Skip to Content

Feed aggregator

Začít spolu na Filipce

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:39
Začít spolu na Filipce Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:39 Ruth Konvalinková Číslo 3/2019

rozhovor s Ruth Konvalinkovou

Zakládáte v Brně novou základní školu. Kde se ten nápad zrodil?

Ta myšlenka měla víc různých impulsů. Některé přišly z mé učitelské praxe na gymnáziu. Byla jsem hodně zděšená tím, jak je pro děti přicházející ze základek těžké porozumět čtenému textu. Ještě horší je to s písemným formulováním vlastních myšlenek. V některých případech má člověk pocit, jako by text ani nepsal rodilý mluvčí. A přitom jsou to inteligentní, bystré děti, které udělaly zkoušky na těžké gymnázium. Obstojí tam v matematických a dalších předmětech, ale pokud jde o češtinu, měla jsem pocit, že selhávají.

Vedle toho jsem viděla děti, o nichž jsem věděla, že mají kontakt s církevním prostředím (pozná se to na začátku prváku, kdy se tyto děti „prozradí“ při probírání bible). A ty v tomto směru vykazovaly úplně jinou zdatnost. Začala jsem přemýšlet o tom, zda impulsy, kterých se dětem dostává v církvi v rámci čtení textů a jejich výkladu, nemají i vzdělávací potenciál.

Z kterých církví přicházely?

Byly to děti z různých církví, včetně např. slečny od jehovistů, ale vždycky jsem takový dopad mohla pozorovat.

Roky jste také s Petrem dělali tábory…

Máme díky tomu bohatě zkušeností s volnočasovou, neformální pedagogikou, která mi připadá hodně efektivní a silná.

Začala jsem také víc sledovat hnutí alternativních a inovativních škol. Zatímco v 90. letech jsem se na ně dívala jako na něco svým způsobem „extremistického“, teď je vše, co s nimi souvisí, víc vyargumentované, pedagogické postupy se opírají o osvědčené modely. Není to jen naivní, spíš pocitové hnutí, které se chce vzepřít systému, ani nejde o nějaké esoterické úlety. Prostě se ukazuje, že to jinak dělat jde, a je to namístě. Je to namístě např. v souvislosti s tím, jak se dramaticky mění svět – současná škola na to nestačí reagovat. Škola je totiž silně konzervativní instituce. Platí to i o prestižních školách – čím prestižnější, tím pyšnější. A na takové sebejisté instituci se nějaké inovace prosazují mnohem obtížněji.

A když jsem navíc viděla, kolik škol – s docela přesvědčivými výsledky – okolo vzniká, vyvstala z toho všeho otázka: A co církev? Kde jsme my, kteří se oháníme tou slavnou vzdělávací tradicí Jednoty bratrské a Komenského? Vykládám studentům v češtině, jak Jednota ovlivnila národní dějiny, nejen svou péčí o jazyk, ale i tím, že vybudovala celou síť škol, kde se vzdělávaly

i děti, které by se jinak vzdělávat nemohly. Rozvinula pedagogický systém na vysoké úrovni. K tomu všemu se hlásíme, kolem nás bují spousty alternativních a inovativních škol, kdejaká sekta ví, že škola je silný nástroj (třeba u nás v Židenicích je i scientistická škola), a my máme v republice jednu jedinou základní školu. Samozřejmě, máme střední a vyšší školy, nebo diakonické, zaměřené na znevýhodněné děti. Ale klasickou školu, věnovanou malým dětem, máme jednu v Praze.

Zmíněné školy vznikly hned na začátku devadesátých let, pak se už nic nedělo.

Proto jsem začala přemýšlet, zda tu není prostor, aby církev něco vybudovala. A s tím, jak se zhoršuje politická situace, jsem začala mít obavu, abychom nezaspali dobu; doba svobody, kdy jsme na tomto poli mohli něco dělat, nemusí trvat věčně.

Ta svoboda je vlastně hodně velká. Školy, které získají registraci u ministerstva školství, jsou placené státem. Na nestátní škole je to samozřejmě potřeba doplnit školným, ale v zásadě jde utáhnout školu téměř úplně ze státních normativů. A to je možnost, kterou by církev neměla nechat ležet ladem. Škola je něco, co může církev nabídnout komukoli, a když se to podaří, může být po řadu let v kontaktu s celou rodinou skrze děti, kterým se bude věnovat. A není potřeba myslet pořád na to někoho získat. Stačí, že dětem (a jejich rodinám) dobře posloužíme.

Myslíš, že představa, že ti dobří evangeličtí kantoři mohou ve státním školství fungovat jako „sůl země“, neodpovídá? Že dobří kantoři nemají šanci se prosadit?

To je zajímavá věc. Vzpomínám si, že jsme před dvaceti lety na tohle téma mluvívali. Měli jsme zato, že nemá smysl budovat nějaké školní církevní skleníky či akvária s umělým prostředím. Zkušenost z mého vlastního působení po těch letech ale je, že když je člověk sám, může ovlivnit jen málo. Platí to o používaných metodách – děti nejsou schopné přepnout na každou vyučovací hodinu na úplně jiný režim. A to, co nabízejí alternativní didaktiky, je zásadně jiné, alespoň v některých partiích. Jezdila jsem např. na semináře kritického myšlení, přišla jsem do školy plná nadšení, nápadů a metodik, a zjistila jsem, že studenti to odmítají, protože je to zatěžuje způsobem, na který nejsou zvyklí: Chce se po nich, aby přemýšleli a diskutovali, a pro ně je příjemnější navyklý pasivní systém: vím přesně, co po mně budou chtít, naučím se, vysypu to do testu a jdu dál. A když má člověk s dětmi kontakt nějaké tři hodiny v týdnu, těžko je zpracovává k tvořivějšímu přístupu. Postupně se to dá, ale stejně je to málo ve srovnání se školou, která pracuje kompletně podle sdílené metodiky.

Sdílené nejen žactvem, ale především pedagogy…

Přesně tak, velkým problémem je malá kolegialita. Kantoři se nepodporují ani nespolupracují, málokdo chce ve škole trávit čas nad povinné hodiny. Setkat se s kolegy a bavit se o výuce nebo o dětech, to v běžné škole téměř nepřipadá v úvahu.

A pak je tu celá oblast práce se znevýhodněnými dětmi. Vím, jak známkování demotivuje. Má-li např. dítě v první třídě před pololetím pět pětek ze čtení, čeho tím asi paní učitelka dosáhne? Přitom šlo z mého hlediska o relativně solidní učitelku. Kantoři a školy si v tomto směru vůbec neví rady. Tím nechci říci, že my všechno víme… Ale chceme poctivě hledat.

Když jste začínali s myšlenkou základní školy, kolik vás bylo?

Nejdřív jsem o tom mluvila několik let sama, a získávala podporu mezi přáteli, kteří nejsou učitelé – mezi lidmi ze sboru (husovického evangelického – pozn. red). Postupně jsem získala manžela Petra, což bylo úplně zásadní. Když se pak objevil první člověk, který řekl, že do toho se mnou půjde (to bylo na rodinném táboře), šli jsme za Štěpánem (farářem) a domluvili se, že zkusíme udělat na to téma program pro střední generaci. Na jeho základě se postupně přidali další, kteří začali spolupracovat a podporovat nás.

Hrála při tom roli i změna, o níž se v posledních letech mluví, totiž že rodiče si čím dál víc uvědomují, že vůbec není jedno, do jaké školy jejich dítě chodí?

Ano, podle reakce známých rodičů jsem získala už tehdy naději, že by po takové škole byla poptávka. A ona skutečně je. Teď jsme ve fázi, kdy už s rodiči pracujeme. Vedu s nimi rozhovory a reakce – úplně cizích lidí, mimo církev – jsou přesně v tomto duchu. Hledají školu pro své dítě. Často jsou to rodiče, kteří už jako mateřskou školku volili např. některou lesní školku v okolí Brna.

Jaký okruh žáků máte na mysli? Církevní, „předvařené“ alternativním prostředím, nebo kohokoli?

Původně jsem měla na mysli okruh lidí, kteří nějakým způsobem s církví sympatizují – v minulosti třeba žádali o církevní sňatek. Zatím nás ale vyhledávají nejčastěji rodiče, kteří mají nějaký kontakt s alternativou už na úrovni mateřských škol. Potom rodiny, které mají děti s nějakým typem znevýhodnění a mají naději, že v naší škole bude dětem dobře. A katolické rodiny. Ale nejde to zobecňovat, zdaleka všechny neznám. Roli hraje i lokalita…

Což je kde?

Získali jsme do pronájmu budovu v Židenicích, pár minut od Staré osady, což je z našeho hlediska fantastické místo. Je to nejen dopravní uzel nejrůznějších autobusů, které jezdí za město do přilehlých „lesů, vod a strání“, ale je to i 10 minut na židenické nádraží, odkud se dá vyjet třeba na Vysočinu. A zároveň je to 15 minut z centra (pokud se zrovna nerekonstruuje zábrdovický most).

Kolik plánujete dětí ve třídě?

Plánujeme třídy věkově smíšené, dvojroční, a v ideálním modelu bychom chtěli mít asi 12 dětí jednoho věku, tedy 24–26 dětí v jedné třídě. Pracovat by tu ale měli dva učitelé. Měli by fungovat v režimu tandemového vyučování.

Co to obnáší? Čím zaplašit rodičovskou obavu z chaosu ve třídě?

Tandemové vyučování těží z toho, že dva spolu vymyslí víc, než dva – každý sám. Vzájemně se inspirují, mohou na sebe reagovat, výuku spolu tvořit a zároveň ji i spolu reflektovat. Jeden např hodinu vede a druhý s ním spolupracuje v rámci třídy a může mu posléze poskytnout plnohodnotnou zpětnou vazbu. Učitelská profese je jinak hodně osamělá, učitel sám hodinu vymýšlí a pak usuzuje, zda se povedla či nepovedla. Spoustě lidí to ovšem vyhovuje, postupně se z nás kantorů stanou sóloví hráči. Nic není horšího než učitelský večírek, každý chce přednášet a nikdo nikoho neposlouchá (smích).

Proč se vaše škola jmenuje Filipka?

Protože sídlí na Filipínského ulici (smích). Původně se měla jmenovat Škola příběhem, ale marketéři nám to rozmluvili, že to je hrozně nadužívané, navíc většina lidí nepostřehne ten drobný detail, že tam chybí „s“. A „s příběhem“ je prý už i masokostní moučka.

S kým spolupracujete v rámci Brna?

S městskou částí. Pronajali nám půl budovy bývalé školy na Filipínského ulici. Škola je ale hodně zdevastovaná a moc se nám nedaří přimět je, aby to dali do pořádku. Některé omítky jsou vlhké nebo zpuchřelé atd. Sanujeme je sami, ale chceme, aby nám alespoň odpustili nájem ve výši těch investic, které do toho musíme vložit. A to na radnici nechtějí.

A prostředky na investice sháníte kde?

Dostali jsme grant z prostředků DaRP (Diakonické a rozvojové projekty ČCE – pozn. red.), který ale pokryje jen náklady na materiál, práci je potřeba odvést brigádnicky. Kdybychom pozvali firmu, bude stát oprava řádově víc. Teď se sice zdá, že by radnice byla ochotná opravy zafinancovat (raději než nás to nechat udělat brigádnicky a odpustit nám nájem), ale zase se všechno moc táhne a bojíme se, aby se to stihlo. Je to složitá spolupráce. V létě jsme zprovozňovali záchody, financovali jsme to z církevní půjčky.

A pokud jde o integraci sociálně problémových žáků?

Máme v plánu přizvat v přiměřeném počtu i sociálně znevýhodněné děti a předběžně jsme o této spolupráci jednali s IQ Roma servisem. Zatím jsme to odložili – ve chvíli, kdy škola vzniká, budeme do vyšších ročníků přijímat děti přestupem odjinud. A může jít i o děti, které na běžné škole měly nějaký typ problémů. Proto jsme si řekli, že počkáme, až se rozběhneme a stabilizujeme a taky budeme mít přirozenější skladbu dětí, a teprve potom na sebe vezmeme i tento úkol. Nicméně dlouho to odkládat nechceme, v týmu máme speciální pedagogy a do budoucna počítáme se spoluprací se sociální pedagožkou. Dvě učitelky mají navíc zkušenost ze salesiánského nízkoprahového centra.

Budete moct těžit i z projektu Housing first, který se v Brně rozběhl?

To jsme původně plánovali, nabízeli jsme to i tehdejšímu náměstkovi M. Hollanovi. Na radnici se to sice líbilo, ale spolupráce zhasla na nedostatek iniciativy z jejich strany.

A s novou radnicí?

…jsme to zatím neřešili. Do budoucna spíš vidím jako perspektivní spolupráci se zmiňovaným IQ Roma servisem. Mají možnost získat i nějaká stipendia a vytipovat děti, u kterých bude reálná naděje i na spolupráci s rodinou. Výhledově bychom rádi zapojili studentky Evangelické akademie, které studují sociální práci. Mohly by doprovázet děti jako terénní pracovnice v rodině.

Když jste celý projekt promýšleli, navázali jste na nějaké inspirátory či předchůdce?

Ze všech stran něco. Na několika seminářích jsem narazila na pedagogy, kteří využívají Montessori pedagogiku. Pozorovala jsem Scio školy, náš koncept je ale o poznání konzervativnější. Nakonec jsme se rozhodli, že metodiku postavíme na programu Začít spolu, což je program, který umožňuje dětem pracovat samostatně na vlastních projektech v centrech činnosti. Dostanou např. sadu úkolů na týden a volí si pořadí činností. Důraz se klade na spolupráci. Inspirativní je Hejného matematika, i když k ní těžce sbíráme odvahu – nechceme se do ničeho pustit nepřipravení. Nicméně třeba její důraz i na sociální rozvoj dětí – výchova v rámci matematiky – je něco fantastického. Věcí, které nasáváme a jimiž se inspirujeme, je celá řada.

A co se týče v úvodu zmiňované práce s textem?

Rozhodně metodika kritického myšlení. Dramatická výchova. Ale volně mě inspirovaly třeba i texty o ješivách, židovských školách, kde se nad textem diskutuje ve dvojicích, potom ve skupině a teprve nakonec s učitelem.

Takže jak v židovské škole…

Ale to označení je poklona, která znamená, že se v té škole skutečně diskutuje. Inspirativní je i přístup sestry Cyril Mooney a její Hodnotové vzdělávání, jedna z našich učitelek má vystudovanou pedagogiku Franze Ketta. A velkým zdrojem je samozřejmě skaut, příkladem integrace jeho podnětů do školy je Přírodní škola v Praze. Vůbec, možnost formovat děti skrze společenství – jak jsme to zažívali třeba na táborech na Blažkově a jak to praktikuje František Tichý v zmiňované Přírodní škole. On používá takovou metaforu, že škola může být jen tak velká, aby se vešla kolem táboráku (smích). Myslím, že je na čase, aby tomu všemu škola otevřela dveře.

Třeba i Lesní moudrosti?

Reformní pedagogové z počátku 20. století s tím pracovali už tenkrát. Jenže pak se škola uzavřela zpátky do toho tereziánského systému, kde všichni sedí a hledí jedním směrem a poslouchají a opakují, co bylo řečeno. A to už je dnes opravdu přežité.

Jak se vám pro tenhle koncept shánějí spolupracovníci a buduje kolektiv pedagogů?

Není to snadné, nicméně už to není beznadějné (smích), jak se zdálo na začátku. Znamená to vstoupit do nejistoty. A zároveň možnost něco budovat a tvořit. Tu školu doslova tvoří ti lidé, kteří se k jejímu týmu přidali. Víc je těch, kdo se přidali k širšímu týmu, s kterými (třeba na výjezdových víkendech) diskutujeme o vzdělávacích dokumentech apod. Ale těžší bylo najít ty, co do Filipky půjdou fyzicky učit. Je to také dané tím, že v téhle chvíli potřebujeme učitele na první stupeň a kvalitních prvostupňových pedagogů moc není. Hlavně těch, u nichž budou děti emočně v bezpečí. Ale v podstatě se už učitelský sbor dal dohromady.

A zapojení rodičů?

V míře, která jim samotným bude příjemná. Nechtěla bych, aby se děti, jejichž rodiče se z jakýchkoli důvodů do života školy příliš nezapojí, stávaly žáky „druhé kategorie“ nebo aby sami rodiče měli nějaký pocit viny kvůli svému menšímu angažmá. Se zapojením rodičů je třeba pracovat citlivě – a zároveň jim prostor dát.

Ne ovšem k tomu, mluvit nějak zásadně do směřování školy. To musíme vědět my jako pedagogové. Ale plánujeme např. něco, čemu říkáme Ateliér Filigrán – dílnu pro různé řemeslné činnosti. Práce se dřevem, keramika, grafický lis, šicí stroj… Měla by být dvakrát týdně otevřená i rodičům, aby tam mohli přijít a s dětmi kvalitně trávit čas.

Takže kroužky nejen pro děti?

Něco takového. Ona je to vzácná příležitost. Dnes rodiče rozvážejí děti po kroužcích a pak čekají ve vestibulech místo toho, aby tu keramiku dělali s dítětem dohromady. Je to nabídka, jak integrovat rodiče, pokud sami budou chtít. Lidem se to líbí, jen na to musíme sehnat peníze.

A co bys vzkázala případným žákům, rodičům a spolupracovníkům?

Že se těším, až to bude běžet a já půjdu do důchodu :-).

Díky za rozhovor.

Tomáš Trusina

Hledá se výzva, zn. velká

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:36
Hledá se výzva, zn. velká Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:36 Tomáš Trusina Číslo 3/2019

Proběhla onehdy debata pražské evangelické mládeže na téma prorocká úloha církve ve společnosti. Řečníci i debatéři mj. řešili, kdy a jak moc má církev vydávat své hlasité svědectví k společenským otázkám. Převažoval souhlas s tím, že by církev měla v tomto směru šetřit a vyslovit se pouze ve chvíli, kdy jde z křesťanského hlediska o zásadní výzvu.

Pro tato léta je příznačné, že se i v církvi těžko hledá shoda na tom, co takovou zásadní výzvu představuje. Prý má církev zvěstovat Krista. To je sice hezké, ale jak to zvěstování Krista domýšlet za okolností, v nichž dnes žijeme? Pamětníci si vzpomenou, že argument „hlavně zvěstovat Krista“ byl zástěrkou pro normalizační konformismus s bolševikem (pominu-li, že pamětníci se mezi sebou neshodnou ani na tomto hodnocení). Problém je, že sám ten Kristus konal právě v konkrétních situacích lidských nouzí, vyloučení, snášel výtky, že překračuje zaběhlé mantinely a štve ty, s nimiž kvůli svému pohodlí chceme mít nekonfliktní vztahy. A především, sama víra se neodehrává mimo čas a prostor našich dějin, ale právě uprostřed jejich lstí, dvojznačností, neopakovatelnosti. K povaze dějin, jež tady ve středoevropském prostoru právě prožíváme, patří to, že ti, kdo tu dnes oklešťují prostor svobodné rozmanitosti i demokracii a její instituce, postupují salámovou metodou. Tu odmítnou přijmout i ubohých padesát syrských sirotků, tu vyhodí šéfredaktora Vltavy, tu zkoušejí k poslušné spolupráci zaháčkovat soudce včetně ústavních, tu potvrdí nějakého kňoura z žumpy zvané Parlamentní listy do rozhlasové rady, tu navlečou ohlávku zvanou elektronická evidence tržeb dalším drobným živnostníkům. O tom, že „nezisková organizace“ se v ústech mnoha současných mocipánů (a jejich hlásných troub včetně leckterých církevních představitelů) stalo sprostým slovem, ani nemluvě. Člověk neví, kde dřív demonstrovat, jakou petici podepsat. Jistě, rozčilení není program, ale jak čekat na onu zásadní výzvu, když se tu národovecké sobectví, osedlávání nezávislých institucí, zestejňování způsobů lidského živobytí a ohýbání pospolitého života k rezignovanému mlčení děje v malých krůčcích, které jako zásadní výzva nepůsobí? Navíc, velké statečné prohlášení či rozhodnutí, na něž jsme pak právem hrdi, se velkým a zásadním jeví až z odstupu. V dané době zásadním dojmem často nepůsobí, nebo za ním stojí příslovečná hrstka samozvanců a ztroskotanců.

