Skip to Content

Feed aggregator

Poťouchlé převracení – aneb adventní pobídka otevřít bibli

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:43
Poťouchlé převracení – aneb adventní pobídka otevřít bibli Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:43 Tomáš Bísek Číslo 10/2018

Rozhovor s Tomášem Bískem a Kázáním na hoře

Adventní čas se může stát i příležitostí objevit, čím nás zrovna dnes zasahuje biblické poselství. Tomáše Bíska jsme se zeptali, jak lze také konfrontovat člověka s aktuálním významem Ježíšových slov, aby se nám dostala pod kůži.

Můžeš dát příklad, jak jsi „probouzel“ a provokoval skupinku střední generace, aby účastníci sami hovořili o podnětech z biblických textů?

Snad je to možno ukázat na příkladu, jak jsem se o to pokoušel. Předložím několik otázek textům ze 7. kapitoly Matoušova evangelia (poslední třetiny Kázání na hoře) a jako odpověď své parafrázování.

Jak je to s posuzováním druhých? (Mt 7,1–6)

Suďte, abyste předešli odsouzení. Suďte po svém a tak nedojdete soudu. Měřte svou měrou, abyste předešli naměřování někoho jiného, například Hospodina. On pak už nebude mít šanci. Však tak také „demokraticky“ mocní umlčují bezmocné.

Vyndej třísku z oka svého bratra, o své se nestarej. Řekněte bratru: „Vyjmu ti třísku.“ Trám ve svém oku však nevidíte. Jen si ho tam ponechej, může se ti to hodit jako výmluva, že nevidíš, když tě někdo osočí.

Psům dávejte jen to nejlepší. Bez obav také všechno házejte před svině. Jsou citlivé, nezašlapou to. Třeba si vás pak vezmou do party.

Jak je to s vyslyšením proseb? (Mt 7,7–12)

Ničeho se nedoprošujte; ani vám nikdo nic nedá. Nic nehledejte; vždyť stejně není, co najít. Netlučte na cizí dveře, každý je má pevně zavřené. Kdo neprosí, vyloučí tím, že by dostal to, co nechce. Prošením riskuješ, že tě druzí začnou s něčím otravovat. Kdo hledá, marně pátrá. Kdo netluče, nesouží se svou odděleností.

Synu dejte kámen, když prosí o chléb, a hada, když prosí o rybu. Jinak by podlehl dojmu, že snad žije v ráji. Vy, ač jste dobří, je tak připravíte na tvrdou realitu přísného a odmítavého Otce v nebesích.

Jednejte stejně odmítavě jako svět. Ať je zřejmé, jak se Písmo mýlí.

Jak je to s výrokem o dvou cestách? (Mt 7,13–14)

Najděte si širokou a pohodlnou cestu životem. Nestarejte se o varování a následky. Jděte s davem. Nedejte na vějičky nabídky těsné brány k životu. Kdo ví, zdali ji vůbec někdo kdy našel.

Jak je to s výrokem o stromu a ovoci? (Mt 7,15–20)

Naslouchejte atraktivním hlasům. Nabízejí skvělé ovoce. Neokrádají. To jsou jen pomluvy žárlivých, kteří rádi mluví o sklízení hroznů z trní a fíků z bodláčí. Kdo nabízí ovoce, je hoden pozornosti. Když se spletete, mohou za to spíše škarohlídi, kteří sami neumějí prodat své. Ty je potřeba umlčet. Kalí vodu dobrým kšeftům.

Jak je to s pravým učedníkem? (Mt 7,21–23)

Nestarejte se, co jste dělali a co děláte. Rovnou a bez obalu žádejte a volejte ke svému Pánu. On vás určitě nechá milostivě vejít do svého království. Nikdo přeci neumí činit jeho vůli, tak jakápak starost.

Mnozí to tak dělají a klidně mají za to, že jednají podle jeho pokynu. Nárokují si vymítání zlých duchů a předvádějí mocné činy. Však On vás všechny zná a jistě vás se slovy uznání přijme jako ty, kteří dobře pochopili, jak na to.

A co podobenství o dvou stavitelích? (Mt 7,24–28)

Nenechte si nabulíkovat, že je třeba ještě někoho poslouchat. Rozvaha jen zdržuje a nevyplácí se. Stavějte si svůj dům a hotovo. A když přijde příval a přiženou se vody, zvedne se vichřice a dům padne, tak co? Je to zcela normální. Přeci jste si jistě pro sebe dost nahrabali a můžete stavět znova. Jenom blázen zbytečně otálí a vybírá zdánlivě bezpečné anebo bezpečnější místo. Všechno je to dneska relativní. Když vám totiž starý dům nespadne, máte s tím starým, který se vám již dávno nelíbí, jen potíže. Od toho je přece pojišťovna. Oškubejte ji, však ona sama neusiluje o nic jiného, nežli oškubat zákazníky.

A jak bys takové poťouchlé převracení biblických textů uzavřel?

Třeba takhle: Když Ježíš domluvil, lidé si oddychli. Dobře mu rozuměli. Bylo to jasně „po jejich“. Byl jedním z nich.

Advent 2018

Smluvní závazky jsou rozmanité

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:42
Smluvní závazky jsou rozmanité Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:42 Pavel Keřkovský Číslo 10/2018

Istanbulská úmluva se týká ochrany žen a dívek ze všech společenských vrstev bez ohledu na jejich věk, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Stejná ochrana má být vztažena i na jiné možné oběti domácího násilí, děti, muže a seniory. Konkrétně se týká činů fyzického a psychického týrání, nebezpečného pronásledování, sexuálního násilí včetně znásilnění, sexuálního obtěžování, vynucených sňatků, mrzačení ženského genitálu, vynuceného potratu a vynucené sterilizace. KDU-ČSL a biskupská konference sice přitakává, že domácí násilí je nutné potírat, ale též varuje, že přijetím této úmluvy dojde k znevážení přirozené instituce manželství, k znevážení přirozených sexuálních vztahů muže a ženy. Synodní rada ČCE se ke kritikům Istanbulské úmluvy nepřipojila a vyzvala k její podpoře. Tak jako vláda a mnohé neziskovky zve k podpoře důstojnosti těch, kdo jsou dnes některými křesťany zesměšňování či ponižováni kvůli své údajně nepřirozené sexuální orientaci.

Kategorii přirozenosti sice kritici istanbulské smlouvy nikde nedefinovali, ale předpokládají, že ji všichni chápou jako oni, totiž jako argument, přesvědčivý již jen tím, že se o něčem tvrdí, že je to přirozené. Každá kultura, jak nám dokládají etnologové, přitom považuje za přirozené něco jiného. V případě manželství praotec Jákob považoval za normální, že má čtyři ženy, s nimiž legitimně zplodil 12 synů a jednu dceru. Také otec pozdějšího soudce Samuela měl legitimně dvě ženy. A Adam měl zase legitimně jen jednu ženu. V hebrejské kultuře se nemluvilo o přirozenosti či přirozeném společenském řádu od počátku světa, ale o smluvně limitovaných institucích a legalitě. Ta dovolovala rozmanitost modelů manželství – monogamní i smluvně definované čtyř-ženství. Proto se zde nehovořilo o jednom přirozeném modelu manželství. Všechny formy byly stanoveny lidmi, nikoli stvořitelským řádem Hospodina. Přátelskou smlouvu mohl uzavřít dokonce i muž s mužem (Jónatan a David), a biblický vypravěč v tom nevidí nic nenormálního a nemorálního, na rozdíl od četných legislativců knih Mojžíšových. Ježíš Nazaretský nenavazoval na jejich nemilosrdné pojetí spravedlnosti, např. nepožadoval přísné potrestání smrtí za odpadnutí od víry nebo manželskou nevěru, jak naopak taxativně vyhlašovala mnohá starozákonní nařízení. Teprve později začali křesťanští teologové hovořit o stvořitelských řádech a jednom závazném modelu rodiny či státu, který si prý přeje Bůh. Abraham měl zpočátku jednu ženu a ta měla jednu služebnici, která se na nějaký čas stala jeho konkubínou, a porodila mu syna. Po smrti Sáry si Abraham vzal za manželky ještě několik dalších žen. Apoštol Pavel ho za to nevylučuje ze společenství Izraele a považuje ho za praotce víry. Zaslíbení jemu daná Hospodinem označuje za platná i pro nás křesťany z pohanů, jsme jejich dědicové. Bůh Stvořitel neoznačuje nějaké vztahy a instituce za přirozené a proto jedině dobré. Lidské vztahy a instituce jsou vždy dílem člověka. Pokud neponižují druhého, jsou Bohem chtěné a čisté, včetně smluvně potvrzeného partnerského vztahu pastýře Davida s princem Jónatanem.

Kázání Jiřího Šamšuly. Podobenství s negativními postavami

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:41
Kázání Jiřího Šamšuly. Podobenství s negativními postavami Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:41 Jiří Šamšula Číslo 10/2018

Text: Lukáš 16,1–8

L 16,1–8

Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“

I. Sestry a bratři, toto podobenství je jedno z nejzvláštnějších, které od Ježíše máme. Co se z něho máme naučit?

Vždyť všechny postavy v něm jsou postavami negativními. Trochu se podobá podobenství o soudci a vdově, o kterém jsme přemýšleli minule. (Lk 18) Tam byl dáván soudce za vzor. Byla tam však i ona vdova, která byla postavou kladnou. Zde žádný z těch mužů postavou kladnou není. Všichni v tom podobenství jsou „synové tohoto věku“. Osoby, které se řídí jen světskými hodnotami. Bez ohledu na věčnost, bez zřetele k Boží lásce, svatosti, jedinečnosti.

II. To, co se zde vypráví, je vlastně to, čemu se dnes říká kauza, médii intenzivně sledovaná sporná událost. Takových známe dnes bezpočet, zrovna dění na politické scéně dnešních dní o tom svědčí. Jednak je v podobenství jakýsi bohatý muž, o němž nic bližšího nevíme. Měl své podřízené, správce majetku. Tohoto správce – v originále tam stojí „ekonoma“ – kdosi obvinil, že špatně hospodaří s boháčovým majetkem. Detaily se nedozvídáme. Je to člověk, jehož nezodpovědné jednání je charakterizováno stejným slovem jako marnotratnost syna ze známého podobenství. Majetek dle obvinění kohosi rozfofroval.

Bohatý muž neověřuje, zda je obvinění pravdivé. Ani zde není nikdo třetí, kdo by je přezkoumával.

Ten biblický podvod je ještě bez zájmu médií a bez zájmu orgánů státní moci, ať soudní, ať výkonné. To, co se zde děje, je jen mezi těmi muži. Žádná hospodářská kriminálka, žádný finanční úřad, žádná žaloba na krku.

A bohatý majitel jde rovnou k věci. A to hlavní, co dělá, je, že svému nepoctivému zaměstnanci dává padáka. Nehrozí mu soudem, policií. Ani nezazní požadavek, že správce má prošustrovaný majetek nahradit. Ztráta jeho postavení, ztráta jeho společenské pozice je očividně trest dostatečný.

Ale ještě předtím musí složit účty, předat všechny dokumenty, které se musí přezkoumat. Takovému přezkoumání dokumentů, ovšem nezávislou osobou se dnes říká finanční audit. Zda k tomu „auditu“ dojde, nevíme. Obvinění asi bylo oprávněné. Správce se nesnaží bránit, že se jedná o vykonstruovanou, vymyšlenou kauzu, nesnaží se své pochybení hodit na někoho dalšího, třeba na své děti.

V jeho životě nadešla chvíle soudu. Chvíle lámání chleba. Co mu hrozí, je společenský sešup, nejen finanční propad, ale i ztráta osobní prestiže. Možná ztráta pocitu vlastní hodnoty, který si se svým společenským postavením spojoval. Má strach: ten strach, kteří mají mnozí mocní lidé, zvláště politici, kteří se drží moci zuby nehty. Takový strach se však týká každého z nás. V životě potřebujeme „sociální jistoty“, stabilitu, právě i tu profesní, spojenou s pocitem, že jsem platný a že mě a mé blízké tato pozice uživí. Správce ovšem si za destabilizaci svého života může očividně sám.

A jak správce reaguje? Svou vinu nepopírá, že to je celé spiknutí proti němu. Ani neodvádí pozornost, ani nehraje na city. Ovšem nečiní ani pokání. Neříká si tváří tvář této své profesní a osobní krizi: „Co jsem to provedl? Jak mohu své pochybení odčinit? Jak to souvisí s celkem mého života? Je někde něco, čím ve svém životě také mrhám? Třeba ve svých vztazích? A co Bůh?“ Ne nic takového. Ovšem přeci jen je jisté sebereflexe, jistého pravdivého náhledu na svůj život schopen. K tomu nás lidi krize prostě často dotlačí.

A zjišťuje dvojí: jeho hrdost a fyzické síly mu nedovolí fyzicky pracovat, jít k lopatě. Jeho hrdost mu také nedovolí se někoho jiného doprošovat o almužnu. Předpokládá také, že své „teplé místo“ již nezachrání, důvěra je již ztracena. Ovšem nerezignuje, nehází flintu do žita, ale je vybičován aktivně něco dělat pro svoji budoucnost. Jde o to vybudovat alespoň sociální síť, přátele, kteří mu budou zavázáni, aby ho „přijali do svých příbytků“, aby mu když tak pomohli se zase dostat nahoru. Síť sociálních vztahů, to je právě ten kapitál, ta hodnota v životě člověka, která ho dokáže zachránit před naprostým rozkladem a pádem do rezignace.

III. A ten správce si zavolá dlužníky svého zaměstnavatele a zfalšuje s nimi smlouvy, dlužní úpisy, kde jim jejich dluh sníží. Jednomu o polovinu, druhému o pětinu z původní částky. A tím si je zavázal. Jedná chytře, rozhodně.

A co jeho pán, jeho původní zaměstnavatel? Ten se o tom triku svého marnotratného podřízeného dozvídá – a chválí ho. Možná bychom čekali, že ho tento čin ještě více rozzuří. Nejdříve nezodpovědná správa jeho majetku a finanční ztráta. A teď navíc další podvod a falšování.

Ne, ten pán mu gratuluje, že jednal prozíravě. Ten boháč se sklání před prohnaností, tvořivostí svého správce. Vidí, že má před sebou mazaného protivníka. Vlastně vyjadřuje respekt: „Dokážeš si poradit, dokážeš mazaně vydělat peníze!“ Tato pánova chvála naznačuje, že možná i on sám patří mezi ty typy prohnaných podnikatelů, kteří s velkou kreativitou a nápaditostí dokážou vydělávat peníze, a to právě také nepoctivě, na úkor druhých. Zda ho náhodou nepřijal zpět do svých služeb, se již nedozvídáme.

A právě v tom Ježíš provokuje: podívejte se na kreativitu tohoto muže! Jak prozíravě, jak šikovně dokáže v nouzi jednat! Jako by i v takovémto druhu jednání byl jakýsi odlesk lidské velikosti. Té velikosti, která má základ v tom, že člověk je Božím obrazem.

Všichni, kdo zde vystupují, mají – a nemají – být příkladem. Nejsou a nemají příkladem v tom, že jednají nespravedlivě, že kvůli vlastnímu zisku a prestiži podvádějí druhé, či že na podvod přistupují. Nebo v tom, že nakonec jsou mazaností v nespravedlnosti oslněni natolik, že jí s respektem tleskají. Jak takovýto druh lidské kreativity jedny tolik oslňuje! Ale také druhým bere odvahu věřit, že Boží pravda a láska jsou skutečně tím rozhodujícím činitelem v našem světě a jeho dějinách.

Onen mazaný boháčův zaměstnanec jakož i ostatní hrdinové podobenství mají ukazovat k tomu: Člověk dokáže být velmi kreativní ve svém jednání. I nespravedlivě jednající člověk, který myslí jen na sebe a na svou čest, jda při tom přes mrtvoly či dluhy, dokáže být velmi vynalézavý, zapojovat rozum, rozvažovat, plánovat, myslet na budoucnost. Kolik dotačních a jiných podvodů v ekonomické oblasti bylo za minulých 29 let v naší zemi vymyšleno a naplánováno. A ne jen v ekonomické oblasti. A ne jen v oblasti velké politiky.

IV. A v této obecné rovině mají jít příkladem. Ve své kreativitě. Ježíšovo podobenství je apelem spravedlivě spravovat to, co je nám svěřeno. Což je především náš vlastní život. Soukromý, ale i veřejný. V tom všem je třeba být kreativní, aktivní, prozíravý, pohotový. Vše má ovšem směřovat k tomu, aby mezi lidmi vládl duch vzájemného respektu, vzájemné solidarity. V tom všem má vládnout Boží kreativita, daleko převyšující kreativitu a chytrost, kterou je možné vidět u lidí, kterým jde viditelně především o vlastní zisk, o vlastní výhodu, o vlastní čest.

Ta pravá prozíravost, ta ryzí kreativita je odleskem té spravedlnosti a kreativity Boží. Kdo je takto kreativní, takto prozíravý, to je syn či dcera světla, syn či dcera Boží. První Syn světla, Ježíš Kristus, je zdrojem této prozíravosti a kreativity. Díky, že jsme na tento zdroj napojeni! Amen.

