Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 1 hodina 29 min zpět

Zvedněme rány své

St, 02/26/2020 - 19:37
Zvedněme rány své Protestant St, 26/02/2020 - 19:37 Petr Turecký Číslo 2/2020

Zvedněme rány své
vstříc dešti
nechť skrápí ranky
drsné na omak

nechť radují se
kapky stékavě mlsné
do oblak

Chceme být šofarem

Čt, 01/23/2020 - 18:28
Chceme být šofarem Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:28 Moshe Yehudai Nava Hefetz Číslo 1/2020

dokončení rozhovoru s Navou Hefetz a Moshe Yehudaiem

Rabínka Nava Hefetz a rabín Moše Jehudaj se v listopadu 2019 účastnili konference Pesach a večeře Páně na ETF UK. V první části rozhovoru (Prot 10/2019) představili organizaci Rabíni pro lidská práva, dnes je tématem především sociální hagada.

Velice mě zaujala slova Menachema Begina, která se objevují v sociální Hagadě. Tu jste představila na konferenci v Praze. Používáte ji také ve své komunitě?

Nava: Ne, nepoužívám. Myšlenka sociální Hagady vznikla, když jsem pořádala konference pro mladé Izraelce vždy týden před Pesachem. Tam jsme se věnovali různým aspektům izraelské společnosti. Na závěr konference jsme se vždy sešli při společném jídle na sederové večeři, nazvali jsme ji sociální seder. U stolu se setkali Palestinci z východního Jeruzaléma, azylanti i zahraniční pracující, zástupci nejrůznějších menšin. Z toho vzešla sociální hagada, kterou jsem pro tyto lidi připravovala. Upravila jsem části pro toto specifické publikum. Takže například u otázky „Ma ništama“ – Čím se tato noc liší ode všech ostatních nocí? jsem změnila celou odpověď. Také jsme upravili tradiční název jednotlivých pohárů vína. Ty čtyři poháry představují čtyři pilíře samotné hagady. Takže jeden rok jsme měli pohár pro dcery, jindy zase pohár vysvobození, obnovy, spravedlnosti, lidských práv atd.

A pro koho jste tuto verzi hagady dále užívala? Pro lidskoprávní aktivisty?

Nava: Především pro studenty. Každý rok k nám přicházejí studenti z předvojenské přípravy či důstojnických akademií, jsou to každoročně tisíce mladých Izraelců. Pro ně to obvykle dělám.

Proč jste si vybrala právě pesachovou hagadu? U nás se církevní proud obhájců lidských práv za komunistů opíral především o důrazy proroků. Ve své tradici máte přece silnou sociální inspiraci ve spisech proroků, kteří kázali sociální spravedlnost, pokoj, solidaritu, atd. Proč pro vás byla hagada důležitější?

Nava: Myslím si, že jádro judaismu, přímo jeho identita spočívá v otázce, jak žít ve spravedlivé společnosti, jak uspořádat společnost spravedlivě, na rovnosti všech a správném jednání. V naší dnešní společnosti se ovšem všemožná možná lidská práva porušují, takže se nemůžeme nazývat vpravdě židovským státem. Jde o to, že člověk nemůže být židem izolovaně. Potřebujete k tomu komunitu.

Moše: Neexistují židovské kláštery, protože každý žid má patřit do nějaké rodiny. I když nemáte svoji vlastní rodinu, někam patřit musíte. Judaismus je v jádru velmi sociální.

Nava: A proto jsem se rozhodla pro sociální hagadu, protože věřím, že celý exodus je příběhem zrodu národa jako pospolitosti.

Velmi mě zaujalo, když jsem v sociální hagadě četl o poháru lidských práv. Jak bychom měli podle vás propojit téma lidských práv s příběhem exodu? Když se někomu snažím vysvětlit, že se jedná o příběh o svobodě a spáse, lidé začnou často namítat, že to platí jen pro Izrael.

Nava: Exodus se opravdu netýkal výhradně Židů, s nimi odešlo mnoho dalších lidí, připojili se též obyvatelé erec rav („přimíšený lid“ Ex 12,38).

Měli bychom též zaslechnout hlas Egypťanů?

Moše: Kdybyste byl na mé přednášce, slyšel byste mě mluvit o tom, že Pesach jakožto svátek svobody je svátek svátků. Vedle obětí (já se osobně stavím proti obětem) je hlavní hodnotou pesachu svoboda. Svoboda má dva hlavní aspekty. Zaprvé zrušení otroctví. Druhým je, že Izraelci neměli jen opustit Egypt, měli též přijmout Tóru. Právě zákony Tóry jsou tím, co nás osvobozuje dokonale. Je ovšem třeba zdůraznit sociální zákony Tóry. Svoboda přichází s přijetím a dodržováním sociálních zákonů – a to je i hlavní důraz Pesachu. Propojení Pesachu, svobody a sociální spravedlnosti je proto následující: Sociální spravedlnost je vnitřním jádrem židovské tradice v rámci příběhu exodu z Egypta proto, aby měl Izrael možnost vybudovat společnost založenou na sociální spravedlnosti. To je teprve ta pravá svoboda, nikoli chaos. Jsou zákony a to je i řád.

Nava: Seder znamená hebrejsky řád.

Moše: Je to řád ve smyslu pořadu daného večera, ale také řád života.

Nava: Když zmiňujeme v hagadě zabíjení Egyptských prvorozených – v klasické hagadě a tradici, s níž nemohu souhlasit, zpívají Židé velmi veselou píseň zvanou Dajejnu. V ní se oslavuje zabíjení nepřátel, jejich dětí, i těch, kdo se utopili v moři.

Moše: Tradici o deseti ranách považuji za zcela nemorální, protože pracuje s kolektivní vinou a kolektivním trestem, a to mi přijde nepřijatelné. Vedle toho existuje tradice, která ze čtyř pohárů vína odkape deset kapek, aby se symbolicky připomnělo utrpení, které zažili ti, jež deset ran postihlo. Navíc při pesachu recitujeme pouze části šesti žalmů chval (Ž 111–116), abychom participovali na utrpení Egypťanů. Jedna legenda dokonce vypráví o tom, že když se Egypťané začali topit v moři, andělé začali tančit. Bůh je ale napomenul slovy: „Jak můžete tancovat, když se má stvoření topí!“ Proto by v hagadě takové věci být neměly.

Nava: Jistě, připomínáme si to. Ale nezapomínejme, že příběh Exodu začíná faraonovým rozkazem Egypťanům: „Hoďte všechny izraelské chlapce do Nilu.“

Moše: Nemůžeme ale jednu nespravedlnost nahrazovat jinou…

Nava: …ani chápat ten příběh podle zásady „oko za oko, zub za zub“.

Někdo namítá, že je pro nás snadné kritizovat příběh, pokud jsme jeho pouhými pozorovateli. Nemá ale naše pozice být na straně Izraelců?

Moše: Jsem ovšem zcela proti té myšlence, že pokud jsem Žid, musím za každou cenu podporovat Izrael, ať v dobrém, či ve zlém. Naprosto ne. Jedná-li Izrael špatně, budu ho kritizovat s veškerým nasazením.

My, reformovaní Židé, nejsme fundamentalisté. Říkáme, že bible není učebnicí historie ani astronomie ani geologie – je to náboženská kniha. Byla napsána úžasně talentovanými lidmi a také ovlivnil okolní národy. Například, nechci ranit vaše city, ale nevěřím, že darování Tóry na Sinaji se skutečně stalo coby historická událost.

Nava: Měli bychom zdůrazňovat hodnoty více než tradice.

Moše: Bible je tradice, musíme se naučit jí naslouchat kriticky a nepřijímat vše. Je to nádherná Boží inspirace, kterou zachytili velice moudří lidé. Ale je stará 3 000 let. Proto je třeba k ní přistupovat náležitě kriticky.

Nava: Například není až tak důležité, zda se příběhy praotců udály přesně popsaným způsobem, či nikoli. Co ovšem důležité je, je důvod pro jejich vyprávění: Je to příběh, který dal vzniknout mnoha náboženstvím – judaismu, křesťanství i islámu. Jsem přesvědčená, že jakožto náboženští vůdcové stojíme v této době před těžkým úkolem použít svoji moc k redukci násilí a extremismu a naopak zdůrazňovat to, co máme společné. Toho, co nás rozděluje, jsme si velmi dobře vědomi, proto potřebujeme zdůrazňovat to, co sdílíme.

Proto také moje hlavní kritika Evropanů směřuje vůči tvrzení, že izraelsko-palestinský konflikt se týká především území. Ne. Má náboženskou povahu.

Moše: Je to také náboženský konflikt.

Nava: Náboženský základ konfliktu spočívá v tom, že osadníci (na Západním břehu Jordánu – pozn. překl.) jsou přesvědčeni „Toto je zaslíbená země, tady by měli žít naši lidé.“ A když jedu do Hebronu, nelíbí se mi to, co vidím. Vzpomínám na to, kdy jeskyně (s hroby praotců) byla otevřená všem a muslimové se modlili na jedné straně a vedle nich židé i křesťané. A toto chci opět vidět. To je pro mě svatost. Ne, jak je to dnes – vyhánět odtud lidi a nutit je zavírat jejich obchody.

Moše: A nebo, když už jsme u toho, tak zabít 29 muslimů. Znáte historii – Goldstein 1994. (25. 2. 1994 zavraždil u Jeskyně praotců izraelský lékař Baruch Goldstein 29 Palestinců a 150 zranil)

Nava: Ok, ale zrovna tak můžete říci, že tam Palestinci zabili desítky Židů.

Moše: Já jsem zcela proti teroru. Nicméně jak Mubarak jednou řekl: „Kdybych byl Palestinec, byl bych zastáncem Hammasu“. Já tomu rozumím, bojuji za svobodu, za nezávislost, ovšem pouze v rámci nenásilí.

Nava: Máme velmi mnoho organizací za lidská práva, Palestinci nikoliv, možná jednu či dvě. Není to symetrická situace. Namísto „okupace“, což považuji za laciné označení, raději mluvím o „dominancii“, nadvládě nad jinými lidmi. Ve chvíli, kdy se řekne, že nad někým máte nadvládu, vrátí vás to ke vzpomínce na Egypťany, kteří měli nadvládu nad Izraelci.

Moše: Je to i strategičtější…

Nava: …kdykoli dnes v Izraeli použijete slovo „okupace“, hned na vás začnou útočit.

Jak tedy vhodně vyjádřit, že nám záleží na demokratickém Izraeli, nicméně pociťujeme i odpovědnost vyplývající z holokaustu?

Nava: Za prvé, prosím, nepoužívejte holokaust jako argument. Izraelští politici to dělají neustále a není to správné. Chcete-li kritizovat stát Izrael, musíte si dávat pozor na výrazivo. Je extrémně důležité používat správné termíny. Můžete být velmi ostří ve své kritice, ale zamyslete se nad tím, jak to vyjádřit. Je vhodné například začít „věříme, že Židé mají právo na sebeurčení,…“ a pak se zaměřit na dané problémy. Pro vaše posluchače je to obrovský rozdíl. Vzpomeňte na diskuzi mezi Hillelem a Šamajem. Proč byl Hillel vyvolen a Šamaj nikoli? Protože Hillel vždy začínal svůj argument slovy Šamaje, svého protivníka. Byl pokorný. Až po citaci svého oponenta připojil svoje vlastní vysvětlení. Je tedy důležité jak mluvíme. Zda negujeme Izrael jako takový, nebo kritizujeme specifická politická rozhodnutí, specifické činy, konkrétní lidi či konkrétní zákony.Někdo namítá, že je pro nás snadné kritizovat příběh, pokud jsme jeho pouhými pozorovateli. Nemá ale naše pozice být na straně Izraelců?

Moše: Přesně, nejlepší je kritizovat konkrétní zákony. Jako například ten z minulého roku, který tvrdí, že Izrael je zemí výhradně Židů. Politici se odmítli bavit o rovnosti mezi všemi občany, což je přece základ demokracie. Jak chcete mít demokracii bez rovnosti? Když byl roku 1946 založen stát Izrael zazněla tato slova: „Spravedlnost v židovském státě nebude jen pro Židy, ale pro všechny.“ To jsou tatáž slova, která použil i Ben Gurion.

Rozhovor vedl 25. 11. 2019 Tomáš Trusina, z angličtiny přeložila Eliška Havelková.

Přetiskujeme citace ze sociální hagady, zmiňované v rozhovoru. Celý text bude uveřejněn ve Zpravodaji společnosti křesťanů a židů v r. 2020.

V čem je tato sederová noc jiná, než všechny ostatní sederové noci?

V ostatních sederových nocích klademe důraz na židovský příběh. Této sederové noci klademe důraz na náš závazek k ochraně Božího obrazu, který přebývá v každém jednotlivém člověku.

V čem je tato sederová noc jiná, než všechny ostatní sederové noci?

V ostatních sederových nocích oslavujeme osvobození našeho lidu z egyptského otroctví. Této sederové noci klademe důraz na všeobecně platné hodnoty: rovnost mezi všemi lidmi, stejná práva a povinnosti pro všechny.

V čem je tato sederová noc jiná, než všechny ostatní sederové noci?

V ostatních sederových nocích se zabýváme naším vykoupením. Této sederové noci se zabýváme povahou naší společnosti a její budoucností.

Druhý pohár

Pozvedáme pohár lidských práv. Kéž je Tvou vůlí, abychom stavěli naši společnost na základech svobody, spravedlnosti a míru, a zachovávali úplnou rovnost občanů státu Izrael ve společenských a politických právech, bez ohledu na jejich náboženské vyznání, rasu nebo pohlaví.

… a v našem státě bude nejvyšším vládcem spravedlnost, vládnoucí dokonce i nad vládci. Nebude žádné tyranie. Namísto toho, aby ji tyranizovali, budou nositelé společenského úřadu společnosti sloužit. Nebude žádného parazitování. Nebude žádného vykořisťování. V našem domově nebude nikdo, občan ani cizinec, kdo by hladověl, komu by scházela střecha nad hlavou, oblečení nebo základní vzdělání. „Pamatuj, že sám jsi byl cizincem v egyptské zemi“ – tento nejvyšší apel bude určovat naše vztahy s našimi sousedy. A „budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost“ – tento nejvyšší apel bude určovat naše vzájemné vztahy, každého člověka ke svým druhům. (Menachem Begin, Hlas bojujícího Sionu, radiové vysílání během založení státu Izrael 15. května 1948)

Naděnko, proč bys měla být šťastná?

Čt, 01/23/2020 - 18:27
Naděnko, proč bys měla být šťastná? Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:27 Petr Turecký Číslo 1/2020

Podle všeho se ukazuje (jinak řečeno: podle různých vnějších znaků se to jeví jako nanejvýš pravděpodobné), že jsme se přestěhovali do Pelhřimova. Např. tento text píšu ve své nové kanceláři. Oskvotování tohoto krásného místa téměř uprostřed Pelhřimova předcházelo několik osobně přelomových událostí, o nichž jsem zde psal dříve. Změny vystřídala stabilita.

Toto krásné místo je ovšem krásné nejen díky městu Pelhřimovu, ale díky celkové poloze blízké místům spojených s velkými básníky: Reynkem, Zábranou, Hejdou, Jirousem. Pročítám nedávno vydanou sbírku Jirousových textů nazvanou Magorova Oáza. Knížku jsem dostal darem od Juliany, tak mě její pročítání těší obzvláště. Nad stránkami sebraných textů se sám sebe ptám, jestli a jak byl Magor prorokem – podobně jako Karel Kryl.

