nejprve armádu v legiích v Rusku, ve Francii a v Itálii a pak teprve stát. V roce 1918 po rozpadu monarchie vznikla Československá republika a v ní byli Češi, Moravané, Slezané, Poláci, Slováci, Němci, Židé, Maďaři, Rusíni a Romové. V českém pohraničí celá staletí žili Němci v horských pásmech, ale žili také v Praze, Jihlavě, Brně a jinde. Povznesli ty kraje ve městech a vesnicích, v řemesle, průmyslu a zemědělství a přinesli mnoho hodnot literárních a uměleckých. Patřili mezi ně také pražští němečtí židovští autoři. Němci nicméně uvažovali o vytvoření pohraničních žup, což vyvolávalo napětí a spory a československá vláda to odmítala. Bylo to dvacet zajímavých a nadějných let s Masarykem a řadou významných politiků, ale také zde byli výrazní lidé z oblasti filozofie, umění, literatury, divadla a filmu. Dosavadní církve, luterská a reformovaná, byly sjednoceny v Českobratrskou církev evangelickou – ČCE, bylo přestupové hnutí z katolické církve, rozvíjely se další protestantské církve. Dařilo se průmyslu, kvetlo zemědělství. Byly ovšem i hospodářské problémy i nezaměstnanost. Vojenské kruhy si byly vědomy ohrožení země a staraly se podle francouzského příkladu o výstavbu pevností v pohraničí.

Od roku 1933 po nástupu Hitlera k moci

se z Německa ozývaly zlověstné hlasy. Ten už v roce 1932 v rozhovoru s Rauschningem vyslovil svůj záměr, že „Češi musí ven ze střední Evropy.“ Jako kancléř mluvil o životním prostoru pro Němce a ti mu masově běželi vstříc, též sudetští Němci, i když byli i ti, kteří s ním nesouhlasili. Hitler a představitelé Anglie, Francie a Itálie podepsali v září 1938 mnichovskou dohodu, která prý zachrání mír, ale hlavně rozhodla o odstoupení našich pohraničních území velkoněmecké říši. Naši důstojníci a vojáci chtěli bránit zemi v pohraničních pevnostech i vnitrozemí, ale vrchní velitel prezident E. Beneš rozhodl nebojovat. Výzbroj, letadla a pevnosti byly předány Němcům. Jak by to dopadlo, kdybychom bojovali, zůstává otevřenou otázkou, ale určitě by tím mravní důstojnost národa byla úžasně posílena. Od 15. března 1939 místo republiky byl v okleštěném území protektorát pod tvrdým dozorem říšského protektora, německé armády a Gestapa. Na Slovensku vznikl Slovenský štát. Mnohým vojákům i civilistům se podařilo včas odejít a pracovat proti okupaci v zahraničí. Děsivý byl úděl Židů, pro které nacisté v čele s Hitlerem, Himmlerem, Heydrichem, Eichmanem a dalšími vymysleli likvidační plán ve vyhlazovacích táborech s plynovými komorami, a to převážně na území Polska. V protektorátě byli Židé zatýkáni, jejich majetek zabaven a oni odváženi do Terezína, pražští Židé z nádraží Holešovice-Bubny. Židé byly transportováni z Terezína dále do Osvětimi a jinam. Tábory byly v Treblince, Sobiboru, Majdanku, Buchenwaldu, Dachau, Gross Rosen, Stutthofu, Malém Trostinci, Chelmnu, Belzecu a jinde. Židů z různých zemí zahynulo na šest milonů. Našli se ovšem jednotlivci a rodiny, kteří dokázali se smrtelným rizikem Židy ukrýt a zachovat po celou válku. Němci u nás zřizovali řadu táborů nucených prací, kde mezi ostatními pracovali také francouzští, italští a ruští zajatci. V zemi se rozhostila opatrnost a strach, lidé usilovali o to, jak zachovat svou čest a důstojnost, také církve přežívaly, ale vyšli z nich také lidé do odboje. Domácí protiněmecký odboj v různých seskupeních byl posilován výsadky českých a slovenských parašutistů, kteří našli útočiště u statečných lidí. Byli ovšem i donašeči a udavači. Vrcholem zahraničního i domácího odboje byl atentát na říšského protektora R. Heydricha, který po svém nástupu prohlásil, že „Češi tady nemají co pohledávat“. V roce 1942 atentátníci J. Kubiš a J. Gabčík byli spolu s dalšími pěti parašutisty přemoženi německými vojáky v Praze v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a pomsta Němců byla strašlivá v Lidicích a Ležákách a jinde, zahynulo při ní na 5 000 statečných lidí, mnozí z nich v rakouském koncentračním táboře Mauthausen. Hluboká úcta náleží duchovním a laikům z pravoslavné církve, že v kryptě kostela poskytli úkryt parašutistům.

Válka skončila

bezpodmínečnou kapitulací Německa a s velkými územními změnami a posunem hranic v Evropě. Ještě v květnu 1945 docházelo u nás ke střetnutím partyzánů a odbojářů s ustupujícími německými vojsky a oddíly esesmanů, kteří na poslední chvíli vraždili české lidi. Také ze strany Rudé armády docházelo při postupu k přehmatům a zbytečnému bombardování.

Prezident a vláda rozhodli o vysídlení českých Němců, a to podle principu kolektivní viny. Snad téměř všichni s odsunem Němců souhlasili nebo to brali na vědomí, někteří nesouhlasili. Docházelo k násilnostem na Němcích i k jejich zabití. Někteří evangelíci byli rozhořčeni nad tím, že jsou Němci vyváženi v otevřených vagonech. V roce 1948 profesor J. B. Souček v dopise do Švýcarska kritizoval náš nezřízený a bezuzdný nacionalismus po osvobození, kritizoval odsun a ve snaze zabezpečit se pomocí tohoto opatření viděl projev „hybris“ (zpupnosti). Došlo k návratu mnohých Čechů z Polska v tzv. reemigraci, evangelíci mezi nimi posílili církve v pohraničí a na jiných místech. Komunistická strana dovedla odsunu Němců využít, mnozí lidé ji po zkušenosti Mnichova a války podporovali, také v uznání toho, že naše území osvobodila v převážném rozsahu Rudá armáda. KSČ v roce 1946 silně vyhrála ve volbách. V únoru 1948 demokratičtí ministři neprozíravě podali demisi na protest proti praktikám komunistické bezpečnosti. Nedošlo k novým volbám, ale došlo k doplnění vlády prezidentem Benešem ministry podle návrhu předsedy vlády Klementa Gottwalda. Jan Masaryk byl nalezen mrtvý v areálu ministerstva zahraničních věcí a po několika měsících zemřel prezident Beneš. Mnoho lidí, i vzdělaných, věřilo, že systém tzv. socialismu přinese některé lepší stránky života, a leckdo doufal ve větší rovnost mezi lidmi i ve spravedlnost ve společnosti. Profesor J. L. Hromádka hledal cestu dál ve změněné situaci a vyrovnával se s myšlenkou socialismu. Mezi křesťany došlo k rozlišení na ty, kdo věřili v nadějný rozvoj systému, na zdrženlivé a na ty, kteří odporovali.

Hned po konci války byli sovětskou bezpečností

tajně unášeni ruští emigranti z dvacátých let. Komunistické orgány zřejmě také podle sovětských poradců pronásledovaly nekomunistické generály a vojáky ze západního odboje včetně československých letců britského letectva. Byl popraven generál Heliodor Pika, byly další popravy. V roce 1950 se rozběhl proces proti Dr. Miladě Horákové – byla členkou ČCE – a řadě dalších lidí, který skončil popravou této ženy a tří mužů. Lidé si kladli otázku, co se to děje a proč se to děje, ale spíše mlčeli. Byl umučen katolický farář Toufar kvůli tzv. čihošťskému zázraku. Byly zrušeny katolické řády. Začala kolektivizace venkova, zabavení majetku sedláků a jejich stěhování, vznikala JZD se slibem větší spravedlnosti v zemědělství, ale mnohdy se jim nedařilo. Došlo k dalšímu procesu nyní mezi komunisty, v silně antisemitském procesu proti tzv. spikleneckému centru R. Slánského v roce 1952. Ze 14 odsouzených byla velká většina Židů. Bylo jedenáct popravených. Byl to zřejmě vliv stalinského antisemitismu. Byla provozována cenzura, státní dohled nad církvemi, dozor nade vším, do života lidí zasahovala Státní bezpečnost. Byl postaven obrovský pomník Stalinovi na letenské pláni v Praze a po několika letech odstřelen, když v SSSR nastoupil Chruščev v roce 1956.

Lidé leccos o tom všem věděli, měli své názory, ale nevyjadřovali se hlasitě, poslouchali zahraniční rozhlas, mnozí lidé emigrovali na Západ. Lidé žili v rodinách, byly jesle, školky, školy, vysoké školy, fungovaly nemocnice, lékaři léčili, rozvíjela se doprava železniční, silniční a letecká, stavěly se přehrady na Vltavě a průmyslové podniky, ale plánované hospodaření mnohde nefungovalo. V šedesátých letech pokračovaly činohry i opery, koncertní hudba, vznikala nová divadla jako Semafor se Suchým a Šlitrem, divadlo Viola, na určitý čas Divadlo za branou, vznikaly nové filmy, zpíval Spirituál kvintet a jiná seskupení, zpěváci pop hudby pokračovali. Křesťané navazovali dialog se zajímavými marxisty. Komunisticky orientovaní spisovatelé prozřeli a začali režim vidět kriticky, odmítali cenzuru, chtěli svobodu, začala rehabilitace nespravedlivě odsouzených a od roku 1967 do dalšího roku se rozjelo mnoho iniciativ za zlepšení poměrů a větší svobodu. Nastoupil Alexandr Dubček a s ním se spojovaly naděje tzv. obrodného procesu či Pražského jara. Vznikl Klub angažovaných nestraníků a Klub K 231 politických vězňů a dokonce se chystala obnova sociálně demokratické strany. Také církve měly větší volnost pro svou práci, pokračoval Svaz duchovenstva se svými kurzy a se svou obhajobou farářů a farářek. Od konce 50. let působilo v církvi hnutí Nové orientace s důrazem na civilní interpretaci bible a na odpovědnost za veřejné věci, ale i jiná společenství, biblisté s tvorbou konkordance a překladem bible, pracovníci na novém zpěvníku, pietisté s probuzenectvím, letniční ve společenstvích.

Uprostřed této pohody a radosti Pražského jara

udeřila v srpnu 1968 rána v podobě vojenské okupace země sovětskými vojsky spolu s vojsky Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky a celý společenský rozmach byl napaden, zaskočen, udušen. Představitelé země až na jednoho podepsali v Moskvě protokol o tom, že vlastně šlo o bratrskou pomoc, a nastala doba normalizace s prezidentem Husákem. Je otázka, jak by se země vyvíjela dál, kdyby SSSR respektoval naše směřování, jak by se vyvíjela idea socialismu s lidskou tváří, kterou nám mnozí na Západě záviděli. Možná, že by se rozvinul poměrně svobodný a spravedlivý společenský systém, který mohl být dobrým projektem společnosti moderní doby. Normalizační režim zasahoval do života společnosti, církve, sborů, fakulty, kazatelů, rozpustil Svaz duchovenstva. Mezi evangelíky narůstala různost postojů ve vztahu ke státu. V roce 1977 vystoupila na veřejnost Charta 77, která státu připomínala závazky v občanských a lidských právech. Reakce režimu byla tvrdá a zasáhla citelně kulturní pracovníky na shromáždění v Národním divadle s prohlášením k podpisu. Chartu podepsala řada evangelických farářů a laiků. Byla odeslána petice Postavení církve a věřících federálnímu shromáždění. Odmítavé these fakulty narazily v církvi na ostrou kritiku. Synodní rada s odkazem na kázeň, řády a kompetenci udělila důtky farářům signatářům petice, ty synod vzal pouze na vědomí a později je prohlásil za neplatné a nesprávné. Normalizace pokračovala, ale komunistická strana byla znejistěna po nástupu Gorbačova v SSSR a dosavadní opora komunistů padala až zmizela. Zároveň se uvolňovala situace v sousedních zemích. Při demonstraci studentů na Národní třídě v Praze v listopadu 1989 surový zákrok policie odhalil podstatu komunistického režimu a způsobil jeho pád.

Nastal výbuch svobody a radosti,

jak dosvědčuje manifestace na Letenské pláni. Václav Havel byl zvolen prezidentem, společnost rozkvétala a lidé se otevřeli světu. V roce 1992 byla živá otázka rozdělení Československé republiky na dvě samostatné republiky a nakonec k tomu došlo pokojně od počátku roku 1993. V polistopadové době vznikaly nové politické strany a rozmanitá seskupení. Církve rozšiřovaly své činnosti. Rozvinulo se bilancování minulosti. Po Havlově odchodu z funkce prezidenta se vše začalo měnit ve smyslu pragmatické, účelové, často bezideové politiky až po dnešní ovzduší, v němž se ztrácí duch svobody, tolerance, důstojnosti a ušlechtilosti. V popředí je pohoda a blahobyt a sklon k uzavřenosti, a přece mnoho lidí stále hájí poctivý a čestný život, vzdělanost a všestrannost.

Společnost má slyšet dobré výzvy, otevřít se uprchlíkům v jejich nouzi a odmítat národní povýšenost, protižidovské výpady a rasové předsudky. Všichni máme hájit demokracii proti tendencím k autoritářství. Hledejme své místo v Evropě, ptejme se, co do ní chceme přinést, a pamatujme na spoluodpovědnost za celý svět. Přejeme si ukončení všech válek a přátelství všech zemí a národů.

Ztraceni na moři

Po, 10/15/2018 - 08:17
Ztraceni na moři Protestant Po, 15/10/2018 - 09:17 Daniela Bísková Číslo 8/2018

Khaled Hosseini, autor románu Lovec draků, se obává, že tři roky po té, co bylo na turecký břeh vyplaveno mrtvé tělo tříletého Alana Kurdiho (viz též Pt 5/2016), se zděšení veřejnosti změnilo v apatii. Khaled Hosseini říká, že můžeme pochopit, proč lidé riskují své životy, když si poslechneme jejich příběhy. Proto se vydal do Catanie na východním pobřeží Sicílie, kde navštívil hřbitov, naslouchal příběhům lidí v uprchlickém táboře a hovořil s kapitánem lodi Luigi Dattilo.

Hřbitov v Catanii má dvě části. V jedné jsou udržované hroby s náhrobními kameny. Druhá část je neudržovaná. Zde jsou pohřbeni bezejmenní uprchlíci a běženci, kteří utonuli. Jejich těla byla často v tak hrozném stavu, že nešlo zjistit, o koho jde, ani podle otisků prstů. Zde jsou pohřbeni i se svými sny. Hledali důstojný život a nedostalo se jim ani důstojného pohřbu.

