Skip to Content

Feed aggregator

Mezi filosofií, uměním a angažovaností

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 11:01
Mezi filosofií, uměním a angažovaností Protestant Čt, 31/10/2019 - 11:01 Miroslav Petříček Číslo 9/2019

rozhovor s filosofem Miroslavem Petříčkem

Rozhovor Matyáše Míky s Miroslavem Petříčkem vznikl 16. 4. 2018. Témata filosofického pohledu na veřejnou angažovanost, zhodnocení brakové literatury i vztah k umění považujeme za důležitá, proto dosud nepublikovaný rozhovor otiskujeme.

Tvrdíte, že filosofie je proměnlivá v čase a že je reakcí na dobu, ve které se právě nachází. Jak se to má s angažovaností filosofie, popřípadě umění v našich aktuálních společensko-politických poměrech? Je pro vás angažovanost umění či filosofie na místě?

Tak tady bych ovlivněn svým věkem polemizoval trochu se slovem angažovanost, ale to jenom proto, že pro mě je spojený s určitým kontextem, který je mi protivný. Myslím si, že není možné, a to platí pro umělce, filosofa i ševce, nežít ve své době. Dále samozřejmě závisí na založení každého člověka, jestli chce, nebo nechce, a do jaké míry aktivně, vstupovat do toho dění. To si myslím, že vlastně ještě stále nesouvisí s filosofií, to je prostě obecně lidská věc, zejména, chceme-li žít v tom, čemu se říká demokratická společnost. K tomu patří, že nám není lhostejné, co se děje. Já si myslím, že u filosofie je ta „angažovanost“ trochu jiná. Hegel tvrdil, že Minervina sova vylétá za soumraku. A já bych k tomu dodal, že ona vylétá za soumraku proto, aby nezmeškala úsvit. Filosofie je od toho, aby se věnovala tomu, co je teprve na příchodu, a ne aby se zabývala tím, co bylo. I když samozřejmě tím minulým musí být poučená. Je od toho, aby otevírala svět, společnost, své okolí, nebo sebe samu pro to, co tady ještě není, ale co už vlastně nějak vidíme a pokoušela se to formulovat dřív, než nás to překvapí. Taky nás na to nějakým způsobem připravuje, a to je myslím adekvátní forma „angažovanosti“. Taky asi ne jediná, ale tohle se mi zdá být důležité.

Myslíte, že náš veřejný prostor něco postrádá?

Kdybych chtěl být vtipný, tak bych řekl, že náš veřejný prostor postrádá jak veřejnost, tak prostor. Postrádá tradici. Když si nějaký Angličan dělá srandu z Hydeparku, tak si dělá srandu z něčeho, co existuje strašně dlouhou dobu, a vlastně už tím, že si z toho dělá srandu, ukazuje, že si toho váží. My nemáme tuto tradici. Kdy jsme tady měli něco, čemu by se dalo říkat veřejný prostor, kromě nějaké krátké doby v období první republiky? Pokud v nás ve všech není zakotveno, že je to důležité a že stojí za to tam vylézat, tak tady ten veřejný prostor nebude. A druhá věc, ale to je opět mou generační deformací, představa, že například sociální sítě jsou totéž co veřejný prostor, je nesmyslná. Veřejný prostor mě nutí, abych se setkával s lidmi, se kterými nesouhlasím, ne že tam jenom přijdeme a budeme jednohlasně vyřvávat nějaká hesla jako na fotbale. To je místo, kde se vlastně konfrontuji s tím, s čím nesouhlasím, s čím souhlasím míň, nebo co mě přivede k tomu, že změním názor, protože pochopím, že vlastně to, co říká ten druhý, je přesnější, než co si myslím já. A to nejsou sociální sítě a my máme někdy pocit, anebo se tak chováme, že sociální sítě máme a veřejný prostor nepotřebujeme. A to je základní chyba.

Jaký je Váš vztah k poezii jako formě výpovědi? Jak se má básnická promluva například k odborné rozpravě na půdě akademické filosofie?

V tomhle ohledu jsem si, když jsem v mládí četl Lotmana a tarturskou sémiotickou školu, našel odpověď, u které zůstávám. Naše kulturní paměť, ale i paměť jakákoliv jiná, potřebuje určité médium, do kterého je možné to, co víme, ukládat tak, aby to ti, kteří přijdou po nás, nemuseli hledat znovu. Zajímavé na tom je to, že různé typy informací vyžadují různá média, a je jasné, že v médiu filosofie (tj. pojmového myšlení), nebo myšlení obecně určitý typ informací předat nemohu, protože se v něm nedá uložit, a dá se v něm jen tušit. Poezie je takové médium, které umožňuje ukládat, akumulovat a dále předávat informace, které jiným způsobem ukládat, předávat a akumulovat nelze. Je to formální, vypadá to koženě, ale myslím, že každý, kdo čte poezii, přijde na to, že takhle nějak to opravdu je. Co se dozvíme skrze poezii, prostě není možné předávat jinak, a přitom se může klidně stát, že najednou někoho fascinují třeba středověké milostné písně, nebo Píseň o Nibelunzích. To znamená, že se tam podařilo vložit a dále uchovat v komunikaci nějakou informaci, která by jinak úplně zapadla.

Zabýval jste se žánrem detektivky – v čem je pro vás zajímavý?

Tady by se dalo odpovědět, že mě jednoduše baví. Ale to nejenom detektivky, protože to už je žánr, který je historický a v dnešní době vládnou spíše různé politické thrillery, a ty mě baví taky. Myslím si, že i když to nedokážu úplně přesně formulovat, tak mě na detektivkách přitahuje to, že tato jistým způsobem ignorovaná nízká populární braková literatura vypovídá někdy o své nebo o naší době víc než nejrůznější odborná pojednání, i když to dělá způsobem, kterého si třeba nevšimneme. Pokud někdo četl Kracauerův Ornament Masy, tak tam je velmi přesně demonstrováno, jak je možné na povrchu číst jevy, které pro nějakou složitou reflexi prostě čitelné nejsou. Ten povrch je ale zvláštním způsobem zrcadlem něčeho, co se skutečně děje. V případě té detektivky si myslím, že je problém diference mezi právem a spravedlností rozehrán takovým způsobem, který každý pochopí, ač ve skutečnosti je to velmi složitá věc. Jak to že to, co je podle práva, není identické s tím, co je spravedlnost? Proto tam vstupuje taková nesystémová figura jako je soukromý detektiv, nebo člověk, který nějakým zvláštním způsobem jedná, protože má smysl pro spravedlnost. To nejsou tak úplně triviální věci. Politické thrillery jsou něco podobného. Možná je to už trochu posunuté, ale ona je to určitá sebereflexe politiky, nebo reflexe politiky zevnitř. Klasické náměty amerických politických thrillerů jsou prohnilí vyšší představitelé nějakých státních institucí, pokud možno až k rovině prezidenta, kteří dělají všechno proto, aby v zájmu svého prospěchu zničili všechno kolem sebe, a jakási nezávislá instituce, polosoukromá, rozhodně ne veřejná, která věnuje všechny síly na to, aby to odhalila. To je vlastně výpověď o demokracii a o jejím fungování. Jako by tam různí bizarní soukromníci, kteří mají vybudovanou nějakou agenturu, která tajně spolupracuje s prezidentským úřadem, substituovali veřejný prostor, veřejnou diskusi a v době, kdy už přestáváme důvěřovat i novinám, vykonávali funkci hlídacího psa demokracie.

Dalo by se mluvit o jednotlivých žánrech jako o výpovědi o době, ve které jsou užívány?

No jasně. Žánry jsou svým způsobem médium pro získávání a šíření určitého typu informací. Zároveň je předností detektivek a thrillerů, že zatímco odborné knihy čtou stovky čtenářů, detektivky čtou miliony, takže ta informace se ve zjednodušené formě dostává k mnohem více lidem mnohem rychleji a v přesvědčivější podobě.

V rozhovoru pro ČT (Fotbal je geometrie organického typu) říkáte, že filosofie je kreativní disciplína, mohl byste to rozvést?

Já myslím, že to není tak hluboká myšlenka. Filosof se zabývá myšlením a myšlenka, pokud není jiná, nějak přiměřenější své době, nebo pokud něco neobjevuje, tak potom není myšlenkou. A to vše jsou znaky kreativity. Nemyslím nějakou novost za každou cenu, spíš, že jsme schopni najít ve své době možnosti, které nikdo jiný jako možnosti nevidí. Vyžaduje určitou imaginaci představit si, co by mohlo být, když se zdá, že to vlastně být nemůže. To je do jisté míry kreativní výkon.

Mohl byste vztah filosofie a umění ukázat právě na pojmu tvorby?

Na pojmu tvorby by se spíš daly popisovat rozdíly a ty by zhruba vypadaly takhle. Existuje takový zvláštní dialog mezi uměním a filosofií. Historicky vzato, když nepůjdeme až tak moc daleko, tak v době německé klasické filosofie, třeba u Schellinga, bylo umění jakýsi organon filosofie, který umožňuje zviditelnit to, co je pojmy neuchopitelné. To je ale přece jen hodně dávno. Když budu mluvit jenom za posledních řekněme padesát let, umění je pro filosofii zajímavé právě proto, že se obrací ke smyslovému vztahu ke světu, tzn. že zdůrazňuje naši tělesnost, smyslovost. A filosof, který se obrátí k umění, si může lépe než jenom nad těmi filosofickými texty uvědomit, jak právě tato rovina vnímání smyslovosti a tělesnosti je cosi, co v tradiční filosofii zůstává stranou, nebo je marginalizované, nebo se tomu dává nějaká nižší kognitivní hodnota. Tohle ho může, a v mnoha případech se tak stalo, vyprovokovat k tomu, aby se začal kriticky vztahovat ke své vlastní tradici. Aby se třeba pokusil zjistit, jaké důvody vedou klasickou filosofii k tomu, aby smyslovost kladla až na druhé místo, ačkoliv žijeme primárně na základě naší tělesnosti, jak věděla už fenomenologie. Takže v tomto ohledu je vlastně umění určitá provokace k tomu myslet jinak, i když nemyslím, že se tím ten vztah vyčerpává, ale tohle je nejnápadnější, co se v posledních padesáti letech stalo.

Rýsuje se nám oblast tvořivosti, ve které promlouvá jednak filosofie z pozice myšlení a jednak umění z pozice tělesnosti, smyslovosti. Dalo by se říci, kde je nějaká mez, něco o čem filosofie, případně umění, nemluví?

Já osobně jsem přesvědčen o tom, že tato mez jako nějaká definitivní danost vlastně neexistuje. Jestliže si ale uvědomíme určitou mez pojmového myšlení (a v tom právě spočívá tvořivost filosofie), pak se ji snažíme buď přesto překonat, anebo ukázat, že je to fikce, že je to vliv určité tradice. A pokud máme odvahu se s tou tradicí rozejít, tak ani mez pojmového myšlení není něco, co by nás omezovalo. Například Adorno, který je ostatně autorem estetické teorie jako svého vrcholného filosofického díla, byl přesvědčen o tom, že mez pojmového myšlení je možno překračovat tím, že se budeme snažit, aby pojem měl něco z výrazu, tj. z rétoriky, přesvědčivosti, metaforičnosti. Tato expresivita pojmu by ale měla být pod kontrolou racionálního myšlení, takže tady se vlastně hranice stává něčím, co spíš umožňuje transformovat jedno v druhé. Proměnit pojem výrazem a výraz pojmem.

Čím se v současné době zabýváte Vy?

Roland Barthes, když psal koncem padesátých let své Mytologie každodennosti, tak tam má takového spisovatele v televizi, kterého se v létě, když odpočívá, ptají: „Na čem, mistře, právě pracujete?“ A s odkazem na Rolanda Bartha bych na tuto otázku neodpovídal.

Prof. Miroslav Petříček, Dr. se specializuje se na současnou francouzskou filosofii a vztah mezi filosofií a uměním. Byl výrazně ovlivněn Janem Patočkou, jehož bytový seminář navštěvoval v letech 1971–1977. Působí v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, přednáší také na Akademii výtvarných umění a spolupracuje s Centrem audiovizuálních studií FAMU. Krom vlastních publikací uvádí jako překladatel do českého prostředí zejména francouzské a německé autory. Je členem Vědecké rady UK a FF UK, Umělecké rady FAMU, DAMU a AMU a Rady Filosofického ústavu.

Rozhovor „Fotbal je geometrie organického typu,“ říká filozof Miroslav Petříček z 11. 6. 2010 

Matyáš Míka je studentem bohemistiky a filozofie na FF UK a režie-dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, s rodinou žije v Praze.

Zvlídnět tlejícím sluncem

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 11:00
Zvlídnět tlejícím sluncem Protestant Čt, 31/10/2019 - 11:00 Klára Krásenská Číslo 9/2019

Večer; hustá tma už v půl deváté, v půl osmé se šeří a je třeba svítit bílým předním světlem, když se na kole vracím domů. Chladno, ještě se netopí, myju se horkou vodou, oblékám si svetr a zapaluju svíčky, během večera ještě bude nutné zahřát se čajem. Chladno se udělá rychle, jakmile slunce zmizí za obzorem – sedím u kapličky za Jinošicemi směrem k Podhrází, dívám se, jak se ve slunci lesknou pavučinky natažené mezi stébly čerstvé zelené trávy, jaká bývá po deštích začátkem podzimu, plná, svěží zelená stébla; tesklivé, do sebe vhroužené, měkké slunce, béžové a cihlové odstíny, do všech barev přimísená žluť – žádné jiné slunce to nedovede. V létě jsou barvy silné a odolné, věci mají ještě tvrdou slupku, drží pohromadě ve svých daných prostorech a hranicích, barvy od sebe lze rozeznat snadno – říct – toto je červená, toto je tmavomodrá nebo modrozelená, toto už ne. Hranice jsou pevně určeny. Od poloviny srpna se věci začínají rozpadat, sevření povoluje, skořápky a slupky se otevírají čím dál víc, až dorážející slunce vnikne dovnitř, rovnoměrně do všech věcí a do všech barev a vůní se přimísí stárnoucí, tlející slunce, všechno od asfaltu po hlohové keře a nebe zmatní a zvlídní a změkne, a barvy se stanou poddajnými a krotkými, mísí se v týchž odstínech, přijmou totéž vnitřní světlo. Postupně se rozpadnou úplně a naplní se bílým kouřem páleného listí.

Ležím na lavičce mezi poli, pod hlavou šálu, dívám se do lipové koruny, na bíle a hrubě omítnutou zeď kaple, na lišejník, co se usazuje pod stříškou. Sytě modrá obloha, z keřů a stromů podél silnice stále se ozývající loupání, chroustání, ťukání na ořechové skořápky. Byla bych možná zase usnula, ale na kole přijede bělovlasý dědeček, přisedne si – tamhle k rybníku se kdysi chodila koupat v sobotu celá Bystřice, tam na tom kopci, co je les, stávala rozhledna, tady byla malá políčka, byla bída, ale každý měl krávu a hnůj, hnůj teď už není a krávy jen na maso, tady za tím kopečkem byly Královic (?) třešně, tady všude byly jejich třešně. Sedává tady každý večer a dívá se a představuje si minulé krajiny. Určitě má hebké ruce se suchou, napjatou kůží a pečlivě ostříhanými nehty, určitě zblízka voní jemně tabákem, zatuchlým starým oblečením a ještě něčím, co je naopak čerstvé. Cítím se trochu nepatřičně, že jsem taková náplava, že moje babička tu neměla krávy ani třešně. On ovšem obdivuje, že znám les, a nebojím se v něm, taky že plavu v zimě v Oboráku. Bojí se, jestlipak v lese nejsou nějací sluníčkáři, nějak mě to opravdu dojímá: bojí se o mně, aby mě někdo nepřepadl. Toužebně si přeju, aby řekl něco jako – les vydrží, les zůstane, zažil jsem i horší věci. Ale neřekne to, les máme za zády, a on se dívá na pole a vzpomíná na třešně, a jak se voda vsakovala místo toho, aby splachovala.

Kázání Zdeňka Šorma

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:58
Kázání Zdeňka Šorma Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:58 Zdeněk Šorm Číslo 9/2019

Text: Exodus 20,8–11

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Bratři a sestry, jen si představte, jak otřesně fádní, jednotvárný a ubíjející by byl život, kdyby neexistoval den odpočinku; kdybychom pracovali bez ustání, den co den, bez pauzy, pořád. To by bylo naprosto nelidské. Volný den je nádhera, krása, radost, požehnání, která dává životu lidský rozměr. A právě tenhle dar desatero připomíná, aby nám byl svatý. Den, kdy Hospodin přestal konat veškeré své dílo a odpočinul. Proto ho nebudeš rušit – ani ty, ani tvé děti, ani tvůj dobytek a příchozí. Když Bůh odpočívá, ruší jenom hovada.

Bible na mnoha místech jistě připomíná také práci a píli jako předpoklad nezávislosti, svobody a štědrosti, ale těch deset základních slov k životu zdůrazňuje, že je s ní také třeba někdy přestat a nedělat nic. Hospodin to má za tak důležité, že to rozvádí vůbec nejpodrobněji. Čtvrté přikázání je ze všech nejdelší. Nezapomeň na to. Pamatuj na den odpočinku.

Možná vás napadne, je-li vůbec třeba k tomu vybízet? Kdo z nás by si nechtěl odpočinout? Kdo po tom netouží? Kdo by si rád nedal pauzu?

Jenomže ona ta otázka asi stojí jinak: Umíme to? Kdo z nás to skutečně dovede? Nestydíme se spíš za nicnedělání? Nebojíme se k němu přiznat? Neujišťujeme se stále tím, že jsme pořád zaměstnaní a že na nic nemáme čas, jak a že jsme stále ještě důležití? Nejsme nesví z toho, když nemáme nic na práci? Nepřipadáme si zbyteční? A když už máme volno, neštveme se zase, abychom ho využili? Nepřipadá nám, že když nevyrazíme na kolo, na výlet, na chatu, na koncert nebo na zahrádku, nebo když něco doma neuděláme a nespravíme, že ten čas promarníme? A když už přece jenom odpočíváme, tak proč? No, abychom načerpali nové síly. Bez odpočinku pracovat nejde. Cílem je zase práce. Odfrkujeme, abychom byli výkonnější. Ale co když už ten odpočinek k regeneraci nestačí? Má pak nějaký smysl? A má pak smysl ten život, který už výkonnější nebude? Co potom ti, kdo produktivní být nemohou – nemocní, neschopní, postižení, staří? Je-li odpočinek jenom předpoklad lepší výkonnosti a produktivity, je to stejně nelidské, jako kdyby vůbec žádný nebyl.