Ani Kryl ani Jirous se nenechali zmást polistopadovou euforií. U Kryla je to logičtější, znal problematiku západní demokracie z osobní zkušenosti emigranta. Jirous nikde nebyl, zkušenosti tedy neměl. V jeho textech nechybí ekologická témata, nechybí v nich důraz na paměť, na přesnost, citlivost. Řada esejů překvapí svou jasností. Mají i dnes po více jak dvaceti letech co říct.

Jedním ze symptomů současné společnosti, který Jirous popisoval (a zpochybňoval), byl důraz na dosažení úspěchu. V jednom z textů, které publikoval v Divadelních novinách, psal o tom, jak se potkal se skupinou náboženských fanatiků:

„Zastavil jsem se, abych si je poslechl. Sotva jsem tak učinil, obrátila se na mne vedle stojící dívka: ‚Vy znáte Ježíše?‘ ‚Na idiotský otázky neodpovídám.‘ ‚Co je na tom idiotského?‘ ‚Děte do prdele,‘ řekl jsem a odkráčel. Nechoval jsem se slušně, já vím. Ale byl jsem rozzuřený vlezlými hulvátskými adolescenty – jeden výrostek řval opakovaně do mikrofonu ‚Zemřel za tebe i za mne‘, doprovázeli ho dva kytaristi a bubeník. (…) Uvažoval jsem o tom, zda nejsou najati nějakou tajnou ateistickou společností, aby odradili lidi od víry, na mne by to zabralo spolehlivě. Je to zjevně další vymoženost, která sem dorazila z Ameriky se Santa Klausem a svátkem sv. Valentýna. Před pár dny jsem o tom zážitku vyprávěl malíři Pepovi Žáčkovi. On navázal, jak nesnáší harekrišnovce, a já je hájil – co ti na nich vadí, vždyť jsou neagresivní, nikoho neotravují. ‚Mne sere, jak jsou šťastný,‘ řekl Pepa. Zasmál jsem se. Kult štěstí je nám taky ustavičně agresivně vnucován. Mne se často ptají, proč je moje poslední sbírka taková smutná. Píšu tak, jak se mi život jeví, a nejeví se mi věru nijak vesele. A vždycky si při podobných otázkách vzpomenu na Naděždu Mandelštamovou, jak jí přítel básník řekl: ‚A Naděnko, proč myslíš, že bys měla být šťastná?‘

Nostalgie po starých časech (Fjodoru Michajlovičovi):

‚K žití stačila by mi zcela jediná jenom útlá cela / Však na rozdíl od časů byvších přání veliké přání mám / abych byl v ní sám.‘“ (Magorova oáza, str. 342n)

Ano, jsme opojeni kultem štěstí a necháme se díky té fascinaci nachytat. Opojení dává pocit smysluplnosti, zapomene na konečnost všeho svého činění. Touha po opojení dovede občas přetřít i to autentické a podstatné. Jirous to jako zkušený konzument alkoholu dovedl rozlišit. Uvědomuji si ještě jednu důležitou věc. Psát dnes tak, jak psal Jirous, už nejde. Jeho texty vznikaly ještě před rozšířením nenávistného slangu internetových diskusí. Novodobé projevy nenávisti svou vulgaritou bohužel vytunelovaly Magorův styl. Současné projevy anonymních pisatelů internetu také neumožňují jadrné vyjadřování např. ohledně náboženských uskupení. My slušní lidé se totiž nechceme podobat českému primitivnímu nacionalistovi. A tak si nemůžu pomoct, ale když čtu Magora, cítím se svobodně. Díky.

Kázání Ivana Štampacha

Čt, 01/23/2020 - 18:25
Kázání Ivana Štampacha Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:25 Ivan Štampach Číslo 1/2020

Text: Římanům 5,20–21; Marek 2,13–17

Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. (Ř 5,20–21)

Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,13–17)

Stalo se už, milé sestry a vážení bratři, tradicí, že se 18. ledna scházíme jako pravoslavní, katolíci římští i alternativní, anglikáni, husité, evangelíci, baptisté, metodisté a z jakékoli větve křesťanů. Připomínáme si při té příležitosti, že toho máme víc, co nás spojuje, než je toho, co nás rozděluje.

Už si ani neuvědomujeme, že tímto památným dnem kdysi v římskokatolické církvi začínal oktáv modliteb za jednotu se Svatým stolcem. Dnes se scházíme jako rovnocenní partneři, jako sestry a bratři.

Týden modliteb za jednotu křesťanů začíná brzy po začátku občanského roku, kdy máme sklon si dávat předsevzetí. Co udělat pro to, abychom za rok nemuseli konstatovat, že jsme na novoroční přísliby zapomněli? Snad je pro nás úlevou, že návrat po roce kruhem zpět tam, odkud jsme před rokem vyšli, je fikce. V prostoru a tím spíše v běhu času se nikam nevracíme a linie času nemá předěly.

Dnes se nám nabízí, abychom čas měřený přístroji změnili v čas živý, čas příhodný, na dobu, která nám dává smysl a není to jen únavný běh od neznáma do neznáma. Můžeme se přes pochybné hranice konfesí zaposlouchat do přečtených úryvků z Bible. Můžeme toto nedokonalé lidské svědectví udělat aktuálním. Můžeme tak spojit věčné, bezčasé s časem. Můžeme se nechat inspirovat duchem pravdy.

Přečtené úryvky z Bible nás konfrontují s naší hříšností; šestkrát zazněla slova hřích, hříšník či hřešit. Nemusíme však na sebe křičet a usvědčovat sebe a druhé z toho, jak bídnými hříšníky jsme. Slovo, jež novozákonní řečtina užívá pro hřích, αμαρτία (hamartia), znamená vlastně scestí. Život je cestou od početí po smrt. Jsme v pohybu, nejsme nikdy v cíli. Konec je otevřený. Tato cesta není opatřena směrovkami. Nemá jeden správný a mnoho chybných směrů. Jsme spoluautory svých příběhů, a proto i sebe samých a svého lidství.

Přesto naše cesta je někdy prosvětlená a někdy se prodíráme temným houštím. Do této situace vstupuje Ježíš. Ten Ježíš, který v Janově evangeliu o sobě říká, že je Cestou. Ježíš říká, že je cestou, pravdou a životem. Jeho cesta má co dělat s naší cestou v tom, že to je cesta živé pravdy. Naše jedinečná a neopakovatelná cesta je jeho cestou, žijeme-li v pravdě. Jsme-li vnitřně pravdiví, ryzí, poctiví, odvážně čelící lži. Ježíšova cesta je cestou v pravdě k životu, k jeho plnosti. Promítá se do naší cesty, když smýšlíme, mluvíme a jednáme odvážně, svobodně, moudře, ušlechtile.

Cesta nás lidí bude pravdivá, když to bude opravdu lidská cesta, když budeme lidští. Když uskutečníme lidský potenciál. A ten není malý. Jsme bytosti na Boží obraz a k Boží podobě. Francouzský autor Bernard Bro nazval jednu svou, do češtiny bohužel nepřeloženou knihu Pouze Bůh je lidský. Z téhož důvodu a ve stejném smyslu my lidé můžeme být božští.

Ježíšovskou cestu můžeme s Albertem Schweitzerem nazvat etikou úcty k životu. Na té cestě jsme, když život chráníme, podporujeme a když ho necháme rozvíjet se k plnosti ducha. Scestím, o kterém jsme dnes slyšeli několik naléhavých vět, je vše to, co život ohrožuje, mrzačí, zraňuje, svazuje.

V pasáži z Listu Římanům, o několik veršů dříve, než jsme slyšeli, je také řeč o vině. Tu si obvykle představujeme jako skvrnu na naší jinak zářivě čisté myslí. V mnoha jazycích je však vina totéž jako dluh. V latinském znění modlitby Páně je řeč o debetu. Vinou je náš deficit lidskosti. Dlužíme každý sám sobě úctu a laskavost. Dlužíme druhým ochotu odpustit a smířit se, zájem, péči, porozumění. Jsme i dlužníky přírody, se kterou zacházíme hanebně.

Dnešní úryvek z evangelia mluví také o nemoci. Jsme-li vnitřně nemocní, je tu Ježíš jako Lékař duší a těl. Je-li náš pohled na svět zkreslený, dotýká se nás a vrací nám světlo. Jsme-li hluší k trápení lidí a jiných cítících tvorů, obnovuje naši schopnost nejen slyšet, ale i naslouchat. Jsme-li chromí, když máme jít udělat něco prospěšného, pozvedá nás, napřimuje a dává sílu vykročit. Ježíš nevstupuje do našeho života, aby na nás křičel, jak bídnými jsme hříšníky. Jak to s námi, s každým je, víme koneckonců sami. Ježíš, jak jsme dnes slyšeli, říká mně hříšníkovi: Pojď. A stoluje se mnou a s námi. Společenství stolu v semitské kultuře znamená tak trochu přijetí do rodiny.

Okolí Ježíšovi vyčítá jeho benevolenci k celníkům (či výběrčím daní podle jiných překladů do češtiny). Kdo to byli? Dnešním úředníkům celní správy se podobali jen částečně. Vybírali peníze pro sebe a část předávali okupační cizí mocnosti. Daně a cla obyvatel se stala jejich byznysem. Možná bychom analogii shledali spíše se současnými exekutory. Ježíš jim nevytýká, že páchají sociální hřích. Zve je ke stolu a oni svého zlého řemesla zanechávají.

Nemoc srdce a ducha může propuknout jako epidemie. Svůj dluh lidskosti můžeme sdílet, a to i mezigeneračně. Dopadá na nás deficit lidskosti lidí kolem nás a těch, kteří nás předešli.

Ježíš nás zve a my můžeme vykročit na jeho cestu, ať jsme církví historickou a tradiční, reformační nebo moderní. Můžeme jít svou vlastní, osobně nebo konfesně jedinečnou cestou, když je to cesta pravdy a života. Pak směřuje ke světlu. Ježíš i nás spolu s celníky a s ostatními hříšníky zve ke svému stolu. Když jíme chléb, který nám podává, a pijeme víno z jeho kalicha, stává se nejen naším společníkem, ale dává se nám jako pokrm pro duši, jako chléb života a kalich spásy. Jak kdysi zaslechl a předal dál Augustin, tento chléb se nemění v nás, nýbrž nás mění v sebe. A v síle tohoto pokrmu a nápoje můžeme znovu vykročit společně, ve smířené různosti k naplnění lidského údělu.

Kázání v husitském sboru v Mirovicích 18. 1. 2020

Nový Prostor

Čt, 01/23/2020 - 18:23
Nový Prostor Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:23 Pavel Keřkovský Číslo 1/2020

Titul almanachu Nového Prostoru vzbuzuje otázku, kdo s kým je spolu již dvacet let? Při jeho četbě se postupně vyjasňuje, že již 20 let se bez sebe navzájem neobejdou redaktoři časopisu Nový Prostor a řádní prodejci – bezdomovci a navzájem doufají, že i nadále se budou s úspěchem prodírat labyrintem české společnosti. Týdeník s důrazem na sociální témata a alternativní kulturu (1999) se za několik let stal specifickým časopisem, do něhož přispívají i řádní prodejci bezdomovci básněmi, články a exkluzivními rozhovory se zajímavými osobnostmi. Posledních několik let časopis vychází pravidelně jednou za čtrnáct dní a stává se účinným projektem sociální, výchovné i kulturně-občanské pomoci. Je jedinečný právě tím, že chce zůstat tištěným časopisem, který se šíří osobním kontaktem a nikoli na stáncích či předáváním elektronické verze pomocí elektronického kódu. Prodej, spojený s osobním předáváním, se stává pozváním do nového prostoru mezilidských vztahů.

Jde o vytváření nového životního prostoru redaktorů, prodejců i čtenářů. Tak se vytváří reálné, nezúčastněným osobám naprosto neviditelné společenství. Spisovatel Kurt Vonnegut (Kolíbka, Jatka č. 5, Mechanické piáno, aj.) by řekl, že se tak naplňuje jeho vize lidské vzájemnosti. Žijeme sice v nepřehledně-labyrintické civilizaci, ale zároveň sdílíme vzájemnou souvztažnost napříč sociálními skupinami a kulturními vrstvami. Žijeme tak v různě strukturovaných „karassech“ – komunitách, které jsou reálně propojené stejnými hodnotami. Jde o reálné komunity neviditelné církve, řečeno s Janem Amosem Komenským. Neviditelné pro ty, kdo hledí na svět skrz brýle stereotypu a mámení. Žijeme ve společenstvích téměř kongregacionalistického tj. svobodného a odpovědného charakteru – řečeno s americkými protestanty a zejména s Markem Twainem. I k tomu by Kurt Vonnegut zřejmě přitakal, protože presbyteriánského spisovatele Marka Twaina respektoval jako výjimečnou literární autoritu. Výše zmínění autoři nás vedou k otevřenosti a k aktivně-odpovědnému působení na veřejnosti, měli bychom si tuto strukturovanou pluralitu uvědomovat. Vzájemnost pěstovat, a nevytvářet komunikační bubliny zdánlivé blízkosti. Nevyklízet reálný prostor a neuchylovat se výlučně do světa digitální simulace. Před tím varoval Jean Baudrillar již roku 1981 (Simulakra a simulace).

Novoprostorové společenství přitahuje či dokonce vtahuje své čtenáře do některých reálných aktivit a na životě tohoto otevřeného společenství se mohou spolupodílet též čtenáři, nejen kupováním časopisu, ale též účastí na společných akcích, které si pořádají samotní prodejci (literární večery po kavárnách), nebo, a těch je více, které spolu s řádnými prodejci pořádá redakce. Almanach Nového Prostoru přináší výčet kulturně-sportovních a společenských aktivit, které v průběhu uplynulých dvaceti let rozproudily k bohatému životu pražské, brněnské i ostravské komunity. Výdejny časopisu NP jsou též v Pardubicích, Olomouci, Hradci Králové, Českých Budějovicích a Plzni.

Nový Prostor a zahraniční sesterské časopisy jsou jedním z příkladů, že neutoneme v elektronické kultuře. Éra tištěných časopisů a knih nekončí díky tomu, že je zde stále dost mediálně odpovědných činitelů, kteří nám naznačují, že elektronická i tištěná komunikace se vzájemně potřebují a bez sebe se neobejdou. To konečně pochopili i někteří američtí vydavatelé komerčních časopisů a kromě elektronické se vrátili i k tištěné verzi. Americký Newsweek je od roku 2014 opět k dispozici i na papíře. Po dvouleté pauze si ho čtenáři prostě zase vyžádali v tištěné podobě.

O titulní straně každého nového čísla časopisu NP rozhodují hlasováním ve vzájemné koordinaci brněnská a pražská skupina prodejců. Českou zakladatelskou redakci (1999 s šéfredaktorkou Martinou Řehořovou) – tehdy se časopis jmenoval Patron a od roku 2001 Nový Prostor – inspirovali angličtí průkopnici street papers. Čeští redaktoři nebyli jediní, kdo se rozhodli pro tento druh sociální práce. Budují zezdola kreativní strukturu společnosti z těch, kteří usilují vytvořit společenství, opírající se o demokratickou právní kulturu. Občansko-vzdělavatelné akce redakčního kruhu pro řádné prodejce nasvědčují, že usilují o společenství řádu a solidární spravedlnosti. O zkušenostech s touto sociální strategií se domlouvají, dohadují a vzájemně inspirují na mezinárodních sejitích, která se konají každý rok. Setkávají s redaktory z Mexika, Kanady, Anglie, Finska, Jihoafrické republiky aj. Mezinárodní síť pouličních novin (International Network of Street Papers, INSP) sdružuje – podle současného šéfredaktora NP Jana Štěpánka – přes sto časopisů z pětatřicetí zemí světa, takže má přibližně čtyři a půl miliónů čtenářů. V dubnu 2003 se konala mezinárodní konference INSP v Praze. Poslední číslo NP (2. 1. 2020) nabízí rozhovor prodejce a skauta Jardy s hercem, moderátorem a též skautem Tomášem Hanákem. Další číslo je k dispozici od 20. ledna 2020, dle informací řádného prodejce z Palmovky v Praze Libni.

