Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 2 hodiny 8 min zpět

Aby z dítěte vyrostl ušlechtilý člověk

Po, 01/21/2019 - 18:47
Aby z dítěte vyrostl ušlechtilý člověk Protestant Po, 21/01/2019 - 18:47 Eliška Vlasáková Číslo 1/2019

Rozhovor s Eliškou Vlasákovou o Fedoru Krchovi

Jak jste se k postavě Fedora Krcha dostala?

Moje teta Vlasta Tobiášová se po válce přihlásila na výzvu Přemysla Pittra, který sháněl pomocníky pro svou „akci Zámky“. Původně byla určená pro židovské děti z koncentračních táborů, ale později přibíral i německé děti, žijící v hrozných poměrech v táborech před odsunem. Teta tam přišla jako devatenáctiletá holka. No, a Fedor Krch tam samozřejmě jako Pittrův přítel pomáhal také. A všechna pedagogická iniciativa byla z jeho hlavy. Alespoň já to tak dnes vidím. Když akce Zámky skončila, vrátila se teta k nám do Kyjova. A z dětského domova v Sobotíně, kam jsme s maminkou a tetou mezitím dostaly, jsme na vánoce 1949 jely do Prahy do Milíčova domu – to ještě byl, pak to zanedlouho skončilo a udělali z toho družinu mládeže – no, a večer před Štědrým večerem se tam sešla celá společnost. A tam, vedle Pittra, seděl i strýček Krch. Poznala jsem ho jako pětileté děcko.

Vryl se vám už tehdy do paměti?

No samozřejmě.

A čím?

Že se o mne zajímal. Dal mi nějakou hru a vysvětlil mi, co s ní, pak se mne vyptávali, trochu si dělali legraci. Ten humornej přístup k dětem byl dobrej. A když jsme později jezdili do Prahy na kontroly (kvůli mým nemocným očím), zašli jsme k němu do Košíř, kde bydlel, vždycky na návštěvu.

Ale já jsem o něm v podstatě nikdy nevěděla nic víc, než že byl redaktor, který vydával dětské časopisy Lípa a Radost. Jejich svázané ročníky jsme měli doma. A pak se vždycky mluvilo o tom, že vedl „dům dětství“. Ve své fantazii jsem si to opředla představou, že to bylo něco nádherného pro děti. Ono to tak vlastně i doopravdy bylo.

A proč jste o něm začala psát?

Když jsem dopsala třetí knihu, potkala jsem se s Milenou Šimsovou, která zrovna vydala knihu o svém tchánovi Jaroslavu Šimsovi, a ta mi řekla – ty musíš, Eliško napsat knihu o Krchovi, tys ho znala. Netušila jsem ale, co to bude za studium…

A jak jste postupovala?

Veškerá písemná pozůstalost Fedora Krcha je uložená v archivu Pedagogického muzea Jana Amose Komenského na Malé Straně, kam jsem se přihlásila jako badatelka. Větší část Krchovy písemné pozůstalosti, je toho asi osm krabic, je součástí archivu PMJAK, menší část, jedná se o korespondenci Krcha s Pittrem v emigraci, je v Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, který spravuje PhDr Lajsková, a také patří Pedagogickému muzeu. Zpracování veškerého písemného materiálu mi trvalo čtyři roky. A pak mi spoustu materiálu, zejména ohledně Milíčova domu a akce Zámky poskytla M. Šimsová, která zpracovávala archiv P. Pittra a Olgy Fierzové, a velice jí záleželo na tom, aby Krch „vystoupil ze stínu“.

Když jste začala zpracovávat materiál ke knize, potvrdil se ten dětský dojem „hodného strýčka Krcha“?

Potvrdil, i když samozřejmě skutečnost byla složitější. Krch byl velmi citlivý člověk, a neměl vlastnosti Pittrovy. Ten si z ničeho nic nedělal a šel prostě dál. Ale Krch má v životě několik úseků, kdy mu jeho práci někdo překazil – zrovna ten Dům dětství (patřil legionářům, kteří se s Krchem nepohodli a po čtyřech letech Dům dětství končil) – a reagoval jako úzkostný neurotik. Velice se pro nějakou myšlenku nadchnul, nebral zřetel na komplikace; legionářům např. vadilo, že se děti v Domě dětství daly všechny dobrovolně na vegetariánství, posílali tam na kontrolu komise, a pak jim také velmi vadil jeho pacifismus, a tak ho nakonec vyhodili a udělali z toho dětský domov pro legionářské sirotky. A Krch na to nakonec reagoval úplným zhroucením. Jako poměrně mladý člověk, bylo mu něco přes třicet, začal užívat léky na srdce. A to se s ním táhlo celým životem.

Měl těch zhroucení víc?

Asi 10 let poté, co skončil Dům dětství, v době kdy už dlouho pracoval jako redaktor uznávaných dětských časopisů, vyšla o Domě dětství brožurka, kterou napsal jeho někdejší pedagogický přítel a blízký spolupracovník Ladislav Švarc. (Ten v Domě dětství zůstal, přizpůsobil se požadavkům legionářů a převzal vedení.) Kritizoval v ní, že podle Krchovy koncepce žily děti v Domě dětství jak na izolovaném ostrově, kam se vůbec nedostane nepřízeň reálného světa a života. Krch na to sice písemně reagoval, ale rozsáhlou odpověď (je v jeho pozůstalosti) neodeslal, a následovalo další zhroucení. Ale v té době už se seznámil s Pittrem, který mu pomohl najít klid. Měl totiž přesně ty vlastnosti, které Krchovi chyběly: vůdce, nebál se riskovat, s odhodláním šel do konfliktů. Proto jsem knihu o Krchovi nazvala V tichu a skrytu. To bylo jeho, tak se mu nejlépe pracovalo.

Z čeho vlastně Krch jako pedagog při své pozdější práci vycházel?

Krch byl velký idealista, a pokládal to za přednost. S tím souvisela jeho představa, že dítě se má vést tak, aby se mu zalíbilo být dobrým. Bohaté zkušenosti nasbíral jako učitel. Začal učit v jednadvaceti letech, jako pomocný učitel vystřídal do konce první světové války asi dvanáct pražských škol. Velice podivnou zkušeností pro něj byla práce vychovatele v „polepšovně“, tedy v Domě u dobrého pastýře. Provozovala ho katolická církev, a poměry, které tam vládly, způsobily jedno z jeho zhroucení. Bylo to tak pokrytecké – nikdo z vychovatelů se o chlapce skutečně nezajímal, přehnaný důraz byl kladen na formality, jako modlení, chození do kostela, zpovědi. Napsal o tom pak kritický článek do Zájmů všelidských.

Takže negativní zkušenost s autoritářskou klerikální charitou ho posunula směrem, který pak vyústil do práce v Domu dětství?

Dá se to tak říct. Stal se volnomyšlenkářem a velice brzo po té zkušenosti s Dobrým pastýřem vystoupil z katolické církve. Protože však po něm ze školského úřadu chtěli potvrzení, v které je církvi, přihlásil se k starokatolíkům.

V té době se zároveň různě ve světě objevovali lidé, kteří o výchově uvažovali podobným způsobem jak Fedor Krch. U nás např. zakladatel Ligy lesní moudrosti Miloš Seifert…

S tím se Krch znal…

v Itálii M. Montessori, v USA hnutí lesní moudrosti. Byl jejich přístupem Krch ovlivněn, nebo spíš nezávislý souputník?

Potkával se s nimi až v průběhu své činnosti. Když např. Miloš Seifert psal svou knihu „Přírodou a životem k čistému lidství“, jezdil ji konzultovat za Krchem do Domu dětství. A v závěru knihy konstatuje, že bez Krcha by ji nikdy nenapsal. Vedle Miloše Seiferta a hudebníka Křičky byli Krchovými přáteli ještě Gustav Jaroš, zvaný Gamma, autor mnoha knížek osvětového charakteru a František Bakule, hudební pedagog v Jedličkově ústavu, zakladatel pěveckého sboru známého jako „Bakulovi zpěváčci“. Všichni tito mužové měli s Krchem společný cíl: vést výchovu dítěte tak, aby z něj vyrostl ušlechtilý člověk.

Dá se tedy říci, že se s různými dalšími novátorskými osobnostmi potkal díky svému vlastnímu pojetí pedagogické práce?

Určitě. Už když učil na základní škole, potkal se s hudebním pedagogem Josefem Křičkou. Před první světovou válkou spolu založili hudební ústav – to bylo něco úžasného, děti tam mohly chodit bezplatně, Krch s Křičkou to po ně dělali ve svém volném čase a hlavně nechtěli být na nikom závislí. Šlo jim o to vychovávat děti hudbou. Nešlo o to, aby děti vystupovaly před dospělými, ale aby pracovali s dětmi. I o tom napsali knížku – Dítě a hudba. To byla zřídla, z kterých Krch vycházel. Hudebník Křička ho provázel celý život. Jezdil do Domu dětství, kde se konaly každou neděli hudební besídky, a přiváděl sebou přátele muzikanty. I tohle se podepsalo na tom, jak krásný tam musel být pobyt dětí a výchova.

Kde vlastně Dům dětství ležel?

V zámečku v Krnsku u Mladé Boleslavi. Ještě tam stojí.

A podle jakých pravidel vedl výchovu?

Bylo novátorské. Neznámkovalo se Každý den začínali pohovorem s dětmi, během nějž se zrekapitulovalo potřebné z předchozího dne, pak společně zazpívali písničku. Teprve potom následovaly vyučovací hodiny.