Při rozhovorech v uprchlických táborech si K. H. přál, aby celý svět slyšel to, čemu on naslouchal. Příběhy jsou totiž tím nejúčinějším prostředkem proti dehumanizaci způsobené množstvím lidí na cestě za svými sny. Příběhy nám navrátí empatii. V příbězích můžeme nalézt sami sebe.

Mladá afgánská žena, její matka a dva chlapci jsou už měsíc na Sicílii a čekají na udělení azylu. V Kábulu byla pronásledovaná Talibánem, protože vedla tělocvičnu pro ženy i muže. Když Talibán vtrhl do jejího bytu a před očima jí umlátili otce, utekla do Turecka. Po několika pokusech se jim podařilo přeplavit Středozemní moře v přeplněné malé loďce s dalšími 23 lidmi. Za přepravu dala téměř všechny své úspory. Převaděči ji varovali, že možnost přežití je velmi malá. Pro Afgánce je cesta po moři v člunu hrůzná, protože většina z nich neumí plavat. Jak zoufalí tito lidé musejí být, když své nejdražší posadí do vratké loďky a přitom vědí, kolik tisíc jich při této cestě zahynulo. Pašeráci bohatnou z lidského utrpení.

V komunitním centru blízko Syrakus, které místní lidé štědře otevřeli nezletilým běžencům z afrických zemí, jsou mladí lidé, kteří prožili násilí a hrubosti, které by stačily na nejeden dlouhý život. Jeden sedmnáctiletý mladík utekl od zlé nevlastní matky a vydal se pěšky přes Senegal, Burkinu Faso a Niger úplně sám, hladový a vyčerpaný. Dvakrát se dostal do zajetí u libyjského města Zawiya. Byl zavřený v přeplněné dusné místnosti, měl hlad, byl terorizován, mlácen, nucen pít vlastní moč a vydržet pach z mrtvých těl. Podařilo se mu utéct. Stráž mu prostřelila pravé stehno. Takto raněn se ocitá v malé loďce a pluje přes moře.

Nikdo neví lépe, jak nebezpečné je Středozemní moře, než kapitán druhé největší lodi italské pohraniční stráže, veterán více než stovky výjezdů, při kterých bylo zachráněno téměř 40 000 migrantů a uprchlíků. V zasedací síni nám pustil video záznam z různých záchranných akcí. Během těch 10 minut se mi tajil dech: vidím převrácené gumové čluny, záchranné vesty rozmetané na vodě, ruce mávající ve zpěněných vlnách, v bělmu očí se odráží smrtelná hrůza, u úst pěna. Ve tvářích dětí se zračí děs, jejich nohy jsou spálené sluncem a slanou vodou kontaminovanou toxickým palivem, která sahá v gumovém člunu po kotníky.

Při prohlídce lodi se s kapitánem pokouším mluvit o současné napjaté situaci v Evropě kolem migrantů a uprchlíků. Dívá se na mne s porozuměním a beze slov mi dává najevo, jak jsou řeči politiků a chápání veřejnosti odtržené od toho, co zažívá při každém výjezdu na moři.

„Máte velmi náročnou práci,“ říkám mu, a vím, jak nešikovně reaguji na něco tak zřejmého.

Srdečně se usměje a odpovídá: „Lidský život je vzácný. Ráno se probouzím s vědomím, že ten den mohu několik životů zachránit. Chápete, že mám nejkrásnější práci na světě?“

(Podle článku v příloze listu The Guardian Review z 18. srpna 2018 volně převedla Daniela Bísková)

Vazební věznice Praha-Ruzyně má dalšího bakaláře teologie

Po, 10/15/2018 - 08:15
Vazební věznice Praha-Ruzyně má dalšího bakaláře teologie Protestant Po, 15/10/2018 - 09:15 Daniel Pfann Číslo 8/2018

PRAHA 3. 10. 2018 (VS ČR) Po více než pěti letech završil odsouzený R. N. studium teologie na Katolické teologické fakultě obhajobou své bakalářské práce o vině. Je třeba zmínit také skutečnost, že R. N. je odsouzený za velmi závažný trestný čin. Přesto, že je ve výkonu trestu již dosti dlouhou dobu, nevyužil možnosti podat žádost o případné dřívější propuštění. Dobrovolně nevyužil možnosti jít případně o pár let dříve na svobodu. Jsem ovšem přesvědčen a lze to ve zmíněné práci nalézt, že v upřímném zápase o přijetí viny prožívá určité vnitřní osvobození k tomu, aby další část svého života zasvětil službě druhým lidem. Když byl po úspěšné obhajobě komisí osloven, že má nyní možnost pokračovat ve studiu teologie formou studia magisterského, řekl, že se chce nadále především věnovat službě. Kdo z nás zaměstnanců vazební věznice s tímto odsouzeným přišel více do styku, případně nahlédl do stránek připravované bakalářské práce, mohl tam vidět, s čím se člověk ve vězení (tak) často nesetká, totiž že někdo hloubku svého provinění nijak nesnižuje. Skutečnost, že si za téma své práce zvolil vinu, práci nazval „Anatomie viny a Boží amnestie“, nebylo něco, čeho by si měl někdo všimnout a pokývat hlavou, nýbrž právě vnější projev úsilí alespoň z části, jak je to jen v takovémto vážném případě možné, začít svůj život napravovat a výraz odhodlání svou vinu přiznat a snažit se ji odčinit. Je-li to možné, už nepřísluší posoudit nám lidem, nýbrž tomu, kdo nám život dal. Odsouzený R. N. je člověkem, který život vzal. To samozřejmě nemůže žádná práce ani prohlášení, ba ani vzorné chování nijak změnit. Je však možné k této hrozné skutečnosti zaujmout postoj. Špatný, žádný, odmítavý, vyhýbavý, jak to mezi vězni lze často vidět, – nebo vážný, zásadní a zodpovědný, jak to udělal R. N. Jsem přesvědčen, že tato bakalářská práce, která je jedním z výsledků projektu studia katolické teologie, odsouzeným osobám ve Vazební věznici Praha-Ruzyně ukazuje, že je možné se o to pokusit.

Chtěl bych zde vyjádřit poděkování Katolické teologické fakultě University Karlovy a vedení vazební věznice i příslušným zaměstnancům, že studium teologie v rámci výkonu trestu odnětí svobody umožňují.

Daniel Pfann, kaplan Vazební věznice Praha-Ruzyně

O Zacheovi na stromě, chudé vdově – a o nás

Po, 10/15/2018 - 08:13
O Zacheovi na stromě, chudé vdově – a o nás Protestant Po, 15/10/2018 - 09:13 Jan Vojvodík Číslo 8/2018

Zacheus (Lk 19,1–10)

Často nás zarazí radikalita Ježíšových pozvání: „Prodej všechno co máš“, „pojď za mnou, pohřeb, nepohřeb“, „buďte jako děti“. Na příběhu vrchního celníka Zachea si jistě všimneme jeho rozhodnutí rozdat chudým polovinu svého majetku. Připadá nám to tak nějak – málo. Vrchní celník byl špína chlap, svůj majetek v takové funkci získal všelijak – podobně bychom se dnes dívali na majetek „úspěšného“ exekutora. Zacheus nebyl žádný naiva, vrchní celník musel být protřelý, vědět, oč v životě jde. Uměl si spočítat kdo, kdy, co, kolik, proč a zač platí, co na koho platí a co komu platit, kde přimazat, koho podmazat, jak se přitom neumazat. Už jeho touha uvidět Ježíše je ovšem překvapivá, natož jeho rozhodnutí rozdat polovinu majetku a nahradit ústrky a škody. Zacheus slyší z Ježíšových úst pochvalu, souhlas – pro nás možná nečekaně, vždyť se nevzdal všeho, neopustil všechno, část si ponechal.

Zacheův příběh nám umožňuje uvědomit si, že to, oč v jeho i našem příběhu jde, není výkon, ale rozhodnutí. Ježíš na Zacheovi i na nás oceňuje ne velikost a úplnost pokání, ale rezignaci na sebezajištění, sebepojištění, odvahu k důvěře. Zacheus se svým veřejným přiznáním k Ježíši veřejně diskvalifikoval, jako vrchní celník se znemožnil, přiznal k naivitě, která v tomto zaměstnání spolehlivě láme vaz. Křesťanský exekutor neexistuje, protože by se neuživil. Vrchní celník – to zaměstnání bylo Zacheovo životní zajištění a životní pojistka, kdepak majetek. Zachea po jeho veřejném přiznání čeká role vlka rozsápaného vlastními vlčími druhy a ovčí krevní mstou, ať už si ponechá majetku polovinu, čtvrtinu, nebo dvě třetiny. Za své přihlášení k Ježíši Zacheus zaplatí nejen to, k čemu se rozhodl, ale i to, oč nesvobodně přijde – a jako vrchní celník s tím jistě počítá, této matematice rozumí, není snílek. A snílek a naiva není ani Ježíš, dobře ví, že Zachea jeho veřejné přiznání bude stát mnohem víc než půlku majetku, kterou rozdá, a odškodné, které vyplatí. Ze Zacheovy radosti nad Ježíšovým přitakáním tak zaznívá vědomě zaplacená tatáž cena, která odradila bohatého mladíka z jiného příběhu dnešního textu. Zacheus odhazuje vše, získává království, o kterém Ježíš káže, – a my si můžeme odnést jistotu, že nejde o výkon, ale o rozhodnutí. Nejde o to, kolik toho pro Ježíše a jeho království opustíme, ale zda odhodíme karty bez ohledu na to, kolik es či plonků držíme v ruce, či zda jen licitujeme, kolik si můžeme dovolit na Ježíšovu skandální zvěst naivně vsadit, aby nás to úplně nepoložilo, abychom si úplně nezadali.

Když slezeme ze stromu své vlastní zvědavosti a rozběhneme se otevřít svůj dům a své srdce Ježíši, který je Kristus, je přece úplně jedno, jak moc nás to bude stát. Nejde o výkon, jde o rozhodnutí. Nakonec stejně přijdeme o vše, na čem jsme dosud stavěli, na čem jsme si zakládali. Lidi kolem nás stejně neuspokojíme; cokoliv dáme a opustíme, bude se jim zdát málo. Cokoliv dají a opustí ostatní, budeme mít sklon posuzovat jako málo. Zapomeňme na matematiku, odhoďme karty, slezme ze stromu, rozrazme dokořán dveře i srdce. Možná nás to bude stát všechno, co máme, možná nám zbude něco, možná dost – kdo by to teď počítal? Nejde o výkon, jde o rozhodnutí. Ježíš není účetní. Je Kristus.

Vdova (Lk 21,1–4)

Text o vdově se zdá být v ostrém kontrastu k příběhu vrchního celníka Zachea. Kde Zacheus prohlásí, že rozdá spoustu peněz, ale vlastně jen půlku svého majetku, hodí vdova do chrámové nádoby dva měděné plíšky nicotné hodnoty; ty ovšem představují všechno, co má, celou její finanční sílu, všechno její zajištění. Kdo dal víc, Zacheus, nebo vdova? Odpověď závisí na způsobu, jakým určujeme cenu.

Vyplatí se nalistovat si příběh vdovina daru v závěru dvanácté kapitoly Markova evangelia. Obvykle stručný Marek věnuje totiž (zcela neobvykle) daru vdovy větší prostor než z Marka vycházející Lukáš. Ze zástupu dárců míjejících chrámovou pokladnici – a mnozí bohatí, jak čteme, dávali mnoho – učiní Ježíš, který je Kristus, poznámku právě k daru chudé vdovy, která vhodí tak málo, že to za řeč ani nestojí. Dva měděné plíšky chudé vdovy označí Ježíš za víc než všechny předchozí dary, které naplnily pokladnici. Ostatní dávali z nadbytku, vdova darovala vše, čím disponovala, navzdory svému nedostatku.

Co si odnést z krátkého zastavení u chrámové pokladnice? Zvykli jsme si měřit a počítat, v našem životě hraje významnou roli matematika. Bůh počítá jinak, když počítá s námi. Neměří šuplerou náš výkon, naše dary ani nás neháže na váhu; řezníky potkáme jindy a jinde. Když Bůh počítá s námi, očekává vztah, ne platbu. Když se vrchní celník Zacheus rozhodoval vsadit v životě na Ježíše, který je Kristus, musel počítat s tím, že sice rozdá půlku, ale přijde o všechno, za důvěrný vztah s Bohem zaplatí ztrátou zajištěnosti a nezávislosti, dnešním rozhodnutím odevzdá včerejšek, na zítřek mu nic nezbude. Vdova, ač nemá k dispozici majetek a postavení vrchního celníka, jedná podobně – dnešním darem odevzdává zítřek a ze včerejška jí nic nezbylo.

A tak zdánlivé protiklady (Zacheus a vdova, „půlka“ a „všechno“) svědčí o tom, že před Bohem jde o rozhodnutí, ne o množství; o vztah, ne o výkon; o důvěru, ne o majetek. V řeznictví světa má výhodu ten bohatší; některá jatka se jej netýkají, z celé řady porážek se může vyplatit, než přijde vrchní řezník s kosou. Před Bohem je jedno, zda jsi vrchní celník, vdova nebo žebrák. Bůh s tebou počítá a matematika při tom přichází zkrátka. Chrám neexistuje, chrámová pokladnice vzala za své, všechny chrámové dary se rozptýlily v dějinách – jen ty dva nicotné měděné plíšky vdovy a příběh tohoto daru se staly součástí nejčtenější knihy světa. Vdovin příběh oslovil v uplynulých dvaceti staletích obrovskou masu dárců, kteří na jeho základě vhodili více, než možná původně chtěli. Chudá vdova dala více než všichni ostatní. Příběh chudé vdovy inspiruje. Bůh má zvláštní slabost pro nevděčné malé role, stárnoucí herce, vytrvale sází na propadáky, vrací do hry ty, které řezník život vytlačil za čáru, určil k porážce, rozměřil k porcování. Život se nedá přežít, vrchní řezník s kosou ukončí naši existenci bez rozdílu a bez protekce, včerejšek zajde, zítřek nebude. Jen pro vrchní celníky, chudé vdovy a celý zástup těch, kdo stejně jako oni na Boží volání opustí včerejšek a vsadí zítřek, nakonec i po tom kosou odťatém závěrečném zítřku, který prý nebude, navzdory všem řezníkům přijde pozítří.