Jenomže pomůže něčemu, když přijmeme odpočinek jako příkaz? Výsledek dobře ilustrují evangelia. Nejvíc sporů měl Ježíš právě se zastánci dne odpočinku, kteří tak přikázání pochopili. Snad na ničem jiném než na odpočinku není ta deformace tak patrná. Z daru se staly břemeno a bič, z ohledu na druhé naprostá bezohlednost, z milosrdenství jen živná půda pro tvrdost srdce. A jak ukazuje historie křesťanství, my na tom nejsme o nic lépe než Ježíšovi současníci. V protestantském Skotsku se prý donedávna svazovaly houpačky na neděli řetězem, aby snad děti v den odpočinku bujaře nedováděly. A dodnes se mezi křesťany mluví o účasti na bohoslužbách nebo na mši jako o plnění nedělní povinnosti. Pochopit odpočinek jako příkaz je zkrátka naprostý protimluv, protože se z něj tak stává zase jen náš výkon, zase jen něco, čím se člověk zaměstnává a honí a co na něm leží a tíží jako cent, i kdyby nehnul ani prstem, jak to dokládají tíživé zkušenosti některých lidí z nesmyslně strávených tradičních svátků, které na ně svojí nadiktovanou prázdnotou doléhají více než pracovní dny.

Pokud ale přikázání na něco apeluje, tak to není ani tak naše vůle, nýbrž naše paměť. „Pomni, pamatuj, vzpomeň si na den odpočinku.“ Na tom rozvzpomenutí nejspíš záleží, jestli ho posvětíš nebo popřeš. A to, nač si máme vzpomenout, nejspíš není to, co máme nebo nemáme dělat. To den odpočinku netvoří. To je až důsledek. On už svůj obsah má. Však ho také přikázání připomíná – stvoření, jeho dovršení a boží spočinutí, nebo podle druhé verze desatera boží vysvobození z otroctví. Pomni a pamatuj, ne na to, co máš dělat, ale na to, co pro tebe už Bůh udělal.

Pak asi teprve budeš umět přestat. Pak se asi teprve přestaneš bát, že když všechen čas svým úsilím nenaplníš, zůstane prázdný, že když se zastavíš, něco ti uteče, a že i ten odpočinek závisí jen na tvém úsilí. Den odpočinku není povinnost, kterou máme plnit, ale výsada těch, kteří poznali, že všechno nezáleží jenom na nich, kterým se nevytratilo z mysli a z vědomí, čeho všeho se jim od Boha dostalo a dostává. Jen tak se z něho asi také nestane pouze účelová věc, abychom dosáhli něčeho jiného, ale bude pro nás mít hodnotu sám o sobě, kterou budeme ctít a nad kterou budeme stále žasnout.

Podle té verze desatera, kterou jsme četli, nám k tomu otvírá dveře i oči příběh stvoření. Zkusme si ho připomenout, jak nás k tomu přikázání zve. Ne jako učebnici historie nebo přírodopisu, ale jako vyznání o životě, který žijeme. Obraz života, který nám předkládá, je nevšední a v mnoha ohledech zvláštní. Vyjevuje víc, než naše bezprostřední zkušenost.

V ní se nám to jeví tak, že život i den začínají rozbřeskem, zrozením, procitnutím do světla a končí soumrakem, stmíváním – hasnou, odplývají do šera, do tmy, která nakonec všechno pohltí. Ale příběh o stvoření temnotou začíná a pro člověka také zůstává skoro celý v temnotě skryt – skoro všechno se v něm stane ještě dřív, než by mohl něco evidovat, natož k tomu přispět. A tak je to v něm i s jednotlivými dny. Den nezačíná kuropěním, ani o půlnoci, ale soumrakem. Byl večer a bylo jitro, den první.

Židé to tak počítají dodnes. Den začíná, když vyjdou první hvězdy na obloze. A stejně tak život pro ně nezačíná až zrozením, jeho délku počítají od početí. I my samozřejmě teoreticky uznáme, že jsme kdysi byli embryem, ale jako kdyby to k nám vůbec nepatřilo. Svůj věk počítáme až od data narození. Jenomže v těch týdnech, které jsou pro nás zahaleny temnotou, kdy nás Bůh hnětl v útrobách matky, se děly neuvěřitelné věci, na kterých zásadně záleží, že tu vůbec jsme a jací jsme. V okamžiku zrození je už vlastně všechno rozhodující hotovo. A tak je to i v tom dni, který začíná večerem. Nejdřív spíme a než procitneme, jsme už nachystáni. Něco se s námi dělo, i když to vůbec nemáme pod kontrolou a ani o tom nevíme. Když spíme, víme houby.

A pak se probudíme, narodíme a máme pocit, že všechno začíná až s námi a že na nás všechno také záleží, že jsme jedničkou v celém tvorstvu a přímo korunou a vrcholem všeho stvoření. A přitom: i šiška či netopýr byli stvořeni dřív. Vlastně všechno, z čeho žijeme, tu bylo už před námi. A vrcholem, korunou všeho stvoření nejsme my s veškerou svojí aktivitou, ale právě den sedmý – den, kdy Hospodin dokončil své dílo, přestal dělat a odpočinul, protože vše už bylo hotové, dokonané, protože to dílo bylo úplné.

Sedmý den není nezbytná pauza, abychom se zase mohli pustit do práce, na které všechno záleží. Den odpočinku prostě žádný další účel mít nemusí. Protože je to čas, který nám Bůh daroval tím, že v životě, i sami v sobě, přicházíme k hotovému. Nezačínáme od píky, i když jednou naše pýcha a podruhé ustaranost takový dojem budí. Jakoby bez našeho přičinění nic nebylo. Kdepak. K životu i k tomu, z čeho žijeme, jsme přišli spíš jako slepý k houslím. A co by bez toho všeho bylo platné veškeré pachtění zbylých šesti dnů? Práce nemá smysl sama o sobě. Práce může být a bývá jenom nesmyslná a marná dřina, která život pouze ubíjí, když se z ní vytratí úžas nad tím a respekt k tomu, co rozvíjí.

Pomni tedy na den odpočinku, rozpomeň se na to dílo, které Bůh dokonal, abys nepodlehl dojmu, že má život cenu jenom tehdy, když je produktivní; že se jeho hodnota odečítá jenom od toho, kolik toho vyprodukuješ, uděláš, zastaneš a jak jsi aktivní. Život má svou cenu právě proto, žes ho dostal, jako dar, jako dílo boží. A na tom se, i když složíš ruce v klín, nic nemění. To přitom spíš vychází najevo. Možná teprve tehdy si toho všimneme – co všechno v našem životě není z nás; té štědrosti, která nás obklopuje, i když jsme mimo hru; té milosti, z které žijeme, a krásy, které se nám dostává.

A to už pak člověk tolik neřeší, co je předepsáno a co zakázáno, aby měl splněno. Nemusí už zkrátka všechno využít pro sebe. To se ho zmocní úžas a vděčnost, které život uvolňují. A to není málo. Jen si vybavme, jaká je to síla, když vám dneska někdo prostě řekne: „Já můžu. Já mám čas.“ Amen.

Sametová revoluce

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:57
Sametová revoluce Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:57 Jaromír Procházka Číslo 9/2019

Jako připomínku 30 let starých událostí přinášíme úryvek z přednášky Jaromíra Procházky, středoškolského učitele dějepisu a historika, organizátora letních nezávislých kurzů historie v 80. letech. Text je součástí jeho přípravy na přednášku na Zbytově v r. 2008, kde došlo u příležitosti jeho osmdesátin k setkání řady jeho bývalých žáků a sympatizantů. Jak vzpomínají účastníci, „v přírodní scenérii nad usedlostí Zbytova přednášel a mohutně diskutoval se zúčastněnými na téma „V čem byla revoluce 1989 slabá“.

Poté, co se rozpadla diktatura sovětského typu v Polsku, Maďarsku, NDR a Bulharsku, došlo u nás v den výročí zavření českých vysokých škol roku 1939, v pátek 17. listopadu 1989, k demonstraci studentů. Volali: Chceme novou vládu! Na Národní třídě je policie brutálně napadla a zástupci většiny fakult pražských vysokých škol žádali potrestání viníků těchto násilností. Současně požadovali odstoupení politiků odpovědných za politickou krizi včetně prezidenta Gustáva Husáka a generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, zrušení článku ústavy o vedoucí úloze KSČ, osvobození politických vězňů a všelidovou diskusi o současných poměrech. Na podporu těchto požadavků vyzvali všechny občany ke generální stávce dne 27. listopadu. Ke studentům se přidala všechna pražská divadla a z nezávislých iniciativ se ustavilo Občanské forum (OF). Klíčovou úlohu zde hrál Václav Havel.

Vedení KSČ zvolilo složitou taktiku. Pokojná shromáždění již policie nenapadala, o to usilovnější bylo v mediích obviňování protisocialistických živlů, emocí a vášní. Počítalo se s tím, že se hnutí nerozšíří z Prahy, a tam že po čase opadne. Ukonejšit měly okrajové, studentům a mládeži vstřícné hlasy ve Svazu socialistické mládeže, patřícím KSČ, v denících Mladá fronta, Svobodné slovo a Lidová demokracie. Jenže tyto složky se postupně vymykaly předákům KSČ z rukou a přecházely k OF.

K prvnímu masovému shromáždění na Václavském náměstí došlo v pondělí 20. 11. a současně z podnětu Jaroslava Šabaty na 30 tisíc lidí demonstrovalo v Brně. V úterý mohl již Václav Havel mluvit na ozvučeném náměstí. Stávkující studenti vstoupili do zápasu o ulice měst. K nepoznání je měnily plakáty nezávislých názorů, StB je strhávala, avšak hlas svobody, město po městu, převládl. To, co si lidé dosud říkali vskrytu, křičelo se všech stěn: Sledujte skutečnost a ne televizi! Rodiče, dejte dětem k Vánocům svobodu!

Předseda československé vlády Ladislav Adamec vstoupil v jednání s OF. Odpůrci ústupků se v noci na středu pokusili soustředit do Prahy oddíly Lidových milicí z jiných měst, mluvilo se o tancích, nakonec se však zasáhnout neodvážili. Ve čtvrtek 23. 11. dopoledne člen vedení KSČ nepochodil v ČKD a dělníci odtud za skandování Čékádé je tady! Čékádé je tady! vpochodovali na Václavské náměstí.

To už dosavadní mocipáni začali ustupovat. Z předsednictva ÚV KSČ vypadli staří, zkompromitovaní svou zradou v roce 1968. Nová politika však nenastoupila. Šéfredaktor Rudého Práva dále trval na správnosti sovětského vpádu.

V sobotu 25. listopadu povolili v TV přenos slavnostní mše ve svatovítském chrámě na počest blahořečení Anežky české, odpoledne mítink na letenské pláni s asi milionovou účastí v záplavě československých vlajek, večer televizní projev Václava Havla.

Když vedení KSČ nepořídilo v Praze, soustředilo se na zmaření generální stávky na venkově. Její úspěch předčil všechna očekávání. Nezbylo než s OF skutečně jednat. Poslanecká sněmovna vypustila z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ, ministerstvo školství zrušilo výuku marx-leninismu na vysokých školách. A při tom tato strana nevěděla nic jiného, než držet zbylá privilegia, Lidové milice, ředitele komunisty, základní organisace na závodech, budovy KSČ. A pořád zůstávalo pod pokličkou, kdo je odpověden za masakr na Národní třídě.

Sjezd JZD neměl naději na ohlas na venkově, jakmile se zveřejnilo stranické zastoupení účastníků a jejich postoj k hercům. Nic nepomáhali stoupenci, kteří uměli jen žádat přerušení jednání s OF.

To už nešlo. Ztrácel vyhlídky i L. Adamec. Jeho nová vláda desíti členů a pěti nečlenů KSČ narazila na odpor dvou set tisíc demonstrantů na Václavském náměstí. Nový šéf KSČ, Karel Urbánek, potom 5. 12. prohlásil: Uskutečňujeme zásadní obrat v politice KSČ. Načež Rudé právo tvrdilo, že výdaje KSČ byly výlučně kryty ze stranických zdrojů, nikoliv ze státních prostředků, aby hned nazítří doplnilo: Československý stát refunduje ústřednímu výboru KSČ náklady na investiční výstavbu kolem 300 mil. Kčs ročně a 70 mil. Kčs na propagandu, stranická muzea, Lidové milice a další.

Výsledkem byla 10. 12. 1989 československá vláda Mariana Čalfy. Z 21 členů bylo 9 komunistů, po dvou ze strany lidové a socialistické a osm nestraníků. Devět ministrů se těšilo důvěře OF. Byli to dva komunisté, dva lidovci a pět nestraníků. Choulostivé ministerstvo vnitra měl řídit předseda vlády spolu s dvěma místopředsedy Valtrem Komárkem a Jánem Čarnogurským. Ministrem zahraničí se stal Jiří Dienstbier, financí Václav Klaus.

Předsedou národního shromáždění byl zvolen Alexander Dubček, presidentem republiky 29. 12. Václav Havel. Západní agentury poznamenaly, že OF je ohromeno tím, že KSČ vyhověla všem jeho požadavkům.

Došlo ke kladné odpovědi na otázku evangelického faráře bez státního souhlasu Jana Dusa z 24. 2. 1989, zda naši komunisté budou schopni předat vládu demokratům pokojně a spořádaně.

Rozpad diktatury sovětského typu u nás překvapil, rozpad sovětského boku překvapil ve světě vůbec. Ke zvratu došlo v době, kdy většina lidí v Československu tak či onak vzala na vědomí, co stávající režim o sobě tvrdil, že zde bude na věčné časy. Naučili se v jeho poměrech chodit, na změnu, natožto na nápravu, nemyslili.

Jak se však ukazovalo, že držitelé moci nejsou dále již schopni vládnout, narůstala menšina těch, kteří toužili po svobodě. Významně ji posílili studenti a mladí dělníci, kteří nechtěli následovat starší generaci a vklouznout do ponižujícího chomoutu kádrování a fízlování.

Padl režim, který se nestaral o nic více než o udržení své moci. Měnícími se způsoby, ale neustále, hleděl ve společnosti navozovat ovzduší občanské války, bdělosti a ostražitosti vůči všem a všemu, co by překračovalo meze jím určované. A vláda komunistické strany, která se takto zajišťovala, se rozpadla vlastní nemohoucností, aniž by se musilo použít násilí, sametovou revolucí.

Ta vycházela ze zásady vyjádřené v provolání 15. 10. 1988: Demokracie pro všechny. Tedy ne jenom pro chartisty, ne jenom pro disidenty všeho druhu, ne jenom pro ty, co v listopadu demonstrovali, co nikdy nebyli v komunistické straně, co v ní nezůstali po její porážce. Ovšem pro všechny – demokracie, dodržování zákonů, starost o společnost, ochota přijmout lepší argumenty, láska k pravdě.

Sametová revoluce ve své krátké době ukázala společnost v jejím nejlepším světle. Přívětivou. Češi a Slováci, jako v řadě předchozích klíčových historických situací, postupovali shodně. Dokonce i kriminalita viditelně poklesla.

Bilance třiceti (padesáti) let demokracie

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:55
Bilance třiceti (padesáti) let demokracie Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:55 Martin Šimsa Číslo 9/2019

Nepřetržitě žijeme nejdelší dobu v našich dějinách v demokratické republice, tedy třicet let, a když k tomu připočteme dvacet let první republiky, tak bychom se dostali na masarykovských padesát let trvání demokracie. Ale ovšem nebylo to padesát let klidného a nepřetržitého vývoje, ale vývoje přetrženého padesáti lety horké a studené války, nedemokratických, diktátorských režimů. Také tu určitým způsobem přetrvává a ve společenském a politickém životě se ukazuje a projevuje už snad ne staré rakušáctví (ale také bychom jeho zbytky ještě našli), ale nesporně mentalita druhorepubliková, protektorátní, bolševická, normalizační, včetně oživování starých rčení „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“, „Co je doma, to se počítá“ či „Nehas, co tě nepálí“.

Co se povedlo a co se nepovedlo? Pravidelně se u nás konají demokratické volby do všech typů samosprávných i zastupitelských orgánů, včetně evropského parlamentu a jejich výsledky jsou respektovány. Stali jsme se členy Evropské unie i Severoatlantické obranné aliance, tedy evropských a západních demokratických struktur. Máme slušnou demokratickou ústavu s Listinou základních lidských práv a občanských svobod, dvoukomorový demokratický parlament a ústavní soud, částečně svobodný tisk a masová média, můžeme svobodně studovat, cestovat a pracovat ve světě, svobodně se vyjadřovat, protestovat a demonstrovat.

Přesto čelíme mnoha různým rizikům a další vývoj je poměrně nejistý. Vládne u nás populistické „protikorupční“ hnutí extrémně bohatého oligarchy, který se drží u moci díky značné voličské podpoře a šikovnému týmu marketingových odborníků a slibům a darům pro různé společenské skupiny se střídavě pravicovým, levicovým či středovým politickým odůvodněním. Na Hradě sedí přímo zvolený prezident, který si popularitu a podporu udržuje permanentním dělením a polarizací už dnes dosti rozdělené a polarizované společnosti a kterému nedělá problémy ohýbání, překrucování a překračování ústavy vynalézavým způsobem. Současní vrcholní reprezentanti ovšem nespadli z nebe, ale jsou pochopitelnou reakcí na předchozí vývoj a jednání největší pravicové strany ODS (i TOP 09) i největší levicové strany ČSSD, tedy jsou typickým produktem našich společenských poměrů. Nicméně populisté nevládnou jen u nás, ale i v klasických novodobých demokratických zemích, tedy ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických, kde se dostali do čela tradičních pravicových demokratických stran. O to je naše domácí politická situace komplikovanější. Nejde jen o určité politické osobnosti, ale o určitý trend, především však jde o společnosti, které uvedené politiky a hnutí volí a podporují.