Nový Prostor. 20 let spolu, Praha 2019

Časopis Nový Prostor vychází od roku 1999. Nový Prostor, z.ú. je nezisková organizace, pomáhající osobám bez přístřeší a v krizových životních situacích prostřednictvím prodeje pouličního časopisu Nový prostor. Touto cestou si mohou osoby v tísni vydělat prostředky na základní životní potřeby. Publikuje pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Kladsko v perspektivě Olgy Tokarczuk

Čt, 01/23/2020 - 18:22
Kladsko v perspektivě Olgy Tokarczuk Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:22 Klára Krásenská Číslo 1/2020

„…Kladsko, tento drobný ráj, jako by jej kouzelník vyloupl z čarovného oříšku. Znovu jsem k němu chvátal, abych tu s obnaženou hlavou poklekl k hodům krásy…“

(Josef Š. Kubín, Do Kladska!)

Poslední nositelku Nobelovy ceny za literaturu představujeme v Kladsku, místě, které je pro její tvorbu důležité a odkud také nejednou sama i ve svých prózách pohlíží do Čech.

Kladsko, krajina-kotlina, jakýsi svět sám pro sebe, vtulený do dlaně hor, kde odevšad je zdánlivě tak blízko. Krajina proplétající se vody, mohutných vambeřických kaštanů, luk a hebké trávy, teplá, novým sluncem prohřátá vůně šeříků a bezu cestou ze Siónu – vůně, stromy a světlo se klene jako dvanáct městských bran. Kladsko – krajina splývajících světů a časů.

Do Kladska, území bývalých Sudet, se Olga Tokarczuk přistěhovala z Vratislavi kvůli knize Denní dům, noční dům. V rozhovoru pro Českou televizi Tokarczuk vzpomíná, že z kuchyňského okna svého domu na hranici se dívala do Čech. Román – ačkoli formátem poněkud atypický – je tak v tomto smyslu autobiografickou reflexí času, který Tokarczuk v Kladsku strávila. Vztah ke kraji a jeho specifickému kulturnímu společenství se kromě zmíněného románu promítl i do detektivního příběhu označovaného také jako morální thriller Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (Host 2009) nebo do povídkové sbírky Hra na spoustu bubínků (Periplum 2005). Tokarczuk, autorka patřící ke generaci časopisu bruLion (stejně jako Stasiek nebo „černý básník polského undergroundu“ Świetlicki), je i v českém prostředí uznávaným a zavedeným jménem. Za román Bieguni obdržela v roce 2008 cenu NIKE, nejprestižnější polské literární ocenění. V domácím literárním kontextu je Tokarczuk vnímaná jako autorka blízká třeba Miloši Urbanovi: „její próza se pohybuje ve středním proudu, je inteligentní, ale zároveň – vědomě a cíleně – vychází vstříc čtenáři.“ Tokarczuk debutovala jako básnířka (sbírka Města v zrcadlech, 1989) a šíře a možností básnického jazyka nepřestává využívat ani ve svých prózách, vyznačujících se jakýmsi tancem v přesazích skutečnosti, snové, až surrealistické citlivosti, které českého čtenáře odkazují například k raným prózám Ajvazovým: „A tak jsme začaly vzpomínat na zvířata, která Bůh z nějakého důvodu zapomněl stvořit. Zapomněl na tolik ptáků, tolik zvířat, která žijí v zemi. Nakonec Marta řekla, že nejvíc jí chybí to velké, nehybné zvíře, které v noci sedí na rozcestí. Neřekla, jak se jmenuje.“ Tyto aspekty a práce s jistou časovou nelinearitou, členitost, prolínající se příběhy, přeskakování v čase, záznamy snů, utváří podloží autorčiny tvorby a její hutnou, uhrančivou atmosféru.

Vztah a reflexe Kladska do jisté míry znamená také vztah k Čechám, na něž je vidět z kuchyně – a tento vztah je překvapivě obdivný. Jedna z postav románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých vyslovuje úsměvný postřeh: „Mám pocit, že v Čechách je vše úplně jinak. Lidé tam dokáží v poklidu diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. Dokonce i kdyby chtěli, tak by nemohli, jejich jazyk totiž není k hádkám uzpůsoben.“ Tuto problematiku komentuje i sama Tokarczuk: „Já sama Čechům také hodně věcí závidím, například klid a jakousi takovou spontánní přirozenost. Závidím jim, že téměř ve všech rádiích beze studu pouštějí svoji lidovou hudbu. Často na venkově ono duté umca-umca poslouchám. Závidím jim zakořeněnost v jejich českosti. Být Čech je tak přirozené. A být Polák znamená mít problém s polskostí, sám se sebou, s celou zemí, s historií. Velkými spisovateli počínaje a konče drobným dělníkem či instalatérem, který odjel do Londýna a už se tam se svou polskostí necítí ve své kůži.“ Kulturní promíšenost, komplikované vazby a historie se stává dílčí látkou také pro Denní dům, noční dům, a to nejen ve vztahu k Čechům, ale také k Němcům: „Ten-a-Ten řekl, že Němce pozná podle bot – mají je bílé a čisté. (…) Němci vystupovali z autobusů, které nesměle, nenápadně zastavovaly u krajnic. (…) Fotili prázdná místa, což mnoho lidí udivovalo. Proč si nefotí novou zastávku, novou střechu na kostele, k čemu jim budou fotografie prázdných míst zarostlých travou. (…) Nebo ten starší manželský pár, který se jednou objevil na našem pozemku. Oba nám prstem ukazovali neexistující domy. (…) Uklidnili nás, že rodina Frostů se o náš dům už nezajímá. ‚Proč by se měl někdo zajímat o náš dům?‘ zeptala jsem se rozzlobeně Marty. A ona odpověděla: ‚Protože ho postavili.‘“

Naše květnová cesta vedla i takovými místy – Kladsko ztracené, Kladsko zapomenuté. Zaniklé horní městečko Marcinków, rozpadlý kostel, proplétání skrz ztrouchnivělé, popadané trámy, hřbitov s náhrobky zarostlými kopřivami. Německými, polskými. Zdaleka nejen Marcinków za prosvětlenými březovými háji a borůvčím. Projíždíme po klikatých silničkách skrz vesnice a městečka, domky, hospodářství a zámečky prorostlé, pohlcené bezem, mechem a kopřivou. Dům nový, dům starý – dům denní, dům noční, zarůstající světy.

Doteky světů – polského, českého, německého – někdy toužebné, jindy naopak obezřetné, se promítají také do různých dějových epizod ilustračního románu. Někdy s podobným podtónem závažnosti jako v oné otázce, proč by se nějací Frostové měli zajímat právě o tento dům, jindy spíše s tragikomickou nadsázkou: Peter Dieter se svou manželkou přejíždějí hranice, vrací se kamsi zpět s Peterovou touhou vidět znovu svou vesnici. Peter stoupá do hor, nakonec za sebou nechá svou manželku a pokračuje sám, vzrušený vůní a obrazy domova a s nemocným srdcem. Vystoupá na horu a zemře: „Peter se posadil vedle hraničního patníku s čokoládou v ústech a daleký půlkruh obzoru pomalu vtahoval jeho pohled. Jednu nohu měl v Čechách, druhou v Polsku. Seděl tak hodinu a vteřinu po vteřině umíral.“ Tragická situace smrti v okamžiku fyzického i duchovního návratu domů vzápětí pokračuje, rozšiřuje se a proměňuje, nabývá zcela novou perspektivu, když mrtvé tělo naleznou pohraničníci: „Když se začalo stmívat, našli ho čeští pohraničníci. (…) Ten první vytáhl vysílačku, tázavě se zahleděl na druhého a oba se podívali na hodinky. Váhali. Mysleli na večeři, kterou asi nestihnou. Na hlášení, které budou muset vyplnit. A potom celkem jednomyslně přemístili Peterovu nohu z české strany na polskou. Ale ani to jim nestačilo, a tak jemně posunuli celé tělo na sever, do Polska. A s pocitem viny mlčky odešli.“ Stejná situace, jejíž komičnost stupňuje cosi hluboce lidského – neochota a nechuť čelit nečekaným problémům, vzdát se poněkud potupně odpovědnosti a s odvráceným pohledem ji přesunout na druhého, se opakuje těsně po odchodu pohraničníků prvních: „O půl hodiny později našla Petera světla baterek polských pohraničníků. (…) Poláci se Peterovi podívali do tváře a něco si zašeptali. Potom ho bez hlesu vzali za ruce a nohy a přenesli na českou stranu.“

Tokarczuk neporovnává pouze jakési kulturní situace, ale využívá také zcela konkrétního kladského místopisu. Vambeřice, Bardo, broumovský klášter spjatý s motivem svaté Starosty, jejíž legendistický Život je do románu zasazen jako jedna z kmenových součástí příběhu-herbáře obrazů, lidí, vyprávění. Vedle kladské Nové Rudy jsou právě Vambeřice – „Slezský Jeruzalém“ – městem v románu nejčastěji zmiňovaným, prostor dostává i bazilika Matky Boží: „Marta v ní už kdysi byla, jednou nebo dvakrát, i když bydlí nedaleko odtud. Vypadala smutně. Nejdéle si prohlížela votivní obrazy visící ve výklencích, lidská vděčnost proměněná v obrazy, komiks o všech možných neštěstích a šťastných koncích. Desítky příběhů nemocí, proměn a návratů. Přehlídka dávných mód. Lapidární německé popisky. Důkazy existence zázraků. Ochozy plné stínů.“ Mariánské symbolice se Tokarczuk příliš nevěnuje, pozornost se opět napíná k postavě svaté Starosty, kterou v bazilice nachází: „Na kříži visela žena, děvče, v tak úzkých šatech, že její prsa vypadala pod vrstvou barvy jako nahá. Copánky měla mistrně stočené kolem smutné tváře z pórovitého kamene (…). Dole bylo napsáno ‚Sanc. Wilgefortis. Ego dormio et cor meum vigilat‘, a Marta řekla, že je to svaté Milosrdenství.“

Pronikavě přesného vylíčení se v povídce Bardo. Jesličky dočkalo také Bardo-Varta: „leží v Sudetách, v jednom z údolí, která jsou zde rozeseta v obzvlášť hojném počtu, jako malé vrásky na tváři země, vějířky kolem očí. (Což přesně odpovídá etymologickému výkladu jména naším polským průvodcem, pozn. aut.) (…) Kdysi dávno tudy vedla obchodní stezka ze Slezska do Čech, a právě díky ní tady vzniklo městečko. Usadilo se v údolí a nepokouší se šplhat na strmá úbočí. (…) Dnem údolí protéká potok a domy se tísní kolem něho a mačkají jedny na druhé. Můstky spínají celek dohromady jako spony. Jsou tady dva kostely, jeden klášter (z toho druhého udělali před pár desetiletími ústav pro postižené děti), je tu také restaurace a pár malých barů, které nabízejí místní specialitu, pstruha na mandlích, (…).“

Tokarczuk „svá“ místa dýchá, krouží kolem nich, vstupuje do jejich niter, propojuje minulé a přítomné snovým zrakem, jejž často používá, zrakem čistého pozorování, vnímání a vychutnávání. Těží z Kladska – krajiny, do níž stále ještě utíká z velkoměstského ruchu, utíká k červené hlíně, starým sadům, poutním místům, ke starým lidem, podivínům, všelijakým místním figurkám. Celistvost jejího prožívání a splynutí je v jejích prózách patrná, oživuje je a zpřítomňuje zdaleka nejen skrz zachycení a uchování konkrétního, jakési místní historiografie, ale zvlášť skrze lidskou, nadčasovou zkušenost, sžití, rituál. To všechno tvoří atmosféru, v níž se každá vlastní zkušenost a vzpomínka na Kladskou kotlinu zpřítomňuje ve vší své ostrosti a rozpíná se v jejím vlastním, vnitřním životě.

Seznam literatury

Tokarczuk, O.: Denní dům, noční dům, Host, Brno 2002.
Tokarczuk, O.: Hra na spoustu bubínků, Periplum, Olomouc 2005.

Nemávám pádlem

Čt, 01/23/2020 - 18:21
Nemávám pádlem Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:21 Petr Busínský Číslo 1/2020

Jezdívám pravidelně vlakem s Českými drahami a rád sleduji krajinu za oknem, podřimuji, sním, občas si čtu. Zkrátka věnuji se ve vlaku stejným věcem již přes 40 let. Někdy je to trochu stres, když čas na přestupy je příliš krátký anebo když v celém vlaku není volné místo, ale většinou vše vyjde.

Nicméně poslední dobou přibyl nový druh stresu. Nazývám ho elektronický. Když jedu z Prahy, schválně nastupuji na nádraží Praha Smíchov, kde vlak svou jízdu začíná, abych se vyhnul návalu na Hlavním nádraží a v klidu si sednul. Před každým kupé či rozšířeným kupé je vyvěšeno, které místo je zarezervováno. Ovšem tato informace je na nic, neboť zeptáte-li se průvodčí/ho, jestli označené platí, odpoví přibližně toto: „To já, pane, nemůžu vědět, já přece nevím, co si kdo zarezervoval přes internet nebo mobil na poslední chvíli. A i kdybych to věděl/la, stejně už nemám čas ta místa označit.“ Načež začne (nejenom na této trati) mezi dosavadním osazenstvem kupé, zvláště mezi seniory pokaždé stejný rozhovor plný stresu, úzkosti a obav. Co, když někdo přijde a vyhodí mě?

A on většinou přijde. Mladý člověk mezi cirka 15 a 35 lety – s totální samozřejmostí, většinou bez pozdravu vám nebo vedle sedící babičce zamává arogantně před obličejem „pádlem“, řekne, že tam má rezervačku, a netrpělivě čeká, až odejdete. Poté hodinu, dvě, tři kouká do „pádla“.

Samozřejmě i v mých oblíbených prehistorických dobách mladý muž či žena urvali lepší pečínku a místo u ohně, mnohdy na úkor starců, slabších a dětí. Ale tehdy svou nabytou sílu museli využít k obstarávání potravy a základních potřeb nejen pro sebe, ale i pro vdovy po bojovnících a lovcích či pro siroty. Vzpomněl jsem si na náčelníka Šíleného koně, který již od mládí byl znám v boji svou zuřivostí, v lovu svou lstivostí a obratností. Většinu úlovku a kradených koní rozdal vždy potřebným, kdykoli ochoten pomoci.

Toto zamyšlení není ode mne nic na způsob lítostivého stýskání po starých časech, po odeznělém ideálu slušnosti. Má otázka zní: Kam mizí to neuvěřitelné množství energie mládí odsávané blikajícími obrazovkami a různě velkými sluchátky?

