Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 3 hodiny 32 min zpět

Prorokyně

Út, 12/17/2019 - 13:30
Prorokyně Protestant Út, 17/12/2019 - 13:30 Pavel Keřkovský Číslo 10/2019

– tak Dorotheu Sölle nazývá jeden životopisec, ač ji mnozí díky její knize Mystika a vzdor považují za jednu z nejvýznačnějších představitelek německé mystiky. Jsou o tom přesvědčeni i mnozí čeští čtenáři, kteří se začetli do výboru jejích poetických textů Daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019), v mistrném překladu, protože s teologickým porozuměním, Magdaleny Šipka.

Dorothee Sölle v německé literatuře náleží ke generaci bez otců. K těm, kteří analyzovali zradu nacismem zachvácených spisovatelů, žurnalistů, výtvarných umělců, architektů, režisérů a dalších kulturně činných. U nás je z těchto tvůrců obzvláště známý Siegfried Lenz (Hodina němčiny, Vzor). Generace, stydící se za své otce, se po určitý čas programaticky hlásila k čelným představitelům anglofonní literatury, zejm. k E. Hemingwayovi a k dalším levicově smýšlejícím, kteří bojovali s nacismem a vyšli z druhé světové války jako duchovní vítězové. Někteří hledající vystřízlivěli v roce 1956 vpádem ruských tanků do Budapešti (filosof Paul Ricoeur aj.). Jiným to trvalo déle, než rozpoznali, že mráz jde z Kremlu a někdy fičí až ze Sibiře. Dorothee v básni Odpověď na otázku levicových přátel proč se modlíme je také zklamaná, že ideály francouzské revoluce (1789) a ruské Velké říjnové socialistické revoluce (1917) byly zrazeny.

Obžalovala německý národ z nacionalismu a pomstychtivosti, z recidivy zneužívání moci a následného legitimizování mocenské karikatury boha, který jakoby souhlasil s civilizačním konzumem a vykořisťováním méně majetných. Autorčin kritický pohled vyrůstá z nové interpretace proseb Otčenáše. Nábožensko-mocensky podpořená evropská civilizace ji neuspokojuje. Prorockým vhledem odhaluje nemocný náboženský nerv společnosti. I v tomto ohledu rozhodně náleží ke generaci bez otců a nechce pokračovat v nábožensko-konzumní orientaci svých současníků. Hledá v jiných kulturách (Moudrost indiánů, Vzpomeň si na Gautamu či Daruj mi dar plačícího Boha – zde navazuje na biblický postřeh, že Bůh projevuje lítost a zároveň inovuje biblický hřích marxistickým pojetím odcizení, které je způsobeno touhou po vlastnictví.) Sölle pátrá po inspiraci hluboko do minulosti a obdivně zkoumá statečné úsilí žen i mužů středověku (Svatý Františku, Interdikt z roku 1178 – Hildegardě z Bingen). Stručně popisuje i totalitní marasmus české společnosti (Věk města Praha). Hledá spojence v přítomnosti a objevuje latinsko-americkou teologii osvobození. Ač žila 12 let v New Yorku, kupodivu necituje rok 1776, který byl důležitý pro osvobozenecké hnutí Martina Luthera Kinga, baptistického kazatele a kritika segregace a diskriminace afroameričanů, který ovšem nikdy nezradil ideály roku 1776.

Kritický pohled do minulosti i jiných náboženství vyostřil poetické prorokyni zrak, a proto vidí to, čeho si druzí nevšímají. Poetickým rokováním se sjednocuje s božím způsobem vidění společnosti. Vyučuje nás boží lítosti, učí soucitu s utištěnými a uprchlíky. Jde-li o mystiku, pak jde o mystiku specifickou, která nechce splynout s Bohem, ale prorockým způsobem prosí o sílu k uskutečňování boží soucitné spravedlnosti. Autorka prosí o unio prophetica, nikoli o unio mystica. Prorocký soucitný vzdor, prorocky soucitné prosazování spravedlnosti je jistě hlavním záměrem Dorothey Sölle.

Dorothee náleží mezi soucitně spravedlivé prorokyně. Nestojí v ústraní, ani v osamocení, protože její texty ji zařazují do společenství proroků starověkých Jeremiáše a Izajáše, raně novověkých (J. A. Komenský, Labyrint světa) i novověkých (Dietrich Bonhoeffer, jehož s dychtivostí a radostí četla). Pro úplnost dodejme, že k těmto tvůrcům u nás patří autoři prorockých písní: již zesnulý Karel Trusina (Evangelický zpěvník, píseň 500 a 582), který podněty D. Sölle přinášel do českého prostředí od 60. let, a dosud žijící Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, Bohdan Pivoňka (zpěvník Svítá).

Dorothee Sölle, Daruj mi dar plačícího boha.
Biblion 2019, přeložila Magdalena Šipka

 

náš bratr kristus

kdo je z pravdy naslouchá tvému hlasu

ale my víme že pravda
je pro nás moc velká
a nasloucháme hlasu
jednoho inteligentního římského diplomata
jménem pontius pilatus

už staletí trháme pravdu
a lásku na kousky
a všem vnucujeme že jsme v právu

pomoz nám dovnitř
do tvé pravdy
která není k mání bez bolesti
do tvojí lásky beze všech měřítek
která nám dává nové oči
místo těch omámených úspěchem a nové uši
abychom slyšeli své sourozence
pomoz nám do tvé pravdy
dej ať je nám vidět na tvářích
že pláčeme s plačícími
a nejsme jen diváci
kteří přepínají program

dej nám vědomí
že jsme se zrodili z tvé smrti
se svými porážkami a svými pochybnostmi
se svými bolestmi a svým umíráním

kriste náš bratře
kdo tě doopravdy viděl plakat
v bezdomovcích našeho města

Prorokyně

Út, 12/17/2019 - 13:30
Prorokyně Protestant Út, 17/12/2019 - 13:30 Pavel Keřkovský Číslo 10/2019

– tak Dorotheu Sölle nazývá jeden životopisec, ač ji mnozí díky její knize Mystika a vzdor považují za jednu z nejvýznačnějších představitelek německé mystiky. Jsou o tom přesvědčeni i mnozí čeští čtenáři, kteří se začetli do výboru jejích poetických textů Daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019), v mistrném překladu, protože s teologickým porozuměním, Magdaleny Šipka.

Dorothee Sölle v německé literatuře náleží ke generaci bez otců. K těm, kteří analyzovali zradu nacismem zachvácených spisovatelů, žurnalistů, výtvarných umělců, architektů, režisérů a dalších kulturně činných. U nás je z těchto tvůrců obzvláště známý Siegfried Lenz (Hodina němčiny, Vzor). Generace, stydící se za své otce, se po určitý čas programaticky hlásila k čelným představitelům anglofonní literatury, zejm. k E. Hemingwayovi a k dalším levicově smýšlejícím, kteří bojovali s nacismem a vyšli z druhé světové války jako duchovní vítězové. Někteří hledající vystřízlivěli v roce 1956 vpádem ruských tanků do Budapešti (filosof Paul Ricoeur aj.). Jiným to trvalo déle, než rozpoznali, že mráz jde z Kremlu a někdy fičí až ze Sibiře. Dorothee v básni Odpověď na otázku levicových přátel proč se modlíme je také zklamaná, že ideály francouzské revoluce (1789) a ruské Velké říjnové socialistické revoluce (1917) byly zrazeny.

