Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 1 hodina 10 min zpět

Možná jsme minuli poslední křižovatku, ale neznamená to, že nemáme nic dělat. O klimatické krizi s Petrou Kolínskou

Po, 07/08/2019 - 08:26
Možná jsme minuli poslední křižovatku, ale neznamená to, že nemáme nic dělat. O klimatické krizi s Petrou Kolínskou Protestant Po, 08/07/2019 - 09:26 Petra Kolínská Číslo 6/2019

ČCE přijala na květnovém zasedání synodu prohlášení ke klimatické krizi. Je to podle tvého názoru hlas, který odpovídá situaci?

Jistě je to krok správným směrem. Považuji za důležité, že v prohlášení je jasně řečeno, že dobrovolná skromnost jednotlivce a individuální ohleduplnost k životnímu prostředí nejsou v dnešní situaci klíčem k řešení. Problémy, které jsme si ve vztahu k životnímu prostředí vytvořili, mají svůj základ v systému a jeho pravidlech – zejména, jak funguje hospodářství, ekonomika. Proto hlavní odpovědnost leží na politicích, kteří musí změnit pravidla tak, aby bylo např. pro zemědělce výhodné chovat se ke krajině šetrně a aby firmy byly motivovány investovat do vývoje moderních technologií a jejich podnikání nebylo založeno na drancování přírodních zdrojů a spalování fosilních paliv.  A v tom se mi zvlášť zamlouvá synodní prohlášení, když říká, že máme apelovat na politiky na všech úrovních. Stejné úsilí, jako jsme doposud jako jednotlivci věnovali třídění odpadu nebo nákupu biovýrobků, musíme nyní napřít směrem k politikům. Jasně jim říci, co od nich očekáváme, a to nejen v den voleb.

Zdá se ti, že se i naše česká společnost probouzí k větší odpovědnosti za stav planety, nebo v jejím vztahu k této problematice přetrvává pohodlnost a bagatelizace?

V minulém roce zveřejnili akademici brněnské Masarykovy univerzity obsáhlou studii veřejného mínění „Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“. Celá je zdarma ke stažení na webu.

Z té studie mj. vyplývá, že v naší zemi existuje přibližně pětina populace, která je v ochraně životního prostředí velmi aktivní, polovina veřejnosti sice něco dělá ve svých domácnostech, ale velmi málo se angažuje občansky. Zbytek lidí se k této problematice staví netečně a lhostejně a někteří z nich se angažují i přímo proti ochraně životního prostředí. Celkově netečných je kolem 30 procent.

Na jarních demonstracích se ovšem téma klimatické krize v různých souvislostech objevovalo stále výrazněji. Nemůže to znamenat, že v rámci probouzející se občanské společnosti tu vyrůstá i nová „ekologická“ odpovědnost?

Páteční demonstrace středoškolských studentů (Fridays for Future) ukazují, že mladší generace je k tématům životního prostředí citlivější než jejich rodiče. A jejich tlak má dopad na celou společnost. Jen za posledních pár měsíců se v nejrůznějších česky psaných médiích dramaticky zvýšil počet článků, které se věnují změnám klimatu. A to, že demonstrace na letenské pláni začala blokem projevů na téma životní prostředí, je jistě nadějný impuls pro budoucnost. Většina politiků na parlamentní úrovni je však k tématu stále velmi zdrženlivá. Veřejnost by měla ve svých apelech v oblasti životního prostředí přidat a nespoléhat jen na středoškoláky.

Některé pražské čtvrti (Praha 7 a 6) vyhlásily – za posměchu okolních – stav klimatické nouze. Můžeš přiblížit, co prakticky to znamená?

K těm dvěma městským částem se dokonce přidalo i hlavní město, neboť pražské zastupitelstvo schválilo Klimatický závazek. V praxi to znamená přihlášení se ke spoluodpovědnosti za další vývoj a závazek snížit svoji uhlíkovou stopu a aktivně zavádět adaptační opatření. V řadě opatření totiž nemusíme čekat na změnu legislativy nebo jinou podporu od vládních úřadů. Úplně konkrétně to znamená, že obce mohou začít lépe hospodařit s vodou, nakupovat více elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie, vysazovat stromy, podporovat nemotorovou dopravu. Důležité je, že tato opatření vesměs zvyšují kvalitu života každého z nás. Když mi samospráva pomůže za domem vysadit strom a zalévat ho dešťovkou, budu mít v okolí svého bytu příznivější mikroklima a ještě pomůžu ostatním zvládat extrémní projevy počasí.

A může to mít i nějaký „osvětový dopad“? Popř. víš o dalších obcích, kde se něco podobného děje? Mají o to třebas usilovat sami občané?

Hlas občanů je v tomto zcela zásadní. Když dají dostatečně hlasitě najevo, že si nepřejí kácení stromů nebo že chtějí, aby škola a obecní úřad nakupovaly zelenou elektřinu, budou zastupitelé v jiné situaci, než když občané mlčí, resp. čekají, že to za ně řekne někdo jiný. A když bude měst a vesnic, které vyhlásí klimatický závazek, hodně, vláda a parlament také budou muset ukončit své mlčení.

Mluví se o tom, že máme 10–12 let na změnu přístupu, zejména k spalování fosilních paliv, ale i k dalším aspektům… Vím, že jsi v tomhle ohledu skeptičtější. Jaké máš pro to důvody?

Jsem skeptická k tezi, že máme ještě vůbec nějaký čas, že změny v našem chování mohou ještě počkat – do zítra, za rok, nebo deset let. Vědci nás na nebezpečné trendy upozorňují desítky let, jejich hlas však nebere většinová společnost moc vážně. Možná, že jsme už minuli i tu poslední křižovatku, na které jsme mohli předejít kumulaci mnoha ekologických katastrof. Ale to rozhodně neznamená, že už nemáme dělat nic. Občas s nadsázkou říkám, že je lepší se ekologického kolapsu dožít se šestihodinovou pracovní dobou a nepodmíněným základním příjmem. Prostor pro vytváření světa, kde lidé mohou žít důstojný život, je tu každý den.

Jaké vidíš aktuální politické hrozby – hrozí např. že se mezinárodní politika zhroutí v boji o zdroje? Číňané už snad vymýšlejí, jak „odklonit“ srážky na svou stranu Himalájí…

Představa, že lze dlouhodobě zajistit pokojný život nějakého společenství na úkor sousedů, je vadná. Takto to může fungovat pár desítek let, ale ne déle. Historie jasně ukazuje, že výhodnější než bojovat nebo se izolovat je spolupracovat. Státy a režimy, které si jen pro sebe budou chtít uzmout vodu či další zdroje, skončí jako onen pohádkový milionář, který si ukradl slunce pro sebe.

Nicméně v nejisté době představuje tenhle typ milionářů v mnoha koutech světa i u nás pro mnoho lidí daleko větší jistotu…

Ve skutečné demokracii máme skutečnou možnost věci ovlivnit. Můžeme úkolovat politiky, debatovat se sousedy a získat je pro dobré řešení. Můžeme přemoci sílu velkých peněz. Problém nastává, když je podstatná část společnosti vystavena frustraci nebo úzkosti. Může to být strach z uprchlíků, přírodní katastrofy nebo ztráty zaměstnání. Pak posilují populisté a jejich spojenci z velkého businessu.

Představuje klimatická krize v něčem pro lidi i „pozitivní výzvu“?

Klimatická nouze je nepochybně obrovská výzva. Mobilizovat všechnu lidskou moudrost, inteligenci, schopnost koordinovat se a spolupracovat – máme příležitost proměnit naše i světové společenství radikálně k lepšímu, nebo to celé po… Důležité je nezakopat se do světa rezignace, výmluv a popírání vážnosti situace, ve které jsme. Jak říká Hospodin: zorejte úhor, nesejte do trní (Jeremiáš 4,3).

Jak by podle tebe měl znít v tomto kontextu hlas církví?

Žijeme v šíleně hektické a nerovnovážné době. Lidé žijí ve dvou extrémech – buď jsou dlouhodobě přepracovaní nebo zažívají frustraci z toho, že nemohou uplatnit to, v čem jsou opravdu dobří. Nedostatek času také vede k tomu, že lidé nemají energii věnovat se soustavněji věcem veřejným. Považovala bych za užitečné, kdyby křesťanské církve více připomínaly čtvrté přikázání desatera „Budeš zachovávat den odpočinku“. Celkové zpomalení by ostatně pomohlo i životnímu prostředí.

Mohou něco povědět třeba i ke klimatické depresí?

Nemyslím si, že církve v české společnosti mohou nabídnout účinný lék proti skupinové úzkosti z nejisté budoucnosti. Mohou ale pomoci jednotlivcům i sborům uchovávat a posilovat naději, že lepší svět je možný. A to jistě není málo.

Sama máš zkušenost jako členka a zastupitelka za Zelené. Co sis z ní za léta svého působení odnesla?

Zkušeností jsem získala celou řadu. Třeba, že v každé demokratické straně potkáš lidi, kteří jsou nadaní, zapálení pro dobrou věc a pracovití, a že žádná strana není imunní vůči darebákům a lidem, co na výkon své funkce nestačí. Také už vím, že prosadit jakoukoli změnu trvá déle, než by si člověk přál, a že je i proto důležité občanům soustavně říkat, na čem právě pracuješ. A v neposlední řadě, že není lepší palivo pro další práci, než pochvala od občanů. Proto apeluji i na čtenáře Protestanta, pošlete povzbuzující mail svému zastupiteli/poslanci či senátorovi ideálně už zítra.

A já teď hned děkuji za odpovědi.

Tomáš Trusina

Studii „Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“ najdete na https://munispace.muni.cz/library/catalog/book/1001

Prohlášení prvního zasedání 35. synodu

V závěru svého jednání synod Českobratrské církve evangelické vydal prohlášení týkající se vztahu naší společnosti k životnímu prostředí a probíhajícím změnám klimatu.

Všichni zakoušíme dopady změn klimatu. Citlivěji vnímáme výkyvy počasí, sucho a problematiku oteplování planety. Jako lidstvo stojíme před dalekosáhlými hrozbami nedostatku pitné vody, snižující se biodiverzity, neobyvatelnosti celých oblastí planety a stěhování milionů lidí. Rozsah problémů mnohé ochromuje. Někteří se snaží situaci ignorovat nebo zlehčovat. Jiní se spoléhají na to, že žijeme ve šťastnější části světa a že se nás změny nedotknou. Jsou však také lidé, které tato situace hluboce trápí a snaží se nejhoršímu podle svých sil zabránit. Někteří přitom propadají chmurám, že vztah člověka ke stvoření se již nezdaří změnit včas.

Připojujeme se k lidem, kteří chtějí v této situaci jednat a kteří si uvědomují odpovědnost za svět. Jako křesťané se nechceme vzdát naděje. Myšlenka stvoření nám pomáhá pochopit, že všechno živé je jedinečné a že Bůh v něm stále působí. To nám dává naději, že každý člověk může přispět k nápravě a stát se inspirací pro druhé. Je třeba solidarity s těmi, kteří změny klimatu nezavinili a na které dopadají nejvíce. Nadějí jsou pro nás mladí lidé, kteří si uvědomují, že budoucí podobu světa je třeba řešit dnes a tlačí na politiky, aby jednali. Podporujeme rozvoj čistých forem energie, ústup od fosilních paliv a zodpovědné zacházení s krajinou. V Českobratrské církvi evangelické chceme hledat všechny možné a dostupné prostředky, abychom náš vlastní podíl na změně klimatu snížili.

Naše společnost se ve vztahu ke klimatickým změnám mylně rozděluje na „aktivisty“ a „realisty“. Globální změny se týkají nás všech. Nepomůže již pouze dobrovolná skromnost jednotlivců, ani změny jen v jedné části světa. Všichni musíme změnit své smýšlení a podílet se na záchraně prostředí. Proto se obracejme na politiky na všech úrovních, na Parlament a vládu ČR, občanskou společnost a všechny jednotlivce, aby situaci vzali vážně a jednali moudře, odpovědně a solidárně, aby se podařilo zpomalit změny klimatu a zastavit ničení životního prostředí.

20. 5. 2019

Červnové imprese

Po, 07/08/2019 - 08:13
Červnové imprese Protestant Po, 08/07/2019 - 09:13 Klára Krásenská Číslo 6/2019

nikde pták, jenom vítr otvíral, zavíral vlnu
odevšad vůně obzoru
popel, jako by kopce clonily oheň

(Y. Bonnefoy – Rodný dům)

Pohyby červnových nocí, letních ohňů za obzorem. Toto jsou týdny neustávajícího pohybu, vláčnosti, lehkosti, vlnění. Zelená pole ječmene se přelévají ve větru, vítr je otevírá, klásky pableskují každý svým vnitřním, matným světlem. Cosi dozrává a puká, něco jiného se hrouží do sebe. Po šesté hodině se pije vlažný zelený čaj a čeká se na déšť. Po deváté hodině večer se vychází k lesnímu rybníku, protože neprší. Odkládáš všechny šaty na břehu, vstupuješ, klesáš, zdá se, že jsi původcem pohybu. Někdy jakoby se kruhy na vodě přibližovaly. Avšak voda sama je pohyb, ode dna stoupají chladné proudy jako obrovské osamělé ryby. Samozřejmě nic nevidíš, ale dno je možná líné ječmenné pole, povlává sem a tam, obtáčí se kolem kotníků a chytá za zápěstí, jindy lapá docela naprázdno. Do dlaní nabíráš drobounké lístky sinic jako miniaturní lekníny. Říkáš mi: „Nepamatuju takové léto, všechno je jistě na svém místě.“ Přesvědčujeme se navzájem, že lesní jahody jsou sladké, že houby bezpečně rozeznáme, že voda v lesním prameni ještě není otrávená. Na konci června někdo jiný říká: „Ber léky. Důvěřuj v lepší a dlouhou budoucnost.“ Jenomže les mizí, cosi z něj ukrajuje, mýtiny se rozšiřují stejně jako suché smrčiny; tak tedy toto je popel. Slibujeme si, že neodejdeme, že neodvrátíme tvář, s naléhavostí a neklidem si myslíme, že je nás tu jistě nějak potřeba, bude to zřejmě v té sdílené účasti s krajinou. Jakoby prostá přítomnost stačila; ležet tváří v popelu, mezi vytrhanými kořeny, doufat v obnovu všech věcí. Do lesů se stahují neviditelná bílá zvířata a drsnými jazyky lížou otevřené rány. Bílá zvířata pijí při setmění z rybníka, když odcházíš. Takové to je, pukání a hroužení, pohyby věčných vln. Od slunovratu dál mluvíme o něze a rozrušené tesknotě, vyhýbáš se městu, ale neseš si ho s sebou. Mezi třetí a půl čtvrtou odpoledne si píšeš poznámky v arkýři nad Staroměstským náměstím, otevřená okna, sluneční skvrny na parketách, trouchnivějící dřevo. Pokaždé, když vzhlédneš ke sklenici, zmocní se tě pocit pádu, výklenek se hroutí do ryku města, podlaha se drolí pod nohama, stěny se sypou do ulice, jako když se rozteče zmrzlina, všechno se jaksi melodicky bortí a deformuje, na dně ulice se zdvíhají rybniční řasy, aby tě zachytily. Stařenka v metru s rukama složenýma v klíně říká (ale možná jen sobě): „Teď už jsme skutečně daleko od domova.“ I toto je pohyb ne zcela nepodobný pohybu nezralých klasů ječmene. I toto je něha a tesknota, město, které se ti přibližuje, stromy, které odcházejí.

Člun se potápí. Postavy se zvedají, vznášejí, jsou teď tenké jako list, ztrácejí se, až z nich zbývá jen jejich šerý duch s ohnivými křídly, který vysává z mého srdce dvojí cit. Pro mě zpívá, zbavuje mě mého žalu, zvolna rozmrazuje soucit, zahrnuje láskou tento pochmurný svět, zanikne, ale něha se nevytratí, dál obratně a jemně tká svá přadena, až jsou v tomhle vzoru, v tomhle konci, ti roztříštění z nás opět sjednoceni (…). (V. Woolf, Smyčcový kvartet)

Kázání Michala Kitty

Po, 07/08/2019 - 08:10
Kázání Michala Kitty Protestant Po, 08/07/2019 - 09:10 Michal Kitta Číslo 6/2019

Text Jan 14,15–17

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15–17)

Co se změnilo Letnicemi? A co je tedy první neděli po Trojici, tedy dnes, novou realitou? Byl dán Duch pravdy. Před chvílí tady ještě nebyl, a teď tady je. Duch pravdy! Kdo ho dostal? Tenkrát učedníci. Ale s nimi i všichni další noví učedníci a učednice, kteří přišli po nich. Společné mají to, že milují Ježíše a jeho přikázání. Svět Ducha pravdy nemůže přijmout, protože ho nezná. Světu nebyl darován. Zřejmě to jen tak, bez lásky k Ježíšovi a jeho slovům, není možné. Láska k Ježíšovi je podmínkou.