Daří se nám ekonomicky, už několik let se těšíme z ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti a z toho, že jsme šestá či sedmá nejbezpečnější země na světě, ovšem mimo jiné za tu cenu, že nejsme a nebyli jsme solidární se svými evropskými partnery při řešení příchodu mimoevropských uprchlíků a přitom těžíme všechny výhody, které nám skýtá členství v Evropské unii. Lidé u nás dokáží projevit solidaritu, když se stane někomu individuální neštěstí nebo když se lidé u nás nebo i v jiné zemi stanou obětí přírodní katastrofy. Strach z uprchlíků se ovšem stal výnosným politickým obchodem, na němž parazituje velká část našich politiků, a to i politiků z tradičních demokratických stran. Spolu se zeměmi střední Evropy (V4) jsme v této věci černými pasažéry Evropské unie. Ovšem vzniká tu i protitlak, jakým bylo například na Slovensku zvolení prezidentky Zuzany Čaputové. Široký ohlas hoaxů, dezinformací a fake news je rovněž velmi varovný. Tradičními nástroji jsou občanské a politické vzdělání, kritické myšlení a ochota veřejně se ozvat, podpora veřejných diskusí i občanské společnosti.

Vedle premiéra má značný nejen ekonomický, ale i politický vliv řada dalších oligarchů. Ti ten vliv vykonávají nejen prostřednictvím podpory určitého typu politiků a politických hnutí, ale i nákupem různého typu médií a vlivových marketingových agentur a institutů. Když bych shrnul největší ohrožení naší současné demokracie, tak bych je nazval: populismus, vláda oligarchů, nacionalismus. Ovšem musíme připomenout, že nebezpečím a rizikům populismu a oligarchie už čelilo antické demokratické Řecko i republikánský Řím a jsou temnými stíny minulé i současné americké i evropské demokratické politiky. Nacionalismus byl spojen s naším národním obrozením a hrál určitou roli jak při vzniku republiky, tak při její další existenci i při jejím rozdělení. Nevyhnul se mu ani Masaryk, který byl vůči němu sám původně dosti kritický a čelil jeho extrémním polohám v podobě falešného vlastenectví a antisemitismu. Stal se v této záležitosti předmětem dosti ostré Rádlovy i Patočkovy kritiky, která ovšem může být sama v jistých aspektech kritizována. Na lásce k zemi a národu, zvláště pokud se projevuje kulturním způsobem, není nic špatného, naopak vytváří přátelskou sounáležitost s místem i lidem konkrétní země, ale nacionalismus spojený s nenávistí vůči neznámému a cizímu, ať už je to kultura, náboženství či jejich nositelé, zvláště projektovaný do obrazu nepřítele, se stává toxickou politickou ideologií.

Co můžeme a máme jako evangeličtí křesťané, demokratičtí občané a obyvatelé planety Země dělat? Studovat a kriticky přezkoumávat kořeny naší evangelické víry, působení našeho církevního i politického společenství, být si vědomi toho, že přírodní zdroje planety Země jsou omezené a pokud je vyčerpáme a zničíme, znemožníme podmínky života našich dětí, dalších generací. Meze se nekladou naší individuální křesťanské iniciativě, charitě či diakonii v oblasti sociální, v moderním překladu, že láska k bližnímu neznamená nějaký romantický cit, ale praktickou pomoc tam, kde je to potřeba. Na úrovni společenské a politické je to starost a aktivní občanská kontrola našich i evropských demokratických institucí, včetně nezávislých médií, ústavních a státních institucí, i budování silnější, citlivé a akceschopné občanské společnosti. Zde nás někteří mladší bratři a sestry předbíhají (Milión chvilek či klimatické hnutí „Pátky pro budoucnost“), můžeme se k nim připojit svými hlasy, svou zkušeností i fyzickou přítomností a podpořit je, ale můžeme kreativně založit a rozvinout i nové iniciativy. Ke studiu bych dodal, že bychom se mohli a měli scházet k výkladům a diskusím nejen o Bibli, ale i o Masarykovi, Rádlovi, Komárkové, Patočkovi, Havlovi, Hejdánkovi, Skalickém, Kohákovi, ze zahraničních autorů o Tocquevillovi, Millovi, Popperovi, Gellnerovi, Rawlsovi, Habermasovi, Urbinatti a řadě dalších, kterým leží na srdci křesťanská víra a láska, demokracie i budoucnost naší planety a od nichž se můžeme leccos dovědět a v lecčem se inspirovat, protože demokratické společenství, jehož jsme součástí, je otevřené jak zlepšení, tak zhoršení a jeho další vývoj záleží i na nás.

Po třiceti letech (ne)ustrašená ČCE

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:53
Po třiceti letech (ne)ustrašená ČCE Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:53 Tomáš Bísek Číslo 9/2019

Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.

S vděčností jsem přijal čtvero projevů, darů, výzev i závazků církve, předložených profesorem Pavlem Hoškem při stém výročí založení církve v Obecním domě.

Jak s nimi nakládáme?

Přidržet se dědictví reformace: Proměnila se po změně poměrů reformně tvář církve? Již není ustrašená? Domnívám se, že jsou rozpoznatelné známky misijní obrácenosti ven a také snahy o zřetelnější civilní řeč, které mohou rozumět i nepoučení a nezasvěcení. Nemyslím si, že změnou formy podání se nutně poztrácejí grunty Božího slova. Spoléháme na víru bez příměsků? Žijeme z odpuštění bez zásluh? Kéž poučení ze zápasů v předchozím režimu dopomůže ku svobodě i posílení odpovědnosti před Jediným. Ptejme se v novém kontextu, zda rozumíme svěřenému dědictví a jak je nosné dnes.

Pokračovat v odpovědné práci s Biblí: Navazujeme dělně na úspěšně uzavřený překlad (s) novým a tvořivým přístupem ke kazatelství a svědectví vůbec? To znamená vystoupit ze sevřenosti nedráždivé interpretace, překonat individualitu důrazů na záchranu (spasení). Zahrnovat do zvěsti plnost starozákonního Božího vstupování mezi nás. Zdůrazňovat lidskou porušenost, zlovolnost, poukazovat na mohutnost zla a tím větší moc Boží. Ukazovat, že v Písmu je zachycen náš život v selháních i nadějích.

Neuhýbat společenské angažovanosti: To znamená překonat přesvědčení, že není svědectvím, když zkoušíme žít „jako by Boha nebylo“ (D. Bonhoeffer). Pokoušejme se narušit rutinní provoz sboru. Vycházejme ven ze zdí kostelů, modliteben (nejen s polévkou pro bezdomovce). Trvale zvažujme, jak (po) otevírat sbor obci. Jak z noci kostelů udělat dny (alespoň neděle) sejití před Boží tváří. „Vyjít na ulici.“ Chodit s Hospodinem (Jako starozákonní Josef).

Tvořivě přistupovat ke své menšinovosti: Vědět o osobní nezastupitelnosti každého z nás, o potřebě osobního nasazení a vědomí poslání. Menšinovost má bránit před jalovým zaštítěním počtem „našich“. Riskovat vyslovení potřebného, nutného, byť třeba nepopulárního. Někdy prostě nahlas říci pravdu, ovšemže svou a proto k úvaze. Nekrčit se. Nebát se občanskosti. Nově naslouchat.

Z posledního třicetiletí mně zaznívá pokyn: Nestarat se jen o sebe.

Dlouhodobá perzekuce ČCE ještě dnes může oslaboval ochotu k přitakání na výzvu k plnému vykročení. Projevuje se slabost a rozpolcenost společenství z minulých dekád. Dodnes dorážejme sami na sebe, zdali jsme schopni a ochotni spolehnout na moc Boží. Na nejednom místě hledají hloučky východiska, jak přežít, udržet sbor, kazatelskou stanici. A přeci pozorujeme také občasné známky probuzení. Pomohou silní a zabezpečení slabým? Neuhýbejme plné odpovědnosti za svá jednání, za svá svědectví, za určitost a zřetelnost následování. Nelze věřit v zákrytu. Důvěra v Boží moc a pomoc má posilovat k sebevědomí života v odkrytosti před Boží tváří.

Jedním z projevů ochablosti církve bylo přitakání na restituční pokušení. Dodnes a natrvalo tápeme v otázce, jak se postavit proti majetkovým a finančním svodům. Plíživé následky skrývá klamné ulehčení ve starostech, jak se vyrovnáme s majetkovým a finančním tlakem samostatnosti. Cožpak neplatí „Pohleďte na ptactvo nebeské…“? (viz. např. Mt 6,19…) „Zabezpečení majetkem znamená nedůvěřovat Bohu, sobecké vlastnění oslepuje oči k potřebám a nouzím bližního. Nelze než uznat, že je to pravdivý pohled. Jmění, majetek, vlastnictví je člověku nebezpečné, neboť překáží plné lásce k Bohu a staví se do cesty lásce k bližnímu.“ (M. Hájek. Evangelium podle Matouše, výklad kap. 1–9)

Myslím, že v dobách kapitalistické totality nejde o jinou nežli společnou cestu, nejen v církvi a také i se společností, jejíž jsme částí. Jde o společné nesení břemen. Platí ne pokyn, ale přímo imperativ pomáhat chudým, chudším, příchozím, nastavujícím prázdné ruce (postiženým nepřizpůsobivostí nové době, nemocí a jinou neschopností, společenskou vyřazeností a exekucí). Rozhodnutí pomoci, zastat se, solidarizovat se, vyvádí obě strany, „mající i nemající“, z nouze a krizí. Přivádí také k rozpoznání, že máme usilovat o překonání rozdílu společenských vrstev. Mezi námi jsou chudí v potřebách a postiženosti a ti druzí (my všichni) jsou chudí duchem. Spolunesme chudobu faktickou a rozpoznejme svou vnitřní chudobu a netajme se s vážnou chudobou ducha. Spolupatřičnost otevírá cestu k lásce, která vyhání bázeň. Je to také cesta důvěry i víry, ne ve vlastní schopnosti a manažerskou dovednost, ale ve Tvůrce a Ochránce nás všech. Taková víra přenáší hory a dokáže porazit dnes nanovo rozpoznaného úhlavního nepřítele, kterým je majetek – mamon, dnešní Netvor, který si osobuje hýbat a řídit svět.

Ještě jednou opakuji: Navzdory naší nerozhodnosti a rozpolcenosti nám bylo před třiceti lety svěřeno zásadní zmírnění až ukončení dozoru a potlačování jednotlivců i společnosti jako celku a tím také církví. ČCE se stala svéprávnou a odpovědnou za své svědectví i svůj život. Ovšem desetiletí předešlého potlačování projevu církve hluboce poznamenala život jednotlivců i sborů i celku. Mám za to, že jsme jen váhavě a neúplně přijali novou situaci jako výzvu k otevřenějšímu přístupu k interpretaci Písma i všech dalších liturgických projevů včetně reakcí na vnější situaci (změny). Dodnes se některým zdá, že není třeba s proměnou světa a společnosti měnit i sebe sama. Velmi omezený, či těsně (zbožnostně) vymezený postoj a přístup ke světu a ke společnosti prozrazuje neochotu až neschopnost vykročit a být obecenstvím poutníků.

O čem krajina sní

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:51
O čem krajina sní Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:51 Petr Busínský Číslo 9/2019

O čem sní krajina?

O Volnosti?

O zdravých broucích?

O Změně?

A o čem sní různí, co krajinu obývají? Nevím… Já miluji Novohradské hory pro jejich divokou zapomenutou krásu, neuvěřitelné Ticho, téměř se rovnající snění. Ale o čem snily ti, již tam bydleli? Rozhodně ne o malém pomníčku, který se skrývá mezi stromy krásného, vzrostlého smrkového lesa. Ne o malém kameni, který tam usadili v devadesátých letech rodáci, že na tomto místě byla vesnice o 300 lidech.

A o čem sní jelen, který tudy prochází? O lani? Právě, o světě bez lidí? Spolu s mnohými o světě bez vlků?

Jaký asi byl sen o krajině těch, co neznali Zemi obchodů (Kaufland)? Jednou v životě jsem měl opravdu hlad. Kousek za polárním kruhem nám došly základní potraviny a cestou z nekonečné tundry zpátky k lidem byl můj sen jediný, byl to sen o jídle. Takhle se postupně sen lovců, sběračů, nomádů, prvotních zahradníků, těch žen, co našly odvahu zasadit semena v posvátnou zem, proměnil v nekonečné lány, po nichž se pohybují monstrózní traktory a kombajny, sejí, hnojí, ošetřují, sklízí, aby naplnily ten nejstarší a nejkrásnější sen o nasycení. Ano, nejhorší potravina není polská paštika, je to hlad.

Náš strach z hladu dozajista změnil sny mnohých z těch, co obývají či v různých podobách a skupenstvích sdílejí Zemi spolu s námi. O čem dnes sní voda? O panenské čistotě? Sní o dávných časech, kdy byla povětšinou čistou? Sní o březích plných divokých bylin, travin a stromů? O tlamách, tlamičkách, zobácích tvorů, kteří ji zdravou pily? Myslím, že toto snění ji nejvíce očišťuje a uzdravuje od nánosů pesticidů, herbicidů, vyčuraných ibalginů, cocainů, pervitinů, hormonálních antikoncepcí.

A o čem sní její plavci? Musí to být mocné sny, když stále ještě žijí v takovémhle či všelijak podobném mixu…

Díky za sny všech bytostí o Čisté vodě. Snad se díky jejich snům (a díky tomu, že mnohde přiložily ruku k dílu) zachovaly ještě průzračné studánky, prameny, prameniště…

Mnohde je ochránil les svou neprostupností, hory svou velikostí, bažiny svou nevysušitelností. Jejich Síla a Sen o vlastní síle stále ještě dokládá tu nekonečnou touhu po volnosti stvoření.

A mnohde ochránili zářivost vody a kousky divočiny sami lidé, ať už lesníci, skauti, brontosauři, trampové nebo přátelé a obdivovatelé zdravé krajiny.

Jsou místa a chvíle, kdy si připadám jako součást opravdového, dokonalého, nekonečného Proudu života, jsou to okamžiky, kdy si najednou připadám být částí celé krajiny i jejích snů. Teď se mi to stalo ve Slezských Beskydech. Koukal jsem na jednom nádherném kopci daleko do kraje, zafoukal vítr a celý nekonečný obzor se pokryl tančícími, zpívajícími, hrajícími barevnými bukovými lístky.

Pak celý zázračný obraz z bezčasí zmizel a mně došlo, že krajina sní sama o sobě, plná nekonečné Naděje.

Vytváříme multikulturní, multináboženskou a multipolitickou společnost

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:49
Vytváříme multikulturní, multináboženskou a multipolitickou společnost Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:49 Pavel Keřkovský Číslo 9/2019

Normalizační lži

Patřím k těm, kteří nepociťovali potřebu vzdát poslední poctu zesnulému Karlu Gottovi v Praze na Žofíně ani prostřednictvím televizního přímého přenosu z chrámu svatého Víta. Dosud se mi líbí jeho písně sinatrovské, semaforské (Kdyby tisíc klarinetů), popř. z dílny divadla Apollo. S počátkem politické normalizace (duben 1969) a po jeho návratu z emigrace, vyhandlovaném s komunistickými špičkami, se pro mne idol mnohých československých žen stal symbolem normalizačního marasmu, který on důkladně znásobil signováním anticharty a svým nesmlouvavým odsouzením nonkonformních umělců. Za svůj loajální projev vůči tehdejším mocnářům se po roce 1989 neomluvil, na rozdíl od Evy Pilarové a některých dalších. Spolu s jinými svůj podpis pod antichartou vysvětlil jako politickou nezbytnost, pokud chtěl setrvat činný ve své branži. Byl skutečně excelentním pilířem socialistické kulturní politiky. Podobně jako se neodmyslitelnou součástí socialisticko-komunistické kultury staly všechny řemeslně brilantní seriály scénáristy Jaroslava Dietla, v jehož filmech se „dobří komunisté“ vždy zasloužili o vyřešení všech potíží a konfliktů.

Umlčení – stále inspirující

Režisér filmu Díky za každé nové ráno vystihl přesně atmosféru normalizační doby připomenutím všudypřítomnosti slavičích písní slavného Karla. Tehdy se všemi póry do našeho těla vtíraly sladké písně. Slavík nadšeně pěl „korunou si hodím“ nebo varoval „já smůlu nosím“. Někdy posluchače zasypával zpěvnými banalitami „kávu si osladím o trochu víc, svý banjo naladím a jinak nic“. Velká část jeho normalizačních písní byly kvalitně zazpívané banality, navíc všudypřítomné až k neúnosnosti. Ale co vlastně vysílat, když ostatní byli umlčeni? Marta Kubišová („Ať mír dál zůstává s touto krajinou“), Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, hudebníci Marian Varga a Laco Déczi, šansoniérka Alena Havlíčková („člověk někdy cítí stesk jak varhany, že je lidský žití špatně napsaný“) či šansoniér Rudolf Pellar („a nemít nahnáno, ať z pánů nebo z ulice, jak vy pane Cyrano“) tvůrce písní Bohdan Mikolášek („na palebné čáře, já viděl jsem lháře, kteří jen řvou a křičí“), zpívající farář Svatopluk Karásek, farář a mluvčí Charty 77 Miloš Rejchrt, básník Ivan Martin Jirous-Magor, skupiny Plastic People of the Universe, Berani, Lídl & Velík („až přijdeš Pane znova na tenhleten svět, pak stáhnou svoje slova i kandidáti věd, uklizečky začnou zpívat hosana, a jejich šéfové taky“). Jmenovaní a desítky dalších měli po dlouhou dobu smůlu. Šansony, protestsongy a náboženské spirituály nebyly v médiích vítány. Nebyly dost lidově socialistické, aby povzbuzovaly k těm správným aktivitám, nebo se příčily ateistickému světovému názoru. Jazz si sice občas přišel na své, ale nesmělo ho být zas příliš, protože přišel z imperialistického západního světa, jak velmi dobře připomíná zdařilý televizní seriál Vyprávěj. Kdežto dechovkáři měli zelenou nejen na Vlachovce. Slovácké lidovky byly tolerovány, pokud nezněly příliš odbojně. Kremelský mráz polevil až ke konci 80. let. Jinak v médiích kralovali výhradně ti, kteří prošli sítem hudebních, a hlavně ideologických zkoušek před státními komisemi.

