Skip to Content

Feed aggregator

Čtete rádi Protestant a chcete ho podpořit?

Protestant - 5 hodin 58 min ago
Čtete rádi Protestant a chcete ho podpořit? Protestant Út, 07/04/2020 - 09:15 Číslo 3/2020

Svůj příspěvek můžete poslat na účet 670100-2203961759/6210.

Do zprávy pro příjemce uveďte „za Protestant na webu“. A nebo si odběr e-protestanta předplaťte za 150 Kč ročně.

Zameškaná násobilka, nebo příležitost pro vztahy?

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:36
Zameškaná násobilka, nebo příležitost pro vztahy? Protestant Po, 23/03/2020 - 13:36 Michaela Antalíková Číslo 3/2020

rozhovor s učitelkou Michaelou Antalíkovou

Co dělá učitelka, když kvůli karanténě nemůže pracovat s dětmi?

Je to zvláštní stav. Od pátku přemýšlím, jak tím, co dětem budu poskytovat nebo nabízet, zachovat společenství. Pro mě učit, to je především společenství, vztahy mezi dětmi. Tahle „pedagogická vize“ mne provází celou dobu: se vším, co se děti učí, se zároveň učí komunikovat, argumentovat. Učí se rozumět sociálním vztahům, samy sobě i světu kolem.

A od toho se odvíjí i moje přemýšlení. Školy teď valí na děti a rodiny strašně moc materiálu a práce. Přitom rodiny se v tom musí uklidnit, zorientovat, udělat si nějaký domácí režim. Zjistit, co potřebují a čeho jsou schopni. A já těmto jejich potřebám musím vycházet vstříc a zmapovat je.

Ty ovšem vedeš domácí školu…

Jsem vzdělavatelkou skupinky dětí, které jsou v domácím vzdělávání. Scházíme se společně, třináct až patnáct dětí ve věku první až čtvrté třídy.

A jak s nimi teď komunikuješ?

Komunikujeme v uzavřené facebookové skupině. Děti se samy ozývají, dávají tam svoje práce, zprávy, co dělají, a já na to reaguji. Některé rodiny to už vzaly jako „home schooling“, včera popisovala jedna holčička, jak pekli chleba, jiná postavila z hraček zvířecí farmu a anglicky po ní prováděla… Některé děti pracují s pracovními sešity, jiná rodina odjela na chalupu a posílají fotky kytek… A jeden chlapeček se rozhodl, že ho pracovní sešity nebaví, a začal psát román, jak žije v době koronaviru.

A odráží se čas, který teď prožíváme, i v tom, jak pracuješ ty, nebo jak reagují ostatní děti?

O tom spíš přemýšlím. Z toho, co se ke mně dostává z médií, se mi zdá, že se o dětech mluví málo.

…nejsou ta hlavní riziková skupina…

Přitom tím trpí, bojí se toho a prožívají úzkosti stejně jako my dospělí. Ale jak o tom s dětmi mluvit? Jak tu situaci „vytěžit“ – prožít ji spolu s nimi tak, aby jim to bylo k dobrému? Aby mohly zmapovat a ventilovat svoje pocity. A tak přemýšlím o takových úkolech, kde by mohly ventilovat nebo nakreslit svůj vnitřní stav, aby se v něm samy zorientovaly a mohlo to z nich jít nějakým způsobem „ven“. A zároveň to mohly sdílet a viděly, jak to prožívá někdo jiný. Přemýšlím i o tom, jak rodinám pomoci uspořádat čas. A zároveň mne napadá, že je to příležitost jít do hloubky ve vztazích – já jako učitelka, děti mezi sebou. Příležitost, kdy mohou vylézt na povrch důležitější věci – vztahy, přátelství, hodnoty, určitý etický rozměr. Tomu by přece škola měla sloužit především.

A na tyhlety věci není normálně čas…

My na ně čas máme. Proto jsme tuhle skupinku zřídili. Nemusíme v ní učit systémem předmět – přestávka, ale všechno se prolíná. Jde o to, aby vzdělávání vytvořilo prostor k růstu jejich osobností, i když je učím vyjmenovaná slova nebo násobilku. A já tento prostor i v běžném provozu vytvářím.

Jak dlouho tohle domácí vzdělávání pro děti provozuješ?

Tři roky. Neměla jsem přitom v úmyslu zakládat nějakou takovou skupinu, po pěti letech práce v neziskovém sektoru jsem ani nemínila vracet se do školství, kde jsem pracovala dříve, ale oslovili mne jejich rodiče. To byl startovací impuls. Měli potřebu vzdělávat své děti nějak nově, zajímavě, jinak, v malé skupině. Několik rodičů také hledalo prostředí, kde by se mohly vzdělávat jejich děti, kterým v běžné škole nebylo dobře – děti se specifickými poruchami učení, dítě s Aspergerovým syndromem. Dítě zasněné, dítě pomalé, dítě divoké…

A jak se vůbec zpěvačka Půlnoci dostala k učitelství?

Moje cesta byla zvláštně nejednoduchá. Původně jsem studovala operní zpěv a myslela si, že mne od mé lásky k opeře nic neodkloní. Pak jsem se potkala s lidmi nejen kolem rocku, jako Mejla Hlavsa, ale i lidmi kolem jazzu a moderní vážné hudby. A tak mne to nasměrovalo jinam, nejen v hudbě. Chtěla jsem, aby to, co budu zpívat a vůbec dělat, souviselo i s mým občanským postojem. Podepsala jsem tehdy Chartu 77 a Mejla Hlavsa mne pozval k nově vznikající Půlnoci.

Další mezník nastal, když se mi narodila dvojčata, a jedno z nich s těžkým postižením. A to ti nasměruje život někam úplně jinam. Když děti vyrůstaly, přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Chtěla jsem propojit své cítění a vnímání světa, zkušenosti s péčí o dítě s postižením – a zpěv, který jsem vystudovala. A to mne nasměrovalo do sociální oblasti. Udělala jsem si Jabok. V té době začali kluci chodit do školy, postupně se ukázalo, že nejde, aby byli spolu, jeden zůstal v klasické škole, druhý, Dominik s postižením, musel do speciální. Mně připadalo hrozně divné, že by ti dva kluci neměli chodit spolu, a čím dál víc jsem cítila, že vzdělávání by mělo probíhat tak, aby dětem sloužilo k životu, i dítěti s kombinovaným postižením. A postupně jsem začala svoje děti učit v domácím vzdělávání. Nejdřív Dominika, a pak všechny ostatní.

Tak jsem objevila home schooling a pedagogiku, což mne úplně nadchlo. Začala jsem studovat různé věci (i pedagogickou fakultu, i když ta mne nebavila). Pak jsem začala učit v běžné škole, prošla jsem státní školou ve městě i na vesnici, učila jsem ve škole s Montessori programem. Vždycky jsem měla štěstí, že jsem učila pod řediteli, kteří byli otevření novým cestám.

Moje hlavní myšlenka přitom zněla: aby se učily všechny děti společně, dohromady, ať jsou jakékoliv – z podnětného i nepodnětného prostředí, s postižením nebo bez, černý, bílý, šišatý, všelijaký. Smysl vzdělávání není především v tom, narvat do dětí co nejvíc vědomostí, ale učit je tak, aby tam vzniklo společenství, byť „uměle“ vytvořené.

Co přesně dětem dává, když jsou takhle pohromadě? Co by se jim bez této zkušenosti neotevřelo?

Jedině tak mohou pochopit, že jsme každý jiný– ale že to je dobře. To je ten zajímavý barevný reálný svět a život. Ale – tam je to ale – na pedagoga to klade velký nárok: musí s tím umět zacházet. Být průvodcem. Vést děti, i v tom, že mi je něco nepochopitelné, nebo protivné, nechci se o někoho starat nebo něčemu nerozumím. Učitel tu má jedinečnou příležitost, jednak vede děti v tom porozumět samy sobě i sobě navzájem. Nejen, že např. u dítěte s postižením porozumím tomu postižení, spíše vést děti v tom, že každý máme nějaké dary i nějaké handicapy, každý máme něco „blbě“ a něco „dobře“, – a objevovat to. Objevovat to dobré. Vytvářet ve třídě či ve skupině příležitost k tomu, že se děti poznají ze všech možných stránek. Můžu zjistit, že s tímhle člověkem nepůjdu na kafe, ani kamarádit, ani hrát fotbal, ale když s ním řeším nějakou matematickou záležitost, vlastně se navzájem obohacujeme. Ať svým způsobem myšlení nebo hledáním řešení.

A tady má učitel velikánskou možnost. Spoustu věcí děti objeví samy přirozeně, když je necháme dělat věci aktivně. Když nesedí v lavicích jeden za druhým a není to pod taktovkou frontálního vyučování. Ale když vědomě vytváříme příležitosti k aktivitě, když mají děti možnost volby, když dostávají zadání různého typu – a tato zadání by měla souviset s tím, jaké děti jsou, jaké mají přístupy k učení, s jejich životními zkušenostmi – když je prostor promluvit a věci sdílet, v takovéto skupině pak děti nevnímají jinakost, např. postižení nebo jinou barvu pleti, ale vnímají, jaký jsi, jaké máš potřeby, nebo v čem jsi ty osobně dobrý. A k tomu učitel může vést, může vytvářet klima zaměřené na osobní dary a na to, co funguje.

Vycházíš přitom z konkrétních pedagogických přístupů?

Dnes jsou pedagogické programy, které mohou učitele naučit, jak to ve třídě udělat, aby tyto příležitosti vytvářel. Mne samotnou nejvíc ovlivnil kurz Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Natolik, že jsem si pak v této společnosti udělala i lektorský kurz a chvíli jsem program lektorovala. To mi pomohlo dát své práci nějaký koncept, resp. formu, protože jsem povahou chaotická. Naučila jsem se stanovit pedagogické cíle a potom hodnotit, jestli jsem k nim došla nebo ne. A potom mne oslovil koncept integrované tématické výuky, který učiteli umožňuje naplánovat výuku tak, aby děti pracovaly na nějakém tématu, které je zajímavé a dotýká se jejich života, a zároveň děti čtou, píšou, měří, počítají, zpívají, diskutují, malují… Pro mne je nyní práce v mé skupině také velmi zajímavá tím, že je smíšená i věkově. Máme jedno téma pro všechny čtyři ročníky, ale každý tam ve čtení, psaní, počítání atd. může pracovat na své vlastní úrovni. Je to těžší připravit, ale efekt je obrovský.

Vrátíme-li se k aktuální situaci, myslíš, že v tomhle teď půjde pokračovat i „virtuální cestou“?

Na to zatím neumím odpovědět. Učím se i technicky, co jsem nikdy nedělala, jak udělat videokonferenci, chci zůstávat v kontaktu s rodiči i dětmi, píšeme si či voláme. Chci vytvořit nějaké prostředí, kde budou děti moct sdílet, co je třeba, mezi sebou. Čemuž asi nejvíc odpovídá facebook nebo videokonference. Máme založenou virtuální učebnu, kam jim chci vkládat nejen věci k procvičování, ale navázat i na témata, která jsme načali: např. si každé dítě začalo vytvářet „Knihu o mně“, tedy o sobě, jak vypadám, co jím, co rád dělám, co si myslím, jaká je moje rodina…

A někdo místo toho napíše román…

A někdo napíše román, a myslím, že je skvělé, najde-li rodina způsob, jak propojit učení se životem rodiny. Budou-li chtít nějakou mou pomoc, moc ráda se do toho zapojím, ať už po telefonu, facebooku.

Stýská se ti po dětech?

Včera jsem byla v prostoru, kde se scházíme, pobrat si domů nějaké materiály a pomůcky a trochu uklidit, vyluxovat. A najednou jsem si uvědomila, že tam jen chaoticky běhám a přenáším hromádky na jiný hromádky… Našla jsem tam třeba zapomenutý papírek se vzkazem „Tyhle příklady mi tedy nejdou, Míšo!“ A jednu chvíli se mi v tom prázdnu a tichu zastesklo po hluku, který mi jindy, nejpozději ve dvě odpoledne, už jde trochu na nervy. Nebo jsem narazila na rozdělané pokusy (vytvářeli jsme krápník), takové ty stopy načatých věcí, a přišlo mi to smutné – a pak jsem se zastavila a řekla si, že takhle ne. Že z toho, co nás teď potkává, musím vytvořit nějakou myšlenku, něco vytěžit sama pro sebe, svou profesi, smýšlení, přístup. A také to zároveň předat dětem. Kdyby se tohle podařilo, pak je to nejvíc, co pro ně škola může udělat.

Takže nejen na nějaké úložiště zadávat úkoly nebo pracovní listy…

Na děti, na rodiče a vlastně i na učitele se teď valí spoustu požadavků, námětů. Internet je bezva, ale je toho tam strašně moc. Ale my to vlastně vůbec nemusíme hrotit. Děti toho umějí spoustu samy.

Jak vidět příležitosti k učení a k životu bez internetu?

Být s rodinou, s blízkými, vidět to, co je bezprostředně kolem nás. Vždyť děti se učí z každé malé věci, kterou kolem sebe zažívají. Společné jídlo, které předtím pomáhají připravit. Z takových těch malých, každodenních, a přitom hluboce lidských věcí. Tím směrem chci nakonec zaměřit i své podněty k domácí práci. Aby to souviselo s tím, co žijí a co je může obohatit, nasměrovat. Jenže – jak virtuálně inspirovat k vnímavosti k druhým? Jak podpořit hledání smyslu a radosti?

Díky. Rozhovor připravil Tomáš Trusina

Čas ustrnulý

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:35
Čas ustrnulý Protestant Po, 23/03/2020 - 13:35 Klára Krásenská Číslo 3/2020

Právě teď: mýtina od dřeva naprosto vzdálená, přes kotouč slunce se přelévají mraky, vzdálené dřevo praská a komíhá se ze strany na stranu, naléhá na západní svah kopce, dravci vplouvají a vyplouvají do světel roztroušených po kopci, koruny o sebe dutě křešou ve větru. Každou chvíli vzhlížím, jestli už se všechno to dřevo neřítí a nesesouvá na mě. Strhnout mě to může kdykoli, jako povodeň by mě to vzalo s sebou, duté řícení vyvrácených kmenů ze svahu. Z rozviklaných, osamocených smrků odpadávají větve jako kusy masa, neslyšně se snášejí k zemi, země je pokrytá vrstvou promodralého chvojí; měkká, mokvavá, rozblácená země. Z nebe se sypou ptáci v nárazech větru – z nehybnosti na patře oblak jsou náhle a surově vrženi proti zemi, zas a znova jimi zmítá snová časovost tříštící se teď o povrch země. Ano, právě teď jsou to nestálé poryvy času, které mě jako vlna vynesly na samý vrchol odlesněného kopce: sedím tu schoulená mezi ohlodanými pařezy a tříští dřeva, jakou zde nedávno vyvrhly stroje. Pode mnou holý svah pěnící až těsně u kořene zbytkem smrkového lesa, předjarní šedé pole ještě nezkypřené, v dálce náznaky vesnic. Slunce – slunce v mezivětří, rozehřívá, rozptyluje a znásobuje vůně lesa, smrkové silice, pryskyřici. Slunce a nehybnost v této chvíli na vrcholku vlny, která se zastavila, ulekla vlastního pohybu a shlíží s hejny vran splývajícími v tomto zadrženém dechu: daleká města se vylidňují, mosty propínají páteře samou lehkostí, zářezy letadel z nebe vymizely, propuštěné kočky se tetelí svobodou v lukách, kdesi v Číně znovu zpívají ptáci, kdosi se vrací domů, milenec přechází pěšky hranice, na dně řek se probouzejí ryby, ty se probouzíš v každém novém slově. Jsem na vrcholku vlny a dívám se, slunce mi sahá do útrob chvějivým světlem, čas puká jako pupeny – a také je radost, je radost, je radost nepřestávají Zahradníčkovi kosi – i já zcela nehybná cítím, že to, co hrozilo pozřít, bylo odvoláno, všechny rozjeté vlaky uposlechly povel k zastavení. Je daleko prašné, podupané město. Zvířený čas ustrnul, aby shlédnul z kopců a milosrdně ukryl srdce všech, kdo vycházejí pomalým, užaslým krokem do polí – uslyšet nadechující se zemi.