Jaké pravdy je to Duch? Jde v první řadě o pravdu, která říká, kdo je Ježíš. Je Kristus, Syn Boží, Spasitel. Jasné, zřetelné rozlišení, co je zač. To je pravda, která se s Duchem svatým ukázala. Farizeové, velekněží, zákoníci to nepoznali, ale my už to víme.

V druhé řadě jde o veškerou pravdu, jak to říká Ježíš jinde – uvede vás do veškeré pravdy (J 16,13). Kristus je jakýmsi klíčem k pochopení všeho, je vrcholným Božím činem, kterým nahlížíme vše ostatní. Proto Duch uvádí do veškeré pravdy.

Milí přátelé, zní to dost mysticky a tajemně. Zároveň to vystihuje situaci. Necítíte někdy intenzivní pocit, že tam, kde je Duch Boží, tam je bezpečí, svoboda, pravda? Kde je Bůh, tam padají dolů všechny naše masky, škrabošky, protože před ním nemá smysl si na něco hrát? On nás dokonale zná. V modlitbě, při četbě Písma to zažíváme. Můžeme se uvolnit, povolí naše křeč, i když jsme třeba sevřeni nějakou vinou. Přesto je nám tam, kde je Boží Duch, dobře. Mohou nám klidně téct slzy pokání, ale jsme v bezpečí.

A naopak – kde není Boží Duch, tam se špatně žije. Nemusí tam být přímo intenzivní lež. Ale bez Boha tam je mlha, přítmí, špatná orientace. Šátrání rukou tak na metr před sebe.

Říká se, že křesťané od začátku, stejně jako židé před nimi, provokovali svým monoteismem. Jak můžete být tak strašně pyšní a říkat, že je jen jeden Bůh, a to ten váš?! Že ostatní bohové jsou jen modly? Myslím, že v případě pravdy se situace přesně opakuje. Jak můžete říkat, že váš Bůh je Bohem pravdy, že váš Ježíš je ta pravda?! (J 14,16) Copak nemá každý člověk svou pravdu? Známé heslo „Pravda Páně vítězí“ musí iritovat. Přesto bychom se ho nikdy neměli vzdát.

Je pozoruhodné, kolikrát se v evangeliích říká, že Ježíš věděl, co si lidé myslí, o čem rozvažují, co na něho chystají za léčku. Stále znovu a znovu mne fascinuje příběh o jeho setkání se ženou u samařské studny. Bylo to jejich první setkání. A Ježíš té ženě řekl, kdo je on a kdo je ona. Sejmul její mimikry. Vlastně se jí asi ulevilo, protože nakonec radostně přijala vše, co jí nabízel. Tak to Ježíš dělá s námi se všemi. Tak potkává i mne. Ví o mně všechno. Dnes je to dílo jeho Ducha, kterého nám zanechal. Ducha pravdy.

Kolem nás přibylo slov a informací. Ale také nesmírně klesla jejich kvalita i důvěra v ně. Pravdomluvnost není všeobecně sdílena jako zásadní hodnota. Církev často bývala v období nejrůznějších totalit jakousi oázou pravdivého učení o člověku, pravdivé antropologie. Proto sem mnozí rádi chodili. Po pádu socialismu jsem si myslel, že se vylhaný prostor kolem nás postupně dostane alespoň na úroveň pravdivosti a otevřenosti v církvi. Začalo se poctivěji novinařit, informovat, vydávat skvělé, hluboké knížky. Dnes mám pocit, že se církev znovu stává oázou pravdivosti uprostřed světa, který se zčásti zkroutil zase podle jiných tlaků a jiných ideologií. Deformuje se ekonomikou, strachem, technologiemi, zas novou pýchou a sobectvím. Vzpomínám, jak se poprvé objevil dnešní hronovský bratr kurátor a řekl: „BBC přestala vysílat v češtině, Mladá fronta a ČT se přiblížily Blesku a Špíglu, a proto jsem se rozhodl začít chodit do kostela. Protože tady se, doufám, vždycky půjde na hlubinu, ke kořenu věcí.“

Chodíme sem, protože tady do nás Boží slovo šije, nešetří nás, nakládá na nás, co jsme zač. Znovu a znovu se nás ptá, byl jsi milosrdný, dokázal jsi naslouchat, podat trochu vody? Potkal jsi Ježíše, mého Syna? Kým pro tebe je? Říká se, že jsme někdy až moc obrazoborci, příliš připravení a vyskákaní na všechny ty modly, které je třeba kácet. Myslím, že bychom si tuhle zdravou protestantskou skepsi měli uchovat i vůči té záplavě zkazek, které nás dostihují. V Novém zákoně se říká, že lidé odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2 Tm 4,4) Asi se tak dělo vždycky. Zápasil s tím už apoštol Pavel. I my žijeme v periodách, kdy se střídají a hojně předávají různé mega příběhy, mega mýty. Za Svobody to byla Dukla a Z Buzuluku do Prahy, za Brežněva Celina, za Husáka Slovenské národní povstání, vždycky se vyprávějí nějaké mega báje. Dnes se mluví o lenosti Řeků, o zlém uhlíku, o zlých uprchlících. Slýchali jsme o konečném vítězství árijské myšlenky, proletariátu, pak o konečném vítězství západní demokracie, neviditelné ruky trhu a jistě zas přijde něco jiného. Ty příběhy přicházejí a odcházejí, vyšumí. Vyprávějí se báje o tom, že nenajdete vůbec nic dobrého na lidech ani uzeninách, které vaše sociální bublina nemá ráda. Ale když přijdeme sem, tady by to mělo být jiné. Padni komu padni. My nejsme přijímači osob. Čteme o Davidovi, co na něm bylo dobré a co zlé, čteme o Petrovi, jak někdy skvěle vyznával Krista a jindy byl zas pokrytcem, Boží slovo nás neutvrzuje v sebeklamu, torpéduje naši pýchu, říká, vyjmi trám z vlastního oka! Také se tam píše, že jsme kromě Ducha pravdy dostali i dar rozlišování duchů. (1 K 12,10) A tak bychom se měli ptát, co komu slouží, kam to směřuje, kdo zrovna tohle chce slyšet.

Prosím, moc se přimlouvám, nezapomínejme na to, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Tma polopravd, účelových tvrzení, demagogie, nenávisti a zastrašování nás nesmí pohltit. Křesťan chodí ve světle. Křesťanská láska se raduje z pravdy. Ptejme se po ní stále. Nespokojme se s povrchností. Uvědomujme si zřetelně, že byl dán Duch pravdy. A s ním bychom měli mít společenství. Uvádí nás do pravdy, že Ježíš je Kristus, uvádí nás do veškeré pravdy. Víra je tomu, co nás obklopuje, čím dál víc alternativou, která dává smysl. Máme svůj vlastní příběh, jsme jeho součástí, ještě neskončil. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem, kteréž jsou vysoko. (Ef 6,12) Amen.

Žirovnice, Jindřichův Hradec 23. 6. 2019

O dnešní existenci Izraele s rabínkou Adou Zavidov

Po, 07/08/2019 - 08:07
O dnešní existenci Izraele s rabínkou Adou Zavidov Protestant Po, 08/07/2019 - 09:07 Ada Zavidov Číslo 6/2019

Ada Zavidov je první rabínkou židovské obce v Jeruzalémě. V roce 1999 absolvovala v jeruzalémském kampusu Hebrew Union College a od roku 2004 slouží jako rabín obci Har-El. Rozhovor začal připravovat Petr Turecký během svého pobytu v Izraeli a měl být součástí rozhovor se Suleimanem Abbu Dayyehem v Pt 5/19. Z Čech ho dokončil Mikuláš Vymětal.

Jaký má smysl existence státu Izrael v kontextu dneška?

Jeho smyslem je poskytnout židovský národu domov a být útočištěm pro všechny Židy po celém světě. Zvláště po holokaustu.

Co tvoří identitu státu Izrael? V čem jsou její limity, v čem může být inspirací?

Identitu státu Izrael tvoří dvojí definice: demokracie a židovství. Vizí je, že Izrael bude světlem národům podle proroctví Izaiáše 49,6 (… dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země) a 42,6 (… dám tě za smlouvu lidu a světlo pronárodům)

Jak byste charakterizovala současný nacionalismus v Izraeli?

Existuje tendence k extrémismu a zároveň působí síly opačným směrem. Většina Izraelců zaujímá středovou pozici.

V České republice vnímá hodně lidí termín „židovská ultrapravice“ jako oxymorón. Jak vnímáte vztah mezi židovskou identitou a nacionalistickou krajní pravicí?

Na svou židovskou identitu můžete mít různé pohledy. Můžete být „levičák“ a můžete být „pravičák“ – stejně jako v křesťanství, kde jako křesťan můžete stát nalevo nebo napravo.

Dá se v Izraeli mluvit o vzestupu těchto proudů v posledních letech (podobný jako vzestup ultrapravicových hnutí v Evropě a Americe)? Nebo je to dlouhodobější situace?

Nejsem politička, jsem rabínka. Nevím.

Jak se to projevuje v pojetí náboženství? V Evropě se nacionalisté rádi staví do role obránců „křesťanských hodnot“…

Judaismus představuje velmi bohaté a velmi hluboké náboženství. V jednom a tom samém textu můžete číst pravicový či levicový pohled, extremistický anebo středový. Stejná situace je v každém dalším náboženství jako je islám nebo křesťanství. Vše závisí na interpretaci textu.

Jak vést dialog s nacionalisty? A má to smysl?

Nejsem si jistá. Nevím, jak ho s nimi vést.

Děkujeme za rozhovor.

Obec Har-El, založená v roce 1958, je zakládající obec Izraelského hnutí za reformu a progresivní judaismus. Obec žije i uchovává hluboké náboženské dědictví našeho lidu a aktivně usiluje o další rozvoj a obnovu židovské tradice. Slouží jako domov pro židovskou obnovu prostřednictvím modlitby, studia, sociální spravedlnosti, kultury a umění. Naše dveře jsou otevřeny všem a těšíme se, že vás uvidíme na jedné z mnoha našich aktivit! http://www.kharel.org.il

Měli jsme zesilovat hlas umlčovaných a diskriminovaných

Po, 07/08/2019 - 08:04
Měli jsme zesilovat hlas umlčovaných a diskriminovaných Protestant Po, 08/07/2019 - 09:04 Pavel Keřkovský Číslo 6/2019

Tak lze stručně shrnout zadání XXXI. synodu ČCE (2006) pro komisi „Cesta církve od roku 1945–1989. Nebyl to snadný úkol, protože některé materiály byly jen v archivech státních úřadů, a některé kvůli obavám z represe se do církevních archivů ani nedostaly. Některé byly uzavřeny v tzv. trezoru synodní rady, a díky heuristické aktivitě faráře Pavla Hlaváče se nakonec dostaly na světlo světa a jsou nyní k dispozici v archivu synodní rady. Dosti dokumentů jsme mohli prostudovat díky ochotě několika disidentů, kteří nás nechali nahlédnout do svých osobních archivů. Některé materiály, např. německy psané originály dopisů ze Světové rady církví v Ženevě, které měly být v archivu synodní rady v Jungmannově ulici, jsme ke svému překvapení a zděšení nalezli v archivu ministerstva kultury československé republiky. Některé materiály jsme studovali v archivech státní bezpečnosti, např. disertační práce policejních důstojníků, kteří zpřehlednili strategické působení tajné policie (Stb) v náboženských společnostech a církvích, včetně židovské obce. Některé materiály nám byly zpřístupněny knihovnou Libri prohibiti (Jiří Gruntorád) jiné Institutem pro studium dvou totalit (Pavel Žáček). Materiálů jsme měli dost a o pramenech bezpečnostních složek jsme nemohli říci, že by to byly jen samé úlety policejních či estébáckých primitivů, ač přece tu a tam některé dokumenty vskutku o velkém vzdělání autorů nesvědčily.

Komise měla možnost své badatelské výsledky publikovat v knižnici Studijní texty Českobratrské církve evangelické a nyní byl publikován poslední devátý díl Cesta církve IX, Praha 2019. Setkáme se zde s medailonky faráře a člena Charty 77 J. Z. Dusa; agrotechnika, synodála, mluvčího Charty 77, člena VONS Jana Litomiského; faráře, signatáře Charty 77 Jana Šimsy a faráře Jana Kellera, signatáře Charty 77. Bohužel se nedostalo na mnohé pozoruhodné osobnosti ani v tomto devátém díle, a zřejmě se již ani v budoucnosti nedostane, protože letošní synod členům komise „Cesta církve 1945–1989“ poděkoval za dokončení úkolu zadaného XXXI. synodem. Leč jeden projekt, na němž se také spolupodílel farář Pavel Hlaváč, zůstal zatím nedokončený. Editor Jiří Lach přislíbil dodat počátkem roku 2019 knihu pamětí Františka Laichtera „Svědectví o umlčené kulturní epoše, kus nakladatelské historie“, zatím ji však nedodal.

Možná, že mladší generaci se nejeví období 1977–1989 příliš interesantní. Jde ovšem o dobu, které na nás stále nějak doléhá. Zcela konkrétně aktivitami agenta a premiéra Andreje Babiše, který svou politickou i hospodářskou kariéru nastartoval právě za totality. Používá strategií a taktik, kterým se naučil právě za totality. Například jeho pojetí státu, jako dobře fungující firmy, nese stopy této éry, protože strukturně odpovídá strategii komunistického ovládání společnosti mediálními i politickými nástroji. Nebere se ohled na práva a povinnosti občanů, popř. na úsilí o společné blaho, ač komunistická strana se úsilím o společné blaho zaklínala téměř každodenně, nakonec z tohoto úsilí profitovali pouze vyvolení z vládnoucí komunistické „elity“. Čtenář vyučený proslovy na Milionu chvilek pro demokracii bude proto číst Cestu církve s užitkem, a bude spatřovat paralely mechanismů manipulace a někdy i případy svévolného obcházení zákonů státně správním mechanismem.

Uvnitř naší církevnězpytné komise probíhala podnětná a bouřlivá debata. Pamětníci totality i mladíci, duchovně vyzrálí ve svobodné společnosti, zpracovávali svá témata z rozdílného úhlu pohledu. Některé problémy zůstaly nedořešené, např. zda byla či nebyla v období totality naše církev duchovně rozštěpena.

Někteří z nás do Cesty církve psali povzbuzeni dopisem XXVII. synodu z 20. 6. 1991 (Cesta církve, Dokumenty, s. 189): „Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekuménu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury Komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“

Některé texty se rodily s „bázní a třesením před tváří Hospodinovou“ (Pavel Hlaváč, Českobratrská církev evangelická a Státní bezpečnost), aby nedošlo k totálnímu odsouzení některého člena církve a na druhé straně, aby se nepokračovalo v sofistikovaném mlžení a zatajování závažných nespravedlností církevních i státně-správních. Protože, ruku na srdce, naše církev se nevyrovnala s minulostí. Ani slavnostní shromáždění ke stému výročí v Obecním domě se nepokusilo poděkovat umlčovaným členům církve za nacistické totality, ani nebyla vyjádřena vděčnost diskriminovaným za komunistické totality, že oni velmi přispěli k tomu, aby českobratrství se duchovně nevyprázdnilo a církev neskončila jako spirituálně rozmělněné společenství, které nespojují nové společné písně a vyznání. Proto v rubrice Dokumenty – jako výraz vděčnosti církevním vyznavačům totalitního období – se čtenář seznámí i s některými texty písní Miloše Rejchrta a Svatopluka Karáska, popř. se synodním provoláním z roku 1969 „Synod svému národu“, z něhož zaznívají evangelijní a nikoli nacionalistické tóny. Dokument vyzývá k rozhovoru mezi národy, navzdory faktu okupace spřátelenými armádami Varšavské smlouvy, tj. pod velením sovětského Ruska.

Také možná čtenáře příjemně překvapí teologická závažnost Zásad ČCE (1968) pro ty, kteří byli za totality umlčováni. Zpětně viděno, smíme se odvážit říci, že právě díky Zásadám naší církve mohla samizdatová a umlčovaná část Českobratrské církve evangelické rozkvést do pozoruhodného tvaru, o němž je knižnice Cesta církve prvním a zdá se, že i posledním svědectvím.