Kdo má být doceněn a následován?

Kéž by režiséři pohřbů se státními poctami a komisaři navrhující státní vyznamenání jednou vyznamenali z veřejnosti vyhnané loutkoherce (na svatém kopečku v Olomouci), divadelní herce včetně Vlasty Chramostové či vězněné recitátory neschválených autorských čtení, tvůrce samizdatů a samizdatové přepisovačky a přepisovače, tvůrce obrazů a výtvarných artefaktů, včetně land-artu, tvůrce duchovních písní, kazatele podzemní církve a faráře bez státního souhlasu, z nichž někteří byli potrestáni několika měsíčními a někteří několikaletými tresty. Pronásledování sice nepotěšili miliony posluchačů, ale vytvářeli svobodomyslnou kulturu a smysluplnou náboženskou literaturu. Dosvědčovali, že není fér opustit kvalitní repertoár, vytvářet či hrát výhradně bezproblémové kusy schválené státními komisemi, byť profesionálním způsobem.

Marasmus a odpor

V jednom televizním dokumentu, vysílaném v předvečer pohřbu, si zasloužilý umělec pochvaloval, že i ve velmi obtížných dobách měl to štěstí, že jezdil do zahraničí a písněmi rozdával radost západoněmeckým fanynkám a fanouškům. Opomenul říci, že to nebylo štěstí, ale důsledek dohody s komunistickou nomenklaturou. Komunistické špičky si přály, aby se Karel Gott, bratří Štaidlové a další vrátili ze zahraničí a pracovali pro socialismus. Během jeho vyprávění jsem si zavzpomínal, že ti méně společensky úspěšní tehdy toužili po gospelsonzích, spirituálech a neusilovali jsme o štěstí za každou cenu. Na biblických hodinách mládeže a na letních táborech jsme si občas zazpívali: „Přijde k tobě ďábel sám, abys před ním klek! Na to dobrou radu mám, vyzkoušený lék. Moc i slávu, světa říš, vše ti nabídne, ty mu na to odpovíš: ne, ne, ne. Kočku chtěla sežrat myš, dvakrát dvě je pět, tak nám to tu podepiš, otevřeš si svět. Však jsou slova, jak sám víš proutky čarovné. Ty jim na to odpovíš: ne, ne, ne.“ Zpívali jsme o tom, jakým autoritám jsme zavázáni, a bylo to i slovo do pranice, že marxistická poučka o náboženství, které je prý opiem, je zcela pomýlená a naivní. Proto jsme s chutí zpívali i refrén: „Čest dej, jen Pánu Bohu svému dej.“

Krach socialistické zákonnosti

Kvůli kdysi umlčovaným a trestaným a také díky některým odvážným farářům (pořadatelé besed s hosty z neoficiálních kruhů, třeba chartistických) a některým odvážným režisérům kamenných divadel a malých scén je zřejmé, že právě díky jejich aktivitám nebyl život v socialistické společnosti zase až tak schematický, sociálně sterilní, popř. téměř vydestilovaný do tekutiny bez chutě, barvy i vůně či zápachu. A křesťané snad kajícně přiznají, že některé teologicko-církevní špičky kdysi tvrdě vyžadovaly, aby se kázalo sterilně čisté evangelium bez příměsí solidarity s problémovými a umlčovanými. Lva prý není radno tahat za vousy, jak mi sdělil s převahou zkušeného a se shovívavým úsměvem můj českobratrsko-evangelický rádce a dozorce na prahu osmdesátých let minulého století. Slogan o lvu byla naivní církevně-politická lež, protože lva už nebylo za co tahat, jak prokázala Charta 77. Komunistického lva oholil zákon č. 120/1976 Sbírky zákonů. A naopak mezinárodní tlak zahalil lva hustou hřívou zákonem deklarovaných svobod a práv, která i pro něj byla závazná, ač on to vehementně odmítal brát na vědomí, a dál prosazoval pendrekovou socialistickou zákonnost strachu a poslušnosti. Socialistická zákonnost dovolovala poslušným konzumentům socialismu „kávu si osladit o trochu víc, svý banjo naladit, a jinak nic.“

Inspirující Zásady ČCE

Ti náboženští protagonisté, kteří postulovali apolitické jednání kazatelů, si nechtěli připustit platnost Zásad Českobratrské církve evangelické i v době normalizace (duben 1969 – listopad 1989). Zásady ČCE byly schválené 15. synodem v roce 1966, tiskem vyšly 1968. Mnozí na počátku 70. let opustili náboženskou konfesi, která je po několik let vyučovala civilně-náboženské odpovědnosti uvnitř právního státu, k čemuž ještě v roce 1969 vyzývalo provolání 19. synodu Synod svému národu (1969 – viz Cesta církve IX, Praha 2019). 11. února 1972 bylo provolání zneplatněno a Zásady ČCE odsunuty stranou. Podle Zásad ČCE má totiž křesťan ve své společnosti dbát na úroveň spravedlnosti a ryzost zákonů, protože jeho svědomí je zjitřené evangeliem. Proč někteří kazatelé opustili českobratrskou konfesi? Je stále možné se jich na to zeptat. Někteří dokonce tvrdí, že českobratrští chartisté a jejich sympatizanti nehráli fér hru. Ano, i po třiceti letech si stále dlužíme celocírkevní debatu o evangelijní odpovědnosti a legitimní českobratrské spiritualitě. Soukromé vzpomínání na letních církevních pobytech v přírodě by se mělo přetavit do celocírkevní debaty o minulosti, a tak zjistit, čeho bychom se nadále měli vyvarovat.

Milion chvilek a multikulturní společnost

Výše zmíněnými fakty bych se chtěl zapojit do debaty o Milionu chvilek, která probíhá na stránkách Protestanta, a to tvrzením, že teologickou legitimitu zakladatelů tohoto hnutí smíme vidět právě v jejich svědomí zjitřeném evangeliem, že tedy jejich snahy souznívají se Zásadami ČCE a chartistickým úsilím o spravedlnost. A že vhodnou formou – přiměřenou liberálně-demokratické společnosti – pokračují ve výchovně-mediálním zápase o větší spravedlnost a svobodu v naší multikulturní, multináboženské a multipolitické společnosti. Kultura, náboženství a politika jsou tři oblasti, v nichž by se měla zračit nadějnost, radostnost a férová spravedlnost života společnosti. Proto se Milionáři nechtějí stát fanklubem jedné strany. Neargumentují na demonstracích po způsobu fotbalových fanoušků jen pro své oblíbené mužstvo. Na celostátních i regionálních akcích přitahují a spojují členy různých stran a uskupení. Investigativně sledují mnoho kulturních, státně-správních i politických kauz, a tak se podílejí na vytváření veřejného prostoru a vybízejí regiony k vlastním řešením. A právě toto jejich politicky nedogmatické úsilí lze považovat za chvályhodnou liberálně-demokratickou devizu, jak připomínají i investigativní novináři v Deníku N. Nediktují nám hodnoty, jak to bylo obvyklé za totality. Nezásobují nás darmotlachovskými bonmoty, které demoralizují společnost a rozvracejí uznávané hodnoty mezinárodní politiky našeho státu. Miliony chvilek pouze skromně vytvářejí hřiště, na kterém svobodně mohou mnozí hrát, tedy mluvit, jednat, žít spolu s druhými a uskutečňovat své argumentačně probojované hodnoty a názory.

Pozn. red. K dokreslení názorů K. G. na odpovědnost občana může dobře posloužit článek T. Cejpa v Pt 5/2016 Die Begegnung Dr. Balabans mit Gott

Zápisníky Jiřího Němce

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:47
Zápisníky Jiřího Němce Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:47 Jáchym Gondáš Číslo 9/2019

Bez větší pozornosti recenzentů vydalo v roce 2018 nakladatelství Triáda knihu, která by rozhodně neměla zapadnout. Proto – trochu opožděně – připojuji alespoň několik řádků, které by snad mohly být pobídkou pro případné čtenáře.

Intelektuální a kulturní život v šedesátých letech a období normalizace by byl výrazně pustější krajinou, kdyby ho svou soustavnou prací nezúrodňoval jeden z tehdy nejvlivnějších hybatelů, Jiří Němec. Byl to především on, kdo stál za propojením vzdorovitých ekosystémů disentu a undergroundu. Nebyly to ale pouze tyto dva světy, které v roli citlivého tlumočníka dokázal provázat. Pozice na rozhraní mu byla vlastní také v prostředí církevní ekumeny, v mezioborových badatelských tématech nebo na pomezí vědy a umění. Dobové dokumenty i vzpomínky současníků opakovaně konstatují Němcovu obdivovanou erudici zasahující do mnoha oblastí, stejně jako jeho schopnost srozumitelně a otevřeně toto bohatství sdílet nejen s lidmi vzdělanými, ale také s těmi, kteří obvykle stojí mimo pole zájmu intelektuálů. Dosah Němcova působení je stěží vyčíslitelný. Odehrával se v živé sociální síti bohatých kontaktů s významnými českými umělci, přes slavné jirchářské ekumenické rozhovory a společenství Charty 77 až po trvale otevřenou domácnost rodiny Němcových a jejich bytové semináře. To vše nejen v době totalitní, ale také před-digitální.

V nápadném napětí k této mnohaleté živé aktivitě Jiřího Němce je až doposud velice skrovný výčet jeho publikovaných prací. Příčinou rozhodně není pouze to, že Němec byl více inspirativním diskutérem nežli typickým autorem obsáhlých monografií. Ostatně, v nejplodnější době jeho života byla jakákoli publikační možnost nemyslitelná. Ani po revoluci se ovšem s knihami Jiřího Němce pytel neroztrhl. Zmínit můžeme pouze dva svazky: Únos Európy, vtipný filosofický esej sepsaný ve spolupráci s Martinem Hyblerem vydaný v roce 1994 a Dopisy z Ruzyně z roku 2011. Vzhledem k tomuto přetrvávajícímu tichu je více než potěšující, že se nakladatelství Triáda odhodlalo zařadit do svého publikačního plánu desetisvazkovou řadu, která by zpřístupnila myšlení Jiřího Němce českým čtenářům. O pečlivou redakční práci na tomto počinu se stará Robert Krumphanzl.

Doposud vydané Zápisníky I zahrnují Němcovy poznámky z let 1960 až 1964 a umožňují tak sledovat vlivy, které na něj působily ve formativní fázi jeho života. Už od počátku je zřejmé, že se jedná o promyšlené texty, které počítají s případným zveřejněním. Redakce prozrazuje, že zápisky byly postupně upravovány a zpřesňovány. Přesto je výraznou součástí knihy také množství ryze osobních poznámek a drobných glos na adresu současníků či dobových událostí. Mezi hodnocením a domýšlením nových knih, filmů a rozhovorů se tak čtenář setkává také s obrazem rozvíjejícího se vztahu mezi Jiřím Němcem a jeho ženou Danou.

Jedním z velkých překvapení, které může četba této knihy přinést, je nahlédnutí do myšlenkové a vztahové hloubky a šíře, která jako by popírala dobu svého vzniku. Opět se tak potvrzuje, že ani nedostatek zdrojů a neradostné společenské okolnosti nevedou lidský život nevyhnutelně na mělčinu. Když k této inspiraci připočteme skutečnost, že velká část Němcových myšlenek zůstává dodnes podnětná a netriviální, bylo by chybou záslužné dílo přehlédnout.

Jiří Němec, Zápisníky I
Triáda 2018, ISBN 978-80-7474-236-1

Intelektuální rozštěpení Stefana Zweiga

Protestant - Čt, 10/31/2019 - 10:46
Intelektuální rozštěpení Stefana Zweiga Protestant Čt, 31/10/2019 - 10:46 Petr Pazdera Payne Číslo 9/2019

„Konečně první zpráva o vítězství ze Srbska, bohužel teprve z hranice.“
z deníku Stefana Zweiga, 1914

„Zmatení ducha se stávalo stále absurdnějším.“
Svět včerejška, 1942

Čerstvý nobelista Peter Handke, spisovatel Louis-Ferdinand Céline, filosof Martin Heidegger, reformátoři Martin Luther, Jan Kalvín…, to jsou jména intelektuálů, u nichž lze zažít nemalé zklamání z jejich politických postojů a z veřejně proklamovaného primitivního příklonu k národnostní či náboženské nesnášenlivosti. Nevím, co si o jejich hlupáctví na pozadí obdivuhodného díla jednoho každého myslet. Fakt je, že i dnes jsem rozčarován politickou orientací některých svých současníků; tak třeba jeden kamarád a citlivý básník začal v posledních letech nepokrytě obhajovat kremelskou politiku anebo něco tak nebásnického, jako jsou ruští motorkáři Noční vlci.

Nedávno jsem narazil na text Stefana Zweiga, který svědčí o tom, že i on, notoricky známý coby humanista, mimo jiné autor knihy s výmluvným názvem Svědomí proti násilí, propadl ve své době militantnímu nacionalismu. 19. září 1914 publikoval v Berliner Tageblatt text, v němž proklamuje, že kolektiv národa je mu bližší než jednotlivec. Vzhledem k přátelům ze znepřáteleného tábora se proto programově odebírá do mlčení. Článek se jmenuje Přátelům v cizině, svou formou připomíná otevřený dopis. Zde je jeho střední část:

Nezapomněl jsem, co jste pro mne znamenali a stále niterně znamenáte, ale v tyto dny nejsem již tím, kdo kdysi s Vámi sedával. Má podstata jako by se obrátila na ruby a to, co je ve mně německé, prostupuje veškeré moje city. Jsem stále schopen být k Vám spravedlivý, ale mám nevůli k tomu být nadále spravedlivý. Měřítka se proměnila, každý člověk existuje jedině skrze sounáležitost se svým národem. Nyní už to není moje věc, neznám žádné přátelství, nemohu znát jiné než přátelství k celému národu, má láska a má nenávist mi už nepatří. A existuji opravdu a plně pouze tehdy, jestliže se zříkám vás, jedinců: nejobyčejnější dolnoněmecký sedlák, který sotva chápe slova mého jazyka a rozhodně ne slova mého srdce, je mi v těchto hodinách bližší než vy, milí, jimž jsem tolikrát otevíral své city a vždy jsem byl přijat a chápán s porozuměním a důvěrou. Poslední ždibec německé půdy ve Východním Prusku je pro mě cennější než vaše města, jejichž krása a rozmanitá kouzla rozechvívala každé vlákno mé bytosti. Musím zapomenout na to, co jsem od vás přijal, abych lépe vnímal to co všichni ostatní Němci. Musím se vzdát ne vás a své lásky k vám, ale spíše sebe sama, a musím vyplít každou myšlenku, která nevyráží z velké německé setby. Nečekejte proto, že budu mluvit ve váš prospěch, že řeknu: Belgičani nejsou zákeřní vrazi a nemučí zraněné, takové věci se dějí ve společenské spodině, usazují se jako sedlina na dně v každém davu a ve víru událostí zakalí obraz celého národa. Že řeknu, že Francie je mírumilovná, a nyní jenom svedená, a že ne každý Angličan je proradný farizej, že se vyslovím proti oné vlně hněvu, jež se vzedmula v Německu proti jeho utiskovateli. Já vím, bylo by fér říct to nahlas, a vím, jak krásné je horlit pro spravedlnost. Ale pro krásu není v čase žádný prostor, a neplatí nic než krása činu a spřízněné ctnosti: odvaha, rozhodnost, víra. Ten, kdo se zatím nezapojil do boje, nesmí přinejmenším druhému v boji bránit, nesmí předhazovat požadavek lidskosti tomu, jehož hněv a chrabrost sledují jinou, nepochybně vyšší zákonitost, než je tomu u pouhého pozorovatele. V okamžiku, kdy voják tiskne spoušť, nesmí myslet na to, že jeho nepřítel nechtěl válku a že jeho žena a děti na něj doma s obavami čekají, a podobně celý národ musí niterně a živelně bez váhání nenávidět jiný národ, když ohrožuje smysl jeho bytí. A tuhle nenávist proti vám, přestože ji sám necítím, nechci mírnit, protože plodí vítězství a hrdinskou sílu. Teď není čas na individuální postoje, na osobní spravedlnost. Nečekejte tedy, ačkoli jsem vám tolik zavázán, že vám budu advokátem! Ctěte mé mlčení, tak jako já ctím to vaše, stejně tak bych mlčel, pokud byste povzbuzovali váš národ proti Německu. To, zač jsme si jeden druhému vděčni, nemůže být nyní bráno v potaz. Teď jde o všechno a národy neplatí slovy, ale zbraněmi: ponechme stranou svoji malou spravedlnost slov a obětujme svá přátelství vyššímu společenství, jehož osud se právě utváří. Zarážející je článek samotný, zejména s ohledem na autorovu humanisticky zaměřenou tvorbu, dvojnásob zarážející je, jak jej Stefan Zweig interpretuje s odstupem let. V knize Svět včerejška,a již Zweig dokončil před ukončením svého života v roce 1942, se lze dočíst, jak ohlížeje se zpět vidí sám sebe a své postoje ze začátku první světové války včetně Přátelům v cizině. Mimoběžnost obou stanovisek, ať už vědomá či nevědomá, je stěží pochopitelná.

… Abych učinil pravdě zadost, musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat.

… Téměř všichni v Německu, ve Francii, v Itálii, v Rusku, v Belgii poslušně sloužili „válečné propagandě“, a tím masovému šílenství a masové válečné nenávisti, místo aby proti ní bojovali.

… I ti nejmírumilovnější, nejdobrotivější byli jako opilí vůní krve. Přátelé, které jsem vždy znal jako individuality a dokonce jako duchovní anarchisty, se změnili přes noc ve fanatické patrioty a z patriotů v nenasytné anexinoisty.

… Že já sám jsem tomuto náhlému vlasteneckému opojení nepodlehl, za to jsem nikterak nemohl vděčit nějaké zvláštní střízlivosti nebo jasnozřivosti, nýbrž dosavadnímu způsobu svého života.

… Tu zbývalo už jen jedno: stáhnout se do sebe a mlčet, dokud si ti druzí horečnatě blouzní a běsní. Není to tak snadné.

… Po několika týdnech, rozhodnut, že se budu této masové psychóze vyhýbat, jsem se přestěhoval na jedno venkovské předměstí.