Litoměřice, 18. 11. 2018,
Předposlední neděle církevního roku

O promiskuitě lásky

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:36
O promiskuitě lásky Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:36 Petr Turecký Číslo 10/2018

Obdarováni láskou a vděčností

Je snad (doufám) „přirozené“, že v čase úzkosti nebo nějakých zkoušek člověk krom temných propadů prožívá i velikou radost a vděčnost za každou chvíli, kdy je líp. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obdarován zážitkem bolesti i úzkosti a následného procesu zlepšení, „uzdravení“, obnovení (silně si přitom uvědomuji, že mnozí toto štěstí neměli či nemají). Zvlášť když vyjdu do blízkého lesa, divím se všemu: Že jdu, že les voní podzimní vlhkostí, že vidím dálku a obzor, dokonce mohu zahlédnout volavku na jednom bahnitém jezírku kousek pod Krásnou horou…

To vše je nesmírně křehké a nemuselo by být. Ani z hlediska objektivního – ekologického (a mám z toho stavu věcí úzkost), ani subjektivního, protože jsem mohl znovu intenzivně prožít, jak málo dělí člověka od nebytí ve světě živých, jak tenká je ona „červená linie“. Mám to štěstí, že v takových chvílích jsem byl obdarován prožitkem hluboké lásky a vděčnosti. Jak jsem psal v letošním podzimním podčárníku, mnohem ostřeji a jasněji vnímám lásku, která se „nabízí všude kolem“. To, že je volně k dispozici, není proto, že je to děvka prodejná. Nabízí se a je k dispozici jakoby sama od sebe, je zahalená tajemstvím a nejde ji vynutit ani přinutit ani vyvolat ani chytit. Nejde ani jednoznačně říct, že je od Boha. I když by tento výklad věřící člověk rád druhým nabídl v dobré víře, jako se doporučuje dobré jídlo. Není na tom nic špatného.

Láska je v člověku a je i kolem něj. Zážitek lásky přesahuje různé druhy hranic, bariér, uniformit, předpokladů, předsudků a staví to všechno na hlavu…

I přes hranice smrti

Nejpodivnější pak je, když člověk objeví tenhle prožitek u druhého člověka, zvláště pak již zemřelého. Otevře se tak pramen skutečně tajemně mocný. Když mi nebylo dobře, vracel jsem se stále znovu k dopisům Jakuba Demla. Deml dokázal slovem tyto prožitky lásky sdělit tak, že to i přes propast času a místa léčí (a čtenář kupodivu nemusí být potížista typu Deml, nemusí být ani katolík ani mít zážitky z běžného života před sto lety, ono to tryská nezávisle na tom všem). A teď se konečně dostávám k jádru svého sdělení. Myslím, že u Seiferta i jinde jsem četl svědectví, že František Halas byl nesmírně čistý člověk. Ať už to bylo jakkoli, bohužel se s ním nemohu potkat a zakusit jeho osobnost osobně, v jeho dopisech nacházím tutéž lásku, jakou jsem nalezl např. u Demla: uzdravující, hlubokou, prostou, blahoslavenou…

Následující ukázky jsou z doby velice těžké – jak ve smyslu obecných dějin, tak ve smyslu různých trápení fyzického rázu (Halas byl opakovaně hospitalizován kvůli onemocnění srdce). A přesto, že okolnosti nestály za nic, z každého dopisu, z každé věty, každého slova tryská mocný proud naděje, vděčnosti, radosti, až nad tím srdce usedá.

Františku Hrubínovi – do Prahy

Praha prosinec 1941

Milý Františku, trošičku jsi mne dojal, ale to se přece nesmí ukazovat – viď? Ba, pamatuju se, dokonce mám dojem sluníčka toho rána, či ne? Ale nějak to tak bylo. Ty veršíky jsou všelijaké, ale když se má rádo, tak se slabiky nepočítají a rýmy neoškrabují. Já, je to zajímavé, si ve vztahu k Tobě pamatuju na všecko, i na první uvidění. Pamatuji si jedno, že jsou přátelství, a to ta nejlepší, kde čas vůbec jako by nebyl a mlčení bývá živnější než stálá posedávání. Moje k Tobě je právě takové. Já si Tvé lásky vážím a mám upřímnou radost, jak roztahuješ křídla. Přes ta vytrhaná pera, která v knížce nejsou, je krásná! Budeme se těšit s Buňkou, že vás v novém roce opravdu přivítáme, a co nejdřív. Zaskoč sem někdy a domluvíme to. Ale jistě. Tiskne Ti ruku a doma pozdravuje vždycky Tvůj F.

 

Janu Čepovi – do Myslechovic

Praha kolem 6. 2. 1942

Drahý Honzo, vy sice teď s druhým Honzou jistě někde sedíte u čtvrtky a já mám sliny v hubě ani ne tak na to pití, jako na to posezení. Co se dá dělat! Opásám se krunýřem trpělivosti a budu si to slibovat. Nedělej si legraci z mých šedin, copak o to, ty vnější gesta lásky bych svedl, to je spíše technika, ale ta vnitřní už těžko. Čím je člověk starší, tím je víc plný nějakého studu ze lživosti atd. Nevím, jestli ještě jednou mě poblázní, jak říká Seifert, ale ať! Sedím už v Orbisu a zatím to ujde. Prý se to zlepšuje, ale moc to zatím necítím. Neber mé řečňování tak vážně. To takové, moudrosti" dělá spíš inkoust než hlava a srdce, a nějaká legrace přece být musí, ne? … Celý Tvůj F.

(František Halas, Dopisy, Torst 2001)

Láska hledá další partnery

Láska se nabízí a je k dispozici jakoby sama od sebe… Budu pro tuto lásku používat velké „L“, abych oddělil Lásku jako podstatu Lásky a sex, což je jeden z více projevů Lásky a není podstatou. Proto se odvažuji tvrdit, že svým specifickým způsobem je tato Láska promiskuitní. Ne v tom smyslu, že pro nové partnery opouští ty předchozí, ale v tom smyslu, že má tendenci nabírat stále nové partnery, ale ty staré nenechává na holičkách. Možná je pro tento typ mnohopartnerství nějaký termín. Já ho neznám, snad by se dal pracovně použít termín polyamorie.

Představme si situaci, že se pohádají Čep se Zahradníčkem o to, kdo má být zahrnut větší láskou od Halase. Schválně uvádím tento jakoby zdánlivě směšný případ, protože kdybych uvedl příklad z heterosexuálního vztahu (přičemž Halas neměl homosexuální vztahy ani s Čepem ani se Zahradníčkem, šlo o hluboké láskyplné přátelství nezávislé na sexualitě), bude zatížen monogamními předsudky.

Monogamní předsudky

spočívají v přesvědčení, že má jeden na druhého právo, popř. že ho nějakým způsobem vlastní jako majetek. Jak před časem kdesi napsal Ivan Štampach, neblahý vliv na takové pochopení vztahu muže a ženy má bohužel i biblické desatero – vztah k ženě byl vykládán majetkově. V patriarchálních společnostech byla obecně považována žena za majetek muže, její hodnota spočívala často ve stavu jejího pohlavního ústrojí. Cena ženy se zvyšovala „neopotřebováním“. Proto ty přísné tresty za cizoložství nebo ztrátu panenství. Ježíš ovšem cizoložnici chrání! Odmítá tak považovat ženu za zboží nebo objekt určený ke kamenování.

Válka o Lásku

Příklad se Zahradníčkem a Čepem můžeme vnímat jako směšný. Jestliže se posuneme od příkladu Zahradníčka a Čepa ke Kainovi a Abelovi, pak se nám nasvítí konkurenční zápas o lásku z monogamnějšího??? pohledu a přestává být tolik vtipný, spíše z něj mrazí. O lásku usiluje jeden před druhým, nastupuje žárlivost (jako sice přirozená, nicméně ničivá síla, která více souvisí s touhou ovládat a vlastnit než s touhou následovat Lásku), nakonec pak přichází první biblická náboženská válka a první vražda ze žárlivosti. Válka o Lásku (ztělesněnou přijetím oběti) je provázená touhou po moci: Ten, kdo je v přízni Hospodinově, má moc. Kain jako silnější je přesvědčen, že chudák Abel nemá na Lásku „právo“. Je to také první vražda toho slabšího a je opentlená pocitem křivdy silnějšího – běžným i v manželských monogamních soubojích.

Když muž bije ženu ze žárlivosti, má také představu, že on má právo na lásku, ona však ne. Navíc vše bývá, zvláště v konzervativních církvích, posvěceno heslem, že monogamní vztah je třeba držet za každou cenu. Důsledkem rozvodu je často nějaká forma trestu – např. nepřipuštění hříšníka k eucharistii. Je to zas jiná varianta na téma manipulace s mocí.

Jenže biblické slunce promiskuitně svítí

na spravedlivého i nespravedlivého a všichni, kdo žízní, smí přicházet pít. "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Izajáš 55)

A když se Ježíše ptají, kdo je jeho matka a otec – ve smyslu tzv. tradiční rodiny – monogamní rodiny – tak se dozvídáme, že tihle dva to rozhodně nejsou. Ale je to jakýsi promiskuitně podezřelý dav nových bratří a sester, kteří všichni berou zdarma Lásku od Otce a jsou ochotni tuhle lásku dál přepouštět a dělit se o ní – aspoň to říkají a chtějí to tak ve svém nadšení dělat.  Navíc Ježíšovo početí je lemováno velmi nemonogamní historkou, a ne nadarmo bývala Marie patronkou opuštěných či všelijak poškozených matek a různých hříšnic s dětmi bez otců. Seberozdávání lásky bez jakéhokoli mocenského nároku je tedy přímo podstatou Lásky. Je ve své podstatě tedy polyamorická. Protože se dává stejnou intenzitou všem.

Měl Halas větší Lásku

ke své ženě nebo k Čepovi? Měl Deml větší Lásku k Březinovi nebo ke Kristu? Věřím, že Láska je jedna a nelze si uzurpovat měřením, kolik pro koho ji mám. Láska je dar, proto ji v důsledku ani nevlastním a proto s ní nemohu mocensky manipulovat, tzn. zneužívat druhého. Láska je hřivna, která se nemá zakopat, ale má se používat – zcela promiskuitně, protože používáním roste (kupodivu). Pokud bude manželství založené na tomto vědomí polyamorické podstaty lásky, pak je vše v pořádku. A fandím monogamním vztahům. Pokud bude monogamní vztah založen na konkurenčním dohadování o množství lásky (v podstatě však na žárlení a touze po vlastnění), pak takový monogamní vztah nemá smysl. A křesťansky řečeno: je vlastně postaven přímo proti Kristu.

Srdečné pozdravy z Jeruzaléma

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:34
Srdečné pozdravy z Jeruzaléma Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:34 Mikuláš Vymětal Číslo 10/2018

Mikuláš Vymětal pracuje v církvi na poloviční úvazek jak farář pro menšiny. V současné době tráví studijní volno v Izraeli. O tom, čemu se věnuje a jak se mu jeví tamější situace, napsal 13. listopadu okružní list přátelům, z nějž s jeho svolením vyjímáme:

Projekt a studia

Jsem na studijní dovolené, což je mimořádná možnost věnovat se tomu, co chci, a nemuset z toho skládat žádné účty a zkoušky. V projektu jsem měl dvě témata: Dlouhodobé aktivity ve prospěch mírového soužití mezi různými skupinami obyvatelpříprava mezinárodního a mezináboženského semináře o Poslední večeři Páně a Hagadě šel Pesach.

Prvnímu tématu se věnuji tak, že se zde setkávám s velmi různými lidmi – s rabíny a rabínkami, faráři i farářkami, Židy, muslimy i křesťany. Každý den tu vedu zajímavé rozhovory, kromě těch dohodnutých i docela spontánní – třeba v autobuse. Takřka všichni jsou tu ke mně neobyčejně přátelští.

V pátek večer nebo v sobotu chodím do synagogy Har El, v neděli do místního evangelického kostela, který má bohoslužby v arabštině, němčině a angličtině. Mešitu jsem zatím nestačil navštívit žádnou, ale chystám se zajít alespoň do té nejbližší, která je naproti mému pokojíku. 20. 11. zde budou mít školní děti volno u příležitosti narozenin proroka Mohameda (Maulid), tak asi užiji k návštěvě této příležitosti.

Pro chystaný seminář, určený českým studentům teologie, jsem našel izraelské partnery v prof. Izraelu Juvalovi a místních rabínech ze skupiny Rabíni pro lidská práva. Seminář začne nejdříve za rok, takže jsme zatím ve fázi organizačních příprav.

K těmto dvěma tématům jsem si spontánně přibral třetí – na univerzitě navštěvuji semináře Úvod do Talmudu a Midraš Berešit Rabba (to je můj oblíbený). Po mnoha letech jsem zase sám studentem a věnuji se asi 8 hodin týdně Talmudu, 2 hodiny midrašům – a užívám si toho.

Bydlení

Jak zde bydlím? Nejprve jsem měl tři týdny pronajatý pokojík v hostelu Jaffa Gate hned u Jaffské brány ve Starém městě. Kolem proudí věřící davy křesťanů i Židů, ale v hostelu byl klid. Z balkónu byl krásný výhled na město. Po návratu z rodinné dovolené jsem se přestěhoval a nyní bydlím v arabské vesnici A-Tur na Olivové hoře, ve slavném domě Peace House Ibrahima El-Hawy, který nám tu také vydatně vaří. Nejčastější dvě slova, která od Ibrahima člověk slyší, jsou Welcome a Eat! Z balkónu mám opět krásný výhled – tentokráte do pouště, údolí Jordánu, když je dobrý rozhled, tak i k Mrtvému moři a do Jordánska.

Počasí a politika

V Judských horách už nastává studená část roku. Zimy v teplých zemích bývají krušné, domy tu nejsou izolované a nemají ani topení. Mám krásný pokojík na střeše, který jsem důkladně zaizoloval pomocí dek – a z patrové postele vyrobil pomocí dek i postel s nebesy. Topení nahrazuji lahví s teplou vodou, kterou se ohřívám pod peřinou.

V některých částech Izraele je naproti tomu pěkně horko – teroristé z Pásma Gazy nastříleli v posledních dnech do Izraele 400 raket, což je nebývalé množství. Velkou část jich zlikvidoval místní obranný systém Ocelová kopule. Ale jsou i dva mrtví a několik raněných (na místních silnicích i v Čechách bývá každodenně mrtvých každopádně více). Lidé z okolí Pásma Gazy odesílají své děti do bezpečnějších částí Izraele a sami tráví čas pokud možno v místních bunkrech.

Zítra rozhodne izraelská vláda, zda na tyto útoky odpoví pozemní vojenskou operací. Pokud k tomu dojde, což je pravděpodobné, ale ne jisté, tak to bude to již třetí válka od izraelského stažení z Pásma Gazy v roce 2006. Na politiku mi tu mnoho času nezbývá, proto to zmiňuji jen několika větami. V Jeruzalémě se žije stejně, jako předtím. I na život s válkami si člověk zvykne – a dnes je Jeruzalém podstatně bezpečnější město, než když jsem zde studoval před dvaadvaceti lety. O politické situaci jsem se dnes bavil s jednou rabínkou z Rabínů pro lidská práva, která se dlouhodobě věnuje dialogu mezi Židy a muslimy. Ze situace nemá žádnou radost, jenže i ona soudí, že není možné si nechat v takové míře ostřelovat vlastní občany sousedním politickým celkem. Mezi přáteli na facebooku mám jediného obyvatele Pásma Gazy – fotografa Fadiho Abdallaha Thabeta, jehož výstavu jsme měli v Berouně. Pokud chcete vidět situaci z jeho perspektivy, můžete si dohledat jeho facebookový profil, který je veřejný.

V Jeruzalémě je každopádně klid. Pokud se tu střílí, tak jsou to rachejtle při oslavách svateb: Před dvěma dny se v sousedním domě slavila rozlučka se svobodou – samí mladí muži, žádný alkohol, protože to byli muslimové, zato vodní dýmka, arabská hudba rozléhající se okolím (ale přesně ve 22.00 ztichla) a trocha ohňostroje. Ženich je chudý jak kostelní myš, dá-li se takto mluvit o muslimovi, nejčastějším darem byla obálka s penězi, takže i oslava byla umírněná…

A když jsem proti sobě v tomto dopise postavil rachejtle a rakety, mohu vyjádřit i naději, že láska, kterou může prožívat každý, bude pomáhat snášet utrpení a těžkosti, kterou s sebou nese konflikt, lidem na obou jeho stranách…

Loučím se s Vámi z poklidného Jeruzaléma a přeji Vám vše dobré – do blížícího se Adventu, Chanuky i Maulidu.