Za opatrností s veřejnými církevními prohlášeními se ovšem skrývá i obava z rozkolu. Riziko tu je a bolestné zkušenosti mnohých ukazují na jeho hloubku. Pokud si všímáme témat, na nichž se dnes křesťané štěpí, zjistíme, že jde nejčastěji o  „xeno-problémy“ – jak reagovat na příchozí odjinud, na ty , kdo jinak vypadají, mají jiné sociální nebo náboženské obyčeje nebo jinou sexuální orientaci. Ale právě empatie k doposud cizím, odvaha vykročit jim vstříc a otevřít se jim byly konstitutivní součástí přístupu toho, jemuž říkáme Kristus. Jestliže se na těchto tématech tak štípeme, neznamená to, že jsme zas jednou ovlivněni mentalitou (či propagandou) světa tohoto, místo co bychom uprostřed něj byli kristovskou solí?

Kázání Johna Harveyho

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:35
Kázání Johna Harveyho Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:35 John Harvey Číslo 3/2019

Alt-right a Bible

Text: Matouš 5,3–12

Alt-right se ve slovníku objevilo v roce 2008 jako zkratka alternativní pravice. Je to hnutí, které vzniklo v USA volným seskupením bílých nacionalistů, bílých separatistů, antisemitů, neonacistů, neofašistů, neokonfederátů, popíračů holokaustu, křesťanských fundamentalistů a dalších extrémně pravicových a nenávist šířících skupin… Alt-right šíří kromě jiného xenofobii, islamofobii, je proti imigraci, feminismu. O alt-right se začalo hodně mluvit v médiích kolem prezidentské volby Donalda Trumpa.

John Harvey (1937) je celoživotní sborový farář, jeho pastorační péče je stále vyhledávaná, 1988–1995 byl lídrem komunity Iona. Následující úvahu připravil na setkání členů komunity Iona na konci října 2018.

Vzmach alt-right v mnoha zemích

v nás vzbuzuje obavy. Prezident Trump například glorifikuje násilí proti těm, které nemá rád, a dostává se mu za to potlesku od jeho příznivců. Děsivá je i rétorika brazilského pravicového prezidenta a podpora, které se mu dostává. Vládci Saúdské Arábie si myslí, že jim projde vražda investigativního novináře za zdmi jejich velvyslanectví v Turecku, – a málem se jim to podařilo. Také je hrozivé, že dochází k růstu nenávistných trestných činů v mnoha částech Velké Británie, což je přímo zapříčiněno rozdělením země kvůli brexitu.

Ohlédnutí do minulosti ukazuje, že to není nový úkaz. Mnoho současníků má zkušenost, jak působil fašismus a komunismus v různých částech světa. Protože už k tomu v minulosti došlo, je třeba se mít na pozoru, jelikož se zdá, že je to latentní lidský rys, a je zneklidňující, že se dnes znova vynořuje.

Jak na to máme my, věřící, reagovat?

Můžeme se podívat, co na to říká Písmo. Bible nám nabízí, jak se stavět k tomu, co se děje. V Bibli je dostatek důkazů, že lidé víry tento problém rozpoznávali. Například v Žalmech jsou nářky nad zlými lidmi a nezaslouženým utrpením dobrých lidí. Kniha Job ztělesňuje typický případ, kdy se říká „proč zlé věci potkávají dobré lidi“. Dokonce apoštol Pavel si stěžuje „vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“, což nám připomíná, že zlo je potenciálně v nás všech. Nikdo se nad zlo nemůže zcela povznést, všichni můžeme být nakaženi. Náš základ je a vždy má být ve svědectví evangelií. Ježíšovo učení nás má burcovat. Rád bych se zamyslel nad Kázáním na hoře a pokusil se ukázat, jak můžeme nejen rozpoznat, ale také se důrazně postavit proti alt-right. Omezil jsem se na blahoslavenství, Matouš 5,1–12.

Začnu s posledními verši (5,10–12): Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Tyto verše nám připomínají, že křesťanská komunita, pro kterou Matouš asi 40 let po Kristu psal, byla ve svízelné situaci. Hlavní důvod k napsání blahoslavenství bylo, aby je slyšel mladý Matoušův sbor, který byl v konfliktu se synagogou a velmi tím trpěl. Zakladatel komunity Iona, George MacLeod, řekl: „Praví proroci mohou být jak biti, tak oslavováni.“

Pokud se máme pokusit pochopit a vypořádat se silami alt-right, kdekoli a kdykoli se alt-right ukáže, jasné slovo evangelia zní, že musíme čekat těžkosti. Lidé v bývalé Východní Evropě to vědí, znají to lidé v Americe. Zná to vzrůstající počet statečných žurnalistů všude na světě. Být v dnešní době „pronásledován pro spravedlnost“ jistě znamená ochotu snést rány (pokud ne nic dalšího) kvůli pojmenování zla, které alt-right působí, jakýmkoliv způsobem jsme schopni. Zároveň to znamená pokoušet se pojmenovat a žít naši alternativu – což je to, k čemu nás vedou ostatní blahoslavenství.

Ve 3. verši čteme: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Holandská Židovka Etty Hillesum, která zahynula v Osvětimi, strávila poslední týdny na svobodě podporou těch, které čekala deportace do toho strašného místa. Odmítala nenávist a do svého deníku napsala: „Máme jenom jednu morální povinnost: znovu nabýt pokoj v nás samých. Tolik pokoje, aby vyzařoval k druhým. Čím víc pokoje bude v nás, tím víc ho bude v našem utrápeném světě“. Františkán Albert Gelin interpretoval toto blahoslavenství takto: „Blahoslavení jsou ti, kteří mají ducha chudých.“ To znamená, že ať je jejich hmotná situace jakákoliv, mají si zachovat „ducha chudých“. Tak rozpoznají, že nemají žádné zdroje zvenčí a přijímají tak křehkost života. Vzhlíží k Tomu, který dává život. Takoví mají naději být s Bohem.

Odporovat alt-right znamená nabídnout alternativu, která vychází z našeho nitra, tak jak to napsala Etty Hillesum. Tak to je s duchem chudých, o kterém Ježíš mluvil a Matouš psal.

Další je verš 4.: Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

Přívrženci alt-right si přisuzují právo na moc: síla je dobrá a slabosti je třeba se za každou cenu vyhnout, v tom spočívá cesta k míru a prosperitě. Ve světě, kde se soupeří, kdo bude bohatší, a kde se spotřebovává víc a víc, mohou ti, kdo nestíhají, obviňovat jen sami sebe.

Na druhé straně toto blahoslavenství rozpoznává realitu rozděleného a nemocného světa a nabízí způsob, jak na tuto nerovnost mohou věřící reagovat a jak ji překonat. Dietrich Bonhoeffer upozornil na slovo, které pro truchlení použil Martin Luther ve svém slavném překladu Nového zákona. Užil německé sousloví Leidtragender (nesoucí utrpení). Bonhoeffer napsal: „Následovníci Krista neutíkají od pláče, jako by se jich netýkal, ale ochotně ho snášejí. Takto ukazují, jak těsně jsou spojeni s ostatními.“

V americkém městě Charlottesvillu se rok po pochodu alt-right (v srpnu 2017) sešli ti, kteří byli do hloubi duše otřeseni výlevy nenávisti. Při čtení zprávy o tomto výročí je člověku do pláče ze slz těch, kteří tam plakali, když se vrátili na místo odporností, které se tam rok před tím udály. Ti, co se sešli, říkali, že tyto slzy byly hojivé. Ukázaly jim daleko za všechnu nenávist, násilí a utrpení, až k možnosti, třeba hodně vzdálené, nového a lepšího života. I když truchlíme, můžeme mít naději – pro společenství křesťanů to je naděje upřená na kříž, který je jen tři dny vzdálen od prázdného hrobu a od lásky, která přichází znovu a znovu a znovu.

V 5. verši čteme Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Tichost rozhodně není rysem, který by si alt-right chtěla přivlastnit. Možná bychom dnes místo slova tichost mohli užít slovo „pokora“ nebo „vím, kde je moje místo“ v řádu stvoření. Bonhoeffer ve své knize Stvoření a pád (meditace o příbězích z knihy Genesis) píše, jak důležité je porozumět tomu, kde je v zahradě Eden, to jest ve stvoření, naše místo – ne jako páni, ale jako zahradníci, kteří mají o celé stvoření pečovat a ne ho bezohledně vykořisťovat. Jedno z pravidel komunity Iona nám správně ukládá, abychom pracovali pro „spravedlnost, mír a integritu stvoření“. Jsou to tři základní principy správné péče o svět. Tato povinnost je v přímém rozporu s postojem těch, kteří drancují zdroje a ničí stvoření. Pokora ovšem také znamená, že zkoumáme sami sebe: Jak jsme slepí k našemu vlastnímu zneužívání zahrady, ve které žijeme?

Verš 6.: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Spravedlnost je obojí, dar i úkol. Bible správně trvá na tom, že jenom Bůh je spravedlivý a jenom Bůh může ospravedlňovat. Znamená to, že správný vztah k druhým má být nestranný a čestný. Jako úkol to není vůbec lehké poslání v dnešní době, kdy osudy miliónů jsou řízeny malými skupinami podniků a vlastně jednotlivci, kteří mají ohromnou moc skrze světové finanční trhy. Je to však úkol, který musíme přijmout, protože jsme povoláni k tomu, abychom té ohromné síle čelili. Jednat spravedlivě je úkol, který nikdy nekončí a který vyžaduje velké zásoby naděje, představivosti, odhodlání a trpělivosti. Takzvaná nádrž na spravedlnost vyžaduje stálé doplňování. Doplňování – sycení je přece to, co je nám v blahoslavenství slíbeno, pokud tento úkol přijmeme. Nasycení se nám skutečně nabízí, když si uvědomíme, že jakkoli malá a neúčinná se naše snaha může zdát, její důležitost je znásobena tím, že je součástí mnohem většího celku. Martin Luther King řekl: „Oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale stáčí se ke spravedlnosti.“

Další je verš 7.: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

Pro mě to je nejkrásnější verš v blahoslavenstvích. Jak spravedlnost, tak milosrdenství jsou nejdřív darem a pak teprve úkolem – Bůh je milosrdný, jak to vyznávají tři abrahámovská náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Vzít tento úkol na sebe a pokoušet se být milosrdný je naprosto proti proudu, když alt-right takový postoj vyhlašuje za slabost. Bonhoeffer napsal: „Milosrdní lidé mají nutkavou lásku k ušlápnutým, nemocným, ubohým, ukřivděným, zavrženým a všem, kteří jsou sužováni úzkostmi… Odkládají to, co je v lidském životě nejcennějším pokladem – svou vlastní důstojnost a uznání.“ Není snadné být skutečně milosrdný, Avšak milosrdenství může zcela přirozeně kolem nás vytvořit laskavé společenství, kde se vzájemně přijímáme. To je naprostý opak toho, o co usiluje alt-right.

Předposlední je verš 8.: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

Toto blahoslavenství je ozvěnou verše 3. a příkazu být „chudým v duchu“. Jedná se o vnitřní cílevědomost a také o poctivost. Koneckonců můžeme být cílevědomí a přitom se hnát za velkým zlem, stejně jako můžeme prosazovat velké dobro. V čem máme být cílevědomí? Dovolit Kristu Ježíši, aby formoval a měnil naši mysl. Tak uzříme Boha nebo všechno Boží, čeho se v životě dotýkáme. Bonhoeffer se o to pokoušel i ve vězení, když čekal na popravu. Pevně se držel toho, čemu říkal „můj tajný řád“ – modlitba, ztišení a čtení Písma.

Pro alt-right to je naprostý nesmysl, jsou to vzdušné zámky, i když často vytrubují své takzvané křesťanské zásady. Jeden z profesorů na teologické fakultě na Glasgowské univerzitě napsal, že „skutečná síla a důležitost tohoto tajného řádu je, že věřícího člověka neustále tlačí zpět do světa.“

Nakonec verš 9.: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

V době Matouše tak jako Ježíše bylo dominantní politickou realitou římské impérium se svou pýchou Pax Romana, mírem, který prý s sebou přinese rozpínající se impérium. Připomeňme si slavné slovo římského historika Tacita, ve kterém cituje jednoho z nepřátel Říma, Calgacuse: „Působí poušť a nazývají to mírem.“

Velké mocnosti se dnes pokoušejí vystavět si svá impéria, tak jako kdysi vytvořila své Británie. Dnes mají k dispozici zbraně hromadného ničení – nebezpečí, že z velké části světa se stane poušť, je větší než kdy před tím. Naproti tomu jsme my, lidé víry, voláni, abychom vytvářeli jiný druh pokoje – Boží šalom. Jsme voláni vytvářet svět, kde neskončí jen násilí, ale veškeré nepřátelství mezi lidmi, nebude narušován řád stvoření a bude obnovena pravá harmonie.

Abychom se o to mohli pokusit, potřebujeme odvahu, trpělivost, loajalitu a navíc především vnitřní pokoj, bez něhož se nemůžeme stát mírotvorci pro druhé. Na posedlost mocí, kterou předvádí alt-right a již velice zřetelně vyjádřil Trump svým válečným pokřikem Make America Great, odpovíme – byť chabě a nedostatečně – tak, že se budeme pokoušet ukázat moc lásky a tam, kde to je možné, nakonec lásku, s pomocí Boží, na svět přivedeme.

Převedla Daniela Bísková, březen 2019

„Je radost, jež nepřestává“ Motiv kosa v Zahradníčkově sbírce Dům Strach

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:33
„Je radost, jež nepřestává“ Motiv kosa v Zahradníčkově sbírce Dům Strach Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:33 Klára Krásenská Číslo 3/2019

Zkoušíme opatrně mluvit. Jen tak, pro slova samotná, jsme kdesi uvízlí. Říkám: „Dnes odpoledne jsem sledovala břízy. Vítr zesiluje, trhají sebou ze strany na stranu. Sledovala jsem ptáky v jejich korunách. Kdybych byla pták, neseděla bych tak vysoko ve větru. Byly to hrdličky, víš.“ Někde v Praze přikyvoval, možná si tiše povzdechl. „Jsou vtulené do sebe, hlavička mezi křídly, přivřená očka. Jen tak čekají, až to přejde, houpou se ve větvích i prudkém dešti.“ Později večer sedím u otevřeného okna s hlavou položenou na parapetě a vdechuju předjarní chlad. Vracím se ke křehkým ptačím tělíčkům a básním, které už jsem tak dlouho neotevřela. Sedávala jsem tak s Janem Zahradníčkem a hledala v jeho Domě Strachu stopy života, užaslá nad jejich houževnatostí. Nad odhodláním vstřebat každou skvrnu slunce, vzdálený hlas zvonu, racků od řeky, osamělou květinu ve vězeňském dvoře… všechno, co je živé a skutečné oproti bídě a marnosti.

Je to drobný hlas kosa, který nenápadně prorůstá prostorem sbírky. Neúnavně se vrací do onoho Domu Strachu jako zvěstovatel rozbřesků. Jako někdo, kdo přichází ještě za tmy, předvoj blížícího se rána. Jak hodiny bijí, kos ozval se před jitrem. Přichází bezprostředně, cele a samozřejmě a proniká tmou, jež drtí, proniká v suchý důl žalu jako zpěvná bystřina. A je to právě on, kdo otevírá sbírku, kdo jako první promlouvá do každé její temnoty, že je radost, jež nepřestává, tváří v tvář strachu Abych se nebál, je radost, jež nepřestává. Jeho hlasem podepřen může Zahradníček první báseň Domu Strachu uzavřít v hluboké jistotě, že je radost, je radost, je radost / i tady dole, kde žal světa dno má. / I mezi tím smutným nábytkem vězeňským / ze dřeva getsemanského.

Zároveň je ale znát, že nejde o instantní útěchu, která se náhodně objevuje a mizí bez trvalého účinku. Nepřináší jen pár vláčných slov, aby po odchodu jen prohloubila ticho samoty. Uprostřed sbírky se otevírají obrazy Zahradníčkova dětství (Chlapečkovo ráno). I zde je kos postavou, která text uvádí, je přítomná ještě před probuzením dítěte: Ještě spíš, když kos leští slunce. Také zde je povaha kosovy přítomnosti veskrze uzdravující: Svým chladivým hlasem prach splachuje s listí a čistí trávu – co je zaprášené, špinavé a unavené, obnovuje a konejší. Báseň se rozbíhá do čirých, plných a barevných poloh života, údivu, radosti. Bůh je blízko a večer tak vzdálen. Ráno Zahradníčka – chlapce se zdá být synekdochou dětství obklopeného krásou a životem. A ty sám stonek / na dně světla blažen se zalykáš. Opět dotek čehosi, co není jen povrchním jitřením emocí: prožitek, který Zahradníček zachycuje, přerůstá v cosi duchovního, niterného, co sytí duši, cosi až mysticky závratného: hloubka, div neutoneš / Je to plnost, z níž brát budeš navždy. Zdá se, že bylo zaseto něco, co v Zahradníčkově životě nadále poroste nehledě na vnější okolnosti. Že je tu plnost, která trvá. Že je tu plnost, ze které lze čerpat v každém Domu Strachu. To je obsahem kosovy výpovědi. Přichází a svou živou přítomností připomíná, že tma přejde, k vám vrátím se zas.

V básni Koncert se jeho úloha rozšiřuje také na úlohu přímluvce. Tady už se kos objevuje přímo v kontextu žalářního dvora, proniká mezi stěny prožívaného utrpení. Ale i zde je to on, kdo blahořečí každému dni, jenž začíná, a každému dni, jenž končí. Jeho hlas je modlitbou několika rozměrů – je to přímá odpověď na bolest, která je tak zjevná, tváří v tvář Hospodinu. Dobrý Bůh je chválen, protože samotná jeho skutečnost a blízkost nepřestává uchvacovat, budit úžas a úlevu. Je možno se k němu v modlitbě přitisknout. Ptáček chválí, a v suchý důl žalu padá zpěvná bystřina. / Je to klanění, dík, prosba – ten rozhovor, / jejž uchvácen vzňat nepřetržitě začíná / se Stvořitelem tvor. Bože, jsi, jsi i tady a já smím být.

Kos je neviděným prostředníkem mezi tichem cel a Otcem. Je vnímán jako nevinný­-vidoucí; snadno evokuje představu přímluvce­-světce, jen je zhmotněn a jeho hlas lze fyzicky slyšet. My vinni, on bez viny patří v tvář svého Tvůrce. / On vidí, my nevidíme, komu dík činí. Skládá se obraz jakési průzračné bytosti přinášející obnovu podobně jako v úvodu Chlapečkova rána.

Zároveň však ve své křehkosti ostře vnímá bolest, která ho obklopuje, a není k ní lhostejný. Cloumá jím, drobným ptačím tělíčkem: On vidí, my nevidíme, komu dík činí, / koho výtkami zahrnuje v své muce, / v svém rozhořčení. Nesmyslnost zla a bezpráví, které je pácháno na vězněných, jej nutí ke křiku, o to silnějšímu, že vyvěrá z tak důvěrného spojení s Bohem: Hřímá. Jeho proč oblohou třese. Proč ten výslech, / proč ten pot krvavý rok za rokem prodlužován.

Vrací se čas drobných ptáčků ve větvích bříz. Ležíme na parapetech mezi panely betonu a přejeme si moci uvěřit alespoň ve večerní chlad, kterým prokřehneme. Dotek skutečného. Kosi a hrdličky se zatím pohupují zdánlivě spící za oknem: snad jako za dob Zahradníčkových vhrouženi do modlitby: Za žalář ten hluchoněmý / nesmírně přimlouvá se. (…) Ten nářek, ó Kriste, zpěv slzami orosený.

Pozn.: Citované verše byly vyňaty z básní Co zpíval kos zatčenému, Zůstaň s námi, Chlapečkovo ráno, Koncert a Poslední ráno ze sbírky Jana Zahradníčka Dům Strach, Vyšehrad, Praha 2015

Čtyři roky prázdnin od kapitalismu

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:30
Čtyři roky prázdnin od kapitalismu Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:30 Tadeáš Polák Číslo 3/2019

Pro připomenutí, jak to bylo na začátku

Když se Klinika na konci roku 2014 obsadila, byl to skok do neznáma. Jeden z dalších pokusů o injekci squaterskému hnutí od nesourodé skupiny lidí, která si říkala Obsaď a žij. Pamatuju si na to studené ráno, kdy jsme se sešli, trochu zmrzlí a skeptičtí, moc jsme se vzájemně neznali, ale spojovala nás chuť a snaha nějakým způsobem navázat na historii obsazených pražských usedlostí od Ladronky k Miladě a Cibulce, z nichž se staly specifické svépomocné komunity, nekomerční a nejnízkoprahovější prostory v moři velkoměsta.