Obžalovala německý národ z nacionalismu a pomstychtivosti, z recidivy zneužívání moci a následného legitimizování mocenské karikatury boha, který jakoby souhlasil s civilizačním konzumem a vykořisťováním méně majetných. Autorčin kritický pohled vyrůstá z nové interpretace proseb Otčenáše. Nábožensko-mocensky podpořená evropská civilizace ji neuspokojuje. Prorockým vhledem odhaluje nemocný náboženský nerv společnosti. I v tomto ohledu rozhodně náleží ke generaci bez otců a nechce pokračovat v nábožensko-konzumní orientaci svých současníků. Hledá v jiných kulturách (Moudrost indiánů, Vzpomeň si na Gautamu či Daruj mi dar plačícího Boha – zde navazuje na biblický postřeh, že Bůh projevuje lítost a zároveň inovuje biblický hřích marxistickým pojetím odcizení, které je způsobeno touhou po vlastnictví.) Sölle pátrá po inspiraci hluboko do minulosti a obdivně zkoumá statečné úsilí žen i mužů středověku (Svatý Františku, Interdikt z roku 1178 – Hildegardě z Bingen). Stručně popisuje i totalitní marasmus české společnosti (Věk města Praha). Hledá spojence v přítomnosti a objevuje latinsko-americkou teologii osvobození. Ač žila 12 let v New Yorku, kupodivu necituje rok 1776, který byl důležitý pro osvobozenecké hnutí Martina Luthera Kinga, baptistického kazatele a kritika segregace a diskriminace afroameričanů, který ovšem nikdy nezradil ideály roku 1776.

Kritický pohled do minulosti i jiných náboženství vyostřil poetické prorokyni zrak, a proto vidí to, čeho si druzí nevšímají. Poetickým rokováním se sjednocuje s božím způsobem vidění společnosti. Vyučuje nás boží lítosti, učí soucitu s utištěnými a uprchlíky. Jde-li o mystiku, pak jde o mystiku specifickou, která nechce splynout s Bohem, ale prorockým způsobem prosí o sílu k uskutečňování boží soucitné spravedlnosti. Autorka prosí o unio prophetica, nikoli o unio mystica. Prorocký soucitný vzdor, prorocky soucitné prosazování spravedlnosti je jistě hlavním záměrem Dorothey Sölle.

Dorothee náleží mezi soucitně spravedlivé prorokyně. Nestojí v ústraní, ani v osamocení, protože její texty ji zařazují do společenství proroků starověkých Jeremiáše a Izajáše, raně novověkých (J. A. Komenský, Labyrint světa) i novověkých (Dietrich Bonhoeffer, jehož s dychtivostí a radostí četla). Pro úplnost dodejme, že k těmto tvůrcům u nás patří autoři prorockých písní: již zesnulý Karel Trusina (Evangelický zpěvník, píseň 500 a 582), který podněty D. Sölle přinášel do českého prostředí od 60. let, a dosud žijící Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, Bohdan Pivoňka (zpěvník Svítá).

Dorothee Sölle, Daruj mi dar plačícího boha.
Biblion 2019, přeložila Magdalena Šipka

 

náš bratr kristus

kdo je z pravdy naslouchá tvému hlasu

ale my víme že pravda
je pro nás moc velká
a nasloucháme hlasu
jednoho inteligentního římského diplomata
jménem pontius pilatus

už staletí trháme pravdu
a lásku na kousky
a všem vnucujeme že jsme v právu

pomoz nám dovnitř
do tvé pravdy
která není k mání bez bolesti
do tvojí lásky beze všech měřítek
která nám dává nové oči
místo těch omámených úspěchem a nové uši
abychom slyšeli své sourozence
pomoz nám do tvé pravdy
dej ať je nám vidět na tvářích
že pláčeme s plačícími
a nejsme jen diváci
kteří přepínají program

dej nám vědomí
že jsme se zrodili z tvé smrti
se svými porážkami a svými pochybnostmi
se svými bolestmi a svým umíráním

kriste náš bratře
kdo tě doopravdy viděl plakat
v bezdomovcích našeho města

Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi

Út, 12/17/2019 - 13:21
Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi Protestant Út, 17/12/2019 - 13:21 Číslo 10/2019

Vážený pane ministře,

s hlubokým znepokojením jsme zaznamenali zprávu, že Česká republika Vaším prostřednictvím nijak nereagovala na naléhavou prosbu Řecka z počátku září o přijetí 40 dětí bez doprovodu z uprchlických táborů, které potřebují akutní péči. Nerozumíme Vaší nečinnosti v této věci a jako občané se nechceme smířit s tím, že by Česká republika Vaším prostřednictvím rezignovala na elementární hodnoty humanity a solidarity.

Přijmout část nezletilých, kteří v tuto chvíli v přeplněných řeckých táborech nejsou v bezpečí a jimž hrozí zneužívání, je přitom jednak naší lidskou povinností, jednak projevem solidarity s členem našeho Evropského společenství, který žádá o pomocnou ruku.

Píšeme Vám rovněž jako čelnímu představiteli sociálně demokratického proudu v české politice. V situaci, kdy se česká migrační politika dlouhodobě pohybuje na samé hranici mezi humanitou a nehumánností, kdo jiný než sociální demokracie, která tolik zdůrazňuje prvek solidarity, by měl stát na straně těch nejzranitelnějších a podat důkaz toho, že jsme jako Češi a čeští sociální demokraté ještě úplně nerezignovali na svou humanitu a nenechali válečné sirotky na ulici, když právě začíná zima?

Vyzýváme Vás jako ministra vnitra, stejně jako vládu České republiky, abyste bez odkladu začali jednat a v součinnosti s řeckým ministrem pro ochranu občanů Michalisem Chrysochoidisem podnikli kroky k co nejrychlejšímu přijetí dětských uprchlíků z řeckých táborů do České republiky. Každý den, kdy nečinně necháme tyto děti v zimě na ulici, tragicky ztrácíme zbytky lidství v nás.

Dopis zformuloval a odeslal filosof Jan Bierhanzl, za podpisy spolu s ním ručí Tomáš Trusina.

Během 7.–11. 11. 2019 ho podepsalo 556 signatářů, mj. 71 farářů, farářek a teologů. Nepočítáme-li nepřímou zmínku ministra vnitra v rozhovoru pro Blesk, zůstal bez odpovědi.

Textem se nechali inspirovat ve sboru ČCE v Praze Bráníku k vlastnímu dopisu:

V Praze, 17. 11. 2019

Vážený pane ministře, apelujeme na Vás, abyste urychlil přijetí dětí ze skupiny uprchlíků, kteří se nyní nacházejí v řeckých internačních zařízeních.

Jak víme z médií, komunikace mezi Vámi a řeckým ministrem Chryssochoidisem probíhá již přes rok bez valného výsledku. My jako občané zde nejsme od toho, abychom hodnotili, kdo komu mohl a měl dříve napsat, či zda se údajně někdy nějaký dopis ztratil (viz Hlídací pes, 14. 11. 2019). Byli bychom však rádi, kdyby ze strany České republiky zaznělo jasné slovo, že nenecháme ve štychu svého řeckého spojence v EU, a především, že nenecháme ve štychu děti, nevinné oběti války.