Hedd Wyn – stále živý básník Walesu

Po, 10/15/2018 - 08:11
Hedd Wyn – stále živý básník Walesu Protestant Po, 15/10/2018 - 09:11 Klára Krásenská Číslo 8/2018

Zvolna se překlápějící polovina září, Wales, Snowdonia. Sedím v poddajném, vlhkém mechu opřená o kámen v horách kdesi nad nehybným okem jezera Llynn Cwm Dulyn. Chladný vítr v trávě, pableskující slunce mezi rychlými mraky, křik vran, trsy vřesu, v údolí divoké ostružiny, divoké ovce. Mám zkřehlé prsty, ale už jsem popadla dech po strmém výstupu. Výš se dnes asi nedostanu, je půl hodiny po poledni a do tří bych měla být zpátky ve vesnici na čaj a welsh cake.

Když na farmě Yr Ysgwrn dohořel oheň, vlhkem se sesunuly vrstvy tapet k zemi. Dnes v kuchyni oheň znovu hoří, což je mimořádně vítané. Zatímco se stromy za okny ohýbají v prudkém větru a do skleněných tabulek buší déšť, hosté jsou s péčí usazeni do houpacích křesel okolo ohniště. Pomalu se zahříváme a rozhlížíme, vítá nás průvodkyně. Jsme na místě, kde vyrostla jedna z největších osobností novodobé velšské poezie; básník Ellis Humphrey Evans známý pod pseudonymem Hedd Wyn (1887–1917).

Poprvé na sebe básník upozornil ve svých dvaceti letech; získal tehdy první cenu v místním eisteddfod; tradičním velšském uměleckém festivalu, jehož tradice sahá až do dvanáctého století. Současný formát těchto literárně-hudebně-performativních klání, která se stále pořádají po celém Walesu, trvá zřejmě od osmnáctého století. Zvítězit, tedy vyhrát první místo – angl. to win a chair – skutečně znamená obdržet cenu ve formě dřevěného křesla; pečlivě vyřezaného, mnohdy plného symbolických motivů z keltské mytologie a raně křesťanské ikonografie. Se svým prvním křeslem Ellis přijímá také svůj pseudonym – básnické jméno Hedd Wyn.

Nikterak velký dům je dnes plný křesel, která si Ellis postupně odvážel ze soutěží: nad každým z nich je na stěně pečlivě vyvedena jedna strofa z oceněné básně, níže pak celý (velšský) text a překlad do angličtiny. Do života nadaného básníka a nejstaršího syna farmářské rodiny Evana a Mary Evansových však zasáhla první světová válka; od roku 1914 tak v Ellisově tvorbě začínají dominovat texty s válečnou tematikou často připomínající mnohé z jeho přátel; velšské chlapce padlé na frontě. The old and silenced harps are hung / On yonder willow trees again. / The bawl of boys is on the wind. / Their blood is blended in the rain. (z básně War / Rhyfel, z velštiny přeložil A. Z. Foreman) V dálce na vrbách / ztichlé, dávné harfy zavěšené / větrem se nese křik chlapců / a s deštěm smíšena jejich krev. V průběhu válečných let se Hedd dvakrát přihlásil do národní básnické soutěže (National Eisteddfod of Wales), v roce 1916 získal druhé místo; první nebylo uděleno. V témže roce však Evansovi obdrželi vyrozumění o nutnosti poslat jednoho ze svých synů do britské armády; nejstarší Ellis – tehdy téměř třicetiletý – tedy odchází z domova. Naposledy se vrátí na jaře 1917, kdy je tak jako mnoho velšských mužů dočasně propuštěn z výcviku v Liverpoolu kvůli sezónním pracím na polích. Většinu času však stráví nad svou poslední básni – ódou Yr Arwr (The Hero – Hrdina). Odchází ve spěchu; kvůli týdennímu zpoždění je odveden coby dezertér a po kárném věznění odvelen na frontu. Rukopis básně zmatečně zapomíná doma; Hrdinu píše celého znovu až po cestě z Británie. V červnu 1917 se ve Francii přidává k patnáctému praporu Královského velšského pluku. Z Fléchin píše: Heavy weather, heavy soul, heavy heart. That is an uncomfortable trinity, isn’t it? (Těžko venku, těžko v duši, těžko v srdci. Nepříjemná trojice!) Odtud také pod novým pseudonymem (všechny soutěžní práce musely být anonymní) odesílá konečnou verzi svého pětadvacetistránkového příspěvku do národního eisteddfod. Vyhlášení se však nedočkal.

31. července 1917 byl Hedd Wyn smrtelně raněn během bitvy u Passchendale, tzv. třetí bitvy u Yper. O tom, že národní eisteddfod po letech našel svého vítěze, se už nedozvěděl. Ještě při vyhlašování výsledků se prý nevědělo, že onen Fleur de Lis je již mrtev. Vypráví se (mí hostitelé mi šeptali, že to bude nejspíš poněkud romanticky zabarvené), že když se po několika minutách marného očekávání vítěze z publika ozvala zpráva o autorově identitě a jeho tragické smrti, porota zakryla honosný vítězný trůn kusem černé látky. The Black Chair – Černé křeslo – se rychle stalo velšským symbolem národa drceného válkou, symbolem pro tolik chlapců a mužů, kteří už se nevrátili domů. Toto vítězné křeslo bylo posléze přestěhováno k Evansovým do Yr Ysgwrn, kam ještě dlouho proudil lid, aby se této zhmotnělé ztráty dotkl, sdílel svůj zármutek. V pokoji pro hosty v malém domku na vrcholku kopce, kde v jednom kuse divoký vítr ohýbá stromy, stojí stále. Deset návštěvníků – vesměs velšských dědečků a babiček – kolem něj. Nemůžu si pomoct – zdají se mi dojatí, jak se příběh chýlí ke konci. Procházíme dál stavením, otevíráme dveře pokojů, kde jsou spolu s dřevěnými křesly rozestavěny fotografie a jiné upomínky na rodinu Evansovu, v každé místnosti se ozývá velšský zvukový záznam recitovaných básní.

V neustávajícím dešti sjíždíme zpět do údolí téměř neobydleným krajem; sem tam ovčí farma. Nemohu se zbavit úžasu dodatečně podtrženého reakcí přítele-básníka na mé vyprávění: Přemýšlím o Velšanech, kteří mají v takové úctě své básníky, přemýšlím o našem národě, který ty své nezřídka žalářuje, vyhání do exilu, nechává umírat hlady… I já přemýšlím o tomhle nárůdku, který už sto let oplakává své padlé a udržuje naživu dílo básníků, udržuje naživu svůj jazyk a s takovou péčí mu dává znovu a znovu dýchat.

 

Cyfrinach Duw

Boed gryf dy galon a gwybydd fod amcan
Dwofolaf bywyd yn dilyn y groes;
Rhyw ddyd fe baid dy dlodi a’th riddfan,
Ac yna o’th ofid cei dyfu allan,
A gwrando esboniad Duw ar dy oes.

Pe chwythai y corwynt fi’n fil o ddarnau
Fel niwl trwy gangau y deri a’r yw,
Ni phallai fy ffydd, na sain fy nghaniadau,
Cans gwn na’m chwythid tu allan i ffiniau
Y bwriad sy fyth yng ngyfrinach Duw.

Tarianna dy hun â ffyd ddianwadal,
Er prinned nodau y nef ar dy glyw,
Er garwed y drain sy’n rhwygo dy sandal,
Cans ni ddygymydd bro llwydni anial
Hyd yma â deallt cyfrinach Duw.

 

God’s Secret
 

Take heart: know that life’s most divine aspiration
Follows the cross, and that someday will come
And end to your groaning, an end to privation,
And that you’ll grow out of all your tribulation
And hear God’s explanation of your life’s sum.

If in a thousand shards the gale should scatter me
Through the branches of oaks and yews like a haze,
My faith would not fail, nor the sound of my poetry.
For I know I’d not be blown beyond the boundary
Of that intention ever in God’s secret ways.

‘Shield yourself with a faith unwavering,
Though thorns tear at the sandal with which you’re shod,
Though heaven’s notes may be scarce within hearing,
For a grey, desert land has yet no understanding
Nor means of bearing the secret of God.’

(úryvek, z velštiny přeložil Howard Huws)

 

Boží tajemství

Vzmuž se: věz, že božská touha celého žití
Jde ve stopách Kříže – a přijde den,
Kdy ustane nářek a strádání
Kdy unikneš každému soužení
Abys vyslechl Boží slovo ke všemu, čím jsi prošel.

I kdybych se v bouři na tisíc kousků roztříštil
Jako mlžný opar prochází skrz větve dubů a tisů
Neselže má víra ani hlas mých básní
Vždyť vím, že nic mě neodloučí
Od tajemných Božích cest po věky mně připravených.

Zaštiť se vírou neochvějnou
Ač trny dorážejí na nohu obutou opánkem
Ač hlas z nebe stěží slyšitelný
Vždyť šedivá vyprahlá země ještě nerozumí
A unést nedovede Boží tajemství.

(z anglického překladu přeložila Klára Krásenská)

Hodnota, kterou bychom měli žít

St, 09/05/2018 - 13:21
Hodnota, kterou bychom měli žít Protestant St, 05/09/2018 - 14:21 Matěj Šulc Číslo 7/2018

Rozhovor s Matějem Šulcem

Matěj Šulc v současnosti studuje ETF UK, kde v září nastoupí do 2. ročníku. Působil rok a půl jako dobrovolník v komunitě Taizé ve Francii. Je členem odboru mládeže Pražského seniorátu ČCE a patří do skupiny lidí spolupracující s komunitou Taizé v ČR

Působil jsi přes rok v komunitě Taizé. Můžeš krátce popsat, co ti tato zkušenost přinesla?

Odpověď na tuto otázku se mění s časem. Čím dál více si uvědomuji, že přínos pobytu v Taizé neskončil odjezdem, ale je to zkušenost, která ve mně stále pracuje, a to na mnoha rovinách. První je rovina víry. Vyrostl jsem ve víceméně evangelickém prostředí, kde bylo normální chodit v neděli do kostela, ale až během pobytu v Taizé jsem vnitřně pochopil, že víra a evangelium je něco, co se nás týká každý den. Ráno, v poledne, večer i v noci. Druhá rovina je vztahová. Během dobrovolnického času jsem žil s obrovským množstvím lidí z naprosto odlišných kultur, sociálních zázemí i přístupů k víře. Ne vždy je to snadné a občas dojde ke sporům. Pamatuji si na kamaráda z Guatemaly, který nikdy nepřišel včas, i na Němce, který byl všude o pět minut dřív, a vzájemně se neustále peskovali. Ale nakonec byli vždycky všichni schopní přijít do kostela a modlit se společně. To je jedna ze základních zkušeností s komunitním životem. I přes všechnu rozdílnost jsme všichni součástí stvoření, a i když to někdy nemůžeme pochopit, Kristus zemřel a byl vzkříšen pro každého z nás. I pro toho, který po sobě nikdy neumyje nádobí.

Jak ses dostal k pomoci potřebným?

Do určitého kontaktu jsem se s ní dostal už během sborového života nebo krátkého dobrovolnictví v Diakonii. Ta největší však přišla vlastně náhodou během roku a půl „na kopci“. Byl to jednak měsíc s bezdomovci v Bruselu, v komunitě Poverello, kde se ze zbytků jídla denně připravuje jídlo pro více než 200 lidí, a potom tří měsíční soužití s několika uprchlíky, které přijala komunita Taizé po uzavření uprchlického tábora v Calais. O Bruselu jsem se vlastně dozvěděl asi týden před tím, než jsem tam jel. V té době už to byl skoro rok od mého příjezdu do Taizé a postupně se více a více řešilo, jakým směrem pokračovat. Bratři usoudili, že by bylo dobré na chvíli Taizé opustit a vrátit se do města, tak se zeptali, jestli bychom ještě s jedním Nizozemcem nechtěli jet do Bruselu a pomoct s připravováním menšího setkání Taizé a žít při tom s bezdomovci. Přijali jsme to a byl to nezapomenutelný měsíc.

K uprchlíkům jsem se dostal v posledních třech měsících dobrovolnického pobytu. V Taizé potřebovali někoho, koho znají, můžou ho v klidu dát do domu s dvanácti kluky s Íránu, Súdánu, Eritreje a Afghánistánu a kdo zároveň mluví francouzsky. Volba padla na mě a ještě jednoho Švéda. Hlavní smysl našeho pobytu bylo mluvit s nimi a ukazovat jim, jak žije a myslí Evropan.

Jaká byla tvoje zkušenost s uprchlíky?

Pozitivní, ale nelehká. Jsou to lidi jako všichni ostatní a je možné s nimi dělat stejné vtípky jako s kýmkoli jiným. To je, myslím, důležité mít vždy v hlavě. Zároveň prošli těžkými životními momenty, většina z nich ztratila někoho blízkého a cesta z jejich země do Evropy trvala roky a prožili věci, které jsou pro nás nepředstavitelné. Jeden z příběhů, který znám (zdaleka ne všichni o cestě chtějí mluvit) je od Abdala Juniho, kterého na poušti zajal Islámský stát, jenže potom se jim porouchalo auto. Abdal Juni je automechanik, tak jim ho opravil a oni ho za odměnu nechali jít. Nepředstavitelné. To, co nám dělalo nejčastěji problémy, byl kulturní rozdíl. Ten existuje a nemá smysl se tvářit, že ne a všechno je krásné. Zase dám jeden příklad. Ahmedovi bylo v době příjezdu do Taizé 26 let. V Súdanu mu zastřelili snoubenku a potom uprchl. Z Calais se dostal do Taizé a po několika měsících si našel práci a postupně se od komunity osamostatňoval (což je plán pro všechny uprchlíky přijaté komunitou). Přitom se učil francouzsky a postupně došlo k tomu, že nemohl pochopit, co jsou slova jako rande nebo flirtovat. Snoubenka mu byla dohozena domluvou mezi rodinami a on vůbec nechápal, jak funguje interakce mezi mužem a ženou a co se má v takové situaci dělat. Zabralo dost času mu to vysvětlit. Říkám to proto, že často omezujeme pomoc uprchlíkům na finanční prostředky. Ty není snadné najít, ale nakonec se to vždy „nějak zařídí“. Mám pocit, že se zapomíná, že lidé také potřebují (a to rozhodně ne méně než peníze) čas a přijetí na osobní rovině. V Taizé se s nimi pravidelně scházejí bratři, mají kurzy francouzštiny a ještě navíc s nimi žilo pár Evropanů, se kterými se mohli normálně bavit – a i tak proces adaptace trval dlouho. Vlastně si moc neumím představit, jak hrozně těžké to musí být pro ty, kteří prochází detenčními centry a jediná blízká osoba z našeho prostředí pro ně je sociální pracovník nebo tlumočník.

Jak bys zhodnotil přístupy západních zemí (které jsi osobně poznal) k uprchlické problematice?