Nové setkání s hrdiny našeho mládí

Po, 07/08/2019 - 08:00
Nové setkání s hrdiny našeho mládí Protestant Po, 08/07/2019 - 09:00 Tomáš Trusina Číslo 6/2019

K románu Harper Leeové, Postav hlídku

Ke kultovním románům (nejen) evangelíků let šedesátých i pozdějších patřil Jako zabít ptáčka Harper Leeové – příběh z alabamského Maycombu let předválečných, v němž do společensky a nábožensky rozkastovaného maloměsta vstoupilo jako katalyzátor, když se bílý právník, spravedlnosti a lidské důstojnosti oddaný Atikus Finch, rozhodl hájit černocha obviněného ze znásilnění bílé dívky. Působivost příběhu nepramení jen z povahy konfliktu, umocňuje ho i perspektiva. Vypráví ho malá právníkova dcera Jana Luisa, zvaná Čipera, která se poněkud komplikovaně učí vstřebávat otcovy postoje a přímočarým dětským pohledem zároveň odhaluje, jak hluboko mnozí její příbuzní a spoluobčané vězí v letitých předsudcích.

V závěru života spisovatelka Harper Leeová (1926–2016), označovaná doposud jako „autorka jediné knihy“, zpřístupnila rukopis románu Go Set a Watchman (2015), česky Postav hlídku (MF 2016). Odehrává se na stejném místě, ovšem o dvacet let později, v době počínajícího zápasu černochů proti segregaci a za skutečné zrovnoprávnění; zápasu, který zejména v jižanských komunitách vyvolal silný protipohyb. Jana Luisa sem přijíždí jako dospělá obyvatelka New Yorku. Nehodlá se v rodném Maycombu usadit, ale přiznává, „když přijedu domů, jako bych se vrátila do opravdového světa.“ s. 61)

Konfrontace s mentalitou jižanského maloměsta však nečekaně dostane daleko zásadnější ráz, když náhodou zabrousí na schůzi Rady občanů, sebeobranné jižanské iniciativy proti emancipačnímu černošskému hnutí a s ním souvisejícím federálním zákonům. Zjistí, že v tomto uskupení figuruje i zestárlý otec Atikus a její přítel (a otcův spolupracovník) Hank. Vzpomínka na obhajobu černošského mladíka tu ostře kontrastuje s projevem jižanského „okamůry“ z poloviny padesátých let, který teď ve stejné místnosti, kde kdysi probíhal Atikův „osudový“ soudní proces, obhajuje segregaci jako odraz přirozeného řádu daného Stvořitelem. Své vulgárně podávané nepravdy a předsudky čerpá z brožury Černý mor, kterou Jana Luisa charakterizuje: „…ve srovnání s ní působí Goebbels jako naivní chlapeček z balíkova.“ s. 80) Někdejší Čipera nechápe, co její otec v této společnosti pohledává. „Jediný člověk, kterému kdy důvěřovala, ji zklamal.“ s. 88) Prožívá prudké odcizení. Netýká se jen občanských postojů, ale především toho, v čem ji její otec odmalička vychovával. Rozhovory, jež vede s nejbližšími, jsou existenciálně i fyzicky vyčerpávající: „Muž, kterého jsem si chtěla vzít, a otec mi způsobili takovou nevolnost, že jsem se pozvracela.“ s. 180) Ale protože je to pořád ta přímočará Čipera, vychovaná v tom, že si má stát za svým, nedá nikomu nic zadarmo – a ovšem ani nikdo jí. Strýček Jack, místní intelektuál a znalec viktoriánské Anglie, jí připomíná a otevírá souvislosti, jež stojí za mentalitou místních obyvatel. „Tahle část země tvoří samostatný národ,“ bojovali totiž v občanské válce za zachování své identity politické i soukromé. s. 153–154) Janě Luise připadají ovšem i jeho erudované výklady jako únik před odpovědí na to, co ji pálí nejvíc: Jak se její otec, který ji slovem i příkladem vychoval v tom, že všichni lidé jsou si rovni, najednou může paktovat s vyznavači segregace. V rozhovoru, který spolu vedou – a který mimochodem objasňuje ledacos z historie amerického pojetí občanských svobod – obviní ze zrady někdejších ideálů samotného Atika, „advokáta chudých“. On se sugestivně ptá „Chceš černochy v našem světě?“ a ona odpovídá „Ujel nám vlak. Na negrech si vybíjíme zlost vůči (federální) vládě.“

Bolestivost konfliktu zvýrazňují evokace dětských let a situací a čtenář, který zná Jako zabít ptáčka, je může prožívat spolu s hlavní postavou. Odcizení se totiž ukazuje na všech stranách, k jedné z nejsmutnějších scén patří setkání s Kalpurnií, někdejší černošskou chůvou, jež najednou odmítá projevit Janě Luise pochopení: „Nemůžu mluvit s jediným člověkem, který mne vychovával od mých dvou let.“

Síla románu spočívá především v mnohovrstevnatosti, s níž líčí konflikt mezi tradicionalistickou mentalitou a potřebou společenských změn. Umožňuje vhled k jednomu ze zdrojů současného rozdělení americké společnosti, zejména pokud jde o způsob, jak se mají ve společnosti ujmout nezbytné reformy (možná i proto se stal v r. 2015 za končícího prezidentování Baracka Obamy nejprodávanější knihou v USA). „Jižanská mentalita“ tvrdošíjně hájí princip absolutní svobody jednotlivce. Úporné rozhovory (poučené, ale velice živé), které Jana Luisa vede, přitom odhalují, jak absolutizace individuální svobody může brát naději konkrétním segregovaným či jinak znevýhodněným skupinám a fakticky degraduje jejich lidskou důstojnost. Čtenář pocítí, jak silné může být náhlé odcizení, dané odlišným postojem k aktuálním sociálním výzvám, a jak nesnadné je takový příkop v rámci konkrétní komunity překonat. S prohlubující trpkostí si Jana Luisa uvědomuje, že „to, co ji nutí stát si pevně za svým a nevzdávat se, je její otec.“ s. 91) V zápase, který vede, nejde o vítězství určité ideologie, nýbrž o to, jaký charakter a svědomí má každý jednotlivý člověk a s jakou mírou opravdovosti přistupuje k řešení společenských dilemat.

Neodmyslitelnou součástí románového příběhu je i místní protestantská církevní pospolitost. Název Postav hlídku dostal román podle textu kázání místního kazatele, jemuž Atikus s příznačným suchým humorem přezdívá Kámen („prosili jsme o chléb, a dostali kámen“). Ztělesňuje spiritualitu, jež slouží k sebeutvrzování maloměstské mentality bez rozhledu, tedy tradicionalismu v té nejupadlejší podobě. Ve srovnání s Jako zabít ptáčka představují ovšem církevnické pasáže Postav hlídku nejslabší místa překladu, který tak českého protestantského čtenáře připraví o nejednu výživnou asociaci (viz jen překlady písní, jež upřesňuje J. Tengler v Hutně a chutně v Protestantu č. 3). Koneckonců i titulní citát z Izaiáše 21,6 „Go set a watchman“ pochází ze starších anglických překladů bible, jimž by odpovídalo spíš kralické „postav strážného“. Autorka každopádně přesvědčivě předvádí, že schopnost stát na stráži a s předstihem vnímat, co tu kterou společnost aktuálně ohrožuje, církev utopená v tradicionalismu ztrácí. A tak nezbývá, než za kompas pro rozhodování a zápasy tváří v tvář aktuálním výzvám přijmout místo církevnické loyality vlastní svědomí.

Čtenářovo dilema, jak to tedy vlastně je s postoji hrdinů původní knihy, se ovšem dále prohloubí, když zjistí, že Postav hlídku není pokračováním Jako zabít ptáčka, ale naopak prvním literárním pokusem (resp. opusem) Harper Leeové. Nakladatel ho tehdy odmítl. Přitom zde twainovský humor kombinovaný s ženskou vypravěčskou perspektivou osvědčuje snad ještě víc, než v Jako zabít ptáčka, nemluvě o náročnější skladbě – nepostupuje lineárně, ale nechává růst maycombský svět i ústřední konflikt prostřednictvím střídání scén ze současnosti a dětství. Ale především zůstává otázka: Jestliže tahle kniha s tak hlubokou reflexí vlastního odcizení i postojů zabředlých v jižanských předsudcích byla napsána jako první, co to vypovídá o kultovním Jako zabít ptáčka? Je to jen poněkud idealizované smíření s vlastními kořeny, idealizace krajiny dětství i někdejších postojů lidí jako Atikus Finch, anebo pravdivé vylíčení jižanské společnosti let třicátých? Společnosti, která si ovšem ani v osobě svých nejosvícenějších liberálních představitelů najednou neví rady s nastupujícím emancipačním hnutím? Podobnost s dilematy, jež musíme řešit v naší současnosti, není vůbec náhodná.

Harper Lee, Postav hlídku, přel. Jana Hejná, Mladá fronta Praha 2016

Čtenáři píší 6/2019

Po, 07/08/2019 - 07:31
Čtenáři píší 6/2019 Protestant Po, 08/07/2019 - 08:31 Jan Pičman Jan Rataj Číslo 6/2019

Ještě k Izraeli a Palestině

Zaujal mě nadpis článku „O Izraeli a Palestině“ v květnovém čísle, s chutí jsem si jej přečetl (nejen ten). Bohužel již v odpovědi na první otázku (až neslušně podivnou: Jaký má podle Vás smysl existence státu Izrael?) pan Suleiman Abu Dayyeh tvrdí, že Izrael vznikl „nespravedlivě a brutálně. Za vznik tohoto státu zaplatilo 800 000 Palestinců vyhnáním a dodnes je jim upíráno právo na návrat“. Věřím, že takovéto tvrzení nikdo z vaší redakce nebere vážně a mě moc mrzí, že jste podobnou nepravdu (bez uvedení jakéhokoliv pramene) z textu nevypustili, případně neglosovali.

Asi není potřeba připomínat ani vám, ani čtenářům Protestanta, že Izrael byl jako stát vyhlášen v květnu 1948 na základě souhlasu OSN z roku 1947 se vznikem dvou samostatných států na území Palestiny, že tisíce bohatších Arabů z území Palestiny dobrovolně odešlo již ke konci roku 1947 a začátkem roku 1948, že ohromné množství Arabů opustilo své domovy na území Palestiny hned po vypuknutí války, kterou vyhlásilo několik arabských států nově vzniklému státu Izrael. Dobrovolně odcházející Arabové tehdy vyslechli výzvy arabských států, aby dočasně domovy opustili a vrátili se do nich až po pár dnech, během nichž bude Izrael smeten do moře. Že ještě větší množství Židů muselo uprchnout z území arabských států a usadit se v Izraeli, že hodně Arabů na Palestinských území skutečně bylo během války v roce 1948 zabito i zmasakrováno a hodně Arabů uprchlo za hranice nově vzniklého státu Izrael. Více o tom například v knize Ari Šavita Země zaslíbená, Host, 2015 nebo na stránkách https://www.jewishvirtuallibrary.org/myths-and-facts-the-refugees#e s pečlivou citací pramenů. Zcela respektuji názory pana Suleimana Abu Dayyehema. Situace na území Izraele a Palestiny je velmi spletitá a každá zúčastněná strana má nárok na svoji interpretaci a návrhy svých řešení. Je ale škoda, že právě v měsíčníku naší církve, která si zakládá na Slovu – a věřím – i na slovu, necháte na úvod slova polopravdivá, matoucí a svádějící k jednostrannému až ideologickému pohledu. Vážil bych si toho, kdybyste jako projev snahy o vyvážený pohled uvedli v příštích číslech pohled člověka s názory „z druhé strany“, které mohou komplikovanost situace dokreslit. A není to nic obtížného. Pan Daniel Haslinger, rodným jménem Daniel Zajíc, studoval na fakultě naší církve, vystudoval i historii a do Izraele jezdí profesionálně. Věřím, že by rozhovor neodmítl. Nebo lze čtenářům doporučit knihu Tuvia Tenenbom Chyťte Žida!, Zeď, 2018. Také názor „z druhé strany“.

S přátelským pozdravem Jan Pičman, Praha 10

Ad „Milionové demošky pro demokracii“

Jsem rád, že se Protestant vyjadřuje k politickým tématům a profiluje se zejména na sociálních a lidskoprávních aférách. Jsem ale v rozpacích z toho, jak agituje pro masové antibabišovské demonstrace (Pt 5/2019). Rozhodně nejsem příznivcem premiéra Babiše, nikdy jsem jej nevolil a jeho vládnutí mi nedělá žádnou radost. Bohužel ale vyhrál se svým hnutím svobodné volby. V roce 1989 jsme demonstrovali za změnu systému a svobodné volby. Dávat do přímé paralely dnešní demonstrace za odstoupení legitimně zvoleného politika je krkolomné. V demokratické společnosti je legitimní demonstrovat za konkrétní činy (např. uzavření uhelného dolu, proti perzekuci konkrétních lidí, proti xenofobii, proti likvidaci úspěšného sociálního projektu atd.). Ale je odstoupení premiéra a ministryně vnitra takovým legitimním cílem? Navíc odstoupení premiéra by dnešní politickou situaci patrně vůbec nezlepšilo (o tom byla napsána řada fundovaných komentářů).

Co mi ale na věci vadí více, je právě masovost protestů, fascinace množstvím, silou davu. Obávám se, že tyto akce zvyšují polarizaci společnosti (podobně jako provokativně arogantní vyjadřování prezidenta Zemana), rozdělují na „my“ a „oni“, na demonstraci se potěšíme se svými kamarády a souputníky, a ti druzí se ještě více zabarikádují na druhé straně. My ale potřebujeme kvalifikovanou opozici, dobře profilované strany či hnutí, které nabízejí jasnou alternativu. Potřebujeme diskuze o politických tématech, o ekologii, rozumné sociální politice, a toto vše v masovém protibabišismu splývá v beztvarou hmotu jakéhosi soudružství od ODS až po Piráty či Zelené. Byl bych rád, kdyby Protestant dále podporoval politickou kultivaci, abychom se třeba jednou dožili situace, kdy Zelení (či jiná programově proekologická strana) bude úspěšná ve volbách, podobně jako třeba v Německu.

Jan Rataj, Čerčany

Redakce děkuje čtenářům za reakce, vždyť právě díky nim se se rozbíhá nezbytný rozhovor.

K výtce Jana Pičmana,

že rozhovor s Suleimanem Abu Dayyehem je jednostranný, nezbývá připustit, že má naprostou pravdu. Šlo totiž o pohled z určité strany, u nás ne tak běžný, který měl být v témž čísle doplněn o pohled s jeruzalémskou rabínkou Adou Zavidov, která dostala obdobné otázky. Tento rozhovor se bohužel Petru Tureckému nepodařilo připravit a dokončit ze zdravotních důvodů včas, a tak ho jako doplnění přinášíme až v tomto čísle. Jinak ovšem šlo o to zpřístupnit ve zdejší společnosti pohled, který někdy automaticky odsuzujeme, přičemž podobnou perspektivu zastávají i příslušníci mladší generace izraelských historiků (viz rozhovor s Ilanem Pappé v Protestantu 5/2013).

Pokud jde o reakci Jana Rataje

na můj text o nedávno završené vlně demonstrací organizované Milionem chvilek, rozumím obavě racionálně rozvažujícího člověka z fascinace stále sílícím davem. Nicméně bych jako účastník v podstatě všech pražských demonstrací (mám to jako farář za rohem, cítil jsem odpovědnost podpořit organizátory, navíc se mi akce „milion chvilek“ od začátku velice líbila) odvážil oponovat: demonstrace sice ventilovaly frustraci části veřejnosti z dlouhodobého i aktuálního působení ANO v roli představitelů moci výkonné, nicméně sami organizátoři jim dávali náplň pozitivní (zastat se nezávislosti justice) a navíc nastolovali další témata. Na rozdíl od těch, kdo situaci, vytvořenou kombinací trestního stíhání neodstoupivšího premiéra, vlastnictvím korporace a mohutným mediálním krytím nevidí (či nechtějí vidět?) jako ohrožení, jež by mělo hnát lidi do ulic, já (jako občan inspirovaný křesťanskou tradicí, háklivou na všelijaké „šelmy moci“) demonstrace vidím jako jeden ze (snad ne opožděných) kroků, jak zastavit orbanizaci naší země. Vystoupit s protestem dřív, než se začnou vraždit aktivní kritici nepravostí jako na Slovensku, v době, kdy panující moc postupuje spíše „salámovou metodou“, aby nepobouřila, ale informační kanály i justici si ochočila, považuji za důležité – a jsem vděčný Milionu chvilek, že se jim to podařilo uchopit a sdělit. Samozřejmě, že demonstrace jsou (podobně jako třeba bohoslužby) žánr vyžadující určitou zkratku i vyvolávající specifické emoce, a tento žánr každému nesedí. K demokratické diskusi však zcela jistě patří. Organizátorům se tento žánr podařilo kultivovat a zároveň dát protestům občanské společnosti konstruktivní podobu. Mj. i v tom, jak na demonstracích rezonovala na rozdíl od podzimu témata související s klimatickou změnou. Možná, že právě tady se rodí nějací příští Zelení, kteří budou daleko slyšitelnější a vlivnější společenskou sílu, než tomu bylo ve zdejší kotlince doposud.