Dnes, 17. listopadu, si mnozí křesťané v naší Českobratrské církvi evangelické připomínají biblická slova: „Hospodin nás vysvobodil z moci tmy.“ (Kol 1,13). S vděčností tato slova vztahujeme k dnešnímu třicátému výročí, kdy jsme byli vysvobozeni z moci nelidského totalitního režimu. Dnes však se znepokojením sledujeme, jak se nejvyšší státní představitelé vracejí k nelidské a totalitní rétorice. Od slov je již jen krůček k činům. Pánové Zeman, Babiš a další se rozhodli, že ČR nebude přijímat uprchlíky. Napsali si to na svoje volební letáky a cestou lží a manipulací získali pro tento postoj mnoho spoluobčanů. Tato cesta sobectví a bezohlednosti však vede do věčného zatracení.

Rádi bychom věřili, že představitel „sociální demokracie“ v naší zemi nebude ve svém rozhodování brát ohled na voličské preference a povrchní nálady zmanipulovaných lidí, ale bude se řídit rozumem a Ústavou České republiky včetně Listiny lidských práv. Rádi bychom Vám připomněli, že tisíce let předtím, než se tu začalo pořvávat „Čechy Čechům“, promlouval lidem do duše Hospodin, Bůh Izraele, a jeho Syn Ježíš Kristus, a že Boží lid po tisíciletí pronáší toto svědectví lásky a humanity do budoucnosti. Populisté a nacionalisté pominou, avšak Slovo Boží nezanikne. Je jenom na Vás, na kterou stranu se přidáte.

S díky za pozornost a se zdvořilým pozdravem,

78 účastníků bohoslužeb ČCE v Praze-Braníku

Podporu odeslaným dopisům můžete vyjádřit osobním e-mailem na MV ČR posta@mvcr.cz

Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi

Út, 12/17/2019 - 13:21
Zbytky lidství v nás. Otevřený dopis Janu Hamáčkovi Protestant Út, 17/12/2019 - 13:21 Číslo 10/2019

Vážený pane ministře,

s hlubokým znepokojením jsme zaznamenali zprávu, že Česká republika Vaším prostřednictvím nijak nereagovala na naléhavou prosbu Řecka z počátku září o přijetí 40 dětí bez doprovodu z uprchlických táborů, které potřebují akutní péči. Nerozumíme Vaší nečinnosti v této věci a jako občané se nechceme smířit s tím, že by Česká republika Vaším prostřednictvím rezignovala na elementární hodnoty humanity a solidarity.

Přijmout část nezletilých, kteří v tuto chvíli v přeplněných řeckých táborech nejsou v bezpečí a jimž hrozí zneužívání, je přitom jednak naší lidskou povinností, jednak projevem solidarity s členem našeho Evropského společenství, který žádá o pomocnou ruku.

Píšeme Vám rovněž jako čelnímu představiteli sociálně demokratického proudu v české politice. V situaci, kdy se česká migrační politika dlouhodobě pohybuje na samé hranici mezi humanitou a nehumánností, kdo jiný než sociální demokracie, která tolik zdůrazňuje prvek solidarity, by měl stát na straně těch nejzranitelnějších a podat důkaz toho, že jsme jako Češi a čeští sociální demokraté ještě úplně nerezignovali na svou humanitu a nenechali válečné sirotky na ulici, když právě začíná zima?

Vyzýváme Vás jako ministra vnitra, stejně jako vládu České republiky, abyste bez odkladu začali jednat a v součinnosti s řeckým ministrem pro ochranu občanů Michalisem Chrysochoidisem podnikli kroky k co nejrychlejšímu přijetí dětských uprchlíků z řeckých táborů do České republiky. Každý den, kdy nečinně necháme tyto děti v zimě na ulici, tragicky ztrácíme zbytky lidství v nás.

Dopis zformuloval a odeslal filosof Jan Bierhanzl, za podpisy spolu s ním ručí Tomáš Trusina.

Během 7.–11. 11. 2019 ho podepsalo 556 signatářů, mj. 71 farářů, farářek a teologů. Nepočítáme-li nepřímou zmínku ministra vnitra v rozhovoru pro Blesk, zůstal bez odpovědi.

Textem se nechali inspirovat ve sboru ČCE v Praze Bráníku k vlastnímu dopisu:

V Praze, 17. 11. 2019

Vážený pane ministře, apelujeme na Vás, abyste urychlil přijetí dětí ze skupiny uprchlíků, kteří se nyní nacházejí v řeckých internačních zařízeních.

Jak víme z médií, komunikace mezi Vámi a řeckým ministrem Chryssochoidisem probíhá již přes rok bez valného výsledku. My jako občané zde nejsme od toho, abychom hodnotili, kdo komu mohl a měl dříve napsat, či zda se údajně někdy nějaký dopis ztratil (viz Hlídací pes, 14. 11. 2019). Byli bychom však rádi, kdyby ze strany České republiky zaznělo jasné slovo, že nenecháme ve štychu svého řeckého spojence v EU, a především, že nenecháme ve štychu děti, nevinné oběti války.

Dnes, 17. listopadu, si mnozí křesťané v naší Českobratrské církvi evangelické připomínají biblická slova: „Hospodin nás vysvobodil z moci tmy.“ (Kol 1,13). S vděčností tato slova vztahujeme k dnešnímu třicátému výročí, kdy jsme byli vysvobozeni z moci nelidského totalitního režimu. Dnes však se znepokojením sledujeme, jak se nejvyšší státní představitelé vracejí k nelidské a totalitní rétorice. Od slov je již jen krůček k činům. Pánové Zeman, Babiš a další se rozhodli, že ČR nebude přijímat uprchlíky. Napsali si to na svoje volební letáky a cestou lží a manipulací získali pro tento postoj mnoho spoluobčanů. Tato cesta sobectví a bezohlednosti však vede do věčného zatracení.

Rádi bychom věřili, že představitel „sociální demokracie“ v naší zemi nebude ve svém rozhodování brát ohled na voličské preference a povrchní nálady zmanipulovaných lidí, ale bude se řídit rozumem a Ústavou České republiky včetně Listiny lidských práv. Rádi bychom Vám připomněli, že tisíce let předtím, než se tu začalo pořvávat „Čechy Čechům“, promlouval lidem do duše Hospodin, Bůh Izraele, a jeho Syn Ježíš Kristus, a že Boží lid po tisíciletí pronáší toto svědectví lásky a humanity do budoucnosti. Populisté a nacionalisté pominou, avšak Slovo Boží nezanikne. Je jenom na Vás, na kterou stranu se přidáte.

S díky za pozornost a se zdvořilým pozdravem,

78 účastníků bohoslužeb ČCE v Praze-Braníku

Podporu odeslaným dopisům můžete vyjádřit osobním e-mailem na MV ČR posta@mvcr.cz

Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost

Út, 12/17/2019 - 13:19
Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost Protestant Út, 17/12/2019 - 13:19 Vojen Syrovátka Číslo 10/2019

Třicáté výročí sametové revoluce je čas vzpomínání a také čas bilancování. Bylo tomu tak i v minulém čísle Protestanta. Pokud jde o ono bilancování, ztotožnil jsem se s články Martina Šimsy a Tomáše Bíska, k nimž nepřidám nic než několik drobností. Nejprve předkládám část svých odpovědí do ankety, o které jsem byl požádán jedním mládencem:

Jak jste vnímali události roku 1989?