Yaronův průvodce jeruzalémskými střety

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:32
Yaronův průvodce jeruzalémskými střety Protestant Po, 23/03/2020 - 13:32 Petr Turecký Číslo 3/2020

Kniha Gila Yarona Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce sice není horkou novinkou (v Mnichově vyšla 2013, u nás 2016), ale tato skutečnost nevadí. Snad je to dáno politickým vývojem v Izraeli, který po druhé intifádě (2000–2004) trvá v podobném (nedobrém) duchu dodnes. A protože si autor všímá různých vrstev duchovních a historických zdrojů konfliktů, poslouží kniha hlubšímu pochopení současné krize i důvodům, proč se v Izraeli např. právě kvůli Jeruzalému nedaří najít stabilní mírovou dohodu.

Autor se zabývá především duchovními východisky. Sleduje Jeruzalém nejprve očima židovskýma, pak křesťanskýma a nakonec muslimskýma. Druhá část knihy se věnuje politickému vývoji – od britského mandátu přes vyhlášení státu Izrael, naději let devadesátých, vystavění zdi a její důsledky. Nakonec autor připojuje krátké závěrečné zamyšlení a 3 procházky zaměřené na různé identity Jeruzaléma – např. evropský vliv nebo válka za nezávislost. Kniha je završena pro českého čtenáře velmi důležitou a zajímavou kapitolou o vztazích českých zemí k Jeruzalému od překladatelky Ruth J. Weinigerové.

Gil Yaron hned v úvodu připomíná, že město Jeruzalém je zatíženo mýty, sny a tužbami snad nejvíc ze všech měst. Za posvátné ho považují tři monoteistická náboženství a jejich věřící se ve jménu tohoto města dopouštějí barbarských zvěrstev. Jen za posledních 2000 let vtáhli do města 34× dobyvatelé, 22× bylo obleženo, 18× znovu vybudováno a 11× se v něm vystřídalo vládnoucí náboženství.

Yaron zdůrazňuje, že symbolickou hodnotu – punc svatosti – oceňují právě dobyvatelé. Naopak obyvatelé tuto hodnotu spíše proklínají. Město je zneužíváno extremisty všech náboženství, centrální roli v lidské nenávisti hraje Chrámová hora, na níž stále znovu vybuchuje sud střelného prachu, zvaný „Blízký východ“.

Na různých místech se autor snaží poukázat na nebezpečí duchovních snů či mýtů. S neskrývanou nechutí popisuje např. rituální zvyky oficiálního náboženství v době druhého chrámu, tedy v době panování Idumejce Heroda, dosazeného římským Pompeiem. Yaron píše, že Židé trpěli kolektivní rituální posedlostí umýváním. Voda ve veřejných mikvích, které archeologie objevila v blízkosti Chrámové hory, musela být přitom díky množství poutníků (o svátcích přinejmenším 150 tisíc) neskutečně špinavá. V centru se pak tyčila gigantická jatka, důmyslný kanalizační systém zajišťoval, aby se kněží neutopili v krvi a vnitřnostech obětních zvířat. Hlavní kanál odváděl krev z hory Moria do Kidronského údolí.

Nesmírně zajímavé jsou pasáže týkající se idejí vedoucích k založení státu Izrael. Málokdo asi ví, že jedna ze sionistických frakcí si říkala „Palestinci“ (str. 53). Nebo že sionisté neuznávali výjimečnost Jeruzaléma právě pro jeho komplikovanou duchovní symboliku, doslova jej ignorovali. Např. Ben Gurion chtěl při založení státu učinit hlavním městem vesnici Kurnub na jihu Negevské pouště (str. 54). Golda Meirová zase upřednostňovala Haifu. Chaim Weizmann se prý v roce 1937 při rozhovorech s Peelem vyjádřil: Staré město bych nepřijal ani jako dar. Byl si vědom jeho symbolické zatíženosti.

Autor postupně odkrývá jemné pletivo různých vrstev izraelské společnosti, jež tvoří zvláštní identitu současného Izraele a jeho nejednoznačnost. Je to společnost duchovní nebo sekulární? Tyto otázky pronikají celou knihou, zvláště silné jsou pasáže popisující obnovu hebrejského jazyka.

V kapitole, jež ukazuje Jeruzalém křesťanskýma očima, popisuje autor podrobně dobu Konstantina Velikého a vznik poutních míst. Křesťanství se postupně stávalo čím dál více mocenským nástrojem. Konstantin přesunul centrum víry od AnastasisMartyriu (str. 84). Již ne zmrtvýchvstání, ale pašije. Gil Yaron píše, že právě stavbou Božího hrobu započaly dějiny pronásledování Židů, které trvaly 17. století. Tím, že Ježíšova smrt zastínila zmrtvýchvstání, rozšířilo se i mínění, že Židé jsou vrahy Boha (str. 85).

Nechybí pasáže popisující, jak se křesťané dohadují o baziliku Božího hrobu, např. roku 1834 došlo v bazilice k ušlapání více než 3000 lidí. Kvůli nesnášenlivosti křesťanů vlastní jediný klíč od kostela muslimská rodina Nuseibehových. Autor se nevyhýbá ani tzv. jeruzalémského syndromu. Někteří lidé se pokoušeli v chrámu Božího hrobu porodit Ježíše, jiní se považovali za Jana Křtitele nebo Pannu Marii. Těmto lidem se věnuje celé jedno oddělení v psychiatrické nemocnici v Kfar Šaulu. Jen v letech 1980–1993 sem bylo převezeno k vyšetření 1200 pacientů, z nichž zůstalo 470 hospitalizováno (97 % tvoří protestanté, str. 117). Pro české čtenáře je užitečná kapitola věnovaná pohledu na Jeruzalém muslimskýma očima. Dozví se např., proč byl první minaret postaven právě v Jeruzalémě (str. 121) a jak se vyvíjely muslimské poutě do tohoto města. Není také bez zajímavosti, že islám převzal z pravoslavné tradice přesvědčení, že modlitba v Jeruzalémě je 500× účinnější než na jakémkoli jiném místě na světě (str. 121). Jeruzalém není ovšem v Koránu zmíněn ani jednou. Významnou roli hraje v islámu také pověst o bájném koni Burákovi, na němž jel Prorok jedné noci z Mekky do Jeruzaléma a vystoupil odtud na nebesa. Jako místo výstupu byla postupně lokalizována Chrámová hora, což dodnes hraje důležitou roli při mnoha politických vyjednáváních.

Řada lidí u nás by se jistě dost podivila, kdyby zjistila, že pro muslimy jsou některé historické události mnohem živější, než jsme ochotni připustit. Pro řadu Čechů je křižácká doba dávno zapomenutou, v čase vzdálenou středověkou událostí. To, že někdy křesťanská Evropa ublížila arabskému svět,u už dnes přece nevadí, protože jsme dál a jsme mírumilovní. Argument poukazující na někdejší křesťanskou agresi se dá tak rychle smést ze stolu. Jenže v arabském světě tato „dávná“ historie žije v současnosti docela čilým životem. Např. mnohé stanovy islamistických stran se odvolávají právě na křižáky: „Musíme islámské národy ideologicky, výchovně a kulturně mobilizovat, aby jako při vítězství nad křižáky splnili svoji roli a zachránily lidstvo.“ Toto je citace z 29. článku stanov Hamásu (str. 133).

Už jen samotný fakt ekonomické nadřazenosti Evropy či pouhá existence státu Izrael a jeho vojenské přesily 7,9 miliónů Izraelců uprostřed více než 320 miliónů Arabů je živnou půdou pro posílení mentality obětí, kterou dobře využívají extrémistické skupiny. Pro řadu lidí v oblasti je křesťan synonymem agresora. Vždyť křesťan kolonizoval oblast, křesťan vytvořil problém Izraele (holokaust, který urychlil vznik státu Izrael, byl záležitostí křesťanské Evropy), křesťan dodává Izraeli zbraně.

Druhou polovinu knihy tvoří popis blízkovýchodního konfliktu. Ten má kořeny v dělení osmanské říše mezi velmoci v letech 1916–17. Britové např. přislíbili postupně Jeruzalém několika různým stranám, čímž vytvořili do budoucna ohnisko sporů. Jednali v oblasti podle hesla rozděl a panuj. Podle Gila Yarona Velká Británie blízkovýchodní konflikt přímo vytvořila (str. 152). Autor též vysvětluje vznik arabského antisemitismu, který byl spojen s postavou Hádždžího Amína al-Husajního, strýce Jásira Arafata. Následuje líčení moderních válek.

Yaron se také podrobně věnuje izraelskému zabírání původně arabských pozemků v Jeruzalémě. Popisuje způsoby, které vedou k postupnému vyhánění Palestinců z Jeruzaléma. Jedná se např. o neochotu udělovat arabským obyvatelům stavební povolení a mnoho dalších překážek, které představují každodenní šikanu.

Kniha si všímá i dopadů výstavby bezpečnostní zdi, postavené jako reakce na druhou intifádu. Autor vidí její existenci kriticky, píše např., že zeď odřízla Východní Jeruzalém od jeho satelitů Betléma a Ramalláhu. Pro Palestince tato tři města tvořila jednu metropoli, která vytvářela 30–40 % palestinského hrubého národního produktu. Zeď přinesla katastrofální důsledky. Po výstavbě zdi činil podíl oblasti jen 4 %.

Kniha mne zaujala snahou o nestranný pohled, není povrchně antiarabská ani antižidovská. Z jejích řádek můžeme vyčíst zájem autora o dodržování lidských práv bez ohledu na náboženství nebo historii té které zainteresované skupiny, odsuzuje extremismus na obou stranách. Jelikož je extremismus z různých důvodů na vzestupu, budoucnost se nejeví nijak růžově. Pro českého čtenáře může být pomocí při orientaci v blízkovýchodní situaci.

Gil Yaron, Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce, Vyšehrad 2016

Gil Yaron (* 1973) je izraelský lékař a novinář. Působí jako blízkovýchodní korespondent německého listu Die Welt a dalších periodik a rozhlasových stanic, pravidelně publikuje v izraelském deníku Haaretz. Izraeli, Palestině a Jeruzalému věnoval několik publikací. Jeho „historicko-politický průvodce“ Jeruzalémem vyšel poprvé 2009.

Tragédie Jeana Vaniera

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:31
Tragédie Jeana Vaniera Protestant Po, 23/03/2020 - 13:31 Jan Bierhanzl Číslo 3/2020

Po dobu jednoho roku jsem působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy v Lyonu. Žil jsem tam spolu s lidmi s mentálním postižením a dalšími dobrovolníky v domě rodinného typu. Bylo nás zhruba šest přátel s postižením a stejný počet asistentek a asistentů a sdíleli jsme každodenní život i práci v různých dílnách, na bázi rovnosti. To mě právě na Arše Jeana Vaniera oslovilo. Všiml si, že lidé s mentálním postižením se s druhými setkávají výhradně jako se svým rodinným příslušníkem, psychiatrem, lékařkou, pečovatelkou, atp. A že jim vlastně chybí normální horizontální vztahy. Setkávat se s někým jen tak. Zažívat obyčejné přátelství bez podmínek. Asistentům a asistentkám zase Archa nabídla jedinečnou zkušenost života s lidmi jinak obdarovanými, kteří mají často dar spontánně nabourávat naše zavedené jistoty a předsudky. Tenhle důraz na rovnost lidí s postižením i bez a jeho různé teologické implikace mne vlastně hodně oslovily už v textech Jeana Vaniera a v několika duchovních cvičeních pod jeho vedením, kterých jsem se účastnil, a vedly mě k tomu, že jsem se pro tuhle zkušenost vůbec rozhodl.

Když jste se setkali s Jeanem Vanierem, jako by z něj přímo vyzařovaly evangelijní ctnosti. Těšil se veliké úctě nejen proto, že měl obrovský dar slova, ale hlavně proto, že reálně pomohl změnit pohled církve i společnosti na lidi s mentálním postižením. Tím víc jsou zdrcující zpětná odhalení: Jean, pokorný zastánce našich bratrů a sester s postižením, nemilosrdně a navíc podle určitého duchovně-manipulativního vzorce ničil životy ženám.

„Myslím, že to bylo v roce 19XX, kdy se duchovní doprovázení změnilo v sexuální styk. Řekla jsem mu, že mám přítele, ale on mi odvětil, že je potřeba rozlišovat. To, co se stalo mezi námi, odkazuje na Píseň písní. Trvalo to tři nebo čtyři roky, byla jsem úplně paralyzovaná, nemohla jsem rozlišit, co je dobře, a co špatně. […] Řekl mi, že to je součást doprovázení.”

Pro Archu je to těžká rána, která rozkolísala samotné základy, na kterých stojí. A pro nás, kdo jsme ho brali jako jednoho ze svých duchovních učitelů, je to veliký smutek, otřesení a hněv. Modlím se za přeživší a děkuji za neuvěřitelnou odvahu, kterou prokázali v celém procesu vyšetřování vedoucímu až k současným zdrcujícím závěrům. Je skoro nemožné si představit, jaké to asi je, když agresor, který vás sexuálně zneužívá a psychicky a duchovně manipuluje, je celým křesťanským světem považován za svatého, za někoho podobného matce Tereze.

Jestliže je Archa dobré dílo, které poznáme po ovoci, a jestli má budoucnost, není to díky jejímu zakladatelskému příběhu, který se nyní definitivně zhroutil, ale právě díky odvaze přeživších podstoupit tento pro ně jistě sekundárně bolestivý proces, a také díky citlivému přístupu současného vedení komunity (spoluřediteli L’Arche internationale jsou jedna žena a jeden muž).

Podle dlouholetého člena společenství Jeana de la Selle, který se věnoval studiu dějin komunity, Archu teď čeká veliká práce truchlení, truchlení nad jejím vlastním zakladatelským příběhem. Možné příčiny těchto skrytých hrůz vidí jednak ve Vanierově blízkém vztahu s usvědčeným sexuálním agresorem, dominikánem Thomasem Philippem. Tento kněz figuroval u zrodu komunity Archa přesto, že měl v katolické církvi zákaz výkonu své kněžské činnosti (již od roku 1956), a Jean Vanier o jeho proviněních podle výsledků vyšetřování nejen věděl, ale rovněž ho kryl a tyto skutečnosti až do své smrti popíral. Jiná věc je, že tento dominikánský kněz po několika letech psychiatrické péče a ústraní v různých klášterech dosáhl toho, že mu Vatikán pastorační činnost opět povolil. Oba agresoři také doprovázeli své útoky různými mystickými a spirituálními ospravedlněními. Jean Vanier jedné ze svých obětí například říkal:

„To nejsme my, to je Ježíš a Marie. Jsi vyvolená, jsi speciální, je to tajemství.“

Jean de la Selle vidí další možné příčiny zneužívání v tom, že jako zakladatel, celosvětově uznávaný duchovní učitel, se Jean Vanier stal do jisté míry nedotknutelným. Byl například osobním přítelem Jana-Pavla II, který ho v roce 2004 osobně požádal, aby vedl růžencovou pobožnost při papežské návštěvě v Lurdech. Zvláštní postavení otce zakladatele s ohromným celosvětovým vlivem mu ale také umožnilo se v běžném provozu komunity vyhýbat důsledné evaluaci či supervizi. Nutno dodat, že běžní dobrovolníci a dobrovolnice pracující v Arše jsou podrobeni pravidelné psychologické supervizi.