Tomáš Trusina

Z člověka pacientem

Po, 07/08/2019 - 07:27
Z člověka pacientem Protestant Po, 08/07/2019 - 08:27 Hans P. van der Horst Číslo 6/2019

Na článek „Proč zrovna já?“ (Petr Turecký, Pt 5/2019) jsme dostali zajímavou reakci. Vlastně na nás čekala připravená už dlouho: Hans van der Horst ji sepsal z vlastní zkušenosti s náhlým onemocněním už před sedmnácti lety (po krvácení do mozku), a přece jeho dopis do sboru a přátelům zní docela aktuálně. Dnes se mu vede dobře a všechna ta léta přijímá jako „z milosti přidaná“.

Stane se to náhle. Ruka neposlouchá. Noha jako z olova. Co to? Však víš. CVA. Tchyně to taky má. Vyděšený? Ne, to není ono. Spíš vyvedený z míry, podrážděný. Na kole s Abem do Maďarska už nepojedeš. Ne že by to byla zrovna taková tragédie, ale přece jen je to škoda. Mozek mi funguje jako dřív. Všechno vidím, všechno vnímám, jen když jsem unavený, začínám si trochu šlapat na jazyk.

Otázka „proč já“ nehraje žádnou roli. Spíš naopak. Nikdy mi nic nescházelo, ani jsem neměl nic zlomeného, takže „proč ne já“, když se to přihodilo tolika jiným. Mnohem víc mi vadí něco jiného. Ten pocit, jak se na člověka lidi dívají – ach ano, s láskou, myslí to dobře, tolik se starají – jako na pacienta. Už ne jako na člověka, kterým přece pořád jsem. To, že jsem handicapovaný, je jenom jedna část mé bytosti, i když tahle část je zrovna docela důležitá. Proto jsem tak rád za všechny návštěvy, za lidi, kteří mě znají a vtahují mě do všeho, co se děje ve světě a taky v jejich světě. Kdyby mě to moc unavovalo – což se zpravidla stává ke konci návštěvních hodin – řekl bych to sám. Taky jsem vděčný za všechny dopisy a pohlednice, za všechny vyslané modlitby a zapálené svíčky. (Myslím, že na všechnu tu administrativu si Bůh musel najmout jednoho anděla navíc.) Nemusel jsem ani na chviličku pochybovat o lásce a důvěře, kterou jsem zakoušel od Boha i od lidí. A přece se mi honí hlavou: zdalipak by se můj sbor stejně naléhavě modlil za mír na Blízkém Východě? Zdalipak by posílal tolik velikonočních pozdravů lidem vězněným všude na světě? Teprve teď si uvědomuju, jak málo jsem často udělal pro jiné, a jak moc udělali jiní pro mě a moje blízké.

Shrnuto: sedím tady plný vděčnosti, ale taky podrážděnosti. Těžko se vyrovnávám s tím, co jsem ztratil – už nejsem tak zdravý, už se se mnou tolik nepočítá. Prostě jeden případ, jeden klient v rehabilitačním středisku. Všichni mají tolik práce, všichni se tak lopotí, honí se a organizují, a na člověka mnoho času nezbývá. Co si přeju? Pamatujte na sebe navzájem, jako sbor, nezapomínejte na svět, a jeden pro druhého si udělejte čas. Dokud to ještě jde. A ve všem děkujte Bohu!

Srdečný pozdrav z Maartensovy kliniky vám zasílá Hans P. van der Horst, oddělení F1a, pokoj 10.

Parádní paratexty

Po, 07/08/2019 - 07:25
Parádní paratexty Protestant Po, 08/07/2019 - 08:25 Jan A. Dus Číslo 6/2019

V krásné úpravě nakladatelství Scriptorium vyšla v těchto dnech kniha Staročeské biblické předmluvy, která si jistě najde cestu do knihovničky každého zájemce o historii biblického textu. Jedná se o specifický případ biblických paratextů – textů, které biblický text provázejí a pomáhají jeho pochopení. Leckdy jsou to pomocníci nenápadní (čísla veršů, marginální odkazy na podobné biblické verše a jiné souvislosti), leckdo je očima přeskakuje (sumáře v záhlaví kapitol, vysvětlivky nesnadných slov), ale pozorný čtenář je dříve či později odhalí a ocení. Historie biblických paratextů může být stejně fascinující jako historie vznikání a překládání biblického textu. V největší míře to přirozeně platí o prolozích, jejichž autoři byli sami překladatelé; jejich úvodní texty k jednotlivým knihám neposkytují jen technické informace a (nezřídka zastaralé) reálie encyklopedického rázu, jak by se mohlo zdát při letmém listování, ale dávají nám nahlédnout přímo do jejich překladatelské dílny – do jejich motivů, metod, a ovšem i do všelijakých mrzutostí i nesnází, které také patří k práci tohoto druhu. Svatý Jeroným – překladatel Písma, autor řady biblických prologů, a tedy jeden z hlavních hrdinů příběhu, jehož kontury nám monografie vykresluje, – si nejednou stěžuje na své kritiky, kteří na něj „štěkají jako vzteklí psi“, a prosí čtenáře, aby pozorně a trpělivě četli jeho dílo a neposuzovali je unáhleně.

Kolektiv pracovnic Ústavu pro jazyk český AV ČR svým monumentálním dílem zaplnil významnou mezeru v bádání nad českým biblickým překladem, na kterou upozornil již Vladimír Kyas ve známé monografii Česká bible v dějinách národního písemnictví (1997). Zasvěcený úvod začíná výkladem o zdrojových textech, tj. o latinských prolozích ve středověké Bibli. Zejména Pařížská bible a Glossa ordinaria měly zásadní vliv na vytvoření té sestavy prologů, která se v různých podobách uplatnila v české překladatelské tradici. Po výkladu o latinských i českých pramenech následuje systematický popis jednotlivých předmluv podle pořadí biblických knih. Vítaným zpestřením knihy je samostatná kapitola o výzdobě předmluv v českých biblických rukopisech.

Jádrem práce je pak samotná edice 124 prologů. Mravenčí práce sestávající v pozorné četbě a přepisu tisíců stránek obtížně čitelného textu je tu předložena v přehledné podobě. V textovém aparátu každý rychle najde ten druh informace, o který se zajímá: první aparát obsahuje určitelné citace Bible a dalších autorit, v druhém jsou shromážděny editorské poznámky. Také třetí aparát, obsahující různočtení ze všech dochovaných pramenů, činí z celé publikace unikátní a na dlouhou dobu nenahraditelné dílo (stěží lze očekávat, že by se v několika příštích tisíciletích nějak zásadně změnil náš stav poznání ohledně dochovaných českých biblických rukopisů a tisků). To platí i o stemmatech a grafech, jimiž autorky dokládají své teze o vzájemných vztazích mezi jednotlivými prameny a o jejich vývojových liniích.

Publikace plně odpovídá nejen ryze odborným požadavkům, ale v řadě ohledů uspokojí i zvídavé laiky se zájmem jak o Písmo, tak i o vývoj českého jazyka, teologii, dějiny církve a historii evropské vzdělanosti.

Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Staročeské biblické předmluvy, Praha: Scriptorium, 2019, ISBN 978-80-88013-78-5

Musíme být nezávislí na mediálním impériu Andreje Babiše

Po, 07/08/2019 - 07:22
Musíme být nezávislí na mediálním impériu Andreje Babiše Protestant Po, 08/07/2019 - 08:22 Pavel Keřkovský Číslo 6/2019

Paní ministryně Benešová je stále arogantní a považuje nás za děti, které nerozeznají rozdíl mezi žalobcem a soudcem, popř. tvrdí, že jsme placeni temnými silami. Nejsme děti a nejsme nikým placeni. K protestům nás vede naše svědomí a smysl pro společenskou spravedlnost. A navíc, máme za sebou dlouhou tradici učitelů občanské odpovědnosti.

T. G. Masaryk nás v Prohlášení nezávislosti Československé republiky 18. října 1918 označil za národ Komenského. Z českých dějin připomenul postavu, která spojuje filosofy, pedagogy i teology, herce a režiséry, knihovníky a žurnalisty, techniky a přírodovědce, řemeslníky, farmáře, dělníky, instalatéry, i popeláře ze seriálu Most! Všichni lidé mají pro něj stejnou důstojnost. (Orbis pictus) Komenský snil o Světovém parlamentu, kde budou křesťané, Židé i muslimové, uruguajští Indiáni i bílí členové Ameriky, též zástupci černé Afriky i dálné Asie. Jeho učení vede k uznání plurality názorů a náboženství, a je tedy strůjcem počínajícího novověkého multikulturalismu. Ve století náboženských válek uznával všechna ostatní náboženství. Světový parlament vznikne, bude-li justice spravedlivá, budou-li politici podřízení právu, budou-li kněží a pedagogové ctít svobodu svědomí. Proto u Komenského čteme: „Na soudních dvorech a na shromážděních ať není dovoleno, aby vládla lest a moc, nýbrž právo.“ Komenský se vícekrát ohradil proti machiavelismu, podle nějž musí úspěšný politik lhát a podvádět, aby dosáhl svého cíle. Dnes by to formuloval tak, že je proti manipulativnímu pojetí státu jako velké firmy, řízené šéfem a jeho mediálními strukturami, jak se o to pokouší premiér Andrej Babiš. Jiný machiavelistický expert prezident Zeman zase kreativně vykládá ústavu. Ani on nepracuje ve prospěch obecného blaha, ale pouze ve prospěch svůj a svých vyvolených.

Česká filosofka Božena Komárková, vyznamenaná presidentem Václavem Havlem za celoživotní zápas o lidská práva, by ocenila jako moudré politické řešení, že se občané ozývají proti politické lsti a lži. Tvrdila, že společnost je budována právem a je zásadně ohrožena lží a nespravedlností. V osobním rozhovoru mi kdysi připomenula slova Komenského: Práva jsou pojítkem lidské společnosti, jestliže se jich správně užívá. Jsou-li jednou rozvrácena, nemůže lidská společnost zůstat nerozvrácena.

T. G. Masaryk byl věřící člověk – jeho kniha Ideály humanitní to dokazuje. Spisovatel Karel Čapek debatoval s Masarykem a vznikla z toho pěkná učebnice kritického myšlení o demokratických principech: Hovory s TGM. V této linii pokračovali lidé, hlásící se k Chartě 77 v době totality. A také my dnes pokračujeme v této chartistické linii úsilím o mediální pravdu a společenskou spravedlnost.

Já jako zástupce staré generace chci vyjádřit vděčnost za náročnou práci organizátorům Milionu chvilek pro demokracii. A také bych chtěl poděkovat desítkám solidních investigativních novinářů v naší zemi. Netaktizují a nemlží, nepředávají chaotické informace. Nejsou zapojení do mediálního impéria předsedy vlády. Stačí jmenovat Hospodářské noviny, Deník N, týdeník Respekt, měsíčník Reportér či týdeník The Guardian weekly. Měli bychom být informačně nezávislí na mediálním impériu pana premiéra. Mírně klesající zájem Pražanů o jeho noviny Metro jsou toho dobrým příslibem.

Facebook, Twitter, a další elektronická média jsou dnes velmi důležitá. Dávají rychlý vhled do každodenního dění. Stejně nezbytné je ovšem fundované poučení od investigativních novinářů v tištěných médiích. Nabízejí argumenty k jednotlivým kauzám a my můžeme do společenské debaty zasáhnout v rubrice Dopisy čtenářů nebo vlastními analýzami. V dnešní době se zápas o pravdivé informace může povést zejména díky tištěným médiím, kde jdou novináři se svou kůži na trh, a jejich svědectví se může stát jedním z argumentů pro zahájení kárného či trestního řízení s provinilými, nebo naopak mohou být za své výroky obžalováni a odsouzeni, jako třeba hradní nactiutrhači novináře Ferdinanda Peroutky. Mediální zápas o svobodu slova je každodenní úkol a nelze ho podceňovat. To je praktická politika všedního dne.

Milion chvilek pro demokracii kráčí po cestě spravedlnosti spolu se svými předchůdci, a proto nejsme malé, nepoučené děti. Víme, že je nutné každý den znovu usilovat o spravedlnost a bránit se proti machiavelistickým lžím a intrikám, dbát na ryzost zákonůusilovat o spravedlivou justici. Jde nám o veřejnou debatu, která se nebojí vyložit karty na stůl a hrát férovou hru. Skutečně nejsme děti.

Děkuji za pozornost.

Příspěvek za chalupáře chrudimského okresu, Chrudim, Milion chvilek pro demokracii, 11. 6. 2019

Rozhovor se Suleimanem Abu Dayyehem

Út, 05/28/2019 - 17:06
Rozhovor se Suleimanem Abu Dayyehem Protestant Út, 28/05/2019 - 18:06 Suleiman Abu Dayyeh Číslo 5/2019

předsedou palestinského výboru Nadace Friedricha Naumanna.

Jaký má podle vás smysl existence státu Izrael?

Stát Izrael je skutečností, s níž se musí Palestinci, Arabové a muslimové vyrovnat, navzdory tomu, jak vznikl nespravedlivě a brutálně. Za vznik tohoto státu zaplatilo 800 000 Palestinců vyhnáním a dodnes jim je upíráno právo na návrat. Takzvané „naplnění Božích zaslíbení“ pro mě nemá žádnou relevanci. Stát Izrael pro mě není pokračováním biblického Izraele, nýbrž nový domov pro milióny Židů, kteří trpěli převážně v Evropě a již pro sebe nenašli možnost bezpečné existence.

Jaká je identita Palestiny?

Palestina jako stát neexistovala do roku 1948 – podobně jako mnoho jiných států včetně Izraele. Odedávna však existovala jako kulturní a zeměpisná skutečnost. To ovlivnilo rozvoj palestinské identity. Dalším významným prvkem této identity je už staletí trvající pospolitost arabsky mluvících muslimů, křesťanů a Židů. Společně vnímané dějiny a kultura, která je od 7. století ovlivněna arabským vlivem, vedly k rozvoji jedinečné identity. Palestinskou identitu také výrazně ovlivnil postulát sionistického hnutí a později státu Izrael, který si Palestinu nárokoval jako vlast pouze pro Židy. Identita Palestiny je dána také jedinečným dialektem arabštiny, živými místními tradicemi, zvyklostmi a způsobem života. Společný obraz dotváří také staroorientální křesťanství, stejně jako pozdější islám.

Jak byste charakterizoval současný nacionalismus v Izraeli?

Jako velmi problematický a nebezpečný – nejen pro Palestince, ale také pro Izrael, protože díky němu ztrácí tento stát svůj původní charakter a svou podstatu. Stát se stává stále autoritářštějším, intolerantnějším, militarističtějším a agresivnějším navenek i uvnitř. Čím déle zůstanou u moci pravicové a nacionalistické síly, tím rasističtějším a izolacionističtějším se tento stát stane.

Jakou roli hraje náboženství v politice Izraele a Palestiny?

Podle mého názoru v obou státech hraje náboženství stále větší a negativnější roli. Stát Izrael už od svého vzniku bazíroval na židovském náboženství a částečně jím legitimizoval svou existenci. Židovství v Izraeli a islám v Palestině určují veřejný život i běžný den obyvatel. K tomu na obou místech neexistuje formální oddělení státu a náboženství, což vede k jeho neustálému zneužívání. Náboženští hodnostáři v obou státech bohužel vůbec nehrají pozitivní roli a nebudují mezi národy mosty, nýbrž – což je spojuje – podporují spíše nenávist a rozdělení.

Lze vést dialog?

Ano, dialog se musí stále vést a budovat, navzdory obtížným administrativním, logistickým a politickým podmínkám. Ale aby mohl dialog nést plody, musí být spojen s takovou politikou, která umožní změnit skutečný stav věcí. Myslím, že na obou stranách jsou stále lidé připravení k dialogu na všech úrovních, zvláště na rovině občanské společnosti. To musí zahrnovat novináře, akademiky, mládež, ženy, obchodníky a také – nikoli na posledním místě – politiky! Tento dialog ale nesmí mít hranice, ani nesmí být omezen jen na určité skupiny, musí se vést všude a vždy, kde je to možné.