S manželkou Dorkas jsme události v roce 1989 vnímali silně, byli jsme jejich účastníci. V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl poslancem na synodu Českobratrské církve evangelické v Praze, ačkoliv jsem jako farář bydlel v Rumburku. Proto jsem měl okamžitě informace o zbití studentů na Národní a potom nepřetržitý přísun dalších informací. Listopadové události jsem vnímal jako překvapivé a pozitivní. Když jsme s Dorkas byli v Praze na mnohasettisícové demonstraci na Letenské pláni, kde na tribuně mluvila řada lidí, kteří ještě před pár dny nemohli vůbec veřejně vystoupit, například Václav Havel, Václav Malý atd., a když z té tribuny Hutka (který se kvůli tomu právě vrátil z emigrace) zpíval a dav s ním „Krásná je zem…“ – písničku, kterou jsem dobře znal z pololegálních sejití evangelické mládeže (zejména na Zbytově), tak jsem radostí brečel, že jsem se toho dožil. A samozřejmě jsem se potom v Rumburku zapojil do následujícího dění.

Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu?

Po listopadových událostech následoval čas „dobré nálady“, který trval řadu měsíců, snad i první léta (jak pro koho). Padala totalitní omezení, česká společnost se stávala mnohem svobodnější než za komunistů. To vše se prostě dělo v logice návratu do svobodnějších poměrů, ne že by před listopadem všechno bylo potenciální opozicí detailně naplánováno, očekáváno. Takže mluvit o očekáváních, ať více, či méně zklamaných, jak se to dnes dělá, není zcela věcné. Ostatně, i když vidím dnes okolo sebe řadu negativních jevů, které naši společnost poškozují, ba ohrožují, tak mám za to, že jsme stále svobodná společnost. Lepší, než mluvit o zklamaných očekáváních, je nezapomínat, že stále znova je třeba bránit svobodnou a spravedlivou společnost; například fungující právní stát s dělbou moci, svobodná média, občanskou společnost, ke které nedílně patří dnes pomlouvané neziskovky; ohrožení vidím také ve volání po „vládě pevné ruky“ a v extremistických politických hnutích (při čemž za nebezpečnější aktuálně považují nacionalistický extremismus).

Pokud jde o Českobratrskou evangelickou církev, Tomáš Bísek pověděl mnohé důležité. Já opět připojím jen nějakou drobnost. Ve svobodných polistopadových poměrech bylo možné se v naší církvi zabývat novými činnostmi. Například vydávat svobodně časopisy, zorganizovat několik dodnes fungujících nakladatelství atd. A vznikla Diakonie, do jejíž práce jsem se zapojil i já. Popíši, jak to pro mne začalo: Po návratu Sváti Karáska ze Švýcarska jsem s ním jednou jel v autě a povídali jsme si. Říkal jsem: „V nastávajícím čase dál budu rád farářem, budu kázat, dělat biblické hodiny, učit děti, jezdit na akce s mládeží a navštěvovat lidi ve sboru. Jako před revolucí. Nebude už ovšem třeba jezdit na pololegální srazy, kam bylo možné zvát i řečníky, kteří na veřejnosti nesměli mluvit, vše bude nadále probíhat bez problémů svobodně. A také už nebude třeba utajeně převážet samizdaty a knížky vydané v cizině, vše bude možné si snadno pořídit. Takže takovým věcem už nebude potřeba se věnovat.“ A položil jsem Sváťovi otázku: „Myslíš, že se objeví nějaké nové možnosti, kterým by bylo dobré se věnovat?“ A Sváťa odpověděl: „Bude možné se věnovat sociální činnosti“ (za minulého režimu byla sociální činnost církví státní správou velmi omezena). Po nějakém čase budoucí ředitel střediska Diakonie ve Dvoře Králové nad Labem bratr Stanislav Štěpař, který tehdy pracoval ve vedení jedné fabriky a který byl též člen staršovstva, při klábosení po zasedání staršovstva říkal, jak ho to v jeho podniku netěší, že kdyby byl trochu blíž Náchod, tak by tam šel pracovat na stavbu Diakonie (ta se tam už nějaký čas budovala). Vzpomněl jsem si na hovor se Sváťou, napadlo mne, že by i dvorský sbor mohl vybudovat sociální zařízení, tedy Diakonii. Při čemž mi bylo jasné, že hlavní odpovědnost bych nemohl mít já (chtěl jsem mít čas na farářování), že to musí být někdo jiný. A protože jsem měl za to, že bratr Štěpař by byl schopen takovou odpovědnost na sebe vzít, zeptal jsem se ho při návštěvě u něj doma, zda by do toho nešel. Nechal si trochu času na rozmyšlenou a pak se rozhodl, že do toho půjde. Předložili jsme tedy věc na staršovstvu, všichni souhlasili. Dvorské středisko vzniklo a pracuje. I na dalších místech vznikla střediska Diakonie ČCE. Jako pozitivní vidím, že ČCE a její Diakonie vědí, že patří k sobě, že se o sebe navzájem zajímají. Spolupráce s Diakonií přede mne postavila nové otázky, na něž jsem musel hledat křesťanskou odpověď. Například komu se má pomáhat, kdo si to zaslouží. Nad Novým Zákonem jsem znovu a silně pochopil, že Ježíš přišel s velkou novinkou, že totiž s vírou v něj padají dosavadní hranice kmenové, národnostní, třídní, náboženské atd. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi. Diakonská pomoc je tím pádem pro každého, nejen pro věřící, pro členy církve, nejen pro ty, kdo jsou za ni vděčni, kdo si ji zaslouží. Dodnes lidé, i křesťané, jen klopýtají směrem k této veliké Ježíšově vizi všech lidí jako dětí Božích, vizi mně velice drahé.

Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost

Út, 12/17/2019 - 13:19
Než mluvit o zklamáních, raději bránit svobodu a spravedlnost Protestant Út, 17/12/2019 - 13:19 Vojen Syrovátka Číslo 10/2019

Třicáté výročí sametové revoluce je čas vzpomínání a také čas bilancování. Bylo tomu tak i v minulém čísle Protestanta. Pokud jde o ono bilancování, ztotožnil jsem se s články Martina Šimsy a Tomáše Bíska, k nimž nepřidám nic než několik drobností. Nejprve předkládám část svých odpovědí do ankety, o které jsem byl požádán jedním mládencem:

Jak jste vnímali události roku 1989?

S manželkou Dorkas jsme události v roce 1989 vnímali silně, byli jsme jejich účastníci. V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl poslancem na synodu Českobratrské církve evangelické v Praze, ačkoliv jsem jako farář bydlel v Rumburku. Proto jsem měl okamžitě informace o zbití studentů na Národní a potom nepřetržitý přísun dalších informací. Listopadové události jsem vnímal jako překvapivé a pozitivní. Když jsme s Dorkas byli v Praze na mnohasettisícové demonstraci na Letenské pláni, kde na tribuně mluvila řada lidí, kteří ještě před pár dny nemohli vůbec veřejně vystoupit, například Václav Havel, Václav Malý atd., a když z té tribuny Hutka (který se kvůli tomu právě vrátil z emigrace) zpíval a dav s ním „Krásná je zem…“ – písničku, kterou jsem dobře znal z pololegálních sejití evangelické mládeže (zejména na Zbytově), tak jsem radostí brečel, že jsem se toho dožil. A samozřejmě jsem se potom v Rumburku zapojil do následujícího dění.

Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu?

Po listopadových událostech následoval čas „dobré nálady“, který trval řadu měsíců, snad i první léta (jak pro koho). Padala totalitní omezení, česká společnost se stávala mnohem svobodnější než za komunistů. To vše se prostě dělo v logice návratu do svobodnějších poměrů, ne že by před listopadem všechno bylo potenciální opozicí detailně naplánováno, očekáváno. Takže mluvit o očekáváních, ať více, či méně zklamaných, jak se to dnes dělá, není zcela věcné. Ostatně, i když vidím dnes okolo sebe řadu negativních jevů, které naši společnost poškozují, ba ohrožují, tak mám za to, že jsme stále svobodná společnost. Lepší, než mluvit o zklamaných očekáváních, je nezapomínat, že stále znova je třeba bránit svobodnou a spravedlivou společnost; například fungující právní stát s dělbou moci, svobodná média, občanskou společnost, ke které nedílně patří dnes pomlouvané neziskovky; ohrožení vidím také ve volání po „vládě pevné ruky“ a v extremistických politických hnutích (při čemž za nebezpečnější aktuálně považují nacionalistický extremismus).

Pokud jde o Českobratrskou evangelickou církev, Tomáš Bísek pověděl mnohé důležité. Já opět připojím jen nějakou drobnost. Ve svobodných polistopadových poměrech bylo možné se v naší církvi zabývat novými činnostmi. Například vydávat svobodně časopisy, zorganizovat několik dodnes fungujících nakladatelství atd. A vznikla Diakonie, do jejíž práce jsem se zapojil i já. Popíši, jak to pro mne začalo: Po návratu Sváti Karáska ze Švýcarska jsem s ním jednou jel v autě a povídali jsme si. Říkal jsem: „V nastávajícím čase dál budu rád farářem, budu kázat, dělat biblické hodiny, učit děti, jezdit na akce s mládeží a navštěvovat lidi ve sboru. Jako před revolucí. Nebude už ovšem třeba jezdit na pololegální srazy, kam bylo možné zvát i řečníky, kteří na veřejnosti nesměli mluvit, vše bude nadále probíhat bez problémů svobodně. A také už nebude třeba utajeně převážet samizdaty a knížky vydané v cizině, vše bude možné si snadno pořídit. Takže takovým věcem už nebude potřeba se věnovat.“ A položil jsem Sváťovi otázku: „Myslíš, že se objeví nějaké nové možnosti, kterým by bylo dobré se věnovat?“ A Sváťa odpověděl: „Bude možné se věnovat sociální činnosti“ (za minulého režimu byla sociální činnost církví státní správou velmi omezena). Po nějakém čase budoucí ředitel střediska Diakonie ve Dvoře Králové nad Labem bratr Stanislav Štěpař, který tehdy pracoval ve vedení jedné fabriky a který byl též člen staršovstva, při klábosení po zasedání staršovstva říkal, jak ho to v jeho podniku netěší, že kdyby byl trochu blíž Náchod, tak by tam šel pracovat na stavbu Diakonie (ta se tam už nějaký čas budovala). Vzpomněl jsem si na hovor se Sváťou, napadlo mne, že by i dvorský sbor mohl vybudovat sociální zařízení, tedy Diakonii. Při čemž mi bylo jasné, že hlavní odpovědnost bych nemohl mít já (chtěl jsem mít čas na farářování), že to musí být někdo jiný. A protože jsem měl za to, že bratr Štěpař by byl schopen takovou odpovědnost na sebe vzít, zeptal jsem se ho při návštěvě u něj doma, zda by do toho nešel. Nechal si trochu času na rozmyšlenou a pak se rozhodl, že do toho půjde. Předložili jsme tedy věc na staršovstvu, všichni souhlasili. Dvorské středisko vzniklo a pracuje. I na dalších místech vznikla střediska Diakonie ČCE. Jako pozitivní vidím, že ČCE a její Diakonie vědí, že patří k sobě, že se o sebe navzájem zajímají. Spolupráce s Diakonií přede mne postavila nové otázky, na něž jsem musel hledat křesťanskou odpověď. Například komu se má pomáhat, kdo si to zaslouží. Nad Novým Zákonem jsem znovu a silně pochopil, že Ježíš přišel s velkou novinkou, že totiž s vírou v něj padají dosavadní hranice kmenové, národnostní, třídní, náboženské atd. Viz podobenství o milosrdném Samaritánovi. Diakonská pomoc je tím pádem pro každého, nejen pro věřící, pro členy církve, nejen pro ty, kdo jsou za ni vděčni, kdo si ji zaslouží. Dodnes lidé, i křesťané, jen klopýtají směrem k této veliké Ježíšově vizi všech lidí jako dětí Božích, vizi mně velice drahé.

Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030)

Út, 12/17/2019 - 13:13
Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030) Protestant Út, 17/12/2019 - 13:13 Martin Hrubeš Číslo 10/2019

Strategický plán jsem kriticky omejloval před delším časem, když byl ještě ve stavu příprav a rození. Byl jsem ubezpečen, že o nedostatcích autorský tým ví a pracuje na zlepšování. Před zasedáním konventu (začátkem listopadu 2019), kde byl již předložen jako dokument k projednání, jsem jej rychle a nesoustředěně proběhl. Teprve živá diskuse na konventu mě přiměla přečíst jej pozorněji.

Strategie staví na silné autoritativní pozici výkonného vedení ČCE, převážně synodní rady (SR), méně seniorátních výborů (SV). Úkoly, jež Strategie stanovuje, jsou převážně koncepčního charakteru. Splnění zadání typu SR bude jednat, SR vytvoří koncepci, SR zajistí analýzu apod., se však nedá považovat za dosažení cíle, ale pouze vytyčování cesty. Viditelným a kontrolovatelným výsledkem splnění plánu bude hora dokumentů a presenční listiny ze školení. Opravdu je potřebujeme? V oddílu Přechod na samofinancování dostává SR např. za úkol, že bude každoročně jednat o podpoře sborů a navrhne vhodná opatření. Jako úkol do roku 2030, kdy vyschnou zdroje na mzdové prostředky od státu, je to slabé.

Dobré je, že Strategický plán zahrnuje misii; bohužel ani zde nepracuje s žádnými kvantitativními údaji – přibývání účastníků nedělních bohoslužeb je hodně opatrně stanovený cíl (vedle obligátních analytických, školících a metodických materiálů, které dostává na starost SR).

Ve Strategii chybí vyčíslení nákladů a finanční zdroje potřebné pro naplnění této strategie. V oddílu Přechod na samofinancování se řeší úvazky zaměstnanců církve, ale ne, kolik jich bude a kde na ně církev vezme peníze. Není zmíněno, jaká část restitučních náhrad bude použita pro doplňování Personálního fondu, aby byly kryty potřeby. Máme situaci ČCE všichni před očima, ale Strategie se tématu, které je hlavním motivem jejího zadání, vyhýbá. Do strategie jistě patří i plán investic do fondů z restitučních náhrad a výnosy těchto investic. Nevidím je tam.