Měli jsme plán: projekt autonomního sociálního centra, který byl toho dne odeslán na městskou část, město a vlastníku domu, státní organizaci pro státní majetek. Nikdo ale nečekal, až jej kdosi schválí. Do domu zaneseného léty chátrání a odpadky se vstoupilo bez optání. Začal šestidenní rej úklidů, sousedských slavností a dalších kulturních akcí a sedmý den nenásledoval spravedlivý odpočinek, nýbrž policejní vyklizení. Nastartovaná energie se ale nezastavila, naopak. Pár týdnů to trvalo, ale velká demonstrace, petice a vyjádření desítek kulturních institucí a osobností tzv. veřejného života způsobilo, že Klinika byla na povel tehdejšího ministra financí na rok zlegalizována.

První týdny a měsíce

se místo postupně dávalo do latě: zaváděla se voda a elektřina, vymalovávaly se místnosti, denní brigády střídaly večerní táboráky a první koncerty, které probíhaly ještě za zvuků agregátu řvoucího ze sklepa. V kolektivu se spolu učili fungovat lidi napříč věkovými a sociálními skupinami: od středoškoláků, kteří v domě našli dočasné zázemí a vlastní prostor, po sociální pracovnice na prahu třicítky až k vysokoškolským pedagogům nebo lidem bez domova.

Začala se taky obhospodařovávat zahrada, přibývalo lidí, kteří se zapojovali do různorodých projektů: svépomocná univerzita pro všechny, rodičovský klub nebo DIY radio našli na Klinice útočiště a více méně přirozeně se tu mísili v ruchu běžného provozu. To vše za občasného dohledu a kontroly státního úřadu, který posílal na místo k pravidelným ohlídkám strohého, ale milého úředníka, který většinou jen konstatoval jazykem zákona, že vše je v cajku a prodloužení smlouvy nic nebrání.

Všechno, co se na Klinice v té době dělo, zavánělo experimentováním a pokusy v laboratoři: zatímco dřívější squaty sloužily často spíš jako subkulturní základny, Klinice se podařilo prolomit barikády uzavřenosti a stala se neformálním útočištěm mnoha různorodých skupin. V přímém přenose jsem sledoval, jak zdejší feministické přednášky pomáhají nakopnout diskuzi o důležitých společenských otázkách, viděl jsem aktivistické skupiny, kterým se stal dům cennou základnou, lidi bez domova, kteří tu našli dočasné útočiště, se potkávali s akademičkami, pro něž bylo zdejší publikum „z ulice“ cennou zkouškou jejich vlastní srozumitelnosti a nejen to. Kolektivní fungování s sebou samozřejmě taky přinášelo i rány a nárazy, pocity nadšení a dosud nepoznané svobody střídaly pocity zmaru nad neúspěchy a pokusy se na na všem v tak veliké a spletité skupině dohodnout. Pocit (byť možná subjektivní) účasti na něčem velkém, tak trochu nevídaném a magicky dobrodružném z mého pohledu ale přebíjel všechna souběžná trápení a nezdary.

Klinika byla v době, kdy měla smlouvu, na poměry tuzemských squatů až jaksi nemístně populární, občasné útoky lokálních pravicových politiků odrážela elegantně svou prosociální aktivitou a šíří kulturních akcí, nebyla ohrožována vnějšími nepřáteli, ale jen těmi vnitřními, ke kterým patřily pochyby, jestli nevytváříme jen bezstarostný „nízkoprahový klub pro vysokoškoláky“ a zda promítání kultovních filmů na zahradě a folkové koncerty mají sílu narušit status quo systému, založeného na kumulaci peněz. Nutno říct, že jsme na Klinice ale asi nedělali nic jako revoluci, jestli něco, tak jsme se spíš snažili měnit diskurz, slovník, zavedené uvažování o věcech. Všichni pracovali na všem zadarmo, věci stály tolik, kolik člověk dal, a nad vším stála snaha nabídnout druhým to, co nabídnout můžu, z kteréžto myšlenky se začaly rozvíjet např. jazykové kurzy zdarma, kterých bylo v jednu chvíli asi sedm (od portugalštiny k čínštině), nebo se plnit dva freeshopy stovkami kusů oblečení či nevyužívanou elektronikou. Ve světě plném přebytků jsme z jednoho domu udělali místo, které tyhle přebytky nabízelo těm nemajetným, a to spolu s možností si zkrátka trochu odpočinout od rychlého světa kolem.

Léto s uprchlíky

První klinické léto začala taky v Evropě kulminovat tzv. uprchlická krize. Když nám při jednom z plén kamarádka nabídla, jestli se nechceme zapojit do materiální pomoci lidem prchajícím přes Balkán za lepším životem, přišlo nám to jako jasná cesta, jak dům naplnit konkrétní sociální aktivitou s expilicitně deklarovaným světonázorem. Ten příběh už je známý, ale pro připomenutí: sbírka se stala největší v Praze, v domě naplnila několik místností po strop a z Kliniky a jejího kolektivu se na několik následujících týdnů a měsíců stali lidé, kteří koordinovali a finančně podporovali výjezdy na Balkán všem, kdo měli chuť pomoci. Bylo to gesto nejen symbolické, ale i velmi praktické a Klinice přineslo nejen opětovnou větší pozornost médií, ale taky širokého spektra lidí a uskupení, pro které uprchlíci představovali ohrožení jejich představ o klidném životě ve středu Evropy.

V zemi „bez uprchlíků“ se Klinika stala jakýmsi symbolickým a zástupným svodem hněvu, symbolem „vítačství“ a dalších nálepek, které se mezitím staly běžnou součástí zdejších kanálových diskuzí. To pochopila i skupina fotbalových hooligans, která jednoho únorového dne ve večerních hodinách i s kameny v ruce Kliniku napadla. Po útoku následovala sice symbolická vlna podpory napříč společností, v praktické rovině se ale proti kolektivu začalo právě v tuhle chvíli tak trochu vše obracet. Starostka Prahy 3 ji označuje za bezpečnostní riziko, úřad argumentuje dopisy „obyčejných občanů“, kteří na základě výzev protiuprchlických skupin vyzývají stát k neprodlužování smlouvy a kdysi milý úředník najednou přichází se zprávou, že smlouva nebude moci být prodloužena, protože dům není pro potřeby sociálního centra zkolaudován.

V následujících měsících se ukáže,

že dům nebyl nikdy zkolaudován ani na potřeby polikliniky, ani čehokoliv jiného, takže argument pro ukončení činnosti Kliniky jaksi neplatí, ale na tuhle informaci už slyší málokdo. Klinice je vypovězena smlouva, kolektiv vyhlašuje stav „occupy“ a začíná tříleté období soudních bojů, měnících se vlastníků, proměňujících se informací o tom, na co by měl být objekt po vyklizení centra přestavěn, falešných „bombových hrozeb“, dočasných policejních vyklízení a následných znovu-obsazení, ve zkratce: více či méně dlouhých a pravidelně se střídajících období klidu, míru a autonomie a čekání na příjezd policejních těžkooděnců.

Každý další den po skončení původní smlouvy Klinice nabíhá pokuta 1 tisíc Kč, s Terezou Virtovou, která kolektiv v původní smlouvě zastupuje, vstupuje stát jménem starého vlastníka ÚZSVM a nového vlastníka SŽDC do dvou soudních sporů o statisícové částky, soudy probíhají, odročují se, vítězí tu jedna, tu druhá strana a Klinika jako taková stále žije. Během tří let po vypovězení smlouvy tu proběhnou stovky koncertů zahraničních i místních kapel, pravidelně se vaří pro všechny zdarma, některé kolektivy projekt ze strachu z ilegality opouští, kolektiv se proměňuje s příchodem nových lidí, spousta těch, co ho naplňovali v prvních letech, ho vyčerpaně či s potřebou jiného „vlastního“ života opouští. Energie a podoba domu i zahrady se mění s přílivem či odlivem, každý jeden či jedna v kolektivu se do podoby místa obtiskuje svým vlastním způsobem. I v posledních týdnech existence zůstává dům těžko uchopitelnou laboratoří.

V lednu exekutor Ivo Luhan z exekutorského úřadu MČ Praha 1 ve spolupráci s několika člennou sekurity službou utne v rámci spektakulárního zásadu život Kliniky definitivně. Ani týden na střeše čtyř posledních obyvatel domu nic nezlomil. Veřejná diskuze se následně nese v duchu mediálního rozhořčení nad několika neuklizenými místnosti a postranními totalitními záměry kolektivu Kliniky, který chce „zase vyvlastňovat“. Exekutor si účtuje za zásah 1 600 000 Kč. Lid tleská a exekutor se stává div ne národním hrdinou. Václav Klaus starší mezitím okruhy lidí z Kliniky označuje za hrozbu, která je „důležitější než volby do Evropského parlamentu“ a málo kdo se nepřidá, aby si nesmlsl na lidech, kteří dělali všechno možné, jen nekumulovali zisk.

Když si vzpomínám na začátek

tohohle experimentu, vybaví se mi hlavně pocit naděje, že věci jdou dělat i jinak, že se „mladí lidé v mikinách“ můžou domluvit s „vrchností“, kterou jindy tak opovrhují, že když se lidi spojí za nemateriální myšlenky a dokážou přesvědčivě obhájit, o co jim jde, může ve společnosti fungovat i trošku jiný „vesmír“, než ten převládající. Tyhle pocity v průběhu čtyř let klinické existence následovalo bohužel naštvání a zklamání nad tím, jak vrtkavá je přízeň médií, co stačí, aby se z rychlošípáků stali teroristi, a jak se z tiché dohody se státními úředníky, kde by obě strany mohly být spokojené ve vlastním zcela odlišném světě, může stát nelítostný boj, kde padají milionové pokuty.

Až budeme jednou na Kliniku nostalgicky vzpomínat (a já doufám, že se toho nedočkám, protože přijdou nové prostory, které tuhle nostalgii spravedlivě pohřbí), mělo by to být vzpomínání v duchu „jak jsme dělali fůru věcí a nevydělávali přitom“. Klinika byla pro mě místem, kde se lidi snažili spolupracovat ne pro vlastní prospěch, ale pro to, aby fungovalo jedno „jiné“ území na mapě Prahy. Místo, pro lidi dobrovolně či nedobrovolně ocitající se na okraji společnosti, místo jinakosti, místo, kde se tržní hodnoty splachují do záchodu dešťovou vodou a šanci tu má každý.

Dopis představitelům tří církví

Česká biskupská konference
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
Ústřední rada Církve československé husitské

Vážení biskupové, vážení členové a členky synodní rady, vážení členové a členky ústřední rady,

obracíme se na Vás jako na nejvyšší představitele tří největších a také nejbohatších křesťanských církví v České republice s žádostí o praktickou solidaritu s lidmi kolem sociálního centra Klinika, kteří nyní čelí (podle nás neoprávněné a neopodstatněně) vysoké exekuci.

O co konkrétně jde?

V polovině ledna byla za asistence exekutora a bezpečnostní firmy vyklizena Klinika – autonomní sociální centrum na pražském Žižkově, které bylo po čtyři roky místem pro setkávání sociálních hnutí, sousedů, nezávislé kultury, přednášek a jazykových kurzů, ale také útočištěm pro lidi bez domova.

Po vyklizení objektu vymáhá soudní exekutor po kolektivu Kliniky neskutečných 1 600 000 Kč jako náklady za zásah. Přičemž více než 300 000 Kč činí osobní odměna exekutora, což nám za dvoudenní vyklízení budovy připadá nemravné. Peníze navíc zablokoval na osobním účtu jedné z členek kolektivu, která za kolektiv podepsala smlouvu. Znamená to pro ni zmrazení platu a nemožnost používat účet. Jak jistě víte, celé se to děje v kontextu, kdy se v České republice začíná mluvit o nespravedlivě nastaveném exekutorském byznysu, který dostal do neřešitelné životní situace téměř 10 % obyvatel naší země. Rozhodnutí se Klinika bude soudně bránit a v případě, že peníze vysoudí zpět, je schopna je po dohodě vrátit. Nyní je ale třeba částku zaplatit, aby členka kolektivu byla zbavena tvrdých omezení, která s sebou exekuce přináší.

Nežádáme Vás o to, abyste sympatizovali se squattingem jako s projevem občanské angažovanosti. Sami členové kolektivu na sebe vzali plnou odpovědnost za své občanské jednání tím, jak opakovaně čelí soudním řízením a jak platí různé pokuty. Nejde ani o to, že by členové a členky kolektivu sami byli křesťany (byť někteří se ke křesťanství hlásí).

Jestliže Vás žádáme o akt takto mimořádné solidarity, je to proto, jak se tito lidé, nehledě na jejich vyznání, zachovali v době tzv. uprchlické krize. Zatímco mnohé státní instituce i církve s pomocí otálely, aktivisté z Kliniky jako jedni z prvních v České republice začali intenzivně pomáhat lidem na útěku, naprosto v duchu Matoušova evangelia, kde Ježíš praví: »cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili« (Mt 25,40).

V souvislosti se solidaritou s lidmi na útěku se centrum v roce 2016 navíc stalo terčem útoku neonacistů. V tomtéž roce také za svou statečnost získalo cenu Františka Kriegela od Nadace Charty 77. Věříme, že pomoc člence kolektivu Kliniky ve velmi tíživé situaci je pro církve možností jak se nepřímo připojit k solidaritě s lidmi na útěku, která je jednou z největších mravních výzev současnosti i budoucnosti.

Kromě mravního rozměru pomoci bližnímu (a podpory těch, kteří statečně pomohou, když je třeba), by finanční pomoc ze strany církví měla i důležitý občanský rozměr. Jak víte, občanská společnost (např. nezisková organizace Člověk v tísni) se v posledních měsících snaží apelovat na politiky, aby upravili pravidla exekutorského byznysu u nás, která jsou ve stávající podobě velmi nespravedlivá vůči dlužníkům. V případě, že by církve solidárně uhradily přemrštěnou dlužnou částku, staly by se hlasem aktivně bojujícím proti současné nespravedlivé podobě exekucí, která ničí životy a bere lidem důstojnost. Toto jednání církví by bylo plně v duchu slov proroka Izaiáše: »Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy« (Iz 42,3).

Připojujeme číslo transparentního účtu kolektivu Autonomního sociální centra Klinika: 2600985228 / 2010.

S díky za zvážení naší naléhavé prosby a přáním Božího požehnání.

Za iniciativu Za církev sociálnější,

Matěj Opočenský, farář; Tomáš Trusina, farář; Filip Outrata, teolog; Adam Borzič, básník; Sandra Silná, farářka; Ivan O. Štampach, teolog, religionista; Michael Hauser, filosof; Agata Hauserová, zpěvačka; Mikuláš Vymětal, farář; Aleš Jaluška, duchovní CČSH; Jan Ort, romista; Jan Bierhanzl, filosof; Magdaléna Šipka, teoložka; Anna Remešová, redaktorka; Ludmila Böhmová, nezaměstnaná; Olga Bierhanzlová, studentka; Layla Bartheldi, kuchařka; Hana Blažková, studentka; Maria Schormová, obchodní referentka; Tereza Schwabová, provozní; Františka Schormová, studentka; Milada Sigmundová, důchodkyně; Tomáš Vokatý, kurátor farního sboru ČCE; Jan Kirschner, stavební inženýr, presbyter ČCE; Pavel Keřkovský, českobratrský pedagog; Marek Janás, sociální pracovník; Michael Pfann, církevní historik.

 

Pozn.

Všechna tři oslovená církevní grémia odpověděla. Podle kardinála D. Duky „projekt přesahuje rámec naší (charitativní) činnosti“, Ústřední rada ČSCH nabídla v případě zájmu právní pomoc a Synodní rada ČCE pozvala představitele signatářů k jednání o řešení exekucí. Budeme vděčni, když svůj souhlas s dopisem vyjádříte i peněžitou podporou Kliniky převodem na její transparentní účet.

Tomáš Trusina

Slepá skvrna mýtu pokroku

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:28
Slepá skvrna mýtu pokroku Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:28 Roman Mazur Číslo 3/2019

Tímto příspěvkem reaguji na diskuzní řetězec Putna (Protestant 2018/8) – Drápal – Trusina (2018/9) – Flek (2019/1) – Šamšula (2019/2) na téma současných společenských a teologických postojů českého evangelíka. Začít bych měl osobní poznámkou. Druhý z jmenovaných je od minulého roku manželem mé dcery. Kdo nás však zná delší dobu, ví, že jsme se na „pietisticko-konzervativně-evangelikálním“ konci pestrého vějíře Českobratrské církve evangelické oba nacházeli již dávno předtím, než jsme se stali příbuznými.

Slepé skrvny

V manželském vztahu, futsalovém týmu, skautském oddíle, v křesťanském sboru, občanských spolcích a nakonec i u otázek hýbajících celými církvemi či společnostmi to vnímám stejně: Pokud se u nějakého důležitého tématu dva tábory proti sobě nesmiřitelně „zakopou“, a přitom v obou najdeme i lidi uvážlivé a zralé, je to téměř jistě proto, že jeden či spíše oba přehlédli nějakou významnou část sporné reality.

Vysvětlovat čtenářům Protestanta, proč jako praktikující křesťan a myslící občan nemohu uznat za křesťanské kázání ani proroctví tolik diskutovanou promluvu P. Piťhy ze svatovítské katedrály, by bylo nošením dříví do lesa. Obdobně jsem se na jedněch televizních ekumenických bohoslužbách jako pověřený zástupce ČCE odmítl podílet na společně vyslovené modlitbě připravené pražským arcibiskupstvím. Byla totiž národovecká a skrytě protiuprchlická, ne kristovská. Klerikalismu či „konzervatismu“ v tomto smyslu se bráním jako čert kříži, obdobně jako M. Putna. Je mi upřímně líto, že někteří mí konzervativní souputníci si svých „slepých skvrn“ nejsou vědomi, zvláště pokud zastávají důležité funkce v nám blízké ekuméně.

Díky dalším příspěvkům se ovšem diskuse rozběhla do jemnějších nuancí. Snad by proto mohlo být na tomto místě přínosné, abych se pokusil popsat dvě nejvýraznější „slepé skrvny“, které vnímám jako nereflektované u liberálněji zaměřeného křídla naší církve, jak ho pro mne reprezentují spolubratři jako Tomáš Trusina nebo Martin Putna.

Mýtus pokroku…

Evropský protestantismus hlavního proudu, jak ho reprezentují především lidové a státní církve severozápadní Evropy, zapracoval do své teologie i praxe posledních staletí osvíceneckou ideu všeobecného pokroku. Víra, že lidská historie kráčí díky kombinaci vědeckého, ekonomického, demokratického a vzdělanostního pokroku k nádhernému cíli, plně rozkvetla v 19. století a u jejího zrodu stály některé křesťanské motivy. Naše českobratrská církev sice není ani lidovou ani státní, ale tuto genetickou výbavu si v důležitém proudu svého myšlení nese rovněž.

Tento mýtus pokroku projevil ohromnou odolnost. Navzdory příběhům gulagů, holokaustu či užití jaderných zbraní minulého století. Navzdory nevyvratitelným napětím evropského sekularismu či globálního kapitalismu dneška. Navzdory tomu, že ani po dvou staletích tohoto „pokroku“ nebyla v jeho rámci nalezena uspokojivá řešení nejdůležitějších problémů člověka, typicky např. otázky po spirituálním rozměru života, funkční rodině, sociální a ekologické spravedlnosti, odstranění radikálního zla…

…namísto evangelia?

Jsem v tomto kontextu hluboce přesvědčen, že pouze v starobylém křesťanském evangeliu o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu nacházíme ty nejlepší odpovědi na tyto nejdůležitější otázky našich životů i lidského společenství. U mnohých bratří a sester přitom vnímám, že za všemožnou (post) moderní, a „pokrokovou“ agendu se angažují s mnohem větším zápalem než za křesťanské evangelium. Nebo vydávají za jádro evangelia – podle mne v rozporu s důležitými liniemi biblického svědectví – právě tu agendu, která jim obzvláště leží na srdci. Klíčovou potřebou lidstva jim pak přestává být pokání a důvěra v Boha zjeveného Kristem, vyznavačské přijetí křtu a svědecká a diakonická služba světu v očekávání darovaného převratu přicházejícího Božího království. Na jejich místo pak nastupuje potřeba pokroku, osvěty, dalšího a dalšího osvobozování z domnělého otroctví tradiční morálky či z tradičních forem mezilidských vztahů. Podle mne právě z tohoto, zřejmě podvědomého myšlenkového podhoubí, pak vyrůstají pro mne nepochopitelné postoje jako např. odmítnutí misie jako důležitého úkolu současných evangelických sborů, jak ho T. Trusina prezentoval na konferenci o strategickém plánu ČCE.