Kdo je zde obětí?

Židé jsou už po staletí obětí netolerantní křesťanské Evropy a následně nacistické ideologie, která pohrdala lidmi. Palestinci jsou obětí špatného svědomí Evropanů, následně dějinami vzniku státu Izrael plnými násilí a bezohlednosti a vyhnání ze své vlasti nacionalistickými sionisty, kteří založili stát Izrael.

Jak hodnotíte holokaust ve vztahu k Palestině?

Znamenal začátek katastrofy také pro Palestince, která vyvrcholila v roce 1948 ztrátou vlasti a vyhnáním. Domnívám se, že bez holocaustu by stát Izrael nevznikl, nebo by přinejmenším vznikl mnohem později.

Jaké jsou projevy izraelské šikany vůči protektorátu Palestina? Jeden Palestinec mi po kontrole v autobuse na checkpointu sdělil, že Izraelci jsou stejní jako Hitler. Jak moc je to přehnané tvrzení?

Toto srovnání je určitě přehnané. Existuje však jasný rozdíl v každé oblasti života, ať už je to právo k pobytu, plány výstavby, využití ulic a silnic, získání státního občanství, právo na návrat a totální kontrola palestinských území armádou. Dokonce i v Izraeli a nejen v Palestině existují jednoznačná pravidla a zákony, které se orientují na rasu a náboženství a privilegují Židy a jednoznačně znevýhodňují Palestince nebo nežidy. Jedná se o přijetí do některých vysokoškolských programů, přijetí do armády, poskytnutí dotací na výstavbu, nebo přijetí do některých zaměstnání (piloti, odborníci v IT, vojenský průmysl a pod.).

Otázky připravil Petr Turecký, z němčiny přeložil Mikuláš Vymětal

Suleiman Abu-Dayyeh

se narodil v Beit Jala v Palestině. Je bakalářem a magistrem sociálních věd. Studoval na univerzitách v Bochumi, Münsteru, Bonnu and Brémách. Vystudoval i ekonomii. Pracoval jako konzultant pro nejrůznější lokální i mezinárodní projekty, osm let byl lektorem a instruktorem německé Nadace pro mezinárodní rozvoj a přednášel též sociologii na univerzitě v Betlémě. Po návratu do Palestiny pracoval v turismu a od r. 1994 je předsedou palestinského odboru Nadace F. Naumanna v Jeruzalémě. https://jerusalem.fnst.org/

Nadace Friedricha Naumanna pro svobodu je nadací pro liberální politiku ve Spolkové republice Německo. Je zaměřená na dlouhodobé prosazování principu svobody, v jehož rámci se uplatní důstojnost všech lidí a ve všech oblastech společnosti, a to jak v Německu, tak v zahraničí. Prostřednictvím zajištění a rozvoje svých statutárních projektů (občanská výchova a dialog, sponzorství talentovaných, výzkumné a politické konzultace, archivace) chce nadace přispět k utváření budoucnosti. https://fnst.org/content/about-us

Nadávání a rouhání

Út, 05/28/2019 - 17:01
Nadávání a rouhání Protestant Út, 28/05/2019 - 18:01 Jan A. Dus Číslo 5/2019

„Nikdo neví, co chce, ale všichni chtějí reformu EU,“ říká trefně Vít Dostál (Forum24, 10. 5. 2019) v kritické poznámce k článku Alexandra Vondry o eurovolbách. Reforma EU je přitom jen jednou ze záplavy volebních floskulí, kterými nás zahrnují marketingoví mágové (zlý Brusel, silné Česko, tvrdě a nekompromisně, bude líp, atd.). Jak osvěžující je ve srovnání s nimi Slovo Hospodinovo i slova biblických svědků o Něm. Slova pravdivá a odvážná (řec. parrésiá), která se staví proti slovům prázdným a zlým, proti nadávání, proklínání, rouhání (řec. blasfémiá).

Uvedené řecké výrazy se ocitají těsně vedle sebe (Sk 13,45–46) ve vyprávění o tom, jak Židé v Pisidské Antiochii „proklínali“ Pavla a Barnabáše, ti však ve svém kázání „směle“ pokračovali. Podle ČEP se Židé apoštolům „rouhali“, což nás trochu tahá za uši. Jsme zvyklí mluvit o rouhání proti svatému Božímu majestátu, na nějž zdola útočí nějací kacíři, ateisté a podobná verbež (dnes také autoři komiksů či divadelních her). Jenže v Písmu se o rouhání většinou mluví trochu jinak. Bůh nemá zapotřebí obhajovat svou svatost před nějakými rouhači, do role jeho obhájců se svévolně cpou jiní. V novozákonní době to byli zejména Židé, kteří si téma rouhání vzali jako záminku proti Ježíšovi a jeho apoštolům. Když se tedy pisidští Židé „rouhali“ Pavlu a Barnabášovi, znamená to spíše, že apoštolům láli jako údajným rouhačům.

Bible odsuzuje blasfémii v každém případě – ať už je to rouhání orientované vzhůru vůči Bohu (v běžném slova smyslu), nebo zatracování lidí dole (třeba právě pod záminkou obrany svatosti). To druhé je však mnohem horší. Je-li terčem blasfémie Bůh, klidně se rouhačům vysměje (jako Hospodin podle žalmistů), nebo to mlčky strpí (jako Kristus podle evangelistů). Zato se rozzlobí dvojnásobně, když někdo zlým jazykem zaútočí dolů, na jeho „maličké“. Těch, kdo mají být umlčeni a zašlapáni do země, se Bůh zastává, ba naopak jim naděluje vrchovatou míru parrésie, odvahy svobodně mluvit.

Ovšem ani apoštolové nesmějí tuto svobodu zneužít a oplácet stejnou mincí. Říkají sice věci, které jsou jejich protivníkům velmi nepříjemné, a přece nenadávají ani nezlořečí. Vyřídí, co musí, a když se setkají s odporem, podle okolností to zopakují, anebo pokrčí rameny, vyklepou sandály a odejdou jinam (příklady za mnohé: Kryl, Hutka, Karásek). Boží slovo je samo o sobě dost zřetelné, ostré jako dvojsečný meč. Nenadává, ani nepřikrašluje. Nerozsévá strach a nenávist, ani neláká dárečky a lichotkami. Někdy mluví tiše, jindy nahlas, někdy zdvořile, jindy ostře, i s pomocí provokativního prorockého gesta, ale nikdy se neuchýlí k nečestným trikům a líbivým maškarádám. To, proti čemu stojíme, není nějaká primitivní prostořekost, ale rafinovaná polopravda. Nejde o slovíčka, ale o tendenci. Zatímco parrésie odhaluje zlo proto, aby dala prostor svobodě a pravdě, blasfémie (včetně úslužných eufemismů) je čirá zlomyslnost, která i bez sprostých slov vede zase jenom ke zlu, ponižování lidské důstojnosti.

Z krátkodobého hlediska to vypadá špatně. Mnoho voličů se nechává fascinovat duněním prázdných sudů, co se válí všude kolem, plné lživých výkřiků a líbivých polopravd, zákeřných pomluv a slin nenávisti, pochlebování, ubohých vytáček a upocených slibů. Jistěže tahle legie stihne ještě nadělat hodně škody, zejména s pomocí internetu (brexit aj.), nakonec se však stejně odkutálí do mořských hlubin. Jen to mezitím nesmíme vzdát. Nenecháme-li se umlčet a budeme-li pěstovat kulturu dialogu, uvidíme, že zdvořilé otázky i pravdivé odpovědi vždycky zase rozkvetou na poli tohoto světa. Zatímco trollí fabriky se z Božího dopuštění rozpadnou jako sauronovské obludy.

Kázání Pavla Keřkovského

Út, 05/28/2019 - 17:00
Kázání Pavla Keřkovského Protestant Út, 28/05/2019 - 18:00 Pavel Keřkovský Číslo 5/2019

Spravedlnost, exekuce a zázraky v mezilidských vztazích

Text: Lukáš 19,1–10

Překvapí-li vás někdo otázkou, co vlastně tak závažného zvěstoval Ježíš Nazaretský, že zde má už dva tisíce let své příznivce, asi vás nejprve napadne troj-přikázání lásky o milování Boha a bližního jako sebe samého. To je jistě základ, který shrnuje zvěst zákona a proroků, jak nazýval Ježíš bibli. To asi může být první bezprostřední odpověď, která nás napadne. Vzápětí si asi uvědomíme, že našemu tazateli musíme ještě vysvětlit, že rabi z Nazareta vyučoval i dalším věcem, které nebyly tak srozumitelné a zdánlivě lehce proveditelné. Některé zarážely lidi učené i prosté a lidé se museli zastavit a ptát se, jak konkrétně mají uskutečnit některé Ježíšovy požadavky: např. „Milujte své nepřátele!“ To znamená, že jim nemáme nadávat ani usilovat o jejich fyzickou likvidaci.

Americký baptistický kazatel Martin Luther King by k tomu dodal, že nepřátele máme milovat zvláštním způsobem. Nemáme se nutit do sympatií vůči nepřátelům spravedlivých pořádků, kteří pohrdají spravedlností, podvádějí, myslí jen na sebe a nedbají na společné blaho. Nemáme se přetvařovat a říkat, že je milujeme tak, jako milujeme své nejbližší partnery a přátele. Máme je milovat božím způsobem. Bůh miluje lidi spravedlivé i nespravedlivé. Jeho milování spočívá v tom, že lidem všeho druhu dopřává žít na této zemi, ale zcela vehementně odmítá jejich nespravedlivé činy.

Nespravedlnost odmítali proroci, někteří apoštolové, středověký učitel Jeroným Pražský, Jan Amos Komenský, Božena Komárková, František Laichter a mnozí další. Podobně my máme vehementně odmítat nespravedlivé činy nepřátel spravedlnosti. Je to obtížné, ale nemáme snít o pomstě. Nemáme uvažovat o násilné státní převýchově. Za socialismu se to běžně dálo na vojenské základní službě nebo v nápravných táborech. V mnoha čínských kantonech dnes převychovávají muslimy, buddhisty i křesťany. Panují tam poměry jako u nás na začátku padesátých let minulého století, kdy byli lidé odváděni bez soudu do nápravných táborů, jak to známe např. z filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci.

Našemu tazateli se už v tuto chvíli může zdát, že mluvíme zmatečně. Přestane nás poslouchat, a půjde za někým, kdo do toho netahá celý zákon a proroky či boží starost o lidskou spravedlnost. Půjde za někým, kdo mu dá rychleji útěchu pro jeho srdce a pohladí na duši. Touha po rychlé spirituální první pomoci provází lidstvo od nepaměti a je tomu tak i dnes. Proto lidé chtějí často jen potěšit srdce a již se nezabývat dalšími důsledky boží spravedlnosti, které se týkají našich mezilidských vztahů v církvi i v sekulární společnosti. To zřetelně vidíme např. na evangelijním bohatém mladíkovi, který hledá dobré morální hodnoty a dychtí po rychlé spirituální pomoci. Ježíš ho svou odpovědí nepohladí na duši, a on odchází s pláčem. Nechápe, že má více zjišťovat, v čem lidé potřebují pomoc, jak se zasadit o společenskou spravedlnost v jejich životě.

Co tedy investigativního řekl Ježíš Zacheovi, že se Zacheus změnil? Co musel uslyšet, že neodchází od Ježíše s pláčem jako bohatý mladík, ale naopak slibuje: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Jako státní úředník říká něco nezvyklého. Přiznává, že zneužíval svůj úřad místo toho, aby dbal na spravedlnost a obecné blaho. Ježíš tedy musel hovořit o jeho osobním životě, o potřebnosti vybírání cla, o poctivosti úředníků, o tom, jak důležité je dbát na obecné blaho.

A co veřejné mínění v Jerichu? Co o něm mínil tehdejší bulvár? Veřejné mínění tvrdilo, že Zacheus je podvodník, který v tom umí chodit, ale nikdo konkrétně se neodvážil jednat přímo jako rabi z Nazareta.

Co dalšího asi řekl Ježíš Zacheovi, tomu nepříteli spravedlnosti, jehož miloval, ale jehož podvody vehementně odmítal? Jistě něco z toho, co uslyšel bohatý mladík, že peníze jsou tu proto, aby se žilo dobře mně i druhým. Což mudroslovný biblický autor vyjadřuje slovy: „Pouštěj svůj chléb po vodě,“ tedy buď ochotný dávat i těm, které zatím neznáš. Jsou zde a potřebují pomoc.

Tak to zřejmě poměrně často děláme i my, když posíláme peníze na sbírku pro postižené povodněmi, hurikánem, nebo podporujeme Lékaře bez hranic, Člověka v tísni, Včelku, Divoké husy, nebo se zapojujeme do adopce na dálku. Bohatému mladíkovi se do tohoto způsobu rozdávání moc nechtělo, kdežto Zacheus slíbil, že polovinu jmění rozdá tímto způsobem lidem jemu dosud neznámým.

Ze Zacheova vyznání vin a slibu nápravy lze usuzovat, že asi uslyšel něco o požadavcích boží spravedlnosti, jak o nich čteme v knihách Mojžíšových, zejména o zákazu podvodu u soudu, o zákazu úplatků, o zákazu útlaku migranta, o zákazu podvádění v celé hospodářské oblasti.

O jaké podvodné jednání šlo, nám může přiblížit dnešní kritika neblahé exekutorské praxe nedávných let. Dnes je zadluženo přes 800 tisíc občanů, a v některých případech došlo k tomu, že za poměrně malý přestupek mnohaletou penalizací musí nyní zaplatit někteří dlužníci stonásobnou cenu, místo 500 korun 60 tisíc korun pokuty. Někteří exekutoři by, tak jako Zacheus, měli přiznat, že zištným způsobem využili zákon a nasadili nespravedlivě vysokou pokutu za nezaplacení dluhu. Pokuta za jízdu na černo v metru, tedy poměrně malý přestupek, byla úředně přehodnocena na obrovskou pokutu. Dnes je to hodnoceno sice jako čin v mezích kdysi platných zákonů, ale z hlediska mravního za nespravedlnost.

Ježíš asi debatoval se Zacheem o zneužívání celních zákonů státními úředníky, o nemravném upřednostňování vlastního blaha před obecným. Sekulární spravedlnosti se Ježíš dotýká i v kázání na hoře. Připomíná, že se má římské právo respektovat, pokud napomáhá dobré věci. Máme napomoci poštovní službě a jít s ní dvě míle, tedy více než zákon žádá. Ježíš respektuje civilní právo, proto říká „co je císařovo, to náleží císaři“. Zároveň však dává právu jasné meze. Ne vše císaři náleží a na něco nemá nárok ani on. Že se Ježíš sociálně-hospodářskými poměry zabýval, dokládá právě věcným napomenutím Zachea.

Není proto divu, že zkoumání úrovně spravedlnosti doporučují i Zásady Českobratrské církve evangelické (1968). Věřící se mají starat o společenské poměry a ryzost zákonů, proto je to i naše starost. Mělo by se o tom psát v církevním tisku. Na nás je, abychom považovali za své oprávněné poslání o těchto záležitostech mluvit a požadovat nápravu konkrétních nespravedlností.

Má to nějaký smysl pro dnešního člověka? Bude to vést k nějakému výsledku? Tehdy ano. Tehdy se stal zázrak, protože Zacheus uznal, že zneužíval svou úřednickou moc, kterou mu propůjčil římský stát. Evangelijní svědectví dále naznačuje, že máme napomáhat k podobným zázrakům, jaké činil Ježíš. Zázrak změny smýšlení je proveditelný a je větší, než utišení bouře na moři, což nedovedeme. Podobně nedovedeme zázrak nasycení několika tisíců několika rybami. Kdežto zázrak změny smýšlení, což prožil Zacheus, má své zaslíbení a je v moci obyčejných lidí. Dále se spasení projevuje tím, že Zacheus je opět považován za řádného člena izraelského společenství, za syna Abrahamova. Proveditelné zázraky se odehrávají v lidském nitru změnou smýšlení a zároveň se uskutečňují v mezilidských vztazích – navrácením důstojnosti před lidmi i před Bohem.