S Krchem pracovali další dva učitelé. Ladislav Švarc, který ho později tak ranil svou brožurou, a Ladislav Havránek, oba výtvarníci. Dělali s dětmi různé plastiky ze dřeva a pod.

Výuku se snažili dělat v tématicky propojených blocích. Navštívili např. představení Psohlavci. V dějepise pak probírali historii chodského kraje, učili se chodské písničky, děvčata šila chodské košile.

Krch také s dětmi připravoval divadelní představení. Nechtěl přitom, aby se děti učily text rolí zpaměti, ale aby si hrály – a pak na místě improvizovaly.

A jaký měl Dům dětí ohlas?

Když se rozneslo, že se tam děje něco zajímavého, jezdili se tam dívat učitelé z Čech a Moravy i z jiných evropských zemí. Návštěv někdy bývalo tolik, že si na to Krch stěžoval. Dokonce přijel i prof. C. W. Washburner ze Spojených států, experimentální pedagog z Detroitu, badatel v oboru pokusných škol, který podnikl roční cestu po různých výchovných zařízeních v Evropě, a ten do článku, v němž shrnul své zkušenosti, napsal, že kdyby navštívili jen Dům dětství, stála ta cesta za to. O Domě dětství se celou dobu objevovaly články v různých časopisech, vyjadřující pochvalu a obdiv i od českých pedagogů. Jenže na ty legionáře (tj. zřizovatele) to neplatilo.

A v čem spočíval konflikt se zřizovatelem?

Ideologický.

A jak se potkali s Přemyslem Pittrem?

Určitě ještě dřív, než byl otevřen Milíčův dům (1933), Olga Fierzová píše, že se s Krchem radili už při jeho přípravě.

Takže jim poskytoval odborné pedagogické zázemí?

Nejen to, dělal pro ně i další věci. Vymyslel např způsob drobného sponzoringu, tzv „dárek srdce“, pětikorunový příspěvek od rodičů a četných přátel Milíčova domu. Shodovali se s Pittrem v tom, že Milíčův dům nesmí být závislý na městě apod. Krch si to v souvislosti s koncem Domu dětství výslovně poznamenal, že nechce být už nikdy na nikom závislý.

A jaký byl vztah F. Krcha a křesťanství?

Pod vedením Pittra se stal uvědomělým křesťanem až písmákem.

Ale předtím, už samotný odpor vůči klerikálnímu katolictví byl přece veden jeho opravdovostí?

Ano, vadilo mu pokrytectví a násilí. Dík tomu si pak tak snadno porozuměl s Pittrem. Ani ten do žádné církve nepatřil. Studoval jeden rok teologickou fakultu, kde ho zaujal Milíč, pak toho nechal. To dva se hledali. Pittr měl přesně ty vůdcovské vlastnosti, které Krchovi chyběly. Schopnost vést – ale také starost o spolupracovníky. Moji tetu nabádal ještě z emigrace, aby si dodělala maturitu z pedagogiky.

A když pak Pittr odešel do emigrace?

Po Pittrově emigraci se milíčovci spontánně drželi Krcha, považovali jej za Pittrova zástupce. Scházeli se v neděli odpoledne u něj doma v Košířích k pravidelným pobožnostem jak nějaká církev, četli si Pittrova kázání, která se k nim dostala, Pittr jim je později posílal i namluvená na magnetofon. Pittr sám tomu byl velice rád, že tu péči tady Krch po něm převzal.

A takto, stranou oficiálních církví i dožil?

Nevzpomínám si ani na žádného teologa, s nímž by se přátelil. Držel se důsledně bible, tu znal dokonale. Napsal i dvě knihy, „Výchova srdce“, knihu o výchově, kde vzpomíná mj. i na své dětství, a Pokoj vám. To jsou vlastně křesťanské úvahy. Vydalo je Pedagogické muzeum.

V čem by mohl být dnes Krch inspirativní postavou? Vždyť předjímal spoustu dnes uznávaných postupů.

On třeba dokonale zpracoval pokračování knihy „Dítě a hudba“. Hudební pedagogové ji mohou vzít, jak leží, a postupovat podle ní hodinu po hodině. Je tam kompletně zpracovaná metodika. Na hudební složce výchovy mu velmi záleželo.

Hrál pro něj roli např. Komenský?

Samozřejmě. Škola hrou. Pitter o něm říkával, že je druhý Komenský. A pak také Tolstoj a jeho škola v Jasné Poljaně.

A registrujete nějaké ohlasy? Měl komu své znalosti předat?

Narazila jsem na studentku, která o něm psala diplomovou práci. Vážili si ho aktivní muzikanti. Pavel Jurkovič z Pražských madrigalistů za ním chodil v 60. letech a Krch ho zasvěcoval do své práce.

Když se vrátíme k vaší vzpomínce, jak reagoval na tvář dítěte…

Jeho velikým obdarováním byla schopnost vystihnout u každého dítěte, v čem je dobré, povzbuzovat ho, a po určitou dobu s ním jít. Velký důraz kladl na individuální přístup, menší na vědomosti, i když opakovaně zdůrazňoval, že je nutné, aby se děti naučily základní trivium – číst, psát a počítat. Jinak byl spíš inspirátorem. V Domě dětství měli velkou knihovnu s krásnými knihami, a byl rád, když si děti vzaly knihu a samy si v ní hledaly.

Sledoval další osudy dětí z Domu dětství?

Po Pittrově emigraci sepsal všechno o Domě dětství, historii, metodice… V Pedagogickém muzeu je uloženo pět strojopisných tlustých svazků o Domě dětství. Jsou tam i poznámky o jednotlivých dětech. A když to dopsal, zajímal se o děti. S některými byl v kontaktu, protože ho samy navštěvovaly, ale pokusil se dohledat adresy všech, a mimo asi tří dětí se mu to podařilo. Všechny žily dobrým životem, některé vystudovaly i vysokou školu.

Děkuji za rozhovor.

Eliška Vlasáková, V tichu a skrytu. Fedor Krch, pedagog a člověk. ISBN: 978-80-7017-244-5, Kalich 2017

Meditace o oběti

Po, 01/21/2019 - 18:44
Meditace o oběti Protestant Po, 21/01/2019 - 18:44 Peter Moree Pavel Pokorný Číslo 1/2019

Žijeme ve svobodném světě. Jak je pak možné, že cítíme takovou bezmoc? Proto, že si mocní bez skrupulí ukrajují ze svobody slabších? Že za peníze, nabídku slevy, za nějakou odměnu si lze koupit všechno včetně mínění většiny? Že dostatečně široká mediální masáž, atraktivní jednoduchý populismus nakonec zválcují vše ostatní? Že co není efektivní, nemá žádnou hodnotu? Rozmáhá se jakási rozostřenost, nejsou zřetelné cíle ani cesty. Pojem pravdy, zdá se, ztrácí smysl. Tušíme, že naše skutečnost, náš svět jsou nějak pokřivené, ale dostáváme se do obtíží, máme-li tu pokřivenost, tu deformaci nějak popsat, pojmenovat. Žijeme ve svobodném světě. Přesto jsme bezmocní. Balancujeme na okraji propasti zvané rezignace, anebo jsme aspoň hluboce nejistí, vnitřně otřesení. Proč si právě v těchto dnech připomínáme Jana Palacha více než v letech předchozích? Jen proto, že tohle výročí je zrovna kulaté?

Janova matka Libuše Palachová napsala jako poděkování za kondolence: „Jedinou útěchou v mé velké bolesti je mi vědomí, že obětoval svůj život za ideály pravdy a svobody, za svou vlast, a věřím, že jeho čisté oběti nebude zapomenuto.“ O oběti můžeme mluvit v několikerém významu. V souvislosti s Janem Palachem jde o oběť dobrovolnou, svobodnou, ve vztahu ke společenství, jehož je obětovaný součástí, ve vztahu k jeho aktuálnímu stavu a v perspektivě naděje. Taková oběť je prostorem skutečné svobody. Nezařaditelná do stávajících poměrů, neměřitelná efektivitou, vymykající se běžnému, tato oběť paradoxně napravuje pokřivenost světa, vyjevuje pravdu, prolamuje bezmoc. Je proti-osudová, anti-fatální. Taková oběť umožňuje život (druhým, ale tím život vůbec), prostředkuje smysl a perspektivu. Vrací důstojnost a naději. Bolestně oslovuje svědomí. Otvírá budoucnost. Naši budoucnost.

Hranice naší svobody nám neurčuje nikdo zvenčí, určujeme si je sami… Před svobodnou volbou stojíme každý den, každou minutu. Čeho si budeme všímat? Nač budeme myslet? Co bude pro nás podstatné, co uděláme? Rozjímejme v tichu…

Pro bohoslužby 19. 1. u Martina ve zdi připravili Peter C. A. Moree a Pavel Pokorný

Kázání Miroslava Pfanna

Po, 01/21/2019 - 18:43
Kázání Miroslava Pfanna Protestant Po, 21/01/2019 - 18:43 Miroslav Pfann Číslo 1/2019

Text Mt 5,13–16 Čtení Mt 5,1–12

Mt 5,13–16: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Milé sestry, milí bratři, vy jste sůl země, vy jste světlo světa.

Země vás potřebuje jako sůl. Vaše světlo nesmí přestat svítit.

Jak by bylo příjemné se někam zašít, starat se jen o své věci, udělat se jenom pro sebe, dát „výhost světu, který ve zlém leží.“ Místo toho slyšíme: Jste sůl země. Světlo světa. Říká nám to sám Pán Ježíš. Není to trochu pyšné, přijmout takové uvažování?