Sexuální osvobození…

Možná nejtypičtější spornou oblastí je v kontextu rozhovoru a spolužití křesťanských „konzervativců“ a „liberálů“ lidská sexualita. Sexualita patří společně s majetkem a mocí mezi klíčové aspekty našich životů, které jsou díky svému potenciálu a bytostné ambivalenci zároveň největším požehnáním i prokletím lidského (spolu) žití.

Západní revolta mladé generace šedesátých let vůči „tradiční“ či církevní sexuální morálce měla zřejmě svůj oprávněný základ, protože její kyvadlo se tehdy vychýlilo příliš na rigorózní stranu. Sám jsem ovzduší „sexuální revoluce“ jako sekulární děcko komunistických časů vyrůstající bez kontaktu s tradiční „maloměstskou“ či církevní morálkou vdechoval plnými doušky od svých prvních dnů.

S příklonem ke křesťanské víře i s pozdějším osobním i farářským pozorováním jsem však od ní získával čím dál kritičtější odstup. Když totiž postupně zrychlující padesátiletý vývoj „sexuálního osvobozování“ nahlédnu z odstupu a kriticky, vyjeví se mi, že kyvadlo se protentokrát vychýlilo extrémním způsobem na opačnou stranu. Trpké či zkažené plody můžeme pozorovat před svýma očima v přímém přenosu: Sekulární společností posvěcené usmrcování těch nejmenších a nejzranitelnějších božích „maličkých“ jako děsivý vedlejší produkt sexuální „svobody“. Smrt nebo život poznamenaný chronickou nemocí desítek miliónů lidí nakažených virem HIV. Sexuální násilí nadále přetrvávající ve všech složkách společnosti. Masy lidí celoživotně poznamenaných zbytečnými a uspěchanými rozvody nebo ve své sexualitě hluboce zraněnými výrobou či konzumací pornografie…

…namísto lidství podle Kristova vzoru?

Mí liberálněji smýšlející spolubratři a spolusestry si hluboký a tragický rozpor celé „sexuální revoluce“ zřejmě neuvědomují. Nezapadá totiž do narativu postupného pokroku a osvobozování. Mám za to, že je zde ve hře vábení obdobné jako u tématu moci a peněz v komunistických utopiích. Ty se domnívaly, že zrušením všech dosavadních struktur, správně naplánovaným přenastavením a novou distribucí bohatství se vyřeší otázka mocenské a sociální nespravedlnosti. Obdobně se dnes mnozí domnívají, že zrušením všech dosavadních sexuálních norem a tabu, a následným „restartem“ sexuální morálky se lidé konečně osvobodí.

Přehlížejí přitom rovněž, že zatímco u tématu moci a peněz byl Ježíš i jeho první následovníci vůči soudobým poměrům své doby velmi kritičtí, v oblasti sexuality potvrdili i pro tehdejší židovské prostředí spíše „konzervativní“ praxi celoživotního monogamního manželského svazku. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,6) „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“ (19,8) I první křesťané si byli na této linii dobře vědomi toho, že sexualita je úžasným darem, zároveň ovšem „výbušninou“ stvoření, které je potřeba s velkou mírou obezřetnosti nastavit moudré hranice podle dobré Boží vůle: „Nerozvádějí se, nepáchají nevěru,… Jejich ženy, ó králi, jsou čisté jako panny, jejich dcery jsou všem vzorem. Muži se zříkají veškerého nezákonného pohlavního styku a každé nečistoty v naději na odměnu na onom světě.“ (apologeta Aristides, in Jak se dělá sbor, EMAN 2018)

Z liberálních křídel své církve dnes tak nevnímám téměř žádnou podporu hodnotám jako sexuální zdrženlivost, úsilí o zmenšení počtu potratů, manželská věrnost… Zato příspěvků, kázání a článků podporujících novou a novou agendu „sexuálního osvobozování“ celou řadu. S tím je pak spojena logická potřeba exegetovat biblické texty velmi svérazným způsobem. Typickou ukázkou této tématické i exegetické práce je např. „Kázání o transgenderu“, jedno z prvních M. Putny, které pronesl na evangelické půdě.

Ohledávání fundamentů s otevřeným srdcem i myslí

Příčinou a zároveň ošklivým a dobře viditelným důsledkem nereflektovaných „slepých skvrn“ na všech stranách je to, co ve svém příspěvku přesně popisuje T. Trusina – sociální bubliny. Naším společným příspěvkem ke zlepšení atmosféry v společnosti a k nalézání Kristovy cesty pro křesťany dneška musí být skutečně především skutečný rozhovor a sdílení. Tak, jak to např. právě v těchto dnech předvedla např. Saša Uhlová ve svém článku „Když se zbavíte shluku buněk a máte trauma“, ve kterém se jako ateistická levicová novinářka napříč všemi sociálními bublinami zastává konzervativního křesťanského Hnutí pro život v jednom konkrétním výseku jeho angažovanosti.

Klíčovým úkolem všech stran je zůstat v tomto dialogu nastálo otevřen i možnosti, že někdy bude odhalena třebas i moje vlastní „slepá skvrna“. Ta, která mi dává falešné sebevědomí (opět slovy T. Trusiny) „majitele té jediné správné zbožnosti, etiky či společenského konceptu“. Nebezpečný omyl, že bojujeme za Kristovu věc, ačkoliv jsme možná nositeli jiné, třebas i nám skryté agendy, je totiž reálným pokušením nás všech.

Jak se postavit k odebírání orgánů v Číně

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:26
Jak se postavit k odebírání orgánů v Číně Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:26 Ethan Gutmann Číslo 3/2019

Projev Ethana Gutmanna 1. března 2019 v Senátu PČR, při mezinárodní konferenci „Pronásledování rodin v době nesvobody“ na festivalu Mene Tekel

Jako syn amerického psychiatra a psychiatričky jsem věděl již za mlada, že když sovětský občan nesouhlasí se svou vládou, můžou ho poslat do psychiatrické nemocnice. Mí rodiče nebyli jediní, které trápilo systematické mučení disidentů. Světový svaz psychiatrů odsuzoval své kolegy v SSSR pravidelně od roku 1971.

Organizované prohlídky sovětských psychiatrických zařízení byly zavrhovány jako Potěmkinovy vesnice. Věru, sovětští psychoanalytici nebyli na západních konferencích vítáni a nemohli publikovat v odborných publikacích na Západě. Žádné testy farmaceutik, žádné akademické výměny. Proč zavedli západní psychiatři takový zákaz? Protože se na něčem shodli: sovětský psychiatrický systém představuje tak nebezpečnou perverzi medicíny, že reforma již není možná. Jedinou možností je izolace.

Když se nyní podíváme na státem schvalované odběry orgánů stoupencům Falun Gongu, stopa začíná roku 2006, kdy vyšla zpráva Krvavá sklizeň, jejímiž autory jsou David Kilgour a David Matas. V roce 2014 jsem pro svou knihu Jatka (vyšla i v češtině) zpovídal jednoho lékaře, který odebíral v polovině 90. let orgány zaživa Ujgurům, muslimům ze severozápadu Číny. V roce 2016 vydala Mezinárodni koalice pro ukončení zneužívání transplantací v Číně sedmisetstránkový report, kde se píše, že skutečný objem transplantací v Číně byl 6–10krát větší, než uváděly oficiální čínské statistiky. Početní rozdíl tvořili vězni svědomí.

Od roku 2016 o těchto skutečnostech psaly všechny velké anglicko-jazyčné noviny na Západě. Evropský parlament a Kongres Spojených států amerických schválily rezoluce, které explicitně odsuzují odběry orgánů Falun Gongu, Ujgurům, Tibeťanům a podzemním křesťanům v Číně. Jediné organizace, které jednoduše existenci tohoto problému zamítly, byly Světová zdravotnická organizace, která s Čínou úzce spolupracuje, a Transplantační společnost, která si myslí, že z Čínou úzce spolupracuje.

Navzdory tvrzení Číny z roku 2015, že svůj transplantační program zreformují, byly do dvou let celé ujgurské populaci násilím odebrány vzorky krve. Mluvíme zde o 15 milionech mužů, žen a dětí. V roce 2018 bylo zatčeno na jeden milion Ujgurů. Po celém Sin-ťiangu se staví krematoria. To první si najalo padesátičlennou ochranku.

Ve zkratce, tvrzení proti čínským transplantačním nemocnicím jsou stejně rázná jako tvrzení proti psychiatrickým nemocnicím v Sovětském svazu. Jediným rozdílem je reakce lékařského společenství na Západě. A tady do hry vstupuje Praha.

Stejně jako Vietnam a Izrael, i vy jste zakázali výstavu Bodies a podobné. Svět se o tom dozvěděl v The New York Times. Nyní rozvažujete, zda se přidat k národům, které zakázaly orgánovou turistiku do Číny: Izrael, Španělsko, Itálie, Tchaj-wan a zcela nedávno i Kanada.

Nikdo cizí vás k tomu nenutil. Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo. Snad je v tom vysoce rozvinutý smysl pro lidskou tragédii vtělený do české kultury. Teď je však Česká republice na pokraji vytvoření nového paradigmatu: zákaz vstupu čínským transplantologům; zákaz odborných prací čínských transplantologů v lékařských časopisech; zákaz nákupu plastinovaných těl českými univerzitami.

Tragédii násilných odběrů orgánů má na svědomí Peking. Ale umožnila mu to zkorumpovanost lékařského světa na Západě, pár západních lékařů, kteří si mysleli, že dokáží osedlat čínského draka a vrátit se domů, jako by se nic nestalo. Dnes proto prosím Prahu, aby se vyjádřila, že takoví doktoři tady vítáni nejsou. A i kdyby se většina západního lékařského světa rozhodla, že zapomene na svou vlastní historii, Praha si vzpomene na sovětské psychiatry a precedenty, které Západ kdysi nastavil. A to jsou měřítka, jimiž budete posuzováni.

Trubači jdou do boje aneb Listopad 1989 v kasárnách

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:23
Trubači jdou do boje aneb Listopad 1989 v kasárnách Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:23 Petr Sláma Číslo 3/2019

Těsně před listopadem

Na vojnu jsem nastoupil v září roku 1989 po třetím ročníku na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Rozdělit si studium vojnou, to dělávali spíše katolíci, snad aby zprubovali své rozhodnutí pro celibát. Já jsem bral vojnu jako nutné zlo, které je dobré mít za sebou raději dřív než později. Ale také trochu jako pokání za ústupek, který jsem udělal v létě 1986, když mě napodruhé na fakultu nepřijali. Jeden z profesorů mi tehdy poradil, že státní správa má v mém případě výhrady, které bych prý rozptýlil prohlášením, že se „nebudu zapojovat do protisocialistických aktivit opozice“. Prohlášení jsem podepsal a na fakultu mě přijali. Tři roky pak ve mně vrtalo, že to byla zrada. Vojna to měla – poněkud neevangelicky – odčinit.

V Praze se koncem osmdesátých let už režim potácel mezi rezignací a dřívější brutalitou. Vycházely knihy Čingize Ajtmatova a hrály se hry Josefa Topola. Na strašnickou faru, kde jsem tehdy pod bdělým dohledem faráře Jiřího Lejdara spolu s několika dalšími bohoslovci bydlel, jsem si předplatil perestrojkovou Litěraturnuju gazetu a rusky v ní louskal Solženicyna. Na fakultě se pod lavicí četly samizdatové Lidovky. S Milanem Opočenským jsme nad stránkami teologie osvobození diskutovali o jihoamerických juntách a režimu u nás. V prosinci 1988 se konala první povolená demonstrace na Škroupově náměstí. Pak ale na Václaváku proběhl Palachův týden s vodními děly a zatýkáním. Magor byl v té době stále za mřížemi. Demonstrací se z mého okruhu přátel nejpilněji účastnil Petr Payne. Ve volných chvílích nás na Jirchářích zasvěcoval do hebrejštiny a moderního malířství. Když mu na synodní radě tehdejší tajemník pro bohoslovce, vzdělaný Otakar Funda přátelsky domlouval, opáčil mu Petr, že nikdy v životě neměl tak silný pocit, že jedná správně, jako na demonstracích.

Další frontou, podél níž jsme se tehdy jako studenti dělili, bylo letniční hnutí, jak ho představoval holešovický sbor faráře Dana Drápala a jeho souputníků. Co je to mluvení jazyky, jak souvisí se křtem v Duchu svatém, dochází i dnes k uzdravování…? Biblické hodiny, ke kterým si holešovičtí půjčovali modlitebnu libeňského evangelického sboru, praskaly ve švech. Praktický teolog Pavel Filipi na fakultě charismatismu věnoval výběrovou přednáškovou řadu, která po celý semestr zaplňovala velkou posluchárnu. Část charismatiků mezi studenty pořádala na Jirchářích paralelní modlitební stráž, aby snad profesorova přednáška nezpůsobila příliš škod. Zvědavější část vyrážela přímo do velké posluchárny.

Benešovský skanzen komunismu

Nad tím vším se mně odchodem na vojnu zavřely vody. Že to nebude jen další zajímavý seminář, mi došlo, když mě ostříhali a navlékli do nepadnoucí uniformy. Nadhled a kuráž byly rázem ty tam. „Ještě kvetou růže, ještě je to dobrý“, říkal jsem si, beznadějně zamilovaný, ve vlaku cestou z Prahy do kasáren v Benešově při pohledu z okna. Až do vánoc jsem pak ještě občas nějakou růži zahlédl, bylo jich ale stále méně, až je přikryl sníh, který roztál až na jaře 1991. Z těch prvních měsíců si vzpomínám na nástupy, řev, pochody a zpěv revolučních písní, převlékání, neustálé drhnutí flekaté linoleové podlahy a šaty skládané do komínku, dlouhé fronty na mizerné jídlo, rozcvičky, střelby. Každý den po pracovní době, když vojáci z povolání odešli domů, pak v kasárnách převzali vládu mazáci, vojáci základní služby druhého roku, jejichž rozmary – sehnat pivo, cigarety nebo nějaké jídlo, vyleštit kanady – museli plnit bažanti neboli klofáci. Někteří důstojníci ještě obranu vlasti a socialismu brali vážně. „Slámo, vy jste fakt podepsal Několik vět?“ hleděl na mě jak na přízrak poručík Havelka, velitel čety, při jednom ze školení. Několikrát si mě na pohovor pozval major Neuschl, velitel útvaru. Rozhovor s ním byl vždy zvláštní kombinací výhrůžek a zájmu. Přede mnou zde sloužili letniční Tomáš Hasmanda z Valašska a katolík Hayato Okamura z Prahy. Oba prý bývali u majora častými hosty. Z jeho slovy bylo cítit nesmělé hledání něčeho opravdu spolehlivého. Žasnul jsem vždy, jakou stopu po sobě letniční a katolík zanechali. Při vzpomínce na ně se z mazáků stávali bráchové, kteří vzpomínali, jak férově Tomáš vedl celou četu, a že Hayato „byl snad nějakej svatej nebo co“.

Podpisovka v Písku

V dotazníku při odvodu jsem uvedl, že hraji na housle. Zřejmě proto mě brzy po přijímači v polovině listopadu 1989 vybrali, abych se účastnil dvoutýdenního trubačského kurzu v Písku. Jednotka má mít svého trubače, který v případě ohrožení zatroubí na poplach: třeba když se na bráně objeví kontrola z divize.

Před odjezdem v neděli 19. listopadu mě v Benešově navštěvuje otec. Odskočil si z jednání synodu ČCE, jehož byl toho roku delegátem. V návštěvní místnosti mi pološeptem vypráví o demonstraci v Praze, kterou sice pořádalo SSM, ale nějak se to zvrtlo, a o bouřlivém jednání synodu. Vnímám to jako za sklem a nepřikládám zvláštní význam ani tomu, že ten večer odpadl povinný nástup na televizní noviny. V pondělí vyrážím do Písku. Za okny vlaku poletuje sníh a já mám mysl zkroušenou více než sedmi stovkami ponurých dní, které jsou ještě přede mnou. Večer se hlásím v píseckých kasárnách. Účastníků kurzu je asi 60, přijeli z posádek po celé republice. Každý nafasuje plechovou polnici. Úkol prvního týdne zní: vyloudit z polnice nějaký zvuk. Prý se tím postupně na rtech vytvoří nátisk. „Tak a teď trubte,“ zavelí rotmistr a s třísknutím zabouchne dveře. Učebnu zaplní drásavý ryk polnic, sešpulené rty a nafouklé tváře, někdo jen prská, někomu to občas vydá zvuk, ti schopnější posilují vřavu jasnými tóny nejrůznějších výšek. Hlasy ale postupně slábnou, lidé se dávají do hovoru se sousedem, čtou si nebo civí do prázdna. Tu se rozlétnou dveře, rotmistr zařve „no co je to, trubte“. A opět se vzedme mocný příboj, jenž postupně opadá a ztrácí se. A tak to potrvá až do večera.

Trubačům v Písku vyčlenili kasárenskou chodbu, velké pokoje s palandami. Tady nepodléháme mazákům, takže po večerech vládne naprostá svoboda. Jenže venku je pod nulou a nám nepřidělili žádné dřevo ani uhlí. Za šera vyrážíme ze své chodby na dvůr přízračně působících píseckých kasáren nasbírat kousky dřeva, nalámat prkna jakéhosi bednění a starých okenic, abychom si v pokoji zatopili. Zase odpadly povinné večerní zprávy. Z malého rádia, které má kdosi s sebou, k nám postupně proniká, co se děje v Praze i jinde. Neuvěřitelné počty demonstrantů, nejasná zpráva o studentu Šmídovi, stávka škol a univerzit. Prozření, že tohle je opravdu změna, přináší až píseň Jaroslava Hutky, chartisty a emigranta, kterou oficiální rozhlas zařadí po zprávách, jakoby to byla Helena Vondráčková.

Ve čtvrtek 23. listopadu se namísto výcviku celý útvar v Písku účastní politického školení. Důstojníci a politruci zdůrazňují, že o demokratizaci socialismu nám šlo už od nástupu Gorbačova. Pro vojáky v každé době ale platí především: disciplína a pořádek. Každopádně jsou až do odvolání zrušeny vycházky. Je z nich cítit nejistota. Při školení se seznamuji s několika špagáty, vysokoškoláky, kteří si část vojny odbyli během studia a nyní mají poddůstojnické funkce. Diskutujeme o tom, jestli vláda nenasadí proti demonstrantům armádu. Třeba také nás. Rodí se plán vydat prohlášení o tom, že my, vojáci píseckého útvaru, podporujeme Občanské fórum a proti studentům nikdy nevytáhneme. Zakouřená kancelář jednoho z velitelů čety, psací stroj, brousíme formulace, za hodinu je půlstránkový text hotov. Nečekané sblížení se začínajícími inženýry, učiteli a lékaři, s nimiž se už nikdy později nepotkám. S desítkou kopií textu se rozcházíme sbírat podpisy. Během odpoledne jich získáme neuvěřitelných 450 – z útvaru o asi 500 mužích. Občanské fórum v Písku má v těch dnech základnu na evangelické faře. Slouží zde můj starší kolega, farář Petr Chamrád. Podaří se mi dovolat se mu z kasáren a poprosit ho o návštěvu. Přichází a já mu předávám svazek podpisových archů.

Prohlášení podepsali i někteří vojáci z povolání. Někdo ale o petici informoval velitele útvaru. Ten rozjíždí pátrání. Nepřichází v úvahu, aby prohlášení opustilo kasárna. Smyčka se brzy stahuje kolem mě jako iniciátora a spoluautora. Návštěvní kniha na bráně kasáren prozradí, kudy se prohlášení dostalo ven. Dva důstojníci mě ženou do „uazu“ (ruského typu džípu) a vyrážíme k faře. Trochu rozpačitě zvoní, není to domovní prohlídka, přesto rozhodně vcházejí na faru, oblepenou plakáty OF. Petr Chamrád je přijímá s klidem a zve je dál, na faře je rušno. Za necelé dva měsíce v kasárnách člověk zapomene, jak útulná je obyčejná domácnost. Ve dveřích místnosti se objeví moje kolegyně ze studií. Překvapeně se zdravíme. „Řekni mu, že to za žádnou cenu nesmí vydat“, stihnu jí špitnout. Nakonec skutečně odjíždíme s nepořízenou. Prohlášení prý už odeslali. Nebyla to pravda, ale velitel tak do rukou podpisy svých podřízených nedostal.

