Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 1 hodina 8 min zpět

Vysekalo se to ze mě

Pá, 05/25/2018 - 19:25
Vysekalo se to ze mě Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:25 Jan Eipell Číslo 5/2018

rozhovor s Janem Eipellem

jehož výstava probíhá od začátku května do konce června v českobratrském kostele v Soběhrdech. Výstavu i tento rozhovor připravil Petr Turecký

 

Jak ses dostal k malování obrazů?

Otec byl sochař, který tragicky zemřel a zbyl po něm sochařský ateliér. Bylo to zakázané území. Jako malý raubíř jsem zákazy porušoval a utíkal jsem do ateliéru. Tam to začalo. Genius loci toho místa to také vyvolal. V roce 2000 zemřel tragicky kamarád, skočil ze skály a já jsem poprvé vzal do ruky dláta a udělal jsem černou Matku Boží. Nevím jak jsem to udělal, vysekalo se to ze mě. Zažil jsem, že jsem v té tvorbě doma a že to je mé bytí. A že tak to bude po celý život.

Nicméně to je činnost sochařská, a co obrazy?

V té době jsem onemocněl nemocí, na kterou nemohli najít jméno. Hledali je od 15 do 27 let mého života. Tu dobu jsem prožil/neprožil. Pak jsem se dostal do Prahy a začal malovat.

Malování se pro tebe stalo důležitější než např. majetkové zajištění?

Ano. Něco, co chrání mou duši a tím i celistvé bytí.

Jak ta konkrétní existence vypadala?

Každý měsíc jsem za 3500 Kč nakoupil materiál a ten jsem zpracoval. S tím, co jsem udělal, jsem potom chodil žádat o pomoc a vyhledával vhodné kontakty lidí, kteří by měli zájem o umění a dokázali by mi v tak svízelné situaci, jako je plný invalidní důchod, vyjít s čistým štítem.

Jak vysoký je ten plný invalidní důchod?

To jsou ty tři a půl tisíce.

Čili se ti muselo stávat, žes neměl na jídlo… To známe z romantických vyprávění o slavných malířích, ale asi si to nedovedeme představit.

Na začátku jsem měl obavy jít kohokoli žádat o pomoc, natož o jídlo. Ale vždy jsem nějaký kousek jídla našel, dostal jsem polívku nebo chleba. V hodně těžkých dnech, kdy do toho zasáhlo i psychické onemocnění, to zašlo tak daleko, že jsem byl třeba 10 dní bez jídla. Halucinace z hladu mě vracely do místa, z něhož jsem utekl. Od něhož jsem chtěl utéct a navždy ho zapomenout. Pomohl mi útěk do Prahy (z Trutnovska).

V jednom rozhovoru jsi mi řekl, že ti velmi pomohly knihy Jana Patočky.

S Patočkou jsem se setkal poprvé na konci osmé třídy ve chvíli, kdy jsem byl šikanovaný ve třídě. A narazil jsem na knihu, kde Patočka popisoval šikanu. Uvědomil jsem si najednou, že mě Patočka vede a ukazuje mi, jak se mám chovat. Fenomenologie politiky to byla. Ten samý zážitek jsem pak měl s Havlem. Nebo pak s tím, co jsem našel o faráři Toufarovi. Všude jsem nacházel vodítka. Najednou jsem věděl, co je správné a co ne a jak to mám vidět.

Tvůj otec byl šikanovaný?

Můj otec byl sochař, pak se znelíbil komunistické straně a byl pronásledovaný StB. Moje porucha osobnosti má kořeny v zážitcích, kdy otce vyslýchali a dělali domovní prohlídky, když mi byly 3 roky. Děda byl s největší pravděpodobností převaděč, toho chytili se zbraněmi v Praze (v padesátých letech) a rovnou šel do vězení. Velmi pravděpodobně na něj poslali provokatéra, který mu zbraně prodal. Děda se s námi o tom nikdy nebavil. Pustili ho v šedesátých letech, doma to bylo tabu.

Jak zemřel otec?

Otec zemřel na důsledky týrání psychického i fyzického. Koncem osmdesátých let otci pohrůžkami přikázali, že musí řezat pro manželku jednoho z estébáků části na novou kuchyň, ač měl v té době vysoké horečky. On kvůli tomu přišel o většinu prstů na obou rukách. Z vyprávění si pamatuji, že mu přivazovali k pahýlům dláta a palice, a on se s pláčem pokoušel dál tvořit sochy. Pak dostal zákaz návštěvy Prahy při prvních demonstracích v roce 1989, další vyhrožování a následoval kolaps, který vedl ke kómatu. Zemřel krátce poté, v roce 1990. Záznamy z té doby nejsou. Nelze nikomu nic dokázat. Otci bylo 29 let.

Ty ses ale nesměl o svém otci nic dozvědět…

Rodina se s tím vyrovnávala tak, že vytěsnila veškeré informace o otci a minulosti a mně zakazovali se na minulost ptát a vyrovnat se s ní. Např. jsem nesměl do knihovny po otci a do jeho ateliéru. To vše vedlo k tomu, že jsem si později chtěl vzít život – mnohokrát. Desetkrát různá hospitalizace, různé silně utlumující léky s narkotickými účinky, neustálá změna diagnoz, další pokusy o sebevraždu. Poslední exces mě dostal na 9 měsíců do vězení. Dostal jsem paragraf výtržnictví za to, že jsem se najedl v restauraci bez zaplacení a pak se chtěl na náměstí ubodat. Naštěstí mě ve vězení (kde do mě cpali další narkotika) našel husitský farář David Smetana. Pan farář zkontaktoval mého kamaráda venku, abych dostal nějaké malířské potřeby, tak se ty věci ke mě dostaly. Paradoxně ve vězení jsem dostal psycholožku, která mi moc pomohla – hlavně na začátku s tím, jak se vyrovnávat s nemocí. A pan farář Smetana se mi postupně začal přibližovat, velmi mi pomáhaly jeho čtrnáctidenní návštěvy. Navázali jsem vztah, který pokračoval i po návratu z vězení.

Ve vězení jsi nakonec devět měsíců nebyl.

Za vzorné chování mě propustili dřív, po čtyřech měsících jsem byl venku. V rámci trestu jsem strávil první měsíc ve vězeňské psychiatrii. Po měsíci následovaly tři měsíce ve vězení v Odolově.

Jak se vyvíjela tvá malířská tvorba? Nemáš vystudovanou akademii, jsi samouk…

V malování mně např. velmi pomohlo setkání s Michalem Rittsteinem, u něhož jsem hledal malířskou radu. On mi řekl, že to, co maluji, nejsou ani trochu obrazy a ani trochu umění. To byl ten nejracionálnější bod, od něhož šlo začít dál tvořit. A zkusit svou práci prohloubit. A sám hledat odpovědi na otázky položené někomu jinému. A vytvářet si tak vlastní názor. Pro mne samotného bylo odmítnutí tou největší výzvou, jak dospět do reálného života a světa. Od té chvíle jsem vyhledával silná umělecká díla, abych pochopil, jak správně přenášet a transponovat myšlenku z hlavy na plátno. Aby to, co druzí na těch plátnech uvidí, bylo skutečnou výpovědí. Nikoliv pouhý pocit.

Má malíř zaznamenávat emoce? Co je cílem tvorby?

Mám nedůvěru ke svým vlastním emocím, protože moje nemoc způsobuje „černobílé“ vidění světa. Emoce u zdravých lidí mohou vést k správnému pochopení vlastní lidskosti i humanity. Pro mě je obraz místem kontemplace. Teprve z něj si utvářím svébytný názor na vidění. Teprve čas vložený do obrazu pro mne cizeluje to, co vidím. Tím cizelováním pojmenovávání věcí docházím k vlastní pravdivosti pohledu na svět. Plátno je pole, na němž mohu zničit i narovnat celý lidský život. Cílem tvorby by měla být vděčnost. Nikoli zatracení. Jeden z autorů, kteří mě doprovázeli na mé cestě, byl Caravaggio. Protipólem bylo setkání s dílem Adrieny Šimotové nebo Jiřího Johna, s Václavem Boštíkem.

Na výstavě v soběhrdském kostele visí na jedné straně triptych nebe, který ukazuje dobrý řád, k němuž se máme blížit. Život v souznění. Na druhé straně kostela visí triptych s tématem ubližování člověka člověku. Lze ty postavy na obrazech nějak charakterizovat?

Jedno ztělesnění může být např. popravená M. Horáková, poprava je důsledkem lidské zloby a neschopnosti uvěřit pravdě a vyrovnat se s ní. To je poválečný stav české společnosti. Ale sama Horáková je symbolem člověka, který se nenechal zlomit a který se navrací k reálnému životu v pravdě. Její postava může působit pro nás jako ikona. Ona je očištěna i díky známému celému příběhu jejího života. Můžeme díky tomu závěru říci – kým byla. Stejně jako Ježíš, jehož poznají až po ukřižování. Ale nutně nemusí jít o Horákovou, je to zpodobení kteréhokoli českého člověka v podobném údělu doby. Tzn., že na prvním obraze můžeme vidět mučedníka Jana Patočku a na dalším obraze mučedníka Josefa Toufara. Jan Patočka je člověk, který jde dobrovolně vstříc údělu, který bude naplněn určitým způsobem – jako to v jisté chvíli uviděl Ježíš. Toufar byl člověk, jehož nutili udat své přátele, a on to neudělal. Sám si přál obyčejný život v pravdě a lásce. Přesto nezradil. Síla jeho příběhu je v tom, že nezradil to, čemu věřil. Dokázal odmítnout změnu, jež by vedla k eskalaci k násilí. Od něj další násilí nevedlo, nikoho neudal, byl umlácen, nikoho jim nepustil. Kdyby udal, tak by ho pustili.

Svěcení jedné studánky

Pá, 05/25/2018 - 19:23
Svěcení jedné studánky Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:23 Petr Turecký Číslo 5/2018

Každý rok se s katolickým kolegou scházíme při otevření jedné lesní studánky. Z určitého úhlu viděno by se dalo říci, že konáme pohanský obřad. Světíme studánku. Žehnáme studánku. Kolega v jedné části obřadu stříká vodou z té studánky po lidech. Celý obřad začíná hymnou. Na přípravě akce se podílejí myslivci, pro mnohé zvláštní podezřelá skupina. Přicházejí obyvatelé místní vesnice, většinou katolíci, ale pár lidí dorazí i z našeho sboru. Les je součástí lesa, v němž se kdysi v době předtoleranční konaly zakázané protestantské bohoslužby. Obřad trvá celé odpoledne, po žehnání pokračuje se na návsi obvyklou slavností spojenou s jídlem a dechovkou. Každoročně se na tuto zvláštní liturgii vody připravuji, hledám souvislosti z bible a způsob, jak o tom mluvit. Nevadí mi pohansko-národnostně-katolický podtext, který by mohl někdo jarnímu otevření studánky vytknout. Neopomenu každoročně zdůraznit univerzalistický nárok křesťanství a Ježíšův příkaz milovat nepřátele. Právě tam, uprostřed lidí, kteří tvoří úzké společenství rodin a malé obce, tyto Ježíšovy postoje vyzní plnou silou. Lidé se na místní úrovni schází k dobrému dílu, o studánku pečují, pečují o svou obec, posilují to dobré, co je může spojovat. Připomeneme-li tomu všelidský přesah, ocitneme se téměř v ráji. Letos jsem mluvil o důvěře jakožto základní zkušenosti víry. Chybí-li důvěra, víra se má těžko jak prokázat. Slavný řecký Narcis nehledal u studánky důvěru, ale obraz sebe sama, a skončil sebevraždou. Naproti tomu Ježíš je představován jako voda živá, právě proto, že obnovoval důvěru mezi člověkem a Bohem. Toto obnovování důvěry lidé prožívali jako záchranu, uzdravení, vykoupení. Proces, který můžeme zdokonalovat celý život. Bůh podle bible umístil do zahrady Eden čtyři prameny, které vyvěraly symbolicky do celého světa. Snad je to vyznání víry, že tu je dost důvěry pro všechny lidi. Bez rozdílu rasy nebo pohlaví nebo náboženství. Všichni mohou nalézt cestu k naplnění a přijmout ji jako dar, aktivovat sami sebe do způsobu bytí těch, kteří konají dobro, protože nalezli jakousi základní důvěru ve smysl stvoření nebo smysl života žitý po způsobu rozdávání, jak jej ztělesnil Ježíš. Právě u studánky, kterou někteří lidé čistí a aktivují k možnosti být vodou pitnou a živou, má biblické slovo zvláštní sílu. Na jedné straně Narcis, na druhé straně Ježíš Kristus. Nemusíme se odrážet na zrcadlech vod sebezahledění, jak to prezentují národovci, ale můžeme vykročit směrem k záři jiné, o níž mluví apoštol Pavel: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně. Právě v tomto zvláštním a pro někoho možná až bizarním společenství a prostoru jsem si tato slova letos mimořádně silně uvědomil.

Kázání Petra Wagnera

Pá, 05/25/2018 - 19:22
Kázání Petra Wagnera Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:22 Petr Wagner Číslo 5/2018

Text: Ez 37,1–14

Čtení: Jan 20, 19–23; Skutky 2,1– 20

Ez 37,1–14

Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým Duchem odvedl pryč a postavil mě doprostřed údolí plného kostí. Prováděl mě mezi nimi kolem dokola, a hle – celá ta pláň jimi byla poseta a byly úplně vyschlé. „Synu člověčí,“ řekl mi, „mohou ty kosti ožít?“ „Panovníku Hospodine,“ odpověděl jsem, „to víš ty.“ Tehdy mi řekl: „Prorokuj o těchto kostech a řekni jim: Suché kosti, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás přivedu ducha, abyste ožily. Dám na vás šlachy a pokryji vás masem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha, abyste ožily. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, náhle se ozval hluk: kosti se s rachotem začaly připojovat jedna ke druhé. Viděl jsem, jak se pokrývají šlachami a masem a jak se svrchu potahují kůží. Ducha však v sobě neměly. Tehdy mi řekl: „Prorokuj k duchu. Prorokuj, synu člověčí, a řekni mu – Tak praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, ze čtyř stran a dechni do těchto pobitých, ať ožijí!“ A když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy a byl jich obrovský, nesčíslný šik.

„Synu člověčí,“ řekl mi potom, „tyto kosti jsou celý dům Izraele. Říkají: ‚Naše kosti vyschly, nemáme žádnou naději, jsme ztraceni.‘ Nuže, prorokuj a řekni jim – Tak praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby; z těch hrobů vás vyvedu, lide můj, a přivedu vás do izraelské země. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin – až otevřu vaše hroby a z těch hrobů vás vyvedu, lide můj. Vložím do vás svého Ducha, abyste ožili, a dám vám spočinout ve vaší zemi. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin. Jak jsem řekl, tak učiním, praví Hospodin.“

Povídá se, že kdysi debatovali nad Ezechielovou knihou čtyři moudří rabíni. Našel jsem tu historku v kázání jednoho staršího kolegy, prodávám, jak jsem koupil: Řešili otázku, co se stalo s těmi oživlými lidmi poté, co do nich vstoupil duch, oni nabrali dech a postavili se na nohy. První rabín povídá: „Oni ožili a vzápětí hned zemřeli. Neboť pouhé ožití stačí jako důkaz Hospodinovy moci. A lidé se mají na svět rodit přirozeným způsobem.“ Druhý rabín namítne: „Ano, oni ožili jen nakrátko, ale dříve než zemřeli, zazpívali Bohu chvalozpěv na jeho moc a slávu. Neboť se sluší chválit Pána a Dárce života.“ Třetí učenec nesouhlasil: „Ba ne, oni ožili a žili pak ještě mnoho let a naplnilo se na nich prorocké zaslíbení. Založili rodiny a podle Božího slibu přesídlili do izraelské země.“ A k tomu čtvrtý rabín pohotově dodá: „A já jsem jedním z jejich potomků.“

Tenhle komentář k nejznámějšímu starozákonnímu textu na téma vanutí Ducha se vlastně náramně hodí jako model přístupu k události seslání Ducha svatého tehdy o jeruzalémských Letnicích.