Nejde jen o změnu smýšlení šéfů facebooku, ropných miliardářů, mediálních magnátů, nejbohatších podnikatelů světa. Jde také o změnu myšlení našich místních, regionálních, českých Zacheů, z nichž někteří tvrdě zneužívají svou moc, ač tvrdí, že konali vše v mezích zákona. Proto se již čtyřikrát ve sto dvaceti pěti městech včetně Prahy sešli věřící i nevěřící a demonstrovali za nezávislost justice, nezávislost státních žalobců i soudců, aby i nadále měřili všem stejným metrem a nebyli politickou silou tlačeni k nespravedlnosti. Protestující spolu s hnutím Milion chvilek pro demokracii podpořili spravedlivé státní zástupce, napomenuli k mravnosti a spravedlnosti některé naše vládní úředníky. Zasadili se tak o dodržování právní kultury našeho státu.

Náš dnešní příběh nám připomíná, že to byl Ježíš, kdo jako první oslovil státního úředníka, celníka Zachea. Vynutil si hostinu a rozhovor, který nakonec skončil konstatováním zázraku nápravy a vysvobozením Zachea ze zajetí hospodářské nemravnosti, společenské nespravedlnosti a pohrdání druhými. Máme tedy – věřící i nevěřící – připravovat cestu pro zázraky v mezilidských vztazích pokojnou cestou, jak to také činil Ježíš, Martin Luther King, evangeličtí členové Charty 77 a mnozí další, kteří usilovali o zázraky zpěvem prorockých písní, peticemi, manifesty, Zásadami ČCE i činy pomoci, solidarity či pokojnými demonstracemi (M. L. King), a tak nás povzbuzují k podobnému. Amen.

Milionové demošky pro demokracii

Út, 05/28/2019 - 16:58
Milionové demošky pro demokracii Protestant Út, 28/05/2019 - 17:58 Tomáš Trusina Číslo 5/2019

Na počátku byl nápad, reagující na frustrující výsledek posledních parlamentních voleb: Vezměme Andreje Babiše za slovo. Neodbývejme jeho smlouvu s občany této republiky jako prachsprostý trik, ale vyvoďme ze slibů, jimiž se zavázal, důsledky. Nabídněme mu, čím může doložit, že svou smlouvu myslel aspoň trochu doopravdy. Tak se zrodila iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Iniciativa nikoli pouze protibabišovská, ale především pro-demokratická. Neboť máloco utužuje ducha a zkvalitňuje podhoubí demokracie tak, jako respekt ke společenské smlouvě. A máloco odkrylo do hloubky prázdnotu a cynismus Babišova marketingového projektu jako jeho reakce na tuto iniciativu – arogantní ignorance. Přehlíživost toho, který se právě dostal na vrchol moci, tak co by se bavil s nějakými občany, kteří ho ve věci jeho smlouvy berou za slovo.

Když teď v dubnu policie oznámila, že předává trestní stíhání Andreje Babiše státnímu zastupitelství a obviněný premiér ve stejný okamžik vyměnil ministra spravedlnosti, vyšel Milion chvilek s iniciativou podpořit demonstracemi nezávislost státních žalobců a vlastně i soudců. O tom, nakolik je jejich nezávislost ohrožená případnými reformami, se sice vede debata, ale souhra okolností natolik zavání snahou mít na žalobce větší vliv – třeba jen skrze atmosféru, jakou osobnost ministryně Benešové dokáže v podřízených strukturách vyvolat – že protesty jsou namístě. A zase je potřeba ocenit přístup organizátorů, kteří vzdouvající se vlnu „demošek“ zacílili nikoli pouze protestně, ale konstruktivně, jako iniciativu na ochranu a posílení nezávislosti ohrožených justičních orgánů. Dodali k tomu i návrh konkrétních opatření, která mají bránit vlivu moci výkonné na státní žalobce. A zároveň se veřejně dotázali pozvaných politiků, zda a jak jsou ochotni tyto návrhy podpořit.

Co jsme si jako účastníci dosavadních demonstrací mohli uvědomit – a zač být jejich organizátorům vděčni? Především kultivují (jinak pochopitelné) „antibabišovství“ a dokážou mu dát program s dlouhodobým dopadem, pro demokratický vývoj velice důležitým. I kdybychom nedosáhli odvolání ministryně, přece výkonná moc dostala hlasitý signál, že jí občané koukají pod prsty a mají dost salámové metody, s níž postupně ukrajuje z dosavadní nezávislosti demokratických institucí (byť ministerská výměna už bylo sousto docela tučné). Frustrace mnohých nemusí vyústit ani do rezignace ani do radikalizace. Při pohledu na Václavské náměstí hustě zaplněné v celé horní půli člověka napadá, že na tom nejsme zas tak špatně, když přece jen poněkud abstraktní otázka obrany nezávislosti justice dokázala dostat do ulic tolik lidí. Byť je pravda, že trestně stíhaný premiér tuto otázku velice přesvědčivě konkretizuje.

Vedle konkrétního programu na posílení nezávislosti justice se ovšem vynořila i další témata: potřeba reagovat na klimatickou změnu a její důsledky. Pokud totiž něco podporuje vysychání lučin a borů zdejšího zemského ráje, jsou to v neposlední řadě řepkové lány žlutého barona a jeho způsob zemědělského byznysu. A jako výrazný hlas zaznělo 21. května na Václaváku i varování před hrozbou razantního chudnutí těch nejpotřebnějších. Je-li někdo jejich nepřítelem, je to vláda šéfovaná obviněným premiérem a její rozpočtové záměry.

Od protestantů jsme zatím výraznější podporu nezaznamenali, přestože Milion chvilek rozjížděli deklarovaní protestanté. Přitom podpora takového pilíře demokracie, jako je nezávislost justice, patří k odpovědnosti těch, kdo dobrodiní svobody už třicet let vesele užívají – a svou vděčnost i odpovědnost mají projevit tím, že si nenechají opět navlékat otrocké jho. To jho už dávno nehrozí od komunistů, ale právě od těch, kdo mocí svých prachů chtějí demokratický režim osedlat, aby sloužil jen jejich zájmům. Když jsem tuhle poznámku psal, neustále se mi pod prsty vynořoval překlep „dekoracie“. Možná to byla nápověda: Zatímco Babišovi jde o „dekoracii“, pouhé demokratické dekorace pro jeho vládnutí, lidem kolem Milionu chvilek jde o demokracii bez kulis, skutečně a dlouhodobě zakořeněnou nejen na jevišti, ale i v hledišti. Pro všechny.

Skotská církev a Brexit

Út, 05/28/2019 - 16:57
Skotská církev a Brexit Protestant Út, 28/05/2019 - 17:57 Číslo 5/2019

Zpráva odboru Církev a společnost při synodě (nejvyšším shromáždění) Skotské církve (The Church of Scotland) konané 19. – 24. 5. 2019

V parlamentu Spojeného království jsou jak vláda, tak opozice v rozkolu a není vůbec jasné, zda vedení, ať konzervativní strany či labouristů, je vůbec schopno své strany sjednotit. Rozpolcené nejsou jen parlamentní strany, ale také společnost…

Je zdrcujícím svědectvím o stavu naší demokracie, že vláda a parlament nejsou schopni domluvit se, jaký vztah má Spojené království s Evropskou unií (EU) mít. Decentralizované národy Spojeného království (Skotsko a Severní Irsko) hlasovaly pro setrvání v EU. Vláda však ve svých projevech vůbec nezmiňuje, že hlasování pro odchod z EU nebylo ve všech částech země shodné a že výsledek referenda byl velmi těsný…

V roce 1999 se synoda Skotské církve rozhodla povzbuzovat všechny, kteří jsou zapojeni do procesu smíření a pokoje v Severním Irsku, a doporučila sborům, aby na lid Severního Irska myslely ve svých modlitbách. Toto prohlášení bylo psáno v naději a s vědomím, že Velkopáteční dohoda z roku 1998 je součástí dlouhé cesty k míru. EU chápe důležitost této dohody a po 20 let bylo členství v EU zárukou jejího dodržování. Pokračování v mírovém procesu v Severním Irsku by mělo být pro Spojené království nadmíru důležité…

V roce 2018 odbor Církev a společnost zkoumal, jaký potenciální dopad bude Brexit mít na ty, kteří žijí na venkově a na pobřeží. Zjistil, že tamní lidé mají obavy, že sliby nebudou splněny a že způsob jejich života není dostatečně chápán…

V nadcházejících volbách do evropského parlamentu má církev za úkol podporovat zdvořilou diskuzi s kandidáty, kteří chtějí reprezentovat Skotsko. Zvláště v této napjaté době je důležité si uvědomit hodnotu demokratického rozhodování a vážit si ho. Jsme rádi, že Spojené království může zůstat součástí evropského parlamentu, aby byl dál zvažován náš budoucí vztah s EU…

Pláč

Skotové na Brexit převážně reagují s pocitem velkého smutku. Lidé pláčou nad ztrátou své evropské identity nebo nad tím, že v diskutovaných návrzích není obsažen lepší svět, v nějž doufali…

Referendum o opuštění EU odkrylo rozkoly ve Spojeném království a způsob přípravy na opuštění EU nejednotnost prohloubil. Ke smíření rozpolcených stran je nutný jiný přístup: čas, pokora, ochota naslouchat a vytvářet shodu nejen v parlamentu, ale napříč našimi komunitami. Pokud si přejeme, aby naše soužití nebylo značně poškozeno, je třeba, aby se politici aktivně zasazovali o shodu napříč všemi čtyřmi národy ve Spojeném království (Angličanů, Skotů, Velšanů a Severních Irů) a jakýmkoliv způsobem vytvářeli prostor k jejímu uskutečnění…

Hlas za ty, kterým není nasloucháno

Odchod z EU bude velmi pravděpodobně mít velký ekonomický dopad. Měli bychom se angažovat v tom, aby se politická rozhodnutí nadměrně nedotkla těch, kteří už nyní zápasí s chudobou. Vláda by měla garantovat, že všechna svá rozhodnutí bude zvažovat tak, aby chudoby ubývalo…

Pohostinnost a přijetí

Vláda se rozhodla ukončit svobodný pohyb a trvalý pobyt lidí z EU a sdělila, že to je součást rozhodnutí opustit EU. Pro občany z EU ve Spojeném království a pro naše občany žijící v evropských zemích to je rozhodnutí, které hrubě zasáhne do jejich života. Je důležité, aby církev pokračovala v hlasité podpoře hodnot pohostinnosti a přijetí a ukázala, že pospolitý život rozdílných komunit obohacuje…

Je chvályhodné, že skotská vláda zřetelně opakuje, že občany jiných zemí EU, kteří ve Skotsku žijí, přijímáme…

Synoda Skotské církve už v letech 2017 a 2018 pověřila odbor Církev a společnost, aby o právech občanů EU a našich občanů v zemích EU jednal s vládou Spojeného království. Odbor Církev a společnost se aktivně zasazuje o právo svobodného pohybu…

Usmiřování

Ve zprávě odboru Církev a společnost „Evropa – krize či příležitost” v roce 1996 stálo: Církev podporuje co nejužší spojení evropských národů, protože věříme, že jen s rostoucí závislostí národů na sobě navzájem a překračováním státních hranic můžeme udržet a prosazovat mír a demokracii a být schopni překlenout jak propast mezi bohatými a chudými v Evropě, tak i propast mezi vyspělými zeměmi a zeměmi třetího světa. Smiřovací roli EU nelze podcenit. Je namístě mít strach ze ztráty svobod, které členství v EU zaručuje…

Závěr

Uprostřed trvalých nejistot a rozpolcenosti, kdy se ukazuje pokušení zvýrazňovat hranice, musíme do středu našeho politického rozhodování postavit mezilidské vztahy. Jako komunity a národy se můžeme snažit si navzájem naslouchat, abychom si lépe rozuměli a našli společné řešení. Při vytváření jakéhokoliv budoucího vztahu Spojeného království s EU je nutné se vyhnout vážnému a zakořeněnému rozkolu v našich komunitách a napříč Spojeným královstvím a výsledku dosáhnout otevřenou diskuzí a vytvářením styčných bodů. Jenom tímto způsobem můžeme jako společnost pokračovat spolu a ne rozděleně.

Vybrané části z Supplementary Report of the Church and Society Council, May 2019, Our Future Relationship with Europe převedla Daniela Bísková

Proč zrovna já?

Út, 05/28/2019 - 16:55
Proč zrovna já? Protestant Út, 28/05/2019 - 17:55 Petr Turecký Číslo 5/2019

Lidé se více nebo méně často ptají: Proč zrovna já? Není to otázka špatná, nechci za ni někoho soudit, navíc má v různých souvislostech různé vyznění. Jinak zní „Proč zrovna já?“ na diskotéce, v koncentračním táboře, v muzeu, v nemocnici… Při různých typech nemocí nebo trápení zní také jinak.

Tato otázka jistě patří k otázkám typu: Proč? To samo mi připadá zajímavé, protože tyto otázky si klademe od doby, kdy se učíme mluvit. Z toho je patrné, jak jsou do nás vtištěny. Jakoby sama příroda v nás volala po smyslu toho všeho, ale my neměli ještě dost vyvinuté poznání, abychom odpověděli, a tak již od dětského věku jsme svíraní touto palčivou nedořečeností. Všichni dobře známe, jak snadno nás děti dovedou do úzkých a jak dříve či později musíme kapitulovat a povědět: Nevíme.

Odpověď „nevíme“ je tak odpovědí univerzální, pravdivou, a v důsledku jedinou možnou. Není pravdivější odpovědi. I když zodpovědnost za odpověď přeneseme na víru či náboženskou oblast, bude odpověď – i když jistě vroucně míněná – stejně odvozená ze základní odpovědi, která jediná je prokazatelně pravdivá. Náboženská odpověď je tedy odvozená od té původní ryzí, syrové, jediné pravdivé: Nevíme. Nevíme, jak jsme se tady ocitli, my věřící lidé toužíme věřit, že jsme tu z úradku dobrého Stvořitele, jak to krásně napsal Walter Brueggemann.

Na druhé straně můžeme jako lidé říci: Nikdo se nás nezeptal, zdali se chceme narodit. A tak můžeme své životy rozvinout do podoby odmítnutí vlastního narození. Buď v podobě nenávisti k sobě, např. v podobě alkoholismu, nebo nezměrného riskování života (opakované výstupy na osmitisícovky) apod. Škála je široká. A pak jsou typy lidí, řekli bychom básnicko-romantické (aspoň tak je nazývá Jaroslav Med, když mluví o Ivanu Divišovi), kteří jedou zároveň obojí, od exaltovanosti přecházejí do depresivních stavů, až zcela pokorných poloh. Možná Diviš nebo Ivan Martin Jirous jsou jejich skvělými ukázkami. Lékaři by je samozřejmě označili za nemocné, za maniodepresivní a navrhli by jim léčbu. Usměrnili by je. V dobré víře, že ideálem je zdravá sebeláska a zdravý vývoj osobnosti, více-méně dle hesla: zlatá střední až prostřední cesta. Můžeme v těchto lidech ale také vidět jakési lakmusové papírky společnosti (podobně jako v bláznivých prorocích), která se potácí v různých kompromisech. Děti nemají rády kompromisy, pravdu a lež a spravedlnost vnímají velmi vyhroceně. Pokud se jim děje křivda, pokud jeden sourozenec něco sebere druhému, nastane obvykle neskutečný virválus a tyátrus. Je to v nás. Časem ale otupíme, čím jsme starší, tím obecně tíhneme ke kompromisům, ale i k pokoře. Prý byl nakonec života takhle pokorný i Diviš, minimálně ve svých pozdních sbírkách. Možná i pozdní Jirousovy básně jsou nejpokornější. Např. ta o mouše jak leze po smaltovaném dřezu:

I. Jsou věci které se nedělají / tak měl znít první verš té básně / o čem měla být jsem zapomněl / a když jsem zapomněl i první verš / šel jsem umývat nádobí

Dřez plný že ani / vodu do něj bys nenalil / začal jsem vyndavat nádobí / a rovnat vedle dřezu / a dole byli dva pavoučci / kdybych tam rovnou horkou vodu nalil / bylo by po nich

Co to teď píšu / leze kolem mne moucha / i na blok mi už vlezla / Jsou věci které se nedělají / vařící vodu jsem nenalil.