V návaznosti na tato bolestná odhalení se ve francouzských katolických kruzích objevila diskuse, zda za Vanierovým vzorcem zneužívání stojí katolická sexuální morálka, či nikoli. Tato diskuse však podle mě opomíjí podstatu problému, kterou není sexualita, ale zneužívání mocenského postavení. Katolická morálka může stokrát opakovat, že žena má stejnou důstojnost jako muž, ale dokud její organizační struktura bude vylučovat ženy, bude se jednat jen o zbožné řeči maskující reálnou nerovnost. Je načase si přiznat, že patriarchální struktura katolické církve je strukturálním hříchem, který umožňuje mocným mužům zneužívat ženy, děti i zranitelné muže. Je třeba, aby katolická církev už konečně narovnala mocenskou nerovnováhu v postavení mužů a žen, otevřela svěcení ženám a učinila z rovnosti pohlaví skutečnost, a ne jen zbožné přání hlásané muži, v tomto velmi bolestném případě, který bohužel není ojedinělý, hlásané sexuálním agresorem aspirujícím na svatost.

Příběh Archy Jeana Vaniera, jak jsme jej znali, je nenávratně pryč. Ukázalo se, že Vanierovo inkluzivní učení o tom, že příběh každého člověka je stejně důležitý a pro společenství nepostradatelný, ve skutečnosti nezahrnoval ženy. Budoucnost Archy se tak vedle hlásání jedinečnosti všech lidí, s mentálním postižením i bez, neobejde bez zvláštního důrazu na rovné postavení žen v komunitě, církvi i společnosti.

Legrační svody finanční

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:30
Legrační svody finanční Protestant Po, 23/03/2020 - 13:30 Marta Procházková Číslo 3/2020

Když u mého strýce Jana Šimsy po podpisu Charty 77 prováděli příslušníci Veřejné bezpečnosti domovní prohlídku, náramně se prý zaradovali, jakmile narazili na dopisní obálky z kapitalistické ciziny. Konečně bylo tedy „jisté“, kdo to všechno financuje. Už tehdy bylo pro tyto lidi nepředstavitelné, že je někdo statečný „zadarmo“, tj. že z toho nic nemá. Přitom jsem neznala ve svém okolí rodinu, která by byla chudší. Měli tři děti, zcela minimální plat faráře, a tetu Milenu, ač vystudovanou doktorku archivnictví, se neodvážil nikdo zaměstnat, takže byla tzv. v domácnosti a pořádala archiv domácí (roku 2019 předala do Moravského zemského muzea více než 200 uspořádaných a popsaných krabic listinných dokumentů z pozůstalosti Jana Šimsy). Moji bratranci nosili věčně roztrhané kalhoty, což tehdy ještě nebylo v módě, a sestřenice chodila po Prosetíně v teplácích zděděných po kdovíkom s největším počtem záplat, co jsem kdy viděla. Přesto příslušníci STB „měli jasno“.

Možná to tehdy pro ně bylo jednodušší, než si položit palčivou otázku, jak to, že někdo nepodléhá a nepřizpůsobuje se spolu s námi těžkým nepříznivým podmínkám, ale odhodlaně a statečně vystupuje z mlčícího davu proti nim, a tím nás usvědčuje, že pro pravdu v životě opravdu neděláme maximum. Příslušníci VB to u Šimsů prý nakonec vždy vzdali před půdou, kde byla i skříň zcela nacpaná strýcovou korespondencí. Přece jen se jim nechtělo tolik číst… Odešli vítězně s obálkou od „zlého imperialisty“.

Úplně v jiné době a kulisách je dnes opět módou řešit, kdo je kým placen a že z toho přece jen nutně „musí něco mít“. Ačkoli má v názvu lákavou číslovku, tento spolek není o penězích. S vypětím sil shání milion nikoli korun, ale podpisů. Vyzývá nás najít si chvilku pro to, na co obvykle čas nezbývá. Možná by neškodilo opustit nezřídka bludný kruh diskusí na internetu, vydat se do archivů a ponořit se do ještě neprobádaných spisů dosud nepublikovaných textů. Poznání historie nás osvobozuje. V době Charty byli lidé kolem mne podstatně chudší než dnes, ale nepamatuji si, že by se tolik mluvilo o penězích. Dnes mi naopak připadá, že se dokonce i v naší církvi nejčastější, nejdůležitější a nejvážnější diskuse vedou o financování. Oprosťme se alespoň na chvilku od číslic. Primárně nejde o to, kdo to platí, ale co zde platí, případně neplatí a mělo by platit.

Soupeření s Boží moudrostí?

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:29
Soupeření s Boží moudrostí? Protestant Po, 23/03/2020 - 13:29 Jiří Pšenička Číslo 3/2020

Milá, široká, a snad trochu i moje křesťanská rodino,

rád bych se zde krátce zamyslel nad tím, zda již zhruba dvoutisíciletá existence naší víry dostatečně přesvědčivě sehrává úlohu onoho „ukazatele správné cesty“, kterou, předpokládám, sama chce být především.

Je nás, křesťanů, mnoho, výrazný podíl z celkové lidské populace planety.

Planety, která očividně strádá a chřadne. Protože se na ní jeden druh – člověk – samozvaně pasoval do role pána tvorstva. A nejen pasoval, co hůře, jako výsadní majitel a hospodář se tu i chová. Tedy jako mimořádně špatný hospodář. On bohatne, to ano, shromažďuje statky, pohodlní, ale hospodářství jako celek je nebezpečně blízko totálnímu kolapsu, ba zániku.

Hospodář si usurpuje stále více pro sebe, takřka systematicky hubí ostatní druhy, čerpá zdroje, které zde vesmír vytvářel po miliardy let, způsobem takřka kořistnickým; to vše leckdy jen proto, aby je naprosto nesmyslně přeměňoval v nejrůznější „spotřební hodnoty“, které pak z velké části slouží coby předmět „soutěže v jejich hromadění jednotlivci“. (Mimochodem soutěže natolik absurdní a ohledů zbavené, že jiní jedinci současně umírají z nedostatku zdrojů obživy.)

Nás, křesťanů, je dnes něco kolem třetiny světové populace. Když tedy zjednoduším, že nám přísluší též zhruba třetina odpovědnosti za zmíněné spravování božích statků, budu nejspíš přehnaně shovívavý, protože právě ve většinově křesťanské části světa ke zmíněnému hromadění a „pohrdání sténáním“ trpícího prostředí dochází nejvíc. Ale budiž.

Rádi se, dokonce s jistou slavnostností a spoustou okázalých formalit vzájemně ujišťujeme, že jsme těmi požehnanými, kteří znají skutečnou cestu ke spáse a jejichž doménou jsou láska a pokora.

Naléhavě si ale kladu otázku, kde jsou plody tohoto našeho prozření?

Nejednou jsem se již v křesťanském prostředí setkal se smělým tvrzením, že právě ta naše cesta je tou „skutečně správnou“. Kde tedy ovšem mohu uzřít onu „kvalitativní převahu“ naší cesty?

Poptávám se v tomto duchu už pár let, a tak vím, že nejeden „zasloužilý křesťan“ by mě odpovědí nabádal k větší shovívavosti k vlastnímu druhu, vysvětlil, že jedna věc je směřování, snaha, a druhá dosavadní výsledek, tak říkajíc v jeho absolutní hodnotě.

K tomu bych se ale nemohl zdržet přinejmenším dvou námitek.

První: Ano, v případě pomalého posunu vpřed jsou asi skutečně na místě shovívavost a trpělivost. Ale jsou ona dvě tisíciletí „v křesťanském podání“ skutečně ‚posunem vpřed‘ (byť tedy velmi pozvolným)?! Při vší snaze o pozitivní pohled na věc se mi opak jeví být pravdou.

A ta druhá: Jakkoli shovívaví a trpěliví k sobě vzájemně jen budeme, bude to ve výsledku úplně jedno, až trpělivost a shovívavost jednoduše dojdou naší domovské planetě, tomuto božskému ráji, který my, „páni tvorstva“, poměrně intenzivně přetváříme v šedé pohřebiště.

A přitom, když už jsem se tedy dotkl pojmu ráje, sama bible vcelku jasně naznačuje, že spolehlivým a moudrým zákonům ráje jsme se coby lidé odcizili právě v bodě, kdy jsme si začali přisvojovat posuzování, co je dobré a co špatné, kdy jsme začali vzývat vlastní rozum,…z něho si postupně vytvářet jakéhosi „pseudo-boha“, pohrdat onou neomylnou a vpravdě Boží moudrostí, kterou byl ráj spravován, která dodnes řídí veškerou přírodu kolem, a která se nabízela (ba stále nabízí) i nám.

Od té doby tedy pomalu, krok po kroku, ve jménu jakéhosi pošetilého lidského pokroku, nahrazujeme jeden funkční přírodní mechanismus za druhým našimi sofistikovanými a „stále dokonalejšími“ lidskými řešeními, která nás, objektivně viděno, ve skutečnosti stále efektivněji izolují od zdroje skutečné moudrosti, tedy od Boha.

Od Boha, ke kterému se v racionální rovině vehementně hlásíme. Stále detailněji analyzujeme bibli, tedy (pouhé) lidské záznamy událostí, které nám evidentně měly pomoci zpět na správnou cestu. Cítíme, že se „kdesi v ní“ onen spolehlivý návod skutečně nachází, jinými slovy vnímáme jakousi její nepoznanou hloubku, ale v naší domýšlivé zaslepenosti si nechceme přiznat, že se nám zatím evidentně příliš nedaří z ní to zásadní skutečně vyčítat. Utěšujeme sami sebe v liché představě, že už hodně a hezky o Bohu a víře hovořit, stále znovu a líbivěji přeskládávat slova, nás dělá lepšími.

„Strom poznání“ nás učinil velmi racionálními. Z generace na generaci si s rostoucí posvátností předáváme „tradiční“ výklady bible, neboli stáváme se stále rigidnějšími v přístupu k ní, stále vzdálenějšími ochotě podívat se na vše opravdu „od začátku“, skutečně svobodně, nezatíženě jakoukoli (ve skutečnosti limitující) kulturní tradicí,…vnímat ji více srdcem, než mozkem.

Bilance tedy poněkud neradostná. Bůh „nám ale dosud fandí“, neboli i dělá, co může, aby nám pomohl otevřít oči. To proto je dnes v populaci možno pozorovat příklon k duchovní sféře obecně, to proto se i v rámci křesťanství stále více objevují pokusy nově, „hlouběji“ prezentovat Ježíšovo učení, nové směry, nové přístupy. Je to ale na nás.

Jakási snad ješitnost či potřeba vlastního ega „nepustit jistoty, co nám dávají kus identity“, nám hojně brání se skutečně ničím nezatíženě, nově a více pokorně podívat na vlastní víru.

Mám za to, že pokud ji (tu ješitnost) necháme vyhrát, bude nás to následně stát velkou spoustu zbytného úsilí a utrpení. Protože budeme vlastní vinou donuceni opět od základu a v potu tváře vybudovat všechno to, co dopustíme zničit kvůli vlastní neochotě skutečně otevřít svá srdce něčemu, co nás mocně přesahuje, co je nepoměrně moudřejší, než „všechno naše poznání prostřednictvím plodů nevhodného stromu nabyté“.

Začal jsem tedy otázkou, zda dostatečně průkazně prezentujeme správnost cesty, po které, coby křesťané, jdeme.

Skončím proto vyjádřením naděje, že ačkoliv ji podle mého zatím rozhodně neprezentujeme, podaří se nám tuto bilanci radikálně změnit dřív, než bude pozdě…

Dík Lévinasovi!

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:27
Dík Lévinasovi! Protestant Po, 23/03/2020 - 13:27 Petr Pazdera Payne Číslo 3/2020

Bože, zbav mě těch tváří!

Ty pusinky. Ty oživlé podobenky. Ty poďobaný brady!

Jak se pitvoří, jak se tváří! Jak se ušklíbají!

Ty upřené oči, ohníčky žhnoucí!

Ústa dokořán!

Jak mi dýchají do nosu, do očí, do pusy, do uší!

Ksichty. Gesichten. Faces, and no names! Kolkolem magoři-běsi!

Jsem jim všem vystaven. Tím vším unaven. Jsem holý… bez obrany. Bezprizorný před bezduchými lícemi. Před líci bez rubů.

Kdyby to byly jen masky. Kdyby se neproměňovaly. Dalo by se zvyknout. Osvojit si je. Ale takhle. Tváře se mění, tvarují podle svých choutek a potřeb. Podle takřečených emocí. Kompozice obočí, úst a nosu se přestavuje.

Magie proměnnosti. Magie lico-měrnosti. Pohyblivé tváře. Masité masky.

Jsem váš rukojmí, jsem uhranut. Vězeň nových a nových obličejů. Kde se berou? Odkud se rodí?

Ty pohledy: upřené, letmé, naléhavé, odvrácené, plaché, drzé, šílené, mdlé, vyděšené, zamhouřené, přezíravé, vylekané, žertovné, tupé…

A všecky mlčí.

Onehdá jsem po čase zajel do velkoměsta. Do toho velkoskladiště tváří! Zmnožovaných zrcadly pasáží, skly v metru a fotografiemi reklam.

To uhranutí! Musel jsem prchnout. Zpět na venkov, do své samoty, do vyhnanství. Já vězeň tváří! Abych nezabil, musel jsem se před jednou tváří na ulici schovat. Mluvil jsem na toho chlápka s odulými rty a černýma očima… a on mlčel! Když lidé promluvili, býval jsem vysvobozen. Proto nezdravte jen ty, kteří zdraví vás. Jako na vzteklého psa je třeba promluvit. Ale to teď nefungovalo. On nic, mlčel. Neodpovídal. Blížil se. Musel jsem utéct.

A tak jezdím do metropole jen v noci. Noc je milosrdná. Město je na tváře řídké. Přítmí způsobuje, že nejsou tak monstrózní.

A obličeje žen! To je ještě jiná kapitola. Manipulují, takže před nimi už vůbec nelze prchnout.

Cizí tváře mě mají pod kontrolou, jsem ovládán všemi těmi němými ksichty. Nerozumím, proč tomu tak je, ale je tomu tak nejpravděpodobněji právě proto, že nerozumím. Je v tom velký kus magie. Jsem zranitelný přibližujícími se lícemi.

Až jistý Emanuel L. mi otevřel oči: mluvil o tom, že lidská svoboda je omezena tváří toho druhého, skrze tvář se stávám jeho rukojmím. Je tomu tak. Bože, jak já tomu rozumím! Jakou pravdu vyslovil tenhle chlápek!

Jenom jednu věc nedomyslel: Co slepci? Slepí nejsou vystaveni agresi tváře. Jsou nevýslovně svobodni! Od cizích tváří. Od optických manifestací takřečených bližních. Jak já jim závidím! Ano, svádí-li tě oko, vydloubni ho!

Napadlo mě, že oslepení by bylo řešení. Uvažoval jsem zbavit se taky zraku, užuž jsem se k tomu odhodlával, když vtom mi došla další věc: I já mám tvář! A ostatní zrcadlí můj pohled. Začal jsem se stydět za svůj obličej. Musel jsem odstranit z domu všechna zrcadla. Začalo to v koupelně; když jsem si čistil zuby, díval jsem se na opačnou stranu, do obkladů, na dveře. Pokaždé zády k zrcadlu; potom už jsem toho měl dost, té hry na schovávanou, a rozbil jsem to, co mě ohrožovalo.

I má tvář uhraňuje. I já manipuluji. Mohu však přivřít oči, Mohu při setkání s bezejmennými personami na ulici odvracet hlavu. Dívám se pro jistotu do země, sleduju mozaiky, praskliny v asfaltu, prapodivné obrazce na chodníku. Kdybych byl slepý, děsil bych svým pohledem kolemjdoucí, víc než když jsem vidoucí. Nemohl bych uhýbat pohledem. Stáčet nenuceně hlavu jinam. Byl bych strnulé putující monstrum.

Neoslepil jsem se proto, ale odvracím pohled anebo vycházívám z domu raději se zahalenou tváří. A miluju noc!

P.S.

Obrnil jsem se a našel jsem svůj způsob obrany. Vynalezl jsem způsob, jak se neoslepit a jak se přitom tvářím ubránit. Jediná obrana je útok. Dávám tvářím tvar. Kreslím ksichty na papír. Zaznamenávám je coby portréty, podobizny. Profily, poloprofily, ánfasy. Řadím je a sestavuju z nich katalog. Jmenuje se to gesichtbuch. Je to nekonečná práce, neboť ksichtů je na světě nekonečně mnoho. Jako písku na břehu mořském.