První názor říká vlastně, že to byla jen výjimečná událost, neopakovatelný Boží projev, který je velký právě tím, jak je ojedinělý. Stačilo přece také jen jednou, aby Hospodin při stvoření vdechl Adamovi do chřípí ten samý Ruah – dech/ducha života, nemusí to opakovat znovu a znovu. A na nás je, abychom pamatovali na svůj počátek, který leží v Bohu – a to aby nás motivovalo v životě.

Druhý názor zdůrazňuje chvalozpěv na Boží moc a slávu – vpodstatě dává té události gloriolu výjimečnosti, stejně tak jako my zpětně pohlížíme na dobu prvotní církev jako na dobu plnou slávy a moci Boží, dobu krásnou a vlastně ideální. Přičemž trochu zapomínáme, že z Písma lze docela dobře vyčíst, že i první křesťané byli, stejně jako my, lidé plní chyb a jejich společenství se v podstatě od začátku potýkala se závažnými problémy.

Třetí a čtvrtý rabín soudí, že vanutí Ducha není něco, po čem se máme ohlížet do minulosti, respektive jeden řekne, že to celé má pokračování, a druhý mu do toho radostně vpadne s takovým vpravdě charismatickým výkřikem „My jsme přece to pokračování!“ :-)

Kdo znáte trochu moji osobní historii, asi víte, kde se pravděpodobně vidím já, ale rád bych se zastavil nad tím, co tato historka neříká, možná proto, že se to rozumí samo sebou – a sice, že se rokující rabíni pravděpodobně navzájem neodsoudili za své názory, rozešli se domů a za týden se setkali zas k další, třebas bouřlivé, debatě nad svatými Písmy.

Pravděpodobně ten nadšený optimista neodsoudil svého kolegu jako takzvaně „vyduchlého“, a ten rozvážnější neoznačil svého kolegu za „čáryzmatika“, což je oboje vlastně velmi vtipný vnitrokřesťanský slang, nepadly facky, nikdo se netrhnul a nezaložil si společenství sám pro sebe a pro sobě milé názory a nikdo nikoho odnikud nevylučoval. Ti čtyři se sešli jako Židé, otevřeli Písmo jako Židé, zhádali se u něj – jako Židé, jako Židé se rozešli a jako Židé se opět znovu setkali.

Tohleto v naší křesťanské ekumeně upřímně řečeno vůbec nezvládáme a je jen jednou z našich mnoha ostud, že důvodem hádek jsou otázky, které by nás měly spíše spojovat. Zažil jsem kazatele, kteří se snažili vanutí Ducha s přesnými parametry jeho konkrétních projevů ve svých společenstvích vynutit, a zažil jsem i takové, kteří nastavovali písemně řád svého sboru tak, aby se tam rozhodně nic podobného nedělo – obojí asi bylo Pánu Bohu k smíchu.

U textů s tématem vanutí se ale často zapomíná na okolnosti popsaného Božího jednání. Suché kosti jsou obrazem absolutní zuboženosti a zmaru, ztráty veškeré naděje. V Janově verzi Letnic se zase text odráží od situace, kdy demoralizovaní a skleslí učedníci sedí za zamčenými dveřmi schlíplí jak zmoklé slepice. Ve Skutcích apoštolských to tak depresivně nevypadá, ale i zde až do času chybí odvaha podnikat jakoukoliv akci pro věc evangelia tam venku za dveřmi. Vypadá to, že tohle je naše pozice: Obdarovávanými se stáváme ve stavu neutěšenosti a nepřipravenosti, někdy až ve stavu, kdy to vůbec nevypadá na nějakou další smysluplnou existenci. Skoro se mi chce říci, ano, toť pravý a spolehlivý základ naší ekumenické spolupráce: Ani ne tak pýcha na vlastní specifika a hrdost na svou církevní identitu. Základ naší ekumenické sounáležitosti je to, že jsme na tom všichni úplně mizerně a potřebujeme vanutí Ducha, jinak to nebude dávat smysl.

Samozřejmě bych si přál, aby po tom nekontrolovaném letničním nadšení a chvále Boží, jak je popsáno v té 2. kapitole Skutků, přicházelo vždy tak hluboké a promyšlené zvěstování, jaké vzápětí předvede Petr. Je skutečně vzácné vidět ve společenstvích církve obojí najednou. Nemůžu si to nijak vynutit, naštěstí to nemůžu v okamžicích obav o řád a kázeň ve společenství ani zakázat. Co můžu, jak věřím v jednotě s vámi, prosit slovy Davidova kajícného žalmu: Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Amen.

Nekompromisnost duchovního zápasu

Pá, 05/25/2018 - 19:20
Nekompromisnost duchovního zápasu Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:20 Petr Turecký Číslo 5/2018

Úvodní slovo k výstavě Jana Eipella v Soběhrdech

I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. (Žalm 27,10)

Ta výstava je zajímavá z několika důvodů. Jednak se koná v roce, kdy si připomínáme sté výročí vzniku naší republiky, a jednak je svědectvím zápasu člověka o hledání vlastní identity, která se v případě Jana Eipella úzce dotýká osudů poválečného Československa.

Dědečka odsoudil komunistický režim k létům vězení v padesátých letech a otce zas šikanovala StB. Zemřel na následky této šikany těsně po revoluci v roce 1990 v pouhých devětadvaceti letech. Situace těžce zkoušené rodiny se podepsala na zdraví autora. (Detailněji se o tom Jan Eipell vyjadřuje v rozhovoru.)

Malba je pro Jana Eipella způsob, jak se vyrovnávat s nemocí a jak se vyrovnávat s realitou, která je ovšem často lemována nespravedlností. Umění je pro Jana Eipella způsobem, jak se vyrovnat s minulostí a jak hledat otce, jenž byl sochař a s nímž neměl Jan možnost vést rozhovor. Proto se již od začátku upínal k věcem, které překonávají smrt. Hledal umělecká díla, která jsou zakotvena v hluboké lidské zkušenosti zápasu o pravdu a spravedlnost, zápasu o čistotu projevu, ale také zápasu o předání této informace. Odpovědi nacházel Jan Eipell nejprve v knihách a příbězích, potom své zkušenosti vtěloval do uměleckých děl, nejprve soch. Když v osmé třídě prožil šikanu a nalezl oporu v zápase s šikanou v knihách Jana Patočky, poznal, že lze vést dialog napříč generacemi a že lze nacházet lék na své vlastní nemoci v slovech či uměleckých dílech již zemřelých autorů.

Je to komunikace s mrtvými či živými? Dnes jsme vedli dialog s příběhem starým minimálně 2500 let. Navazovali jsme na slova a myšlenky, které ve svých zápasech o víru nadhodili lidé dávno mrtví, jejichž osobní příběhy neznáme. Je to sice rozhovor s dávno zemřelými, ale je to rozhovor živých. Tento rozhovor se dá vést nejen nad slovem, myšlenkou, lze ho také vést ve sféře výtvarného umění. Např. Petr Brandl chodil tak dlouho do císařské galerie, až začal malovat, jako by byl v Itálii a jako by mluvil s lidmi, kteří namalovali mistrovská díla v jiném místě a jiné době.

Jan Eipell od začátku svého uměleckého hledání propojuje osud kolektivu – národa či lidstva s osudem vlastním. Jeho obrazy jsou dialogem i odpovídáním na tyto základní otázky po smyslu života v pravdě. Možná proto jsou tvořeny z mnoha vrstev a není úplně jednoduché k nim na první pohled proniknout. Působí trochu jako krystaly, které jsou otesávány na samotnou podstatu – v níž se objevuje světlo. Možná v těle není tma (jak zpívají Psí vojáci), ale světlo.

Snad proto, že Janův život nebyl procházkou růžovým sadem a nikdo z nás by nechtěl tento osud sdílet, Janovo myšlení obsahuje rysy neochoty dělat kompromisy. Pravdu je potřeba nazvat pravdou a lež lží. Díky řadě strádání a díky řadě mezních zkušeností má Jan Eipell zostřené vnímání reality. Tato nekompromisnost duchovního zápasu se odráží i v přístupu k vlastní tvorbě. Jan např. neváhá před dokončením obrazu držet půst, aby byl obraz co nejpřesnější. V jedné etapě svého života hladověl pravidelně, když neváhal peníze na jídlo utratit za barvy a plátna.

Jan Eipell je autor, pro nějž je tvorba doslova otázkou života a smrti.

Umění má vést podle Jana Eipella k duchovnímu prožitku očištění, k nalezení člověčenství, k nalezení důvěry k dobrému Božímu řádu. Práce na obraze je kontemplace, pomalá duchovní meditativní činnost. Ne náhodou pro něj bylo důležité setkání s obrazy Adrieny Šimotové, Jiřího Johna nebo Mikuláše Medka. Jan s nimi vede rozhovor napříč generacemi, napříč místy.

Cílem našeho lidského zápasu by podle Jana Eipella měla být vděčnost, nikoli zatracení. To je i námětem výstavy zde v Soběhrdech. Lidská identita, identita nespravedlivě umučených lidí, identita zápasu jednotlivce smí ústit do vděčnosti a vykoupení. To nakonec byla i zvěst dnešního biblického příběhu o vyhnání z ráje.

Na jedné straně kostela je umístěn triptych nebe, který ukazuje dobrý řád, k němuž se máme blížit. Život v souznění. To je zápas jednotlivce, autora obrazů. Na druhé straně kostela je umístěn triptych ubližování člověka člověku a vyrovnávání se s ním. Příběh o našem běžném životě, který žijeme. A musíme ho překonat, abychom mohli zvedat hlavy k řádu, který je nad námi.

Tento triptych bychom mohli sjednotit myšlenkou umučeného Jana Patočky, který mluví o solidaritě otřesených a ponížených. „Člověk má tendenci zabydlet se v malém světě zaměřeném jen na uspokojování vlastních potřeb a záležitostí, do ničeho venku se nemíchat. V tomto životě se cítí naprosto jistý až do okamžiku, kdy přijde nějaký otřes. Pak může z malého světa vykročit a začít jednat pro druhé. To je člověk otřesený. A solidarita otřesených je jednoduše řečeno solidarita lidí nelhostejných k tomu, co se děje kolem nás.“

29. 4. 2018

Čína - realizovaná dystopie

Pá, 05/25/2018 - 19:17
Čína - realizovaná dystopie Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:17 Petr Pazdera Payne Číslo 5/2018

(110 let po Zemi snivců a 101 rok po Čínské zdi)

U statečných disidentů, u přívrženců hnutí falun kung, křesťanů, pronásledovaných spisovatelů a mnohých dalších odpůrců čínského režimu shledáváme takové pojetí pravdy, pro něž má cenu žít a umírat. Krom toho se ovšem provozuje v čínské oficiální sféře takové pojetí, v jehož rámci je pravda chápána jako nápodoba. Čili kopie, plagiát, klon, zmnožení. Pravda se chápe jako to, co lze vyrobit, opakovat, namnožit. Pravda jako něco umělého. Pravda jako naprosté zobecnění. Identita a vztah k jedinečnému, bez nichž pravdu nelze myslet, se tomuto pojetí zcela ztrácí z dohledu. Nejde už o pravdu, ale o pseudopravdu, lež.

Minulý rok navštívila naši zem výstava Bodies, výstava epoxidem napuštěných mrtvol pocházející z Číny. Mrtvá těla jsou eufemisticky nazývána exponáty, ale nikdo nedoložil, že by ti lidé za živa souhlasili, aby s nimi bylo takto nakládáno. S velkou pravděpodobností jde o nepohodlné osoby zavražděné čínským režimem. Nárok na anatomickou přesnost klasicistní sochařské tradice se zde propojil s moderní technologií a čínským typem cynismu a pohrdání lidským životem. Argument používaný i českými obhájci exhibice, že jde o učební pomůcky pro veřejnost a zejména pro studenty medicíny, sotva může vyvážit amorálnost celého podniku. Notabene při dnešních technologických možnostech zahrnujících 3D simulace reality v pohybu je to zcela lichý argument. O poznání pravdy o lidském těle rozhodně nejde. A jakoby v práci lékaře nešlo v první řadě o to chránit život každého člověka a bylo možno ve jménu studia obecného těla zabíjet jedinečného člověka.

Román Alfreda Kubina představuje Zemi snivců, jejíž obyvatelé pojímají pravdu také jako výmysl, jako něco umělého. Neměla by to být Země „snivců“, to zní dost máchovsky, ale spíš Země utopistů, somnambulů, hloupých snílků anebo „snáčů“, což je staré české slovo. Ostatně původní německý název románu je zcela jiný, Die andere Seite – Druhá strana. Země snivců s hlavním městem Perla je umělý svět. Je to stín, plagiát, jakési alter ego evropské civilizace. Ve zpuchřelých a zvětrávajících kopiích jsou tu soustředěny evropské kulturní památky a artefakty. Objektivitu, která je v bdělých souřadnicích dána společnou historií, zde navozují sny. Představy se stávají realitou, protože se objevují v několika hlavách současně. Fikce vítězí. Krom toho ve snovém státě panuje také naprosto iracionální byrokratismus. Vše se drolí a hroutí, lidé jsou mravně zpustlí. Literární vize přechází do noční můry, podivná země prochází apokalyptickým kataklyzmatem.

Kdoví proč Alfred Kubin situoval tento fiktivní stát právě někam do lůna Asie. Ale když se dozvídáme, že v Číně si vyrábějí modely evropských měst 1:1, musíme připustit, že Alfred Kubin, známý hlavně jako malíř a grafik, měl dar proroctví. Druhou stranu napsal v jakémsi vytržení před sto deseti lety za dvanáct neděl. Připomeňme ještě, že o devět let později v roce 1917 napsal Franz Kafka povídku Při stavbě čínské zdi, v níž armády dělníků staví na různých místech kolem Číny nesmyslnou zeď, ideálem je být zedníkem a podle jednoho z ideologů zeď má být základem – není jasné v jakém smyslu – pro vybudování nové babylonské věže.

Nejcelistvější kopií evropského města k dnešnímu datu je čínský Hallstatt, je situována do blízkosti jihočínského Chuej-čou v provincii Kuang-tung. Nechybí ani jezero. Hlavní chybu však představuje okolí, hory kolem městečka čínští snílci vystavět nedokázali. Čínský Hallstatt se naopak přibližuje vizím Alfreda Kubina: tak jako Zem snáčů také tuto zem developerů obestírá čoud, mlha, smog.

Možná se nechávám unést literaturou, ale oficiální linie v Číně jako by šla hodně podobným směrem. Pravda je kolektivně popírána, pravda je mínění davu, za pravdu je považováno, když se velké množství lidí shoduje se lží. Toto se děje už mnoho let pod zrůdným vedením Čínské komunistické strany. Ohlédněme se do minulosti, kdy při budování nové Číny zemědělci museli zanechat obdělávání půdy a vydat se kopat zem a dobývat z ní nesmyslně železnou rudu i tam, kde žádná nebyla, připomeňme si kulturní revoluci, která v rámci boje s domnělým vnitřním nepřítelem vyvraždila miliony lidí, podívejme se do současné Číny, jejíž vedení popírá a kamufluje historii, současně eliminuje disidenty a brání násilím jakékoli svobodě projevu.

Slovo komunismus je odvozeno do slova communis – společný. Možná to neměli zakladatelé explicitně na mysli, ale o to právě v komunismu běží: Pravda je to, co je učiněno společným, obecným, jakkoli je to lživé, utopické, bez podstaty. Jako Země snivců, jako onen imaginární most v českém filmu Bílá paní. Anebo zmíněná babylonská věž. Komunismus se chce zmocnit nejen výrobních prostředků a lecčeho dalšího, ale zejména a hlavně pravdy, a to tak, že ji popře a nahradí svým výmyslem. Tohle projetí pravdy se v Číně drží dál a dál, a to i za stávajícího hybridu komunismu s kapitalismem.

Zvony Lorety zněly za čínské křesťany

Pá, 05/25/2018 - 19:15
Zvony Lorety zněly za čínské křesťany Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:15 T. Číslo 5/2018

Jak jsou na tom odmítnutí čínští žadatelé o azyl?