Konkrétnější a chvályhodné cíle a úkoly udávají oddíly VI a VII. Některé z nich ovšem zůstávají u analýzy vstupních údajů, z nichž teprve nějaký plán může vycházet. V těchto oddílech asi nejvíc, vedle oddílu V, bije do očí nedostatek čísel.

Na konventu bylo ukázáno, že částky, které bude muset každý sbor s farářem na plný úvazek odvádět ročně do Personálního fondu, se počínaje rokem 2030 – tedy již za 10 let!!! – budou pohybovat od 400 (minimalistická varianta) do 680 tis. Kč (sponzorská varianta). Ještě dalších 13 let pak bude stát církvi vyplácet finanční kompenzace ve výši cca 70 mil. Kč ročně, takže úplný přechod k finanční samostatnosti je tím usnadněn, ale rozpočet ČCE činí cca 450 mil. Kč ročně, takže 85 % svých potřeb musí ČCE již v roce 2030 zabezpečit z vlastních zdrojů. Pokud by tím zdrojem měl být pouze salár (vynechávám výnosy z nemovitostí, podílů v investičních fondech apod.), pak by každý dospělý/pracující/mající-nějaký-příjem člen církve musel odvést salár ve výši 10–20 tis. Kč/rok. Jsme na to připraveni? Různé kalkulace a varianty salárů byly zveřejněny v Českém bratru a po sborech a seniorátech prezentovány, ale Strategický plán v tomto směru žádné ambice nemá. V diskusích zaznívající odkazy na „Pohleďte na ptactvo nebeské“ nebo „zabezpečení církve majetkem znamená nedůvěřovat Bohu“ pokládám v tomto kontextu za příliš ideologické a v podstatě pokrytecké.

Plán církvi předestírá ústupovou variantu: slučování sborů, dělení úvazků farářů mezi více sborů a (skryto mezi řádky) i rušení sborů. Opět není dotaženo do konkrétních čísel. Přitom přehled sborů, které již dnes melou z posledního, nebo žijí, ale výhled do budoucna je nejistý, a těch, které naopak přejdou na systém úplné finanční samostatnosti bez šrámu, je pro Strategický plán, má-li být tím, čím se nazývá, nepostradatelným východiskem. Na jeho základě se pak dá stanovit reálný cíl, k němuž chce ČCE směřovat: mapa seniorátů, počty jejich sborů, skupiny sloučených sborů, stanice bez vlastního faráře, ale s výpomocným kazatelem, sbory nevyhnutelně ke zrušení s doporučením pro osiřelé členy, k jakému společenství křesťanů v místě se mohou případně přitulit. Možností je mnoho, jenže plán s konkrétními údaji nepracuje.

Faráři a presbyteři budou v roce 2030, zejména díky výstupům oddílů I, II, III, IV, lépe vybaveni pro svou práci analýzami, koncepcemi, metodikami a školeními, aniž by Strategie brala dostatečně v úvahu, že již dnes vcelku vědí, co mají dělat, pružně reagují na možnosti v místě, kde žijí, ale jsou přetíženi.

Do strategického plánu nepatří (?) prorocký přesah, spoléhání se na vyslyšení modliteb, očekávání nového zájmu o (evangelické) křesťanství, neřkuli probuzení. Tento je sestaven v realistickém stylu, víceméně jako sekulární dokument s částečným využitím tradičního křesťanského výraziva. Tím víc při jeho čtení zaráží, jak těžce podceňuje finanční zabezpečení, jak chabý je při stanovení cílů a úkolů, jak je zoufale chudý na čísla.

Nebuďme však zklamaní a vraťme se na zem. Strategický plán za evangelické křesťany nic nevyřeší (kdo to čekal??), materiály, které z něj vzejdou, budou zastaralé brzy po svém vydání a naléhavým úkolem nadále zůstává interpretace evangelia pro denní život člověka 21. století. Co se nehodí pro strategické úvahy, to nám pro život víry na zemi může být vítaným povzbuzením: Pohleďte na ptactvo nebeské, jak je váš nebeský Otec živí. Není to ovšem strategie moderních parametrů.

Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030)

Út, 12/17/2019 - 13:13
Pohleďte na ptactvo nebeské (Komentář ke Strategickému plánu ČCE do roku 2030) Protestant Út, 17/12/2019 - 13:13 Martin Hrubeš Číslo 10/2019

Strategický plán jsem kriticky omejloval před delším časem, když byl ještě ve stavu příprav a rození. Byl jsem ubezpečen, že o nedostatcích autorský tým ví a pracuje na zlepšování. Před zasedáním konventu (začátkem listopadu 2019), kde byl již předložen jako dokument k projednání, jsem jej rychle a nesoustředěně proběhl. Teprve živá diskuse na konventu mě přiměla přečíst jej pozorněji.

Strategie staví na silné autoritativní pozici výkonného vedení ČCE, převážně synodní rady (SR), méně seniorátních výborů (SV). Úkoly, jež Strategie stanovuje, jsou převážně koncepčního charakteru. Splnění zadání typu SR bude jednat, SR vytvoří koncepci, SR zajistí analýzu apod., se však nedá považovat za dosažení cíle, ale pouze vytyčování cesty. Viditelným a kontrolovatelným výsledkem splnění plánu bude hora dokumentů a presenční listiny ze školení. Opravdu je potřebujeme? V oddílu Přechod na samofinancování dostává SR např. za úkol, že bude každoročně jednat o podpoře sborů a navrhne vhodná opatření. Jako úkol do roku 2030, kdy vyschnou zdroje na mzdové prostředky od státu, je to slabé.

Dobré je, že Strategický plán zahrnuje misii; bohužel ani zde nepracuje s žádnými kvantitativními údaji – přibývání účastníků nedělních bohoslužeb je hodně opatrně stanovený cíl (vedle obligátních analytických, školících a metodických materiálů, které dostává na starost SR).

Ve Strategii chybí vyčíslení nákladů a finanční zdroje potřebné pro naplnění této strategie. V oddílu Přechod na samofinancování se řeší úvazky zaměstnanců církve, ale ne, kolik jich bude a kde na ně církev vezme peníze. Není zmíněno, jaká část restitučních náhrad bude použita pro doplňování Personálního fondu, aby byly kryty potřeby. Máme situaci ČCE všichni před očima, ale Strategie se tématu, které je hlavním motivem jejího zadání, vyhýbá. Do strategie jistě patří i plán investic do fondů z restitučních náhrad a výnosy těchto investic. Nevidím je tam.

Konkrétnější a chvályhodné cíle a úkoly udávají oddíly VI a VII. Některé z nich ovšem zůstávají u analýzy vstupních údajů, z nichž teprve nějaký plán může vycházet. V těchto oddílech asi nejvíc, vedle oddílu V, bije do očí nedostatek čísel.