Vězeň první karty velké arkány

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:26
Vězeň první karty velké arkány Protestant Po, 23/03/2020 - 13:26 Jáchym Gondáš Číslo 3/2020

Recenze knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje

Po PsychomagiiNekonečném tyátru připravilo nakladatelství Malvern v pořadí již třetí knihu obtížně (nebo spíše snadno – dá se zařadit téměř do všech uměleckých žánrů) zařaditelného Alejandra Jodorowského. Přesto, že jeho literární tvorba se začala v Čechách objevovat relativně nedávno, není Jodorowsky v českém prostředí rozhodně postavou neznámou. S obrazotvorností a poetikou jeho myšlenkového světa se však zatím mohli seznamovat především fanoušci comicsu, mezi jehož scénáristy patří k uznávaným veličinám. Bylo by ale chybou, kdyby Jodorowského dílo díky tomuto žánrovému zakotvení uniklo těm, pro které comics není hodný zájmu. Autor totiž ztělesňuje zásadní spojnici mezi bohatstvím avantgardy poloviny dvacátého století – především surrealismu, hermetickými proudy evropského myšlení a cyberpunkovou vlnou postmoderny. Se vší svou charakteristickou přesycenou barvitostí, překračováním hranic mezi uměním a kýčem, myšlením a na efekt sázejícím šarlatánstvím Jodorowsky představuje jakýsi sumář dvacátého století s celou jeho rozporuplností.

Kdeže ptáče nejlíp pěje je kniha vystavěná na osnově jednoho z Jodorowského oblíbených motivů – rodinné genealogie. Autor sleduje příběh svých předků, kteří se pod tlakem dějinných i osobních událostí vydávají na cestu z Evropy do jihoamerického Chile. V jejich životních peripetiích se dostane ke slovu celá paleta Jodorowského „barev“. Racionalizovaná realita se prolíná s perspektivou mystickou a symbolickou. Nechybí nešizená dávka explicitní sexuality, násilí, ale také střípky z všemožných náboženských a esoterních tradic. Religiózních, etnických, sexuálních a kulturních minorit zde najdeme minimálně tolik jako v encyklopedii postmoderny. Textem v jeho vrstevnatosti prostupuje scelující téma věčného návratu téhož. V zlomových okamžicích se ukazuje, jak generaci za generací splétáme totožné příběhy, stojíme na stejných křižovatkách, neodolatelně prožíváme pády a prozření našich předchůdců. Jodorowského postavy se stávají z určité perspektivy meta-postavou, Adamem s velkým A. Není to rozhodně náhoda. Podstata Jodorowského díla, ať už se jedná o tvorbu literární, divadelní nebo filmovou, je iniciační. Věrný svým hermetickým kořenům prochází autor ve svém díle procesem alchymického sebeutváření, ke kterému zve i své čtenáře. Ale to je ostatně také největší slabina jeho díla, recenzovaný román nevyjímaje. Navzdory kaleidoskopickému pohybu motivů, efektnímu střídání nálad a téměř obžerné obrazotvornosti totiž román postrádá skutečný vývoj. Místo obratu zbývá nekonečné obracení, místo zrání k smrti spíše nekonečná adolescence nesmrtelnosti.

Opojený bohatostí možných směrů, okouzlený svou vlastní dovedností zůstává Jodorowsky na straně mnohosti jevů. V obrazech jeho oblíbeného tarotu by bylo možné konstatovat, že zůstává uvězněný na úrovni první karty velké arkány – kejklíře. Pokud hledáte zábavný, svižně napsaný a pestrý román, je to dobrá zpráva. Málokdo ovládá toto řemeslo s takovou dovedností, jako Jodorowsky. Kdeže ptáče nejlíp pěje vám dodá dostatek podnětů k přemýšlení i emocionálnímu pohnutí. Když k tomu připočteme nesporný cit pro jazyk, rozhodně to není málo. Kdeže ptáče nejlíp pěje je vynikající kniha. Pokud ovšem autorovu spikleneckému pomrkávání uvěříte a pod povrchem literárního díla doufáte najít víc, než jen radost z tajemné hry, budete se muset obrátit jinam.

Alejandro Jodorowsky, Kdeže ptáče nejlíp pěje,
Malvern 2019

Básně 3/2020

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:24
Básně 3/2020 Protestant Po, 23/03/2020 - 13:24 Klára Krásenská Jan Škrob Číslo 3/2020

Klára Krásenská

Všechno se to vyvalilo naráz
bytosti z masa a kostí svědčí
v mezičase:
ještě řvou pily v lese
ještě se bortí ohlodané smrky

ale už to všude jiskří a praská
už se to nadechuje
nikdo tě nezadrží dešti
všichni jsou ti svědky
ve vylidněných městech
všichni pozvednou oči k horám

nikdo už nebude moci říct:
neviděl jsem potok natažený na skřipec
otrávené pole
mýtiny po výbuchu.

 

Jan Škrob

ZVRAT

loajalita vůči systému se začala
rozpadat ve chvíli kdy se ukázalo
že systém neexistuje
samozřejmě se dá přísahat
věrnost iluzi ale musíš jí aspoň
trochu věřit to jediné na co se můžeš
spolehnout teď je křehkost stín dravého ptáka
v letu andante vsouvám se do prostoru
o kterém ještě nic nevím potírám se pískem
tady a tady trhlina v toku cyklických věcí trny
zabalené do jemného plátna
systém jsou křivky grafů
a glitchující státní vlajky rozpraskané
monitory já jsem teď
ve všech stínech a pohybuju se
mezi portály nech mrtvé ať pochovávají
své mrtvé zbavujeme se všech slov
která odvádějí pozornost na důvěře pracujeme
tam kde má smysl smích se mění
ve štěkot a naopak říkám sice komuna
ale to o čem mluvím nemá pevné
hranice ani konkrétní území je to
to co se děje andrà tutto bene
cval jemná práce s dýkou
uspořádání sil o kterém se ještě včera
říkalo že neexistuje
neexistuje ale naopak to ostatní upravuju si límec
a masku a znovu procházím zdí
skoro jako by mělo začít pršet ale zůstává to
na úrovni předtuchy tisknu se k plášti
zvedla se vichřice příležitost vyměnit
knihy v knihovně o okna se otírají vlci

Pro homine 2020 / Hospodin a slunce

Protestant - Po, 03/23/2020 - 13:22
Pro homine 2020 / Hospodin a slunce Protestant Po, 23/03/2020 - 13:22 Dalibor Antalík Číslo 3/2020

„Ustavičně putuješ nebesy, / den co den přecházíš nad širou zemí. / … / Tvé paprsky proniknou až v místa skrytá, / v záři tvého vzcházení jsou vidět skutky člověka. / … / Skláníš se nad horstvy, zemi obzíráš, / všechny země zprostřed nebes vážíš …“ Slova tohoto žalmu v Bibli nenajdeme. Jde o úryvek z babylónského hymnu na slunečního boha Šamaše (BWL, HymŠ ř. 27–28, 9–10 a 21–22). Podobně jako v egyptském, syrském či chetitském obrazu světa si i v Mezopotámii lidé představovali, že přes den solární božstvo putuje po nebi, večer sestupuje na západě do moře, poté do samého podsvětí. Tím přes noc prochází, aby se ráno opět objevilo na východním horizontu. S ideou ustavičného pohybu slunce okolo země se navíc pojilo přesvědčení, že Šamaš při své okružní pouti všechno vidí, že je vševidoucí. Proto mu kněží a učenci svěřili roli patrona práva: jeho světlo vše proniká, nic mu nezůstává utajeno, a může tudíž jako neomylný soudce spravedlivě trestat zlé a odměňovat dobré počiny nás pozemšťanů.

V biblické zvěsti o Hospodinově blízkosti se stopy této prastaré solární teologie, společné celému starověkému Přednímu východu, zračí na řadě míst. Kupříkladu v kratičké „ódě na slunce (heb. šemeš)“ čteme: „Vychází na jednom okraji nebes, / probíhá obloukem k druhému konci / a nic se neskryje před jeho žárem“ (Ž 19,7). Jinde tuto prosvětlující všudypřítomnost žalmista přisuzuje přímo Hospodinu: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, / a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. / I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, / chtěl přebývat při nejzazším moři, / tvoje ruka mě tam doprovodí, / tvá pravice se mě chopí. / Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, / i noc kolem mne se stane světlem (’ór). / Žádná tma pro tebe není temná, / noc jako den svítí (’-w-r), temnota je jako světlo (’ór)“ (Ž 139,8–12). Ačkoli v celém Žalmu 139 není slovo šemeš zmíněno, solární metaforika se v něm zrcadlí zřetelně. Ještě další hymnus pak případné pochybnosti rozptýlí docela: „Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, / milost a slávu daruje Hospodin, / neodepře dobro těm, kdo (v) bezúhonnosti chodí“ (Ž 84,12).

Jasnozřivá spravedlnost Boží zkrátka staví černoty lidské zvůle na druhou kolej. Proto Izajáš může Božímu lidu v babylónském zajetí tlumočit zaslíbení: „Temnota halí zemi, / mrákava národy, / ale nad tebou vzejde (z-r-ḥ) Hospodin / a jeho sláva nad tebou vidět bude. / I pronárody půjdou k tvému světlu (’ór) / a králové k jasu (nógah) vzcházení ( zeraḥ) tvého“ (Iz 60,2–3). Proto izraelští proroci (Iz 59,19; Ez 43,2.4; 44,2) a mudrci (Sír 42,16; 43,2–5) spatřovali ve svých viděních Hospodinovu slávu přicházet do našich údolí vzhůru nohama právě od východu slunce.

Neváhal-li Starý zákon vztáhnout solární metaforiku na svrchovaného Boha Izraele, zákon Nový ji neproblematicky promítl do obrazných výroků o jeho Synu. Zvláště na ni narážíme v pasážích, které se pokoušejí vystihnout slovy nelehko uchopitelné. Když jsou učedníci přítomni kromobyčejné sešlosti jejich mistra se zákonopravcem Mojžíšem a Eliášem, co prorocky volal ku spravedlivému chození před Hospodinem, Matouš shrne jejich zkušenost do výpovědi: „Ježíš byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila (lampein) jako slunce (hélios) a jeho šat byl oslnivě bílý“ (Mt 17,2). Proto nechají evangelisté na Velký pátek o polednách zatmět onen nebeský symbol Boží blízkosti a solidarity s námi (výslovně L 23,44). Ale pouze z toho důvodu, aby mu autor knihy Zjevení dal spolu se Vzkříšeným znovu vyjít na scénu v plné parádě a vyznal, že Beránek porážkou paradoxně zvítězivší má nadále „vzhled jako když se slunce skví (fainein) v plné své síle“ (Zj 1,16). A že bude mít solarizační účinek též na všechny „spravedlivé“, kteří jednou také „zazáří (eklampein) v království svého Otce jako slunce“ (Mt 13,43; srv. Sd 5,31).

Chceme být národ velkorysý anebo národ bázlivý? Rozhovor s Erazimem Kohákem z r. 2015

Protestant - St, 02/26/2020 - 20:00
Chceme být národ velkorysý anebo národ bázlivý? Rozhovor s Erazimem Kohákem z r. 2015 Protestant St, 26/02/2020 - 20:00 Erazim Kohák Číslo 2/2020

8. 2. 2020 zemřel filosof Erazim Kohák. Připomínáme ho rozhovorem, který s ním v září 2015 vedl Jakub Patočka. Charakterizuje Koháka jako sociálního demokrata se skutečným rozhledem i jeho vkořeněnost do určité české myšlenkové tradice. Rozhovor reaguje na tehdy aktuální témata, zajímavé je srovnání, jak tehdejší odpovědi vyznívají o tři a půl roku později.

Erazim Kohák je živoucí legendou. Jeden z nejvýznamnějších soudobých českých filosofů strávil přesně polovinu života jako politický uprchlík v exilu. Zde se angažoval i politicky, celoživotně podporoval Demokratickou stranu v USA a byl členem exilového vedení České strany sociálně demokratické. To přirozeně stanovilo témata našeho rozhovoru: vlna uprchlíků přicházející do Evropy a postoj ČSSD k ní.

Mluvili jsme spolu krátce po jeho návratu z několikatýdenní cesty do Ameriky, kde se svou ženou Dorothy mimo jiné několik dní strávili se svými dětmi a vnoučaty plavbou po pobřeží Maine. Spojeným státům by on i Dorothy přáli prezidenta Bernieho Sanderse. Odpočinek s rodinou v USA Erazimovi nepochybně prospěl, protože s Deníkem Referendum hovořil v nejlepší formě.

Erazime, většinu svého života jste prožil jako uprchlík. Povězte nám prosím, jak by měla Česká republika podle vašeho mínění reagovat na uprchlickou krizi?

My Češi, jsme lidem tolik, tolik dlužni… Jediné, co bychom měli udělat, je otevřít dveře dokořán a přijmout co nejvíce lidí, co jsme schopni.

Náš národ přežil jenom proto, že nás naši sousedé byli ochotni po celé naše dějiny přijímat s otevřenou náručí, počínaje Prusy v 17. století, o minulém století netřeba mluvit. Jsme mnoho, mnoho dlužní svým sousedům i dalším lidem, kteří nás přijímali. A konečně máme příležitost něco splatit.

Samozřejmě byly i výjimky – teď mám na stole knihu Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit, popisující, jak nás Němci za druhé války chtěli zlikvidovat jako autonomní součást Evropy. Ale to byla mimořádná krajnost. Teď jsme na řadě my, abychom ukázali, co můžeme darovat, abychom ukázali svou štědrost, což nebývala poslední česká vlastnost.

A co námitka, že tentokrát se jedná z velké části o muslimy, kteří nejsou součástí naší kultury, takže vlastně jde o něco jiného?

To jsou – s prominutím – takové blbosti! Mně jako evangelíkovi se katolíci vždycky jevili jako úplně jiná kultura. A co se tu jen dělo za rekatolizace… Jak se říkalo: dvě stě let jsme trpěli, pro velký úspěch prodlužujeme. Každý člověk je přece především člověk. Přicházející uprchlíci jsou úplně stejní lidé jako jsme byli my, když jsme byli uprchlíky. Jsou to lidé v nouzi, chtějí v míru žít a pracovat, tak jako jsme to chtěli my. A potřebují pomoct. To je celé.

A proč k tomu část české společnosti a politická reprezentace přistupují jinak?

Protože jsme strašpytlové, kdybych se při vyslovení toho slova nerděl, řekl bych poseroutkové. Nemáme důvěru v sílu vlastní tradice, a náš strach je obrazem naší vlastní slabosti. Ztratili jsme sebevědomí, které jsme vždy měli, a tak máme strach.

Na čem se ono dřívější sebevědomí Čechů zakládalo?

Na důvěře v ideály, které jsme byli ochotni hájit od vzniku českého národa, i když jsme třebas zůstali úplně sami. Sebevědomí Čechů se od 16. století budovalo jako sebevědomí národa Husova, posléze Komenského a Masarykova. Strach z muslimů je v tomto obraze něčím nesmírně trapným. Češi nebývali národem strašpytlů, bývali jsme ochotní jít i proti všem – to by byl mimochodem moc pěkný název knížky, škoda, že už mi to někdo vyfoukl.

Co si máme myslet o návrhu Evropské unie rozdělovat uprchlíky kvótami?

Jistěže ano. Jak jinak byste to chtěli rozdělovat? Princip dobrovolnosti je nesmysl. To by skončilo tak, že by si Češi vzali dva lidi česko-arabského původu. Naše vůle není dobrá. Kvóty jsou nutnost.

A je to pro nás příležitost. Náš národ se obnovoval vždycky jedině odvahou prolínat se s jinými. Týká se to nakonec i těch katolíků a protestantů.

Sudeťáci nás přijali vlídně

Jaké máte vzpomínky na to, když prchala vaše rodina?

