Skip to Content

Protestant

Syndikovat obsah
Updated: 11 hodin 22 min zpět

Hodnota, kterou bychom měli žít

St, 09/05/2018 - 13:21
Hodnota, kterou bychom měli žít Protestant St, 05/09/2018 - 14:21 Matěj Šulc Číslo 7/2018

Rozhovor s Matějem Šulcem

Matěj Šulc v současnosti studuje ETF UK, kde v září nastoupí do 2. ročníku. Působil rok a půl jako dobrovolník v komunitě Taizé ve Francii. Je členem odboru mládeže Pražského seniorátu ČCE a patří do skupiny lidí spolupracující s komunitou Taizé v ČR

Působil jsi přes rok v komunitě Taizé. Můžeš krátce popsat, co ti tato zkušenost přinesla?

Odpověď na tuto otázku se mění s časem. Čím dál více si uvědomuji, že přínos pobytu v Taizé neskončil odjezdem, ale je to zkušenost, která ve mně stále pracuje, a to na mnoha rovinách. První je rovina víry. Vyrostl jsem ve víceméně evangelickém prostředí, kde bylo normální chodit v neděli do kostela, ale až během pobytu v Taizé jsem vnitřně pochopil, že víra a evangelium je něco, co se nás týká každý den. Ráno, v poledne, večer i v noci. Druhá rovina je vztahová. Během dobrovolnického času jsem žil s obrovským množstvím lidí z naprosto odlišných kultur, sociálních zázemí i přístupů k víře. Ne vždy je to snadné a občas dojde ke sporům. Pamatuji si na kamaráda z Guatemaly, který nikdy nepřišel včas, i na Němce, který byl všude o pět minut dřív, a vzájemně se neustále peskovali. Ale nakonec byli vždycky všichni schopní přijít do kostela a modlit se společně. To je jedna ze základních zkušeností s komunitním životem. I přes všechnu rozdílnost jsme všichni součástí stvoření, a i když to někdy nemůžeme pochopit, Kristus zemřel a byl vzkříšen pro každého z nás. I pro toho, který po sobě nikdy neumyje nádobí.

Jak ses dostal k pomoci potřebným?

Do určitého kontaktu jsem se s ní dostal už během sborového života nebo krátkého dobrovolnictví v Diakonii. Ta největší však přišla vlastně náhodou během roku a půl „na kopci“. Byl to jednak měsíc s bezdomovci v Bruselu, v komunitě Poverello, kde se ze zbytků jídla denně připravuje jídlo pro více než 200 lidí, a potom tří měsíční soužití s několika uprchlíky, které přijala komunita Taizé po uzavření uprchlického tábora v Calais. O Bruselu jsem se vlastně dozvěděl asi týden před tím, než jsem tam jel. V té době už to byl skoro rok od mého příjezdu do Taizé a postupně se více a více řešilo, jakým směrem pokračovat. Bratři usoudili, že by bylo dobré na chvíli Taizé opustit a vrátit se do města, tak se zeptali, jestli bychom ještě s jedním Nizozemcem nechtěli jet do Bruselu a pomoct s připravováním menšího setkání Taizé a žít při tom s bezdomovci. Přijali jsme to a byl to nezapomenutelný měsíc.

K uprchlíkům jsem se dostal v posledních třech měsících dobrovolnického pobytu. V Taizé potřebovali někoho, koho znají, můžou ho v klidu dát do domu s dvanácti kluky s Íránu, Súdánu, Eritreje a Afghánistánu a kdo zároveň mluví francouzsky. Volba padla na mě a ještě jednoho Švéda. Hlavní smysl našeho pobytu bylo mluvit s nimi a ukazovat jim, jak žije a myslí Evropan.

Jaká byla tvoje zkušenost s uprchlíky?

Pozitivní, ale nelehká. Jsou to lidi jako všichni ostatní a je možné s nimi dělat stejné vtípky jako s kýmkoli jiným. To je, myslím, důležité mít vždy v hlavě. Zároveň prošli těžkými životními momenty, většina z nich ztratila někoho blízkého a cesta z jejich země do Evropy trvala roky a prožili věci, které jsou pro nás nepředstavitelné. Jeden z příběhů, který znám (zdaleka ne všichni o cestě chtějí mluvit) je od Abdala Juniho, kterého na poušti zajal Islámský stát, jenže potom se jim porouchalo auto. Abdal Juni je automechanik, tak jim ho opravil a oni ho za odměnu nechali jít. Nepředstavitelné. To, co nám dělalo nejčastěji problémy, byl kulturní rozdíl. Ten existuje a nemá smysl se tvářit, že ne a všechno je krásné. Zase dám jeden příklad. Ahmedovi bylo v době příjezdu do Taizé 26 let. V Súdanu mu zastřelili snoubenku a potom uprchl. Z Calais se dostal do Taizé a po několika měsících si našel práci a postupně se od komunity osamostatňoval (což je plán pro všechny uprchlíky přijaté komunitou). Přitom se učil francouzsky a postupně došlo k tomu, že nemohl pochopit, co jsou slova jako rande nebo flirtovat. Snoubenka mu byla dohozena domluvou mezi rodinami a on vůbec nechápal, jak funguje interakce mezi mužem a ženou a co se má v takové situaci dělat. Zabralo dost času mu to vysvětlit. Říkám to proto, že často omezujeme pomoc uprchlíkům na finanční prostředky. Ty není snadné najít, ale nakonec se to vždy „nějak zařídí“. Mám pocit, že se zapomíná, že lidé také potřebují (a to rozhodně ne méně než peníze) čas a přijetí na osobní rovině. V Taizé se s nimi pravidelně scházejí bratři, mají kurzy francouzštiny a ještě navíc s nimi žilo pár Evropanů, se kterými se mohli normálně bavit – a i tak proces adaptace trval dlouho. Vlastně si moc neumím představit, jak hrozně těžké to musí být pro ty, kteří prochází detenčními centry a jediná blízká osoba z našeho prostředí pro ně je sociální pracovník nebo tlumočník.

Jak bys zhodnotil přístupy západních zemí (které jsi osobně poznal) k uprchlické problematice?

Na tuhle otázku nemůžu moc odpovědět. Nesetkal jsem se přímo se systémem uprchlické pomoci jednotlivých zemí, spíš s těmi lidmi osobně. Samozřejmě situaci sleduji, ale necítím se být v postavení, ze kterého bych mohl nějak podrobněji hodnotit přístupy jednotlivých zemí.

Někteří křesťané u nás odmítají uprchlíky přijímat. Poukazují na jinou kulturu, nepřizpůsobivost cizinců. V jedné církvi u nás dokonce odmítají uprchlíky její nejvyšší představitelé, jiné církve zas pomáhají jen křesťanským uprchlíkům, na muslimy se dívají bezmála jako na antikristy. Měl jsi na počátku nějaký typ obav v tomto směru? Proměnila multikulturní zkušenost z Taizé tvoje postoje?

Měl, vlastně mě to samotného překvapilo. V Taizé je normální nezamykat pokoje, obecně je tam většina míst nezamčených. Nicméně když jsem se nastěhoval ke klukům do domu (nechci pořád říkat uprchlíci, jako by to byl nějaký zvláštní druh lidí), spontánně jsem si asi první dva dny zamykal dveře. Když jsem si to uvědomil, připadal jsem si hrozně hloupě. I přesto, že jsem si dopředu racionálně říkal, že bych k nim chtěl přistupovat stejně jako ke komukoli jinému, najednou jsem pochopil, že i mě zasáhla část strachu a předsudků, které vůči uprchlíkům máme.

Nevím, jestli se moje postoje nějak radikálně proměnily. Asi ne, myslím, že jsou pořád podobné, jako byly předtím. Vždycky jsem věřil tomu, že Bůh je přítomný v každém člověku. Jen je někdy těžké ho v něm rozpoznat. Někdy to může být nad naše síly. Ale přítomný v něm je.

Možná jen takovou poznámku na okraj k příjímání pouze křesťanských uprchlíků: většina z uprchlíků přijatých komunitou Taizé jsou muslimové. Jeden z bratrů s nimi dokonce každý pátek jezdí do nejbližší mešity na modlitbu. Nevidím v tom žádný problém. Pokud by našimi bližními byli jen křesťané, co si počneme s ostatními pěti miliardami lidí?

Mluvil jsi o ponaučení z komunitního života, které se týká přijímání lidí z ostatních kulturních okruhů. Jiného vztahu k času, k ženám. Jaká je podle tebe cesta do budoucnosti?

Trpělivost a osobní setkání. Trpělivost, protože to přirozeně chvíli trvá, než dojde k pochopení a přijetí okolím. To nenastane bez vzájemného setkání, vedoucího k porozumění. Neurčitý uprchlík dostane nějakou tvář, jméno a najednou není tak snadné ho šmahem považovat za hrozbu. A funguje to i naopak. Nedávno jsem byl s kamarádem pracujícím pro OPU (Organizace pomáhající uprchlíkům) na krátké návštěvě u paní ze Somálska na předměstí Ústí nad Labem – v Předlicích, kde je Integrační azylové středisko. Předlice jsou vyloučená lokalita, ghetto. Integrační středisko je na jejich okraji. Přišlo mi absurdní, že chceme, aby uprchlík okamžitě přijal a pochopil, co je naše kultura, a pak ho necháme žít na místě, kde se nemá šanci setkat s normálním prostředím. A pak je ještě jedna věc, která mi přijde důležitá a z mého pohledu se o ní málo mluví. Může se stát (a nejen podle mé zkušenosti se to stává), že si v hlavě vytvoříme představu zuboženého uprchlíka, kterému chceme pomoci, a k druhému pak přistupujeme s tímto pohledem v hlavě. To je ale také špatně. Cesta do budoucnosti podle mě vede přes snahu postupně dojít k tomu, že se z uprchlíka stane naprosto normální člověk. Takže uprchlík, neuprchlík, pokud chce žít ve Francii, musí se naučit francouzsky. Pokud v Česku, tak česky. A nemá smysl omlouvat jeho lenost tím, že „je to přece uprchlík“.

Často se mluví o křesťanských hodnotách. Co pro tebe jsou tyto hodnoty?

Pracovně jsem si pro sebe vytvořil dvě skupiny tzv. křesťanských hodnot, jak je kolem sebe vidím. Jedna je skupina hodnot evangelijních, kam mimo jiné patří milosrdenství, solidarita, láska k bližnímu včetně případné pomoci v nouzi nebo snahy o porozumění druhému. Druhou skupinou jsou hodnoty odvozené především z tradice a rozumu. K těm může patřit ochrana národa nebo církve.

Já se kloním k tomu, že za křesťanské hodnoty by měly být označovány hodnoty z té první skupiny. Dokud křesťanství vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, a dokud se ho křesťané snaží následovat, připadá mi očividné, že všechny hodnoty označované za křesťanské musí být v souladu s tím, co hlásal a činil Ježíš. V evangeliích rozhodně nečtu, že by naší hodnotou měla být ochrana majetku nebo církevního monopolu. To co z nich naopak přímo křičí, je láska. To je hodnota, kterou bychom měli mít v sobě a žít ji. Láska nesobecká a plná soucitu.

Církev jako otevřený prostor umění

St, 09/05/2018 - 13:20
Církev jako otevřený prostor umění Protestant St, 05/09/2018 - 14:20 Klára Krásenská Číslo 7/2018

Je srpen, v pražském klášteře františkánů probíhá první ročník uměleckého festivalu Take Care u příležitosti světového dne modliteb za stvoření, který papež František vyhlásil 1. září. Týden do vernisáže, oficiálního zahájení. V ambitech instalace, rozvlnění, ustrnulý pohyb, který cirkuluje kolem zahrady, magnólie se dívá, chodíme bosí, odněkud se line hudba, bratři se dívají vlídně, úžas divnosti a podivuhodnosti, barokním refektářem prorůstá chaos, klapání šicího stroje a vzdálených beatů jako metronom, po dřevěných parketách se vlní látkový had-vnitřnosti-objekt; dokončuje se instalace, bratři tu proplouvají mezi krabicemi, obaly, látkami, po stolech rozložené kusy větví, suché přírodniny, všechno se skládá, sází, šije, lepí na místě, v zahradě se vynořují skulptury, bratři se ještě stále dívají vlídně, bratr Šimon chodí s vyhrnutými rukávy, ponořený, svařuje, montuje, stěhuje, večer s námi sedí u piva, dělíme se o večeři, modlíme se. Namísto křeče konkurence, ostrých loktů, kdovíjakých podrazů a nedůvěry – péče jeden o druhého, laskavost a hravost. Česká televize přijede točit reportáž: Máří, hlavně jim prosimtě neříkej, že šmelcujem jídlo z konťáků. Tentýž fyzický i duchovní prostor domova se otevírá, vstřebává a nasává umělce, každého zvlášť. Take Care, pečujeme a jsme opečovávaní.

Vzpomínám na víkendy v roudnickém klášteře, kde už jsme zdomácněli; zahrada plná ovcí, v ambitech zurčení vody, kdekoli lze zaslechnout harmoniku nebo mandolínu, cosi jako balkánské melodie proplouvá chladnými chodbami, na podzim praská oheň v kamnech, sedíme společně nad kávou v klubu, sedíme každý sám v oknech. Tohle je prostor otevřený každé tichosti a každé sdílnosti, každému křiku; tancuje se, modlí, tetuje, zpívá, maluje, instaluje, konstruuje, čte, vaří, mlčí; jsou přednášky, projekce, workshopy, koncerty. Mluvíme nahlas o tom, na čem pracujeme, společně prohlížíme portfolia, debatujeme, inspirujeme, hádáme. Prostor otevřený pro rozmanitost, roztodivnost, divnost je zároveň prostorem individuality i komunity rozevřené před Kristem.

Navracíme církev umělcům a umělce církvi, je hashtag, který na mě pravidelně v těch dnech vyskakoval z facebooku. Zůstává ve mně, vrací se. Pod ním ne svaté obrázky ani líbivé rajské krajinky, ale často neidentifikovatelné, nezařaditelné objekty, chaos, výkřik. Umění náhle jako cosi neohraničeného, rozpínajícího se v prostoru; není tu žádná zřetelná legenda, žádná ikonografie, žádná bezpečná interpretace ukotvená v náboženské jistotě. Místo toho úleva; toto se blíží skutečnosti. Rozpíná se tu výbušné hledání, křeč i výdech. Netřeba se ptát po jakési explicitně křesťanské analýze viděného, tvořené tu není vsazeno do alegorické ohrádky, která snad jediná jej unese. Tak jako se báseň může zhluboka nadechnout teprve, když ji neruší pointa, dýchá celý prostor výzvou ke kontemplaci i zápasu. Nekompromisně vyžaduje spoluúčast, soustředěnost, vypětí, strhanou kůži tam, kde už se ukáže být neprodyšná a neživá. Petr Hruška píše, že poezie od člověka vyžaduje, aby „aby větřil svůj absurdní úděl i milost, prázdnotu, nicotnost i znamení významů, které se před ním rozevírají, hrůzné i okouzlující neznámo, které jej určuje více, než si sám myslí.“ Chodíme kolem sebe a víme, že ptát se druhého „Co to znamená?“ (což je jinak základní obrana proti znepokojení) by bylo k smíchu.

Kázání Štěpána Hájka

St, 09/05/2018 - 13:19
Kázání Štěpána Hájka Protestant St, 05/09/2018 - 14:19 Štěpán Hájek Číslo 7/2018

při rozloučení s Josefem Kovalčukem 

List Filipským 4,8–9

Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodno lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. (Fp 4,8–9)

Milá Hano, milá rodino, vážení přátelé,

náš syn Jáchym (je mu šestadvacet) napsal na facebook: „Zemřel Josef Kovalčuk, největší životní vzor čestnosti a slušnosti.“ Není to příznačné, že právě mladý člověk dokázal takto vděčně rozpoznat, v čem tkvěla velikost a síla Josefovy osobnosti? A já se ptám – nebýt takových lidí jako Josef, jaké dnes může mít mladá generace životní vzory? Koho si vybrat v tom dnešním panoptiku veřejného prostoru?

Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, cokoli je hodno lásky. Takové přemýšlení, to je základ. Pravda? Čest? Spravedlnost? Úcta? Kam se nám to všechno ztratilo? Zajímá to ještě někoho? Opravdu je všechno relativní? Pravdivost a čestnost, to je přece to, co na mnohých tak zoufale postrádáme. Absence pravdivosti a čestnosti narušuje vztahy, nabourává pospolitý život, maří smysluplné počínání. Tím více si važme osobností, které tato témata nevzdaly, ani ve veřejném, ani v osobním životě.

Ale přemýšlejte také o tom, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. To jsou záležitosti, které je nutno kriticky prověřovat. Neboť ne všechno, co se běžně za dobré považuje, také dobrým je. Ne všechno, co se slušným nazývá, ve skutečnosti slušné je. Ne všechno, co sklízí pochvalu, je skutečně chvályhodné. Kritičnost patří k přemýšlení křesťana, a rezignovat na kritické promýšlení života společnosti znamenalo by selhání víry.

U takto kritického přemýšlení autor epištoly ovšem nekončí, říká ještě něco dalšího, velmi důležitého. Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. Tím nemyslí nějakou vlastní dokonalost, kterou by bylo záhodno napodobovat, nýbrž myslí tím evangelium Ježíše Krista, které svým posluchačům předal. To čiňte! Čiňte evangelium, dobrou zprávu o boží milosti. V Kristu jste přijati, v Kristu jste milováni, váš život má smysl, přestože umíráte! Tady se otevírá cesta k věčnosti, tady se otevírá ten „život nikdy neskonavší“. Z toho žijte, čiňte milosrdenství a pokoj, buďte učedníky božího království, čiňte lásku.

Jedna věc je o životě přemýšlet, druhá věc pak aktivně vstupovat do životních zápasů a veřejně nést svou kůži na trh. Do neuspokojivého stavu světa vnášet víru, lásku a naději.