Příběh plný ticha. Advent Gunnara Gunnarssona

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:33
Příběh plný ticha. Advent Gunnara Gunnarssona Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:33 Klára Krásenská Číslo 10/2018

Teď tedy kráčeli sněhem, všude kolem, kam oko dohlédlo, bílo, šedavé zimní nebe, i na zdejším jezeru byl led pokrytý jinovatkou nebo lehkým popraškem sněhu, pouze okraje nízkých kráterků, které z něho sem tam vyčnívaly, kreslily větší a menší kruhy jako varovné znamení v zasněžené pustině.

Zasněžená islandská pustina v první neděli adventu. Příběh osamělé cesty do hor: muž, pes a beran se vydávají shánět zatoulané ovce, tak jako každý rok, ještě než udeří nejtvrdší zima a ovce ztracené na vrcholcích umrznou. Podnik zdánlivě nesmyslný a hazardní: Benedikt má své stádečko dávno sehnané do bezpečí, copak to jsou jeho ovce? Kdepak, pro cizí se vydává na několikadenní nejistou pouť, která kdykoli může ve sněhové bouři dopadnout neštěstím, opouští teplo vlastní světnice pro starost o ty vyděšené, rozuteklé tvory, kterým hrozí smrt. Jsou živí, a brzy by být nemuseli; to jako důvod stačí. Je to jeho adventní pouť, jeho příprava na svátky, dny samoty, chůze a ticha, které se ale přece tu a tam rozvlní příslibem, jemuž ani Benedikt sám tak docela nerozumí. Advent, ba ano… Benedikt bral tohle slovo do úst jen opatrně, to velké, tiché, podivně cize znějící, a přece zároveň tak důvěrně známé, pro Benedikta snad nejdůvěrnější slovo ze všech. Pravda, nevěděl úplně přesně, co znamená, ale bylo v něm očekávání, příslib, příprava na něco – tolik rozuměl. Jak roky míjely, stalo se mu takřka náplní celého života. Neboť co byl jeho život, co byl život člověka na zemi, když ne jen nedokonalá služba naplněná očekáváním, příslibem, přípravou?

Gunnarsson se však čtenáři ani trochu nevnucuje, nenavádí a nepomrkává, nepíše jakousi okatou alegorii, příběh pro zamyšlení plný jakéhosi vyhřezlého moudra k rozebrání. Hledí si tvrdohlavě svého, vypravěč vypráví a od Benedikta se nevzdaluje ani na krok, vypráví příběh, úsporně a skromně tak jako Benedikt se bez zbytečných řečí drží svého cíle – vyšplhat se do hor, najít ovce a přivést je do bezpečí, ačkoli se cesta všelijak komplikuje. Zdá se, že Benedikt si vypravěče příliš blízko k tělu nepouští, a vypravěč je zdvořilý a nedoráží ani na něj, ani na čtenáře. Příběh je tak plný ticha, ve své nenucenosti a schopnosti nevykládat sám sebe tak nemanipuluje ani čtenáře. Tak jako Benedikt tráví mnoho hodin v nepřerušeném mlčení, jehož skořápka zůstává nenarušená, jen zřídkakdy se některá z jeho vnitřních otázek dostane na povrch, sdílená se čtenářem, může se i čtenář sám pohroužit do svobody svého vlastního ticha prostého všech návodných otázek.

Benedikt, který dávno před rozedněním vyráží z chaty na cestě do hor, se ještě v nočním tichu rozhlíží po hvězdné obloze a zasněženém kraji. Zvažuje síly, čas, zásoby? Prochvívá něco jeho nitrem? Já přecházím pokoj od lampy k oknu týden před první adventní nedělí, dívám se do brzké tmy pod zataženým nebem, jak se břízy naklání ve větru a místo sněhu sype se z nich listí ve světle pouliční lampy. Všechno se zdá být ohluchlé a němé. Poslední neděle církevního roku je zahalena do nepropustné vlhké mlhy, ještě nemrzne, dávno rozbitou okenní tabulkou proniká mlha do kostela, ani svíce na oltáři ji nerozptýlí. Už je načase, právě tak akorát, aby se rozvonělo chvojí a rozsvítilo nové světlo, aby se šedivé dny ubíraly směrem k očekávání a příslibu, kterému nemusíme tak docela rozumět, který se může zdát bláznovstvím. Snad jen brát jej do úst opatrně, zatímco budeme rozsvěcet první svíci na věnci, zatímco Někdo se znovu nenápadně vydá vytáhnout nás ze závějí a nabídnout teplo domova.

Gunnar Gunnarson: Advent, vyd. Kalich, Praha, 2017.
Přeložila Helena Kadečková

Na okraj článku Pavla Keřkovského

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:32
Na okraj článku Pavla Keřkovského Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:32 Alena Wagnerová Číslo 10/2018

Jako editorka vydání dopisů Karla Hiršla přátelům totálně nasazeným v říši srdečně děkuji Pavlu Keřkovskému za jeho obsáhlou úvahu o něm i jeho přátelích. K tomuto díku si ale dovoluji připojit i několik kritických poznámek k poslední části textu počínaje mezititulkem Strategie komunistů po r. 1945 a 1948. Je totiž podle mého soudu do značné míry poplatná nediferencovanému a zjednodušujícímu antikomunistickému narrativu, jak jej po roce 1989 u nás instalovala nová česká pravice, a jeho výsledkem je řada nepřesností v této části textu. Skutečnost v prvních třech letech po konci války, dnes označovaných jako třetí republika, byla totiž daleko složitější a nelze o ní ani uvažovat bez přihlédnutí k mezinárodním souvislostem a házet všechnu vinu za poválečný vývoj Československa na komunistickou stranu. Už rokem 1946 začala Churchillovým projevem v americkém Fultonu de facto studená válka, (poprvé se tu ozvalo i slovo o „železné oponě“), která podstatně změnila geopolitické souřadnice dalšího politického vývoje Československa ve smyslu demokratického socialismu, jak si to přálo nejen mnoho mladých členů strany, ale i většina občanů poválečného Československa, což se projevilo i vítězstvím KSČ ve volbách v roce 1946. (Posun společnosti doleva začal ovšem už během války, jak o tom svědčí i málo známý programový manifest Za svobodu do nové Československé republiky z roku 1941, na jehož vzniku se podílely všechny skupiny první generace odboje, z nichž téměř nikdo nepřežil.)

KSČ nebyla také nějakým homogenním uskupením, v němž všichni říkali, dělali a páchali totéž. I v ní samotné docházelo k názorovému střetu mezi dogmatiky, kteří chtěli rychlé násilné převzetí moci s třídním bojem, a křídlem, které si přálo především vlastní československou cestu k socialismu bez třídního boje. To zpočátku chtěl i Gottwald, než se během dalších let postupně (zřejmě pod tlakem z Moskvy) posunul ke stalinistickému kurzu budování socialismu podle sovětského vzoru, včetně násilné kolektivizace zemědělství. (Tento posun je možné dobře sledovat v jeho projevech.) Komunistická strana tak národům Československa podstrčila formu socialismu, jakou si nepřály.

V poválečném tříletí 1945–48 se všechny tyto protichůdné tendence různým způsobem prolínaly a projevovaly. Bylo obdobím převratným, kdy vždycky dochází k překračování a přestupkům vůči právnímu řádu a často i násilí. Takovým aktem bylo například i zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v revolučních dnech roku 1918. A nezapomeňme, že i po sametové revoluci roku 1989 v situaci úmyslně přehlédnutých mezer v zákonodárnosti u nás došlo k řadě de facto nezákonných aktů, které umožnily nepředstavitelné množství majetkových přesunů a náhlých nelegálních zbohatnutí, na nichž se ovšem často podílely i děti komunistických předáků. Důsledky tohoto stavu pociťujeme dodnes a dodnes nenabylo právo té závaznosti a toho stupně ochrany občana a jeho (lidských) práv, kterou by v právním státě mělo mít. Viz exekuční zákon.

Převratné tříletí do roku 1948 nebylo ovšem obdobím zcela nezákonným, kdy si komunisté dělali co chtěli. Dekret o Národních výborech byl vydán už 4. 12. 1944, mělo tu jít ovšem o instituci prozatímní, která nebyla v české historii zcela nová. Až v Košickém vládním programu se staly základní složkou státní správy i samosprávy. Pokud jde o Národní výbory v Brně, nenašla jsem v magisterské práci Jana Čermina z roku 2015 ani zmínku o tom, že v Brně, jak píše Pavel Keřkovský, byl „proporcionálně vytvořený Národní výbor za pomoci Rudé armády a za asistence komunistů rozehnán“. Předsedou Zemského národního výboru byl od jeho vzniku v květnu 1945 až do voleb v roce 1946 národní socialista František Loužil; v Národním výboru pro Velké Brno bylo vzhledem k tomu, že zde ve volbách 1946 33 % hlasů vyhráli národní socialisté a KSČ se s 32 % umístila na druhém místě, 30 národních socialistů a 29 komunistů. Předsedou NV v Brně byl až do února 1948 národní socialista Josef Podsedník. Protože v zemi Moravskoslezské jako celku ale volby vyhráli komunisté, nahradil Františka Loužila komunista František Píšek.

Pokud jde o zmíněnou práci o Národních výborech jednoho z adresátů Hiršlových dopisů, Karla Bertelmanna, vědeckého pracovníka Ústavu státu a práva, jde o korektní právní analýzu vývoje a působení Národních výborů jako legitimních orgánů státní správy, ne o jejich oslavování. On, stejně tak jako jeho kolega Josef Vyskočil, patřil k široké vrstvě socialistické inteligence, rekrutující se především z generace narozené ve dvacátých letech minulého století, která po dvacátém sjezdu KSSS začala hledat ztracený smysl revoluce, utopie, která je ke komunismu přivedla. A právě tato generace se významně podílela na procesu destalinizace a postupné liberalizace režimu, která vyvrcholila Pražským jarem.

Národní výbory si také nemohly osobovat právo zavírat, trestat a popravovat, jak píše Pavel Keřkovský. To bylo úkolem mimořádných Lidových soudů zřízených na základě velkého retribučního dekretu presidenta republiky z 19. června 1945. Nešlo tu do roku 1948 o žádný hon na nekomunisty a jejich zavírání do nápravných táborů, jak píše Pavel Keřkovský, ale o mimořádné soudy, na jejichž základě byli trestáni udavači a kolaboranti. Lidovým soudem byli k trestu smrti například odsouzeni i K. H. Frank, Kurt Daluege a oba zrádci parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Podobné soudy existovaly tehdy v celé od nacistické okupace osvobozené Evropě. Národní výbory pouze pomáhaly při vyšetřování tohoto typu zločinů. Výkon trestu v jejích rukou právně nebyl. Celkem bylo občany i institucemi podáno 130 000 trestních oznámení, z nichž bylo uznáno 38 316 obžalob. Vyneseno bylo 713 rozsudků smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, 741 osob dostalo trest doživotního žaláře a 19 888 trest vyšší než 10 let. 9 132 obžalovaných bylo osvobozeno. Mimořádné lidové působily až do konce roku 1948. Tolik tedy k oněm údajným internovaným desetitisícům nekomunistů.

Významný neoliberální ekonom Friedrich A. Hayek v článku Intelektuálové a socialismus z roku 1949 připomíná starou myšlenku historika Johna Edwarda Dalberg-Actona, že totiž upřímní idealisté jsou v každém společenském hnutí v menšině. V procesu realizace jejich ideálů v rovině žité skutečnosti se k nim z různých důvodů přidávají lidé, jejichž cíle se od oněch ideálů liší, a připojením se k danému společenskému nebo politickému hnutí hledají především výhody pro sebe nebo moc, a zaštiťují se přitom původními ideály. Vzpomeneme-li si na fronty lidí čekající už krátce po osvobození před sekretariáty komunistické strany, aby se stali jejími členy, dovedeme si představit, jací lidé tehdy do ní také vstoupili a jak se pak mnozí z nich chovali a využívali převratové situace třeba jen proto, aby si užili moci, mohli se vyřádit, a měli k tomu legitimaci. Tuto zkušenost zneužití svých původních idejí a jejich deformaci mají za sebou ovšem nejen komunistické strany, ale i křesťanství a všechna další velká společenská a duchovní hnutí. Právě z jejich středu (to už Hayek neříká) pak ale v procesu jejich institucionalizace nebo uskutečňování vycházejí i jejich kritikové, ať už se jim říká kacíři, úchylkáři nebo trockisté, kteří proti deformacím původní ideje často s nasazením vlastního života bojují. Několik desetiletí nebo staletí po jejich často násilné smrti se z nich pak – ironií dějin – stávají vážení a uznávaní reformátoři. Myslím, že bychom si jako křesťané měli být vědomi křehkosti věcí lidských a u druhých hledat chyby sice kriticky, ale bez paušálního odsuzování a pokorně si vědomi chyb vlastních.

Konečně, tvůj pravý prezident!

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:30
Konečně, tvůj pravý prezident! Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:30 Alexandr Flek Číslo 10/2018

Evangelium podle Parabible

Jednou z cest, kde se může náš současník potkat s křesťanským poselstvím v jeho neotřelé podobě, je parafráze biblického textu, která biblické vyprávění inscenuje do zhruba odpovídajících reálií naší současnosti. O takové zpracování evangelijních příběhů se pokusil Alexandr Flek v díle, které právě vychází: Parabible, aneb Tisková zpráva o našem prezidentovi Ježíši z Nošovic. Přinášíme dva úryvky.

Ježíš na Hrad!

Přiblížila se hodina H. Když dorazili až na Břevnov u vrchu Petřín, Ježíš vyslal dva učedníky napřed: „Jděte k prvnímu činžáku tamhle v té ulici. U zábradlí je tam kolo připoutané řetězem. Zámek má kód 777, tak ho odemkněte a přivezte ke mně. Kdyby na vás někdo z domu chtěl volat policii, řekněte: ‚Prezident ho potřebuje,‘ a hned vás nechají.“

To se stalo, aby se naplnilo slovo dávného vizionáře:

Oznamte Matce měst:

Konečně, tvůj pravý prezident!

Slušný a skromný, jedoucí na kole,

ne v obrněné koloně.

Učedníci tedy šli a postupovali podle Ježíšových instrukcí. Obstarali to kolo, nastavili mu sedlo, dofoukli gumy a Ježíš nasedl a zamířil k Hradčanům.

Na chodnících ho vítaly davy příznivců. Někdo dokonce na ulici rozvinul červený koberec a všichni trhali rozkvetlé šeříky a házeli je před něj, když projížděl kolem. Nakonec dav zhoustl tak, že zablokoval dopravu zepředu i zezadu a skandoval:

„Už je to tady!“

„Ježíš na Hrad!“

„Ať žije Prezident Osvoboditel!“

Celým městem otřásalo revoluční nadšení. Mnozí ale nechápali, co se děje, a tak se ptali: „Kdo to tam jede na kole?“

„Ježíš!“ odpovídali ti, kdo se vyznali. „Nestranický kandidát odněkud z Moravy…“

Za chvíli tam budem spolu

K popravě s ním vedli ještě další dva vězně odsouzené za protistátní činnost. Když přišli na místo zvané Pankrác, postavili je ke třem šibenicím, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Při pohledu na katy Ježíš hlesl: „Bože… odpusť jim. Nevědí, čemu napomáhají!“ Bachaři si zatím rozebírali jeho osobní věci.

Lid seděl u televizí a sledoval to v přímém přenosu. Mnozí se mu posmívali, hlavně ti, co vždycky všemu rozumí: „Pořád někde zachraňoval svět – a teď nemůže zachránit sám sebe? Jen ať se předvede, když si myslí, že je něco extra!“

Bachaři si z něj utahovali. Nabízeli mu cigaretu se slovy: „Jen si vezmi, excelence, ať se ti uleví!“ Někdo mu totiž z legrace připnul placku: Jesus for president.

Když už jim navlékali oprátky, jeden z odsouzenců na něj zavrčel: „Pěknej prezident! Neumíš pomoct ani sobě, natož republice!“

Ten druhý ho ale okřikl: „To ani v tuhle chvíli nemáš svědomí? My jsme v boji proti režimu neváhali vraždit. Teď nás trestají za to, co jsme spáchali – on ale nikomu neublížil!“ Pak se otočil k Ježíšovi a řekl: „Prosím tě, vzpomeň si na mě, až přijdeš do nebe…“

„Věř mi, brácho,“ odpověděl mu Ježíš, „za chvíli tam budem spolu!“

Konzervativní evangelíci ven?

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:29
Konzervativní evangelíci ven? Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:29 Jakub Drápal Číslo 10/2018

Martin C. Putna v Protestantu (8/2018) zmiňuje osm poznámek „dělníka jedenácté hodiny“ vztahujících se k současnosti a budoucnosti evangelické církve. S mnohými lze s radostí souhlasit – třeba že církev je jen prostředkem a nikoli cílem či objektem uctívání, či že může čerpat mnohé ze své minulosti. Přesto jsou některé jeho poznámky problematické a až nepřátelské vůči části církve, byť jsou haleny do pěkného hávu.