Celá odvětví průmyslu vymýšlí technologie, aby takzvaně lidem ušetřily čas, na který číhají jiná odvětví zábavního průmyslu, aby ho ihned obsadily a všichni platí další statisíce vzdělaných lidí, aby vymysleli, jak nacpat do hlav více či méně vzdělaných lidí, že bez nových technologií a nekonečného proudu zábavy z nich konzumované nelze žít. Tragické, záměrně používám toto silné slovo, je, že obě skupiny, to znamená ti, co vymýšlí a neustále nabízejí zábavu, i ti, co zábavu neustále konzumují, to nazývají svobodou a volností. Když jezdíme o prázdninách s „Jízdenkou na léto“ od Českých drah na tzv. vlakočundr, kdy týden jezdíme vlakem třeba po od nás vzdálených krajích či pohraničí, koukáme se ponejvíce z okna. Jsme de facto jediní. Mladí lidé a manažéři konzumují nebo vytvářejí novou digitální zábavu či realitu. Výjimečně studující a některé intelektuální profese píší recenze, články, kritiky, posudky. Dělnické profese, uklízečky, prodavačky atp., a s nimi často senioři, zase povětšinou unaveně spí, nebo si tiše povídají, mnohdy o méně vznešených ideálech než je volnost a svoboda. Za ty roky, co takhle jezdím, je markantní, že skupinka digitálních konzumentů, co umí zamávat „pádlem“ a s otrávenou samozřejmostí si říct o místo nejen ve vlaku, v čekárnách u lékaře atd., čím dál víc opovrhuje druhou skupinkou lidí, kteří „jenom“ pracují, provozují různé řemeslné služby, či jsou jenom jiní, něčím výjimeční nebo staří.

Bohužel, toto digitálně generační neporozumění se začíná promítat i tam, kde pro mě doposud panovala jakási rovnost a pocit přirozeně sdílené svobody a volnosti. Při putování v přírodě. Setkal jsem se s různým vytýkáním od všelijakých ekologických strážců až po Horskou službu (mám úctu a obdiv k jejich záchranné práci), kdy mi mávali před nosem „pádlem“ s jakousi aplikací či fotkou z fotopasti, že jsem se podíval za smrček, kam jsem údajně neměl, neb tam mohou pouze oni a např. sova pálená, či jiné zvíře, jenom vy ne. Málokdy je zajímá, zda jste tichý pozorovatel přírody, nebo extrémní cyklista, který se podle jakési navigace řítí divočinou, svůj adrenalin a různé vyplavené hormony a funkce dává najevo opičím řevem a zbydou po něm odhozené tubičky energo potravy a v jeho apce hodnoty tepů a tlaků, které pak sdílí v „pádle“ spolu s oblíbenými filmy, hudbou, zprávami, politiky, sexuálními zálibami a bůh ví čím ještě, což je, zdá se, stále (doufám, že jenom někdy) důležitější, než sedící stařenka ve vlaku nebo práce pro obec.

Pustit si Černobyl do obýváku

Čt, 01/23/2020 - 18:17
Pustit si Černobyl do obýváku Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:17 Tomáš Trusina Číslo 1/2020

Televizní seriály představují především oddechovou záležitost, nicméně konkurence, náročnost publika, ambice tvůrců určitou část seriálové tvorby dostaly na úroveň, která parametry oddechového žánru dávno překročila. A loňský seriál Černobyl z koprodukce HBO/Sky se ocitl na špičce žánru. Stylem fiktivního dokumentu líčí havárii černobylské jaderné elektrárny, její dopady, i to, co havárie odkryla o pozdně sovětské resp. komunistické společnosti.

Dílo můžeme samozřejmě sledovat jako napínavý thriller v „postapokalyptických“ kulisách, které ovšem patří k naší ne tak dávné přítomnosti. Můžeme sledovat osudy seriálových hrdinů, a jestliže téměř u nikoho nedojde k nějakému happyendovému rozuzlení, není to odraz současného scenáristického trendu líčit i osudy kladných hrdinů co nejtemněji, ale výsledek reálného dění v r. 1986 v tehdejším Sovětském svazu. A můžeme si zároveň uvědomit, že jsme – aniž jsme tušili rozsah katastrofy – byli tady v Evropě také součástí toho dění. U Černobylu se bojovalo i za Prahu, byť nám to soudruzi s cynismem sobě vlastním zatajovali.

První naléhavé téma je tak motiv oběti. V tradici zprofanované sovětskou propagandou ho známe především z válečných scén, výkřiků „urá, za vlast, za Stalina“. Likvidace následků výbuchu reaktoru si vynutila oběti válečných rozměrů v čase míru: hasiči, kteří likvidovali požár bez jakýchkoli speciálních pomůcek, technici, kteří se snažili povolit a potom naopak uzavřít přívod vody, horníci, kteří razili štolu pod reaktor, vojáci, kteří místo robotů odklízeli prudce radioaktivní trosky ze střech okolních budov. Ti všichni obětovali, či velice riskantně nasadili své životy, aby jiní – včetně nás, kteří si tehdy užívali krásné květnové dny venku v přírodě – mohli (pře)žít. V ruské tradici je povinnost obětovat se silně zakořeněna – a ještě silněji byla (a stále je) zneužívána. Tvůrcové seriálu ji ovšem zpřítomnili s úctou ke konkrétním lidským osudům, jako hodnotu autentickou, vrostlou do konkrétních situací, gest a hlášek. Člověku se tak vtírá „Tys zemřel, abych já mohl žít“ ze Sváťovy Omaha Beach.

Pražádnou úctu k jednotlivým osudům neprojevuje ovšem sovětský mocenský aparát. Seriál vyvolal samozřejmě i debaty, nakolik jeho líčení odpovídá realitě. Pokud jde o odbornou stránku věci, můžeme snad spolehnout na dobrozdání „jaderné dozorkyně“ Dany Drábové: … „na to, že nejde o technický popis, co se v Černobylu před 33 lety stalo, je to uděláno poměrně přesně… každý by to měl vidět, když to vydrží, … protože je to velmi dobře zpracované memento toho, co se stane, když o osudu začnou rozhodovat lidé, kteří kašlou na odborníky.“ (rozhovor na www.i-rozhlas.cz) Katastrofa tak postupně odkrývá fungování systému, založeného na ustrašeném lhaní směrem nahoru, a na sebeobelhávání systému, kde se ideologické a propagandistické (a mocenské) cíle zcela nadřazují jakékoli skutečné odpovědnosti. V tomhle jsme žili, byť u nás v československé „soft verzi“. A ani proslulá glasnosť s tím nic moc neudělala, byť bez Gorbačova by následky bývaly jistě daleko horší. O to víc vyniká – historicky poměrně věrné – rozhodování postav, které si děsivou realitu pustí na tělo, a tato pravda je přinutí k činu. V seriálu tuto proměnu aparátčíka v odpovědně jednajícího reprezentanta ztělesňuje ukrajinský šéf strany Boris Ščerbina (který také r. 1990 na nemoc z ozáření zemřel). Seriál tak upozorňuje, že i v anonymizovaném prostředí všeprostupujících mechanismů moci a lhaní se vystavenost pravdě reality může stát momentem, kdy konformní aparátčík přijme vlastní odpovědnost. Vzdálená odezva evangelijního „poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí“? Možná – i když je to pravda ve smyslu vaculíkovského „pravda je to, co zbývá, když se všechno prošustruje“.

Výzva k přijetí pravdy tváří tvář jaderné katastrofě se ovšem nezrodila v lůně komunistického aparátu, ale přišla od vědců. V seriálu je zastupují Valerij Legasov a Uljana Chomjuková. Od nich přišel apel, který naboural mechanismus aparátčického lhaní a alibismu. Oni projevili odpovědnou odbornost, když z nepřímých informací rychle poskládali, k čemu v Černobylu muselo dojít, a projevili odvahu nedělat pouhou vědeckou zástěrku ideologické propagandě. Jejich zápas je líčen velmi plasticky – od počáteční fáze, kdy bylo třeba srozumitelně vyložit představitelům moci, co se děje a jaké mohou být následky, – přes hledání řešení při likvidaci katastrofy – až po závěrečné rozhodování, zda před auditoriem kolegů u soudního projednávání upozornit veřejně na konstrukční riziko reaktoru RBMK (čímž si Legasov vysloužil doživotní persekuci od KGB). Realitě pak odpovídá i to, že Legasovovo svědectví kolovalo i v éře „glasnosti“ mezi vědci pouze jako samizdat.

Otázky, jež v Černobylu rezonují, jsou víc než aktuální. Témata kolektivní nezodpovědnosti, propagandistického zakrývání malérů a hrozeb mají své aktuální paralely např. v současných korporátech, ochotných zatajovat hrozby a způsobené škody na životním prostředí kvůli image či zisku. Ideologie se liší, mechanismy zůstávají – a díky za každého, kdo se odváží je odkrýt. Už kvůli tomu stojí za to pustit si seriál z obýváku na tělo.

Arytmie lidské totožnosti teologicky

Čt, 01/23/2020 - 18:13
Arytmie lidské totožnosti teologicky Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:13 Petr Macek Číslo 1/2020

Linn Maria Tonstad, Queer Theology: Beyond Apologetics

Linn Tonstad, systematická teoložka prestižní bohoslovecké fakulty yaleské univerzity (Yale Divinity School), prezentuje ve své v pořadí druhé knize populární úvod do oboru, kterým se na katedře profesně zabývá a který se týká fenoménu, pro nějž nemáme po ruce zcela vyhovující český ekvivalent. Běžné překlady výrazu „queer“, které nechtějí zůstat jen u obecného „zvláštní“ či „bizarní“ nebo výslovně pejorativních adjektiv, jej chápou jako označení nevyhraněné genderové či sexuální identity. Česká televize vysílá pod tímto označením publicistický seriál, jehož jednotlivé díly tomu tématicky víceméně odpovídají. Lidská identita, jíž se Tonstad ve svých knihách a článcích věnuje, se však netýká jen genderové či sexuální nevyhraněnosti, ale i společensko-kulturní odlišnosti a reakce většinové (nejen „západní“) společnosti na ni.

Teologie jako vize proměny

Kniha má pět kapitol. V úvodní, nazvané Co je teologie odlišnosti?, přichází autorka s tezí, že teologie odlišnosti není apologetikou, obranou vůle zahrnout sexuální a genderové menšiny mezi křesťany, ale vizí společenskopolitické proměny, která by změnila praktiky rozlišování, jež spolu s genderovou a sexuální menšinou poškozují i mnoho dalších okrajových skupin obyvatel. O populaci dnes označovanou LGBT jde ovšem též a argumenty pro uznání její legitimity existují vlastně díky tomu, že tolik křesťanů projevuje vůči těmto lidem nepřátelství. To pramení ze sexuální etiky rozlišující mezi „povoleným“ a „zakázaným“. Pozadím této etiky je skutečnost, že křesťanství získalo reputaci životní orientace, která pohrdá tělem nebo přinejmenším oceňuje duši víc než tělo a má za to, že duše má držet tělo pod kontrolou. Společensko-kulturní pohled na důležitost a význam sexu a genderu se v dějinách ovšem měnil a měnil se či mění i v očích křesťanů.

Nejednoznačnost lidské existence

V druhé kapitole, nazvané Apologetické strategie, poskytuje autorka na víc jak třiceti stranách přehled nejrůznějších exegetických argumentů, jež užívají teologové i laičtí členové církví, kteří se této problematice věnují, na obranu jiných podob či projevů lidské sexuální orientace a lidského života vůbec. Teologie odlišnosti však podle ní není nebo by neměla být apologetická. Málo ze snášených argumentů pokládá za teologicky silné, hluboké či objevné. Mnohé z nich závisejí na podmínkách, které jsou pro křesťanství okrajové, jiné jsou pro „přesvědčené“, resp. závisejí co do své účinnosti na předpokladu změny křesťanského pohledu na svazek lidí stejného pohlaví. Většina těchto argumentů ignoruje, podobně jako postoje, proti nimž vystupuje, to, co je součástí autorčiny základní teze: Lidská existence je nejednoznačná, naše životy a jejich důsledky nám buď nejsou dostatečně jasné, nebo není zcela v našich silách je směrovat a řídit.

Teologie odlišnosti

O čem by tedy teologie odlišnosti měla být? Tomu se autorka věnuje ve třetí kapitole pod názvem Teologie, sexualita a otázka odlišnosti. Tradiční antropologický spor mezi důrazem na „přirozenost“ (nature) a důrazem na kultivaci (nurture) pokládá za chybné kladení základní otázky. Vůbec je skeptická vůči možnosti i potřebě věci správně pojmenovat, jakoby přesné pojmenování každé sexuální volby či pohlavní identity mělo nebo mohlo revolucionovat společenskopolitický řád, který genderovou identitu a různé formy hierarchického dělení lidství a lidskosti implikuje.

Jestliže teologie odlišnosti není o vyrovnání se s normativními vizemi či konstrukcemi člověčenství, čeho se týká? V tomto bodě uvádí Tonstad na scénu autoritu, bez níž by podle jejího přesvědčení neměl předmět této teologie či teologické reflexe velký obsah či smysl, teoložku Marcellu Althaus-Reid (1952–2009). Althaus-Reid se narodila a byla vychována v Argentině, ale strávila mnoho let ve Skotsku, kde se stala první profesorkou teologie v New College na univerzitě v Edinburghu. Během své kariéry prošla školeními v teologii osvobození a feministické teologii, kombinovala je, ale cítila potřebu jít ještě dál. Jako profesorka kontextuální teologie publikovala dvě zásadní díla – Neslušná teologie (Indecent Theology, New York 2002) a Odlišný Bůh (The Queer God, New York 2004) a také mnoho článků, knižních kapitol či sborníkových statí.

V myšlení odlišnosti nejde podle Althaus-Reid o spor heterosexuality se všemi jinými sexuálními orientacemi. Problém heterosexuality je v tom, že představuje určitou normativní ideologii, společenskopolitický a především ekonomický systém. To má důsledky i pro teologii, protože všechna teologie je už zapletena do společenskoekonomických a sexuálních systémů, uprostřed nichž vzniká. Jejím úkolem je proto „dekonstrukce morálního řádu, který je založen na heterosexuální konstrukci skutečnosti, která utváří nejen kategorie přijatého společenského řádu a božských interakcí, ale i ekonomických řádů“. Teologická heterosexualita se zabývá fikcemi, představami o tom, jací by lidé měli být, které jsou na hony vzdálené realitě lidského, tělesného, sexuálního života. Lidé přesto tyto fikce užívají proti jiným lidem. „Heterosexualita tak ve skutečnosti dělá z každého odvážného člověka podivína, neslušného či anomálního jedince. Přitom jen velcí pokrytci mohou tvrdit, že žijí podle pravidel heterosexuální společenské etiky nebo teologie. Hluboko ve svých srdcích jsme všichni „národem neslušňáků“, kteří potřebují jít s pravdou ven, (totiž) že lidé ve skutečnosti žijí a milují jinak než podle křesťanských indexů a křesťanské morálky“.

I teologové by měli jít „s pravdou ven“. „Co by se asi stalo,“ říká Tonstad, „kdyby velký teolog dvacátého století, Karl Barth, řekl pravdu o tom, jak nudný a neuspokojivý je pro něho život v manželství, když seděl ve své pracovně nebo byl na dovolené s Charlotte von Kirschbaum (a ne se svou manželkou) během psaní své čtrnáctisvazkové Církevní dogmatiky, v níž mluvil o tom, jak muž je A a žena B, takže „muž má přednost a je ve vztahu k ženě nadřazený“, zatímco ona, jsouce B, „stojí za ním a je mu podřazena“? (76n) Teologie mluví o Bohu Otci a Bohu Synu a předstírá, že otcovství a synovství nemá se sexem a pohlavím nic společného, i když křesťanství bylo (byť ne výlučně, připouští autorka) v celé své historii patriarchálním systémem. Co by teologie řekla, kdyby řekla tyto pravdy? To je podle Tonstad otázka teologie, která se hlásí ke kategorii „queer“.