Milí přátelé, Josef Kovalčuk výborně přemýšlel a také výborně činil. Jsme mu za to vděčni, je nám životním vzorem. Také my můžeme dobře přemýšlet a dobře činit, také my můžeme žít i umírat v Kristu, totiž v lásce. Amen

Josef Kovalčuk – muž s posedlostí divadelní prací

St, 09/05/2018 - 13:17
Josef Kovalčuk – muž s posedlostí divadelní prací Protestant St, 05/09/2018 - 14:17 Petr Oslzlý Číslo 7/2018

Josef Kovalčuk byl jedním z mých nejbližších životních přátel a divadelních i pedagogických kolegů, proto má tento text (z větší části shodný se slovem na rozloučenou, jež jsem vyslovil 10. července na jeho pohřbu) silně osobní akcent.

V první polovině sedmdesátých let jsem sledoval s opravdovým zájmem, jak v mém téměř rodném Prostějově vzniká nové profesionální divadlo. Svatopluka Válu, na něhož nakonec tamní úřady nasměrovaly tuto svou ambici a iniciativu, jsem znal již dlouho, ale skutečného partnera jsem zde našel až poté, co Vála přizval v roce 1974 Josefa Kovalčuka jako dramaturga, aby se spolu s ním podjal tohoto nejistého podniknutí. Mohu tedy i dnes s odstupem třiačtyřiceti let na den přesně určit, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo to při premiéře Wolkerova Pramene – druhé Kovalčukovy dramaturgie v Hanáckém divadle – 10. března 1975.

Abych si oživil naše první setkání, opakovaně jsem si při bolestném přemýšlení nad tímto textem prohlížel fotografii s titulkem „Josef Kovalčuk před Národním domem architekta Josefa Kotěry v Prostějově“ na 38. straně objemné publikace Bylo jich pět a půl, kterou Josef v roce 2005 uspořádal o prvních 30 letech HaDivadla. Je na ní mladý muž s černou bradkou, inteligentního, soustředěného až zarputilého pohledu, v němž lze vyčíst i náznak bojovnosti. Všechny tyto své osobnostní vlastnosti i svou erudici literárněvědnou – získanou studiem na Palackého univerzitě v Olomouci – i dramaturgickou – nabývanou následným studiem na DAMU – Kovalčuk vkládal s plnou vehemencí do budování nového divadla.

Do Prostějova jsem pak z Brna jezdil nejen za svými rodiči, ale i za HaDivadlem. A v něm především za Josefem Kovalčukem. Dlouho jsem byl jakousi spojkou mezi Divadlem na provázku a tímto stále více zajímavým pokusem formovat a rozžít na relativně malém městě alternativní divadelní skupinu. Po každé premiéře – a navštěvoval jsem, pokud mi to intenzivní práce v Divadle na provázku dovolovala, téměř všechny – nebo při Josefových návštěvách v Brně v Divadle na provázku, jsme vedli od začátku našeho přátelství dlouhé rozhovory, při nichž jsme vzájemně konfrontovali i konzultovali své dramaturgické koncepce.

Myslím, že především zásluhou Josefa Kovalčuka do souboru jako herec a režisér přišel v roce 1978 Arnošt Goldflam, který se mu stal asi životně nejbližším režisérským spolupracovníkem. Mohl jsem také – takto doslova zevnitř – sledovat jeho uspokojení nad postupným formováním souboru, do něhož byli angažováni herci, kteří se mu posléze stali i blízkými přáteli. Za jiné je potřeba jmenovat Miloše Maršálka, Miloše Černouška, jenž mu v devadesátých letech byl i dramaturgickým partnerem, Jána Sedala a Břeťu Rychlíka, který později díky Kovalčukově dramaturgickému rozhodnutí dostal svou první režisérskou příležitost, již posléze rozvinul do úspěšné a početné řady inscenací.

V roce 1979 jsme v našich rozhovorech podrobně probrali možnosti záchrany HaDivadla – ohroženého novým divadelním zákonem – začleněním do tehdejšího Státního divadla. Touto změnou se začíná rodit úzké tvůrčí přátelství Divadla na provázku a HaDivadla, z něhož v roce 1985 po přestěhování HaDivadla do Brna vzniká silná brněnská dvojice alternativních divadel.

Poprvé tato dvě divadla úzce spolupracovala při tvorbě Společného projektu Cesty – křižovatky – jízdní řády. Při této příležitosti jsme se společně s Josefem pokusili o vytvoření alespoň heslovité historie českých studiových divadel, již jsme nazvali Srovnávací grafikon. Práce na ní se odehrávala v létě 1984 v malé osadě Poldovka u Velké Lhoty na Vysočině, v rodném domě Josefova tchána, významného českého muzikologa, profesora Roberta Smetany – za vzácné přátelství s nímž vděčím Josefovi a jeho ženě Haně.

Návštěvy na Poldovce se pro mne, moji ženu Evu a celou rodinu staly neoddělitelnou součástí letního pobytu na – jen 16 kilometrů vzdálené – chalupě v Kalištích-Býkovci. I v rámci těchto rodinných návštěv nejen zde, ale i v Brně byly naše rozhovory vždy – i ve chvíli, kdy jsme nic konkrétního nevymýšleli – alespoň v něčem pracovní. Josefa totiž nikdy neopouštěla jeho posedlost divadelní tvorbou, která neslábla ani s přibývajícím věkem.

Na Poldovku jsme posléze alespoň jednou v průběhu léta (nejčastěji okolo 5. srpna, dne Josefových narozenin) zajížděli společně se Štěpánem Hájkem. Tato naše soukromá tradice se začínala rodit před polovinou devadesátých let, když jsme zde, především však v rozhovorech u kávy po bohoslužbách v Horních Dubenkách – kde byl Štěpán Hájek v té době farářem – vymýšleli pro jeho tamní evangelický sbor dodnes v létě pořádaný festival Parrésia zabývající se vztahem divadla a kostela.

Stále více jsme my dva, stejně jako naše dvě divadla, byli spojeni též našimi opozičními aktivitami.

Festival Parrésia – i když byl nesporně projevem ještě v té době stále doznívající euforie z nově nabyté svobody – v něčem navazoval na ducha opozičních aktivit Divadla na provázku a HaDivadla před listopadem 1989. Při jejich společném vymýšlení a realizaci se stále více utužovalo naše přátelství i vzájemná důvěra. Od konce roku 1984 se tak Josef Kovalčuk stal pravidelným účastníkem seminářů Podzemní univerzity, přestože jsem od divadla tento typ více riskantních aktivit z bezpečnostních důvodů odděloval. Josefovi jsem plně věřil, že se svou „zarputilostí s náznakem bojovnosti“ by odolal i tlaku policejního výslechu.

Završením našeho stále dělnějšího dramaturgického přátelství i spolupráce obou divadel byl v osmdesátých letech společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii. Při prvních čtených zkouškách na soustředění obou divadel na Sziskově mlýně u Telče se skvěle prokázala Kovalčukova schopnost textové analýzy, když jako první rozpoznal, kdo je autorem hlavního příspěvku, jímž byla Havlova hra Zítra to spustíme, kterou jsem pro Rozrazil od Václava po půl roce naší tajné přípravy přinesl, aniž bych prozradil jméno autora.

Série umělecko-občanských opozičních podniknutí Divadla na provázku a HaDivadla pak vyústila do společného vyhlášení stávky českých divadel na počátku sametové revoluce, v níž se Josef Kovalčuk stal jedním z motorů brněnského Občanského fóra a po ní – logicky – krátce i politikem: na začátku roku 1990 byl na půl roku optován za poslance České národní rady a jako člen jejího předsednictva zde zastával funkcí místopředsedy výboru pro kulturu.

Lákavější než politika však pro něj byla jiná příležitost, která se po revoluci otevřela: obnovení Divadelní fakulty JAMU. Již dva roky před listopadem jsme oba intenzivně spolupracovali s Bořivojem Srbou při organizaci Divadelního semináře, jenž byl jednou z prvních aktivit organizovaných Centrem experimentálního divadla, jehož činnost jsme v té době začínali rozvíjet ještě jako opoziční iniciativu. A právě v těsné spolupráci se Srbou a pod záštitou první porevoluční rektorky Aleny Štěpánkové-Veselé budoval Josef Kovalčuk jako její první děkan na začátku devadesátých let doslova „na zelené louce“ a s novými lidmi Divadelní fakultu. Do sboru pedagogů Divadelní fakulty pozval špičkové odborníky, kteří nesměli za normalizace učit.

Abych jmenoval jen ty, kteří již mezi námi nejsou: vedle Bořivoje Srby to byl jeden z největších českých básníků Ludvík Kundera, filozof demokracie a ústavní soudce Vladimír Čermák, dramaturg a teatrolog Ivo Osolsobě, vynikající herec Josef Karlík, režisér a spoluzakladatel Husy na provázku Peter Scherhaufer, básník a překladatel Antonín Přidal, propagátor začlenění divadla do výchovy Alexej Pernica, teoretik alternativního divadla Jan Roubal i herečka Nika Brettschneiderová – jež nás opustila v tu stejnou černou sobotu 29. června jako Josef Kovalčuk. A za pozvání k pedagogickému působení mu vděčíme i my všichni, tvůrci brněnských alternativních divadel – neboli tzv divadelníci ze sklepa.

S velkým pracovním nasazením rozjížděl Josef Kovalčuk ve stejné době s Arnoštem Goldflamem a všemi již jmenovanými kolegy novou éru HaDivadla v tzv. Kabinetu múz, k níž úspěšně přizval i režiséra Jana Antonína Pitínského a jeho Ochotnický kroužek.

Josef Kovalčuk byl základní koncepční osobností HaDivadla od jeho počátků až do roku 1996. Tehdy přijal nabídku ministra kultury Pavla Tigrida, aby se stal uměleckým šéfem činohry pražského Národního divadla. I o tomto jeho působení v letech 1997–2002 mohu podat osobní svědectví. Velmi pozorně – jako přítel a po část tohoto období i jako člen Správní rady Národního divadla – jsem s velkou sympatií sledoval jeho tamní činnost. Stejně jako na všech svých postech i zde pracoval s plným nasazením, jímž překonával nemalý odpor, který jako čelný představitel studiových – neboli sklepních – divadel vyvolával u některých divadelních publicistů. S plným odborným vědomím mohu říct, že jeho dramaturgické impulzy – především směřování k autorskému divadlu a pozvání nových režisérských osobností jako Ivo Krobot či J. A. Pitínský, i osobností scénáristických – koncepčně otevřely i do budoucna činohru Národního divadla.

Po ukončení této mise se Kovalčuk vrátil na Divadelní fakultu, kde byl opět v letech 2002–2008 na dvě období zvolen děkanem a poté se v létech 2009–2013 stal dramaturgem Divadla Husa na provázku.

Od počátku existence obnovené Divadelní fakulty byl také až do posledního dne vedoucím jednoho z ateliérů režie a dramaturgie, inicioval vznik mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter i vytvoření tradice mezinárodních vědeckých a doktorských konferencí pořádaných Divadelní fakultou. kde byl též předsedou oborové rady doktorského studia. Na Divadelní fakultě také inicioval a vedl publikační projekt Grantové agentury České republiky Dokumentace a analýza tvorby brněnských studiových divadel, v rámci jehož dvou etap vydal celkem pět knih reflektujících též tvorbu HaDivadla – z nich nejobsáhlejší byla téměř osmisetstránková publikace dokumentující tvorbu HaDivadla v letech 1990–2003 Hvězdy nad Kabinetem múz (2011) a poslední pak monografie Fenomén Hvězdy na vrbě (2016).

Když jsem tato slova na rozloučenou s Josefem psal a vše si zpětně vybavoval, žasl jsem, jakou tvůrčí dráhu absolvoval, kolika skvělých inscenací byl dramaturgem a ke kolika napsal scénáře. A žasl jsem i nad šíří jeho pedagogických aktivit. Nebylo by to možné bez jeho zarputilosti a posedlosti prací. S tou se vrhl i do výkonu poslední funkce na Janáčkově akademii. V roce 2016 se stal ještě za mého předchůdce prorektorem a pro mne pak jako pro rektora byl od počátku února tohoto roku nejbližším spolupracovníkem jako prorektor pro tvůrčí činnosti a prorektor statutární.

Vím tedy, že jeho pracovní zarputilost a posedlost ho neopouštěla do posledních dní a hodin. I při našem posledním telefonním rozhovoru v úterý 26. června jsme si smlouvali pracovní schůzky v Brně a na Poldovce, kde chtěl toto léto nahrávat své paměti. A já měl být jedním z partnerů, který by mu kladl otázky. Moc jsem se na to těšil. Vše, co jsme společně prožili, ale i to, do čeho já mohl nahlížet jen více méně vzdáleně, bychom znovu a podrobněji probrali.

Skutečnost, že k tomu již nedojde, nesu jako jeho přítel těžce, ale především to chápu jako velkou ztrátu pro paměť českého divadla posledního půlstoletí.

6. červenec a 28. září – dvě různá pojetí české státnosti

St, 09/05/2018 - 13:15
6. červenec a 28. září – dvě různá pojetí české státnosti Protestant St, 05/09/2018 - 14:15 Pavel Keřkovský Číslo 7/2018 Základy Husovy spirituality

Podle státního zákona o svátcích je památný den mistra Jana Husa státním svátkem pro všechny občany naší republiky, tedy nejen pro věřící, ale též pro ateisty, konzumní spotřebitele i vyznavače jiných náboženství. Všichni občané, včetně čekatelů na asyl, mají možnost si připomenout „státnický rozměr“ občanských činů Husa a jeho příznivců.

Zejména Jan Hus otevřel pro širokou veřejnost hermeneutický rozhovor nad biblickými texty a proto i etiku společenské odpovědnosti. Nastartoval tak sekulární chápání společenských problémů, kultury a zejména výtvarného umění, když zdůraznil jeho didaktické, memorativní a imaginativní funkce, jak to popisují nejnovější díla o husitském umění. Jan Hus spolu s Jeronýmem Pražským kritizovali tehdy rozšířenou pověrečnou zbožnost i uměleckou magii zázračných soch, magických obrazů, „magických knížeček“ s evangelijními a žalmovými výroky, též rostlinných, látkových i kožených amuletů a ostatků svatých. Univerzitní vzdělanci by si velmi nerozuměli se vzdělaným zakladatelem univerzity, protože jen v Praze císař Karel IV. vybudoval více než 40 nových svatostánků s ostatky svatých, které sám sháněl a někdy i tajně uchvátil, tedy ukradl. Jeroným Pražský byl upálen za podporu Husových názorů a též za znesvěcování ostatků svatých a za označování „zázračných soch“ za „špalky a lútky“. Jeroným nebyl taškář a výtržník, nýbrž zbožný vzdělanec, inspirovaný biblickým prorokem Izajášem a jeho kritikou starověkých magických praktik, které nemohou věřícím přinést svobodu a důstojnost – tedy spásu.

Někteří evropští univerzitní vzdělanci, včetně Jana Husa, psali traktáty, v nichž odhalovali podvody se zázračným uzdravením lidí i zvířat. Nabádali k důvěře odbornému lékařství s antickými a arabskými kořeny. Učili důvěře v rodící se vědu, která odmítá magii a její „metodologické postupy“. Na pražské univerzitě ještě v roce 1417 považovali za vhodné vyhlásit kvodlibet (kritickou rozpravu) „Zda byliny, drahokamy a jiné amulety mohou ochránit před démony?“ „Nejrozšířenější oblastí magie byly prostředky na léčbu chorob a neduhů, u nichž selhaly modlitby a prosby o přímluvu světců a světic. Zpravidla šlo o bolesti hlavy nebo zubů, dále o horečky, neplodnost, ochrnutí a nevyléčitelné choroby lidí i zvířat. Jako pověrečné pomůcky nejčastěji sloužily zažehnávací formule i gesta, ‚návazy‘ v podobě kouzelných bylin, psaných pásků s magickými nebo biblickými formulemi a jiné druhy amuletů.“ (F. Šmahel)

Modernost Husovy spirituality

Hus vytvořil spiritualitu, která dodnes žije mezi těmi, kteří zpívají duchovní písně, kážou nebo naslouchají kázáním, účastní se výkladu bible na biblických hodinách, čtou o osobnostech, jejichž dílo je stále inspirující. Husova spiritualita vykazuje moderní rysy: (1.) využívá filosofickou reflexi a biblickou etickou moudrost proroků, evangelistů a apoštola Pavla; (2.) klíčem k porozumění biblické moudrosti je učení Kristovo, které vybízí ke kritickému myšlení a odpovědnému společenskému jednání, proto (3.) Hus v kázáních vysvětluje biblické principy spravedlnosti, což znamená, že nikdo z lidí není privilegovaný, kvalitnější než ostatní; všechny ženy i muži mají stejnou důstojnost; také všichni domorodci i cizinci mají stejnou důstojnost. To jsou i pro nás platné principy, uznáváme-li duchovní autoritu Ústavy České republiky z roku 1993. (4.) Rozvíjet „husovskou“ spiritualitu může jen ten, kdo si uvědomuje, že žije v právním státě a využívá náboženské, školské i kulturní výuky tak, že ji bude po celý život samostatně vytvářet tříbením si úsudku v rozhovoru o přečteném, shlédnutém či vyposlechnutém, a to v různých společenstvích a nikoli jen na facebooku. Spolky farní a sborová společenství proto nezaniknou, ale budou kostrou společnosti, podobně jako pěvecké soubory a další amatérské aktivity, vernisáže v regionálních kavárnách a galeriích či muzeích a knihovnách a dalších neziskovkách. V pěstování „husovské“ spirituality pokračovaly desítky vesnických a městských farářů, kteří kázali podle Husovy „České nedělní postily“ a jeho četných kazatelských pomůcek pro vzdělávání dospělých i dětí. (5.) Hus důrazem na rozumnou zbožnost inspiroval další kazatele, a tak přispěl k rozvíjení kritičnosti, a proto i k dočasnému útlumu pověrečné zbožnosti, která využívala důvěry lidí v zázraky a magii.