Opakovaně se totiž Martin C. Putna vymezuje proti konzervativním proudům v církvi – vyzývá, aby ČCE byla „integračním prostorem všeho nekonzervativního“, a obrátila se ke všem těm, „kdo trpí v prostředí konzervativním.“ Ve vztahu ke konzervativním proudům by pak „měla odložit zdvořilost“ a měla by jasně „stát na straně společnosti otevřené a slušné.“ Mnohé z těchto bodů zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo.

Kdo z křesťanů by nechtěl stát na straně otevřené a slušné společnosti! Problém je, že se často neshodneme na tom, co to otevřená a slušná společnost znamená… Chceme společnost, kde spolu budeme jednat slušně a kde panuje svoboda projevu. Ale i na tom, co to znamená slušně či zda existují nějaké limity svobody projevy, popřípadě kde, se příliš neshodneme. O to komplikovanější to je, když na základě těchto obecných principů máme rozhodnout kontroverzní otázky. Znamená otevřená a slušná společnost, že stejnopohlavní manželství mají být rovnocenná těm různopohlavním? Znamená to říci, že role ženy a muže mohou být odlišné? Na tyto názory mohou mít různé skupiny odlišné názory – a nemusí to nic vypovídat o jejich otevřenosti či slušnosti, popř. o stylu jednání s členy těchto skupin, ale o jiném světonázoru. V poznámce o „otevřené a slušné společnosti“ tak čtu něco více – tedy, že autor chce, aby společnost byla otevřená a slušná v tom smyslu, který se zdá správný jemu. Budu rád, pokud moji domněnku vyvrátí.

S Martinem C. Putnou se shodnu jistě i v tom, že církev má pomáhat těm, kdo trpí. Lidé ale mohou trpět stejně tak v konzervativním jako v liberálním prostředí. Zranění mohou vycházet jak z představ konzervativců o přílišném sešněrování životních možností, tak z představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život. Proč se radikálně vymezit proti prvnímu, ale zároveň nezmínit druhý problém?

Zejména nesouhlasím s tím, že by církev měla odložit zdvořilost, natož pak ke konzervativním proudům. Určitá zdvořilost by měla být všudypřítomná, vždyť láska je dobrotivá! Konfrontace, která je někdy nutná, však bez zdvořilosti povede jen k polarizaci, odchodům a zraněním. Nevím, jak by Martin C. Putna reagoval, kdyby četl v Protestantu výzvu, aby konzervativci odložili zdvořilost a konečně konfrontovali liberální proudy. Někdy se takové výzvy objevují – a opět, na samotné konfrontaci nemusí být nic špatného – ale výslovně volat po odložení zdvořilosti je nepodobné vyhlášení války mezi těmito proudy.

Evangelická církev je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály. Krásnými příklady jsou některé sbory, které se po revoluci nerozštěpily a jsou v nich silné jak konzervativní, tak liberální skupiny. Mám to privilegium, že jsem členem takového sboru, Praha-Braník. Jsou pak i primárně konzervativní sbory, popřípadě probíhají setkávání převážně konzervativních křesťanů například na Travné, kde se mladí setkávají přes padesát let. Volání po konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům by vedlo k omezení heterogenity tohoto prostředí, které je dnes čím dál vzácnější.

Musíme se tedy spokojit s tím, že pokud chceme zachovat současnou evangelickou církev, tak na některé otázky nebude nabízet společnou odpověď. Je tak otázkou, zda byla vhodná poslední vyjádření vedení církve. V prvním se církev stavěla velmi silně na obranu svobody slova umělců, aniž by reflektovala skutečnost, že některá vyjádření velmi urazila část členské základny. V druhém církev kritizovala diskuzi ohledně Istanbulské úmluvy, které spíše vyjádřila podporu, aniž by reflektovala, že část církve má dojem, že tato úmluva je součástí určité ideologie, která je problematická. V obou případech s názorem církve souhlasím – svoboda projevu je podstatná a diskuze ohledně Istanbulské úmluvy byla nepřiměřeně vyhrocená. Ale někdy je namístě říct nejen politicky liberální A, ale vzít v potaz, že tam je i konzervativní B, které zastává také část církve.

Pokud by se dlouhodobě vedla kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi (což je to, co Martin C. Putna navrhuje), tak by to jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví. Evangelická církev by přišla o mnoho. Konzervativní evangelíci často kladou výrazně vyšší důraz na misii, čtení Bible a církvi věnují mnoho peněz a času. Byl to právě jeden z nejkonzervativnějších evangelických sborů, Český Těšín, který se několik posledních let pokoušel resuscitovat sbor v Ústí nad Labem – a jezdili proto přes celou republiku.

Možná tato polemika pramení z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec. Nevnímám jej primárně jako osobu, která zuby nehty hájí současné pozice bez argumentační podloženosti; naopak v mém pojetí navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní. Možná máme s Martinem C. Putnou i výrazně jiné zkušenosti s konzervativci – poté, co jsem v různě dlouhých periodách strávil přes rok ve Spojených státech, přičemž jsem navštívil přes deset evangelikálních sborů, jsem získal o evangelikálech v USA výrazně jinou představu, než kterou líčí Martin C. Putna ve své knize.

Stojí-li evangelická církev na rozcestí, pak se může rozhodnout zbavit se svých konzervativních nebo liberálních členů či zůstat církví, která je ochotná přivítat křesťany různých přesvědčení, popř. přijmout, že různé sbory budou zastávat různé názory. Z hlediska společnosti to bude představovat určitou nečitelnost a nebude možné, aby se církev jednotně vyjadřovala ke všem společenským otázkám. Budiž. Věřím, že evangelická církev má mnohé, co nabídnout, a to zejména skrze své konzervativní členy.

Dělníku, jedenácté hodiny, nezpochybňujte prosím dělníky, kteří již dlouho pracují! Vzkaz Martinu C. Putnovi však končím jinak – přeji brzké uzdravení a aby se Vám zdravotní potíže co nejvíce vyhýbaly.

Autor je členem sboru Praha-Braník, doktorand na Právnické fakultě UK a asistent ústavní soudkyně.

Ven z bubliny

Protestant - Čt, 12/06/2018 - 17:27
Ven z bubliny Protestant Čt, 06/12/2018 - 17:27 Tomáš Trusina Číslo 10/2018

Odpověď Jakubovi Drápalovi

Děkuji J. Drápalovi za reakci na článek M. C. Putny (Protestant 8) a zejména, že vstoupil do rozhovoru z pozice, již on sám nazývá „konzervativní křesťané“ (v rámci ČCE). Pro tuto chvíli se ujmu se odpovědi a, jak doufám, i pokračování rozhovoru. Napadají mne k tomu následující body:

Především je potřeba, jak říkával prof. Heller, úklidu v pojmech. Co obnáší nálepka konzervativní, popř. liberál? Putna sděluje, koho a co má na mysli, když opakovaně píše „vše nekonzervativní, neklerikální, nefundamentalistické“. Znamená to, že pod pojmem „konzervativní“ se u Drápala skrývají i postoje klerikální a fundamentalistické, nebo dokonce „ultrapravicové politické konotace“? Na jiném místě ovšem píše J. Drápal o tradici pietistické, biblické, v církvi angažované – ale ta přece v době svého vzniku nebyla ani klerikální, a už vůbec ne konzervativní. Naopak se vymezovala vůči konzervativismu „zkostnatělé“ etablované církve, podobně jako letniční a charismatické hnutí v 90. letech, k čemuž se v bránickém sboru zcela jistě najde dostatek dokladů a pamětníků. Ti, kdo se účastnili tehdejších rozhovorů s představiteli tohoto hnutí za „tradiční“ ČCE, by spíš než o konzervativních křesťanech mluvili o anarchistech a libertinistech.

Jestliže se někteří včerejší křesťanští anarchisté prohlašují dnes za konzervativce, souvisí to daleko spíše než s pojetím víry či např liturgie (kde je církevní konzervativismus obvykle nejnápadnější) s ideologií křesťanské pravice, jejíž náplň se spíše než na tématech církevních a dogmatických projevuje v postojích společensko etických: v zápasu proti úplnému zrovnoprávnění stejnopohlavních svazků, proti tzv. Istanbulské úmluvě, proti skutečnému a účinnému zrovnoprávnění žen, v tvrdé či mírné formě islamofobie, v předsudcích proti přistěhovalcům a někdy otevřeném rasismu. Zastánci této ideologie přitom nevstupují do otevřeného rozhovoru, ale pracují s polopravdami, překroucenými informacemi, a lidi straší nejednou i vyloženými výmysly (čirým příkladem je „slavné“ Piťhovo kázání z 28. září, jehož věcný rozbor z pera Daniele Soukupa z 27. 11. najdete na Christnetu). Nepodezírám J. Drápala, že přímo zastává tyto postoje. Naopak, jeho text představuje po dlouhé době kultivovanou reakci, jejíž autor hned v první větě nepřejde jedním dechem od homosexuality k pedofilii a zoofilii, a v jeho textu vnímám od podobných postojů kritický distanc. Nicméně text sám nevylučuje možnost, že postoje podle něj „konzervativní“, tedy s nálepkou korektní součásti církevní a společenské pestrosti, jsou jen zástěrkou (resp. vytvářejí legitimní prostor) i pro ty, kdo vyznávají netolerantní ideologie – kterých pak v politickém prostoru umně a účinně využívají současní populističí politici. Putnovu textu rozumím v této souvislosti jako stručnému a výstižnému čtení „znamení doby“ a jsem za jeho napomenutí i narýsované perspektivy vděčný.

J. Drápal píše o liberálním A a konzervativním B. Jenže není realita postojů v církvi daleko pestřejší, neobsahuje celou abecedu? A není to tak, že okolo různých otázek se seskupují lidé různých duchovních východisek a tradic různě? Např. i v případě jím uváděného provolání na obranu svobody slova tvůrců brněnské inscenace: část „členské základny“ (přesněji její křesťanské cítění) uráželo nejen narušení této inscenace fašizující bojůvkou, ale zejména následné vyjádření pochopení pro tento čin z úst pražského arcibiskupa. Z tohoto pohledu je vyjádření synodu k dané věci problematické spíše jakousi falešnou ekumenickou solidaritou se saduceji z arcibiskupského paláce.

M. C. Putna psal svůj text na vyžádání editorů českobratrského jubilejního sborníku výhradně sám za sebe, nikoli za nějakou liberální skupinu či proud v ČCE. Proč se tedy hned cítit ohrožen potencionálním vytlačením z církve? Popř. líčit katastrofickou vizi, jak ČCE bez „konzervativní“ části členů a jejich aktivních postojů neobstojí? Na rozcestí nestojí totiž sama ČCE, ale dnes možná právě ti, kdo vyšli z prostředí charismaticko letničního – nebo naopak tradicionalistického, ale nejvíc ze všeho mají blízko k postojům výše jmenované „křesťanské pravice“, jejím propagandistickým způsobům a šíření strachu.

Na osobní rovině je potřeba hovořit, ovšem s oboustrannou vnímavostí, nikoli jako příslušník skupiny majitelů pravdy. Sám mám dlouhou pastorační zkušenost s lidmi, na jejichž duši a životech se různé podoby církevního autoritářství bolestně a dlouhodobě projevují. Zrovna tak mám dlouhodobé zkušenosti s pravidelnými rozhovory se zástupci dejme tomu evangelikálního, charismatického i římského křesťanství. V mnohém (snad nejen) mne obohatily, otevřely jinou perspektivu, umožnily se vzájemně hlouběji pochopit a začít respektovat. Zároveň mám zkušenost s tím, že tam, kde v posledních letech přišla na přetřes témata křesťanské pravice s oněmi prefabrikovanými argumenty, rozhovor najednou možný nebyl.

Sám jsem se při těchto příležitostech prohlašoval za fundamentalistu, tedy za toho, kdo současnou debatu opakovaně poměřuje fundamenty, tj. základy evangelijního poselství. A v tom fundamentu jde o vysvobození – v neposlední řadě k tomu, abychom hledali a rozpoznávali, kde zápasit o důstojnost těch, jimž je upírána, a neprosazovali sami sebe. Víra takto fundamentálně ukotvená může být pak v mnoha ohledech až provokativně vstřícná a otevřená. Jestli tomu někdo říká liberalismus, pak je to zcela jistě liberalismus fundamentálně křesťanský. Pokud se tedy J. Drápal ptá „Konzervativní evangelíci, ven?“, odpovídám mu ano, ven: ven ze své bubliny ke skutečnému rozhovoru a sdílení.

Dokud se vede rozhovor s věcnými argumenty, je to obohacující zkušenost pro každého z účastníků, nejen pro ty kdo zastávají ono A či B. Ve chvíli, kdy chci – ať už jako majitel té jediné správné zbožnosti, etiky či společenského konceptu, nebo jako propagátor trochu skrytější agendy (proti EU, či demokracii a lidské důstojnosti pro každého) za každou cenu vyhrát, je to cesta do pekel. V církvi i ve společnosti.

Církev musí investovat spravedlivě, ekologicky, humánně

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 12:01
Církev musí investovat spravedlivě, ekologicky, humánně Protestant Pá, 09/11/2018 - 12:01 Áron Tkadleček David Pfann Číslo 9/2018

Co znamená spravedlivě investovat?

Áron Tkadleček: Pro mě by bylo spravedlivé investování takové, jímž nikoho nepoškodím a nikomu neublížím a naopak poskytnu finance někomu, kdo hospodaří spravedlivě a ohleduplně a s ohledem na mně (nebo křesťanství) blízké ideály.

David Pfann: Ještě bych ale doplnil, že teď mluvíš o investování v tom už trochu zúženém pohledu, kdy investování rovná se půjčování peněz s úrokem. Investovat ale můžeme i do vlastních kapacit, můžeme využít současného dostatku peněz ke zlepšování situace té materiální složky ČCE, jako jsou opravy far a kostelů, nebo různých budov spravovaných Diakonií a podobně. To se do určité míry děje a je to dobře. Tohle pojetí investování je pak samozřejmě mnohem „bezpečnější“, než ukládání peněz do nějakých fondů, protože má církev svoje finance pod svojí přímou kontrolou.

Je to reálné? Nevede usilování o zisk ve výsledku vždycky k něčemu nespravedlivému, neohleduplnému?

ÁT: K téhle otázce jsme se dostali, když jsme o naší snaze, aby ČCE přestala investovat peníze do fosilních projektů, diskutovali na Facebooku. Osobně mi je ten pohled, který zmiňuješ docela blízký. Myslím, že pokud má člověk co nejdůsledněji uplatňovat morální ideály, k zisku to při dnešním nastavení společnosti nepovede.

Například pokud chcete jako podnikatel dodržovat úplně všechny environmentální standardy, starat se co nejlíp o zaměstnance, zaměstnávat těžko zaměstnavatelné, musí to být opravdu těžké a založené na nekonečné snaze, a zisku dosáhnete těžko. A pak je tu i otázka, proč nemáte ve stejné oblasti neziskovku nebo nepracujete míň a nepomáháte dobrovolně jinde.

Každopádně na investování církve za současných podmínek mám menší nároky. Malí podnikatelé mi pro investování přijdou asi vlastně fajn. Pro začátek by se nemuselo investovat alespoň do věcí, které jsou prokazatelně škodlivé a ničí naši budoucnost. Zatím jsme nebyli vyslyšeni ani v tom.

DP: Pokud bychom se v tomhle snažili dosahovat nějaké pomyslné dokonalosti, reálné to rozhodně není. Už základní podmínky umožňující investování jsou v praxi obvykle nespravedlivé ze své samotné podstaty – na jedné straně je někdo, kdo má víc peněz, než aktuálně potřebuje, na druhé straně někdo, kdo těch peněz potřebuje víc, než kolik jich aktuálně má. Což je samozřejmě strašně zjednodušující, ale vlastně je to i základ určité podoby úplného odmítnutí jakékoli formy investování – takové to u mnoha lidí zvláště v církvi stále přítomné automatické odmítání jakéhokoli půjčování na úrok, protože „je špatné, aby peníze vytvářely peníze“. V přímé konfrontaci mezi tímhle radikálním odmítnutím investování a pragmatickým postojem maximalizace zisku, který si nepřipouští určitou odpovědnost, jež s investováním souvisí, pak ale nakonec vyhrává spíše ten pragmatismus. Spíše než jeden nebo druhý extrém tak v tuto chvíli prostě potřebujeme nějakou rozumnou střední cestu, k níž se propracujeme skrze otevřenou diskuzi. Investování asi nikdy nebude úplně „čisté“ a ponese si určitý cejch „světskosti“, ale to samo o sobě by nemělo nikdy být ospravedlněním pro úplnou bezzásadovost v tom, jak s finančními prostředky pracovat.

Jak investuje ČCE?

ÁT: Celkově je podle mě investování ČCE hodně nepřehledné. Zdá se mi, že krom lidí, kteří investování organizují, vlastně nikdo nemá moc tušení, kam tyto peníze putují. Myslím, že by bylo skvělé, kdybychom všichni přesněji věděli, jak s těmito penězi nakládáme.