Na konventu bylo ukázáno, že částky, které bude muset každý sbor s farářem na plný úvazek odvádět ročně do Personálního fondu, se počínaje rokem 2030 – tedy již za 10 let!!! – budou pohybovat od 400 (minimalistická varianta) do 680 tis. Kč (sponzorská varianta). Ještě dalších 13 let pak bude stát církvi vyplácet finanční kompenzace ve výši cca 70 mil. Kč ročně, takže úplný přechod k finanční samostatnosti je tím usnadněn, ale rozpočet ČCE činí cca 450 mil. Kč ročně, takže 85 % svých potřeb musí ČCE již v roce 2030 zabezpečit z vlastních zdrojů. Pokud by tím zdrojem měl být pouze salár (vynechávám výnosy z nemovitostí, podílů v investičních fondech apod.), pak by každý dospělý/pracující/mající-nějaký-příjem člen církve musel odvést salár ve výši 10–20 tis. Kč/rok. Jsme na to připraveni? Různé kalkulace a varianty salárů byly zveřejněny v Českém bratru a po sborech a seniorátech prezentovány, ale Strategický plán v tomto směru žádné ambice nemá. V diskusích zaznívající odkazy na „Pohleďte na ptactvo nebeské“ nebo „zabezpečení církve majetkem znamená nedůvěřovat Bohu“ pokládám v tomto kontextu za příliš ideologické a v podstatě pokrytecké.

Plán církvi předestírá ústupovou variantu: slučování sborů, dělení úvazků farářů mezi více sborů a (skryto mezi řádky) i rušení sborů. Opět není dotaženo do konkrétních čísel. Přitom přehled sborů, které již dnes melou z posledního, nebo žijí, ale výhled do budoucna je nejistý, a těch, které naopak přejdou na systém úplné finanční samostatnosti bez šrámu, je pro Strategický plán, má-li být tím, čím se nazývá, nepostradatelným východiskem. Na jeho základě se pak dá stanovit reálný cíl, k němuž chce ČCE směřovat: mapa seniorátů, počty jejich sborů, skupiny sloučených sborů, stanice bez vlastního faráře, ale s výpomocným kazatelem, sbory nevyhnutelně ke zrušení s doporučením pro osiřelé členy, k jakému společenství křesťanů v místě se mohou případně přitulit. Možností je mnoho, jenže plán s konkrétními údaji nepracuje.

Faráři a presbyteři budou v roce 2030, zejména díky výstupům oddílů I, II, III, IV, lépe vybaveni pro svou práci analýzami, koncepcemi, metodikami a školeními, aniž by Strategie brala dostatečně v úvahu, že již dnes vcelku vědí, co mají dělat, pružně reagují na možnosti v místě, kde žijí, ale jsou přetíženi.

Do strategického plánu nepatří (?) prorocký přesah, spoléhání se na vyslyšení modliteb, očekávání nového zájmu o (evangelické) křesťanství, neřkuli probuzení. Tento je sestaven v realistickém stylu, víceméně jako sekulární dokument s částečným využitím tradičního křesťanského výraziva. Tím víc při jeho čtení zaráží, jak těžce podceňuje finanční zabezpečení, jak chabý je při stanovení cílů a úkolů, jak je zoufale chudý na čísla.

Nebuďme však zklamaní a vraťme se na zem. Strategický plán za evangelické křesťany nic nevyřeší (kdo to čekal??), materiály, které z něj vzejdou, budou zastaralé brzy po svém vydání a naléhavým úkolem nadále zůstává interpretace evangelia pro denní život člověka 21. století. Co se nehodí pro strategické úvahy, to nám pro život víry na zemi může být vítaným povzbuzením: Pohleďte na ptactvo nebeské, jak je váš nebeský Otec živí. Není to ovšem strategie moderních parametrů.

Kniha, v níž se muslimové nepoznají

Út, 12/17/2019 - 13:11
Kniha, v níž se muslimové nepoznají Protestant Út, 17/12/2019 - 13:11 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2019

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí

Těm, kteří neznají islám, nabízí středně rozsáhlá kniha, že je s ním seznámí, už v názvu. Takové seznámení však potřebuje vyváženost a neutralitu, aby se v popisu knihy dokázali poznat i ti, o nichž kniha pojednává – sami muslimové. Hned na začátku musíme konstatovat, že tyto požadavky kniha neplní – je ostře protimuslimská, z Koránu jsou citovány pouze negativní verše (kterých je v samotném Koránu nemnoho a podobné texty najdeme i ve Starém a Novém zákoně), a sám islám, který je jinak velice mnohotvarý, autorka interpretuje pomocí extrémních výstřelků, zatímco pozitivní příklady zamlčuje či překrucuje.

Celá kniha má podobu polemiky, kde proti „správnému pojetí“ reprezentovanému autorkou, stojí islám jako „omyl“ s. 227), jehož Bůh je „neosobní a necitlivý“ s. 181). Autorčin postoj představuje ovšem velmi konzervativní katolický přístup, který islámu vytýká vše, čím se liší od tradičního katolicismu – například absenci ústřední hierarchie, jakou je v katolické církvi papežský stolec, a svobodu v užití míst k bohoslužbě. V tomto pojetí je často evangelický postoj bližší tomu muslimskému než katolickému. Tam, kde se jedná o možné společné aktivity katolíků a muslimů, je autorka velice přísná. Kaple a kostely není možné užívat společně s muslimy (ani židy), v případě smíšených křesťansko-muslimských manželství je třeba být zvláště obezřetný. Několikrát jsou v knize srovnávány podobné jevy v katolické a muslimské praxi (půst a ramadánem, mučednická smrt v islámu a katolicismu, pojetí milosrdenství). Většina těchto srovnání ovšem hodnotí islám pouze negativně.

Jen několik stránek z celé knihy poskytuje alespoň trochu objektivní pohled – například rozdělení různých typů závojů (džilbáb, abája, háik, čádor, burka, nikáb, hidžáb, türban; do této řady patří také popis burkin) prozrazuje, že autorka je žena, která se zajímá také o módu. Také na otázku „má ramadán duchovní význam?“ nedává pouze negativní odpověď. Kniha má i půvabný vnější vzhled a obsahuje jen minimum překlepů či jiných formálních chyb. Tím ovšem pozitiva končí.

Četbou recenzované knihy totiž nelze získat obecnější představu o islámu, ale ani přesnou představu, jaký vztah má k islámu katolická církev. Podobně jako jsou z islámu vybírány převážně negativní příklady, představující naprostou názorovou menšinu mezi 1,5 miliardami muslimů, tak i z učení a praxe katolické církve (a občas obecněji z křesťanství) jsou opět vybírány jen ty nejpřísnější možné postoje. Autorčin postoj kontrastuje i s postojem současného papeže Františka. Zřetelně je to vidět v kapitole o milosrdenství, v níž je sice zmíněno přání papeže z roku 2015, aby jubilejní rok podpořil setkání s židy a muslimy, neboť milosrdenství překračuje hranice církve, ba dokonce i názor jedné muslimky, že „milosrdenství je slovo, které staví most mezi islámem a křesťanstvím“. Zbytek kapitoly (13 stran!) je ale věnován podivnému zdůvodňování názoru, že slovo milosrdenství označuje v islámu něco naprosto jiného, nežli v křesťanství. Společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma mešity Al Azhar O lidském bratrství z února tohoto roku autorka knihy, její originál byl publikován v roce 2017, znát nemohla. Recenzentovi se však vtírá do mysli myšlenka, zda toto prohlášení v současnosti nepřekrucuje podobným způsobem, jako tomu činí v knize v případě papežova výroku o milosrdenství.