Výchova ke kritickému myšlení a občanské odpovědnosti

Některá Husova humorně-kritická naučení (Devět kusů zlatých) jsou aktuální též pro dnešní vyznavače „poutnické spirituality“, ať jde o pouť do Compostely, Kostnice nebo o výlet do tzv. Svaté země. Hus připouští, že to nemusí být zcela zbytečná aktivita, ale přesto vzkazuje poutníkům všech dob: Ktož dá bohu svými všěmi kusy vlásti, ten ho viece uctí a své duši prospěje, než by veš svět pro buoh na hlavě zchodil.

Hus by zřejmě vymyslel nějaký další humorně-kritický zlatý kus, který by dnes přednesl na anachronickém státním svátku monarchicky laděné státnosti 28. září. Zřejmě by neodmítl připomenutí významu „Zlaté buly sicilské“ pro vznik a trvání monarchie, nicméně by dnešním náboženským funkcionářům, v čele s kardinálem Dukou připomenul nefunkčnost svátostného rituálu s ostatky svatého Václava pro posílení české demokratické státnosti, zejm. aktivit našich státníků i občanů. Hus v dopisech evropským státníkům nepodporoval jejich absolutistické či totalitní nároky a stavěl je pod autoritu Boží, která znamená více než „Zlatá bula sicilská“. Církev nepodřizoval státu, ani stát moci papežské. V návaznosti na dopisy z kostnického vězení, vyzývající k neposlušnosti nespravedlivých nařízení, by se spíše přiklonil ke státnicky závažným aktivitám obyčejných občanů, jako byli členové „Charty 77“, či „VONS“ (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), autoři „Manifestu mladé generace: Děti kajícníků“, popř. nynější signatáři petice Milion chvilek pro demokracii, a k aktivitám členům náboženských i sekulárních neziskovek. V demokratickém právním státě nabývají odpovědné, milosrdné a spravedlivé aktivity občanů „státnického rozměru“ a jsou hodny připomínání a následování.

Husův český traktát „O šesti bludech“, který původně byl latinsky napsán na stěnách Betlémské kaple jako učební předloha pro kázání studentů, vyučuje čtenáře kritičnosti vůči vrchnosti světské i církevní. Hus v traktátu vzpomíná, co nechal na stěnu napsat: Augustin praví: „Ne vždy jest zlé neposlúchati přikázanie vyššího (nadřízeného); neb když pán přikáže ty věci, jenž jsou bohu protivné, tehdy nemá jeho poslúcháno býti.“ O řádek níže stálo Jeroným die: „Jestli dobré to, což ciesař přikazuje, učiň vóli jeho. Pakli jest zlé, odpověz: Musí viece poslušno býti boha než lidí.“ Též brání-li papež kázati v kaplách slova božieho, brání-li mši slúžiti kněžím, jenž umějí kázati a žádost dobrú mají, aby slúžili, jsúce dobřě živi, nemají ho v tom poslúchati; neb sě to protiví i přikázání i radě i chvále boží. A tak někdy jest dobré neposlúchati prelátóv a svých starších.

Proto po roce 1412 Hus neuposlechl nařízení papeže a nešel se obhajovat do Říma před papežský soud. Raději zůstal v jihočeském exilu a nakonec se rozhodl jít na koncil do Kostnice, kde chtěl vysvětlit základní teologická témata, jako je význam „zákona Kristova“ , úloha církevního práva a některá další témata.

Hus označil nespravedlivou klatbu a interdikt za antikristovská nařízení, která on – řádný kněz –, nehodlá respektovat. Hus, tak jako později americký baptistický kazatel Martin Luther King (držitel Nobelovy ceny za mír 1963), nás učí, že nespravedlivá světská a církevní nařízení se nemají respektovat, byť by za to byl člověk postižen. Oba také postiženi byli – Hus i M. L. King.

Hus chápal společenské struktury jako dílo člověka, v tom tkví jeho „novověce-osvícenský“ pohled na společnost. Všechny dobré činy i nespravedlnosti jsou dílem člověka. Zničující trest pro kacíře, chlapa či sluhu není legitimním důsledek přirozeného společenského řádu, který byl některými chápán jako výraz boží vůle, ale jde o výnos nespravedlivého soudce. Hus odmítá trest smrti za jiné smýšlení – pro kacíře. To nedovedli pochopit mnozí křesťanští, nacističtí ani komunističtí ideologové a popravovali jak na běžícím páse své politické odpůrce nebo je zničili existenčně a připravili o občanská práva.

Hus byl přesvědčen, že pozemšťané Bohem stvoření mají nenásilně odporovat společenským i církevním nespravedlnostem, byť by pak za to byli potrestáni. Podobně filosofka Komárková v roce 1977 otevřeným dopisem synodní radě Českobratrské církve evangelické Difficile est… se zastávala diskriminovaných věřících, kteří peticemi připomínali světské i církevní vrchnosti, že mají usilovat o nápravu diskriminačních pochybení socialistických úřadů. Komárková dovozovala s Husem, Calvinem a Bezou, že občané mají právo na petiční odpor. Podobně bychom měli vybízet parlament, ať více dbá na spravedlnost a urychleně vydá k soudu státně stíhaného předsedu vlády. Presbyterně-synodní principy, v některých ohledech souznívající s principy demokratickými, nás k takovému postoji vybízejí.

Vzkaz strategické komisi ČCE

Hus velmi pozorně sledoval rozevírající se sociální nůžky středověku. Věděl o stále větším znevolňování a vytváření vrstvy městské chudiny. Psal dopisy, ať pánové neožebračují venkovské obyvatelstvo. Kázal proti hromadění majetku některých kněží, biskupů či opatů. Kritizoval trvalou touhu mocných po získání privilegií a odmítal honbu za luxusem na úkor společenské většiny. Hus v kázání argumentuje biblickým podobenství o Lazarovi, v němž Ježíš napomíná bohaté, že se mají více starat o nemocné než o své psy. Hus podobně v kázání napomíná bohaté a bezohledné občany středověké společnosti, že se starají více o své mazlíčky – psy než o chudé a nemocné: Podobně hřeší mnoho nynějších bohatců, kniežat, pánóv, rytieřóv, vládyk i měštěnínóv i měštěk, jenž chlupáčky a masojídky k ničemuž neužitečné chovají, myjí je, češí, do (lázně) nosie, maso jim zvláštie vařie i kupují, ale chudému (ani i talíř polévky nedají). A co jest biskupóv, opatóv, kanovníkóv i farářóv, a též ti, kteří mají menší obnosy, na psy (je) nakládají. A (onu) almužnu, kterúž mají chudí Lazarové jiesti, jedie jich psi tuční, chrtie, vyžlata a ohaři a také tisty (čuby, nevěstky) kurvy neb ženiny. Husovi ovšem nejde jen o almužny pro chudé. Peníze bohatých a nejbohatších mají sloužit společnému blahu všech v současnosti, a to zejména v současnosti. To by připomenul finančním stratégům synodně radním v ČCE a nejbohatším občanům České republiky: Kellnerovi, Babišovi, ale i Bakalovi a mnohým dalším, i těm, kteří již jsou za podvody ve vězení anebo do něj právě míří. Husův požadavek nelze označit za povzdech idealisty. Jeho žádost se naplňuje v těch dobách, v nichž je trestné zneužít peníze, které jsou určeny ve prospěch všech. Mnozí dnes bohatým připomínají, že to není jejich důvtip a společenská obratnost, ale jejich neschopnost empatie, která jim dovoluje vydělávat častokrát na hraně zákona, a častokrát za hranou, a tak zneužívat a hospodářsky ničit konkurenci. Nabádají je, že mají více dbát na blaho většiny. To je jejich dnešní nezpochybnitelný úkol, protože jiným směrem cesta nevede. Socialistické zestátnění spravedlivé přerozdělení nepřineslo. Je evidentní, že způsobilo rozvrat zemědělství, živností, služeb, spolků i církví. Rozvrat byl spojený s tragédiemi statisíců lidí v naší republice, jak dokumentují publikace: Nezhojené rány národa, Zpráva o organizovaném násilí, Akce K (kulak), Abeceda komunismu, Cesta církve, Paměť národa-Post Bellum aj. Hus by označil dnešní miliardáře za „hlupáky“, tj. za inteligentní sociální tupce, kteří nevědí, co je jejich životním úkolem. O tom hovoří v Jádru křesťanského učení.

Husova spiritualita inspirovaná biblí vede k občanské odpovědnosti

Pro Husa je směrodatné Ježíšovo chápání spirituality. Ježíš usiluje o duchovní růst, který se projevuje účinnou pomocí druhým. Hus je systematik biblického myšlení, proto argumentuje příklady z Ježíšových výroků a podobenství. Sociální pomoc nazývá Hus tělesnými skutky milosrdenství: „Sedm jest milosrdenství, jež k tělu příslušejí: (1.) nakrmiti lačného; (2.) napojiti žíznivého; (3) přijeti pocestného; (4.) odieti nahého; (5.) navštíviti nemocného; (6.) jíti k vězni a (přidává Hus navíc) (7.) pochovati mrtvého.“

To jsou skutky milosrdenství, které dopřávají druhému důstojnost. Hus je uvádí v pořadí, jak je vyjmenovává evangelista Matouš v Ježíšově podobenství o posledním soudu. Českobratrský farář a profesor Karlovy univerzity Petr Pokorný dodává, že Ježíšem zmiňované skutky milosrdenství jsou hodnotami s univerzální platností, kterých jsou schopni věřící i nevěřící. Shodují se s aktivitami, které jsou obsaženy ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Jde o hodnoty, které jsou univerzálně závazné pro celou „rodinu národů“ všech dob, přinejmenším od dob Ježíše Nazaretského. Proto lze tvrdit, že Husova spiritualita je moderní a vyučuje skutkům „občanské odpovědnosti“ a tedy jisté „demokratické státotvornosti“ více než jiné náboženské tradice a státně-fundační dokumenty. Za refrén Husovy občansky odpovědné spirituality lze označit slova ze závěru dopisu z 10. 6. 1415: Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy (kristovsky osvobozující) každému přáli.

Není už rozdíl mezi mužem a ženou

St, 09/05/2018 - 13:13
Není už rozdíl mezi mužem a ženou Protestant St, 05/09/2018 - 14:13 Jan Bierhanzl Číslo 7/2018

Poznámky ke Klementu Alexandrijskému a k politice KDU-ČSL

Rozdílnost pohlaví je pro některé poslance a poslankyně (zejména z řad KDU-ČSL, ale také z jiných stran) zdá se tak zásadní téma, že ji chtějí nově zanést do samotné Ústavy. Konkrétně navrhují, aby se do Listiny základních práv a svobod, která nyní ve svém článku 32 zakotvuje ochranu rodin a rodičovství, dostala také ochrana manželství jako svazku výlučně muže a ženy. O tom, že tento návrh ve skutečnosti není motivován deklarovanou starostí o rodinu, ale snahou vyloučit ty, kteří se nevejdou do společensky předem daných tradičních rolí (v tomto případě o to vyloučit gaye a lesby z rovného přístupu k institutu manželství), se už psalo jinde, například v článku Ľubice Kobové „Konštruktivizmus pozitívnych ľudí“ v čísle 14/2018 časopisu A2. Smyslem těchto řádek je poukázat na něco jiného. Vzhledem k tomu, že křesťanští demokraté na podporu svého návrhu argumentují také odkazy na Bibli a na křesťanskou tradici, mohlo by být užitečné si připomenout některé texty z Písma i tradice, které rozdílnost pohlaví zdaleka nechápou tak „tradičně“ a rigidně, jak nám ji lidovci předkládají. Zmíním zde dva takové texty.

První text je z Nového Zákona, na který poslanci a poslankyně v odůvodnění záměru zákona také odkazují. Jedná se o známou pasáž z třetí kapitoly Listu Galatským. Při kritice „falešných učitelů“, kteří hlásají, že křesťanem se může stát pouze žid, apoštol Pavel píše, že podle evangelia jsou všichni jedno v Kristu a že „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.“ (Gal 3,28) Podle apoštola jsou jednotlivé identity ve víře v Krista překonány. Důležitý je vztah lásky mezi dvěma lidmi a nikoli určování toho, kdo ti lidé jsou. Nehledě na to, jak Pavel hovoří v jiných textech, je tato pasáž pro křesťanské pojetí sexuální diference zásadní v tom, že vyjadřuje hlubší křesťanskou zvěst o tom, že v Kristu jsme osvobozeni od historicky a sociálně podmíněných rolí, mezi něž nepatří jen v katolických kruzích zlořečený gender, ale také právě pohlaví.

Druhý text, který zpochybňuje to, že by sexuální diference byla v křesťanství něčím jasně a jednou pro vždy daným, něčím, co se prostě nemá problematizovat, je od jednoho z „církevních otců“, od Klementa Alexandrijského. Současný čtenář narazí na komentář Klementova textu například v nedávno vydaném čtvrtém svazku Dějin sexuality francouzského filosofa Michela Foucaulta. V tomto svazku s názvem Doznání těla (Les aveux de la chair), který dlouho ležel v trezoru a až letos spatřil světlo světa, se Foucault věnuje sexuální etice v raném křesťanství, přičemž první kapitola je věnována problému manželství, pohlavního styku, plození a zdrženlivosti právě u Klementa Alexandrijského. Ve čtvrté kapitole první knihy spisu Paidagógos se Klement explicitně věnuje otázce sexuální diference, a to v dvojím ohledu: jednak s ohledem k věčnému životu, jednak ve vztahu ke statutu mužů a žen na tomto světě. Řešení, které přináší, je zdánlivě jednoduché: na onom světě již nebude rozdílnosti pohlaví, „ženské pohlaví odlišujeme od mužského pouze zde na zemi“. Tato rozdílnost je tudíž založena v Logu, jenž řídí řád tohoto světa. Tento Logos však zároveň nevylučuje to, jak píše Foucault, abychom jak muže, tak ženy nazývali lidskými bytostmi. Pro jedny i pro druhé totiž platí stejná nařízení, mají také stejnou formu života, která sestává ze: „shromáždění, morálky a cudnosti, společného jídla, společného snubního pouta; všechno mají stejné: dýchání, vidění, sluch, poznání, naději, poslušnost, lásku.“ (Paidagógos, I, IV, 10,2. Citujeme podle francouzského překladu H.-I. Marroua a M. Harla, Sources Chrétiennes 1960) A právě tomuto „společnému životu“, uzavírá Foucault tuto pasáž o sexuální diferenci u Klementa, společnému rodu, který přesahuje rozdílnost pohlaví, aniž by ji zcela rušil, je určena spása. Právě tento lidský rod bude zachráněn a shledá se na věčnosti, kde budou smazány všechny sexuální diference.

V sekulárním státě by se zákonodárci neměli při tvorbě zákonů odvolávat na autoritu Písma a křesťanské tradice. Když už tak činí, připomeňme jim, že to s tou „tradiční“ rozdílností pohlaví v Bibli a tradici není zas tak jednoduché.

Křesťané a křesťanky za manželství pro všechny Veřejný apel

Poslanci KDU-ČSL a dalších stran navrhují, aby se do Listiny základních práv a svobod (která nyní ve svém článku 32 zakotvuje ochranu rodičovství a rodin) dostala ochrana manželství jako výlučného svazku muže a ženy. Zdůrazňují, že tato výlučnost neznamená zpochybnění jiných, rozuměj stejnopohlavních svazků. Podle nás má však tento návrh zabránit přijetí novely, která umožní manželství i pro gay a lesbické páry.

Křesťanští demokraté argumentují také křesťanskou tradicí a ochranou tzv. tradiční rodiny. Považujeme za svou povinnost se jako křesťané a křesťanky ozvat, protože v účelových politických zásazích do jednoho z pilířů právního řádu České republiky, jímž je Listina základních práv a svobod, vidíme velké nebezpečí. Listina je zárukou stability každodenního života občanů i celého státu a její případné změny by měly být v zájmu obecného blaha společnosti i jednotlivých občanů.

Deklarace II. Vatikánského koncilu Dignitatis humanae v čl. 6 definuje obecné blaho společnosti jako „souhrn životních podmínek společenského života, jejichž prostřednictvím mohou lidé plněji a snáze dosáhnout své dokonalosti“. Obecné blaho tedy záleží v zachovávání práv a povinností lidské osoby. Jako křesťanky a křesťané jsme přesvědčeni, že stát by měl vytvářet takové právní podmínky, aby všichni jednotlivci mohli dojít svého práva, uskutečňovat své hodnoty a dosáhnout své dokonalosti ku prospěchu svému i celé společnosti. Mezi tyto zásadní hodnoty chráněné státem by měl patřit nejen život občana jako jedince, ale i rodinné prostředí založené na partnerském či příbuzenském vztahu.

K navrhované novelizaci čl. 32 odst. 1. Listiny základních práv a svobod nespatřujeme žádný důvod. Rodina, včetně manželského svazku, který je jednou ze součástí rodinného systému, pod ochranou zákona je. Tím, že se zdůrazní výjimečnost jedné formy rodinného uspořádání založené na manželství, by naopak mohly být vnímány rodiny na manželství nezaložené jako rodiny druhé kategorie. A přitom ve všech formách partnerského soužití mohou být (a také jsou) vychovávány děti a i v nich může člověk „dosáhnout své dokonalosti ku prospěchu svému i celé společnosti“, jak je uvedeno výše.

Smysl křesťanské politiky vidíme v rozšiřování přístupu občanů k vlastnímu rozvoji i rozvoji demokratické společnosti. Ceníme si moudrosti našich předků zachovaných ve slovech Písma „lépe dvěma než jednomu“ (Kaz 4,9). Vážíme si (dosud nedoceněného) revolučního přístupu apoštola Pavla, který v listu Galatským při kritice „falešných učitelů“ píše, že podle evangelia jsou všichni jedno v Kristu a že „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ (Gal 3,28).