Nám se po pátrání na internetu podařilo najít, že ČCE investuje do dvou soukromých investičních fondů, které peníze poskytují dále. Fondy mají hodně široké portfolio, ale mimo jiné z jejich výročních zpráv vyplývá, že poskytují peníze třeba fosilním korporacím jako OMV nebo MOL. Asi by se v jejich investicích dalo najít mnoho dalších podivných věcí. A možná se také už investice mezitím změnily, vycházíme ze starších výročních zpráv, protože ty nové ještě nejsou dostupné.

Myslím si, že to není správné.

DP: S tím naprosto souhlasím. Vlastně mi spíš přijde, že slovo „nepřehledné“ zdaleka nevystihuje to, jak velká propast se postupně vytvořila mezi řadovými členy a členkami naší církve s jejich představou o církevních penězích a realitou správy našich financí v investičních fondech. Mám pocit, že naše církev pořád částečně chápe sama sebe prostřednictvím toho karafiátovského obrazu broučků – evangelíků, žijících soběstačně v chaloupkách. Ten je na jednu stranu hrozně silný a v něčem i pro dnešek inspirativní, na druhou stranu není moc v souladu s realitou dnešní ČCE.

Abych víc přiblížil, jak to celé investování konkrétně vypadá: ČCE si najala dvě společnosti, které se na na správu peněz a jejich investování specializují. Část svých financí určených na každodenní provoz různých církevních záležitostí si církev ponechala přímo ve své správě, zbytek aktuálně nepotřebných peněz pak rozdělila na dvě části, které svěřila těmto společnostem. Ty je spravují v podobě těch investičních fondů, o nichž mluví Áron. Jen pro představu, o jakých penězích se tu bavíme – oba tyto fondy byly v roce 2015 založeny každý s výchozí částkou 100 milionů korun, přičemž od té doby jsou do obou ukládány přebytečné církevní finance a současně postupně přibývají peníze z úroků z již investovaných peněz. Dnes tedy můžeme mít na každém z obou fondů zhruba po 150 milionech korun. Ve „velkém“ světě to vlastně zas tak velké peníze nejsou, z hlediska řadového karafiátovského broučka je to ale docela slušný obnos ležící na jedné hromadě.

Můžete popsat, v čem přesně spočívá vaše práce? Jak a do čeho můžete zasahovat? A jak moc je to potřeba?

ÁT: Za mě je hlavním cílem naší snahy, aby ČCE přestala investovat do fosilních paliv. Mimo to jsme taky chtěli v církvi upozornit na neprůhledné investování a problematiku klimatické změny (a obecně ekologie), což jsou témata, která se podle nás podceňují.

Napadlo nás, že by o takové věci jako změna investování mohl rozhodnout synod, takže jsme se o tom nejdřív bavili s různými lidmi a synodály. Domlouvali jsme se také s Markem Drápalem z církevního odboru pro životní prostředí, který připravil komplexnější investiční kodex. Nakonec kodex nebyl na synodu schválený, ale debata o něm se přesunula na příští synod.

Myslím si, že to, co děláme, je potřeba. Pokud mám mluvit konkrétně, tak třeba klimatická změna – pokud proti ní nebudeme nic dělat a budeme dál spalovat fosilní paliva – bude mít podle vědců katastrofální důsledky. Studie jejích sociálních dopadů mluví o stamilionech klimatických uprchlíků, tedy lidí, kteří přijdou o své domovy a živobytí, o přiživování válek a konfliktů o zdroje, o prohlubování chudoby a nerovnosti. Na tom bychom se neměli podílet. A pokud to mám vzít obecněji, myslím, že církev by měla být nositelkou pozitivních změn ve společnosti. Vnášet do ní jiné hodnoty, než je zisk, a nepřijímat logiku jeho fungování. Proto jsou potřeba snahy, jako je ta naše .

DP: Nevím, jak se v tomhle vlastně s Áronem potkáváme, ale za mě je v tomhle bodě rozhodně fér zmínit, že momentálně nám naše investice skutečně generují peníze, celý systém funguje a striktně finančně vzato je naše církev asi na dobré cestě k samostatnosti a dlouhodobé udržitelnosti. A je tomu tak díky nasazení a práci mnoha obětavých lidí, kteří církevní peníze spravují a na rozdíl od nás laiků se v problematice církevních financí skutečně dobře orientují. Vnímám to tak, že tou naší „prací“ by rozhodně nemělo být jen rozkopávání práce někoho jiného. Současně si ale myslím, že i v rámci církve, nebo možná právě v rámci církve, bychom měli být schopní rozvíjet schopnost uvědomovat si sdílenou zodpovědnost, mít zájem o širší souvislosti našich činů nebo právě otevřenost a svobodnou diskuzi nad závažnými problémy. A s tím je zkrátka současný přístup k financování a částečně i ke správě celocírkevních záležitostí obecně často v rozporu. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale přál bych si, aby naše malá iniciativa přispěla k tomu, že v rámci církve se o těchto věcech začne diskutovat. A ten další krok už naťukl Áron – církev má nebo by alespoň mohla mít i svoji úlohu v rámci celé české společnosti. A ta středně velká hromada peněz na našich účtech může spolu s tou trochou našeho sociálního kapitálu představovat docela slušnou páku. Jasně a srozumitelně veřejně komunikované rozhodnutí o divestování našich fondů z aktivit přispívajících ke změně klimatu a k dalšímu poškozování životního prostředí by nejspíš ani v českém veřejném prostoru nezůstalo bez odezvy.

Jak vnímáte návrh zdanit církevní restituce a také debaty, které vyvolal?

ÁT: Debata o církevních restitucích je hodně ožehavé téma, cítím, že se mnoho lidí osobně dotýká. Já se neodvažuji soudit, jak dobře je vyměřené, kolik peněz a majetku mají církve dostat. Od začátku té debaty mi ale přijde velmi relevantní obava, že až se církve odloučí od státu, povede to k tomu, že přijmou ve svém fungování neoliberální tržní logiku.

Chápu, že pro spoustu lidí jsou peníze nepříjemné téma. Myslím ale, že pokud chceme problémy spojené s penězi řešit, to nejhorší, co můžeme dělat, je ignorovat je. Měli bychom přemýšlet na spravedlivým a správným zacházením s penězi, protože v dnešním světě hrají zásadní roli.

DP: Upřímně to také nesleduji nijak detailně. Dost zásadní je pro mě argument, že to v podstatě není možné protlačit právně, a vlastně doufám, že tomu tak nakonec skutečně bude. Připadá mi, že ta debata je klasickým příkladem obecné neschopnosti docházet konsenzu v zásadních věcech. Nějak se nedaří nastartovat proces skutečně konstruktivní veřejné diskuze, který by nás dovedl k řešení sice ne dokonalému a naprosto spravedlivému, ale obecně přijatelnému, funkčnímu a v zásadě nezpochybňovanému. Vyřízeno, hotovo, jdeme dál… Místo toho ale často končíme s podivnými polovičatými kompromisy, na nichž někdo vydělá, ale dost lidí zůstane tak nějak mimo, odcházejí s pachutí související s tím, že se jich vlastně nikdo na nic neptá a možná je taky někdo tak trochu odrbal. Není pak divu, že tyhle neuspokojivě ukončené debaty mají tendenci se stále znovu otvírat, zvláště když se to hodí pro dosažení aktuálních cílů některého z politických aktérů. Místo toho, abychom se pak postupně propracovávali k řešení skutečně zásadních problémů, neustále se cyklíme v nijak zvlášť se nevyvíjející debatě o stále méně aktuálním problému, který zapleveluje náš veřejný prostor. Tohle je samozřejmě trochu strejcovské nadávání, jak je všechno špatně. Určitě přitom najdeme spoustu příkladů, kdy i dost dlouhá a spletitá veřejná debata nakonec dospěla k nějakému kvalitativnímu posunu a smysluplnému závěru. U restitucí mám ale spíš pocit, že mají potenciál zařadit se po bok celospolečenských debat typu „měli jsme se bránit?“, „Dunaj–Odra–Labe“ nebo třeba „Mariánský sloup“, u nichž není pochyb o určité závažnosti tématu, nicméně diskuze je reálně dost mělká a přitom zvládá okupovat nemalou část kapacity mediálního prostoru, v němž pak nezbývá místo pro věci, které skutečně hoří. Jako třeba, jaká by měla být role církví tváří v tvář aktuálním hrozbám jako je blížící se klimatická katastrofa, zjevná krize demokracie nebo nárůst nerovnosti a obecného vzájemného neporozumění ve společnosti.

Za rozhovor děkuje Jan Škrob

Pasiž beránky mé

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 12:00
Pasiž beránky mé Protestant Pá, 09/11/2018 - 12:00 Tomáš Trusina Číslo 9/2018

Zabýval jsem se nedávno opět textem ze závěru evangelia podle Jana, kde Ježíš mj. pověřuje Petra pastýřskou službou. Janovo vyprávění mne při prvním čtení dráždívá jakýmsi vzduchoprázdnem, v němž Ježíšova slova zaznívají. Jakoby mělo tendenci odpoutávat se od světa zkušeností, jimž se říká „reálný život“. Podobně i scéna na břehu Tiberiadského jezera, kde se Ježíš pověřuje Petra „Pas mé beránky“. K čemu se to pastýřství vztahuje?

Vzal jsem si tentokrát na pomoc román Heinricha Bölla Biliár o půl desáté, v němž ozvěna téhle evangelijní pasáže hraje klíčovou roli. Dilema, zda se jako pastýř postavit za bezbranného beránka, řeší jedna z hlavních postav tváří v tvář šikaně, kterou na spolužákovi (a jak později vysvitne – „beránkovi“) provádějí spolužáci inspirovaní nacistickým násilnictvím.

„Pojď,“ řekl Schrella, „tamhle jdou, neslyšíš?“ Uslyšel jsem je, chodník se už otřásal jejich kroky, povídali si, kam odjedou zanedlouho na prázdniny.

Za chůze bylo snadnější se zeptat:

„Proč to,“ zeptal jsem se, „proč to? Jsi Žid?“

„Ne.“

„Tak co jsi?“

„Jsme Beránci,“ řekl Schrella, přisahali jsme, že se nikdy ani nedotkneme Bůvolí svátosti.

„Beránci.“ Měl jsem strach z toho slova. „To je nějaká sekta?“ zeptal jsem se.

„Něco takového.“

„Ne strana?“

„Ne.“

„To já bych nemohl,“ řekl jsem, „já bych nemohl být Beránkem.“

„Ty chceš ochutnat Bůvolí svátost?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Jsou i pastýři,“ řekl, „kteří neopouštějí stáda.“

„Rychle,“ řekl jsem, „rychle, jsou už moc blízko.“

Sešli jsme dolů tmavým průchodem na západní straně, ještě jsem na okamžik zaváhal, když jsme se dostali na silnici; já měl jít domů vpravo, Schrella vlevo, nakonec jsem se však dal s ním nalevo cestou proplétající se mezi ohradami, sklady uhlí a rodinnými zahrádkami směrem k městu. Zastavili jsme se za prvním zákrutem, ponořeni do příkrovu mlhy, pozorovali jsme stíny spolužáků, které se pohybovaly nad zábradlím mostu jako siluety, naslouchali jsme hluku jejich kroků, jejich hlasů, jak sestupovali po schodech průchodem, dunivé ozvěně okovaných bot, a jeden hlas zavolal: „Nettlingere, Nettlingere, počkej.“ Nettlingerův silný hlas vrhl přes řeku divokou ozvěnu, která se roztříštila o mostní pilíře, vrátila se k nám, ztratila se kdesi mezi zahradami a skladišti za námi. Nettlingerův hlas volal: „Kdepak je ten náš Beránek a jeho Pastýř?“ Tříštící se smích nás zasypal jako střepy.

„Slyšels?“ zeptal se Schrella.

„Ano,“ řekl jsem, „Beránek a Pastýř.“

H. Böll tu případně vystihl, že postoje inspirované evangeliem budeme muset vždycky zaujmout uprostřed konkrétní reality tohoto světa. Tady nás Kristovo „pasiž beránky mé“ učí objevovat lidi, kteří ve své bezbrannosti nebo ve svých postojích volají po pastýřském zastání. Čím dál větší problém je ovšem domluvit se, kteří to jsou. Chceme-li odhalit, čím beránky ohrožuje naše doba – a co je naopak její „bůvolí svátost“, jíž je potřeba se vystříhat, nepomůže nám pouhé poučení z minulosti, protože současné ohrožení přichází často z úplně jiného kouta než v době třeba i nedávné. V tom spočívá lest dějin. Je jí vystaven (a ohrožen) každý, kdo vytušil, že obstát v životě znamená vystavit se výzvám, jež klade realita doby, v níž právě žiji. Té lsti se nevyhneme, utečeme-li se do církevní soběstřednosti nebo pouhého opakování poučení z minulých krizových vývojů.

Nechceme-li utíkat z nesnadných dilemat své doby, nenechme si především namluvit, že soucit, který překračuje hranice zaběhaných či vnucovaných škatulek, je pouhá naivita. Nevzhlížejme k autoritám, které nahánějí strach, neposlouchejme vlastní předsudky ani cizí lhaní. A jako křestané se moc neutápějme v starostech o církev. Koneckonců, církev, která moc nepečuje o sebe, ale staví se po bok různě naháněným a bitým beránkům, ta si nejen může být jistá, že ji ocení její Pastýř, ale po čase si (aspoň u někoho) získá renomé i v této časnosti. Renomé rozhodně křesťanštější, než apoštolé a pastýři, kteří vytrubují do církve a světa nesnášenlivost a zastrašování.

Kázání Dalibora Antalíka Copak já jsem Bůh? Text: Genesis 29,15–30,24

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:59
Kázání Dalibora Antalíka Copak já jsem Bůh? Text: Genesis 29,15–30,24 Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:59 Dalibor Antalík Číslo 9/2018

Gn 29,31–30,24

Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben; řekla totiž: „Hospodin viděl mé pokoření; nyní mě už bude můj muž milovat.“ Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: „Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto.“ Pojmenovala ho tedy Šimeón. A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny.“ Proto se jmenuje Lévi. A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: „Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu.“ Proto ho pojmenovala Juda. A přestala rodit.

Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“ Jákob vzplanul proti Ráchel hněvem a okřikl ji: „Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?“ Odvětila: „Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“ Dala mu tedy svou služku Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel. Bilha otěhotněla a porodila Jákobovi syna. Tu řekla Ráchel: „Bůh mě obhájil, také můj hlas uslyšel a dal mi syna.“ Proto ho pojmenovala Dan. Ráchelina služka Bilha otěhotněla ještě jednou a porodila Jákobovi druhého syna. Ráchel opět řekla: „V úporném boji o Boží přízeň jsem zápasila se svou sestrou a obstála jsem.“ A pojmenovala ho Neftalí.

Když Lea viděla, že přestala rodit, vzala svou služku Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu. Také Lejina služka Zilpa porodila Jákobovi syna. Tu Lea řekla: „Jaké štěstí!“ A dala mu jméno Gád. Pak Lejina služka Zilpa porodila Jákobovi druhého syna. Lea opět řekla: „Jaké blaho pro mne; všechny dcery mě budou blahoslavit.“ A dala mu jméno Ašer.

Ve dnech, kdy se žala pšenice, vyšel Rúben a nalezl na poli jablíčka lásky a přinesl je své matce Leji. Ráchel však na Leu naléhala: „Dej mi prosím několik těch jablíček lásky od svého syna!“ Ale ona ji odbyla: „Copak je to málo, žes mi vzala muže? Chceš mi vzít i jablíčka lásky od mého syna?“ Ráchel řekla: „Tak ať za ta jablíčka lásky od tvého syna spí tuto noc s tebou.“ Když Jákob přicházel navečer z pole, vyšla mu Lea vstříc a řekla: „Musíš vejít ke mně, najala jsem tě za mzdu, za jablíčka lásky od svého syna.“ I spal té noci s ní. A Bůh Leu vyslyšel; otěhotněla a porodila Jákobovi pátého syna. Lea řekla: „Bůh mi dal mzdu za to, že jsem svému muži dala svou služku.“ A pojmenovala ho Isachar. Lea otěhotněla ještě jednou a porodila Jákobovi šestého syna. Lea opět řekla: „Jak pěkným darem obdaroval Bůh právě mne! Tentokrát už bude můj muž zůstávat se mnou. Porodila jsem mu šest synů!“ A dala mu jméno Zabulón. Potom porodila dceru a dala jí jméno Dína.

I rozpomenul se Bůh na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Otěhotněla, porodila syna a řekla: „Bůh odňal mé pohanění.“ Dala mu jméno Josef a dodala: „Kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna.“

Hatachat elohím ánokí? Namísto Boha jsem (tu) já? Copak já jsem Bůh, Ráchel? Kdybych byl Bůh, vypadalo by to se mnou jinak. Léta jsem na útěku, sloužím u cizích, u tvého otce, Ráchel, a ten na mě občas ušije nějakou tu boudu. O místo pod sluncem se peru dnes a denně. O klacky pod nohama zakopávám zas a znova. I když jsem před nimi přestal utíkat, tak nejsem Bůh. Jasně, už netřu bídu s nouzí, ale stejně můj život není zrovna procházka rajskou zahradou. Žiju v provizoriu, pořád nikde doma. Sedm let dřiny jsem musel ustát, abych tě dostal za ženu, Ráchel. Ale místo tebe mi Lában o svatební noci vnutil tvou starší sestru, Leu. Nakonec jsem získal i tebe, ale za to, že budu tvému otci robotovat dalších sedm roků. Ne, tohle to Bůh dělat fakt že nemusí.