Jdu spát, prý mě „vyřeší zítra“. Ráno se dozvídáme, že jsem u trubačů skončil. Pro nezpůsobilost jsem vykázán z kurzu, další opatření přijme domovský útvar v Benešově. Vracet se mám s ostrahou. Nakonec je to četař, mazák, který se mnou jede otráveně vlakem, nemá chuť se bavit a jen občas nahodí ramena, jako že mě hlídá. V Benešově jsme až večer, v místnosti dozorčího útvaru sedí nadporučík Semerád. Překvapeně mžourá a se slovy „ty jsi zase chlastal Slámo, co?, vyřešíme zítra“ mě posílá spát.

Anarchia, fiľcky, kupleraj

Od té doby se k mému trubačskému kurzu už nikdo ani slovem nevrátí. Na rozdíl od Písku v Benešově nic nenaruší pevnou hierarchii mazáků a bažantů. Ta se začne pomalu rozpouštět až mnohem později, s postupným zkracováním vojny, které otupí hrany půlročních nástupních termínů. Na začátku posledního listopadového týdne roku 1989 má ještě major Neuschl před nastoupeným útvarem pohnutý projev. „Kto sú ti studenti, kto sú ti havlovia?“ ptá se rozrušeně československy. „Oni vám nič nedajú, oni vám len zoberú to, čo ako delníci a rolníci máte. Robiť rukama ich třeba poslať, veď oni sú len anarchia, fiľcky, kupleraj“. Touto trojicí obvykle komentuje pořádek na barácích. Tentokrát ta slova vztáhne na celý polistopadový vývoj. O měsíc později sleduji při drhnutí podlahy na baráku v přímém přenosu prezidentskou volbu Václava Havla. V té chvíli už i major Neuschl ví, kdo je to Havel. Ze soudruha se stane pan. Z dvacetičlenného důstojnického sboru našeho útvaru pak během jara odejde z politických důvodů pouze politruk. Ostatní složí novou přísahu a začnou více dbát na práva vojáků základní služby. Neustále musím vysvětlovat, že jsem sice křesťan, do civilní služby ale nepřejdu. A také to, že v nových poměrech nemám v rukávu žádné zvláštní konexe. Zázemí a podporu jsem tehdy měl na evangelické faře hned vedle kasáren, kde tehdy působili Jan a Ester Klasovi. Později mi přidělí sklad a funkci výkonného praporčíka. Major Neuschl bude dál bojovat proti anarchii, fiľckám a kupleraj. Bude v tom čím dál bezmocnější. Ideologickou páteř komunismu a její budovatelský étos nahradila prázdnota. Někteří se budou s otázkou ohlížet po církvi. Nemohla by se stát novou ideovou páteří armády?

O Vánocích roku 1990 mě velitel útvaru vybídne, abych před štědrovečerní hostinou, kterou nechává královsky připravit pro ty, kdo si nevzali dovolenou, „pověděl něco slavnostního“. Čtu z Bible vánoční příběh podle Lukáše a přidám pár slov o tom, že se Ježíš narodil do nouze a bídy. A tak je Bůh s námi právě tehdy, když si připadáme nuzně a bídně. Dávám si záležet na tom, abych se vešel do několika minut. Po mě se ale slova chopí velitel a dalších patnáct minut si to slovně rozdává s anarchií, fiľckami a s kupleraj – a jak je třeba s nimi bojovat, dodržovat pořádek a plnit svěřené úkoly. Každou pátou větu končí slovy „jak nám tady Péťa krásně vysvětlil“. Všem ostatním tečou sliny při pohledu na bramborový salát a postupně chladnoucí řízky. O Péťově vysvětlování si myslí své. A já s nimi v tu chvíli zcela souhlasím.

Únor 2019

Nadace Divoké husy 3/2019

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:21
Nadace Divoké husy 3/2019 Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:21 Číslo 3/2019

Ve dnech 31.–13. 4. 2019 můžete přispět do veřejné sbírky ve prospěch organizace Stéblo, z. s. Výtěžek z naší společné sbírky bude použit na zakoupení sedmimístného vozu pro potřeby terénní služby a svoz klientů.

Příspěvky můžete posílat na číslo účtu 27 000 000/0100, variabilní symbol 527.

Organizace Stéblo, z. s. otevřela v září 2005 Denní centrum pro osoby se speciálními potřebami.

Kromě denního stacionáře v současné době poskytuje také sociálně terapeutické dílny, chráněné bydlení a odlehčovací službu. Nabízené služby jsou určeny osobám s mentálním, tělesným, psychickým, sluchovým a kombinovaným postižením a všechny fungují v celoročním provozu.

Ve dnech 14.–27. 4. 2019 můžete přispět do veřejné sbírky ve prospěch Společnosti Dolmen, z. ú. Výtěžek z naší společné sbírky bude použit na pořízení komunikačních ipodů pro klienty chráněného bydlení, kteří jsou neslyšící nebo mají vážnou vadu řeči.

Příspěvky můžete posílat na číslo účtu 27 000 000/0100, variabilní symbol 528. Cílem Společnosti Dolmen je nabídnout lidem s mentálním postižením takové sociální služby, aby mohli žít ve svých domácnostech. Služba se rozšířila i do Karlovarského kraje a organizace začala v obou krajích podporovat také samostatné bydlení lidí s mentálním nebo kombinovaným znevýhodněním. V Liberci otevřeli sociálně terapeutickou dílnu a v Sokolově tréninkové pracoviště Bistro Oáza, kde našlo práci 11 klientů.

Pro homine 2019 / Přirozená soběstřednost a blahoslavenství utrpení pro spravedlnost

Protestant - Pá, 03/22/2019 - 09:18
Pro homine 2019 / Přirozená soběstřednost a blahoslavenství utrpení pro spravedlnost Protestant Pá, 22/03/2019 - 09:18 Pavel Keřkovský Číslo 3/2019

Martin Luther se vysmál těm, kteří chtějí majestát Boha vypozorovat z přírody, z přirozeného přírodního řádu. Na Heidelbergské disputaci (1518) řekl, že božímu majestátu začínáme rozumět toliko skrze utrpení Páně a jeho kříž. Ve stejném století Jan Kalvín potvrdil Lutherovo rozpoznání o kříži a rozšířil jej žalmistovými slovy, že boží majestát poznáváme v přijetí odpuštění, což v nás vzbuzuje bázeň, která nás provází dalším životním během a pomáhá nám překonávat přirozené sklony k soběstřednosti a zatočenosti do svých a jen svých potřeb a nároků. Božena Komárková v Difficile est (1977) kalvinistické rozpoznání znovu prozářila luterskými důrazy Hitlerova vězně Dietricha Bonhoeffera, který byl popraven těsně před koncem války. Právě ve vězení byl posílen „bezbrannou moci“, „kterou prožil pod křížem, a bez kříže k ní není přístupu. Utrpení, jehož se člověk odvažuje pro pravdu, jakkoli lidsky pomýlenou, má v sobě zaslíbení blahoslavenství. Kdo trpí protivenství pro spravedlnost, stává se solí země a země se bez něho neobejde.“ Tak hodnotila Božena Komárková českobratrské disidenty, kteří byli státním aparátem vyhozeni z práce, protože usilovali o spravedlnost nejen pro sebe ale i pro druhé.

Autoři televizního seriálu MOST! zakódovali některým postavám do krve úsilí o spravedlnost, a to může být provázeno i utrpením. Potenciálně je sice každý člověk schopen jednat spravedlivě, ale je zapotřebí se k tomu probojovat. Úsilí o spravedlnost není přirozenou výbavou člověka. Možná právě ten, kdo mohl nahlédnout do společenských předsudků z mužské i ženské strany, byl o něco víc připraven zasadit se o spravedlnost. Dáša (přetransformovaná z Pavla do nové identity) se jediná zmohla na odpor a přinutila Luďana, aby vrátil to, co násilím vymohl na bezbranných jako tzv. výpalné. Podobně tváří v tvář hrozbě násilné smrti pouze ona dokázala – ač politá benzínem – bleskurychle zasáhnout a zhasit oheň útočníkova zapalovače, který mohl všechny změnit v hořící pochodně. Za spravedlnost se v seriálu zasazují i Rómové, a také častokrát vědí lépe, co se sluší a patří, i když je to bude stát velké peníze a pohřbí na své náklady Čočkina – bílého, kterého se zřekli jeho bílí soukmenovci.

Jsme Ježíšovi mladší sourozenci. Rozhovor s Vitem Aiutem

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:50
Jsme Ježíšovi mladší sourozenci. Rozhovor s Vitem Aiutem Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:50 Vito Aiuto Číslo 2/2019

Vito Aiuto je známý především jako člen indie folkového dua The Welcome Wagon, kde hraje se svou manželkou Monique. Je ale i básník a v Brooklynu působí jako reformovaný farář. Nejen o vztahu křesťanství a umění na specifickém půdorysu newyorské nezávislé scény s ním pro časopis Image mluvila Mary McCampbell.

Co u tebe přišlo dřív? Touha psát poezii, nebo kázat? Jaký to má vztah?

Myslím, že to, že jsem se stal farářem, má hodně důvodů. Jedním z nich je moje láska k Bohu. Další důvod je, že chci, aby lidé věděli, že Bůh miluje je. A další důvod je, že je pro mě hodně důležitá komunikace. A podle všeho mě taky baví stát na jedné straně místnosti, zatímco skupinka lidí poslouchá, co říkám. Pokud si člověk tyhle touhy neuvědomuje, je to těžké. Mám rád slova. Je pro mě důležitá komunikace. A rád čtu. Chtěl jsem, aby to byla součást mého života. Problém je, že ty motivace jsou trochu pochybné: Vždycky jsem chtěl být slyšet. A vždycky jsem se chtěl propojovat s lidmi, z dobrých i špatných důvodů. Psát poezii a kázat samozřejmě není totéž, ale podobnost tam je. Jde mi o spojení – a Bůh se chce spojit s námi, chce s námi mluvit, kvůli tomu posílá svého syna. Zpráva, kterou chci lidem předávat, je Boží láska k lidem. Ale je v tom i něco pudového, protože chci být slyšet. Myslím, že je nebezpečné, pokud o sobě kazatel tohle neví, nebo ho to nezajímá.

Je to nebezpečné, protože k sobě pak člověk není upřímný?

Ano. Nemáš pak nad sebou kontrolu. Mnohem snáz někomu ublížíš. Všichni asi známe umělce, hudebníky a faráře, kteří jsou schopni druhého člověka převálcovat, protože si neuvědomí, že se ženou za svými vlastními zájmy.

Jak ses vůbec dostal k víře?

Byl jsem na vysoké škole a hodně jsem pařil. Jediný můj zájem a touha bylo bezprostřední potěšení. A jednou večer jsem si uvědomil, že je to děsivé. S tím strachem jsem pak žil půl roku. V rádiu jsem slyšel Charlese Stanleyho, jak říká, že když se budu modlit, zachrání mě to před mými hříchy. Jako dítě jsem do kostela nechodil, ale pokřtěný jsem byl hned dvakrát. Moje máma a strýc, kteří byli oba katolíci, mě pokřtili ve dřezu, protože se báli, že půjdu do očistce. Každopádně jsem se dostal do bodu, kdy jsem byl tak vyděšený a zoufalý, že jsem se začal modlit a chodit do kostela, jenom abych vyzkoušel, jestli se něco změní.

Jaký je tvůj umělecký a osobní vztah se Sufjanem Stevensem? Jak jste se poznali?

Poznali jsme se v roce 1999, když jsem pomáhal s přípravami festivalu křesťanského umění, který organizoval. Jmenoval se Christ à gogo. Byla z toho reportáž v časopise The Village Voice a jediné, co pochválili, bylo jídlo. Měli jsme popcornové koule a karamelová jablka. A to jsem připravoval já. Měli jsme se Sufjanem společného kamaráda z Hope College, který se zrovna přistěhoval do města, a potkali jsme se v klubu Knitting Factory. Někdo se zmínil, že organizují tenhle festival, a zeptal se mě, jestli bych nenachystal nějaké jídlo. Udělal jsem asi 150 karamelových jablek a 150 popcornových koulí a vezl jsem to z rohu 73. a Madisonovy až k PS41, do Greenwich Village.

A jaký byl ten festival?

Nebyl špatný. Seznámili jsme se tam i s Danielson Famile. Daniel Smith byl hvězda večera. Sufjan tam ani nehrál. Ale byly tam obrazy, sochy, video instalace a zlatý hřeb večera byl koncert.

S ohledem na společné kreativní počiny mě napadá, že jsem tě už slyšela mluvit o tom, jak je pro umělecký proces cesty k něčemu krásnému a pravdivému důležitý prvek imitace. Přijde mi, že na tvé hudbě je to hodně vidět.

Jo, to je pravda.

Když se podívám na vaše tři alba, máte tam hodně převzatých skladeb (různé písně z církevních zpěvníků, Jesus od Velvet Underground, Half a Person od The Smiths) – ale také známé texty, které jste zhudebnili (sonet Johna Donna, první otázka heidelberského katechismu, Galatským 2,20). Zajímavé je pro mě třeba to, že John Donne byl stejně jako ty básník a farář. Můžeš trochu popsat, jak probíhá zhudebňování známého textu?

Je to zábava. Jeff Tweedy z kapely Wilco říká, že jeden ze způsobů, jak skládají písničky, je prostě to, že hodinu v kuse jen tak něco hrají. A jeden z důvodů, proč se mu to líbí, je, že si u toho uvědomí, že když skládáš hudbu, znamená to, že si prostě něco vymýšlíš. Hraješ si – jako když si dítě staví z Lega. No a to se dá dělat i s existujícími texty, ke kterým máš nějaký vztah. Řekneš si: Jak z tohohle udělám písničku? Jak by to mohlo znít jinak? Když ráda čteš, máš ráda slova, ráda píšeš, můžeš to využít jako munici. Já mám to štěstí, že si můžu takhle hrát. Někdy to funguje, jindy ne.

Co bys řekl, že se ti opravdu povedlo?

Myslím, že nejlepší, co jsem za hodně dlouhou dobu udělal, je právě ten heidelberský katechismus. Jeden z důvodů je i to, že ten text nemá rytmus ani rýmy. Takže to byla výzva, bylo to v tomhle náročnější. Jak udělám písničku, kterou můžou zpívat třeba děti, z věroučného dokumentu sepsaného reformovaným teologem v 16. století a později přeloženého do angličtiny, kde není ani jeden rým? Mám ten katechismus opravdu rád. A mám rád i tu úvodní otázku: „Co je tvým jediným potěšením v životě a ve smrti?“ Zpíváme ji spolu s odpovědí každou neděli v našem kostele, takže už to umím nazpaměť. Snažil jsem se to naučit pět let a vůbec mi to nešlo. Pak jsem napsal tu písničku, a teď si to v kostele pamatují všichni. Úplně všichni.

V jednom článku jsi psal o „E Unibus Pluram“ Davida Fostera Wallace a zmiňoval ses tam, že tě unavuje ironie a sarkasmus a že chceš dělat hudbu, která bude skoro až trapně upřímná…

Je to tak. Opravdu nemám rád ironii a sarkasmus.

Dává mi to smysl i v kontextu dětské hravosti v některých písních, i hlasového projevu zpěvačky Monique.

Pár lidí nám řeklo, že bychom měli udělat album písniček pro děti. Ale my už to děláme! Máme zvonkohru a zpěvačku, která zní, jako by jí bylo dvanáct. Aranže jsou často opravdu hodně hravé; je tam hodně dechových nástrojů. A spousta lidí nám říká, že jejich děti zbožňují písničku „Oh For You Who Fear My Name“ („Vám, kdo se bojíte mého jména“), protože se tam dupe a tleská do rytmu.

Jak moc jsou ty dětské prvky záměrné?

Nemyslím si, že je to záměrné. Trochu mi to připomíná Sufjana. On má lepší smysl pro humor než já, já se beru zbytečně vážně. Dělal nám aranže na prvním albu a já jsem několik let hrál v jeho kapele. Je v tom něco, co se – myslím – naučil od Daniela Smithe: je to jako divadlo. Děláme show, je to zábava, všichni jsme děti.

Na Sufjanových koncertech je to hodně vidět.

Když jsem s ním jel poprvé na turné, museli jsme všichni nosit skautské kroje. Kapela se jmenovala Sufjan Stevens a michiganská milice. A já myslím na ty jeho krásné písně a říkám si: „Musíš to brát vážně – tohle je vážná, introspektivní hudba.“ Vždycky do toho vnese nějakou disonanci. A já myslím, že to té hudbě ve výsledku prospívá. Takže budu zpívat srdceryvnou, dojemnou píseň celý pokrytý peřím – což jsme dělali na turné k albu Seven Swans. Naučil mě hravosti, protože mám tendenci být pořád vážný.

Vaše hudba se s velkou upřímností vztahuje k tomu, co to znamená být člověkem – v dobrém i ve špatném. A taky, jak se to projevuje ve vztahu k Bohu a druhým lidem. V refrénu jedné písně zpíváte: „Není mi dobře, tobě není dobře, není nám dobře společně“, což rozbíjí mýtus romantické lásky, která řeší všechny vnitřní krize. To je i v písni „It’s So Hard“, kde Monique zpívá: „Můžeš to vyhrát; můžeš dokázat, že nemám pravdu, a zároveň se mýlit.“ Je to upřímná výpověď o lidství a mezilidských vztazích.

Vzpomněl jsem si, jak Chesterton píše v Ortodoxii, že jedni lidé odmítají křesťanství, protože člověka vnímá moc negativně, a druzí zase proto, že jej vnímá jako nerealisticky dobrého. Chesterton říká, že kritici křesťanství v tomhle nemají pravdu. Zároveň ale mají pravdu, protože křesťanství má nejvznešenější antropologii – to zcela jednoznačně – a zároveň i nejtvrdší. Obě je potřeba udržovat v napětí. Přišlo mi, že když říkáš, že křesťané mají nejlepší představu o lidství, myslíš tím právě tohle. Jsme jen o něco málo horší než andělé, stvořeni k Božímu obrazu, jsme Ježíšovi mladší sourozenci. Jsme ale také zoufale zkažení a děláme strašné věci jeden druhému i sami sobě. Přijde mi důležité o tom přemýšlet a zpívat, protože obojí je realita našeho života. Zažil jsem od lidí to nejlepší, byl jsem svědkem nejkrásnějších projevů lidskosti. Taky jsem ale lidem hodně ublížil a hodně mi ublížili. Jedna z prvních knih, které jsem četl, když jsem se stal křesťanem, bylo Bonhoefferovo Následování. Byl jsem věřící asi měsíc a někdo mi tu knihu dal. Hrozně se mi líbí, že začíná tím, že mluví o „laciné milosti“ a říká, že tohle je otázka života a smrti. Pokud to neberete dost vážně, radši se do toho vůbec nepouštějte. To je možná hodně volná interpretace. Ale měl jsem radost, že je to něco jiného než „Šťastný život – jak milovat Boha a mít se dobře snadno a rychle“. Naopak je to člověk, který o tom, co psal, svědčil i svým životem a smrtí. Rád zpívám o věcech, které beru vážně. Ano, může to být legrace, ale i dobré komedie jsou svědectvím o člověku. Jak to, že jsou lidé tak skvělí a úžasní a krásní? Jak to, že jsou tak nízcí a krutí?

Z angličtiny přeložil Jan Škrob. Redakčně kráceno.

Šabat šalom

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:49
Šabat šalom Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:49 Petr Turecký Číslo 2/2019

Řekl jsem to taky Paulovi, že jdu večer na šabat, nenapadlo by mě nikdy, že by chtěl jít se mnou. Jednak říkal, že má různej program (obracet Židy na víru), pak že má přátele mezi mesiánskými Židy (ti jsou už obrácení), a tak jsem mu v klidu sdělil svůj program, netajím se s ním nijak, i Ibrahimovi říkám, kam jdu a jestli má počítat s večeří apod. Přece jen se tu žije jakoby v komunitě, má to své výhody (např. to, že mě někdo naučí zacházet s pračkou apod.).

Jenže Paul projevil veliké nadšení, že by rád šel se mnou. Nu, co jsem měl dělat. Že jít nesmí, jsem nedokázal říct, na druhou stranu jsem tušil, že budou problémy. A tak šel se mnou. Cestou každou chvíli volal k Pánu, žehnal lidem okolo apod. Taky fotil a byl neustále jak na kokainu.