Kdy a komu to Pán Ježíš pověděl? Mluvil tehdy k mnoha lidem na vrchu. Tam na hoře se kolem Ježíše sešli lidé s všelijak zamotanými osudy a Ježíš jim říkal: Můžete si gratulovat. Vy, co pláčete nebo máte hlad. Nebo vy, co doplácíte na svoji dobrotu. Jste šťastní lidé. Patříte do Božího království. Proto jsem tu, abyste věděli, že s vámi Bůh počítá.

Kolem Ježíše stáli také i jeho učednici a poslouchali jeho řeč. Ježíš nakonec mluvil o těch, kdo jsou pronásledovaní kvůli spravedlnosti. A pak se obrátil na učedníky a povídá jim: Nemyslete si, i vás se to týká. Budou vás tupit a pronásledovat a pomlouvat vás, právě kvůli mně. Možná i lidé v tomto zástupu se obrátí proti vám. Nebude to snadné, budete podezíráni, lidé vás nebudou mít rádi. Ale to ještě neznamená, že děláte něco špatně. Proroci na tom nebyli jinak. Ve skutečnosti vás lidé potřebují. Potřebují vás jako sůl.

K čemu? No to je otázka.

Můžeme přemýšlet, k čemu je sůl dobrá a jak to souvisí s učedníky – s námi. Sůl je potřeba, aby bylo těsto chutné. Ježíšovi učedníci jsou potřeba, aby život měl dobrou chuť. Solí se také konzervuje. Sůl brání proti hnilobě. Kristovi lidé brání rozkladu. Podle jednoho pěkného výkladu sůl, která brání hnilobě, brání také šíření démonů. To je přece krásné. Ježíšovi učedníci jsou pojistkou proti posedlostem a fanatismu a různým davovým psychózám. Prostě už tím, že zůstanou lidmi a že v těch druhých i v nepřátelích nepřestanou vidět lidi.

Mohlo by se najít – a už se také našlo – mnoho dalších dobrých vysvětlení, proč je třeba soli a proč jsou potřeba Ježíšovi učedníci. Ale nejsem si jistý, zda učedníky něco z toho napadlo, když jim Ježíš pověděl: Jste sůl. Ono se obvykle zjistí, k čemu sůl je, až když se ji začne nedostávat. To známe dobře z pohádky Sůl nad zlato.

A tak je to možná jednodušší. Ježíš říká: Něčím jste nepostradatelní. Potřebují vás. Přesto, že možná ani vám není jasné k čemu. A ostatním také ne. Možná to dokonce ani nemusíte vědět.

Ježíš tou solí nejspíš něco myslel. Ale i když na to nepřijdete, co přesně, stačí, že tady máte místo a že tady máte svůj smysl. Stačí, když zůstanete sami sebou.

To vůbec není tak, že bychom se mohli vychloubat, jsme sůl, ó my jsme dobří, ó my se máme.

Jste sůl a nesmíte přestat být solí, nesmíte přestat být tím, čím jste. Jste sůl země, ne proto, abyste rozebírali, čím jste tak skvělí, nýbrž proto, abyste působili slanost. Nejste v té zemi proto, abyste jenom přijímali, ale abyste dávali.

Ježíš doslova řekl, když sůl přestane solit, tak se zbláznila. Neslaná sůl je zblázněná. Je nemožná. I vy nemůžete přestat být tím, čím jste. To byste ale byli nemožní.

Místo mnohých vysvětlování, k čemu je sůl dobrá, to Ježíš řekne ještě trochu jinak. Vy jste světlo světa. Poslouchejme ale dobře. Vy jste světlo světa. Často se mluvívá o tom, že svět je zlý, temný a že je třeba se rozhodnout pro světlo proti tmě. Utéci z temného světa. Ježíš ale říká, vy jste světlo světa. Nemluví tu o tom, jací jsou ti druzí. Vy jste spolu s ostatními obyvatelé světa – tak jako obyvatelé domu. A je vás potřeba, tak jako je potřeba světlo v domě. Vy jste svítilna nebo baterka, která druhým svítí, aby si nenatloukli. Svítíte na schody, aby z nich někdo nespadl.

To nám je jasné, že baterka nebo svítilna, která by nesvítila, je k ničemu. Musí svítit a je vidět. Je vidět jako město na hoře, lidé zdálky díky němu znají směr cesty. Je na vás vidět, s tím se nedá nic dělat. Tak jako se baterka nebo lampa neschovává pod kbelík, tak ani vy se nemůžete schovávat do žádného úkrytu, i kdyby se vám tam mohlo líbit. Přestali byste být sami sebou, kdybyste své světlo schovali.

„Vaše světlo ať svítí, aby lidé viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Co jsou to dobré skutky? Možná se vám to zdá jednoduché: žít slušně, zdravit sousedy, být hodný. Ježíš doslova řekl krásné činy. Aby viděli vaše krásné činy. Takový krásný čin například udělala žena krátce před Ježíšovým zatčením. Vzala drahou mast a pomazala Ježíšovi hlavu. Na ženu se zlobili kvůli jejímu nesmyslnému nehospodárnému činu. Ale Ježíš ocenil její dobrý skutek, doslova krásný čin, a řekl, že bude připomínán, kdykoli bude zvěstováno evangelium. Žena vycítila naléhavost chvíle a svým zdánlivě zcela nesmyslným činem vystihla to hlavní. Ti nejbližší Ježíšovi nerozuměli. Ona už předem Ježíšovu smrt přijala za svou.

Krásné činy či dobré skutky nejsou něčím, čím my bychom si získávali nějaké zásluhy, a už vůbec nemají sloužit k naší oslavě, ale na jejich základě mají lidé vzdát slávu nebeskému Otci. To, co udělají Ježíšovi učedníci – a my se k nim odvažujeme počítat – se může pro ostatní stát znamením Božího království. Nic víc, nic méně.

Mnozí z nás v těchto dnech přemýšlíme o Janu Palachovi, který patřil do našeho libišského sboru. O jeho činu se mluví a bude mluvit nejrůznějším způsobem. V posledních měsících jsem znovu pročítal různé dokumenty a články o Janu Palachovi a sledoval pořady o něm. V našem kostele se natáčela část posledního filmu Jan Palach. Setkali jsme se na podzim s bratrem Jana Palacha Jiřím. A do toho všeho se mi ozývala Ježíšova slova: Jste solí země, světlo světa. Sůl, která nesolí, je marná, světlo nelze schovat pod kbelík, město ležící na hoře se nedá skrýt. Jinými slovy: Bylo by příjemné a pohodlné se schovat do ulity, být jen sám pro sebe. Znamenalo by to být marný a zmařený. Ježíš nás z této do sebe uzavřené ulity vysvobozuje. Volá nás ke krásným činům, které povedou ostatní k oslavě Otce, které ukáží k Boží vládě.

Jan Palach pro mne také vycítil marnost života, který se uzavírá sám pro sebe. Vytušil zmařenost generace, která hledá jen soukromé štěstí. Svým dle evangelia krásným činem se pokusil nás z té marné ulity pozvat ven. Nejde o jeho oslavu, ta by asi byla jemu cizí, jde spíš o naslouchání.

Společně nasloucháme slovům Ježíše: Jste sůl země, jste světlo světa.

Amen.

Kázání pro Kostelec nad Labem a Libiš 20. 1. 2019

Otevřený dopis církevnímu představiteli ohledně Istanbulské úmluvy

Po, 01/21/2019 - 18:42
Otevřený dopis církevnímu představiteli ohledně Istanbulské úmluvy Protestant Po, 21/01/2019 - 18:42 Miloš Rejchrt Číslo 1/2019

Prvotní adresát:
Rt. Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské
klas@jbcr.cz

Milý Jene,

připojil jsi svůj podpis pod společné prohlášení sedmi českých církevních představitelů, jímž vyzýváte poslance a senátory Parlamentu České republiky, aby odmítli ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Uvádíte, že se ozýváte jménem „velké lidské rodiny“. Jak jste k tomuto pověření přišli, mi není jasné, ale na druhou stranu jste mi tak umožnili šířit těchto několik řádek jako otevřený dopis jednoho z těch, jejichž jménem mluvíte, a také doufat ve veřejnou odpověď. Vybral jsem si ze sedmi signatářů prohlášení z 7. června 2018 Tebe, protože Tě znám nejosobněji a také nás spojuje výchova a vzdělání v protestantské duchovní tradici. Nikdo mne nepověřil, ale obracím se na Tebe i z podnětu několika přátel, kteří se také pokusili vašemu společnému textu porozumět a nepodařilo se jim to.

Píšete, že „Člověk se může rozvinout v osobnost pouze v prostředí kultury, jejíž hodnoty přijímá, obohacuje a předává dál. Kultura je zárukou společenské soudržnosti. Člověku, který se v životě nemůže s důvěrou spolehnout, že druzí jednají podle společných kulturních vzorců, zůstává jen strach, nejistota a beznaděj. Evropská kultura prošla vývojem, jehož výsledkem je také zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích…“

S tímto citátem z vašeho textu se plně ztotožňuji a budu jej užívat jako argument, proč by pokus o zvýšenou ochranu žen, zvaný Istanbulská úmluva, měl být do právního řádu České republiky začleněn.