Teď mám ženy dvě. Dvě sestry. Sestry? Vždyť se s Leou máte rády asi jako kočka se psem. Sestry – nesestry – dvě cizinky … Skoro jako já s Ezauem. Jojo, i „vlastní brácha, ten může bejt Kain.“ To znám. Když už jsme u toho, tehdy jsem se jako Bůh asi ještě cítil. Možná, že jsem to všechno chtěl porychtovat sobě na míru. To s prvorozenstvím, i to Izákovo požehnání. Ale nějak se to vymklo. Spíš než hrdina bez bázně a hany jen taková šmíra. A teď si hrajete s ohněm vy dvě, Ráchel. Další sourozenci na baterky …

Jsi krásná, Ráchel, a já tě miluju, co jsem tě uviděl. O tebe jsem stál. O Leu jsem se neucházel. Dostal jsem ji, abych musel dřít jako kůň ještě dalších sedm let a mohl být s tebou. Ale jako tebe ji mít rád nedokážu. Nejde to … nevím proč. Možná proto, že nejsem Bůh, že nejsem jako On. Je to paradox, Ráchel, On nás umí milovat bez rozdílu. Ale jako by měl navíc zvláštní slabost pro ty, kdo zůstávají za hranicemi té naší schopnosti milovat. Viděl, že u mě Lea nabírá zpoždění na druhé koleji, když ty jsi měla zelenou. A tak se narodil náš první syn. Lea dostala dárek z nebe a já s ní. Dárek Boží do tohohle nemilovaného světa. Když porodila, vybrala mu jméno Rúben. Pak řekla něco, z čeho mi zatrne ještě dneska, když na to vzpomenu: „Hospodin viděl mé pokoření. Teď už mě můj manžel bude milovat.“ Spletla se, Ráchel, lásku k ní si naordinovat neumím. Tebe mám rád, i když spolu děti nemáme. Taky nevím, proč to tak je. Ale prostě to je.

Lea se pak radovala ještě třikrát, když nám porodila další tři syny – Šimeóna, Léviho a Judu. Zase marně. Teď už má potomky čtyři a rodit přestala. Ty nemáš děti žádné. A mně to vyčítáš, Ráchel!? Prý: „Dej mi děti, Jákobe, jinak umřu!“ Prosím tě, přestaň! Přestaň žárlit! Jasně, taky mě to mrzí – jako tebe. Ale copak jsem Bůh? Hatachat elohím ánokí? Jenom on umí dát život. Já tě miluju, ale na zázraky jsem ve škole chyběl! A fakt jsem rád, že na Boha už si hrát nechci …

Ráchel Jákoba vyslechla. Pak mu vyložila svou alternativu – jako kdysi Sára Abrahamovi: „Tady máš mou otrokyni Bilhu. Vejdi k ní, a tak i já budu mít z ní syny.“ Stalo se, a dítě, které Bilha porodila, sama nepojmenovala. To Ráchel mu dala jméno Dan, nikoli jeho biologická matka. Pak přišel na svět další syn od Bilhy. „Ať se jmenuje Neftalí,“ znovu přebrala iniciativu Ráchel.

Ani Lea však nehodila flintu do žita: Také ona manželovi poskytla svou služku Zilpu. Stejně jako Ráchel i ona sama dává Zilpiným dětem jména – Ašer a Gád. Zvláštní, to Gádovo jméno, doslova znamená „Štěstí“. Ale zbývá tu ještě pro štěstí vůbec nějaké místo? Možná – i když s dost hořkou příchutí. Stejně jako v celé téhle bizarre love story. Každá ze sester chce, co má ta druhá. Jako by se jim zdálo, že k vlastnímu štěstí potřebují právě to, „co já nemám a co jako na potvoru má zrovna ta druhá.“ Přitom ani jedna z nich není šťastná s tím, co má. Opravdu potřebuji ke štěstí přesně to, co má ta druhá, ten druhý? Opravdu mám věřit tomu, že až to budu mít, budu konečně happy?

Pak se přihodilo něco, co dopředu nenaplánujeme. Tak to někdy chodí. „Ve dnech, kdy se žala pšenice, vyšel Rúben a nalezl na poli plody mandragory (tak Septuaginta, Vulgata) a přinesl je své matce Lei.“ Co je na ní tak zvláštního? Její účinky – narkotické, afrodisiakální, horoucí. Ne náhodou staří Řekové uctívali svou bohyni krásy a milostné vášně jako Mandragorovou Afroditu.

„Čeho je moc, toho je příliš,“ říká si v duchu Ráchel. „Pořád jsem krásná, i po těch létech. Vím to, ví to i Jákob. Jsem žádoucí skoro jak bohyně – i když bez dětí. Že jsem se neutrápila touhou po nich, za to může Jákobova láska. Ztratit ji by bylo smrtící: „Leo, přenech mi, prosím, tu mandragoru, co ti donesl tvůj nejstarší!“ Dosud milovaná favoritka nahrává na smeč věčně druhé prvorozené: „Copak ti nestačí, žes’ mi odloudila muže? Že tobě lásku a vášeň dal a mně ne? Chceš mě obrat i o dárek od mého syna?“

Svého času licitovali Jákob s Ezauem o misku čočovice a prvorozenství. Teď je ve hře miska s mandragorou a manželova náklonnost. Sestry – nesestry jdou ve šlépějích bratrů – nebratrů. Jak daleko jsme ochotni zajít pro kousek „štěstí“? Ráchel je jasné, že teď se hraje o všechno. A tak hází do banku manžela: „Když se toho afrodisiaka vzdáš, dnes v noci je Jákob tvůj.“ Slušný hazard … Za devět měsíců se Lei narodil pátý syn Izachar. Po čase ještě i šestý, Zaclass="calibre2bulón. Nakonec dcera Dína. V tom zápolení dvou zfrustrovaných žen zůstává skryta otázka, na kterou asi nikdo nezná jednoznačnou odpověď: Co je víc, mít děti, nebo mít lásku?

Sám od sebe tenhle tyjátr dobře dopadnout nemůže. Ale naštěstí je tu ještě Ten, který umí vstoupit dokonce i do našich love stories, byť je občas umíme vygenerovat pořádně bizarní. Ten, který dává životu povstat i padat a může jím obdarovat. „I rozpomenul se Bůh na Ráchel“ a porodila syna Josefa.

Happy end, který uspokojí i diváka telenovely? Na první pohled by to tak mohlo vypadat. Prvoplánová milovaná hrdinka se po všech peripetiích konečně rozrodila. „Bůh odňal mé pohanění,“ říká na závěr s vděčností a srozumitelnou hrdostí. Zvítězila tím ve svém celoživotním klání nad svou starší sestrou? Nad prvorozenou, co zůstávala vždycky jen druhou v pořadí? Položila nemilovanou definitivně na lopatky?

Člověk by to tak mohl vnímat. Ale jak to vnímá Ten, kdo ten dlouhý příběh s námi lidmi kdysi rozehrál? Ten obdarovává lidmi milované i lidmi nemilované. „Svému slunci dává svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé,“ dodal na toto téma jeho Syn (Mt 5,45). Na hlavní hrdiny a subrety, stejně jako na vedlejší postavy. Kompars pro něj neexistuje. A za to mu patří díky. Co říci nakonec? Snad jen tolik, že další příběhy o Božím lidu ukážou, jak nikoli z linie milované Ráchel, nýbrž zcela paradoxně z Ley, té nemilované z druhé koleje, jednou povstane Mojžíš, Áron, David a, ano, i mistr z Nazaretu. Ne, my opravdu nejsme bohové … A je to dobře.

Amen.

Mezi Švýcarskem, Československem a Mexikem

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:57
Mezi Švýcarskem, Československem a Mexikem Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:57 Bernard Martin Číslo 9/2018

17. října zemřel nečekaně ve věku 77 let farář Bernard Martin, který se „rád se považoval za českého bratra, i když jeho mateřštinou byla francouzština a byl vděčným občanem švýcarského spříseženstva.“ Patřil k „redakčním poradcům“ Protestanta a doufáme, že se podaří dotáhnout jeho projekt spolupráce s časopisem francouzských reformovaných Reformed. Jako připomínku jeho rozkročení, které sahalo až do Mexika, otiskujeme závěr jeho delšího zamyšlení o napětí mezi církevní institucí a ježíšovským hnutím. Vystihuje typické důrazy jeho myšlení. Celý text vyšel ve sborníku SpEKu č. 23 Jak se dělá sbor.

… Svou první idylu jsem zažil jako stipendista SRC v letech 1966 až 1971, kdy v Československu tály ledy a ze sněhu vykukovaly sněženky. V letech 2004 až 2012 jsem se pak směl účastnit mnoha skvělých akcí, navštívit asi 50 sborů, využít své diapozitivy z Mexika a zorganizovat tam tři nebo čtyři cesty, aby se setkali reformovaní z obou stran Velké louže. Zjistil jsem, že osou církve jsou stále sbory, tvoří její centrum securitatis. Dnes jsou sbory obětí rozkladné síly internetu. Internet sice poskytuje informace, kde se co duchovního děje: kláštery, kurzy, různá shromáždění, týdenní cvičení, přednášky a návštěvy. Specializované služby církve jsou jistě nutné. Ale zcela nezastupitelné zůstávají sbory jako velké rodiny.

Ježíš se pohyboval mezi lidmi, mezi malými komunitami, které se vždy někde znenadání objevily. Toto hnutí pokračovalo po jeho smrti. Také apoštol Pavel oslovoval menší skupinky lidí. Za Konstantina se církev stala velikou, téměř imperiální institucí. Jean-Louis Leuba, švýcarský theolog z Neuchâtel, napsal knihu nazvanou L’institution et l’événement, „Instituce a událost“. Popisuje dva póly existence církve. Místní sbor zůstává nezbytný jako centrum securitatis a jako místo, kde se setkávají, nebo by se alespoň měly a mohly setkávat různé generace. Jak píše Zygmunt Baumann, „rozdíl mezi opravdovou komunitou a sociální sítí spočívá v tom, že ke komunitě musí jednotlivec patřit, zatímco sociální síť vždy patří jednotlivcům.“

Naše Vaudská církev vynaložila hodně sil na obnovu organizace, neměla už ale tolik síly ani chuti, aby dala zelenou svým sborům: aby se v nich lidé shromáždili kolem slova, svátosti a služby, aby měli čas na solidaritu s křesťany ve světě, kteří jen přežívají a nemají čas na organigramy a schematismy. Reorganizace církve způsobila trauma. Líbí se mi výrok Helmuta Schmidta: „U Poppera jsem se naučil, že pro adekvátní demokratickou praxi platí v ekonomice, ve společnosti i v politice princip postupných reforem. Velké a převratné změny ohrožují svobodu občanů, protože v případě nezdaru stojí jejich náprava mnohem více obětí, než kdyby se postupovalo menšími kroky.“

Dějiny církve nejsou psány jen ze shora. Sbory je píší ze zdola. Dějiny tvoříme my, a děláme to proto, abychom nenechali místo mocenským šílencům, trůnům, panstvům, vládám a mocnostem. Máme dělat malé věci na malých místech a s malými lidmi, a to s nadějí, že to světu bude pomocí.

Ve Francii působí Mission Populaire de France, „Miss Pop“. Tvoří ji malé jádro dobrovolníků a jeden farář na plný úvazek. Toto jádro žije jako sbor: bohoslužby, biblické hodiny, modlitební chvíle. Jejich cílem je ale služba chudým, bezdomovcům, uprchlíkům, prostitutkám a všem slabým na okraji společnosti. Neposkytují jenom konkrétní pomoc. Zvou také ke společnému slavení s radosti.

Oslavili jsme výročí reformace. Luther našel osvobození od Zákona. Organizace a reorganizace se mohou stát takovým Zákonem, kterým se církev bude chtít spasit. Národní církve byly jistě nádherné, ale dnes už nežijí. Představitelé národních církví jsou z toho v depresi. Je třeba začít z jiného konce. To jsem se naučil od mexických evangelíků i od českobratrské církve zde.

Zeptal jsem se jedné mladé teoložky z naší ČCE, zda by nebylo dobré, aby se církev rozmnožila. Udiveně se na mne podívala a pravila: „A proč bychom se měli množit?“ Překládám si to polopaticky: Sůl země neznamená polévku ani kaši. Je pouze tím, co dodává chuť!

Ve stopách Komenského, Husa i Chelčického jsem zažil bratrské křesťanství, které nebylo omezené hranicemi. A také sílu reformační tradice a smysl pro odboj, tak jako v reformované církvi ve Francii, jejíž vývoj je velmi obdobný. Ve Švýcarsku jsem zažil občanské křesťanství. V Mexiku pak hluboké přátelské křesťanství mimo jakékoli viditelné struktury církve, v nichž bude mít ekumenismus ještě hodně práce. Jeden mexický bratr se mě ptal, proč u nás ve Švýcarsku chodí tak málo lidí do kostela. Odvětil jsem trochu provokativně: „To bude tím, že u nás nejsou zkorumpovaní starostové.“ Následovala bouřlivá debata.

Církve, sbory, křesťanské komunity a skupiny se dávají do pohybu tím, že vytvářejí obrovskou síť víry, v níž se navzájem jedni od druhých učíme. Vyžaduje to obdiv i kritiku. Ale jen tak můžeme prohloubit svou věrnost. Bratrství, občanství a přátelství, to trojí, by nebylo možné bez toho, že „vidín jest“ či „ukázal se“. (1K 15,5n) Náš praotec Jákob se probudil u nebeských schodů a prohlásil: „Na tomto místě je opravdu Hospodin – a já jsem to nevěděl.“ (Gn 28,16) Je to výkřik, který nám pomáhá ve chvílích smutku. Je to můj častý zážitek. Bohu díky.

Stále živé mikróby boľševizmu

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:56
Stále živé mikróby boľševizmu Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:56 Ivan Čičmanec Číslo 9/2018

Několik let nám do redakce chodí Tvorba, revue pre literatúru a kultúru, vydávaná čtvrtletně slovenskými evangelíky. Založil ji básník Emil Boleslav Lukáč, po obnovení v r. 1990 vychází již 28. ročník. Redakce si všímá i česko-slovenských témat, číslo 3/2018 přináší obsáhlé texty, věnované 100. výročí založení republiky a 50. výročí sovětské okupace. Ivan Čičmanec svůj text uzavírá slovy, aktuálními zdaleka nejen na Slovensku:

Či si to už chceme priznať alebo nie, mikróby boľševizmu, ktoré do nás naočkovalo štyridsaťjeden rokov jeho nadvlády nad verejnými vecami u nás, sú stále živé. Dnes už síce otvorene nepropagujeme triedne hľadisko, stále však starostlivo vyberáme to, čo je akože „typické", t. j. to, čo sa hodí našim materiálnym, rodinným alebo emocionálnym záujmom. V porovnaní s mnohými západnými demokraciami je v postkomunistickom svete priam krikľavý nedostatok principiálneho myslenia, neustále sa znamenite darí najrozličnejším predsudkom, fóbiám, ohováraniu, bigotnosti a, samozrejme, konšpiračným fámam. Radi kritizujeme korupciu tých, ktorých nemáme radi, mlčíme však o tej, čo páchajú tí, s ktorými sympatizujeme. Povážlivý je politický vývoj u našich južných aj severných susedov, bohužiaľ však vládnuca mentalita našich ľudí, a to nielen politikov, nedáva istotu, že sa čoskoro aj my neocitneme v tom istom košiari. Príznakov na to je viac než dosť. Jedným z najznepokojujúcejších su rastúce sympatie voči Putinovmu Rusku, ktorými sa značná časť nášho obyvateľstva, vrátane viacerých politických predákov, vôbec netají. Darmo sa hlásatelia týchto sympatií skrývajú za už dávno zoschnutý figový list panslavizmu, priam z nich kričí, že na dnešnom Rusku im imponuje predovšetkým autoritatívny politický štýl, v ktorom vidia liek na svoj zhubný strach zo skutočnej demokracie a slobody. Ja osobne si vysoko cením zduchovnenosť, imaginatívnosť a slobodymyseľnosť ruskej kultúry, ruskú literatúru čítam väčšinou v originále, takže ma nikto nemôže obviňovať z rusofóbstva. Ruská kultúra a ruská politika sú však dva celkom rozdielne svety. Najlepšie tradície ruskej kultúry vždy oponovali politickej moci, či už priamou spoločenskou kritikou alebo povyšovaním duchovných hodnôt nad materiálne, preto budú vždy hodné nášho záujmu. Som však presvedčený, že dnešný ruský režim v nijakom ohľade nemôže byť naším prirodzeným spojencom ani nasledovaniahodným vzorom. Je až priveľmi zrejmé, že v Rusku vládol boľševizmus o tridsať rokov dlhšie ako u nás, že vlastne tam aj vznikol a že tam mal d'aleko fatálnejšie dôsledky na spoločenské dianie ako tu. Všetci dobre vieme, že Rusko dnes protiprávne okupuje časti dvoch susedných štátov a aj ináč v medzinárodných súvislostiach vystupuje so zlovestnou konfrontačnosťou. Občas sa dokonca z Ruska ozývajú hlasy, že sovietska invázia do Československa r. 1968 bola nutná a že zabránila vypuknutiu tretej svetovej vojny (!). A vôbec nie je pravda, ako sa to často tvrdí, že v Rusku sa tzv. tradičné spoločenské hodnoty držia vo väčšej úcte ako na údajne dekadentnom západe. Mnohé ruské rodiny sú v rozvrate, je tam vysoká potratovosť, priam neuveriteľný alkoholizmus, všeobecne nízka úroveň zdravia obyvateľstva a percentuálne vysoká úmrtnosť ľudí v najlepšom veku.