Na tuhle otázku nemůžu moc odpovědět. Nesetkal jsem se přímo se systémem uprchlické pomoci jednotlivých zemí, spíš s těmi lidmi osobně. Samozřejmě situaci sleduji, ale necítím se být v postavení, ze kterého bych mohl nějak podrobněji hodnotit přístupy jednotlivých zemí.

Někteří křesťané u nás odmítají uprchlíky přijímat. Poukazují na jinou kulturu, nepřizpůsobivost cizinců. V jedné církvi u nás dokonce odmítají uprchlíky její nejvyšší představitelé, jiné církve zas pomáhají jen křesťanským uprchlíkům, na muslimy se dívají bezmála jako na antikristy. Měl jsi na počátku nějaký typ obav v tomto směru? Proměnila multikulturní zkušenost z Taizé tvoje postoje?

Měl, vlastně mě to samotného překvapilo. V Taizé je normální nezamykat pokoje, obecně je tam většina míst nezamčených. Nicméně když jsem se nastěhoval ke klukům do domu (nechci pořád říkat uprchlíci, jako by to byl nějaký zvláštní druh lidí), spontánně jsem si asi první dva dny zamykal dveře. Když jsem si to uvědomil, připadal jsem si hrozně hloupě. I přesto, že jsem si dopředu racionálně říkal, že bych k nim chtěl přistupovat stejně jako ke komukoli jinému, najednou jsem pochopil, že i mě zasáhla část strachu a předsudků, které vůči uprchlíkům máme.

Nevím, jestli se moje postoje nějak radikálně proměnily. Asi ne, myslím, že jsou pořád podobné, jako byly předtím. Vždycky jsem věřil tomu, že Bůh je přítomný v každém člověku. Jen je někdy těžké ho v něm rozpoznat. Někdy to může být nad naše síly. Ale přítomný v něm je.

Možná jen takovou poznámku na okraj k příjímání pouze křesťanských uprchlíků: většina z uprchlíků přijatých komunitou Taizé jsou muslimové. Jeden z bratrů s nimi dokonce každý pátek jezdí do nejbližší mešity na modlitbu. Nevidím v tom žádný problém. Pokud by našimi bližními byli jen křesťané, co si počneme s ostatními pěti miliardami lidí?

Mluvil jsi o ponaučení z komunitního života, které se týká přijímání lidí z ostatních kulturních okruhů. Jiného vztahu k času, k ženám. Jaká je podle tebe cesta do budoucnosti?

Trpělivost a osobní setkání. Trpělivost, protože to přirozeně chvíli trvá, než dojde k pochopení a přijetí okolím. To nenastane bez vzájemného setkání, vedoucího k porozumění. Neurčitý uprchlík dostane nějakou tvář, jméno a najednou není tak snadné ho šmahem považovat za hrozbu. A funguje to i naopak. Nedávno jsem byl s kamarádem pracujícím pro OPU (Organizace pomáhající uprchlíkům) na krátké návštěvě u paní ze Somálska na předměstí Ústí nad Labem – v Předlicích, kde je Integrační azylové středisko. Předlice jsou vyloučená lokalita, ghetto. Integrační středisko je na jejich okraji. Přišlo mi absurdní, že chceme, aby uprchlík okamžitě přijal a pochopil, co je naše kultura, a pak ho necháme žít na místě, kde se nemá šanci setkat s normálním prostředím. A pak je ještě jedna věc, která mi přijde důležitá a z mého pohledu se o ní málo mluví. Může se stát (a nejen podle mé zkušenosti se to stává), že si v hlavě vytvoříme představu zuboženého uprchlíka, kterému chceme pomoci, a k druhému pak přistupujeme s tímto pohledem v hlavě. To je ale také špatně. Cesta do budoucnosti podle mě vede přes snahu postupně dojít k tomu, že se z uprchlíka stane naprosto normální člověk. Takže uprchlík, neuprchlík, pokud chce žít ve Francii, musí se naučit francouzsky. Pokud v Česku, tak česky. A nemá smysl omlouvat jeho lenost tím, že „je to přece uprchlík“.

Často se mluví o křesťanských hodnotách. Co pro tebe jsou tyto hodnoty?

Pracovně jsem si pro sebe vytvořil dvě skupiny tzv. křesťanských hodnot, jak je kolem sebe vidím. Jedna je skupina hodnot evangelijních, kam mimo jiné patří milosrdenství, solidarita, láska k bližnímu včetně případné pomoci v nouzi nebo snahy o porozumění druhému. Druhou skupinou jsou hodnoty odvozené především z tradice a rozumu. K těm může patřit ochrana národa nebo církve.

Já se kloním k tomu, že za křesťanské hodnoty by měly být označovány hodnoty z té první skupiny. Dokud křesťanství vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, a dokud se ho křesťané snaží následovat, připadá mi očividné, že všechny hodnoty označované za křesťanské musí být v souladu s tím, co hlásal a činil Ježíš. V evangeliích rozhodně nečtu, že by naší hodnotou měla být ochrana majetku nebo církevního monopolu. To co z nich naopak přímo křičí, je láska. To je hodnota, kterou bychom měli mít v sobě a žít ji. Láska nesobecká a plná soucitu.

Církev jako otevřený prostor umění

St, 09/05/2018 - 13:20
Církev jako otevřený prostor umění Protestant St, 05/09/2018 - 14:20 Klára Krásenská Číslo 7/2018

Je srpen, v pražském klášteře františkánů probíhá první ročník uměleckého festivalu Take Care u příležitosti světového dne modliteb za stvoření, který papež František vyhlásil 1. září. Týden do vernisáže, oficiálního zahájení. V ambitech instalace, rozvlnění, ustrnulý pohyb, který cirkuluje kolem zahrady, magnólie se dívá, chodíme bosí, odněkud se line hudba, bratři se dívají vlídně, úžas divnosti a podivuhodnosti, barokním refektářem prorůstá chaos, klapání šicího stroje a vzdálených beatů jako metronom, po dřevěných parketách se vlní látkový had-vnitřnosti-objekt; dokončuje se instalace, bratři tu proplouvají mezi krabicemi, obaly, látkami, po stolech rozložené kusy větví, suché přírodniny, všechno se skládá, sází, šije, lepí na místě, v zahradě se vynořují skulptury, bratři se ještě stále dívají vlídně, bratr Šimon chodí s vyhrnutými rukávy, ponořený, svařuje, montuje, stěhuje, večer s námi sedí u piva, dělíme se o večeři, modlíme se. Namísto křeče konkurence, ostrých loktů, kdovíjakých podrazů a nedůvěry – péče jeden o druhého, laskavost a hravost. Česká televize přijede točit reportáž: Máří, hlavně jim prosimtě neříkej, že šmelcujem jídlo z konťáků. Tentýž fyzický i duchovní prostor domova se otevírá, vstřebává a nasává umělce, každého zvlášť. Take Care, pečujeme a jsme opečovávaní.

Vzpomínám na víkendy v roudnickém klášteře, kde už jsme zdomácněli; zahrada plná ovcí, v ambitech zurčení vody, kdekoli lze zaslechnout harmoniku nebo mandolínu, cosi jako balkánské melodie proplouvá chladnými chodbami, na podzim praská oheň v kamnech, sedíme společně nad kávou v klubu, sedíme každý sám v oknech. Tohle je prostor otevřený každé tichosti a každé sdílnosti, každému křiku; tancuje se, modlí, tetuje, zpívá, maluje, instaluje, konstruuje, čte, vaří, mlčí; jsou přednášky, projekce, workshopy, koncerty. Mluvíme nahlas o tom, na čem pracujeme, společně prohlížíme portfolia, debatujeme, inspirujeme, hádáme. Prostor otevřený pro rozmanitost, roztodivnost, divnost je zároveň prostorem individuality i komunity rozevřené před Kristem.

Navracíme církev umělcům a umělce církvi, je hashtag, který na mě pravidelně v těch dnech vyskakoval z facebooku. Zůstává ve mně, vrací se. Pod ním ne svaté obrázky ani líbivé rajské krajinky, ale často neidentifikovatelné, nezařaditelné objekty, chaos, výkřik. Umění náhle jako cosi neohraničeného, rozpínajícího se v prostoru; není tu žádná zřetelná legenda, žádná ikonografie, žádná bezpečná interpretace ukotvená v náboženské jistotě. Místo toho úleva; toto se blíží skutečnosti. Rozpíná se tu výbušné hledání, křeč i výdech. Netřeba se ptát po jakési explicitně křesťanské analýze viděného, tvořené tu není vsazeno do alegorické ohrádky, která snad jediná jej unese. Tak jako se báseň může zhluboka nadechnout teprve, když ji neruší pointa, dýchá celý prostor výzvou ke kontemplaci i zápasu. Nekompromisně vyžaduje spoluúčast, soustředěnost, vypětí, strhanou kůži tam, kde už se ukáže být neprodyšná a neživá. Petr Hruška píše, že poezie od člověka vyžaduje, aby „aby větřil svůj absurdní úděl i milost, prázdnotu, nicotnost i znamení významů, které se před ním rozevírají, hrůzné i okouzlující neznámo, které jej určuje více, než si sám myslí.“ Chodíme kolem sebe a víme, že ptát se druhého „Co to znamená?“ (což je jinak základní obrana proti znepokojení) by bylo k smíchu.

Kázání Štěpána Hájka

St, 09/05/2018 - 13:19
Kázání Štěpána Hájka Protestant St, 05/09/2018 - 14:19 Štěpán Hájek Číslo 7/2018

při rozloučení s Josefem Kovalčukem 

List Filipským 4,8–9

Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodno lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. (Fp 4,8–9)

Milá Hano, milá rodino, vážení přátelé,

náš syn Jáchym (je mu šestadvacet) napsal na facebook: „Zemřel Josef Kovalčuk, největší životní vzor čestnosti a slušnosti.“ Není to příznačné, že právě mladý člověk dokázal takto vděčně rozpoznat, v čem tkvěla velikost a síla Josefovy osobnosti? A já se ptám – nebýt takových lidí jako Josef, jaké dnes může mít mladá generace životní vzory? Koho si vybrat v tom dnešním panoptiku veřejného prostoru?

Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, cokoli je hodno lásky. Takové přemýšlení, to je základ. Pravda? Čest? Spravedlnost? Úcta? Kam se nám to všechno ztratilo? Zajímá to ještě někoho? Opravdu je všechno relativní? Pravdivost a čestnost, to je přece to, co na mnohých tak zoufale postrádáme. Absence pravdivosti a čestnosti narušuje vztahy, nabourává pospolitý život, maří smysluplné počínání. Tím více si važme osobností, které tato témata nevzdaly, ani ve veřejném, ani v osobním životě.

Ale přemýšlejte také o tom, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. To jsou záležitosti, které je nutno kriticky prověřovat. Neboť ne všechno, co se běžně za dobré považuje, také dobrým je. Ne všechno, co se slušným nazývá, ve skutečnosti slušné je. Ne všechno, co sklízí pochvalu, je skutečně chvályhodné. Kritičnost patří k přemýšlení křesťana, a rezignovat na kritické promýšlení života společnosti znamenalo by selhání víry.

U takto kritického přemýšlení autor epištoly ovšem nekončí, říká ještě něco dalšího, velmi důležitého. Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. Tím nemyslí nějakou vlastní dokonalost, kterou by bylo záhodno napodobovat, nýbrž myslí tím evangelium Ježíše Krista, které svým posluchačům předal. To čiňte! Čiňte evangelium, dobrou zprávu o boží milosti. V Kristu jste přijati, v Kristu jste milováni, váš život má smysl, přestože umíráte! Tady se otevírá cesta k věčnosti, tady se otevírá ten „život nikdy neskonavší“. Z toho žijte, čiňte milosrdenství a pokoj, buďte učedníky božího království, čiňte lásku.

Jedna věc je o životě přemýšlet, druhá věc pak aktivně vstupovat do životních zápasů a veřejně nést svou kůži na trh. Do neuspokojivého stavu světa vnášet víru, lásku a naději.

Milí přátelé, Josef Kovalčuk výborně přemýšlel a také výborně činil. Jsme mu za to vděčni, je nám životním vzorem. Také my můžeme dobře přemýšlet a dobře činit, také my můžeme žít i umírat v Kristu, totiž v lásce. Amen

Josef Kovalčuk – muž s posedlostí divadelní prací

St, 09/05/2018 - 13:17
Josef Kovalčuk – muž s posedlostí divadelní prací Protestant St, 05/09/2018 - 14:17 Petr Oslzlý Číslo 7/2018

Josef Kovalčuk byl jedním z mých nejbližších životních přátel a divadelních i pedagogických kolegů, proto má tento text (z větší části shodný se slovem na rozloučenou, jež jsem vyslovil 10. července na jeho pohřbu) silně osobní akcent.

V první polovině sedmdesátých let jsem sledoval s opravdovým zájmem, jak v mém téměř rodném Prostějově vzniká nové profesionální divadlo. Svatopluka Válu, na něhož nakonec tamní úřady nasměrovaly tuto svou ambici a iniciativu, jsem znal již dlouho, ale skutečného partnera jsem zde našel až poté, co Vála přizval v roce 1974 Josefa Kovalčuka jako dramaturga, aby se spolu s ním podjal tohoto nejistého podniknutí. Mohu tedy i dnes s odstupem třiačtyřiceti let na den přesně určit, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo to při premiéře Wolkerova Pramene – druhé Kovalčukovy dramaturgie v Hanáckém divadle – 10. března 1975.

Abych si oživil naše první setkání, opakovaně jsem si při bolestném přemýšlení nad tímto textem prohlížel fotografii s titulkem „Josef Kovalčuk před Národním domem architekta Josefa Kotěry v Prostějově“ na 38. straně objemné publikace Bylo jich pět a půl, kterou Josef v roce 2005 uspořádal o prvních 30 letech HaDivadla. Je na ní mladý muž s černou bradkou, inteligentního, soustředěného až zarputilého pohledu, v němž lze vyčíst i náznak bojovnosti. Všechny tyto své osobnostní vlastnosti i svou erudici literárněvědnou – získanou studiem na Palackého univerzitě v Olomouci – i dramaturgickou – nabývanou následným studiem na DAMU – Kovalčuk vkládal s plnou vehemencí do budování nového divadla.

Do Prostějova jsem pak z Brna jezdil nejen za svými rodiči, ale i za HaDivadlem. A v něm především za Josefem Kovalčukem. Dlouho jsem byl jakousi spojkou mezi Divadlem na provázku a tímto stále více zajímavým pokusem formovat a rozžít na relativně malém městě alternativní divadelní skupinu. Po každé premiéře – a navštěvoval jsem, pokud mi to intenzivní práce v Divadle na provázku dovolovala, téměř všechny – nebo při Josefových návštěvách v Brně v Divadle na provázku, jsme vedli od začátku našeho přátelství dlouhé rozhovory, při nichž jsme vzájemně konfrontovali i konzultovali své dramaturgické koncepce.