Vy ovšem svou pochvalu zdařilého kroku ve vývoji evropské kultury rozvádíte opačným směrem než já a Istanbulskou úmluvu nevítáte, nýbrž před její ratifikací varujete. Tvrdíte, že „v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků“. Proti tomuto vašemu tvrzení však nestojí jen můj subjektivní dojem, že strašíte něčím, co není, nýbrž i tvrdý fakt, že Istanbulskou úmluvu ratifikovaly parlamenty 33 zemí, mezi nimi i katolické Polsko a konfesně pestré a stále ještě křesťanské Švýcarsko. V květnu roku 2017 hlasovala pro ratifikaci velká většina poslanců obou komor parlamentu Švýcarské konfederace (152 hlasů proti 64). Vysvětluji si to tak, že většina poslanců této příkladně demokratické země s vyvinutým patriotickým cítěním nenašla v textu nic odporného duchu a liteře švýcarských zákonů, natož nějaké autodestruktivní prvky. Či jsou snad švýcarští poslanci méně bedlivými čtenáři mezinárodních úmluv než čeští církevní hodnostáři?

Tak jako se mi líbí vaše zdůraznění významu kultury, tak se nemohu ztotožnit s vaší chválou přirozenosti (Trváme na ochraně přirozeného lidství… Odsuzujeme výchovný koncept, který napadá přirozenou touhu člověka po nalezení bio-psycho-sociální jednoty.)

My protestanti jsme k jakémukoli vynášení přirozenosti podezíraví, neboť víme, že „hřích jest všech nás společný a dědičný, to jest nákaza a porušení přirození našeho“ (Vyznání víry Jednoty Bratří českých z r. 1535). Jakmile začneme při konstruování nějaké etiky upřednostňovat „přirozenost“ před „nepřirozeností“, zapleteme se do neřešitelných zádrhelů, zvláště v oblasti sexuality. Však i zločinci zpravidla ospravedlňují sexuální zločiny svou přirozeností, která byla silnější než jejich vůle. Kdo chce obhájit zločin, může i podnikání v oblasti dětské pornografie obhajovat jako naplňování přirozené touhy jejích uživatelů po nalezení bio-psycho-sociální jednoty. Tedy na přirozené touhy pozor, však co je přirozené, může být někdy správné, jindy přípustné, ale též zakázané a trestné. Pro křesťana není normou mezilidských vztahů přirozené lidství, nýbrž lidství zjevené v Kristu.

Vytýkáte Istanbulské úmluvě, že „chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí a sankce proti nim nejsou považovány za diskriminaci“. Ať hledám jak hledám, v textu českém ani anglickém nic takového nenacházím. Můžeš mi prozradit, v kterém paragrafu Istanbulské úmluvy je tato obludnost skryta? Anebo je tam schována tak dokonale, že jsi ji nenašel ani Ty?

Píšete – a tato pasáž vašeho textu mne rozjitřuje nejvíc – že „Je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin. Lidská práva a svobody, stejně jako zákaz diskriminace, jsou však také právem většiny.“

Co se lidských práv a svobod týče, mýlíte se. Nejsou to práva většiny ani menšiny, jsou to práva a svobody člověka jakožto jedinečné bytosti, jež musí být ctěna, ať je tento lidský jedinec počten mezi většinu či menšinu tu či onu.

Co se týče neziskových organizací, tady se už nemýlíte, nýbrž cíleně útočíte. Činnost „některých“ organizací výsměšně karikujete do podoby potrhlého či zlovolně škodného sběračství nesmyslných položek. Bohužel v pomlouvačné a možná i likvidační kampani proti „neziskovkám“ nejste jediní, máte mocné spojence na nejvyšších politických místech, však i hlava našeho státu o nich hovoří štítivě jako o „pijavicích na státním rozpočtu“. Vidím-li dnes nějaké nebezpečí v české společnosti, není to spor o vymyšlenost či oprávněnost genderové identity, ale značná úspěšnost světonázoru, podle něhož vše neziskové je nežádoucí přítěž, zatímco nárok na existenci má jen to, co generuje zisk.

Prorocké slovo k tomu nejdůležitějšímu, co se v naší zemi děje, od představitelů církevních institucí nečekám, to může přijít jen od proroků, jimiž církevní funkcionáři z povahy věci nejsou. Mohli by se ale alespoň nepřipojovat k malování čertů na zeď a zostouzení lidí, kteří v neziskových organizacích pracují pro druhé a za druhé. Jsem rád, že představitelé Českobratrské církve evangelické se k vašemu prohlášení nepřipojili. Od Tebe očekávám alespoň to, že rozptýlíš formulační mlhu, v níž se daří zlému, a jmenovitě uvedeš, které alespoň dvě (píšete, že některé) neziskové organizace podle Tebe systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin.

Přeji advent plný malých světélek v houstnoucích tmách a zůstávám

v bratrské úctě

Miloš Rejchrt, evangelický farář v. v.

5. 12. 2018

Za koho mluví Ekumenická rada církví?

Po, 01/21/2019 - 18:41
Za koho mluví Ekumenická rada církví? Protestant Po, 21/01/2019 - 18:41 Jan Škrob Číslo 1/2019

Ekumenická rada církví se v prosinci usnesla, že podporuje pojetí manželství jako svazku muže a ženy. Zdánlivě nevinná formulace je v kontextu debat o zrovnoprávnění manželství – tedy jeho otevření i pro páry stejného pohlaví – velmi nekompromisním vyjádřením k tématu, o kterém se přinejmenším v některých církvích zastoupených v ERC aktivně diskutuje. Když v říjnu po protestu Anety Petani ve Svatovítské katedrále poslal generální sekretář ERC Petr Jan Vinš Dominiku Dukovi servilní vzkaz, v němž mimo jiné psal, že forma jejího protestu leží „za hranicí vkusu a slušnosti“, měla sice ERC dostatek soudnosti, aby uvedla, že Vinšův dopis nevyjadřuje oficiální stanovisko instituce, ale zároveň jej šířila na sociálních sítích. O míře vkusu a slušnosti kázání Petra Piťhy, které bylo postaveno na nenávistných konspiračních teoriích a ze všeho nejvíc připomínalo dystopickou sci-fi z pera ultrakonzervativního propagandisty a na které Aneta Petani svým protestem reagovala, ovšem cudně mlčel generální sekretář i celá ERC.

Přiznám se, že mě to znepokojuje. Možná je to vnitřní přesvědčení těch, kdo v radě jednotlivé církve reprezentují, možná je to strach, že právě pravicově a vypjatě konzervativně orientovaní věřící by proti jakémukoli projevu „liberalismu“ uměli velmi hlasitě protestovat. Existuje ale ještě jedna, o něco znepokojivější možnost. Je totiž možné, že se mimo jiné s ohledem na celou slavnou dohodu o církevních restitucích ERC snaží nedostat do konfliktní situace s oficiálními představiteli římskokatolické církve, jinými slovy jim jde na ruku. Možná se tedy Dominiku Dukovi opravdu povedlo si menší církve koupit. Možná je to jen zdeformovaná představa ekumenismu, který pak znamená, že větší a silnější církev má vždycky pravdu, a menší mají chápavě přikyvovat.

Oficiální představitelé římskokatolické církve u nás, snad až na několik výjimek, hlásají velmi jednoznačnou politickou ideologii. Autoritářství, silný konzervatismus, pravicovou orientaci. Totéž se dá jistě říct i o části církví a náboženských společností sdružených v ERC; přibližně to bude odpovídat těm, které se připojily k odmítavému vyjádření církví o Istanbulské úmluvě. I v těchto církvích jsou ale lidé, kteří vidí svět jinak. A přinejmenším tři církve – Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská a Starokatolická církev – se projevují podstatně jinak, byť jistě také mají členy a členky klonící se k tomuto světonázoru. Pokud se Ekumenická rada církví, ať už cíleně nebo mimoděk, k této ideologii přiklání, znamená to, že velkou část věřících v ní sdružených církví vůbec nereprezentuje.

Chanukově-adventně-vánoční dopis

Po, 01/21/2019 - 18:29
Chanukově-adventně-vánoční dopis Protestant Po, 21/01/2019 - 18:29 Mikuláš Vymětal Číslo 1/2019

Milí přátelé, právě čtete můj druhý a poslední okružní dopis z Jeruzaléma. První den Chanuky a první adventní neděle připadly letos na stejný den – 2. prosince. Jak vypadá Advent a Chanuka v Jeruzalémě v roce 2018 křesťanského letopočtu, 5779 židovského a 1440 muslimského?

Už v předvečer 1. adventní neděle jsem byl na vánočním trhu místního evangelického sboru, který patří k vrcholům jeho celoročních aktivit. Rozsáhlé prostory křižáckého kostela i přilehlého kláštera byly přeplněné dospělými i dětmi. Přišel i Mikuláš, zřejmě jako na prvním místě na světě, sice bez čerta, ale zato s obrovským pytlem dárků na rameni a s čepičkou Santy Klause namísto biskupské mitry. V knihovně evangelického sboru už na něj čekal dav 132 malých dětí, mluvících arabsky, hebrejsky i německy. Větší děti z luteránských škol, kterých je v Izraeli a Palestině několik, mezitím zpívaly v kostele koledy a vánoční písně v arabštině, němčině i angličtině. Dvě patra křížové chodby v klášteře byly zaplněné lidmi i stánky – od prezentací škol a sociálních zařízení (včetně našeho „Sternbergu“ – domova pro mentálně postižené dívky, spravovaného Jednotou bratrskou) až po paní, prodávající pletené ponožky a stánek izraelských milovníků přírody. Největší zájem ovšem směřoval ke svařenému vínu a k pečeným klobásám. Jistě si řeknete, že podobný Advent může člověk zažít i v Norimberku, Drážďanech či v Praze. Soudě podle množství a rozmanitosti návštěvníků má ovšem pro místní přitažlivé kouzlo. Evropská tradice, které si často sami příliš nevážíme, se ukazuje být živá i mimo Evropu.