„Čteme pečlivě každý článek v médiích, díváme se na každé video a každou fotku, věnujeme pozornost každé výzvě a podpoře. Všechny tyto věci si v našich srdcích pamatujeme. Každá podpora a projev lásky nám dávají velikou sílu,“ zaznělo mj. v dopisu čínských křesťanů, přečteném na shromáždění konaném u pražské Lorety 13. května. Shromáždění tu veřejnosti připomněli 70 křesťanů pronásledovaných v Číně, kteří v ČR požádali o azyl a byli odmítnuti (viz článek v Protestantu 3/18). A protože v takových případech úředníci spoléhají na zapomnětlivost veřejnosti, připomeneme alespoň krátce jejich současnou situaci.

„Pokud vím, několik z odmítnutých žadatelů o azyl ‚nějak‘ opustilo Česko,“ odpověděl nám farář Tomáš Cejp, jeden z těch, kdo jsou s částí čínských křesťanů pravidelně v kontaktu. „Ti, co zůstali, všichni podali žalobu na rozhodnutí ke krajským soudům tam, kde bydlí. U soudů to teď leží a chystá se k projednání a rozhodnutí může trvat půl roku i víc. Asi třetinu žalujících zastupuje OPU, ostatní jiné organizace. Do spisu se teď dokládají různá svědectví sborů, zaměstnavatelů aj. v jejich prospěch.“

T. Cejp je i jeden z organizátorů petice adresované parlamentu a senátu. „Ve sněmovně i v senátu leží od minulého týdne dopisy předsedům, že Otevřený dopis (na podporu odmítnutých čínských azylantů) podepsalo k 15. květnu 2018 už 14 894 lidí, 8872 přes internet a 6022 na podpisových arších. Ukázalo se, že zákon neuznává internetové podpisy, jen ‚papírové‘, ale zvyk a dobrá tradice jsou takové, že pokud internetovou petici doprovází alespoň nějaké podpisy skutečné, jedná se s ní jako s plnohodnotnou – a pokud překročí deset tisíc, bývá zařazena do jednání komor parlamentu. To splňujeme dobře. Požádali jsme předsedy, ať podpisy převezmou osobně. Teď čekáme na odpověď.“

Co se trochu zhoršilo? Někteří soudci přišli s novinkou, že žadatelé, kteří napadli rozhodnutí azylového odboru MV, ke křesťanství vypočítavě konvertovali až v České republice. Proto např. Pavel Pokorný ze Synodní rady ČCE a Alena Fendrychová z Diakonie chystají expertní vysvětlení, co vlastně znamená konverze. Obhájci těch, kdo se odvolali, uvítají každé svědectví o dobré zkušenosti s žadateli.

A jaké příležitosti projevit podporu se naskýtají v nejbližším měsíci? Ekumenická rada církví zřídila webové stránky www.azylprocinskekrestany.cz a stejnojmenný profil na facebooku. Tam najdou zájemci informace o uskutečněných i chystaných akcích. Pokračuje sbírání podpisů pod Otevřeným dopisem na papírové formuláře pro případ, že komory parlamentu vyhodnotí petici podle přísného výkladu zákona (že internetové podpisy neplatí) a odloží ji. O petiční archy si můžete organizátorům napsat.

Při shromáždění pod Loretou zazněla i zvonkohra Amazing Grace. Žít z milosti znamená, že nám nebudou lhostejní ti, kdo jsou zatím odkázáni na nemilosrdné české azylové úředníky, resp. politiky, kteří se sice ohánějí tzv. křesťanskými hodnotami, ale ve chvíli, kdy by měli provozovat azylovou politiku křesťanské hodnoty alespoň vzdáleně připomínající (anebo dodržovat standardy příslušných mezinárodních úmluv), dají přednost podivným pročínským sympatiím. O to víc záleží na angažmá každého.

Více informací:

https://www.azylprocinskekrestany.cz/

https://www.facebook.com/azylprocinskekrestany

https://www.e-cirkev.cz/clanek/6310-Zvony-na-Lorete-znely-za-cinske-krestany/index.htm

Petice k podpisu či stažení:

https://e-petice.cz/petitions/otevreny-dopis-predsedum-obou-komor-parlamentu-cr-ve-veci-azylu-cinskych-krestanu.html

Znásilnění jako nástroj moci

Pá, 05/25/2018 - 19:13
Znásilnění jako nástroj moci Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:13 Pavel Keřkovský Číslo 5/2018

Jako čerstvý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (1977) a zároveň ještě čerstvější „bezsouhlasník“ (bez státního povolení k vykonávání kazatelské činnosti) a proto jako sanitář a pomocná síla sester na operačním sále druhého ortopedického oddělení u svaté Anny v Brně jsem záhy pochopil, že lidská nahota nemá jen erotický rozměr. Při předoperačním očišťování pacientů mi připadalo, že jejich nahota zrcadlí obavy a bezmoc. Krása a síla ustoupily do pozadí. Jejich těkající oči prozrazovaly úzkostné očekávání, jak to dopadne. Zda tělo vydrží šestihodinovou operaci a přijme štěpy, které měly poněkud vyrovnat křivku skolioticky poškozené páteře. Nahota bez dimenze erotiky je na operačním předsálí i na sále každodenní záležitostí.

Znásilnění jako akt absolutní moci a převahy nad nepřítelem – ať již muž znásilňuje muže nebo ženu – se může zdát dnešní nejmladší generaci jako něco naprosto neslýchaného a nevídaného, co se může stát nanejvýš v islámské kultuře, ale nikoli v euro-americké. Hosseiniho hrdina knihy „Lovec draků“ vypráví o afghánské mládeži sedmdesátých let minulého století. Někteří afghánští výrostci (Paštúnové) na závěr vítězné rvačky znásilnili protivníka opovrhovaného etnika (Hazárové). Znásilněním to neskočilo, musel se pak stát povolným služebníčkem mladých delikventů. Někteří mladí sunnité a ruští vojáci, okupující Afghánistán od roku 1979, byli mistry v znásilňování. Dle již zesnulé herečky Květy Fialové v tom byli sovětští vojáci mistři i u nás při osvobozování Československa v jarních měsících roku 1945. Také mnohé brněnské ženy by mohly vydat podobné svědectví. V Brně střílely kaťuše do soběšických lesů na zbytky německých vojáků a utečenců až do 11. května 1945.

Že podobné hrůzy byly na denním pořádku sedm set osm set kilometrů od Brna v devadesátých letech minulého století? A že muslimské ženy neznásilňovali jen vojáci, ale i civilisté, totiž jugoslávští křesťané a ateisté údy nerozdílnými? Nechce se nám věřit, že žáci i učitelé znásilňovali muslimské kolegyně-učitelky a spolužákyně. Že tak vyprovokovali k nenávisti ty, které přežily a utvrdily je v touze po odplatě? Stále ještě nedovedeme pochopit pokoření a nenávist postižených žen? Jedna ze znásilněných pojmenovala své dítě Džihád, aby nikdy nezapomnělo, co je jeho úkol. O tom svědčí kniha chorvatského teologa Miroslava Volfa „Odmítnout nebo obejmout?“

Tvář teroristy a sexuálního násilníka máme spojenou jen s představiteli islámu, kteří se aktivizují v evropských městech. A za zvrhlý a neodůvodněný útok na křesťanské hodnoty považujeme, uvede-li dvacet tři let po genocidě nějaké divadlo hru, v níž křesťan znásilní muslimku. V brněnském divadle Husa na provázku se v rámci mezinárodního festivalu bude hrát 25. května „Naše násilí a vaše násilí“. Již teď je vyprodáno, ale představení jistě nemusí každý vidět. Režisér se pokouší zpřítomnit děs násilí a traumata postižených i bohorovnost vítězů. Divák (dávej bacha kemo!) stojí před podobně ožehavým rozhodnutím, zda jít nebo nejít na děsivé trápení a násilí býčích zápasů, když už je v tom Španělsku. Je na tom podobně jako návštěvník Afghánistánu, zda navštívit nebo nenavštívit novoroční adrenalinový sport buzkaší, který se odehrává na koních, při němž se prolije mnoho potu i krve a v sázce je život jezdců i koní. Je to vábivé, když se takového afghánského adrenalinového sportu na velkých stadionech účastní i takoví borci a vládní činitelé jako byl Henry Kissinger.

Další otázkou je, zda se režisérovi naturalistickým provedením znásilnění zdaří vyvolat v divácích to, co se zdařilo Hosseinimu – prožitek bezmoci, zoufalství a zrady, že já jako vypravěč a svědek násilí jsem nebyl schopen násilí zabránit. Pokud režisérovi o tento divácký zážitek skutečně jde, tak pravděpodobně vypráví o svém pojetí katarze a zve ke katarzi dalších skutečných i potenciálních viníků, ale stále velmi riskantním způsobem.

Volat po zakázání hry nemá smysl ještě z jednoho důvodu. Autor hrou tvrdě obviňuje celé křesťanstvo, je-li násilníkem ve hře sám Ježíš Kristus. Není to výpad proti Ježíši z Nazareta. Autor neklade a neřeší christologické otázky. Jde o tvrdý útok na sebevědomé a sebespokojené křesťany. Kristus vystupuje zjevně jako klasický Antikrist. Chorvatský autor Oliver Frljič chce říci, že to, co zavinili věřící křesťané v balkánské válce, zpochybňuje samotné kořeny křesťanství, samotného Krista proměňuje v očích muslimů, ale vlastně i mnohých křesťanů, v Antikrista, který se stává garantem násilí a absolutní nesnášenlivosti etnické i náboženské.

Pravoslavná církev i římsko-katolická církev během balkánské války dezinformovaly veřejnost pomocí mnoha fake news. Popíraly existenci koncentračních táborů i genocidu muslimů. Od roku 1992 do roku 1995 zahynulo přes 70 tisíc muslimů a přes 30 tisíc jinak věřících či ateistů. Římsko-katolický biskup Ratko Peric a někteří členové františkánského řádu v Bosně v oblasti Mostaru podporovali katolické milice v čistkách obyvatelstva. S vědomím papeže Jana Pavla II. pak v roce 1996 bosenští katoličtí biskupové sepsali omluvný list, v němž však jen velmi povrchně prosili za prominutí, pokud byl někdo postižen „nespravedlností synů katolické církve“ O potrestání činitelů nespravedlnosti nebyla řeč. A že muslimové během války odpovídali podobným způsobem, je také pravda. Jejich zvěrstva jsou stejně neomluvitelná, ač méně početná.

Že děsivé násilnictví ateistů, křesťanů i muslimů v balkánské válce ušlo naší pozornosti, je pro nás příznačné, protože my jsme přijímači a naivní konzumenti fake news. Rádi to vše bagatelizujeme a ještě raději jezdíme do Chorvatska na dovolenou. Někdo přece jen zajede na výlet do Mostaru, ale víc si nepřipustíme. Evropské a zejména americké veřejnosti nic z toho neušlo, jak o tom svědčí zprávy amerických časopisů nebo lidsko-právní konference na Samford University, Birmingham, Alabama (2004), jejíž příspěvky jsou zpřístupněny v knize. Frederick M. Shepherd (ed.) Christianity and Human Rights (2009). Kniha je dostupná v knihovně Evangelické teologické fakulty UK v Praze.

Ještě k Odduce

Pá, 05/25/2018 - 19:07
Ještě k Odduce Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:07 Jan Kupka Tomáš Trusina Číslo 5/2018

Textem J. Kupky (zaslaným 26. 3.) a reakcí na něj se vracíme k dopisu papeži Františkovi, otištěnému v Protestantu č. 2/2018.

Odduka…?

V únoru v médiích probleskla iniciativa Odduka2018. Dopis papeži, kriticky namířený proti pražskému arcibiskupovi Dominiku kardinálu Dukovi, žádající, aby mu již nebyl prodloužen mandát. Pro evangelíka na první pohled nezajímavý vnitřní spor v jiné církvi. Překvapivé je však vysoké procento evangelických podpisů pod tímto dopisem. Co nás tak pudí angažovat se i ve věcech, do kterých nám popravdě příliš není?

Námitky vůči panu kardinálovi se dají stručně shrnout takto: angažuje se příliš politicky, nekriticky podporuje islamofobního Miloše Zemana, výslovně odmítl solidaritu s uprchlíky na Svatováclavské pouti v roce 2017, chlubí se prosazením církevních restitucí, odmítl pastoraci LBGT komunity v Praze.

Poslední bod je vyložená nepravda: pan kardinál odmítl pouze speciální (tzv. kategoriální) pastoraci, výslovně však napsal, že lidé i s jinou orientací mají dveře katolické církve otevřeny. Ve Staré Boleslavi jsem v roce 2017 osobně byl a i tato námitka je záměrným překroucením skutečnosti: v přímluvách prosil za vyhnance a uprchlíky, ať se vrátí do svých domovů a jsou svým vlastem přínosem. Snad každý bude souhlasit, že je lepší bezpečný návrat do své vlasti než sebezajištěnější život v zemi daleko od svého domova. Kde je ta odmítnutá solidarita?

Pomluva kardinála za církevní restituce zní poněkud nechutně z úst těch, kdo finanční vyrovnání od státu jinak ochotně přijímají.

Kritika politického angažmá pana kardinála pak zase vykazuje nepochopení struktury a charakteru římsko-katolické církve. ŘKC je prostě současně teologickou i politickou organizací. Má vlastní stát, měnu i oficiální jazyk, a tím pádem je každý primas nejen nejvyšším představitelem církve v dané zemi, ale současně i svým způsobem diplomat. Jaký pak div, že se stýká s politiky nebo že se za ně modlí, jak činíme při bohoslužbách i my, evangelíci. A copak podpora ČCE Jiřímu Drahošovi je něco docela jiného? Stejně tak Dominik Duka není političtější než např. Tomáš Halík.

Skryté nařčení z islamofobie je rovněž zvláštní u křesťana, navíc vrcholného představitele své církve v naší zemi. Křesťanské a islámské učení je přece v rozporu. Jako křesťana s blízkými židovskými příbuznými mě také vážně znepokojuje islámský antisemitismus, který je prakticky integrální součástí víry muslimů. A přehlížet jej také považuji za nebezpečnou naivitu. Nálepkování fóbiemi je nešťastné a eliminuje veškerou diskuzi. Islám v Evropě prostě problém je.

A že se ke kritice přidalo tolik evangelíků? Copak bychom my, evangelíci, nevnímali jako nehorázné, pokud by v roce 2010 skupinka katolíků poslala podobnou stížnost např. Světové radě církví v souvislosti s naším možná až příliš vstřícným postojem k registrovanému partnerství? Svá vnitřní dilemata a spory si každá církev má řešit sama.

Pana kardinála Dominika Duku mám rád. Znám ho jako velmi vzdělaného a inteligentního člověka s jasnými křesťanskými názory, které i já, jako evangelík, můžu v drtivé většině podepsat. Z relativně častého osobního kontaktu jsem ho poznal i jako člověka velice přátelského, skromného a ochotného pomoci.

K dospělosti a vyzrálosti patří, že jsem schopen přátelsky přijímat i lidi s jinými názory než mám já. A tak doufám, že ve 100 letech, které letos ČCE slaví, už snad dospělí jsme.

Jan Kupka, kaplan Hradní stráže

Dopis papeži Františkovi

(jehož aparát mezitím rezignaci Dominika Duky přijal a pouze ho vyzval, aby úřad zastával do určení nástupce) vznikl mezi aktivními členy ř.-k. církve, kteří ho nicméně sami otevřeli podpoře dalších křesťanů. Vyjádřili tak svou odpovědnost za skutečnost, že v současných poměrech ČR představuje pražský arcibiskup a jeho konkrétní vyjádření (jež jsou čím dál jednostrannější) hlas zastupující zdejší křesťany bez rozdílu, a zároveň svou ekumenickou otevřenost.

