Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 55 min zpět

Vytvořit prostor pro osobní proces

St, 05/26/2021 - 13:35
Vytvořit prostor pro osobní proces Protestant St, 26/05/2021 - 14:35 Petra Masopust Šachová Číslo 5/2021

o restorativní justici s Petrou Masopust Šachovou

Petra Masopust Šachová je expertkou na restorativní justici. Je předsedkyně českého Institutu pro restorativní justici a členkou Výboru Evropského fóra pro restorativní justici. Snaží se o široké zapojení restorativní justice do českého trestního práva jak na teoretické úrovni, tak v praxi. Působí taktéž na katedře trestního práva Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, kde zavedla nový předmět o restorativní justici.

Jak se restorativní justice dívá na spravedlnost? Dá se to nějak zobecnit?

V zásadě ano. Restorativní justice se vyvíjela s ohledem na to, jaké zkušenosti lidé v klasickém trestním řízení získali. Tito lidé zjistili, že to nikomu moc nepomáhá a že zde chybí akcent na individuální linku, na vztah mezi lidmi a na pochopení toho, co se stalo. V klasickém trestním řízení se klade důraz na formální výkon spravedlnosti, ale chybí tam ta vztahová linka. V restorativní justici jde při hledání spravedlnosti o to jít do hloubky a podpořit individuální linku vedle té formální, která je opřena o právní předpisy.

Jak je to s pachatelem?

Restorativní justice klade akcent na nápravu vztahů. Také chce přimět pachatele k přijetí zodpovědnosti. Shledání viny je formální kategorie. Restorativní justice cílí na to, aby pachatel pochopil, jaký dopad měl trestný čin na život člověka, kterému ublížil.

Jak se pachatel dostane k restorativní justici?

Jde o to si ujasnit, co si pod pojmem restorativní justice představit. Často se restorativní justice dává do souvislosti s restorativními programy, což je nástroj restorativní justice, kde jde o vytvoření bezpečného prostoru pro to, aby se mohli setkat oběť a pachatel, případně další lidé, kterých se trestný čin dotkl. Je to ovšem na dobrovolné bázi. Do všech procesů restorativní justice mohou lidé vstupovat dobrovolně, nesmí být do toho nuceni. To je jedna věc. Současně restorativní justice představuje soubor principů, které mají širší využití. V trestním řádu z r. 1961 najdete napsáno, že trestní řízení máme pro to, abychom našli a potrestali pachatele. Myslím si, že s tím v 21. století nevystačíme. Restorativní justice se snaží říct, že trestní řízení máme vést i z jiných důvodů a za jinými účely, přičemž ve vztahu k pachateli to znamená vést pachatele k odpovědnosti jako vnitřnímu prožitku, podporovat hledání příčin trestné činnosti, přispívat k pachatelově dobré reintegraci a vést ho k náhradě způsobené újmy.

Jaké důvody to jsou?

V 90. letech napsal Howard Zehr, duchovní otec restorativní justice, knížku nazvanou Changing Lenses. On je také fotograf a tím názvem odkazuje ke změně úhlu pohledu na to, co od trestního řízení chceme. Formuloval k tomu základní otázky, které bychom si měli klást a které bychom v rámci trestního řízení chtěli mít zodpovězeny. Například: „Kdo byl trestným činem dotčen? Komu vznikly potřeby a jaké potřeby to jsou? Kdo má za to odpovědnost? Jak lze tyto potřeby naplnit? Jak zapojit lidi do následků řešení toho trestného činu?“ To jsou otázky, které mění náš pohled. To mění tu perspektivu. Když jste v tom systému nebo se vzděláváte v právu, případně v jiných profesích, které s tím souvisí, tak stále vycházíte ze starého účelu. Ta restorativní perspektiva tam není přítomna. Tím chci zdůraznit, že nejde jen o programy, ale o širší aplikaci principů, které ovlivňují postup jednotlivých odborníků na poli trestní justice. Jde o to, jak odborníci s těmi lidmi komunikují, jaké volí procesní postupy, jak s tím pracují na úrovni trestání. Jaký prostor dávají pro sdělení potřeb obětí. To jsou různé aspekty, které v širším ohledu dopadají na práci odborníků na poli trestní justice.

Jaké principy ovlivňují postup odborníků s ohledem na trestní řízení?

Mezi ty principy patří: princip vyhnutí se dominanci. V tom českém kontextu mi to přijde hodně důležité, protože ta naše tendence k poslouchání autorit je silná. Mám na mysli to naše přesouvání řešení a odpovědnosti na zkušenou autoritu, na někoho, kdo ví líp, ať už je to soudce, lékař, učitel….. Restorativní justice mění tu vertikálu na horizontálu.

Mám dojem, že princip vyhnout se dominanci se promítá i do školství, kde už nejde ryze o frontální výuku, ale přechází se i k jiným postupů a metodám.

Je to tak.

Chápu-li to dobře, tak v restorativní justici jde o reciprocitu, nejde jenom o pachatele, ale i o poškozeného.

Ano, jde o tu oběť, o dotčenou komunitu, zasaženou rodinu.

Má mít restorativní justice také nějaký uzdravující efekt, který funguje i preventivně?

Na té individuální rovině to působí jako prevence. Neřekla bych, že to má úplně aspekt obecné prevence. Myslím si, že důležité je to ve vztahu k účastníkům toho procesu. To, co z výzkumů plyne jako důležité sdělení, je fakt, že osoby, které se procesu zúčastní, ho vnímají jako spravedlivý. A mají dobrý zážitek z toho, že tím procesem prošly, a byla to pro ně dobrá životní zkušenost. Má to také dopad na recidivu, ale musí se s tím zacházet opatrně a nelze to zobecňovat. Ukazuje se, že nelze od jednoho programu čekat zázraky. Program musí být zasazen do nějakého funkčního systému sociální práce a navazujících služeb. Důležité je, jak to funguje v kontextu dalších služeb.

Jak to funguje v českém prostředí? Jaká je tady osvěta? U jakých trestních činů se restorativní programy uplatňují?

Jsme zapojeni do evropského projektu. Jmenuje se to Restorative Justice: Stragies for Change. Je tam zapojeno deset evropských států a Evropské fórum pro restorativní justici. Navazuje to na přijaté doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech. Snaha je co nejvíce podpořit obsahové sdělení toho doporučení, které klade důraz na principy, o kterých jsem mluvila. Zavádění restorativních přístupů pro celé trestní řízení ve všech jeho fázích pro všechny trestné činy. Tam je potřeba říct, že lidé s tím mají spojené různé obavy. U závažné trestné činnosti je velký důraz kladen na přípravu, lidé do toho programu vstupují dobrovolně a není to pro všechny. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří do programu vstoupili, zažili změnu. Máme k dispozici řadu videí, kde lidé hovoří o zkušenosti změny. Výsledky jsou až neuvěřitelné.

Trochu jsem odbočila, chtěla jsem říct, že naše snaha v rámci projektu je aktivovat odborníky na poli trestní justice, říct: „Máme tady restorativní justici, pojďme se na to společně podívat, pojďme o tom mluvit a hledat, proč to zatím nefunguje, jak dál? Je to revize toho, co se tady za posledních dvacet let událo. Před dvaceti lety vznikla probační a mediační služba, což je státní instituce, která v nabídce svých služeb má mediaci jako program, ale ten program není využíván plošně, ve všech fázích trestního řízení a pro všechny trestné činy, protože na to nemá kapacitu. Od odborníků víme, že hlavní nedostatky spočívají ve starých úhlech pohledu, v rigiditě systému, ve starém operačním systému. V zásadě pro nás bylo důležité, že jsme se soustředili na komunikaci s odborníky, pořádali jsme workshopy, dotazníková šetření. Celé se to zhmotnilo do příručky nazvané Strategie restorativní justice pro ČR. Je to u nás na webu.

Výsledky jsou tam promítnuté a na základě toho bychom chtěli, aby vznikly pracovní skupiny pro jednotlivé odborníky na poli trestní justice. My se budeme snažit kultivovat pohled na restorativní justici v českém prostředí. Chceme narušit staré vzorce. Chceme přispět k systémové změně. Zatím není nikdo, kdo by to propojil a navázal na zkušenosti a dal tomu další impulz – rozměr. Aby došlo k systémové změně, musíte změnit pohled lidí. Ukazuje se, že jen změna shora nestačí, protože potom by ten zákon byl prázdný. My tu změnu podporujeme i tím, že podporujeme ten dialog, děláme to trochu i intuitivně. V tuhle chvíli je pro nás zásadní, aby lidé změnili svůj postoj, přičemž ta změna legislativní není úplně to primární, k tomu můžeme někdy dospět. Celá restorativní justice může fungovat i bez změny legislativy. Legislativa to může podpořit, teď si toho spíš nevšímá.

Restorativní justice se snaží o vnitřní změnu, je v tom i nějaký spirituální rozměr?

Je to možnost, ale nemůžete to nikomu nařizovat. Ono to souvisí i s tím zakladatelem H. Zehrem. V Americe, kde se restorativní justice formovala, měla řada lidí vztah k církvi. H. Zehr je mennonita. Mennonité byli hodně aktivní v sociálních otázkách a zapojovali se do řešení různých společenských problémů. Ta víra tam hraje roli. Hraje tam roli i symbolika kruhu. Symbolika kruhu je strašně důležitá. Kruh je symbolem restorativní justice, najdete ho ale i v mnoha tradicích.

Nemá symbol kruhu evokovat to, že všichni jsou na stejné úrovni?

Ano, také. Lidé sedí v kruhu a jsou na stejné úrovni.

Nesouvisí to také s tím principem vyhnutí se dominanci?

Ano, to také.

Já jsem se ptala na tu spirituální stránku, protože se mi to spojilo i s tématem svědomí.

Určitě to má nějaký etický rozměr a přesah k různým aspektům víry, ať už to je jakákoli víra, ale současně je třeba říct, že to poznání, ke kterému se restorativní justice probojovala, aby byla univerzálním nástrojem, tkví v tom, že jde vždy jenom o vytvoření prostoru pro osobní proces těch lidí. Vy jim nemůžete říkat, k čemu mají dospět, protože tím jim už vytyčujete cestu. Na začátku existovaly restorativní programy – jeden se jmenoval smíření, ale od toho se upustilo. Vy nemůžete někoho nutit, aby se smířil nebo aby někdo někomu odpustil. Můžete nastartovat nějaké vnitřní procesy…, ale nemůžete to po někom chtít. My např. budeme promítat a dělat besedy k jednomu finskému dokumentu „Z očí do očí“, který byl promítnut v rámci festivalu Jeden svět. Je to dokument z finské vězeňské služby, kde běžel program pro rodiče zavražděných dětí a jejich pachatele. Mě v tom dokumentu zaujala věta otce, který říkal, že nemůže odpustit, ale nemusí také nenávidět. Ten člověk se čtyři roky budil a žil život s obrovskou nenávistí. Ten program mu pomohl se té nenávisti zbavit, transformovat ji. To si myslím, že je obrovský krok. A že není možné žádat po někom, aby odpustil vrahovi svých dětí, to je na osobní volbě každého člověka.

To je velký posun. Myslím, že silná emoce, se kterou se člověk nevyrovnal, může vést i ke smrti.

Ta nenávist je přirozená reakce, ale pod tou nenávistí se ještě skrývá celá řada emocí a potřeb a ta nenávist často překrývá i ty další emoce, které nejsou vidět. Je třeba zdůrazňovat, že vždycky je to jenom nabídka a že žít život s nenávistí je strašně těžký. Restorativní justice dává prostor k tomu, aby to člověk mohl pro sebe zpracovat jinak, ale nikdy neříká, jak ten proces má skončit.

Nedávno jsem si vyslechla v České televizi svědectví pana Havránka, pozůstalého po Vrbětické kauze z roku 2014. On sám připustil, že se pro něj ta frustrace způsobená nejasnostmi kolem celé té kauzy začíná určitým způsobem vytrácet a ten případ se pro něj stává do určité míry uzavřený. Samozřejmě že smutek nad ztrátou otce nezmizí, ale to, že se kauza Vrbětice začíná „rozklíčovávat“, má pro něj velký význam a pomáhá mu vyrovnat se se ztrátou otce a také to nějak uzavřít.

To narážíte na důležitou věc. Aby se lidé dokázali vyrovnat s následky trestného činu, musí vědět, co se stalo. Pozůstalí si někdy představují miliony scénářů, jak se ta věc mohla odehrát. Pro ně je důležité vědět, jak se to opravdu stalo, jak se ten člověk cítil v posledních momentech, co říkal. Jsou to věci, které tu zkušenost pomáhají nějak ukotvit. Je potom snazší se s tím vyrovnat. Jedny z nejhorších traumat souvisí s tou nejasností: Nevíte, co se stalo, nemůžete to uzavřít, protože nevíte, co se stalo. Restorativní justice proto klade důraz na potřebu otázek, na to moct se zeptat pachatele. Jsou příklady, kdy oběť chtěla vědět, jaká byla poslední slova její matky, než ji zabili. Pro tu oběť bylo strašně důležité, když se dozvěděla, že matka v poslední moment řekla pachatelům, že jim odpouští. Pro tu oběť to bylo velmi úlevné.

Je tedy důležitý motiv uzavření?

Ano, restorativní programy dávají možnost vystoupit ze začarovaného kruhu, uzavřít to. Následky trestného činu to nevymaže, ale může je to na té vnitřní rovině proměnit a otevřít cestu, jak jít v životě dál.

Děkuju za rozhovor.

Otázky připravila Kristýna Pilecká.

Dokument Strategie restorativní justice pro ČR a další informace je k nalezení na webu
https://restorativni-justice.cz/strategie-restorativni-justice-pro-ceskou-republiku/

Hypnotizující slova

St, 05/26/2021 - 13:34
Hypnotizující slova Protestant St, 26/05/2021 - 14:34 Jáchym Gondáš Číslo 5/2021

Svět se mění před očima. Za poslední dva roky se toho událo tolik, že i ti nejzarytější milovníci klidu a stability museli připustit, že stejné jako dřív už to asi nikdy nebude. Jen někdy není snadné určit, co naši současnost proměňuje víc: jestli jsou to nové a nečekané události, nebo spíše nová a doposud nepoužívaná slova. Vezměme si třeba úplnou hvězdu mezi „novoslovy“ – hybridní válka. Ještě před pár lety to byl sice už existující, přece však jen poměrně okrajový pojem. Dnes se naopak zdá, že se bez něj neobejde nejen téměř žádný článek o mezinárodní politické situaci, ale ani přátelský rozhovor nad pivem. Myšlenka hybridní války je zkrátka cosi, co utváří naše dnešní pojetí světa. Při bližším pohledu ale můžeme zjistit, že slovo je sice poměrně nové, realita, kterou popisuje, už však žádnou převratnou novinkou není. Spojení ozbrojeného konfliktu s informačním, psychologickým či ekonomickým útokem přece patřilo k běžným válečným strategiím i ve starověku. Podrývání morálky nepřítele dobře řízenou pomluvou, infiltrace špionů do řad protivníka, otrávení pitných zdrojů… Rejstřík všemožných taktik, které doplňovaly běžný útok zbraněmi, byl už v dávných dobách bohatý. A netýká se to ostatně jen velkých válečných konfliktů. Podobnou kombinaci více strategií přece známe i z běžného života. Pokud vás rozlícená manželka ve stejný den odežene od stolu i lože a navíc všem kamarádkám prozradí, jaký jste debil, nebylo by na místě také mluvit o hybridní válce? I tady se přece jedná o „synergický efekt konvenčních a nekonvenčních prostředků boje“.

Nebo se podívejme na jiné lavinovitě se šířící slovo současnosti – dezinformace. Až donedávna bylo běžné, že jsme se v rozhovoru (ať už mezilidském, nebo i mezistátním), snažili rozlišit především pravdivost výpovědi. Jistě, vždy se stávalo a stává se to dodnes, že občas někdo vědomě zalže. Šíření pomluv patřilo vždy k běžné součásti mezinárodních třenic. A jindy se zas dělo a děje, že někdo tvrdí nepravdu, protože se spletl. Ať už proto, že nevěnoval dost úsilí ověření informací, nebo prostě jen pro pouhou prostoduchost. Všechny takové případy jsou lidské a patří k běžné komunikační zkušenosti. Dnes se ale čím dál častěji můžeme setkat s nahrazováním slov jako je lež, nepravda či chyba, slovem dezinformace. A toto nové slovo má často kouzelnou moc. Označit něčí nepravdivý výrok za dezinformaci je totiž docela jiný kalibr, než pouze konstatovat, že je to blbost. Dezinformace naznačuje jakousi temnou hru mocenských sil. Z pouhé hlouposti nebo chybného úsudku se tak rázem stává hrozivý nástroj (jaké jiné než hybridní) války. Zatímco proti hloupým názorům zabírají obvykle věcné argumenty, proti dezinformacím je potřeba nasadit spíše specializované jednotky tajných služeb.

Slova zkrátka mají velikou moc. A když se necháme touto mocí zhypnotizovat a budeme je nadužívat i mimo jejich skutečný význam, může se nám stát, že náš svět se promění ještě mnohem rychleji a k mnohem temnější podobě, než jak bychom si přáli.