Pamatuju si to dobře, bylo mi patnáct let. Vzpomínám, že jsme byli nesmírně vděční Sudeťákům, kteří nás nechali u sebe na koberci přespat první noc po přechodu hranice. Byli to lidé, které jsme tři roky předtím vyhnali z republiky. Uměli česky a chovali se k nám velice pěkně. Říkali, že nás chápou.

Litoval jste někdy, že jsme vyhnali Němce?

Mnohokrát jsem litoval toho, že jsme je museli vyhnat. Litoval jsem a lituji, že Čechoslováci německé národnosti vytvořili situaci, ve které jejich přítomnost zde nebyla slučitelná s bezpečím republiky. Miloval jsem mnohonárodnostní československou republiku se Slováky, Rusíny, Maďaróny a tak dále. Vždycky jsme strašně litoval, že Čechoslováci německé národnosti toto pomohli zničit.

Jak dlouho jste tenkrát jako uprchlíci u sudetských Němců bydleli?

Pár dnů. Přijel si pro nás americký džíp, tatínkovo jméno dost znamenalo, takže ho měli Američané v evidenci. Byl to ryzí demokrat, který prošel koncentrákem, kde strávil čtyři roky. Vždycky jsem byl velice hrdý na to, že o jeho prvním veřejném vystoupení po návratu z koncentráku vyšel článek, v němž stála věta: „Kohák mluvil bez sebemenší zloby.“ Američané o jeho přednostech věděli a počítali s ním do funkce ředitele Svobodné Evropy, jímž se také stal.

Jak dlouho jste byli v Německu?

Jeden a půl roku. Můj otec pro mě ale udělal skvělou věc, že mi zařídil americkou střední školu, kam jsem chodil s dětmi amerických důstojníků, díky tomu byl pak pro mě přechod do Ameriky snazší, nadto maminka byla učitelka angličtiny.

Co říkáte tomu, že prezident Miloš Zeman doporučil každému, kdo souhlasí s příchodem uprchlíků, aby si nějakého vzal domů?

Myslím, že to nakonec není vůbec špatná myšlenka. Musel bych to probrat s Dorothy, ale myslím, že nám by se tu na přechodný čas taky někdo vešel.

Nad zvolením Jeremyho Corbyna jásám

Velkou událostí pro evropskou sociální demokracii je zvolení Jeremyho Corbyna předsedou Labour Party. Co na to říkáte?

Jásám. Konečně si labouristé do svého čela zvolili skutečného socana. Jeho první kroky mířily na demonstraci na podporu uprchlíků. To je logické, protože to přesně vystihuje podstatu sociální demokracie.

Jsme oba sociálními demokraty, musím se zeptat: jak o tom přesvědčit vedení ČSSD?

Principem sociální demokracie je víra v to, že dobrá vůle se oplácí dobrou vůlí. Českoslovenští Němci v roce 1948 měli dobré důvody být na nás rozhněvaní, přesto nám pomáhali, náš případ nebyl výjimkou. Měli bychom dnes dokázat aspoň to, co oni. Jedná se o náš charakter, zda chceme být národ velkorysý a sebevědomý, anebo národ bázlivý.

No, ale jak o tom vedení ČSSD přesvědčit? Zdá se to dnes strašně těžké, přitom je to přece celé o to podivnější, že sama sociální demokracie byla uprchlicí, v letech 1948–1989 fungovala v exilu.

Ano, sám jsem byl členem ÚV exilové strany. Jak? Jistě připomínáním velikého dluhu, který k ostatním sociálním demokraciím máme. Ony nám pomohly, když socany v exilu nikdo nemohl ani cítit. Západoevropské sociální demokracie se nás tehdy mimořádně velkoryse zastávaly a nesluší se, abychom se k nim dnes obraceli zády. Sociální demokracie se vždycky všude zasazovala za ideály velkorysosti, byla to strana lidí velké duše a velkého ducha. Jinak nemá smysl.

Vedení ČSSD se prostě musí připomínat: pamatujte na naši tradici. Vždy jsme byli stranou lidí sebevědomých a štědrých, nedělejte z nás stranu bázlivých sobců.

Rozhovor původně vyšel 15. 9. 2015 v Deníku referendum pod titulkem Uprchlíci? Konečně máme příležitost něco splatit

Martin Šimsa o EK

Erazim Kohák se považoval za fenomenologa, ovšem fenomenologa husserlovského, ne heideggerovského. Husserl se podle něj pokoušel myslet jasně a srozumitelně podobně jako Masaryk a jeho fenomenologie byla kantovská a osvícenská, zatímco Heideggerovu fenomenologii kritizoval a odmítal jako příliš temnou, romantickou a konzervativní. Jeho odmítnutí Heideggera tedy nebylo jen odmítnutí politické, že se namočil do nacismu, ale už i filosofické.

Podobně kriticky pojímal českou filosofii, kde mu byl nejbližší Masaryk, Rádlova kritika nacionalismu i Masarykova nacionalismu se mu jevila přehnaná a Útěchu z filosofie už považoval za Rádlovo odpadnutí od Masarykovy sociálně kritické filosofie do metafyzických konzervativních vod.

Vedle Masaryka se nejvíce zabýval Patočkou. Z Patočky otevřeně přijímal to, v čem Patočka navazoval na Masaryka a Husserla, byl velmi kritický k Patočkově recepci Heideggera, Nietzscheho, Ernsta Jüngera i některých druhorepublikových katolických intelektuálů (Durych). Z toho hlediska velmi vyzdvihoval Patočkovu vlastní „asubjektivní“ fenomenologii s výhradami ke Kacířským esejům, zvláště k 6. válečnému eseji Války 20. století a 20. století jako válka, který jsem ho slyšel nazývat i fašistický. Podobně bylo pro něj nepřijatelné Patočkovo dílo Co jsou Češi? (Dopis německé přítelkyni), kde odmítal koncepci velkých a malých dějin, zejména Patočkův obdiv k „Drang nach Ost“ v podání Přemysla Otakara II., vyjádření na adresu Čechů „národ osvobozených sluhů“ i neadekvátně tvrdou kritiku Edvarda Beneše. Kohák jako pozdní osvícenec a obrozenec držel Masarykův pojem národa jako kulturotvorné a dějinotvorné síly v kulturním, sociálním, demokratickém a ekologickém ohledu.

Ještě bych asi připomněl jednu věc, která se ve veřejném prostoru neobjevila. Byl zásadním odpůrcem rozdělení Československa. Kritizoval Václava Havla za to, že jeho první cesta po zvolení prezidentem tehdy ještě Československa nevedla na Slovensko, ale do Německa. Komentoval to tak, že na rozdíl od Havla byl Masaryk politikem, který navíc dříve, než se stal prezidentem, byl několikrát poslancem a který by takovou školáckou politickou chybu nikdy neudělal. Když se Klaus s Mečiarem dohodli na rozdělení státu, vytvořil spolu s Pavlem Tigridem a slovenskými přáteli petiční výbor, který v tehdejším Československu sebral asi dva miliony podpisů. V petici žádali, aby bylo vypsáno referendum, jak to tehdy i bylo napsáno v ústavě. Tento požadavek byl tehdy smeten s tím, že by se těžko řešila situace, kdy by se české země rozhodly pro federaci (tehdy byla asi 70% podpora federace) a Slovensko pro samostatnost (tehdejší průzkumy ukazovaly asi 50% podporu). Za svůj politický domov považoval vždy Československo.

Ještě připomenu jedno vtipné setkání s Klausem. Někdy na konci devadesátých let se setkal s Klausem v televizní diskusi a téměř v žádném bodě s Klausem nesouhlasil. Klaus mu po pořadu řekl: „Na vás je vidět, že jste tu nežil“ a Kohák mu odpověděl: „Na vás je zase vidět, že jste nikdy nežil v demokracii.“

Kdo je náš? Domlouvači? Vemlouvači?

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:59
Kdo je náš? Domlouvači? Vemlouvači? Protestant St, 26/02/2020 - 19:59 Tomáš Bísek Číslo 2/2020

Pohlížím na čas svého příchodu do Telecího na počátku sedmdesátých let. Byl to skok z ročního studia v New Yorku do vysočinské vesničky. Ve Spojených státech probíhala studentská revolta. Návrat domů znamenal naprostý opak. U nás začínala husákovská normalizace. Přesto byl počátek naplněn novým a nečekaným. Byl jsem přizván do celocírkevního odboru mládeže. Předsedou byl Petr Čapek a tajemníkem Kája Trusina – skvělé! Připravujeme kurzy mládeže ve Vrbně a v Herlíkovicích. Organizujeme poslední nezakázané akce a sjezdy a mnohé další. Ale postupné oklešťování činnosti již je hmatatelné.

Pro zapálené představitele mládeže nebylo snadné naslouchat obavám vedení církve: Neradikalizujte situaci! Nestavějte se neuváženě na stranu těch, kterým byl odňat státní souhlas. Nepomůžete jim!

Nepomůžeme? A co solidarita? A kdo půjde zítra? A co apoštol se svým slovem: Kde je postižen jeden, všichni jsou postiženi?

Vzpomínám na dvoje střetnutí s kolegy, kteří vybízeli ke zdrženlivosti a dobré vůli. Zvláště jeden nevydržel a začal nám vysvětlovat, jak je možné se domluvit a například striktní stavební zákaz změkčit tím, že si „s tajemníkem přátelsky promluvím a postavím na stůl láhev vína.“ Jiný příklad nějak neuváděl. Neměl jiný?… Nešťastně jsem odpověděl: „Jasně, před odnětím souhlasu určitě pomůže flaška.“

Odpověď byla nečekaně zlostná. Cítil jsem z ní: Za všechno si můžete sami.

Odbor mládeže byl rozpuštěn po nátlaku na církevní vedení. Na závěr nás chlácholivě oslovil jeden z tajemníků synodní rady. Nevemlouvačně. Jen „jemně“ domlouvačně: Určitě každý z vás najde spoustu příležitostí ve svém sboru. Vyčkejme.

Domlouvání houstlo. Vemlouvání ustoupilo do pozadí. Starší kolegové se šrámy z padesátých let nás napomínali: „Hoši, vy jste jak malí jardové. Vždyť víte, co je dráždí. Tak proč jednoduché výzvě nevyhovíte?“

Jenomže my na to: Dnes přikývneš a zítra už budeš tancovat podle příkazu.

Některé snaha domluvit druhým neopouštěla. Nalezli prostor i k domlouvací samoobsluze. Státní správa se starala, aby jim to poněkud vycházelo, zvláště dokud byli kryti těmi radikálnějšími. Dík jim se povolnějším dařilo nečnít a nebýt postižen.

Vedoucí tajemník synodní rady tehdy některé z nás oslovil na farářské schůzi v Telecím. Upozorňoval, že státní správa zbytečně snadno poukazuje na „nárůst religiozity“. Doporučoval, abychom místo dohadování a handrkování, zvláště s řediteli škol, shromažďovali děti na farách. Ano, tak se radí ze židle v Praze. Jenomže třeba právě v Telecím je škola vedle fary. Jakmile násilníci dobudou školní zákop, začnou útočit na faru. Brzy tomu tak bylo.

Přemýšlím, jak dalece tlaky a nebezpečí včerejška ustaly. Ano, je to jiné. Ale necítíte také vemlouvání ze shora dolů, „čau lidi“? A vedle toho domlouvání mezi dolními deseti miliony. K tomu epizodku: Vydali jsme se na Letnou připojit se k těm „našim“, kteří sní o demokracii. Jedeme s Danielou metrem vedle sebe s volným sedadlem proti nám. Tam přisedne paní a se zájmem pohlédne na naše odznaky přesýpacích hodin v paragrafu zákona a osloví Danielu: „Tak jedete na demonstraci, že jo? Taky jsem se jednou spletla a v devětaosmdesátém na Václaváku zvonila klíči. Teď už vím, jaký to byl nesmysl. Moc ráda bych se za to mladé generaci omluvila. Jen se podívejte na poměry u nás. Jak jsme dopadli! Ale teď už se nespletu. Už nikdy nikam nepůjdu!“

Ach, jak byla spravedlivě zapálená!

únor 2020

Kázání Elišky Havelkové

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:57
Kázání Elišky Havelkové Protestant St, 26/02/2020 - 19:57 Eliška Havelková Číslo 2/2020

Čtení Jan 4,5–14 Text Jan 2,1–11

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

„Co má asi rabbi Ježíš za lubem?“ říká si učedník Natanael. Teprve včera ho Ježíš zavolal a přijal do svého kroužku studentů. Spolu s dalšími mladíky z vesnice jsou první den ve službě u svého nového učitele. Co je asi čeká? Natanael si myslel, že ho čeká nějaká duchovní práce, a místo toho nyní nalévá už několikáté vědro vody do nádoby na očišťování. Zatímco přelévá vodu, přemýšlí nad nevšedním úkolem. Prý došlo víno. No to je sice hezké, jenže Natanael úplně nechápe, co má doplňování vody do nádob na očišťování společného s neschopným svatebním manažerem. Chce snad nový učitel zdůraznit, že v životě nejde o víno, ale především o čistotu? Došlo víno, tak se snad vína máme vzdát úplně – ve prospěch vody? Máme se místo pití vína očistit vodou z nádob na očišťování? Ale vždyť hosté jsou už čistí, právě proto jsou nádoby na očišťování prázdné, hosté tu svěcenou vodu již použili. Chystá snad Ježíš nějaké další očišťování? Natanael je zmaten, a přitom nalévá jedno vědro za druhým do kamenné nádoby. Mimochodem, je to docela obstojná dřina fyzická dřina.

Když už vodu notnou chvíli přelévali, přikázal Rabbi Ježíš jednomu z pomocníků, aby zanesl pohár s vodou z kamenné nádoby k manažerovi hostiny. „To bude trapas,“ říká si Natanael, „to jsem zvědavý, jaké lekce se teď dočkáme.“ Učedníci se potutelně pochichtávají za dveřmi a nakukují do hodovní místnosti. Hihi, tohle si nemohou nechat ujít. Schválně, jak se manažer bude tvářit!?

Muž na předním místě svatební hostiny ochutná tekutinu z poháru, a nejprve se na chvilku zarazí. Ztuhne. Zamyslí se, napije znova, nevěřícně zírá na služebníka, který mu donesl vodu. Ten napřed ukáže na místnost s nádobami na očišťování a zase někam odběhne. Vrátí se s ženichem a něco si povídají. To už učedníci nedokážou udržet svoji zvědavost. Teď to přijde. Schválně! To bude dobrý trapas, dobrá lekce. Víno vám došlo? Měli jste se líp připravit! Očištění na vás!

Když se pak konečně služebník vrátí k učedníkům, je úplně mimo sebe a řekne jim, ať naplní své poháry vodou na očišťování. Učedníci nechápou, co se stalo. Naplnili každý svůj pohár tekutinou z kamenné nádoby. Víno! A jaké! Tak dobré víno ještě nikdo z nich nepil. Tak tento jejich nový učitel nebude žádný suchar. Houby lekce z rituálního očišťování. Tento Rabbi je tak lidský! Radost za svatby nezakalil žádnými zbožnými lekcemi. Svatbu zachránil. Kdo ale je tento Rabbi, že při vší své lidskosti dokáže proměnit vodu ve víno?! Ve víno!

A co víc, nemění jen vodu, ale mění i příběh. Je to první příběh v Janově evangeliu, který Ježíš mění – ale kolik příběhů mění až do dnešního dne! Jak řekl C. S. Lewis: „Nemůžeš změnit začátek svého příběhu, Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, ale můžeš změnit jeho konec.“ Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, To, že došlo víno, … to už nelze změnit. Už je pozdě. Nikdo se nedokáže vrátit zpět v čase a změnit různé krize, které na nás, ať už naší či cizí vinou, doléhají a s nimiž se musíme vyrovnávat. Ani Bůh nevrací čas zpátky, ale navazuje na rozehrané, špatně rozehrané, karty životů, do nichž jsou lidé vrženi okolnostmi.