Myslím, že především zásluhou Josefa Kovalčuka do souboru jako herec a režisér přišel v roce 1978 Arnošt Goldflam, který se mu stal asi životně nejbližším režisérským spolupracovníkem. Mohl jsem také – takto doslova zevnitř – sledovat jeho uspokojení nad postupným formováním souboru, do něhož byli angažováni herci, kteří se mu posléze stali i blízkými přáteli. Za jiné je potřeba jmenovat Miloše Maršálka, Miloše Černouška, jenž mu v devadesátých letech byl i dramaturgickým partnerem, Jána Sedala a Břeťu Rychlíka, který později díky Kovalčukově dramaturgickému rozhodnutí dostal svou první režisérskou příležitost, již posléze rozvinul do úspěšné a početné řady inscenací.

V roce 1979 jsme v našich rozhovorech podrobně probrali možnosti záchrany HaDivadla – ohroženého novým divadelním zákonem – začleněním do tehdejšího Státního divadla. Touto změnou se začíná rodit úzké tvůrčí přátelství Divadla na provázku a HaDivadla, z něhož v roce 1985 po přestěhování HaDivadla do Brna vzniká silná brněnská dvojice alternativních divadel.

Poprvé tato dvě divadla úzce spolupracovala při tvorbě Společného projektu Cesty – křižovatky – jízdní řády. Při této příležitosti jsme se společně s Josefem pokusili o vytvoření alespoň heslovité historie českých studiových divadel, již jsme nazvali Srovnávací grafikon. Práce na ní se odehrávala v létě 1984 v malé osadě Poldovka u Velké Lhoty na Vysočině, v rodném domě Josefova tchána, významného českého muzikologa, profesora Roberta Smetany – za vzácné přátelství s nímž vděčím Josefovi a jeho ženě Haně.

Návštěvy na Poldovce se pro mne, moji ženu Evu a celou rodinu staly neoddělitelnou součástí letního pobytu na – jen 16 kilometrů vzdálené – chalupě v Kalištích-Býkovci. I v rámci těchto rodinných návštěv nejen zde, ale i v Brně byly naše rozhovory vždy – i ve chvíli, kdy jsme nic konkrétního nevymýšleli – alespoň v něčem pracovní. Josefa totiž nikdy neopouštěla jeho posedlost divadelní tvorbou, která neslábla ani s přibývajícím věkem.

Na Poldovku jsme posléze alespoň jednou v průběhu léta (nejčastěji okolo 5. srpna, dne Josefových narozenin) zajížděli společně se Štěpánem Hájkem. Tato naše soukromá tradice se začínala rodit před polovinou devadesátých let, když jsme zde, především však v rozhovorech u kávy po bohoslužbách v Horních Dubenkách – kde byl Štěpán Hájek v té době farářem – vymýšleli pro jeho tamní evangelický sbor dodnes v létě pořádaný festival Parrésia zabývající se vztahem divadla a kostela.

Stále více jsme my dva, stejně jako naše dvě divadla, byli spojeni též našimi opozičními aktivitami.

Festival Parrésia – i když byl nesporně projevem ještě v té době stále doznívající euforie z nově nabyté svobody – v něčem navazoval na ducha opozičních aktivit Divadla na provázku a HaDivadla před listopadem 1989. Při jejich společném vymýšlení a realizaci se stále více utužovalo naše přátelství i vzájemná důvěra. Od konce roku 1984 se tak Josef Kovalčuk stal pravidelným účastníkem seminářů Podzemní univerzity, přestože jsem od divadla tento typ více riskantních aktivit z bezpečnostních důvodů odděloval. Josefovi jsem plně věřil, že se svou „zarputilostí s náznakem bojovnosti“ by odolal i tlaku policejního výslechu.

Završením našeho stále dělnějšího dramaturgického přátelství i spolupráce obou divadel byl v osmdesátých letech společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii. Při prvních čtených zkouškách na soustředění obou divadel na Sziskově mlýně u Telče se skvěle prokázala Kovalčukova schopnost textové analýzy, když jako první rozpoznal, kdo je autorem hlavního příspěvku, jímž byla Havlova hra Zítra to spustíme, kterou jsem pro Rozrazil od Václava po půl roce naší tajné přípravy přinesl, aniž bych prozradil jméno autora.

Série umělecko-občanských opozičních podniknutí Divadla na provázku a HaDivadla pak vyústila do společného vyhlášení stávky českých divadel na počátku sametové revoluce, v níž se Josef Kovalčuk stal jedním z motorů brněnského Občanského fóra a po ní – logicky – krátce i politikem: na začátku roku 1990 byl na půl roku optován za poslance České národní rady a jako člen jejího předsednictva zde zastával funkcí místopředsedy výboru pro kulturu.

Lákavější než politika však pro něj byla jiná příležitost, která se po revoluci otevřela: obnovení Divadelní fakulty JAMU. Již dva roky před listopadem jsme oba intenzivně spolupracovali s Bořivojem Srbou při organizaci Divadelního semináře, jenž byl jednou z prvních aktivit organizovaných Centrem experimentálního divadla, jehož činnost jsme v té době začínali rozvíjet ještě jako opoziční iniciativu. A právě v těsné spolupráci se Srbou a pod záštitou první porevoluční rektorky Aleny Štěpánkové-Veselé budoval Josef Kovalčuk jako její první děkan na začátku devadesátých let doslova „na zelené louce“ a s novými lidmi Divadelní fakultu. Do sboru pedagogů Divadelní fakulty pozval špičkové odborníky, kteří nesměli za normalizace učit.

Abych jmenoval jen ty, kteří již mezi námi nejsou: vedle Bořivoje Srby to byl jeden z největších českých básníků Ludvík Kundera, filozof demokracie a ústavní soudce Vladimír Čermák, dramaturg a teatrolog Ivo Osolsobě, vynikající herec Josef Karlík, režisér a spoluzakladatel Husy na provázku Peter Scherhaufer, básník a překladatel Antonín Přidal, propagátor začlenění divadla do výchovy Alexej Pernica, teoretik alternativního divadla Jan Roubal i herečka Nika Brettschneiderová – jež nás opustila v tu stejnou černou sobotu 29. června jako Josef Kovalčuk. A za pozvání k pedagogickému působení mu vděčíme i my všichni, tvůrci brněnských alternativních divadel – neboli tzv divadelníci ze sklepa.

S velkým pracovním nasazením rozjížděl Josef Kovalčuk ve stejné době s Arnoštem Goldflamem a všemi již jmenovanými kolegy novou éru HaDivadla v tzv. Kabinetu múz, k níž úspěšně přizval i režiséra Jana Antonína Pitínského a jeho Ochotnický kroužek.

Josef Kovalčuk byl základní koncepční osobností HaDivadla od jeho počátků až do roku 1996. Tehdy přijal nabídku ministra kultury Pavla Tigrida, aby se stal uměleckým šéfem činohry pražského Národního divadla. I o tomto jeho působení v letech 1997–2002 mohu podat osobní svědectví. Velmi pozorně – jako přítel a po část tohoto období i jako člen Správní rady Národního divadla – jsem s velkou sympatií sledoval jeho tamní činnost. Stejně jako na všech svých postech i zde pracoval s plným nasazením, jímž překonával nemalý odpor, který jako čelný představitel studiových – neboli sklepních – divadel vyvolával u některých divadelních publicistů. S plným odborným vědomím mohu říct, že jeho dramaturgické impulzy – především směřování k autorskému divadlu a pozvání nových režisérských osobností jako Ivo Krobot či J. A. Pitínský, i osobností scénáristických – koncepčně otevřely i do budoucna činohru Národního divadla.

Po ukončení této mise se Kovalčuk vrátil na Divadelní fakultu, kde byl opět v letech 2002–2008 na dvě období zvolen děkanem a poté se v létech 2009–2013 stal dramaturgem Divadla Husa na provázku.

Od počátku existence obnovené Divadelní fakulty byl také až do posledního dne vedoucím jednoho z ateliérů režie a dramaturgie, inicioval vznik mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter i vytvoření tradice mezinárodních vědeckých a doktorských konferencí pořádaných Divadelní fakultou. kde byl též předsedou oborové rady doktorského studia. Na Divadelní fakultě také inicioval a vedl publikační projekt Grantové agentury České republiky Dokumentace a analýza tvorby brněnských studiových divadel, v rámci jehož dvou etap vydal celkem pět knih reflektujících též tvorbu HaDivadla – z nich nejobsáhlejší byla téměř osmisetstránková publikace dokumentující tvorbu HaDivadla v letech 1990–2003 Hvězdy nad Kabinetem múz (2011) a poslední pak monografie Fenomén Hvězdy na vrbě (2016).

Když jsem tato slova na rozloučenou s Josefem psal a vše si zpětně vybavoval, žasl jsem, jakou tvůrčí dráhu absolvoval, kolika skvělých inscenací byl dramaturgem a ke kolika napsal scénáře. A žasl jsem i nad šíří jeho pedagogických aktivit. Nebylo by to možné bez jeho zarputilosti a posedlosti prací. S tou se vrhl i do výkonu poslední funkce na Janáčkově akademii. V roce 2016 se stal ještě za mého předchůdce prorektorem a pro mne pak jako pro rektora byl od počátku února tohoto roku nejbližším spolupracovníkem jako prorektor pro tvůrčí činnosti a prorektor statutární.

Vím tedy, že jeho pracovní zarputilost a posedlost ho neopouštěla do posledních dní a hodin. I při našem posledním telefonním rozhovoru v úterý 26. června jsme si smlouvali pracovní schůzky v Brně a na Poldovce, kde chtěl toto léto nahrávat své paměti. A já měl být jedním z partnerů, který by mu kladl otázky. Moc jsem se na to těšil. Vše, co jsme společně prožili, ale i to, do čeho já mohl nahlížet jen více méně vzdáleně, bychom znovu a podrobněji probrali.

Skutečnost, že k tomu již nedojde, nesu jako jeho přítel těžce, ale především to chápu jako velkou ztrátu pro paměť českého divadla posledního půlstoletí.

6. červenec a 28. září – dvě různá pojetí české státnosti

St, 09/05/2018 - 13:15
6. červenec a 28. září – dvě různá pojetí české státnosti Protestant St, 05/09/2018 - 14:15 Pavel Keřkovský Číslo 7/2018 Základy Husovy spirituality

Podle státního zákona o svátcích je památný den mistra Jana Husa státním svátkem pro všechny občany naší republiky, tedy nejen pro věřící, ale též pro ateisty, konzumní spotřebitele i vyznavače jiných náboženství. Všichni občané, včetně čekatelů na asyl, mají možnost si připomenout „státnický rozměr“ občanských činů Husa a jeho příznivců.

Zejména Jan Hus otevřel pro širokou veřejnost hermeneutický rozhovor nad biblickými texty a proto i etiku společenské odpovědnosti. Nastartoval tak sekulární chápání společenských problémů, kultury a zejména výtvarného umění, když zdůraznil jeho didaktické, memorativní a imaginativní funkce, jak to popisují nejnovější díla o husitském umění. Jan Hus spolu s Jeronýmem Pražským kritizovali tehdy rozšířenou pověrečnou zbožnost i uměleckou magii zázračných soch, magických obrazů, „magických knížeček“ s evangelijními a žalmovými výroky, též rostlinných, látkových i kožených amuletů a ostatků svatých. Univerzitní vzdělanci by si velmi nerozuměli se vzdělaným zakladatelem univerzity, protože jen v Praze císař Karel IV. vybudoval více než 40 nových svatostánků s ostatky svatých, které sám sháněl a někdy i tajně uchvátil, tedy ukradl. Jeroným Pražský byl upálen za podporu Husových názorů a též za znesvěcování ostatků svatých a za označování „zázračných soch“ za „špalky a lútky“. Jeroným nebyl taškář a výtržník, nýbrž zbožný vzdělanec, inspirovaný biblickým prorokem Izajášem a jeho kritikou starověkých magických praktik, které nemohou věřícím přinést svobodu a důstojnost – tedy spásu.

Někteří evropští univerzitní vzdělanci, včetně Jana Husa, psali traktáty, v nichž odhalovali podvody se zázračným uzdravením lidí i zvířat. Nabádali k důvěře odbornému lékařství s antickými a arabskými kořeny. Učili důvěře v rodící se vědu, která odmítá magii a její „metodologické postupy“. Na pražské univerzitě ještě v roce 1417 považovali za vhodné vyhlásit kvodlibet (kritickou rozpravu) „Zda byliny, drahokamy a jiné amulety mohou ochránit před démony?“ „Nejrozšířenější oblastí magie byly prostředky na léčbu chorob a neduhů, u nichž selhaly modlitby a prosby o přímluvu světců a světic. Zpravidla šlo o bolesti hlavy nebo zubů, dále o horečky, neplodnost, ochrnutí a nevyléčitelné choroby lidí i zvířat. Jako pověrečné pomůcky nejčastěji sloužily zažehnávací formule i gesta, ‚návazy‘ v podobě kouzelných bylin, psaných pásků s magickými nebo biblickými formulemi a jiné druhy amuletů.“ (F. Šmahel)

Modernost Husovy spirituality

Hus vytvořil spiritualitu, která dodnes žije mezi těmi, kteří zpívají duchovní písně, kážou nebo naslouchají kázáním, účastní se výkladu bible na biblických hodinách, čtou o osobnostech, jejichž dílo je stále inspirující. Husova spiritualita vykazuje moderní rysy: (1.) využívá filosofickou reflexi a biblickou etickou moudrost proroků, evangelistů a apoštola Pavla; (2.) klíčem k porozumění biblické moudrosti je učení Kristovo, které vybízí ke kritickému myšlení a odpovědnému společenskému jednání, proto (3.) Hus v kázáních vysvětluje biblické principy spravedlnosti, což znamená, že nikdo z lidí není privilegovaný, kvalitnější než ostatní; všechny ženy i muži mají stejnou důstojnost; také všichni domorodci i cizinci mají stejnou důstojnost. To jsou i pro nás platné principy, uznáváme-li duchovní autoritu Ústavy České republiky z roku 1993. (4.) Rozvíjet „husovskou“ spiritualitu může jen ten, kdo si uvědomuje, že žije v právním státě a využívá náboženské, školské i kulturní výuky tak, že ji bude po celý život samostatně vytvářet tříbením si úsudku v rozhovoru o přečteném, shlédnutém či vyposlechnutém, a to v různých společenstvích a nikoli jen na facebooku. Spolky farní a sborová společenství proto nezaniknou, ale budou kostrou společnosti, podobně jako pěvecké soubory a další amatérské aktivity, vernisáže v regionálních kavárnách a galeriích či muzeích a knihovnách a dalších neziskovkách. V pěstování „husovské“ spirituality pokračovaly desítky vesnických a městských farářů, kteří kázali podle Husovy „České nedělní postily“ a jeho četných kazatelských pomůcek pro vzdělávání dospělých i dětí. (5.) Hus důrazem na rozumnou zbožnost inspiroval další kazatele, a tak přispěl k rozvíjení kritičnosti, a proto i k dočasnému útlumu pověrečné zbožnosti, která využívala důvěry lidí v zázraky a magii.