Křesťanské Vánoce v Izraeli mají ovšem podobu často spíše americkou – vše je větší, pestřejší a hlasitější, lidé na ulicích nosí červené čepičky kokakolového Santy Klause. V Nazaretě pořádají církve na Štědrý den společně vánoční pochod, do něhož se připojuje kromě místní smetánky i množství muslimských a židovských zvědavců. Pochod má i politický rozměr, při němž chce menšina křesťanských Arabů hrdě ukázat svou přítomnost ve většinové muslimské arabské populaci Izraele – a současně ukázat svou palestinskou přítomnost uprostřed židovské většiny státu Izrael. Předseda izraelského parlamentu – Knesetu – před nedávnem odmítl návrh palestinsko-křesťanského poslance, aby byl ve vstupní hale Knesetu na Vánoce umístěn vánoční stromek. Snad to bylo proto, že Vánoce s přitažlivým kouzlem ozdobeného stromečku tradičně představovaly pro židovské děti misijní pokušení nebezpečnější než Nový zákon, jak se vyjádřila jedna Izraelka. Každopádně izraelský i palestinský prezident každoročně na Vánoce pronášejí speciální vánoční pozdravy pro křesťanské menšiny, podobně jako je pronášejí pro muslimy a Drúzy při příležitosti jejich svátků.

Na severu Izraele, kde žijí významné muslimské, drúzské i křesťanské menšiny, jsou často všechny svátky prolnuté. Například v Haifě stojí vedle sebe ozdobený vánoční stromek s křížem na vrcholu, osmiramenná židovská chanukija i muslimský půlměsíc. V mé sociální bublině tomu ostatně není jinak: Rabi Moshe Yehudai jede na Štědrý den do Nazaretu podívat se na vánoční pochod tamních křesťanů, liberální synagoga Har El, kterou navštěvuji, pořádá každoročně společnou chanukovo-vánoční oslavu s partnerským baptistickým sborem, který je hned za rohem. Trochu jsem zoufal nad tím, že to vypadá, že z mého okolí slaví Vánoce všichni, a tak jsem se zeptal Ibrahima, mého domácího pána, s nadějí v hlase: Alespoň ty Vánoce neslavíš, ne? Slavím, odpověděl, jako svoje narozeniny. Narodil jsem se na Štědrý den roku 1942…

Ale přejděme k Chanuce!

V Izraeli se osmidenní svátek zasvěcení chrámu Chanuka slaví rozsvěcováním stále většího počtu svíček na chanukovém svícnu, zpěvem písní a pojídáním koblih. Stejně jako Vánoce, i Chanuka je rodinným svátkem, který se ovšem projevuje i navenek. Místo vánočních stromků jsou ulice Jeruzaléma vyzdobeny velikými chanukijemi – osmiramennými chanukovými svícny a světelnými girlandami.

Chanuka mi připravila dva krásné veřejné zážitky – jeden byl divoký a druhý naopak velmi klidný. Večer prvního dne Chanuky jsem se zašel podívat na její oslavu do ulice zvané Mamila, proslavené stejnojmennou knihou česko-izraelského autora Viktora Fischla. Mamila nezklamala! Na veliké chanukiji hořelo první světlo, při vystoupení se současně činili zpěvák a žonglér a dav v ulici tančil horu. Tedy – tančil. Třicet mužů a kluků tančilo a sto si je natáčelo na mobil, jak už to tak bývá.

Nezvykle klidný byl zážitek v pátek večer, když prudce pršelo a já se po celém dni stráveném doma rozhodl vydat do Starého města. Zeď nářků jsem měl k modlitbám sám pro sebe – což se mi ještě nikdy nepoštěstilo. Pak jsem se procházel liduprázdnými ulicemi židovské čtvrti, kde před domy hořely chanukije v prosklených skříňkách a z domácností zazníval rodinný zpěv šábesových písní.

Chanuka je podobně jako Vánoce svátkem rodinným. Její letošní téma bylo ovšem velmi aktuální – násilí na ženách. Nedlouho před začátkem Chanuky byly zavražděny v Izraeli dvě dívky – třináctiletá Eritrejka v Tel Avivu a šestnáctiletá Arabka na severu Izraele. Tím stoupl počet žen, které letos zahynuly jako oběti násilí v rodině, na 24. To, co hýbe společností, se zde promítá i do kázání. Vražda eritrejské dívky byla tématem kázání jak na katolické mši v hebrejštině, kterou jsem zde navštívil, tak i v synagoze. „Věříme, že takoví lidé nejsou u Boha zapomenuti,“ zaznělo v kostele. „Musíme si všímat, všímat toho, co se děje kolem nás, i tam, kde nám do toho zdánlivě nic není – v rodinách těch druhých,“ slyšel jsem v synagoze.

Desítky různých ženských organizací se spojily a společně třetí den Chanuky po celém Izraeli pořádaly demonstrace požadující po vládě, aby poskytla dostatek peněz na ochranu ohrožených žen (ty byly sice z rozpočtu přislíbeny, ale nikoliv proplaceny). Ta nebohá eritrejská dívka celkem čtyřikrát navštívila policii, která ovšem nijak nezasáhla a vraždě nezabránila. V Tel Avivu se na demonstraci na náměstí Jicchaka Rabina sešlo přes 20.000 převážně ženských demonstrantek – Židovek i Arabek, ze sekulárních i náboženských kruhů. Demonstraci spojily také se zablokováním frekventovaných telavivských křižovatek. Je ohrožení žen v rodině tématem pouze v židovství a islámu?

Často se zapomíná na to, že také vánoční příběh je příběhem ohrožené ženy – Panny Marie, která je nejprve ohrožena ztrátou rodinné cti při svém těhotenství, poté bezdomovectvím při svém mateřství a nakonec se stává se svým dítětem uprchlicí do cizí země. Naštěstí má po boku Josefa, ve stínu stojícího hrdinu! Za násilím na ženách stojí muži. Připomeňme si i ty muže, kteří věrně stojí za svými ženami – a tvoří naprostou většinu.

Na facebooku si čtu, že v Čechách sněží. Přidám tedy pár řádek o počasí v Jeruzalémě. Už od konce listopadu profukuje potemnělým městem náramně studený vítr a občas i prší. V Jeruzalémě a v Praze je podobný roční úhrn srážek – v Jeruzalémě 530 mm a v Praze 590 mm. Zde před nedávnem pršelo tři dny v kuse, přičemž napršela ¼ celkového ročního objemu srážek. Trojdenní nepřetržitý déšť jsem v Čechách nezažil již mnoho let. Zpočátku se skoro nedalo vycházet, takže jsem nadával na počasí, ale pak jsem si uvědomil, jaký je déšť pro zemi požehnání. Izraelci si vody váží – donedávna byli velmi ohroženi suchem, až teprve kombinací získávání vody z moře (80 % pitné vody v Izraeli je filtrovaná mořská voda) a důslednou recyklací odpadních vod se podařilo zažehnat krizi, spojenou s poklesem vody v Tiberijském jezeře. Čtvrtý den poté, co začalo tak intenzivně pršet, jsem jel se známými na bohoslužbu do Latrunu. V kostele se četl adventní text z 35. kapitoly proroka Izajáše: „Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé stepi vodní zřídla. Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá pustina a rozkvete kvítím.“ Cestou na bohoslužbu jsme viděli, že prorokova slova nejsou sny o tom, jak to snad bude jednou v budoucnosti, ale realita, která se zde každoročně zažívá – dříve suchá koryta sezonních potoků a říček jsou náhle plná vody, všade kvetou květiny a podzim se projevuje v osobité izraelské kráse.

Milí přátelé, přeji vám, ať to, co uslyšíte o Vánocích, nejsou jen krásná slova odtržená od života. Ať můžete prožít, tak jako já v Izraeli, že biblický příběh má svou relevanci v našich normálních životech. Místo vánočního daru jsem Vám sepsal tento adventně-chanukový dopis. Dovolím si také vyslovit přání na vánoční dar pro mou maličkost. Letos o Vánocích se nesetkáme, a co se týká darů, mám vlastně všechno, co potřebuji. Největší radost bych tedy měl, kdybych mohl sám dát dar. Jak jistě víte, jako farář pro menšiny se soustředím na ty, kteří jsou nejvíce vyloučeni ze společnosti. Zde v Jeruzalémě k nim patří místní Romové – sami si říkají Domari. Nepatří ani do židovské, ani do arabské komunity – a nikdo je také neuznává za menšinu, přestože zde žijí již asi 700 let. V Izraeli jich celkem asi 20.000, v okolních arabských zemích ještě více. Několikrát jsem navštívil kulturně-vzdělávací centrum Domari v arabské čtvrti Jeruzaléma Šuafat. Jeho dobrou duší a současně vedoucí je Amoun Sleem. V centru se doučují děti a pořádají vzdělávací kursy pro ženy – učí se například vařit tak, aby mohly pracovat jako kuchařky v restauracích. Děti jako živel ovšem v centru dominují. Zjistil jsem tedy, co by centrum Domari nejvíce uvítalo – a po poradě s Amoun vyhlašuji sbírku na kytaru. Chcete-li mi tedy dát vánoční dar, pošlete příspěvek na číslo mého účtu 111040208/0300 s poznámkou Domari či variabilním číslem 446. Fotografii předávání kytary zveřejním na facebooku.