Ono přísně vzato, podle pravidel o očišťování, to, co Ježíš na hostině učinil, mohlo být učiteli zákona vnímáno jako znesvěcení. Toto byla svěcená voda ve svěcených nádobách, které neměly nikdy mít žádný jiný účel než sloužit k očištění. Co to je za učitele zákona, který si nic nedělá ze zaběhaných posvátných tradic a klidně znesvětí nádoby na očišťování jen pro to, aby bylo co pít? Kdyby byl snad v sázce život, dalo by se to omluvit, ale tady nešlo o záchranu života, nýbrž záchranu radosti a hostiny.

Podobné kontroverzní činy Ježíš trousil kudy chodil. Jedl neomytýma rukama, uzdravoval v sobotu, bavil se s nečistými a dokonce se dotýkal malomocných. Rituální tradici tak Ježíš narušuje, kdykoli se dotýká nečistých, kdykoli relativizuje omývání rukou a dává přednost těm, kdo se starají o potřebné, před těmi, kdo zachovávají tradici.

I my máme své představy o tom, jak správně věřit v Boha. Představy, které jsou pro nás často důležitější než lidé, kteří se do těchto našich lidských krabiček a měřítek nevejdou. Jsou pro nás často důležitější než prostá radost ze života, z pozemského života na zemi, kam nás Bůh zasadil. Hlavní problém nastává, když se z tradic stane vězení, které nám brání plnosti života, nebo dokonce překážka v přístupu k Bohu. Naše lidské tradice začnou být zrádné v momentě, kdy sami očekávání těchto lidských tradic neumíme naplnit, zaměníme je s Božími požadavky a pak máme pocit nedostatečnosti před Bohem.

Ta pravá radost nepřichází skrze neustálé dodržování tradic a skrze neustálé očišťování, kterým bychom snad Bohu měli zaplatit, ABY… aby nám třeba něco daroval. Ta pravá radost přichází skrze naplnění po okraj, když Bůh jde naproti svým lidem, kterým došlo víno a zadarmo jim je dolévá. Ta pravá radost ze života přichází shůry a je zadarmo. Někdy nám může připadat ve světle našich tradic zcela nespravedlivě a nevýchovně rozmazlující.

A tak Ježíš mění konec příběhu. Nejen konec příběhu o svatbě, ale i konec příběhu o očišťování, které by mělo být nějakým předpokladem přístupu k Bohu. Mění příběh svatby od trapasu k radosti, mění tak ale i příběh lidstva – když otevírá novou cestu k Bohu. Cestu, kterou naznačil už prorok Ozeáš, když napsal, že Bůh chce milosrdenství a ne oběť. Mění konec příběhu tím, že když dojde víno, je to právě on, kdo nám ten prázdný pohár doleje. Je to on, kdo mění nádoby na očištění ve zdroj nové radosti. Je to on, Bůh z Boha, který ustanoví, že k Bohu se napříště můžeme přiblížit, i když už jsme vyprahlí, a že namísto našich lidských tradic o očišťování on sám připravuje cestu radosti. Pojďme tedy k němu s našimi prázdnými poháry. Pojďme si pro jeho víno výborné.

Bible úsporně, svobodně a nepoddajně

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:55
Bible úsporně, svobodně a nepoddajně Protestant St, 26/02/2020 - 19:55 Tomáš Trusina Petr Turecký Číslo 2/2020

Zdeněk Šorm, Nakresli mi Bibli

Když jsem poprvé uviděl knížku Zdeňka Šorma Nakresli mi Bibli, pomyslel jsem si, že je sestavená z dětských kreseb. Nenapadlo by mne, že je to dílo vyzrálého zkušeného autora. Kresby tak dobře imitují autentickou dětskou kresbu, že jsem musel knížku podrobně zkoumat, abych se nechal přesvědčit, že tato dílka nevznikla v nějaké mateřské školce. Ukázalo se, že s největší pravděpodobností nikoli. Začala ve mě ovšem hlodat pochybnost o čistotě autorových úmyslů. Autor si hraje na dítě, aby kniha působila autenticky, ve skutečnosti je to jen samoúčelná stylizace. Není tak kniha ve výsledku manýrou? Písmo manýru dotváří do svébytného gesamtkunstwerku knihy-teologie-obrazu-slova, to vše podřízeno originalitě umělcově. Není to nakonec drzost, právě takhle uchopit Bibli? Není to příliš? Copak je malíř světlonoš, který má druhým svítit na cestu svou interpretací? Tak provokativně jinou? Není to jen podbízení se okruhu obdivovatelů?

Možná si někdo z čtenářů vzpomene při prohlížení knížky na akvarely Paula Kleea. Ten mj. napsal: Jestliže mé obrazy často působí primitivně, pak je nutno chápat tuto primitivnost jako schopnost disciplinovaně redukovat na nejzákladnější. Je to jen úspornost, nejvyšší znalost profese, tedy protiklad skutečného primitivismu. (…) Prapočátky umění nalezneme stejně v etnografických sbírkách jako v dětském pokoji. (M. Lamač, Myšlenky moderních malířů, str. 209)

Zadíváme-li se do knihy Nakresli mi Bibli pozorněji, možná se necháme pomalu přivést k oné úspornosti. Zdánlivá primitivnost pojetí umožňuje soustředit se na podstatné a zároveň nechává velký prostor pro diváka. Šormovy ilustrace nejsou v tomto smyslu ojedinělé, podobně se k Bibli vyjádřil Ivan Urbánek (Josef, Eman, 2008). I jeho kresby jsou motivovány snahou o dosažení jakési meditační vrstvy textu. Urbánkovy kresby jsou ovšem pojaté formálně střídměji, sevřeněji. Z Šormových kreseb dýchá téměř až brutalismus, anarchie, divokost, nespoutanost, drzost. Tyto důrazy vyniknou, srovnáme-li jeho kresby s kresbami jiných autorů, které jsou viditelně inspirovány také dětskou kresbou, podíváme-li se např. na Nohavicův katechismus ilustrovaný Hankou Čermákovou. Její kresby jsou vedle Šormových smířlivé a nekonfliktní.

Domnívám se, že se Zdeňku Šormovi povedlo výtvarně zachytit své vlastní vnímání biblického textu, který, jak píše v úvodu, je pro něj stále méně srozumitelný. Komentáře jsou nejisté. Vždyť biblický text je často divoký, nespoutaný, drzý. Jeho uhlazování přinese v důsledku spíš komplikace než užitek. Přiblížit se k významu je těžké, mnohdy nemožné. Od doby jeho vzniku nás odděluje propast, stejně jako nás odděluje propast od našeho vlastního dětství, kdy jsme ještě nebyli vsazeni do pout společenských dohod a úmluv.

Podobně pojal Šorm písmo. Nepoddá se naší mysli lehce. Zdeněk Šorm v úvodu poznamenává, že není chybou, když se jeho texty těžce čtou. Vždyť ani Bible se nečte příliš lehkým tanečním krokem.

Domnívám se, že máme před sebou výrazné originální dílo, které dává možnost zakusit z Bible něco víc, než jen snahu o interpretaci. Dává čtenáři zakusit téměř hapticky možnost setkat se s Biblí jako textem, který promlouvá z velké hloubky a šířky a nutí člověka zpomalit.

A tak mám radost nad Zdeňkovou drzostí vytvořit v době lačnící po honbě za množstvím udělané práce za časovou jednotku obrazy svobodně nepoddajné, zdánlivě hrubě tesané, které svou křehkost odhalují pomalu a pozvolna.

Petr Turecký

 

Vykreslit plochu každého ze stojedenácti obrazů pastelkami stálo hodně promýšlení, fantazie i trpělivé práce. A všechno tohle může člověk vycítit i za texty, které jednotlivé kresby doprovázejí. Představují jakýsi zvěstný sumář, který se vztahuje přímo k vykládanému biblickému textu. Nejde o pouhý doprovod. Svým obsahem i formou, písmem daleko spíš autorsky svébytným než dětským, představují texty dalšího partnera k rozhovoru. S biblickým textem a obrázkem tvoří trojúhelník, který zve čtenáře, aby se k nim přidal.

K charakteristickým rysům textů patří vynalézavý jazyk. „Vlastně jsme se dostali,“ překvapuje sebe i nás autorský komentář u zprávy o stvoření (Gn 1–2). Nejde o samoúčelnou jazykovou hravost, která chce zapůsobit na čtenáře. Vynalézavost je tu ve službě autorovu pozvání objevovat: „S Ježíšem netrvá radost jen pod parou.“ (J 2) Jazykovou vynalézavosti autor upozorní, jak biblické poselství dokáže překvapit, popíchnout, otevřít nový pohled na sebe sama i náš svět. A to i ty, kdo se tím textem zabývají už nějaký ten pátek, popř. propadli přesvědčení, že je nic nemůže překvapit. Pozor tedy, „…i moudrost ale stoupne člověku do hlavy.“ (1 Kr 1–11)

Výtvarná neuhlazenost se v textové části odráží ve smyslu pro paradoxnost biblického poselství. Kontrasty moci a bezmocnosti („Dítě bez muže a prý král nade všemi?“ Lk 1,26–38), protiklady konvenčního pojetí šťastného života a perspektivy, již otvírají blahoslavenství, bezbranného svědectví pravdě a náboženské nabubřelosti autor předkládá jako výpovědi, o které je potřeba vždycky znova zavadit, nechat se jimi zneklidnit, nemá-li Bible zůstat zavřenou knihou, nebo pouhou příručkou náboženského sebeutvrzování. A tak Saula – Pavla „Kristus osvítí tak, že se mu všechno jasné zatmí.“ (Sk 9,1–3) Mimochodem, zdálo se mi zprvu nadbytečné, aby v novozákonní části zabírala kniha Skutků 22 dvojstran a kvůli tomu nepřišla na přetřes žádná z epištol. Autor ale právě z těchto příběhů vytahuje na světlo jejich paradoxnost. A tak to, co z apoštolských zápasů Lukáš při vyprávění své „druhé série“ uhladil, díky Šormovi vylézá opět na povrch.

Zároveň ovšem čtenář cítí z autorova přístupu pokoru. Už v tom, že si Šorm nevybírá jen látky libé jeho autorskému naturelu, ale až na několik výjimek předkládá poselství Písem v jejich bohatém spektru. Vyrostl v českobratrské tradici, která neškrtá předem to, co se konfesním, ideologickým či liturgickým brýlím nehodí. K pokoře ovšem zve i nás, své současníky. Vždyť „ani vědecké kapacity si nevystačí se svou moudrostí“ (Mt 2). Pokora umožňuje nacházet vděčný a užaslý vztah ke stvoření a možná ještě víc přijímat nezaslouženou obdarovanost milostí. Chrání nás před tím, abychom si po farizejsku nepletli „pomoc s výběrovým řízením“ (Mt 9,9–13).

V žádném případě ovšem pokora neznamená rezignovanou přihrbenost. Neboť pokorný úžas se dřív či později přetaví ve věrnost a zápas o nalezení důvěry ve smysl Božího pozvání. A tak i jinak v mnohém problematický Jozue v autorově podání „není dobyvatel. Rozhodnost a udatnost prožívá v důvěře a věrnosti.“ Až provokativní tvář pokory pak vysvitne z komentářů, jimiž autor provází Ježíšův příběh. Nejenže „tichý král způsobí pěkný poprask,“ on rovnou falešnou zbožnost „vypráská z chrámu.“ Tam, kde se ke slovu dostane pokorné a důvěřivé naslouchání, vzniká pak prostor pro autentickou lidskou samostatnost. Chromý ve vratech chrámových „není odkázan na almužnu, ale stojí zase na svých.“ Nikoli, aby vykročil jako osamělý střelec či moderní individualista, ale je pozván „k životu v důvěře“ (Sk 1,14).

Ne náhodou jsou právě scéně vyčištění chrámu věnovány hned dvě šormovské „ikony“. V době, která nesnesitelně lehce přitakává návratu náboženství, ať už v podobě někdy poněkud obskurních metafyzik, halasně propagovaných nacionálně-křesťanských jistot či až sektářsky laděných církevnických pravd, představují Šormovy ilustrace i komentáře užitečný antitoxin. Provokují náboženskou usedlost (či sedlinu) tím, jak vyzdvihují riskantnost, k níž důvěra biblických svědků vyzývá. Jistoty světa rozděleného na naše a cizí, spravedlivé a hříšné, správné a špatné zpochybňují jako falešné, když upozorňují na nezaškatulkovatelnost milosti a hospodinovské svobody. Provokují novou potřebu hledat, jít dál místo předčasného spočinutí nebo úniku, ať do nebe či vlastního nitra. S tím ovšem souvisí ostré varování před propojeností duchovní autority a moci nad druhými: „Vražedná není nevěra, ale víra, která zapomněla, že není Bohem“ (Mt 26,57–68). Autor varuje, že skutečné dusno a nesvobodu do lidských životů i společnosti vnášejí „ti, kdo mluví za Boha“ (Sk 5,17–32).

Při čtení jsem zjistil, že čtenářsky podnětné mohou být i vlastní přeřeky, třebas když na první dobrou přečtete, že „opravdu miluje, kdo lásku jenom neoplácá.“A když vás čtení těch neskladných výpovědí psaných písmem někdy k nepřečtení začne iritovat, vždycky si připomeňte – ono to takhle drhne a neladí nejen v grafice této knihy, ony takhle drhnou a s naším životním či duchovním založením neladí i samy biblické výpovědi.

Tomáš Trusina

Zdeněk Šorm, Nakresli mi Bibli, Kalich 2019

Poslední hranice

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:51
Poslední hranice Protestant St, 26/02/2020 - 19:51 Blanka Straňovská Číslo 2/2020

Aljaška. Vlastním jménem Alaxsxix. Znamená to „Místo, kde moře bije o břehy“. Zapomenutý kraj, poslední hranice času i světa, hranice obyvatelnosti člověkem, polární kruh. A přesto zde žijí lidé. Říkají si První lidé (Inuit), Opravdoví lidé (Yupiit) a Pobřežní lidé (Unangan). Dřív se jim říkalo jednoduše Eskymáci, to se však nelíbilo Inuitům v Kanadě a v Grónsku. Kanadská vláda tedy vymyslela, že se bude všem říkat Inuité. A když taková vláda něco vymyslí, obvykle nastane ještě větší zmatek, než byl, protože Yupikové a Unangaňané Inuité nejsou a nové oslovení se jim pochopitelně nelíbí. Vedle nich žije na Aljašce poměrně značné množství severoamerických Indiánů, kterým se zde věnovat nebudu, neboť si zaslouží další důkladné studium i prostor.

Slovo Alaxsxix pochází z jazyka prastarého národa Unangan, který Rusové přejmenovali na Aleut. Žijí na Aleutském souostroví víc než devět tisíc let. Nepatří k Indiánům ani k Eskymákům a na otázku, odkud přišli, odpovídají „z velké země“ a ukážou rukou na západ. Podle Ottova slovníku naučného… „náležejíce ku plemeni hyperborejskému… zevnějškem neliší se mnoho od Eskymáků, ale jsou urostlejší a inteligentnějšího výrazu ve tváři…“ i svým ostrovům říkají „Ohnivý prsten,“ místo, kde se „rodí ty nejstrašnější bouře, jaké člověk kdy viděl“. Leží na rozhraní litosférických desek mezi Pacifikem a Beringovým mořem. Třicet pět aktivních stratovulkánů. Vystupují často přímo z moře, se svými zasněženými čepičkami, ze kterých se neustále kouří.