Jako křesťané a křesťanky bereme slova apoštola Pavla o neexistenci rozdílu mezi ženou a mužem vážně. Chceme, aby si heterosexuální i LGBT lidé, kteří chtějí žít v manželství, tedy v dlouhodobém vztahu založeném na vzájemné lásce, úctě a důvěře, byli v přístupu k němu rovni. Všichni jsme přece děti Boží!

Předání insignií Řádu rytíře čestné legie

St, 09/05/2018 - 13:11
Předání insignií Řádu rytíře čestné legie Protestant St, 05/09/2018 - 14:11 Anna Šabatová Číslo 7/2018

paní Anně Šabatové, veřejné ochránkyni lidských práv

Projev Rolanda Galharagua, velvyslance Francie v České republice

Vážená paní veřejná ochránkyně práv (ombudsmanko), milá Anno, vážený pane nejvyšší státní zástupce, pane Pavle Zemane, dámy a pánové, milý Petře Uhle, milí přátelé.

Jsem skutečně šťastný, že vás mohu přivítat zde v Buquoyském paláci. V paláci, který je také trochu Váš a Vaší rodiny. Neboť je to rodina, ve které je frankofonie a ochrana lidských práv určitou tradicí, jak potvrdili i vaše tři děti, které se vydaly ve svých životech stejnou cestou.

Váš pozoruhodně blízký vztah k Francii je úzce spjat s Vaším osobním příběhem. Váš manžel Petr Uhl mluví francouzsky a Francie mu byla vždy velmi blízká. Když byl mezi lety devatenáct set sedmdesát devět a devatenáct set osmdesát čtyři (1979–1984) podruhé vězněn, rozhodla jste se, že se naučíte francouzsky a že jazyk naučíte i své děti. A od té doby se komplikovaná francouzská gramatika stala tématem rušných diskuzí mezi Vámi a Vaším manželem. Sám jsem toho byl několikrát svědkem během společných setkání zde v Buquoyském paláci.

Dnes jsme se však sešli, abychom vedle Vašich znalostí francouzštiny ocenili především Vaši pracovní a životní dráhu, která je ukázkou celoživotního odhodlání bojovat za právní stát a ochranu lidských práv.

Vaše poslání začíná na konci šedesátých let. Již v mladém věku jste se spolu s otcem a bratry začala podílet na šíření samizdatové literatury a organizování letákových akcí. Komunistický režim Vás potrestal tvrdě – byla jste odsouzená ke třem letům vězení a po propuštění jste se již nemohla vrátit na vysokou školu.

Myslím, že to bylo právě v této době, kdy jste se seznámila se svým budoucím manželem, disidentem Petrem Uhlem, se kterým jste založili rodinu. To nijak neoslabilo vaše odhodlání bojovat proti bezpráví. Stala jste se tak jednou z prvních signatářek Charty 77 a mluvčí celého hnutí. V roce 1978 jste spolu s dalšími disidenty založili Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou činnost jste byla oceněna i na mezinárodní úrovni, neboť jste v roce 1998 obdržela Cenu OSN za obranu lidských práv.

Po Sametové revoluci jste se i nadále zasazovala o zakotvení ochrany lidských práv v nově vzniklé České republice a o spolupráci s mezinárodními a evropskými organizacemi. Mezi lety 2001 a 2007 jste pak pracovala jako zástupkyně veřejného ochránce práv a zažila jste tak první roky fungování tohoto úřadu. Dále jste působila jako členka evropského výboru proti mučení a předsedkyně Českého helsinského výboru.

V únoru roku 2014 jste byla jmenována veřejnou ochránkyní práv, což je funkce, která Vám – pokud to tak mohu říct – „padne jako ulitá“. Přesně totiž ztělesňuje vaše celoživotní přesvědčení, které teď můžete realizovat v praxi. Úkolem veřejného ochránce práv je chránit všechny občany před nesprávným jednáním úřadů a státní správy.

Vážená paní Šabatová, vedle toho, že jste se zabývala individuálními případy, jste se nikdy nebála veřejně vystoupit proti větším problémům. Kvůli prohlášením, ve kterých jste kritizovala předsudky vůči Romům a muslimům a jejich diskriminaci, jste se několikrát sama stala obětí negativních a mnohdy i velmi násilných útoků na Vaši osobu.

Jedním z nejnázornějších příkladů bylo vaše odvážné vystoupení proti špatnému zacházení s uprchlíky. Na podzim roku 2015, kdy vrcholila migrační krize, jste se postavila tehdejší vládě, která byla vůči přijetí migrantů velmi kritická. Hluboce jste odsoudila nedůstojné podmínky, ve kterých žili uprchlíci v českých přijímacích centrech. Díky Vašim kontaktům a tomu, že jste poukázala na nedodržování lidských práv, začala vláda reagovat. Přijala opatření, aby zmodernizovala zařízení a zajistila lepší zacházení s uprchlíky, zejména s dětmi.

Od té doby, co jste úřad začala zastávat, byly pravomoci veřejného ochránce práv rozšířeny i na oblasti jako je boj proti diskriminaci, ochrana hendikepovaných osob či práva občanů členských států Evropské unie v České republice. To svědčí o vašich schopnostech a kompetencích.

Obdivuji vaši energii a neutuchající odvahu, se kterou se pouštíte do dalších výzev, na kterých Vám záleží. Jako další příklad bych rád uvedl setkání, které se nedávno odehrálo zde v Buquoyském paláci. Jeho cílem bylo seznámit velvyslance evropských zemí s  novými pravomocemi úřadu veřejného ochránce práv. Mluvili jsme o problému pracovníků některých členských zemí, které využívají a zneužívají bezohlední zaměstnavatelé a pracovní agentury. Tehdy jste prohlásila, že chcete zprostředkovat hlas těm, jejichž prosby nejsou vyslyšeny, a bránit práva těch, kteří si jich nejsou vědomi.

To je přesvědčení, které dle mého odráží Vaši celoživotní odvahu, nasazení a nikdy neutuchající odhodlání bojovat za lidská práva. Více než čtyřicet let po podepsání Charty 77 svým příkladem každý den ukazujete, že hodnoty Sametové revoluce nejsou v dnešní české společnosti o nic méně aktuální. Tyto hodnoty byly nezbytné tehdy a nezbytné jsou i dnes. Ze všech těchto důvodů se Vám rozhodl prezident Francouzské republiky Emmanuel Macron udělit Řád čestné legie.

Nyní přistoupíme k předání insignií.

Vážená paní Anno Šabatová, jménem prezidenta republiky a v souladu s mými pravomocemi vás jmenuji rytířkou Řádu čestné legie.

Poděkování Anny Šabatové

Vážený pane velvyslanče, vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé, milá rodino.

Je mi velkou ctí a potěšením, že se Francie rozhodla mne jmenovat rytířkou Řádu čestné legie. Nikdy by mne nenapadlo, že bych měla dostat toto pravděpodobně nejslavnější vyznamenání na světě, o němž jsem čítala již v dětství v románech.

Jsem Francii vděčna za tuto poctu, ale i za mnoho jiného. Dovolte mi při této příležitosti několik vzpomínek.

Píše se rok 1979, kdy byl zatčen a uvězněn můj muž Petr Uhl, ale také Václav Havel, Jiří Dienstbier, Dana Němcová a další přátelé za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tehdy se ozvalo z Francie snad nejvíce protestních hlasů. S dojetím vzpomínám na to, jak francouzští režiséři Patrice Chéreau a Ariane Mnouchkine nastudovali hru, která byla rekonstrukcí právě tohoto procesu. Představení se hrálo v předvečer odvolacího řízení v pařížské Cartoucherie. Hráli v něm Yves Montand a Simone Signoretová, jména velmi známá i v tehdejším Československu.

Má další vzpomínka sahá do poloviny osmdesátých let, kdy se toho v Praze z hlediska světové politiky mnoho zajímavého nedělo a velké světové tiskové agentury začaly postupně rušit své kanceláře v Praze a své žurnalisty přesouvat do Vídně nebo do Varšavy. Svou pražskou kancelář zavřela agentura Reuter, odešel korespondent italské ANSA a v Praze zůstával jen korespondent AFP. Jednoho dne jsme se od něho dozvěděli, že i AFP se chystá stáhnout svého korespondenta, což nám samozřejmě dělalo velkou starost, protože to byl už poslední rychlý kontakt do světa, který mohl referovat o našich aktivitách a o represi vůči Chartě 77. Tehdy se rozhodlo několik signatářů Charty 77 diskrétním dopisem oslovit francouzského prezidenta François Mitterranda a požádat ho, aby AFP svého korespondenta v Praze ponechala. Oficiální odpověď sice nepřišla, ale výsledku bylo dosaženo. AFP jako jediná světově významná agentura měla v Praze svého dopisovatele nepřetržitě po celou dobu normalizace.

V neposlední řadě nemohu nevzpomenout onu slavnou snídani, která se konala právě na půdě francouzského velvyslanectví v Praze pro představitele opozice u příležitosti státní návštěvy pana Mitterranda v prosinci 1988. Ačkoliv kontakty s nejrůznějšími ministry nebo poslanci či senátory západních zemí probíhaly nejméně od roku 1985, prezident Francouzské republiky François Mitterrand byl jedinou hlavou státu, která se při příležitosti státní návštěvy setkala s disidenty.

Votre Excellence, permettez-moi encore une fois exprimer ma plus profonde gratitude pour tout ce que la France a fait pour la liberté, la démocratie et les Droits de l'Homme dans mon pays natal.

Grand merci à la République française et à ses courageux citoyens.

Závažné prohlášení synodu

St, 09/05/2018 - 13:08
Závažné prohlášení synodu Protestant St, 05/09/2018 - 14:08 Aleš Březina Číslo 7/2018

Letošní synod ČCE přijal toto prohlášení:

Českobratrská církev evangelická je spjata se společností, ve které žije. Proto nesmíme připustit, aby někdo o své vlastní vůli například určoval, co smí herci hrát, nebo na co se smí diváci dívat, jak se stalo při divadelním představení Naše násilí a vaše násilí v Brně 26. 5. 2018. Nejde nám o interpretaci divadelní hry. Odmítáme však, aby skupiny spojené s fašismem či neonacismem používaly křesťanské hodnoty jako zástěrku pro své jednání. V následování Krista se potkávají lidé všech ras a národů, sociálního a ekonomického postavení. Proto odmítáme, aby lidé, kteří šíří nenávist a brání svobodě, mluvili jménem křesťanů.

Litomyšl 2. 6. 2018, 4. zasedání 34. synodu ČCE

V lednu 2015 došlo k útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo. Brzy potom se rozšířil slogan Je suis Charlie (Jsem Charlie). Tehdy jsem se k tomuto sloganu nepřipojil. Nemyslím si, že je správné posmívat se víře druhého člověka. Nevidím nic krásného, když křesťané zesměšňují židy, protestanti katolíky nebo jak psal Alois Jirásek v Temnu, když tajní evangelíci v první polovině osmnáctého století museli potupit symbol své víry, kalich. Spíše se mohu ztotožnit s heslem Je suis Ahmed (Jsem Ahmed), jež pochází od muslimského spisovatele Dyaba Abou Jahjaha. Připomíná policistu muslimského vyznání Ahmeda Merabeta, který zahynul, když bránil právo časopisu Charlie Hebdo vysmívat se jeho víře a kultuře. Nyní došlo k něčemu podobnému u nás v Česku. Míra násilí je nesrovnatelně jiná, ale princip podobný. Násilím tzv. slušných lidí bylo znemožněno divadelní představení Naše násilí a vaše násilí. O pozadí divadelní hry a autorovi Oliveru Frljićovi kolují různé legendy, například, že se jedná o krajně levicového marxistu. Ve skutečnosti vystudoval v Záhřebu teologii a filosofii na Filozoficko-teologickém institutu Tovaryšstva Ježíšova. Frljić ve hře upozorňuje na násilí, kterého se na muslimských ženách dopouštěli lidé, kteří se také hlásí ke křesťanství a křesťanským hodnotám, i na to že tady v Čechách nejsme osvobozeni od nacionalismu: Místo člověka (humanity) porodí žena českou vlajku (nacionalismus). Jedná se o podobné podobenství jako ve filmu Jana Švankmajera Konec stalinismu v Čechách, v němž se rodili malí červenomodrobíle natření Stalinové. V devadesátých letech to nikomu nevadilo. Současným „ochráncům“ křesťanských hodnot zase zřejmě nevadí takové zákony jako maďarský „Stop Soros“, který trestá podporu nelegální migrace a míří hlavně proti nevládním organizacím, které zajišťují pomoc migrantům bez práva na azyl. Po přijetí zákona může být trestán každý, kdo podá běženci vodu nebo sveze stopaře (není to náhodou migrant?). Parlament ovládaný vládní stranou Fidesz schválil i ústavní dodatek bránící příslušníkům „cizích populací“ usadit se v Maďarsku. Pro jistotu by měl maďarský parlament přijmout zákon o nové bibli, kde by chybělo Lukášovo evangelium nebo alespoň desátá kapitola o milosrdném Samaritánovi.

Je otázkou proč hra Naše násilí a vaše násilí způsobila takový poprask v nejateističtější zemi v Evropě a proč se v Maďarsku stal právní normou zákon, který fakticky útočí na základy křesťanství.

Svědek mlčenlivé solidarity

St, 09/05/2018 - 13:07
Svědek mlčenlivé solidarity Protestant St, 05/09/2018 - 14:07 Tomáš Bísek Číslo 7/2018

Vzpomínka na Pavla Roubala (* 25. 7. 1948 – † 18. 10. 1990)

V létě 1979 byla v evangelickém kostele v Telecím svatba Broni a Jiřího Müllerových z Brna. To už jsme byli v proudu střetů s StB, které vyvrcholily na podzim bezprostředně před procesem s Petrem Uhlem, Václavy Havlem a Malým a spol., tím, že jsem našel na faře odposlech. Byla to náhoda?

Ale zpátky k létu. Vysočinské počasí nám milostivě umožnilo zasednout po svatebních bohoslužbách k hostině na farské zahradě. Začali jsme vzájemným představováním. Když však zazněla jména nám neznámých hostí, Věry a Pavla Roubalových, oba nečekaně zmizeli pod stolem. Tak se nám Pavel představil takový, jakým již pro nás zůstal: Nikdy se netlačil dopředu, nepředváděl se, nemluvil před druhým a přes druhého. Vždycky počkal, a když bylo potřeba, vymlčel se k pozornosti. Pak teprve řekl váhavě a uváženě své. Ano, být raději pod stolem, nežli zabírat celý stůl. Až bych řekl, že žil s čepicí v ruce. A přeci tomu tak nebylo. Anebo bylo? Jak to, že potom zastal tolik návštěv procesů přátel, že tak mnohé povzbudil a podepřel? A přitom ke všemu, co podnikal, potřeboval stejně tak jako Věra neobyčejně málo vnějších podpor a vymožeností. Čím to bylo, že se umořil nekonečnou činností a odpovědností bezprostředně po našem vlomu do otevřené společnosti?

Svatbou a ‚obědem v trávě‘ pro nás začalo šest let vzrůstající vzájemnosti až do našeho odcestování do Skotska v roce 1985. Vzpomínám na naši nejprvnější návštěvu Roubalových, kdy ještě žili ve vzdálené Kytlici. Vůbec se nám nedařilo se tam domotat. Přijeli jsme až kolem půl třetí ráno. Když jsme se tam se svými čtyřmi dětmi dostali, v tu chvíli, ano, v onu nejnevhodnější chvíli, jsme byli hned mezi přáteli a plně zasazeni do rodiny.

Od počátku jsem prožíval s potěšením, ale také s pocitem své nedostatečnosti Pavlovu neobyčejnou a vřelou úctu k  farářskému řemeslu i k mým názorům, přesvědčení a víře. Cítil jsem, že na sobě i v sobě nosí úctu ke druhému, která povzbuzuje i zavazuje. Ne, vím, že to nedělal ‚naschvál‘. V životě by ho nenapadlo druhého nějak tlačit. A přece. Někdy jsem si pro sebe říkal: Apoštol Pavel přeci ve svých dopisech občas povzbuzováním druhé pobízí k sebeúctě a hrdosti. Nepotřebujeme to dnes?

A pak už jsou Roubalovi v Částrově na Vysočině. Jemine, vidím na stropě, na stěnách a kolkolem výsledky prvotních pokusů o domácí výrobu vína. Odmítlo setrvat v soustrojí, které Roubalovi vyrobili při svém nekončícím – a často také úspěšném! – úsilí vejít se do rytmu venkovského života blízkého přírodě a uplatnit svou nezměrnou činorodost. Byli služebníky věrnými v  mále, které měli. Uměli je vynalézavě rozhojňovat.

Pobyt v Částrově znamená počátek jejich přátelství s Věrou a Pavlem Sadílkovými z Kamenice na Lipou. Pro nás to byla překvapující kapitola ze života naší širší rodiny. Pavel je bratranec Daniely, mé manželky. Sadílkovi k nám do Telecího ‚zabloudili‘ v našich chartovních počátcích. Neodradili se. Neutekli. Naopak, pozvolna se vsouvali do pevného přátelství nejen s námi, ale i s Roubalovými.. Však nežili daleko od sebe. Dodnes žasnu nad tím, jak to proběhlo a co může vznikat v dobách, kdy se zdá, že všechno jen chřadne a zaniká.

Zajímavé pro mne bylo, jak se Pavel zajímal o teologii a s jakou uctivou chutí četl komentáře prof. Josefa B. Součka. Zdá se mi, že to mělo dopad i na Sadílkovy, zvláště Pavla, dnes starostu Kamenice, kterému se tím, pro nás nečekaně, pozvolna a přeci trvale odhalovala a otevírala zasutá rodinná tradice evangelictví. Vedle něho Věra, učitelka, měla tisíc a jeden důvod být nervózní a odmítavá. Co já vím? Něco vím, něco si domyslím. Potěšeně jsme na dálku ohledávali vzájemné podepírání a povzbuzování obou Věr a obou Pavlů a jejich společné činnosti a akce s dětmi z obou rodin.