… Samo o sobě nepomohlo, že jsem se stáhl. … Napsal jsem článek s titulem Přátelům v cizině, kde jsem se přímo a ostře distancoval od nenávistných fanfár těch druhých, vyznal, že všem přátelům v cizině, jakkoli nyní spojení bylo nemožné, chci zůstat věrný… Jen jedna jediná věta – „nechť zvítězí kdokoli“ – padla za oběť cenzuře.

… O čtrnáct dnů později, už jsem na ten článek téměř zapomněl, jsem našel dopis opatřený švýcarskou známkou a ozdobený razítkem cenzury a už podle důvěrně známých tahů písma jsem poznal ruku Romaina Rollanda. Musel ten článek číst, neboť psal: Non, je ne quitterai jamais mes amis (já své přátele nikdy neopustím).

… V Mercure de France polemizoval jeden z mých francouzských přátel proti mému článku Přátelům v cizině, ale tím, že ho v předstírané polemice otiskl přeložený do posledního slova, propašoval jej šťastně do Francie a každý ho tam mohl číst.

Zweig, Stefan: Tagebücher, Frankfurt 1984;
An die Freunde im Fremdland,
https://www.asymptotejournal.com/nonfiction/stefan-zweig-to-friends-in-foreign-land/german/;
Svět včerejška, Torst 1994

Chceme proměnit vnímání a pojetí politiky

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:42
Chceme proměnit vnímání a pojetí politiky Protestant Út, 01/10/2019 - 15:42 Benjamin Roll Číslo 8/2019

Rozhovor s Benjaminem Rollem

Minulý týden státní zastupitelství potvrdilo, že zastavuje trestní stíhání proti Andreji Babišovi. Trestní stíhání premiéra kvůli dotačnímu podvodu bylo jednou z příčin, které lidi mj. vyháněly do ulic na demonstrace Milionu chvilek. Nebere toto rozhodnutí vašim aktivitám půdu pod nohama, resp. „nevyventilovalo“ energii, se kterou jste doposud pracovali?

Je možné, že mezi mnoha lidmi to takto je, ale soudě podle reakcí, jež čteme v mailech či na facebooku, to rozhodnutí způsobilo především rozhořčení a deziluze vzhledem k očekávání, jak případ dopadne. Nicméně, argumenty zveřejněného odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou natolik chatrné, že to naopak může udržet atmosféru oprávněnosti dalších požadavků, v tomto případě minimálně vyjasnění, jak se k tomuto rozhodnutí došlo. Protože pochybnosti kolem tohoto případu jsou – minimálně od zprávy OLAF, podle níž o dotační podvod šlo – tak závažné, že ledabylé vyjádření, že v případě Čapího hnízda šlo o malý podnik (byť nerozporuje, že vazby na Agrofert tam byly), nedostačuje. A tím pádem chceme spolu s veřejností požadovat vysvětlení.

Od koho?

Od státního zastupitelství. Martin Erazím tu zprávu vydal, a státní zastupitelství by proto mělo dbát na to, aby to veřejnosti bylo řádně vysvětleno.

Přemýšleli jste v téhle chvíli o tom, která jiná témata jsou do budoucnosti pro Milion chvilek důležitá a nosná?

Po celou dobu, co fungujeme, jsme nezdůrazňovali pouze tuhle otázku. Dál trvá skutečnost, že AB je ve střetu zájmů, a to jak v případě propojeného vlivu na firmy Agrofertu a na státní dotace, tak v oblasti médií: je to politik, a přitom vlastní největší mediální dům v ČR. Věcně se dá kritizovat politika vlády, která je nesystémová, a i když se tváří, že řeší sociální problémy, daleko spíš problémy působí, např. ve státní sociální politice. Skandální je přístup k životnímu prostředí. Zároveň – podle J. Kmenty – vzrůstá tlak, který na AB vyvíjí Miloš Zeman, za nímž jsou zájmy, které má v Rusku či Číně Kellner atd. Tohle všechno představuje závažné otázky pro nejbližší roky naší společnosti. Na tato témata se dá nadále upozorňovat. A byť to v tomto případě vypadá, že trestní stíhání je zastaveno (uvidíme, jak to dopadne, policie navíc vyšetřuje další věci, např. daňové úniky Agrofertu), témat neubývá, naopak. A teď se vlastně prohloubilo podezření, jež trvá nejpozději od dubna, kdy jako ministryně spravedlnosti nastoupila Marie Benešová: Jaký je vztah mezi AB a státním zastupitelstvím. Komentátoři navíc zmiňují, že AB by prospělo, kdyby se očistil až před soudem.

Teď na něm zůstává nevyjasněné podezření, že ovlivnil svou vlastní kauzu.

Zmínil jsi P. Kellnera. Hrozí u nás riziko „oligarchizace politiky“ – že ti, kdo mají nadprůměrnou ekonomickou moc, podle svých hospodářských zájmů ohýbají i politiku konkrétních zemí?

Je to velký problém, a netýká se jen A. Babiše či P. Kellnera, ale i dalších, kteří chodí za politiky a prosazují své zájmy.

Jak na to chcete jako „pouhá“ občanská iniciativa reagovat?

Myslím, že na to už reagujeme. Souvisí to totiž s tím, jak je politika u nás vůbec vnímaná. My nejsme pouzí „antibabišovci“, chceme proměnit vnímání a pojetí politiky ve společnosti – minimálně v tom, aby si lidé uvědomili, že mají spoluzodpovědnost za to, jak se to vyvíjí. Babiš sází na to své „vy se nemusíte starat, já to zařídím“. A právě tenhle přístup chceme změnit. Proto např. nechceme jít sami do politiky – ale „zespoda“ podpořit rozvíjení aktivity a upozorňovat na problémy. Kdybychom do politiky šli, byl by to signál „my to teď vyřešíme“. Ale my chceme, aby se vytvořila živá občanská společnost, ze které potom mohou vyrůst politické osobnosti. A pokud by se na tomto základě potom seskupila určitá politická síla, mohla by změnit podmínky (či reagovat) i na oligarchické tlaky a ohýbání politiky.

Ale je to hlubší otázka, související s tím, kam až sahá vliv těch nejbohatších, koho všeho si mohou zaplatit… a zda a jak v takovém prostředí obstojí někdo jiný.

Během jarních demonstrací jsem z úst mnoha řečníků slyšel spíš nostalgii po „devadesátkách“, jako by to byla zlatá éra svobody a demokracie, kterou nám Babiš zkazil. Nechybí reflexe toho, že právě z těch devadesátkových poměrů Babiš vyrostl jako ukázkové ovoce?

Myslím, že jsme se to při organizaci demonstrací na rozdíl od jiných snažili tematizovat, i když by to někdy chtělo víc. Člověk musí počítat s tím, koho má na demonstracích před sebou – a my tam máme řadu lidí spjatých se 90. lety. Z čehož plyne opatrnost ve formulacích. Snažíme se zahrnout všechny, a jakmile člověk řekne něco konkrétnějšího, nastane odliv, kritika… Ale toho bychom se neměli bát. Vzpomínám, že právě tohle zmiňovala Apolena Rychlíková a úspěch mezi demonstranty moc nesklidila – ale mně přišlo důležité, že právě tohle zaznělo. Snaží se to zmiňovat i Mikuláš Minář – že sám tehdejší přístup k občanské společnosti i pojetí politiky, jaké nastavil Václav Klaus a po něm Miloš Zeman, Babiš už jen zdokonalil.

Málo se akcentuje, že Babišův úspěch – minimálně v prvních volbách – byl založen na oprávněném pocitu voličů. Deziluze z politiky, která tehdy vládla, nahnala lidi Babišovi do náruče. Problém je, že Babiš s tou problematickou stránkou zdejší politiky byl a je celou dobu spojený, navazuje na ni. Je stejný typ bezzásadového pragmatika. Při prvních prezidentských volbách poukazoval na M. Zemana jako na příklad korupce, která se tu rozmohla, a byla to pravda, a na základě kritiky ODS a ČSSD vlastně uspěl. Ale vzápětí otočil, protože se mu hodilo být Zemanův spojenec, a v druhých prezidentských volbách už mluvil jinak. Dokázal hrát na notu, která fungovala, ač je celou dobu úplně stejný jako ti, které kritizuje. A horší než oni je v tom, že naprosto nemá cit pro demokratické mechanismy. Ti předtím si aspoň hráli na to, že demokratická pravidla dodržují, kdežto Babišovi je to jedno. On těm pravidlům možná ani nerozumí, protože ho jen zdržují.

Jestliže ovšem určitá víceméně pevná část společnosti volá po vládě někoho, kdo to za nás vezme do ruky a vyřeší – nepředstavuje to limity aktivitám Milionu chvilek i jejich rezonanci ve společnosti – protože lidé na volání po větší občanské angažovanosti vlastně vůbec nejsou nastavení?

Je možné, že to tak je. Např. z rozhovorů, které s voliči ANO dělá Respekt, vyplývá, že Babišovy problémy vnímají, ale zároveň si říkají, že on to umí a nikdo lepší není… Ale i když je tento pocit mezi lidmi rozšířen, neznamená to, že bychom se neměli snažit nabízet alternativu. Lidé si z našich velkých demonstrací odnáší zásadní pozitivní zkušenost. Vidí, že nehrajeme na notu agrese, ale snažíme se být konstruktivní. A tyto důrazy se díky nim mohou dostat k dalším. My sami přímý dosah k voličům AB nebudeme mít nikdy. Ale lidé, kteří se našich akcí účastní, jim mohou dosvědčit, že ty akce nejsou o křiklounech, kteří jen nadávají, a že jde o něco konstruktivního.

Souvisí s tím i strategie, kdy jste střídali akce ve velkoměstech s akcemi na venkově?

Rozhodně. Sice to nebylo plánované, chtěli jsme si původně oddychnout a jen vyjet „na venkov“. Ale už předtím nám bylo jasné, že regiony jsou velice důležité. Při předchozích protestech M. Zeman i A. Babiš v regionech říkali „to je ta Praha, ať se tam ti inťoušové a kavárnící vykřičej“. A tuhle představu se podařilo zbořit. Tři sta obcí se nám přihlásilo, že udělají akci Milionu chvilek. A to je podle mne zásadní. Sám jsem byl v Jeseníku i v menších obcích. A místní tu viděli – tady u nás se sešli lidé, kterým současný stav společnosti vadí, a tím se jim daleko hmatatelněji zpřítomní, že tu existuje problém.

Kdo nesleduje média nebo jim nedůvěřuje, nemusí tušit, že tu nějaké problémy jsou. Ale osobní zkušenost v místě přece jen provokuje začít o těch věcech přemýšlet. Otázkou samozřejmě je, jakým směrem se to přemýšlení bude dál ubírat. Ale v hodně lidech to vzbudilo otazníky, co se to vlastně děje.

Nezůstává ale AB přece jen hlavním ohniskem společenské debaty, takže i vám znemožňuje zásadněji uchopit témata jiná a možná naléhavější?

To je pravda. Třeba naši akci Kroky pro demokracii (28. září) jsme původně chtěli pojmout jako první krok k překonávání rozdělení společnosti, prostě podtrhnout význam občanské soudržnosti a aktivních lidí pro demokracii. Nakonec se to zase stočí k Babišovi, protože to je teď akutnější…

Pozorujete po té jarní etapě demonstrací nějaké ovoce?

Rozhodně v dosahu, který máme. Lidé z menších obcí s námi začali komunikovat, vyzývají ke konkrétním krokům, nebo se zajímají, co řešíme. Vznikají aktivní buňky – buď v podobě vlastních spolků nebo se hlásí k Milionu chvilek. Znamená to, že něco se probudilo, a to je úspěch.

A máte přehled o tématech, která tam, v těch „buňkách“ lidé řeší? Zda je to jen kultivace naštvání na AB, nebo je to i něco konstruktivního, „pro-demokratického“, nejen anti-babišovského?

Myslím, že se podařilo zapnout přemýšlení o společnosti i pozitivním směrem, i když lidi na náměstí samozřejmě vyžene především ta negativní emoce. Během návštěv jsem si všiml, že lidé akcentují i svá lokální témata, která by jinak zůstala upozaděna. Hodně řeší otázky životního prostředí. Lidé z menších obcí zkrátka pochopili: I my můžeme něco udělat a nemusíme se bát vylézt na ulici. „Před rokem jsme tady byli čtyři, dneska je nás devadesát,“ říkali mi. Podařilo se zbořit jejich strach. Ne z toho, že by se jim něco stalo, ale jak se na ně budou ostatní koukat. A to je podle mne hodně důležité.

Přetrvává tedy stále „postnormalizační apatie“, pocit, že se nedá, nebo nemá cenu nic dělat?

A to se v mnoha lidech snad podařilo zlomit – i když uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Pokud se v dohledné době nezmění k lepšímu, zda to tu chuť něco dělat v lidech zas neubije. Pokud jde o Milion chvilek, doufám, že ne – a proto vidím jako důležité, že nestojíme na odporu k Babišovi, ale na odpovědnosti za demokracii – což bude vlastně potřeba trvale. Nenastane chvíle, kdy si budeme moci říct, teď můžeme jít spát. Kdybychom stáli jen na odporu k Babišovi, stačilo by, aby odstoupil, a my nebudeme mít co dělat… a kdyby neodstoupil, tak vyhoříme po půl roce neúspěchů. Ale on není to hlavní a tak můžeme pokračovat i navzdory jeho aroganci.

Milion chvilek jste zakládali jako studenti. Hraje ve vaší motivaci roli i odlišná generační zkušenost?

Řekl bych, že hraje, i když ve spolku nejsou jen mladí lidé – navázali se na nás např. lidé se zkušenostmi z r. 1989 nebo právě z oněch 90. let. Ale v první vlně – jako Chvilka pro Andreje – to byla vyloženě studentská iniciativa. A i ten úspěch byl do značné míry dán tím, že jsme byli neokoukané ksichty. Byla tady řada různých iniciativ, v nichž se objevovali stále stejní lidé, kteří usilovali o něco pro-demokratického. A teď přišel někdo nový – navíc jsme to pojali trochu jinak. Rezonovalo to, možná i určitou shodou okolností – byly volby, probíhaly demonstrace proti Ondráčkovi, které dělali jiní mladí lidé, ty skončily úspěchem – a tahle nálada pak nás vynesla do této role.

Hraje roli i vědomí, že svobodné demokratické poměry, do nichž jste se narodili, nelze brát jako samozřejmost?

Nevím, jak to má Mikuláš. Ale já si to, že žiju ve svobodné zemi, uvědomuji a zároveň to konfrontuji se zkušenostmi svých rodičů, kteří o tom se mnou hodně mluví. Táta byl mánička, máma evangelička, pohybovali se v „pološedé zóně“ a třeba nechodili volit. Mluví se mnou o tom, jak dobu komunismu zažívali, a ta zkušenost je pro mne hodně cenná. Zároveň s tím souvisí zkušenost církve, v níž vyrůstám a chci působit. Jsou pro mne důležité příběhy lidí, kteří se hodně angažovali, byť je to stálo třebas to, že nemohli dělat své původní povolání, ať faráři či laici, a že nebyli přijímaní a podporovaní ani církví. Ale jejich svědomí je takhle vedlo. A v evangelické církvi má tenhle způsob vnímání společnosti vlastně určitou tradici. A to mne nese i v mé zodpovědnosti.

Zabýval ses do větší hloubky např. evangelickým disentem nebo novou orientací?

Nezabýval jsem se tím odborně, ale když jsem končil gymnázium, dělal jsem maturitní práci o historii strašnického sboru ČCE a normalizace mne zajímala nejvíc. A mým farářem byl Pavel Klinecký, který mne odkazoval na další lidi a jejich příběhy.

Jak hodnotíš současnou situaci – pokud jde o témata, na něž je potřeba upozornit? Kde vidíš ohrožení určitých svobod či demokratické rozpravy?

Vidím dvě roviny. Jedna, co se fakticky ve státě odehrává: vliv AB, potažmo Miloše Zemana a zahraničních mocností za ním, který se šíří do státní správy a jejích institucí. Babiš dosazuje všude svoje zaměstnance, nikoli skutečné osobnosti z oboru, sám nerozumí partnerství a dialogu, ale buď šéfuje podřízeným, nebo lidi vnímá jako své nepřátele. Tenhle přístup i způsob faktického užívání moci mi přijde nebezpečný. A ve společnosti mi připadá nebezpečná hysterie a vyhrocenost v řadě témat, která nejsou zase tak zásadní.

Konkrétně?

Třeba konflikt mezi liberalismem a konzervativismem. Jde leckdy o praktické věci každodenního života – naznačí se, že by se mohlo něco liberalizovat a reakcí je hystericky vypjaté ochranářství: hlavně ať se nic nemění! A to budí nebezpečné emoce. Anebo doznívající migrační krize – vyhrocený jazyk, který někteří politici začali užívat, a emoce, které vzbudili – to mi přijde hodně nebezpečné. Okamura měl najednou 9 procent a oživl nacionalismus, o němž se zdálo, že už dvacet let nemá co říct. A zároveň politici, kteří takto působí, si to ve skutečnosti nemyslí – nejsou to ideologové, ale pragmatici, kterým je jedno, co ve společnosti vyvolají. Jen toho využijí, aby sami získali víc a víc moci. Tedy mocenský cynismus a pragmatismus, šíření vlivu za každou cenu pomocí různých taktik i peněz a do toho probouzení nenávistných démonů v lidech – tahle témata mi připadají závažná, o to víc, že jsou celosvětová. Amerika je naprosto rozdělená, Velká Británie také, a svým způsobem se takto rozpadá celý západní svět, k němuž ještě pořád nějak vzhlížíme, byť to není tak závažné jako v Maďarsku nebo Polsku, kde to autoritáři už mají pevně v rukou. A bude hůř.

Samozřejmě je otázka, jakou roli v tom má ruská dezinformační kampaň a fake news, které právě tuto nedůvěru šíří. A když se obloukem vrátím k nám domů – vlastně obrovská nedůvěra lidí v cokoliv: v druhé lidi, v instituce, ve zprávy, ve stát jako takový. A to, co se stalo teď (čím jsme začínali rozhovor), je další ranou důvěře lidí v právní stát.