Sám jsem se setkal s tím, že z evangelického prostředí kritizují evangelické podpisy petice zejména ti, jimž je blízká Dukova „prozemanovská orientace“ spolu s tím, co na ní dopis Františkovi kritizuje. Už to signalizuje, že argument „nevměšování do vnitřních záležitostí“ je pouze zástupný. Spíše tu probíhá rozhovor o tom, čím má být církev v současné Evropě, jaké důrazy zastávat, za koho se stavět, jinými slovy, jaké postoje vyjadřují Kristovo evangelium. Tento rozhovor probíhá napříč konfesemi. Patří k němu bohužel nefér generalizace typu „nálepkování fobiemi“ či „islám v Evropě prostě problém je“ i vytrhávání věcí z kontextu a překrucování argumentů. Laskavého čtenáře prosím, ať si s písmáckou pozorností porovná přípis Jana Kupky s dopisem Františkovi v Protestantu č. 3. Sám se zastavím jen u jednoho momentu: kolega kaplan Hradní stráže vydává za autenticky solidární přímluvu za uprchlíky „ať se vrátí do své země“. V situaci, kdy v zemi, odkud uprchli, vládne krutá občanská válka, v naší zemi jsou líčeni jako hrozba a solidarita s nimi jako „dobroserství“, není taková přímluva ničím jiným než pokrytectvím, jednostrannou politickou propagandou a tváří v tvář trpícímu Kristu urážkou Božího jména.

Tomáš Trusina (jeden z evangelických signatářů Odduky

Alfréd Kocáb, 28. 6.1925–15. 3. 2018

Pá, 05/25/2018 - 19:05
Alfréd Kocáb, 28. 6.1925–15. 3. 2018 Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:05 Jan Čapek Číslo 5/2018

Proslov při rozloučení v kostele u Salvátora 22. března 2018

Alfréd Kocáb, bohoslovec a jeho manželka Darja, psycholožka chodili v padesátých letech v Praze do knihovny Klementina, seděli vedle sebe a studovali. Po fakultě se Alfréd stal vikářem a pak farářem ve sboru ve Zruči nad Sázavou. Na faře v Chodově u Karlových Varů manželé Kocábovi přijali krásně a solidárně Jana Šimsu a mne v srpnu 1964 po malé havarii na skútru, když jsme jeli na instalaci faráře Jana Blahoslava Šourka do Nejdku u Karlových Varů. Tak tomu bylo vždycky, že manželé Alfréd a Darja dovedli člověka přijmout s laskavou tváří a mít pro něj pozorné srdce. Na pohřbu našeho čtyřletého Michala, který zemřel na akutní leukemii, měl Alfréd kázání a mluvil o Ježíšově blízkosti u dítěte a se silným výhledem za smrt.

Od konce 50. let Alfréd patřil ke hnutí Nové orientace, která pozitivně a kriticky vyrůstala z theologie Josefa Lukla Hromádky, ale také Martina Niemöllera, jak právě on připomínal. Nová orientace čerpala z naší evangelické tradice, ale také z dědictví Akademické Ymky, z komunity Taizé, kterou tam uváděl právě Alfréd. Měla na mysli civilní interpretaci Božího díla, zájem na otevřeném sboru a zaujetí pro společenské a politické věci. To se uplatňovalo zvláště v mírovém odboru Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, jehož byl Alfréd tajemníkem. Svaz jej v únoru 1968 navrhl za kandidáta na poslance do Národního shromáždění. V roce 1962 byli Kocábovi na rodinném táboře na Miřkově, tam měl Alfréd výraznou debatu s filozofem Ladislavem Hejdánkem o předpokladech theologie, tam také vznikaly Zásady Nové orientace. Bylo to hnutí, které setrvávalo v rozhovoru s biblisty, daňkovci, pietisty i letničními v církvi i v ekumeně.

Vzpomínáme na Alfrédovy narozeniny, na jeho manželku Darju spolu se synem Michaelem a dcerou Magdalenou a vnoučaty. Jindy byly zase narozeniny statečné Darji, pozorné psycholožky a psychoterapeutky, která dovedla pomoci a poradit těm, kdo přicházeli do poradny, klubovny nebo sanatoria. Alfréd měl vysoké mínění o hudebním nadání Michaela, když jsme ho slyšeli z balkonu v Lucerně hrát na piano a jako táta měl vždy na mysli dceru Magdalenu. V Mladé Boleslavi Alfréd rozvíjel sbor a práci s mládeží. Nepřízeň úředních činitelů vůči němu rostla, až mu v únoru 1974 odňali státní souhlas. Současně byl odňat státní souhlas faráři Jakubu Schwarzi Trojanovi. Odnětí souhlasu je světský úder do duchovního povolání faráře a do situace rodiny. Je to zásah proti kolegovi, kdy faráři se státním souhlasem měli vzniklou situaci trvale a solidárně se svým kolegou a jeho rodinou nést a zastávat se ho. Alfred se snažil dále působit ve sboru, ale nakonec se Kocábovi odstěhovali do svého domova v Újezdě nad Lesy.

Alfréd mezi prvními podepsal Chartu 77 o občanských a lidských právech a podepsal také petici 31 farářů a laiků Postavení církve a věřících. Stanoviska synodní rady i bohoslovecké fakulty byla odmítavá a synodní rada udělila farářům signatářům petice důtky, které však synod vzal pouze na vědomí a v roce 1990 je prohlásil za neplatné a nesprávné.

Jako sesazený farář Alfréd pracoval v kotelně v Žitné ulici. Říkal, že má po pravici a po levici vaky, ze kterých těží svou moudrost zvláště pastorální. Začal vypomáhat kazatelsky v Radotíně a ve Vršovicích, od roku 1986 se stal výpomocným kazatelem a v roce 1989 farářem v Praze u Salvátora. Rozvinul své kazatelské, pastorální a ekumenické obdarování a byl šťasten. Po sametové revoluci měl pocit, že Michaelovo angažmá v odchodu sovětských vojsk nebylo dost uznáno a oceněno. V nemocnici jsme spolu probrali řadu věcí, ale nejvíc kladl otázku, jak rozumět těla z mrtvých vzkříšení.

Alfréd měl pochopení pro mystické myslitele, dbal na prosbu u Ducha svatého a tím obohacoval dogmatickou theologii a měl také silný kristovský výhled k posledním věcem. Byl to člověk niterné víry v Boha, člověk srdečný, ale s důrazem na spravedlnost, muž širokého úsměvu a poctivého přátelství. O něm jistě platí slova z bible: nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

Ještě k historii Svazu českobratrského evangelického duchovenstva

Pá, 05/25/2018 - 19:02
Ještě k historii Svazu českobratrského evangelického duchovenstva Protestant Pá, 25/05/2018 - 20:02 Jan Čapek Číslo 5/2018

(Protestant 3/2018)

Rozhodnutí ministerstva vnitra ČSR z 16. července 1974 o rozpuštění SČED vydal jeho civilně správní úsek Praha 1 s podpisem vedoucího odboru Dr Jířího Kepáka.

Výbor SČED proti tomuto rozhodnutí poslal ministru vnitra odvolání, tj rozklad 27. července 1974. Psal v něm, že i duchovní jiných církví měli možnost vytvořit svůj svaz duchovních, odmítl tvrzení o dvou centrech pro řízení duchovních v ČCE, protože SČED vždy respektoval synodní radu, která kurzy SČED doporučovala a byla na ně zvána k proslovu a rozhovoru. Výbor dále odmítl tvrzení o „negativní politické opozici“, „vlastní reakční platformě“, o „mocenském ovládání celé církve“ jako pojmy duchu evangelické církve naprosto cizí a pro SČED nepříslušné a zdůraznil rozhovor v církvi. V otázce ustanovení řádu SČED, že řádným členem se může stát každý evangelický bohoslovec, který je ve službě církevní, školní nebo misijní, jakož i kdo po takové službě odešel na odpočinek, SČED vycházel v pojetí členství z faktu ordinace, jíž je evangelický bohoslovec oddělován ke službě Slova a svátostí jakožto vikář resp. farář. Vikář či farář byl za člena SČED považován trvale právě vzhledem k ordinaci, kterou se oddal církevní službě jako celoživotnímu povolání a zaměstnání. Tohoto výkladu se výbor SČED přidržoval také v případě, že některému faráři byl odňat státní souhlas, protože odnětím souhlasu pro duchovenskou činnost v určitém sboru ordinace není zrušena ani jinak dotčena. Nadto odnětí souhlasu bylo vždy dočasným opatřením. Podobně považoval SČED za své členy farářky, které určitý čas konaly duchovenskou práci, pak ji řadu let nekonaly z rodinných důvodů (mateřství) a po čase se k ní opět vrátily. Podobně by SČED nezbavoval členství faráře, kteří by ze zdravotních důvodů delší čas nevykonávali duchovenskou činnost. Ztratí-li farář státní souhlas, neplyne z toho, že by měl být zbaven podpory a ochrany organizace, která se má starat o stavovské zájmy svých členů, a SČED je jakousi náhradou odborové organizace. Pokud jde o tři faráře, kteří byli v trestním řízení, na jehož počátku ztratili souhlas pro duchovenskou činnost, chtěl SČED i při těchto duchovních plnit svou povinnost starat se o stavovské tj. duchovenské zájmy svých členů a nepouštět ze zřetele bratry, kteří se ocitli v těžké situaci. V závěru výbor SČED žádá o smírné vyřízení, aby mohl dále konat své poslání. Podepsáni za výbor SČED Dr. Josef Veselý, Jan Čapek, Josef Batelka.

Synodní rada ve svém dopise ministru vnitra z 8. srpna 1974 píše, že pokládala vždy SČED za velmi prospěšné zařízení, které v životě církve plnilo důležitou funkci katalyzátora různých duchovních a zájmových proudů. Schválila údaje a stanoviska obsažená v rozkladu. Nikdy nepokládala SČED za druhé církevní centrum, cenila si možnosti svobodných rozhovorů, ke kterým přicházela ráda a bez zábran, naopak vysoce oceňovala otevřenost jednání a diskusí. V závěru se synodní rada přimlouvá za navrhované smírné vyřízení. Podepsáni synodní senior Dr. Václav Kejř a synodní kurátor Dr. František Škarvan.

Ministr vnitra v dopise z 18. prosince 1974 na návrh zvláštní komise vydal rozhodnutí, ve kterém rozklad SČED z 27. 7. 1974 zamítl a potvrdil rozhodnutí ministerstva vnitra z 16. 7. o rozpuštění SČED s odůvodněním, že činnost Svazu je trvale v rozporu se stanovami Svazu a že náprava nebyla zjednána. Uvádí rozklad Svazu, v němž Svaz namítá, že vždy respektoval nejvyšší správní orgán církve a nikdy neusiloval o ovládnutí církve a že postupoval podle platného organizačního řádu.

Dále zmiňuje činnost zvláštní komise a uvádí, že SČED porušil své stanovy tím, že nevyloučil ze svých řad členy, kteří ztratili státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a z hlediska ustanovení § 5 bodu 3 stanov Svazu nemohou být tedy nadále považováni za jeho členy. Podle cit. ustanovení se členy SČED mohou stát pouze čeští evangeličtí bohoslovci, kteří jsou ve službě církevní, školní nebo misijní, jakož i ti, kteří po takové službě jdou na odpočinek. Dále uvádí, že SČED neprovedl žádná nutná opatření, ale naopak se solidarizuje s duchovními, kteří měli být ze Svazu vyloučeni. Činí závěr, že činnost SČED je v rozporu se stanovami SČED. Orgán státní správy rozpustí organizaci, jestliže její činnost je v rozporu s jejími stanovami. V řízení o rozkladu byla tedy znovu potvrzena správnost důvodů, pro něž byl ministerstvem vnitra ČSR SČED rozpuštěn. Z uvedených důvodů jsem proto na návrh zvláštní komise rozhodl, jak shora uvedeno, rozklad SČED zamítnout a rozhodnutí ministerstva vnitra ČSR ze dne 16. 7. 1974 potvrdit. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Podepsán ministr vnitra ČSR Ing Josef Jung.

Nadace Divoké husy 5/2018

Pá, 05/25/2018 - 17:12
Nadace Divoké husy 5/2018 Protestant Pá, 25/05/2018 - 18:12 5/2018

V červnu poletí Divoké husy podat své pomocné křídlo do Diakonie ČCE – střediska v Myslibořicích, kde poskytují sociální služby seniorům, lidem s různými typy demence a osobám se zdravotním postižením. Kromě pobytových služeb nabízejí i terénní pečovatelskou službu přímo v domácnostech klientů. Při péči o klienty jsou zohledňovány jejich individuální potřeby a zvyklosti. Mohou také využít různé možnosti programu pro volný čas, návštěvy kaple, knihovny atd.

Ve dnech 3.–30. 6. 2017 můžete přispět do veřejné sbírky Lety Divokých hus ve prospěch Diakonie ČCE – Střediska v Myslibořicích. Výtěžek sbírky bude použit na nákup a instalaci zvedáku Sára a teleskopických zástěn na pokoje klientů domova pro seniory. Někteří z nich mají potíže s mobilitou, špatně se jim vstává a přesuny z postele na vozík, toaletní křeslo nebo do vany jsou fyzicky náročné pro ně i personál. Zvedák je částečně elektricky ovládaný a při používání klientům dodává pocit pohodlí a bezpečí.

Pomocí zástěn na pokojích klientů bude řešen problém intimity na dvoulůžkových pokojích.

Příspěvky do naší společné sbírky můžete posílat na č. ú. 27 000 000/0100 s variabilním symbolem 510.

Kultura středověkého Středomoří je místo, odkud pocházíme

St, 04/25/2018 - 21:59
Kultura středověkého Středomoří je místo, odkud pocházíme Protestant St, 25/04/2018 - 22:59 Ivan Foletti 4/2018

Ivan Foletti přednáší dějiny umění raného středověku na několika evropských univerzitách. 8. dubna byl hostem na bohoslužbě v klubu Desert, kde s ním rozmlouval Štěpán Hájek.

Přednášíte dějiny umění na FF MU i jinde v Evropě. Kde všude?

Tento semestr je takový komplikovaný, protože přednáším zároveň v Brně, v Benátkách, Lausanne a Fribourgu, což je důsledek mé notorické neschopnosti odmítat a také odvaze mých přátel. Někdy napíšou, že budu přednášet, aniž by se mne předtím zeptali.

To máte takové známosti nebo takový věhlas?

Jsem dobrej (smích). Záleží samozřejmě, jak Vás lidi znají, ale ve skutečnosti souhra náhod. Ve Švýcarsku jsem studoval, předmětem mého badatelského zájmu je Itálie, kde o mně tím pádem vědí. A, byť se to zdá neuvěřitelné, nemají v Benátkách nikoho, kdo by učil Byzanc. A tak mne oslovili, zda bych o to měl zájem.

Když máte takové zkušenosti, můžete srovnávat – např. studenty. Jsou nějaké výrazné rozdíly mezi studenty v Brně, v Benátkách a třeba v Lausanne?

Teď se dostávám na hodně tenký led… Řekl bych, že Švýcarsko je kapitola sama o sobě. Švýcarský student je bohatý, hodně bohatý, a zároveň tíhne k tomu se skoro vůbec nevyjadřovat. Takže přednášet tam znamená cvičení, jaké je to bez reakce. Srovnám-li ale Brno a Benátky (což zní strašně), pojí jejich studenty nadšení. Jsou strašně nadšení, a to je podle mne důležitější než všechno ostatní. Pak bychom mohli srovnávat třeba klasické vzdělání, to je v Čechách na ne tak dobré úrovni jako jinde. Už proto, že se tu skoro neučí řečtina a latina jen chabě. Na tom ježdění po Evropě mne ovšem fascinuje touha mladé generace něco se dozvědět. Že taková věc jako umění vyvolává v té úspěšné „generaci boháčů“ radost a touhu pochopit a skrze umění měnit svět.

A je s Evropou srovnatelná Masarykova univerzita z hlediska podmínek k vědecké práci?

Nebudu mluvit jen o MU. Myslím, že jedním z pokladů postkomunistického světa je jistá dávka „neorganizace“. (smích) Vy se smějete, ale ono je to ve skutečnosti synonymem svobody. Čistě pragmaticky, v Evropě není nad Švýcarsko. Máte pětkrát vyšší plat než jinde, desetkrát než v Brně a kromě toho je zdánlivě všechno možné. Odvrácenou stranou je, že všechno funguje, jak má – a ze zaběhlých kolejí není možné vybočit. Ovšem jak známo, žádná věda se nemůže narodit z nudy. Aby člověk hledal otázky, a potom i nacházel odpovědi, potřebuje něčím stimulovat. A toho má podle mě Brno naprosto vydatně. Náš seminář a filosofická fakulta stojí ve svobodě, kde člověk přímo touží hledat – a dávají se mu k tomu naprosto nadstandardní podmínky.