Ještě se mi v mysli vynořil náš společný pobyt v kempu Pravětínská lada na Šumavě. Pozvali nás tam Vlasta a Petr Čapkovi, farářovi z Děčína. Nebyli signatáři Charty. A snad právě proto byli dokladem toho, že kruh ‚disidentů‘ neměl patent na to, co žili také Čapkovi, tedy vydobytou nezávislost, neohroženost a svobodný výběr přátel. Proč to tak rozvádím? Abych mohl zachytit epizodku z našeho pospolitého stanování. S Roubalovými jsme se vzájemně upozorňovali, kdo nás sleduje. Petra to trápilo. Myslím, že nám všem prostě přál víc prostoru a volnosti. Frustrován naší vztahovačností, jednou poznamenal, že začínáme trpět stihomamem. Překvapilo ho pak, když nám správce kempu opatrně ale zřetelně naznačil, že „nějací pánové kvůli vám nahlíželi do evidenční knihy návštěvníků.“ Petr se opravdu podivil. Ale samozřejmě ani neutekl, ani se od nás potom neodtahoval.

A ještě něco vidím, či vlastně cítím. Prodám vám to zadarmo, jak jsme to také od Věry a Pavla koupili: Nechoďte k rybníku s ručníkem. Není to vůbec potřeba. Klidně se po zaplavání mokří oblékněte. Překvapí vás, že vám nebude zima, ani nebudete celý den mokří.

Vzpomínám na Pavla s velikou vděčností. Pevnost Věry v tom, co bez Pavla žije, co prožívá, s čím se potýká, pracovně teď s nejubožejšími mezi ubohými, tedy s uprchlíky, je jistě její vlastní pevnost, její věrnost, její přímost, její vydanost tomu, co je potřeba a co má být. V tom je ona sama sebou. A přeci vydává počet i z toho, co s Pavlem zažili a prožili, jak Pavel stál při druhých, i při nás a s námi, kam se postavil a kam došel. A co my?

Dospívání izraelského Araba

St, 09/05/2018 - 13:05
Dospívání izraelského Araba Protestant St, 05/09/2018 - 14:05 Petr Turecký Číslo 7/2018

Sajjid Kašua, Tančící Arabové

Chce-li někdo porozumět současnému Izraeli, ať sáhne po knihách Sajjida Kašuy. Osobně jsem uvěřil na základě zkušenosti, že krásná literatura je v mnohém ohledu nejobjektivnějším pohledem na život dané oblasti. Uvědomuji si, že se jedná o protimluv, na rozdíl od reportáže profesionálního novináře zdá se být citově podbarvené vyprávění přímého účastníka opakem objektivity. Dějiny i politika jsou však seskládány z příběhů jednotlivců, z osobních niterných prožitků dramat a tragédií, jež se dotýkají v důsledku jednotlivce. Sajjid Kašua je svědek. Jeho knihy vycházejí z osobních prožitků, osobních traumat, osobních tragédií. Kniha Tančící Arabové provede čtenáře dospíváním jednoho izraelského Araba. Takto pojatý příběh umožňuje čtenáři postupně spolu s hlavním hrdinou knihy odkrývat jednotlivé slupky lží a ideologií, které jeho život provázejí. Kniha humorným, citlivým i ironickým způsobem postupně graduje do bodu katarze, kdy si mladý Arab položí ty správné otázky ohledně své identity, svých rodičů, smyslu existence Palestiny. Bod katarze je dán především postupným růstem vzdělání, které umožní na tyto otázky vůbec přijít. Je jedním z paradoxů, že tyto správné otázky si může Arab položit teprve ve chvíli, kdy projde školským vzdělávacím systémem obdivovaných i nenáviděných Židů. Poznání z hrdinovy vesnice má totiž roztříštěný chaotický charakter téměř snového rázu. Nenávist vůči uchvatitelům rodné země se tak často promítá do naprosto naivních podvědomě-snových obrazů. Jedním ze silných snových obrazů může být pasáž, kde obyvatelé vesnice v době války v zálivu pozorují měsíc, který má podobu vítězného Saddáma Husajna:

V arabských novinách se psalo o koze, která prý mečela zcela zřetelně „Saddá-á-á-á-á-m“. Pak se začalo mezi lidmi říkat, že měsíc má Saddámovu tvář. Když jsem se vrátil domů, táta nechápal, jak ho tam můžu nevidět. Stáli jsme spolu venku celou věčnost, zírali jsme na měsíc a on mi ukazoval, co tam mám rozpoznat. Kde je nos, kde ústa, kde knír a štítek vojenské čepice. Nakonec jsem ho spatřil, a opravdu, podoba tam byla. A nejen podoba. Byl to prostě on. Jen se podívejte nahoru. (str. 100)

Důvody pro vzdělání jsou přitom různé a výsledkem může být cokoli. Rodina pošle svého nadaného syna do židovské školy také proto, aby mu vzdělání umožnilo sestrojit atomovou bombu, kterou pak bude moci svrhnout na Židy. Hlavní hrdina tomu samozřejmě věřil, teprve vzdělání mu pomohlo vystřízlivět a nahlédnout omyl rodičů a lidí z jeho rodné vesnice. Výsledkem ovšem byla obrovská frustrace, kdy si začal na tomto (a řadě dalších příkladů) uvědomovat míru naivity svého otce a jeho přátel, kteří bojovali za arabskou věc.

Kniha v druhé polovině popisuje zklamání a frustrace z rodinného života. Hlavní hrdina se stydí za svou arabskou ženu, snaží se přetvařovat a dělat ze sebe Žida, aby ve společnosti obstál. Čtenář hlouběji a hlouběji zažívá frustrace člověka druhé kategorie ve státě, kde je jasně určeno, kdo je příslušník nadřazené rasy. Nelze nevzpomenout na lidi druhé kategorie kdekoli na světě, kde vládnoucí většina dává jasně najevo ať už svým vzděláním nebo majetkem, kým je a kým jsou ti druzí. A kde se mísí předsudky jedněch s druhými.

Knihu bych doporučil především čtenářům, kteří přejali klišé o tom, že utrpení židovského národa je takové, že vylučuje jakoukoli kritiku izraelské společnosti, ba dovoluje považovat ji téměř za zločin.

Sajjid Kašua, Tančící Arabové, Pistorius & Olšanská 2016

Sajjid Kašua (* 1975), izraelsko-arabský spisovatel a publicista píšící hebrejsky. Narodil se v Tiře v oblasti tzv. Trojúhelníku, izraelského regionu s výrazným zastoupením arabských obyvatel, a vystudoval sociologii a filosofii na Hebrejské univerzitě. Donedávna žil s manželkou a třemi dětmi v židovské části Jeruzaléma, pod vlivem rozčarování z aktuální situace v Izraeli se rozhodl přesídlit i s rodinou do Spojených států. Své zkušenosti z dětství a mládí vtělil Kašua do prvotiny Tančící Arabové (2002). Sociální a politickou nejistotu, jíž izraelští Arabové čelí, neúprosně popisuje jeho druhý román A bylo jitro (2006). Obdobnými tématy se zabývá i poslední román Druhá osoba singuláru (2010, viz recenze v Pt 6/2017), za nějž získal roku 2011 prestižní Bernsteinovu cenu. Vedle románů píše satirické sloupky do deníku Ha-arec, televizní scénáře a proslul jako tvůrce satirického sitcomu Arabská práce (Avoda aravit).

(s využitím http://www.kosmas.cz)

Co zůstalo skryto za olivovou ratolestí

Po, 06/25/2018 - 11:19
Co zůstalo skryto za olivovou ratolestí Protestant Po, 25/06/2018 - 12:19 Mannan Seulejman Číslo 6/2018

Mannan Seulejman pochází z Afrînu, kurdského střediska v severozápadní Sýrii, které v lednu a únoru t.r. obsadila turecká armáda. Sám žije s částí své rodiny mnoho let ve Francii, kde koordinuje Solidarity Committee for Afrîn. Část jeho rodiny žila ve vesnici u Afrînu a zažila tu tureckou invazi. Museli prchnout a už se nemají kam vrátit, protože jim ozbrojenci zabrali dům. Sám Afrîn se stal během syrské občanské války útočištěm uprchlíků z mnoha stran a národnostních i náboženských skupin. Zajímalo nás především, jak invaze dopadla na civilní obyvatelstvo v doposud relativně bezpečné enklávě spletité syrské války, a jak vypadá situace z kurdské perspektivy.

Odkud pocházeli všichni ti lidé, kteří v Afrînu hledali útočiště a bezpečí v době před tureckým útokem v lednu 2018?

Před tureckou okupací v lednu 2018 tvořili populaci kantonu Afrîn jak místní Kurdové, tak dříve vysídlení Kurdové, kteří se vrátili do svých vesnic a měst z Aleppa (po ukončení obléhání na konci roku 2016 – pozn. překl.), a chudí neKurdové (Arabové, Arméni, Asyřané atd.) z Azazu, Aleppa a dalších sousedících měst, kteří do Afrînu přišli, aby se vyhnuli válce, jež Aleppo a okolí sužovala od poloviny roku 2012.

Jak probíhala správa města a jak fungovala koexistence všech těchto různorodých skupin?

Od samého počátku, kdy obyvatelstvo povstalo proti syrskému režimu, řídily kanton Afrîn YPG (Lidové obranné jednotky – ozbrojené křídlo kurdské Sjednocené demokratické strany – pozn. překl.). Ve skutečnosti syrský režim přenechal vládu nad kurdským regionem právě YPG. Tímto krokem se syrskému režimu podařilo rozdělit Kurdy na dvě strany: YPG (menšina) a Spojenou Kurdskou frontu (většina). Vzhledem k tomu, že jednotky YPG byly ozbrojené a měly podporu režimu, se Spojená Kurdská fronta rozhodla nepoužívat zbraně (tedy nevytvořit vojenské křídlo – pozn. překl.), a tak zabránit mezi-kurdskému konfliktu. V souladu s dohodou mezi Západem (USA, evropské země atd.) a Ruskem mělo ruské letectvo chránit veškeré syrské území na západ od Eufratu včetně oblasti Afrînu a okolí před leteckými nálety, zatímco území na východ od Eufratu hlídali západní spojenci. Naneštěstí pro Kurdy se Rusko dohodlo s Tureckem a Íránem a povolilo Turecku bombardovat Afrîn. Také je důležité zmínit, že před tureckým bombardováním stáhlo Rusko z Afrînu své vojenské síly.

Kam odešli lidé, kteří utíkali před tureckou invazí, a jaká je jejich momentální situace?

Menší část se šla schovat do hor v oblasti Afrînu, většina utekla na náhorní plošinu u Mount Simeon, a jen minimum lidí si mohlo dovolit zaplatit 150 000 syrských lir (cca 6 500 Kč) milicím syrského režimu, aby se dostali do Aleppa. Ti, kteří se ukryli v horách, se úspěšně vrátili zpět do svých vesnic. Ti, kteří utekli do Aleppa či na náhorní plošinu, měli ale znemožněn návrat do svých domovů, neboť se zde násilně ubytovali turečtí vojáci a džihádisté, kteří si přivedli i své rodiny z okolí Damašku.

Turecko skrylo svoji vojenskou operaci pod symbol smířlivé „olivové ratolesti.“ Vykazoval útok na Afrîn podobné cynické znaky?

Samozřejmě, turecká armáda od počátku cílila na infrastrukturu v celém kantonu (vodárenské věže, továrny, pekárny, čerpací stanice, zdravotnická zařízení) s jasným cílem vyhladovět lidi a vyhnat je z jejich domovů.

Jaké plány má Turecko s touto oblastí?

Turecké plány s regionem jsou jasné, jak mnohokrát uvedl i samotný turecký prezident: donutit kurdské obyvatelstvo opustit zemi, kterou obývá po tisíce let, přivést syrské uprchlíky, kteří jsou v Turecku, a usadit je v kantonu Afrîn a pomocí těchto demografických změn udělat z Kurdů menšinu, a dále přivést džihádistické extremisty z jiných částí Sýrie (Damašek, Idlíb, atd.) a vytvořit v Kurdských horách u Afrînu nové podhoubí terorismu. Takto bude turecký prezident moci tlačit na Evropskou unii, aby nadále posílala 3 miliardy EUR, jinak nezabrání teroristům v sebevražedných útocích v evropských hlavních městech.

Jaké jsou nejspolehlivější zdroje informací a analýzy současné situace?

Kvůli tureckému embargu se bohužel na místo nedostanou reportéři z žádných nezávislých médií, takže jediným zdrojem informací jsou telefonní hovory, audio nahrávky či fotky od Kurdů z Aleppa.

Kurdové byli oslavováni za svůj statečný odpor vůči takzvanému „Islámskému státu“. Dá se říci, že představitelé států Evropská unie a NATO nechali Kurdy na pospas dnešní situaci, ač je v nedávné minulosti velebili jako osvoboditele?

Bohužel je to tak, EU a NATO prostě dali přednost svým obchodním a vojenským vztahům s Tureckem a naprosto zapomněli na principy a hodnoty, na nichž stojí Evropská unie.

Jaký dopad má situace v Afrînu na zbytek Rojavy? Jaká je budoucnost kurdské autonomie, lze očekávat, že tamní obyvatelstvo bude žít v míru?

Bez Afrînu neznamená Rojava vlastně vůbec nic, navíc okupace dalších částí Rojavy je mnohem snazší, protože na rozdíl od Kurdských hor v Afrînu se jedná o rovinaté území.

Jsou snahy o zničení Kurdů v zájmu hlavních sil v regionu? Mám na mysli jak stabilní ruskou přítomnost v Sýrii, tak Turecko – člena NATO, kterého si nesmíme znepřátelit.

Ano, Kurdové v Sýrii skutečné čelí hrozbě vyhlazení. Pokud demokratické západní země nechají Turecko a Írán odstranit kurdský lid ze Sýrie, budou toho litovat, neboť si pak v Sýrii budou vybírat mezi dvěma náboženskými extremistickými nepřáteli: buď sunnitský režim podobný Erdoganovu Turecku, nebo šíitský režim podobný Íránu.

Jak mohou vyjádřit solidaritu a podporu lidé v České republice, existují nějaké praktické kroky?

Lidé v České republice mají řadu možností, tak jako novináři, spisovatelé, zaměstnanci neziskových organizací, televizní reportéři atd, kteří bojují za demokracii, spravedlnost a lidské hodnoty: žádat své zástupce v Evropském parlamentu aby a) vyslali parlamentní delegaci spolu s novináři do Afrînu, b) tlačili na tureckého diktátora, aby se stáhl ze Sýrie a tak zabránili, aby v Kurdských horách vznikla teroristická enkláva, c) vyjednali pro Sýrii politické řešení pod záštitou Organizace spojených národů.

Děkuji za vaši podporu a podporu lidí z České republiky, kteří bojují za lidské hodnoty.

Otázky připravil Tomáš Trusina, z angl. přeložil Tadeáš Trusina

 

Situace v Aleppu

V Aleppu bydlelo asi půl milionu Kurdů a když začalo povstání v roce 2011, zorganizovali si vlastní městské rady. Původně tyto rady existovaly ve čtyřech městských čtvrtích: Sheikh Maqsoudin, Ashrafiya, Hayderiye a Midan. Když FSA (Free Syrian Army – Svobodná syrská armáda, opoziční jednotky podporované Západem) v roce 2012 zaútočila na Aleppo, začaly se formovat obranné jednotky YPG a v těchto čtvrtích se zřídily první checkpointy. Jednotky YPG v Aleppu byly vojensky dosti slabé, zejména co se týče zbraní, i když se jim dostalo pomoci z ostatních kantonů.

V letech 2012–13 svedly jednotky YPG řadu bojů s FSA ve snaze dobýt území pod jejich kontrolou, a ve chvíli kdy se do konfliktu začala rozhodněji zapojovat syrská vláda, dostaly se do střetu i se syrskými ozbrojenými složkami (oficiální syrskou armádou). Jelikož se zdálo, že čtvrť Sheikh Maqsoudin půjde nejlépe bránit, a navíc v ní žilo nejvíce Kurdů, rozhodli se, že v ní zůstanou, ačkoliv to znamenalo, že se z ostatních čtvrtí na severu města stáhnou.

Podle některých zdrojů se již v dubnu 2013 zhoršila situace v Aleppu natolik, že se YPG rozhodli evakuovat většinu civilistů z těchto čtvrtí do jiných kantonů. Šlo přibližně o 400 000 lidí, pouze necelá čtvrtina obyvatel se rozhodla zůstat.

Když civilisté odcházeli z Aleppa do ostatních kantonů Rojavy, byl vedle kantonů Kobani a Džazíra jejich cílem právě Afrin.

 

Popraskaná fasáda

Po, 06/25/2018 - 11:18
Popraskaná fasáda Protestant Po, 25/06/2018 - 12:18 Jáchym Gondáš Číslo 6/2018

Před osmnácti lety jsem v Národní galerii shlédl velkou výstavu Jiřího Koláře. Procházel jsem tenkrát pomalu mezi jednotlivými kolážemi a objekty a silně v nich vnímal nejen Kolářovu výjimečnou invenci a uměleckou odvahu, ale také něco, co by se s nadsázkou dalo označit jako „duch doby“. Rozcupované a opět navazované texty, pruhy a trhance vrstev, konfrontáží, chiasmáží a všechny ty další „áže“, do sebe pronikající a navzájem se prostupující lamely fotografií a sotva rozeznatelných reprodukcí – to všechno jako by jasnějším způsobem, než to dovedou slova, vyjadřovalo tíhu předrevoluční české společnosti. Tu nespojitelnost a zároveň propletenost režimu a vzdoru, který se proti němu vymezoval a vysvobozoval jednotlivce z jeho moci. Vedle informelu, brutalistní undergroundové poezie a zvukově-hlukových experimentů Knížákova Aktualu se mi právě Kolář a jeho texty i výtvarné práce staly nejjasnějším hlasem epochy.