Kázání Jana Keřkovského

St, 05/26/2021 - 13:33
Kázání Jana Keřkovského Protestant St, 26/05/2021 - 14:33 Jan Keřkovský Číslo 5/2021

rozloučení s Janem Trusinou

Text: Žalm 118,8.9.14 a Filipským 4,4–7

Ž 118,8.9.14

Lépe jest doufati v Hospodina, než naději skládati v člověku.
Lépe jest doufati v Hospodina, nežli naději skládati v knížatech.
Síla má a písnička má jest Hospodin, on je můj vysvoboditel.

Fp 4,4–7

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

„Zamlada jsem říkával: Já jsem ten od Káji,“ vzpomínal před lety Jan Trusina, jak možná pro někoho zůstával ve stínu trochu známějšího bratra. „Pak vyrostly děti a já jsem pro vrstevníky svého syna byl ten od Tomáše. A co jsem v důchodu, stal se ze mě předchůdce faráře Mosteckého a je ze mě ten od Aleše.“ Vyprávěl to s úsměvem a s nadhledem. On zas až tak ve stínu nebýval, ale určitě se nedral na výsluní a neměl potřebu se předvádět. Jestli stál o něco, co by o něm mělo být lidem známo, tak snad o mírnost. To vyčetl z Bible a odkoukal to od některých pro něj inspirativních postav, celoživotně tu mírnost provozoval a vtělil ji do tak řečené „příslovečné trusinovské laskavosti“.

Apoštolova slova „Mírnost vaše ať je známa všem lidem“ nejsou jen takový volně ložený pokyn, ale navazují na skutečnost, ze které i vyplývají, totiž že Pán je blízko. Je vám opravdu blízko, tak se přes míru netrapte starostmi a z té jeho blízkosti se radujte. Napsal Pavel a Jendulka si to přečetl a nám všem to kázal a celý život se zaobíral tím, jak to předat mladším a ještě mladším generacím.

Možná i tohle zaujetí pro děti způsobilo, že ač jeho tělo poznamenával věk, jeho duch do výslužby nespěchal. Naučil se pozorně naslouchat, co říkají druzí – třeba děti v kostele nebo hledači smyslu života, kteří se s ním setkali v Třebíči, singles v Herlíkovicích nebo senioři v Myslibořících a kdokoli další – a dokázal i v posledních letech někdy kolegy faráře překvapit formulacemi, které bychom od člověka jeho věku a zbožnosti a nátury třeba nečekali (zpravidla se za svou otevřenost hned poněkud nadbytečně omlouval).

Kdo se s ním setkal, narazil na mírného člověka s normálními člověčími přednostmi i chybami, ale dřív či později bylo znát, že to, co Jenda dělal a říkal, byly různé variace na vyznání „Síla má a písnička má jest Hospodin.“ Což by z jiných úst mohlo znít i jako mnoho neříkající reklamní misijní slogan, ale v Jendově případě to bylo vyjádření hluboké osobní víry, že je Hospodin skutečně jeho vysvoboditel (takže je škoda energie spoléhat na někoho jiného než na něj). A nejen jeho vysvoboditel je Hospodin, ale je to taky vysvoboditel nás všech a on nám to přál, a tak jsme se velmi mnozí ocitli na jakýchsi Jendulkových seznamech: po ránu na spoustu z nás systematicky myslel a ty seznamy rozšiřoval o další a další potřebné, co mu paměť stačila. A občas to někomu v ústraní tiše prozradil, že se za něj takhle přimlouvá. Jen tak: to abyste věděli, že na vás v dobrém někdo myslí a má vás rád. (A možná aby vás trochu pedagogicky postrčil směrem k Hospodinu vykupiteli, protože to vám fakt přál, abyste věděli o jeho blízkosti). Nevím, kdo si teď jména z Jendulkových seznamů vezme na starost: asi bychom se o ně měli podělit, protože myslet v dobrém na druhé, to je úkol, který by nám asi rád předal.

„Království Boží víc a víc k nám všem se blíží.“ To si říkávali pod vlivem svého Mistra Ježíšovi žáci s velkou nadějí, která pak ale na Velký pátek ztroskotala. Bylo by jim asi milé (a nejenom jim), kdyby o někom, kdo umřel, šlo říct, že jen spí nebo že přešel přes řeku nebo do vedlejší místnosti nebo tak něco, takže tu pořád někde je a vlastně se tolik nestalo. Jenomže stalo. Smrt není jenom spánek, smrt je prostě konec. Ale pak na to ti žáci přišli: smrt sice je konec, a ne že ne, a přece Ježíše neodrovnala, takže jeho hrob je prázdný. Čímž chtěli vyjádřit, že pro to sice nemáme žádné důkazy (v prázdném hrobu žádné nenasbíráte), ale věříme, že je Ježíš živý u nebeského Otce.

„Když on vstal z mrtvých, pak už nic nám neublíží,“ pokračuje dál to naše učednické vyznání. Setkání se smrtí člověka zarazí, někdy i vystraší a vždycky připomene křehkost, ale taky jedinečnost našeho bytí. Život je vzácný dar se spoustou vad na kráse a člověk s ním musí nějak naložit. Písnička citovaná na parte radí: „Jen jemu důvěru dejme,“ protože by byla škoda vkládat naději do sebe a do knížat a do kterékoli lidské slibotechny, síla má a písnička má přece jest Hospodin, můj vysvoboditel. Takže jestli v něco v životě doufat, tak v rámci jeho slibů, jež nám dal: nezaskočí ho totiž naše slabost, tu zná a poradí si s ní.

Tahle písnička, kterou čteme na parte, vyjadřuje, že i způsobem, jak prožíváme svůj život, se můžeme radovat, protože Pán je nám opravdu blízko. Někdy to jde dobře, jsou léta zářivá, hojný stůl a kalich oplývá, pak je střídají časy, kdy tě smích opustí, ale i v tom nějak žijeme s tou radostí z Pánovy blízkosti, i Jan Trusina tak žil. Díky za setkávání s ním. A k tomu konci a loučení už jen to, že člověk vloží svou ruku do dlaní výrazně silnějších, než je naše doufání.

Třebíč 10. 4. 2021

Demokracie mezi nacionalismem a populismem

St, 05/26/2021 - 13:31
Demokracie mezi nacionalismem a populismem Protestant St, 26/05/2021 - 14:31 Martin Šimsa Číslo 5/2021

Naše demokracie se dnes potácí mezi nacionalismem a populismem. Může však být bez nich? A co vůbec demokracií myslíme? A co myslíme nacionalismem a populismem?

Demokracií myslíme vládu svobodných a rovných občanů nad sebou samými prostřednictvím svobodně zvolených zástupců v konstitučním státu, kde jsou respektována lidská a občanská práva. Nacionalismem myslíme přesvědčení, že vlastní národ je nejvyšším politickým principem, a populismem vládu prostřednictvím slibů, lichocení a podbízení se lidu. Pro Masaryka byla humanitní demokracie normativní ideou, tedy tím, co být má, co má být cílem našeho pozemského snažení, co má být zřízením sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Demokracie se v Masarykově pojetí stává politickou formou lásky k bližnímu, královstvím Božím na zemi, Ježíšovou a bratrskou humanitou. Humanitní demokracie v Nové Evropě a Světové revoluci vstupuje na místo humanity, která se stává ústředním pojmem České otázky. Masaryk byl, jak říká Božena Komárková, ve své době jediným silným středoevropským myslitelem demokracie, uvádí k nám pojem demokracie v návaznosti na Tocquevilla a J. S. Milla a zároveň se stává zakladatelem demokratického státu, demokratické republiky.

Masarykovi kritici poukazovali na to, že Masarykův demokratický ideál byl příliš náročný a neuskutečnitelný. Byl to nejen konzervativně-nacionální, prokatolický a původně prorakouský kritik jako Josef Pekař, ale i Masarykovi politicky mnohem bližší Josef Kaizl či Ferdinand Peroutka, kteří poukazovali na to, že osvícenství a liberalismus jsou nám časově i mentálně mnohem bližší než bratrská a husitská reformace. Ferdinand Peroutka opakoval, že jsme mnohem spíše dětmi a potomky poslušných poddaných Františka Josefa než duchovními potomky husitů. Těch poslušných poddaných Františka Josefa bylo početně jistě mnohem více než legionářů, kteří se svým způsobem stali našimi novodobými husity. I Jan Patočka, který vysoce cenil to, že Masaryk jako filosof založil demokratický stát, kriticky a ironicky poukazuje na to, že Masaryk se spoléhal na to, že Češi jsou schopni naplnit puritánský ideál, kterým se Masaryk při založení demokratické republiky řídil.

Nacionalismus se rodí v romantismu,

v návaznosti na Francouzskou revoluci, stává se kulturním i sociálním obsahem všech obrozeneckých hnutí v Evropě, samozřejmě i u nás. Český nacionalismus se stává duchovním dítětem nacionalismu německého, Masaryk a po něm ještě výrazněji Rádl mluví o Herderovi a Fichtovi jako o „slovanských apoštolech“. Löwenstein poukazuje na to, jak se český a německý nacionalismus vzájemně posilují, podobně jako třeba nacionalismus německý a francouzský. Masaryk odmítá jazyk a národ jako nejvyšší cíl politického snažení, mluví raději o duši a o pravdě. Do ostrého střetu s českým nacionalismem se dostává ve sporu o Královédvorský a Zelenohorský rukopis. V ještě vyhrocenější podobě se s patologickou sedlinou českého antisemitismu střetává v případu hilsneriády. Rádl jako největší kritik českého, československého i středoevropského nacionalismu konfrontuje předválečného „humanitního“ Masaryka s „prezidentským“ Masarykem, který v řeči o Němcech „kolonistech“, jimž budeme všelicos „koncedovat“, činí značné ústupky českému a československému nacionalismu. Někteří zahraniční interpreti, konkrétně ukrajinsko-americký politolog Roman Szporluk, poukazují na to, že Masarykovo náboženství má nacionálně zabarvený nádech, protože Masaryk mluví o reformaci jako o české reformaci, o Husovi, Chelčickém, Komenském jako o českých myslitelích a ne náhodou se jeho hlavní předválečné programové dílo jmenuje Česká otázka. Masaryk tedy v jeho očích naplňuje figuru, kterou pojmenoval britský teoretik nacionalismu Anthony Smith, když mluví o moderních nacionalismech jako nacionalismech „vyvoleného národa“. Szporluk to nazývá „nacionalismus s lidskou tváří“. Roger Scruton nazývá první republiku „šťastným kompromisem“ mezi univerzalistickým „bohem“ humanismu a pokroku a partikularistickým „bohem“ národa, který byl smeten nejprve „bohem“ národa (nacisty), posléze „bohem“ pokroku (komunisty). Löwenstein při své interpretaci České otázky (Manifest nepolitické politiky) tvrdí, že zde komunisté vládli mnohem spíše prostřednictvím „lidového populismu“ než marxismu-leninismu – to by se dalo uplatnit zejména na dobu normalizace. Jak je snadné u nás rozeznít struny nacionálně laděného populismu, nám ukázal Miloš Zeman v první přímé volbě prezidenta v roce 2013.

Populismus a jeho opakující se rysy

Populismus, který se dostal do módy v posledních letech v Evropě, v obou Amerikách i jinde ve světě, není ničím novým, i když nám to tak může připadat. Jeho kořeny můžeme hledat jak v antickém Řecku, tak ve starověkém Římu, odkud dostává své pojmenování. Zde se jeho hlavní náplní stává „chléb a hry“. V 19. století nabírá na síle ve Spojených státech, možná právě proto, že zde není tak silný evropský nacionalismus a marxismus. Americký populismus 19. století se obrací proti Wall Street, bankám, finančníkům, je to hnutí farmářů, kteří se odvolávají na původní, čistý, nevinný lid proti zlým, zkorumpovaným a cizím elitám. Některé prvky populismu 19. století se objevují jak v hnutí „Occupy Wall Street“, tak v Tea Party a u voličů Donalda Trumpa. Moderní teoretici populismu, mezi nimiž bych doporučil ke studiu německého teoretika působícího v USA J. W. Müllera Co je to populismus, italskou politickou filosofku Nadiu Urbinatti Znetvořená demokracie a skotského etického filosofa Tony Milligana Pravda v době populismu, zdůrazňují několik rysů populismu, které se v mírných modifikacích opakují téměř všude. Populismus je antielitistický (i když jeho představitelé jsou většinou příslušníci elit), protikorupční (v době jeho vlády se korupce téměř vždy velmi zhorší), antipluralistický – jen my a naši příznivci jsme praví a autentičtí příslušníci lidu, naši odpůrci a kritici nepatří k lidu, jsou to příslušníci finančních, intelektuálních elit, odcizení lidu, v našich poměrech voliči „tradičních stran“, „eurohujeři“ nebo členové „pražské kavárny“. Dalším rysem populismu je polarizace společnosti na základě figury „rozděl a panuj“ či „my a ti druzí“. Populismus pracuje s relativismem, s tím, že žijeme v době „postfaktické“ a „postpravdivé“ – nic nelze říci přesně, nic nelze ověřit. Trump a jeho příznivci mluvili o „paralelních“ faktech, která mají k dispozici, když měli čelit fotograficky dokumentovanému faktu, že na Obamově inauguraci bylo přinejmenším 2× tolik lidí než na Trumpově. Pravda není snadno nalezitelná a ověřitelná, není to fakt jako houska na krámě v případě, že se ocitáme v oblasti náboženství, filosofie či politiky, ale ten, kdo na ni rezignuje, snadněji podléhá populistickému svádění.

Léky na ohromování a ohlupování

Podle Müllera se liberální demokracie nemůže populismu zbavit, je jejím věčným stínem a ohrožením. Liberální, republikánští či deliberativní demokraté nemohou populistům zakázat mluvit, slibovat, lhát, balamutit a podkuřovat lidu. Hranicí mezi populismem v režimu konstitutivním demokratickém a režimu autoritativním zůstává právní stát, demokratické instituce, nezávislá a svobodná média, nezávislé a nestranné soudy, které se snaží soudit spravedlivě. Terčem populistů se vedle médií a soudů stává velmi často kritická, občanská veřejnost / společnost, která zároveň představuje nejsilnější a nejúčinnější obranu proti populismu. Populismus totiž oslabuje demokracii tím, že oslabuje svobodné, kritické občanské myšlení, samostatný a věcný úsudek. Také s oblibou pracuje se strachem, úzkostí či frustrací (viz uprchlická krize). Proto vzdělání, společenský a kulturní rozhled, myšlení historické, filosofické i nábožensky tolerantní představuje nejlepší lék a terapii populistického ohromování a ohlupování demokratické veřejnosti a demokratického voličstva.

Máme za sebou dvacet let nedokonalé prvorepublikové demokracie, oslabené nacionálními a sociálními konflikty, a třicet let nedokonalé demokracie polistopadové republiky, oslabené neoliberální ekonomickou transformací, sociálním populismem, korupcí a klientelismem. Vedle těchto padesáti let slabé a nedokonalé demokracie se můžeme opřít o sílící občanskou společnost, lidskoprávní a demokraticko filosofické a republikánské tradice, které se projevily v roce 1968, v hnutí Charty 77, v dialogickém a ekumenickém křesťanském, židovském, muslimském i sekulárně humanistickém myšlení, v sametové revoluci 1989, u demokratických myslitelů, filosofů, ekologů a občanských aktivistů i ve světlejších chvílích demokratických stran. Součástí občanské společnosti jsou demokratické strany, které s občanskou společnosti počítají, komunikují s ní, naslouchají jí a respektují ji, aniž by se v ní rozplynuly. Myslím, že jako křesťané, protestanté a občané bychom se měli starat o stav naší demokracie, pečovat o ni a láskyplně, vynalézavě i odvážně kritizovat její chyby a nedostatky, snažit se je permanentně opravovat a napravovat a do své starosti a péče zahrnout veřejné demokratické instituce včetně médií, soudů a politických stran. A nevěřit těm politikům, kteří slibují, že vše vyřeší za nás.

(mezititulky redakce)

Střípky z Říma

St, 05/26/2021 - 12:51
Střípky z Říma Protestant St, 26/05/2021 - 13:51 Číslo 5/2021

Kurií vane duch Františka a Ignáce

Když se mladý svatý František modlil ve starém a zchátralém kostele svatého Damiana nedaleko Assisi, uslyšel hlas, který mu řekl: „Františku, naprav moji církev“.

Po více než 800 letech se nyní papež, který se jako první nazývá po mnichovi z Assisi, už téměř osm let pokouší katolickou církev napravovat. Skandály, rozštěpenost, klerikalismus, netečnost – to všechno znamená, že části těla Kristova nejsou zdravé. Papež se pokouší církev ozdravit a znovu vybudovat její důvěryhodnost s pomocí františkánů a jezuitů, které povolává do římské kurie na místa přestárlých členů. Konzistoř nových kardinálů může vzniknout dřív, než by se čekalo.

V únoru ustanovil arciknězem baziliky sv. Petra pětapadesátiletého kardinála Maura Gambettiho (generálního kustoda konventu sv. Františka v Assisi), aby dal do pořádku finance. Toto jmenování lze přirovnat k vyhnání penězoměnců z chrámu. Podobně zvolil papež prefektem Ekonomického sekretariátu o. Antonia Guerrera, španělského jezuitu, aby dal do pořádku finance Svatého stolce. V Chile, po skandálech sexuálního zneužívání kněžími, ustanovil papež arcibiskupem Santiaga kapucínského františkána Celestina Aóse, kterého později jmenoval kardinálem. Jezuitský kardinál Michael Czerny je hlavním pomocníkem papeže v péči o migranty a poradcem v sociálních otázkách.