Navyše tam vládne zhora neustále podporovaný a požehnávaný šovinizmus, xenofóbia, rasizmus, diskriminácia menšín, ako aj šikanovanie, niekedy tiež vraždenie nepohodlných politikov, novinárov a neraz aj žien, ktoré chcu žiť ako slobodné, nezávislé bytosti. A to už ani nehovorím o bezhraničnej moci Putinovi oddaných oligarchov, voči ktorým sú slovenskí oligarchovia iba veselou družinou nezbedných chlapčiskov. Toto všetko je vari užitočné uvedomiť si pri 50. výročí onej hroznej noci, keď sa k nám z východu dovalili bezohľadne hrmotiace tanky, aby zničili náš sen o slobode a ľudskej dóstojnosti.

Diskuse o české otázce

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:50
Diskuse o české otázce Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:50 Martin Šimsa Číslo 9/2018

Česká společnost byla na konci 19. století kulturně a národnostně konstituovaná, ekonomicky byla vyspělou částí Rakouska-Uherska, chyběl jí vlastní stát. Motorem národního obrození byl kulturní nacionalismus a občanská společnost (Hroch, Urban, Löwenstein). Měla zastoupení v říšském parlamentu, ale její postavení nebylo po rakousko-uherském vyrovnání (1867) rovnoprávné s Němci a Maďary. Filosof a sociolog T. G. Masaryk napsal Českou otázku (1895), která se stala podnětem k debatám, jež se vedou dodnes. Masaryk ji napsal po složení mandátu poslance v říšském parlamentu (1893) pro nesouhlas s mladočeskou politikou. Zřejmě reagoval na otázky Hugo Schauera: Jaký úkol má český národ a jaký smysl má naše národní existence? Naznačovaly možnost přijetí německého jazyka a německé kultury. Debata se zaměřila na smysl českých dějin. Vyznačovala se filosofickými, historickými, sociologickými, ale i politickými, tedy pragmatickými rysy.

Česká otázka přišla se silnou tezí, že česká otázka je náboženská, protože páteř českých dějin tvoří spor reformace a protireformace. Masaryk radikalizoval pojetí Františka Palackého, kde se husitská reformace jako pokus o reformu západního křesťanstva stává vrcholem našich dějin. Pro Palackého české dějiny znamenaly vzpomínku na velkou a slavnou minulost, Masarykovi šlo o přítomnost. Negativní nacionalismus považuje za špatnou formu lásky k národu, hodně energie věnuje kritice fals Rukopisů, zastává se židovského mladíka Hilsnera, který byl obžalován z rituální vraždy Anežky Hrůzové, odsuzuje antisemitismus. Kritizuje sklon k občanské a politické pasivitě a kultu mučednictví. Inspirován Karlem Havlíčkem Borovským nazývá aktivní občanství nepolitickou politikou. Cílem je národní emancipace, sebevědomý národ. K České otázce patří Naše nynější krize (1895), Karel Havlíček (1896)Jan Hus (1896). Masarykova kritika politických poměrů je i kritikou liberalismu jako indiferentismu. Česká otázka je i sociální (Otázka sociální), ruská (Rusko a Evropa), německá, slovenská a evropská. (Nová Evropa, Světová revoluce).

Liberální politik Josef Kaizl v Českých myšlenkách (1896) namítá, že obrození vychází z osvícenství a liberalismu, ne z husitské reformace. Josef Pekař (1870–1937), přední historik Gollovy školy v Masarykova česká filosofie (1912) odmítl Masarykovy studie z empiricko-pozitivistického hlediska jakožto nevědecké, tvrdil, že fakta musí předcházet teorii, odmítl diskontinuitní spojení reformace a obrození. Husitství je prý fenomén středověký, ne novověký. Proti principu humanitnímu staví princip národní. Masaryk se hlásil k francouzskému (Comte) a britskému (J. S. Mill) pozitivizmu jako lepšímu základu pro společenské bádání, než nabízí německý idealismus a rakouský herbartismus. V etice i filosofii dějin překračoval pozitivizmus hermeneuticky (výklad smyslu), a pragmaticky (dějinné události a osobnosti v přítomném působení). Historici pozitivisté považovali za vítěze Pekaře, protože stavěl na faktech, kritici poukázali na nereflektované konzervativní předpoklady. Historik Zdeněk Nejedlý (1878–1962) shrnul diskusi v roce 1913 dialekticky: Masaryk měl pravdu jako filosof, Pekař jako historik.

Masaryk spojil filosofii dějin s demokracií a republikouNové Evropě (1920) a ve Světové revoluci (1925). Otázky smyslu československých dějin a demokratické republiky se v další diskusi protínaly. Biolog a filosof Emanuel Rádl (1873–1942) a historik, teoretik revolucí (Smysl ruské revoluce (1927), Husitská revoluce (1934)) Jan Slavík (1885–1978) podrobili kritice Pekaře z hlediska metodologického. Rádl ve studii O smysl našich dějin (1925) ukázal, že fakta nemohou předcházet teorii, protože už jsou sama interpretována a vybrána. Navrhuje stanovit zkusmý pojem, který testujeme, volíme a zkoumáme fakta, která přijímáme nebo zamítáme. Výsledkem je přesnější pojem či jeho zamítnutí a nová hypotéza. Tvrdil, že existuje jen Masarykova teorie českých dějin a demokracie, jiní autoři přicházejí jen s pokusy o zpochybnění či popření, ne s alternativní teorií. Pekař znovu publikoval Masarykovu českou filosofii a v letech 1928 a 1931 připojil dva texty týkající se smyslu a periodizace českých dějin. Pekařovo stanovisko bylo smířlivější, protože soudil, že Masaryk se zasloužil o českou sebe-záchovu, polemizoval více s Rádlem a Slavíkem, připouští smysl, náhodu i dějinnou pragmatiku. Stojí blízko konzervativním a katolickým kruhům, které v druhé půli třicátých let koketovaly s fašistickým stavovským státem a tak se projevovaly v Druhé republice (1938–1939)

Nejvýznamnějším Rádlovým dílem byla kritika československého a středoevropského nacionalismu v knize Válka Čechů s Němci (1928), která nešetřila ani Masaryka. Týkala se převládajícího pojetí československé demokracie. Rádl ukazoval, v čem byla organického a většinového původu. Nejvýše stavěl smluvní pojetí demokracie, spravedlivé vůči všem občanům bez ohledu na národnost, náboženství a přesvědčení. Vycházel z Masarykova raného pojetí národa a kritiky negativního nacionalismu a ukázal kompromisy s lidovým nacionalismem ve vztahu k Němcům. Masaryk na Rádlovu kritiku neodpověděl, odborná a politická veřejnost ji odmítla jako proněmeckou.

Rádl po Hitlerově volebním vítězství zveřejnil knihu O německé revoluci (1933), kde popsal nacionální socialismus jako extrémní nacionalismus, který povede k válce. Ukázal rozdíl mezi západním pojetím svobody spojené s odpovědností a zákonem a anarchistickým pojetím svobody jako přírodní volnosti. Rozlišuje revoluce pozitivní, jako byla československá v roce 1918, a revoluci německou, protidemokratickou. Předpovídá nacistickou spolupráci s Ukrajinou, Chorvatskem a Slovenskem pro organické pojetí národa a státu. V roce 1935 publikoval německy psanou výzvu K politické ideologii sudetských Němců adresovanou sudetským Němcům, aby nevěřili Hitlerovi, ale mluvili a jednali s námi o společné budoucnosti v Československé republice na základě civilizačních a demokratických hodnot.

Šok a zradu představovala pro české občany i intelektuály Mnichovská dohoda (1938) a Druhá republika, ve které byla odsuzována Masarykova a Benešova politika a na veřejnosti se objevoval antisemitismus. Patočka publikuje Česká vzdělanost v Evropě (1939), kriticky, ale s respektem píše o Masarykovi a Rádlovi. Z české vzdělanosti má význam to, co obstojí v rámci evropské kultury, která reprezentuje setkání řecké filosofie, křesťanství a osvícenství.

Česká otázka hrála roli v odboji i emigraci, odbojová skupina Petiční výbor věrni zůstaneme (Masarykovi) měla program: „Za svobodné Československo ve svobodné Evropě“. Hromádka v USA napsal Masaryk mezi včerejškem a dneškem (1940) a o Rádlovi Don Quijote české filosofie (1943). Ruský lingvista Jakobson, který byl mezi válkami členem Pražského lingvistického kroužku, napsal v New Yorku hojně diskutovanou esej Moudrost starých Čechů (1943), která spočívala v přijetí slovanské bohoslužby Cyrila a Metoděje v 9. století a zaujetí pozice mezi Východem a Západem a z ní plynoucí protiněmecká československá nacionální ideologie. Toto pojetí bylo podporováno komunisty Budínem a Goldstückerem, také Jiřím Voskovcem, odmítnuto Hromádkou a Odložilíkem.

Po válce má mezi marxisty hlavní slovo Zdeněk Nejedlý, autor rozsáhlé nedokončené faktografické biografie Masaryka (1930–1937), v 50. letech se snaží marxismus zakořenit v českém nacionalismu prostřednictvím husitství. Radikální komunista Karel Kosík nejprve studuje radikální české demokraty v roce 1848, v šedesátých letech pod filosofickým vlivem Jana Patočky (fenomenologie, Heidegger) vydává marxistickou kritiku pseudomarxistického režimu v Dialektika konkrétního (1963). Česká otázka se projevuje v interpretaci Haškova Josefa Švejka a Kafkova Josefa K., sovětskou okupaci odsuzuje v článku v Literárních novinách Rozum a svědomí (1968) s odkazem na Jana Husa, v 70. a 80. letech otvírá otázku střední Evropy. Dalším marxistou byl Milan Machovec, který se v 50. a 60. letech zaměřoval na Husa, Dobrovského, Palackého, filosofii dialogu, knihu Masaryk vydává v roce 1968 a interpretuje ho jako protoexistencialistu. S Hromádkou, Hejdánkem a Jiřím Němcem stojí u kořene dialogu křesťanů a marxistů v 60. letech.

Masarykovská a rádlovská tradice žila v akademické Ymce (rozpuštěné v roce 1950), v Nové orientaci (působila v letech 1958–1975 na půdě ČCE), v osobě kontroverzního (spolupracoval s komunisty v letech 1948–1968, odsoudil sovětskou okupaci v roce 1968) protestantského teologa J. L. Hromádky (1889–1969) a Boženy Komárkové (1903–1997), autorky Původ a význam lidských práv (napsáno v roce 1948, vychází v samizdatu, knižně v roce 1990). Nejvýznamnějším představitelem mladší generace byl Ladislav Hejdánek (* 1927), který promýšlí filosofii ne-předmětnosti v návaznosti na Masarykův realismus, Rádlovu kritiku a Patočkův negativní platonismus v otázkách pravdy, víry a nepolitické politiky.

Jan Patočka (1907–1977) byl fenomenolog, který tvořivě rozvíjel Husserlovu a Heideggerovu fenomenologii a její francouzskou a německou recepci, ale také se zabýval řeckou filosofií, Komenským, Masarykem a Rádlem. Komenského představil jako filosofickou alternativu k Descartovi, Masaryka a Rádla s respektem kritizoval jako křesťanské platoniky, navrhl koncept negativního platonismu, zakládá existenciálně fenomenologickou školu, viz Kacířské eseje o filosofii dějin (1975). S Arendtovou kritizuje totalitární režimy jako velké domácnosti, řešení hledá v „solidaritě otřesených“.

K oživení české otázky a demokracie dochází v Pražském jaru v roce 1968. Manifest 2000 slov, jehož cílem byla svobodná společnost, sepsal spisovatel Ludvík Vaculík na základě mnoha podnětů od vědců i občanů mimo struktury KSČ. Na počátku roku 1969 došlo ke sporu o interpretaci roku 1968 mezi spisovatelem Milanem Kunderou, který v Český úděl (Vánoce 1968) vyzdvihl odpor československé veřejnosti proti okupaci, a Václavem Havlem, který v odpovědi Český úděl? (únor 1969) kriticky hodnotil posrpnové přizpůsobování novým poměrům a ptal se na odpor v současnosti a v budoucnu.

Významně se k české otázce vyslovili katolíci. Na 2. vatikánském koncilu vystoupil kardinál Beran s podnětem rehabilitace upáleného Jana Husa (1415), v 70. letech napsal František Schwarzenberg O smysl našich dějin, kde ocenil husovskou i masarykovskou tradici. Karel Skalický k českým dějinám v Prolegomenách k budoucí filosofii českých dějin počítá tradici cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojanskou, obrozensko-masarykovskou i komunistickou, kde oceňuje přínos reformního marxismu.

V Chartě 77 se sešli nezávislí intelektuálové a občané, kteří odmítali okupaci i normalizační režim, a společnou platformu našli v obraně lidských práv. Prostřednictvím Patočky, Havla a Hejdánka byla spojena s českou filosofickou i demokratickou tradicí. Dokument Právo na dějiny (1984) rozpoutal polemickou diskusi o hodnocení dějin, ale i o směřování Charty pro porušení konsensu o nepreferování vlastního politického přesvědčení, protože prozrazoval konzervativně katolický rukopis. Komárková v reakci na to napsala Česká otázka v průběhu tohoto století (1985).

Po sametové revoluci byl Václav Havel konsensuální postavou disentu, který dále sledoval lidská práva, rozvoj občanské společnosti a vstup do evropských a atlantických struktur. Václav Klaus prosazoval neoliberální ekonomickou reformu, jako prezident přešel na obranu „národních zájmů“ a protievropskou politiku. Vítězové voleb v roce 1992, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, se dohodli na rozdělení Československa bez referenda.

Erazim Kohák, který strávil 41 let (1948–1989) v USA, se české otázce věnuje v knize Domov a dálava (2009), kde hledá kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, zvláště u Masaryka a Patočky, protože našli odpovědi pro národ ve své době. Rozvíjí ekologickou etiku (Zelená svatozář) jako koncept dobrovolné skromnosti a udržitelného života a jako kritický koncept vůči neoliberálnímu kapitalismu a konzumerismu.

Česká otázka je i dnes spojená s otázkou slovenskou, středoevropskou, demokratickou a evropskou. Nacionalismus se proplétá našimi moderními dějinami, politikou i filosofií, populismus byl nástrojem nedemokratických vlád, nyní si zvykáme na to, že je součástí běžné demokratické politiky.

Psáno pro francouzskou encyklopedii zaměřenou na duchovní dějiny střední Evropy. Mírně upraveno. Hodně je čerpáno z: Miloš Havelka: Spor o smysl českých dějin 1895–1938 a Spor o smysl českých dějin 2 1938–1989. Mezititulky redakce.

Uvnitř listopadu bývá srdce přehřáté

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:49
Uvnitř listopadu bývá srdce přehřáté Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:49 Klára Krásenská Číslo 9/2018

Rána probouzená do šera a ševelu deště za okny, do sebe vhroužené hrdličky v ubývajícím listí bříz – loučí, na konci října vrcholky nesou sotva pár listů, při zemi ještě stále zelené. Končí říjen; do týdne bude všechno už prchavě měděné, do týdne se nade dny usadí mlha, doma bílá a tvárná nad lesy, v Praze popelavá, zneviditelňující město. V oknech svíce vyhlížejí dušičky – brzy průvodem potáhnou na hřbitov nade vsí. Hřbitov opadaných planých švestek, hřbitov obklíčený topoly, hřbitov míjený břízami – už ne loučemi; tady mezi poli až k lesu profukuje mlha, břízy bludně blikají. Vše přilehlé je ohryzáno tmami / na útlé mřížky, skrz které hasnouc proniká / svatého tvého těla bludičkové světlo. // V bázni se zháším, aby mně neulétlo; / a žalostně nejistý jsem, co vlastně teď mi uniká, / když v nevěřících rukách rozžehnuté troskotá mi.