V rámci první velké porevoluční retrospektivy jsem tak Kolářovo dílo vnímal především jako dokument (chválabohu) pominulého času. Jako silnou, ale přece jen odeznělou epizodu. Čekal jsem, že ty postupně žloutnoucí a šednoucí slepence periodik už nikdy neohlásí aktuální zprávy.

A skutečně to v následujících letech vypadalo (alespoň v pražských galeriích), že nastal čas na jiné výrazové prostředky. Futuristický a optimistický lesk designu a střízlivá estetika geometrických tvarů vystřídaly škrábance Aléna Diviše a Váchala i popraskanou fasádu Kolářovu a celé generace let šedesátých a sedmdesátých. Taková snad měla a chtěla být nastupující generace. Neunavená prodělanou totalitou, akcentující nové technologie a možnosti, synoptická s vrstevníky na západ a sever od našich hranic.

Dnes, po osmnácti letech, staví se Kolář opět prostřednictvím velké výstavy Úšklebek století v paláci Kinských před naše oči. A já jsem překvapený. Charakter dobového dokumentu jako by za ta necelá dvě desetiletí někam pominul. Místo toho vidím zneklidňujícím způsobem aktuální díla, která naopak vykazují do minulosti a usvědčují z povrchnosti mnohé z toho, co bylo ještě nedávno „up to date“. Lesk funkcionalisticky čistých tvarů a výrazového minimalismu pohasl. Nic na tom nemění ani fakt, že uživatelský mainstream tomuto trendu ještě stále holduje. Sotva může něco méně odpovídat společenské situaci dneška, než umění tendující k designu. Snad jen ta zřetelná orientace na povrchovost mluví ještě (zdá se mi, že neúmyslně) autenticky.

Pod a za leskem se ale už znovu hlásí o slovo kolářovské fragmenty skutečnosti. Co jiného lépe ilustruje rozháranou českou společnost, než právě současný výskyt dobově i stylově nesouladných prvků, pruhy vzájemně se hašteřících reprodukcí, zažloutlá a nečitelná slova? Není právě tohle drolení společnosti, kterého se bdělejší sociologové a politologové tolik obávají? Jako by se ztrácelo cokoliv, co by ty dva – a spíše více než dva – antagonistické proudy mohlo spojit v smysluplný celek. Zbývá jen lepidlo. Škleb jednoho století české státnosti.

Kázání Jiřího Tenglera

Po, 06/25/2018 - 11:17
Kázání Jiřího Tenglera Protestant Po, 25/06/2018 - 12:17 Číslo 6/2018

Text: 1. Samuelova 17, (37–44) 45–54 a 18,6–9

Ale David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“

Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč.

David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyskočili, spustili válečný pokřik a pronásledovali Pelištejce až tam, kudy se vstupuje do údolí, a až k branám Ekrónu; i padali ranění Pelištejci cestou od Šaarajimu až ke Gatu a k Ekrónu. Pak Izraelci přestali Pelištejce stíhat a vyplenili jejich tábory. David vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu.

18, 6–9: Tenkrát, když přicházeli, když se David vracel od vítězství nad Pelištejcem, vyšly ze všech izraelských měst zpívající a tančící ženy vstříc králi Saulovi s radostí, s bubínky a loutnami. A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“

Pozoruhodný nález jordánských archeologů

Týmu profesora Josufa Abdala z ammánské univerzity se při vykopávkách poblíž skalního města Petra podařil jedinečný nález. Při dávné obchodní cestě z Egypta do Mezopotámie objevili zbytky zájezdního hostince, tzv. karavan saraje, jehož stáří se odhaduje na zhruba 3 000 let. Mezi troskami byl v suchém písku nalezen i vak s dobře zachovalými písemnostmi. S největší pravděpodobností se jedná o zavazadlo starověkého obchodníka, neboť většina papyrů obsahuje účty za víno, kadidlo a barvy na textil. Neznámý kupec zřejmě putoval pelištejským a izraelským územím v době, kdy proběhl pověstný zápas mezi Davidem a Goliášem. Mezi účetními doklady se totiž nachází také značné množství dobových novin, které referují o onom střetnutí.

KANAÁNSKÁ PRAVDA píše:

„Mluvčí ministerstva obrany včera seznámil obyvatelstvo naší krásné země se změnami na hranicích s Izraelem. Po dlouhém údobí klidu došlo k nevelkým srážkám, na které naše velitelství díky vnuknutí bohů pohotově a účelně zareagovalo. Počátkem změn bylo nenadálé úmrtí plukovníka Goliáše, který zemřel během diplomatického rozhovoru se zástupcem nepřátel. Izraelci ve své bezvýchodné situaci poslali jako vyjednávače neozbrojeného chlapce, aby domluvil kapitulaci neschopné armády krále Saula. Během jednání náhle přiletěl kámen z nebes, pravděpodobně meteorit, a neuvěřitelnou náhodou zasáhl našeho plukovníka přímo doprostřed čela. Kanaánský hrdina, který se obřím způsobem zasloužil o obranu pelištejských hranic a pozvednutí morálky mužstva, padl raněn k zemi. Podlý Izraelita zneužil nastalé situace, zmocnil se Goliášova meče, uťal mu hlavu a s posměchem ji odnesl do svého tábora. Naši stateční vojáci zpovzdálí sledovali tragickou událost. Byli zmateni brutalitou izraelského zakrslíka a jásotem v protivnickém táboře. Nepředvídatelný výpadek informací mezi našimi vojáky hrozil přerůst v chaos. Avšak naši zkušení velitelé obezřetným rozhodnutím zabránili vzniku paniky. Zaveleli k okamžitému ústupu až k městu Ekrónu, čímž strategicky zkrátili bojovou linii. Při přesunu jednotek došlo k několika dopravním nehodám, jejichž oběti jsou nepřátelskou stranou zlomyslně označovány za padlé v boji. Rovněž nepotřebný materiál, ponechaný v bývalém tábořišti, je Izraelci klamavě vydáván za válečnou kořist. Ve skutečnosti naše vojska neochvějně dál hájí kanaánskou zemi a neochvějně doufají v přízeň božstev, uzavřel své prohlášení mluvčí ministerstva obrany.“

Opoziční NOVÁ PELIŠTEA s jedovatostí sobě vlastní rozvíjí kritiku vládní politiky:

„Poslední zprávy z horké hranice nemohou nechat v klidu žádného pelištejského vlastence. Podle našich informací před několika dny padl plukovník Goliáš. Jeho smrt je důsledkem zločinné lehkomyslnosti vlády, která nezajistila dostatečnou bezpečnost tohoto skvělého vojáka, jenž býval pýchou naší armády. Goliášova potupná smrt vyústila v hromadný útěk našich vojsk až do Ekrónu, to vše za cenu obrovských lidských i materiálních ztrát. Vláda se snaží zamaskovat neschopnost armádního velení a svalit krach za poslední vojenské operace na jakýsi tajemný kámen shůry. Skutečným původcem pohromy však je izraelský holobrádek jménem Miláček, hebrejsky zvaný David. Nejlepší mužové naší země prolévají krev za vlast a naše božstva, zatímco mizerná vláda sedí v Gaze a cpe se rybami. Příliš dlouho jsme spoléhali jen na božstva goliášovského rodu a zanedbávali jsme božstva ostatní. Vojenské neúspěchy ukazují, kam taková nedbalost v náboženských otázkách vede. Potřebujeme nejenom obnovit úctu ke všem starým božstvům, k zajištění dalších úspěchů je nutné importovat nová moderní božstva z Fénicie, Egypta, Babylónu. A pro jistotu bychom měli v našich božištích zřídit oltář rovněž izraelskému božstvu ihned, jakmile se nám podaří zjistit jeho přesné jméno, které Izraelci dosud úspěšně skrývají.“

Egyptský deník NÁŠ NIL přináší o posledních událostech v palestinsko-izraelském konfliktu obsáhlou reportáž od svého zahraničního dopisovatele. Mimo jiné v ní stojí:

„Bojiště na izraelsko-pelištejském pomezí se v uplynulých dnech stalo svědkem dalších projevů izraelského imperialismu. Již po drahný čas hebrejské bandy terorizují nevinné kanaánské obyvatelstvo. V centrálním pohoří dokonce Hebrejci vytvořili vlastní stát pod vedením nevzdělaného sedláka Saula. Nyní saulovská vojska brutálně zaútočila na alianci pelištejských přímořských království. Do boje s respektovaným vůdcem Goliášem Saulovci bezcitně nasadili malého chlapce, v naprostém rozporu se všemi dohodami civilizovaného světa, jež zapovídají nasazování dětských vojáků do válečných konfliktů. Jenom se tím potvrdila zavrženíhodnost Izraele. V naší zemi je stále v živé paměti izraelská krutost, s jakou jejich kouzelníci přičarovali smrt všem egyptským prvorozeným. V nastalém zmatku Izraelci nevděčně opustili Egypt, který jim po staletí velkoryse zajišťoval klid na práci i veškeré živobytí. Jak vidno, hamižná nenasytnost tohoto etnika nezná mezí. Apelujeme na světovou veřejnost, aby už konečně byla učiněna přítrž izraelské agresi.“

Reakci zahraničních mocností nejlépe zachycuje BABYLÓNSKÝ KURÝR, který egyptskou výzvu přechází bez povšimnutí a na hlavní straně referuje o zdárném průběhu jarních záplav, které rovnoměrně a trvale přinášejí vláhu rozsáhlým územím aramského meziříčí.

Také na druhé straně konfliktu se izraelské listy svým tónem rozcházejí. BÉTELSKÝ VEČERNÍK s brzkou uzávěrkou nestihnul zprávy o bitvě zařadit do svého vydání a má proto na titulní stránce banální informace s otřepaným nadpisem Na západní frontě klid.

Ovšem hned druhý den list BENJAMÍNSKÝ ZÍTŘEK, držící věrně saulovskou linii, přináší článek Skvělé vítězství královských vojsk:

„Armáda jeho veličenstva krále Saula I. včera pod vedením vojevůdce Abnéra slavně porazila vojska spojených pelištejských království. U města Ekrónu se podařilo prolomit nepřátelskou obranu a zahnat protivníka za hradby jeho měst. Do budoucna tím byla výrazně posílena obranyschopnost Izraelského království. V boji padl bezpočet nepřátel, rovněž získaná kořist je obrovská; velmi cenné jsou zejména železné zbraně. Při střetu zahynul také Pelištejec Goliáš, kterého lidová tvořivost pro jeho lehce nadprůměrný vzrůst bezdůvodně opředla pověstí neporazitelného bojovníka. Radost z celonárodního úspěchu kalí jenom namyšlenost některých judských jednotek, které rozhlašují, že hlavní boje svedli právě jejich příslušníci. Avšak tyto báchorky nemohou narušit svornost Izraele pod moudrou vládou krále Saula a nemohou ani zhatit hrdinné úsilí našeho lidu v boji za mír.“

Tolik k bitvě BENJAMÍNSKÝ ZÍTŘEK. Tentýž list zároveň také na první a na poslední stránce tučným písmem zveřejňuje „čerstvě vyhlášený zákaz popěvků obsahujících jakékoliv číselné údaje. Obzvlášť přísně má být trestán zpěv písní s číslovkami tisíc a deset tisíc.“

HLAS JUDSKA, nejčtenější list v království, přináší k událostem vlastní komentář s názvem Lev z Judy znovu povstal:

„Nelidský obr, Pelištejec Golijáš je mrtev. Neobřezanec se dlouho posmíval Božímu lidu a držel v šachu početné jednotky naší armády. Marně se snažili příslušníci jiných kmenů učinit přítrž jeho bezbožnostem. Teprve statečný syn našeho kmene skolil obávaného posměvače. V dějinách Izraele zůstane navěky zlatým písmem zapsáno jméno Judejce Davida. Slavné vítězství v Elkrónském údolí jenom potvrzuje jedinečný přínos Judska pro celou izraelskou komunitu. Severní kmeny by měly uznat mimořádné schopnosti jižního obyvatelstva a zapojit ho výrazněji do správy země. Neboť jak se nyní znovu ukázalo: cesta k požehnání celku vede přes požehnané skutky Judejců.“

A nakonec zcela odlišný pohled prezentují provinční NOVINY Z BETLÉMSKÉ KRAJINY:

„Zvláštní věci se poslední dobou pojí k našemu zapadlému městečku Betlému. Před časem k nám nečekaně zavítal věhlasný prorok Samuel. Svou návštěvou poctil rodinu Jišajovu, kde na hostině neteklo proudem pouze víno, ale i olej. O významu tohoto prorockého počinu se dosud diskutuje. Nyní se o Jišajově rodu hovoří opět, když nejmladší z osmi synů slavně porazil arcinepřítele Goliáše. Na toto lidskými možnostmi nevysvětlitelné vítězství obyvatelstvo spontánně zareagovalo radostnou písničkou „Goliáš oloupen, radujme se, náš lid je vykoupen, veselme se.“ Jsme zvědavi, co se z mladičkého Davida vyklube. Vzhledem ke všem dosavadním nebývalým událostem se lze jenom ptát: Čeho všeho se pastýři z betlémské krajiny ještě stanou svědky?

Ad kodex

Po, 06/25/2018 - 11:16
Ad kodex Protestant Po, 25/06/2018 - 12:16 Petr Pazdera Payne Číslo 6/2018

V červnu 2013 jsme vedli na stránkách Protestantu rozhovor o církevní restituci s Pavlem Keřkovským: 2.266.593.186… aneb nad aktuálním vývojem vztahů státu a církve. Pavel Keřkovský vyslovil tezi, že vlastnit není hřích, a pokračoval: „Nenaléhám proto na přehodnocení postoje synodní rady. Jde mi spíše o vyvolání rozhovoru: Co s těmi penězi chtějí křesťané dělat? Jde-li jim jen o samoúživu a přežití, je to směšné a hříšné, problém malé víry a náboženské poťouchlosti. Ale teď jde o to, rozpoutat v církvi diskusi: Co je úkolem církve v tomto světě? Co je zapotřebí financovat mimo církev v diakonické a kulturně-výchovné sféře života společnosti? Neměla by z toho být financována např. misie – jde o službu, nikoli o šíření ideologie. Tímto směrem ukazuje podobenství O posledním soudu (Mt 25,31nn): misie a konfesní příslušnost zde nemá místo. Jde o pomoc v rozmanitých oblastech. Příliv peněz rozhodně nebrání, aby církev sloužila. Má peníze investovat tam, kam je stát investuje jen neochotně a sporadicky.“

Já mu tehdy odpověděl: „Někdy i vlastnit může být hříchem (třeba akcie ve zbrojním průmyslu, nebo být otrokem kumulování kapitálu…). Jak je vidět, církev honem vymýšlí, co s tím balíkem peněz. Nejlépe by bylo dát všechno Diakonii na rozjeté projekty. Anebo jednotlivým sborům a snížit tak možnost, že to vytunelujou menedžři, co se daj honem pro formu na modlení. Myslím, že ta nespravedlivá mamona přinese víc špatného než dobrého. To, co navrhuješ s odkazem na Mt 25,31nn, je zajímavé, ale já v tom vidím čertovo kopyto: vezmeme si peníze, které nám nepatří, a budeme si za ně kupovat přijetí na posledním soudu.“

Zdá se, že ČCE zvolila tu nebezpečnou alternativu. Poslední synod nebyl ochoten se vážně zabývat takzvaným investičním kodexem a věc odložil napřesrok. Také prý do Litomyšle ihned přijeli finanční odborníci a vysvětlovali, jak s penězi umí zacházet. Bratři Áron Tkadleček a David Pfann nás přitom upozornili, že ČCE investuje například do investičních fondů, které pak dále investují do firem podnikajících s fosilními palivy a podílejí se tak na globálním zhoršování klimatu. Takže minimálně další rok se budou peníze množit.

Paul Ricoeur měl jedno kázání na dotčený text o Posledním soudu, v němž vyslovil myšlenku, podle níž lze v duchu podobenství posloužit bezděčně, zprostředkovaně. A sice, paradoxně skrze instituce. Stát se svými institucemi může být podle Zjevení Janova šelmou, nástrojem zlovolných lidí, ale stát může být také, podle epištoly svatého Pavla Římanům, vykonavatelem práva a spravedlnosti, stát může být dobrý, sociálně i jinak spravedlivý. Státní instituce mohou vykonávat dobro. A tak se ti, kteří v institucích pracují, jednoho dne možná budou divit: Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení? Pošťák, sekretářka na radnici, pracovník úřadu práce, zaměstnanec ministerstva, pracovník od počítače, kancelářská myška, a – proč ne? – vůbec každý, kdo poctivě pracuje a platí daně… ti všichni potřebného neviděli, a přece mu pomáhají a slouží. Neviděli, ale zprostředkovaně, skrze instituci, pomohli.

Jenže jak si můžeme být jisti, že stát se svými institucemi a také finančními mechanismy, tedy systém, který umožňuje nejrůznější investování, není ani trochu šelmou? Jak dohlédnout, co vše se děje skrze byrokratická opatření, neosobní instituce a investiční počiny? Ano, skrze instituce a také finance lze vládnout krvavě s čistýma rukama. Zdánlivě s čistým svědomím. Co víme například o tom, co se děje se zbraněmi, které se z naší země se souhlasem státních institucí vyváží?

Ano, peníze dělají peníze. Ale na čem naše peníze vydělávají? Je vůbec správné, aby církev zhodnocovala peníze? A pokud ano, jak velký úrok je ještě poctivý? Obecně vzato, měli bychom se snažit a naučit dohlédat důsledků našich transakcí, akcí a počinů. Protože bychom se také mohli jednoho dne podivit: Vůbec jsme tě neviděli, a přece jsme tě využívali a zneužívali, odírali, trápili, věznili, zabíjeli. Anebo nechali žíznit a hladovět v důsledku zhoršování klimatu.