Reformy papeže Františka jsou víc než jen výměna jmenovek na dveřích vatikánských kanceláří. Zdá se, že se pokouší využít specifických charismat jezuitů a františkánů. Při snaze naplnit svou vizi církve, která bude chudší a pokornější a bude mít dar soudnosti, se papež stále častěji obrací o pomoc k těm, kteří jsou prodchnuti duchem sv. Františka a sv. Ignáce z Loyoly.

Paprsek naděje pro vyčerpaný Irák?

Jedno z pravidel pro cesty papeže zní, že čím je cesta riskantnější, tím větší má dopad. Proto se František ve svých 84 letech vydal na vůbec první papežskou návštěvu do Iráku. Rozhodl se tak navzdory názoru některých funkcionářů Svatého stolce, že v době pandemie a bezpečnostních rizik by bylo moudré návštěvu odložit. Dopisovatel Ch. Lamb se zeptal mluvčího Vatikánu, je-li cesta do Iráku ta nejriskantnější, jakou František podniká. Odpověď zněla: „Určitě jedna z nejzajímavějších.“ Z Iráku vždy přicházely zprávy o válce a krveprolití. Návštěva papeže nabízí paprsek naděje. František si je vědom, jak velmi byli mnozí Iráčané zklamaní, když se neuskutečnila návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 2000. Ví, že pravý čas k návštěvě Iráku nemusí nastat nikdy, a proto se rozhodl možnosti využít. Papežova pozoruhodná návštěva válkou vyčerpaného Iráku představuje jeho pontifikát dvěma způsoby:

Jel tam, aby podpořil zbytky křesťanských komunit, které jsou jedny z nejstarších na světě a které byly těžce pronásledovány Islámským státem (IS). František jako dobrý pastýř riskoval všechno kvůli péči o každičkého ve svém stádu. Přišel zvěstovat pokoj a tak ztělesnil Ježíšova slova: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Další částí jeho mise bylo poukázat na marnost, šílenství a naprosté ďábelství konfliktu mezi náboženstvími. Měl na mysli nejen odhodlání IS vymazat křesťanství ze samozvaného kalifátu, ale i brutální zacházení islamistů s ostatními vírami, zvláště s jezídy, a také zásadní zdroj konfliktu v té oblasti – rozdíl mezi sunnitskou a šíitskou verzí islámu.

František znovu ukázal sílu symboliky tím, že příkladně ztělesnil výzvu přiřčenou sv. Františkovi z Assisi: „Hlásejte evangelium stále, ale slova používejte, jen když je to nutné.“ Obrázek, kde se papež drží za ruce s předním šíitským představitelem, mluví za všechno. Velký ajatolláh Alí Sistání je trvalým kritikem válečného štvaní představitelů šíitů v Iránu, kteří zasahovali do snah Iráku vytvořit národ, kde by byly odděleny komunity šíitů a sunnitů, a stále se pletou do záležitostí Jemenu a jinde. Násilí ve jménu náboženství je druh rouhání, říká František. Vždyť přece bratrství je silnější než bratrovražednost. Tato slova rezonovala nejen ve zdecimovaných křesťanských komunitách, ke kterým František promlouval, ale také u miliónů muslimů, kteří jsou vysíleni náboženskými konflikty a bratrství je předmětem jejich modliteb a proseb…

Zdraví papeže

je ve Vatikánu vždy delikátním tématem. Nyní, když je možné, aby papež rezignoval, už to tak choulostivý problém není. František se nikdy neskrýval se svými potížemi s velmi bolestivým ischiasem. Své fyzické i psychické zdraví otevřeně probíral i s argentinským lékařem a žurnalistou Nelsonem Castrem, který bude psát knihu o zdraví papežů od doby Lea XIII. Díky své práci získal Castro přístup do vatikánských tajných archivů, a tak můžeme očekávat nejen zajímavé objevy o zdravotním stavu minulých papežů, ale také vyvrácení některých mýtů. Sám Castro říká, že znamením, jak moc se změnilo, je, že František sám nejen sepsání knihy navrhl, ale přislíbil navíc i poskytnout pro knihu rozhovor.

P. S.

Jeden z posledních prezidentských kousků Donalda Trumpa bylo omilostnění jeho dřívějšího hlavního stratéga, S. Bannona, který byl obviněn, že odklonil finanční prostředky z online sbírky na stavbu Trumpovy zdi na hranici s Mexikem. Bannon od té chvíle znovu usiluje o založení politické akademie v rekonstruovaném trisultském klášteře (47 km jihovýchodně od Říma). Plán otevřít „gladiátorskou školu“ pro pravicové populisty je provázen právním sporem s italským ministerstvem kultury, které budovu vlastní. Státní rada rozhodla proti Bannonovu záměru. Ten se hodlá odvolat.

Z článků „View from Rome“ Christophera Lamba, The Tablet 6. a 20. března 2021 a editorialu „Force for Peace“, The Tablet 13. března 2021 vybrala a převedla Daniela Bísková.

Mundek osmdesátníkem

St, 05/26/2021 - 12:50
Mundek osmdesátníkem Protestant St, 26/05/2021 - 13:50 Václav Hurt Číslo 5/2021

vzpomínky přítele Václava Hurta

V kanadském Guelphu se 20. května 2021 dožil osmdesáti let můj přítel a bratr v Kristu evangelický farář Edmund Bauer. Protože nevím, zda k jeho jubileu něco napíše i někdo jiný, činím tak sám. Je pravda, že ti, co odešli do exilu, se nám z našeho života i z paměti trochu poztráceli. S Mundkem se dobře známe a máme se rádi. Vždyť jsme šest let žili pod jednou střechou na faře v Liběchově. A tak jsme se vídali vlastně každý den.

Ať jde ihned dolů a řekne, pro koho to dělá!

S Mundkem jsem se poprvé setkal koncem listopadu roku 1977. Bylo to na synodu v Praze na Vinohradech. Tehdy na synody ještě chodila církevní veřejnost a kruchta vinohradského kostela byla zaplněna lidmi, kteří sledovali jednání synodu dole. Synod tehdy řešil velké napětí, které vzniklo ostrou kritikou synodní rady členů církve (většinou farářů), kteří podepsali Chartu 77, a pak také signatářů Dopisu 31. Najednou se zespoda ozval hlas synodního seniora Václava Kejře: „Ten, kdo toto jednání nahoře nahrává na magnetofon, ať jde ihned dolů a řekne pro koho to dělá.“ Ten, kdo jednání nahrával, byl farář z Liběchova Edmund Bauer, signatář Charty 77 i Dopisu 31.

Bylo to v době, kdy jsme s Ulou měli krátce po svatbě a hledali nějaké bydlení v Praze. Já jsem byl v druhém ročníku bohoslovecké fakulty. Byl jsem se proto ptát na synodní radě, ale tam mi řekli, že žádné bydlení nemají. A někdo mi řekl: „Běž za tímhle farářem Bauerem, on prý shání někoho do kostelnického bytu v Liběchově“. A tak jsem za Mundkem šel a domluvili jsme se, že se přijedu do Liběchova podívat. Byt jsem si prohlédl hned příští týden a s Ulou jsme se rozhodli, že se do něj nastěhujeme a budeme ve sboru dělat kostelníky. Nebylo to sice v Praze, ale do Prahy se dalo dojíždět; byla to hodina autobusem.

Záhy potom, co jsme v Liběchově začali bydlet, si mne zavolal tajemník synodní rady Jiří Otter. A velmi mi vyčítal, že jsem se nastěhoval na faru, kde je farářem chartista. S takovými lidmi bych se prý jako bohoslovec vůbec neměl stýkat, natož s nimi bydlet. Musím se proto rychle odstěhovat, jinak jistě nedostanu státní souhlas a nebudu moci být farářem. A nabídl mi za synodní radu tři byty v Praze: na Spořilově, v Belgické a v Dejvicích. Nabídku, která mi přišla jako ďábelské pokušení, jsem odmítl a jsem tomu rád. Díky tomu jsem mohl Mundka dobře poznat a mnohé se od něj naučit.

Co mi uvízlo v paměti z vyprávění o první polovině jeho života

Mundek byl zelovák. Narodil se v Zelově 1941 a po druhé válce se s rodiči, bratrem a sestrou přistěhoval do Varnsdorfu. Jeho farářem byl Adolf Kotouček, výrazná osobnost (viz synod 1956 a křest dětí – viz rozhovor v Pt 2/2010). Vzpomínal na něj v dobrém a myslím, že ho ovlivnil. Mundek se vyučil elektrikářem, ale neměl střední školu. Studium theologie v šedesátých letech na KEBF pro něj, myslím, muselo být proto hodně náročné. Pracoval s evangelickou mládeží, myslím, že ještě na fakultě. Na vojně byl v Milovicích, kde navštěvoval sbor v Lysé. Oženil se s Natašou Bělovovou, s kterou se setkal na evangelických akcích. Jako samostatný vikář nastoupil na sbor v Liběchově. Koncem šedesátých let měl jedinečnou příležitost absolvovat roční studijní pobyt v Princetonu v USA (společně s Natašou). Po návratu se jim narodily dvě děti, Verunka a Lukáš. V Liběchově byl kazatelem až do roku 1984, kdy se společně s rodinou vystěhovali do Guelphu v Kanadě.

Působení v evangelické církvi

V evangelické církvi patřil Mundek k farářům, které ovlivnil závěr šedesátých let, především osmašedesátý. Jeho nejbližším přítelem byl farář Jakub Trojan. A toto přátelství trvá dodnes. Mimo jiné jezdili s rodinami na Ptákovu Lhotu. Hned v roce 1977 podepsal Chartu a pak také Dopis 31 (jakousi „chartu“ evangelické církve). Odvážně vystupoval na pastorálkách i na konventech. Jeho trápením bylo to, že liběchovský sbor byl slabý a stále se umenšoval. Přejít na jiný sbor se mu nedařilo, neboť církevní tajemník mu k tomu nikdy nedal státní souhlas. A jeho možnosti byly omezeny i tím, že manželka Nataša nechtěla jít dál od Prahy. Obávala se, že by zde nedostala kvalifikovanou práci. A tak Mundek, ač dělal poctivě farářskou práci (kázání, biblická, třicátníci, děti), radosti z toho měl stále méně. Jevilo se mi to tak, že se v Liběchově dusí ve vlastní šťávě. A estébákům to vyhovovalo a státní souhlas mu ani nemuseli brát. Začátkem osmdesátých let začal přestavovat dům, který si koupil v Újezdě nad Lesy. Tehdy jsem si myslel, že jako východisko vidí odchod z církevní služby. Přestavování domu mu bralo hodně sil.

Nakonec situaci vyřešil tím, že se s rodinou vystěhoval do Kanady. Přiznám se, že jsem se na něj tehdy zlobil, že odchází. Vlastně ani nevím, zda na něj v tomto smyslu estébaci naléhali. Do farářské služby se mu v Kanadě žel už nastoupit nepodařilo. Myslím, že hlavním problémem byl cizí jazyk. Po roce 1989 by se rád vrátil, ale Nataša nechtěla. A tak zůstal v Guelphu a s přáteli v Čechách udržuje kontakty prostřednictvím telefonu, mailů a pravidelných návštěv.

Díky za všechny dobré rady

Jsem Mundkovi vděčný, že mne mnoho naučil. Dnes si uvědomuju, že v Liběchově byl pro mne vlastně starším bratrem a trochu také tátou. Vděčně vzpomínám na theologické i politické diskuze. Hodně mne obohatily. Bylo pro mne jedinečné, že mne vzal do diskusního společenství pondělků u Zdenka Bárty v Chotiněvsi a také do společenství Libštátu. Povzbudil mne k tomu, abych ve sboru začal kázat a stal se také presbyterem. A také mne jako začínajícího bohoslovce seznámil s mnoha zajímavými lidmi, především faráři.

Velmi se mi také v životě hodilo, že mi řekl, jak se chovat při výslechu StB. A naučil mne mnohé řemeslné dovednosti. Díky němu si teď mohu sám udělat elektroinstalaci. A když řídím auto, vím, že se mám držet při středové čáře a v noci že mohu zatáčku projet i trochu v protisměru. A mnohé další. Mundku díky, díky.

Šest let spolu v Liběchově

Čas, který naše rodiny prožily v Liběchově, byl požehnaný. Občas mi to přišlo, jako bychom byli jedna rodina. Hlídali jsme si navzájem děti, půjčovali si věci, pomáhali si. A hlavně ze začátku nám určitě víc pomáhali Bauerovi. A také jsme spolu, zpravidla v neděli, obědvali. Bylo to dobrých šest let. I díky tomu jsem mohl vystudoval theologii a pak se stát farářem.

O druhé půlce Mundkova života toho vím málo. Jen to, že Verunka i Lukáš mají své rodiny a že Nataša nás už předešla na věčnost. Mundku, měj se dobře. Ať Ti Hospodin žehná a ať Tě mají všichni rádi.

Autor je evangelický farář v Litomyšli

Kdo je náš? Moji ninivetští evangelíci

St, 05/26/2021 - 11:52
Kdo je náš? Moji ninivetští evangelíci Protestant St, 26/05/2021 - 12:52 Tomáš Bísek Číslo 5/2021

Snad nejsem jediný, kdo byl titulován „pan chytrej“? Chápu, že pan chytrej, paní chytrá vůbec nezní evangelicky. Dobře, tak tedy moudrý, bystrý, prozíravý, zkušený. Anebo zodpovědný, svědomitý, střídmý. A také ohleduplný, pokojný, přesný a pevný, štědrý, hodný, mírný, vždy naslouchající. A šup naplno: pravdomluvný, spravedlivý, milující. Vždyť jsme přeci Písmáci.

Jenomže dlouhá desetiletí nepřejících poměrů nás přivedla k obrácenosti do sebe, ke kultivování hloučků usilujících o krásnou církev. Stále se pěstuje jemné a laskavé povzbuzování k pěkným skutkům.

Samomluvně postižen šlapu si na svůj kopec. Usadím se docela nahoře, hezky zastíněn svým stromem pohlížím na svou církev. Trošku si „zajonášuji“.

Zkusím pro orientaci zalistovat ve vzpomínkových náčrtech. Začnu zdáli a budu se přibližovat ke dnešku.

Moje setkání a střetnutí s evangelickou „krásnou“ církví začalo studiem teologie na Komenského evangelické fakultě. Neuměl jsem snadno odstoupit od svého zaujetí tím, že jsem ve správné společnosti.

Po dva roky jsem zastupoval studenty při jednání fakultní rady. Vzpomínám na rozvažování profesorů fakulty, zda přistoupit k habilitaci jednoho mladšího kolegy. Na počátku rozpravy bratr děkan prof. J. L. Hromádka prosil kolegy, aby při hodnocení jeho práce byli shovívaví. Kandidát byl přeci náš! Byla tím dána odbornost habilitační práce?

Další jednání fakultní rady, brzy po okupaci v srpnu 1968, na které vzpomínám, bylo s odstaveným generálním tajemníkem Křesťanské mírové konference. Prof. Rudolf Říčan povzbudivě poznamenal: „Vy jste, bratře, působil velmi zdárně v církvi jako farář. Mohl byste se teď vrátit na některý náš sbor. Zbohatil byste jej nabytými zkušenostmi“. Pan ex-generální tajemník zareagoval: „Domníváte se snad, že po tom všem, čím jsem prošel, se mám vrátit k pucování klik?“ – „Zajímavé,“ říkám si. Leckteří „pucují kliky“ celý život.

Postupně se dobírám rozpoznání, jací jsme byli, a jak směšné je mít za to, že bychom byli podstatně jiní a mohli předvést svou protestantskou či evangelickou specifickou čistotu, jinakost a příkladnost. Ale vždyť my víme, že nejsme lepší nežli druzí. Jenomže za tím se krčí skromné „ale“. A vnitřní rozhovor pokračuje: Zaraž! Copak jsme horší?

Vrací se mi v myšlenkách začátek mého působení ve sboru v Telecím. Jeden z našich prvních návštěvníků byl místní senior. Svou otázku si pamatuji: „Jak mám já, studovaný Pražák, který přichází z ročního studia v New Yorku, přistupovat k venkovským lidem?“

Bratr senior: „Na to, hochu, přijdeš. Ale hlavně, abys správně vyplňoval všechny dotazníky pro církevního tajemníka (komunistického dozorce nad církvemi).“

Nepoučitelně si znovu uvědomuji, že dotazníkové a jim podobné problémy považuji za nepodstatné. O životě či nežití evangelických hloučků rozhoduje naše vzájemnost, živená vztahem k tomu, který nás k oné vzájemnosti povolal. Ostatní nám bude přidáno. Anebo ubráno?

Vzpomínám na setkání kolegů a přátel na evangelické faře v Libštátě v roce 1975. Navzdory tuhé normalizaci tak začaly pravidelné schůzky nazvané „Libštát“. Scházeli jsme se na různých farách, několikrát do roka, od neděle večera do pondělního odpoledne. První libštátská schůzka však byla přerušena ranním příchodem krajského církevního tajemníka, Václava Jonáše, s příkazem okamžitě nezákonné setkání rozpustit. Po našem spontánním odmítnutí soudruh tajemník povolal veřejnou bezpečnost, která nás po perlustraci přinutila odjet. Jeden z nás ještě před příjezdem přivolané VB vyskočil z okna a utekl. Dnes je čelným představitelem jedné z křesťanských církví. Zřejmě se nedal přemoci „zlému“… (Řím. 12,21)

Velmi osobitě se projevil jeden z našich kolegů v době, kdy jsem byl v roce 1979 po několik dní trvale sledován Státní bezpečností. Při farářské pravidelné schůzce zaparkoval můj policejní doprovod své žluté VB auto přímo pod okny fary. Když si toho místní farář povšiml, začal hořekovat nad tím, co taková policejní přítomnost může znamenat pro členy sboru. Co si o něm pomyslí?