Znovuobjevit skandál Boží přítomnosti

Teologii odlišnosti v pojetí Marcelly Althaus-Reid se autorka věnuje i ve čtvrté kapitole nazvané Peníze, sex a Bůh. Domnělá „reálnost“ petrifikovaných teologických kategorií nebo teologických pojmů se podle této teoložky stala standardem, jehož pomocí jsou pravé skutečnosti – lidé a jejich „všelijak upatlané“ životy – hodnoceny jako nereálné, nedostatečné nebo nedokonalé. Náboženství nás pak často odnaučuje rozpoznávat správně zdroj našich partikulárních sociálních struktur tím, že je přisuzuje transcendentní Boží vůli a nikoliv tomu, co sami tvoříme. Tím se omezuje či uzavírá i možnost jakékoli zásadní změny těchto společenských aranžmá.

Althaus-Reid se podle Tonstad nepokouší převrátit nespravedlivé vztahy moci nebo posunout fenomény jinakosti z okraje do centra. „Hrozný je osud teologií z okrajů, když se snaží být přijaty centrem“, píše v Neslušné teologii. Spíš chce přerušit a změnit praxi, kdy jsou skutečné ekonomické a sexuální životy a vztahy lidí tříděny a klasifikovány v teologických pojmech a vtahovány do příběhu, jehož scénář mají naplnit. Odmítá proto teologii, která implicitně akceptuje sexuálně-ekonomicko-náboženský systém, který nemá kapacitu k tomu, aby se vypořádal se složitostí lidských životů, a tak tuto složitost devalvuje. Hledá „opakování téhož“ a už ví, kde je najít. Když čte Bibli, představuje si, že tam lze nalézt scénář a modely pro sexuální a náboženskou existenci. Ale takováto hermeneutika „podobnosti“ vyžaduje abstrakce, které jsou zcela odpoutány od skutečné tělesnosti, která je vždy partikulární a konkrétní.

Bůh je přitom opravdu na straně utrpení oněch často všelijak „neřádných“ těl. Proto hermeneutika odlišnosti je v podstatě hledáním alternativ, které tu jsou a které je třeba najít. Křesťanská teologie, připomíná Tonstad, ostatně vždy zdůrazňovala, že Bůh není v kontinuitě s našimi běžnými kategoriemi poznání a hodnocení. Bůh je jiný a Bůh, který je jiný, nás může jedině překvapit. Naše životy jsou stále v pohybu, „nemáme se“ nějakým kompletním způsobem a naše příběhy tento pohyb a tuto nedokonavost reflektují. Měli bychom na to být připraveni. Je třeba mít prostor pro „neznámého Boha“. Je třeba znovuobjevit ten teologický skandál, že Bůh je nějak přítomen i v neřádných vztazích a na dříve neprošlapaných cestách. Není hezky upraveným Bohem, který podobně hezky kategorizuje lidi a očekává od nich, že v těchto kategoriích zůstanou. Společenské řád, který lidi rozděluje na slušné a neslušné, který nastavuje a hlídá řády tělesné a ekonomické transakce, je narušen Kristem, který dal svůj život za všechny, zejména však za ty všemi opovrhované. Teologie odlišnosti vyhlíží ekonomii transakcí založených na lásce, svobodném darování a nerozlišující distribuce, které jsou reflexí Boží ekonomie, Božího rozdílení sebe samého mezi všechny lidi bez výhrad.

Tělo Kristovo církev nevlastní

Poslední kapitola, nazvaná Teologie odlišnosti ve výhledu, je věnována krom jiného několika, podle autorky nejslibnějším, pokusům o teologii odlišnosti jako teologii jinakosti, přesahům této teologie do oblasti umění a náznakům určitých dogmatických inovací v jejím rámci. Zde pak krom studií věnovaných christologii a prvotnímu hříchu uvádí autorka stručně i svou vlastní studii věnovanou eklesiologii, která tvořila jednu z kapitol její první knihy Bůh a odlišnost (God and Difference, New York a London 2016), která vyšla s podtitulem „Trojice, sexualita a transformace konečnosti“ a byla v roce 2017 časopisem The Christian Century označena za nejlepší knihu roku v oblasti etiky i v oblasti teologie. „Apokalyptická ekleziologie“ zdůrazňuje, že církev nereprezentuje Boží soud, ale sama je pod tímto soudem; není to ekleziologie reprodukce (sebe samé) ale ekleziologie interrupce – přechodné „ztráty těla“. Nanebevzetí znamená, že církev Kristovo tělo nevlastní, takže nemá kontrolu nad přístupem k němu a nemusí se tím trápit. Protože neví, kde Kristus je (vyjma toho, že je s hladovými, nahými, vězněnými atd.), měla by jeho tělo při eucharistii nabízet zcela svobodně.

Co je a co není autenticky křesťanské?

V závěrečné stati si autorka klade otázku, „zda teologie může být queer“, zda smí nebo má být alternativní nebo dokonce „neslušná“, a konstatuje, že samo křesťanství takové v jistém smyslu nebo dokonce inherentně je. Odlišnost není výstřednost, nýbrž praxe a především projekt, vycházející z toho, že snaha o vyjádření lidské identity není nikdy kompletní, jednoznačná, nekomplikovaná. Teologie odlišnosti může představy o „lidské identitě“ pouze narušovat, nemůže je ustavovat.

Úplně na závěr si Tonstad nechává svůj vlastní příspěvek ke klasickému dogmatickému diskurzu. Křesťanství pokládá konečnost stvoření za něco dobrého, ale k tomu přidává i další konstatování: Jedním z nich je, že lidská konečnost je v hluboké rovině deformací. Pak není možno tragično tělesné existence redukovat na její pomíjivost (futility). Podle křesťanství nelze vše, co přispívá omezením života v těle, pokládat za „dobré“ a hlásit se k tomu. Křesťanství totiž také vyhlašuje, že „poslední nepřítel“ – smrt – „bude přemožen“ (1K 15,26). Neznamená to, že ani to, co končí, není v posledku „vydáno marnosti“? Významný proud v křesťanství odmítá dát smrti takový kredit a trvá na tom, že v podrobení lidských bytostí a všeho stvoření pomíjivosti „je něco špatně, jinak, než by mělo být“ (130n).

Závěrem: S proslulou „postliberální teologií“ yaleské provenience nemá étos této teologie mnoho společného, byť má snahu se od tradičního západního filosoficko-etického liberalismu s jeho presumpcemi „normálnosti“ a „legitimity“ distancovat, jak je patrné zejména v obsáhlém komentáři k stanovisku prezentujícímu rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, jímž uznává legitimitu manželství stejnopohlavních partnerů (60nn). Rovnítko, které kladou Althaus-Reid i Tonstad mezi kapitalismem (bez jakékoli diferenciace) a heterosexualitou, představuje v nejlepším případě nadsázku, která může zejména v populacích, které mají ještě v živé paměti svou zkušenost s antikapitalistickou rétorikou totalitních systémů prezentujících se jako zastánce vykořisťovaného proletariátu, mnohé potenciální příznivce „teologie neznámého Boha“ rychle odradit. Nicméně, teologická argumentace autorky je vesměs plausibilní a jako podnět k hlubšímu zamyšlení nad tím, co je a co není autenticky křesťanské, představuje objevnou a užitečnou četbu.

Linn Maria Tonstad, Queer Theology: Beyond Apologetics, Eugene: Cascade Books 2018, 159 s, ISBN 978-1-4982-1879-5

Mezititulky redakce

Kdo je náš? Ukrajinský kapitán a dagestánský taxikář

Čt, 01/23/2020 - 18:09
Kdo je náš? Ukrajinský kapitán a dagestánský taxikář Protestant Čt, 23/01/2020 - 18:09 Tomáš Bísek Číslo 1/2020

Vzpomínka na záškoláctví spojené s úrazem našeho nejmladšího syna v Glasgow mně připomenuly mé nečekané a zcela ojedinělé koktání v ruštině. V ruštině? Ano! Jako bych ve Skotsku neměl dost trápení se svým jazykovým česko-skotským handikapem. Co jsem tehdy stihl vykoktat, si sotva pamatuji. Nemohu ani s čistým svědomím tvrdit, že mi můj rusky mluvící protějšek dobře rozuměl. Znovu jsem si uvědomil rozdíl mezi pasivní a aktivní znalostí cizího jazyka.

Ale po pořádku: Zvoní telefon: „Tady Glasgow Royal Infirmary (nemocnice). Jste farář Bísek? Právě jsme přijali k ošetření vašeho syna Benjamina. Poranil se na ruce. Prosil nás, abychom vám to oznámili. Pokud chcete, můžete za ním přijít.“

Vydávám se do nemocnice, kterou znám ze svých pastoračních návštěv. Sestra vysvětluje, že Benjamin má zlomené zápěstí. Pak již vstupuji do viktoriánsky rozsáhlé místnosti s řadou postelí, volně přehlédnutelných. Oddělují se zavěšenými plentami, jen když je to nutné. Jdu k posteli, kde leží náš Benjamin. Jeho obličej prozrazuje bolestivé nepohodlí, ale také omluvnou grimasu.

„Jak jsi k tomu, Beny, přišel?“

Po krátkém váhání Benjamin vysvětluje: „To jsem to vyvedl! Šli jsme se Samem za školu. Zašli jsme si na kluziště u obchoďáku. Chtěl jsem se naučit bruslit pozpátku. Ale spadl jsem. A odneslo to zápěstí.“

Prohlížím si sádru na Benjaminově ruce: „Hned jak odejdu, popros sestru, ať ti to uvolni. Už ti to začíná otékat, jak to máš těsně!“

Čekám, že v té chvíli začne Benjamin vysvětlovat podrobnosti. A přidá omluvu, proč nebyl ve škole. Místo toho naslouchám nečekanému příkazu právě od něho – provinilce:

„Tati, počkej! Tamhle naproti přes dvě řady postelí leží chlap, který přišel o nohu. Je to kapitán z ruský lodi, která najela na skálu na Vnějších Hebridech. Nemá tady vůbec nikoho, kdo by s ním mohl mluvit. Tys’ měl ve škole ruštinu po celou dobu! Musíš za ním jít!“

Zděšeně reaguji: „Vždyť víš, Beny, že jsme ruštinu naprosto bojkotovali. Teď mě to hrozně mrzí. Copak jazyk a ti, kteří jím mluví, můžou za mocipány? Houby umím! Nikdy jsem rusky nemluvil.“

„Ne, tati, musíš jít! Není možný ho nechat. Vůbec nikoho tu nemá.“

Naslouchám a zoufám si: Co je tohle za situaci? Já se mám místo napomínání a starostí o syna bavit s Rusákem, kterej mě vůbec nezajímá! Co s tím?

To už vím, že nemám jak utéct. Synovo pokračující naléhání je už jenom podtext. Snažím se vyhrabat z mysli cokoliv, co by mohlo znít jako představení se v ruštině a vyjádření starosti nad tím, co těžce raněného potkalo.

Přistupuji k posteli neznámého urostlého muže. Je zřetelně postižený hrůznou ztrátou. Vnímám jeho nejistotu a snahu uhýbat pohledům z okolních lůžek. Uvědomuji si, že vůbec nemůže slovně reagovat na gesta účasti. Vše je umocněno neznámým prostředím.

Pokouším se ho nějak rusky pozdravit a představit se. Muž na to živě reaguje s neskrývaným potěšením. Konečně má komu povědět, co ho potkalo: „Ztroskotali jsme v bouřlivém počasí po ztrátě navigace. Došlo přitom k výbuchu, který zabil mé tři kamarády. Copak já? Vždyť jsem ztratil jenom nohu! Už vím, že tady dostanu protézu a budu zase chodit. Doma bych si tím nebyl jistý.“

„A co jste na lodi dělal?“

„Já jsem, kapitán.“

„A z které části Sovětského svazu jste?“

„Já nejsem Rus!“ vzepřel se muž v loktech a povysedl na lůžku: „Já jsem Ukrajinec!“

„Máte rodinu?“

„Ano, mám doma manželku a tři syny.“

Bylo zřejmé, že nemluví anglicky, přestože tráví mnoho času v cizině, zpravidla v mezinárodních vodách. Rovnám si pro sebe, že to byla asi podmínka pro udělení takové funkce. Kdyby se v cizině domluvil, mohly by ho nakazit „nebezpečné názory“.

Opatrně zkoumám jeho pocity: „A jste tu takhle docela sám.“

Reakce je překvapivě potěšující: „Ale ne. Přijde za mnou ruský fotbalista, který hraje za Glasgow Rangers. Na to se moc těším.“

Tak vida, co dělá sdílený jazyk a nečekaná blízkost.

Jak je ten svět propletený a popletený, říkám si a vracím se k Benjaminovi. Bolestivá grimasa je překryta. Září spokojeností, že táta pomohl. Jak mu mám teď vynadat? A jestlipak se mu to ještě někdy poštěstí být s tátou spokojený?

Tolik z ještě z druhé části roztržené Evropy.

O několik let později Evropa srostla. To však potrhalo naši rodinu. My tu, děti tam. Co to pro nás znamená? Nízkonákladové lety mezi Prahou a Británií, které někdy končívají cestou noční Prahou. Domů dojíždíme taxíkem. Snažíme se navázat hovor s pocitem, že je to snad pro řidiče překonatelnější. Při jednom návratu jsme vnímali, že taxikář je asi Rus. Mluvil česky velmi potěšujícím způsobem.

„To jste se ještě v Rusku učil česky?“

„Ne, až tady u vás. Ale já nejsem Rus. Jsem Dagestánec! Jenomže my jsme malý národ (pozn. kolem tří milionů). Nemůžeme ani pomyslet na samostatnost.“

Tak je to s tou širou Rusí! A podobně i jinde po světě s řadou menších národních celků bez naděje na svéprávnost a svébytnost. Napadá mě prostá, ale dráždivá otázka: „Opravdu? No jo, proč jste se nenarodil na Baltu.“

Někteří by dodali: Má smůlu. Narodil se na špatném místě.

Leden 2020

Zemřel Johann Baptist Metz, katolický mystik s otevřenýma očima

Čt, 01/23/2020 - 16:43
Zemřel Johann Baptist Metz, katolický mystik s otevřenýma očima Protestant Čt, 23/01/2020 - 16:43 Jakub Ort Číslo 1/2020

Na začátku prosince uplynulého roku zemřel jeden z nejzásadnějších katolických teologů dvacátého století Johann Baptist Metz. Narodil se v roce 1928 a patřil ke stejné generaci německých (či německy mluvících a píšících) teologů jako emeritní papež Joseph Ratzinger a církevní disident a teologická superstar Hans Küng. Pro širokou veřejnost je bezesporu méně známý než tito jeho vrstevníci, ale jeho teologická práce zásadním způsobem doplňuje typologizovanou triádu způsobů, jak se západoevropská katolická teologie stavěla k výzvám, které před ni kladlo 20. století.