A tak ještě otázku, která s důvěrou souvisí – co řekneš na otázku, kde se berou peníze na vaše „mega akce“?

Máme transparentní účet, kde se mohou lidé podívat, kdo přispívá. Pak máme ještě platební bránu, která není veřejně vidět, ale ve výroční zprávě budou zveřejněné tyto příjmy a výdaje. Přes platební bránu jdou věci na dlouhodobou činnost, např. placení lidí, kteří jsou ve spolku zaměstnaní. A z transparentního účtu platíme jednorázové výdaje za letáky, demonstrace, facebookovou propagaci atd. To jde dohledat – a je to věc, která mne nejvíc překvapila, kolik běžných lidí nám posílám malé dary po stovkách či tisícikorunách. Už tolik lidí poslalo tolik darů, že z nich teď spolek může fungovat. Zaplatili jsme Letnou, která stála přes milion, a máme dost peněz na další Letnou a alespoň dvouleté fungování. Pokud bychom chtěli fungovat dlouhodobě, muselo by se financování systematizovat, ale teď víme, že můžeme fungovat do příštích parlamentních voleb. Podezření se objevují, ale dají se snadno vyvrátit. Navíc teď rozhodl soud, že se premiér musí omluvit kvůli pomluvám, že demonstranti jsou placení. Není to důležité jen kvůli paní Filipové, kterou obdivuji, že do žaloby premiéra po pomluvu šla, pomluva – i rozsudek se týkají každého, kdo na těch demonstracích byl.

Otázky kladl a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina

Rozhovor vznikl 17. 9. 2019, před zveřejněním 90stránkového zdůvodnění přerušení trestního stíhání AB na stránkách MSZ.

Porušování demokratických principů

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:33
Porušování demokratických principů Protestant Út, 01/10/2019 - 15:33 Pavel Keřkovský Číslo 8/2019

Návrh ministryně Benešové, aby v pětičlenné komisi, vybírající vrchního zástupce, byli tři členové z ministerstva spravedlnosti, navazuje na zastaralé právní myšlení, které si osobovalo, že moc výkonná zasahuje do moci soudní a též do správních struktur všech institucí, včetně církví. Totalitní juristé po roce 1948 ničili promyšleně demokratickou právní kulturu, jak rád svým straníkům připomínal ministr Alexej Čepička, za něhož někteří válčili, ale jak vyprávějí jiní pamětníci než filmoví, nebyla to vždy zas tak velká sranda.

Výkonná moc v osobě ministryně Benešové se svévolně začíná vměšovat do organizačně správních záležitostí státního zastupitelství. Podobně komunisté ovládali církevně správní záležitostí nařízením o udělování předběžných státních souhlasů pro kandidáty do volených církevních funkcí, tj. pro synodního seniora, jeho náměstka i třetího člena a pro náhradníky. Vedení církve muselo ministerstvu zaslat seznam kandidátů. Po jejich prověření dostalo církevní vedení ujištění, že budou-li zvoleni, mohou zastávat své funkce. Členové konventů a synodů samozřejmě mohli navrhnout libovolné kandidáty, ale vedení církve dalo do církve echo, s kým se může počítat. To bylo považováno za „realistický“ přístup k věci. A bojácná církev jednala a volila „realisticky“. Jen za pražského jara, a jednou i za totality se zdařilo prosadit kandidáty, kteří v předběžném seznamu nebyli. Archiv ministerstva kultury obsahuje protokoly s posudky o udělování předběžných státních souhlasů a jsou k nahlédnutí.

Zatím nejsme v situaci, kterou s humorem sobě vlastním popisuje Komenský, volá-li v Labyrintu světa a ráji srdce, že vše je absurdita nad absurditu, marnost nad marnost. Zatím naše soudy a zastupitelství pracují celkem spravedlivě, ač fungování pana zástupce Šarocha vyznívá absurdně. Komenský volá, pohleďte, jak nedokonale fungují soudy. Jak by ne, když prokurátory jsou Pochleba a Darmotlach. Svědkové jsou Kleveta, Lež a Podhled. Nejvyšší sudí se zove Takchcimít, a další soudci jsou Svárurád, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober či Ledabyl.

Pokud by se skutečně stal časem státním zastupitelem nějaký Osobolib či Ledabyl, pak to bude s naší justicí zlé. Někteří lidé si dnes myslí, že se vlastně nic moc neděje. Je to prý jen takový menší spor mezi Pavlem Zemanem a Marií Benešovou, a nás hrátky lidí nahoře moc nebaví. Lhostejnost ovšem zapříčiní, že se lidé soudů začnou zase bát jako za všech totalitních režimů. Budou správně tušit, že již samotná žádost o nápravu křivdy či podání petice občanů se může obrátit proti žadatelům, jak častokrát zakusili signatáři Charty 77 a další jiní. Navíc budou postiženi mediální a pak i soudní Klevetou a Pomluvou. A bude hádankou, co s tím udělá vrchní soudce Takchcimít, protože ten si vždy myslel a myslí, že ho neváže žádný zákon. Tak asi jako našeho dnešního svévolného presidenta – Darmotlacha.

Kázání Johna Butterfielda

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:31
Kázání Johna Butterfielda Protestant Út, 01/10/2019 - 15:31 John Butterfield Číslo 8/2019

Čtení: 2. Královská 5,1–14
Text: Lukáš 10,1–11.16–20

Je skvělé být zde dnes s vámi. Díky za pozvání kázat. Přináším vám pozdravy ze seniorátu Orkneje a ze sboru Skotské církve ve Stromness. Orkneje jsou skupinou ostrovů na severu Skotska. Ostrovy přitahují mnoho návštěvníků bohatstvím archeologických památek. Je to zajímavé místo k životu i k práci, a má dobrého ducha soudržnosti.

Slyšeli jste někoho, jak říká: „Nemůžu věřit, že řešení je tak jednoduché. To nemůže fungovat?“ Jsme od přírody podezřívaví a zdráhaví dělat věci, pokud se nám zdají být příliš prosté. Když vypadají jednoduše. Naučili jsme se věřit, že když je něco příliš dobré na to, aby to byla pravda, pak to pravda nejspíš není. A něco podobného se děje v našem dnešním čtení ze Starého zákona.

Je to příběh o uzdravení Námana ze 2. knihy Královské. Služebníci se ptají Námana, proč má problém s jednoduchým řešením, které mu bylo dáno a které se Náman zdráhá přijmout: Boží uzdravení za Božích podmínek. Služebník se jej ptá náramně trefně a jde přímo k věci: „Kdyby ti prorok Elíša přikázal udělat něco složitého, cožpak bys to neudělal? Tím spíše, když ti řekl pouze: Umyj se a budeš čist.“

Z našeho starozákonního čtení víme, že Náman byl vysoký armádní generál. Muž s velikým jměním, s velikou mocí a velikým vlivem. Král mu naslouchá, vojáci jej mají v úctě a on sám v sobě nosí velkou sebedůvěru člověka, který očekává, že se věci budou dít podle jeho vůle.

Představte si tu hrůzu, když pocítil, že má lepru. Malomocenství – bolestivé, oslabující, společensky izolující onemocnění. Představte si ten šok, když zjistil, že žádný z jeho prostředků nedokáže obnovit jeho zdraví. A když se ocitne odkázán na lékařskou pomoc služebnictva – dítěte, navíc židovského, a ještě k tomu dívky a otrokyně. Představte si to rozhořčení, jaké pocítí, když se objeví u dveří slavného proroka Elíši s karavanou stříbra, zlata a parádních oděvů, jen aby ho ten starý prorok poslal pryč, aniž by vyšel ven si s ním promluvit. A kam je poslán? K řece Jordánu, ke kalnému potoku, aby se tam vykoupal.

Chápu, proč je Náman v tomto příběhu velmi naštvaný. Chápu, proč téměř odloží naději a skoro se vydá domů, nenávidě proroka, proklínaje malomocenství a hýčkaje si své pochroumané ego.

Ale stejně jako Námana i mne zarazí otázka jeho služebníků: „Kdyby ti prorok přikázal udělat něco složitého, cožpak bys to neudělal?“ Jak vidno, tihle služebníci znají svého pána dobře. Samozřejmě, že by to udělal! Vědí, že se jejich pán rád předvádí. Vědí, že chce získat uzdravení. Vědí, jak hodně si on sám cení své odvahy, statečnosti, svých schopností, své inteligence.

„Tak proč neučinit tu snazší věc?“ nepřestávají se ptát služebníci. Copak není ta snazší věc snazší?

ALE ona není. Až příliš často pro nás křesťany dělat to „snadné“ není vůbec snadné. Připadá nám to nemožné. Proč? Protože snadná věc pohoršuje naše vnímání. Pokořuje nás. Odzbrojuje nás. Zpochybňuje nás. Vzbuzuje v nás pocit lacinosti, prostoduchosti a zranitelnosti. Copak my nevěříme v Boha? Upřednostňujeme oslňující zázraky. Božské zákroky, díky nimž vypadáme dobře. Složité zkoušky, které prokazují naši duchovní hodnotu. Pochopitelně, chceme se zapotit, zápasit a předvést se. Pochopitelně chceme vzhlížet k věcem, které vypadají mimořádně a svatě.

Námanův příběh nás ale učí, že ty nejvíce oslňující zážitky nejsou nutně místem, kde spočívá svato. Útrapy kvůli útrapám nepřinášejí Boží uzdravující přítomnost. Někdy Bůh působí skrze to, co je „snadné“. Co je jednoduché. Co tiše čeká přímo před námi.

Je to celkem zábavná scéna – představte si ji: Sundej si zbroj, říká Bůh Námanovi, přestože lidé ho sledují. Nyní vstup do kalné vody. Ano, zavání. Ano, musíš sestoupit až dolů. Ano, je to vlažné. Jdi do toho. Úplně? Úplně! Nyní se umyj. Dobře, umyj se znovu. Nyní se znovu umyj. A znovu a znovu a znovu a znovu. Myj se, dokud nebude řekou nadobro smyta tvá potřeba koupit si nebo vydělat nebo ovlivnit nebo vynutit nebo manipulovat nebo ovládnout cestu do mé léčivé přítomnosti. Pusť k vodě všechny těžkosti. Vyber si snadnou věc.

Můžeme si myslet, že Bůh má zájem pouze o velké skutky, o důležité věci, o věci, které se nám obtížně dělají a které mohou dělat jen ti nejoddanější a nejskvělejší učedníci. Ale není tomu tak. Každý z nás může být vlídný k člověku, se kterým nesouhlasí. Každý z nás může přátelsky pozdravit někoho, kdo vypadá smutně. A můžeme se usmát – nic nás to nestojí a je to velmi jednoduché, ale může to povzbudit toho, kdo má špatný den. Možná nemáš pocit, žes toho udělal moc, ale tyto drobné, snadné věci jsou důležité. A mohou mít dopad větší, než můžeme kdy vědět.

Dostáváme se ke čtení z evangelia. Zde to zdánlivě vypadá opačně. Ježíš dává učedníkům pokyny, jak jít na misii. Zde tomu není tak, že úkol je příliš snadný, abychom si mysleli, že ani nemá cenu. Naopak – úkol se zdá být tak obtížný, že se až zdráháme začít. Ta nejobtížnější věc – neberte si s sebou věci, které vám usnadní život. Kristovy pokyny neposkytují návod, jak zajistit, aby úkol byl snadný. Neberte si mošnu ani obuv… Bez mošny, to znamená bez peněz, (bez oběda), bez mapy k nalezení cesty, žádný spacák nebo stan nebo kotlík na vaření čaje. Žádné boty pro ubohé nohy… Prostě jděte tací, jací jste, s tím, co máte. Buďte sami sebou a jen sami sebou a rozsévejte pokoj. Jenže možná, že tenhle Ježíšův požadavek věci neztěžuje, nýbrž usnadňuje. My rádi věci komplikujeme a očekáváme, že věci budou komplikované.

Jinak řečeno, úkol, který Ježíš dal sedmdesáti, je těžký, protože je snadný. Ve skutečnosti je tak snadný, až se zdá být v rozporu jak s kulturou, tak se vším očekáváním. Je tak snadný, až nás dělá ostražitými, podezřívavými a cynickými. Jaký je ten úkol? Úkolem je žít jednoduše a zranitelně. Úkolem je spoléhat se na milost a pohostinnost druhých. Úkolem je zůstat na jednom místě – setkat se, zapojit se a jít do hloubky. Úkolem je žít jako hosté, sdílet svou víru s ostatními, kteří jakoby byli našimi hostiteli, lidmi, na nichž závisí naše strava a přístřeší. Úkolem je mluvit o míru od počátku do konce. Úkolem je vstoupit do lásky. Úkolem je věřit stále v hojnost a blízkost Boží péče. Spoléhat se na Boha a nebát se věcí, které nás znepokojují.

V tomto ohledu jsme na tom všichni špatně. Všichni máme rádi věci pod kontrolou. Máme rádi plány, které fungují. Jasnou cestu před sebou, která nás povede…

Později, když učedníci vykonali, co od nich Ježíš žádal, a oni se k němu vracejí, jsou naplněni radostí. Když oni popisují všechny zázraky, kterých byli svědky, když my děláme to, co od nás Ježíš žádá, a putujeme po té „snadné“ cestě zranitelnosti, pokory a šíření pokoje, tehdy se ďábel třese. Zlí duchové se hroutí. Svět se mění. Boží království přichází.

Je úžasné, jak často si křesťanský život zbytečně komplikujeme. "Ale co chce Bůh, abych dělal?" ptám se. Co je Boží vůle? Jak mám slyšet Boží hlas a rozeznat Boží plán?

Jsou odpovědi opravdu tak těžké? Spravedlnost. Láska a milosrdenství. Chodit v pokoře. Modlit se, naslouchat, učit se a milovat. Lámat chléb, pít víno, nést břemena, dělit se o pokoj. Milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší, myslí a silou. Milovat svého bližního jako sebe. Tímto způsobem zažijeme vstup Božího království do našeho světa.

Naše kultura utváří náš smysl pro to, kdo jsme a čeho si vážit. Jak uvádí teolog Marcus Borg ve svých spisech, ústředními hodnotami naší kultury jsou „tři A“: přitažlivost, úspěch a blahobyt. (Attractiveness, achievement, affluence.) S těmito hodnotami se často dostává do rozporu naše osobní křesťanství. Naše křesťanská totožnost by měla být více určována tím, co nalézáme v Kristu, a vyjadřovat tedy lásku, mír a spravedlnost pro všechny, třebaže je to nepodstatné v očích druhých lidí, kteří žijí podle jiných hodnot. Někdy se ale shodneme i s jinými lidmi, kteří mají stejnou vizi spravedlivé a citlivé společnosti a chtějí napravit existující špatnosti.

Slavný výrok proroka Micheáše je jedním z nejjednodušších projevů biblické víry. V několika slovech kombinuje respekt k Bohu s laskavostí a se spravedlností. Micheáš se ptá: „Co od tebe Pán požaduje?“ Jeho odpověď: „Konat spravedlnost, milovat milosrdenství, chodit pokorně se svým Bohem.“

Křesťanská praxe spočívá v chození s Bohem, v prosazování milosrdenství a v uplatňování spravedlnosti. Nejde o to věřit v Boha a být dobrým člověkem. Jde o to, stát se dobrým člověkem prostřednictvím žité lásky k Bohu.

Bůh nás povolal, abychom byli součástí jeho poslání. Myslíme si, že to musí být těžké, ale Bůh udělal vše, aby to pro nás bylo snadné. Tak snadné, že ve skutečnosti často nedokážeme uvěřit, že to může být tak snadné. Nechť je s vámi Boží Duch, aby vás vedl a posiloval, když žijete životem učedníků zde v Poličce.

Kázání Johna Butterfielda ze Skotské církve v neděli 28. července 2019.

Soumrak svobod kolem nás…

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:30
Soumrak svobod kolem nás… Protestant Út, 01/10/2019 - 15:30 Martin Balcar Číslo 8/2019

Je ohrožena česká justice, či není? Debata vyhraněná, plná názorů, domněnek a faktů. Podívejme se detailněji tam, kde ohnutí justice a svobod již probíhá. Není to daleko, je to v Maďarsku. Přišlo to plíživě, nečekaně, salámově.

Dnešní svět čelí zásadní debatě „za kolik (domnělé) bezpečnosti se vzdáme (některých) svobod“. Kontrola cizinců nebo i vlastních dětí či babiček, sledování veřejných míst či našich aut, kol, správa a využívání dat. Kde nestačí argument bezpečnosti (Polsko, Rusko, Maďarsko ad.), nastoupí vyšší kalibr – udržení křesťanské kultury či evropských hodnot. A tak se často slabé církve či náboženské organizace stávají rukojmími nebo naopak spojenci mocných při utahování šroubů svobod. Pokušení sehrát roli aktivního či užitečného je lákavá.

Rozdělení společnosti jistě ovlivňuje i schopnost vcítit se do úhlu pohledu jiné strany a jejího strachu a obav. Ty jsou legitimní, řešením však nesmí být nikdy ohnutí justice a základních práv a svobod.

Všechny nedemokratické státy, které chtějí ovládat své občany, musí udělat dvě věci. Znásilnit justici a ovládnout ulici. De facto nic víc. Proto jsou tyto oblasti klíčové. Pro svá tvrzení využívám ověřené zdroje ze své práce v Amnesty International (a její kampaně „Přituhuje.cz“) a dalších organizací, které zkoumají stav lidských práv. Pro nedostatek místa vybírám jen ty nejkřiklavější případy a nezmiňuji Polsko, kde se soumrak svobod podobá Maďarsku jako vejce vejci.

Situace v Maďarsku

– justice

Základ právního státu je v oddělení moci soudní, zákonodárné a výkonné. Maďarská justice nyní čelí tlaku na ovládnutí výkonnou mocí a podle Evropské asociace soudců i podle Evropské komise se od května 2018 nachází maďarská justice v „ústavní krizi“.

Dosud byla správní řízení, mezi která spadá i kontrola voleb, politických stran, veřejné zakázky ad., v kompetenci obecných soudů, které nepodléhají státní moci. 28. června 2018 však vešel v platnost sedmý dodatek tzv. Základního zákona (obdoba ústavy), podle kterého mají vzniknout „správní soudy“. Vládní strana by tedy získala přímou kontrolu nad personálním obsazením soudů, financemi a přidělováním případů. Nabytí účinnosti zákona by znamenalo praktickou likvidaci nezávislého správního soudnictví a ohrožení práva občanů na spravedlivý proces. Nyní je účinnost pozastavena, spuštění ale může přijít kdykoliv.