„Ale vždyť jsi viděl, že přijeli se mnou.“ Nato podrážděně poznamenal něco o mé namyšlenosti.

„Dobře, tak se podívej.“ Vyšel jsem z fary a přešel několik set metrů tam a zpět. Se mnou zároveň popojíždělo policejní auto, tam a zase zpátky. Na faře mě místní kolega objal a dojatě děkoval za to, že může sboru vysvětlit, proč před farou stálo auto VB celé dopoledne. Ne, jeho objetí nebylo jidášským políbením…

Z oněch napjatých dob se dobírám rozpoznání, jací jsme byli a jak je směšné mít za to, že bychom byli podstatně jiní a mohli předvést svou protestantskou, či evangelickou čistotu, jinakost a příkladnost.

květen 2021

Pozvání pro nastupující generaci: https://cestacirkve.evangnet.cz

St, 05/26/2021 - 11:10
Pozvání pro nastupující generaci: https://cestacirkve.evangnet.cz Protestant St, 26/05/2021 - 12:10 Pavel Keřkovský Číslo 5/2021

Díky Martinu Férovi lze od počátku května 2021 nahlédnout do Knižnice studijních textů ČCE do deseti svazků Cesta církve (1945–1989). Na adrese https://cestacirkve.evangnet.cz/ si návštěvníci mohou vychutnat zajímavé dokumenty, např. Synod svému národu (1969 – CC IX). Provolání reaguje na okupaci Československa Sovětským svazem (Ruskem) a dalšími jeho satelity. Dokument vyzývá k dialogu mezi národy – okupovanými i okupujícími. Po smíření národů voláme i my dnes, prosíme-li při bohoslužbách Ducha svatého: „probuď svědomí otupené, sbližuje národy.“ (EZ-dodatek, č. 675) V studijní knižnici je dále možné se dozvědět, kolik českobratrských farářů bylo vězněných v období 1948–1989 z náboženských důvodů; jak evangelíci vstoupili do debaty o přípravě zákona o rodině na počátku „zlatých šedesátých“, v nichž byly věřící učitelky a učitelé nuceni ke slibu vyučovat v duchu komunistického, tedy ateistického světového názoru, anebo odejít ze školství; jistě zaujme vzpomínání, jak vznikal samizdatový zpěvník Nová píseň, který se stal základem pozdějšího zpěvníku Svítá, z něhož čerpá též nový Evangelický zpěvník (2021); lze zjistit, v čem je stálou inspirací filosof Ladislav Hejdánek; jaký podíl měla filosofka Božena Komárková na tvorbě synodních dokumentů a otevřených dopisů věřících; za co vděčíme nakladateli Františku Laichterovi; někoho překvapí, že Zásady Českobratrské církve evangelické (1968) se pro některé členy ČCE staly impulzem pro spolupráci na iniciativách Charty 77 a dalších církevních i necírkevních aktivitách, v nichž pokračují knižní nakladatelství (původně samizdatový) Eman, Kalich, Mlýn, časopis Protestant, někteří nemocniční, vězeňští, armádní kaplani a pracovnice a pracovníci Diakonie; v lidsko-právně- náboženské rovině pokračuje farář Mikuláš Vymětal jako pověřenec synodu pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené. Mimo to spolupracuje s rómskými, muslimskými, židovskými i sekulárními organizacemi. Stal se členem předsednictva Helsinského výboru, který byl v roce 1988 založen členy Charty 77.

Deset svazků Cesty církve obsahuje jen zlomek toho, co si zaslouží publikovat. Cílem autorů bylo zesílit hlas násilně umlčovaných a těch, kdo se nemohli bránit publikačně. Velmi málo je zmapována samizdatová činnost protestantských básníků, literátů, historiků, dětských psychologů, pedagogů a dalších. Zástupci mladší generace se snad budou na ledacos ptát, nejlépe svých farářek a farářů, a hlavně synodálů, kteří by se na některém z příštích synodů mohli zasadit o vznik komise pro vytváření dalších studijních textů. Cesta církve nebyla adresována jen pamětníkům, ale hlavně nastupující generaci, aby zjistila, zda jsme v uplynulých třiceti letech navázali v plné šíři na to, co probojovávaly předchozí generace.

Zdá se, že dnešní církvi schází komplexní pohled na spiritualitu a praktický život víry. Naši předchůdci se vzchopili k sepsání komplexního díla přetavením dosavadní vyznavačsko-spirituální tradice. 14. synod roku 1963 vyzval kolektiv autorů k sepsání Zásad ČCE a 15. synod již hotový dokument v únoru 1966 schválil. Příhodná doba pro vydání Zásad ČCE nastala po uvolnění komunistické cenzury v jarních měsících roku 1968.

Snad jsme stejně kreativní jako naši předchůdci a navážeme na dosavadní inspirující vyznání Jiřího Grubera či spiritualitu autorů Evangelického zpěvníku 2021, který vykazuje stopy promyšlené ekumenické teologie. Autoři navazují na spirituální a liturgickou rozmanitost, která se prosadila v průběhu 20. a 21. století. To také odpovídá nadkonfesní spiritualitě, kterou razil Jan Amos Komenský v Amsterodamském kancionálu (1659) či v teologickém spise Clamores Eliae – Výzvy Eliášovy. Podobně to chápali civilně interpretační teologové a písničkáři prorockého ražení (Nová píseň) v průběhu druhé poloviny 20. století. Členové církve, v níž žiji i já, se nemusí stydět za přízvisko českobratrská, protože již díky Komenskému je v českobratrství zakódován nadkonfesní ekumenický rozměr.

Tajné: Zachraňte rukopisy!

St, 05/26/2021 - 11:08
Tajné: Zachraňte rukopisy! Protestant St, 26/05/2021 - 12:08 Tomáš Cejp Číslo 5/2021

Už dvacet let občas koukám, co to napsal Boží trouba, a moc mě to nebaví. Taková celkem běžná kázání, sem tam to zablýská. Kam se podělo to kouzlo, co si pamatuju? Elektrizující v celku i v detailech? Bylo to nepřenosné? Kouzlo jeho nepůvabného nosového přednesu, školáčkovské trémy, vydanosti okamžiku, obdarování „shůry“? Přece jen to nebylo tak úplně v obsahu? Jen se to tak zdálo? Kde je to, co na nás tak v Betlémské kapli, u Martina ve zdi, u Salvátora i jinde zapůsobilo a už nevybledlo? Sváťa Karásek neuměl psát na počítači, ale kázání nepsal ani na stroji. Vždycky stejně: modrou propiskou na linkovaný papír A5, vytržený z nejobyčejnějšího školního sešitu. Bez přepisů, opravená měl dvě nebo tři místa. Byl děsný trémista a napsané měl všechno slovo od slova, často psal někde v noci v hospodě, kde by tam vzal počítač. Vždycky když sestupoval ze salvátorské kazatelny, nechal na spodním sloupku zábradlí těch pět listů ležet. Bylo to tak domluvené. Jedna z obětavých sester je tam našla a v týdnu přepsala, příští neděli leželo minulé kázání u východu z kostela vytištěné. Říkalo se, že je malinko upravuje, minimálně, že občas proškrtne některá rétorická opakování, která do kázání patří, ale v tištěném jsou těžkopádná. Roky mně to vrtá hlavou. Některá kázání v Troubovi nemohu dohledat. Ano, jsou tam. Ale asi to nejsou ta stejná, co jsme slyšeli, jak si je ještě pamatuju. Nedávno jsem se dal do lepšího zkoumání. Pomalu jsem začal zapomínat jedno kázání ještě z doby, kdy Martin ve zdi rekonstruoval a večer hostoval v Salvátoru, ještě před tím, než se Sváťa stal salvátorským kazatelem. Bylo o marnotratném synovi. V kázání Sváťa podobenství najednou začal přejmenovávat. Mohlo by se prý jmenovat líp. O synovi, který byl na dně a obrátil se. O synovi, který se vrací. O synovi, který vyznává svoji vinu. A najednou prý – že podobenství vlastně ani není prvotně o tom synovi – ale o otci. A že by se mělo jmenovat O otci. Nebo O otci, který čeká. O otci, který nepřestává čekat. O otci, který vybíhá. Když uvidí kohosi na obzoru. O otci, který odpouští. A přijímá. A raduje se. A slaví. O otci, který znovu vybíhá. To když se starší bratr sekne a nechce jít domů. A tak dál, a tak dál. Ohromující mnohost těch nových názvů, oči otevírající prostinký nápad. Pamatuju si to skoro přesně. Když bohoslužby končily, mezi lavicemi jsme vycházeli spolu s Pavlem Rejchrtem. „Co tomu říkáš?“ ptal jsem se ještě celý plný toho… „To byla růže stolistá!“ odpověděl Pavel se svým neopakovatelným patosem. Konečně jsem našel to kázání v Troubovi … a až přeskakoval k tomuhle místu. Co to? Kde jsou všechny…, kde je ta růže stolistá? Jakoby – otrhaná, oškubaná. Pouhé tři lístky. Asi jsem si to spletl s jiným kázáním…

Jenže dnes zjišťuji, že nejsem jediný, kdo je s Troubou jaksi takový rozpačitý. I od jiných slyším cosi jako … kam se to podělo? A má dříve nevyslovená podezření, že redakce Sváťových kázání možná vůbec nebyla nevinná, se stávají docela reálnými. Od poměrně zasvěcených nakladatelů a editorů se dokonce doslýchám, že některá kázání byla zkompilována třeba ze tří… Nemohu tomu věřit. Tohle by si někdo dovolil? U textů, které v celku i do posledních složení slov jsou nejen duchovním, ale i něco jako literárním skvostem? Někdo snad usoudil, že je v nich mnoho opakujícího se balastu – až tak, že musí být „komprimována“ z několika do jednoho? To je brutální. Neznám sestru, která kázání redigovala. Nemyslela tím určitě nic zlého. A možná se úplně mýlím – možná byl editorem někdo úplně jiný. Možná se mýlím v celé své úvaze – a v Troubovi jsou prostě pravá kázání. Proto prosím: kdo byste věděl, kde jsou Sváťovy rukopisy, zachraňte je! Komu vlastně patří? Pokuste se je dostat do nějakého archívu, aby je někdo mohl prostudovat, porovnat. Nebo je alespoň sfotografujte. Třeba je někdo vydá jako samizdat.

A proč je to celé tajné? Nechci nikoho urazit nebo vylekat – aby je třeba ukryl, zničil. Mohl by se nám tak ztratit skvost, přesahující naši církev.

20. 4. 2021

Svatopluk Karásek, Boží trouba2. Praha, Kalich 2021

Pro homine 2021 / Věčně

St, 05/26/2021 - 11:07
Pro homine 2021 / Věčně Protestant St, 26/05/2021 - 12:07 Jáchym Gondáš Číslo 5/2021

O antickém mysliteli Herakleitovi se díky jedné Platónově zmínce traduje, že je autorem výroku panta rhei, tedy: všechno plyne. Ať už mu tento citát vskutku náleží, nebo nikoliv, jisté je, že vyjadřuje náhled, který se objevuje ve všech známých epochách. A rozhodně to není tvrzení, které bychom mohli snadno smést ze stolu. Dojmu, že všechno, s čím se v průběhu svého života setkáváme, postupně odplyne, vcelku věrně odráží lidskou zkušenost. I ty zdánlivě nejstabilnější jistoty a nejméně proměnlivé jevy se nakonec při bližším (či spíše vzdálenějším) pohledu odhalují jako pozvolný proud. Toto zjištění zpochybňuje i poetické zvolání indiánského mudrce: „Jen hory jsou věčné.“ Věčnost, zdá se, není v lidské zkušenosti nijak zastižitelná.

Biblický náhled na povahu času se ovšem přesto od této zkušenostní výpovědi odlišuje. Jistě: i v Písmu je uznáno a opakovaně konstatováno, že údělem lidského života je dočasnost. Nad jiné výmluvně to konstatuje třeba poněkud skepticky laděný hlas starozákonní knihy Kazatel. Pomíjivost existence ovšem v celku biblického svědectví není jedinou možnou pravdou o světě a našem vlastním směřování. Pokud je opakovaně zdůrazňována, pak především proto, aby bylo náležitě zdůrazněno, že věčnost nelze vydestilovat z žádné z položek tohoto světa. Jak pregnantně konstatuje kniha Přísloví: „Ani královská čelenka nepřetrvá všechna pokolení.“ Důvěrně známý je pak výrok apoštola Pavla o pomíjivosti proroctví, jazyků a poznání.

Proti této úplývavosti ovšem Pavel v kontrastu přeci jen staví něco trvalého: „Láska nikdy nepomine.“ Čtěme a rozumějme tomuto nadějnému slovu ale správně. Bylo by nedorozuměním spoléhat se na to, že právě v lásce jsme uprostřed našeho světa našli cosi, co může být médiem věčnosti. Láska, o které Pavel mluví, je věčná právě proto, že „není z tohoto světa.“ Že je jakýmsi průnikem věčného do sféry pomíjivosti. Věčnost je totiž v biblických textech vždy spojována s Bohem a jeho činy. Teprve tam, kde se ve světě uprostraní místo boží akci, teprve tam věčnost prosakuje jako nová a jinými cestami nedosažitelná kvalita. „Hospodinovo milosrdenství je věčné.“ V lidském hledání a upínání se k věčnosti se tak nabízí pouze jediná možná cesta. Umenšovat všechno to, co je „pouze“ lidské a uprostraňovat tak božskému, tedy kristovskému. Přijmout svůj život v síto, které nakonec oddělí dočasné od trvalého.

Skepse a pocit marnosti mohou pochopitelně tu a tam ovládnout náš pohled na svět i vlastní existenci. Proud pomíjení nemusí jen děsit. Může se stát i lehce opiátovým valčíkem, ve kterém necháme mizet všechny své bolesti a smutky. Jak píše Josef Kainar ve své básni Houpací židle: „Navždy je veliký slovo / není v něm sem ani tam / proto jej v židli kolíbám“. Svědectví Písma nás ovšem z takového předčasně zklidněného pohupování opakovaně vytrhuje a připomíná, že i v kulisách lidské polovičatosti stojí za to hledat lásku, milosrdenství a odpuštění, skrze které je nám přislíben podíl na věčném životě.

Teolog otevřenosti, který nezahořkl

St, 04/28/2021 - 17:01
Teolog otevřenosti, který nezahořkl Protestant St, 28/04/2021 - 18:01 Kristýna Pilecká Číslo 4/2021

O Hansi Küngovi s Kristýnou Pileckou

Kristýna Pilecká studovala na pedagogické fakultě v Plzni a na Evangelické teologické fakultě v Praze.

Její obhájená dizertační práce konfrontuje etické aspekty obsažené v textech Bahá’í víry se světovým étosem formulovaným nedávno zesnulým katolickým teologem Hansem Küngem.

Otázky připravil Pavel Keřkovský.

Hans Küng je pro evangelíky i katolíky jedním z nejvýznamnějších teologů posledních padesáti let. Jak se stalo, že začal více pracovat pro UNESCO než pro římsko-katolickou církev?

Myslím, že Küng nepřestal po celý svůj život tzv. pracovat pro římsko-katolickou církev. Byla to přece jenom jeho mateřská církev, Küng pro její obnovu udělal mnohé a ona, respektive německá biskupská konference se mu v r. 1980 odvděčila tím, že mu odebrala kanonickou misi (misio canonica – povolení vyučovat katolickou teologii). Stalo se tak za pontifikátu Jana Pavla II. Důvodem odebrání byla jeho kniha Unfehlbar? Eine Anfrage (Neomylný? Dotazování, 1970). O Küngovi si jeho mateřská církev ovšem vedla záznamy už dříve. Unfehlbar byla zřejmě tou poslední kapkou.

Küng sám to prý nečekal. Tento „vyhazov“ byl pro něj údajně zdrcující, na druhou stranu tuhle ránu dokázal reflektovat a využít. Svoji tvůrčí práci, kterou chápal jako službu církvi, rozšířil o práci pro kultivování mezináboženského dialogu. Jeho snahy o ekumenismus neustaly, protože si byl vědom toho, že církev se od dob reformace ocitá v krizi důvěry. Celý svůj život zasvětil snaze šířit a posilovat ekumenismus. Nejprve to byl ekumenismus v rámci církví (ekumenismus ad intra) a později, tj. od 80 let se jeho zájem rozšířil o ekumenismus mimocírkevní, celosvětový (ad extra).

Küng je pro mě fascinující osobností už tím, že přes ránu osudu nezahořkl, nezanevřel na katolickou církev. Vlastně pro její životaschopnost dále pracoval. Usiloval o to, oč se pokusil papež Jan XXIII. svoláním II. vatikánského koncilu. Papež prý prohlásil, že to chce čerstvý vítr, mínil tím čerstvý vítr do zatuchlých stěn katolické církve. Okna se sice otevřela, ale nadcházející papež je zase zavřel a ti další v konzervování „zatuchlosti“ dále pokračovali.