Všichni tři se jako mladí nadějní teologové v šedesátých letech nadšeně účastnili dění kolem 2. vatikánského koncilu a přispívali tak k příslovečnému otevírání oken římskokatolické církve. Jejich cesty se však postupně rozcházely. Zatímco Hans Küng se stal hlasitým zastáncem liberalizace církve a dalšího překonáváním bariér mezi církví a moderní společností, Joseph Ratzinger se dostal až na samý vrchol instituce, kterou chápal jako bariéru proti nebezpečným trendům relativizace základních hodnot, které podle něj začaly zamořovat globální společenství. Pokud Küngovi zjednodušeně přiřkneme přízvisko liberální a Ratzingerovi konzervativní, Metze pak můžeme nazvat spolu s jedním z jeho životopisců kritickým (nebo snad prorockým) tradicionalistou, který inspirativním způsobem vybočuje z pomyslného liberálně-konzervativního spektra.

Proti privatizaci křesťanství

Johann Baptist Metz vešel do teologických učebnic především jako strůjce (nové) politické teologie, která otevírala teologické myšlení a křesťanskou praxi politickému kontextu. Zatímco teologové osvobození v latinské Americe se chopili marxistické analýzy, která vystihovala situaci miliónů chudých lidí a vstoupili do přímého střetu s pravicovými diktaturami podporovanými Spojenými státy, Metzova politická teologie, která vznikla v o poznání klidnějším kontextu, nabízela místo jednoznačných politických rozhodnutí spíše pečlivou analýzu vztahu mezi politikou a křesťanskou zvěstí.

Metz přitom neusiloval na prvním místě o to, vytvořit jakýsi plán pro křesťanskou politiku, ale spíše upozorňoval, že ani církev, ani teologie se nepohybují ve vzduchoprázdnu a, ať se nám to líbí nebo ne, každá teologie i náboženská praxe mají již od začátku politický rozměr. A to platí i pro křesťanství, které se dobrovolně omezuje na soukromou sféru, jak to po něm vyžaduje moderní sekulární stát. Útěk před výzvami křesťanské tradice a zavírání očí před problémy a utrpením lidí, které má politické příčiny, nazývá buržoazním či privatizovaným náboženstvím, proti kterému staví náboženství mesiášské, které vztahuje výzvy a zaslíbení biblické tradice na celek světa.

Příběhy utrpení

Důraz na politický rozměr křesťanství Metze sblížil s jeho evangelickým souputníkem a autorem vlivné teologie naděje Jürgenem Moltmannem. Přestože si byli ve svých východiscích oba velmi blízcí, Metz oproti momentu naděje ještě silněji zdůrazňoval aspekt utrpení, s ohledem na něž je třeba naději zvěstovat. Pojem dějin utrpení stojí v srdci Metzovy politické teologie a ukazuje také, proč se zásadně mýlí celá řada jeho kritiků, kteří ho vinili z toho, že dělá z křesťanství nástroj levicové a emancipační politiky.

S mnohem větší citlivostí než liberální teologové si totiž Metz uvědomoval temnou stránku modernity a kořeny této temnoty viděl příliš hluboko, než aby je mohlo zcela překonat jakékoli levicové či pravicové politické hnutí (ačkoli o jeho inklinaci k určitému pojetí levicové politiky není pochyb). Tato temnota se pro něj zjevovala v hrůzné a vleklé zkušenosti koloniálního násilí a holokaustu. Jeho teologii by šlo dokonce chápat jako snahu o křesťanskou odpověď na výroky filosofa Theodora Adorna, který napsal, že po Osvětimi již nelze psát poezii. Metz se ptá, jak lze psát po Osvětimi teologii a mluvit o křesťanské zvěsti, aniž by ona radostná a nadějná zvěst byla zakrýváním reality lidského utrpení, pro které se Osvětim stává reálným symbolem. Je to však zároveň do jisté míry snaha o odpověď na Marxovu výtku směrem ke křesťanství, že je ideologickým opiátem pro zbídačeného člověka.

Hluboká snaha o poctivost vedla Metze k velmi skromným odpovědím, které se projevují v jeho skromném esejistickém stylu. Naděje podle něj může vyvrátit podezření z ideologické falše až v momentu, kdy je pevně spojena s konkrétními příběhy utrpení a konkrétní praxí, která se snaží toto utrpení překonávat. Vyprávění těchto příběhů je přitom výsostným úkolem církve, která by neměla ustrnout ve falešné alternativě mezi dogmatickou pevností chránící se před současným světem a jeho problémy a institucí, která se přizpůsobí vítězům moderních dějin a jejich falešné víře v pokrok. Odtud také Metzovo označení za kritického tradicionalistu. Nejde o mrtvé tradice, ale o tradice příběhů trpících, které podkopávají sebejistotu vítězů dějin. Není asi překvapení, že ústřední roli v tomto řetězci hraje příběh utrpení Ježíše z Nazareta.

Výzva pro dnešek

Stručné, ale přesně zacílené dílo Johanna Baptisty Metze je intelektuálním počinem ohromujícím svou otevřeností. V době, kdy každý druhý, a představitelé katolické církve především, vytahují strašidlo neomarxismu, je osvěžující číst dílo katolického teologa, který se do hloubky zabýval texty z dílny Frankfurtské školy, která si nepříliš přesné přízvisko neomarxismus vysloužila ještě dávno před tím, než se z něj stala nadávka.

Samozřejmě můžeme narazit i na meze Metzova myšlení, které se v lecčems shoduje s mezemi Frankfurtské školy, které dnes stále častěji pojmenovává i levicová filosofie. Vybičovaná snaha o etickou poctivost a strach před ideologickým zneužitím jazyka někdy ústí takřka v němotu. Hlavní výzva a poselství Metzovy teologie však stále platí. Možná je na čase, aby ji začaly objevovat i čeští křesťané, kteří se po revoluci povětšinou příliš rychle ztotožnili s vítězi dějin a s lokálním i globálním politickým a ekonomickým režimem, jehož nemorálnost a neudržitelnost se odhaluje stále palčivěji.

Začít lze s českým výborem esejů Úvahy o politické theologii, které vydalo nakladatelství Oikumene, nebo s (nikoli bezchybným) slovenským překladem jeho zásadní knihy Viera v dejinách a spoločnosti. Jako úvod do nelehkých autorových textů snad může posloužit (především první část) mé diplomové práce Vykoupení a emancipace v politické teologii J. B. Metze, která je volně dostupná na internetu.

Chceme být šofarem. Rozhovor s Navou Hefetz a Moshe Yehudaiem

Út, 12/17/2019 - 13:55
Chceme být šofarem. Rozhovor s Navou Hefetz a Moshe Yehudaiem Protestant Út, 17/12/2019 - 13:55 Nava Hefetz Moshe Yehudai Číslo 10/2019

Nava Hefetz a Moše Jehudaj se 22–23. listopadu účastnili konference Pesach a večeře Páně na ETF UK. V rozhovoru představili organizaci Rabíni pro lidská práva.

Můžete nám přiblížit organizaci Rabíni pro lidská práva? Co vás vedlo k jejímu založení?

Moše: V roce 1988 proběhlo povstání Palestinců proti okupaci. Lidská práva mnoha Palestinců byla hrubě porušena jak Izraelskou armádou, tak osadníky. Někteří z nás, rabínů, považovali za nutné se jich zastat. Zastat se lidských práv každého člověka, ať už židovského či jakéhokoli jiného původu. Tehdy jsme se sešli s několika rabíny a rozhodli se založit neziskovou organizaci, která by pomáhala hájit práva nejen Palestinců, ale i Židů a Arabů – všichni z nich jsou přece občané Izraele na okupovaných územích.

Kolik lidí je ve vaší organizaci zapojeno?

Nava: Jsme organizovaná skupina téměř sto padesáti rabínů.

Moše: V rámci židovství existuje několik denominací. V naší organizaci jsou zastoupeny všechny, převážně ovšem liberální. V současnosti se snaží pomáhat mnoho organizací, ale jen ta naše operuje zevnitř vlastní židovské tradice.

Nava: Přicházíme s novým hlasem a sice hlasem rabínů. Našim cílem je být pomyslným šofarem.

Šofarem?

Nava: Ano. V židovské tradici se troubí na šofar během našeho nového roku, roš haššana. Šofar je nástroj, jehož zvuk je slyšet ještě dlouho poté, co do něj přestanete dout. Rádi bychom byli takovým varovným hlasem, a naším cílem je rozšířit povědomí o porušování lidských práv tím, že vycvičíme izraelskou populaci podle příkladu Ezechiele. Když byl zničen chrám a přicházeli uprchlíci, byl tento prorok ustanoven jako strážný, který má varovat před nebezpečím, ať už přichází zvenku či zevnitř.

Moše: To vlastně byla role proroků: varovat lid před porušováním zákonů, především pak zákonů, které judaismus má pro ochranu sociálně slabých, což bylo pro proroky nejdůležitější.

Nava: A to byl důvod pro založení organizace Rabíni za lidská práva. Je to hlas rabínů: „Slyšte, šabat je velmi důležitý i zákony kašrutu, ale jádro židovství spočívá v tom, jak se člověk chová. Znamená to společnost založenou na rovnosti a humanistické stránce judaismu. V každém náboženství totiž najdete mnoho různých exklusivistických a bohužel také rasistických hlasů – a proto je třeba, aby byl slyšet i hlas humanistický – a my ho zdůrazňujeme. Děláme to z lásky k Izraeli. Našim cílem není Izrael hanět ale je to kvůli této lásce vyhlašujeme veřejně: Toto není židovské jednání – takto se přece židé nechovají.

Moše: Také bych rád dodal, že jsme sionisté. Sionismus je hnutí založené na konci 19 století po vzoru národních hnutí v Evropě, jako např. v Itálii či Německu. Bylo odpovědí na rostoucí antisemitismus. Původní myšlenka byla, že židé jsou, nehledě na všechny vnitřní rozdíly, jeden národ a že si zasluhují místo, kde by mohli žít sjednoceni. Přirozeným volbou byla Palestina, místo které nazýváme Erec Jisrael. Sám tento názor podporuji. Když můj otec přišel v roce 1913 do Palestiny, byl to velmi naivní sionista. Věřil v tu myšlenku celým svým srdcem. Problém ovšem spočívá v tom, že mnoho sionistů si neuvědomuje, že na tomto území žijí také jiní lidé. Takže na konci 19. století byly založeny kolonie, které zabraly území Palestinců. Palestinci tak ztratili svoji zemi, svá zaměstnání, nakonec museli být odsunuti násilně, a vyrostla nenávist. Achad ha Am (Ašer Cvi Hirsch Ginsberg, představitel duchovně-kulturního proudu sionismu, pozn. red) varoval sionisty, že se vydali špatným směrem. Takže ano, jsem pro myšlenku sionismu, ačkoli jsem zcela proti tomu, jak se tato myšlenka prakticky naplňovala od začátku po dnešek.

Hlavní myšlenka sionismu je v tom, že Židé by měli mít své vlastní místo, kde mohou svobodně projevit svou židovskou identitu. Tato identita by ale měla především odrážet humanistickou stránku Zákona – tedy etické chování, které má být příkladem, „světlem“ pro okolní národy. Bohužel dnes tomu tak není. Snad se tomu ideálu přiblížíme v budoucnu.

Vaším šofarem tedy nechcete strhnout hradby Jericha (jako Jozue), ale spíš varovat proti destrukci.

Nava: Ano – a také vzdělávat.

Je vaše organizace nějak propojená s dřívějšími organizacemi či iniciativami, jako bylo např. hnutí Berít šalom?

Moše: Jsem izraelský občan, narodil jsem se v Izraeli. Ale protože jsem pacifista, odmítl jsem nastoupit na vojnu a místo toho jsem strávil 4 roky na civilní službě v malém městečku na okraji Izraele. Brít šalom (smlouva pokoje – pozn. red) bylo aktivní zejména ve dvacátých a třicátých letech, podílel se na něm např. M. Buber – a šlo o téměř pacifistickou organizaci, přestože byla sionistická. Hlásali, že židovský stát Izrael by se měl chovat k minoritám a Palestincům slušně. My jsme též sionisté, ale nejsme pacifisté. Zůstáváme nenásilní, jsme pro nenásilnou cestu řešení, ale nejsme primárně pacifisté. S podobnými organizacemi spolupracujeme, ale čerpáme především z židovských tradic.

Nava: Já jsem například byla před dvěma měsíci oslovena organizací Bojovníci za mír (Combatants for Peace). Jsou to vysloužilí důstojníci izraelské armády, ti, kteří jsou stále v armádních rezervách, dále tam jsou i odsouzení palestinští teroristé. Jakmile byli na svobodě, založili novou organizaci, která navázala na tradici Jicchaka Rabina, vojenského velitele, který obdržel Nobelovu cenu za mír. Svoji děkovnou řeč tenkrát začal slavným výrokem: „Býval jsem vojákem války, ale nyní jsem vojákem míru.“ Tato organizace nás tedy oslovila, když si všimli problémů na okupovaném území na Západním břehu (Jordánu). Jednalo se o to, že jedna malá palestinská vesnice byla ohrožená, protože (izraelští) osadníci chtěli zabrat soukromé pozemky místních. A tak jsme se sešli při společné modlitbě na protest ve složení: dva rabíni, biskup palestinského města a tři imámové. Modlili jsme se společně pod velkým stanem, který nás stínil před sluncem, a byli jsme obklopeni vojáky, kteří na nás z megafonů křičeli „Odejděte!“ My jsme odpovídali: „Poslouchejte, jsme nenásilní, sedíme tu pohromadě, nikoho se nechystáme napadnout, přišli jsme se sem jen modlit a vyučovat.“ Věříme, že právě podobné happeningy dávají dobrý příklad, jak protestovat, a rozšiřují povědomí o tom, co se děje. Tentokrát jsme měli štěstí, protože nikoho z nás nezatkli ani nebyl nikdo napaden osadníky. Jako se to například stalo Mošemu před pár měsíci.

Jste tedy v menšině?

Bohužel ano, ale věřím, že čím jsme aktivnější, tím víc jsme v kontaktu s současnou izraelskou občanskou společností. Také vzděláváme mladou generaci a budoucí vůdce Izraele. Naším největším problémem je neustálý nedostatek prostředků. Osadníci (na záp. břehu Jordánu, pozn. red.) jsou finančně podporováni evangelikálními církvemi ze Spojených států miliony dolarů.

Média v ČR ovšem popisují Izraelský stát jako ostrov demokracie a svobody.

Nava: Když vezmete v potaz situaci u všech našich sousedů, pořád jím jsme.

Moše: No, formálně jsme určitě demokracií, jenže jsme se zasekli v politickém patu – tento rok už za sebou máme troje volby. Co to ovšem je za demokracii, když okupujete své sousedy? Dokud Izrael nevyřeší okupaci, nelze mluvit o skutečné demokracii.

Nava: Řekněme, že žijeme ve formální demokracii. Několik posledních let sílí úsilí naši práci zastavit. Lidskoprávní organizace nedostávají žádné státní příspěvky a nemáme ani žádné daňové úlevy. Naši dárci jsou uváděni na transparentních účtech, a přesto jsme velmi podrobně monitorováni vládou. V této složité situaci musíme každý projekt propočítávat doslova do posledního šekelu. To znamená, že pokud chceme být vůbec relevantní a prosadit změnu, musíme se spoléhat především na naše dobrovolníky, kteří pracují zadarmo. Já jsem teď v organizaci zaměstnaná jako vzdělávací ředitelka, ale tady Moše už nějakou dobu pro nás pracuje zadarmo.