Zabýváte se raným středověkem. Co vás na tomto období přitahuje?

Vlastně je to náhoda. Když jsem v Lausanne přišel na první přednášku, byla o pátém století a já jsem se zamiloval na první pohled. To si člověk neporučí. Přitahuje mne na tom úplně všechno. Přitahuje mne jako svět, který je neuvěřitelně daleko a zároveň strašně blízko. Žijeme ve světě, který se hroutí, díváme se na to a nemůžeme s tím nic dělat. A to samé zažíval člověk v r. 400. Už věděl, že to přijde, a byla otázka kdy. Také mne na tom fascinuje, že je to moment, kdy do Evropy přicházejí ti ostatní, ti jiní. My Češi říkáme migranti a nemáme je rádi. Ale ty „hordy“, které přišly ne vždy v míru (nutno podotknout), vlastně daly naší kultuře absolutně nový impulz. Nebýt kočovníků, nevěděli bychom, co je to konceptuální nebo expresivní umění. Oni nám přinášejí nové vizuální paradigma.

Potom ta neuvěřitelná směsice všech jevů. Post-antická kultura, zvláště ta umělecká je vlastně performativní, komparativní, kde architektura odráží pohyb a aktivní přítomnost subjektu. V tomto smyslu je to věc strašně živá.

Vedete centrum raně středověkých studií, které zabývá nejen uměním Západu, ale i Byzance a islámu. Může člověk Západu proniknout do umění Byzance a islámu? Není to přece jen pohled zvenčí?

Tady v Desertu to není správné místo, ale v postkřesťanské Evropě je i pohled na křesťanskou kulturu pohledem zvenčí. Řada studentů přicházejících do prvního ročníku je tak nepolíbená křesťanskou kulturou, že úvod do Byzance, křesťanství a islámu pro ně vyjde úplně nastejno. Pohled zvenčí je to vždycky. Navíc si myslím, že čím jsme nějaké kultuře vzdálenější, tím snáze ji můžeme chápat. Jak bych ten paradox vysvětlil? Kdybych měl psát o svých rodičích, vycházel bych zároveň z lásky, úcty (a někdy i z pubertálního vzteku). A zároveň třeba ze snahy ukázat, že to, odkud pocházím, za něco stojí. Tím pádem bych psal většinou hlouposti. Ale kritik, který přichází zvnějšku, bude ty věci říkat jinak. A já se obávám, že s uměleckou produkcí je to stejné. Když se bude lokální patriot v Žabovřeskách snažit studovat místní kostel, bude se snažit prokázat, že je to ta nejdůležitější stavba, která v brněnském okolí vznikla, a jeho pohled bude nutně parciální. Zatímco já nemám žádný intenzivní vztah k mešitě v Damašku. Tím pádem vysvětlit ten předmět, pochopit ho v kontextu jeho doby bude mnohem svobodnější. Je to svoboda, která předpokládá jistou neangažovanost.

Dalo by se pro nás laiky vysvětlit, které hlavní vývojové linie dělí tyto tři identity, Západ, Byzanc a islám? Co nás tak strašně dělí?

S nadsázkou bych řekl, že nic. Od prvního ročníku se snažím vtloukat do hlavy svým studentům, co v r. 1909 belgický antropolog van Gennep píše ve své legendární knize Les rites de passage, když se snaží ukázat, co to je přechodový rituál. Ukazuje to na fyzické realitě, kterou je pro něj hranice: Přechodový rituál je jako přejít přes hranici. Musíte přijít, představit se, projít a jít dál. Ale vy to těžko dnes (v r. 1909) chápete, protože žádný civilizovaný stát nemá pasy a hranice jsou formalita. Kdyby tutéž knihu psal o deset let později, nemusel by vyprávět, co je to hranice, protože Evropa byla doslova rozsekaná na hranice a studenou válkou se rozpukne na dvě části. My máme tendenci projektovat do minulosti svou nedávnou zkušenost. Zkušenost dvou bloků stojících proti sobě a současnou zkušenost, kdy – především média – prezentují svět jako konflikt mezi kulturami. Kdybychom ale odstoupili od tohoto subjektivně-mediálního pohledu a podívali se na středozemní civilizaci, uvědomili bychom si, že v době, které se věnuji já (a naštěstí nejsem zdaleka sám), se jedná o nekončící dialog. Konstantinopol je the place to be. Má-li jakýkoli normanský, ravennský, římský, cášský panovník sám sebe prezentovat, bude se snažit, aby vypadal jako v Konstantinopoli. Dokonce i pro chalífy, když v 7. století vytváří nový stát, je ta konstantinopolská reprezentace nejdůležitější. Anebo se podívejme do ženského kláštera v Jouarre, v dnešní Francii, který tam stojí od sedmého století. V jeho pokladnici je sbírka látek. Nebudete mi věřit, ale ty dámy sbíraly především islámské kusy z předního východu. Když si můžete koupit krásný šátek s motivem orla někde z Bagdádu, nekoupili byste ho?

Pro naši generaci byla hranicí železná opona: závora, buzerace, člověk je zoufalej, pak se projede a jede se dál. Táhne se jako železná stěna, kterou není možné přejít. Když si ale uvědomíte, jak v severní Itálii existovali vedle sebe Byzantinci a Langobardi, tam nebyly hranice. Jedni měli jedno město, druzí to druhé. Občas se sice porvali, ale většinou si povídali. Víme, že na velké svátky v Miláně chodili lidé z Ravenny a naopak. Takže náš pohled na oddělený svět je podle mne hrozně scestný. Nechci říci, že nebyly konflikty.

Podívejme se ještě jinak – na Evropu 1910. Existuje město, které se tehdy ještě jmenovalo Konstantinopol, dnes mu říkáme Istanbul. V tom městě je početná arménská a početná řecká komunita, která už neumí řecky, mluví turecky, obě křesťanské. Samozřejmě početná turecká, tedy islámská komunita. Prechalcedonští Arméni a řecká pravoslavná církev plus islám, k tomu přidejme velmi početnou židovskou komunitu a nesmíme zapomenout, že už od 13. století bydlí latinové, především z Janova a Benátek. V jednom městě – notabene hlavním městě otomanské říše – koexistuje nejméně pět kultur a čtyři náboženství. A kdybyste si obešli Středozemí, našli byste v každém větším městě pořádnou židovskou komunitu, křesťany – ne jednoho vyznání a na jihu a východu samozřejmě muslimy. Dobrý příklad je bazilika v Betlémě. Tam se modlí současně tři křesťanské skupiny, a ty se perou. Ale v severním transeptu se modlí mohamedáni, a ti se většinou s těmi ostatními tolik neperou.

Dal by se uvést příklad, co je všem kulturám společné, na čem by se v budoucnu dalo stavět?

Nejsem religionista, tak nesrovnávám – a tím pádem se těžko dostávám k takovýmto syntézám. Je jasné, že kultury knihy jsou si velmi blízké a vychází z toho samého. Proto mne mrzí, když někdo zmíní židovsko-křesťanskou kulturu v opozici k islámské jako včera (pozn. red. 7. 4.) na Pochodu pro život. Jednotná je kultura knihy v celém Středomoří. Neviděl bych zásadní pojící body, protože jsme prostě v jednom prostředí – a tím pádem není potřeba hledat, co nás pojí. Jiná věc je příklad, který rád uvádím: Když se potká Langobard s Římanem, tak se poperou, když se potká Langobardka s Římankou, vymění si náušnice. A když se potká Langobardka s Římanem, zpravidla se vezmou. Jako naději vidím, když se lidé budou seznamovat a mít spolu autentické vztahy.

Má studium dějin umění ambice ovlivňovat současnost? Úvodem jste něco takového naznačil.

Složitá otázka. Ale začnu-li od podlahy – my jsme minulost. Naše tělo je minulost, která se plynule přesouvá do současnosti, potažmo do budoucnosti. A jestliže neznám sám sebe, nejsem schopen existovat. Znát sám sebe neznamená jen vědět, že v pěti letech jsem dostal od maminky pohlavek a od té doby mám trauma z pohlavků. Znamená to také vědět, jaká je moje kulturní identita, odkud pocházím. A středověká kultura – napříč Středomořím – je místo, odkud pocházíme. Tím nechci říci, že nejsme spojeni s antickou kulturou, ale středověkem je formovaná celá Evropa. Tehdy přicházejí lidé ze všech možných částí Asie a severu a všechno se to pojilo – a z toho vybublalo to, co jsme my. Tohle vědět je nutný předpoklad, abychom mohli plnohodnotně žít. Druhá věc – obraz, umělecké dílo je něco, co má obrovskou sílu a moc. Když nevíme, jakou má moc, nejsme-li ji schopni dekódovat, jsme strašně jednoduše manipulovatelní různými pány Babiši, Trumpy nebo Okamurami. Znát tedy obraz, a znát obraz v době, která jako středověk je založená na tematizaci obrazu, je něco, co se mi jeví jako úplně zásadní pro náš svět.

Tohle jsou předpoklady. A pak je tu druhá dimenze: potřebujeme místa, kolem kterých se budeme pojit. Člověk potřebuje „emblémy, kolem kterých stavět,“ jak píše Viollet-le-Duc v r. 1877. A já mám pocit že minulost, kořeny naší civilizace jsou jeden z bodů, kolem kterých můžeme stavět budoucnost.

Jste pověstný tím, že vyrážíte se studenty na cesty…

Jezdíme všelijak, někdy tradičněji, někdy avantgardněji. Hlavní je potkat se s předměty našeho studia. Tak jako se lékař těžko naučí anatomii jen z fotografie, historik umění těžko pochopí arménskou kulturu, když si na ni nešáhne. Cíl „jít si šáhnout“ na arménský kostel, pochopit, proč stojí, jak stojí atd., ale není jediný. Dostáváme se tak na místa, která nejsou úplně banální, což v nás častou spouští celou sérii otázek. Jedna z našich posledních exkurzí vedla do východního Turecka, do někdejší Arménie. Setkali jsme se s regionem Kars, který byl r. 1921 předán Turecku a následně kulturně zgenocidován. Potkali jsme tam umělecké předměty, které prošly a procházejí systematickou likvidací. A setkání s tímto světem znamená dostat se do srdce problémů současného a nedávného Turecka. Takže k nám současnost (nedávná) mluví skrze minulé předměty. Protože ony žijí dnes.

Horní klášter Horomos. Foto Katarína Kravčíková

No a za třetí – my už šest let chodíme pěšky. Nejdřív takové menší kousky, 200–300 km, loni jsme ušli asi 1540 km. Vycházeli jsme z toho, že bychom se chtěli aspoň v něčem vrátit do minulosti. Homo sapiens sapiens chodí pořád stejně, jen našlapujeme na paty, kdežto před r. 1500 se našlapovalo na špičky. Pro historika je to zásadní zkušenost. Prošli jsme celou Francií a ona se o nás starala, jako bychom byli její děti – každý den se o nás aspoň jeden člověk neuvěřitelně postaral. A nám se tak z cesty za středověkými památkami stala taková cesta naděje. V médiích se Francie jeví jako země, která nemá ráda cizince, ale my jsme potkali tolik vstřícných lidí. Bylo to úplně odzbrojující.

Dalo by se něco takového zažít v Česku?

To byla naše velká otázka: Francouzi nám dávají všechno, a co Češi? Nedospěli jsme k jednoznačnému závěru, ale myslím si, že Češi, Poláci, Maďaři se z nějakého důvodu strašně bojí. Nevím proč, a nevím čeho. Když se projdete Brnem nebo Prahou, vidíte bohaté, velmi bohaté západní město. A pak se podíváte na statistiky a zjistíte, že se bojíme cizinců, bojíme se bohatších, chudších, bojíme se Romů, bojíme se neromů, jak v takové křeči. Tím pádem se bojím, že by to přivítání nebylo tak vřelé.

Na druhou stranu nám jeden farář v Mont-Dore řekl úžasnou věc. Přišli jsme tam, byla zima, neměli jsme kde spát a nechtělo se nám pryč. A ve městě se spát nesmí. Tak jsem zabrousil do kostela, po mši zaklepal na sakristii, už jsem měl nachystanou takovou třicetivteřinovou řeč, že je nás dvanáct a potřebujeme přespat. Ani mě nenechal domluvit, nezajímalo ho, že většina z naší skupiny nebyli věřící, bez řečí mi dal klíče od fary, kde byla teplá voda, luxus… Pak jsem ho potkal u obchodu, šel jsem mu ještě jednou poděkovat, on se ptal na naši pouť, já mu vyprávěl, kde všude nás přijali a nechali přespat – v hotelech a j. – a jak jsme za to vděční. A on na to řekl, ne ne, to my vám máme děkovat, protože díky vám my můžeme být štědří. Dnes se všechno kupuje nebo prodává, vy nám dáváte možnost udělat něco krásného jenom tak. Mně úplně zatrnulo, protože to byla strašně silné. A zároveň jsem si uvědomil, nakolik má pravdu. Nakolik jsme zapomněli, co to znamená poprosit – a zapomněli jsme, co to znamená dávat. A poutník nemá na vybranou. Ať jde uctít relikvii nebo putuje jako odborný vědec, potřebuje se každý den naučit prosit. Tím chci říct, že se v Čechách nejen bojíme druhých, ale bojíme se taky poprosit. A možná, kdybychom tady měli víc poutníků, kdybychom se učili prosit, tak by – možná – vymizel i ten strach. A tím pádem by to česko-moravské přijetí bylo úplně jiné, než si dokážeme představit.

O náboženské otevřenosti

St, 04/25/2018 - 21:57
O náboženské otevřenosti Protestant St, 25/04/2018 - 22:57 Jan Škrob 4/2018

Na své krátké návštěvě Spojených států jsem měl příležitost navštívit diskuzní panel v rámci konference, kterou pořádalo Centrum pro výzkum světových náboženství při Teologické fakultě Harvardovy univerzity. Téma panelu byla budoucnost identity „spiritual but not religious“. Čím dál víc Američanů a Američanek se odmítá hlásit k etablovaným náboženským tradicím, což se ale a priori nevylučuje s vírou v Boha (byť třeba velmi svébytně chápaného), modlitbou či meditací, ani jinými projevy, které chápeme jako duchovní nebo náboženské (což jsou pro nás obvykle téměř synonyma). „Spiritual but not religious“ znamená „duchovní, ale ne náboženský“. Aktivní odmítnutí náboženství jako takového k této nově se formující identitě nedílně patří. Připadalo mi ale, že to, co lidé, kteří se považují za „spiritual but not religious“, odmítají, je velmi specifická podoba náboženství: nesmlouvavý konzervatismus ve společenských, kulturních a politických otázkách, dogmatismus, fundamentalismus, přesvědčení, že moje víra je jediná správná.

Moje křesťanství takové přeci není, pomyslel jsem si, a většina křesťanů a křesťanek, které znám, svoje náboženství takhle také nevidí. Nedalo mi to, a zeptal jsem se, jaký je reálně rozdíl mezi duchovním prožíváním liberálně či progresivně orientovaného člena či členky zavedené církve či náboženské obce a někoho, kdo se identifikuje jako „spiritual but not religious“.

Teoložka Linda Mercadante, která se k proudu „spiritual but not religious“ také sama hlásí, mi odpověděla, že na této rovině velké rozdíly skutečně být nemusejí. Důležité ale je, že lidé, kteří jsou „spiritual but not religious“, nechtějí přijmout jednoznačně definovanou náboženskou identitu. Vyprávěla, že když o tomto duchovním proudu mluvila v obci unitářů – proslulých otevřeností, nedogmatičností a pluralismem v myšlení – nemohli pochopit, proč se ti lidé prostě nepřihlásí k unitářství. Podobně prý reagují i mnozí progresivní křesťané a křesťanky. Paradoxně se v těchto situacích tedy v podtextu ozývá to, od čeho se progresivní teologie navenek distancují: že právě naše víra je ta (jediná) správná.