Rána osudu se pro Künga ovšem stala zdrojem pro vznik projektu. Tímto projektem je světový étos.

Proč tedy pracoval pro UNESCO?

Myslím, že důvodem byla Küngova kniha Křesťanství a světová náboženství. Küng byl následně pozván k účasti na kolokviu na půdě UNESCO v Paříži v roce 1989. Byl požádán, aby vypracoval referát na téma „Kein Frieden ohne Religionsfriede“ (Není mír bez náboženského míru). 80. léta 20. století byla vlastně dobou, kdy formuloval myšlenku světového étosu. Kniha Světový étos: projekt pak vyšla v r. 1990, jsou v ní i jeho zkušenosti s UNESCO a světovým ekonomickým fórem v Davosu (World Economic Forum, WEF). V Davosu inicioval diskuzi o nutnosti aplikace světového étosu do oblasti hospodářství. Výzva k formulování Prohlášení ke Světovému étosu vyšla od Leonarda Swidlera. Následovaly další spolupráce s UNESCO, kde se debaty zúčastnili reprezentanti židovství, islámu. Následovaly další příležitosti k představení světového étosu, například na půdě OSN v New Yorku v r. 1992. To všechno rozjelo řadu dalších akcí konaných pod patronací UNESCO.

A jak tyto Küngovy iniciativy přerostly do Prohlášení parlamentu náboženství světa – Chicago 1993?

To už je zmíněno výše. Výzvu k vytvoření prohlášení ke světovému étosu inicioval L. Swidler, přičemž uvedl, že by takové prohlášení mělo být přijato všemi světovými náboženstvími a etnickými skupinami a zároveň by mělo nějak souviset i s Všeobecnou deklarací lidských práv. Bylo to v době, kdy se blížilo sté výročí prvního Parlamentu náboženství světa (1893). Künga vyzval k sestavení návrhu Prohlášení výkonný ředitel rady pro pro přípravu parlamentu světových náboženství Daniel Gómez Ibanez.

Proč ses ve své dizertaci soustředila na Světový étos?

V počátcích zkoumání aspektů světového étosu mě zaujal ten přemosťující faktor, který je v étosu nosným pilířem. Étos stimuluje interakci a dle mého názoru souvisí i s principem ahinsa (nenásilí), tedy s tím, co prosazoval např. Mahatmá Gandhí, ale co je i jádrem tzv. nenásilné komunikace (M. Rossenberg). Zaujal mě jednoduchý princip dialogu.

Küng však nežádá jen mezináboženský dialog, ale dialog vedený na více úrovních, to znamená dialog napříč obory, kulturami, dialog jako nedílnou součást života člověka, neboť jeho určením není izolace či samomluva, ale reciprocita. To, co nás jako lidstvo spojuje, je bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící, schopnost a potřeba dialogu, interakce a vzájemnosti. Küng si tuto vzájemnost uvědomuje a podtrhuje ji právě důrazem na určení společných vazeb místo rozdělujících tendencí. Vazbu však nezaměňuje se znásilňováním lidské svobody, protože tu považuje za jednu z hodnot, které je třeba druhému člověku přiznávat, respektovat ji a neustále vybojovávat.

Küng mluvil o změně teologického paradigmatu, co tím myslel?

Teorii o změně paradigmatu převzal Küng od Thomase S. Kuhna. Jde o to, že stejně jako v přírodních vědách, tak i v humanitních vědách dochází ke změnám zažitých myšlenkových vzorců. Küng určuje několik takových zářezů – časových zlomů. Při změně paradigmatu se nejedná o totální přelom, jsou zde přítomné diskontinuální i kontinuální faktory.

Řekla bych, že je to takové updatování. Přechod z Wordu 7 na Word 10… Tím to nechci bagatelizovat, je to jen takové přirovnání. Paradigma není nějaký jeden princip, ale spíš komplex vzorců jednání, ideí, myšlenkových vzorců. Küng mluví o změně paradigmatu jako o situaci, kdy dochází k relativizaci a falzifikaci stávajícího paradigmatu. To staré už začíná být nefunkční, něco neladí, nefunguje… Lze také uvést, že změnu paradigmatu provází krize. Také je důležité říct, že se to neděje ze dne na den.

Kde nejvíce změnu paradigmatu zakoušíš ty sama?

Jako učitelka ve školství, ale je to teď intenzivněji ve vzduchu kvůli všudypřítomnému koronaviru. Ve školství jsou nositeli nového paradigmatu snahy po zavádění projektové, badatelsky orientované výuky. V českém prostředí existují Scio školy, které přeformulovaly roli učitele. Učitel se stal „průvodcem“, neznamená to, že by přestal učit, ale jeho role je více poradenská, dialogická, konzultativní. Od strnulé frontální výuky se přechází k výuce „aktivní“. Začíná se realizovat to, o čem psal např. J. A. Komenský. Škola hrou neznamená, že by si děli svévolně hrály. Ve škole hrou jsou zapojení všichni žáci (studenti) včetně učitele a všichni se vzájemně potřebují, protože hledaný „cíl“ závisí na všech a cesta k cíli je napínavá, poučná, obohacující atd.

V novém paradigmatu, který je viditelný i ve školství, se jinak uvažuje o interakci – nejde o posilování role nepřítele, ale „nepřítel“ je nahlížen spíš jako partner. V novém paradigmatu jde o převzetí zodpovědnosti za „projekt“, za život a jde také o kritické myšlení.

Jenom v politice se pořád jede dle starých mocenských struktur, které posilují mentalitu strachu a čekání na „spasitele“. Objevují se snahy zplošťovat lidské myšlení, nebezpeční novodobé totality vychází i z technologických „inovací“, jedná se konkrétně o algoritmy, které ohrožují lidskou svobodu.

Světovou politickou krizi (hrozící střet civilizací) diagnostikoval Küng ve Světovém étosu. Jaké nové tóny zaznívají z Prohlášení oproti jiným prohlášením a deklaracím?

Neřekla bych, že diagnostikoval pouze krizi politickou. Küng mluví o celkové společenské krizi, o nemoci. Tvrdí, že velmoc Západu, tj. západní Evropy je v morální krizi. Ta krize se projevuje ničením všech tradic, ničením životního smyslu. Lidstvo prý trpí nedostatkem nových cílů a to má neblahý dopad na psychiku. Souhlasím s ním, neznám statistiky, ale popularita psychoterapie roste. Hodně lidí vyhledává pomoc u psychoterapeutů, psychologů, protože si nevědí rady, neví, co s životem, neumí se zorientovat ve stále se měnícím světě. Doba covidová ten pocit zmaru, frustrace a deprese u mnohých ještě umocnila.

Hned v úvodu prohlášení Küng uvádí, že svět prožívá „agónii“ a že tato prostupuje vším. Uvádí ovšem také, že tato agónie není nutná, protože základ étosu již existuje.

Küng a ti, kteří mu pomohli formulovat Prohlášení vznímají ekologické, hospodářské a sociální propady. Navrhují řešit krizi obratem k duchovním základům lidstva a získat základní orientaci pro přítomnost s výhledem do budoucnosti.

Jde o etickou reformu a spolupráci organizovanou zezdola?

Nejde o etickou reformu, spíš jde o reformu srdce. Pokud nebude člověk vnitřně přesvědčen o smyslu principů, které světový étos obsahuje, pak nemá smysl je do svého života implementovat, protože jejich naplňování by vyšlo naprázdno, přinejmenším by bylo falešné. Technicky vzato, šlo by o formalismus.

Ano, změny musí jít odzdola, musí se odehrávat na lokální úrovni. V ideálním případě by mělo jít o propojení toho, co se děje na lokální úrovni, s tím, co je zákonně dáno. Politici reflektují potřeby mas. Pokud jsou masy vůči etickým a lidsko-právním principům hluché, pak je pro politiky jednodušší praktikovat politiku strachu a manipulace.

Nejde také o setkávání a vytváření solidarity a vytváření výzev a projektů? A o spolupráci různých náboženství? U nás se pokouší farář Mikuláš Vymětal o spolupráci křesťanů, muslimů a židů.

Ano, jde o posilování vzájemného porozumění. Nadace Světový étos v tomto ohledu spolupracuje se školami, v Německu nesou některé školy známku Světového étosu, to znamená, že v jejich kurikulech jsou principy světového étosu. Jedná se o program Weltethos-Schule. Cílem je u žáků a studentů posílit etické a mezináboženské kompetence. Nadace má za to, že tyto kompetence je třeba rozvíjet už od předškolního věku. Na webových stránkách https://www.weltethos.de jsou popsány veškeré vzdělávací aktivity, které nadace v této souvislosti poskytuje.

V Rakousku existuje Iniciativa Světový étos (IWEO), která se kromě osvětové činnosti zabývá také aplikací principů světového étosu do výuky náboženství a etiky na rakouských školách.

V českém prostředí šířila myšlenku světového étosu Nadace Světový étos – Centrum Prokopios spojená s Pavlem Flossem.

Já osobně jsem na toto téma měla několik přednášek a seminářů na ETF, ale toto téma jsem inkorporovala také do předmětu křesťanství a křesťanská etika na Evangelické akademii (střední škola), kde jsem učila.

Papež František svými encyklikami nastartoval některé změny. Jak dalece je on sám ovlivněn myšlenkami Světového étosu?

Papež o étosu i o Küngovi ví, nakonec Hans Küng v jedné ze svých posledních knih Sieben Päpste (Sedm papežů) uvádí, že mu papež František osobně odpověděl na jeho dopis.

Myslím, že např. ve Františkově encyklice Laudato si lze vnímat vazbu na principy světového étosu. V encyklice se mnohokrát objevuje téma dialogu, a to nejenom s katolíky a mezi katolíky, ale se všemi lidmi. Papež přiznává důstojnost všem lidských bytostem, to nakonec přiznal i Jan XXIII v Pacem in terris. Text apeluje na společnou péči o náš společný domov.

Hans Küng vidí tak jako Dalajláma XIV. společné pole působnosti všech náboženství v smírných etických aktivitách. Vidíš nějaká sekulární hnutí nebo osobnosti, které jdou podobným směrem?

Ano, je jich dle mého názoru nekonečná řada, protože věřím tomu, že lidé mají tu zkušenost, že se vyplatí v životě spíš spolupracovat, než vést boje na život a na smrt. Je stále spousta jednotlivců, environmentalistů a skupin, kteří ve svém životě projevují velkorysost a vedou život dle principu žij a nech žít, chovají úctu k životu, váží si vzájemnosti, ctí lidskou důstojnost bez ohledu na náboženské, kulturní a sociální rozdíly.

Za zmínku stojí koncept nenásilné komunikace, za nímž stojí Marschall B. Rosenberg, americký psycholog, zakladatel Centra pro nenásilnou komunikaci (CNVC, The Center for Nonviolent Communication; https://www.cnvc.org/about). Podle něj jde v nenásilné komunikaci o rozpoznání vlastních hodnot a potřeb, stejně tak jako o vyslechnutí hodnot a potřeb protistrany. Nenásilná komunikace je vlastně nástroj, který umožňuje navázat kontakt s vlastními potřebami, ale i s potřebami toho druhého. Zní to jednoduše, ale zkus si to. Dle Rosenberga lze nenásilnou komunikaci použít v prostředí sociálním, politickém, školním, rodinném i osobním. Ta vazba na světový étos leží v tom procesu dialogu. To samé se objevuje v tzv. restorativní spravedlnosti.

V českém prostředí souvisí s nenásilnou komunikací Institut restorativní justice. To nosné na restorativní spravedlnosti je převzetí zodpovědnosti a řešení konfliktní situace, přičemž to řešení počítá s dialogem, změnou perspektivy a má vyústit v eliminování recidivy. V obou případech je klíčový aspekt nenásilí a také princip odpovědnosti, což je jeden z pilířů světového étosu.

Co ses od H. Künga naučila?

To, co jsem se naučila od Künga, respektive z jeho textů je to, že teoreticky prezentovaný mezináboženský, ale ani mezikulturní dialog nestačí. Jde také o to provozovat nenásilnou komunikaci, o schopnost empatie spojenou se schopností naslouchat a skutečně slyšet druhou stranu, také jde o pravdivost k sobě i k druhým, o převzetí zodpovědnosti. To vše je shrnuto v tom „nezabíjet, nekrást, nelhat“.

Je to jednoduše formulované, ale těžké realizovat. Rozhodně jsem ale pro to to realizovat, žít a ukazovat, že to má smysl.

Publikace Hanse Künga v češtině

Aby svět uvěřil: dopisy mladým lidem, Křesťanská akademie, 1968

Světový étos: projekt, Archa, 1992

Křesťanství a hinduismus, 1997

Prohlášení ke světovému étosu: deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997

Křesťanství a islám, 1998

Křesťanství a buddhismus, 1998

Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999

Být křesťanem: křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000

Co je církev, Cesta, 2000

Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000

Mozart: stopy transcendence, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002

Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010

Po stopách světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006

Věčný život?, Vyšehrad 2006

Krédo: Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007

Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010

Vybojovaná svoboda: vzpomínky, Bergman, 2011

Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013

V co věřím, Vyšehrad 2012

Dobrá smrt?, Vyšehrad, 2015

Žena v dějinách křesťanství, Vyšehrad 2017

Zemřel Hans Küng

St, 04/28/2021 - 17:00
Zemřel Hans Küng Protestant St, 28/04/2021 - 18:00 Ivan Štampach Číslo 4/2021

V úterý 6. dubna, několik dní po devadesátých třetích narozeninách, zemřel v bádensko-württemberském univerzitním městě Tübingen původem švýcarský, německy píšící teolog s religionistickým zájmem Hans Küng. Překročil práh mezi dočasností a věčností, již se věnoval ve střízlivém až skeptickém spisu Věčný život? (Praha: Vyšehrad, 2006). Téma tu posuzuje z multidisciplinárního hlediska včetně dnešní medicíny a její paliativní péče, přírodních věd, filosofie a dějin náboženství.

Po tehdy odděleném a na sebe navazujícím filosofickém a teologickém studiu na Gregoriáně, jedné z papežských univerzit v Římě (1948–1955) krátce působil jako kněz v Lucernu, ale záhy spojil síly s katolickou teologií v Tübingen. Působil tam v šedesátých letech minulého století společně Josephem Ratzingerem, posléze papežem Benediktem XVI. Oba jako mladí teologové pracovali rovněž v roli poradců na 2. vatikánském sněmu, který probíhal v létech 1962–1965. Podporovali reformní koncilní linii papežů Jana XXIII., který sněm svolal, a Pavla VI., který mu předsedal v následujících třech letech.

Názorový rozchod obou kolegů se obvykle dává do souvislosti s radikálními akcemi studentů v roce 1968, které křehký akademik Ratzinger nemohl akceptovat a posunul se ke kultivovanému konzervativismu. Küng se držel reformní linie a po nástupu polského papeže Jana Pavla II. se dostal do konfliktu s církevní autoritou, když v roce 1970 vydal obsáhlou historicky a teologicky zaměřenou publikaci Unfehlbar? Eine Anfrage (Neomylný? Otázka). Slovo „Anfrage“ místo „Frage“ – „otázka“ – může znamenat také interpelaci nebo průzkum tématu.

Küng odlišuje Petrovu službu, která má v církvi pokračovat i po počáteční etapě Ježíšových apoštolů, od papismu, papežského absolutismu. Skupina autorů věrných oficiální linii odpověděla Küngovi sborníkem, v němž obhajovali neomylnost papeže při definování dogmat. Küng reagoval shrnujícím útlým spisem, v němž otázku radikalizoval, pod názvem Fehlbar?: Eine Bilanz (Omylný?: Bilance). Tím se dostal do konfliktu s dogmatem o papežské neomylnosti vyhlášeným roku 1870. Následovalo vyšetřování a v roce 1980 odebrání kanonické mise, tedy církevního pověření k výuce teologie.

Tübingenská univerzita nechtěla o profesora Künga přijít a vytvořila pro něj jako státní instituce pracoviště nezávislé na církevní autoritě, na kterém pak působil až do konce svého aktivního období. Věnoval se tam vnitrokřesťanským mezicírkevním vztahům a pak zejména vztahům křesťanství s jinými náboženstvími. Populární zkrácenou verzi zmíněné diskuse vydal v knize, již máme k dispozici v češtině pod názvem Malé dějiny katolické církve (Brno: Barrister & Principal, 2010).

Küng je autorem rozsáhlého publikačního, ale i organizačního projektu pod záhlavím Světový étos. Není snadné překonat rozdíly v tom, čemu jednotlivá náboženství věří o transcendentní skutečnosti, je však možno se poohlédnout po jejich etice. Ta se, jak ukázala Küngova badatelská aktivita ve spolupráci s religionisty, jeví jako dalekosáhle shodná. Náboženství se mohou setkat v globálních etických podnětech. Jejich nejprostším základem je společně uznávané zlaté pravidlo „jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou“.