Znamená to, že i v izraelské společnosti se prohlubuje propast mezi nacionální pravicí a liberální, resp. univerzalistickou levicí, zdůrazňující lidská práva pro všechny?

Moše: U nás není rozdíl mezi pravicí a levicí jiný než u vás, ale problémem je rostoucí moc okupace. Představte si, že by Češi okupovali Slováky – jak by to vaším pojetím pravice a levice otřáslo.

Nava: Já už o levici a pravici v Izraeli přestala mluvit. Podle mě jsou u nás buď demokratičtí Izraelci nebo mesiánský judaismus. Ideu mesiánského judaismu – a ta ani neuznává stát Izrael jako takový – u nás podporují někteří přední rabíni. Jejich cílem je založit theokratické Judské království, kde by byly implementovány biblické zákony.

Moše: Je tu totiž rozdíl mezi biblickým a halachickým zákonem. Uvědomte si, jak kruté jsou některé zákony v Bibli. Halachické zákony se oproti tomu vyvíjejí po tisíce let, jedná se o proces, jímž jsou starověké zákony modernizované pro naši společnost. My, reformovaní židé, bychom rádi šli ještě dál, než jde halachický zákon. Nicméně mesiánští židé jsou na opačné straně, ti by se rádi vrátili k doslovně pojatému biblickému zákonu, a to je absurdní.

Nava: Já si nemyslím, že se chtějí vrátit k biblickému zákonu, ale spíš ustavit židovskou teokracii založenou na halaše. Chtějí například obnovit chrám na chrámové hoře a také obnovit oběti. Jsou to halachičtí Židé, mnozí z nich patří k osadníkům (na záp. břehu), ale podporováni jsou skupinami nacionalistických Židů v rámci zelené zóny. Nejen v teritoriích, ale i v zelené linii.

Moše: Vládu řídí tito extrémisté. Vezměte si, co se stalo například mně. Extrémisté mě napadli, když jsem protestoval za práva Palestinců. Podívejte se na video, které bylo natočeno hned po útoku v palestinské sanitce. Vysílalo se v BBC, v Rusku, bylo to i ve Washington Post. Zatímco jsme pokojně protestovali, zaútočili na nás osadníci. Ti se rozhodli zapálit pole, na němž jsme byli. Jsou to Židé – a přitom ignorovali přikázání, které říká „Nezničíš pole“, protože je to základní zdroj jídla. Podívejte, kolik mám fotek hořícího pole. Oni kradou všechno. Účastníci protestu začali utíkat pryč z pole, protože se všichni báli. Jenže ostatní byli rychlejší než já, jsem už starý, takže jsem zůstal vzadu a osadníci na mě začali házet kameny. A to jsem na ně křičel, že jsem starý, že se bojím, že jsem Žid a že jsem rabín. Smutné na tom je, že známe přesnou identitu těchto lidí, kteří útočili, ale nebudou potrestáni. V podstatě si mohou dělat co chtějí. A to je vážný problém. Dokonce jsem pak, když mi v nemocnici dali sádru, byl nucen zveřejnit svou lékařskou zprávu, protože mě nařkli, že jsem si všechno vymyslel a nic mi není.

Nava: Já jsem na tom samém poli byla tři dny poté, co byl Moše napaden a zraněn – ve vesnici Burin. Když jedete po cestě přes Západní břeh Jordánu, můžete si všimnout, že všechny osady jsou na vrcholcích kopců, což je dobrá strategie pro dominanci. Jenže olivové háje Palestinců jsou na jejich svazích. Palestinci přirozeně chtějí jít na své soukromé pozemky, aby mohli sbírat olivy. To je jejich hlavní zdroj obživy a příjmu, jinak nemají nic. Jenže osadníci je vždycky vyženou za pomocí vojáků – kteří by podle ženevské konvence měli správně chránit místní obyvatelstvo, tedy Palestince. Dorazili jsme tedy se třiceti dobrovolníky. Tentokrát jsem s sebou vzala média, což ale vojáci nevěděli. Jakmile jsme dorazili, osadníci už na nás čekali s vojáky a jejich nadřízeným. Přišli k nám a řekli: „Tady být nemůžete.“ Přesto jsme s dobrovolníky začali sbírat olivy. Zeptala jsem se jich: „Proč tu nemůžeme sbírat? Nikoho nerušíme, co špatného děláme?“ a on řekl: „Nemůžete tu být, protože je to vojensky uzavřená zóna.“

Moše: Bohužel na to mají právo a nemusí to vysvětlovat. Jakmile se nějaké území vyhlásí jako vojenská zóna, nic se nevysvětluje.

Nava: Proto jsem jim řekla, že chci to varování vidět na papíře. Vrátili se za půl hodiny, protože museli odejít na základnu, kde jim vedoucí toho území podepsal písemné varování, a oni se s ním vrátili k nám. A takto jednoduše oslabují místní zemědělce, kteří nemají žádný status. Nepomohou jim dokonce ani palestinští představitelé. V Burinu nic nepomohlo, že se majitel toho pole osobně zná s palestinským premiérem. On sám byl napaden. Musíte si uvědomit, že to u nás je jako na divokém západě – respektive u nás je to na divokém východě.

Jak v takové chvíli reagovat?

Nava: Osadníci nás označili za provokatéry. Měla jsem na sobě kippu a říkám: „Poslyšte, tohle není židovské, co děláte. Sami máte na hlavě kippu, což značí, že jste šomer micwot, tedy strážci přikázání, že je dodržujete. Jak o sobě chcete prohlásit, že dodržujete přikázání? Co jsme udělali špatně? Kde jsme překročili zákon? Copak jsme někoho provokovali?“

Když nás ale začali vytlačovat z vojenského území, měla jsem možnost promluvit si s jedním vojákem. Moje hlavní práce je učit v přípravkách na vojenskou službu. Tam je elita mladých Izraelců. Tito mladí Izraelci jsou elitou izraelské společnosti a za pár měsíců budou právě oni těmi, kdo budou muset ochraňovat osadníky a ne Palestince. Takže co učím tyto mladé lidi, je myslet. Myslet politicky. Probírám s nimi morální dilemata, a to nejen na příkladech ze současnosti, ale i z židovské historie, ze všech možných izraelských válek. Zajímavé na tom je, že mě nadřízení těchto akademií podporují. Jsou to především důstojníci z IDF (Izraelské obranné síly, oficiální název armády – pozn. překl).

Takže na Palestince útočí osadníci v Hebronu. Proto si do Hebronu povolali rabíny. Ačkoli na to nebyly peníze, rozhodli jsme se jim pomoci. A teď tam děláme tréningový program, jak se vyrovnat s nastalými komplexními situacemi a podobnou práci.

Moše: Říkáme že nejsou obranné síly Izraele (IDF), ale obranné síly osadníků.

Nava: Říkám vám – nikoli jako prorok, ale jako svou osobní analýzu situace, že nejsme daleko od doby, kdy především bude nenávratně ztracena možnost založit nový stát, myslím tím palestinský stát v nějaké zeměpisně životaschopné podobě, protože jsem viděla ty osady a jejich rozsah a přípravu dalších kopců. Oni vědí, jak na to. Na druhou stranu všichni osadníci nejsou takoví, bohužel těch nebezpečných je ale dost a jejich počet stále roste.

Rozhovor připravil Tomáš Trusina, z angličtiny přeložila Eliška Havelková. Dokončení (kde mj. přijde na přetřes tzv. sociální hagada) v příštím čísle.

Chceme být šofarem. Rozhovor s Navou Hefetz a Moshe Yehudaiem

Út, 12/17/2019 - 13:55
Chceme být šofarem. Rozhovor s Navou Hefetz a Moshe Yehudaiem Protestant Út, 17/12/2019 - 13:55 Nava Hefetz Moshe Yehudai Číslo 10/2019

Nava Hefetz a Moše Jehudaj se 22–23. listopadu účastnili konference Pesach a večeře Páně na ETF UK. V rozhovoru představili organizaci Rabíni pro lidská práva.

Můžete nám přiblížit organizaci Rabíni pro lidská práva? Co vás vedlo k jejímu založení?

Moše: V roce 1988 proběhlo povstání Palestinců proti okupaci. Lidská práva mnoha Palestinců byla hrubě porušena jak Izraelskou armádou, tak osadníky. Někteří z nás, rabínů, považovali za nutné se jich zastat. Zastat se lidských práv každého člověka, ať už židovského či jakéhokoli jiného původu. Tehdy jsme se sešli s několika rabíny a rozhodli se založit neziskovou organizaci, která by pomáhala hájit práva nejen Palestinců, ale i Židů a Arabů – všichni z nich jsou přece občané Izraele na okupovaných územích.

Kolik lidí je ve vaší organizaci zapojeno?

Nava: Jsme organizovaná skupina téměř sto padesáti rabínů.

Moše: V rámci židovství existuje několik denominací. V naší organizaci jsou zastoupeny všechny, převážně ovšem liberální. V současnosti se snaží pomáhat mnoho organizací, ale jen ta naše operuje zevnitř vlastní židovské tradice.

Nava: Přicházíme s novým hlasem a sice hlasem rabínů. Našim cílem je být pomyslným šofarem.

Šofarem?

Nava: Ano. V židovské tradici se troubí na šofar během našeho nového roku, roš haššana. Šofar je nástroj, jehož zvuk je slyšet ještě dlouho poté, co do něj přestanete dout. Rádi bychom byli takovým varovným hlasem, a naším cílem je rozšířit povědomí o porušování lidských práv tím, že vycvičíme izraelskou populaci podle příkladu Ezechiele. Když byl zničen chrám a přicházeli uprchlíci, byl tento prorok ustanoven jako strážný, který má varovat před nebezpečím, ať už přichází zvenku či zevnitř.

Moše: To vlastně byla role proroků: varovat lid před porušováním zákonů, především pak zákonů, které judaismus má pro ochranu sociálně slabých, což bylo pro proroky nejdůležitější.

Nava: A to byl důvod pro založení organizace Rabíni za lidská práva. Je to hlas rabínů: „Slyšte, šabat je velmi důležitý i zákony kašrutu, ale jádro židovství spočívá v tom, jak se člověk chová. Znamená to společnost založenou na rovnosti a humanistické stránce judaismu. V každém náboženství totiž najdete mnoho různých exklusivistických a bohužel také rasistických hlasů – a proto je třeba, aby byl slyšet i hlas humanistický – a my ho zdůrazňujeme. Děláme to z lásky k Izraeli. Našim cílem není Izrael hanět ale je to kvůli této lásce vyhlašujeme veřejně: Toto není židovské jednání – takto se přece židé nechovají.

Moše: Také bych rád dodal, že jsme sionisté. Sionismus je hnutí založené na konci 19 století po vzoru národních hnutí v Evropě, jako např. v Itálii či Německu. Bylo odpovědí na rostoucí antisemitismus. Původní myšlenka byla, že židé jsou, nehledě na všechny vnitřní rozdíly, jeden národ a že si zasluhují místo, kde by mohli žít sjednoceni. Přirozeným volbou byla Palestina, místo které nazýváme Erec Jisrael. Sám tento názor podporuji. Když můj otec přišel v roce 1913 do Palestiny, byl to velmi naivní sionista. Věřil v tu myšlenku celým svým srdcem. Problém ovšem spočívá v tom, že mnoho sionistů si neuvědomuje, že na tomto území žijí také jiní lidé. Takže na konci 19. století byly založeny kolonie, které zabraly území Palestinců. Palestinci tak ztratili svoji zemi, svá zaměstnání, nakonec museli být odsunuti násilně, a vyrostla nenávist. Achad ha Am (Ašer Cvi Hirsch Ginsberg, představitel duchovně-kulturního proudu sionismu, pozn. red) varoval sionisty, že se vydali špatným směrem. Takže ano, jsem pro myšlenku sionismu, ačkoli jsem zcela proti tomu, jak se tato myšlenka prakticky naplňovala od začátku po dnešek.

Hlavní myšlenka sionismu je v tom, že Židé by měli mít své vlastní místo, kde mohou svobodně projevit svou židovskou identitu. Tato identita by ale měla především odrážet humanistickou stránku Zákona – tedy etické chování, které má být příkladem, „světlem“ pro okolní národy. Bohužel dnes tomu tak není. Snad se tomu ideálu přiblížíme v budoucnu.

Vaším šofarem tedy nechcete strhnout hradby Jericha (jako Jozue), ale spíš varovat proti destrukci.

Nava: Ano – a také vzdělávat.

Je vaše organizace nějak propojená s dřívějšími organizacemi či iniciativami, jako bylo např. hnutí Berít šalom?

Moše: Jsem izraelský občan, narodil jsem se v Izraeli. Ale protože jsem pacifista, odmítl jsem nastoupit na vojnu a místo toho jsem strávil 4 roky na civilní službě v malém městečku na okraji Izraele. Brít šalom (smlouva pokoje – pozn. red) bylo aktivní zejména ve dvacátých a třicátých letech, podílel se na něm např. M. Buber – a šlo o téměř pacifistickou organizaci, přestože byla sionistická. Hlásali, že židovský stát Izrael by se měl chovat k minoritám a Palestincům slušně. My jsme též sionisté, ale nejsme pacifisté. Zůstáváme nenásilní, jsme pro nenásilnou cestu řešení, ale nejsme primárně pacifisté. S podobnými organizacemi spolupracujeme, ale čerpáme především z židovských tradic.

Nava: Já jsem například byla před dvěma měsíci oslovena organizací Bojovníci za mír (Combatants for Peace). Jsou to vysloužilí důstojníci izraelské armády, ti, kteří jsou stále v armádních rezervách, dále tam jsou i odsouzení palestinští teroristé. Jakmile byli na svobodě, založili novou organizaci, která navázala na tradici Jicchaka Rabina, vojenského velitele, který obdržel Nobelovu cenu za mír. Svoji děkovnou řeč tenkrát začal slavným výrokem: „Býval jsem vojákem války, ale nyní jsem vojákem míru.“ Tato organizace nás tedy oslovila, když si všimli problémů na okupovaném území na Západním břehu (Jordánu). Jednalo se o to, že jedna malá palestinská vesnice byla ohrožená, protože (izraelští) osadníci chtěli zabrat soukromé pozemky místních. A tak jsme se sešli při společné modlitbě na protest ve složení: dva rabíni, biskup palestinského města a tři imámové. Modlili jsme se společně pod velkým stanem, který nás stínil před sluncem, a byli jsme obklopeni vojáky, kteří na nás z megafonů křičeli „Odejděte!“ My jsme odpovídali: „Poslouchejte, jsme nenásilní, sedíme tu pohromadě, nikoho se nechystáme napadnout, přišli jsme se sem jen modlit a vyučovat.“ Věříme, že právě podobné happeningy dávají dobrý příklad, jak protestovat, a rozšiřují povědomí o tom, co se děje. Tentokrát jsme měli štěstí, protože nikoho z nás nezatkli ani nebyl nikdo napaden osadníky. Jako se to například stalo Mošemu před pár měsíci.

Jste tedy v menšině?

Bohužel ano, ale věřím, že čím jsme aktivnější, tím víc jsme v kontaktu s současnou izraelskou občanskou společností. Také vzděláváme mladou generaci a budoucí vůdce Izraele. Naším největším problémem je neustálý nedostatek prostředků. Osadníci (na záp. břehu Jordánu, pozn. red.) jsou finančně podporováni evangelikálními církvemi ze Spojených států miliony dolarů.