Přeji požehnané vánoční svátky a dobře strávenou zimu – a těším se na viděnou, zanedlouho opět v Čechách.

Jeruzalém, 10.–12. 12. 2018

Glosa anonymního evangelíka

Po, 01/21/2019 - 18:28
Glosa anonymního evangelíka Protestant Po, 21/01/2019 - 18:28 Alexandr Flek Číslo 1/2019

Na okraj článků M. C. Putny a Jakuba Drápala

Mám na mysli to, že jeden z vás říká: „Já jsem Pavlův,“ jiný: „Já jsem Apollův,“ další: „Já jsem Petrův“ a další „Já zase Kristův.“ (1K 1,12)

Škatulky. Mám to s nimi těžké. Rodem a výchovou ateista, obrácením letniční křesťan, teologickým vzděláním anabaptista, srdcem evangelík a na bohoslužby chodím nejraději k Láďovi Heryánovi do katolického kostelíka Nejsv. Trojice. Za těch 32 let od své konverze jsem poznal spoustu českých církví, sborů a společenství, mnohde jsem pobyl poměrně dlouho a mnohde se i podle svých možností snažil sloužit, přesto jsem se zatím nikde nedokázal plně identifikovat a trvale zakotvit.

Proto mě před pár týdny nadchl článek prof. Martina C. Putny, který lze považovat za jeho „evangelický coming-out“ („Poznámky pozdního příchozího“, Pt 8/2018). Známý český katolický intelektuál tu jakožto „dělník jedenácté hodiny“ veřejně oznamuje svůj vstup do ČCE – a kromě své náklonnosti k ní vyjadřuje i několik impulsů a námětů k promýšlení její budoucnosti. S Martinem jsme stejný ročník, oba z ateistických rodin, ve stejném roce jsme se stali křesťany (i když každý na jiném pólu ekumenického spektra), oba máme za sebou (poměrně divokou) charismatickou zkušenost, v posledních letech se velmi přátelíme a v mnoha věcech velmi souzníme – a oba teď ve zralém věku přistupujeme k evangelictví (i když on je i tentokrát napřed).

Putna ve svém článku uvádí nejprve tři devizy, které jej k ČCE patrně přitáhly: tato církev podle něj jako jediná u nás disponuje dostatečným teologickým pokladem nova et vetera (sr. Mt 13,52); nabízí „prostředí přátelské a vstřícné“, kde církev je „prostředkem… nikoli cílem“; a navíc „obstála ve společenské krizi posledních let“, takže na rozdíl např. od ŘKC „jasně stojí na straně společnosti otevřené a slušné“.

Poté přidává pět krátkých námětů k dalšímu směřování největší české protestantské církve: ČCE se podle něj „příliš spoléhá na své tradiční struktury“; nedostatečně využívá svůj potenciál „být integračním prostorem všeho nekonzervativního, neklerikálního, nefundamentalistického křesťanstva napříč denominacemi i mimo denominace“; potřebuje do svých vetera zahrnout celý „kontinuální proud křesťanství jiného-než-mocenského, jiného-než-institučního“ od rané církve až po současnost; měla by také radikálněji konat svá nova, tj. „hlasitěji se vyslovovat ke společenským otázkám“; a konečně: měla by se „obrátit ke všem těm, kdo trpí v prostředí konzervativním a klerikálním, a říci jim: Pojďte ke mně všichni…“

Karl Rahner před lety přišel s konceptem anonymního křesťanství. Tomáš Halík se v tomto smyslu opakovaně označil za „anonymního jezuitu“ – a mohu-li si tuto řečnickou figuru vypůjčit, sám se považuji za (alespoň prozatím) „anonymního evangelíka“. Jako aktivní člen facebookové skupiny Přátelé ČCE, jako častý návštěvník i občasný kazatel na evangelických bohoslužbách, ale zároveň dosud jako outsider, pokud jde o členství v ČCE, jsem Putnovy „poznámky pozdního příchozího“ četl s nadšeným pocitem, že bych podepsal každé jeho slovo. Jeho vize ČCE nikoli jen jako jedné denominace mezi mnoha jinými, ale jako laskavého a přátelského „integračního prostoru“ křesťanství ne-klerikálního, ne-institučního a ne-mocenského (a v tomto smyslu tedy ne-konzervativního) mě vyloženě nadchla: takového prostoru bych určitě chtěl být součástí, takový prostor bych ze všech sil chtěl pomáhat vytvářet, do takového prostoru bych chtěl zvát své věřící i nevěřící přátele – duchovní hledače a bezdomovce.

O to více mě překvapila ostrá reakce na Putnův článek ze strany Jakuba Drápala („Konzervativní evangelíci ven?“ Pt 10/2018). Jakub, kterého znám jako laskavého a upřímného křesťana z Braníka a inteligentního diskutéra na facebooku, pojal Martinův text jako útok proti teologicky konzervativním věřícím mezi evangelíky a vystoupil na jejich obranu. Píše, že některé Putnovy poznámky jsou „problematické a až nepřátelské vůči … konzervativním proudům v církvi“. Prý sice „zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo“. Putna údajně volá po „konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům“ a dokonce snad navrhuje „kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi“, což by „jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví.“

Jakub Drápal toto údajné vyhánění konzervativců samozřejmě odmítá, neboť, jak správně vyzdvihuje, ČCE „je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály“. Domnívám se ale, že jeho vehementní obrana proti takovému vyhánění je zbytečná a zcela pomýlená. Pramení totiž (jak Drápal sám ve svém textu připouští), „z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec“. Zatímco Putna zjevně mluví o konzervatismu politickém, kulturním a sociálním, Drápal brání (osobitě chápaný) konzervatismus teologický. V jeho pojetí je konzervativec ten, kdo „navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní.“

Pomiňme, že pietisté byli ve své době všechno jiné než konzervativci a že ani Putnovi či liberálním teologům by neměl být upírán důraz na Bibli a snahu žít podle ní. Jde tu hlavně o to, že Putna odmítá zcela jiný konzervatismus, než jaký Drápal hájí. Když Putna vidí v ČCE prostor pro „nekonzervativní křesťanství“, přidává vysvětlující adjektiva: přátelské, vstřícné, neklerikální, nefundamentalistické, jiné-než-mocenské, jiné-než-instituční, společensky angažované. To přece není nic proti pietismu a už vůbec ne proti Bibli a snaze žít podle ní! Stačí vzpomenout na anglického pietistu Williama Wilberforce nebo na amerického baptistu M. L. Kinga, které jejich „důraz na Bibli“ a „snaha žít podle ní“ vedly k zásadním střetům se společenským a politickým konzervatismem jejich dnů. Jejich biblický konzervatismus je motivoval ke společenskému liberalismu: bojovali za osvobození („liberation“) těch, kdo byli „obtíženi břemeny“ tehdejších tradičních poměrů.

Když tedy Putna říká, že je potřeba „odložit zdvořilost ve vztahu ke konzervativním, klerikálním a fundamentalistickým proudům“, ocitá se v podobné konfrontaci jako Wilberfoce a King: naráží na „šeredné, totiž ultrapravicové politické konotace“ takových postojů (často podpíraných rádoby zbožnými řečmi o tradičních hodnotách). Dokládá to konkrétním příkladem: představitelé ČCE by neměli ze zdvořilosti kráčet v čele fašizujících průvodů, jsou-li do nich jinými náboženskými představiteli přizváni. To je, oč tu běží. Putna nevyzývá liberální evangelíky, aby odložili zdvořilost vůči svým konzervativním souvěrcům a vyštípali je z církve. A rozhodně nikoho nevyzývá, aby přestal číst Bibli a řídit se podle ní.

Souhlasím s Jakubem Drápalem, že máme problém s vymezením pojmů. Je to vidět i tam, kde se ve svém textu dotýká údajných „představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život“. To by asi málokterý liberální evangelík podepsal. Mícháme hrušky s jablky, teologii s politologií, jeden o voze, druhý o koze, jeden Pavlův, druhý Apollův. Co s tím? Přinejmenším si dejme na tyto škatulky pozor. Nedávejme druhým nálepky, se kterými se neztotožňují, nevkládejme jim do úst postoje, které nezastávají, a nebraňme se proti útokům, které se nekonají.

Možná by ale stálo za to vůbec tyto matoucí pojmy nepoužívat. Sám mám spoustu (ultra)konzervativních přátel v Kristu, kteří mě odepsali jako liberálního odpadlíka a volnomyšlenkáře. Na druhé straně jsem pro spoustu kovaných evangelíků nadosmrti fundamentalistický evangelikál, potrhlý charismatik a nevím, co ještě. Co tedy jsem: evangelík, nebo evangelikál, konzervativec, nebo liberál? Záleží, koho se ptáte, já se ale s žádnou z těch nálepek neztotožňuji. Jsem křesťan, jsem člověk, jsem já. V době, kdy je naše společnost záměrně a intenzivně rozdělována konfrontačními nálepkami, v době, kdy se za „konzervativce“ považují např. komunisté a různé nahnědlé okamůry, a za „liberály“ naopak třeba příznivci demokracie a lidských práv, už tyto termíny nejsou k ničemu. Jen nás rozdělují na farizeje a saduceje, na my versus oni, v nejsmutnějším případě na lepšo- a horšokřesťany. Co kdybychom se jako sourozenci v Boží rodině tomuto diabolickému rozdělování vzepřeli? Co kdybychom zkusili žít jako občané alternativní polis, jako členové Boží rodiny, o které se dá říct (mohu-li parafrázovat apoštola Pavla): „Není tu už rozený evangelík nebo pozdní příchozí, pražský kavárník nebo vesničan, pravičák nebo levičák, konzervativec nebo liberál – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (sr. Gal 3,28)

A to je myslím přesně to, o co jde Putnovi i Drápalovi. Mně také – a asi nám všem.