Když jsme se asi po 4 km pěší chůze (o šabatu nejezdí veřejná doprava) dostali před synagogu, zeptali jsme se jedné paní ve středních letech, která vypadala velmi sympaticky, na cestu, velmi ochotně nám začala říkat, kde synagoga je – v té ulici je totiž spousta synagog, tak se člověk snadno ztratí – a tu se jí Paul místo, aby poděkoval a šel dál, začal ptát, jestli věří, že je Ježíš její Pán. Myslel jsem, že se hanbou propadnu, podobné chování považuji osobně za agresi. Hned jsem se otočil, začal fotit kočku a styděl se. Naprosto jsem nevěděl, co mám dělat, začít Paula kárat nebo se s ním hádat jsem nedokázal, ani bych to rychle v cizí řeči nesvedl. Židovka naštěstí Paula docela odpálkovala, řekla něco v tom smyslu, že věří, že Ježíš byl slušný Žid, a jala se odcházet. Paul to pořád řešil, provolával, že Ježíš je Pán pánů apod.

A to už jsme byli u synagogy, já se za něj styděl a nevěděl, jak mám řešit situaci, byl jsem přesvědčen, že uprostřed šabatové bohoslužby bude schopen povstat a před celým shromážděním volat, že se mají obrátit k Pánu Ježíši. Tak jsem zkormouceně řekl svým německým kolegům, co se mi stalo, v jaké jsem šlamastice, omluvil jsem se jim, že jsem sebou přitáhl fanatika, a klepal se hrůzou, co se stane.

Bohoslužby byly úžasné, hodně se zpívalo, Paul byl celou dobu v transu a jméno Ježíš zopakoval celkem potichu jen jednou asi uprostřed liturgie. Přesto, že jsem byl hrůzou z ostudy poněkud stažený, liturgie mě i tak dokázala strhnout. A tu jsem si připadal, že teď je to to pravé, jsem v Jeruzalémě a prožívám šabatovou bohoslužbu – blbě řečeno – v jejím přirozeném prostředí. V tomto otevřeném společenství se hodně zpívá, kázala rabínka, sál byl plný, atmosféra úžasná, plná radosti a přitom to nebylo nijak křečovité nebo fanatické. Čili aspoň pro mne jakýsi ideál, střízlivost, zároveň radost. Nic nebylo hrané. Tento typ atmosféry jsem u nás křesťanů asi nikde dosud nezažil. Znám buď velikou vážnost až sterilitu nebo křečovité až fanatické nadšení. Navíc mám pocit, že právě takhle prožíval svou víru se svými učedníky onen slušný Žid před dvěma tisíci lety.

Kázání Martina Pavlíka

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:48
Kázání Martina Pavlíka Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:48 Číslo 2/2019

Od slov k mlčení… Text: Marek 15,37–39

Mk 15,37–39: Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Že je druhé evangelium ve srovnání s ostatními nejkratší, rozhodně nijak neubírá na jeho hutnosti a dynamice. Každý, kdo tuto knihu přečetl „na jeden zátah“, bude nejspíš souhlasit, že Markovo svědectví o Ježíši se v průběhu evangelia výrazně mění. Sledujme dnes tuto změnu se zvláštním ohledem na začátek a konec Ježíšovy pozemské služby, jak ji Marek líčí v úvodu a závěru svého evangelia. A pokládejme si nad těmito řádky (trochu netradičně) jedinou otázku: kdo o Ježíši mluví?

Prolog evangelia začíná odkazem na židovská Písma. Starozákonní proroctví spojuje Marek s příběhem Ježíšovým, a dává tím najevo, že počátek Ježíšova příběhu má svůj původ, své kořeny, a to ve Starém zákoně, bez kterého nelze Ježíšovu příběhu rozumět. Náš pohled je tedy nejdříve upřen do minulosti k dávným slovům proroků – první, kdo vypovídá o Ježíši, je samotný Starý zákon. V následujících verších zaznívají slova Jana Křtitele, která od začátku soustřeďují pozornost na někoho jiného, mocnějšího. Tím druhým, kdo o Ježíši mluví hned zkraje evangelia, je Jan Křtitel. Pokud o Ježíši promluvil nejprve Starý zákon či jeho proroci, samotným Ježíšem je Jan Křtitel zase na jiném místě označen za poslední a největší postavu v řadě proroků. O Ježíši tedy mluví nejprve proroci a následně, Ježíšovými slovy, „víc než prorok“. V ději první kapitoly Markova evangelia pokračujeme dále a ihned po Ježíšově křtu vidíme scénu otevřených nebes, ze kterých se ozývá hlas. Hlas, který dal veřejně najevo, kým Ježíš je. A tak dalším, kdo na první stránce tohoto evangelia významně promluví o Ježíši, je sám Hospodin – o Ježíši mluví otevřená nebesa. Vzápětí je Ježíš vyveden Duchem na poušť, a čteme, že byl pokoušen. Zbylí synoptikové dodávají, že satanovy otázky začínaly slovy: „Jsi-li Syn Boží“. Jako by opakovaně říkal: pokud platí to, co před chvílí zaznělo z nebes, pokud jsi opravdu Boží Syn, udělej to a to. „Jsi-li Syn Boží“ – satan volí zvláštní taktiku a zpochybňuje to, co zaznělo veřejně, viditelně a slyšitelně, podobně jako na prvních stránkách Bible. Zpochybňuje identitu Ježíše jakožto Božího Syna, ale vlastně o něm mluví také. Mluví o něm jako o Synu Božím, který však svou identitu musí prokázat vlastními činy (a za jím předepsaných podmínek). Dále v textu narážíme i na slova nečistého ducha, který Ježíši říká: „Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ (Mk 1,24) Ježíš mu pohrozí, posedlý člověk je nečistého ducha zbaven a ve 27. verši zaznějí závažná slova. Zachycují totiž reakci všech lidí, kteří byli svědky této události: „Všichni užasli a jeden druhého se ptali: Co to je?“ (Mk 1,27) Jednoduše, mluví o něm všichni. Ježíšův skutek a jeho slova je nenechávají pouze stát a přihlížet. Jeden druhého se ptají a mluví o něm. Následující verš pak tyto události završí informací, že pověst o Ježíši se rychle roznesla po celé galilejské zemi.

Jak tedy zní první Markovo svědectví o Ježíši? Sám pro sebe jsem si tento oddíl nazval slovy „Všichni o něm mluví“. Sledovali jsme, jak o něm mluví Starý zákon a jeho proroci, Jan Křtitel, otevřená nebesa, satan i nečistý duch a nakonec všichni. Mluví o něm všichni a zdá se, že evangelista Marek tuto informaci pokládá za klíčovou. Dokládá ji totiž v průběhu prvních kapitol na mnoha místech. Marek ukazuje Ježíše, na kterého se tlačí zástupy, davy lidí; Ježíše, kterého všichni hledají; Ježíše, ke kterému přicházejí všichni a odevšud; Ježíše, který všechny uzdravuje; Ježíše, nad kterým všichni žasnou. A možná ke zvýraznění celé této situace je v závěru první kapitoly zmíněn i malomocný člověk, který poté, co byl Ježíšem uzdraven, o něm a o svém zázračném uzdravení všude vyprávěl. A to i přesto, že mu to Ježíš v předchozím verši přímo zakázal. Možná až ironicky pak vyznívají Markova slova: „On [malomocný] však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval…“ (Mk 1,45). Dnes bychom nejspíš řekli, že to všude vyžvanil. Všichni o něm mluví – tak zní první svědectví. Evangelista Marek by v této chvíli možná mohl svá slova ukončit a nechat Ježíše dále vystupovat jako toho, který dělá zázraky, káže, uzdravuje, učí, nad kterým všichni žasnou a kterého všichni následují. V průběhu Markova evangelia se ale něco zásadní mění. Ježíš už nevystupuje předně jako ten, který uzdravuje, léčí všechny nemoci a naplňuje všechny fyzické potřeby. Od těch fyzických přechází spíše k potřebám duchovním, začíná mluvit o své budoucnosti, utrpení a počet lidí tlačících se na Ježíše se zmenšuje. Největší zlom pak nastává v závěru evangelia. Ve 14. kapitole známe Ježíšova slova o tom, že ho všichni zradí, a možná ještě lépe hrdinská slova Petrova: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ (Mk 14,29). A další verše připomenou: „Tak mluvili všichni.“ (Mk 14,31) Zdá se, že Petrova slova zastupují výpověď všech učedníků – i kdyby všichni odpadli, my ne; i kdyby všichni zradili, my ne. Jako by říkali: Pane, až se nás budou ptát na tebe, budeme se k tobě hlásit, budeme o tobě mluvit. I kdyby všichni mlčeli, my ne. Jaký je výsledek, a jak zní druhé Markovo svědectví o Ježíši? Opět jsem si tento oddíl nazval svými slovy „Všichni o něm mlčí“. A nemluví dokonce ani s ním. Všimli jste si, jak Ježíš své učedníky opakovaně vyzývá, aby s ním mluvili, aby se s ním modlili, aby bděli? A jejich reakce? Spí, zavírají se jim oči a doslova nevěděli, co by mu odpověděli. Nemluví ani s ním, ani o něm. A zanedlouho, když se někteří ptají Petra, zda také není jedním z těch, kteří trávili čas s Ježíšem, odpovídá: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ (Mk 14,71) Člověka, o němž mluvíte – vy, já ne. Všichni o něm mlčí.

Není to zvláštní? Na začátku o něm mluvili všichni, v závěru drsně zazní: „Všichni ho opustili a utekli.“ (Mk 14,50) A tak Ježíš, který byl zpočátku obklopen zástupy lidí, kráčí v průběhu evangelia svou cestou doprovázen čím dále méně lidmi. To, že Ježíše opustily davy lidí, které přitahoval jako kouzelník, zázračný rabín, nebo jako ten, který umí nasytit tisíce lidí, to nás nepřekvapuje a možná jsme to i očekávali. Nás však zajímají hlavně učedníci, Ježíšovi nejbližší. Ti, kteří kvůli němu zanechali své rodiny a domovy, ti, kteří Ježíše doprovázeli všude, kam chodil, kteří mu naslouchali, a kteří prohlašovali, že ho nikdy neopustí. A touto skupinou jsme možná i my dnes. Nebo se tak přinejmenším cítíme – v učednících se vidíme a s nimi se v textu identifikujeme. Jak se zachovali tito? Spí, bojí se a zapírají. A bojí se opravdu všichni Ježíšovi blízcí. Markovo evangelium totiž podle nejstarších rukopisů končí slovy o ženách, které nikomu nic neřekly, neboť se bály. Je možné, že v kontextu Markova evangelia selhání těchto žen v jistém smyslu odpovídá selhání učedníků (mužů), které jsme sledovali před chvílí. Všichni mlčí. Když Ježíš nejprve chtěl, aby o něm nikde nemluvili, viděli jsme, že o něm mluvili všichni a mnoho. Když však chtěl, aby mluvili s ním a o něm, nemluvili a zůstali mlčet. A tak se svědectví slov náhle rozplynulo a proměnilo v mlčení. Není to tak mnohdy i s námi? Nedocházíme i my, křesťané někdy do momentů, kdy si spolu s Petrem uvědomujeme, že o Ježíši neumíme mluvit, nebo že o něm nemluvíme tehdy, když máme? Ježíš, který byl zpočátku obklopen zástupy lidí, nyní visí na kříži sám. A zdá se, jako by mlčení všech lidí bylo v této rozhodné chvíli znásobeno i mlčením Božím. Mlčí přece i sám Bůh. Na začátku o svém Synu promluvil a z nebes zazněl hlas. Ale teď? Bůh mlčí a mlčí také lidé.

A přesto se zde objeví jeden člověk, který do celého kontextu vůbec nesedí, protože promluví. Ne mnoho, vlastně jen jednu větu. Víte, kdo jediný svými slovy prolomil tuto chvíli mlčení? V 15. kapitole, ve 39. verši čteme: „A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: Ten člověk byl opravdu Syn Boží“. Není to ironie? Člověk, který jako jediný správně pozná Ježíšovu pravou totožnost Syna Božího, je v Markově vyprávění pohanský římský voják. Zaráží nás tedy nejen kým je, ale také kým není – není Ježíšovým blízkým učedníkem, který ho všude následoval, a ani tím, kdo prohlásil, že ho nikdy nezapře. O Ježíši Kristu jako o Synu Božím čteme v úplně prvním verši Markova evangelia. A závěr knihy to potvrdí, ale způsobem, který nás zaráží. Ukazuje totiž selhání Ježíšových blízkých a nechává promluvit člověka, který podle nás (a jistě i podle tehdejších čtenářů) o Ježíši mluvit „neumí“.

Pokud jsme řekli, že se Markovo svědectví o Ježíši v průběhu celého evangelia výrazně mění od slov k mlčení, nyní k tomu nacházíme několik důvodů. Možná nám evangelista ukazuje, jak snadné je o Ježíši mluvit tehdy, když o něm mluví všichni, nebo je považován za „kladného hrdinu“. A o co složitější je to v momentech, kdy se zdá, že o něm mlčí i sám Bůh. Jak důvěrně tyto situace známe právě v našich končinách… Ale evangelista nás také učí, že víra není závislá na našich slovech, a může vzniknout i tam, kde ji nikdo nečeká. Náš dnešní text totiž končí zázrakem víry tam, kde víru nečekal opravdu nikdo. Možná stejně jako kdysi v Ninive, kde skutečné obrácení zaskočilo i Božího proroka. Evangelista Marek nás učí, že víra není závislá na našich slovech, ale na Božích činech. Učí nás, že víra vzniká tam, kde ji nečekáme, a vede nás k naslouchání těm, o kterých si myslíme, že o Bohu mluvit „neumí“. Protože právě z jejich úst mohou zaznít opravdová slova vyznání. Amen

Autor je kazatel Církve adventistů sedmého dne a doktorand na HTF UK

Únorové samoty

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:46
Únorové samoty Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:46 Klára Krásenská Číslo 2/2019

Leden a únor; osamělé měsíce, úzkostně tikající týdny. Do vánočního jehličí se snáší prach, svíce došly. O vánoční jehličí se zakopává při úklidu až do února, možná ještě později. V šest hodin ráno se zamykají dveře od bytu, pak se rozlije malátné ticho, malátné světlo dopolední, prázdné prostory jakoby se rozšiřovaly všemi směry, zakopáváš o jehličí a prach, který má do postu ještě neurčitě daleko. Hle, kostra z jeslí, / už není slámy, / ven jesle vynesli, / kříž sám je s námi.

Kdosi se ptal – proč už s lednem zhasínají všechna světla v oknech? Už není na koho čekat? Co nám pak ještě zbývá? Zvlášť, vrací-li se člověk do svého betonového města. Zatím jdeme tiše temnou vesnicí, se soumrakem se ještě vytrvale vrací mráz, v patách srn vycházíme z lesů přes zamrzlá pole zalitá bílým měsícem. Tma teď naléhá na kraj zvolna a v nových odstínech; ještě dlouho se v ojíněných kalužích lesknou růžové šrámy nebe. Nabíráš vzduch ústy jako vodu, kterou začíná vonět, hořkosladce se mísí s tmou, když kráčíš kolem hřbitova, vychází hvězdy zpoza mraků. Chtěl bys tu zůstat, někde v poli mezi lesem a hřbitovem, dokud se bledá a uprášená dopoledne nepřeženou. Noc bez andělů, / den bez koledy, / ran křídla tělu: / kam vzlétnou bědy – // kdy naposledy?

Zkoušíš vyslovit svou úzkost a marnost, která se stává snesitelnou snad jen ve volnosti krajiny. Ovšem tady – nejhorší je to mezi koupelnou a nočním stolkem. Na stole leží modrou propiskou rozepsaný dopis, už několik dní. Zalknutý je právě v místě, kde by bylo třeba vyslovit tuto němotu, protože nic jiného už nelze napsat, skrze nic jiného už nelze promluvit. K druhému, natožpak k Bohu.

Je to tak; na ranní mši čelíš palčivé němotě. Na ranní mši palčivě čelíš němotě. Někdy zavřeš ústa, někdy jen bezhlesně pohybuješ rty do rytmu čísi modlitby. Pod kroky vzdechů ústa unavená. Oběma rukama se přidržuješ chladného hladkého dřeva lavice, oběma očima ornamentů na koberci. V mírném záklonu uvidíš, jak sem dávno rozbitým oknem na chóru vniká slunce, do okenní tabulky klepe stará túje. Už kolik týdnů je ti zima, očima bloudíš nesměle kolem krucifixu, tvoje modlitba je němá – Rty ještě líbou. Prach a podlahu. Tvoje modlitba je vnořená do Reynkových zimních stínů, které bolest objímají stejně jako hořkost samoty a básníkovo doufání je právě tak prosté a přímé, aby uneslo bídu posledních týdnů zimy.

Kdy se skořápka rozlomí, / kdy jak poupě rozevře se, / jako zamrzlá tůň v lese, / a kdy ptáčeti, jež tiká, / ozve se hlas zahradníka, / který, shodiv sníh a plátna, / oděn v ran roucha brunátná, / náhle osvítí nám stezku / v dlani květem snu a blesku?

Citované verše jsou z básní Bohuslava Reynka Kříž, Vzpomínka na samotu a V postě. Převzato z výboru B. Reynek – Svěcení, vyd. Odeon, Praha, 2001

Co naposled? Aleš Mostecký (1973–2018)

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:45
Co naposled? Aleš Mostecký (1973–2018) Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:45 Tomáš Molnár Číslo 2/2019

18. prosince 2018 o polednách zemřel Aleš Mostecký, farář ve Dvoře Králové nad Labem. Z kolegů farářů jsem u něj byl zřejmě jako poslední. A s bázní a bolestí, snad přesto s jistotou jsem odříkal společné vyznání pouhých pár hodin před selháním Alešova těla. Byl napojen na všemožné lékařské přístroje. Nechtěl už slyšet nic o církevním provozu a intelektuálních výkonech kolegů, ale toto vyznání chtěl a já ho směl na prahu jeho pozemského konce odříkat.

Těch setkání v posledních fázích jeho nemoci bylo mnoho a musím říci, že jsme se přímému hovoru o smrti vyhýbali. Jakkoli smrt byla přítomná a se zhoršujícím se Alešovým stavem stále zřetelnější, jakkoli jsme mluvili o bezmocnosti naší a lékařů, jakkoli přišla rozmrzelost a hořkost bolestí, vlastně jsme se té poslední možnosti vyhýbali. Nemyslím, že to bylo jen mou liknavostí – prostě jsme to nějak oba nechtěli a nechali až na chvíli poslední. Alespoň v našem vztahu to tak bylo.

Aleš byl nepochybně laskavý kolega, ale jeho laskavost končila u až jisté pedanterie, se kterou exegetoval. Kazatelská střelba od boku ho vážně rozčílila a bezohledně to dal na pastorálkách příslušnému šmudlovi sežrat. Pak ho takový střet vlastně mrzel a zaříkával se na zpáteční cestě domů – jezdívali jsme spolu pravidelně, že příště už bude mlčet. Ale příště, došlo-li na věc, se mlčet Alešovi zdařilo jen chvíli, nervózně poposedával a nakonec své řekl.

V paměti mně utkvěla jedna z posledních exegezí, na které Aleš byl, a to na text svatby v Káně Galilejské (J 2,1–11). Kazatel, vzpomínám-li si dobře, spíše než na text samý navázal na písničku Sváti Karáska s optimistickým výhledem, jak nám v životě, když tedy věříme, bude stále lépe a lépe a pak asi bezproblémově vklouzneme rovnou do království nebes. V textu to je, ale dlouho nám trvalo, než jsme to objevili. A byl to právě Aleš, který jednoznačně doložil, že nejde o „nejlepší naposled“, ale SY TETERÉKAS TON KALON OINON HEÓS ARTI – ty jsi uchoval dobré víno až potud, nebo jak překládá ČEP: Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli (J 2,10b). Bylo to osvobodivé poznání naproti našemu zděšenému vědomí, že to s námi jde vlastně pořád s kopce. Bylo dobré zjistit, že se jedná právě o tuto chvíli, tento okamžik, že jde o carpe diem, do kterého vstupuje Bůh.

Aleš se celou dobu své nemoci tohle carpe diem velmi snažil žít. Až nás to překvapovalo, jak byl navenek veselý a optimistický, jako by se nic nedělo. Neuvažuji o tom, co třeba prožíval ve chvílích samoty, jestli se ho dotýkaly děsy příliš zřetelně hrozícího konce. Když byl s ostatními lidmi, žil okamžik a bral plnými hrstmi a polykal velkými doušky. A štvalo ho, když si ty doušky – třeba oblíbeného dvorského piva Tambor – nemohl kvůli lékům a nemoci dávat.