II. Měla to být jenom jedna báseň / ale nevydržel jsem to / co chceš uvidět hlubšího než drobounké pavoučky / na dně / bílého smaltovaného dřezu

III. Už dlouho / a snad i dávno neleze po stole ani po bloku / teď po ruce mi lezla / a zas je na druhé / mezitím na stole byla / když tak dlouho už se známe / musel jsem jí dát jméno / jmenuje se Marie / Nevím jestli už někdy / dal někdo mouše / krásné tak jméno (Marie)

Vyjdeme-li z polohy víry, která je zakotvená ve vědomí zázraku a vděčnosti, máme určitou naději, že nebudeme brát otázku „proč zrovna já?“ jako výčitku. Snad proto, že nebudeme tolik zaměřeni na vlastní osud. Vlastní osud nám nebude připadat tolik důležitý, aby byl hoden této otázky v posledku mířící jako výčitka k samotnému základu stvoření, ať už je to pro nás to či ono.

A posuneme-li se od sebe, můžeme se ptát jinak. Najednou se nám otevře nový prostor a budeme vtaženi do mnohem zajímavějšího děje. Ježíš radí, abychom se ptali nejdřív po království Božím a jeho spravedlnosti, a to ostatní nám bude přidáno. Pak možná i otázka „proč zrovna já?“ dostane jiný, transparentnější tvar.

Doktoři však, neradujte se z pokorného přiznání fanatika k nutnosti kompromisu! Je tomu právě naopak! Právě tato cesta přivedla Ježíše až na kříž. Ježíšův přístup učí vnímat rozepjatost stvoření do větší šíře, než je ona mnohdy neodbytně vypadající otázka (avšak původně zacílená jen na sebe): proč zrovna já? Tato rozepjatost necílí na vlastní osud a utrpení.

Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (Jan 9,2n)

Ježíš směřuje svou odpověď k specifické naději, již představuje biblické pojetí budoucnosti: Lidé stojí před rozvodněným proudem Jordánu, neví co je čeká, mají se však spolehnout na schránu úmluvy, tedy Hospodinovo slovo (Joz 3nn), které jde před nimi a bere na sebe jejich vlastní frustraci z minulosti. Vždyť se jim vedlo špatně, naposled selhali a mohli se klidně ptát: Proč zrovna my? No, aby se přece i na vás zjevily skutky Boží! Právě na vás! Tento typ vztahování se k budoucnosti věří, že slabé a nebohé Bůh přivede do zaslíbené země plné milosrdenství a solidarity podle Hospodinova slova. Nikoli země plné výčitek. Právě v tomto duchu zní smrtelným lidem poselství závěrečné knihy Bible: A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení 21,3n). Právě v tomto duchu smí věřící člověk hledět k budoucnosti, osvobozen od ohraničenosti své vlastní existence.

Brexit – osobní střípky k úvaze

Út, 05/28/2019 - 16:53
Brexit – osobní střípky k úvaze Protestant Út, 28/05/2019 - 17:53 Tomáš Bísek Číslo 5/2019

Brexitáři v Anglii

V mnoha Britech, a zvláště ve vládnoucích vrstvách, žijí vzpomínky imperiální slávy, kdy vliv „Velké“ Británie zasahoval do všech koutů světa. Jen s obtížemi se brání pocitu nadřazenosti. Ten neproduktivně přiživuje pocit vůdčího postavení ve společenství zemí Commonwealthu.

Od přímočaré solidarity s Evropou odvádí pozornost ostrovní oddělenost. Evropa je běžně zmiňována jako sestava zemí ležících za Kanálem: My jsme tady, tam jsou oni.

V dnešní situaci u mnohých dochází k vyprázdnění zbytků solidarity se zeměmi Evropy. U některých hraje roli také uspokojení z vize soběstačnosti (příkladem politických představitelů tohoto typu jsou například Nigel Farrage, Boris Johnston a další).

Poukazování na potřebu společných postupů a doplňování v rozmanitých otázkách světové politiky (dnes zvláště bezpečnosti), hospodářství a mnohých dalších naráží na zmíněné sebevědomí soběstačnosti, které přiživuje také prožitá historie. Mezi nimi v moderní době například zjednodušené tvrzení, že „my jediní jsme zastavili Hitlerův postup, a tak si stačíme i dnes. Právem se s námi počítá jako se světovou velmocí.“ Jsem přesvědčen, že to je klam, ale jak o tom Brity přesvědčit? Dnes tomu nenasvědčuje téměř nic.

Skličující je zřetelná deformace a zneužití demokracie jako nástroje vedení, či spíše ovládání populace. Pozorovatel může zřetelně vnímat, jak je parlament stravován střetáváním dvou dominujících stran o vedení země. Vedení království tak, aby korespondovalo s každodenním úsilím o skládání účtů či dokonce být vydán druhým v poslání a službě, se zcela vytrácí. Falešné informace (fake news) nepřicházejí jen zvenčí. Naopak se zdá, že zvláště dnes přicházejí od různých jednotlivců a skupin zevnitř.

Myšlence odchodu z evropského společenství značně napomáhá dlouhodobá zkušenost s imigrací. Jedním příkladem dneška je „Windrush“: Po válce byli Jamajčané naverbováni na podřadnou práci. Ještě po mnoha letech vnímají, že nebyli přijati. Dnes se jich vláda chce zbavit. Podobně hrozí deportace mnohým dalším, například také Evropanům. Argumentace se převážně a zcela bezpečně otáčí kolem otázek týkajících se domácího voličstva, tak jako i u nás. To je markantní projev zřetelné soběstřednosti a národní zahleděnosti do sebe.

Zajímavé je sledovat, jak angličtina, dnešní lingua franca, dominující při jednáních v Evropském parlamentu i v Evropské komisi, může svádět rodilé anglicky mluvící k pocitu nadřazenosti.

Co Skotsko?

Velikostí odpovídá Dánsku či Slovensku, tvoří jen desetinu populace Anglie. Takže skotské žehrání, že se na ně zapomíná, není přirozeně věcné vzhledem k velikosti a také vlivu. Proto však nemá příležitost žít v iluzi velikosti, která často stravuje velké národy světa. Tak jako my a Slováci, Dánové a další, jsou Skoti „odsouzeni“ k hledání smyslu své existence a otázkám, k čemu tu jsme.

Tři sta let dominance Anglie vytvořilo situaci, kdy Skoti odstupují od nekritického přijímání toho, co přichází z parlamentu v londýnském Westminsteru, to znamená rozhodování o nás bez nás v rozhodujících otázkách týkajících se i Skotska.

Skotsko zaujímá jednoznačně odmítavý postoj k nukleárnímu odstrašovacímu prostředku Trident – na jehož údržbu má britské ministerstvo obrany v rozpočtu na rok 2020/21 téměř 40 miliard britských liber (které chybí jinde). Tento postoj zřejmě plyne z toho, že Skotsko netrpí chronickou nemocí vypjatých imperiálních choutek a k takovému principiálnímu postoji po desetiletí jednoznačně přispívaly křesťanské církve. Navíc je základna Tridentu umístěna ve skotských vodách.

Staletí života v obtížnějších přírodních i společenských podmínkách zamezilo většímu rozdělení společnosti na bohaté a chudé. Proto také nevznikla elitní vrstva politiků a vůdců, kteří by měli obtíže vidět člověka na ulici.

Skotský parlament a vláda, jen s částečnou pravomocí, může a má více předpokladů k tomu, usilovat o osobité skotské otázky a výhledy. Z toho je možné vypozorovat více péče o ty, kteří nedostačují, neumějí žít v dnešním světě, anebo se odlišují.

Hlasování o Brexitu ukázalo, že Skotsko stojí o setrvání ve spolku evropských států. Skotsko chápe Evropské společenství jako společný úkol, projev vzájemné solidarity a také zaštítění a pomoc.

květen 2019

Literatura paměti v Argentině

Út, 05/28/2019 - 16:51
Literatura paměti v Argentině Protestant Út, 28/05/2019 - 17:51 Vojen Syrovátka Číslo 5/2019

V roce 2017 vyšla díky projektu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v nakladatelství SMRŠŤ publikace nazvaná „Hrdinové porážky, podoby současné argentinské literatury“. Jde jednak o vlastní texty čtyř zdejších hispanistů, jednak o překlady argentinských autorů.

Jedním ze čtyř hispanistů je Vít Pokorný, který na FF UK vystudoval magisterský dvouobor Tlumočnictví francouzština – čeština a Hispanistika. Do roku 2017 připravil tři výbory pro revue Souvislosti a jedenáct čísel Plavu, podílel se i na přípravě a překladu antologie příběhů z Bretaně Kde mrtví pochodují (2015). Dlouhodobě se zajímá o menšinové kultury Francie a Španělska. Od října 2014 se jako sběrač a editor účastní projektu Paměť národa.

V publikaci „Hrdinové porážky“ se Vít Pokorný podílel na překladech argentinských autorů a zveřejnil tam svůj esej „Argentinský příspěvek do literatury paměti“, jímž se budu nyní zabývat.

Paměť jako základní prvek kultury a identity

Nejprve se v eseji setkáváme s obecným pojednáním o paměti jako základním prvku kultury a identity. Lidé si ustavičně něco vyprávějí. Potřeba neustále naslouchat, vytvářet, přetvářet a předávat příběhy je snad jeden ze zásadních rysů, které nás vymaňují z říše zvířat. Bez příběhů se nedokážeme orientovat ve svém okolí, v druhých lidech, ani v sobě samých. Identitotvorné příběhy leckdy sahají za hranice osobního života, každý jedinec, každá skupina (rodina, kmen, národ) vzpomínají na své mrtvé, vytvářejí obraz vlastní minulosti i své příslušnosti ke skupině. Kolektivní podoba vzpomínání se při tom jeví jako prvotní, jelikož teprve na jejím pozadí se ustavuje jednotlivcova paměť. Spolu se sdílenými příběhy jedinec přebírá hodnoty společenství. Lze rozlišit dva typy kolektivní paměti: První je komunikativní typ, jenž zaniká se svými nositeli, zpravidla nepřesahuje osmdesát let. Druhý kulturní typ paměti udržuje vzpomínky konzervované, zaměřuje se na celospolečensky významné události ležící za obzorem živé lidské paměti.

Oběti vojenského puče

Po pojednání o paměti Vít Pokorný připomíná období argentinských dějin, k němuž se váže prezentovaná literatura paměti. O onom dějinném období jsem skoro nic nevěděl a myslím, že v tom nejsem mezi Čechy výjimkou. Literatura paměti zpravidla vzniká po obdobích totalitní zvůle a hrůz, které společnost prodělala, je tomu tak i v Argentině. Druhá polovina 20. století je v celé Hispanoamerice obdobím nadějí i deziluzí, revolucí, totalitních režimů levicové i pravicové orientace. V návaznosti na kubánskou revoluci, která znamenala obrat v politickém vývoji celého kontinentu, se výrazně zpolitizovala a polarizovala kulturní scéna. Zároveň se radikalizoval i politický život: Násilí se jako prostředek politického boje užívalo v Hispanoamerice čím dál tím masivněji a mezi veřejností rostly sympatie k levicovým revolucionářům.

Kolem roku 1975 v Argentině eskalovala politická nestabilita a inflace, prohlubovala se sociální nerovnost. Ozbrojené levicové bojůvky v rámci svého tažení proti kapitalismu a sociální nerovnosti přepadávaly banky, také kamiony, jejichž náklad rozdělovaly chudým. Naproti tomu posilovaly svůj vliv ozbrojené složky; také tolerovaly činnost pravicových teroristů. V situaci násilného chování levicových i dalších aktivistických uskupení si široká veřejnost přála obnovení pořádku a bezpečnosti, a tak ve své většině uvítala rozhodnutí armádní generality podniknout radikální zásah a nastolit vládu pevné ruky. Pěchota, námořnictvo a letectvo 24. března 1976 převzaly moc a zahájily boj s „podvratnými živly“. Ve jménu záchrany západní křesťanské civilizace vyhlásily tažení proti opozici. Cílem tohoto tažení nebylo „vnitřního nepřítele“ porazit, ale vyhladit. Podobně jako jiné totalitní režimy se i argentinská vojenská diktatura snažila násilí systematizovat, mechanizovat a odosobnit, dala tedy vzniknout byrokratickému vyhlazovacímu aparátu. Zadržení (i těhotné ženy a děti) se stávali pouhými čísly, byli zbavování své lidské podstaty (vězněni byli často bez šatů, s páskou na očích a byli mučeni) a byli vražděni tak, aby po nich nezůstaly stopy. Šéf policie v Buenos Aires k tomu řekl, že „nezmizeli lidé, ale podvratné živly“. Vznikla síť tajných detenčních zařízení, zvaných i koncentrační tábory. Nelidské podmínky těchto nejméně čtyř set tajných věznic a mučíren přežilo jen asi 10 % zadržovaných. Přičemž po zmizelých nezůstávaly ani dokumenty, ani ostatky. K tomu, aby byl někdo zatčen a zmizel, stačilo podezření; nemuselo ani jít vskutku o člena gerilové skupiny, či o levicového aktivistu. Mezi zmizelými měli největší zastoupení obyvatelé měst, mladí lidé a intelektuálové. Zadržení byli různě mučeni (dušení, mlácení, elektrické šoky a opakované znásilňování). Během vlády vojenské junty (do roku 1982) zmizelo na 9 000 osob. Tito lidé byli například z lodí, či letadel vojáky svrháváni do moře. Apolitická část společnosti nemusela o brutalitě režimních opatření ani vědět, informovanější veřejnost nejspíš z pocitu bezmoci a strachu před represemi mlčela a předstírala, že při svém každodenním životě se o cizí problémy nestará. Nicméně už asi rok po vojenském puči se příbuzní začali dožadovat informací o svých blízkých (zejména sdružení Matky z Květnového náměstí, jež každý čtvrtek konalo protestní shromáždění před budovou vlády).

Jak postupovala reflexe vojenské diktatury

Ovšem informace o tom, co se dělo, se objevily až po změně režimu. K té došlo v důsledku války o britské ostrovy Falklandy (Malvíny), které argentinský vojenský režim obsadil 2. dubna 1982, načež byl vojskem Velké Británie do 14. června 1982 poražen na hlavu. Po této diskreditaci armády nastal přechod k demokracii, který vyvrcholil demokratickými volbami na podzim 1983. Prezidentem Argentiny se stal kandidát Radikální občanské unie Raúl Alfonsín. Vláda pod jeho vedením odsoudila vojenskou juntu a umožnila zveřejňování informací o její barbarské diktatuře. Pod názvem „Nikdy více“ vznikla a byla publikována (a rychle se stala bestsellerem) studie „Národního výboru pro vyšetřování mizení osob“. V této studii se během devíti měsíců podařilo shromáždit tisíce svědectví a dokumentů, s jejichž pomocí bylo možné komplexně zachytit fungování represivního aparátu a stanovit počet zmizelých, jakož i požadovat soudní vyšetřování a potrestání viníků. Začaly probíhat procesy s armádní generalitou. Avšak v druhé části osmdesátých let prudce rostla inflace a nezaměstnanost, země se propadala do čím dál tím hlubší ekonomické krize. Raúl Alfonsín nakonec abdikoval a prezidentský úřad přešel do rukou jeho politického protivníka Carlose Menema, jenž prosadil amnestování zločinů vojenské junty a bránil připomínání její hrůzovlády. Nicméně v roce 1994 před soudem zazněly výpovědi důstojníků o tom, co se skutečně dělo (do té doby při soudních líčeních vojáci svůj podíl viny popírali a odpovědnost za zvěrstva odmítali, podobně jako tomu bylo při vyšetřováních zvěrstev po ukončení totalitních diktatur jinde ve světě). Lidskoprávní organizace a Matky z Květnového náměstí nicméně udržovaly téma paměti živé i v době, kdy mu vláda nepřála.

K obratu, včetně oficiálního návratu k paměti týkající se vojenské diktatury, došlo s nástupem Néstora Kirchnera do prezidentské funkce. Za jeho vlády byly vyčleněny nemalé prostředky na budování muzeí paměti a obrany lidských práv. A reflexe poslední vojenské diktatury se stala povinnou součástí školních osnov. Také se znovu rozeběhly soudní procesy. V roce 2006 byly Menemovy amnestie prohlášeny za protiústavní. Možná v souvislosti s těmito politickými rozhodnutími zaznamenala literatura paměti až módní vlnu zájmu. V roce 2015, kdy studie Víta Pokorného vznikala, tvořila nemalou část argentinské beletristické produkce právě literatura paměti různé kvality. Na vývoji tohoto žánru je patrné, jak se proměňují a posouvají otázky kladené minulosti – zatímco v osmdesátých létech se pátralo po příčinách eskalace násilí a státního terorismu, dnes se autoři zamýšlejí nad tím, kde leží hranice viny a vymahatelné spravedlnosti. Po roce 2003 se již nehovoří jen o diktatuře vojenské, ale i vojensko-civilní. Ovšem objevuje se i opačný trend, který se projevuje démonizací jednotlivých viníků, avšak na lavici spravedlnosti se nedostává armáda jako celek a vůbec není místo pro zkoumání odpovědnosti civilního obyvatelstva, které ve valné většině zachovávalo k režimu vnějškovou loajalitu.