Michal Tomek – Krajiny nespatřené

Po, 01/21/2019 - 18:09
Michal Tomek – Krajiny nespatřené Protestant Po, 21/01/2019 - 18:09 Petr Turecký Číslo 1/2019

„Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“

Tenhle text z 6. kapitoly knihy Genesis, který na první pohled vypadá zvláštně a bývá využíván různými ufology pro důkaz, že na začátku bible je popis nebešťanů, kteří přistáli z vesmíru, má i mnohem nudnější výklad. Popisují se v něm prostě činy věřících lidí – tedy synů Božích, což je v bibli běžné označení pro věřící (Mal 2,11; Ga 3,26). Prastarý text Starého zákona tedy nepopisuje ufony, ale věřící, kteří se oddali nezřízené promiskuitě, bezohledně uchvacovali ženy, znásilňovali je. Je to první biblický popis situace, kdy se věřící lidé zpronevěří tomu, čemu věří, a z náboženství se stane jen vnější obřad. Poslání cesty k Bohu se vytratí v bezohlednosti a násilí. Bůh potom rozhodne, že člověk žije moc dlouho, a to je nebezpečné. 120 let bude na lidské nevěrnosti bohatě stačit. Podle bible lidská vina ukracuje člověku život. Potomci zlého jednání jsou líčeni jako obři, bible tím chce říci, že jsou to lidé špatní. Lidé, kteří se vytahují k Bohu, zneužívají svou moc nebo utlačují slabé. Obr byl např. Goliáš. Nadčlověk, nadrasa.

Obr je tak podobenstvím pýchy, samolibosti. A bible ukazuje, že tato samolibost může vzniknout i z nevěry synů Božích – tedy věřících. Církev, která má mnoho darů, ale začne zrazovat své poslání, může také zplodit časem takové obry. Pokřivené polopravdy, které vedou k násilí i popravám. V tomto kontextu obři byli ti, kteří nechali popravit Mistra Jana Husa. Nebo možná celá křesťanská evropská civilizace, která dala povstat nenávisti k Židům. Antisemitismus je také jeden z mnoha obrů. Nenávist k menšinám další. Bibličtí obři jsou také pomluvy, myšlenky a ideje, které vedou ke smrti.

Hospodin viděl ty obry, viděl všechno to zlo, k jakému směřuje člověk a trpěl. Už ve Starém zákoně se objevuje silná idea trpícího Boha. Doslova tu stojí „měl bolest v srdci“. Bylo mu líto, že učinil člověka. (Pokračování naleznete v bibli.)

Obrazy Michala Tomka ukazují krajiny a děje. Je v nich napětí (činy lidí) i klid (krajina). Nevíme, jak staré výjevy to jsou. Možná prastaré, vždyť nám občas připomenou výjevy raného středověku (iluminované rukopisy), hmota skal jakoby se rodila z antického způsobu ztvárňování reality, šerosvitné pasáže nebo kompozice připomínají zas barokní divadlo. A nakonec monstra – idoly, znamení moderní civilizace. To vše nás přenáší do zvláštního mezičasí. Michal Tomek zaznamenává boje i vášně, a to vše proto, aby se ptal. Svými obrazy se ptá po smyslu naší tradice, zápasí sám se sebou, s vlastními nočními můrami, obnažuje člověčenství.

Nezačínal jsem biblickou citací náhodou, Michal Tomek je soustavný a soustředěný čtenář bible. A tak přejímá do svých obrazů nejen biblickou syrovost, ale také jízlivost a ironii – té je zejména na stránkách Starého Zákona hromady. Obři jsou sice nebezpeční, ale jsou popisováni s ironickou nebojácností, podobně jako obří zikuraty babylónské říše nebo státní božstva Egypta.

Michal Tomek se nebojí ptát způsobem, který je možná pro některé pohoršující. Svými obrazy se ptá po příčinách lidské potřeby vytvářet modly – idoly, kvůli nimž se pak vedou války. Neváhá kritizovat instituce.

Řada příčin zlého jednání křesťanů má jádro ve středověkém myšlení, např. víra, že nesení určitých symbolů – ať už se jedná o znaky-písmena (později: rovnice) nebo o ostatky ctihodných biskupů – může zaručit vítězství. Celé to vypadá křesťansky, ale je v tom samozřejmě pouze pohanská představa, že mohu ovlivnit svým jednáním božstvo. Podobně uvažoval Agamemnon, když nabídl božstvu svou dceru, aby mohl vyplout na Tróju.

Způsob nahlížení na bibli a základy naší civilizace Michala Tomka je velmi blízký otázkám, které klade jeden z nejvýznamnějších starozákoníků Walter Brueggemann, pro něhož jsou tím nejpodstatnějším etické

důsledky jakéhokoli uvažování. Ukazují totiž, kam směřujeme: zdali ke genocidě nebo k oběti. Způsob uvažování o bibli např. vede k tomu, zda se budeme chovat jako agresivní obránci tzv. křesťanské tradice, nebo budeme ochotni naslouchat našim nepřátelům. „Objektivita se rovná shodě těch, kdo jsou právě přítomni v místnosti. Problém ovšem je, že v průběhu slavných dějin západní objektivity bylo do této místnosti vpuštěno jen velmi málo lidí, takže se v ní vlastně pohybují jen bílí muži určité třídy a perspektivy.“ „My všichni, kdo žijeme na privilegovaném Západě, máme tento vysněný svět výhod a nerovností velmi rádi. Raději ho ovšem mají muži než ženy, raději ho mají bílí než barevní.“ (Walter Brueggemann, Bible a postmoderní představivost, Vyšehrad 2016, s. 36 a 52)

Právě z této perspektivy smíme nahlížet na obrazy Michala Tomka. Právě z této perspektivy se můžeme ptát po smyslu Bitvy na Bílé Hoře. Náhlá změna v boji, kde se prolíná téma spojení křesťanské symboliky a znamení touhy po moci. Podobně Bitevní krajina s doutnajícími hlavami: Mohou to být idoly, skrze něž zástupně doutná konflikt. Nebo to jsou lidé, v jejichž hlavách doutná zloba.

Obraz s archou. Scéna je zachycena jakoby v barokním divadle, kukátko na jeviště. Noe byl jediný, který si troufl věřit ve smysluplnost cesty hledání Boha, a je za to z dálky posměšně kritizován. Snění milovníka spikleneckých teorií. Jedná se o bitevní apokalyptickou krajinu, která odpovídá představám lidí, kteří šíří kolem sebe strach. Na obrazech Michala Tomka najdeme zástupce mocné instituce, jak vstupují do slávy. Nalezneme zde odkazy na novozákonní kritiku církevní instituce, podobenství o milosrdném Samařanu. Anebo na obraze nalezneme zástup. A ptáme se: vede ty lidi Bůh? Nebo falešní proroci?

M. Tomek také tematizuje problematiku internetových diskusí, kde se často setkáváme s šířením agresivních názorů. V pozadí obrazu Dva mudrci na facebooku – spor o pramen můžeme číst otázku: Jak je možné, že např. matka malého dítěte zanechá kojení, zasedne k počítači, napíše několik nenávistných vět a pak se zas vrátí ke kojení? Je tento způsob vedení války nový? Ve Francii bylo prý hnutí žen, které chtěly spravedlnost a chléb pro chudé a bojovaly, aby zbavily výstřelků Ludvíka XVI. Když byl nastolen teror, časně ráno chodívaly na náměstí, kde stála gilotina, obsadily místa v první řadě a čekání na odsouzence k smrti si krátily pletením. Jako matky možná po zbytek dne pečovaly o děti a manžela. Pletly, aby jim mezi dvěma sťatými hlavami ubíhal čas. Monstra Michala Tomka naznačují, že ten samý člověk má v sobě touhu po lásce i po smrti. A že má v sobě kromě bytosti schopné milovat také monstrum – jakéhosi Frankensteina, démona, dávného obra, jehož existence vede Pána Boha k bolesti v srdci.

Za Milanem Balabánem (1929–2019)

Po, 01/21/2019 - 18:08
Za Milanem Balabánem (1929–2019) Protestant Po, 21/01/2019 - 18:08 Jiří Schneider Číslo 1/2019

„A nezmrznou-li tóny, budu mít veselý pohřeb.“ (Hudba pro pozůstalé)

Milan Balabán zemřel a z různých koutů – zdaleka nejen církevních – se ozvali se vzpomínkou ti, kdo se s ním kdy setkali, naslouchali mu či s ním vedli rozhovor. Jsem vděčen, že tu mohu promluvit nikoli jejich jménem, ale jako jeden z nich.

K Milanu Balabánovi mě na bytový seminář hebrejského myšlení na přelomu 70. a 80. let přivedl můj bratr Jan. Nepoznal jsem Milana jako faráře, ale jako učitele. Setkání s ním bylo pro mne určující v hledání duchovní orientace i v příkladu, jak opřít postoj o systematické studium. Vlastně to není nic divného, že jsem u Milana nacházel cestu k odpovědím na bytostné otázky víry a života. Podobně jako já byl formován prostředím radostné i přísné pietistické zbožnosti. Jeho zbožnost měla osobní, vášnivou podobu, nebyla uzavřena sama do sebe a evangelických kostelů, usiloval o srozumitelnou, civilní interpretaci evangelia v duchu hnutí Nové orientace. Významně se podílel na tomto volném sdružení usilujícím o svobodný a odpovědný křesťanský postoj v prostředí nesvobodné společnosti.