Ale zpět k onomu „naposled“ jeho života. Bylo to těžké a přišla chvíle poslední, chvíle odchodu. A já se měl modlit. Snad úzkostlivou křesťanskou duši neurazí, že mi v tu chvíli nepřišla na mysl jiná slova, než slova ŠEMA JISRAEL – Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6,4–9), jako to nejzazší, co mohu tváří v tvář smrti říct. A také jako jediné platné, vydat svědectví o Jediném. Jakkoli nevím, zda jsem udělal pro Aleše dost, zda jsem se neprovinil tím, že jsem s ním o nejzazších věcech nemluvil dříve a častěji a že jsme čas našich setkání trávili obcházením rostoucí přítomnosti jeho konce, mám neskromně za to, že tahle poslední modlitba byla „uchováním dobrého až po tuto chvíli“.

A také nevím, zda tímto svědectvím, které je příliš intimní, nějak nestírám pel tajemství posledních chvil. Snad ne, protože SLYŠ máme říkat nahlas:

Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich přemýšlet, ať budeš sedět doma, nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat, nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek mezi očima, napíšeš je také na veřeje svého domu, a na své brány. Amen

Kdo je náš? Co se Státní bezpečností?

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:44
Kdo je náš? Co se Státní bezpečností? Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:44 Tomáš Bísek Číslo 2/2019

Vrací se mi na mysl vyrovnávání s nevítanými vstupy Státní bezpečnosti (StB) do soukromí telecké fary. Bylo to v dobách, kdy vrcholila její snaha ukázat, že kontroluje, co obyvatelé fary a jejich návštěvníci provádějí, a ovládnout to natolik, abychom my farští i naši hosté byli jejich kontrolou zcela zchromlí a nebyli schopni svobodného jednání. Připomínám si, jak zhoubné aktivity StB zapůsobily na dva z našich přátel. Pro naši potřebu je nazvu Alenou a Petrem. Alena byla manželkou jednoho z vedoucích představitelů reformních snah za Pražského jara. Za svou důslednou a pokojnou činnost byl po několikrát vězněn. S ním Alena prožila mnoho dramatického. Převážná část trampot byla vázána na úpornou snahu jejího manžela umlčet. To, co se potom stalo na naší faře, dokresluje zhoubnost agresivity mocenských orgánů na bezmocného jednotlivce. Poznali jsme se s oběma ve společenství signatářů a přátel Charty 77, kteří zavítali na naši faru. Vzpomínám na pobyt, kdy Alena byla u nás sama. Náš denní život a styky se sborem a přáteli přitom pokračovaly. Jednou jsme se oba s Danielou vydali na návštěvy sousedů v obci. Alena zůstala na faře sama. Nebylo to pro ni nic neobvyklého. Ovšem neobvyklé, nejen pro nás, ale i pro ni, bylo to, co jsme shledali po návratu na naši stráň. Za suchého počasí stály na silnici před farou velké kaluže vody. Jakoby došlo k neočekávané havárii. Samotnou Alenu jsme shledali vrcholně rozčilenou. Překotně vysvětlovala, že se najednou před farou ukázali estébáci. Ona proti nim zakročila tím, že je z okénka v prvním patře polévala vodou. Naše snaha dobrat se vysvětlení, zdali chtěli vstoupit na faru, anebo ji vyzvali, ať vyjde ven, se zcela míjela účinkem. Jen stále dokola vysvětlovala, že je zahnala a oni utekli. Po určité době její trvalé opakování utichlo. Jakoby se pro ni celá epizoda uzavřela. Dokonale a zřejmě do jisté míry bez následků. Dodnes zkrátka víme, že jednou večer Alena na faře v Telecím polila estébáky kýblem vody a oni utekli. A pak Petr. Patřil mezi našimi kolegy k představitelům rezolutního otevřeného jednání a také nasazení za to, co má být, co má platit pro nás všechny bez rozdílu. Tak se Petr projevoval nejen při výsleších státní bezpečností, kteří naopak usilovali o to, abychom na porušování lidských práv nepoukazovali. To byla jedna z věcí, která nás všechny všelijak sužovala. V našich kruzích jsme si sdělovali své zkušenosti, poznatky a frustrace. Vzpomínám, jak Petr líčil průběh výslechu, kdy v určitou chvíli jemu známí vyšetřovatelé odešli a přišel jen jeden. Položil několik otázek a Petra v tu chvíli začalo mrazit. Řekl nám k tomu, že měl vždycky pocit, že jsou estébáci trochu natvrdlí, snad to i hráli, ale snad na víc neměli. A teď najednou byl konec legrace. Petr měl pocit, že jde to tuhého. Přišlo mu na mysl, že ten neznámý vyšetřovatel je jedním z těch, kteří mají na místě pravomoc rozhodnout, jak dál. A třeba bude zadržen, někam odvezen, něco se stane. Tehdy si uvědomil, jak mohou být estébáci nebezpeční a jak pak záleží na tom, jak se bude celková situace vyvíjet. „Představme si, že se začnou víc bát a pocítí potřebu tvrdě zakročit.“ A tu je máme, Petra s manželkou u nás na faře. Po dlouhém rozhovoru zůstávají přes noc. O několik hodin později ve spánku náhle cítím, že na mě někdo mluví. Otevřu oči a nad sebou v naší ložnici rozpoznávám známou tvář. Je to Petr skloněný nad naší postelí: „Tomáši spíš? Omlouvám se, že vás přepadám. Musel jsem přijít. Nahoře v patře najednou někdo otevřel dveře od našeho pokoje, strčil hlavu do dveří a pak rychle zavřel.“ Okamžitě jsem vstal a vyšel za ním ven na chodbu. Nikdo tam nebyl! Prohlédli jsme to tam všude. A dole taky. Nikde nikdo. Petr omluvně říká: „Ale někdo se tu určitě skrývá. Jsem si tím jist. Musel jsem vstát a vzbudit vás.“ Vyšli jsme spolu do prvního patra, kde měli naši návštěvníci ložnici. Všechno jsme prošli a prohledali. S baterkou jsme vylezli i na rozsáhlou půdu, kde měla svou rezidenci kuní rodina. Opravdu nikde nikdo.

Petr trvale opakoval, že se nemýlí. Že tam někdo byl a že to nejspíš byli estébáci. Nechtělo se mi Petrovy jistoty zpochybňovat. Pak mě napadlo, že večer sněžilo. Jestli někdo vnikl zvenčí do fary, budou ve sněhu jeho stopy. Spolu s Petrem jsme vyšli ven do zasněžené zahrady. Obešli jsme faru, ale našli všude čerstvou a neporušenou sněhovou pokrývku. Nikde nic. Petrova jistota však neochabovala. Trvale opakoval: „Někdo tu je. Určitě jsou to estébáci.“ Vrátili jsme se na faru. Ještě než jsme se rozešli s nadějí, že se nám snad nakonec podaří usnout, jsme pokyvovali hlavou nad svou bezmocí odhalit pachatele, o kterých Petr tak bezpečně věděl.

Byly veškeré jejich vstupy, anebo spíše přepady, zaručeně reálné? Nepracuje lidská imaginace ve vypjatých chvílích trochu po svém? Zdá se, že někdy mohou přicházet neočekávané reakce na neidentifikovatelné nebo imaginární narušitele ve chvílích určitého uvolnění. Ale ne! S odstupem let už vím, že tam byli. A pak se vypařili? Ano? Ne! Jenom jsme je nenašli. Co se tedy dá dnes udělat? No, to ovšem vím zcela jistě: Vyhledat je a pořádně je polít! Kýblem!

Být gay? Být křesťan? Být obojí?

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:42
Být gay? Být křesťan? Být obojí? Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:42 Martin Richard Gruber Číslo 2/2019

V některých křesťanských společenstvích se homosexualita a registrované partnerství staly předmětem mnohých nedorozumění a někdy i sporů. Někteří zasloužilí církevníci přestali přistupovat k VP, protože protestovali proti přítomnosti homosexuálů v eucharistickém společenství. Považovali je za méně zbožné, za protivící se Kristovým nařízením. Kristus nečinil sexualitu měřítkem zbožnosti, tak rozhodující váhu jí nepřikládal. Nezavrhoval ji, neupřednostnil celibát. Neodsoudil Davidovo a Jonatanovo splynutí těl i duší. Za vzor hříšnosti neoznačil cizoložníka či prostitutku, ale věřící lidi – neschopné smilování a odpuštění, neschopné milosrdenství a kristovské pomoci nejmenším a utištěným, jak svědčí několik jeho podobenství. Kdežto církevní arbitři s železnou pravidelností za nejtvrdší prohřešek považují činy a akty ze sexuální sféry. Autor následujícího eseje píše o homosexualitě s lehkostí člověka, který se probojoval k ryzím vztahům navzdory předsudkům svých spolubratří i předchůdců ve víře. Píše s lehkostí, protože ví o konečnosti života, která může nastat kdykoli. Proto si váží těch darů, které dostal, včetně homosexuality. S biblickými vypravěči smíme přitakat, že tímto esejem nahlížíme do sytosti dnů a bohatosti života člověka, který upřímně důvěřuje Kristu. (pk)

Bylo to někdy na jaře v roce 1989. Tehdy za naším farářem přišel J. M., laický kazatel, asi osmadvacetiletý plachý muž, pracující v knihkupectví. Přišel se svěřit se svou homosexualitou a s určitou bezradností nad takovým údělem. Odpovědi se mu dostalo vpravdě rázné: „Homosexualita je zrůdnost, je nepřirozená a Bohem zavržená. Peklo na všechny zvrhlé sodomity. Basta.“ Po takové „duchovní útěše“ kazatel schlíple odešel. Seznav, že pro svou sexuální orientaci je velkým hanebníkem před Hospodinem, skočil raději z Nuselského mostu. – To jenom drobná vzpomínka na úvod.

Nemá smysl popírat,

že na odmítavém stanovisku křesťanské civilizace k homosexualitě (je to ohavný termín a budu se snažit jej v textu používat minimálně) se podepsaly obzvlášť významně starozákonní texty a jejich povrchní výklad. Dnes jsou sice tyto verše uváděny na pravou míru, ale to se netýká fundamentalistických náboženských spolků (nedokážu je s čistým svědomím nazývat církvemi), které pochopitelně odmítají připustit, že třeba slavné texty z knihy Levitikus (18,22 a 20,13), kde je ohavností nazýváno a smrtí trestáno obcování muže s mužem „jako s ženou“, jsou reakcí podrážděného Hospodinova kněžstva na úspěšně konkurující svatyně Attarovy se sakrálními prostituty; nebo že je tam – dle jiného výkladu – odsuzováno znásilnění jako výraz nejhlubšího ponížení poraženého nepřítele, jak bylo tehdy obvyklé v Egyptě a odtud pak vděčně přejato Pelištejci – vzpomeňme na závěrečné chvíle Samsonova dobrodružného života. Mylně chápán a vykládán je často i příběh o hříšných obyvatelích Sodomy, který se stal spoluurčujícím pro odmítnutí stejnopohlavní lásky křesťanstvem. (Podobně některé větve hinduismu – ne všechny a asi ne ani většina – pohlížejí na homosexualitu s opovržením díky jednomu obzvlášť bizarnímu příběhu, tuším z Purán, podle kterého dal Bráhma, když tvořil svět, vzniknout rovněž nějakým rákšasům nebo pišáčům nebo co to bylo za druh bubáků, a ti ke svému čtyřhlavému stvořiteli vzplanuli tak velkým chtíčem, že se před nimi musel spasit útěkem.) Samozřejmě máme ve Starém Zákoně i pozitivní, nádherný příběh lásky mladičkého vojevůdce Davida a jeho švagra Jonatana, jejichž heroický vztah by mohl být – a měl by být – modelem i pro stejnopohlavní svazky současnosti. (Davidův patriarchálně majetnický přístup k ženám vzbuzuje ostatně dojem, že pro něj byly sice přirozeným zdrojem sexuálního potěšení, ale nemohu se ubránit podezření, že druhý izraelský král choval daleko více ušlechtilých citů ke svým druhům ve zbrani – zvláště k synovci Joábovi – než k vlastnímu harému. Inu, doba železná je doba železná.)

V Novém Zákoně

nalezneme příkré odsouzení homosexuality apoštolem Pavlem (Řím 1,26–32). Je možné, že hillelovský rabbi z Tarzu dal v těch nesympaticky znějících slovech promluvit svému temnému Já, vnitřním daimonům – což je ovšem spíš téma pro psychoanalytiky než teology. Na druhou stranu ovšem smíme v Pavlově textu spatřovat oprávněný výpad proti samoúčelnému kultu těla a nevázané sexualitě jako zbabělému úniku z duchovních nejistot pokleslé římské civilizace. Sofistikované výklady biblických textů nenacházejí ovšem pochopení u nesmiřitelných – obvykle teologicky nevzdělaných, biblických jazyků neznalých – fundamentalistů. „Bible je Boží slovo a co v ní stojí, to platí jednou provždycky,“ vykřikují, radostní z toho, že jim svaté texty umožňují tak příjemně nenávidět a odsuzovat druhé. (Věru, jak nenaplněný a prázdný by byl jejich život bez nepřátel, na které je možno plivat!) Kolega jáhen Jaroslav Lorman říká velmi zajímavě: „Boží Slovo je Ježíš a bible je Božím slovem potud, pokud o něm svědčí.“ To je sice možná krapet divoké tvrzení, ale je skutečností, že starobylé písemnosti židovstva a raného křesťanstva se Božím slovem stávají teprve působením Ducha Kristova, který je – přinejmenším v církvi, ke které patřím – měřítkem všeho.

Čímž se dostáváme ke stěžejní otázce:

Co na homosexualitu říká Ježíš?

Odpověď je jasná: Neříká vůbec nic. Nikde v evangeliích se touto problematikou nezabývá, jakkoli v helenizované Galileji muselo jít o jev celkem obvyklý. Notoricky známý příběh kafarnaumského centuriona a jeho „chlapce“ je výmluvný, osobně nemám pochybnosti o intimním vztahu obou mužů, o vztahu, který Ježíš nikterak neodsuzuje.

Provokativní výrok dneška odvážně hlásá: „Ježíš byl gay.“ To je samozřejmě tvrzení, které lze sotva dokázat, byť mně osobně zní velice sympaticky. Historický Ješua se nesporně vymyká běžným představám o rabínech herodovské doby – ale kdyby se u něho projevil jasný výraz homosexuálního jednání, můžeme si být jisti, že by jeho oponenti – farizejští i saducejští – použili tento fakt (nebo jen pouhé podezření) k jeho likvidaci morální či dokonce fyzické. Nic podobného nezmiňuje ani Talmud, který Ježíše nijak nešetří. Na druhou stranu lze v evangeliích nalézt zmínky, v nichž tušíme homoerotické cítění nazaretského Mesiáše. Když Malcolm Boyd nazývá Ježíše „gay archetypem“, možná se nemýlí.

Jenže, i když je Ježíš Mesiáš Pánem církve, církev – tj. křesťanstvo ve své nejviditelnější podobě – na jeho svaté a něžné city zřetel nikdy příliš nebrala a mnohdy je nebere ani dnes. Církev obecně je pokládána nezanedbatelnou částí společnosti za smečku vyjících pokrytců a nelze se tomu divit. V časech renesance papežská policie slídila po gayích, kteří obvykle končili na hořící hranici (mladý Leonardo da Vinci unikl téměř zázrakem), zatímco papežové a kardinálové pořádali orgie se svými milenci, či snad přesněji „souložníky“. Dnešní pečlivě tutlané – leč ne vždy ututlané – skandály kolem zneužívání ministrantů zoufalým klérem (proč jim raději nedovolit stejnopohlavní sňatky?) ostře kontrastují s agresivními homofobními výpady prelátů, kteří jsou většinou sami homosexuály, samozřejmě homosexuály „v utajení“. Z dějinného pohledu křesťanstvo ve svém vztahu ke gayům žalostně selhalo a snahy ušlechtilých mužů současné církve – jako je třeba papež František – nemohou napravit hrůzné pronásledování a diskriminaci homosexuálů uplynulých staletí. (Jako stoupenec keltského křesťanství jsem docela hrdý na to, že v době, kdy byly – díky Justiniánovým zákonům – gayové na kontinentě bestiálně vražděni, církev v Británii a Irsku nepohlížela, jak vidno z penitenciářů, na homosexuální styk hůř než na běžné heterosexuální smilstvo a netrestalo se rovněž přísněji než půstem a modlitbou. A homoerotismus – který nalezl svůj vrchol u cisterciáka Aelreda z Rievaulx, Angličana rodem, leč působícího v keltském Skotsku – byl keltskými duchovními autoritami podporován.)

Být otevřeným gayem

není vždy úplně snadné ani v – celkem tolerantní – české společnosti, natož pak v pravoslavném Rusku nebo v islámském Pákistánu. Ba i v „demokratických“ Spojených státech – můžeme-li věřit statistikám – ročně pod tlakem šikany spáchá 1470 gayů a lesbiček sebevraždu, jejich brutální vraždy nejsou žádnou výjimkou. Sotva lze považovat za náhodu, že nejznámější gay mučedník dneška, student Matthew Sheppard, byl Američan z Wyomingu. Křesťanství ve své fundamentalistické podobě samozřejmě nenávist k homosexuálně orientovaným lidem aktivně podporuje, nelze se tedy podivovat, že mnozí z nich se stávají vyznavači tolerantnějšího buddhismu nebo nějakých novopohanských kultů, jakým je třeba pověstná Ecclesiae Antinoi v Hollywoodu, kde je uctíván – už ve starověku zbožštěný – milenec císaře Aelia Hadriana. Být křesťanem „druhé kategorie“ je dnes snem už jen málokoho.

Je tedy možné být otevřeným gayem a aktivním křesťanem zároveň?

Domnívám se, že ano, ale toliko v rámci křesťanství takříkajíc „alternativního“, které pobaveně mávne rukou nad zlolajnými výkřiky Jana Zlatoústého, shovívavě se usměje nad slavnou pasáží z Pavlova listu Římanům, a vrátí se k milujícímu Ježíši, který přišel zvěstovat radostnou zvěst těm, kdo mají „ztrápené srdce“. Protože on je nepoměrně víc než jen nazaretský Rabbi dávné minulosti, on je božský Logos, on je ta nejhlubší Moudrost vesmíru, on je Pravý Bůh, který dobře ví, proč nás posílá do hmotného světa s údělem, který snad plně nechápeme, s údělem, který tu máme kultivovat, naplnit a dosáhnout celistvosti svého člověčenství.

Autor slouží jako jáhen Plzeňské diecéze CČSH

O vzestupu politických podnikatelů v Česku

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:41
O vzestupu politických podnikatelů v Česku Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:41 Tadeáš Trusina Číslo 2/2019

Recenze knihy Já platím, já rozhoduji

Když v roce 2012 Vít Hloušek psal případovou studii o Věcech veřejných, zmínil se, že „nelze vyloučit, že se v budoucnu objeví i další strany, které by bylo možno podřadit pod organizačně-vývojový model strany-firmy. Spíše naopak, (nejen) v českém politickém prostředí lze do budoucna vznik a prosazení se podobně fungující strany dokonce očekávat.“ S odstupem 9 let vidíme, že se nemýlil. Političtí podnikatelé, respektive jejich politické projekty měly v druhé dekádě 21. století na domácí politické scéně sílící vliv.

Proto snad nikoho nepřekvapilo, když se v lednu se objevila zpráva, že mediální magnát Jaromír Soukup, známý především díky TV Barrandov, kde vystupuje v 11 různých pořadech, vstupuje do politické arény se svým projektem List Jaromíra Soukupa. Uvedl, že chce prosadit trestní odpovědnost politiků a bojovat s oligarchy. Jinými slovy, že se uchází o voliče SPD a ANO.

Fenoménu takovýchto politických stran se věnuje publikace Já platím, já rozhoduji, jež vyšla v roce 2018 nakladatelství Books & Pipes publishing. Autorská čtveřice Kopeček, Chytilek, Svačinová a již zmíněný Hloušek, působící na Fakultě sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity na necelých 300 stranách popsala konkrétní případy podnikatelů, kteří vzali politické otěže do vlastních rukou a založili si vlastní stranu. A to jak ve světě, tak především na domácí politické scéně.