– tlak na soudce

Varovným signálem je také stupňující se tlak na soudce, kteří otevřeně kritizují reformu. V červenci 2019 maďarský Úřad pro ochranu osobních údajů a svobodný přístup k informacím zjistil, že předseda krajských soudů v únoru 2019 protiprávně vyloučil ze svého okrsku 51 soudců, členů Soudcovské asociace. Alarmující je, že provládní média nepokrytě pokračují v očerňování jednotlivých soudců a dále se snaží o jejich diskreditaci.

– svoboda shromažďování

V červnu 2018 změnilo Maďarsko ústavu doplněním článku o „ochraně křesťanské kultury”. Podle něj „nesmí svoboda projevu a právo na shromažďování poškodit osobní a rodinný život ostatních a jejich domovy“. Jde o zcela vágní formulaci umožňující komukoliv blokovat shromáždění v blízkosti svého domova. V říjnu 2018 byl navíc přijat nový zákon o svobodě shromažďování, který lidem ztížil možnost veřejně protestovat. Úřady od té doby zákon často využívají a protesty nepovolují. Ústavní dodatek zakazuje i usazování „cizích populací“ na území Maďarska a kriminalizuje bezdomovectví. Zákaz bezdomovectví postihuje zejména ty osoby, které jsou již tak vyčleněné na okraj společnosti.

– občanská společnost

Maďarsko postupným přijímáním kontroverzních zákonů omezuje a stigmatizuje činnost nevládních organizací, které v zemi působí. Jako beranidlo si vláda vzala jméno finančníka Georga Sorose, který je zosobněním snad všeho zla a špíny. Jeho tvář se objevuje na dehonestujících billboardech, v médiích a věc došla tak daleko, že maďarský provládní týdeník Figyelö v dubnu 2018 zveřejnil jména 200 lidí označených jako „žoldáci George Sorose“, (včetně několika lidí tou dobou již zemřelých). Tito lidé čelí nyní ostrakizaci a někteří z nich již Maďarsko raději opustili.

Inspiraci získává Maďarsko z ostatních zemí, kde již přituhlo. V roce 2017 Maďarsko přijalo Zákon o transparentnosti organizací podporovaných ze zahraničí – LexNGO2017 – který se inspiruje ruským zákonem z roku 2012 o „zahraničních agentech“. Tento zákon nutí organizace občanské společnosti, které dostávají přímou či nepřímou finanční podporu ze zahraničí převyšující 7,2 milionu forintů (24 tisíc dolarů) za daňový rok, aby se přeregistrovaly jako „občanské organizace finančně podporované ze zahraničí“, a aby používaly tuto nálepku ve všech svých publikacích, kampaních a na svých webových stránkách. Zákon říká, že nevládní neziskové organizace, které jsou dotované ze zahraničí, mohou sloužit zahraničním zájmům, k praní špinavých peněz a mezinárodnímu terorismu. Organizace, které toto nedodrží, čelí vysokým pokutám, a nakonec i zastavení činnosti. 

Zákonem LexNGO2018 („Stop Soros“) pak přijalo Národní shromáždění novou trestní legislativu uvalující speciální daň ve výši 25 % na jakékoliv finanční prostředky přijaté občanskými organizacemi, které provádějí činnost „usnadňující migraci / na podporu migrace“. Tyto aktivity zahrnují například monitoring hranic, přípravu a distribuci informačních materiálů a budování nebo provozování sítě podporující usnadnění „nelegální migrace”. Zákon je formulován naprosto vágně. Trestní sankcí je až rok vězení.

– vzdělávání

V roce 2018 byl přijat zákon o vysokých školách, který zavedl dohled nad vysokými školami a zřídil funkci administrátora, který spadá pod přímý dohled vlády. Výsledkem byl odchod Středoevropské univerzity (CEU) z Budapešti. Nejnovějším vývojem v maďarské snaze o omezení akademických svobod je nový zákon přijatý parlamentem v červenci 2019, který přesouvá maďarskou Akademii věd pod nově zřízenou instituci, státní výzkumné středisko Eötvös Loránd, kontrolované vládou. Akademie věd dosud sestávala z 15 institucí, 150 výzkumných skupin a zhruba 3000 výzkumníků.

– svobodná média

V listopadu 2018 vznikla Středoevropská tisková a mediální nadace (KESMA), do níž vložili své mediální tituly lidé blízcí premiérovi Viktoru Orbánovi. Jedná se celkem o 476 titulů, které zahrnují veškeré deníky, bulvární tisk, mnoho televizních a rozhlasových stanic včetně jediného komerčního rádia, které vysílá celostátně. Vládní vyhláška 229/2018 umožnila tuto transakci bez veřejné soutěže, což odůvodnila „veřejným zájmem“. Vládní média díky tomu kontrolují přes 80  % celého mediálního trhu a jsou charakteristická propagandistickými praktikami a odmítáním prezentace hostů z opozičních či kritických řad. Je zajímavé, že vložení do nadace bylo bezúplatné, byť podle agentury AP byla hodnota vložených aktiv ve výši 2,3 miliardy korun. Co vedlo majitele k „darování“ je čirou spekulací…

Podle volební pozorovatelské mise při OBSE byl při parlamentních volbách v roce 2018 omezen přístup občanů k informacím i omezena svoboda tisku a sdružování. Řadě lidí v centrální Budapešti, kde je favoritem současná opozice, bylo ztíženo volit kvůli snížení počtu volebních přepážek – na jednu v okrsku. Výsledkem byla několikasetmetrová fronta…

Veřejnoprávní média sice poskytla kandidátům bezplatný prostor dle zákona, zpravodajství však jasně favorizovalo vládnoucí koalici. Mimo jiné bylo v Maďarsku omezeno právo na svobodný přístup k informacím – novelami se rozšířil okruh informací, které nepodléhají automatickému zveřejnění, a zvýšil se poplatek za žádost o zveřejnění takové informace.

A co my zde?

Z debat se svými maďarskými a polskými kolegy jsem pochopil, že změna přišla opravdu plíživě a až s platností jednotlivých a na sobě zdánlivě nezávislých zákonů do sebe zapadá systém, ve kterém je běžné vyjádření protestu či nesouhlasu znemožněno ba kriminalizováno, resp. jsou vytvořeny zákonné podmínky, kdy se prostě nevyjádříte.

Proto je aktivní sledování všech změn zákonů zvláště ohledně nezávislé justice, médií a svobody slova či shromažďování zcela na místě i za cenu „sýčkování“. Příkladem, kde je velmi zajímavé sledovat výsledek, je kupříkladu spor lidí okolo Martina Bursíka se státem ve věci zmařené demonstrace při návštěvě čínského prezidenta v Praze v roce 2016. Ústavní soud nyní nakázal Nejvyššímu správnímu soudu, aby se zabýval procesním postupem, který demonstraci znemožnil. Ukáže se, zda právo na pokojný protest má přednost před jiným pohodlím. Jestliže ne, jsme u maďarské cesty, kde je možné shromáždění zakázat třeba když si majitel přilehlého domu akci nepřeje. Znáte nějaké místo v centru velkého českého města, kde by se takový stěžovatel nenašel?

Stejně tak je důležité, že se do zákona o právu shromažďovacím v novele z roku 2016 dostala povinnost svolavatele účastnit se shromáždění, a to pod pokutou 15 tisíc korun. Může se to zdát tvrdé, ale je to naopak: Již nikdy nebude moci dojít k brutálnímu zneužití zákona jako při již zmiňované návštěvě čínského prezidenta, kdy si organizace Česko-čínská obchodní asociace (prázdná organizace, která nemá ani webové stránky) vyblokovala na celou dobu návštěvy přes 80 (!) míst v Praze pro demonstrace. Z toho důvodu nebylo umožněno se sejít nikomu dalšímu. Pokud by toto bylo možné i nadále, pak si dovolím tvrdit, že svoboda shromažďování v České republice není zaručena.

Stejně tak ale našim svobodám ubližují i vyprázdněná, nepromyšlená a v mnohém hysterická gesta, jako bylo ustanovení Velkého pátku státním svátkem. Schválení vpadlo do zjitřené debaty o tzv. evropských hodnotách v souvislosti s uprchlickou krizí. Jsou výsledkem plné kostely? Zná víc poslanců Credo? Přišli nějací vaši poslanci/senátoři/radní na Velký pátek? Jakou roli sehrál Velký pátek – nebyl náhodou jen beranidlem na příchozí? Role církví při debatách o „tradičních křesťanských hodnotách“ bude růst, což vidíme v okolních státech. Snad obstojí, budu rád za jejich jasné slovo.

Pokusy o omezení svobod budou přibývat – sledujme je, debatujme se svými poslanci a senátory, sledujme vývoj kolem nás. Přituhuje, přesto je čas a prostor útoky odrážet a naopak, posilovat demokratizační prvky naší společnosti. A nenechme křesťanství a víru vtáhnout jako rukojmí změn, které oslabují demokratické instituce a svobody.

Meziprostor 2019

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:28
Meziprostor 2019 Protestant Út, 01/10/2019 - 15:28 Klára Krásenská Číslo 8/2019

Úlohou skutečné kultury ale není krotit tygry o nic víc, než rozdivočet ovce,“ píše H. D. Thoreau v eseji Chůze jako reakci na Konfuciovo prohlášení o záměnnosti vydělané tygří a ovčí kůže. („Když je kůže tygra a leoparda vydělaná, je jako vydělaná kůže psa nebo ovce.“ – Citaci z Konfuciových Hovorů přeložil z francouzštiny H. D. Thoreau [Confucius et Mencius]) Skalákův mlýn na kraji vysočinského Meziříčka – Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé v tomto světle nemá od vizí waldenského poutníka Thoreaua daleko. Skalákovo stavení – tedy dům se všemi budovami při-lehlými a – lepenými, haraburdí, sochy mezi sušáky na prádlo, vraky aut a dodávek, jistojisté umění rybníčky, zdivočelé louky a jiný porost – to vše v polovině července vstřebalo další ročník festivalu Meziprostor.

Meziprostor – setkání mezi nebem a podzemím. Skutečně víc setkání než festival (jak by bylo možno akci konvenčně nazvat), setkání člověka s člověkem oproti masovosti a komerci. Mezi-prostor dobrovolnosti a solidarity bez vstupného a náramků, zato s možností ráno si přivstat a jít pomoct s mytím nádobí nebo krájením zeleniny k snídani. Mezi-prostor pokojného soužití napříč společenskými vrstvami a nejrůznějšími „bublinami“, včetně těch církevních či obecně náboženských. Muslimská rodina vaří ve svém stánku nejlepší čaj široko daleko (za dobrovolný příspěvek), do porcelánových kalíšků rozlévá kávu s kardamomem, okolo se batolí děti. Scházíme se k pozdně rannímu díkuvzdání u rybníčku někde mezi lehkou kocovinou a poledním žárem. Evangelikálnější křesťané jsou nevtíravě připraveni k modlitbě, zatím se klidně pokuřuje a vdechuje vzdálená vůně kardamomu a tureckého karamelu, piva, párků a hořčice; každý si nachází své místo. Podnapilý děda pobouřený z dlouhé fronty na pivo nedostává napomenutí – někdo mu podává ruku a přistrkuje židli, aby neležel na chladné zemi: „No tak, jen se posaďte, za chvilku už na vás dojde.“ Před nedělní bohoslužbou se sbírá luční kvítí na oltář, mladý sochař k sobě umně svazuje dva technické žebříky-kříž a vynáší je na pódium. Kdosi s těžkou kocovinou tvrdě usnul právě tam, pod křížem, někdo jiný říká „Kdepak, nebuďte ho, vždyť tu ničemu nevadí.“ Zmožený, opilý a uválený budí se po evangeliu, omámeně mne si oči za zády Ládi Heryána (tentokrát se při ekumenické bohoslužbě slavila katolická liturgie) v bílém, vstává a vleče svůj kufr po schůdcích a přes dvůr – lidé se usmívají a jsou to něžné a dojaté úsměvy, ne škodolibé, natožpak pohoršené.

Vší téhle směsi prachu, piva, kávy, chleba, eucharistie, poezie, muziky, tetování, přednášek a umění přihlíží kostra lesa zakouslá do louky. Ještě loni to byl živý, typicky vysočinský les – smrčina, provoněná sluncem a jehličím a malinami. Teď – uschlý les protrhávající krajinu, někdy se zdá, že prší, ale ne – to se jen sype směs hnědého jehličí a spálených listů olší. Někdy se v noci zdá, jako by padaly kroupy, ve skutečnosti nekonečné množství černých housenek požírajících olši bubnuje o stanovou plachtu. V potoce ještě zůstává trocha vody, kameny kloužou, stahuje se vítr a mraky, ale všichni se nepokojně ohlížejí po torzech stromů, všichni se k nim obracejí v myšlenkách i hovoru. Součástí letošního programu je tedy obzvlášť palčivě padnoucí večer poezie Přírodní lyrika, nová vlna, Honza Š. nakonec přikývne a přečte na úvod svůj Souvislý pás lesů, rezonuje to, stejně jako texty, které uvádí: Radek Štěpánek, Hana Pololáníková, Pavel Zajíc. Hic sunt homines neutkví jen jako název poslední Štěpánkovy sbírky, ale jako lepkavá úzkost tváří v tvář mrtvému lesu za potokem, lepkavé mrtvé listy olší a déšť černých, tučných housenek. Má pozornost prodlouží jejich život – Radkův verš nebo půlverš, který mi uvízne v hlavě a nechce ven, podtrhuje ho palčivý otazník po celou dobu meziprostorového čtení i nadále, jak tak procházím a dotýkám se vlastních mrtvých lesů. Má pozornost prodlouží jejich život, má pozornost prodlouží jejich život? O dva měsíce později, zatímco píšu tuhle vzpomínku, poslouchám rozhovor na téma environmentálního žalu a poezie z Liberatury Radia Wave; kdosi zadoufá, že jestli k něčemu básně poslouží, pak jako útočiště toho, co kolem mě mizí.

Kdo je náš? Kdo ví, co si druzí nepřejí

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:26
Kdo je náš? Kdo ví, co si druzí nepřejí Protestant Út, 01/10/2019 - 15:26 Tomáš Bísek Číslo 8/2019

„Na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) Thomayerovy nemocnice v Krči leží devadesátiletá slepá paní Marie Janoušková,“ sděluje mi někdo ze staršovstva evangelického sboru na Jižním Městě. Vydám se za ní přes Kunratický les. Zvoním u dveří oddělení LDN-ky a představím se do mluvítka.

„Co si přejete?“ ptá se ženský hlas.

„Dobrý den. Jsem evangelický farář z Jižního Města. Rád bych navštívil paní Marii Janouškovou, která je na vašem oddělení.“

Sestra otevře a zůstane stát ve dveřích. Pak volá do chodby na vrchní sestru: „Evangelický kněz chce vidět paní Janouškovou.“

Slyším odpověď, která mnou projede jako nůž: „No, to se nejdřív musíme paní Janouškové zeptat, jestli si to přeje.“

Kárám se: Jak si vůbec můžu dovolit staré paní komplikovat vztah k obsluhujícímu personálu?

Po chvíli mně nastalé nemocniční ticho umožňuje slyšet odpověď: „Jé, to budu strašně ráda.“

Ulevilo se mi. A již stojím u postele a paní Janoušková mně důvěrně sděluje, že její sousedka je také evangelička. Při minivelikosti naší církve sdílím potěšení dvou nemohoucích stařen, které se tak nenadále našly.

„Vidíte, já mám vedle sebe oči,“ říká pyšně paní Janoušková. Podívám se na sousedku, která radostně přitakává. Ony dvě se ve své nemohoucnosti nádherně doplňují. Mají společné oči. A mají také společný rozum. Obě jsou k tomu potřebné. No jo, dělba práce, říkám si. S potěšením přitakávám na prosbu, abych za nimi zase přišel.

Za několik měsíců mně sestra hned ve dveřích LDN-ky sděluje dobrou zprávu, že paní Janoušková byla konečně přestěhována do Palatova domova pro zrakově postižené:

„Konečně měli místo. Je tam, kde už dávno měla být.“

Ujišťuji se: „Vedle ní ležela její blízká přítelkyně. To je jistě převezli spolu?“

„Vidíte to nevím.“

Procházím oddělením a s úlevou zjišťuji, že „oči“ nejsou k nalezení.

Vydávám se do Palatova domova na Smíchově. Najdu však jen nevidoucí paní Janouškovou v notně pokleslé náladě: „Ano, poprosily jsme, ale nejde to.“

Ošetřovatelka k tomu dodává: „Ne, nemáme kapacitu na to, abychom u nás umístili vidoucí. Kdepak, zvláštní povolení nedostaneme…“ Tak oni umísťují, říkám si.

Vnímám, že taková odpověď ospravedlňuje neochotu kompetentních osob vzít na sebe riziko a pokusit se být vstřícnější. Jak by mohl u nás někdo mít autoritu, anebo kuráž, či dokonce obojí a dvě dříve narozené bytosti pak mohly mít přívětivější závěr podzimu života?, zoufám si. Stydím se za naše zdravotnictví, za naši lidskou vystydlost a nepřejnost. I za bezzubost svého pastýřského povolání. Nemám autoritu? Nemám kuráž? Mám dost svých starostí?

Je to dnes již jen vzpomínka na zkušenost ze začátku tohoto tisíciletí? A co my dnes po dvou desetiletích? Máme oči i rozum, umístěné v jedné, navíc lidské, humánní a vnímavé hlavě?

A kdo ještě ví, co si druzí nepřejí?