Pokud už se začátkem listopadu rozední, šero houstne od čtvrté hodiny odpolední. Někdy dříve. Zapálit svíce lze v sedm hodin ráno a ve čtyři hodiny odpoledne. Někdy celý den. Začátkem listopadu v sobě nacházíme zhoustlou potřebu být ve čtyři hodiny doma a zapalovat svíce, zavřít všechny dveře, otevřít všechno mlčení, snad abychom cosi nevyrušili. Co v nás usíná a co se probouzí? Mléčně se valí loudavá ticha sráznými ranami našeho stesku; / usínají za pohyby, jimiž uhýbáme smrti, a v dusném lesku / tmy, kterou vynášíme z těl, se nezachycena vyčerpaně třpytí.

Tma vynesená z těl – kam se poděje? Mizí? Kamsi se vpíjí? Stává se snad tmou mimo těla? Tmou viditelnou, tmou noční? Co se odehrává uvnitř, dívá-li se člověk ještě večer do plamínků? Uspává nebo naopak probouzí duši? Co se odehrává, když se nadechne ke sfouknutí, když už večer dojde svého konce, rozestlaná postel anebo ne – stálé puzení ještě zůstat, čekat na útlý proužek dýmu a závan sirné vůně, čekat, co se stane potom? Samotářsky v noci svůj obraz / obnažuji uvnitř stěny. / Něco na něm dokresluji, něco, / co svíce za mnou mění / v mých rukách. Řeknu to tiše: / Něco bezbranného na ochranu.

Je něco v těch hodinách, dnech, týdnech, vytrácí se to možná až s březnem nebo dubnem, co popouzí k ostražitosti, k hladovému naslouchání, k zírání do tmy, něco nechceš přeslechnout, napínáš oči, abys neminul vteřinu padající hvězdy, o Něčem se mluví, o Něčem se mlčí v té samotě mlhy, deště, holé hlíny, havraního křiku: Nevím, bylo-li to tak, / snad chtěl jsem: země zmizela. / Celá pláň mrtvý, ležmo černý plamen. / Z vran a vran a vran; obzory vykrákané. / Z nebe čerň, čerň jen zela, / nebe nebylo. // Zdeničko, zařval jsem, zastav, něco se stane. / Buď se to propadne, nebo vzplane. / Shůry dolů, zdůli nahůr to černé vzplane. // Stalo se, vrány vzletěly. Jedna a všechny / Odňaly naráz krajině beztělí, / nehybnem těžkým hýbaly lehce a plamenně, / lehounce vyňaly zimní slunce z klece k proměně / v jásavé, zlatočerné plameny.

Těžké nehybno krajiny, kterou probouzí vrány, těžké nehybno noci, vracíš-li se z vlakového nádraží na městečku: takovou noc probouzí jiskry vyletující z komína po cestě, těžké nehybno srdce – srdce zapouzdřeno v ostychu večer, nehybno těla, které čeká na Tělo: než nás prostoupí ono cudně neúnavné, / jež není silou a nemá ani fáč, / leč co nás zachránivši, současně nás poráží – tak jako ořechy se rážejí, aby se vydaly oproštěny od hnijících slupek a skořápek své křehkosti.

Pozn.: Verše použité v textu byly převzaty z básní výboru Přepadání (1974–1994): Naslouchání, Zasypání, Ticha, Jak to tu chodí, Modlitba (I / Noci, měsíce), Z cesty na kralupský hřbitov (III / Adagia)

Vyšlo v souborném vydání Jaromír Zelenka: Básně; Triáda, Paseka; Praha, Litomyšl, 2010

Všechno v tomto představení je pravda

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:48
Všechno v tomto představení je pravda Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:48 Kristýna Pilecká Číslo 9/2018

V den stého výročí založení Československa se v Divadle pod Palmovkou odehrála hra Spravedlnost polského režiséra Michała Zadara. Stalo se tak v rámci festivalu Palm Off Fest 2018, na němž, stejně jako minulý rok, vystoupil varšavský soubor Teatr Powszechny. Hra Spravedlnost je ojedinělá tím, že směřuje divákův pohled do minulosti a konfrontuje jej s přítomností, v níž se řada národů vyrovnává s problémem soužití s menšinami. Vrací nás do r. 1968, kdy v Polsku proběhla masová emigrace 13 000 Židů. Herci ji divákům prezentují spíše jako vyhnání či nedobrovolný odchod. Podnítila ho státem řízená ideologie protižidovské nesnášenlivosti. Ta přispěla k nepřátelské atmosféře ve společnosti rozněcované nenávistnými články a dokola se opakujícími antisemitskými stereotypy. To, že „Všechno v tomto představení je pravda,“ jak oznamuje titulek nad scénou, dokazují herci tím, že všechny repliky čtou z titulkovačů nebo powerpointových slajdů, na nichž se diváci mohou přesvědčit o autenticitě dobových dokumentů. Všechny ve hře použité dokumenty jsou výběrem z mnoha dalších textů ilustrujících šikanující atmosféru let 1968–1971. Tím hra získává určitý dokumentární ráz. Sekvenci za sekvencí střídají pobídky herců: „Poproszę o slajd“ (poprosím o slajd) nebo „Proszę o projekcję"  (prosím projekci).

Nejenom obsahy štvavých článků, ale i autentické záznamy výpovědí Židů, kteří zemi opustili s pěti dolary v kapse, cestovním dokladem, se ztrátou občanství a bez jakékoli právní ochrany, dokládají diskriminační atmosféru té doby. Kdo to měl na svědomí? „Kdo nese odpovědnost za to svinstvo?“ rozuměj odchod 13 000 Židů, k němuž tak nějak přispělo všeobecné klima ve společnosti. Želízka do ohně přikládali konkrétní lidé – novináři vybízející svými nejapnými články k nenávisti vůči Židům, kteří údajně mohli za zlo v Polsku a nakonec i za holocaust sám.

Herci uvádí konkrétní jména konkrétních lidí. Mnozí z nich už nežijí, jako například Wladyslaw Gomułka, a ti, kteří jsou ještě naživu, nejsou s to svůj díl zločinu proti lidskosti vědomě přiznat. Jediná poslankyně Iwona Śledzińska-Katarasińska se k autorství článků přiznala. Její postoj ovšem nekopíruje oidipovské drama, jehož paralely s 68. rokem herci uvádějí. Král Oidipus nevědomky spáchal zločin. V momentě, kdy si jeho hrůznost uvědomí, si vypíchne oči a opouští město slepý, ovšem s pocitem, že má šanci očistit se od hříchu.

Herci mají nutkavou potřebu ukázat, že události let 1968–1971 nebyly jen smutnou epizodou v dějinách Polska, ale že je třeba ono dění nahlížet mnohem transparentněji. Je třeba určit viníky a ty postavit před soud. Nestačí patetické „to bylo takové smutné. No, ale život jde dál…“ Jde právě o vědomí individuální odpovědnosti za konkrétní zlo, jež má charakter zločinu proti lidskosti. Hrozba šikany, nesnášenlivosti a hostility je stále přítomna, ať v Polsku nebo v Čechách či jinde ve světě.

K debatě o ochraně znevýhodněných

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:24
K debatě o ochraně znevýhodněných Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:24 Tomáš Trusina Číslo 9/2018

Vejdete-li do kterékoli autoopravářské dílny, bude na vás z některé stěny shlížet kalendář s odhalenými krasotinkami, vystavujícími většinou už docela nepokrytě své primární i sekundární pohlavní znaky. Zkuste si v tom prostředí a na té stěně představit v podobných pozicích představit mužské protějšky: nakolik byste to považovali za vkusné a zejména za podobně samozřejmé (neřkuli příjemné) – jako něco, co prostě patří k věci?

Odhalené ženské tělo jsme zvyklí vídat jako ozdobu či vábivý příznak ledaskde, mužské tělo se v této roli zdaleka tolikrát neobjevuje. Tahle nerovnoměrnost, která signalizuje, že jedno pohlaví je oproti druhému v nevýhodnějším postavení, nemá samozřejmě jen rozměr kalendářů a plakátů v autodílnách. Je součástí výchovy od nejranějších let, řeči, přirovnání, přísloví, obrazů, vtipů, zvyklostí v odměňování, v přisuzování tzv. typických vzorců jednání (kdo vaří, kdo na kanapi kouká na telku nebo opravuje auto). A to vše postupně spoluutváří obraz ženy v té které společnosti. Pokusu vyzkoumat, pojmout a předložit to takhle komplexně se říká genderová studia. Všímají si užívání jazyka, zneužívání mocenské převahy, zaběhaných vzorců chování atd. Mimochodem, podobně postupují některé typy ekonomie, marketingových výzkumů a další práce, zabývající se výzkumem chování a jednání ve společnosti ve více souvislostech pohromadě.

A genderová studia zjistila, že násilí na ženách a ponižování žen je často poněkud skrytý ale stále ještě rozšířený jev (skrytý třeba i tím, že se o něm nemluví a mnoho jeho projevů se považuje za „normální“). A dále, že k tomuto násilí nevede jen sprostý chtíč nebo úchylnost, ale že se tu sčítají a umocňují ony různé výše zmíněné stereotypy. Podobně se zaběhl i zvyk odměňovat ženy za stejnou práci nižší mzdou atd.

Pokusit se o nápravu po formální stránce – tedy komplexně pojmenovat zdroje vedoucí k násilí na ženách: diskriminaci, šikanu, ponižování – a stejně komplexně jim zamezit chce úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí známá jako tzv. istanbulská úmluva. Připomeňme, že Rada Evropy není EU, ale orgán, který sdružuje daleko víc evropských zemí včetně např. Ruska, a jeho členem se stává ta která země tak, že se sama přihlásí k Evropské úmluvě o lidských právech. Na dodržování této úmluvy dohlíží Evropský soud pro lidská práva, jehož autoritu se členské země zavázaly respektovat. A právě ze směru, kterým míří lidská práva, vychází i istanbulská úmluva.

Ochrana znevýhodněných – prostřednictvím pojmenování, čím se proti nim proviňují silnější – má přitom dobrý biblický základ. Právo a spravedlnost nejsou v podání Tóry a Proroků abstraktní nadčasové principy, ale především konkrétní kroky, které brání toho, kdo je vydán napospas silnějšímu. Postupují tak, že se ta pozice slabšího pojmenuje, je mu vyjádřena nejen emocionální solidarita, ale i právní ochrana. Přitom bývá více či méně důrazně napomenut a varován ten, kdo postavení silnějšího zneužívá. Tak jsou hájeny bezpečí a důstojnost slabších, a zároveň proměňován pohled těch, kdo těmi slabšími a zranitelnějšími doposud pohrdali a jejich nezaštítěnosti zneužívali. V tomto smyslu můžeme tedy úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám vidět jako vpodstatě zdařilou světskou, sekulární současnou aplikaci tohoto biblického přístupu.

Z určitých křesťanských kruhů se na adresu úmluvy o prevenci a potírání násilí ozývá hlasitá a soustavná kritika. Těžko s ní věcně polemizovat tam, kde především konstruuje obraz nepřítele (církve) a zhoubce (společnosti), vyvolává strach iracionálními neargumenty a ideologicky nasazuje psí hlavy nositelům odmítaných názorů. Příkladem může být demagogický kazatelský výkon 28. září v svatovítské katedrále.

Do běžného života církve ale častěji zasahuje jemnější podoba distance. Někteří křesťané diskutující o IÚ nás napomínají, abychom nezapomínali, že upřímně a hluboce věřící křesťané jsou na obou stranách sporu. To je bezpochyby pravda, ale háček se skrývá v následujícím tvrzení: „IÚ má zřejmě zvláštní schopnost, že některým onu schopnost spolu mluvit odebrala,“ napsal na svém blogu např. předseda církve bratrské David Novák. „Obávám se, aby se IÚ nestala jakýmsi křesťanským šiboletem, měřítkem pravověří, krumpáčem, kterým se začnou kopat příkopy. Navíc podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a v budoucnu budeme stále více konfrontováni s tzv. etickými neostrostmi. To všechno zřejmě bude klást zvýšené nároky na jednotu církve a na jednotu mezi křesťany.“

V této souvislosti podotkněme, že potenciál rozdělit křesťany nemá sama istanbulská úmluva, rozděluje touha za každou cenu prosadit svou, a to i prostřednictvím překroucených nebo rovnou lživých argumentů. Koneckonců, i ono biblické „řekni š/sibolet“ si vymysleli jedni věřící na druhé, to slovo samo za to následné vraždění mezi Izraelci opravdu nemohlo. Jednotu církve ohrožují od začátku agresivní snahy prosadit svou partikulární zásadu, pravidlo, které na první pohled sice vypadá náramně zbožně, ale ve skutečnosti funguje jako účinný klacek na jinak smýšlející.

Samozřejmě, je třeba vést rozhovor o tom, nakolik může určitá právní úprava proměnit od základu („od srdce“) pohled na druhého člověka. Tuhle ambici působit jako Duch svatý istanbulská úmluva rozhodně nemá. Neměli bychom ovšem podceňovat, že na rovině mnohaletých předsudků, nerovností a skrytého násilí, jež zatím příliš snadno dokáže přerůst v násilí otevřené, tolerované či podle některých reakcí „pochopitelné“, je důležité přijímat i formální pravidla, která pojmenují nepřípustné chování a především chrání ty, kdo jsou v dané chvíli a situaci ohroženi. A jestli se jako vedlejší efekt promění i podoba nástěnných kalendářů v automobilových dílnách, nebude to na škodu.

Několik poznámek k dokumentu Masaryk a náboženství

Protestant - Pá, 11/09/2018 - 11:22
Několik poznámek k dokumentu Masaryk a náboženství Protestant Pá, 09/11/2018 - 11:22 Peter Moree Číslo 9/2018

Je bezesporu dobré, že se v České televizi (byť v mediálním ghettu pro křesťany zvaném Křesťanský magazín) objevilo téma Masaryk a náboženství. A je hezké, že kolega Martin Chadima při vykreslení duchovního profilu Masaryka postupoval chronologicky, tedy po historické linii, což (aspoň potencionálně) umožňuje ukázat vývoj a zrání. Pořad byl nejzdařilejší tam, kde autor ukázal místa (většinou kostely), která jsou spojené s duchovní orientací Masaryka.

Pořad měl ale několik nedostatků. Za prvé je chyba, že se tvůrci programu nezastavili v Heršpicích u Slavkova, aby zviditelnili, že Masaryk vstoupil do reformované větve evangelické církve. Padla by otázka, proč se jeho přestup k protestantismu odehrál zrovna tam, v zákoutí moravského venkova, ve sboru, který neznal a kde patrně nikdy předtím nebyl. Mělo to proběhnout v poloutajení? Co to prozrazuje o jeho vnímání vlastního přestupu, o jeho tehdejším vztahu k evangelíkům?

Druhý nedostatek pořadu byl, že se vůbec nezmínil o jeho vztahu k farářům Císařovi a Karafiátovi. První hrál klíčovou roli kolem Masarykova vstupu do evangelické církve, druhý byl jakýmsi odrazovým bodem v jeho vymezování se vůči českému evangelictví. Vztah k oběma farářům by proto mohl odhalit důležité rozměry z Masarykových představ o církvi a duchovních tématech.

Dokument se nezmínil o různých reakcích, které Masaryk vyvolal mezi teology. Někteří měli k němu bezmezný obdiv, jiní se snažili o kritické hodnocení. Studie, kterou napsal J. L. Hromádka o teologickém profilu Masaryka, poukazuje na nutnost kriticky analyzovat Masarykovy náboženské koncepty – přesně to, co pořad nedělal.

V důsledku vynechávání zásadních otázek a rozměrů televizní dokument vyznívá tak, že Masarykova církev byla vlastně Církev československá, což je nepřípustné osvojení. Je možné, že se tak cítí či cítila CČS(H), jak to nejjasněji formuluje Zdeněk Kučera, ale Masaryk tuto lásku rozhodně neopětoval. Zjevně se cítil nejlépe v liberálním protestantismu anglosaského typu, který se prostě v českých zemích nevyskytoval – a zcela jistě ne u CČS(H). Obrazová asociace, kterou pořad konstruoval mezi zakladatelem CČS(H) Karlem Farským a Masarykem (opakovaně se kamerou zavadí o Farského bustu), je manipulativní.

Základní nedostatek programu je, že mu chybí vůle po kritickém pohledu na toto důležité a zajímavé téma. Místo toho pokračuje v linii zbožňování prvního prezidenta, který měl údajně od dětství hotové, pevné a jasné názory a který proto právem nastavil církvím kritéria pro jejich duchovní působení. V logice dokumentu je proto církev, která nenásledovala Masarykovo pojetí náboženství, na špatné straně dějin.

Pořad je sice strukturován podle historického scénáře, v němž ale chybí vývoj a hledání (jedině snad na konci, když se mluví o jistém smíření s římskokatolickou církví). Proto nám příliš nepřibližuje Masarykův komplikovaný a nestálý vztah k církvím a k víře, ale přidá ho do galerie domnělých svatých – tentokrát vedle Farského.

Syndikovat obsah


about seo