To je ale problém, který se nakonec nevyhýbá ani oněm „spiritual but not religious“ věřícím. Mercadante hovořila také o situaci, kdy s různými lidmi s touto identitou nějak spojenými mluvila o možnostech společenství, sdílení víry. Jeden z respondentů byl k takové možnosti krajně skeptický. Když se jej Mercadante zeptala, jak by muselo vypadat společenství, ve kterém by se cítil dobře, odpověděl nakonec: „Všichni by věřili tak, jak věřím já.“

Kázání Tomáše Trusiny

St, 04/25/2018 - 21:56
Kázání Tomáše Trusiny Protestant St, 25/04/2018 - 22:56 Tomáš Trusina 4/2018

Byl ukraden 

Text: Matouš 28,11–15  Čtení: Genesis 40,1–15

Mt 28,11–15

Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

Je po velikonocích. Evangelium o vzkříšení běží svou cestou. Ženy, co šly zrána ke hrobu, se radují, učedníci se probírají z velkopátečních frustrací… – ale Matouš potřebuje vyprávět ještě i o těch, kteří se celé té události snaží postavit na odpor. Tak jako po Ježíšově narození nevypráví jen o mudrcích, klanějících se nemluvňátku, ale i o Herodovi, jeho intrikách a krveprolití, tak i po andělském zvěstování u hrobu evangelista chvíli sleduje vedle sebe dva děje: Kudy běží (a jak velikou radost působí) evangelium o vzkříšení – a jak se rozhodují a jednají ti, kdo se celému Ježíšovu příběhu postavili na odpor, kdo chtěli Ježíše jednou provždy umlčet a vyřídit.

V uších ještě doznívá Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, ale Matouš si všímá, jak zareagovali další posluchači andělského kázání o tom, že Kristus Pán vstal z mrtvých – Pilátovi sekuriťáci. Proč se ocitli u hrobu, říká se už na sklonku velkopátečního děje: Měli zabránit tomu, aby Ježíšovo tělo někdo ukradl z hrobu. Ti, kdo podle příběhu zmanipulovali dav i Piláta, aby soudil tak jak dav řve, ti dostali strach, že by učedníci mohli ještě fikanějším nápadem obrátit Ježíšovu konečnou prohru v konečné vítězství, totiž, kdyby se jim podařilo zmizet Ježíšovo tělo. Vždyť taková mediální bomba by zhatila všechny doposud úspěšně plněné plány, jak Ježíše definitivně vymazat ze srdcí, myslí i učebnic náboženství. Proto si velekněží u Piláta vymohli, že k hrobce s ukřižovaným pošle svou strážnou rotu.

Jenže teď, v jitře třetího dne, najednou není koho hlídat. Do pasti padla sama past. „Není zde, byl vzkříšen!“ otřáslo andělovo kázání ženami a Pilátovu ochranku rozklepalo ještě víc. Nejenže neuhlídali „mrtvého objekta“ v hrobě, ale navíc se zapletli do události, na niž je krátká jejich výzbroj i zkušenost, že ozbrojený okupant a smrt mají vždycky navrch. A strážné popadlo cosi zhola nečekaného, bázeň: Šok ze setkání s pravdou, která spaluje každou lež, ochromující šok ze setkání se svatou čistotou, která spaluje všechny intriky a podlosti.

V tomto stavu, duchovně naruby, se dopotácejí až k těm, kteří si je najali, a jim vyřizují všechno, co se stalo. Všechno. Nejen, že hrob je prázdný, ale že podle andělského kázání se stala právě ta nejnečekanější a nejzávažnější událost: Ten ukřižovaný byl vzkříšen. Pravda a láska zvítězily nejen nad lží a nenávistí, ale dokonce i nad smrtí.

Pohne to s někým z adresátů? Ani náhodou. Nezačnou se vyznávat ze svých piklů jak zlí rádcové (což se děje jen v pohádce). Místo toho začnou organizovat mediální kampaň, financovanou patřičným počtem stříbrných. Kampaň, která má zahladit škody, které na jejich plánech napáchalo vzkříšení: Rozhlašte, že toho galilejského podvodníka ukradli jeho učedníci a že je to dopředu naplánované spiknutí. Tomu budou lidi věřit. Vždyť to zní jako nejrozumnější vysvětlení té bláznovské události z jitra prvního dne po sobotě.

Jedno se jim musí přiznat – zafungovali jako schopní manažeři, radost pohledět. Když to nevyšlo se stráží u hrobu, obratem vymyslí propagandistickou variantu a ještě slíbí, že případný průšvih vyžehlí u vladaře. Starší, kteří pro zájmy svého církevního stádce zařídí ale opravdu všechno. Jenže mají takhle fungovat představitelé lidu víry? Jako lobističtí „všezařídilkové“ a la Tonda Blaník, který má pro každý případ v telefonu kontakt na tu správnou osobu?

Tak se podle Matouše zrodila „alternativní pravda“ o Ježíšově zmrtvýchvstání. Ani na to nepotřebovali Aeronet či Parlamentní listy. A když Matouš sleduje její účinky, konstatuje, že v jeho době došla sluchu u většiny. Evangelium o vítězství nad smrtí a každou beznadějí vstoupilo do světa polopravd, lží, pomluv a falešných inscenací a vypadá to, že je v něm docela bezbranné.

Co s tím?… Dobrá otázka, když se ptáme po tom, co nás vlastně nese a drží, když se zrovna neslaví velikonoce. Předně nám má dojít: Velikonoční písnička o Vítězi nad smrtí i nad nepřátelstvím k evangeliu a kristovské svobodě, to není žádná relaxační melodie, vhodná leda tak do církevních obýváků. Chce a má znít i v drsném a prolhaném světě manipulativních webů, alternativních pravd či podprahové reklamy, bez nichž jakoby se už (aspoň podle některých) nedalo dneska získat patřičnou odezvu. S božíhodovým evangeliem vstupujeme do světa, kde nám nebude každý poklepávat po rameni: Vítejte milí učedníci a učednice, zrovna na něco takového jsme čekali. A my s tím v klidu právě takhle máme počítat.

Evangelium o tom, že ukřižovaný byl vzkříšen, jednoznačně stvrzuje: Kristova spása – vysvobození – pravda a láska – to ve velikonočním jitře už vyhrály. I pro nás. K svobodě spasených jsme povoláni. Když nám ovšem chce někdo svobodu vzít (což platí pro křesťany i občany svobodné země), začne tím, že lže. Vypouští do světa falešné zprávy, straší, osočuje. Dnes se hlasitě sočí na ty, kdo kristovsky a nezištně slouží potřebným, ať už v naší zemi, nebo trpícím zdaleka. Dokonce se s osočováním neziskovek dají vyhrávat volby.

My jako ti, kdo byli osloveni autentickým evangeliem, máme proti tomu být na stráži. Ne jako Pilátovi sekuriťáci, ale jako vojáci Kristovi. „Opásáni kolem beder pravdou, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje – a se štítem víry – proti propagandistickým střelám lži.“

Výraznou roli při té konfrontaci svědků pravdy se lží hraje bázeň – jako šok a zjištění, že je vše naruby.

Z tohoto vykolejení se člověk může buď vrátit zpět ke každodenní rutině (jako ta uplacená ochranka z evangelia), nebo ho to naopak inspiruje k hluboké duchovní proměně: k „bázni Kristově“, k respektu k tomu, co říká evangelium. A bázeň víry vede k tomu, že člověk rozlišuje, kdy se sluší více poslouchati Boha než lidí. Osvobozuje k odvaze, aby se člověk nebál ani škod, jež mi ty ohnivé střely lží, posměchu a odmítání kristovských hodnot mohou způsobit.

Vzpomeňme na Alfréda Kocába a jeho úsměv, s nímž s autoritou povolaného svědka Kristova vyhlašoval „Kristus – tj. Vzkříšený – je Pánem!“ Tohle evangelium osvobozuje. K pravdě – i od frustrací, jakými bludy a jak snadno se dají lidé dnes zblbnout. A taky dává výdrž, udržet si naději i důvěru a lásku v zápasech s metastázami lží a beznadějí.

Klidně bychom tu mohli povědět Amen, ale já ještě potřebuju říct jednu věc:

Bylo by chybou, kdyby nás tenhle příběh utvrdil v odporu k židům jako těm, kdo podle Matoušova vyprávění celou tu vylhanou historku o Ježíši zinscenovali. Bohužel se v dějinách církve najde nemálo těch, kdo toto vyprávění právě takto pochopili: Vidíte ty židy? Nejenže ukřižovali Pána Ježíše, ještě navíc pustili do světa historku o tom, že učedníci Ježíše nakonec ukradli.

Jenže v Matoušově velikonočním příběhu mají ty falešné výpovědi z úst Ježíšových protivníků jiný úkol: dosvědčit zamlčenou pravdu. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže…, posmívalo se mu jeho církevní panstvo na Velký Pátek – přičemž jejich slova vystihují povahu té záchrany líp, než lecjaký katechismus. Teď, ke vzkříšení nabízejí zase zlehčující vysvětlení: Ukradli ho.

Ale když znáš Písma, vzpomeneš si: S takovou vizitkou se Ježíš ani zdaleka neocitá v té nejhorší společnosti. Být ukraden, to v příbězích Izraele patřilo k příběhům postav (vlastně) mesiášských. Za všechny jmenujme milovaného syna Josefa, toho zvláštního vizionáře, který svými sny vzbudil zášť svých bratří – byl ukraden a prodán jak otrok do říše smrti – aby z hrobu egyptské kobky slavně vstal, přinesl záchranu mnohým – a svým bratřím smíření.

Ta lživá pověst, kterou okupanti za úplatu roznesli o Ježíši do celého civilizovaného světa, navádí vlastně víru na dobrou stopu: „Nebojte se věřit – v toho, který byl ukraden.“ Vždyť je to příběh toho, který si své vítězství neukradl, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe okradenost a zbídačenost svých bližních, a to až do smrti na popravišti. Proto na něj jeho Otec nezapomněl, ale vyvýšil ho, abychom se před ním klaněli – a v příběhu toho ukradeného nacházeli bohatství spásy, bohatství nového lidství. Amen.

Mohou nás politické postoje odloučit od spásy?

St, 04/25/2018 - 21:55
Mohou nás politické postoje odloučit od spásy? Protestant St, 25/04/2018 - 22:55 Jiří Šamšula 4/2018

aneb je dnes aktuální status confessionis

I. Je křesťanská existence politicky neutrální?

Krátce před druhým kolem prezidentských voleb vydala synodní rada ČCE prohlášení, v němž otevřeně podpořila Jiřího Drahoše. Prohlášení vyvolalo rozporné reakce, zvláště explicitní podpora jednoho z kandidátů.

Kritické hlasy

– nejen těch, kdo skrytě či otevřeně podporovali protikandidáta, ale i těch, kteří podporovali J. Drahoše – namítaly, že církev, přesněji její vedení, má být „nad politikou“, nemá explicitně vyjadřovat své politické stanovisko. Je otázka, do jaké míry za tím muselo stát přesvědčení těchto kritiků, totiž že církev a politická oblast jsou sféry oddělené a církev, resp. její vedení, nemá s politikou mít nic společného, ani se k ní vyjadřovat, ani se v ní angažovat, tedy kvietistický postoj někdy připisovaný theologicky jednostranně konzervativním a fundamentalistickým kruhům. Je totiž pravděpodobné ba jisté, že mnozí tito kritici souvislost mezi církví a oblastí politiky vidí a považují ji za něco samozřejmého a prohlášení kritizovali jen proto, že církev nevyjádřila podporu Drahošovu protikandidátovi, resp. je v rozporu s jejich náboženskou a politickou preferencí. Což znamená, že i oni ví, že církev, křesťanská existence politicky neutrální může být jen stěží.

Pokud bychom onu kritiku měli brát vážně, tak je za tím dle mého soudu empirické pozorování, že „politika“ většinou lidi rozděluje, spojené s všeobecně přijatelným morálním hodnocením, že jakékoliv rozdělování lidí je špatné. Za tím stojí hledisko víry, podle nějž je politika je vždy až na druhém (či kolikátém) místě. A pokud právě kvůli politice vznikají mezi sestrami a bratřími v církvi konflikty, svědčí to o tom, že politika je předřazována evangeliu, evangelium je skrytě či otevřeně politizováno, věci předposlední nadřazeny věcem posledním (abych užil terminologie D. Bonhoeffera).

S tím potom souvisí argument řekněme pastorační: je-li tomu tak, že různé názory na „politiku“ polarizují, právě vedení církve nemá kvůli věcem předposledním tuto polarizaci prohlubovat, ale pokud možno vést k (ať už jakkoliv chápané) jednotě. Tento pastorační ohled se projeví právě tak, že vedení církve zůstane politicky neutrální, nebo prorocky zdrženlivé. Přijde-li na politiku, pro „pax ecclesiastica“ , kvůli jednotě církve se zdrží konkrétní podpory politických kandidátů či stran.

Přesvědčení takovýchto kritiků potom nutně implikuje jisté posouzení současné politické situace: To, co vyjádření synodní rady díky (také) výkonu prezidentské funkce ing. Zemana vidí v ohrožení: slušnost a spravedlnost, „demokratické hodnoty“, důstojnost a hodnota každého člověka, západní orientace ČR a její místo v evropské i světové politice, nevidí kritici tohoto prohlášení buď jako natolik vážné, aby kvůli tomu bylo potřeba vydávat explicitní politická prohlášení a tím riskovat jednotu církve či sborů; nebo toto ohrožení nevidí vůbec a za ohrožení považovali podpořeného protikandidáta Drahoše.

Ti, kdo prohlášení Synodní rady uvítali

(byť třeba s výhradami) – a autor tohoto textu k nim patří – i přes různé náboženské a politické postoje posuzují současnou politickou situaci v ČR jinak: Je skutečně „jiná situace“, resp. „situace vážná“, v politickém dění jsou překračovány jisté meze, právě také ty, které vymezuje křesťanská víra. Církev měla přímo explicitně podpořit jednoho kandidáta, a sice vzhledem k neblahému vlivu, který má stávající prezident na současné politické a společenské klima v ČR a na demokratické principy našeho státu. Z tohoto hlediska mělo podobné explicitní prohlášení smysl, byť třeba jen z hlediska církevního diskursu v ČR. Ten je je sice v rámci celospolečenského diskursu marginální, bývá co se politiky týče buď zdrženlivý a/nebo obecný (v tomto ohledu i zmíněné prohlášení SR ze zajetých kolejí až tak nevybočilo), ale také jednostranně konzervativní.

Prohlášení a jeho kladné přijetí také vychází z předpokladu (a je jisté, že takto uvažuje i druhá strana), že právě i „předposlední“ věci společenského života se mohou stát tím, co vzhledem k evangeliu nejenže není neutrální, ale může být právě i zdrojem konfliktů v církvi, ano její polarizace.

Krajní podobou takového konfliktu může být i narušení jednoty toho kterého církevního společenství, církevní rozkol či – což však není případ církve evangelické – exkomunikace. Důvody pro církevní štěpení byly a jsou v dějinách církve různé: naukově-theologické, individuálně etické jako je třeba postoj k tzv. homosexualitě, ale také i právě otázky sociálně-etické, otázky společenské, ano politicko-ideologické.

II. Kdy mohou politické postoje odloučit od spásy Exemplárním případem

v dějinách evropských evangelických církví, kdy došlo k otevřenému církevnímu rozkolu kvůli „vztahu k politice“, je vznik Vyznávající církve v Německu (v reakci na norimberské zákony vylučující židy jak z veřejného života, tak i z církve a jejích úřadů). Byla to situace, která odkázala na skutečnost, že jsou okamžiky, kdy politické rozhodování a preference křesťanů přestávají být z hlediska křesťanské víry relativně neutrální záležitostí osobní volby a stávají se vyznáním křesťanské víry či jejím popřením. Byla to situace, kdy Dietrich Bonhoeffer ve stati K otázce církevního společenství z r. 1936 napsal tehdy pro mnohé šokující větu: „Kdo se vědomě odloučí od Vyznávající církve, odloučí se od spásy.“ Pro takovou mimořádnou situaci, kdy věc relativně neutrální se stane tím, co rozhoduje o spáse a příslušnosti ke Kristově církvi, se v evangelické tradici užívá pojem status confessionis.