Hus a spiritualita Milady Horákové

Po, 06/25/2018 - 11:15
Hus a spiritualita Milady Horákové Protestant Po, 25/06/2018 - 12:15 Pavel Keřkovský Číslo 6/2018 Dopisy JUDr. Milady Horákové,

psané z cely smrti, jsou prosvětleny evangelijní spiritualitou, studiem Masarykových Ideálů humanitních a Světové revoluce. Zejména kniha posledně jmenovaná vybízí k zápasu o uskutečňování demokratických principů ve prospěch všech lidí. Této zvláštní nábožensko-občanské spiritualitě nejlépe porozumíme s pomocí bakaláře teologie Jana Husa. Masaryk ho uznával jako intelektuální i mravní autoritu a zasloužil se o to, aby 6. červenec, památný den Jana Husa byl uzákoněn jako státní svátek.

V teologickém sumáři „Jádro učení křesťanského“ Hus učí počítat s vědomím boží solidarity s člověkem; s bytostnou boží odlišností od člověka, přírody i kosmu; s posmrtným setkáním s našimi blízkými v dimenzi věčnosti; a hlavně s civilně odpovědným jednáním, prospěšným pro blaho druhých lidí. Husovi šlo o komplexní blaho, nejen o blaho hospodářské, slibované programy všech dnešních politických stran, včetně křesťanských.

Všechny výše vyjmenované prvky spirituality nalezneme zakódované v dopisech psaných Horákovou v cele smrti v průběhu tří dní těsně před popravou. Komunistická zvůle je však nikdy nedovolila doručit adresátům. Na veřejnost se dostaly až po čtyřiceti letech (1990). Vzkazy nejmilejším mohly zaslechnout již jen dcera Jana a sestra Věra. Dopisy z cely smrti navíc nabízejí klíč k odhodlaně nadějným slovům, vysloveným těsně před krutým a mučivě dlouhým patnáctiminutovým pozvolným uškrcením nad ránem 27. 6. 1950 na dvorku pankrácké věznice za asistence kata, holomka i doktora s fonendoskopem.

Boží blízkost, svědomí a civilní odpovědnost

„V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Rozpomínka na zážitek z nacistického vězení se stala posilou pro poslední chvilky v komunistické cele smrti. Milada Horáková děkuje za bohatý život. „Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“ Pokračuje omluvami nejbližším, že se více rozdávala ve veřejném životě než vlastní rodině. Vždy uposlechla hlas svědomí: „‚To musíš‘, a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy.“

Cílem jejích aktivit bylo blaho druhých, aktivity přesahující zájmy úzce osobní a jen rodinné. Hus by řekl, že chtěla zápasit, rytěřovat, a tak náleží do církve ve světě rytěřující. Kristovsky žijící lidé rytěřují proti personální zbabělosti, mediálnímu ohlupování a společenské diskriminaci, přeložíme-li Husovy termíny do našich dnešních nenáboženských kategorií. Dále si Hus nedovede představit víru bez činů milosrdenství: krmit lačné, napojit žíznivé, přijmout pocestného, navštívit vězněné, přesně v duchu Ježíšova podobenství, ale ani bez milosrdných činů ducha: „naučiti hlúpého, zpraviti pochybujícího, tresktati hřěšicieho, těšiti zamúceného, odpustiti vinnému, trpěti míle protivnosti, a modliti sě za přátely i nepřátely.“

Lidé tedy mají právo na život, svobodu svědomí a vzdělání, právo na důstojný život a vlastnictví. Hus mění středověkou spiritualitu. Každý jednotlivec u vědomí posledního soudu rozpoznává, že důležitější je svědomí člověka a osobní pokání před Bohem než před knězem zpovědníkem. Upřímná spiritualita před tváří boží má svůj počátek v Husově chápání Kristova zákona, tj. Kristova učení.

Svědomí jitřené boží blízkostí a vědomí vzdělané v obojím právu vedlo doktorku Horákovou k boji proti komunistické spravedlnosti, proto odmítla lákavou nabídku k odchodu do exilu v roce 1948. Rozpoznala, že komunistický právní systém je nespravedlivý a jde proti duchu euro-americké právní kultury, jak ji interpretoval T.G.Masaryk. Na rozdíl od komunistické zákonnosti totiž demokracií kultivovaná právní kultura neodsuzuje za jiné smýšlení a respektuje svobodu svědomí a tedy i vyznání. Mimochodem to byl požadavek i Jana Husa a husitů, aby nespravedlivé církevní právo bylo reformováno a nedocházelo k trestu smrti za jiné smýšlení. Což nakonec neprosadili husité ani Milada Horáková.„Sestra“ Milada zkoumala svou minulost soudem svého svědomí. Chtěla plnit zákony a zachovat své jméno před božím soudem, jak vyznala. Proto prosila, aby ve vězení měla k dispozici bibli, a též s povděkem přijala pastoračně modlitební návštěvu státem určeného faráře – protože režim jí odepřel setkání se smíchovským farářem Kučerou, který pro ni byl přátelskou posilou a do jehož českobratrského sboru náležela. Vědomí božího soudu jí vtisklo inkoustovou tužku do ruky a sepsala soubor dopisů, aby vydala svědectví o sobě a o cestě, po níž vděčně kráčela s mnohými po mnoho let.

Evangelijní důstojnost člověka

V posledních dopisech k smrti odsouzená zmiňuje, že se hodně modlí za své blízké i vzdálené, a nakonec v evangelijní souvislosti promýšlela i důstojnost vězně. Uvažovala o svých politických odpůrcích, jak s nimi bude jednat a důstojně zápasit do poslední chvíle života, „a co je jiného život než boj“. Modlila se za nepřátele, jak ji k tomu vedla evangelijní zvěst. V jednom dřívějším dopise dokonce poděkovala personálu věznice za korektní jednání.

V posledním dopise přiznává prohru: „padám“, „prohrála jsem“. „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“ Proto poslední vyslovená slova zazněla bez nenávisti a navazují na modlitebné úvahy z posledního dopisu. Jsou srozumitelná tomu, kdo rozumí její modlitební zvěsti o umění prohrávat. „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid… budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to… Přeji vám to.“

Víra chápe, že jsme součástí církve rytěřující, která usiluje o blaho všech – věřících i nevěřících. Chápe je ten, kdo ví, že je zde pro druhé a pak teprve pro sebe sama. Náboženství se nemůže stát věcí soukromou, vírou, která si vystačí s prožitky náboženské extáze v kostele, na tribuně fotbalového hřiště, v chrámu přírody, v koncertním sále či ve sklepě.

Ještě není pozdě

Dnešní ano-pragmatik („materialista“ bez vyhraněných hodnot – 19 %) se všemu vysměje. Nicméně rytěřovánie v rámci demokratické společnosti není ztracené, protože makajících pragmatiků je podle průzkumů agentury Median jen jedna pětina národa oproti čtvrtině přesvědčených demokratů („skutečný křesťan“ – 16 % a „městský liberál“ – 9 %). Takto hodnotově vyhraněně zkoumá společnost sociolog Daniel Prokop již od roku 1996, protože klasické rozlišování na pravici a levici více než dvacet let již skutečně neplatí.

Pokud to nevzaly na vědomí klasické strany, tak by to měli vzít na vědomí alespoň stratégové „Milionu chvilek pro demokracii“ a svým programem nadchnout podstatnou část rozpoznané čtvrtiny demokratů a přiklonit k ní další skupiny voličů, jejichž reprezentantem je volič „politicky pasivní“ (15 %), „levicový (ne)volič (14 %), „mladý těkavý“ (12 %) a teprve v druhém sledu zápasit s nepoučitelným „obranářem“ (14 %) – autoritářem, obhájcem tvrdé ruky imaginárního vůdce. Obranářů je stále dost. Jsou pro tvrdé zákony, jsou jednoznačně proti uprchlíkům, jsou nespokojení, jsou uzavření, ani pravicoví, ani levicoví. Není to však většina, jak nám chtějí namluvit fake news.

Zatím se útok na demokracii odehrává jen v rovině mediální. Minulost nás však učí, že demontáž demokratické euro-americké právní kultury se začíná nejlépe útokem na senát, jak svědčí případ genderové aktivistky a senátorky JUDr. Milady Horákové. Současné znevažování senátu, úvahy o zjednodušení voleb do senátu, popř. zrušení senátu jsou nebezpečné první kroky k demontáži demokracie a tedy i svobody ve všech oblastech života.

Co zůstane?

Po, 06/25/2018 - 11:13
Co zůstane? Protestant Po, 25/06/2018 - 12:13 Tomáš Bísek Číslo 6/2018

(z cyklu Kdo je náš?)

Ptát se po smyslu života snadno budí rozpaky: „Proč bych to dělal? K čemu to je?,“ slyším člověka ochotného reagovat. Jenomže co když otázka po smyslu přijde od nečekaného návštěvníka, byť to bylo nepřímo. Pak spustí úvahy, které ze vší přírodní říše na tomto světě přísluší právě jen člověku. Například: Co když něco z nás přesahuje přírodní danost? Co když se plně nevejdeme do toho, co ve vlastním čase a prostoru života prožíváme? Nezůstává něco po našem konci?

Vzpomínám na rozhovor s člověkem, který o svých nejbližších zesnulých a svém budoucím konci mluvil s udivující otevřeností. Začalo to telefonickým dotazem, zdali jsem evangelický farář a přijímám návštěvy. „Ano, ovšem,“ odpověděl jsem, a uvažoval, proč jsem řekl ovšem? Vždyť mě zase někdo vyrušuje. Nedocházím klidu! Vím, že hlas na druhé straně nezkoumal upřímnost mé odpovědi. Domluvili jsme čas návštěvy a rozhovor skončil.

V určený čas přišel muž, který bez otálení uvedl důvod svého příchodu:

„Jsem Štěpán Konopásek. Nemám sourozence ani ženu, která by mě životem doprovázela. Před několika dny jsem ztratil druhého z rodičů. Jsem poslední z rodiny. Pracuji na akademii věd v oboru hematologie. Práce s krví jakožto zvláštní substancí nutnou k životu mě občas přivádí k úvahám o smyslu života. A také o jeho konci a jeho smyslu. Jsem však zásadní ateista a smysl života vidím vázán na dobu, kdy jsem na světě. Tak jsem se také díval na život svých rodičů. Ještě se vyrovnávám s tím, že už nejsou. Nedávno jsem přijal do péče jejich popel v urnách. Připadalo mi to samozřejmé a moc jsem o tom nepřemýšlel. Nikdo se mě také neptal a neptá, jak s nimi naložím. Koneckonců, kde jinde by měly být ostatky těch, kteří o mě pečovali a v mnohém zaměřili svůj život na péči o mne, svého syna? Měl jsem je oba velmi rád a s láskou na ně vzpomínám. Samozřejmě mé vzpomínky nejsou vázány na to, že mám doma jejich urny. A kde jinde by měly být? Přesto však se právě proto vynořila otázka, kterou si vám dovolím položit. Jakožto ateista nepřikládám ostatkům svých rodičů žádný jiný nežli symbolický smysl. Věřte mi, pane faráři, opravdu si nemyslím, že mně dík těm dvěma urnám jsou nějak blíž. Že bych snad mohl s nimi rozmlouvat, či snadněji evokovat situace, kdy jsme byli spolu. Vím, že jejich život skončil. Nicméně, po jejich odchodu bylo pro mě samozřejmostí tuto roli uchovatele jejich ostatků plnit. To jsem zajisté připraven dělat až do konce dnů svého života. A právě to mě nečekaně zaskočilo. Začal jsem se ptát, co potom. Myslím, že mi rozumíte?“

Tu jsem si pomyslel: Ano, to je jedna z otázek, které v životě přicházejí. Uvědomělý ateista se mě, evangelického faráře, ptá, co bude potom …

Bylo mi zřejmé, nač se ptá. Bylo jasné, co ho zaráží a k čemu směřuje. Ale nějak jsem nemohl do jeho rozvažování a hledání slovních výrazů toho, co prožívá, vstoupit. A ani nechtěl. Však se také sám vymezil. Zavládlo ticho.

Muž po určité odmlce řekl: „Já vás nechci, pane faráři, nějak urážet svým ateismem a ani jsem se nepřišel vysmívat sám sobě. Jen jsem si náhle uvědomil, jaká se blíží situace. Až zemřu, vše, co zbude z naší rodiny, budou tři urny.“

Náhle jsem cítil, že se mohu pokusit mu s jeho uvažováním nějak pomoci. Asi pro něho nečekaně jsem řekl: „Ano, já vím.“

Okamžitě mě má slova polekala. Co já vím? Co si myslím, že vím? Nebude se mu zdát, že si myslím, ba že snad rozumím lépe nežli on?

Ale muž to přijal velmi vyrovnaně. Jakoby i on se pokoušel mě usnadnit to, co sám říká.

„Vaše přitakání mně pomáhá k otázce, kterou zřejmě tušíte. Mým odchodem skončí moje péče. A tak jsem začal zvažovat, zdali je možné najít cestu, jak onu péči, po mém odchodu již o tři urny, natrvalo zabezpečit. Vím, tradiční místo je hřbitov. Ale to není nic jiného nežli dočasná trvalost, natož v případě hrobu, kdy už není pozůstalých.“

Z pocitu, že nemohu stále jen mlčet, jsem dodal: „Jsou také urnové háje, ale to na věci nic nemění.“

Bylo vidět, že má slova bral s ulehčením. Asi se bál, že jeho problém budu zlehčovat, anebo se snad budu vysmívat jeho ateismu. Ovšem, že mě napadlo, jak je prosté naše východisko, jak může někomu připadat naivní, ale přitom jak je ve své dětské důvěřivosti hluboké a zřetelné. Zbavuje nás fatality jeho rozpoložení.

Muž se však jasně vymezil a já jsem přesvědčen, že k tomu, aby mohl případně změnit své nejhlubší předpoklady zvažování, může a musí dospět on sám. Bylo zřejmé, že jeho uvažování je podobné:

„Já vím, pane faráři, že váš přístup je jiný. Ale přesto si dovolím položit praktickou otázku. Je podle vás na světě něco, tedy cokoliv, co by člověku, v tomto případě mně, mohlo zaručit, že o naše tři urny bude natrvalo pečováno?“

I kdyby to byla církev, pomyslel jsem si za něj. Vždyť za mnou vědomě přišel jako za farářem… Dlouho jsem mlčel. Nakonec jsem jen polohlasem odtušil: „Myslím, že víte, že není.“

Muž poděkoval za otevřenost. Dodal: „Potřebuji to všechno ještě nanovo zvážit. Dovedete si představit, že bych znovu přišel?“

„Přijďte!“

Přišel? Nepřišel?

Výzva k hledání českobratrského výtvarnictví

Po, 06/25/2018 - 11:12
Výzva k hledání českobratrského výtvarnictví Protestant Po, 25/06/2018 - 12:12 Marta Procházková Číslo 6/2018

V letošním roce vyšla knížka: Hledání českobratrského výtvarnictví s podtitulem: Funkce a význam výtvarného umění v bohoslužebných interiérech Českobratrské církve evangelické od roku 1945, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (Brno 2018). Jedná se o doplněnou diplomovou práci, kterou na FF MU v Brně pod vedením Aleše Filipa zpracoval kunsthistorik Tomáš Mazáč, známý v církvi spíše pod jménem Kurt. Sám autor upozorňuje hned v počátku na úskalí zúžení tématu pouze na šest kostelních interiérů (Sněžné – Daniel Balabán, Praha-Uhříněvěs – Marie Jiříčková, Miroslav – Jiří Zejfart, Prostějov – Barbora Veselá, Jindřichův Hradec – Zbyněk Honzal a Praha-Vinohrady – Miroslav Rada) a na možnost opominutí dalších podstatných autorů. Po tomto vymezení se však zhošťuje úkolu neobyčejně pečlivě a poctivě. Klade si opravdu těžké otázky, ale důsledně je dovádí až do konce. Ačkoli v textu nečekaně odvážně a strmě odbíhá od tématu vloženými exkurzy, a to i do jiných oborů (teologie, filozofie), daří se mu vždy se k základní linii vrátit a udržet text v celku. Námětem je umění velice mladé (dle názvu od roku 1945), autor je však dokladem toho, že při poctivém hledání nelze zůstat pouze v přítomnosti. Pro některé odpovědi je třeba ponořit se do historie. Na základě závěrů významných historiků umění (Milena Bartlová), ale i vlastní logickou úvahou dochází pak mnohdy k pozoruhodným závěrům.

Jeho katolické kořeny mu umožňují pohled na evangelické umění bez zděděných stereotypů, zažitých názorů a fixovaných omylů, přitom však přistupuje k tématu s velikou pokorou a vědomím vlastní neznalosti, která ho nutí jít ve studiu možná i dál a hlouběji, než by měl potřebu běžný rodilý evangelík. Nastavuje nám zrcadlo, což může být pro nás až trpkým probuzením, a oprávněně se ptá, zda se naše děděné stereotypy nestávají až karikaturou, v případě, že nejsou aktuálně promýšleny. Člověk odchází jako po dobrém kázání, probuzen, přinucen začít myslet o věcech, které již léta „neřeší“. My, kteří katolíkům vyčítáme zkostnatělost a strnulé děděné šablony, jsme si možná nevšimli, že se role obrátily? ČCE z toho vychází obohacena. Nelze upřít autorovi odvahu otevřít některá kontroverzní témata ČCE, vstupuje sem ale s láskou. Františka Jirousová píše v Českém bratru nazvaném „Katolíci o nás“ (7 + 8/2017, str. 17.) k ekumeně následující: „…ta cesta musí být pomalá a taková, aby dialog a společná činnost prohlubovaly, nikoli rozmělňovaly to, v co věříme… Hledání nějaké neutrální nauky, která by rozdíly zahladila, není cestou… Ve skutečném dialogu se totiž stává, že se pojmy prohlubují právě tím, když pochopíme do hloubky stanovisko druhého – což znamená prožít situaci jeho smysly a jeho pojmy…“ V duchu Jirousové činí Kurt v ekumeně podstatný krok vpřed.