Vzpomínám na opakované slovo vyšetřovatelů StB v dobách normalizace: „Pane Bísek, uvědomujete si, že vedení církve si nepřeje, abyste se angažoval a dokonce stýkal s lidmi jako je Anna Šabatová a Petr Uhl?“ Věděl jsem o rozpolcenosti a rozmanitosti způsobu, jak se mezi kolegy vztahujeme k nepřátelské vrchnosti. Rozpomínal jsem se také na slova synodního seniora Václava Kejře: „Podpisem Charty 77 jste se dostal až tam, kam už si nikdo z členů vašeho sboru nedovolí dojít. Jaký jste to pastýř, když vás vaše stádo nemůže následovat?“ Naslouchal jsem slovu pastýře pastýřů s pocitem viny? Anebo nejistého porozumění? Ale přeci problém nebyl v jednom podpisu, byť právě s ním skončil pro nás s Danielou pocit nevyjasněné rozpolcenosti ze života v totalitě. Cítil jsem, že pokud měl Václav Kejř pravdu, nedokázal jsem za deset let působení svoji sborovou rodinu uvést k potřebě zřetelné angažovanosti. Vytanula mně však také útěšná zkušenost z pozdějšího výsledku výslechů starších sboru Státní bezpečností a následná agresivní návštěva státních církevních tajemníků s masivním vyhrožováním. Naši teleckou faru si na to vyžádali. A přece jsme nezůstali sami.

Dnes vzpomínám a pohlížím na Ježíše s kruhem jeho nejbližších. Přeci jim Ježíš jasně naznačoval, kam jeho cesta spěje a oni s ním. Nechtěli to slyšet. Vůbec si to nepřáli. Domlouvali mu. Cožpak on nevěděl o jejich chatrnosti? Znovu vidím Getsemanskou scénu a ostych, s jakým si chtěl Ježíš vyprosit jejich přímluvnou spolupatřičnost. Zůstal sám. A oni skončili sevřeni strachem. Dokonale ho opustili. Rozumný představitel by se snad tady mohl pozastavit a zvažovat, kdo koho opustil: Syn své blízké? Otec Syna? Přátelé svého milovaného? Anebo již dříve Otcem milovaní právě jeho samého? A co se to pak stalo, že začali nacházet novou cestu?

Klimatické změny ohrožují základní lidská práva

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:24
Klimatické změny ohrožují základní lidská práva Protestant Út, 01/10/2019 - 15:24 Číslo 8/2019

Extrémní počasí a stoupající hladina moře vážně ohrožuje a ničí lidská obydlí. Tam, kde je extrémní sucho, lidé trpí hladomorem. Klimatické změny doléhají na nás všechny. Některé skupiny lidí – ženy, domorodci a uprchlíci – jsou však klimatickou krizí postiženi nepřiměřeně tvrdě.

Ženy tvoří většinu samostatně hospodařících zemědělců na světě. Proto jsou též suchem, záplavami a špatnou sklizní nejvíce postiženy.

Domorodci, závislí na svém životním prostředí, klimatickými změnami velmi trpí. Mnozí žijí v ekosystémech značně citlivých na změny klimatu.

S častějším výskytem povodní, sucha a dalších přírodních katastrof je více lidí na útěku. Podle dnešních měřítek nejsou všichni tito lidé uznáváni jako „uprchlíci“. Přesto by měli mít nárok na podporu od těch zemí, které jsou za klimatické změny nejvíce odpovědné.

Klimatické změny budou působit všude na světě. Avšak rozvojové země ponesou odhadem 75 až 80 % nákladů. Chudí lidé většinou žijí v oblastech, které jsou na klimatické změny nejcitlivější. Právě oni však mají nepatrné možnosti, jak důsledky klimatických změn řešit. Dostává se jim také méně sociální a finanční podpory, aby se z následků klimatické změny mohli vzpamatovat.

Některá místa na změny klimatu doplácejí už nyní. Zde je několik z nich:

Brazílie – hořící prales

Prezident Bolsonaro povolil těžbu v amazonském pralese, zrušil hranice oblastí, kde žijí původní obyvatelé a omezil působení ochránců přírody.

Výzkumníci Amnesty International navštívili tři oblasti v severní Brazílii, kde nezákonní vetřelci začali zabírat půdu a ohrožují původní obyvatele. Jejich činnost způsobila v tomto roce odhadem k 75 tisícům požárů. Jde jak o enviromentální katastrofu, tak i o krizi lidských práv.

Keňa – násilné vyhnání

Kmen Sengwerů, který žil v lese Embobut, byl násilně vyhoštěn pod zástěrkou uchování tamního ekosystému. Sengwerové přišli o své domovy, zdroj obživy a o přístup ke svým posvátným místům. Mnoho z nich teď žije mimo les v úděsné chudobě. Jejich komunita byla rozmetána a oddělena od svých tradičních zvyklostí. Mnozí z nich se obávají, že ztratí svou jedinečnou kulturu a identitu.

Jižní Asie – klima a větší chudoba

Stoupající teplota a měnící se vzorec dešťů mají ohromný dopad na životní úroveň a zdraví obyvatel jižní Asie – v Indii, na Srí Lance, v Bangladéši a Pákistánu. Výzkum ukazuje, že klimatická změna zhoršuje již existující chudobu a prohlubuje nerovnost obyvatel. Nejvíce jsou postiženy oblasti, kde žijí a pracují chudší lidé.

Ekvádor – ženy nasazují své životy

Amazonské ženy, Patricia Gualinga, Nema Grefa, Salomé Aranda a Margoth Escobar nasazují své životy při každodenní obraně největšího pralesa na světě. Pokoušejí se uchránit původní obyvatele před neúprosnými politickými a ekonomickými zájmy těžebního průmyslu.

Kromě drastického snižování uhlíkových emisí a postupného zastavování dotací na fosilní paliva, vlády musí chránit nejzranitelnější obyvatelstvo před důsledky klimatické krize. Je nutné jim pomáhat, aby se mohli novým podmínkám přizpůsobit. Je třeba podporovat ty, kteří své domovy ztratili.

Výzvy k co nejrychlejšímu snižování spalování pevných paliv (uhlí, nafty a plynu) nejsou charitativními výzvami. Jedná se o lidská práva a spravedlnost.

Ze zprávy Amnesty International vybrala a převedla Daniela Bísková

Jak kázat na brexit?

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:22
Jak kázat na brexit? Protestant Út, 01/10/2019 - 15:22 John Harvey Číslo 8/2019

Do řady textů, v nichž jsme sledovali souvislosti brexitu z poněkud jiné perspektivy, zařazujeme dnes ukázky z kázání faráře skotské presbyterní církve Johna Harveyho. Jako čtení zazněly oddíly z Jeremiáše 4,11–12 a 22–28 a z Lukáše 15,1–10.

Když jsem přátelům řekl, že mám v úmyslu zamýšlet se nad biblí a brexitem, řekli mi jedni, že jsem blázen, že to je příliš komplikovaný problém, abych se s ním mohl vyrovnat v kázání. A z druhé strany jsem slyšel, že lidé jsou už na brexit tak naštvaní, že to je to poslední, nač by chtěli myslet v kostele. V tomto sboru jsme však nikdy nezažili, že by se kazatelé ostýchali dotknout se toho, co společností hýbe. … Bible je pro nás, jak věříme, slovem Božím. Ovšemže bible přímo brexit nezmiňuje. Ale v záplavě různých názorů, které kolem brexitu slyšíme a ve světle vážnosti situace, v níž se nacházíme, se zdá pro nás křesťany smysluplné zjistit, jestli nám bible může pomoci v tom, co si o brexitu myslet, jak o něm mluvit a jak se v této situaci modlit. …

Za prvé, bible promlouvá naprosto jasně. Bůh má starost o to, co se mezi lidmi děje. … Je však velmi důležité pamatovat na to, co v bibli nestojí o Boží péči o to, co my lidé, děláme. Bible nám neznázorňuje Boha jako manipulátora lidských činností. Jsou ovšem tací, kteří by si přáli, aby Bůh takový byl a dokonce tací, kteří tvrdí, že Bůh je na jejich straně proti opozici. Bible je naprosto jasná. Bůh doufá, že budeme své záležitosti řídit podle jeho hodnot, ale v žádném případě nás k ničemu nenutí. Máme svobodu rozhodování, což s sebou nese odpovědnost. Můžeme se tedy ptát, jak my, svobodní a odpovědní lidé, děti Boží, můžeme v bibli rozpoznat to, co je ve vztahu k lidským záležitostem v Božích očích to správné?

Čtení z Jeremiáše je, například, jenom jedno z mnoha ve Starém Zákoně, které se pídí po rozpoznání Božího soudu nad tím, čeho se národy dopouštějí. … Čteme: Od holých vrchů na poušti se žene žhavý vichr na můj lid. Ne aby převíval zrní a ne aby čistil – nad nimi vynesu rozsudek. V bibli můžeme číst podobné výroky. Amos volá: Víte, co Bůh chce? Ať se valí právo jako mocná řeka, spravedlnost jako proud, jenž nevysychá! To je to, co Bůh od člověka žádá. Micheáš říká: Jednej spravedlivě, miluj milosrdenství a kráčej se svým Bohem v pokoře.… Věřím, že prorokům máme dnes naslouchat. Neříkají nám a nemohou nám radit, jak máme s brexitem naložit. To je na nás. Je to na těch, které si volíme, aby nás zastupovali. Lidé budou vždycky mít na tak důležitou záležitost jako brexit rozdílné názory. Ale bible nám může pomoct porozumět, jaké jsou Boží hodnoty – právo, spravedlnost, péče o zranitelné, poctivost v našem počínání – to jsou jen čtyři příklady. A je na nás, abychom dělali, co je v našich silách, aby tyto hodnoty zůstávaly ústřední i pro ty, kteří nás zastupují. …

Brexit společnost viditelně rozděluje. Pamatujete si, kdy byli lidé takto rozděleni – v rodinách, ve společnosti, v tradičních politických stranách? Rozdělení samo o sobě není špatná věc. Nikdo by neměl být nucen si myslet to, co ostatní. Ve vyspělé demokracii je rozdílnost v názorech dobrá a nutná. Rozhodující je, jak s rozdílností naložíme, a obzvlášť, jak se budeme vztahovat k těm, kteří mají jiný názor. Ježíš se rozporu nebál. Evangelium jasně říká: „Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení!“ Ježíš působil tak, že lidé na něj měli rozdílné názory, což nakonec vedlo k jeho smrti.

Bible nám ale jasně říká, že rozpor nikdy nebyl samoúčelný. Důvodem byla věrnost Hospodinu a jeho hodnotám, těm, které jsem už zmínil – právu, spravedlnosti, péči o zranitelné a poctivosti v tom, co lidé konají. Tyto hodnoty máme zvěstovat jako základ Hospodinovy nepodmíněné lásky. Pokud to, co Ježíš hlásal a co pro to dělal, působilo rozpory, tak nechť. Byl připraven nést následky. Avšak to hlavní, co ze čtení z evangelia Lukáše vyčítáme, je, že Hospodin pečuje stejnou měrou o každé Boží dítě, dokonce i o ty, se kterými jsme v rozporu a nezáleží na tom, jak hluboký ten rozpor je.

Pak tu je ještě další slovo o brexitu. Jeden současný spisovatel napsal: „Jestliže démonizujeme ty, se kterými nesouhlasíme, nadáváme jim a považujeme je za absolutního ďábla, popíráme, že by Bůh byl schopen způsobit jejich proměnu.“ V době přípravy referenda o skotské nezávislosti (2014 pozn. překl.) velká skupina zainteresovaných občanů sepsala Závazek ke zdvořilému dialogu. Tak vyjádřili své přesvědčení, že to, „jak k druhému přistupujeme … může být zrovna tak důležité, jako výsledek“, a že „veškeré diskuze musí probíhat důstojně a ve slušnosti“. Zavázali se, že:

– budou respektovat každého a budou k němu slušní, ať má jakékoliv názory

– uznají, že je mnoho různých, pevně držených a platných názorů

– slova budou volit s rozvahou

– budou pozorně naslouchat všem argumentům

– budou klást otázky, aby argumentům porozuměli

– své názory budou formulovat jasně, poctivě a budou otevřeně mluvit o svých zájmech a motivaci

– a budou odpovídat zřetelně a otevřeně a podávat věrohodné informace.

Připadá mi, že tento závazek je pokusem o věrnost Hospodinu, který pečuje o jedinou ztracenou ovci, o jediný ztracený peníz. A platí to dnes, zrovna tak jako v roce 2014.

Na závěr chci říct, že není vůbec snadné pídit se po tom, čeho si Bůh žádá v překotných událostech lidského konání. Není jednoduché pokoušet se vidět Boží lásku a péči o ty, se kterými hluboce nesouhlasíme. To obojí jde totiž proti srsti naší upadlé lidskosti. … A Hospodinu, který nás vyzývá, abychom si všímali jeho hodnot ve veškerém lidském konání, který chce, abychom povstali a bránili je za každou cenu, který nás žádá, abychom viděli a ctili to, co je Božího v každičkém Božím dítěti a nehleděli na to, jak moc s nimi nesouhlasíme, jemu řekněme AMEN.

Gorbals Parish Church, 15. září 2019

Pro homine 2018 / Jinak

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:03
Pro homine 2018 / Jinak Protestant Út, 01/10/2019 - 15:03 Jáchym Gondáš Číslo 8/2019

Jinakost a stejnost jsou sestry, které nás provázejí celým naším životem. Teprve tam, kde se opakovanou zkušeností a jejím usazováním ustaví stejné, může se zjevit jiné. Abychom vůbec rozpoznali a pojmenovali jinakost, musíme se opřít o pevnou půdu stejnosti. Ale jinakost není nic trvalého. Je velmi prchavá a nestálá. Stačí chvíle, a to, co bylo zdánlivě nezařaditelně nové a jiné, stává se opět věcí známou, důvěrnou a okoukanou. Stejnost je stáří jinakosti.

Pokud stejnost je zárukou stability, pak jinakost můžeme vnímat jako oživující okamžiky zjevení. To, co se oddělí z monotónní a uspávající masy stejnosti, strhává na sebe naši pozornost a nutí nás k novému promyšlení – k nové konstrukci našeho světa. Touha po jiném je důležitým motorem tvorby a bádání téměř ve všech oborech lidské činnosti.

Tento dvojtakt stejnosti a jinakosti nemusíme pozorovat jen v běžném životě a jeho různých projevech (třeba na poli nejtěkavější jinakosti, kterou je móda). Dobře patrný je také v Písmu a způsobech Božího mluvení k člověku. Starý zákon je plný příběhů, kdy Hospodin promlouvá a jedná jinak, než je od něj očekáváno. Příběhů, ve kterých vyvádí svůj lid nejen z „domu otroctví“, ale také z rovnováhy svou nepředvídatelnou jinakostí. Ve chvíli, kdy se Izraeli podaří Boží jinakost jakžtakž domestikovat a proměnit v tradici, prolamuje se do stejnosti nový otřes jiného – Ježíš. Jeho mluvení a jednání, on sám, to vše je jiné, než by se dalo předpokládat. A zaráží to nejen jeho náhodné posluchače, kteří žasnou, že káže jinak než zákoníci a farizeové, ale i jeho vlastní učedníky, promítající do Ježíše různá mesiášská očekávání poplatná myšlenkovému světu jejich doby.

Ježíšova jinakost, která se pro mnohé stala zneklidňujícím kamenem úrazu, byla po dva tisíce let zahlazována a proměňována ve stejnost. Z kamene úrazu se stával nejen stavební kvádr pro myšlenkové a politické impérium křesťanstva, ale často i šutr sloužící k ukamenování všech, kteří věří a žijí jinak. Přece ale, a to je skutečné evangelium – dobrá zpráva, nebyla tato snaha Ježíše ochočit definitivně úspěšná. Dodnes i v tom bezpečném a důvěrně známém prostoru pod kazatelnou občas zaskřípe zjevení jinakosti, která dokáže rozkývat nitro člověka i jeho stabilního světa.

Navíc se zdá, jako by současnost byla pro všemožnou jinakost dobou zaslíbenou. Od druhé poloviny dvacátého století můžeme sledovat, jak se jinakost stávala víc a víc ceněným artiklem. Někdy to dokonce začíná vypadat, že to jediné, co ještě máme napříč společností stejné, je důraz na jinakost každého jednotlivce. Máme se z tohoto trendu radovat, nebo se ho spíše obávat? Zejména pro ty, kdo se ještě nedávno díky své jinakosti museli strachovat o svou svobodu a život, je to jistě veliká úleva. Dnes už si nemůžeme břemeno soužití tak lehce usnadňovat útěkem do bunkru většinovosti. Současná devalvace jinakosti ale má i své úskalí. Co nás probudí ze spánku, až se jinakost stane normou? „Sůl je dobrá. Ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte?“

Hutně a chutně 8/2019

Protestant - Út, 10/01/2019 - 14:02
Hutně a chutně 8/2019 Protestant Út, 01/10/2019 - 15:02 T. Číslo 8/2019

„Řešíme Grétu, abychom nemuseli řešit, co řeší Gréta,“ shrnul Ezediáš Pumlan veřejnou debatu v zemi, jejíž smrky hledej na holinách, řepka smrdí po lučinách. Jak že to napsal Neruda? Mezi křeny domov můj.

„Pozice člověka ve společnosti úzce souvisí s důvěrou v ostatní lidi a ve společenské instituce. Od ní se odvíjí jeho přesvědčení – či skepse – k tomu, zda může sám vůbec nějak ovlivnit veřejné dění a jestli je demokracie nejlepší způsob vlády. A tedy i to, jak třicetiletá česká demokracie odolá autoritářům a populistům,“ komentuje Paulína Tabery obsáhlý výzkum Rozděleni svobodou, během nějž výzkumníci na skutečně reprezentativním vzorku zjistili, že Češi a Češky se dělí do šesti skupin, odlišných sociálním i jiným kapitálem. Viz www.irozhlas.cz

V pátek 27. září přivítali přátelé Zdeňka Šorma jeho knížku Nakresli mi bibli. Najdete v ní 111 kreseb pastelkou na témata příběhů z jednotlivých biblických knih, doplněných autorovým komentářem. Rodiče mohou s dětmi (znovu)objevovat biblický svět. Kdo si myslí, že ví, o čem bible je, se může nechat příjemně i nepříjemně překvapit. Katecheti mohou meditovat nad zpracováním biblických textů, bezradní faráři se občerství u obrázků či mohou opsat sumář do kázání. Lze užít i pro ranní či večerní meditaci nad Písmem, ona vám to už ta kniha poví časem sama. Objednávejte v Kalichu.

Syndikovat obsah


about seo