Označuje mimořádný případ vyznání křesťanské víry, který se úzce pojí se zaujetím stanoviska k nějaké „předposlední“ skutečnosti. Je-li vyhlášen, je ve hře i příslušnost k církvi. Pojem vyznání (na rozdíl od pojmu dogmatu) je přitom stěžejní pro sebeporozumění evangelických církví. Takový mimořádný případ vyznání se odvozuje z Matouše 10,32n: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ V tomto kontextu jde o situaci pronásledování církve.

Základními komponenty vyznání je přiznání se k Ježíši Kristu a spáse, jíž je dárcem, a jeho veřejný charakter. Status confessionis odkazuje ke skutečnosti, že zřetelné a veřejné vyznání křesťanské víry se často děje v mezní situaci, kdy bylo třeba učinit rozlišení, jehož důsledkem bylo rozbití původní jednoty. Je to mezní situace, kde již došly argumenty, kde již není možná diskuse s nositeli opačné pozice, která tuto situaci vyvolala a která evangelium popírá. V této situaci vzniklo křesťanství, v této situaci vznikla Jednota bratrská, v této situaci se zrodil protestantismus.

Na druhou stranu tomu je tak, že ne každá situace vyznání je situací mimořádnou. A není tomu také tak, že každá situace, v níž činíme rozhodnutí, je situací, kde je ve hře vyznání Krista či jeho zapření. Souvisí to se složitostí světa a nejednoznačnosti situací, do nichž nás staví život.

Historicky je pojem status confessionis zakotven

ve sporu dvou křídel lutherské reformace o „adiafora“. „Adiafora“ je pojem převzatý ze stoické filosofie, kde označoval mravně neutrální skutečnosti, později označoval věci ani dovolené, ani zakázané. Konkrétně šlo o to, zda je na nátlak císaře možné se navrátit k předreformačním bohoslužebným formám, jak to v situaci po prohrané Šmalkaldské válce nařizoval tzv. Augsburský interim (1548), dekret o „zatímním uspořádání náboženských záležitostí“. Proti tomuto dekretu byl vznesen kompromisní protinávrh, známý též jako „Lipský interim“, jehož sepsáním byl pověřen Philipp Melanchthon. Sice stále trval na evangelickém učení o ospravedlnění, ovšem pod heslem „adiafora“ mnohé prvky předreformačního bohoslužebného řádu připouštěl, protože dle jeho soudu věci liturgické nejsou důležité pro spasení. Proti tomu se ohradili „ryzí luteráni“ (gnesioluteráni): v situaci vyznávání se ukazuje, že ani v těchto zdánlivě neutrálních záležitostech není možný kompromis. Návrat k předreformační liturgii je v rozporu s evangeliem a byl by akceptován ze strachu a laici by se mohli domnívat, že duchovní se chtějí vzdát základů reformace. V tomto smyslu se termín status confessionis potom objevuje v jednom ze základních lutherských vyznavačských spisů, ve Formuli svornosti, v X. kapitole „O církevních obyčejích, označovaných za adiaphora čili záležitosti neutrální a nepodstatné“.

Znovu se pojem status confessionis výrazně objevil

ve 20. století: v Německu a sice v kontextu tzv. Kirchenkampfu, kdy německé evangelické církve zápasily jednak s nároky totalitní nacistické ideologie, jednak s „Německými křesťany“, hnutím, které se křesťanství snažilo přizpůsobit nacistické ideologii. (Ostatně již označení „Vyznávající církev“ předpokládá, že v jejím vymezení vůči státním zásahům do církevních řádů jde o vyznání Krista.) Termín explicitně užil v roce 1933 ve stati Církev před židovskou otázkou Dietrich Bonhoeffer vzhledem ke vztahu evangelické církve k židovské politice třetí říše. Argumentoval zde ještě dost z pozice konzervativního lutherského theologa, pro nějž vůbec není samozřejmé, že by se měla církev jakkoliv vyjadřovat k politice. Uznává, že církev sice primárně nemá bezprostředně politicky jednat. Ale když vidí stát selhávat, když se nestará o právo a řád, ale vytváří bezpráví a chaos, pak má církev tři možnosti: jednak má stát svými kritickými otázkami volat k odpovědnosti, potom se má církev starat o případné oběti selhávajícího jednání státu, či jako krajní možnost má církev nejen ovazovat rány obětím, které se dostanou pod „kola“ státu, ale má také těmto kolům „vpadnout do jejich paprsků“ („dem Rad selbst in die Speichen fallen“, tak i originální název u nás vydané krátké biografie D. Bonhoeffera, který napsala R. Windová, vydaný pod názvem Dietrich Bonhoeffer: křesťan v opozici). Ta třetí situace nastává tehdy, když míra selhávání přeteče jistou míru a stát začne zasahovat do církevních záležitostí. Pro Bonhoeffera osobně toto „vpadnutí do paprsků kol státu“ znamenalo nakonec podílet se na odboji, na přípravě atentátu na Hitlera. Status confessionis pro Bonhoeffera nastal právě tehdy, když židé jako jedna skupina občanů začala být státem a církví zbavována svých práv. Církev v této situaci má jít do otevřeného konfliktu se státem. O tři roky později potom napíše již zmíněnou větu, v níž dle zásady „extra ecclesiam nulla salus“ je vyhlášeno, že spása se nachází pouze ve Vyznávající církvi, tedy v daném kontextu v té, která není konformní s bezbožnou nacistickou ideologií. Bonhoeffer si dává záležet na tom, že hranice církve a spásy nemá církev vyhlašovat předčasně, a pokud ano, tak vždy kolektivně (synodálně) a vždy „případ od případu“ a vždy s pohledem na svého Pána, jehož pravé poznání dává také poznat hranice jeho spásy a církve. Cílem nemá být rozdělování duchů, ale pravé zvěstování, jehož důsledkem toto rozdělení případně bude.

Po válce byl v kontextu evropského protestantismu status confessionis vyhlašován v sociálně-etických debatách o míru (Reformovaný svaz v r. 1982) a v diskusi o apartheidu. Nejnověji status confessionis vyhlásila inciativa v rámci Saské lutherské zemské církve v r. 2012 ohledně dovolení, aby farář ve stejnopohlavním svazku mohl žít na evangelické faře, což je pro naši dobu poměrně příznačné.

III. Pozorně sledovat signály

Vyjádření SR bylo ve svém doporučení nezvykle konkrétní, což je znamení, že politická situace je vážná. Samo prohlášení je však poměrně obecné a nápadné je, že mu chybí theologická argumentace. Jedná se – jako i v jiných případech – o opatrné vyjádření stanoviska vedoucího orgánu církve a jde doporučení, nikoliv o vyznání. Status confessionis ve výše nastíněném slova smyslu se zde nepředpokládá. Situace by mohla být ještě vážnější. Těm, kdo nezastávají vyjádřené stanovisko, se neodpírá podíl na spáse a členství v církvi (jak bylo některými kritiky podsouváno).

Nejsme zatím v situaci, kdy by např. vedení církve či její synod musel vzhledem některé vlivné politické veličině rozhodnout: její podpora se rovná zradě Krista. Nicméně se v církvích objevují signály a konkrétní projevy, které – kdyby masivně převládly – by k takové situaci mohly vést: nenávist vůči etnickým a náboženským menšinám, uctívání vlastního etnika vydávané za vlastenectví, resakralizace politiky projevující se v uctívání silných lídrů, kteří někdy mohou být interpretováni nábožensky jako vykonavatelé Boží vůle. A je vyznavačsky odpovědné, když vedení církve na tyto tendence členy církve upozorní. Také proto, aby k takové situaci dojít nemuselo. Tím církev plní svou prorockou funkci. Má však vědět o nebezpečí, že církev pouze prorocká (v našem případě spíše ta, která užívá pouze obecného morálního diskursu) a vymezující hranice se lehce může stát církví zákonickou. Kázání zákona (byť vydávaného za evangelium), jak zdůraznila lutherská reformace, lidské srdce nezmění. Měnit nejdříve lidská srdce: to je ostatně jádro zvěstování církve. Jen na proměnu lidských srdcí se však církev nemůže omezovat.

Je naděje, že i díky takovýmto vyjádřením ČCE spíše není tou církví, která by pečovala pouze o lidská srdce a kvůli jakési abstraktní jednotě a „klidu na práci“, resp. na „tichý a zbožný život“ by vytěsňovala společenské a politické otázky, které často polarizují. Na jiný článek je už však jak reflexe toho, jak i při této nevyhnutelné polarizaci pečovat o jednotu církve, tak zamyšlení nad tím, jaké pro řešení společenských otázek přináší naše církev pozitivní (vskutku „evangelické“) vize, jichž se obecně v dnešní post-ideologické (a post-theologické?) době tak nedostává.

Smysl trestu a kaplanské služby ve vězení

St, 04/25/2018 - 21:53
Smysl trestu a kaplanské služby ve vězení Protestant St, 25/04/2018 - 22:53 Pavel Keřkovský 4/2018

Chci podpořit Petra P. Payna (Protestant 3) – když tvrdí, že horizontem spravedlivého trestu je přivedení provinilého k pokání, tj. k proměně chápání své existence.

Delikvent zůstává člověkem a již od starověku je tomu tak, že si zaslouží smysluplný trest. Ten proto nesmí být likvidačně krutý a nezvyklý (tento princip převzalo anglosaské právo z bible a platí dodnes v téměř jedné třetině světa). Bibličtí autoři prosadili, že potrestáním nesmí dojít k tělesnému poškození jedince. Konkrétně to znamenalo, že za krádež peněz či nějakého předmětu či zvířete nesmí být delikventovi useknuta ruka či poškozena jiná část těla, ani vyloupnuto oko za oko. Nesmí být zbaven možnosti časem dluženou částku odpracovat nebo celou věc nahradit z vydělaných peněz. Trest smrti je tedy nesmyslný, proto někteří starozákonní a všichni novozákonní autoři včetně Ježíše Nazaretského odmítají trestat smrtí. Poprava prostě není adekvátním trestem. Nic se tím na člověku nezmění.

Jan Hus ve výkladu Desatera tvrdí že „svobodný i vězeň i v žaláři i všude móž je (božie přikázanie) člověk, když chce, naplnit; neb by nic neměl aniž kterým údem hnúti mohl, vždy má vóli svobodnú, již móž boha nade všechny věci milovati. Protož nižádný nemóž mieti výmluvy, by nemohl přikazanie božieho naplniti.“

Hus nepochybuje, že i ve vězení člověk zůstává lidskou bytostí. Lidská důstojnost i svobodná vůle nejsou před boží tváří porušeny ani vsazením do žaláře. Člověk zůstává stále obrazem božím. Má stále důstojnost rodu homo sapiens. Má stále svobodnou vůli a je za své jednání odpovědný. Je možné, aby se i ve vězení rozumně rozhodoval, rozeznával, co je dobré, a změnil se sebereflexí, popř. došel k pokání a nápravě. Navíc i v rámci věznění, pronásledování či vyhoštění z nábožensko-politických důvodů postižený může následovat Krista. Navzdory nespravedlivému soudnictví může následovat Krista a je vyzbrojen k odpírání antikristovým silám společenského systémového zla církevních struktur (Otčenáš).

Zkušenost některých vězňů 20. století je podobná, jak dosvědčuje Božena Komárková ve stati „Čemu nás naučila válka“. Podobně autor starověkého vyprávění o Josefovi a jeho bratřích je přesvědčen, že  vězeň v žaláři či otrok v panském domě (v Putifarově domě) stále disponuje důstojností, kterou si nemá nechat vzít. Ač v cizině, žije Josef svůj život před tváří Hospodinovou. Autor vyprávění vykresluje otroka Josefa jako mravně integrovanou osobnost. V očích Hospodinových neztrácí důstojnost a je s ním v rozhovoru. Josef např. odvozuje své umění výkladu snů z Hospodinovy moudrosti. Vykládá je s dopadem do konkrétní situace, po způsobu biblických mudrců či proroků.

O úkladném vrahovi starověcí autoři překvapivě tvrdí, že si za určitých okolností nezaslouží trest smrti, projeví-li se typicky lidským způsobem, uvědomí si hloubku své viny a zatouží po nápravě toho, co se reálně napravit dá. Kainovo pokání je pro autory starozákonního vyprávění důvodem k vyhlášení omilostnění vraha Hospodinem. Tváří v tvář autoritě, která přesahuje naši lidskou schopnost chápat i konat, je kajícímu člověku přiznáno právo na život, a nikdo ho nesmí zabít. Získává znovu důstojnost lidství. Spravedlnost (trest i milost) má napomoci k získání rozpoznání ceny života druhých. Kajícník získává vhled do hrůznosti provinění i reálné platnosti odpuštění, které ostatní lidé nesmí popřít.

Že takové rozpoznání hrůzy provinění nakonec nevěřící i věřící delikvent nemusí unést a sáhne si na život, o tom svědčí příběh Hany v Schlingově knize Předčítač. Hana ve vězení překoná své životní znevýhodnění, sama se zbaví negramotnosti a čtením novin a knih se dopracuje k tíživému rozpoznání hloubky nelidskosti svého dřívějšího jednání. Chce několika pozůstalým alespoň něco částečně nahradit. Její drobné dárky pozůstalí odmítnou a ona je tím raněna. Je tak plně utvrzena v tom, že některé věci jsou nenapravitelné, a nevěří, že jsou odpustitelné. Vina ji traumatizuje, pohrdá sebou, ztrácí smysl života. Přestane o sebe pečovat. Začíná být nevzhledná a apatická. Absence kontaktu s lidmi, které měla svým způsobem ráda, absence kaplanské pomoci ji dožene k zoufalství a sebevraždě. Schlinkova kniha je tak nakonec zásadním svědectvím o důležitosti kaplanské pomoci provinilému. Bez ní může člověk propadnout zoufalství, troskotá, a sám se potrestá.

Zásady ČCE (tuto část koncipovala Božena Komárková) potvrzují zápas o důstojnost lidství z jádra evangelia. Proto se kaplanská služba může stát pomocí delikventům a ponaučením pro veřejnost, že pro křesťana „zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej božímu i lidskému odpuštění.“ s. 88) Pro kaplany, věřící i nevěřící studenty teologie stojí problém viny a pokání (sebereflexe) pod zaslíbením, že hloubka vlastní viny je rozpoznatelná. Toto rozpoznání za určitých okolností i osvobozuje od sebepohrdání a napřimuje k nové životní šanci. Bez dostatečně hluboké sebereflexe je ovšem otázkou, zda student teologie (zmiňovaný v debatě: Payne, Kuchař, Kočnar) vůbec ví, o čem to vlastně mluví, popř. píše dlouhá pojednání. A není to tím, že by byl nevěřící. Rozpoznání viny a důstojnosti lidství je přístupné věřícím i nevěřícím. Pastorace druhého není výsadou jen křesťanů, ale i jiných náboženství, včetně ateistů – alespoň v Anglii již s touto ateistickou kaplanskou službou umírajícím začínají.

Čína: Biskup v klíčové roli při jednáních o jmenování biskupů „zmizel“

St, 04/25/2018 - 21:51
Čína: Biskup v klíčové roli při jednáních o jmenování biskupů „zmizel“ Protestant St, 25/04/2018 - 22:51 James Roberts 4/2018

Na dokreslení situace křesťanů v Číně (která dle českých úředníků nestačí na to, aby byl čínským křesťanům udělen azyl) přinášíme tuto malou mrazivou zprávu: Biskup loajální s Římem rezignoval, aby mohl být Pekingem jmenován jeho nástupce. Následně se ztratil, píše James Roberts.