Pohledem obětí

Po uvedení do historických souvislostí Vít Pokorný hovoří o imperativu paměti v argentinské literatuře. Z této zasvěcené informace o členění, podobě a jednotlivých autorech argentinské literatury paměti (poskytnutí těchto informací a analýz je cílem jeho studie i celé knihy) ocituji eklekticky a schematicky jen to nejnutnější, abych naznačil, jak se ona literatura paměti v průběhu času vyvíjela.

Na sklonku sedmdesátých let vzniká alegorický román. V době diktatury hrozila za věrohodné přímé zachycení reality tvrdá represe, ba i smrt. Zhroucení diktatury nebylo na obzoru. Spisovatelé volili jazyk jinotaje. Na příkladu dvou spisovatelů se dovídáme, jak ony jinotaje vypadaly (pochmurná, nehybná atmosféra, stírající se hranice mezi vzpomínkou, noční můrou a předtuchou zločinu; či pomocí smyšlené postavy je téma situováno do vzdálené minulosti a různými literárními prostředky, např. metaforou, ukazuje zároveň k současnosti).

V devadesátých létech se objevuje román svědectví; jsou to první realistická zpracování tématu nedávné diktatury. V žánru svědectví tvořili zejména generačně starší autoři postižení vládou junty. Z pohledu obětí líčili vlastní zkušenosti se státním terorismem. Jako nejlepší příklad tohoto uměleckého proudu vidí Vít Pokorný román Nory Strejilevich Una sola muerte numerosa (Jediná početná smrt). Tato experimentální próza kombinuje vlastní vzpomínky na několikadenní věznění v tajném detenčním středisku s výpověďmi mnoha dalších lidí s podobným osudem; tato subjektivně laděná líčení jsou doplněna citacemi ze zprávy „Nikdy více“, novinovými výstřižky a dalšími dobovými dokumenty. Síla je v syrovosti předávaného svědectví. Jistý limit lze spatřovat v tom, že jednotlivé hlasy v románu se příkře dělí na pachatele (kteří promlouvají z pozice brutální a cynické moci) a na oběti (jež jsou předmětem únosů, mučení, znásilňování atd.); z celého života postav se dozvíme jen o okamžicích prožitých v prostředí nezákonných mučíren a věznic.

Pohledem neangažovaných

Beletrie, kterou lze nazvat svědci diktatury, děti diktatury začíná vznikat také v devadesátých létech. Autory jsou vrstevníci obětí vojenské diktatury, kteří se však v době vlády junty politicky neangažovali, stali se spíše svědky diktatury než jejími oběťmi. V jejich tvorbě, psané s větším odstupem a nadhledem, vypravěč zpravidla nepatří jednoznačně k pronásledovatelům ani k pronásledovaným, ale k nevyhraněné „šedé zóně“. Román Luise Gusmána Villa (vlastní jméno hlavní postavy – lékaře působícího v detenčních střediscích)roku 1995 má formu vyprávění z perspektivy zaměstnance ministerstva zdravotnictví, jehož dominantním povahovým rysem je servilita vůči nadřízeným a vůbec vládnoucímu systému, doprovázená konformismem, zbabělostí a absencí blízkých mezilidských vztahů.

Lilian Heker v románu El fin de la historia (1996 Konec příběhu) vypráví o zadržené člence ilegální levicové organizace, kterou si její přítelkyně – vypravěčka idealizuje jako hrdinku a oběť, ale po létech se tvrdě střetne s realitou, když se dozví, že ona zadržená přežila proto, že se stala milenkou věznitele a začala kolaborovat s režimem. Liliana Heker ukazuje, jak nespolehlivě může fungovat paměť a jak zrádné je sklouznout k příliš jednoduchému, moralizováním zatíženému rozdělování světa na „my“ a „oni“.

Generace dětí objevuje banalitu zla

Na odkaz těchto zakládajících děl navázali na přelomu tisíciletí spisovatelé, které lze metaforicky označit jako generace dětí diktatury. Z nich nejosobitější a nejtalentovanější jsou spisovatelé Patricio Pron a Martín Kohan, jejichž knihy se vyznačují hutným, promyšleným, vycizelovaným stylem. V jejich románech se setkáváme s vypravěčem, který hledá vytěsněné vzpomínky z dětství, pátrá po minulosti své rodiny a tím také po minulosti své země. Ze širší prezentace těchto knih vybírám pouze něco málo slov o Kohanově románu Dos veces junio (2002, Dvakrát červen), který lze chápat jako pokračování Gusmánova již citovaného díla Villa. U Kohana se do role vypravěče dostává branec, který na vojně slouží jako řidič (tedy podřízený) lékaře – ošetřovatele a mučitele zadržených. Četba tohoto románu, bravurně zvládnutého literárně i psychologicky, je záměrně nepříjemná. Onen branec řidič představuje v represivním aparátu nižší stupeň odpovědnosti. Podává zprávu o příšerných věcech, aniž k nim zaujímá stanovisko, nemluví o sobě ani o svém prožívání a zůstává otázkou, zda vůbec něco prožívá a hodnotí. Je zosobněním člověka schopného kvůli sdílené odpovědnosti efektivně a bez výčitek svědomí provádět drobné úkony, které umožňují fungování zvráceného režimu. Zde odbočím k rozhovoru s Martínem Kohanem vedeným a přeloženým Vítem Pokorným a publikovaným rovněž v „Hrdinech porážky“ pod názvem „Šedá zóna beztrestnosti mne fascinuje“. Kohan (autor esejů, povídek a románů, univerzitní učitel literární teorie) v rozhovoru mimo jiné mluví o odpovědnosti člověka, jenž odpovědnost nepřejímá, o rozhodování člověka, jenž sám nerozhoduje. A říká, že je současně zvláštní i otřesné, že bez této součástky by celá mašinerie nefungovala. Takových součástek je zapotřebí mnoho, jsou triviální, a přestože jsou triviální, jsou zásadní, a proto se mluví o banalitě zla. V této fázi rozhovoru Vít Pokorný řekne, že mu to připomíná Hannah Arendtovou a Kohan odpoví, že knihu „Eichmann v Jeruzalémě“ (kde jak známo Arendtová při interpretaci Eichmannovy role v holokaustu mluví právě o banalitě zla) nevyužil pro sepisování Dos veces junio předem, nýbrž že mu přišla do ruky až během psaní, ale tehdy že ho napadlo: přesně tohle jsem hledal.

Na závěr svého eseje

Vít Pokorný píše: Co jsme se o literatuře paměti dozvěděli? Zaprvé, že se podílí na subjektivizaci minulosti, je vnitřně provázána s myšlenkou lidských práv i demokracie a uměleckými prostředky přispívá boji proti útlaku a totalitě, zachycuje psychologii lidí žijících a jednajících v mravně, právně a mocensky pokrouceném, a proto nesvobodném prostředí.

Za druhé, že vytváří obraz dotyčné minulosti a činí tak s důrazem na lekci, již si lze z traumatických historických zkušeností vzít.

Zatřetí, že v argentinských podmínkách lze chronologicky i literárněvědně rozlišit tři proudy literatury paměti, konkrétně alegorické romány, literaturu svědectví a díla svědků či dětí diktatury; poslední skupina spisovatelů zkoumá psychologii šedé zóny, dává hlas vypravěčům ze strany represivního aparátu, zamýšlí se nad filosofickou otázkou viny, odpovědnosti a odpuštění; a tím také povyšuje téma spojené s jednou konkrétní zemí na univerzální úroveň a činí je všeobecně platným a vypovídajícím.

Co se od Argentinců dozvídáme o nás?

Zcela na závěr mně dovolte několik poznámek. Při četbě eseje Víta Pokorného, ostatně při četbě celé publikace Hrdinové porážky, jsem vnímal analogie fungování vojenské argentinské diktatury s fungováním totalitních režimů, o kterých vím jako Čech více; jednak jako svědek režimu komunistického, jednak jako dítě svědků režimu nacistického. Totalitní režimy jakéhokoliv ideologického zabarvení potlačují opozici, o níž mluví jako o podvratných živlech, jako o vnitřním nepříteli, a pokoušejí se ji definitivně umlčet dlouholetým vězněním, či zcela vyhladit. Totalitní vláda se snaží násilí systematizovat, mechanizovat a odosobnit, dává vzniknout byrokratickému represivnímu, někdy i vyhlazovacímu aparátu. A při zkoumání již ukončených totalitních režimů se vždy setkáváme se zvůlí, se zvěrstvy, se svévolnými funkcionáři represivního aparátu i s jejich oběťmi. A máme co do činění i se „šedou zónou“, s lidmi, kteří se bez výčitek svědomí na fungování totalitního režimu podílejí vykonáváním pokynů nadřízených, jakož i s částí populace (často velkou), která o zvěrstvech režimu prostě nechce vědět a zůstává loajální. I u nás je zapotřebí podobné „literatury paměti“, abychom byli s to brát si varovnou lekci z naší nedávné minulosti.

Před vojenským pučem panovala v argentinské společnosti nestabilita (vzrůstající revoluční násilí i pravicový terorismus); široká veřejnost si proto přála obnovení pořádku a bezpečnosti, a tak ve své většině uvítala rozhodnutí armádní generality podniknout radikální zásah a nastolit vládu pevné ruky. Je zřejmé, že revoluční agresivita a chování, kdy „účel světí prostředky“ (místo snahy o zákonné prosazování dobrých cílů např. sociální spravedlnosti) může mít za následek vzrůstající násilí ve společnosti, které vyústí do diktatury. Totalitní zvěrstva potom způsobí ve spolužití lidí traumata, jejichž stopy trvají i po generace. Ovšem k volání po vládě pevné ruky, jež vede do totality, mohou vést i jiné příčiny. Jednak ideologické či náboženské zfanatizování společnosti, jednak šíření strachu z nepříliš pravděpodobných ohrožení. Obojí chodívá pospolu. Naše současná česká společnost je sice bezpečná a poměrně blahobytná, nicméně se rozmáhá přehnaný strach z ohrožení např. imigranty a vzrůstá nespokojenost mnoha lidí s fungováním věcí veřejných; následně vzrůstá i agresivita při prosazování politických názorů a představ o uspořádání společnosti. Zejména ze strany nacionalistů. A tak i u nás sílí bludné volání po „vládě pevné ruky“.

Stojí za povšimnutí,

že argumentem pro nastolení argentinské vojenské diktatury byla proklamovaná potřeba chránit západní křesťanskou civilizaci před levicovou opozicí. Dnes se v naší zemi i dalších státech s „bílým obyvatelstvem“ setkáváme s tímto argumentem znovu při posilování strachu z těch, kteří jsou jiní než my, a při ospravedlňování nepřátelství vůči nim. Ovšem pochybuji o tom, zda lidé, kteří takto mluví o křesťanských hodnotách či civilizaci vědí, o co doopravdy jde. Neboť základem křesťanství je Ježíš Kristus, jak o něm čteme v evangeliích, jenž do dějin, do lidských příběhů vstupuje skrze víru lidí, kteří u něj hledají oporu a orientaci. Kteří mimo jiné vědí, že právě Ježíš přišel s „inovací“, že před Bohem jsou si všichni rovni bez ohledu na původ, vychování, postavení. A že právě Ježíš volal k lidskosti vůči všem a varoval před nenávistí. Mluvit o křesťanství a nevědět či nebrat vážně, jak Ježíš jednal a co učil a co to znamená dnes pro nás, je nesmysl. Tak zvané křesťanské hodnoty jsou hodny svého jména pouze tehdy, když vyrůstají z Ježíšova příkladu a učení, jak se s ním setkáváme v evangeliích.

Hrdinové porážky. Podoby současné argentinské literatury.
Anežka Charvátová, Vít Kazmar, Carla Mizzau, Vít Pokorný.
Smršť 2017, ISBN: 978-80-87634-70-7

Pro homine 2019 / Multikulturní společnost je přirozená

Út, 05/28/2019 - 16:48
Pro homine 2019 / Multikulturní společnost je přirozená Protestant Út, 28/05/2019 - 17:48 Pavel Keřkovský Číslo 5/2019

Tak o tom byli přesvědčeni izraelští autoři knihy Genesis. Proto připisují Bohu tvůrčí záměr zajistit spravedlivé společenské pořádky rozdělením lidstva do četných národů, rozrůzněných svými jazyky (Gn 10,5), jak připomíná rabín Jonathan Sachs. Mnohost jazyků není boží trest, nýbrž podnět k uvědomění si jinakosti sousedů blízkých i vzdálených a k využívání moudrosti cizích vzdělanců, jak dosvědčují biblické knihy Přísloví, Kazatel, Moudrost Šalomounova či některé příběhy knihy Genesis.

Pluralita je přirozený společenský jev – každému národu je Bohem zaručena důstojnost a svobodná činorodost sociální, kulturní i náboženská. Respekt a solidarita se stávají přirozeným atributem společenského života. Kdežto lidská touha po moci jde opačným směrem. Starověcí králové i novověcí revolucionáři přeceňují své vidění světa a organizují svět ke svému obrazu. Proto všemi prostředky usilují o „jednotu v řeči i činech“ (Gn 11,1). Zdá se jim, že právě tím budují pravou identitu lidství (Gn 11,6), když rozvracejí stávající jedinečnost jednotlivých kultur. Vzorem pro vytvoření varovného biblického podobenství o stavbě Babylonské věže bylo zřejmě neblahé působení vítězných imperátorů, kteří nutili pokořené národy k převzetí řeči vítězů a k respektování jejich náboženství i kultury (Aššurbanipal II. Sargon II. aj.). Německý válečný imperialismus poněmčoval. Sovětsko-ruský „prohnilý mír“ (Jan Patočka) devastoval společnost. Ruština se v ČSSR stala povinným cizím jazykem již na základní škole.

Se získáním mocenské převahy ve 4. století začali o „jednotu v řeči i činech“ usilovat křesťané. Kdo se nepodvolil jednotné linii, byl označen za vlastizrádce a popraven ohněm (roku 384 – upáleni první kacíři v německém Trevíru). Uzákonění trestání jinak smýšlejících dovolilo středověké inkvizici pronásledovat židovské, muslimské, albigenské, valdenské a další z podzemí se vynořující menšiny. „Jednota v řeči a činech“ byla vládnoucími prohlášena za přirozenou.

Euro-americká reformace rozrušila středověké hierarchické struktury společenské i duchovní zcela radikálně principy synodně-presbyterními a kongregacionalistickými, lidsko-právně demokratickými a pluralistickými. Kvalitní život bez imperiální manipulace – „v rozptýlení“, „v moci bezmocných“ – je možný a Bohem chtěný (Gn 11,6–9). Lidstvo je sjednoceno stejnou důstojností a kreativně rozděleno specifickými jazyky, kulturami a náboženstvími.

Československá komunistická ústava (1960) vyhlásila sjednocení ve společenském světonázoru. Věřící směli učit ve škole, pokud slíbili, že budou věrně sloužit státu v duchu marxismu-leninismu. Čínští komunisté dnes razí novou formu „jednoty v řeči a činech“. Islámské náboženství zlikvidují (od roku 2017 bylo v regionu Qumul zničeno přes 200 mešit, 500 jich ještě stojí – The Guardian). Křesťanství transformují do nové podoby a křesťané musí napomáhat ke změně společnosti. Již se překládá bible v novém Siově duchu. Které křesťanské sbory to nechápou, jsou poslány do nápravných táborů. Tam již prodělávají nápravu muslimové a další náboženští nonkonformisté (The Guardian). Je nutné misijně proniknout do celého světa. V Africe a Asii již dobře funguje sjednocená pro-čínská mediální síť, zajišťovaná poslušnou firmou Huawei. Celý svět se tak může začít reálně a „měkce“ sjednocovat. Možné to je, budeme-li s presidentem Milošem Zemanem, hokejistou Jaromírem Jágrem, miliardářem Petrem Kellnerem pomáhat sjednocovat čínskou společnost, a budeme-li s některými našimi politiky hledat vzor a poučení v čínské „jednotě řeči a činů“ i zde na západ od čínského ráje.

Prší

Út, 05/28/2019 - 16:37
Prší Protestant Út, 28/05/2019 - 17:37 Jiří Šimsa Číslo 5/2019

*  *  *

Prší,
na duši je tiše.
Asi někdo píše.
Ťuká na stroji.
Já se bojím. 

Neděle 31. března 2019 
Jiří Šimsa



about seo