Výchova ke kritickému myšlení a občanské odpovědnosti

Některá Husova humorně-kritická naučení (Devět kusů zlatých) jsou aktuální též pro dnešní vyznavače „poutnické spirituality“, ať jde o pouť do Compostely, Kostnice nebo o výlet do tzv. Svaté země. Hus připouští, že to nemusí být zcela zbytečná aktivita, ale přesto vzkazuje poutníkům všech dob: Ktož dá bohu svými všěmi kusy vlásti, ten ho viece uctí a své duši prospěje, než by veš svět pro buoh na hlavě zchodil.

Hus by zřejmě vymyslel nějaký další humorně-kritický zlatý kus, který by dnes přednesl na anachronickém státním svátku monarchicky laděné státnosti 28. září. Zřejmě by neodmítl připomenutí významu „Zlaté buly sicilské“ pro vznik a trvání monarchie, nicméně by dnešním náboženským funkcionářům, v čele s kardinálem Dukou připomenul nefunkčnost svátostného rituálu s ostatky svatého Václava pro posílení české demokratické státnosti, zejm. aktivit našich státníků i občanů. Hus v dopisech evropským státníkům nepodporoval jejich absolutistické či totalitní nároky a stavěl je pod autoritu Boží, která znamená více než „Zlatá bula sicilská“. Církev nepodřizoval státu, ani stát moci papežské. V návaznosti na dopisy z kostnického vězení, vyzývající k neposlušnosti nespravedlivých nařízení, by se spíše přiklonil ke státnicky závažným aktivitám obyčejných občanů, jako byli členové „Charty 77“, či „VONS“ (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), autoři „Manifestu mladé generace: Děti kajícníků“, popř. nynější signatáři petice Milion chvilek pro demokracii, a k aktivitám členům náboženských i sekulárních neziskovek. V demokratickém právním státě nabývají odpovědné, milosrdné a spravedlivé aktivity občanů „státnického rozměru“ a jsou hodny připomínání a následování.

Husův český traktát „O šesti bludech“, který původně byl latinsky napsán na stěnách Betlémské kaple jako učební předloha pro kázání studentů, vyučuje čtenáře kritičnosti vůči vrchnosti světské i církevní. Hus v traktátu vzpomíná, co nechal na stěnu napsat: Augustin praví: „Ne vždy jest zlé neposlúchati přikázanie vyššího (nadřízeného); neb když pán přikáže ty věci, jenž jsou bohu protivné, tehdy nemá jeho poslúcháno býti.“ O řádek níže stálo Jeroným die: „Jestli dobré to, což ciesař přikazuje, učiň vóli jeho. Pakli jest zlé, odpověz: Musí viece poslušno býti boha než lidí.“ Též brání-li papež kázati v kaplách slova božieho, brání-li mši slúžiti kněžím, jenž umějí kázati a žádost dobrú mají, aby slúžili, jsúce dobřě živi, nemají ho v tom poslúchati; neb sě to protiví i přikázání i radě i chvále boží. A tak někdy jest dobré neposlúchati prelátóv a svých starších.

Proto po roce 1412 Hus neuposlechl nařízení papeže a nešel se obhajovat do Říma před papežský soud. Raději zůstal v jihočeském exilu a nakonec se rozhodl jít na koncil do Kostnice, kde chtěl vysvětlit základní teologická témata, jako je význam „zákona Kristova“ , úloha církevního práva a některá další témata.

Hus označil nespravedlivou klatbu a interdikt za antikristovská nařízení, která on – řádný kněz –, nehodlá respektovat. Hus, tak jako později americký baptistický kazatel Martin Luther King (držitel Nobelovy ceny za mír 1963), nás učí, že nespravedlivá světská a církevní nařízení se nemají respektovat, byť by za to byl člověk postižen. Oba také postiženi byli – Hus i M. L. King.

Hus chápal společenské struktury jako dílo člověka, v tom tkví jeho „novověce-osvícenský“ pohled na společnost. Všechny dobré činy i nespravedlnosti jsou dílem člověka. Zničující trest pro kacíře, chlapa či sluhu není legitimním důsledek přirozeného společenského řádu, který byl některými chápán jako výraz boží vůle, ale jde o výnos nespravedlivého soudce. Hus odmítá trest smrti za jiné smýšlení – pro kacíře. To nedovedli pochopit mnozí křesťanští, nacističtí ani komunističtí ideologové a popravovali jak na běžícím páse své politické odpůrce nebo je zničili existenčně a připravili o občanská práva.

Hus byl přesvědčen, že pozemšťané Bohem stvoření mají nenásilně odporovat společenským i církevním nespravedlnostem, byť by pak za to byli potrestáni. Podobně filosofka Komárková v roce 1977 otevřeným dopisem synodní radě Českobratrské církve evangelické Difficile est… se zastávala diskriminovaných věřících, kteří peticemi připomínali světské i církevní vrchnosti, že mají usilovat o nápravu diskriminačních pochybení socialistických úřadů. Komárková dovozovala s Husem, Calvinem a Bezou, že občané mají právo na petiční odpor. Podobně bychom měli vybízet parlament, ať více dbá na spravedlnost a urychleně vydá k soudu státně stíhaného předsedu vlády. Presbyterně-synodní principy, v některých ohledech souznívající s principy demokratickými, nás k takovému postoji vybízejí.

Vzkaz strategické komisi ČCE

Hus velmi pozorně sledoval rozevírající se sociální nůžky středověku. Věděl o stále větším znevolňování a vytváření vrstvy městské chudiny. Psal dopisy, ať pánové neožebračují venkovské obyvatelstvo. Kázal proti hromadění majetku některých kněží, biskupů či opatů. Kritizoval trvalou touhu mocných po získání privilegií a odmítal honbu za luxusem na úkor společenské většiny. Hus v kázání argumentuje biblickým podobenství o Lazarovi, v němž Ježíš napomíná bohaté, že se mají více starat o nemocné než o své psy. Hus podobně v kázání napomíná bohaté a bezohledné občany středověké společnosti, že se starají více o své mazlíčky – psy než o chudé a nemocné: Podobně hřeší mnoho nynějších bohatců, kniežat, pánóv, rytieřóv, vládyk i měštěnínóv i měštěk, jenž chlupáčky a masojídky k ničemuž neužitečné chovají, myjí je, češí, do (lázně) nosie, maso jim zvláštie vařie i kupují, ale chudému (ani i talíř polévky nedají). A co jest biskupóv, opatóv, kanovníkóv i farářóv, a též ti, kteří mají menší obnosy, na psy (je) nakládají. A (onu) almužnu, kterúž mají chudí Lazarové jiesti, jedie jich psi tuční, chrtie, vyžlata a ohaři a také tisty (čuby, nevěstky) kurvy neb ženiny. Husovi ovšem nejde jen o almužny pro chudé. Peníze bohatých a nejbohatších mají sloužit společnému blahu všech v současnosti, a to zejména v současnosti. To by připomenul finančním stratégům synodně radním v ČCE a nejbohatším občanům České republiky: Kellnerovi, Babišovi, ale i Bakalovi a mnohým dalším, i těm, kteří již jsou za podvody ve vězení anebo do něj právě míří. Husův požadavek nelze označit za povzdech idealisty. Jeho žádost se naplňuje v těch dobách, v nichž je trestné zneužít peníze, které jsou určeny ve prospěch všech. Mnozí dnes bohatým připomínají, že to není jejich důvtip a společenská obratnost, ale jejich neschopnost empatie, která jim dovoluje vydělávat častokrát na hraně zákona, a častokrát za hranou, a tak zneužívat a hospodářsky ničit konkurenci. Nabádají je, že mají více dbát na blaho většiny. To je jejich dnešní nezpochybnitelný úkol, protože jiným směrem cesta nevede. Socialistické zestátnění spravedlivé přerozdělení nepřineslo. Je evidentní, že způsobilo rozvrat zemědělství, živností, služeb, spolků i církví. Rozvrat byl spojený s tragédiemi statisíců lidí v naší republice, jak dokumentují publikace: Nezhojené rány národa, Zpráva o organizovaném násilí, Akce K (kulak), Abeceda komunismu, Cesta církve, Paměť národa-Post Bellum aj. Hus by označil dnešní miliardáře za „hlupáky“, tj. za inteligentní sociální tupce, kteří nevědí, co je jejich životním úkolem. O tom hovoří v Jádru křesťanského učení.

Husova spiritualita inspirovaná biblí vede k občanské odpovědnosti

Pro Husa je směrodatné Ježíšovo chápání spirituality. Ježíš usiluje o duchovní růst, který se projevuje účinnou pomocí druhým. Hus je systematik biblického myšlení, proto argumentuje příklady z Ježíšových výroků a podobenství. Sociální pomoc nazývá Hus tělesnými skutky milosrdenství: „Sedm jest milosrdenství, jež k tělu příslušejí: (1.) nakrmiti lačného; (2.) napojiti žíznivého; (3) přijeti pocestného; (4.) odieti nahého; (5.) navštíviti nemocného; (6.) jíti k vězni a (přidává Hus navíc) (7.) pochovati mrtvého.“

To jsou skutky milosrdenství, které dopřávají druhému důstojnost. Hus je uvádí v pořadí, jak je vyjmenovává evangelista Matouš v Ježíšově podobenství o posledním soudu. Českobratrský farář a profesor Karlovy univerzity Petr Pokorný dodává, že Ježíšem zmiňované skutky milosrdenství jsou hodnotami s univerzální platností, kterých jsou schopni věřící i nevěřící. Shodují se s aktivitami, které jsou obsaženy ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Jde o hodnoty, které jsou univerzálně závazné pro celou „rodinu národů“ všech dob, přinejmenším od dob Ježíše Nazaretského. Proto lze tvrdit, že Husova spiritualita je moderní a vyučuje skutkům „občanské odpovědnosti“ a tedy jisté „demokratické státotvornosti“ více než jiné náboženské tradice a státně-fundační dokumenty. Za refrén Husovy občansky odpovědné spirituality lze označit slova ze závěru dopisu z 10. 6. 1415: Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy (kristovsky osvobozující) každému přáli.

Není už rozdíl mezi mužem a ženou

St, 09/05/2018 - 13:13
Není už rozdíl mezi mužem a ženou Protestant St, 05/09/2018 - 14:13 Jan Bierhanzl Číslo 7/2018

Poznámky ke Klementu Alexandrijskému a k politice KDU-ČSL

Rozdílnost pohlaví je pro některé poslance a poslankyně (zejména z řad KDU-ČSL, ale také z jiných stran) zdá se tak zásadní téma, že ji chtějí nově zanést do samotné Ústavy. Konkrétně navrhují, aby se do Listiny základních práv a svobod, která nyní ve svém článku 32 zakotvuje ochranu rodin a rodičovství, dostala také ochrana manželství jako svazku výlučně muže a ženy. O tom, že tento návrh ve skutečnosti není motivován deklarovanou starostí o rodinu, ale snahou vyloučit ty, kteří se nevejdou do společensky předem daných tradičních rolí (v tomto případě o to vyloučit gaye a lesby z rovného přístupu k institutu manželství), se už psalo jinde, například v článku Ľubice Kobové „Konštruktivizmus pozitívnych ľudí“ v čísle 14/2018 časopisu A2. Smyslem těchto řádek je poukázat na něco jiného. Vzhledem k tomu, že křesťanští demokraté na podporu svého návrhu argumentují také odkazy na Bibli a na křesťanskou tradici, mohlo by být užitečné si připomenout některé texty z Písma i tradice, které rozdílnost pohlaví zdaleka nechápou tak „tradičně“ a rigidně, jak nám ji lidovci předkládají. Zmíním zde dva takové texty.

První text je z Nového Zákona, na který poslanci a poslankyně v odůvodnění záměru zákona také odkazují. Jedná se o známou pasáž z třetí kapitoly Listu Galatským. Při kritice „falešných učitelů“, kteří hlásají, že křesťanem se může stát pouze žid, apoštol Pavel píše, že podle evangelia jsou všichni jedno v Kristu a že „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.“ (Gal 3,28) Podle apoštola jsou jednotlivé identity ve víře v Krista překonány. Důležitý je vztah lásky mezi dvěma lidmi a nikoli určování toho, kdo ti lidé jsou. Nehledě na to, jak Pavel hovoří v jiných textech, je tato pasáž pro křesťanské pojetí sexuální diference zásadní v tom, že vyjadřuje hlubší křesťanskou zvěst o tom, že v Kristu jsme osvobozeni od historicky a sociálně podmíněných rolí, mezi něž nepatří jen v katolických kruzích zlořečený gender, ale také právě pohlaví.

Druhý text, který zpochybňuje to, že by sexuální diference byla v křesťanství něčím jasně a jednou pro vždy daným, něčím, co se prostě nemá problematizovat, je od jednoho z „církevních otců“, od Klementa Alexandrijského. Současný čtenář narazí na komentář Klementova textu například v nedávno vydaném čtvrtém svazku Dějin sexuality francouzského filosofa Michela Foucaulta. V tomto svazku s názvem Doznání těla (Les aveux de la chair), který dlouho ležel v trezoru a až letos spatřil světlo světa, se Foucault věnuje sexuální etice v raném křesťanství, přičemž první kapitola je věnována problému manželství, pohlavního styku, plození a zdrženlivosti právě u Klementa Alexandrijského. Ve čtvrté kapitole první knihy spisu Paidagógos se Klement explicitně věnuje otázce sexuální diference, a to v dvojím ohledu: jednak s ohledem k věčnému životu, jednak ve vztahu ke statutu mužů a žen na tomto světě. Řešení, které přináší, je zdánlivě jednoduché: na onom světě již nebude rozdílnosti pohlaví, „ženské pohlaví odlišujeme od mužského pouze zde na zemi“. Tato rozdílnost je tudíž založena v Logu, jenž řídí řád tohoto světa. Tento Logos však zároveň nevylučuje to, jak píše Foucault, abychom jak muže, tak ženy nazývali lidskými bytostmi. Pro jedny i pro druhé totiž platí stejná nařízení, mají také stejnou formu života, která sestává ze: „shromáždění, morálky a cudnosti, společného jídla, společného snubního pouta; všechno mají stejné: dýchání, vidění, sluch, poznání, naději, poslušnost, lásku.“ (Paidagógos, I, IV, 10,2. Citujeme podle francouzského překladu H.-I. Marroua a M. Harla, Sources Chrétiennes 1960) A právě tomuto „společnému životu“, uzavírá Foucault tuto pasáž o sexuální diferenci u Klementa, společnému rodu, který přesahuje rozdílnost pohlaví, aniž by ji zcela rušil, je určena spása. Právě tento lidský rod bude zachráněn a shledá se na věčnosti, kde budou smazány všechny sexuální diference.