Prvním nástinem byla Küngova útlá publikace, která se brzy po vydání originálu, snad jako první překlad do jiného jazyka, objevila v české verzi jako Světový étos: projekt (Zlín: Archa, 1992). To, co v ní je naznačeno jako úkol pro další práci, se pak realizuje ve studiích Hanse Künga s dalšími spoluautory jednak o rozdílech a shodách mezi třemi abrahámovskými náboženstvími, a pak v sérii čtyř knih o hinduismu, buddhismu, čínských náboženstvích a islámu, v nichž jeden autor spíše religionisticky zachycuje v jednotlivých kapitolách víru a praxi daného náboženství a Küng jako spoluautor ke každé takové kapitole přidává křesťanské hodnocení.

Základním tématem je globální etika, ale není zcela vynecháno ohledávání možné shody ve víře. Tak se například testuje možnost přiblížení důsledného islámského monoteismu a křesťanského trojičního učení, které Küng formuluje silně monoteisticky.

Jistým vyústěním badatelského a diskusního úsilí byla Küngova publikace Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000), v níž předkládá společnou nábožensko-etickou oporu demokratické společnosti respektující občanské svobody a lidská práva a přístupy sociálního státu. Odpovědná politika napomáhá rovnováze mezi ideály a realitou. Odpovědný hospodářský přístup spojuje ekonomickou strategii s etickým přesvědčením.

Projevem projektu byl i desetidenní Parlament náboženství světa, na němž byl 4. září 1993 přijat závěrečný dokument Ke globální etice: Počáteční prohlášení. Parlament se sešel v Chicagu u příležitosti výročí prvního takto pojmenovaného setkání zástupců různých náboženství ve stejném městě o sto let dříve. Parlament je dnes stálou institucí či spíše iniciativou a v podobném složení se od té doby sešel ještě pětkrát, naposledy roku 2018 v Torontu. Mezitím probíhají setkání ve skromnějším formátu kolem konkrétních témat, jako je klimatická situace, stav původních obyvatel, spravedlnost, násilí.

Küng se spolupracovníky intenzivně prosazují téma světového étosu a širšího ekumenického dialogu do veřejného prostoru, především do škol. Vydali různé doprovodné texty pro žáky i didaktické pomůcky pro učitele.

Největšího českého příznivce nalezl Küng v docentu Karlu Flossovi stejného věku, který mohl po pádu komunistického režimu přednášet filosofii a dva roky byl senátorem. Svůj senátorský plat vložil do Nadace Světový Étos – Centrum Prokopios, která podporovala zejména letní filosofické školy konané tehdy v Sázavě, Flossově bydlišti. Na okraji filosofických otázek se tam probíraly i küngovské podněty sociálně etické, ekumenické a mezináboženské. Lidé kolem nadace, zejména Floss sám, překládali Küngovy spisy do češtiny a věnovali se tématu i v grantovém projektu.

Küng představuje konfrontaci racionálního, vědeckého myšlení a sekulárních společenských hodnot s křesťanstvím. Vychází této moderní mentalitě dalekosáhle vstříc, i když ne ve smyslu radikálního náboženského modernismu, který u nás zastupovali Karel Farský a František Kalous. Tím se částečně otevírá nové etapě, kde se křesťanství vyrovnává se současným smýšlením na jiných základech a kolem jiných témat.

V textu Proč zůstávám katolíkem?, který v českém překladu vyšel v periodiku Getsemany, shrnuje svůj postoj takto: „Je pravda, že jsem byl pokřtěný do mnohem většího společenství všech těch, kdo věří v Ježíše Krista – nicméně jsem se narodil současně do katolické rodiny, která je mi drahá, do švýcarské katolické farnosti, do které se vždy rád vracím. Krátce řečeno, do katolické vlasti, kterou nechci ztratit, kterou nechci opustit. Všechno toto prožívám právě jako teolog. … Jak často opakuji slovem i písmem, že nejsem proti papežství, že nejsem ani proti současnému papeži, ale že jsem vždy bojoval v církvi i mimo ni za Petrovu službu – skutečně očištěnou od absolutistických projevů a na biblických základech. Soustavně jsem se vyslovoval za opravdový pastorační primát ve smyslu duchovní odpovědnosti, vnitřního vedení a aktivní péče o blaho celé církve. Za primát, který by se tak mohl stát všeobecně uznávanou autoritou pro zprostředkování, jednání a pro smíření v celém ekumenickém světě. Byl by to pochopitelně primát ne panování, ale nezištné služby, vykonávané v odpovědnosti před Pánem církve a prožívané v nevyvyšujícím se bratrství.“

Zdroj: Náboženský infoservis 8. 4. 2021

Robinson a neziskovky

St, 04/28/2021 - 16:57
Robinson a neziskovky Protestant St, 28/04/2021 - 17:57 Jan A. Dus Číslo 4/2021

Na procházce v lese v Hodkovičkách jsme narazili na naučnou stezku o Robinsonovi Crusoe. Na ukázky v roztomile archaickém překladu navazují otázky: co zachraňovat z vraku, jak rozdělat oheň, udělat si boty, zkypřit půdu, ochočit divoké kozy. Anebo také: zdali je Listina základních lidských práv součástí Ústavy ČR. Když totiž Robinson zachrání Pátka z rukou lidožroutů, zastydí se za sebe, že se kdysi zapojil do obchodování s otroky; poslední detail samozřejmě chybí v komunistickém Plevově zpracování (1956), stejně jako úvahy o Boží prozřetelnosti.

Daniel Defoe (1660–1731) pocházel stejně jako jeho hrdina z obchodnické rodiny. Ani on nebyl žádný svatoušek, šlechtický přídomek si vymyslel a poznal i vězení pro dlužníky předtím, než se kolem čtyřicítky, jako otec rodiny, pustil do psaní provokativních pamfletů. Útoky na anglikánskou církev ho přivedly na pět měsíců do vězení a dokonce i na pranýř (1703); povídá se však, že londýnští občané mu tam namísto obvyklých nechutností házeli květiny a připíjeli mu na zdraví. Buď jak buď, Defoe o něco později vstoupil do státních služeb a psát už nikdy nepřestal: připisuje se mu až 545 článků, satirických básní, ale i řada románů a rozsáhlých pojednání o politických a hospodářských otázkách. Někteří se domnívají, že puritánskou morálku a důvěru v Prozřetelnost si Defoe osvojil již pod vlivem zbožných spisů svého předčasně zemřelého spolužáka jménem Timothy Cruso; ten je ovšem zapomenut, stejně jako další Defoeovy spisy, zatímco vymyšleného Robinsona (1719) zná celý svět.

Svědčí o tom i ukázky a otázky, které nám neznámí zeleně smýšlející sluníčkáři s podporou Prahy 12 připíchli na stromy, aby nás navedli k hodnotám, jež se za nimi skrývají: Nepanikařit. Jedno po druhém. Co je doma, to se počítá. Radost z malých věcí. Trpělivá práce. Úcta k životu. Humanita. Důvěra v Boží vedení.

A ještě bych přidal: podpora neziskovek, které toto všechno připomínají nejen mladé generaci. Za chvíli totiž budou volby. Vyžadujme od kandidátů, aby se přihlásili k jasné a velkorysé podpoře neziskových organizací a občanského sektoru. Ve stylu Bohuslava Sobotky (lidovky 16. 5. 2013) či Aleny Gajdůškové (irozhlas 8. 8. 2018). Nikoli ve stylu Tomáše Kratochvíla (denikn 29. 11. 2019) či Romana Onderky (denikn 3. 12. 2020), nemluvě o dalších populistech typu Václave Klause, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Tomia Okamury. Robinsonům zdar, kanibalům zmar!

Kázání Jana Juna Porozumět Tomášovi

St, 04/28/2021 - 16:56
Kázání Jana Juna Porozumět Tomášovi Protestant St, 28/04/2021 - 17:56 Jan Jun Číslo 4/2021

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“

Co to bylo za člověka, ten učedník Tomáš?

Říká se: nevěřící Tomáš. Člověk, který říká: dokud neuvidím, nesáhnu si, neuvěřím. Tak častý problém dnešních lidí, zdá se! Tomáš má ještě k tomu přízvisko: Didymos, tedy dvojče. Dvojník. Je nám tolik podobný, snad každý z nás se v tom pochybování alespoň tu tam vidíme, podobáme se jako vejce vejci. Dokud neuvidím, nesáhnu si, neuvěřím.

Jenže problém je mnohem hlubší, než to na první pohled vypadá. Tomášovy pochybnosti jsou mnohem závažnější, než jakýsi pohodlný a primitivní materialismus typu: neexistuje nic, na co si nemohu sáhnout. Zkušeností většiny z nás přece je, že jsou věci, na které si také nemohu sáhnout, a přece vím, že existují. Ovšem je třeba v ně věřit, jen tak si je „ověřím“, zakusím je. Je tomu tak třeba s pravdou, je tomu tak s láskou… Takže tušíme, že v případě Tomáše jde o palčivější problém, než se zdá.

Abychom Tomášovi (a tak i sami sobě) více porozuměli, podívejme se na jeho příběh. Příběh s Ježíšem. I pro nás je dobré podívat se na svůj život takto. Vždyť – co je můj život? Co jej definuje? Ať zvolíme téma jakékoli, poznáme, že nedokáže plně obsáhnout tajemství našeho životního příběhu. Je to má profese? Těžko. Má rodina, mí blízcí – to asi víc, ale ani to neobsahuje celek mého životního příběhu, který má v sobě důležitý prvek, prvek tajemství… Ale podívat se na svůj životní příběh v souvislosti s příběhem evangelia, to by mohlo přinést víc.

Tomáš se stal kdysi dříve Ježíšovým učedníkem. Poprvé o něm slyšíme v souvislosti s Lazarem, Marií a Martou. Tito tři sourozenci byli blízkými přáteli Ježíše a jeho skupiny. Do života Lazara zasáhla těžká nemoc a tak jdou Ježíš s učedníky za ním. Tomáš už předjímá Lazarův konec, trochu pateticky říká: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.“

Tomáš už přeci něco poznal z Ježíšovy přítomné moci, ale teď jeho slova vyjadřují totální skepsi a zmar. Myslím, že Tomášova slova vyjadřují něco jiného, než pouhé konstatování smrtelnosti. Je smrtí fascinován. Jako by říkal: Stejně není proč žít, je to zoufalé, ten úděl člověka, každý člověk stejně nakonec buď skončí, nebo to tady skoncuje sám.

A Ježíš Tomášovi jeho slova nevyčítá. Vždyť copak se dá vyčítat, když někdo něco autenticky prožívá? O chvíli později se Tomáš vedle Ježíše stane svědkem veliké radosti a naděje, pozná, že smrt nemá poslední slovo a naděje vstává z mrtvých. Věci jsou ještě jinak, než se často jeví našemu pohledu, který je tak velice omezený. Přece existuje život přesahující a všenaplňující, život věčný…

Podruhé se s Tomášem setkáváme při jednom rozhovoru s Ježíšem. Ježíš připravuje učedníky na svůj odchod. Vyzbrojuje je slovy: „Vaše srdce ať se nechvěje a neděsí. A znáte mou cestu.“ Tomáš zareaguje: „Nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu?“ Tomášova otázka opět vyjadřuje hlubokou skepsi, vykořeněnost. Nevíme. Nemůžeme vědět a nikdy se nedozvíme pravdu. Je spousta cest, a já nevím, kam vedou. A srdce se z toho chvěje a děsí se, že stejně každý nakonec zůstane sám, tak sám.

Ježíš odpoví: Já jsem ta cesta, pravda i život. – To není teoretická poučka o tom, kde lze najít pravdu, které se lze chytit. To není návod, jak žít. To je setkání se s pravdou samotnou a se smyslem života.. Setkání s pravdou, na kterou se dá spolehnout. Setkání s cestou, po které se dá jít. A tak Ježíšova slova působí jako hojivá náplast na rozbolavělou ránu Tomáše a jeho dvojčat.

A třetí setkání, to je už to velikonoční. Začalo zmínkou, že Tomáš nebyl s učedníky, když k nim přišel Pán. Můžeme se jen dohadovat, proč nebyl ve společenství s ostatními, proč chyběl a proč přišel o setkání s Kristem. Důležité je, že přijde později. A říká učedníkům: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Myslím, že tohle vypovídá o Tomášovi dvojčeti to podstatné. Vidí rány kolem sebe. Má rány v sobě. Možná by rád věřil, ale nemůže. Tak častý problém moderního člověka: Rád bych uvěřil, ale nemůžu. Všeho toho bolavého je prostě na světě strašně moc.

Ježíš přistupuje na Tomášovu podmínku. Přichází opět. Ač byly dveře zavřeny. A zdraví slovy „pokoj vám“. Protože Tomáš i všichni ostatní a jeho dvojčata po celém světě tolik pokoj potřebujeme. A říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř“. „Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a Bůh.“

Co se stalo v tomto momentě?

Zraněný Tomáš poznal, že všechno, co ho kdy trápilo, všechny jeho problémy, strachy, mučivé otázky, všechno to jeho Pán vzal na sebe. Jeho sepse skepsí je uzdravena.

Tvoje rány jsou ranami Ježíše Krista, tvého bratra a Pána. On je nese a unese. Nese nejen tebe, ale kdykoli se setkáš s ranami ve světě, můžeš vědět, kvůli tomuhle všemu přišel Ježíš Kristus. Chce to nést a odnést, zahojit. Pán není někdo daleko v minulosti, je blízko, žije, kráčí s tebou. Chce spásu tvou, spásu celého světa.

Z Tomáše vyhrkne spontánně: „Můj Pán a můj Bůh.“ Je to vyznání víry a modlitba zároveň. Nevěřící Tomáš nyní vyznává a jeho vyznání je osobnější, horoucnější než kdysi to Petrovo.

Prožít velikonoce, to znamená obrátit se takto osobně k Ježíši. Obnovit k němu důvěrný, osobní vztah otevřenosti. Být křesťanem znamená mít osobní vztah víry a svoji víru vyznávat. Nejsme na to sami, on nás k tomu povzbuzuje, dodává odvahu. Vidíme, jak zápasí o každého, přemáhá zavřené dveře i pochybnosti. Nepochybuj a věř!

S Tomášem se v evangeliu setkáme ještě o chvíli později, na břehu jezera. Je tu zmíněn hned jako druhý vedle nejznámějšího učedníka, vedle Petra. Ten, který předtím spíš postával na okraji, byl skeptický, zřejmě často chyběl, ten je nyní v centru víry. Ten, který byl fascinován smrtí, je nyní fascinován Kristovou láskou a jeho životem. Palčivé pochybnosti se proměnily v důvěru.

A tohle je vzkříšení. Zkušenost, že náš Pán žije, že všechno, pochybnosti a bolesti světa bere na sebe. Že mu nic nezabrání, ani ty pochybnosti, které mohou naopak posloužit hlubší víře, a naše rány nás mohou přinést k Ježíši. On naše bolesti a nemoci vzal a nesl. A tak i z nás může v odpověď zaznít i naše modlitba a vyznání: můj Pán a můj Bůh. Amen.

1. neděle po velikonocích 11. 4. 2021

Pavažanyja sjabry

St, 04/28/2021 - 16:53
Pavažanyja sjabry Protestant St, 28/04/2021 - 17:53 Číslo 4/2021

Bohoslužby solidarity s běloruským lidem 25. března

Паважаныя сябры, беларусы і іх сябры, вітаю вас на сённяшнім набажэнстве, …

„Vážení přátelé, Bělorusové i jejich přátelé, vítám vás na dnešní bohoslužbě, při které si vzpomeneme na naše přátele a blízké, připomeneme si oběti vražedného režimu a také se budeme moci pomodlit k Bohu a slyšet slova útěchy,“ zaznělo v pražském evangelickém kostele u Salvátora 25. března tohoto roku. Mikuláš Vymětal tu zorganizoval spolu s dalšími bohoslužby solidarity s běloruským národem.

Datum nebylo zvoleno náhodně, 25. 3. 1918 byla vyhlášena samostatná Běloruská republika – poté, co padl carský režim a než Bělorusko definitivně ovládl nastupující bolševický. Sešli se především zástupci běloruské komunity v Praze, ti, kdo museli uprchnout nebo se v Praze léčí ze svých zranění. Přítomní byli i představitelé synodní rady ČCE a během bohoslužeb byla přečtena solidární zdravice Tomáše Halíka. Z bohatého asi dvouhodinového programu přinášíme přečtená svědectví o dvou pronásledovaných a vězněných, kteří zastupovali 299 aktuálně (k 25. 3.) vězněných, kázání Mikuláše Vymětala a píseň Zboř ty zdi!, zpívanou v běloruštině.

Svědectví z Běloruska

Marie Kalesnikava

Marie je původní profesí flétnistka, učitelka hudby a kurátorka kulturních projektů. Má hudební vzdělání v běloruských a německých školách, nějakou dobu žila a působila ve Stuttgartu. Během posledních prezidentských voleb se stala šéfkou volebního štábu alternativního kandidáta Viktara Babaryky, který však byl zatčen. Nabídla svou pomoc zaregistrované kandidátce Sviatlaně Cichanouské a stala se jednou z osobností dosud v Bělorusku nevídané „ženské volební kampaně“. Během povolebních protestů byla unesena tajnými službami a odvezena na hranici s Ukrajinou, kde měl být zinscenován její „útěk“. Byla pro ni připravena letenka z Ukrajiny do Německa a dokonce i negativní test na covid. Maria takový scénář odmítla a roztrhala svůj pas, aby nemohla být vyhoštěna z Běloruska. Poté byla uvězněna a byla proti ní vznesena obvinění za přípravu masových nepokojů. Marie Kalesnikava byla uznána politickým vězněm. Ve vazbě je od 7. září. Stala se laureátkou Sacharovovy ceny za svobodu myšlení a jiných prestižních vyznamenání.