Média v ČR ovšem popisují Izraelský stát jako ostrov demokracie a svobody.

Nava: Když vezmete v potaz situaci u všech našich sousedů, pořád jím jsme.

Moše: No, formálně jsme určitě demokracií, jenže jsme se zasekli v politickém patu – tento rok už za sebou máme troje volby. Co to ovšem je za demokracii, když okupujete své sousedy? Dokud Izrael nevyřeší okupaci, nelze mluvit o skutečné demokracii.

Nava: Řekněme, že žijeme ve formální demokracii. Několik posledních let sílí úsilí naši práci zastavit. Lidskoprávní organizace nedostávají žádné státní příspěvky a nemáme ani žádné daňové úlevy. Naši dárci jsou uváděni na transparentních účtech, a přesto jsme velmi podrobně monitorováni vládou. V této složité situaci musíme každý projekt propočítávat doslova do posledního šekelu. To znamená, že pokud chceme být vůbec relevantní a prosadit změnu, musíme se spoléhat především na naše dobrovolníky, kteří pracují zadarmo. Já jsem teď v organizaci zaměstnaná jako vzdělávací ředitelka, ale tady Moše už nějakou dobu pro nás pracuje zadarmo.

Znamená to, že i v izraelské společnosti se prohlubuje propast mezi nacionální pravicí a liberální, resp. univerzalistickou levicí, zdůrazňující lidská práva pro všechny?

Moše: U nás není rozdíl mezi pravicí a levicí jiný než u vás, ale problémem je rostoucí moc okupace. Představte si, že by Češi okupovali Slováky – jak by to vaším pojetím pravice a levice otřáslo.

Nava: Já už o levici a pravici v Izraeli přestala mluvit. Podle mě jsou u nás buď demokratičtí Izraelci nebo mesiánský judaismus. Ideu mesiánského judaismu – a ta ani neuznává stát Izrael jako takový – u nás podporují někteří přední rabíni. Jejich cílem je založit theokratické Judské království, kde by byly implementovány biblické zákony.

Moše: Je tu totiž rozdíl mezi biblickým a halachickým zákonem. Uvědomte si, jak kruté jsou některé zákony v Bibli. Halachické zákony se oproti tomu vyvíjejí po tisíce let, jedná se o proces, jímž jsou starověké zákony modernizované pro naši společnost. My, reformovaní židé, bychom rádi šli ještě dál, než jde halachický zákon. Nicméně mesiánští židé jsou na opačné straně, ti by se rádi vrátili k doslovně pojatému biblickému zákonu, a to je absurdní.

Nava: Já si nemyslím, že se chtějí vrátit k biblickému zákonu, ale spíš ustavit židovskou teokracii založenou na halaše. Chtějí například obnovit chrám na chrámové hoře a také obnovit oběti. Jsou to halachičtí Židé, mnozí z nich patří k osadníkům (na záp. břehu), ale podporováni jsou skupinami nacionalistických Židů v rámci zelené zóny. Nejen v teritoriích, ale i v zelené linii.

Moše: Vládu řídí tito extrémisté. Vezměte si, co se stalo například mně. Extrémisté mě napadli, když jsem protestoval za práva Palestinců. Podívejte se na video, které bylo natočeno hned po útoku v palestinské sanitce. Vysílalo se v BBC, v Rusku, bylo to i ve Washington Post. Zatímco jsme pokojně protestovali, zaútočili na nás osadníci. Ti se rozhodli zapálit pole, na němž jsme byli. Jsou to Židé – a přitom ignorovali přikázání, které říká „Nezničíš pole“, protože je to základní zdroj jídla. Podívejte, kolik mám fotek hořícího pole. Oni kradou všechno. Účastníci protestu začali utíkat pryč z pole, protože se všichni báli. Jenže ostatní byli rychlejší než já, jsem už starý, takže jsem zůstal vzadu a osadníci na mě začali házet kameny. A to jsem na ně křičel, že jsem starý, že se bojím, že jsem Žid a že jsem rabín. Smutné na tom je, že známe přesnou identitu těchto lidí, kteří útočili, ale nebudou potrestáni. V podstatě si mohou dělat co chtějí. A to je vážný problém. Dokonce jsem pak, když mi v nemocnici dali sádru, byl nucen zveřejnit svou lékařskou zprávu, protože mě nařkli, že jsem si všechno vymyslel a nic mi není.

Nava: Já jsem na tom samém poli byla tři dny poté, co byl Moše napaden a zraněn – ve vesnici Burin. Když jedete po cestě přes Západní břeh Jordánu, můžete si všimnout, že všechny osady jsou na vrcholcích kopců, což je dobrá strategie pro dominanci. Jenže olivové háje Palestinců jsou na jejich svazích. Palestinci přirozeně chtějí jít na své soukromé pozemky, aby mohli sbírat olivy. To je jejich hlavní zdroj obživy a příjmu, jinak nemají nic. Jenže osadníci je vždycky vyženou za pomocí vojáků – kteří by podle ženevské konvence měli správně chránit místní obyvatelstvo, tedy Palestince. Dorazili jsme tedy se třiceti dobrovolníky. Tentokrát jsem s sebou vzala média, což ale vojáci nevěděli. Jakmile jsme dorazili, osadníci už na nás čekali s vojáky a jejich nadřízeným. Přišli k nám a řekli: „Tady být nemůžete.“ Přesto jsme s dobrovolníky začali sbírat olivy. Zeptala jsem se jich: „Proč tu nemůžeme sbírat? Nikoho nerušíme, co špatného děláme?“ a on řekl: „Nemůžete tu být, protože je to vojensky uzavřená zóna.“

Moše: Bohužel na to mají právo a nemusí to vysvětlovat. Jakmile se nějaké území vyhlásí jako vojenská zóna, nic se nevysvětluje.

Nava: Proto jsem jim řekla, že chci to varování vidět na papíře. Vrátili se za půl hodiny, protože museli odejít na základnu, kde jim vedoucí toho území podepsal písemné varování, a oni se s ním vrátili k nám. A takto jednoduše oslabují místní zemědělce, kteří nemají žádný status. Nepomohou jim dokonce ani palestinští představitelé. V Burinu nic nepomohlo, že se majitel toho pole osobně zná s palestinským premiérem. On sám byl napaden. Musíte si uvědomit, že to u nás je jako na divokém západě – respektive u nás je to na divokém východě.

Jak v takové chvíli reagovat?

Nava: Osadníci nás označili za provokatéry. Měla jsem na sobě kippu a říkám: „Poslyšte, tohle není židovské, co děláte. Sami máte na hlavě kippu, což značí, že jste šomer micwot, tedy strážci přikázání, že je dodržujete. Jak o sobě chcete prohlásit, že dodržujete přikázání? Co jsme udělali špatně? Kde jsme překročili zákon? Copak jsme někoho provokovali?“

Když nás ale začali vytlačovat z vojenského území, měla jsem možnost promluvit si s jedním vojákem. Moje hlavní práce je učit v přípravkách na vojenskou službu. Tam je elita mladých Izraelců. Tito mladí Izraelci jsou elitou izraelské společnosti a za pár měsíců budou právě oni těmi, kdo budou muset ochraňovat osadníky a ne Palestince. Takže co učím tyto mladé lidi, je myslet. Myslet politicky. Probírám s nimi morální dilemata, a to nejen na příkladech ze současnosti, ale i z židovské historie, ze všech možných izraelských válek. Zajímavé na tom je, že mě nadřízení těchto akademií podporují. Jsou to především důstojníci z IDF (Izraelské obranné síly, oficiální název armády – pozn. překl).

Takže na Palestince útočí osadníci v Hebronu. Proto si do Hebronu povolali rabíny. Ačkoli na to nebyly peníze, rozhodli jsme se jim pomoci. A teď tam děláme tréningový program, jak se vyrovnat s nastalými komplexními situacemi a podobnou práci.

Moše: Říkáme že nejsou obranné síly Izraele (IDF), ale obranné síly osadníků.

Nava: Říkám vám – nikoli jako prorok, ale jako svou osobní analýzu situace, že nejsme daleko od doby, kdy především bude nenávratně ztracena možnost založit nový stát, myslím tím palestinský stát v nějaké zeměpisně životaschopné podobě, protože jsem viděla ty osady a jejich rozsah a přípravu dalších kopců. Oni vědí, jak na to. Na druhou stranu všichni osadníci nejsou takoví, bohužel těch nebezpečných je ale dost a jejich počet stále roste.

Rozhovor připravil Tomáš Trusina, z angličtiny přeložila Eliška Havelková. Dokončení (kde mj. přijde na přetřes tzv. sociální hagada) v příštím čísle.

Co chcete? Co nechcete?

Út, 12/17/2019 - 13:49
Co chcete? Co nechcete? Protestant Út, 17/12/2019 - 13:49 Kristýna Pilecká Číslo 10/2019

Den před oslavou 17. listopadu se na Letenské pláni odehrála demonstrace, při které spolek Milion chvilek pro demokracii znovu mnohohlasně vyzýval premiéra Babiše k rezignaci a k odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Při demonstraci zazněla pěkná řádka výroků od známých i tzv. „obyčejných“ lidí, kteří apelovali na přítomné, aby se víc občansky angažovali, byli aktivní a s odvoláním na Snyderovu knihu „Cesta k nesvobodě“ mysleli víc kriticky. Kdo byl u toho, mohl cítit vzrušující pocit národního sepětí a všeobecné názorové shody. Shoda se týkala trojího chceme:

1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů. 2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti. 3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.

Troufám si tvrdit, že oponenti kritiků prezidenta Zemana či Babiše by s trojím „chceme…“ neměli mít problém, přesto by stálo za prozkoumání, jak kdo chápe termíny „demokracie, zodpovědnost, svoboda, spravedlnost a důstojnost“. Jsou to abstraktní slova a lidé jak známo preferují to, co je konkrétní a hmatatelné. Jednoduše řečeno, kobliha, pivo, párek a 50% slevy zní tuzemským uším o poznání jasněji, i přesto, že trojí výše zmíněné „chceme …“ je jasné dost.

Co je na těchto jasně formulovaných apelech zajímavé, je ona kladná formulace. Je totiž mnohem těžší formulovat, co chci, než to, co nechci. Schválně si to zkuste. Zeptejte se doma nebo v práci: „Co ty vlastně chceš? A co nechceš?“ Existuje tzv. zlaté pravidlo vzájemnosti „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ A naopak „Co chceš, aby jiní činili tobě, čiň ty jim.“ Pravidlo nezapře velkou míru obecnosti a polarity. Člověk, který se jím chce řídit, osciluje mezi altruismem a egoismem a horko těžko hledá rovnováhu mezi obojím. Uvádím zde příklad zlatého pravidla jako vzorec jednání, který není jednoduché aplikovat v životě, ale který je unikátní v tom, že provokuje a vyzývá k introspekci a následně i k jasnosti. Je dobré začít u sebe. Sám pro sebe si definovat, co chci, co nechci, a ptát se také svých bližních, vést s nimi dialog a třeba i dojít ke konsenzu, ale nevyhýbat se konfliktům a polaritám.

Naše společnost je polarizovaná. Co je důvodem? Jsou na vině pouze politici? Nabízí se otázka, zdali vůbec chceme svobodu, demokracii a občanskou společnost. Naše společnost je polarizovaná, ale nemusela by být. Možná je ona polarizovaná česká společnost důsledkem absence dialogů a diskuzí. Není se čemu divit, 30 let svobody je malé číslo na to, aby sociální klima v Čechách bylo více svobodnější, demokratičtější a všeobecně zdravější. Nakonec Mojžíš vodil mnoho let zotročovaný lid po poušti 40 let, než ho uvedl do země zaslíbené. Vodil ho tak dlouho, aby lid pochopil, že koblihy, pivo a párek ani akční slevy ke svobodnému životu nevedou. Co je potom 30 let proti oněm čtyřiceti biblickým letům? Máme se ještě čemu učit a máme to činit ve vzájemnosti, nikoli v izolaci vlastního domova. Cesta k nesvobodě je bohužel pohodlnější než život ve svobodě.

Co chcete? Co nechcete?

Út, 12/17/2019 - 13:49
Co chcete? Co nechcete? Protestant Út, 17/12/2019 - 13:49 Kristýna Pilecká Číslo 10/2019

Den před oslavou 17. listopadu se na Letenské pláni odehrála demonstrace, při které spolek Milion chvilek pro demokracii znovu mnohohlasně vyzýval premiéra Babiše k rezignaci a k odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Při demonstraci zazněla pěkná řádka výroků od známých i tzv. „obyčejných“ lidí, kteří apelovali na přítomné, aby se víc občansky angažovali, byli aktivní a s odvoláním na Snyderovu knihu „Cesta k nesvobodě“ mysleli víc kriticky. Kdo byl u toho, mohl cítit vzrušující pocit národního sepětí a všeobecné názorové shody. Shoda se týkala trojího chceme:

1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů. 2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti. 3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.

Troufám si tvrdit, že oponenti kritiků prezidenta Zemana či Babiše by s trojím „chceme…“ neměli mít problém, přesto by stálo za prozkoumání, jak kdo chápe termíny „demokracie, zodpovědnost, svoboda, spravedlnost a důstojnost“. Jsou to abstraktní slova a lidé jak známo preferují to, co je konkrétní a hmatatelné. Jednoduše řečeno, kobliha, pivo, párek a 50% slevy zní tuzemským uším o poznání jasněji, i přesto, že trojí výše zmíněné „chceme …“ je jasné dost.

Co je na těchto jasně formulovaných apelech zajímavé, je ona kladná formulace. Je totiž mnohem těžší formulovat, co chci, než to, co nechci. Schválně si to zkuste. Zeptejte se doma nebo v práci: „Co ty vlastně chceš? A co nechceš?“ Existuje tzv. zlaté pravidlo vzájemnosti „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ A naopak „Co chceš, aby jiní činili tobě, čiň ty jim.“ Pravidlo nezapře velkou míru obecnosti a polarity. Člověk, který se jím chce řídit, osciluje mezi altruismem a egoismem a horko těžko hledá rovnováhu mezi obojím. Uvádím zde příklad zlatého pravidla jako vzorec jednání, který není jednoduché aplikovat v životě, ale který je unikátní v tom, že provokuje a vyzývá k introspekci a následně i k jasnosti. Je dobré začít u sebe. Sám pro sebe si definovat, co chci, co nechci, a ptát se také svých bližních, vést s nimi dialog a třeba i dojít ke konsenzu, ale nevyhýbat se konfliktům a polaritám.

Naše společnost je polarizovaná. Co je důvodem? Jsou na vině pouze politici? Nabízí se otázka, zdali vůbec chceme svobodu, demokracii a občanskou společnost. Naše společnost je polarizovaná, ale nemusela by být. Možná je ona polarizovaná česká společnost důsledkem absence dialogů a diskuzí. Není se čemu divit, 30 let svobody je malé číslo na to, aby sociální klima v Čechách bylo více svobodnější, demokratičtější a všeobecně zdravější. Nakonec Mojžíš vodil mnoho let zotročovaný lid po poušti 40 let, než ho uvedl do země zaslíbené. Vodil ho tak dlouho, aby lid pochopil, že koblihy, pivo a párek ani akční slevy ke svobodnému životu nevedou. Co je potom 30 let proti oněm čtyřiceti biblickým letům? Máme se ještě čemu učit a máme to činit ve vzájemnosti, nikoli v izolaci vlastního domova. Cesta k nesvobodě je bohužel pohodlnější než život ve svobodě.



about seo