V básni věnované otci (Dopis zesnulému otci, 1983; in Hudba pro pozůstalé) vyjádřil svůj úděl:

napíšu otci / on zná můj srdcestesk toho sladkého hada syčícího u mé kolébky / „co myslíš, máti, co z něho bude“ – řekl prý když jsem se narodil / „co z něho jednou pán bůh udělá?“ / a máti ironicky jak to měli všichni trojanové v svatém zvyku / „no rozhodně ne anděla“ / a potom oba modlitbu svou zdvihli vzhůru / „k trůnu beránkově“ – říkali / a „aby aspoň zcela nespad dolů“ / „ty těžké děti bývají prý slabé“

Patřil ke generaci, která vyrůstala za války, svůj „nejlepší věk“ od 19 do 60 let prožil pod vládou komunistické strany. Ztráta státního souhlasu ho přivedla do prostředí na hony vzdálenému tomu církevnímu, dostal se doslova do podzemí a podsvětí. A on v té roztodivné společnosti, otevřené undergroundu i spoludělníkům z pražských kanalizací, dokázal naslouchat i ji oslovit. Dařilo se mu to také proto, že byl básníkem, který neúnavně doloval z jazyka schopnost vyjádřit to podstatné z křesťanské zvěsti. A když jazyk nestačil, vytvářel slova nová a tančil v jazyce jako David před schránou úmluvy. Spojoval v sobě kritického badatele – biblistu, schopného neúprosné demythologizace Písma svatého, s básníkem, který se mythem inspiruje.

Básnické texty v bibli mu byly mateřskou řečí – písně a žalmy, a nejen strohé zákoníky. Podílel se na českém ekumenickém překladu, nejvíce na Písni písní. Milan nádherně přebásnil ženevský žalm 118 (EZ). Ano, poznáváme jeho rukopis, když připojuje k žalmistovu „chvalme laskavého Pána“ mateřské „den co den k srdci nás vine“. „Já chvěl se strachem, ale on bděl a vpustil oheň do křovin,“ to není žádná neosobní víra ani barvotisková chvála, ale jde tu o život.

Mluvím tu také jménem synodní rady ČCE a v této souvislosti pokládám za příznačné, že Milan počátkem normalizace posílá tehdejší synodní radě, která faráře zbavené státního souhlasu hodila přes palubu, nikoli protestní dopis, ale báseň. Doba se díky Bohu změnila, kulisy jsou jiné, ale prorocká slova zachovávají své ostří:

při příštím zasedání synodní rady
ponechejte několik židlí prázdných
aby mohli spolu s vámi zasedat
neboť absolvovali fakultu utrpení pro krista
a tím se kvalifikovali do vedení církve

(Aby spolu s vámi zasedli – synodní radě ČCE, 1971; in: Hudba pro pozůstalé)

 

Milan žil nakročen k budoucím věku, který – hle – už začíná. Věřím, že spočinul v laskavém objetí Boží přítomnosti, Božího Ducha, Šechíny.

Jeho památka budiž požehnána!

Prosloveno na pohřbu v Přelouči 11. 1. 2019

Antikomunismus, marxismus, solidarita, bible

Po, 01/21/2019 - 18:04
Antikomunismus, marxismus, solidarita, bible Protestant Po, 21/01/2019 - 18:04 Martin Hrubeš Jan Škrob Číslo 1/2019

Brueggemann a marxismus

Dovolím si stručně zareagovat na některé myšlenky W. Brueggemanna z rozhovoru v Pt 8/2018. Na otázku, co znamená prorocké vědomí, odpovídá: … jasně a odvážně identifikovat politickou a ekonomickou praxi, která je v rozporu s Božím záměrem (a proto) … nemá budoucnost. Ekonomická nerovnost a ničení životního prostředí jsou cesty katastrofy. V další části rozhovoru říká, že … stará prorocká zaslíbení se týkají změny (socioekonomického) systému v našem světě. A hned v dalším odstavci: …pojem Božího království znamená nový ekonomický řád, a když Ježíš vyzývá k pokání, protože Boží království je blízko, myslí tím přeorientovat se na novou ekonomiku.

Při vší úctě k velkému teologovi nemohu souhlasit. Ekonomická nerovnost mezi lidmi je normální a zdravá věc. Naopak usilování o ekonomickou rovnost (mezi jednotlivci i mezi státy) je cestou katastrofy, jak jsme si s komunisty poměrně nedávno prakticky vyzkoušeli. Stará prorocká zaslíbení nemíří na změnu řádu, ale na změnu chování či smýšlení jednotlivých lidí (včetně krále), kteří se od hledání vlastního prospěchu obrátí k hledání Boží vůle. Spojovat Boží království s nastolením nové ekonomiky je výklad Lukášova evangelia dost za vlasy přitažený. Zdá se mi, že autor těchto vět je okouzlen marxismem. Nesení evangelia „rovnosti“ podle Brueggemanna se může lehce zvrhnout v nesení rudého praporu na barikády a v prolévání krve, což občan Spojených států možná nedovede domyslet, ale my v Evropě k tomu ani nepotřebujeme tolik fantazie.

Podivné představy o „poctivé“ (křesťanské?) ekonomice popisují i Áron Tkadleček a David Pfann v Protestantu 9/2018. Jejich kritiku užívání restitučních náhrad v neprůhledných investičních fondech, do nichž ČCE investuje, plně sdílím. Ovšem názor, že v podstatě neexistuje spravedlivý ekonomický zisk, považuji za pochybný. Je-li to pravda, nemá smysl se bavit o „poctivých“ investicích, protože investovat se dá jedině ze zisku. Pouze stát investuje z vybraných daní, nikoli ze zisku. Zaplatit daň však musí být z čeho – na to musí soukromý podnikatel vytvořit (hrubý) zisk. Navíc: stát není a nemůže být jediný investor (o poctivosti zde nemůže být řeč); to bychom se octli zpátky v komunismu.

O několik stran dále P. Keřkovský končí svůj rozsáhlý článek o Karlu Hiršlovi názorem, že marxismus nedostatečně reflektuje subjektivní právo a deformuje tak pojetí spravedlnosti, k němuž se přiklánějí křesťané. Uzavírá: stále se nedovedeme domluvit: marxisté, anarchisté, křesťané… Byl bych rád, kdyby … někdo formuloval, na co křesťané zapomínají, absence čeho je pro nás překážkou pro porozumění spravedlnosti… Děkuji Pavlovi, s jakou velejemnou a laskavou ironií umí vyjádřit to, co já bych řekl bez obalu: Marxismus (opět) strká své rohy do křesťanství. Bohužel, i na stránkách Protestanta.

Martin Hrubeš

 

Antikomunismus a solidarita

Děkuji bratru Martinu Hrubešovi za dopis k nedávno publikovaným textům v Protestantu. Rád bych v pár větách vyložil, proč považuji jeho postoj za problematický. Hrubeš píše: Ekonomická nerovnost mezi lidmi je normální a zdravá věc. Nevím, kolik lidí stižených skutečnou chudobou, třeba i bez prostředků na základní životní prostředky a bez přístřeší, bratr Hrubeš zná. Nevím, kolika z nich by byl ochoten říct takovou větu do očí. V evangelických kostelích je dobrým zvykem vzpomenout v rámci přímluvných modliteb také na ty nejchudší, trpící existenčními problémy. Ježíš jednoznačně – a opakovaně – vyjadřuje svou účast a solidaritu chudým a lidem na okraji společnosti. Pokud se za tyto lidi modlíme a zároveň jsme přesvědčeni o tom, že jejich situace je normální a zdravá, že chudí být mají, že si v životě zaslouží tak obnošený kabát nebo pětikorunu ze soucitu, jsou naše modlitby jen vyprázdněnými slovy. Ježíš – a před ním starozákonní proroci – kritizuje a odmítá nespravedlivý společenský řád. Nespravedlivý i ekonomicky.

Samozřejmě nelze Bibli redukovat na politický manifest, ale stejně chybné je její politické roviny ignorovat. Bratr Hrubeš usilování o ekonomickou rovnost automaticky spojuje s rudými prapory a komunismem sovětského typu. Je tragédie ideologického antikomunismu, že ve jménu odporu vůči diktatuře tabuizuje témata sociální spravedlnosti, solidarity, rovnosti. Ve společnosti nasáklé tímto antikomunismem prakticky není možné přihlásit se k jakékoli reálně levicové myšlence, protože je ihned spojena s diktaturou, terorem a gulagy. Viděli jsme to i při nedávné vlně morální paniky, kterou rozpoutaly výroky Jakuba Orta o problému fetišizace soukromého vlastnictví v naší společnosti. Bratr Hrubeš se obává narůstajícího vlivu marxismu mezi dnešními křesťany a křesťankami. K tomu za sebe řeknu dvojí. Za prvé, v marxistické tradici vidím řadu inspirativních myslitelů a myslitelek a aniž bych se k marxismu jakkoli dogmaticky hlásil, nevnímám jej na rozdíl od bratra Hrubeše jako rohatého ďábla. Za druhé, k tomu, aby byl člověk sociálně citlivý a vnímal neudržitelnost a nespravedlnost současného uspořádání, opravdu nemusí být hned marxistou. Otevřít Bibli a vzít vážně její poselství funguje podobně dobře.

Jan Škrob



about seo