V sekulárním státě by se zákonodárci neměli při tvorbě zákonů odvolávat na autoritu Písma a křesťanské tradice. Když už tak činí, připomeňme jim, že to s tou „tradiční“ rozdílností pohlaví v Bibli a tradici není zas tak jednoduché.

Křesťané a křesťanky za manželství pro všechny Veřejný apel

Poslanci KDU-ČSL a dalších stran navrhují, aby se do Listiny základních práv a svobod (která nyní ve svém článku 32 zakotvuje ochranu rodičovství a rodin) dostala ochrana manželství jako výlučného svazku muže a ženy. Zdůrazňují, že tato výlučnost neznamená zpochybnění jiných, rozuměj stejnopohlavních svazků. Podle nás má však tento návrh zabránit přijetí novely, která umožní manželství i pro gay a lesbické páry.

Křesťanští demokraté argumentují také křesťanskou tradicí a ochranou tzv. tradiční rodiny. Považujeme za svou povinnost se jako křesťané a křesťanky ozvat, protože v účelových politických zásazích do jednoho z pilířů právního řádu České republiky, jímž je Listina základních práv a svobod, vidíme velké nebezpečí. Listina je zárukou stability každodenního života občanů i celého státu a její případné změny by měly být v zájmu obecného blaha společnosti i jednotlivých občanů.

Deklarace II. Vatikánského koncilu Dignitatis humanae v čl. 6 definuje obecné blaho společnosti jako „souhrn životních podmínek společenského života, jejichž prostřednictvím mohou lidé plněji a snáze dosáhnout své dokonalosti“. Obecné blaho tedy záleží v zachovávání práv a povinností lidské osoby. Jako křesťanky a křesťané jsme přesvědčeni, že stát by měl vytvářet takové právní podmínky, aby všichni jednotlivci mohli dojít svého práva, uskutečňovat své hodnoty a dosáhnout své dokonalosti ku prospěchu svému i celé společnosti. Mezi tyto zásadní hodnoty chráněné státem by měl patřit nejen život občana jako jedince, ale i rodinné prostředí založené na partnerském či příbuzenském vztahu.

K navrhované novelizaci čl. 32 odst. 1. Listiny základních práv a svobod nespatřujeme žádný důvod. Rodina, včetně manželského svazku, který je jednou ze součástí rodinného systému, pod ochranou zákona je. Tím, že se zdůrazní výjimečnost jedné formy rodinného uspořádání založené na manželství, by naopak mohly být vnímány rodiny na manželství nezaložené jako rodiny druhé kategorie. A přitom ve všech formách partnerského soužití mohou být (a také jsou) vychovávány děti a i v nich může člověk „dosáhnout své dokonalosti ku prospěchu svému i celé společnosti“, jak je uvedeno výše.

Smysl křesťanské politiky vidíme v rozšiřování přístupu občanů k vlastnímu rozvoji i rozvoji demokratické společnosti. Ceníme si moudrosti našich předků zachovaných ve slovech Písma „lépe dvěma než jednomu“ (Kaz 4,9). Vážíme si (dosud nedoceněného) revolučního přístupu apoštola Pavla, který v listu Galatským při kritice „falešných učitelů“ píše, že podle evangelia jsou všichni jedno v Kristu a že „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ (Gal 3,28).

Jako křesťané a křesťanky bereme slova apoštola Pavla o neexistenci rozdílu mezi ženou a mužem vážně. Chceme, aby si heterosexuální i LGBT lidé, kteří chtějí žít v manželství, tedy v dlouhodobém vztahu založeném na vzájemné lásce, úctě a důvěře, byli v přístupu k němu rovni. Všichni jsme přece děti Boží!

Předání insignií Řádu rytíře čestné legie

St, 09/05/2018 - 13:11
Předání insignií Řádu rytíře čestné legie Protestant St, 05/09/2018 - 14:11 Anna Šabatová Číslo 7/2018

paní Anně Šabatové, veřejné ochránkyni lidských práv

Projev Rolanda Galharagua, velvyslance Francie v České republice

Vážená paní veřejná ochránkyně práv (ombudsmanko), milá Anno, vážený pane nejvyšší státní zástupce, pane Pavle Zemane, dámy a pánové, milý Petře Uhle, milí přátelé.

Jsem skutečně šťastný, že vás mohu přivítat zde v Buquoyském paláci. V paláci, který je také trochu Váš a Vaší rodiny. Neboť je to rodina, ve které je frankofonie a ochrana lidských práv určitou tradicí, jak potvrdili i vaše tři děti, které se vydaly ve svých životech stejnou cestou.

Váš pozoruhodně blízký vztah k Francii je úzce spjat s Vaším osobním příběhem. Váš manžel Petr Uhl mluví francouzsky a Francie mu byla vždy velmi blízká. Když byl mezi lety devatenáct set sedmdesát devět a devatenáct set osmdesát čtyři (1979–1984) podruhé vězněn, rozhodla jste se, že se naučíte francouzsky a že jazyk naučíte i své děti. A od té doby se komplikovaná francouzská gramatika stala tématem rušných diskuzí mezi Vámi a Vaším manželem. Sám jsem toho byl několikrát svědkem během společných setkání zde v Buquoyském paláci.

Dnes jsme se však sešli, abychom vedle Vašich znalostí francouzštiny ocenili především Vaši pracovní a životní dráhu, která je ukázkou celoživotního odhodlání bojovat za právní stát a ochranu lidských práv.

Vaše poslání začíná na konci šedesátých let. Již v mladém věku jste se spolu s otcem a bratry začala podílet na šíření samizdatové literatury a organizování letákových akcí. Komunistický režim Vás potrestal tvrdě – byla jste odsouzená ke třem letům vězení a po propuštění jste se již nemohla vrátit na vysokou školu.

Myslím, že to bylo právě v této době, kdy jste se seznámila se svým budoucím manželem, disidentem Petrem Uhlem, se kterým jste založili rodinu. To nijak neoslabilo vaše odhodlání bojovat proti bezpráví. Stala jste se tak jednou z prvních signatářek Charty 77 a mluvčí celého hnutí. V roce 1978 jste spolu s dalšími disidenty založili Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou činnost jste byla oceněna i na mezinárodní úrovni, neboť jste v roce 1998 obdržela Cenu OSN za obranu lidských práv.

Po Sametové revoluci jste se i nadále zasazovala o zakotvení ochrany lidských práv v nově vzniklé České republice a o spolupráci s mezinárodními a evropskými organizacemi. Mezi lety 2001 a 2007 jste pak pracovala jako zástupkyně veřejného ochránce práv a zažila jste tak první roky fungování tohoto úřadu. Dále jste působila jako členka evropského výboru proti mučení a předsedkyně Českého helsinského výboru.

V únoru roku 2014 jste byla jmenována veřejnou ochránkyní práv, což je funkce, která Vám – pokud to tak mohu říct – „padne jako ulitá“. Přesně totiž ztělesňuje vaše celoživotní přesvědčení, které teď můžete realizovat v praxi. Úkolem veřejného ochránce práv je chránit všechny občany před nesprávným jednáním úřadů a státní správy.

Vážená paní Šabatová, vedle toho, že jste se zabývala individuálními případy, jste se nikdy nebála veřejně vystoupit proti větším problémům. Kvůli prohlášením, ve kterých jste kritizovala předsudky vůči Romům a muslimům a jejich diskriminaci, jste se několikrát sama stala obětí negativních a mnohdy i velmi násilných útoků na Vaši osobu.

Jedním z nejnázornějších příkladů bylo vaše odvážné vystoupení proti špatnému zacházení s uprchlíky. Na podzim roku 2015, kdy vrcholila migrační krize, jste se postavila tehdejší vládě, která byla vůči přijetí migrantů velmi kritická. Hluboce jste odsoudila nedůstojné podmínky, ve kterých žili uprchlíci v českých přijímacích centrech. Díky Vašim kontaktům a tomu, že jste poukázala na nedodržování lidských práv, začala vláda reagovat. Přijala opatření, aby zmodernizovala zařízení a zajistila lepší zacházení s uprchlíky, zejména s dětmi.

Od té doby, co jste úřad začala zastávat, byly pravomoci veřejného ochránce práv rozšířeny i na oblasti jako je boj proti diskriminaci, ochrana hendikepovaných osob či práva občanů členských států Evropské unie v České republice. To svědčí o vašich schopnostech a kompetencích.

Obdivuji vaši energii a neutuchající odvahu, se kterou se pouštíte do dalších výzev, na kterých Vám záleží. Jako další příklad bych rád uvedl setkání, které se nedávno odehrálo zde v Buquoyském paláci. Jeho cílem bylo seznámit velvyslance evropských zemí s  novými pravomocemi úřadu veřejného ochránce práv. Mluvili jsme o problému pracovníků některých členských zemí, které využívají a zneužívají bezohlední zaměstnavatelé a pracovní agentury. Tehdy jste prohlásila, že chcete zprostředkovat hlas těm, jejichž prosby nejsou vyslyšeny, a bránit práva těch, kteří si jich nejsou vědomi.

To je přesvědčení, které dle mého odráží Vaši celoživotní odvahu, nasazení a nikdy neutuchající odhodlání bojovat za lidská práva. Více než čtyřicet let po podepsání Charty 77 svým příkladem každý den ukazujete, že hodnoty Sametové revoluce nejsou v dnešní české společnosti o nic méně aktuální. Tyto hodnoty byly nezbytné tehdy a nezbytné jsou i dnes. Ze všech těchto důvodů se Vám rozhodl prezident Francouzské republiky Emmanuel Macron udělit Řád čestné legie.

Nyní přistoupíme k předání insignií.

Vážená paní Anno Šabatová, jménem prezidenta republiky a v souladu s mými pravomocemi vás jmenuji rytířkou Řádu čestné legie.

Poděkování Anny Šabatové

Vážený pane velvyslanče, vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé, milá rodino.

Je mi velkou ctí a potěšením, že se Francie rozhodla mne jmenovat rytířkou Řádu čestné legie. Nikdy by mne nenapadlo, že bych měla dostat toto pravděpodobně nejslavnější vyznamenání na světě, o němž jsem čítala již v dětství v románech.

Jsem Francii vděčna za tuto poctu, ale i za mnoho jiného. Dovolte mi při této příležitosti několik vzpomínek.

Píše se rok 1979, kdy byl zatčen a uvězněn můj muž Petr Uhl, ale také Václav Havel, Jiří Dienstbier, Dana Němcová a další přátelé za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tehdy se ozvalo z Francie snad nejvíce protestních hlasů. S dojetím vzpomínám na to, jak francouzští režiséři Patrice Chéreau a Ariane Mnouchkine nastudovali hru, která byla rekonstrukcí právě tohoto procesu. Představení se hrálo v předvečer odvolacího řízení v pařížské Cartoucherie. Hráli v něm Yves Montand a Simone Signoretová, jména velmi známá i v tehdejším Československu.

Má další vzpomínka sahá do poloviny osmdesátých let, kdy se toho v Praze z hlediska světové politiky mnoho zajímavého nedělo a velké světové tiskové agentury začaly postupně rušit své kanceláře v Praze a své žurnalisty přesouvat do Vídně nebo do Varšavy. Svou pražskou kancelář zavřela agentura Reuter, odešel korespondent italské ANSA a v Praze zůstával jen korespondent AFP. Jednoho dne jsme se od něho dozvěděli, že i AFP se chystá stáhnout svého korespondenta, což nám samozřejmě dělalo velkou starost, protože to byl už poslední rychlý kontakt do světa, který mohl referovat o našich aktivitách a o represi vůči Chartě 77. Tehdy se rozhodlo několik signatářů Charty 77 diskrétním dopisem oslovit francouzského prezidenta François Mitterranda a požádat ho, aby AFP svého korespondenta v Praze ponechala. Oficiální odpověď sice nepřišla, ale výsledku bylo dosaženo. AFP jako jediná světově významná agentura měla v Praze svého dopisovatele nepřetržitě po celou dobu normalizace.

V neposlední řadě nemohu nevzpomenout onu slavnou snídani, která se konala právě na půdě francouzského velvyslanectví v Praze pro představitele opozice u příležitosti státní návštěvy pana Mitterranda v prosinci 1988. Ačkoliv kontakty s nejrůznějšími ministry nebo poslanci či senátory západních zemí probíhaly nejméně od roku 1985, prezident Francouzské republiky François Mitterrand byl jedinou hlavou státu, která se při příležitosti státní návštěvy setkala s disidenty.

Votre Excellence, permettez-moi encore une fois exprimer ma plus profonde gratitude pour tout ce que la France a fait pour la liberté, la démocratie et les Droits de l'Homme dans mon pays natal.

Grand merci à la République française et à ses courageux citoyens.

Závažné prohlášení synodu

St, 09/05/2018 - 13:08
Závažné prohlášení synodu Protestant St, 05/09/2018 - 14:08 Aleš Březina Číslo 7/2018

Letošní synod ČCE přijal toto prohlášení:

Českobratrská církev evangelická je spjata se společností, ve které žije. Proto nesmíme připustit, aby někdo o své vlastní vůli například určoval, co smí herci hrát, nebo na co se smí diváci dívat, jak se stalo při divadelním představení Naše násilí a vaše násilí v Brně 26. 5. 2018. Nejde nám o interpretaci divadelní hry. Odmítáme však, aby skupiny spojené s fašismem či neonacismem používaly křesťanské hodnoty jako zástěrku pro své jednání. V následování Krista se potkávají lidé všech ras a národů, sociálního a ekonomického postavení. Proto odmítáme, aby lidé, kteří šíří nenávist a brání svobodě, mluvili jménem křesťanů.