Zmizení „podzemního“ biskupa Vincenta Gua Xijina oznámila 27. března agentura „Asia News“. Vatikánský úředník sdělil agentuře „Associated Press“, že biskup Guo souhlasil se žádostí Vatikánu, aby se stal pomocným biskupem v Mindongu. Tím umožnil státem uznanému Zhanu Silovi stát se biskupem, kterého Vatikán potvrdil. Zmizení biskupa Gua po posledních Velikonocích na několik týdnů jasně poukazuje na to, že byl znovu zadržen vládními agenty. Avšak policejní úředníci ve Fu’anu, kde biskup Guo sídlí, sdělili, že o ohlášeném zadržení „nevědí“.

Zmizení potvrzuje, že komunistická strana Číny vystupňovala kontrolu nad všemi náboženstvími. Komunistická strana zrušila již dlouho působící státní agenturu pro správu církevních záležitostí a převedla její činnost na Sjednocené oddělení práce (United Front Work Department, UFWD). Toto oddělení vykonává každodenní dohled a kontrolu nad „Vlasteneckou katolickou jednotou“, která je součástí „Církve v Číně“, loajální prvořadě s Pekingem. Nové tvrdé náboženské přepisy začaly v Číně platit 2. února 2018. Uplatňují zpřísněný dozor nad výměnou názorů o náboženských otázkách na sociálních sítích, financování náboženských skupin a výstavbou církevních budov. Náboženské vzdělávání též podléhá důslednějšímu státnímu dozoru. Prezident Xi Jingping nedávno zosnoval zákon, který mu umožňuje neomezenou vládu nad Čínou a také agresivně prosadil „počínštění“ křesťanství, což má vést k tomu, že nebude v rozporu s diktátem komunistické strany.

The Tablet, 31. 3. 2018, str. 33
Převedli Daniela a Tomáš Bískovi

Šalba smyslů

St, 04/25/2018 - 21:48
Šalba smyslů Protestant St, 25/04/2018 - 22:48 Pavel Keřkovský Marie Rosenfeldová 4/2018

Dny Komenského v Uherském Brodě 21.–28. března 2018

Z machiavelismu ke společenské činorodosti

V Sloupovém sále Muzea J. A. Komenského připomenul profesor Pavel Floss aktuálnost Komenského pansofických projektů a vizí pro naši dobu zahlcenou machiavelistickým pragmatismem politických manažerů, záplavou fake news a politického diletantismu komunistů, okamurovců, anoistů a mnohých dalších populistů. Je dobré nepřeslechnout hlasy z počátku novověku, kdy se demokratické ideály začaly formovat. Zápasily s reálpolitikou a pragmatismem v podobně složitých dobách, jako je naše. Volaly k novým vizím: k  demokratickým principům, občanské odpovědnosti a k náboženské ekumenické otevřenosti. Komenského pansofické spisy to dokládají přesvědčivým způsobem.

Přednáškou „Komenského program nápravy a dnešek“ profesor Floss upozornil, že naše navazování na myšlenky Komenského začíná naplňovat přesvědčení T. G. Masaryka, že jsme národem Komenského, jak to vyjádřil v Prohlášení nezávislosti 18. 12. 1918 (Washingtonská deklarace). V návaznosti na Komenského v ní vyzýval k odmítnutí monarchie i politického machiavelismu a radil k příklonu k demokratickým ideálům. Československá republika tak dle Masaryka koření nejen v americké a francouzské lidsko-právní tradici, ale také v universalismu Komenského, který je zachycen v mnoha jeho pansofických dílech, nejen ve Všenápravě, která byla znovunalezena roku 1936.

Z diskuse po přednášce vyplynulo

1. Komenského vize nového uspořádání společnosti ve Všenápravě nesou nadkonfesně univerzalistickou pečeť a zahrnují do svého plánu národy Asie, Afriky i Ameriky.

2. Z novoanglického Harwardu (1640 John Winthrop Jr.) obdržel Komenský pozvání k reformě vzdělání a k výstavbě nového společenského uspořádání. Po delším zvažování nakonec americké pozvání nevyužil a působil pouze v Evropě.

3. Některé jeho pansofické spisy přeložil Samuel Hartlib do angličtiny. Komenského chápání práv a svobod spolupůsobilo na chápání práv, svobod i vzdělání v Americe a následně ve 20. století opět i v Evropě.

4. Komenského všenápravný program se stal na některých českých univerzitách inspirací pro didakticko-občanské iniciativy, např. Masaryk 2020 (Hradec Králové,Ústí nad Labem).

5. Komenského kritika machiavelismu inspiruje k rozvíjení náboženských, didaktických a společenských aktivit. Stát do nich nesmí zasahovat. Má pouze vytvářet vhodné podmínky pro jejich pěstování vytvářením míru regionálního i všesvětového.

6. Všenápravné náboženské snahy se mají odehrávat v duchu vzájemné konfesní tolerance a nenásilné spolupráce. Každá z církevních jednot má o to usilovat v rámci svých jednotlivých sborů, farností, kongregací. Proto v nizozemském  exilu Komenský vydává Zpěvník, Bibli (Manuálník, tj. zkrácenou verzi Bible), Bratrskou konfesi. Nechce zrušit konfese mocenským příkazem a vytvořit tak politickým diktátem jednu konfesi ekumenickou. Na rozdíl od některých dnešních ekumeniků tak naivní není, šlo by totiž jen o formální sjednocení. Proto vyzývá k nenásilnému provozování spirituálního života, k tolerování druhých. Žije vizí, která překračuje potupné podmínky míru Vestfálského (1648) a podivuhodně souznívá se společenskými podmínkami a deklaracemi Nové Anglie (Mayflawerská dohoda 1620; Massachusetts 1648 aj.), z níž kdysi dostal pozvání k uskutečňování všenápravných programů.

Z lavic do života

Občanská iniciativa SPOLU a uherskobrodská kavárna Cafe Club připravily ve spolupráci s Muzeem J. A. Komenského v Uherském Brodě v rámci Dnů Komenského komponovaný program nazvaný Z lavic do života věnovaný problematice vzdělávání a potřebě jeho transformace, která by měla reagovat na radikální změny ve společnosti za posledních třicet let.

Příkladem aktivit, které nabízejí žákům a studentům široký prostor pro uplatnění znalostí v praxi, týmovou spolupráci, rozvoj demokratického a kritického myšlení i mediální gramotnosti, jsou celorepublikové a mezinárodní projekty, do nichž se pod vedením učitelů úspěšně zapojilo již mnoho škol v našem městě a regionu. Vážíme si toho, že nám spoluautoři a aktéři těchto projektů ochotně vyšli vstříc a připravili pro návštěvníky večera pět podnětných a inspirativních prezentací. V úvodu vystoupil v roli J. A. Komenského Bronislav Haluza, externí spolupracovník uherskobrodského muzea, který v několika vstupech obohatil program přednesem stále aktuálních myšlenek J. A. Komenského.

Marcel Mahdal, učitel Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě a spoluzakladatel spolku PANT zaměřeného na důležitost výuky moderních dějin a Lenka Ertlová z Gymnázia J. A. Komenského (GJAK) v Uherském Brodě prezentovali v rámci vzdělávacího programu USC Shoah Foundation IWalk projekt Deportační středisko v Uherském Brodě, který získal druhé místo a cenu odborné poroty Eduína 2017 v celostátní soutěži organizované společností EDUin vyhledávající  a podporující inovace ve vzdělávání. Studenti provázeli zájemce z řad veřejnosti vytipovanými místy v centru města spjatými s rasovou perzekucí židovských obyvatel během druhé světové války, mluvili o jejich pohnuté historii a prostřednictvím videonahrávek z tabletů umožnili účastníkům komentované procházky sledovat výpovědi přeživších pamětníků.

Jana Řehořová (GJAK), která se dlouhodobě věnuje projektům v rámci programů E-Twinning, Comenius a MUN (Modelové konference OSN), prezentovala aktivity zaměřené na výchovu k evropanství, kosmopolitismu a demokratickému dialogu a promítla nám zajímavá videa ze vzájemných multikulturních setkání a diskuzí MUN. Milena Šišáková (GJAK) nazvala svou prezentaci Efektivní využití volného času. Úspěšně motivovala své studenty, aby se zapojili do prestižního a časově velmi náročného vzdělávacího programu DofE (Cena vévody z Edinburgu). Podporuje mladé lidi v osobním rozvoji a umožňuje jim ověřit si své schopnosti a dovednosti ve čtyřech provázaných oblastech (při rozvoj talentu, ve sportu, dobrovolnictví a na dobrodružné expedici), v nichž si sami zvolí aktivity, kterým se věnují pravidelně několik hodin týdně.

Následováníhodné projekty vypracované pod vedením Jitky Hudečkové ze ZŠ Mariánské náměstí v Uherském Brodě žáky 9. třídy v rámci programu Jeden svět (Člověk v tísni) se věnují příběhům bezpráví, jehož oběťmi se stali v době komunistické totality lidé z našeho města a okolí. Na základě rozhovorů s pamětníky a jejich potomky připravili žáci scénáře k videodokumentům, které sami natočili. Na ZŠ Josefa Bublíka v Bánově žáci pod vedením Vlastimila Ondry velmi úspěšně rozvíjejí nejen folklorní projekty, ale podařilo se jim od r. 2011, kdy založili filmový kroužek, čtyřikrát vyhrát národní finále soutěže KWN Panasonic a postoupit do celosvětového kola (2014) v New Yorku a v Tokiu (2017). Žáci sledovali informace a zprávy na sociálních sítích a v médiích, diskutovali o nich s vedoucím projektu a film, který se stal výsledkem jejich práce, nazvali výmluvně Proti násilí.

Program večera posluchače velmi zaujal, jak vyplynulo z následné diskuze. Ocenili náročnou práci učitelů a jejich snahu o nový přístup ke vzdělávání, které by se mělo stát prioritou nejen pedagogické veřejnosti, ale i politiků.

P. S. Komenského přání „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“ se v roce 1989 přerodilo do písňové modlitby, která se v podání Marty Kubišové stala téměř hymnou sametové revoluce. Masarykovo přesvědčení o inspirující síle Komenského díla se tak objevilo i na počátku postkomunistického období naší společnosti a může nás provázet i naší neklidnou dobou.

Nad odchodem Jaroslava Meda a Alfréda Kocába

St, 04/25/2018 - 21:46
Nad odchodem Jaroslava Meda a Alfréda Kocába Protestant St, 25/04/2018 - 22:46 Martin Jindra 4/2018

V letošním postním období mě zasáhlo a otevřelo tak prostor k rozjímání hned několik úmrtí. U dvou bych se rád trochu pozastavil. Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik Jaroslav Med. Krátce před Květnou nedělí 22. března jsme se potom v kostele U Salvátora rozloučili s bratrem farářem Alfrédem Kocábem, který se na cestu k Otci vydal 15. března 2018.

Okolo obou jsem měl možnost se v životě ochomýtnout. Přednášky Jaroslava Meda na pražské katolické fakultě jsem navštěvoval v letech 2001 až 2002. Ač jinak prachmizerný student teologie, Medova zasvětitelská vyprávění o Spisovatelích ve stínu (Bohuslavu Reynkovi, Jakubu Demlovi, Otokaru Březinovi, Juliu Zeyerovi či Dobrém dílu Josefa Floriána) jsem doslova hltal, čehož důkazem jsou zápisky, které dodnes vykukují z mojí knihovny. Slova, která propouštěla jeho šedá brada, zasahovala a dokázala si získat posluchače, neboť byla podepřena životními postoji. Když jsem si v Katolickém týdeníku pročítal vzpomínky Medových přátel, jedna „niternička“ mi zvlášť utkvěla a rozdělím se s Vámi o ni. Jejím autorem je František Burda. „Když jsem se ve čtvrtek dozvěděl, že Med zemřel, řekl jsem to dětem. Naše děti vášnivě čtou a věří, že za to hodně může i Med. Večer se za něj samy začaly modlit a nakonec Matouš řekl: ‚Pane Ježíši, děkuji za všechno, co profesor Med našemu tatínkovi dal, a potěš tatínka, aby nebyl tak smutný!‘“

S křesťanem otevřeného srdce, jehož ještě jako katolíka inspirovala mystická víra Jana z Kříže a Terezie z Avily, farářem Českobratrské církve evangelické se státním souhlasem i bez, zakládajícím členem Nové orientace a její angažované teologie, spolupracovníkem ekumenické komunity Taizé, signatářem Charty 77, členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, signatářem řady lidskoprávních a za svobodu církví bojujících petic a prohlášení, celoživotním manželem psycholožky Darji, s níž vychoval syna Michaela a dceru Magdalénu, Alfrédem Kocábem jsem se poznal blíž.

Poprvé jsme se osobně setkali v srpnu 2011 v Újezdě nad Lesy, kde bratr Alfréd žil v rodinném domku společně s ženou svého života Darjou. Oslovil jsem ho kvůli natáčení do pamětnické sbírky Ústavu pro studium totalitních režimů. Bratr farář rád souhlasil. Při pohledu na proměňující se život z galerie přeplněného salvátorského chrámu, kde po vrácení státního souhlasu od roku 1989 Alfréd Kocáb kázal, se mi během pohřebního rozloučení začaly odkrývat vzpomínky ze společných setkání.

Bratr farář byl v prvé řadě vyslancem Kristovým, který hleděl kupředu v naději, že se evangelium prosadí v bližším či vzdálenějším horizontu a přitom netrpěl duchovní pýchou vůči pravdě druhých. Plně si uvědomoval, že Kristovu poselství nestál v cestě primárně ateistický režim, ale největší překážkou před listopadem 1989 i po něm jsme my sami, naše chladnoucí láska, slábnoucí horlivost a nedostatek tvořivé odvahy. Proto nikdy nepřestal usilovat o odstranění bariér mezi křesťany a sekulární společností. Pro faráře nabízel zdánlivě jednoduchý recept: „Farář by se měl věnovat lidem, jejich potřebám, být jejich zpovědníkem, naslouchat, aby lidi k němu mohli přijít a on měl čas. Aby seděl svým zadkem na faře a nelítal já nevím kde. Prostě já jsem vždycky říkal: ‚Jsi farář, tak seď farářským zadkem na své židli. Buď tam. Když někdo přijde, tak ho přivítej.‘ Aby lidé věděli, že můžou někam jít. I když třeba každý není Jan Zlatoústý nebo apoštol, ale mít srdce pro druhé, to už je hodně. Kde se může člověk vyplakat… Aby takové místo bylo.“

Zemřel živý člověk. Srdce vzhůru, bratři a sestry, aby mrtví nezůstali žít, jak zpívá Bohdan Mikolášek v Palachovské písni Ticho. Pán s námi!

Hutně a chutně 4/2018

St, 04/25/2018 - 21:44
Hutně a chutně 4/2018 Protestant St, 25/04/2018 - 22:44 4/2018

K odkazu „statečnosti a morální integrity kardinála Josefa Berana“ se přihlásila mj. i Amnesty International v ČR. AI totiž vznikla v květnu 1961 ve Velké Británii, když právník Peter Benenson upozornil na zapomenuté politické vězně ve světě. Na titulní straně britských novin The Observer byl otištěn jeho článek „Zapomenutí vězni“, který informoval o situaci šesti lidí vězněných z důvodu svědomí v různých zemích světa. Jedním z této první šestice byl pražský arcibiskup Josef Beran, držený tehdy v Československu již dvanáctý rok v přísné internaci. Dalšími byli rumunský filosof Constantin Noica, bojovník proti rasové diskriminaci reverend Ashton Jones, maďarský kardinál József Mindszenty, nucený trávit od roku 1956 život na americkém velvyslanectví v Budapešti pro své protikomunistické postoje, řecký odborář a komunista Toni Ambatielos a angolský básník a lékař dr. Agostino Neto. Již v tomto výběru je patrná snaha o apolitičnost a univerzalitu. (podle FB stránky AI a studie Prokopa Tomka)

„Slávisti napsali, že Forman byl slávista, skauti, že byl skaut, ale nevím, jestli evangelíci vědí, že byl evangelík.“ (Štěpán Hájek na FB. V diskusi se dokonce objevilo i Formanovo konfirmační foto.)

„Kdo řeže bezbranné, uráží Ježíše Krista nekonečněkrát víc než jakékoli umělecké dílo,“ pravil jako poslední slovo M. C. Putna (Za Berana, za Frljiće, LN 24. 4.)



about seo