Stepán Latypau

Stepán je arborista, neboli odborník na řez a údržbu stromů, a také průmyslový lezec. Jako odborník na biologii se zapojil do boje s bolševníkem, osobně prováděl postřiky větších ploch této invazivní rostliny, propagovala ho běloruská státní televize. Ve dvoře domu, kde žije Stepán, vzniklo na zdi budky transformátoru streetartové dílo DJové změny, které však komunální služby zamalovaly. Lidé svůj oblíbený obrázek několikrát renovovali a bránili ho před zničením. Jednoho dne se u zdi zastavil i Stepán a po policistech, kteří přijeli řešit situaci, chtěl, aby se legitimovali. Ti ho brutálně zadrželi. Při prohlídce v jeho bytě byly nalezeny chemikálie a postřiky. Kvůli tomu byl obviněn z přípravy pokusu o otrávení policistů jedem. Ve vazbě je od 15. září. Stepán Latypau byl uznán politickým vězněm.

Kázání Mikuláše Vymětala

Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. (Židům 11,30)

Milí přátelé z Běloruska i z Čech, co přispěje k pádu zdí? V písni Zboř ty zdi je to jedinec, který dokáže spojit ostatní a dodá naději. Takové lidi jsme v době komunistické diktatury také měli – můžeme si vzpomenout třeba na Václava Havla a Sváťu Karáska, který farářoval v tomto kostele. Takové lidi má i běloruský národ. Mnoho z nich je v současnosti na dlouhém seznamu politických vězňů, který si můžete předčíst ve vstupní hale tohoto chrámu, další jsou v emigraci. Jako Češi jsme také zažívali podobnou dobu. Narodil jsem se a vyrostl v okupované zemi, kdy už jsme ztratili naději, že poměry se změní. Současné Bělorusko se při pohledu zvnějšku zdá být jak Jericho s mohutnými hradbami, které se zdají být navěky.

V Bibli padnou zdi Jericha díky víře Izraelců, s níž obcházejí po sedm dní město. V co ti Izraelci věřili? Podle mého názoru věřili ve smysl a v sílu ticha. Obcházet potichu město s mohutnými hradbami se zdá naprosto neúčinný způsob boje. Jenže zde zřejmě hraje roli čas. Sedm je Boží týden, čas plnosti. Tento týden může trvat různě dlouho, ale čas se naplní. Hradby města padly nejen díky hluku, ale díky trpělivosti a vytrvalosti, s níž Izraelci obcházeli. Izraelci nebyli sami – měli v samotném Jerichu své spojence, Rachab a její rodinu. Díky jejímu zaměstnání (Rachab byla nevěstka) byla její rodina možná velice široká. Nenápadnými spojenci těch venku bylo tedy mnoho lidí uvnitř hradeb.

Věřím, že tak je to i s Běloruskem. Stalo se to, co jsme v létě nečekali – diktátor Lukašenko, který velmi pravděpodobně zfalšoval volby, se díky brutálnímu násilí vůči vlastním obyvatelům udržel u moci. V Bělorusku jsou s krátkými přestávkami různé formy autokracie a diktatury už více než 100 let. Může to být – a bude to – jinak. To nám připomíná 25. březen. Bělorusko už je léta poslední diktaturou v Evropě. Hradby se zhroutí, to je jisté. Nevíme kdy, ale čas se naplní. Záleží to i na nás, protože to můžeme urychlit. Na nás je vydržet to, obcházet hradby, které nakonec prasknou a zhroutí se, a podporovat spojence, kteří jsou za nimi.

Vážení přátelé, přeji k tomu Bělorusům zde i jejich přátelům – a hlavně Bělorusům v Bělorusku – víru, trpělivost a naději. Zdi Jericha se zhroutily. Diktatura v Bělorusku se zhroutí také! Amen.

Zboř ty zdi, co nás vězní!

Byl plný ideí a ještě mlád

Měl jednu myšlenku velkou,

Že když se spojíme, musí se stát,

Ty zdi, co nás vězní, že padnou.

Rozsvítil světélko v hluboké tmě,

lidem dal odvahu, sílu,

jak zrnka naděje, jiskry ohně,

míří do režimu týlu.

Zboř ty zdi co nás vězní!

Svobodu chceš – tak za ní běž!

Ty zdi se zhroutí, zhroutí, zhroutí

a pohřbí celý starý svět!

Z jiskřičky plamen však může se stát,

myšlenka lidem se šíří,

až jednou nabrala takový spád,

že všichni ke zdem těm hned míří.

Uprostřed žaláře na flétnu hrál,

a národ z popela zvedl,

ukončit projednou všechen ten zmar,

sjednotit všechny on svedl.

Nebál se mluvit o věcech, které lidé nechtějí slyšet. Zemřel Paul Polansky

St, 04/28/2021 - 16:50
Nebál se mluvit o věcech, které lidé nechtějí slyšet. Zemřel Paul Polansky Protestant St, 28/04/2021 - 17:50 Mikuláš Vymětal Číslo 4/2021

26. 3. 2021 zemřel ve věku 79 let americký spisovatel, básník, lidskoprávní aktivista, přítel Romů a můj kamarád Paul Polansky.

Paul Polansky významným způsobem přispěl k odstranění velkochovu prasat z míst bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku. Právě on v 90. letech dvacátého století během pátrání po rodokmenech Američanů, kteří do Ameriky odešli z českých zemí, objevil archiv tábora Lety, informace zveřejnil v americkém tisku a otevřel tak debatu o nutnosti odstranění prasečí farmy z míst genocidy Romů.

Paul se nebál otevírat témata, která jsou v České republice brána jako kontroverzní a tabu – psal a mluvil třeba o zapojení českých elit a institucí do romského holokaustu, o zametání důkazů pod koberec a o souvislostech genocidy Romů za Druhé světové války s dnešním anticikanismem.

Po otevření kauzy Lety působil Paul na Balkáně, kde se zabýval ochranou práv romských komunit v nelehké době rozpadu Jugoslávie. Do České republiky se pravidelně vracel a pomáhal dotáhnout do konce boj za odstranění prasečí farmy z Let u Písku. Tak jsem ho poznal a skamarádil se s ním. Pamatuju si, jak nás přes pokročilý věk protáhl každým křovím a příkopem v okolí bývalého koncentráku, jak jsme společně objevili lokaci kamenolomu, ve kterém vězni pracovali. Paul mě toho opravdu hodně naučil – nebát se jít se svým názorem proti většině, nebát se mluvit o věcech, které lidé nechtějí slyšet, naučil mě vytrvalosti, protože nakonec láska a pravda vždy zvítězí nad lží a nenávistí.

Děkuju Paule. Rest in Power.

Ryzí duchovní poutník. Miroslav Matouš odešel

St, 04/28/2021 - 16:45
Ryzí duchovní poutník. Miroslav Matouš odešel Protestant St, 28/04/2021 - 17:45 Martin Jindra Číslo 4/2021

O kazateli evangelia, faráři, překladateli, spisovateli, citlivém básníkovi a ve všem dohromady ryzím duchovním poutníkovi Miroslavu Matoušovi by se dalo napsat mnohé. Když se 28. října 1921 v Nevraticích klubal na tento svět, nemohl tušit, jak četná obdarování si sebou životem ponese a jak se mu je podaří naplnit. Ve čtvrtek 1. dubna 2021 v požehnaném věku 99 let přešel na věčnost.

Život Miroslava Matouše byl životem ve „vyšší režii“ a hledáním cesty ke světlu, jak nazval jednu ze svých četných knih (Hledání cesty světla), v níž líčí radosti i trampoty, kterými prošel v Církvi československé husitské. „Vyšší režie“ jako Boží zasahování do života a do běhu světa pro něj byla přirozeností a stejně její roli vnímal při psaní knih o jednom z poutníků lidskosti Přemyslu Pittrovi, se kterým ho pojilo dlouholeté přátelství (Zvláštní člověk Přemysl Pitter, Přemysl Pitter a vyšší režie).

Od čtyřicátých let minulého století vyhledával osobnosti našeho národa, se kterými diskutoval otázky víry a demokracie. „Rozhodl jsem se, že budu vyhledávat vzácné lidi národa, abych s nimi hovořil o věcech víry. Takové předznamenání bylo vlastně už v roce 1948 po smrti Jana Masaryka, kdy jsem navštívil Vojtu Beneše. On mě nechtěl nejprve přijmout, ale potom pochopil, že nejsem nebezpečný, tak se mnou hovořil. Rozhodně popřel, že by Masaryk zemřel na sebevraždu. Ještě v době, kdy jsem se domníval, že bych mohl pracovat na disertaci o T. G. Masarykovi, jsem navštívil Františka Urbánka. To byl vzácný člověk. Potom, když už jsem byl v Církvi československé husitské, jsem během několika roků navštívil Josefa Bohuslava Foerstera, Fráňu Šrámka, Petra Bezruče, Františka Kožíka, Přemysla Pittra, Jarmilu Glazarovou a další lidi. Ověřoval jsem si, jakým způsobem se oni staví k otázkám víry,“ řekl mi v roce 2010.

Do kazatelské služby v Církvi československé husitské vkročil v roce 1952. Po šesti letech byl z politických důvodů nucen odejít „do montérek“, aby v roce 1967 přijal novou výzvu jako kazatel Jednoty bratrské v Dobřívě u Rokycan. Půl života převáděl verše německých Losungen do Hesel Jednoty bratrské. Před svým odchodem na druhý břeh stačil připravit Hesla až do roku 2023. Za horizontem časnosti zůstane jeho básnický překlad Cherubínského poutníka od Angela Silesia. Otisk Matoušovy básnické duše je přítomen v husitském, unitářském i bratrském zpěvníku (viz též Evangelický zpěvník č. 508 – pozn. red.).

Literárně činný byl od gymnazijních let. Je znám jako autor citlivých básní (např. sbírek Pouť za světlem, Odkud vyvěrá zřídlo, Uhel a křída nebo Světla a stíny strun) a meditací (např. Dívčí meditace), životopisec biskupa Jednoty bratrské Adolfa Ulricha (V uniformě a v taláru); vlastní paměti zpracoval v knize Putování rosou a prachem.

Když jsem od roku 2010 zaznamenával Miroslavovy vzpomínky, proslovil na závěr našich společných setkávání své životní vyznání: „Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ (Žalm 16,8) Stojí za to si tato slova stále připomínat, jako to dělal David. Stojí za to věřit Hospodinu, jít za světlem a neuzavírat kompromisy se zlem. Možná právě na žalmistova slova myslel, když mu byl z rozhodnutí krajského církevního tajemníka v roce 1958 odejmut státní souhlas a nuceně musel opustit farářskou službu v Církvi československé husitské. Z úst tehdy přítomného představitele pražské diecéze nezazněla slova pastýřského zastání, ale jen suché konstatování: „Buď rád, že to s tebou nedopadlo daleko hůř.“ Strach nás zkrátka uzavírá do sebe a oslepuje nás. Přesto Miroslav Matouš považuje Církev československou husitskou za jeden ze svých duchovních domovů. S pocitem nespravedlnosti se vyrovnal, s konkrétními lidmi smířil, přišel i dík za vše dobré. Kdo hledí vzhůru, dokáže pokojně žít.

Tyto řádky píšu v čase koronavirového neklidu, napětí a strachu, které prosvětluje a ukotvuje aktivizující se altruismus, sounáležitost, obětavost, zkrátka služba druhým z lásky. A tak na závěr nechť zazní pár slov z dopisu Miroslava Matouše, která v čase jiné osudové události (zkoušky) našich dějin a životů – po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 – adresoval Přemyslu Pittrovi a jeho spolupracovnici Olze Fierzové: „Kritické dny jsme ve zdraví a bez skleslosti přečkali a jsme bohatší v poznávání vlastního národa, jeho vnitřní povahy a prvků, o nichž jsme nevěděli a příliš v ně nevěřili. Hledíme žít pokojně dále a pomáhat lidem, jak je zapotřebí.“ Takto tedy vypadá hledání cesty ke světlu zvěčnělého Miroslava Matouše.

„Ne, žádná kniha víc mi poznat nedá tebe, než srdce toužící, jímž já Tě, Bože, znám; a dalekohled víc mi nepřiblíží nebe, než vědomí, že v něm já s Tebou prodlévám,“ napsal Miroslav Matouš v roce 1956 do Náboženské revue. Už jsi v laskavé dlani svého Stvořitele. Pošli nám, milý Mirku, několik paprsků radosti ze setkání s Pánem, aby prozářily, ulehčily a na pravou víru přivedly náš pozemský smutek.

Epidemie před 150 lety aneb cholera v továrnách na Smíchově

St, 04/28/2021 - 16:40
Epidemie před 150 lety aneb cholera v továrnách na Smíchově Protestant St, 28/04/2021 - 17:40 Jan Karel Černý Číslo 4/2021

V 19. století nebyly pandemie, epidemie a lokální smrtelné nákazy ničím výjimečným. Příčinou rychlého šíření infekcí byly především války a průmyslová revoluce, neboť během válek a modernizačních procesů (industrializace, urbanizace) docházelo k velké koncentraci a pohybu lidí za špatných hygienických podmínek.

Pro Evropu byly velice ničivé epidemie cholery, které ji postihly v 19. století hned několikrát. Rakouskou monarchii a české země ničily epidemie cholery, které vypukly po rakousko-pruské válce (1866) a po francouzsko-pruské válce (1870–71). První si odhadem vzala na území rakouské monarchie kolem 120 tisíc lidských životů a druhá na 165 tisíc. O druhé nákaze cholery máme zprávy od dělníka a průkopníka sociální demokracie Josefa Rezlera (1855–1925), podle jehož vyprávění sepsala paměti „Ze života průkopníků sociální demokracie“ jeho dcera, novinářka a komunistka Barbara Rezlerová-Švarcová (1890–1941).

Podmínky práce v českém Manchesteru

Smíchov se během 19. století stal velkou průmyslovou čtvrtí, jíž se přezdívalo český stokomínový Manchester. Nezadržitelně přitahovala lidi přicházející za prací a pětitisícové předměstí (1850) se za pouhých 30 let rozrostlo na 25 tisíc (1880). Mezi jedněmi z přišedších byla i rodina Rezlerova, která se usídlila v nedalekých košířských Popelkách, „posledním to lidském smetišti“, v němž přebývali ti, co nemohli nikde jinde sehnat bydlení. Pracovní podmínky v továrnách nebyly až do 80. let 19. století, kdy výraznější opatření začala prosazovat konzervativně klerikální vláda Eduarda Taaffeho, téměř nijak regulovány. V továrnách se běžně pracovalo i přes 15 hodin denně a mnohdy se stávalo, že dělníci nechodili ani domů a přespávali za strojem – ženy, mladé dívky a muži všeho věku na jednom místě. Továrny navíc byly silně nebezpečným prostředím. V sirkárnách dělníci pracovali s fosforem, takže svému okolí nesnesitelně páchli, v noci zářili jako pochodně a trpěli silnými trávicími a dýchacími potížemi. V textilním průmyslu (kartounkách, přádelnách) pak bylo často parno a horko a mnohdy zde docházelo k zpřetrhání končetin, které vtáhl do svých útrob stroj. Úrazové, sociální ani zdravotní pojištění dosud zavedeno nebylo a zmrzačení dělníci museli dál chodit do továren, kde pracovali za nižší mzdu. Veškerá kompenzace tak mnohdy končila tím, že dotyčný dostal krajíc chleba s máslem.