Litomyšl 2. 6. 2018, 4. zasedání 34. synodu ČCE

V lednu 2015 došlo k útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo. Brzy potom se rozšířil slogan Je suis Charlie (Jsem Charlie). Tehdy jsem se k tomuto sloganu nepřipojil. Nemyslím si, že je správné posmívat se víře druhého člověka. Nevidím nic krásného, když křesťané zesměšňují židy, protestanti katolíky nebo jak psal Alois Jirásek v Temnu, když tajní evangelíci v první polovině osmnáctého století museli potupit symbol své víry, kalich. Spíše se mohu ztotožnit s heslem Je suis Ahmed (Jsem Ahmed), jež pochází od muslimského spisovatele Dyaba Abou Jahjaha. Připomíná policistu muslimského vyznání Ahmeda Merabeta, který zahynul, když bránil právo časopisu Charlie Hebdo vysmívat se jeho víře a kultuře. Nyní došlo k něčemu podobnému u nás v Česku. Míra násilí je nesrovnatelně jiná, ale princip podobný. Násilím tzv. slušných lidí bylo znemožněno divadelní představení Naše násilí a vaše násilí. O pozadí divadelní hry a autorovi Oliveru Frljićovi kolují různé legendy, například, že se jedná o krajně levicového marxistu. Ve skutečnosti vystudoval v Záhřebu teologii a filosofii na Filozoficko-teologickém institutu Tovaryšstva Ježíšova. Frljić ve hře upozorňuje na násilí, kterého se na muslimských ženách dopouštěli lidé, kteří se také hlásí ke křesťanství a křesťanským hodnotám, i na to že tady v Čechách nejsme osvobozeni od nacionalismu: Místo člověka (humanity) porodí žena českou vlajku (nacionalismus). Jedná se o podobné podobenství jako ve filmu Jana Švankmajera Konec stalinismu v Čechách, v němž se rodili malí červenomodrobíle natření Stalinové. V devadesátých letech to nikomu nevadilo. Současným „ochráncům“ křesťanských hodnot zase zřejmě nevadí takové zákony jako maďarský „Stop Soros“, který trestá podporu nelegální migrace a míří hlavně proti nevládním organizacím, které zajišťují pomoc migrantům bez práva na azyl. Po přijetí zákona může být trestán každý, kdo podá běženci vodu nebo sveze stopaře (není to náhodou migrant?). Parlament ovládaný vládní stranou Fidesz schválil i ústavní dodatek bránící příslušníkům „cizích populací“ usadit se v Maďarsku. Pro jistotu by měl maďarský parlament přijmout zákon o nové bibli, kde by chybělo Lukášovo evangelium nebo alespoň desátá kapitola o milosrdném Samaritánovi.

Je otázkou proč hra Naše násilí a vaše násilí způsobila takový poprask v nejateističtější zemi v Evropě a proč se v Maďarsku stal právní normou zákon, který fakticky útočí na základy křesťanství.

Svědek mlčenlivé solidarity

St, 09/05/2018 - 13:07
Svědek mlčenlivé solidarity Protestant St, 05/09/2018 - 14:07 Tomáš Bísek Číslo 7/2018

Vzpomínka na Pavla Roubala (* 25. 7. 1948 – † 18. 10. 1990)

V létě 1979 byla v evangelickém kostele v Telecím svatba Broni a Jiřího Müllerových z Brna. To už jsme byli v proudu střetů s StB, které vyvrcholily na podzim bezprostředně před procesem s Petrem Uhlem, Václavy Havlem a Malým a spol., tím, že jsem našel na faře odposlech. Byla to náhoda?

Ale zpátky k létu. Vysočinské počasí nám milostivě umožnilo zasednout po svatebních bohoslužbách k hostině na farské zahradě. Začali jsme vzájemným představováním. Když však zazněla jména nám neznámých hostí, Věry a Pavla Roubalových, oba nečekaně zmizeli pod stolem. Tak se nám Pavel představil takový, jakým již pro nás zůstal: Nikdy se netlačil dopředu, nepředváděl se, nemluvil před druhým a přes druhého. Vždycky počkal, a když bylo potřeba, vymlčel se k pozornosti. Pak teprve řekl váhavě a uváženě své. Ano, být raději pod stolem, nežli zabírat celý stůl. Až bych řekl, že žil s čepicí v ruce. A přeci tomu tak nebylo. Anebo bylo? Jak to, že potom zastal tolik návštěv procesů přátel, že tak mnohé povzbudil a podepřel? A přitom ke všemu, co podnikal, potřeboval stejně tak jako Věra neobyčejně málo vnějších podpor a vymožeností. Čím to bylo, že se umořil nekonečnou činností a odpovědností bezprostředně po našem vlomu do otevřené společnosti?

Svatbou a ‚obědem v trávě‘ pro nás začalo šest let vzrůstající vzájemnosti až do našeho odcestování do Skotska v roce 1985. Vzpomínám na naši nejprvnější návštěvu Roubalových, kdy ještě žili ve vzdálené Kytlici. Vůbec se nám nedařilo se tam domotat. Přijeli jsme až kolem půl třetí ráno. Když jsme se tam se svými čtyřmi dětmi dostali, v tu chvíli, ano, v onu nejnevhodnější chvíli, jsme byli hned mezi přáteli a plně zasazeni do rodiny.

Od počátku jsem prožíval s potěšením, ale také s pocitem své nedostatečnosti Pavlovu neobyčejnou a vřelou úctu k  farářskému řemeslu i k mým názorům, přesvědčení a víře. Cítil jsem, že na sobě i v sobě nosí úctu ke druhému, která povzbuzuje i zavazuje. Ne, vím, že to nedělal ‚naschvál‘. V životě by ho nenapadlo druhého nějak tlačit. A přece. Někdy jsem si pro sebe říkal: Apoštol Pavel přeci ve svých dopisech občas povzbuzováním druhé pobízí k sebeúctě a hrdosti. Nepotřebujeme to dnes?

A pak už jsou Roubalovi v Částrově na Vysočině. Jemine, vidím na stropě, na stěnách a kolkolem výsledky prvotních pokusů o domácí výrobu vína. Odmítlo setrvat v soustrojí, které Roubalovi vyrobili při svém nekončícím – a často také úspěšném! – úsilí vejít se do rytmu venkovského života blízkého přírodě a uplatnit svou nezměrnou činorodost. Byli služebníky věrnými v  mále, které měli. Uměli je vynalézavě rozhojňovat.

Pobyt v Částrově znamená počátek jejich přátelství s Věrou a Pavlem Sadílkovými z Kamenice na Lipou. Pro nás to byla překvapující kapitola ze života naší širší rodiny. Pavel je bratranec Daniely, mé manželky. Sadílkovi k nám do Telecího ‚zabloudili‘ v našich chartovních počátcích. Neodradili se. Neutekli. Naopak, pozvolna se vsouvali do pevného přátelství nejen s námi, ale i s Roubalovými.. Však nežili daleko od sebe. Dodnes žasnu nad tím, jak to proběhlo a co může vznikat v dobách, kdy se zdá, že všechno jen chřadne a zaniká.

Zajímavé pro mne bylo, jak se Pavel zajímal o teologii a s jakou uctivou chutí četl komentáře prof. Josefa B. Součka. Zdá se mi, že to mělo dopad i na Sadílkovy, zvláště Pavla, dnes starostu Kamenice, kterému se tím, pro nás nečekaně, pozvolna a přeci trvale odhalovala a otevírala zasutá rodinná tradice evangelictví. Vedle něho Věra, učitelka, měla tisíc a jeden důvod být nervózní a odmítavá. Co já vím? Něco vím, něco si domyslím. Potěšeně jsme na dálku ohledávali vzájemné podepírání a povzbuzování obou Věr a obou Pavlů a jejich společné činnosti a akce s dětmi z obou rodin.

Ještě se mi v mysli vynořil náš společný pobyt v kempu Pravětínská lada na Šumavě. Pozvali nás tam Vlasta a Petr Čapkovi, farářovi z Děčína. Nebyli signatáři Charty. A snad právě proto byli dokladem toho, že kruh ‚disidentů‘ neměl patent na to, co žili také Čapkovi, tedy vydobytou nezávislost, neohroženost a svobodný výběr přátel. Proč to tak rozvádím? Abych mohl zachytit epizodku z našeho pospolitého stanování. S Roubalovými jsme se vzájemně upozorňovali, kdo nás sleduje. Petra to trápilo. Myslím, že nám všem prostě přál víc prostoru a volnosti. Frustrován naší vztahovačností, jednou poznamenal, že začínáme trpět stihomamem. Překvapilo ho pak, když nám správce kempu opatrně ale zřetelně naznačil, že „nějací pánové kvůli vám nahlíželi do evidenční knihy návštěvníků.“ Petr se opravdu podivil. Ale samozřejmě ani neutekl, ani se od nás potom neodtahoval.

A ještě něco vidím, či vlastně cítím. Prodám vám to zadarmo, jak jsme to také od Věry a Pavla koupili: Nechoďte k rybníku s ručníkem. Není to vůbec potřeba. Klidně se po zaplavání mokří oblékněte. Překvapí vás, že vám nebude zima, ani nebudete celý den mokří.

Vzpomínám na Pavla s velikou vděčností. Pevnost Věry v tom, co bez Pavla žije, co prožívá, s čím se potýká, pracovně teď s nejubožejšími mezi ubohými, tedy s uprchlíky, je jistě její vlastní pevnost, její věrnost, její přímost, její vydanost tomu, co je potřeba a co má být. V tom je ona sama sebou. A přeci vydává počet i z toho, co s Pavlem zažili a prožili, jak Pavel stál při druhých, i při nás a s námi, kam se postavil a kam došel. A co my?

Dospívání izraelského Araba

St, 09/05/2018 - 13:05
Dospívání izraelského Araba Protestant St, 05/09/2018 - 14:05 Petr Turecký Číslo 7/2018

Sajjid Kašua, Tančící Arabové

Chce-li někdo porozumět současnému Izraeli, ať sáhne po knihách Sajjida Kašuy. Osobně jsem uvěřil na základě zkušenosti, že krásná literatura je v mnohém ohledu nejobjektivnějším pohledem na život dané oblasti. Uvědomuji si, že se jedná o protimluv, na rozdíl od reportáže profesionálního novináře zdá se být citově podbarvené vyprávění přímého účastníka opakem objektivity. Dějiny i politika jsou však seskládány z příběhů jednotlivců, z osobních niterných prožitků dramat a tragédií, jež se dotýkají v důsledku jednotlivce. Sajjid Kašua je svědek. Jeho knihy vycházejí z osobních prožitků, osobních traumat, osobních tragédií. Kniha Tančící Arabové provede čtenáře dospíváním jednoho izraelského Araba. Takto pojatý příběh umožňuje čtenáři postupně spolu s hlavním hrdinou knihy odkrývat jednotlivé slupky lží a ideologií, které jeho život provázejí. Kniha humorným, citlivým i ironickým způsobem postupně graduje do bodu katarze, kdy si mladý Arab položí ty správné otázky ohledně své identity, svých rodičů, smyslu existence Palestiny. Bod katarze je dán především postupným růstem vzdělání, které umožní na tyto otázky vůbec přijít. Je jedním z paradoxů, že tyto správné otázky si může Arab položit teprve ve chvíli, kdy projde školským vzdělávacím systémem obdivovaných i nenáviděných Židů. Poznání z hrdinovy vesnice má totiž roztříštěný chaotický charakter téměř snového rázu. Nenávist vůči uchvatitelům rodné země se tak často promítá do naprosto naivních podvědomě-snových obrazů. Jedním ze silných snových obrazů může být pasáž, kde obyvatelé vesnice v době války v zálivu pozorují měsíc, který má podobu vítězného Saddáma Husajna:

V arabských novinách se psalo o koze, která prý mečela zcela zřetelně „Saddá-á-á-á-á-m“. Pak se začalo mezi lidmi říkat, že měsíc má Saddámovu tvář. Když jsem se vrátil domů, táta nechápal, jak ho tam můžu nevidět. Stáli jsme spolu venku celou věčnost, zírali jsme na měsíc a on mi ukazoval, co tam mám rozpoznat. Kde je nos, kde ústa, kde knír a štítek vojenské čepice. Nakonec jsem ho spatřil, a opravdu, podoba tam byla. A nejen podoba. Byl to prostě on. Jen se podívejte nahoru. (str. 100)

Důvody pro vzdělání jsou přitom různé a výsledkem může být cokoli. Rodina pošle svého nadaného syna do židovské školy také proto, aby mu vzdělání umožnilo sestrojit atomovou bombu, kterou pak bude moci svrhnout na Židy. Hlavní hrdina tomu samozřejmě věřil, teprve vzdělání mu pomohlo vystřízlivět a nahlédnout omyl rodičů a lidí z jeho rodné vesnice. Výsledkem ovšem byla obrovská frustrace, kdy si začal na tomto (a řadě dalších příkladů) uvědomovat míru naivity svého otce a jeho přátel, kteří bojovali za arabskou věc.

Kniha v druhé polovině popisuje zklamání a frustrace z rodinného života. Hlavní hrdina se stydí za svou arabskou ženu, snaží se přetvařovat a dělat ze sebe Žida, aby ve společnosti obstál. Čtenář hlouběji a hlouběji zažívá frustrace člověka druhé kategorie ve státě, kde je jasně určeno, kdo je příslušník nadřazené rasy. Nelze nevzpomenout na lidi druhé kategorie kdekoli na světě, kde vládnoucí většina dává jasně najevo ať už svým vzděláním nebo majetkem, kým je a kým jsou ti druzí. A kde se mísí předsudky jedněch s druhými.

Knihu bych doporučil především čtenářům, kteří přejali klišé o tom, že utrpení židovského národa je takové, že vylučuje jakoukoli kritiku izraelské společnosti, ba dovoluje považovat ji téměř za zločin.

Sajjid Kašua, Tančící Arabové, Pistorius & Olšanská 2016

Sajjid Kašua (* 1975), izraelsko-arabský spisovatel a publicista píšící hebrejsky. Narodil se v Tiře v oblasti tzv. Trojúhelníku, izraelského regionu s výrazným zastoupením arabských obyvatel, a vystudoval sociologii a filosofii na Hebrejské univerzitě. Donedávna žil s manželkou a třemi dětmi v židovské části Jeruzaléma, pod vlivem rozčarování z aktuální situace v Izraeli se rozhodl přesídlit i s rodinou do Spojených států. Své zkušenosti z dětství a mládí vtělil Kašua do prvotiny Tančící Arabové (2002). Sociální a politickou nejistotu, jíž izraelští Arabové čelí, neúprosně popisuje jeho druhý román A bylo jitro (2006). Obdobnými tématy se zabývá i poslední román Druhá osoba singuláru (2010, viz recenze v Pt 6/2017), za nějž získal roku 2011 prestižní Bernsteinovu cenu. Vedle románů píše satirické sloupky do deníku Ha-arec, televizní scénáře a proslul jako tvůrce satirického sitcomu Arabská práce (Avoda aravit).

(s využitím http://www.kosmas.cz)



about seo