Autor je příliš shovívavý, aby napsal, že řada výtvarných pokusů v evangelických prostorách je těžkopádných, nezřídka zcela podřízených dobovému, často venkovskému vkusu a svůj jepičí život většinou končí při příští výmalbě kostela (např. Horní Krupá před současnou úpravou). Zdůrazňuje velikou autonomii sborů, která umožňuje občas vznik mimořádného díla mimo oficiální proud církve. Dlužno ale podotknout, že tatáž autonomie mnohdy z neznalosti či ledabylosti přináší i zánik hodnot, v běžném civilizovaném světě již nevyhazovaných, ale shromažďovaných v příslušném muzeu.

Při jeho četných přesazích do jiných oborů je možno v knize postrádat záběr do oboru památkové péče, která při úpravě interiérů památkově chráněných kostelů hraje v 2. polovině 20. století ne nevýznamnou roli. Prostudování spisového archivu památkového ústavu by přineslo knize ještě barvitější pohled. Autor by si pak například ušetřil složité hledání odpovědi na otázku, proč byl, ve své volné tvorbě syrový až provokativní Balabán, ve Sněžném tak umírněný, že autor sám píše (str. 26): „…sněženský interiér Daniela Balabána si s dějinami dobře rozumí…“ Řešení interiéru tamní toleranční modlitebny je výsledkem nelehké, nicméně plodné diskuze umělce s památkářem – historikem, který se ve chvíli konzultace návrhu snaží být mluvčím staré stavby, do níž nový autor vstupuje. Přesto je v knize patrný možná bezděký přirozeně „památkářský“ pohled autora, který si vždy, ač se to po něm výslovně nepožadovalo, klade otázku, jak nový výtvarný počin zasáhl do původního díla, zda s ním není v rozporu. Pozoruhodná je úvaha o výtvarnu prázdna (Nosislavský interiér připomínající čisté středověké cisterciácké chrámy) a zjištění, že některé „důsledně vyprázdněné“ evangelické prostory by „náročné výtvarné prvky“ prostě neunesly (str. 33). Byli jsme odhaleni?

Neškodil by obezřetnější přístup autora, občas nekriticky přejímajícího názory např. kunsthistoričky Blanky Altové (str. 71), že namísto katolického mystického přítmí je pro evangelíky typický prostor naplněný světlem. Altová měla pravděpodobně na mysli funkcionalistické evangelické kostely, případně některé stavby z 2. poloviny 19. století, nikoliv toleranční modlitebny s nízkým stropem a malými okénky, kde byla mnohdy zavedena elektřina až v polovině 20. století (Horní Vilémovice). Toleranční evangelíci reformovaného vyznání na rozdíl od luteránů navíc odmítali i svíce na stole Páně. Tajná shromáždění před Tolerančním patentem probíhala mnohde ve sklepích (Vanovice apod.) se svíčkou pro předčítajícího z Bible, zpívalo se často podle předzpěváka, který uměl písně zpaměti. Lze tedy říci, že evangelické služby Boží naopak mohou probíhat v nouzovém případě téměř bez světla. Od funkcionalismu je navíc velmi prosvětlená i většina kostelů katolických.

Dále by bylo žádoucí hlouběji promyslet další zajímavý citovaný výrok Blanky Altové o „nesakrálních“ evangelických kostelích, že „…Posvátno do nich vstupuje a odchází spolu s lidmi…“ (str. 72). Bez jasnějšího zdůvodnění by to pak mohlo platit o jakékoli budově, kam lidé vstupují. Navíc radikální názor, že bohoslužebný prostor ČCE nepředstavuje mezi místy na zemi nějaké výjimečně vhodné místo pro modlitbu, je poněkud v kolizi s označením prvních tolerančních modliteben „dům modlitby“ (německy „Bethaus“), v Hrubé Lhotě zdůrazněným i biblickým veršem s letopočtem 1783 na stropě (Mt 21,13).

Pozoruhodný je oddíl rozebírající, jak umělci výtvarně tvoří se samotnými nápisy biblických textů (Telecí – Jiří Zejfart). K obdobnému názoru, že „probít“ se biblickým textem těžce čitelným může znamenat jeho hlubší pochopení (str. 35), dospívám při exkurzích po tolerančních modlitebnách, když účastníky vedu k čtení švabachem psaných nápisů na zdech či tabulích. Slovo těžce vydobyté oslovuje.

V poslední části se autor snaží popasovat s úkolem téměř neřešitelným – se stále ještě diskutovaným dílem M. Rady na Vinohradech. Uvažuje o opanování prostoru až ohrožení slova v jeho výsadním postavení (str. 108). Píše: „…zatímco kázání plynou v čase jedno za druhým a vždy nově promlouvají do aktuální situace, obraz zůstává stále týž, a může tak evangelickému oku uzavřít své sdělení do ztuhlé, neměnné formy…“ (str. 115) Autor by tak upřel umění – a to i výtvarnému – jeho základní schopnost: přesahovat svého tvůrce a oslovovat znovu a nově.

Kvalitu publikace zvyšují fotografie evangelického fotografa Benjamína Skály, který svou pozoruhodnou schopnost dokumentovat život církve rozšiřuje v posledních letech i o výstižné fotografie exteriérů i interiérů evangelických kostelů. Název Hledání – pro kunsthistorickou studii ne tak obvyklý – je zde plně na místě. Téměř celou knihu prostupuje radost z hledání odpovědí. Čím složitější otázka, tím lépe. Dlužno konstatovat, že ČCE je obohacena novým autorem – historikem umění – a že se dají spočítat na prstech jedné ruky! Tomáš Mazáč končí šalamounsky – hozenou rukavicí, zda se najde na řešené otázky lepší odpověď… Nelze se netěšit na zpracování výtvarníků dalších.

(3. 6. 2018 Husovický dvorek)

Jótamova bajka

Po, 06/25/2018 - 11:10
Jótamova bajka Protestant Po, 25/06/2018 - 12:10 Nico ter Linden Číslo 6/2018

Soudců 9

Synové Izraele neměli v úctě památku Gedeóna, toho zapáleného Božího bojovníka, vyzbrojeného pouze polnicí, pochodní a prázdným džbánem. Toho, co Gedeón vykonal pro Izrael dobrého – a bylo toho mnoho – , si neváží. Zato se mezi nimi šíří to zlé, co začalo taky u něj: lid chodí smilnit k baalům. Izraelci tak následují Gedeóna v jeho slabosti, ne v jeho síle. Gedeónových sedmdesát synů, zákonných dědiců, vytvářejí v otcovské rezidenci, Ofře, jakousi oligarchii. Jeho sedmdesátý první syn, Abímelek, jehož jméno znamená Můj otec je král, nepožívá v paláci takové úcty. Vždyť tenhle mládenec s osudovým jménem se narodil z bezprávné ženiny v Šekemu. Radši ať zůstane v provincii, myslí si ostatní. Zhrzený „levoboček“ se vrací do Šekemu. A tam osloví bratry své matky. Bez bratrů se člověk neobejde, a v nouzi je i horší sorta dobrá. „Co byste radši: aby nad vámi panovalo sedmdesát mužů, nebo jenom jeden, a to vaše krev a vaše tělo?“

Bratři na to naletí a prohovoří to s ostatními občany města. Neměli by si za vládce zvolit jedinou hlavu, Abímeleka? „Budiž naším králem Abímelek!“ Obyvatelé Šekemu vezmou sedmdesát šekelů stříbra z Baalova chrámu a předají je Abímelekovi, který plane pomstou. Jako by tímhle božským darem stanovili cenu za jednoho každého ze sedmdesáti Gedeónových synů, kteří mají zahynout. Abímelek naverbuje tlupu darebáků a šibeničníků, vytáhne do otcovského domu v Ofře a svých sedmdesát bratrů povraždí. Na jednom kameni. Ale ne, nebyli to všichni jeho bratři. Tomu sedmdesátému, nejmladšímu synovi, benjamínkovi se podaří schovat a uniknout krvavé lázni. Jmenuje se Jótam.

Abímeleka v Šekemu přivítali s fanfárami a potom – líp než hebrejsky se to říct nedá – vykralován jako král byl Můj otec je král. Učinili tak pod posvátným dubem v Šekemu. Zrovna tam, kde Abraham vybudoval Věčnému první oltář v zaslíbené zemi. Kde Ráchel s Jákobem pohřbila své bůžky. Kde Jozue obnovil smlouvu s Bohem Izraele. Pod posvátným dubem v Šekem byl za krále korunován Můj otec je král. Chucpe. To nemůže přinést požehnání.

Jako první to vidí Jótam, Abímelekův nevlastní bratr, který unikl masakru. Postaví se na vrcholu hory Gerizím, pozvedne hlas a volá: „Naslouchejte mi, občané šekemští, a Bůh bude naslouchat vám.“ Tenhle Jótam má v sobě něco královského. V jeho duši bydlí to dobré, co přinesl Gedeón.

„Poslouchejte! Sešly se stromy, aby si zvolily krále. Řekly olivě: ,Chceme tě pomazat za svého krále.‘ Oliva odpověděla: ,To se mám vzdát svého oleje, kvůli němuž si mě váží bozi i lidé, abych se kymácela nad stromy?‘ Stromy tedy požádaly fíkovník: ,Pojď, staň se naším králem!‘ Avšak fíkovník odpověděl: ,To se mám vzdát své sladkosti a kymácet se nad stromy?‘ Požádaly tedy vinnou révu: ,Pojď, staň se naším králem!‘ Jenže vinná réva odpověděla: ,To se mám vzdát svého moštu, který obveseluje bohy i lidi, a kymácet se nad stromy?‘ Tu se všechny stromy obrátily na trnitý keř: ‚Pojď, ty se staň naším králem!‘ A trní odpovědělo: ‚Jestli mě opravdu chcete pomazat za svého krále, pojďte, schovejte se do mého stínu. A jestli ne, pak z tohoto trní vzejde oheň, který pohltí libanónské cedry!‘“

Z téhle bajky hovoří hořká zkušenost lidu, který poznal staletí svévole a útlaku. I mezi lidmi je to tak, že to, co chce být veliké, většinou pochází z malosti charakteru. Oliva, fíkovník a vinná réva zobrazují pravou šlechtu země. Uvědomují si, že královský úřad jim může přinést jedině přeceňování sebe sama, a tak se té pocty vzdají. Jenže ostatní stromy jsou ochromené strachem: musí mít krále, a tak ho budou mít. A vlastně proč ne trnitý keř? Kéž by si nevybrali trnitý keř. Žádné plody nenese, je to budižkničemu, chvastoun, který slibuje něco, co nikdy nemůže poskytnout: stín. Můžete se o něj taky popíchat, a i jinak je nebezpečný; suché dřevo snadno vzplane a celá zem se v okamžení změní v ohnivou výheň.

„Občané šekemští!“ Ještě jednou pozvedá Jótam svůj hlas na vrcholu hory. „Bylo to opravdu správné, když jste Abímeleka provolali králem? Bylo to spravedlivé ke Gedeonovi a jeho domu? Můj otec za vás bojoval, svůj život dal za vás v sázku, aby vás osvobodil z moci Midjánců! A co vy? Povstali jste proti domu mého otce, jeho syny jste zahubili, sedmdesát na jednom kameni! A Abímeleka, syna jeho otrokyně jste udělali králem, protože je vaším bratrem. Nuže, buďte si spokojení s Abímelekem, a on bude spokojený s vámi. Ale pamatujte si: z Abímeleka vyjde oheň, který pohltí šekemské občany. A ze šekemských občanů vyjde oheň, který pohltí Abímeleka.“ Po těchto slovech Jótam uprchl a našel útočiště v Beéru. A odmlčel se. Řečeno bylo vše, co bylo třeba.

(Z připravovaného nového dílu Povídá se… )

Pro homine 2018 / Církevní azyl

Po, 06/25/2018 - 11:08
Pro homine 2018 / Církevní azyl Protestant Po, 25/06/2018 - 12:08 Christiane Schulz Číslo 6/2018

Milí čtenáři, v Evropě a v Německu stále ještě mnoho lidí hledá ochranu. Utíkají před pronásledováním, tělesným i psychickým násilím a válkou. Jedním ze zásadních úkolů křesťanů je chránit lidi, kterým jde o život, kterým hrozí masivní násilí na těle i na duši. O to se stále snaží mnoho sborů a lidem, kterým hrozí vyhoštění, poskytují církevní azyl. Církevní azyl je časově omezené přijetí uprchlíků ve sborových prostorách. Má jediný cíl – ochránit lidi před vyhoštěním a zabránit tak nehumánním krutostem, porušujícím lidská práva, a chránit tyto lidi před ohrožením na životě v zemích, do kterých by se museli navrátit.

Příklad:

Pětičlenná syrská rodina hledala v našem evangelickém sboru ochranu před hrozícím vyhoštěním z Německa. Rodina podala proti svému vykázání do Bulharska žalobu. Církevním azylem by chtěl sbor zajistit, aby tito Syřané mohli v Německu zůstat alespoň do vynesení rozsudku. „Naše Bible je plná příběhů o útěku a přijímání uprchlíků,“ řekl jeden z presbyterů, „bez azylu by nebylo křesťanství.“

Sbor je v kontaktu se státními úřady, důvody svého rozhodnutí jim vysvětlil. V místě se vytvořil okruh podporovatelů, kteří rodinu doprovázejí, sbírají příspěvky, jsou ve spojení s advokátem, starají se o zajištění míst pro jejich děti v mateřské škole.

Podle platného práva je v Evropské unii za azylové řízení zodpovědný vždy ten stát, kterého uprchlíci dosáhli jako prvního. V případě této syrské rodiny je nepopiratelné, že nejprve pobývala v Bulharsku, jejich azylové řízení má tedy vlastně probíhat v této balkánské republice. Azylový systém v této nejchudší zemi EU má však závažné nedostatky. Začátkem roku rozhodl vrchní správní soud v Dolním Sasku, že do Bulharska už by neměl být nikdo vyhoštěn. Soud zjistil, že vyhoštění odporuje evropským lidskoprávním konvencím. V tomto balkánském státě by uprchlíci byli svévolně zatčeni, žádosti uprchlíků, kteří se v mezidobí mohli dostat do jiné země EU, se paušálně zamítají. Ovšem i uznaným uprchlíkům zde hrozí bezdomovectví.

Sbor nejprve diskutoval a ověřil si situaci této rodiny. K jeho rozhodnutí jej na prvním místě vedlo přikázání lásky k bližnímu. Humanitární důvody však pro úřady hrají stále menší roli. Atmosféra ohledně uprchlíků značně zhoustla. Jako křesťanský sbor však máme na zřeteli právě tyto důvody. Patří k nim i to, zda už má uprchlík v Německu příbuzné, jestli je zraněný či traumatizovaný, jestli se v první zemi, do které dorazil, setkal s hrozbami či násilím nebo zda mu tam hrozilo bezdomovectví či bezpráví. Bídu, z jaké mnoho lidí přichází, si často ani nedovedeme představit. Ale to, zda se na svém útěku setkají se zneužitím či pohrdáním, už změnit můžeme.

Církevní azyl rovněž nezpochybňuje právní stát, jak mnozí tvrdí, nýbrž je přínosem pro uskutečňování jeho nejvyššího cíle – ochrany lidské důstojnosti.

Christiane Schulz, farářka v Neuruppin
Přeložila Rút Benešová

 

Hutně a chutně 6/2018

Po, 06/25/2018 - 11:01
Hutně a chutně 6/2018 Protestant Po, 25/06/2018 - 12:01 T. Číslo 6/2018

Ombudsmanka Anna Šabatová obdržela nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie za celoživotní odhodlání bojovat za ochranu lidských práv a právní stát. Vyznamenání udělil prezident Emmanuel Macron a v pátek 15. června jí ho předal francouzský velvyslanec. „Udělení Řádu čestné legie je pro mne pocta a také zadostiučinění. Francie ocenila i to, že se o lidská práva zasazuji trvale – před rokem 1990 i nyní, ať už se jedná o sociálně vyloučené Romy, cizince včetně uprchlíků nebo osoby s odlišnou sexuální orientací. Moc mě potěšilo, že velvyslanec ve své řeči zmínil, že jsme spolu s manželem Petrem Uhlem kromě celoživotní ochrany lidský práv také vychovali tři děti, které jdou v našich šlépějích,“ uvedla k ocenění Anna Šabatová. Protestant se přidává ke gratulantům.

Zpráva z Calais

Dnes jsem se jednoho uprchlíka z Eritrei zeptal, jak přežívají. Jak to, že jsou pořád plní naděje po všem, co už zažili? Nahlas jsem uvažoval, jestli v tom hrají důležitou roli náboženství a víra. Odpověděl mi, že ano a že společenství je také důležitou součástí jejich kultury. Zaujalo mě to a jeho odpovědi na mé dotazy mě naprosto udivily.

V okolí žije asi 150 až 200 lidí, většinou jsou to kluci teenageři. Každou neděli se sejdou, jakoby šli „do kostela“, na nedaleké mýtině a postaví dřevěný kříž (z toho, co najdou). Potom starší muži hovoří o síle a sounáležitosti.

Mluví také o tom, v čem někdo z nich udělal chybu, kde se nechali k něčemu svést a co všichni mohou dělat, aby si vedli dobře. Snaží se rozpoznat, kdo potřebuje podepřít, jak si mohou navzájem pomáhat. Ti mladší respektují ty starší (většinou o méně než 10 let) a jejich rady berou vážně.

Tento rozhovor prozářil pochmurný den. Toto společenství / rodina / duch, který panuje v této nahodilé skupině, která existuje tisíce mil od domovů těch, které jejich situace svedla dohromady, na mě hluboce zapůsobilo. Jsou to neobyčejní lidé a země, která jim konečně dovolí se usadit v bezpečí, bude šťastně obdařena.

Dobrovolník z „Care4Calais“ 15. června 2018



about seo