Unangaňané se modlili k jednomu nejvyššímu Bohu Agugux, což znamená Stvořitel. Sídlí na východě, tam kde vstává Slunce, a dospělí muži k němu každé ráno pronášeli modlitbu zvanou „Pozdrav světlu“. Postavili se nazí před svým obydlím tváří k východu, vypláchli si ústa vodou, pozdravili Slunce a Vítr a odešli zpravidla k potoku, odkud brali pitnou vodu. Nabrali si ji do dlaní, pokropili s ní své tělo a pronesli: „Nespím. Jsem naživu. Zdravím světlo, zdroj života, se kterým budu žít navěky.“ Některé prameny uvádějí, že při modlitbě doslova „polykali světlo“. Během života se drželi jakéhosi desatera:

1. Cti a pečuj o otce svého i matku svou.

2. Dodržuj zákony své rodiny.

3. Cti a pečuj o všechny starší.

4. Pomáhej chudým.

5. Buď skromný, pokorný a milosrdný vůči těm méně šťastným.

6. Buď pohostinný k cizincům.

7. Buď pohostinný ke svým soukmenovcům.

8. Spíše poslouchej, než mluv.

9. Buď statečný a nebojácný před nepřítelem i před smrtí.

10.  Budeš-li se chovat špatně, pocítíš důsledky ty, tvůj lid i tvá Země.

Pak přišel Rus. Násilím, drze a brutálně, skrze své nelítostné obchodníky vnutil jim svého pravoslavného Boha. A s ním chřipku a neštovice. A také útlak, násilí, vykořisťování, vydírání, zabíjení, vyčerpání a smrt. Po padesáti letech ruské kolonizace, než do oblasti dorazili první opravdoví misionáři, kteří domorodce proti obchodníkům alespoň trochu bránili, klesl počet původních obyvatel na Aleutských ostrovech o devadesát pět procent. Ale téměř všichni přeživší byli pokřtěni.

Směrem na západ se rozprostírá rozsáhlé území Yupiků, Opravdových lidí. Opravdových ve smyslu „říkám pravdu, jsem upřímný“. Žijí při deltách velkých řek a někdy se jim také říká „Asijští Eskymáci,“ protože přišli z Asie a cestou se jich poměrně značný počet usadil na východním pobřeží Sibiře a na Ostrově sv. Vavřince. Yupikové věří ve Stvořitele, nebo také Vědomí (uvědomění si) Vesmíru, Ellam Yua. Yua jako člověk, který si je vědom a Ellam jako vesmír, přičemž vesmír je prach, který tvoří život. Jejich modlitby začínají: „Ellam Yua ak agayuunu…“ Znamená to „Král, který vládne“…

Rusové sem přišli o něco později, Yupiky považovali díky jejich přesně mířeným šípům za divochy, ale přesto se opakoval stejný scénář jako na Aleutech. Veškeré sociální systémy zkolabovaly, lidé byli zmatení, vyděšení, zesláblí a tudíž snadno ovladatelní. Podle Harolda Napoleona byla „chřipka, která zdecimovala populaci Yupiků napříč celou západní Aljaškou, důvodem k rozbití jejich kultury“. Naštěstí ne zcela. A ne všichni opustili svoji víru. Jejich postoj ke křesťanství asi nejlépe vystihují slova babičky současné léčitelky, učitelky a myslitelky Rity Pitky Blumenstein: „Nerozumím tomu, proč bychom museli uctívat Boha uvnitř budovy, čelící pouze jednomu směru, když všude kolem nás je země a oceán a čtyři směry.“

Severní a severozápadní svahy Aljašky obývají Inupiaté, patřící k Inuitům, kteří přišli z bájného ostrova Thule. Jsou mírumilovní, bohabojní a trpěliví. Podobně jako Yupikové věřili v Ellam Yua, Inupiaté věřili v Silam Inua. Princip je stejný. Nejvyšší duch „všeho“, všechno ví, všechno vidí, všechno řídí. Části jeho ducha jsou obsaženy ve všem živém, to znamená nejen v lidech, ale i ve zvířatech, rostlinách, horách a v jezerech. Duše je nesmrtelná a může se na svět vrátit v jakékoliv podobě. Animismus. Zvířata zabíjejí jen, když musí a ještě se jim za to omluví. Zabitému tuleni se například dávala do tlamy voda, aby jeho duše neměla žízeň, mohla se vrátit do moře a koloběh nebyl přerušen. Chuna McIntyre, umělec, nositel starých tradic a tanečník se modlí: „Prosíme tě, království zvířat, abys nám pomohlo přežít, neboť sami to nedokážeme. My, naši předkové i předkové našich předků, jsme vždy prosili Sílu Vesmíru, aby nám dal všechny dary, co nám jen může dát. I my musíme na oplátku něco dát. Dáváme modlitbu, dáváme píseň, dáváme tanec. Nejenom bereme. Také dáváme. A to si musíme pamatovat.“ Zároveň byli svázáni šamanismem, velkou, než větší mírou tabu a šamany, kteří dohlíželi na jejich dodržování. Stejně, jako byli dobří i zlí šamané, byla smysluplná i nesmyslná tabu. K těm smysluplným patří například zákaz kuchání tuleně na kře, protože krev je teplá a kra by se mohla rozlomit, lidé utopit. Poněkud nesmyslně byly izolovány rodící ženy, odkázány jen samy na sebe, protože kdokoli se jich dotkne, bude „nečistý“. Trest byl pouze jeden. Smrt. Lidé byli udržováni v neustálém strachu, vydáni napospas šamanům, protože jinou pomoc neznali.

Přibližně kolem roku 1800 se narodil Maniilaq. Narodil se ženě bez muže. V útlém věku zaslechl nad hlavou zpívat malého ptáčka: „Taatagiik! Taatagiik!“„Jsem otec i syn! Jsem otec i syn!“ Začal na místo chodit častěji, začal se učit naslouchat. „Taatagiik isrummiqsuqti! Taatagiik isrummiqsuqti!“ „Jsem otec i syn, jsem zdroj inteligence, jsem zdroj myšlenky“! slyšel později. Matce, která si o něho dělala starosti, řekl: „Pokaždé si přinesu domů paprsek světla, když ho poslouchám.“ Zpíval si písničku, ze které se dochovala pouze první sloka: „Osvětlím tmu, přeměním tmu na světlo…“ Začal lidem vyprávět, že se všechno změní a že se osvobodí, řekl mu to jeho Zdroj inteligence. Měl dar proroctví, a když poprvé na shromáždění promluvil, postavili se proti němu všichni šamané. Zkoušeli s ním bojovat, zabít ho, avšak marně, protože používali „síly země“ a jeho duše zářila tak jasným světlem, že se k ní nemohli ani přiblížit. Chodil a kázal lidem o svém „Zdroji inteligence,“ kázal, že nemusí dodržovat žádná tabu a nic se jim nestane, a prorokoval mimo jiné, že „bílý muž přijde z východu“. Často mluvil o svém dědečkovi na obloze a začal dodržovat sedmý den odpočinku. Někdy kolem roku 1830 se vypravil do Kanady a už ho, jak předtím sám předpověděl, nikdy nikdo neviděl.

Když o několik desetiletí později „objevili“ severní svah a u něho moře plné velryb Američané, nemohli uvěřit, jak dobré základy pro křesťanství v této zemi našli. K rozšíření došlo v největší míře díky samotným původním obyvatelům, kteří hlásali evangelium na svých cestách a postupně získávali nové stoupence.

Mám mezi Inupiaty pár facebookových přátel a na jejich stránkách čtu jen ty nejupřímnější modlitby. Mají teď temné časy bez slunce. Těžké stavy deprese a závratné číslo sebevražd mladých lidí. Tato je psána s těžkým srdcem a já vám ji zde předkládám, kdybyste si třeba našli čas, mezi modlitbami za ty naše Mariánské sloupy…

„Drahý Pane, chci Ti poděkovat, že jsi mi dal život a naději. Modlíme se za porozumění, lásku, sílu a naději pro naše děti a děti našich dětí, na jejich cestě do budoucnosti. Žádáme o víru, pokoru a porozumění pro naše rodiny, naše komunity a pro mladou generaci. Pomáhej nám s epidemií, která přináší deprese, hněv, šílenství, nedorozumění a zmatek v nás všech. Pomáhej nám dávat najevo lásku a podporu při společné i osamocené práci, při cestě k novému začátku. Buďme tím, co nás učí starší, ale s energií mládí, a s nadějí a snahou o zdravou komunitu. Amen!!

Spiritualita podle Komenského

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:50
Spiritualita podle Komenského Protestant St, 26/02/2020 - 19:50 Pavel Keřkovský Číslo 2/2020

Blíží se výročí 450 let od úmrtí Jana Amose Komenského (15. 11. 2020) a 430 let od narození (28. 3. 2022). Mnozí o něm budou psát, ale než se ta lavina spustí, chtěl bych pro českobratrské evangelíky připomenout, že Komenský není jen učitel národů, ale též a hlavně se stal teologem evropského formátu.

Já jsem přišel na chuť některým jeho písním a též Labyrintu světa a ráji srdce až díky četbě Fenomenologie náboženství Milana Mrázka, který byl dlouholetým farářem v Brně-Husovicích a členem překladatelského týmu bible. Zaujaly mne zejména jeho analýzy Boží svatosti, Boží bázně a prorocké zvěsti starozákonních písničkářů rokujících pro Hospodinovu spravedlnost, a tedy i pro spravedlnost mezilidskou. Boží bázeň je biblický termín pro náboženství, které je pochopeno jako zážitek Boží inspirující svatosti, která se pro člověka projevuje srozumitelným slovem.

Boží bázní se nechali inspirovat mnozí, mezi jinými Abraham, proroci, pastýři u Betléma, Ježíš Nazaretský v Getsemanské zahradě, ženy u prázdného hrobu, apoštol Pavel, když zvěstoval s bázní a třesením, teoložka Dorothee Sölle, když prosila plačícího Boha o dar nových očí, nebo Komenský, když v rozhovoru s prorockou zvěstí sepisoval knihu Truchlivý a pak i Labyrint světa a ráj srdce.

Jan Karafiát věděl, že Boží bázeň zbavuje věřící strachu z člověka. S tímto předporozuměním Boží bázni se smíme připojit k broučkovské modlitbičce „dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“ Boží bázeň nás inspiruje k vzájemnosti a společenské odpovědnosti. O Boží bázni hoří reformační katechismy. Pravidelně o Boží přítomnost žádáme při modlitbě Páně, prosíme-li„posvěť se jméno tvé“ (tj.„dej, ať se Tvá přítomnost projevuje jako svatá.“). Osvobození od strachu z člověka potvrzujeme zpěvem o lásce, která bázeň vyhání. V jiné písní zpíváme o okamžiku bázně, která je naplněna radostí a nadějí. Najednou nám ve zlomku okamžiku svitne, co nám „přebývá a schází“. Komenský v pokojíku svého srdce hledá sjednocení s Boží vůlí a díky setkání s Kristem došel k přesvědčení, že nechce utéci ze světa. Naopak je do něj Kristem vyslán a děkuje za vyzbrojení nenásilnými prostředky na cestu diakonickou a prorocky spravedlivou. Labyrint světa a ráj srdce totiž nevede ke kvietismu ani k rezignaci.

Augustinův světoznámý citát z Vyznání, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu, Poutník zcela přeformuloval: srdce je neklidné a uhranuté absurditami, dokud si nepřisvojí Kristova zaslíbení a neuvěří smysluplnosti Kristova povolání k spravedlivým životním aktivitám, potvrzeným Kristovými blahoslavenstvími a podobenstvími o jeho přicházející vládě i pomoci. Poutníkův zpěv v poslední kapitole končí odhodlaným zvoláním: „zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš.“

V současnosti na Komenského typ spirituality navazují ti, kteří se (1.) inspirují v osobním modlitebném životě sbírkami srozumitelných vyznavačských modliteb; (2.) zpívají duchovní písně v soukromí i ve společenství církve, včetně písní prorockých (Svítá, Doplněk k EZ a EZ); (3.) vytvářejí nebo užívají písmácké pomůcky, např. Hesla Jednoty, Na každý den, Mana. Jde vlastně o pokračování Komenského Manuálníků (výběr biblických textů) s minimálním interpretačním klíčem, totiž s odpovídající modlitbou a písní. (4.) K tomuto typu spirituality náleží uskutečňování společenské odpovědnosti, proto ji lze označit za prorocký typ spirituality. (5.) Promýšlení věroučných principů Zásad ČCE nás přivede k porozumění zápasům církve za totality a porozumíme spiritualitě disidentů, kteří signovali petici Jednatřiceti. Porozumíme též tomu, jak lehce se absurdita zahnízdí i mezi věřícími, protože faráři-signatáři dostali důtky od kárné komise naší církve a synod to vzal na vědomí. Rozpoznáme najednou aktivity signatářů Charty 77 a jejích církevních i necírkevních sympatizantů jako legitimní projevy lidského svědomí zjitřeného evangeliem. Také porozumíme lépe opravným hnutím současnosti a budeme se sympatiemi hledět na pokojné aktivity Milionu chvilek, které vedou dva evangeličtí teologové. Třeba se též přidáme k jejich aktivitám. Také zřejmě začneme pociťovat solidaritu s diskriminovanými křesťany a muslimy v Číně a v mnoha státech Asie či Afriky. Organizováním multikulturních a mezináboženských setkání a též dopisy a peticemi, tichými demonstracemi před ambasádami inkriminovaných zemí, církevním tiskem i dopisy čtenářů začneme upozorňovat na nutnost ukončit věznění a násilnou převýchovu v koncentračních táborech imperiálních mocností, chceme-li dostát Pavlových výzev, že se máme radovat s radujícími a plakat s plačícími. Komenského zasahování do politických mírových jednání nás vedou k podpoře aktivit těch, kteří pracují v diakonických, charitativních i sekulárních neziskovkách (Člověk v tísni, Lékaři bez hranic, aj.).

Komenský v závěru svého života sní o sbratření národů, jejichž zástupci se sejdou v Parlamentu světa. V Prodromu tvrdí, že „bude nutno vyslechnout všecky, kdo se zasloužili o zbožnost, mravy, vědy a umění (artés, čímž je míněna i technika – pozn. aut.), a to bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo Mohamedán, Žid nebo pohan, ať už náležel ke kterékoli sektě – Pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essej, Řek, Říman, starověký nebo novověký, doktor nebo rabín, kterákoli církev, synod, koncil, aby všichni byli připuštěni a vyslechnuti, co dobrého přinášejí.“ … „Není totiž pravděpodobno, že by v tom či onom století bylo dáno vidět jen jednomu, ostatním nic; naopak, právě jako žádná země nerodí všecko, ale přesto každá něco, a to i v rozličných dobách, tak i Bůh rozdává rozličné jiskry svého světla v rozličných národech i časích! A nechybí příkladů ani mimo hranice církve, že duch Moudrosti ovíval jiné a zase jiné, jako Joba, Elifaze, Elihu, Merkura Trismegista, Sokrata, Cicerona. Nikým se proto nemá pohrdat.“ Podobný univerzalismus v uplynulých 450 letech vyznávali jistě mnozí, včetně Martina Luthera Kinga, Erazima Koháka, Františka Laichtera či Boženy Komárkové a dalších zastánců lidských práv.

Feminismus v dlouhé sukni

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:41
Feminismus v dlouhé sukni Protestant St, 26/02/2020 - 19:41 Jan Černý Číslo 2/2020

Dvě progresivní ženy v katolickém politickém táboře na přelomu 19. a 20. století

Havelka, Jiří. Katolické političky?: český katolický feminismus (1896–1939). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2018.

V katolickém prostředí zaznívají po několik let silné hlasy za zlepšení postavení žen v církvi (jáhenské svěcení žen, úcta k ženám), avšak zatím se nezdá, že by se pozice žen výrazným způsobem změnila. Hlasy za emancipaci žen se v českém katolickém prostředí ozývaly už na přelomu 19. a 20. století a díky nedávno vydané publikaci Katolické političky? od historika a pedagoga Jiřího Havelky můžeme porovnat, kam se debaty za sto let (ne)posunuly. Pro evangelíky může být kniha zajímavá tím, že mohou během četby vzpomínat na své prapředky a porovnávat, zda bylo jejich prapředkyním umožněno více vstupovat do veřejného prostoru, či jim byla též vymezena jen domácká sféra (do níž byl počítán často i kostel), případně mohou posoudit, jak se lišily identitotvorné hodnoty tehdejších katoliček a protestantek.