Pětistránkový závěr knihy má název „Milovat muslimy“. Vzhledem k předchozím 222 stranám soustavně vinícím islám a muslimy z násilí a neupřímnosti však tento závěr nemůže fungovat. Kdo přečte celou ostře polemickou (a často lživou) knihu, nemůže se najednou donutit k lásce k těm, kteří jsou v ní tak negativně popsáni.

Recenzent si dovolí zakončit poněkud osobním vyjádřením. V současnosti vychází velké množství knih – a mezi nimi mnoho dobrých (poslední, kterou dostal darem, je slovenská kniha Mária Nicoliniho, Stretnú sa kresťan, moslim a žid, Artforum 2018). Vychází také mnoho špatných knih, ať již špatných překladů či plytkých obsahů. Kniha Annie Laurentové Islám: Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, je lživá už svým názvem. Ti, kdo o islámu mnoho nevědí a chtějí o něm mluvit, se s ním vlastně neseznámí, seznámí se jen s jeho velmi pokřiveným obrazem. V českém výrazně islamofobním prostředí, kdy například muslimské ženy se šátkem jsou na veřejnosti často cílem verbálních útoků už pro svůj vzhled, pokládá recenzent tuto knihu nejen za špatnou, ale přímo za zlou. Karmelitánské nakladatelství vydává mnoho kvalitních knih. Nezbývá, než mu přát, aby se i ve vydávání knih o islámu vydalo spíše cestou papeže Františka nežli Annie Laurentové.

Recenzent je evangelický farář pro menšiny

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2019, 247 stran

Kniha, v níž se muslimové nepoznají

Út, 12/17/2019 - 13:11
Kniha, v níž se muslimové nepoznají Protestant Út, 17/12/2019 - 13:11 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2019

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí

Těm, kteří neznají islám, nabízí středně rozsáhlá kniha, že je s ním seznámí, už v názvu. Takové seznámení však potřebuje vyváženost a neutralitu, aby se v popisu knihy dokázali poznat i ti, o nichž kniha pojednává – sami muslimové. Hned na začátku musíme konstatovat, že tyto požadavky kniha neplní – je ostře protimuslimská, z Koránu jsou citovány pouze negativní verše (kterých je v samotném Koránu nemnoho a podobné texty najdeme i ve Starém a Novém zákoně), a sám islám, který je jinak velice mnohotvarý, autorka interpretuje pomocí extrémních výstřelků, zatímco pozitivní příklady zamlčuje či překrucuje.

Celá kniha má podobu polemiky, kde proti „správnému pojetí“ reprezentovanému autorkou, stojí islám jako „omyl“ s. 227), jehož Bůh je „neosobní a necitlivý“ s. 181). Autorčin postoj představuje ovšem velmi konzervativní katolický přístup, který islámu vytýká vše, čím se liší od tradičního katolicismu – například absenci ústřední hierarchie, jakou je v katolické církvi papežský stolec, a svobodu v užití míst k bohoslužbě. V tomto pojetí je často evangelický postoj bližší tomu muslimskému než katolickému. Tam, kde se jedná o možné společné aktivity katolíků a muslimů, je autorka velice přísná. Kaple a kostely není možné užívat společně s muslimy (ani židy), v případě smíšených křesťansko-muslimských manželství je třeba být zvláště obezřetný. Několikrát jsou v knize srovnávány podobné jevy v katolické a muslimské praxi (půst a ramadánem, mučednická smrt v islámu a katolicismu, pojetí milosrdenství). Většina těchto srovnání ovšem hodnotí islám pouze negativně.

Jen několik stránek z celé knihy poskytuje alespoň trochu objektivní pohled – například rozdělení různých typů závojů (džilbáb, abája, háik, čádor, burka, nikáb, hidžáb, türban; do této řady patří také popis burkin) prozrazuje, že autorka je žena, která se zajímá také o módu. Také na otázku „má ramadán duchovní význam?“ nedává pouze negativní odpověď. Kniha má i půvabný vnější vzhled a obsahuje jen minimum překlepů či jiných formálních chyb. Tím ovšem pozitiva končí.

Četbou recenzované knihy totiž nelze získat obecnější představu o islámu, ale ani přesnou představu, jaký vztah má k islámu katolická církev. Podobně jako jsou z islámu vybírány převážně negativní příklady, představující naprostou názorovou menšinu mezi 1,5 miliardami muslimů, tak i z učení a praxe katolické církve (a občas obecněji z křesťanství) jsou opět vybírány jen ty nejpřísnější možné postoje. Autorčin postoj kontrastuje i s postojem současného papeže Františka. Zřetelně je to vidět v kapitole o milosrdenství, v níž je sice zmíněno přání papeže z roku 2015, aby jubilejní rok podpořil setkání s židy a muslimy, neboť milosrdenství překračuje hranice církve, ba dokonce i názor jedné muslimky, že „milosrdenství je slovo, které staví most mezi islámem a křesťanstvím“. Zbytek kapitoly (13 stran!) je ale věnován podivnému zdůvodňování názoru, že slovo milosrdenství označuje v islámu něco naprosto jiného, nežli v křesťanství. Společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma mešity Al Azhar O lidském bratrství z února tohoto roku autorka knihy, její originál byl publikován v roce 2017, znát nemohla. Recenzentovi se však vtírá do mysli myšlenka, zda toto prohlášení v současnosti nepřekrucuje podobným způsobem, jako tomu činí v knize v případě papežova výroku o milosrdenství.

Pětistránkový závěr knihy má název „Milovat muslimy“. Vzhledem k předchozím 222 stranám soustavně vinícím islám a muslimy z násilí a neupřímnosti však tento závěr nemůže fungovat. Kdo přečte celou ostře polemickou (a často lživou) knihu, nemůže se najednou donutit k lásce k těm, kteří jsou v ní tak negativně popsáni.

Recenzent si dovolí zakončit poněkud osobním vyjádřením. V současnosti vychází velké množství knih – a mezi nimi mnoho dobrých (poslední, kterou dostal darem, je slovenská kniha Mária Nicoliniho, Stretnú sa kresťan, moslim a žid, Artforum 2018). Vychází také mnoho špatných knih, ať již špatných překladů či plytkých obsahů. Kniha Annie Laurentové Islám: Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, je lživá už svým názvem. Ti, kdo o islámu mnoho nevědí a chtějí o něm mluvit, se s ním vlastně neseznámí, seznámí se jen s jeho velmi pokřiveným obrazem. V českém výrazně islamofobním prostředí, kdy například muslimské ženy se šátkem jsou na veřejnosti často cílem verbálních útoků už pro svůj vzhled, pokládá recenzent tuto knihu nejen za špatnou, ale přímo za zlou. Karmelitánské nakladatelství vydává mnoho kvalitních knih. Nezbývá, než mu přát, aby se i ve vydávání knih o islámu vydalo spíše cestou papeže Františka nežli Annie Laurentové.

Recenzent je evangelický farář pro menšiny

Laurentová Annie, Islám, Pro ty, kdo o něm chtějí mluvit, ale zatím o něm mnoho nevědí, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2019, 247 stran



about seo