Morana v továrně

Do smíchovských továren, kde nebyla téměř žádná hygienická a zdravotnická opatření, vtrhla cholera v letech 1872–73. Takto na události vzpomíná s odstupem několika desetiletí již postarší Josef Rezler: „Po válce navštívil Prahu nevítaný host, cholera, která řádila děsně tam, kde jí ponecháno volné pole, jako v Košířích, na Popelkách, v cihelnách a neposledně i v továrně Porgesově. Hle, jaká opatření proti choleře se zde prováděla! Místo 15 hodin se pracovalo nyní 13 hodin denně, do oken se dávaly talířky s modrou skalicí a – každý den vynášeni z továrny nemocní i mrtví, kteří padali u práce! Tak na Smíchově v domě, přeplněném chudinou, zvaném „Poslovina“, zemřelo do čtyř neděl 40 osob, v cihelně p. Neseného, jehož dělnictvo mělo za obydlí v hlíně vykopané jámy, uzavřené dveřmi ze starých prken, bez podlahy, s jedním okénkem – v této cihelně zemřely do 4 týdnů 82 osoby a jen 4 dělníci zůstali na živu.“ Umírání bylo na denním pořádku a citelně zasáhlo i Rezlerovo nejbližší okolí. „Ohlédl se na mne, zastavil se, jako by mi chtěl něco říci, vytřeštil tak nějak divně oči, upadl a balík zboží s ním do bláta. Z protějších dveří vběhl sem ředitel s pustými nadávkami, leč hoch nevstával. Přiskočil jsem k němu, ležel tu tváří k zemi, jež se obarvila krví, hrnoucí se mu z úst. Ředitel již zase odcházel, a když jsem naň volal, že hoch je samá krev, nechal jej přenést do kotelny, zavolali lékaře, ale kamarád byl již mrtev.“

Následně zemřel i Rezlerův dobrý přítel, starý Brož, který mladého Rezlera učil po nocích číst. Ač socialista a bezvěrec, pouští se Rezler překvapivě do teologického výkladu Brožovy smrti a teologické kritiky kapitalismu, v němž bohatí nechtějí nést svůj kříž a nakládají ho na záda ostatním. „Ejhle, člověk! Hle, trpitel! Čím ti byl život? Za kolik jiných, zahálčivých bohatců neslstěžký kříž utrpení až na nejvyšší Golgatu – a padl jsi uštván, zneuznán, zapomenut, padl jsi tváří k zemi, tvrdé a chladné, jako[ý] byl tvůj úděl starý Broži?!…“

„Alespoň vysvěcení kdyby se jim dostalo!“

Samotný Rezler podle svých slov upadl po smrti Brože na ulici a probudil ho až hlouček lidí se strážníkem. Odmítl se nechat dopravit „truhlou“ do nemocnice a místo toho zamířil do kořalny, kde si desetkrát objednal tehdejší dělnický všelék rum. Poté znovu venku na Císařské louce ulehl a po několika dnech došel domů, kde ho však čekala další těžká rána, neboť zemřeli dva jeho malí sourozenci a jeho otec, kterého vykresluje jako pijana a násilníka. „Všichni pak byli pohřbeni do společného hrobu. Moji sourozenci byli pochováni na obecní útraty do šachty, bez kněze a bez svěcení, což mi bylo jako pobožnému člověku velmi líto, a stále jsem si myslil: „Alespoň vysvěcení, kdyby se jim dostalo!“ Natolik tvrdě zasáhla „Morana“ Rezlerovu rodinu, z níž přežil jen mladý Josef, jeho matka a sestra, která musela následně odejít kvůli špatné finanční situaci rodiny ze školy a nastoupit do práce. Pro Smíchov to však byla poslední cholera, která ho napadla (předtím 1831, 1836, 1849 1855, 1864 a 1866). Bohužel v následných letech jej ještě zmáhaly neštovice, které po sobě zanechaly také řadu mrtvých. Josef Böhm, ředitel městského úřadu na Smíchově, poznamenává: „V letech 1873 a 1876 objevily se ošklivé neštovice a zahnízdily se tak, že od té doby vícekráte, ale řídčeji a méně nakažlivě vypukly a teprve koncem 1880 vymizely, vyžádavši mnoho obětí u rozličného věku, stavu a povolání…“ A vyslovuje přání: „Aby Smíchov i celá vlasť před uvedenými a jinými osudy a hosty na dále zachráněny zůstaly, to spravujž a řídiž Bůh!“

Kdo je náš? Pan chytrej

St, 04/28/2021 - 16:38
Kdo je náš? Pan chytrej Protestant St, 28/04/2021 - 17:38 Tomáš Bísek Číslo 4/2021

Z fary v Glasgowě jsme se přestěhovali (v devadesátém šestém roce) na Jižní Město do panelákového bytu v pátém patře. Stali jsme se členy bytového družstva. Několikrát do roka jsme rokovali o společných zájmech a problémech života v paneláku. Ke schůzování jsme sestupovali do sklepního prostoru bývalé společné prádelny do sousedství komor se starými skříněmi, koly, lyžemi, nástroji a harampádím všeho druhu. Nejčasnější příchozí se stačili zmocnit několika židliček a stoliček. Ostatní postávali kolem pingpongového stolu, který tam zůstal jako ošumělý symbol socialistického rozkvětu uplynulých dob. Brzy však unavené nohy sváděly k opírání o zašlé sklepní zdi. Takové prostředí nenapomáhalo poklidnému průběhu rozprav. Naopak, vedlo k uspěchanosti a nervozitě.

Při rozpravách potřeboval jeden pravidelný nespokojenec vše hlučně a rezolutně komentovat. Účinně mařil poklidné uzavření rozprav. Jednou jsem to už nevydržel a vyhrkl: „Možná byste se mohl pokusit chvíli mlčet. Třeba pak k něčemu dojdeme.“ Muž vztekle odpověděl: „Aaa, hele! … Ňákej pan chytrej! Von ví, jak na to. No to se podívejme na chytráka! Kdo by to do něj řek, že si bude tak jistej.“ Ostatní zaraženě mlčeli. Tak jsem se dozvěděl, že jsem chytrej.

Ale pozor! Vždyť jsem to věděl již od konce sedmdesátých let. Naznačil mi to pan okresní církevní tajemník, soudruh Loukota, člen KSČ, vykonávající dozor nad církvemi ve svitavském okrese. Původem rodilý evangelík, vyučený krejčí z Poličky, stranou pověřený. Vystupoval s nervózní nadřazeností, v níž kombinoval nejistotu i vědomí důležitosti svého pověření. Naráželi jsme na rozmanité obtíže. Co s ním?, řekl jsem si a pokoušel se mluvit tak, aby na něj nedorážely meze jeho intelektuální (ne)připravenosti. Vzpomínám na jednání se staršovstvem sboru na telecké faře, kam si nás svolal, jako by mu patřila. V rozpravě jsem užil výraz, který bych jindy staršovstvu bez váhání objasnil. Ale kvůli panu tajemníkovi jsem raději vzal do ruky slovník. Můj záměr nechytračit však pan Loukota dokonale obrátil a rozhořčeně vyštěkl: „Vy si, pane faráři, myslíte, že máte vždycky pravdu.“

Takže ne slovník, ale já mám pravdu, pomyslel jsem si. No jasně, jsem pan chytrej. Nevydržel jsem: „Ano, máte pravdu. S vámi o to vždycky usiluji. A myslím, že se tomu dá pomoct jedině tím, že mě přesvědčíte, že pravdu nemám.“

Rozumím tomu dnes lépe? Nevím. Jen mi dochází, že jsem v sobě přečasto shledával „pana chytrýho“.

Rozpomenul jsem se ještě na jedno jednání s církevní vrchností, tentokrát o patro výš. Vynutil si je východočeský krajský církevní tajemník Jonáš. V průběhu jednání mě soudruh Jonáš vyzval, abych přerušil styky s těmi, kvůli kterým mám stále potíže. Na moji otázku, s kým se nemám stýkat, bez váhání odpověděl: „Najděte si je, pane Bísek, v telefonním seznamu.“ Na jeho cynismus jsem záměrně reagoval zcela osobně: „Vám, pane tajemníku, asi vadí můj ksicht.“ Soudruh Jonáš odpověděl obratem: „No, co se ksichtu týče, to jsem teda dopadl rozhodně hůř než vy.“

Dokonale mě odzbrojil: Tak takhle uboze se cítí. Kdyby alespoň šlo jen o ten ksicht!… Styděl jsem se. Styděl jsem se za něho anebo za sebe? Verbální šermování skončilo.

Dnes, při své osmdesátce, se mi podává širší pohled na sebe sama: Nejsem náhodou odpradávna pan chytrej, který se potřebuje cítit všelijak trošinku „nahoře“? Tak se maličko před druhými načechrat? Jen si hezky domluv, pane chytrej!, říkám si.

prosinec 2020

Cudzopasník

St, 04/28/2021 - 16:35
Cudzopasník Protestant St, 28/04/2021 - 17:35 Tomáš Cejp Číslo 4/2021

V březnu 2020 jsem redakci Protestanta poslal krátký text: „Krize kolem koronaviru ukázala Andreje Babiše bez fíkového listu (říkalo se, že ten mu dělal Hamáček), takového, jaký opravdu je. Andrej Babiš je mimořádně schopný parazit. Na systému, který nevytvořil, umí dokonale parazitovat: využívat všech mezer v zákoně, tvořit i ty samotné mezery, využívat nelegálních informací atd. Musí se uznat, že to umí asi nejlépe z nás. Systém má za nepřítele, kterého oprávněně využívá, asi jako lapka, islamista nebo partyzán ve válce. Jen na rozdíl od Nikoly Šuhaje nebere bohatým a nedává chudým, ale bere i chudým a dává sobě. Je mu jedno, jestli je v horách nebo premiérem samotného systému. Babiš systém prostě nevnímá jako něco, co vytváříme spolu. To ho ani nenapadlo. Krize kolem koronaviru systém „pozastavila“, protože je nutné ho dočasně nahradit krizovým – ale také systémem. Najednou se ukazuje, že systém parazit tvořit neumí. Neví, co to je.“

Redakce mi text vrátila, zda bych ho nemohl trochu rozvést a doložit. Jenže já jsem si myslel, že je to „poust“ (postulát) v rovině axiomu, což je (podle Wikipedie) „z řeckého axióma, to co se uznává, tedy tvrzení, které se předem pokládá za platné, a tudíž se nedokazuje.“ Ale budiž. Agroandrej se z bájné minulosti do našich dějin vykutálel kdesi na Slovensku v Petrimexu, čemsi jako byl u nás Koospol nebo Chemapol, podniku zahraničního obchodu, jakými v Čechách estébáci a kágébáci obchodovali s ropou, chemií, zbraněmi se zahraničím. Jestli to tak bylo i na Slovensku – s těmi estébáky, to opravdu neviem.

Andrej říká, že on nie, on že lilium. V časech divoké privatizace 1993 založil Petrimexu jeho českou divizi Agrofert a za záhadných škatulat se do Prahy přesunuje i jeho divize inženýrů a manažerů, Mečiar zuří, Petrimex bankrotuje a bohatý český agrootesáneck je na světě – jak píše sám zakladatel na stránkách ANO. V Čechách nehraje žádnou podstatnou roli, zajímá se jen o zemědělství. Který blázen by chtěl tady zbohatnout? Směšné. Opomněli jsme jen, že zemědělství je u nás vlastně chemie. Dnes se divíme. Tady ale už neumíme zpětně prokázat a dokázat tvrzení o parazitovi, tedy organizmu živiacim sa z tela iného organizmu, cudzopasníkovi – nebo človeku, ktorý žije z cudzích prostriedkov, príživníkovi, také parazitovi spoločnosti nebo kapitalistickému parazitovi (slovník.sk).

Parazitismus – (podle Wikipedie) je způsob soužití dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit čili cizopasník) využívá druhý organismus (hostitel). Parazit se může živit tkáněmi hostitele (aniž by se ho snažil zabít) nebo se přiživovat na hostitelově potravě či jinak profitovat z hostitelova organismu nebo jeho činnosti a snižovat přitom jeho biologickou zdatnost (fitness).

Pouze nám to naznačuje, že zakladatel do svého Agrohnoje (fert – hnojivo, jak vysvětluje zakladatel) pravděpodobně od začátku z principu přidává to, co nevytvořil. Orientace na prodělečné zemědělské komodity se později ukazuje jako naprosto mazaná. Nejde o práci na polnostech a v zemědělských podnicích, ale o dotace, které do nich ze zákona přicházejí. Které zakladatel nevytvořil, ale polyká. A to dotace české i evropské.

Pro to několik příkladů. 1. Hospodářský: čáp nikdy nebyl považovaný za parazita, vůbec už ne jeho hnízdo. To změnil až Andrej. Na přeměnu své agrofarmy na luxusní sídlo si vyhlédnul evropskou dotaci, určenou pro malé a střední podniky. Nepatřila mu. Vyčlenil proto z Agrofertu své hnízdo (v kraličtině je pro to krásné slovo peleš) – své Čapí hnízdo, jako nově založený malý podnik, zinkasoval dotaci 50 miliónů Kč, vytrval pět let povinné „udržitelnosti dotačního projektu“ a pak peleš převedl zase kam patří – domů do megafirmy Agrofertu. V Čechách se z původního vznešeného čapího hnízda stal symbol korupce a evropského parazitismu. Kvůli zhabání cudzích prostriedkov.

2. Mediální: Zakladatel koupil důležitá celostátní média, která doposud o zakladateli psala nehorázně, ta ho ze dne na den přestala kritizovat a otravovat. Fitness cizopasníka se zvýšila.

3. Politický: zakladatel seznal, že všetci kradnú – ale ti hore viac. Pomocí svých oprávněně neoprávněně vydělaných peněz „išiel hore“. Velmi úspěšně. A šikovně pak obsadil politické posty, finanční i vládní i zákonodárné a kontrolní. S přirozeností a elegancí sobě vlastní tak mohl určovat, komu finance poplynou a komu ne. Není nutné vysvětlovat, že ten, kdo má předčasně informace, je nedostižně zvýhodněný. Cudzopasník začal ovlivňovat fitness hostitele tak, aby nepošel, ale optimálně dával. To, že největší příjemce dotací zároveň píše dotační zákony a vyhlášky, určuje jejich přidělení a kontroluje, zda se nepodvádí – není nic jiného.

4. Mezinárodní: dotační cizopasník se přisál na finance Evropské unie, ty, které nevytvořil. Česká republika je totiž stále mezi příjemci a ne tvůrci evropských financí, dostáváme podstatně více, než do společné pokladny odvádíme. Když uslyšel, že by měl brzy více dávat, než dostává, začal se bouřit a vyhrožovat. Nejenže to je nedůstojné, to je cizopasné.

5. Eticko-politický: náš premiér dlouhodobě odmítá – a má v tom velkou podporu – jakékoliv cizopasníky odjinud. Uprchlíky, běžence, imigranty. Předseda země, která za nacismu a komunismu vrhla do světa asi 250 tisíc emigrantů, tj. asi 5 tisíc ročně a přibližně sto týdně, striktně odmítá přijmout kohokoliv ze současných světových běženců – ani 40 osiřelých „cizopasných“ dětí ze syrské války. Není to jen jeho zásluha, ale i on trvá na padesáti azylech a přibližně stu dočasných mezinárodních ochran udělených naší republikou ročně! Potřebným. Naše země je vůči světu dlouhodobě v pozici cizopasníka. Teď má v čele cudzopasníka, který to ještě lépe ohlídá.

6. V solidaritě: jižní evropské země dlouhodobě v naprosté nouzi volají po solidaritě. Přes jejich hranice proudí neúnosné množství ilegálních uprchlíků a zatížené země prosí a žádají země ve vnitrozemí, aby se solidárně o těžké hosty podělily, přerozdělily si je. Náš premiér je v čele těch, kdo na mezinárodní scéně ostudně křičí: „Nepřijmeme ani jednoho!“ Není v tom jistě sám, ale jen asi čistou náhodou nebyl – nebyli jsme – mezi těmi, kdo nedávno zablokovali schválení rozpočtu unie na příští 7 let. Neviňátko ale není. Kvůli povinnosti přerozdělení parazitních imigrantů před rokem spolu-zablokoval dvě volby předsedy Evropské komise celé unie. Západní unijní „platiči“ přijímáním uprchlíků chtěli podmínit přidělení dotací… a to organismus, živiaci sa z tela iného organizmu tomu organismu nemohl dovolit. Nic sám neumí a z čeho by žil? Atd., atd.

Tvrzení, že Babiš coby parazit neumí tvořit systém, ze kterého tyje, vidíme všichni v přímém přenosu jako obraz. Krize kolem pandemie zásadně narušila dobře fungující systém a jinak nesmírně šikovný premiér je rozpačitý, nahý, koktá a projevuje se jako neschopný jakkoliv velmi vážnou situaci řešit. Za skoro celý rok nevznikl fungující systém testování a trasování nemocných, místo vakcinační koncepce a její praktické realizace jen pusté nic – zase jen improvizace zdravotníků, stejně nevznikl žádný komplexní program pomoci ochromenému hospodářství a lidem v něm, žádný rozumný plán pomoci zdravotníkům, učitelům, samoživitelkám. Přitom právě pro všechno to vznikl nepředstavitelně velký dluh státních financí – za tento rok 500 miliard a na příští je „zpackán“ stejný (300 miliard + slevy daní). Ke zdravotníkům ani učitelům ani průmyslu ty obrovské prostředky moc nedocházejí. Není to Marshallův plán, ale děsivá černá díra ve financích naší země. Parazit, který ztratil svého hostitele, je naprosto ztracený…

Ale tady musím zvážnět. Rád bych… rád bych!: aby to, co píšu, bylo doložením, že náš premiér je v systému parazit atd. … Ale lekám se, že v nejmenším nemusím mít pravdu… že je totiž možná ještě daleko šikovnější, mazanější a rafinovanější, než si všichni myslíme. Že… ten všechen chaos… může být jen rámusem a kouřovou clonou, díky které uniká, kam se vlastně ty astronomicky velké půjčky vytrácejí, zatímco my se děsíme chaosu samotného. Jak říká „vepřopaska“ (po konfiskaci rodinného hospodářství směla pracovat jen u prasat) z Hradiště u Nasavrk:

„Já nic. Jsem jen vepřopaska. Jen by mě zajímalo, co právě teď, když my se rozčilujeme nad… (doplňte… třeba nad nezvládnutou třetí vlnou epidemie), co kerej prevít právě kde privatizuje nebo provádí.“ A co takovému prevítovi vlastně hrozí? Ále. Nic hrozného… snad nějaké odstoupení z funkce, případně z politiky, v horším případě stěhování na nějaký ostrov mimo tuto obtěžující jurisdikci… sorry jako, Moniko… Stěhování?! … to přece parazit neumí, nedělá… tedy ten na stromě n…

Jen snažně doufám, že mám postparazitní halušky (halucinace) – a že on přece jen jen parazit je! A … že postulát Hamáček je Babišův fíkový list nebudu muset také prokazovat. I to je sugestivní obraz… když mi ani tady neuznáte, že jde o čistý axiom.



about seo