Jiří Havelka se ve své útlé knížce věnuje českému katolickému feminismu od konce 19. století do poloviny první republiky a ukazuje, jaké myšlenkové konstrukce angažované katoličky hájily, jak vnímaly a koncipovaly roli ženy ve veřejné sféře a jakým způsobem své myšlenky prosazovaly, respektive jaké volily strategie vyjednávání. Kniha je postavena na dvou nejaktivnějších ženách v katolickém táboře, Augustě Rozsypalové (1857–1925) a Františce Jakubcové (1872–1918), které se pokoušely reformovat strnulé katolické politické myšlení a více ho přizpůsobit novým podmínkám ve společnosti. Pramenné jádro knihy tvoří jejich korespondence s knězem a jedním z mála tehdejších propagátorů feminismu Emilem Dlouhým-Pokorným a články z ženského katolického tisku, které se vztahují k otázce žen – jejich umístěním ve společnosti či jejich přirozeným dispozicím (Ženské listy, Česká žena, Jitřenka). Ještě než přejdeme k obsahu knihy, je záhodné upřesnit, že termínem feminismus označuje Havelka všechny aktivity, které vedou k emancipaci žen. Samotné katoličky by se totiž feministkami nikdy nenazvaly, a naopak se stavěly na odpor radikálním feministickým hnutím.

V úvodních pasážích autor důsledně reflektuje své názory i pozice (přiznává fascinaci náboženstvím a blízkost k evangelickým kruhům), letmo a přehledně seznamuje čtenáře s teoretickými přístupy women’s a gender history (Natalie Zemon Davis, Judith Butler, Gayatri Spivak) a nastiňuje základní postoje feministické teologie (Dorothee Sölle). Následně ženské katolické hnutí usazuje do tehdejšího dobového rámce křesťanských stran a odhaluje myšlenkové ovzduší křesťanských sociálů, zvláště pak jeho původního křídla křesťanských demokratů, kde měla ženská otázka největší podporu. V dalších kapitolách se pak autor věnuje vzniku ženského křesťanko-sociálního spolku, katolickým sjezdům, článkům Rozsypalové a Jakubcové v katolickém tisku a reakcím na jejich aktivitu. Období první republiky (1918–38) je bohužel v porovnání s rakousko-uherskou etapou (1896–1914) rozebráno velice skoupě (na 24 stranách ze 170), což je dáno tím, že na činnost Jakubcové († 1918) a Rozsypalové († 1925) žádná další žena z jejich okruhu nenavázala.

Katolické ženské spolky vznikaly od druhé poloviny 19. století a původně se zaměřovaly především na charitativní činnost. Až teprve v druhé polovině 90. let se objevují v katolickém táboře větší pokusy ženy politicky vzdělávat. Největší snahy projevila nově vzniklá Křesťansko-sociální strana, která se snažila ženy organizovat a chránit před vlivy socialistického a liberálního tábora. Nicméně vysocí katoličtí politici a klérus neměli na politické aktivitě žen zájem a nenechávali jim možnost prosazovat své myšlenky do stranického programu. Většina členů katolických stran hájila idealizovanou představu oddělené soukromé (domácí) a veřejné sféry, kdy ženě byl vymezen prostor v první z nich. Žena tedy, přestože si byla s mužem rovna, měla mu být zároveň podřízena a jejím životním úkolem bylo vytvářet přívětivé rodinné zázemí a starat se vzorně o děti. V představě katolických konzervativců se paradoxně nevylučuje podřízenost s rovností, neboť jak žena, tak muž mají stejnou hodnotu jako lidské bytosti stvořené Bohem.

Obě hlavní aktérky této knihy Rozsypalová a Jakubcová se ideu oddělených sfér snažily reformovat a prosazovaly představu „domestifikace“ veřejného prostoru, kdy měly ženy vnášet do veřejného života pozitivní hodnoty z domácího prostředí – laskavost, mírnost, péči o druhé. Dále obě usilovaly o vytvoření jednotné katolické ženské organizace, pokoušely se ženy mobilizovat a dokonce vykračovaly za hranice katolického milieu. Snažily se navazovat kontakty s jinými ženskými spolky, avšak vždy hájily křesťanství a vyvozovaly z něj principy „charitas“ a rovnosti (odmítaly třídní boj), kdy Bůh vložil do muže i do ženy úsilí o zrovnoprávnění. Političky se však lišily ve strategiích prosazování emancipačních myšlenek. Rozsypalová se vyhýbala konfliktům s ženami i muži a v dopisech Dlouhému-Pokornému vyjadřovala strach, že není dostatečně schopná, aby situaci zvládla. Na proti ní Jakubcová se nebála konfliktu a byla schopna se vymezit i vůči duchovnímu rádci, který spolek řídil a měl bdít nad aktivitami žen. Avšak i on, stejně jako obě ženy, se zodpovídal za spolkovou činnost vysokému kléru.

Přestože návrhy obou političek byly umírněné, žádaly jen reformy katolického myšlení, katolické ženy jejich podněty v drtivé většině nepřijímaly a silně tendovaly ke klasickému oddělení sfér (kritizovaly je v katolickém tisku). Katoličtí politici pak obě ženy využívali k řečnění či k organizování žen, avšak jejich reformní návrhy záměrně brzdili – jen o nich planě řečnili a žádný z jejich reformních návrhů se nikdy nedostal do programu strany. Katoličtí politici tedy obě ženy zneužívali jen pro své politické cíle a nedávali jim prostor pro realizování jejich návrhů.

Autora knihy bych především ocenil za vnesení genderových a feministických přístupů na pole církevních dějin. V české historiografii si již genderové a feministické teorie vydobyly své místo, avšak v konzervativnějších oborech jako jsou církevní dějiny si teprve hledají své ukotvení. Havelkova kniha je tak jednou z prvních vlaštovek, která s uvedenými přístupy zamířila přes politické dějiny až do církevních.

Jiřího Havelku bych rovněž pochválil za čtivost a srozumitelnost knihy, kdy i navzdory nepříliš přitažlivému tématu pro českou čtenářkou obec (česká společnost je silně antiklerikální) si mohou jeho knihu otevřít laici a akademici, kteří se badatelsky nezaměřují ani na církevní dějiny ani na women’s history. Tím, že se Havelka vyhýbá laciným soudům nad konzervativním katolicismem, daří se mu proniknout dobře do katolického prostředí a porozumět jeho habitu. Tento fakt je nutné vyzdvihnout zvláště u badatele majícího blízko evangelickým kruhům, které obyčejně pro silně kritický náhled nejsou schopny nahlédnout dobový kontext, v němž se katolicismus nacházel, a vysvětlit tak jeho retardační anti-modernistické tendence v 19. a první polovině 20. století. Dále bych podtrhl schopnost autora používat analyticky termín „strategie vyjednání,“ jež však neabsolutizuje a prolíná s charakterem žen a s jejich identitotvornými vlastnostmi (mírnost, pokora, laskavost, nezahálčivost).

Knize bych vytkl především špatně zvolený podtitul „Český katolický feminismus (1896–1939)“, který slibuje, že se publikace bude zaobírat celou první a také druhou republikou. První republika je přitom rozebrána jen na 24 stranách, přičemž o druhé polovině 20. let a 30. letech se nedozvídáme téměř nic. Autora sice hájí skutečnost, že po úmrtí Rozsypalové neměli lidovci v parlamentu žádnou ženu, mohly však být zhodnoceny alespoň ženské katolické tiskoviny a mohlo se věnovat více stran boji proti legalizaci potratů. V tomto ohledu se tedy projevuje slabina přístupu založeného na osobnostech Jakubcové a Rozsypalové.

Dále je bohužel třeba upozornit i na fakt, že teoretická část se téměř neprojevuje v samotné práci. Autor shrne feministické a genderové přístupy na pár stranách, ukáže několik zástupců z feministické teologie, ale v samotné práci se pak teoretické koncepce neobjevují a nezdá se, že by s nimi autor alespoň implicitně pracoval. Na jedné straně se tak čtenář může setkat s autory (Sölle), na něž by jinak nemusel narazit, na straně druhé se pak jeví některé metodologické části jako zbytečné.

Navzdory uvedeným výtkám považuji knihu za velice zdařilou, neboť autor se pustil na pole neorané, vtáhl feministické a genderové přístupy do církevní dějin, a navíc vše sepsal velice přívětivým jazykem.

Emil Dlouhý-Pokorný (1867–1936) byl katolický kněz, který prosazoval modernistické myšlenky v církvi. Na počátku první republiky z církve vystoupil a stal se jednou ze zakladatelských postav církve československé. Marek, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný: život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2007.

Natalie Zemon Davis (1928) je kanadsko-americká historička, antropoložka, která se zabývá především novověkem. Jejím neznámějším dílem je kniha, která se věnuje podvodníkovi vydávajícímu se za Martina Guerre. Davis, Natalie Zemon. The Return of Martin Guerre. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, © 1989.

Judith Butler (1959) je americká silně angažovaná akademička (filosofka, psychoanalytička) věnující se feminismu. V české prostředí se proslavila knihou Butler, Judith. Bodies that matter: on the discursive limits of „sex“. New York: Routledge, 1993.

Gayatri Chakravorty Spivak (1942) je akademička indického původu. Kromě feminismu se také hojně zabývá post-kolonialismem. Hojně citovanou je její esej „Can the Subaltern speak?,“ která je předmluvou knihy Jacques Derridy Derrida, Jacques. Of grammatology. Přeložil Gayatri Chakravorty Spivak. Baltimore: Johns Hopkins University Press, © 1976.

Dorothee Sölle (1929–2003) byla německou protestantskou teoložkou, která se silně angažovala ve společenských otázkách. Sölle, Dorothee. Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice. Praha: Kalich, 2008. Viz též recenzi jejích básní (Protestant 10/2019)

Pro homine 2020 / Hospodin a bouře

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:39
Pro homine 2020 / Hospodin a bouře Protestant St, 26/02/2020 - 19:39 Dalibor Antalík Číslo 2/2020

Nejzavilejším konkurentem víry v jediného Boha Izraele byl ve starozákonních dobách bezpochyby kult Baala – syropalestinského boha deště a větrné smršti, strůjce blesků a hromů. V hebrejštině i v jazycích okolních semitských národů však toto slovo, které doslova znamená „Pán“, nepředstavovalo jeho vlastní jméno. To znělo původně Hadda, později Haddu či Hadad, „Hřímající“ a Baal bylo jeho nejběžnější přízvisko. Není divu, že časem začal pozvolna splývat s bouřným Diem, jehož řecká vojska dopravila na Přední východ spolu s dalším nábožensko-kulturním vývozem. Proto mohl král Olympanů převzít od místního hromovládce jeho obvyklé příjmí „Pán“. Jen ho bylo třeba přeložit do řečtiny: tak zde začal být uctíván Zeus Kyrios.

Bibličtí svědkové však nepřestávali vyznávat: „Ani Hadad Baal, ani Zeus Kyrios, nýbrž pouze Hospodin, který vyvedl naše otce a matky z egyptské poroby, je, Bůh bohů a Pán pánů‘!“ (Dt 10,17; ve významu „pán“ se na tomto místě objevuje jiné hebrejské slovo ’ádón). Přesto se jim zvyk připodobňovat průvodiče Božího zjevování různým atmosférickým jevům nestal cizím. Zdůrazňovali jím jeho nadpozemský, „nebeský“ majestát (viz Pt 1/2020 Hospodin a nebesa).

Kupříkladu Ezechiel přirovnává Boží slávu k „duze, jež na mračnu (‘ánán) bývá za deštivého dne“ (Ez 1,28). Dějepravné látky pak jako o Hospodinově „pozemském sídle“, starším než jeruzalémský chrám, hovoří o výšinách „Boží hory“ Sínaje (alias Chorébu): otřásají se hromy a blesky (Ex 19,16), halí je mračno (‘ánán), protože na nich dlí sláva Boží (Ex 19,9; 24,15–16; 34,5). Když Hospodin z hory odchází, „z nebes kanou krůpěje, / ano, z nebes kanou krůpěje vod, / hory se potácejí před Hospodinem, Bohem ze Sínaje“ (Sd 5,4). Také řečtí mytografové umísťovali Diovo bájné sídlo na oblačný Olymp, stejně jako byl příbytek Baalův situován na často zahalené vrcholky Safónu.

V mimobiblických pramenech byl Baal titulován „Jezdec (na) oblacích“ (rákibu‘ arpáti). Podobně izraelský prorok neváhá metaforicky zvolat: „Hle, Hospodin Jezdec na oblaku (rókeb‘ al-‘áb) lehkém“ (Iz 19,1; srv. Dt 33,26). Žalmista dokonce hovoří o „jeho vozu z oblaků (‘ábím rekubó)“ (Ž 104,3-4). Davidovský Ž 18 pak Boží epifanii oděl bouřným koloritem zdaleka nejbarvitěji:

„Z jeho chřípí se vyvalil dým / a z úst jeho sžírající oheň, / až z něj uhlí řeřavělo. / Nebesa sklonil a sestupoval, / mrákava (‘arápel) byla pod nohama jeho. / Na cherubovi jezdil (vajjirkab) a létal, / střemhlav se snášel na perutích větru / … / Hospodin na nebi zaburácel, / Nejvyšší vydal svůj hlas, / krupobití a hořící uhlí. / Vyslal své šípy a (nepřátele) rozehnal, / blesky vypustil a uvedl je v děs“ (Ž 18,9–14).

Básnická licence? Nepochybně. Ale proč? Není pro obrazivost přesycenou speciálními filmovými efekty smršť nebeského ohně, uširvoucí vichřice a kaskadérských kousků na hřbetě anděla nadbytečná? Pro pozorného čtenáře Bible nikoli. Kromě toho, že chce poukazovat na svatou nezkrotnost „Pána pánů“, plní zejména funkci útěšnou: Bůh se o člověka v nouzi zasazuje s razancí orkánu, který maří zlo a před nímž temné síly kapitulují. Ž 18 (a nejen on!) ujišťuje především o záchraně a vykoupení – náhlých, prudkých, někdy divokých a hlavně skutečných.

Útěšný líc ovšem má i svůj varovný rub. Kdy? Když se člověk dá osedlat neochotou ke svobodě a hlavu strká do chomoutu králům takzvaným, přestože ho od něj nabízí jednou provždy osvobodit ten jediný „Král králů a Pán pánů“ (Zj 19,16). Pak to tu může vpravdě zabouřit: „Samuel volal k Hospodinu a Hospodin onoho dne způsobil hromobití a déšť. A všechen lid se velice bál Hospodina i Samuela. I řekl všechen lid Samuelovi: ‚Modli se k Hospodinu, svému Bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále‘“ (1 S 12,18–19).

Hutně a chutně 2/2020

Protestant - St, 02/26/2020 - 19:38
Hutně a chutně 2/2020 Protestant St, 26/02/2020 - 19:38 T. Číslo 2/2020

Amnesty informuje: Od července 2019 je v Řecku žadatelům o azyl a dětem migrantů bez legálního statusu zamezen přístup k veřejnému zdravotnictví. Azylový zákon z listopadu loňského roku se sice přístupu ke zdravotní péči věnuje, ale realizační opatření stále chybějí, což ohrožuje životy a zdraví tisíců dětí a dospělých. Petici řecké vládě můžete podepsat na https://www.amnesty.cz/case/recko-uprchlici-zdravotni-pece (na odkaz si klikněte na https://protestant.evangnet.cz), petice zdejším lidumilům Hamáčkovi a spol. zatím zůstává bez faktické odezvy.

Odcházející ombudsmanka připomíná, že Evropská unie před patnácti lety přijala směrnice, které všem zemím uložily přijetí antidiskriminačních zákonů a zřízení konkrétního místa, které se touto agendou bude zabývat. Zdejší zákonodárci v roce 2009 rozhodli, že tento úkol svěří veřejnému ochránci práv. „A pokud s tím máme vnitřní problém, neměli bychom kandidovat. Když jsem kandidovala, řekla jsem, že jsem připravená vykonávat všechny povinnosti. Pro mě to znamenalo závazek, že budu ombudsmankou pro všechny. Pokud doktor Křeček veřejně prohlašuje, že zastupuje hlavně lidi z majority, tak tím zároveň říká, že není připravený mandát vykonávat se vším, co obnáší.“ (Deník N)

Syndikovat obsah


about seo