Kniha nemá ucelený styl, což by při množství autorů ani nebylo dost dobře možné. Sami autoři v předmluvě přiznávají „pestrou kombinaci různých metod, přístupů a zdrojů“, jež umožňuje“ odlehčený jazykový styl aby byl text přístupnější nejen politologům, ale také širší čtenářské obci. (str. 8) Toto zpřístupnění dokládá i seznam pramenů, kde pod sebou nalezneme odborné práce i články z Parlamentních Listů či G.cz.

Termín politický podnikatel

je dnes používán dosti široce a tak je nutné jej alespoň základně vymezit pro účely komparace. Pro autory je klíčový „vztah mezi politickým podnikatelem a politickou stranou, která představuje nástroj jeho prosazení v politice.“ (str. 14) Mluví o vlastnickém vztahu „otce zakladatele“ a jeho politické strany. Tu je tak třeba vnímat jako jakýsi osobní vehikl, dopravní prostředek, jenž podnikatelům dopomáhá k moci. Autoři se však nespokojili s redukcí těchto stran na prosté výtahy k moci. Soustředí se totiž např. na organizační strukturu či politické podhoubí, z něhož vešly strany politických podnikatelů u nás.

Na úvodní kapitolu navazuje mapování zahraničních případů politických projektů: Berlusconiho Forza Italia, Wildersova PVV či Demokratické strany panamského Ricarda Martinelliho, majitele sítě supermarketů. Vždy je stručně popsána jak historie a organizace strany, tak širší socio-politický kontext. Bersluconi je zvláště důležitý, jelikož na základě jeho působení definovali političtí badatelé Jonathan Hopkins a Caterina Paolucciová v roce 1999 model strany typu firmy, neboli strany-firmy, a tak poprvé teoreticky uchopili případy otevřeného protnutí politické a byznysové sféry. Nejdůležitějším prvkem je osoba politického podnikatele, který zakládá stranu-firmu k zajištění vlastních obchodních zájmů. Dalšími podstatnými aspekty jsou autoritativní styl řízení inspirovaný korporátními mechanismy, oslabení stranických struktur (tzv. odlehčená strana), nulové ideologické zakotvení, silný vliv na mediální pole a outsourcing politických rozhodnutí na experty. Autoři této kapitoly, Vít Hloušek a Lubomír Kopeček však diskutují i další koncepty, což jim umožňuje formulovat sedmibodové definiční minimum, jež sdílejí jimi diskutované projekty politických podnikatelů: 1) soukromá iniciativa lídra-otce zakladatele, který má 2)nezastupitelný vliv na stranu, 3) stranu využívá jako osobní vehikl, ta 4) díky lídrovi získává pozornost médií a podporu voličů, 5) strana však není sociálně zakořeněná a nevyrůstá ze žádného sociálního hnutí, 6) nejde ani o odštěpek parlamentní strany, i když její předáci mohou mít politickou zkušenost, a konečně 7) chod strany se řídí korporátními pravidly, organizace strany je silně centralizovaná a hierarchizovaná.

Jaké podhoubí umožňuje v Česku vzestup politických podnikatelů,

popisuje stejnojmenná kapitola. Přináší exkurz do devadesátých a nultých let. Jde o přepracovaný starší text Hlouška a Kopečka, kteří tak znovu dokazují, s jakým přehledem se orientují na české politické scéně. Zmiňují Havlovo „nadstranictví“ spojené s jistým odporem k politickým stranám, jež odráží heslo Občanského fóra „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny.“ Pokračují popisem důležitých událostí 90. let, od vzniku ODS a ČSSD přes opoziční smlouvu a následné „zrazení snu“, jež se postupně projevilo naprostou ztrátou důvěry občanů v politické instituce a jejich představitele na jedné straně, a vytvořením „kulturních elit“, pro které kauzy jako „Děkujeme odejděte“ či boj o ČT představují pokračování respektive dotažení Sametu. Situaci nadále zhoršila ekonomická krize, jež Česko zasáhla na po roce 2008, a aféry Topolánkovy vlády, jež vyústily v politickou krizi korunovanou zásahem police na Úřady vlády v souvislosti s kauzou Jany Nečasové, tehdy Nagyové. Čte-li člověk politické eskapády nultých let, dnešní marasmus ho tolik nepřekvapí.

Vývoj a klíčové momenty čtyř českých podnikatelských stran

Věcí veřejných Víta Bárty, Úsvitu přímé demokracie a Strany přímé demokracie Tomia Okamury a konečně ANO Andreje Babiše tvoří jádro knihy. Výklady jsou doplněné o specifické organizační a programové aspekty každé strany. Tato část je velice vydařená, jedná se o jakési dějiny politické přítomnosti, které začínají zrodem VV v roce 2010 a končí volebním úspěchem ANO v parlamentních volbách 2017. Není vůbec naškodu si občas připomenout nedávný politický vývoj a chronologicky seřadit politické události. Dá se tak ukázat, jak se jednotlivé projekty poučily z chyb svých předchůdců i naprostá bezradnost mainstreamových politických stran. Pomáhá tomu i tabulka, která paralelně zachycuje vývoj čtyř stran od roku 2008 až do léta roku 2018.

Cennou analýzu voličských motivací

nabízí závěrečná část. Shrnuje je hesly odcizení (VV), protest (Okamurovy strany) a sen (ANO). Autor Lubomír Kopeček poukazuje na to, že se nedá mluvit o univerzálním typu voliče podnikatelských stran. Politologie už řadu let zkoumá, jací jsou voliči populistických stran, a nejčastěji zdůrazňuje tři charakteristiky: jde o lidi, kteří 1) v procesu globalizace tahají „za kratší konec“, 2) nejsou spokojeni s politickou situací a 3) slyší na hlasy o přímé demokracii. Fenomén politických podnikatelů je však třeba oddělit od populismu: Stejně jako neexistuje typický volič populistů, neexistuje ani univerzální volič politických podnikatelů. Ná základě studií jiných badatelů (Linek, Havlík a Voda) i vlastní analýzy autoři ukazují, že motivace pro jejich volbu se různí: VV volili voliči odcizení od mainstreamových stran, Okamura sbíral protestní hlasy a Babiš dostal hlasy lidí, kteří se ztotožnili s jeho pozitivní vizí „lepšího Česka“.

Nelze však mluvit jen o voličích. Jak je zmíněno v závěru, klíčovým faktorem všech 4 stran politických podnikatelů byla odolnost stranické organizace. Ta položila jak VV, tak Úsvit (vnitrostranický rozkol a následná paralýza strany), z čehož se poučil jak Okamura v případě SPD, tak Andrej Babiš. Politicko-podnikatelské projekty VV, Úsvit, SPD se sice požraly navzájem, ale jejich lídři se vždy poučili z předchozích chyb. O ANO tak můžeme hovořit jako o nejnovějším evolučním článku, který má oproti ostatním projektům výhodu téměř nevyčerpatelných zdrojů holdingu (Agrofert), vlastního stranického tisku (MAFRA) odhodlaného lídra („nikdy neodstoupím“), jehož image (kompetence lídra ANO oproti nekompetenci tradičních politiků) budují marketingoví profesionálové.

I přesto je třeba odmítnout apokalyptické vize, jež srovnávají dnešní období s druhou republikou, tvrdí Kopeček. Na jedné straně přiznává, že „koncentrace velké politické, hospodářské a mediální moci v jedněch rukou má své negativní degenerativní důsledky“, ale hned dodává, že českou politickou realitu ohrožují stejnou mírou i jiné tendence, například nerespektování ústavního rámce prezidentem Zemanem. Ten podle něj nemá přímý vliv na vzestup politických podnikatelů u nás, s čímž by se dalo jistě polemizovat. Co se týče osoby Andreje Babiše a jeho vlivu na českou politiku, vidí Kopeček analogii mezi ním a Berlusconim v Itálii. Tvrdí, že největším nepřítelem Babiše je právě on sám, respektive veškeré kontroverze a kauzy, jež vposledku zatěžují celou politickou scénu. Nepřímo tak předjímá, že nás čeká stejný osud jako Itálii, tedy zdevastovaná politická kultura a paralyzovaná politická scéna. Na úplný závěr Kopeček varuje, že vzestup politických podnikatelů se odehrává v rámci širších změn stranické politiky v Evropě i jinde. Je odrazem trendů jako úpadek zájmu o členství ve stranách, vzestup nových protestních hnutí a profesionalizace a marketizace politiky. V tomto ohledu se tak u nás neodehrává nic výjimečného. To máme tedy radost…

KOPEČEK, Lubomír, Vít HLOUŠEK, Roman CHYTILEK a Petra SVAČINOVÁ. Já platím, já rozhoduji!: političtí podnikatelé a jejich strany. Brno: ve spolupráci s Masarykovou univerzitou vydalo nakladatelství B&P Publishing, 2018. ISBN 9788074851735

Čtenářské reakce 2/2019

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:39
Čtenářské reakce 2/2019 Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:39 Číslo 2/2019

Postačí, když bude mluvit se všemi

V minulém čísle časopisu Protestant vyjádřil Jan Škrob své znepokojení nad některými signály, které jsou pozorovatelné v prohlášeních Ekumenické rady církví či jejích jednotlivých představitelů. V článku „Za koho mluví Ekumenická rada církví?“ se soustředil především na pletivo témat spojených s Istanbulskou úmluvou, manželstvím stejnopohlavních párů či formulací mužských a ženských rolí ve společnosti. Jan Škrob z perspektivy, která dnes bývá trochu nešťastně označovaná jako liberální, vyjádřil obavu, jestli se ERC přespříliš neidentifikuje s autoritářskými, silně konzervativními a pravicovými tendencemi některých církví.

Není bez zajímavosti, že velmi podobný okruh témat hraje centrální roli také v jiné vlně kritiky ERC, která se v současnosti probudila v táboře několika fundamentalistických sborů Bratrské jednoty baptistů. Čtyři sbory a jedna kazatelská stanice, které patří k nejradikálnějším z nich, oznámily před nedávnem své rozhodnutí opustit alianci Bratrské jednoty baptistů. Jedním z hlavních důvodů byla mimo jiné také trvalá spolupráce českých baptistů s ERC. Ta je ovšem podle mínění fundamentalistů příliš liberální a zejména v benevolenci k sexuálním menšinám zatahuje baptisty mezi církve příliš volnomyšlenkářské a nevěrné Písmu.

Tato „dvojí palba“ naznačuje, v jak obtížné situaci se ERC v současné době nachází. Ostatně není se čemu divit. Étos ekumenického hnutí byl od samého svého počátku trnem v oku pro všechny, kdo se domnívali, že úkolem církví je především zaujímání jasných stanovisek ve věroučných, etických či politických otázkách. Stanovy ERC sice deklarují, že jejím cílem je „spolupracovat ve věcech, jež se týkají společného zájmu“, zdá se ale, že není (a asi ani nikdy nebylo) zřejmé, co vlastně by tímto společným zájmem mělo být. Snad tím nejpodstatnějším úkolem a smyslem ekumenického hnutí by mohlo být nové a nové ujasňování této otázky. Činovníkům ERC tak není co závidět v těžkém břemenu, které na sebe vzali.

Kritický pohled na směřování ERC je jistě možný a není na něm nic špatného. Pohyb vzájemného porozumění a sbližování protichůdných tendencí v církvích by se měl dít bez naivity a s korektivem i různých polemických hlasů. Zároveň by ale nebylo dobré, kdyby se ERC stala rukojmím názorově úzce vyprofilovaných skupin v českém křesťanském prostředí. Ambice stát se „hlasem křesťanů“ v celospolečenských otázkách by mohla ERC proměnit z otevřené platformy rozhovoru na další lobbistické hnízdo, protlačující do médií a politiky okoralé, ale stále populární „křesťanské hodnoty“. Jaké hodnoty to jsou? Jedna strana nám tvrdí, že se de facto kryjí se sekulárním humanismem s nátěrem filosofické postmoderny. Druhá zas, že jsou prakticky totožné s konzervativním pravičáctvím s lehkou příchutí fašismu.

Těžko říct, jestli je existence ERC nutná. Je nepochybně dítětem své doby a v průběhu času se může ukázat, že myšlenkám ekumenismu se vitálněji daří mimo její strukturu. Nebyla by to ostatně žádná tragédie. Dokud ale ERC trvá, bude jejím břemenem hledání nejlepších cest, které by pomohly naplnit její cíle. Jak se to bude dařit, záleží nejen na moudrosti jejích představitelů, ale také na otevřenosti a ochotě k rozhovoru na straně církví a současných tváří jejich polarizovaných tendencí. Za koho mluví ERC? Možná, že není potřeba, aby za někoho mluvila. Snad postačí, když bude mluvit se všemi.

Jáchym Gondáš

Vzhledem k tomu, že Pavel Keřkovský

ve své reakci na mé poznámky (Pt 1/19) podstatě jen opakuje tvrzení ze své recenze dopisů Karla Hiršla a každý diferencovaný pohled na minulé dějiny odmítá jako nebezpečné levičáctví, nevidím důvod v diskusi s ním na toto téma pokračovat, a to i proto, že jím paušálně používaný pojem sovětizace už v současné historiografii platí za překonaný. Protestant také není žádný historický časopis, aby další diskuse tu byla na místě. Na jeho žádost mohu Pavlu Keřkovskému doporučit, aby si například přečetl studii historika Pavla Koláře Čtyři základní rozpory východoevropského komunismu (Soudobé dějiny 22/2015 č. 1–2 str. 130–165, také v Pavel Kolář – Michal Pullmann Co byla normalizace, Praha 2016 str. 100–146 s řadou odkazů na další prameny) a snad se zamyslel nad slovy Václava Havla z jeho novoročního projevu 1. ledna 1990: Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci. A konečně: Vidět komunistické přesvědčení mladého křesťana Karla Hiršla vedoucí k odboji proti nacismu z perspektivy selhání státního socialismu a KSČ mi v tomto historickém kontextu připadá jako nekorektní, protože on „plamenem nesehnutým zůstal“, a to za cenu vlastního života.

Alena Wagnerová

Stálé tanečky kolem sloupu

(K článku Na okraj Pt 10/18 A. W.) Napoleon si po slavkovském úspěchu dopřál triumfální oblouk. Pompézní mariánský sloup na Staroměstském náměstí – to byla zhmotnělá habsburská bělohorská vítězosláva. Ukazuje na ni už jeho dedikace Panně Marii Vítězné, která podle pověsti měla při bitvě žehnat císařským. Ideový obsah stavby byl jasně vyjádřen zejména honosnými děkovnými procesími, která vycházela z Bílé hory a ke sloupu směřovala. Konala více než 130 let, od jeho postavení v roce 1650 až do obecného zákazu poutí výnosem císaře Josefa II. v roce 1784. Procesí se uskutečňovala každoročně dne 8. listopadu, tedy ve výroční den bělohorské bitvy, a vždy za účasti některého člena habsburského domu, zkraje i za přítomnosti samotného císaře Ferdinanda III. Za spořádané odstranění sloupu v režii žižkovských hasičů po vlastenecké manifestaci na Bílé hoře v roce 1918 nebyl nikdo ani pokárán. (Ubyla mj. nutnost postarat se o jeho opravu, k níž se nikdo neměl; stál 268 let a poněkud už nedržel pohromadě.) Současné snahy o umístění repliky na Staroměstské náměstí spoléhají na obecnou regresi historické paměti. Realizace toho záměru by znamenala nové zneuctění památky 27 popravených z roku 1621. Byla by rovněž znevážením české emancipace v roce 1918.

Libuše Havlíčková

Nevím si rady s ilustrací

Dostal jsem se náhodou k Vašemu časopisu Protestant č. 1, roč. XXX. Kromě zajímavých článků Miloše Rejchrta, Jana Škroba, Alexandra Fleka a jiných jsem narazil taky na obrázek na poslední straně od Mariky Bumbálkové a nevím si s ním rady. Mohli byste mně laskavě sdělit, co jím chtěla autorka říci a proč bylo nutné ho uveřejnit? S pozdravem R. L. S.

Autorka ilustrací vždycky nějak reaguje na text v rubrice Pro homine. Že jde o kombinaci mužského torza a šedé kůry mozkové, Vám jistě neuniklo, zbytek je už na tom, v jakých souvislostech si ilustraci ten který čtenář interpretuje sám. Výtvarníkům ponecháváme volné pole, jak na hotový text reagovat, s tím, že i občasná provokace je především příležitostí k dalšímu přemýšlení. Přátelsky Tomáš Trusina

Když se kácí les

Protestant - Pá, 02/22/2019 - 19:38
Když se kácí les Protestant Pá, 22/02/2019 - 19:38 Jáchym Gondáš Číslo 2/2019

Baptisté nikdy v Čechách nebyli velkým společenstvím. Duchovní tradice, kterou ve svém pojetí církve reprezentovali a dodnes (byť poněkud nejistě a roztřeseně) reprezentují, zůstává v našich krajích menšinovým a trochu exotickým žánrem. Možná, že i tato těžko únosná a pro někoho frustrující menšinovost je příčinou současné krize, kterou prochází Bratrská jednota baptistů. Metaforicky by bylo možné říct, že v lese – nebo spíš drobném remízku – českého baptismu se prohání vichr, který v už tak dost řídkém porostu hrozí napáchat veliké škody. Věroučné spory, které stojí v pozadí dnešního stavu, jsou spletité. Jistě i rozhovor o jejich obsahu je na místě. Já bych se ale v tomto krátkém článku raději omezil jen na rekapitulaci některých faktických událostí, které by měly být srozumitelné i tomu, pro koho je teologie španělskou vesnicí.

Příběh začíná jedním velkoměstským sborem. Toto společenství patří do BJB, dokonce se řadí mezi jeho nejstarší členy. Je ovšem pravdou, že již od doby svého vzniku si nese také pověst enfant terrible. Daří se v něm nekonvenčním myšlenkám, tu a tam jeho členové překročí hranice církevních zvyklostí, do společných rozhovorů vnáší zneklidňující prvky. Proto se opakovaně stává, že se v BJB objeví názor, že by všechno bylo klidnější a radostnější, kdyby byl tento sbor z remízku vykácen. Někdy se tato myšlenka objeví ve formě nabídky či apelu: samotným by vám bylo lépe… Jindy nabere podobu konkrétního návrhu na vyloučení. Sbor ale odejít nechce. Rozmanitost nebere jako újmu a stále se cítí plnohodnotnou součástí celku. Snad i proto, že ke své spokojenosti nepotřebuje, aby všichni byli stejní, jako on – více si zakládá na hledání, než na hájení nalezeného. K nelibosti mnohých se plány k vykácení nedaří realizovat a poklid myšlenkové uniformity je tak trvale narušován.

Nastává překvapivý zvrat. Sbory, které v minulosti patřily mezi nejhlasitější kritiky názorové různosti a usilovaly o nastolení zřetelnější jednoty, oznamují svůj odchod. Poté, co se nepodařilo rozbít pestrost společenství vyloučením nonkonformistů, „kácí“ se v remízku odchodem uražených strážců pravověří. Člověk nemusí být detektivem, aby pochopil, že deklarovaná jednota asi nebyla motivem tohoto kroku. Monokulturní les není lesem, ale umělou pěstírnou neschopnou trvale přežít. Strach z různosti je strachem ze života. A ten, kdo se prohání mezi stromy se sekerou, sotva přesvědčí, že jeho úmysly jsou ty nejčistší.

Ještě zajímavější je argumentace, která tento aktuální výsek remízku provází. Různost by prý mohla být příčinou Božího odvratu od církve. Možná, že se všechno to z Ameriky okoukané misijní snažení nedaří právě proto, že několik desítek lidí v jednom pražském sboru drobí myšlenky i mimo hranice předpřipravených krabiček. Možná, že právě jejich přehnaná otevřenost je na vině toho, že remízek už dávno není obřím lesem. Tato argumentace není nijak nová. Už v Římě prvních století, když se něco nedařilo, byli na vině ti, kdo neobětovali společným bohům. Když hladina Tibery příliš stoupla nebo klesla, mohli si být nonkonformní křesťané a židé jistí, že někdo navrhne jejich okamžité vykácení.

Slovo závěrem? Události v BJB nejsou rozhodně světodějné. I kdyby tato aliance zmizela z povrchu, českou společností by to jistě neotřáslo. Přesto je poučné sledovat, jak se lesy sázejí, spravují i kácí. Pokud tento malý remízek nepřežije nebo se promění v uniformní jednodruhovou pěstírnu, bude naše krajina zase o zlomek chudší.

Syndikovat obsah


about seo